Terry Pratchett Lehké fantastično

Slunce stoupalo pomalu, jako by váhalo nad tím, zda to vůbec stojí za tu námahu.

Začínal úsvit dalšího zeměplošského dne, ale začínal pomalu, a to z následujících důvodů:

Když se světlo dostane do silného magického pole, ztratí smysl pro rychlost. Okamžitě zpomalí. A na Ploše byla magie neuvěřitelně silná, a proto hebké žluté světlo svítání plynulo nad spící krajinou jako laskání něžného milence nebo, jak by řekli jiní, jako nazlátlý sirup. Zastavovalo se, aby naplnilo údolí. Pomalu se vršilo na horských úbočích. Nakonec dosáhlo Cori Celesti, desetimílového sloupu z šedého kamene a zeleného ledu, který představuje Střed Plochy a je sídlem jejích bohů. Tam se navrstvilo do nepředstavitelné výšky, aby se nakonec v obrovské líné vlně tsunami zbortilo a tiché jako samet přelilo do krajiny za Středem.

Bylo to něco, co jste nemohli vidět na žádném jiném světě.

Samozřejmě že jiný svět také neputoval hvězdným nekonečnem na zádech čtyř obrovských slonů, stojících na krunýři gigantické želvy. Její, nebo podle jiných učení jeho, jméno bylo Velká A‘Tuin. Ona, nebo možná také on, nebude hrát v následujícím vyprávění nijak důležitou roli, ale každý, kdo chce porozumět podstatě Plochy, si musí uvědomit, že ona, nebo on, tam je. Rozprostírá se tam dole, hluboko pod doly, mořským dnem a falešnými zkamenělinami, které tam umístil Stvořitel s jediným zlomyslným úmyslem — poplašit archeology a nasadit jim do hlav ty nejnesmyslnější nápady.

Velká A‘Tuin, vesmírná želva, s krunýřem pokrytým zmrzlým metanem, zbrázděným krátery po meteoritech a zašlým prachem asteroidů. Velká A‘Tuin, s očima rozměrů prastarých moří, s mozkem rozlohy světadílu, v němž se myšlenky pohybují rychlostí malých lesklých ledovců. Velká A‘Tuin, jejíž obrovské smutné ploutve a svrchní krunýř nesou nesmírnou váhu Zeměplochy galaktickou nocí.

Je potřeba říci, že to filozofové všechno pochopili špatně. Velká A‘Tuin si to neobyčejně užívá.

Velká A‘Tuin je jediný tvor v celém vesmíru, který ví, kam jde.

Pochopitelně že filozofové vedli celé roky spory o tom, kam by mohla mít Velká A‘Tuin namířeno, a často zdůrazňovali, jaké starosti jim dělá, že na to možná nikdy nepřijdou.

Zjistí to během příštích dvou měsíců a teprve potom si začnou dělat opravdu starosti…

Další věc, která znepokojovala zeměplošské filozofy a jitřila jejich představivost, je pohlaví Velké A‘Tuin a na vyřešení toho problému bylo vynaloženo neuvěřitelné množství času a úsilí. Právě když nás míjí její obrovský černý obrys, podobný gigantickému kartáči z želvoviny, objevuje se nám před očima výsledek posledního pokusu o konečné rozluštění této otázky.

Před námi se v prostoru převrací naprosto neovladatelná bronzová skořepina Mocného poutníka. Mocný poutník je určitý druh prastaré vesmírné lodi, kterou postavili a svrhli přes Okraj kněží-astronomové z Krullu. Kruh je země velice příhodně situovaná na samotný kraj světa. V tomto okamžiku dokazuje Mocný poutník, že ať si říká kdo chce co chce, něco takového jako volný pád skutečně existuje.

Uvnitř lodi je Dvoukvítek, první zeměplošský turista. Několik minulých měsíců strávil průzkumem Zeměplochy a teď ji spěšně opouští z důvodů, které jsou příliš složité na to, abychom je tady vysvětlovali, ale mají přímou souvislost s pokusem o útěk z Kruhu.

Ten pokus byl úspěšný na tisíc procent.

A navzdory všemu, co ukazuje, že by Dvoukvítek mohl být i posledním zeměplošským turistou, obdivuje nádherný výhled.

Asi dvě míle nad ním se vesmírem řítí Mrakoplaš — čaroděj, oblečený v něčem, čemu na Zeměploše říkají skafandr. Představte si potápěčský skafandr navržený mužem, který v životě neviděl moře. Před šesti měsíci byl Mrakoplaš docela obyčejný nedostudovaný čaroděj. Pak potkal Dvoukvítka, který ho za neuvěřitelný plat zaměstnal jako průvodce a společníka. Většinu následujícího času pak trávil tak, že po něm stříleli, terorizovali ho, pronásledovali, že bez naděje na záchranu visel na vysokých stromech, skalách a jiných místech, nebo z nich, právě jako v téhle chvíli, padal.

Mrakoplaš neobdivuje své okolí, protože mu před očima probíhá celý jeho uplynulý život a překáží mu ve výhledu. Právě začíná chápat, proč je tak důležité nezapomenout helmu, když si oblékáte skafandr.

Mohli bychom teď říci mnohem víc, abychom objasnili, jak se stalo, že ti dva padají do vesmíru, nebo proč Dvoukvítkovo Zavazadlo, které jsme naposled zahlédli, jak se snaží na stovkách svých malých nožiček dohonit pána, není obyčejně zavazadlo.[1] Jenže taková vysvětlení by spotřebovala mnoho času a podobné otázky způsobí často víc škody než užitku. Tak například se povídá, že se kdysi kdosi ve společnosti zeptal proslulého filozofa Li Tin Ove Weedleho „Proč jste tady?“ a jeho odpověď zabrala tři roky.

Pro nás je důležité to, co se odehrává vysoko nad nimi, daleko nad A‘Tuin, slony i čarodějem, kterému se čím dál tím hůř dýchá. Sama látka, ze které je vytvořen Čas a vesmír, teď bude nacpána do ždímačky.


* * *

Vzduch byl mastný citelným magickým nábojem a štiplavým kouřem svíc vyrobených z černého vosku, po jehož původu by moudrý člověk raději nepátral.

Místnost ležela hluboko v podzemí Neviditelné univerzity, první a jediné vysoké školy magických umění na Zeměploše, a bylo na ní něco podivného. Tak především se zdálo, že má podezřele mnoho rozměrů, které nebyly přímo viditelné, ale vznášely se těsně na okraji vnímání. Stěny byly pokryty okultními symboly a větší část podlahy pokrývala Osmicípá pečeť velké Zácpy, o které se v magických kruzích všeobecně říkalo, že je schopna zastavit jakýkoliv proces silou hozené cihly.

Jediným kusem nábytku v místnosti byl knižní pultík vyřezaný do tvaru ptáka — no upřímně řečeno, byla to spíš nějaká věc s křídly, kterou raději nebudeme blíž zkoumat — a ke stojánku byla silnými řetězy s mnoha zámky připevněna kniha.

Kniha byla velká, ale nijak výjimečná. Jiné knihy v univerzitní knihovně měly vazby vykládány drahocennými kameny nebo byly alespoň z dračí kůže. Tahle kniha měla desky potaženy obyčejnou lacinou napodobeninou. Vypadala přesně jako kniha, kterou by katalog knihovny popsal jako „mírně opotřebovanou“, ale máme-li být poctiví, musíme připustit, že byla sedřená, otrhaná a ožvýkaná, prostě vypadala jako něco, co jste právě vytáhli krávě z huby.

Byla zavřena několika kovovými sponami. Spony nebyly nijak ozdobné, jen velké a těžké, právě tak jako řetěz, který knihu k pultu ani tak nepoutal, jako ji zatěžoval.

Jak spony, tak řetěz vypadaly, že člověk, který je vyrobil, měl před očima určitý cíl a většinu života strávil výrobou cvičných postrojů pro slony.

Vzduch ještě zhoustl a zavířil. Listy knihy se začaly strašidelným, pečlivě promyšleným způsobem vlnit a z knihy pomalu prýštilo modré světlo. Ticho v místnosti se začalo stahovat jako pěst, která se pomalu svírá.

U malých hustě mřížovaných dvířek stálo půl tuctu čarodějů v nočních košilích a postupně nahlíželo dovnitř. Když se dělo něco takového, nemohl ani jeden čaroděj spát. Hladina syrové magie v budově univerzity narůstala jako s přílivem.

„Tak tedy,“ ozval se jakýsi hlas. „Co se to tady děje? A proč mě nikdo nezavolal?“

Byl to Galder Počasvosk, Největší z Velkých vyvolávačů Řádu Stříbrné hvězdy, říšský kancléř Svaté hole, Ipsissimus osmé úrovně a třistačtvrtý rektor Neviditelné univerzity. Bohužel, nedá se říci, že by na něj byl impozantní pohled, navzdory rudé noční košili, ručně vyšívané mystickými symboly, dlouhé čepičce s třapečkem a malé „aha“ svíčce, se kterou se chodí v noci právě tam. Nepodařilo se mu to vylepšit ani s pomocí péřových pantoflí s bambulkou, ve kterých se komicky šoural.

Obrátilo se k němu šest vystrašených tváří.

„Ale my vás přeci dali zavolat, pane,“ odpověděl jeden z nižších mágů. „Proto jste také tady,“ dodal pak s nadějí.

„Chtěl jsem říci, proč jste mě nezavolali dřív?“ vyštěkl Galder a odstrkoval ostatní, aby se dostal k mříži.

„Hm, a dříve než koho, pane?“ zeptal se čaroděj.

Galder se na něj ošklivě podíval a pak vrhl rychlý pohled mříží dovnitř.

Vzduch v místnosti se rozsvěcoval droboučkými blesky, které byly následkem vzplanutí větších prachových částeček v proudu syrové magie. Pečeť Zácpy se na okrajích kroutila a začaly na ní naskakovat puchýře.

Kniha, o které je řeč, se jmenovala Oktávo a jak vidno z uvedeného, nebyla to kniha obyčejná.

Samozřejmě že existuje mnoho proslulých kouzelnických knih. Někdo by vám vyprávěl o Necrotelekomiconu, jehož stránky jsou psány na prastaré ještěří kůži, jiný by upřednostňoval Knihu Promyšleného kráčení v čase za pět minut dvanáct, kterou sepsala tajemná a údajně velmi líná Lámaistická sekta, další by zdůrazňoval, že grimoár První nůše legrace, jak je vědecky dokázáno, obsahuje jediný originální vtip, který ve vesmíru vznikl. Ale to všechno jsou v porovnání s Oktávem obyčejné bulvární plátky. Oktávo totiž, jak bylo notoricky známo, zapomněl na Zeměploše po ukončení prací sám Stvořitel, jehož roztržitost byla příslovečná.

Na zažloutlých stránkách bylo uvězněno osm Velkých zaklínadel a ta vedla vlastní tajný a složitý života a všeobecně se věřilo, že…

Galder znovu pohlédl do ohrožené místnosti a obočí se mu zachmuřilo. Samozřejmě, teď bylo v knize zaklínadel jen sedm. Jeden z těch mladých idiotů, studujících magie, před nějakou dobou knihu na vteřinu otevřel, jedno ze zaklínadel uniklo a usadilo se mu kdesi hluboko v temných zákoutích mysli. Nikomu se nepodařilo přijít na kloub tomu, jak se to vlastně stalo. Jak se ten výtečník jmenoval? Plašomrak?

Hřbet knihy zaplavila Oktarína a purpurové hvězdičky. Z pultíku začal vystupovat slabý proužek dýmu a těžké kovové přezky spínající knihu začaly pomalu bobtnat a povolovat.

Galder pokrčil rameny. Samozřejmě to nesměl dát najevo, ale začínal mít opravdu starosti. Jako zkušený mág osmé úrovně už viděl neurčité tvary, které se chvilkově objevovaly v rozvlněném vzduchu, mámily a lákaly. Podobně se houfují komáři před bouří. Skutečně silné výboje magie vždycky přitahovaly věci z Podzemních rozměrů ošklivé Věci, plné nesprávně umístěných orgánů a slin, které neustále hledají sebemenší skulinku, kterou by pronikly do světa lidí.[2]

Tohle se musí zarazit.

„Potřebuju dobrovolníka.“

Zavládlo vyděšené ticho. Jediný zvuk se ozýval z ohrožené místnosti. Byl to ošklivý skřípot povolujícího kovu.

„Dobrá, v tom případě budu potřebovat nějakou stříbrnou pinzetu, asi dvě pinty kočičí krve, malý bičík a židli.“

Říká se, že protikladem hluku je ticho. Ticho je vlastně nepřítomný zvuk. Ticho by se ovšem zdálo strašlivým hlukem v porovnání s náhlou hebkou implozí nehlučnosti‚ která zasáhla mágy silou rozfouknutého pampeliškového chmýří.

Z knihy se vyřinul silný proud oslepujícího světla, v záplavě jisker narazil na strop a zmizel.

Galder zíral na otvor a vůbec nevěnoval pozornost kouřícím oharkům ve vlastních vousech. Dramaticky pozvedl ruku.

„Do horních sklepů!“ vykřikl a kolébavě se rozběhl vzhůru po kamenných schodech. Trepky pleskaly, košile za ním vlála a ostatní mágové se rozběhli v jeho stopách. Padali při tom jeden přes druhého, protože se každý umíněně snažil být poslední.

Nakonec se jim ale stejně podařilo dorazit nahoru právě ve chvíli, kdy se ohnivá koule ztrácela ve stropě hořejší místnosti.

„Urgh,“ prohlásil moudře nejmladší mág a ukázal na podlahu.

Místnost byla součástí knihovny, jenže teď tudy prolétl magický výboj a na cestě rozložil realitu všeho, co mu stálo v cestě, na modifikované částice. Bude tedy dobře říci, že hejno malých rudých čolků bývalo původně dlaždicemi podlahy a v místě, kde stávaly police s knihami, teď ležel kopec ananasového pudinku. Později několik mágů přísahalo, že se malý smutný orangutan, sedící uprostřed té spouště, podobal hlavnímu knihovníkovi.

Galder zvedl oči. „Do kuchyně,“ zaječel a vyrazil napříč hromadou pudinku k úpatí dalšího schodiště.

Nikdy se nezjistilo, v co se proměnil obrovský železný kuchyňský sporák, protože ten stačil prorazit zeď a zmizet, dřív než do kuchyně doběhla zmatená skupina vyděšených čarodějů. Šéfkuchaře našli až mnohem později. Ukrýval se v kotli na polévku a vydával ze sebe nic neobjasňující výkřiky typu „Ty klouby! Ty strašlivé klouby!“

Poslední proužky magie, viditelně pomalejší, mizely ve stropě.

„Do Velké síně!“

Tady bylo schodiště mnohem širší a lépe osvětlené. Mágové, udýchaní a vonící ananasem, se pustili nahoru. Ti fyzicky zdatnější vběhli do sálu ve chvíli, kdy magický výboj dospěl do středu velké univerzitní haly, kterou protahoval průvan. Tam na sebe vzal tvar koule a zůstal nehybné viset ve vzduchu. Jen tu a tam se na něm objevila menší nepravidelnost, přeběhla po povrchu, zaprskala a znovu se ztratila.

Jak každý ví, mágové kouří. Snad právě to vysvětlovalo, proč se za Galderem rozezněla kakofonie sípavého kašle a zoufalého lapání po dechu. Galder stál vpředu, odhadoval situaci a horečně přemýšlel, jestli může odtrhnout pohled od nehybné koule a rozhlédnout se po místě, kam by se mohl rychle ukrýt. Nakonec chytil jednoho vyděšeného studenta.

„Okamžitě mi sežeňte jasnovidce, dalekonosné jasnovidce, věštce a nahlížeče!“ vyštěkl. „Chci, aby tu věc prostudovali!“

Uprostřed ohnivé koule se něco zhmotňovalo. Galder si zastínil oči a upřel je na tvar, který se před ním formoval. Nemohl se mýlit. Byl to vesmír.

Byl si tím naprosto jist, protože měl ve své studovně model vesmíru a všichni říkali, že je mnohem dokonalejší než ten skutečný. Bylo to nejspíš tím, že si Stvořitel nedovedl poradit s materiálem, jako byly perly a stříbrný filigrán.

Ale vesmír uvnitř ohnivé koule byl až překvapivě — no řekněme opravdový. Jediné, co mu chybělo, byly barvy. Byl celý mlhavě bílý.

Dala se v něm zahlédnout Velká A‘Tuin, všichni čtyři sloni a dokonce celá Zeměplocha. Ze svého místa neviděl Galder dost dobře na její povrch, ale s ledovou jistotou věděl, že bude vymodelován do nejmenších podrobností. I tak zahlédl miniaturní napodobeninu Cori Celesti, na jehož vrcholu sídlili hádaví bohové Zeměplochy, občas podléhající měšťáckým choutkám. Za obydlí jim sloužila třípokojová apartmá v paláci z mramoru, alabastru a mohéru, kterému říkali Dunmanifestin. Většina alespoň trochu kulturně založených obyvatel Zeměplochy dost těžce nesla, že jejich světu vládnou bohové, pro které největší hudební zážitek představuje melodický zvonek u dveří.

Malý zárodek vesmíru se pomalu pohnul a zakýval…

Galder se pokusil vykřiknout, ale hlas se mu zadrhl v hrdle.

Pomalu, ale s nezadržitelnou silou výbuchu se začal tvar v kouli zvětšovat.

Mág nejdřív s hrůzou a pak se zvědavostí pozoroval, jak ho s lehkostí myšlenky minuly jeho hranice. Natáhl ruku a pozoroval bledý přelud kamenné vrstvy, který mu tiše a pilně pronikal prsty.

Velká A‘Tuin, větší než dům, už mírumilovně zmizela někde pod podlahou.

Čaroděj kousek za Galderem stál po pás v moři. Galder stačil zachytit pohledem loď menší než náprstek, ale ta vzápětí zmizela někde za zdí sálu.

„Na střechu,“ vypravil ze sebe a ukázal roztřeseným prstem vzhůru.

Mágové, kterým zbývalo trochu dechu a ještě byli schopni myslet, se rozběhli napříč kontinenty, hladce pronikajícími kamennou stěnou.


* * *

Byla ještě noc, ale na východě už růžověla v příslibu nového dne. Srpek měsíce právě mizel pod obzor. AnkhMorpork, největší město zemí Kruhového moře, spal.

Tohle tvrzení ovšem není ve skutečnosti pravdivé. Faktem je, že spaly ty části města, které se běžně zabývaly například prodejem zeleniny, kováním koní, vyřezáváním malých suvenýrů z nefritu, směnárnictvím nebo výrobou stolů ve velkém. Pokud nebyly náměsíčné. Nebo nevstaly uprostřed noci,jak už to bývá, aby se skočily vyčůrat. Na druhé straně mnozí z obyvatel, kteří si tolik nelámali hlavy se zákonem, byli vzhůru a prolézali cizími okny, podřezávali krky, mrzačili jeden druhého, poslouchali hlasitou hudbu v zakouřených lokálech a jednoduše řečeno si užívali mnohem víc než ti první. Většina zvířat ale spala, snad s výjimkou krys. A samozřejmě také netopýrů, ti také nespali. No, co se týká hmyzu, tak z hmyzu…

Vtip je v tom, že popisné vyprávění bývá málokdy zce1a přesné, a když Ankhu vládl ve funkci Patricije Olaf Quimby II., podnikl určité úřední kroky, aby zajistil nápravu a vnesl do takových vyprávění pořádek a pravdu. To mělo za následek, že když se v legendě o proslulém hrdinovi pravilo „všichni lidé mluvili o jeho chrabrosti“, dodával každý bard, který si jen trochu cenil vlastního života, „ovšem s výjimkou několika lidí z jeho rodné vsi, kteří tvrdili, že je to lhář, a spousty jiných lidí, jež o něm jaktěživ neslyšeli“. Poetická přirovnání byla přísně omezena na prohlášení jako „Jeho mohutný oř byl rychlý jako vítr za velmi klidného dne, dejme tomu tak v síle ‚tři‘ větrné stupnice“ a každý příliš nadšený popis milované bytosti, který tvrdil, že „hrdinu opájela její přítomnost“, musel být podepřen důkazem, že vypadala přinejmenším jako láhev šampaňského.

Quimbyho nakonec zabil nespokojený básník při pokusu, který se uskutečnil v palácové zahradě. Pokus měl dokázat přesnost rčení, že „pero je mocnější meče“, a ve svém slábnoucím vědomí k němu Quimby připojil dodatek ‚Jen když je meč velmi malý a pero velmi ostré“.

Tak. Takže město spalo zhruba z šedesáti sedmi, možná šedesáti osmi procent. Ti občané, kteří se plížili nočními ulicemi za svými nezákonnými činnostmi, si samozřejmě nevšimli bledé vlny, která se rychle přelévala ulicemi. Jen mágové a zaklínači, zvyklí vidět neviditelné, pozorovali, jak se vzdaluje a pění na vzdálených polích.

Plocha, rovná jako stůl, neměla žádný skutečný obzor. Někteří námořní dobrodruzi, kteří si hráli s vajíčky tak dlouho, až z toho zhloupli a vypravili se hledat protinožce, udělali tragickou zkušenost. Zjistili, že vzdálené lodi, které vypadají, jako když se ztrácejí pod Okrajem světa, se opravdu ztrácejí pod Okrajem světa.

Ale i Galderův bystrozrak byl omezen mlhou a zvednutým prachem. Podíval se nahoru. Vysoko nad Univerzitou se tyčila pochmurná a starodávná Věž umění, o které se říkalo, že je to nejstarší budova na Zeměploše. Její proslulé spirálové schodiště mělo osm set osmdesát osm schodů. Ze špičaté střechy, obývané hejnem havranů a skupinou chrličů, které vypadaly znepokojivě živě, mohl mág dohlédnout až na Okraj Plochy. Jenže to předpokládalo minimálně deset minut namáhavého výstupu, přerušovaného strašlivým kašlem.

„Do hajzlu,“ zamumlal tiše, „k čemu jsem čaroděj, koneckonců? Avyento, Thessalous! Poletím! Ke mně, duchové vzduchu a temnot!“

Rozpřáhl kloubnaté paže a ukázal na kus polorozpadlé římsy. Zpod nikotýnem zažloutlých nehtů mu vytryskl oktarínový záblesk a narazil do zvětralého kamene.

Římsa se zřítila. Dokonale vypočítanou výměnou rychlostí a vah se Galder vznesl a noční košile mu zapleskala kolem hubených nohou. Vznášel se výš a výš a v bledém světle vypadal jako — tak dobrá, jako postarší, ale mocný mág poháněný vzhůru odborně rozkývaným jazýčkem na vahách vesmíru.

Přistál na hromadě starých hnízd, ukročil, aby získal rovnováhu, a otočil se, aby zjistil, kde je obloha nejjasnějsi.

V tomto období dlouhého zeměplošského roku svítalo za Kruhovým mořem téměř v místě za Cori Celesti. Světlo postupovalo zeměmi kolem Ankh-Morporku a stín hory padal na krajinu jako stín ručičky na ciferníku slunečních hodin samotného Stvořitele. Směrem k západu však před postupujícím světlem prchala slabá mlhavá linka.

Za ním se ozval zvuk praskajících větviček. Galder se ohlédl a uviděl Ympera Trémona, druhého náčelníka Řádu, jediného z ostatních mágů, který s ním byl schopný udržet krok až sem.

Galder ho na okamžik ignoroval a staral se jen o to, aby se co nejpevněji zachytil na kamenech a zesílil zaklínadla osobní ochrany. V jejich profesi, se kterou se už tradičně pojila dlouhověkost, byl postup velmi pomalý a bylo považováno za samozřejmost, že mladší neustále hledají pohodlné místečko v teplých botách nadřízeného mága. K tomu ovšem bylo třeba zbavit se nejdřív jejich majitele. Kromě toho, na mladém Trémonovi bylo něco zneklidňujícího. Nekouřil, pil vařenou vodu s listím a Galder měl navíc ošklivé podezření, že je dokonce chytrý. Smál se málokdy, měl rád čísla a miloval organizační tabulky, plné čtverečků, ze kterých vybíhaly šipky, ukazující do jiných čtverečků. V krátkosti, byl to člověk, který dovedl použít slovo „kádrový“ a myslel to vážně.

Celá viditelná část Plochy teď byla pokryta rozechvělou bílou vrstvičkou, která ji dokonale kopírovala.

Galder se podíval na vlastní ruce a zjistil, že je pokrývá bledá pavučina zářivých vláken, která v pravidelných intervalech světélkovala.

Už věděl, o co se jedná. Sám tu věc mnohokrát použil. Jenže v malém, v mnohem menším rozměru.

„Je to Zaklínadlo proměny,“ ozval se Trémon. „Mění se celý svět.“

Někteří lidé by měli alespoň tolik slušnosti, pomyslel si Galder, že by na konec své věty umístili otazník.

Ozval se slaboučký tón, vysoký a ostrý, jako kdyby puklo myší srdce.

„Co to bylo?“ zabručel.

Trémon naklonil hlavu ke straně. „Řekl bych, že cis,“ odpověděl.

Galder mlčel. Bílá vrstvička zmizela a zespoda začal k oběma mágům doléhat šum města, které se probouzelo. Na první pohled se vůbec nic nezměnilo. Copak se to všechno stalo jen proto, aby se nic nezměnilo?

Galder začal bezmyšlenkovitě ohmatávat všechny kapsy na noční košili, ale to, co hledal, našel až po delší chvíli za uchem. Vstrčil si do koutku šťavnatý vajgl doutníku, potom na špičkách prstů vyvolal kouzelný oheň a zadýmal tak silně, že se mu před očima roztančily modré jiskřičky. Jednou nebo dvakrát si odkašlal.

V duchu začal přemýšlet o tom, kteří bohové mu dluží nějakou tu službičku.


* * *

Ve skutečnosti na tom byli bohové ještě hůř než starý čaroděj. Jednak vůbec nechápali, co se děje, za druhé nebyli schopni s tím cokoliv dělat a za třetí právě vedli vleklou válku proti Ledovým obrům, kteří jim odmítli vrátit sekačku na trávu.

Určitý klíč k tomu, co se vlastně stalo, bychom možná našli ve skutečnosti, že Mrakoplaš, jehož minulý život právě doběhl k zajímavým historkám z doby, kdy mu bylo patnáct, najednou zjistil, že dál neumírá, ale visí hlavou dolů na vysoké borovici.

Na zem se dostal velmi jednoduše. Nekontrolovatelně se zřítil z větve na větev, až nakonec přistál hlavou napřed v hromadě borového jehličí. Zůstal tam vyčerpaně ležet, lapal po dechu a přál si, aby byl býval v minulosti lepším člověkem.

Byl si naprosto jistý, že někde musí být jakási naprosto logická souvislost. V jednom okamžiku umírá, protože spadl z Okraje světa a zapomněl si nasadit helmu skafandru, a v příštím už visí vzhůru nohama na stromě.

Jako vždy v takových chvílích mu v mysli vyvstalo Zaklínadlo.

Mrakoplašovi učitelé se svorně shodli na tom, že příroda dala Mrakoplašovi stejný dar stát se čarodějem jako rybě schopnost stát se horolezcem. Z Neviditelné univerzity by ho byli pravděpodobně dřív nebo později stejně vyhodili — nepamatoval si jediné zaklínadlo a z kouření se mu zvedal žaludek. Co mu ale opravdu zlomilo vaz, byl ten nesmyslný výlet do sklepení Univerzity a to, že otevřel Oktávo, grimoár, který tam ležel zapečetěný a zajištěný řetězy a zámky.

A celý ten malér byl ještě horší proto, že nikdo nedovedl vysvětlit, jak to, že se všechny zámky najednou na chvíli otevřely a všechny pečeti odpečetily. A právě tehdy z Oktáva vyskočilo osmé Zaklínadlo a usídlilo se v Mrakoplašově hlavě.

Zaklínadlo nebylo nijak náročný nájemník. Prostě si sedělo v jeho mozku jako stará ropucha na dně studánky. Číhalo. Pokaždé, když se Mrakoplaš cítil skutečně unavený nebo vyděšený, pokoušelo se být řečeno. Nikdo nevěděl, co by se stalo, kdyby někdo vyslovil jen jedno z osmi Velkých zaklínadel, ale většina zasvěcených se shodovala v tom, že nejlepší místo, odkud by se to dalo pozorovat, by byla vedlejší galaxie.

Byla to dost podivná myšlenka na člověka, který sice ležel na hromadě jehličí a přitom právě spadl z Okraje světa, ale Mrakoplaše z ničeho nic napadlo, že ho Zaklínadlo chtělo udržet za každou cenu naživu.

„To beru,“ pomyslel si.

Posadil se a rozhlédl po okolních stromech. Mrakoplaš byl městský mág, a i když věděl, že mezi jednotlivými stromy jsou určité rozdíly, podle kterých je jejich příbuzní a nejdražší přátelé rozeznávají, on to nedokázal. Určitě věděl jen to, že ze země rostou tím koncem, na kterém nemají listí. Kolem jich bylo neuvěřitelně mnoho a rostly jen tak halabala. Kromě toho už tady jistě nikdo hezkou dobu nezametal.

Vybavil si také matně, že člověk může poznat, kde je, podle toho, že zjistí, na které straně stromu roste mech. Okolní stromy byly mechem porostlé ze všech stran, byly plné suků a ostrých ulámaných větví. Kdyby byly stromy lidmi, tyhle by seděly v houpacích křeslech.

Mrakoplaš do nejbližšího z nich vztekle kopl. Vzápětí mu na hlavu dopadl velký žalud. ‚Au,“ vyjekl. Strom prohlásil hlasem podobným skřípotu starých dřevěných dveří: „To máš za to.“

Zavládlo dlouhé ticho.

Pak se Mrakoplaš nesměle ozval. „Tos řekl ty?“

„Ano.“

„Tohle taky?“

‚Ano.“

„Aha.“ Chvíli přemýšlel. Pak to zkusil jinak. „Ty bys asi nevěděl, kudy by náhodou mohla vést cesta z lesa, že ne?“

„Ne. Já se moc nikam nedostanu,“ odpověděl strom.

„To musí být nuda k ukousání, co?“ zvedl k němu hlavu Mrakoplaš.

„Ani nevím. Jinde to prostě neznám,“ opáčil strom.

Mrakoplaš si strom pečlivě prohlédl. Vypadal stejně jako všechny, které viděl kdy předtím.

„Jsi kouzelnej?“ pokračoval v rozhovoru.

„Nikdo mi to neřekl,“ zaskřípal strom, „ale asi ano.“

Mrakoplaš si pomyslel: nemůžu tady přeci stát a žvanit se stromem. Kdybych mluvil se stromem, byl bych blázen, a já nejsem blázen, takže ten strom prostě nemluví.

„Sbohem,“ pronesl rozhodným hlasem.

„Hej, nechoďte ještě,“ začal strom, ale pak si uvědomil marnost vlastního počínání. Chvilku pozoroval, jak se čaroděj prodírá houštím, ale pak se pohodlněji rozložil, aby cítil na listech co nejvíc slunce, v kořenech co nejvíc vody a v míze sílu živin. Nuda k ukousání, pomyslel si. Zvláštní věc. Samozřejmě, brouci stromy okusují neustále, ale to asi není to, co myslel. Kromě toho, kdo to kdy viděl, strom bez hmyzu?

Faktem je, že už se Mrakoplaš s tímhle stromem víckrát nesetkal, jenže právě z toho kratičkého rozhovoru se odvinul základ nové stromové víry, která velice rychle zaplavila všechny pralesy světa. Její základ spočíval v tom, že hodný strom, který povede čistý, slušný a přímý život, si tak zajistí i život posmrtný. Když bude výjimečně dokonalý, vrátí se znovu na svět v podobě pěti tisíc roliček toaletního papíru.


* * *

O několik mil dál překonával své nemenší překvapení Dvoukvítek. Vždyť se ocitl znovu na Ploše! Seděl na trupu Mocného poutníka, který se s bubláním nořil stále hlouběji do vod jakéhosi jezera, obklopeného na všech stranách hustým lesem.

Bylo zvláštní, že necítil celkem žádný strach. Dvoukvítek byl turista, první z těch, kteří se měli na Zeměploše vyvinout až mnohem později, a samotným základem existence turistů je neochvějné přesvědčení, že jim se nic zlého nemůže stát, protože oni se přeci do ničeho nepletou. Další taková přesvědčení mu říkala, že když bude mluvit pomalu a nahlas, musí mu každý rozumět, že většina lidí je důvěryhodná a že při troše rozumu se lidé dobré vůle vždycky dohodnou.


Za takových podmínek byla jeho naděje na přežití menší než řekněme mýdlové rybičky, ale k Mrakoplašovu údivu to všechno více méně fungovalo. Mužíčkova nevšímavost k jakémukoliv druhu ohrožení byla taková, že každé nebezpečí zřejmě ztratilo odvahu a šlo pryč.

Obyčejné nebezpečíčko z utopení nemělo nejmenší šanci. Dvoukvítek si byl bezvýhradně jistý, že v dobře organizované společnosti nikdo lidem nedovolí, aby se potulovali kolem a jen tak se topili.

Také v duchu trochu přemýšlel o tom, kam se asi podělo jeho Zavazadlo. Pak se ale utěšil myšlenkou na to, že je truhla vyrobena ze dřeva myslícího hruškovníku a je dost inteligentní, aby se postarala sama o sebe.


* * *

Ještě o kus dál v témže pralese prodělával jakýsi mladý šaman jednu z nejzákladnějších částí svého výcviku. Sněd] kus posvátné muchomůrky, vykouřil několik omamných oddenků a opatrně si nasypal a naprášil výtrusy tajemné houby do všech tělních otvorů. Teď seděl na zkřížených nohou pod velkou borovicí a pokoušel se soustředit tak, aby se dostal do kontaktu s tajemnými a úžasnými záhadami v srdci Bytí, ale hlavně na to, aby si zastavil hlavu, která se mu bláznivě točila a chystala se mu odšroubovat a odletět z ramen.

Před očima se mu roztočily modré čtyřstranné trojúhelníky. Občas se usmál vědoucím úsměvem, aniž bylo čemu, a pronesl nějaké moudré slovo jako „Oh!“, nebo „Ahá!“.

Pak se něco pohnulo ve vzduchu a stalo se něco, co později popsal slovy „bylo to zrovna jako výbuch, jenže pozpátku, jasný?“ a na místě, kde předtím nebylo vůbec nic, ležela velká a otlučená dřevěná bedna.

Těžce přistála na hromadě listí, ze dna vystrčila stovky malých nožiček, neohrabaně se obrátila a podívala se na šamana. Je třeba říci, že pochopitelně neměla obličej, ale i ve svém mykologickém poblouznění si byl šaman strašlivě jistý, že si ho prohlíží. A nebyl to vůbec přátelský pohled. Je neuvěřitelné, jak hrozivě se dokáže zatvářit jeden klíčový otvor a několik děr po sucích.

K šamanově nesmírné úlevě truhlice po chvilce jakoby dřevěně pokrčila rameny a cvalem vyrazila mezí stromy.

S nadlidským úsilím si šaman v paměti vyvolal sled operací potřebných k tornu, aby se postavil, podařilo se mu dokonce udělat několik jednoduchých kroků, ale pak se podíval dolů a vzdal to, protože propadl dojmu, že mu došly nohy.

Mrakoplaš zatím našel nějakou pěšinu. Byla hodně křivolaká a byl by raději, kdyby byla dlážděná, ale z nedostatku jiné zábavy se po ní přece jen vydal.

Několik stromů se pokusilo navázat s ním rozhovor, ale protože si byl Mrakoplaš skoro jist, že normální stromy se tak nechovají, ignoroval je.

Den pokročil. Všude bylo ticho a kolem se ozýval jen bzukot ošklivého bodavého hmyzu, občasné zapraskání suché větve a ševel stromů, které spolu polohlasem probíraly otázky víry a nepříjemností s veverkami. Mrakoplaš se začal cítit velice osaměle. Představil si sám sebe ztraceného v lesích, kde bude muset žít do smrti, bude spát na lůžku z listí a živit se bude… bude se živit…, tím, co je v lese k jídlu. Asi stromy, pomyslel si, a ořechy a bobule. Měl by…

„Mrakoplaši!“

Okus dál se k němu po cestě blížil Dvoukvítek — úplně promočený, ale rozzářený radostí z nenadálého shledání. Kousek za ním klusalo Zavazadlo (předměty, vyrobené ze dřeva Myslícího hruškovníku, následují svého pána kamkoliv, a proto se tohle dřevo často používalo na výrobu zavazadel zemřelých králů, kteří si tak chtěli pojistit, že začnou život na onom světě v čistém prádle).

Mrakoplaš si povzdechl. Až do tohoto okamžiku si totiž namlouval, že dnes už ho nic horšího potkat nemůže.


* * *

Začal padat výjimečně vlhký a studený déšť. Mrakoplaš s Dvoukvítkem seděli pod stromem a pozorovali ho.

„Mrakoplaši?“

„Hm?“

„Proč jsme tady?“

„No to máš tak. Někdo tvrdí, že Plochu a všechno, co je na ní, vyrobil Stvořitel Vesmíru, jiní zase říkají, že to byl složitý proces, ve kterém hrály hlavní roli varlata Boha Nebes a mléko Nebeské krávy, a další, že jsme tady jen díky nekontrolovatelnému biologickému nárůstu v časových úsecích s přemnožením částic pravděpodobnosti. Ale jestli máš na mysli, proč jsme teď tady, místo abychom padali dolů do vesmíru, tak o tom nemám nejmenší tušení. Pravděpodobně je to všechno strašlivý omyl.“

„Oh. Myslíš, že bychom tady v lese našli něco k jídlu?“

„Jasně,“ odpověděl trpce čaroděj. „Nás.“

„Měl bych tady pár žaludů, pokud byste na ně měli chuť,“ nabízel vstřícně strom, pod kterým seděli.

Chvilku panovalo vlhké ticho.

„Hele, Mrakoplaši, ten strom řekl, že…“

„Stromy neumí mluvit,“ osopil se na něj Mrakoplaš. „To by sis měl zapsat za uši!“

„Ale vždyť jsi to musel slyšet sám, jak…“

Mrakoplaš si těžce povzdechl. „Podívej,“ řekl nakonec, „je to všechno otázka jednoduché biologie a botaniky, ne? Když chceš mluvit, potřebuješ k tornu výbavu, jako plíce a rty a — “

„Hlasivky,“ napovídal strom.

„Jo, ty taky,“ přikývl Mrakoplaš. Potom umlkl a upřel zachmuřený pohled do deště.

„Já jsem si teda myslel, že každý čaroděj ví o stromech, potravě v divočině a takových věcech všechno,“ prohlásil Dvoukvítek opatrně. Jen velice zřídka se mu v hlase ozvalo něco jiného než bezmezná víra, že je Mrakoplaš úžasný mág, a čaroděje to vždycky povzbudilo k akci.

„Ale no jo, to víš, že jo!“ vyštěkl.

„No, tak mi řekni, jaký je to strom,“ ozval se vzápětí turista. Mrakoplaš zvedl hlavu.

„Buk,“ prohlásil pevně.

„No, abych řekl pravdu…“ začal strom, ale když zachytil Mrakoplašův pohled, rychle umlkl.

„Ale ty věci nahoře vypadají jako žaludy,“ nedal pokoj Dvoukvítek.

„Samozřejmě, no jak bych ti to vysvětlil, tohle je takzvaná přisedlá, neboli sedmiplodá odrůda,“ prohlásil Mrakoplaš. „Bukvice vypadají skoro jako žaludy. Spletou skoro každého.“

„No tohle,“ vydechl Dvoukvítek a stejným dechem pokračoval. „A co je to támhle za křoví?“

„Jmelí.“

„Ale má trny a červené bobule!“

„No a?“ prohlásil Mrakoplaš a upřel na Dvoukvítka nepřístupný pohled. Dvoukvítek uhnul očima první.

„No nic,“ odpověděl. „Asi jsem byl špatně informován.“

„To bych řekl.“

„Jenže pod tím křovím jsou takové velké houby. Nedají se jíst?“

Mrakoplaš si je velice opatrně prohlédl. Skutečně byly neobyčejně velké a měly široké nádherně červené klobouky s bílými puntíky. Ve skutečnosti patřily k odrůdě, jejíž zástupce by šaman (který se teď o nějaký kus dál kamarádil s kameny) nepozřel dřív, dokud by se za jednu nohu nepřivázal k nějakému velkému balvanu. Mrakoplašovi však nezbylo nic jiného než vylézt na déšť a jít si je pořádně prohlédnout.

Klekl si do listí a nahlédl pod klobouček. Po krátké chvilce prohlásil jaksi nevýrazně: „Ne, ty nebudou k jídlu v žádném případě.“

„Proč?“ volal na něj zpod stromu Dvoukvítek. „Mají lupeny špatný odstín žluté?“

„No, to ani ne…“

„Takže nohy nebudou správně šupinaté, že?“

„No, ty vypadají docela v pořádku.“

„Tak to bude kalich. Určitě mají kalich smrti, co?“ vyzvídal nadšeně Dvoukvítek.

„Nejsem si jistý.“

„No tak proč je tedy nemůžeme jíst?“

Mrakoplaš si odkašlal. „Víš,“ prohlásil potom unaveně, „to ty malý dveře a okýnka, ty to propíchly.“


* * *

Nad Neviditelnou univerzitou duněla bouře. Déšť se hrnul po střechách a chrchlal v chrličích, i když jedna nebo dvě z těch chytřejších obludek se vytratily ze svého místa a schovaly se v suchu pod střechou.

Hluboko dole ve Velké síni se mezitím sešlo v osmi cípech kouzelného oktagramu osm nejmocnějších mágů. Možná že by nebyli nejmocnější, kdybychom znali všechny mágy světa, ale v každém případě měli neobyčejně vyvinutý smysl pro přežití a to bylo ve výjimečně soutěživém světě kouzel skoro to samé. Na místo každého čaroděje osmé třídy se tvrdě mačkal půltucet čarodějů sedmé třídy a starší mágové si museli vyvinout vysoce citlivý smysl pro takové věci, jako je třeba škorpión ve vlastní posteli. Ostatně to už shrnovalo prastaré rčení. Čaroděje, kterého nudí hledání skla ve vlastní snídani, říkalo to rčení, nudí vlastní život.

Senior mágů, Šedomil Spold, příslušník Nejstarších a zaručeně původních Vševědů Nepřerušeného kruhu, se těžce opřel o svou vyřezávanou hůl a děl: „Mrskni sebou, Počasvosku, nemůžu už vydržet na nohách.“

Galder, který se v té chvíli pro efekt odmlčel, se na něj zaškaredil.

„Dobrá, já to tedy zkrátím…“

„No konečně!“

„Všichni jsme hledali vysvětlení událostí dnešního rána. Může snad někdo prohlásit, že je našel?“

Mágové se úkosem rozhlíželi jeden po druhém. Nikde, snad s výjimkou odborového sjezdu pracovníků nočních profesí, byste nenarazili na větší nedůvěru a podezřívavost než ve sboru nejstarších magiků. Na první pohled však bylo jasné, že den byl velmi špatný. Démoni, vyvolaní z Podzemního rozměru, kteří většinou ochotně poskytovali informace, se tvářili přihlouple a na otázky odpovídali vyhýbavě. Magická zrcadla popraskala. Tarotové karty tajemným způsobem vybledly a zůstala na nich jen rubová strana. Křišťálové koule se zatáhly mlhou. Dokonce i čajové lístky, nad nimiž většina čarodějů ohrnovala nos jako nad pouťovým a neprůkazným prostředkem, se shlukly na dně hrnečků a odmítaly se rozejít.

Krátce řečeno, shromáždění mágové byli v úzkých, a proto teď výjimečně svorně zavrtěli hlavami.

„Z toho důvodu navrhuji, abychom provedli obřad AškEnte,“ uzavřel Galder dramaticky.

V duchu si pomyslel, že na své prohlášení očekával mnohem bouřlivější reakci, něco jako třeba: „Oh ne! Obřad AškEnte ne! Člověku není radno si s takovými věcmi zahrávat!“

Jenže síní se rozlehl jen chór souhlasných hlasů. „Dobrý nápad.“

„Jasně.“

„To dá rozum.“

„Tak do toho!“

Galder, mírně vyvedený z rovnováhy, přivolal procesí nižších mágů, kteří do síně přinesli rozličné kouzelné rekvizity.

Jak už bylo opatrně naznačeno, docházelo v poslední době ve společenství mágů ke sporům o to, jak magii praktikovat.

Zvláště mladší mágové čím dál tím častěji mluvili o tom, že je na čase, aby magie zmodernizovala především svůj image, a že už by se konečně měli přestat patlat s voskem a kousky kostí a vybudovat celému odvětví dobře organizovanou základnu. Žádali rozběhnutí výzkumných programů a třídenní sjezdy v hotelích, kde by si mohli v klidu ve svých novinách přečíst články s názvy jako Kam kráčíš, geomantie?[3] nebo Úloha sedmimílových bot v současné společnosti.

Tak například Trémon už v poslední době magii skoro nepraktikoval, ale vedl celý řád s hodinářskou precizností. Dělal si množství poznámek, na stěně ve své kanceláři měl obrovskou mapu, která se hemžila barevnými špendlíky, vlaječkami a čarami. Nikdo jí nerozuměl, ale vypadala velice efektně.

Starší mágově zas tohle všechno považovali za naprostý blábol a odmítali vzít na vědomí nějaký image, pokud nebude mít podobu voskové figurky, do které jsou napíchány špendlíky.

Přítomné hlavy osmi řádů byly prosty takových myšlenek. Byli do posledního tradicionalisté a pomůcky navršené kolem osmiúhelníku nevypadaly jako nějaký moderní póvl, ale jako kvalitní okultní zboží. Převládaly beraní rohy, lebky, kované barokní železo a obrovské svíce navzdory zjištění frakce mladých mágů, že proslulý a strašlivý obřad AškEnte se dá bezchybně provést s pomocí čtyř malých kousků dřeva a čtyř kubických centimetrů myší krve.

Přípravy obyčejně zabraly několik hodin, ale spojené sily starších mágů je znatelně zkrátily, takže už po čtyřiceti minutách odříkal Počasvosk závěrečná slova celého obřadu. Ta mu chvíli zůstala viset ve vzduchu před obličejem a pak se pomalu rozplynula.

Vzduch ve středu oktagramu se zachvěl, zhoustl a najednou se tam zhmotnila vysoká, temná postava. Skoro celou ji skrýval široký černý plášť s kápí a to bylo pravděpodobně dobře. V jedné ruce třímala velkou kosu a člověk si nemohl nevšimnout, že místo prstů se na násadě svírají jen vybělené kosti.

V druhé ruce drželo zjevení ozdobnou špejličku, na které byla napíchnuta kostička sýra a kousek ananasu.

CO JE? řekl Smrť hlasem, který měl vřelost a barvu ledovce. Zachytil mágův pohled a sklopil hlavu k jednohubce.

BYL JSEM PRÁVĚ VE SPOLEČNOSTI, dodal o poznání vyčítavěji.

Ó, stvoření Země a Temnot, vyzýváme tě a zapřísaháme při…“ začal Galder pevným a přikazujícím hlasem. Smrť přikývl.

ALE, NO JO, TO VŠECHNO UŽ JSEM SLYŠEL, prohlásil. PROČ JSTE MNE PŘIVOLALI?

„Říká se, že dokážeš nahlédnout současně do minulosti i budoucnosti,“ odpovídal mu Galder trochu otráveně, protože velká slova, kterými se přivolané bytosti zavazovaly k poslušnosti, patřila k těm částem rituálu, které měl ze všeho nejraději, a lidé mu mnohokrát říkali, že je recituje skutečně dokonale.

TO JE NAPROSTO PŘESNÉ.

„Pak bys nám možná mohl říci, co se to dnes ráno vlastně stalo?“ zeptal se Galder. Velebně se vztyčil a dodal hlasitě: „Poroučím ti ve jménu Azimrotha, Ťchikela, pri…

DOBRÁ, PŘESVĚDČIL JSI MĚ, řekl Smrť. CO SI PŘEJEŠ PŘESNĚ VĚDĚT? DNES RÁNO SE STALO VĚCÍ! LIDÉ SE RODILI, LIDÉ UMÍRALI, VŠECHNY STROMY O NĚCO VYROSTLY, VLNKY VYTVOŘILY NA MOŘSKÉ HLADINĚ ZAJÍMAVÝ OBRAZEC —

„Chci vědět, co se stalo s Oktávem,“ odpověděl Galder odměřeně.

JO TOHLE? TO BYLA JEN DROBNÁ OPRAVA.

PROBÍHAJÍCÍ REALITY. JÁ TOMU ROZUMÍM TAK, ŽE OKTÁVO NECHTĚL ZTRATIT OSMÉ ZAKLÍNADLO. POKUD JSEM DOBŘE INFORMOVÁN, PADLO PŘES OKRAJ ZEMĚPLOCHY.

„Zadrž, zadrž,“ prohlásil Galder. Zamyšleně se poškrabal na bradě. „Mluvíme o tom, které se usadilo v hlavě toho Mrakoplaše? Je to takový dlouhý, trochu pomačkaný hubeňour? To zaklínadlo, které —“

— KTERÉ NOSÍ V HLAVĚ PO CELÁ TA LÉTA, ANO.

Galder se zachmuřil. Zdálo se mu to všechno nějak příliš složité. Každý věděl, že když zemřel čaroděj, všechna zaklínadla, která nosil v hlavě, se uvolnila do prostoru, takže proč takové ciráty se záchranou nějakého Mrakoplaše? Zaklínadlo by se prostě dřív nebo později vrátilo zpět.

„Nevíš náhodou proč?“ zeptal se bezmyšlenkovitě, ale pak se rychle vzpamatoval a spěšně dodal: „U Yrripha a Kcharla, zaklínám tě a poroučím ti —“

BYL BYCH RÁD, KDYBYS TOHO KONEČNĚ NECHAL, prohlásil Smrť. VÍM JENOM TO, ŽE OSM ZAKLÍNADEL MUSÍ BÝT VYSLOVENO NAJEDNOU, A TO V DEN NEJBLIŽŠÍ PRASEČÍ HLÍDKY, JINAK BUDE ZEMĚPLOCHA ZNIČENA.

„Pokračuj, ty tam,“ dožadoval se Šedomil Spold.

„Ticho!“ okřikl ho Galder.

JÁ?

„Ne, on. Ten starý hluchý —“

„Já tě slyším!“ vřískl Spold. „Vy mladí nemáte trochu —“ Najednou se zarazil. Smrť si ho se zájmem prohlížel, jako by si pokoušel vzpomenout na jeho tvář.

„Podívej se,“ obrátil se znovu Galder k Smrťovi, „mohl bys nám znovu opakovat tu poslední větu? Zeměplocha bude co?“

ZNIČENA, potvrdil Smrť. UŽ MOHU ODEJÍT? VĚTRÁ MI TAM PITÍ.

„Zůstaň,“ ozval se spěšně Galder. „Při Chelilikim a Orizonovi a tak dále, co to znamená ‚zničena‘?“

TAK ZNÍ PRASTARÉ PROROCTVÍ VEPSANÉ NA VNITŘNÍ STĚNĚ VELKÉ TSORTSKÉ PYRAMIDY. VÝRAZ ‚ZNIČENÝ SVĚT‘ SE MI ZDÁ DOSTATEČNĚ VÝMLUVNÝ.

„To je všechno, co nám můžeš říci?“

ANO.

„Ale Den prasečí hlídky je za necelé dva měsíce!“

ANO.

„Mohl bys nám alespoň říci, kde je Mrakoplaš teď?“

Smrť pokrčil rameny. Měl figuru přesně pro taková gesta.

V PRALESÍCH SKUNDU, POSMĚRNĚ OD HOR BERANÍCH HLAV.

„Co tam dělá?“

LITUJE SE.

„Aha.“

UŽ MŮŽU JÍT?

Galder nepřítomně přikývl. V duchu lítostivě myslel na propouštěcí obřad, který začínal: „Odstup stvoření pekelné…“ a obsahoval také několik velice pěkných pasáží, ale nějak v sobě nenacházel to pravě nadšení.

„Ano,“ dodal. „Děkuju, už můžeš jít,“ a protože dobře věděl, že není dobře dělat si nepřátele ani mezi obyvateli temnot, zeptal se: „Doufám, že se dobře bavíte?“

Smrť neodpověděl. Díval se na Spolda pohledem, kterým by pes pozoroval šunkovou kost, jenže proporcionálně to bylo naopak.

„Ptal jsem se, jestli je to zábavná společnost,“ zesílil Galder hlas.

ZATÍM ANO, odpověděl Smrť spokojeně. MYSLÍM ALE, ŽE O PŮLNOCI SE TO TROCHU POKAZÍ.

„Proč?“

JE TO MAŠKARNÍ. O PŮLNOCI SI VŠICHNI SEJMOU MASKY.

Pak zmizel a uprostřed osmiúhelníku po něm zůstala jenom ozdobná špejlička a kus papírové konfety.


* * *

Všemu, co se odehrálo, přihlížel tajně nezvaný pozorovatel. Bylo to samozřejmě proti všem pravidlům, ale Trémon věděl o pravidlech všechno a byl přesvědčen, že nařízení jsou tady proto, aby se nedodržovala.

Dlouho předtím, než se osm velkých mágů dostalo do vážného sporu o tom, co jim chtělo zjevení vlastně říci, byl už v hlavním sále univerzitní knihovny. Bylo to místo nahánějící hrůzu. Většina knih byla kouzelných a čarodějných a nejdůležitější, co si tady musel každý zapamatovat, bylo, že grimoáry jsou smrtelně nebezpečná věc v rukou každého pořádného knihovníka. Takový člověk měl totiž snahu uložit a srovnat všechny na jedno místo, a to u knih, které propouštějí magii, není ten nejlepší nápad. Jakmile jsou pohromadě více než dvě z nich, vytvoří takzvanou kritickou Černou masu. Kromě toho, velké množství menších zaklínadel je velice choulostivých na společnost, ve které se nalézají, a svoji nespokojenost vyjadřují tak, že prudce vrhají své knihy přes celou místnost. A k tomu je tady navíc neustále polotušená přítomnost Věcí z Podzemních rozměrů, které se stahují ke každému místu, kde magie prosakuje a pokouší se prorazit stěny skutečnosti.

Profese knihovníka v magické knihovně, který musí v takové vysoce vznětlivé atmosféře trávit většinu času, je skutečně výjimečně rizikové zaměstnání.

Hlavní knihovník seděl na svém stole, tiše loupal pomeranč a byl si nebezpečí plně vědom.

Když uslyšel Trémonovy kroky, zvedl hlavu.

„Hledám cokoliv, co se týká pyramidy v Tsortu,“ obrátil se k němu Trémon. Byl připraven, a proto teď vytáhl z kapsy banán.

Knihovník upřel na ovoce toužebný pohled a těžce seskočil na zem. Trémon ucítil, jak se mu do dlaně vsunula měkká ruka, a knihovník ho s melancholickým kolébáním prováděl mezi regály s knihami. Trémon měl pocit, že v ruce drží malou koženou rukavici.

Všude kolem nich syčely a jiskřily knihy a tu a tam z polic vyletěl silnější výboj, který však vzápětí pohltila zemnící tyč příslušného regálu. Všude se rozlévala slabá namodralá záře, vůně ozonu a stěží na hranicích slyšitelnosti bylo možno zachytit štěbetání bytostí z Podzemního rozměru.

Jako většina místností Neviditelné univerzity, zabírala knihovna mnohem větší plochu, než byl její vnější rozměr, protože magie deformuje zvláštním způsobem každý prostor a knihovna Neviditelné univerzity byla pravděpodobně jediná knihovna ve vesmíru, která měla Möbiovy regály.[4] Naštěstí paměťový katalog malého knihovníka fungoval jako hodinky. Zastavil se u sloupce ohmataných knih, které se tiše vznášely nad podlahou, a vyšvihl se vzhůru do tmy. Seshora se ozvalo šustění papíru a na Trémona se snesl oblak prachu. Pak se knihovník znovu objevil a v rukou nesl útlý svazek.

„Oook,“ prohlásil.

Trémon si knihu vzal.

Desky byly poškrábané a polámané, zlato z ražby a ořízky se dávno oloupalo, ale ještě teď se dala přečíst slova ve starém magickém jazyce tsortského údolí: Te Velka Chramct Vctjsoky Tsort, ai tei Hajstorie Majstycka.

„Oook?“ obrátil se k němu tázavě knihovník.

Trémon knihu opatrně prolistoval. Nebyl v jazycích nijak silný, vždycky je považoval za věc zbytečně komplikovanou. Kdyby bylo po jeho, nahradily by se jednotlivé jazyky číselným systémem, jednoduchým a srozumitelným. Jak se zdálo, byla kniha právě to, co hledal. Celé strany byly pokryty nesrozumitelnými hieroglyfy.

„Je to opravdu jediná kniha, která pojednává o tsortské pyramidě?“ zeptal se pomalu.

„Oook.“

„Jste si naprosto jistý?“

„ Oook!“

Trémon napnul uši. Kdesi v dálce zaslechl zvuk přibližujících se kroků a rozhádaných hlasů. Ale i na to byl připraven.

Strčil ruku do kapsy. „Chtěl byste ještě jeden banán?“


* * *

Skundský prales byl pochopitelně kouzelný, ale to nebylo na Zeměploše celkem nic divného. Byl to také jediný prales v celém vesmíru, který se jmenoval — pochopitelně v jazyce domorodců — „Tvůj prst, ty pitomče“, jak zněl přesný překlad slova Skund.

Důvod této zvláštnosti je až k politování jednoduchý. Když první cestovatelé z teplých zemí kolem Kruhového moře dorazili do místních chladných oblastí, začali vyplňovat bílá místa na svých mapách. Dělali to prostě tak, že chytili nejbližšího domorodce, ukázali mu nějaký vzdálený orientační bod, mluvili na něj hlasitě a pomalu a zapsali si do mapy, co jim ten užaslý člověk řekl. Proto se do celých generací atlasů nesmrtelně zapsala taková jména jako „Hora, nevidíš?“, „Já nevím“, „Cože?“ a samozřejmě i „Tvůj prst, ty pitomče“. Kolem holého vrcholu hory Oolskunrahod (Co je to za hlupáka, když neví, že hora je hora) se začala kupit bouřková mračna a Zavazadlo se pohodlněji uhnízdilo pod stromem, který se stále ještě neúspěšně pokoušel navázat konverzaci.

Dvoukvítek s Mrakoplašem se hádali. Osoba, která byla předmětem sporu, seděla na své muchomůrce a se zájmem je pozorovala. Mužíček budil svým zjevem přesvědčení, že bude zapáchat přesně jako ten, kdo žije v červené prašivce, a to se Dvoukvítkovi nelíbilo.

„Ale jak to, že nemá červenou čepičku?“

Mrakoplaš zaváhal a pokusil se představit si, kam to Dvoukvítek míří.

„Cože?“ vzdal se nakonec.

„Měl by mít červenou Čepičku,“ trval na svém Dvoukvítek. „Taky by měl být čistší a veselý, mnohokrát veselejší. Vůbec mi nepřipadá jako trpaslík.“

„O čem to vlastně mluvíš?“

„Podívej se mu jenom na ty vousy,“ pokračoval nezadržitelně Dvoukvítek. „Viděl jsem lepší strniště na starém kusu sýra.“

„Je patnáct čísel vysokej a žije v muchomůrce,“ zavrčel na něj Mrakoplaš. „Samozřejmě že je to podělanej trpaslík.“

„To tvrdí on.“

Mrakoplaš upřel oči dolů na trpaslíka.

„Omluvte nás na okamžik,“ řekl a odvedl Dvoukvítka na druhou stranu mýtiny.

„Tak podívej se,“ procedil mezi zuby. „Kdyby měřil pět metrů a řekl nám, že je obr, taky bysme to věděli jenom od něj, ne?“

„Nemůže to být trpaslík,“ bránil se Dvoukvítek.

Mrakoplaš se podíval přes rameno směrem k malé postavičce, která se promyšleně rýpala v nose.

„A co?“ prohlásil. „A co má bejt? Trpaslík, skřítek, elf, šotek, vílák, lesní mužíček — co tě žere?“

„Žádný elf,“ odporoval mu Dvoukvítek. „Elfové nosí jenom zelené barvy a mívají takové zbojnické kloboučky a na hlavičce malá tykadýlka s bambulkou. Viděl jsem je na obrázku.“

„Kde?“

Dvoukvítek se zarazil a sklopil oči. „Myslím že se to jmenovalo ‚huhly, huhly, huhly‘.“

„Jak? Jak že se to jmenovalo?“

Turista se najednou začal neobyčejně zajímat o hřbety vlastních rukou. „Velká kniha pohádkových postaviček a květinových víl pro malé děti,“ zamumlal.

Mrakoplaš se zatvářil nechápavě.

„To je kniha vo tom, jak se jim vyhnout?“

„Ale ne,“ vysvětloval spěšně Dvoukvítek. „Píše se tam, kde je máš hledat. Ty obrázky vidím, jako kdybych je měl před sebou.“ Na tváři se mu objevil zasněný výraz a Mrakoplaš v duchu zasténal. „Byla tam dokonce i víla, která odnášela tvé zuby.“

„Cože, jen tak přišla a vyrvala ti zub…?“

„Ale ne, ty tomu nerozumíš. Já myslím ten zub, co ti vypadl. Když ti vypadl zub, tak sis ho uložil pod polštář, v noci si pro něj přišla víla a dala ti tam místo něj jeden rhinu.“

„A proč?“

„Co proč?“

„Proč sbírala ty zuby?“

„No, prostě je sbírala.“

Mrakoplaš si představil společenství podivných bytůstek, které žijí v paláci z dětských zubů. Ta představa patřila mezi obrázky, které se pokoušíte rychle zapomenout. Většinou marně.

„Brr!“ prohlásil.

Červené čepičky! Přemýšlel, jak by turistovi nejlépe objasnil, co je to za život, když žába je pro vás vítanou potravou, zaječí nora plná bobků skvělý úkryt před deštěm a letící sova tichý noční děs. Kalhotky z vydělané krtčí kůže — to zní romanticky jen do okamžiku, kdy musíte tu kůži vlastnoručně stáhnout z původního majitele, zatímco se ten malý hajzlík, zahnaný do kouta nory, zuřivě brání. A co se týče červených čepiček, každý, kdo by se vydal ráno do lesa v barevných a jasných šatičkách, by se dožil sotva svačiny. Pokud by ho něco nesežralo už ke snídani.

Chtěl Dvoukvítkovi říct: Podívej se, život trpaslíků a skřítků je ošklivý, drsný a krátký. Oni jsou taky takoví.

To všechno mu chtěl říct, ale nějak nemohl. Dvoukvítek sice toužil po tom, prohlédnout si nekonečno, ale ve skutečnosti se pohyboval v uzavřeném světě vlastních myšlenek. Říci mu teď pravdu bylo stejné jako nakopnout kokršpaněla.

„Sví ví vídl vít,“ ozval se slabý hlásek vedle Mrakoplašovy boty. Podíval se dolů. Trpaslík, který se představil jako Vaverka, se podíval nahoru. Mrakoplaš měl skvělý talent na jazyky. Trpaslík právě řekl: „Zbylo mi doma od včerejška trochu šerbetu z čolka.“

„To zní zajímavě,“ odpověděl mu Mrakoplaš.

Vaverka ho znovu šťouchl do kotníku.

„Ten druhej velkej, je v pořádku?“ zeptal se starostlivě.

„Narazil na realitu a utrpěl mírný šok,“ odpověděl mu Mrakoplaš. „Nemáš náhodou doma červenou čepičku s bambulí?“

„Vít?“

„To nic, jen mě to tak napadlo.“

„Vím, kde je nějaký jídlo pro velký,“ pokračoval trpaslík v řeči. „A taky bydlení. Není to daleko.“

Mrakoplaš se podíval na mračna, která klesala čím dál tím níž. Světlo z okolí se rychle ztrácelo a mraky vypadaly, jako když jim někdo vyprávěl o sněhu a jim se ta myšlenka zalíbila. Pochopitelně že mužíkům žijícím v muchomůrkách se nedalo věřit bez výhrad, ale kdyby Mrakoplaš v té chvíli narazil na ocelovou past, ve které by bylo místo vnadidla teplé jídlo a čistě povlečená postel, už by na ni bušil s výkřiky, ať ho pustí dovnitř.

Vydali se na cestu. Několik vteřin po nich se vyhrabalo na nohy i Zavazadlo a pustilo se za nimi.

„Hej!“

Zavazadlo se pomalu obrátilo, při čemž se jeho nožičky pohybovaly podle složitého vzorce, a zdálo se, že hledí vzhůru.

„Jaké to je, být truhlářským výrobkem?“ zeptal se dychtivě strom.

„Bolí to?“

Zdálo se, že Zavazadlo přemýšlí. Každá mosazná součástka a každý otvor po vypadlém suku vyzařovaly maximální soustředění.

Pak pokrčilo víkem a odkolébalo se pryč.

Strom si povzdechl a setřásl z větví pár suchých listů.


* * *

Domeček byl malý, sešlý a ozdobený jako vyšívaná dečka. Mrakoplaš si pomyslel, že se k němu musel dostat nějaký šílený řezbář, a než ho stačili odtáhnout, dost si zařádil. Každé dveře, každá okenice byla ozdobena girlandou dřevěných hroznů a půlměsíčkovými výřezy, pod střechou a po zdech se vinuly pásy borových šišek. Mrakoplaš napůl čekal, že se z horního okénka vynoří obrovská kukačka a ohlásí správný čas.

Současně si ovšem všiml i olejovité hustoty vzduchu. Ze špiček prstů mu začaly vyletovat malé zelené a purpurové jiskřičky.

„Silné magické pole,“ zabručel. „Přinejmenším sto milimagramů.[5]

„Tady je všude spousta magie,“ poznamenal Vaverka. „Kdysi tady žila stará čarodějnice. Už tady dávno nebydlí, ale magie stále udržuje domek v chodu.“

„Poslyšte, ty dveře jsou nějaké divné,“ zarazil se najednou Dvoukvítek.

„K čemu potřebuje takový domeček magický náboj?“ zamyslel se Mrakoplaš. Dvoukvítek se opatrně dotkl zdi.

„Ono to lepí!“

„Je to nugát,“ přikývl Vaverka.

„Proboha! To je opravdová perníková chaloupka. Mrakoplaši, podívej doopravdická…“

Polykající Mrakoplaš přikývl. „Jo, katedra architektury vysoké školy cukrářské,“ prohlásil. „Tam jsem se ani nepokoušel dostat.“

S podezřením se zadíval na velké klepadlo z lékořice. „Ono to tak nějak pořád dorůstá,“ vysvětloval mu Vaverka. „Je to fakt úžasné. Takový dům dneska neseženete, dávno už se totiž nedělá ten správný perník.“

„Vážně?“ podivil se zachmuřený Mrakoplaš.

„Tak pojďte dovnitř, ale dejte pozor na rohožku,“ zval je pidimužík.

„Proč?“

„Je z cukrové vaty.“


* * *

Plocha se pomalu otáčela pod svým upachtěným sluncem, denní světlo naplnilo rokle a údolí, a když se nakonec snesl večer, odteklo.

Trémon seděl ve své chladné univerzitní pracovně a pracně se prokousával knihou. Pohyboval rty a sledoval prstem řádky neznámého prastarého písma. Dočetl se, že Velká pyramida z Tsortu, jejíž umístění na tváři Zeměplochy bylo už po mnoho staletí zahaleno tajemstvím, byla postavena z jednoho milionu tří tisíc a deseti vápencových bloků. Psalo se tam, že při stavbě zahynulo deset tisíc otroků. Dozvěděl se, že pyramida skrývala bludiště tajných chodeb, jejichž stěny byly ozdobeny nápisy zachycujícími destilovanou moudrost mudrců Tsortu. Užasl nad tím, že součet její výšky a délky dělený polovinou šířky se rovná přesně číslu 1,67563, což je téměř na chlup 1 237,98712567 násobek rozdílu vzdálenosti Zeměplochy od Slunce a váhy malého pomeranče. Dočetl se i to, že se pyramida budovala celých šedesát let. V duchu si pomyslel, jestli to nebylo trochu moc povyku jenom proto, aby si mohl někdo nabrousit žiletky.[6]

Tou dobou se ve skundském lese usadil Mrakoplaš s Dvoukvítkem ke snídani představované krbovou římsou z marcipánu a oba v duchu toužebně mysleli na nakládané cibulky.

Kdesi v dálce si největší hrdina, jakého kdy Zeměplocha zrodila, ubalil a zapálil cigáro, aniž tušil, do jaké role ho osud předurčil.

Cigareta, kterou tak dovedně stočil v prstech, byla zajímavý kousek, protože jako mnoho potulných mágů, od kterých se naučil umění balit, měl i on ve zvyku ukládat si nedopalky do koženého pytle a z nich si kroutit nové kuřivo. Podle neochvějné logiky zákona průměrů a velkých čísel tedy část z toho tabáku kouřil už mnoho let téměř neustále. Věc, kterou si pokoušel právě zapálit, by mohla skvěle posloužit k vyspravení silnice.

Pověst toho muže byla taková, že skupina divokých jízdních nomádů ho s projevy nejvyšší úcty pozvala ke svému ohni z koňského trusu. Nomádi středových krajů se většinou s podzimem přesouvali směrem na Okraj a tahle skupina patřila ke kmeni, který vztyčil plstěné stany v děsivých vedrech –3 stupně. Nomádi se s oloupanými nosy pomalu ploužili táborem a někteří z nich už si stěžovali na sluneční úpal.

Náčelník nomádů promluvil. „Které jsou tedy ty věci, jež učiní muže v životě šťastným?“ Chcete-li zahájit kvalitní rozhovor u ohně stepních nomádů, očekává se, že řeknete právě něco takového.

Muž po jeho pravici zamyšleně upil svůj koktejl z kobylího mléka a krve sněžné kočky a řekl: „Step se svým nekonečně vzdáleným obzorem, vítr ve vlasech a bujný kůň pod vaším sedlem.“

Muž po náčelníkově levici promluvil takto: „Křik bílého orla vysoko na nebi, zasněžený les a přesný šíp na tětivě vašeho luku.“

Náčelník přikývl a dodal: „Já myslím, že je to však především pohled na pobité nepřátele, pohanu jeho kmene a na jeho plačící ženy.“

Kolem ohně se ozvaly projevy drsného souhlasu s tím skvělým projevem.

Pak se náčelník s úctou obrátil k vzácnému hostu, k drobné postavičce, která si u ohně tiše ošetřovala svou husí kůži, a prohlásil: „Ale teď bychom se měli zeptat našeho vzácného hosta, jehož jméno se stalo legendou: co podle něj patří k nejkrásnějším věcem v životě muže?“

Host se zarazil uprostřed dalšího neúspěšného pokusu zapálit si.

„Čo žíkáš?“

„Ptal jsem se, co podle tebe patří k nejkrásnějším věcem v životě muže?“

Bojovníci kolem ohně se napjatě nahnuli kupředu. Se zatajeným dechem čekali na perlu, kterou uslyší.

Host přemýšlel dlouho a těžce a potom pomalu prohlásil: „Teplá voda, dobrý dentišta a měkký toaletní papír.“


* * *

Výheň plála oslňující oktarínovou září. Galder Počasvosk, vysvlečený do půl těla, s maskou ze zakouřeného skla na tváři, upřel pohled do plamenů a udeřil s chirurgickou přesností kladivem. Kouzlo v kleštích zaječelo a začalo se kroutit, ale on ho dovedně vytahoval do linky barvy ztýraného ohně.

Kdesi za zády mu zapraskala prkna v podlaze. Galder strávil jejich laděním celé hodiny. V souvislosti s ctižádostivým zástupcem, chodícím jako kočka, to bylo celkem moudré opatření.

Dé moll. To znamená, že je vpravo ode dveří.

„Pojď dál, Trémone,“ řekl, aniž se otočil, a s vnitřním uspokojením zaslechl, jak jeho zástupce úžasem tiše lapl po dechu. „To je od tebe hezké, že jsi přišel. Zavři dveře, ano?“

Trémon s bezvýraznou tváří zavřel těžké dveře. V polici, kterou měl vysoko nad hlavou, se v zavařovacích sklenicích louhovaly všemožné nemožnosti a se zájmem ho pozorovaly.

Jako ve všech čarodějných pracovnách, i tady to vypadalo jako ve sklářské peci, kde se popral vycpávač zvěře s foukačem skla a během zápasu ještě zabili kolemjdoucího krokodýla (ten visel na řetězech od stropu a páchl kafrem). Všude se povalovaly lampy a prsteny, které by si byl Trémon hrozně rád přetřel rukávem, a zrcadla, do kterých by se jistě vyplatilo podívat alespoň dvakrát. V malé klícce neklidně poskakoval pár sedmimílových bot. Na stěně byla rozsáhlá příruční knihovna grimoárů, které sice nebyly tak mocné jako Oktávo, ale i tak začaly jiskřit a třást vázacími řetězy, když ucítily pátravý a závistivý pohled mladšího čaroděje. Ta syrová magická síla ho rozrušila jako máloco, ale odpuzovala ho špína a Galderův teatrální přístup k věci.

Podplatil jednoho ze sloužících a dozvěděl se zajímavé věci. Tak například zelená tekutina, která neúnavně bublala ve spleti skleněných trubic na jedné polici, nebyla nic jiného než zelená barva s příměsí mýdla.

Jednoho krásného dne, pomyslel si, to všechno vyhážu. A začnu s tím mizerným krokodýlem. Zaťal ruce, až mu zbělely klouby.

„Tak pojď,“ zahalekal na něj vesele Galder, sundal si zástěru a usadil se do svého křesla, jehož opěradla měla tvar lvích tlap a nohy představovaly nohy kachny. „Poslal jsi mi tohle shrnutí?“

„Shrnutí,“ pokrčil Trémon bezmocně rameny. „Chtěl jsem vás pouze upozornit na to, že ostatní Řády vyslaly do skundského pralesa své zástupce, kteří mají za úkol polapit chybějící Zaklínadlo, zatímco vy jste neudělal zhola nic. Předpokládám ovšem, že pro to máte své důvody, které nám v pravé chvíli objasníte.“

„Tvá důvěra mě zahanbuje,“ prohlásil Galder.

„Čaroděj, kterému se podaří Zaklínadlo získat, dobude současně velkou slávu jak pro sebe, tak pro celý Řád,“ upozorňoval ho dál Trémon. „Použili k tomu boty i jiné prostředky a kouzla. Co bychom podle vás měli použít my, mistře?“

„Zdálo se mi to, nebo jsem v tvém tónu zachytil náznak jízlivosti?“

„Ani ten nejmenší, mistře.“

„Ani co by se za nehet vešlo?“

„Ani co by se vešlo za ten nejmenší nehet, mistře.“

„Výborně. Protože já si myslím, že bychom se tam neměli vypravovat vůbec.“ Galder se natáhl a vzal ze stolu prastarou knihu. Zadrmolil kouzelnou formulku a svazek se s vrzáním otevřel. Knižní záložka, podezřele podobná jazyku, se tiše zatáhla do hřbetu.

Chvilku hledal mezi polštáři, až nakonec vytáhl váček na tabák a dýmku velikosti drtiče odpadků. S dovedností dlouhodobého nikotýnového zavislíka zformoval z tabáku příhodnou kuličku a nacpal ji do hlavičky. Luskl prsty a na ukazováku mu vyskočil plamínek. Zhluboka nasál a slastně vyfoukl kouř. Pak zvedl hlavu.

„Ty jsi ještě tady, Trémone?“

„Vy jste mne dal zavolat, pane,“ odpověděl mladší čaroděj klidně. Alespoň podle hlasu to tak vypadalo. Hluboko v šedých očích mu však zahořel ohýnek, který říkal, že má seznam všech malicherností, seznam, ve kterém je zaznamenáno každé posměšné zamžourání, každé otcovské pokárání, každý vědoucí pohled a za jeden každý z nich že se bude Galderův živý mozek koupat rok v kyselině.

„Aha, vlastně máš pravdu. Odpusť zapomnětlivosti starého muže,“ omlouval se Galder spokojeně. Zvedl knihu, ve které listoval.

„Mně se všechno to pobíhání vůbec nelíbí,“ řekl nakonec. „Je to sice všechno tak dramatické, létající koberce a podobně, ale to podle mě nemá se skutečnými kouzly nic společného. Vezmi si například sedmimílové boty. Kdyby člověk opravdu potřeboval ujít sedm mil jedním krokem, jistě by nám dal Stvořitel delší nohy… Co jsem to chtěl říci?“

„Nevím, mistře,“ odpověděl Trémon odměřeně.

„Aha, už vím. Je zvláštní, že nemůžeme v knihovně najít ani to nejmenší o pyramidě v Tsortu. Člověk by si myslel, že tam něco bude, nemyslíš?“

„Za to by měl být knihovník samozřejmě potrestán.“

Galder se na něj úkosem podíval. „No, neměli bychom na něj být moc přísní,“ odpověděl potom pomalu. „Třeba by stačilo zastavit mu příděl banánů.“

Chvilku se dívali jeden na druhého.

Galder odvrátil oči první. Přísný pohled upíral na Trémona velice nerad. Vyvolávalo to v něm stejný pocit, jako by se díval do zrcadla, které bylo úplně prázdné.

„No naštěstí,“ pokračoval, jsem našel nějaké údaje jinde. Abych řekl pravdu, přímo ve své skromné knihovničce. Jsou to noviny Skřelta Změnokoše, zakladatele našeho Řádu. Jestlipak víš, můj milý mladý a tolik uspěchaný příteli, co se stane, když zemře čaroděj?“

„Vysloví se všechna zaklínadla, která nosí v paměti,“ opověděl Trémon. „To je přece jedna z prvních věcí, které jsme se dozvěděli po vstupu na školu.“

„Jenže právě to pro osm Velkých zaklínadel neplatí. Skřelt zjistil, že Velké zaklínadlo si najde úkryt v nejbližší mysli, která je otevřená a ochotná ho přijmout. Postrč mi sem támhle to velké zrcadlo, buď tak laskav.“

Galder vstal a došoural se k výhni, která mezitím vychladla. Pruh kouzla se však stále ještě pohyboval, chvíli byl nehmotný a chvíli zase hmotný, vypadal jako štěrbina vyříznutá do jiného vesmíru, plného žhavého modrého svitu. Galder jej zvedl z police, vytáhl dlouhý luk a pronesl mocná slova. Potom už jen s uspokojením pozoroval, jak se kouzelný pruh natáhl, zachytil na obou koncích zbraně a napnul, až staré dřevo zapraskalo. Pak si pečlivě vybral šíp.

Mezitím Trémon dostrkal stojan s velkým zrcadlem do středu místnosti. Až budu mistrem řádu já, pomyslel si, určitě se nebudu šourat po kobercích v pantoflích.

Trémon, jak už jsme ostatně řekli, cítil, že by se dalo udělat mnoho věcí, kdyby se dostala k moci mladá krev a staré dřevo se vyřezalo, ale v tomto okamžiku byl upřímně zvědavý, co má ten starý blázen v úmyslu.

Možná že by pocítil určité uspokojení, kdyby věděl, že se Galder i Skřelt Změnokoš dokonale mýlili.

Galder několikrát prošel před zrcadlem, které se nejdřív zakalilo, ale pak se v něm ukázal pohled na skundský prales z ptačí perspektivy. Starý mág se zatvářil soustředěně, přičemž držel luk tak, že volně nasazený šíp směřoval ke stropu. Zamumlal polohlasně, ale dost srozumitelně několik slov jako — „upravíme podle teploty… pak odečteme sílu větru — dejme tomu tři uzly…“ a neohrabaným pohybem šíp vypustil.

Kdyby se k tomu mohl vyjádřit zákon akce a reakce, byl by se šíp odrazil od stropu a spadl o několik kroků dál. Jenže příslušného zákona se nikdo neptal.

Mizející šíp zmizel se zvukem, který se absolutně vymyká jakémukoliv popisu. Zněl zhruba jako „dzoinng“, které zkušený zvukař alespoň tři dny upravoval na dobrém mixážním pultu.

Galder odhodil luk stranou a spokojeně se usmál.

„Je jasné, že to teď bude tak hodinku trvat, než tam doletí,“ vysvětloval. „Pak bude Osmé zaklínadlo jednoduše sledovat jeho ionizovanou stopu až sem, ke mne.

„To je skvělé,“ přikývl Trémon, ale každý trochu slušný telepat by si při pohledu na něj přečetl třímetrová písmena, která hlásala: Když k tobě, tak proč ne ke mně? Sklopil oči k pracovnímu stolu plnému krámů a zrak mu padl na dlouhý ostrý nůž, který se zdál jako stvořený k tomu, co se chystal udělat.

Neměl násilí rád, ale v tomto případě se na to docela těšil. Bylo jasné, že na toho, kdo získá Osmé zaklínadlo a v příhodném okamžiku je přidá k ostatním sedmi, čeká jako odměna tajemství tsortské pyramidy a mnoho dalších požitků. Trémon neměl v úmyslu promarnit léta mravenčí práce jenom proto, že jednoho starého blázna náhodou osvítil duch svatý.

„Když už musíme čekat, nedal by sis mezitím šálek kakaa?“ zeptal se Galder a začal se šourat přes místnost, kde visela šňůra zvonku pro služebnictvo.

„Rád,“ odpověděl Trémon. Zvedl nůž a potěžkal jej v ruce, aby zjistil, jak je vyvážený. „Musím vám blahopřát, mistře. Vidím, že na vás bychom si, my mladí, stále ještě museli hodně přivstat.“

Galder se zasmál. Nůž vyletěl z Trémonovy ruky takovou rychlostí, že se (pravděpodobně v souvislosti s línou podstatou zeměplošského světla) opticky zkrátil a zesílil a zamířil přesně na Galderův krk.

Jenže tam nedoletěl. Místo toho uhnul k jedné straně a začal kroužit kolem Počasvoska tak rychle, že Galder vypadal, jako by měl kovový límec. Starý čaroděj se otočil a Trémon měl dojem, že je mnohem vyšší a vyzařuje z něj tajemná síla.

Nůž se najednou vymrštil nazpět a zarazil se do dveřního rámu, sotva několik milimetrů od Trémonova ucha.

„Přivstat, říkáš?“ usmál se na něj Galder mile. „Drahý chlapče, ty by sis vůbec nesměl jít lehnout.“


* * *

„Dej si ještě kousek stolu,“ prohlásil Mrakoplaš.

„Ne, já nemám marcipán rád,“ odpověděl mu Dvoukvítek. „Kromě toho bych řekl, že je dost nevychované jíst cizím lidem nábytek.“

„S tím si nedělejte starosti,“ uklidňoval ho Vaverka. „Ta stará čarodějnice se tady už několik let neukázala. Říká se, že dostala, co jí patřilo. Prý se o to postaral párek nějakých malých uličníků.“

„Ty dnešní děti,“ zavrtěl hlavou Mrakoplaš.

„Vinu nesou jejich rodiče,“ zasmušil se Dvoukvítek.

V okamžiku, kdy jste své smysly přesvědčili, že je to normální, byla perníková chaloupka docela příjemné místo. Zbytková magie ji udržovala neustále v chodu a ta okolní zvířata, která ještě nepochcípala na vleklé záněty zubů, se jí vyhýbala. Oheň z lékořicových polen hořel v krbu velmi špatně. Mrakoplaš se pokusil nasbírat venku nějaké suché větve, ale nakonec to vzdal. Dřevem, které na vás mluví, se topí velice špatně.

Říhl.

„Je to nezdravé,“ zafilozofoval. „Víš, zajímalo by mě, proč to musí být zrovna sladké? Proč ne tmavý chleba a sýr? A nebo třeba salám — tedy řeknu ti, že takové salámové kanape…

„Copak já vím?“ pokrčil Vaverka rameny. „Babka Zubolavá prostě vyráběla jenom cukrovinky. Přál bych vám ochutnat její sněhové pusinky…“

„Já je okoštoval,“ přikývl Mrakoplaš. „Prohlížel jsem postele a zjistil, že jsou z nich matrace.“

„Perník je tradičnější,“ ozval se Dvoukvítek.

„Co, na matrace?“

„Neblázni,“ odpověděl mu s převahou Dvoukvítek. „Kdo kdy slyšel o matracích z perníku? Na domy.“

Mrakoplaš zabručel. Myslel na jídlo — přesněji na jídlo v Ankh-Morporku. Připadlo mu až směšné, jak mu to místo najednou připadalo přitažlivé. Čím byli dál, tím víc ho to táhlo zpět. Stačilo, aby přivřel oči, a viděl všechno do nejmenších podrobností. Jídelní stánky stovky různých národů na trhu. Mohli jste si dát squishi nebo žraločí polévku tak čerstvou, že by se k ní žádný plavec neodvážil přiblížit, nebo…

„Myslíš, že by to tady mohlo být na prodej?“ zeptal se Dvoukvítek.

Mrakoplaš zaváhal. Už dávno se naučil, že je potřeba dobře si promyslet každou odpověď na Dvoukvítkovy překvapující dotazy.

„Na co?“ zeptal se opatrně.

„Přímo z toho páchne zvláštní atmosféra.“

„Aha.“

„Co to je atmosféra?“ zeptal se Vaverka a začal čenichat kolem, přičemž se mu na tváři objevil výraz, který říkal, že on to neudělal, ať už je to cokoliv.

„Já si myslím, že je to jeden druh žáby,“ poučoval ho Mrakoplaš. „Kromě toho to nemůžeš koupit, protože není od koho…“

„No, tohle bych možná mohl zařídit, se souhlasem lesní rady, samozřejmě,“ vskočil mu Vaverka do řeči a přitom se pokoušel vyhnout Mrakoplašově pohledu.

„… a už v žádném případě by sis to nemohl vzít s sebou, myslím tím, že by se ti ten barák asi do Zavazadla nevešel, nebo jo?“

Mrakoplaš ukázal směrem k Zavazadlu, které se hřálo u ohně a jakýmsi záhadným způsobem se tvářilo jako spokojený, ale ostražitý tygr. Pak se s vítězoslavným výrazem obrátil nazpět k Dvoukvítkovi. Usměv mu okamžitě zmizel.

„Nebo jo?“ opakoval nejistě.

Nikdy se tak docela nevyrovnal s myšlenkou, že uvnitř Zavazadla je úplně jiný svět než zvenčí. Samozřejmě že to byl pouhý vedlejší jev jeho celkové tajemnosti, ale Mrakoplaše přesto stále znovu znepokojovalo, když viděl, jak cpe Dvoukvítek do Zavazadla náruče špinavých košil a ponožek, a když pak znovu otevře víko, leží uvnitř úhledně srovnané hromádky čistého prádla vonící levandulí. Dvoukvítek také cestou nasbíral spoustu zajímavých upomínkových předmětů, Mrakoplaš by řekl krámů, ale Zavazadlo si s nimi bez potíží poradilo. Vešel se do něj i dvoumetrový kůl sloužící k obřadu Drbání prasete a nikde z něj nevyčuhoval.

„No, já nevím. Ty jsi čaroděj a měl by ses v tom vyznat.“

„No to samozřejmě, ale zavazadlová magie je vysoce specializovaný obor,“ odtušil pohotově Mrakoplaš. „Víš, já si ale myslím, že oni by trpaslíci tu chaloupku ani prodat nechtěli, ona je to přece jen taková, taková…“ zoufale zatápal ve výrazech, které znal z Dvoukvítkova slovníku, „… taková turistická atrakce.“

„Co je to?“ zeptal se se zájmem Vaverka.

„No to znamená, že sem bude chodit spousta lidí, jako je on, a prohlížet si tu chalupu,“ vysvětloval mu Mrakoplaš.

„A proč?“

„No, protože…“ Mrakoplaš znovu zapátral v hlavě „… je to folklór. Je interesantní. Romantická, eňo ňůňo, boží… Je to skvělá ukázka zaniklého lidového umění, založená na dovednostech dávno uplynulých let.“

„Vážně?“ podivil se Vaverka a užasle se rozhlédl chaloupkou.

„Jo.“

„To všecko, co jsi říkal?“

„Asi jo.“

„Pomohl bych vám ji zapakovat.“

Pod pokrývkou hustých mračen, která pokrývala větší část zeměplošského nebe, mezitím klidně ubíhala noc. To bylo štěstí, protože až se obloha vyčistí a budou si ji moci prohlédnout astrologové, bude po klidu.

V rozličných částech pralesa mezitím bloudily skupinky čarodějů. Chodili v kruzích a začínali být silně nervózní, protože všechny stromy, do kterých naráželi, se jim omlouvaly. Ale ať už je to tak, nebo onak, někteří čarodějové se dostali skutečně do těsné blízkosti perníkové chaloupky…

Teď je ovšem nejvhodnější doba vrátit se do rozlehlých budov Neviditelné univerzity, a to přesně do obydlí Šedomila Spolda, který nejen že byl už dlouho nejstarším mágem Zeměplochy, ale byl rozhodnut jím ještě dlouho zůstat.

V této chvíli byl velmi překvapen a rozrušen.

Několik posledních hodin měl plné ruce práce. Jistě, byl hluchý a nemyslelo mu to už tak rychle jako dřív, ale staří mágové mají vypěstován neobyčejně silný pud sebezáchovy a vědí, že když se na ně začne zamyšleně dívat vysoká postava v černém, s posledním modelem jednoduchého zemědělského nářadí přes rameno, je nutno jednat rychle. Služebnictvu dal volno. Dveře zapečetil pastou vyrobenou z drcených jepic a na okna namaloval ochranné oktagramy. Po podlaze rozlil vzácný a nesmírně páchnoucí olej v ornamentech, které naznačovaly, že jejich tvůrce byl buď opilý, nebo nepocházel z tohoto světa, nebo obojí. Uprostřed místnosti je vidět osmicípá hvězda — symbol Sebraných smyslů, obklopená červenými a zelenými svícemi. Ve středu hvězdy stojí podlouhlá truhlice ze dřeva kapraďovité borovice, která se dožívá nesmírného stáří, vyložená rudým sametem, a její okraje jsou lemovány ochrannými amulety.

Šedomil Spold totiž předpokládá, že ho bude Smrť v nejbližší době hledat, ale to už čekal několik desítek let, takže za tu dobu ze svého bytu vybudoval nedobytný úkryt.

Vlezl dovnitř, spustil složitý hodinový stroj na zámku truhlice a zaklapl za sebou víko. Teprve potom se v klidu uvelebil s vědomím, že teď je konečně v naprostém bezpečí před útokem jednoho ze svých největších nepřátel. Háček byl v tom, že ve svých plánech zapomněl na důležitou úlohu, kterou ve většině příběhů podobného druhu hraje klíčová dírka.

V okamžiku, kdy se spokojeně natáhl, se mu těsně vedle ucha ozval hlas: ŽE JE TADY ALE TMA, CO?


* * *

Začalo sněžit. Okna perníkové chaloupky zasklená cukrkandlem vyhlížela vesele do tmy.

Na jednom konci mýtiny se na okamžik rozzářila tři malá narudlá světélka a ozval se sípavý kašel, který náhle ustal.

„Drž zobák!“ zasyčel čaroděj třetího stupně, „vždyť nás uslyší!“

„Nevíš kdo asi? Těm mládencům z Bratrstva Mrkající kápě jsme uklouzli v močále a ti blbečkové z Kruhu Pravých proroků se pustili špatnou cestou hned na začátku.“

„Jasně,“ začal nejmladší z nich, „ale kdo to na nás pořád mluví? Říká se, že je tenhle les kouzelný, plný skřetů a vlků a…“

„Stromů,“ hlas, který se ozval odněkud z neproniknutelné temnoty, bychom mohli popsat jako dřevěný.

„Jo, to taky,“ přikývl nejmladší čaroděj. Zatáhl ze špačka své cigarety a otřásl se.

Vedoucí skupiny vyhlédl zpoza kamene a pozoroval chaloupku.

„Tak dobrá,“ rozhodl se nakonec a začal potichu vyklepávat dýmku o podpatek sedmimílových bot, který v protestu zavrzal. „Vlítneme tam, seberem je a pryč, jasný?“

„Víš určitě, že jsou tam jenom lidi?“ zeptal se nervózně nejmladší mág.

„Jasně,“ zavrčel vůdce. „Co sis myslel? Že jsou tam medvědi?“

„Mohla by tam být taky nějaká obluda. Tohle je přesně takový les, kde by mohly žít obludy.“

„A stromy,“ ozval se přátelský hlas odněkud shora.

„Jo, to taky,“ přikývl bezmyšlenkovitě soustředěný vedoucí.


* * *

Mrakoplaš se na postel díval s nedůvěrou. Byla ze sladových bonbónů, vykládaná karamelami, ale vypadala spíš jako něco k jídlu než ke spaní, a taky už skutečně nesla stopy zubů.

„Někdo mi jedl z mé postele,“ prohlásil.

„Když já hrozně miluju karamely,“ bránil se Dvoukvítek.

„Jestli budeš vyvádět takové věci, přijde víla a sebere ti všechny zuby,“ pohrozil mu Mrakoplaš.

„Ne víla, elfové,“ vmísil se jim do řeči Vaverka, který stál na toaletním stolečku. „Zuby trhají elfové. A taky nehty na rukou a na nohou. Elfové jsou občas hrozně popudliví.“

Dvoukvítek si těžce sedl na postel.

„Ty si to určitě pleteš,“ vzdychl si. „Elfové jsou vznešení a krásní, moudří a půvabní, určitě jsem to tak četl.“

Mrakoplašovo a Vaverkovo koleno si vyměnilo významný pohled.

„Já si myslím, že musíš mluvit o jiných elfech,“ zavrtěl hlavou trpaslík. „Ti, co žijí tady v okolí, jsou úplně jiní. Rozhodně se jim nesmí říkat, že jsou vzteklouni. Tedy pokud si nechceš nést zuby domů v klobouku.“

Ozval se tichý zvuk otvíraných nugátových dveří. Z opačného konce domečku sem dolehl tichounký cinkavý šramot, jako když co nejopatrněji rozbijete velkým kamenem okno z cukrkandlu.

„Co to bylo za zvuk?“ zeptal se Mrakoplaš.

„Který?“ zeptal se Dvoukvítek.

Pak někdo zabušil holí na okenní rám. Vaverka se s výkřikem „elfové!“ vrhl napříč místností k myší díře a zmizel.

„Co budeme dělat?“ rozhlížel se Dvoukvítek.

„Zpanikaříme?“ navrhl Mrakoplaš s nadějí. Vždycky si myslel, že nejlepší cesta k záchraně je zpanikařit. Jeho teorie vycházela z toho, že se lidé, kteří se v minulosti setkali se šavlozubým tygrem, dali rozdělit zhruba na ty, kteří zpanikařili a utekli, a na ty druhé, kteří zůstali stát na místě a říkali něco jako „Ó, jak vznešená šelma“, nebo „Kuk, kočičko!“.

„Támhle je skříň,“ zašeptal Dvoukvítek a ukázal na úzká dvířka vtěsnaná mezi perníkovou stěnu a bok krbu. Rychle se namačkali do sladce zatuchlé temnoty.

Zvenčí k nim dolehlo praskání čokoládové podlahy. Potom někdo prohlásil: „Slyšel jsem tady hlasy.“

Jiný hlas mu odpověděl. „Jo, já taky, ale zezdola. To budou Mrkouni.“

„Vždyť jsi říkal, že jsme jim uklouzli v bažinách!“

„Jé, kluci, koukněte se, tady je všechno k jídlu, klidně si můžete kousnout třeba…“

„Drž hubu!“

Ozvalo se další vrzání a skřípání a potom výkřik zezdola, kde jeden z Pravých proroků, který se plížil tmou od okna, šlápl na prsty Mrkající kápě, ukryté pod stolem. Vtom zaznělo náhlé zíííp a zinnng uvolněné magie.

„Ale do prdele!“ zanadával hlas zvenčí. „Už ho dostali. Jdem!“

Bylo slyšet další skřípání a vrzání a pak se rozhostilo ticho. Po nějaké chvíli zašeptal Dvoukvítek Mrakoplašovi. „Poslyš, já mám dojem, že je v té skříni koště.“

„No a co je na tom divného?“

„Tohle má řídítka.“

Dole kdosi pronikavě vykřikl. Jeden z čarodějů se ve tmě pokusil nadzvednout víko Zavazadla. Ze spíže se ozval hlasitý náraz, který signalizoval náhlý příchod skupiny Osvícených mágů Nepřerušeného kruhu.

„Co asi všichni hledají?“ zeptal se šeptem Dvoukvítek.

„Nevím, ale myslím, že pro nás bude lepší, když se to ani nedozvíme,“ prohlásil Mrakoplaš zamyšleně.

„Asi máš pravdu.“

Mrakoplaš opatrně pootevřel dveře. Místnost byla prázdná. Po špičkách přešel k oknu, a když vyhlédl ven, zíral přímo do pozvednutých tváří tří Bratří Půlnočního řádu.

„To je on!“

Rychle uskočil a vrhl se ke schodům.

Scéna dole byla nepopsatelná, ale protože by byl takový výrok za požehnané vlády Quimbyho II. potrestán smrtí, bude lépe, když se ji pokusíme přece jen popsat. Tak především, většina bojujících mágů se pokoušela místnost osvětlit rozličnými plameny, blesky a magickým ohněm a to vytvářelo atmosféru diskotéky v továrně na fotoblesky. Skoro každý z účastníků se pokoušel najít takové místo, odkud by mohl pozorovat celou místnost bez nebezpečí, ale bez výjimky se snažili uhnout z cesty Zavazadlu. To právě zahnalo do kouta dva Pravé proroky a zuřivě klapalo víkem na každého, kdo se přiblížil. Jeden z mágů se podíval ke schodům.

„To je on!“

Mrakoplaš rychle uskočil nahoru na schody a narazil do něčeho zády. Rychle se ohlédl a uviděl Dvoukvítka sedícího na koštěti, které se volně vznášelo ve vzduchu.

„Musela ho tady zapomenout ta čarodějnice,“ zářil Dvoukvítek. „Opravdické létající koště!“

Mrakoplaš zaváhal. Z proutěného konce koštěte vyletovaly oktarínové jiskřičky a výšky k smrti nenáviděl. Ještě míň se mu však líbil tucet rozpálených a vzteklých čarodějů, kteří se prali o to, kdo se k němu po schodech dostane nejdřív, a právě to se dělo kousek od něj.

„Dobrá, ale já řídím.“

Kopl čaroděje, který už byl v polovině kouzla Ochromení a naskočil před Dvoukvítka na koště. To sletělo dolů po schodech a obrátilo se vzhůru nohama, takže Mrakoplaš na okamžik zíral přímo do očí jednoho z Bratří Půlnoci.

Vykřikl a křečovitě zakroutil řídítky.

Pak se stalo několik věcí najednou. Koště vyrazilo kupředu a prorazilo v dešti drobečků zeď. Zavazadlo také vyrazilo kupředu a kouslo jednoho z Proroků do nohy. Najednou se odnikud s ostrým zahvízdnutím vynořil šíp, o pár centimetrů minul Mrakoplaše a narazil s temným zaduněním do víka Zavazadla.

Zavazadlo zmizelo.

* * *

O kus dál v pralese, v malé chýši, přihodil stařičký šaman na oheň několik suchých větviček a přes kouř upřel pohled do tváře nejistého učedníka.

„Bedna s nožičkami?“ zeptal se znovu.

„Ano, pane. Spadla z nebe a podívala se na mě,“ přisvědčil učedník.

„Takže ta bedna měla oči?“

„Ne…“ začal učedník a zmateně se zarazil. Stařík se na něj udiveně podíval.

„Mnozí viděli Topaxciho, boha Rudé houby, a tak si vysloužili právo být šamanem,“ řekl nakonec. „Někteří viděli Skelda, boha kouře, a těm se říká čarodějové. Jen málokdo měl tu čest setkat se s Umčerrelem, duchem pralesa, a ten se stal pánem duchů. Ale nikdo doposud neviděl bednu se stovkou nožiček, která by se na někoho dívala bez očí, a takovým se říká idio…“

Přerušil ho náhlý svištivý zvuk a závan sněhu a jisker, který rozfoukal oheň po celé chýši. Něco se zamíhalo, pak zapraskala protější zeď, rozletěla se na kusy a zjevení zmizelo.

Rozhostilo se dlouhé ticho. Pak ještě krátký okamžik napjatého ticha. Nakonec starý šaman začal velmi opatrně: „Neviděl jsi teď náhodou dva muže, kteří letěli hlavou dolů na koštěti a křičeli jeden na druhého?“

Mladý učedník se mu podíval zpříma do očí. „Samozřejmě, že ne.“

Stařec si zhluboka a s úlevou oddychl. „Díky bohům! Já taky ne.“


* * *

V Perníkové chaloupce zavládl naprostý zmatek, nejen proto, že všichni mágové chtěli sledovat koště, ale současně v tom chtěli zabránit ostatním, a to vedlo k několika politováníhodným incidentům. Největší a také nejtragičtější se stal, když se jeden z Pravých proroků rozhodl použít své sedmimílové boty bez přípravy a příslušných zaklínadel. Jak už bylo řečeno, sedmimílové boty jsou velmi komplikovaná kouzelná pomůcka a ubohý čaroděj si vzpomněl příliš pozdě, že u dopravního prostředku, který vám má umožnit položit jednu nohu dvacet mil před druhou, se může každá chybička krutě vymstít.


* * *

Zuřila první sněhová bouře nadcházející zimy a většinu nebe nad Zeměplochou pokrývala hustá těžká mračna. A přece, shora, ve stříbrné záři malého zeměplošského měsíce, poskytovala mračna jeden z nejkrásnějších pohledů v celém mnohočetném vesmíru.

Velké pásy mračen, dlouhé stovky kilometrů, se táhly od Krajopádu ke Středovým horám. Obrovský sloup se netečně tyčil v mrazivém křišťálovém tichu až ke hvězdám a kolem něj vířila mračna podobná mléku, které si Stvořitel nalil do právě zamíchané kávy.

Nic nerušilo tu nádhernou scénu, která…

Vrstvou mračen prorazilo něco malého a vzdáleného a za sebou zanechávalo útržky vodních par. Chladným tichem stratosféry se jasně a hlasitě rozlehly zvuky hádky.

„Říkal jsi, že s tou věci umíš létat!“

„Ne, to jsem neřekl. Řekl jsem jenom, že ty to neumíš.“

„Ale já nikdy na něčem takovém neseděl!“

„To je náhoda!“

„Jenže ty jsi řekl, že… Podívej se na nebe!“

„Ne, nechci!“

„Co se to stalo s hvězdami?“

A tak se stalo, že Mrakoplaš s Dvoukvítkem byli první obyvatelé Zeměplochy, kteří uviděli, co jim budoucnost chystá.

Tisíc mil za jejich zády se z mračen tyčila hora Cori Celesti a vrhala ostrý stín na zpěněná mračna, takže bohové by si toho mohli všimnout také, ale bohové se normálně na oblohu nedívají a právě v téhle chvíli se hádali s Ledovými obry, kteří odmítli ztlumit rádio.

Na okraji, ve směru, kterým neúnavně postupovala velká A‘Tuin, zmizely z oblohy všechny hvězdy.

V celém tom sametově černém kruhu zbyla jen jedna jediná hvězda, rudá a zlověstná, hvězda která zářila jako oko vzteklinou nakaženého norka. Byla malá, strašlivá a nelítostná. Plocha mířila přímo k ní.

Mrakoplaš věděl přesně, co je za takové situace nutno udělat. Vykřikl a zamířil s koštětem svisle dolů.


* * *

Galder Počasvosk stál s pozvednutýma rukama uprostřed osmicípé hvězdy.

„Uršalo, dileptor, c‘hula, splňte má přání!“

Nad hlavou se mu objevil malý obláček mlhy. Podíval se koutkem na Trémona, který neochotně postával na okraji magického obrazce.

„Ta další část je opravdu velice zajímavá,“ mrkl na něj Galder. „Dávej pozor. Kot-b‘hai! Kot-sham! Ke mně, duchové malých osamělých kamenů a všech ustaraných myší menších než pět centimetrů!“

„Cože?“ zeptal se Trérnon.

„Tenhle kousek jsem musel velice dlouho studovat,“ souhlasil Galder. „Zvlášť to o těch myších. Ano, kde jsem to skončil? Jo…“

Znovu pozvedl paže. Trémon ho pozoroval a nepřítomně si olízl rty. Ten starý hlupák se celou svou soustředěnou myslí upíná k Zaklínadlu a jeho, Trémona, si vůbec nevšímá. Místností se převalovala slova moci, odrážela se od stěn a mizela ve skulinách za nábytkem a předměty v policích. Trémon zaváhal.

Galder na chvíli zavřel oči a tvář se mu změnila v extatickou masku, když se chystal vyslovit závěrečné slovo.

Trémon se přihrbil a prsty se mu sevřely znovu kolem držadla nože. Galder otevřel jedno oko, kývl na něj a poslal stranou proud sily, který zvedl mladšího muže jako pírko a udeřil jím o zeď.

Galder na něj přátelsky zamrkal a znovu pozvedl paže.

„Ke mně, ó duchové…“

Ozvalo se zahřmění, světlo zmizelo a nastala chvíle fyzické nestability, během níž se stěny zdánlivě skládaly do sebe. Trémon zaslechl ostré nadechnutí a pak tupý, hlasitý úder.

V místnosti se rozhostilo ticho.

Když uběhlo několik minut, vylezl Trémon zpoza velkého křesla a oprášil se. Zapískal si několik tónů nějakého nesmyslu a s přehnanou nenápadností se obrátil ke dveřím. Zrak přitom upíral ke stropu, jako by něco takového v životě neviděl. Pohyboval se způsobem, který dával tušit, že chce překonat rychlostní rekord v nenápadné chůzi.

Uprostřed magického osmiúhelníku dřepělo Zavazadlo a klapalo víkem. Trémon se zastavil. S hrůzou z toho, co uvidí, se pomalu, velice pomalu otočil.

V útrobách Zavazadla zahlédl sloupečky čistého prádla, slabě vonícího levandulí. Čaroději tak nějak přišlo, že je to nejstrašnější věc, kterou kdy v životě viděl.

„Ehm, no,“ odkašlal si, „neviděl jste tady čirou náhodou někde ještě jednoho čaroděje?“

Zavazadlu se podařilo vypadat ještě výhružněji.

„Aha,“ řekl Trémon. „No dobrá. Na tom vlastně nezáleží.“

Soustředěně popotahoval za lem svého roucha a zdálo se, že ho na okamžik zaujal vyšívaný vzorek. Když zvedl hlavu, ta strašlivá truhlice tam stále byla.

„Na shledanou,“ řekl a dal se na útěk. Ze dveří se mu podařilo vyběhnout právě včas.


* * *

„Mrakoplaši?“

Mrakoplaš otevřel oči. Ne, že by mu to nějak pomohlo. Prostě namísto aby viděl jenom samou čerň, viděl kolem sebe samou bělost a kupodivu to bylo ještě horší.

„Jsi v pořádku?

„Ne.“

„Aha.“

Ležel na kameni poprášeném sněhem, ale ten kámen nějak nevypadal tak docela jako obyčejný kámen. Tak například se neměl pohybovat.

Kolem vál sníh. Dvoukvítek seděl asi metr od něj a na tváři měl opravdovou starost.

Mrakoplaš zasténal. Všechny kosti v těle mu vyčítaly způsob, jak s nimi v posledních chvílích zacházel, a stavěly se do fronty na stížnosti.

„Co se stalo?“

„Vzpomínáš, když jsme letěli v mracích a já měl strach, abychom do něčeho nenarazili, řekl jsi, že jediná věc, do které bychom v té výšce mohli narazit, je mrak nacpaný kamením.“

„No a?“

„Jak jsi to věděl?“

Mrakoplaš se rozhlédl kolem, ale co se týče malebnosti a členitosti okolí, mohli být klidně uvnitř pingpongového míčku.

Skála pod nimi byla prostě skála. Když přejel rukou po jejím povrchu, ucítil jasně stopy kamenického dláta. Když přiložil ucho na chladný vlhký kámen, měl dojem, že slyší pomalé bušení, podobné tepu srdce. Opatrně se plazil kupředu, až se dostal na okraj kamene a opatrně se přes něj podíval.

V té chvíli musel kámen prolétat nad trhlinou v mracích, protože Mrakoplašovi se podařilo zahlédnout nezřetelné, vzdálené vrcholky rozeklaných hor.

Byly strašlivě hluboko.

Nesrozumitelně zabublal a pozpátku, centimetr za centimetrem ustupoval nazpět.

„Je to zvláštní,“ oznámil nakonec Dvoukvítkovi. „Kameny přece nelítají. Jsou známé právě tím, že to nedělají.“

„Jenže možná by zrovna lítaly, kdyby mohly,“ zasnil se Dvoukvítek. „Možná že tenhle právě přišel na to, jak se to dělá.“

„No, tak hlavně doufejme, že to najednou nezapomene,“ ušklíbl se nejistě Mrakoplaš. Podkasal si navlhlé roucho a zachmuřeně se rozhlížel po okolních mracích. Zasnil se nad tím, že někde jistě existují lidé, kteří mají svůj život ve vlastních rukou. Ráno vstanou a večer si jdou v klidu lehnout a mají celkem slušnou jistotu, že nepřepadnou přes Okraj světa ani že na ně nezaútočí banda připitomělých mágů, natož aby se probudili na balvanu, který zřejmě propadl touze dostat se do vyššího postavení, než bývá u kamenů zvykem. Matně si vzpomněl, že i on tak kdysi žil.

Mrakoplaš zavětřil. Balvan byl cítit něčím smaženým. Vůně, jak se zdálo, přicházela odněkud zepředu a promlouvala přímo k čarodějově žaludku.

„Necítíš nic?“

„Řekl bych, že je to slanina,“ prohlásil Dvoukvítek.

„Já doufám, že je to slanina,“ pokýval Mrakoplaš hlavou, „protože ji teď najdu a sním.“ Bez ohledu na pohyb kamene se postavil a kolébavým krokem námořníka se vydal do mračen a očima pátral ve vlhkém šeru.

Vpředu, nebo přesněji řečeno na přídi kamene, seděl u čadivého ohníčku na zkřížených nohou malý druid. Na hlavě měl uvázaný kus nepromokavého plátna a ozdobným srpem postrkoval po pánvi kusy slaniny.

„Ehm,“ ozval se nezávazně Mrakoplaš. Druid zvedl oči a upustil pánev do ohně. Vyskočil na nohy a výhružně napřáhl srp. Vypadal tak nebezpečně, jak jen může vypadat člověk v mokré noční košili a s promočeným šátkem uvázaným na babku.

„Varuju vás. S každým únoscem ošklivě zatočím!“ zvolal a strašlivě kýchl.

„My vám chceme spíš pomoci,“ prohlásil Mrakoplaš a upřel oči toužebně na slaninu, která se pálila v ohni. To druida, který byl k Mrakoplašově překvapení docela mladý, očividně zaskočilo. Mrakoplaš sice předpokládal, že teoreticky musí existovat i něco takového, jako jsou mladí druidové, ale tak nějak si je nedovedl představit.

„Takže vy mi nechcete ten kámen ukrást?“ zeptal se druid a spustil srp o několik milimetrů.

„Vždyť já ani nevím, že se kámen dá ukrást,“ odpověděl mu unaveně Mrakoplaš.

„Promiňte,“ vmísil se do hovoru opatrně Dvoukvítek. „Obávám se, že vám hoří večeře.“

Druid se podíval dolů a docela marně zamával nad ohněm rukama. Mrakoplaš se mu vrhl na pomoc, objevil se hustý oblak kouře, popela a zavládl zmatek. Společně vybojované vítězství v podobě několika kusů připálené slaniny vykonalo mnohem víc než dlouhé diplomatické jednání.

„A jak jste se sem vlastně dostali?“ vyzvídal druid. „Jsme přinejmenším ve výši sto šedesáti metrů, tedy pokud jsem si zase nepopletl magické runy.“

Mrakoplaš se pokusil na výšku zapomenout. „My jsme letěli kolem a prostě jsme sem jen tak zapadli.“

„Měli jsme namířeno k zemi,“ dodával Dvoukvítek na vysvětlenou.

„Jenže ten tvůj kámen nás naštěstí zarazil,“ pokračoval zase Mrakoplaš. Ještě teď mu to záda připomínala. „Díky,“ ukončil společné vysvětlení.

„A já si myslel, že jsem vletěl do vzdušného víru,“ poškrabal se za uchem druid, jehož jméno bylo, jak se ukázalo, Belafon. „Takže to jste museli být vy.“ Zimomřivě se zatřásl. „Teď už musí být ráno. Kašlu na předpisy. Vyletím nad mračna, držte se.“

„Čeho?“ vyjekl Mrakoplaš.

„No, snažte se upřeně myslet na to, že nechcete spadnout,“ radil jim Belafon. Potom vytáhl ze záhybů roucha velké kovové závaží a několikrát jím v podivných křivkách máchl nad ohněm.

Mračna kolem nich se začala propadat, Mrakoplaš a Dvoukvítek měli pocit, že jsou mnohokrát těžší, a kámen najednou prorazil poslední vrstvu mračen a ocitl se ve sluneční záři.

Vyrovnal se několik metrů nad šedivou hladinou mračen a pokračoval v testě pod chladnou, ale jasně modrou oblohou. Mračna, která se jim včera večer zdála tak strašlivě vzdálená a dnes ráno nebezpečně dusivá, se teď změnila v krásný šedobílý koberec, který se táhl donekonečna na všechny strany. Tu a tam z nich jako ostrov trčel vrcholek některé z vysokých hor. Za zádí kamene se hladina mračen čeřila v neklidných vírech. A kámen…

Byl asi deset metrů dlouhý, tři a půl metru široký a namodralý.

„To je skutečně nezapomenutelný pohled,“ prohlásil Dvoukvítek a oči mu nadšeně zářily.

„Hm, ale co drží ten kámen nahoře?“ zajímalo Mrakoplaše.

„Hlavně velká dávka přemlouvání,“ odpověděl Belafon a začal si ždímat lem roucha.

„Aha,“ přikývl nechápavě Mrakoplaš.

„Držet je nahoře, to je to nejmenší,“ pokračoval ve vysvětlování druid, předpažil a mezerou mezi palcem a ukazovákem zaměřil na vzdálenou horu. „Nejtěžší ze všeho je přistání. Koneckonců, prosby a přemlouvání drží pohromadě celý vesmír, bylo by zbytečné předstírat, že je to všechno pouhopouhá magie.“

Mrakoplaš se náhodou podíval řídnoucím závojem mračen dolů a hodně hluboko pod nimi zahlédl kousek země pokryté sněhem. Byl si jistý, že se ocitli ve společnosti šílence, ale na to byl zvyklý. Pokud si mohl v jeho společnosti zajistit bezpečí tím, že ho bude pozorně poslouchat, byl jedno jediné ucho.

Belafon si sedl a nohy si pohodlně spustil přes okraj kamene.

„Podívejte, nedělejte si starosti. Kdybyste si začali opravdu vážně myslet, že kámen nemůže létat, mohl by to uslyšet, považovat to za přemlouvání a vám by se špatně vedlo, jasný? Je vidět, že jste se ještě nestačili seznámit s novými formami moderního myšlení.“

„Jo, taky mám ten dojem,“ odpověděl mu slabým hlasem Mrakoplaš. Snažil se zapomenout na všechny kameny na zemi. Pokoušel se představit si balvany poletující oblohou jako vlaštovky, snášející se nízko k zemi jen proto, aby mohly v čirém opojení z letu vystřelovat vysoko k nebi…

Byl si až trapně vědom, že mu to ani trochu nejde.


* * *

Druidové Zeměplochy se pyšnili svým nadcházejícím sjezdem, na kterém, jak tvrdili, se dostanou na dosah k odhalení tajemství vesmíru. Samozřejmě že jako druidi všude a kdekoliv, i oni věřili v harmonii života, léčivou moc rostlin, přirozený rytmus ročních období a v upálení každého, kdo k těmto pravdám nepřistupuje s tím pravým nadšením. Také se dlouho a podrobně zabývali samými základy stvoření a nakonec zformulovali následující teorii:

Vesmír, tvrdili, existoval díky vyváženosti čtyř základních sil, které nazývali Nadpřirozeno, Přemlouvání, Nejistota a Nasranost.

Tak například Slunce a Měsíc obíhaly Plochu proto, že byly přemluveny, aby nespadly a neuletěly do kosmu, protože měly strach z Nejistoty. Nadpřirozeno umožňovalo stromům růst a Nasranost je udržovala ve vztyčené poloze a tak dál.

Někteří druidové sice naznačovali, že tahle teorie má určité nedostatky, ale příliš nepochodili. Starší příslušníci sdružení jim velmi důrazně vysvětlili, že je v diskusi vždycky místo pro fundovaný argument a že v odborné debatě vítají dobře mířenou ránu, stejně jako dokonalou obranu, ale všechny ty Věci že budou předmětem jednání při nejbližším ohni na počest slunovratu.


* * *

„Aha, takže ty jsi astronom?“ zeptal se Dvoukvítek.

„To ne,“ odpověděl Belafon. Kámen zatím opisoval měkkou křivku kolem úbočí hory. „Já jsem poradce v oblasti počítačového hardwaru.“

„Co je to počítačový hardware?“

„No přeci tohle,“ vysvětloval druid a nohou poklepal na kámen. „Tohle je tedy jeden z komponentů. Přesněji řečeno náhradní díl. Mají nějaké potíže s velkými kruhy na planině Vortex. Alespoň to tvrdí. Chtěl bych mít bronzový náramek za každého uživatele, který se vůbec neunavuje tím, aby alespoň nahlédl do manuálu.“ Pokrčil rameny.

„A k čemu to přesně je?“ zeptal se Mrakoplaš. Cokoliv mu bylo dobré, aby odpoutal mysl od vzdálenosti, která ho dělila od země.

„No, můžeš to použít… s pomocí těch kamenů můžeš přesně určit roční dobu a čas,“ odpověděl Belafon.

„Aha. To jako myslíš, když je na něm sníh, tak že je zima?“

„Ano. Vlastně ne! Víš, předpokládejme, že bys chtěl zjistit, kde vyjde ta nebo ona hvězda…“

„Proč?“ zeptal se Dvoukvítek a z obličeje mu vyzařoval nelíčený zájem.

„No třeba kdybyste chtěli vědět, kdy máte zasadit tu nebo tu rostlinu,“ odpovídal mu Belafon a začal se trochu potit, „nebo třeba kdybyste…“

„Půjčím ti svůj kalendář, jestli chceš,“ nabídl mu Dvoukvítek.

„Kalendář?“

„To je taková kniha, která ti řekne, jaký je den,“ vysvětloval mu unaveně Mrakoplaš. „To by bylo podle tvého gusta.“

Belafon ztuhl. „Kniha?“ zeptal se rozpačitě. „Myslíš jako papírová?“

„Jo.“

„No, to se mi nezdá zrovna nejspolehlivější,“ řekl druid pohrdlivě. „Jak může kniha vědět, který je právě den? Papír přece neumí počítat.“

Dupl na přední konec kamene a ten se znepokojivým způsobem rozhoupal. Mrakoplaš vyděšeně polkl a přitáhl si Dvoukvítka k sobě.

„Slyšel jsi někdy o kulturním šoku?“ zasyčel mu do ucha.

„Co to má být?“

„To je přesně to, co utrpí lidé, kteří stráví pět set let marnými pokusy jak přinutit kamenný kruh, aby ukazoval přesně, a pak potkají někoho s malou knížečkou, která má jednu stranu pro každý den a k tornu ještě obsahuje přehršli takových moudrostí jako ‚teď je nejlepší čas k sázení zelených fazolek‘, nebo ‚ranní ptáče dál doskáče, ale dřív chcípne‘, a ty si musíš o kulturním šoku pamatovat především jedno…“ Mrakoplaš se na nadechl a tiše pohnul rty, aby si vzpomněl, kam až v té větě došel „. …jediné.“ dokončil.

„Co?“

„Nikdy nesmíš kulturní šok způsobit člověku, který pilotuje tisícitunový kámen!“


* * *

„Už je to pryč?“

Trémon opatrně vyhlížel nad cimbuřím Věže umění, obrovského kužele napůl rozpadlého zdiva, který se tyčil nad střechami Neviditelné univerzity. Chomáč studentů a instruktorů magie, kteří stáli na zemi hluboko pod ním, přikývl.

„Určitě?“

Kvestor přiložil spojené ruce k ústům a zavolal:

„Už před hodinou to prolomilo dveře vedoucí na Střed a uprchlo, pane!“

„Špatně,“ prohlásil Trémon. „My jsme uprchli, to odešlo. Dobrá, v tom případě sejdu dolů. Dostalo to někoho?“

Kvestor polkl. Nebyl čaroděj, ale laskavý, dobrosrdečný člověk, který něco takového, jako se odehrálo v poslední hodině, vůbec neměl vidět. Samozřejmě že se občas stávalo, že univerzitními budovami bloudili malí démoni, barevná světýlka a občas nějaká ta napůl zhmotnělá představa, ale na nepříčetném řádění Zavazadla bylo něco, co mu opravdu zabrnkalo na nervy. Ten, kdo by se to pokusil zastavit, by měl stejnou naději, jako kdyby se pustil do křížku s ledovcem.

„Polklo to… zhltlo to děkana svobodomyslných věd, pane,“ vykřikl.

Trémon se poněkud rozveselil. „Všechno zlé je k něčemu dobré, „ zabručel si pro sebe.

Vydal se dolů po dlouhém spirálovitém schodišti. Po nějaké chvíli se mu na rtech objevil pokřivený tenký úsměv. Den se začal očividně vylepšovat.

Měl před sebou spoustu organizační práce. A jestli vůbec bylo něco, co Trémon opravdu miloval, pak to byly chvíle, kdy mohl něco organizovat.


* * *

Kámen svištěl nad náhorními planinami a vířil sníh závějí pouhých pár metrů pod sebou. Belafon bručel něco o spěchu a tu namazal trochu masti ze jmelí a tam přimaloval magickou runu, zatímco Mrakoplaš si v hrůze zakrýval oči a Dvoukvítek se strachoval o Zavazadlo, na které si vzpomněl.

„Kupředu a vzhůru!“ vykřkl druid do svistu proudícího vzduchu. „Pohleďte, velký nebeský počítač!“

Mrakoplaš vyhlédl mezi prsty. Daleko vpředu na obzoru uviděl obrovskou konstrukci z šedých a černých kamenných desek, uspořádaných do soustředných kruhů a tajemných uliček, které vypadaly na pozadí bílého sněhu pochmurně a odmítavě. Něco takového tady přece nemohli vytvořit lidé! Je to jistě skupina obrů, které proměnil v kámen nějaký…

„Vypadá to jako pěkná hromada kamení,“ ozval se Dvoukvítek.

Belafon strnul uprostřed gesta.

„Cože?“

„No, že jsou moc hezké na pohled,“ spěšně mu vysvětloval turista. Hledal nějaké přiléhavé slovo. „Plné etnického kouzla,“ dodal nakonec.

Bylo vidět, jak druid tuhne. ‚Hezké?“ obrátil se k Dvoukvítkovi s nepříliš přátelským výrazem. „Triumf otesávání křemičitanů, zázrak moderních stavebních metod — o tom ty prohlásíš jenom‚ hezké‘?“

„Samozřejmě,“ pokračoval v řeči Dvoukvítek, pro nějž byl sarkasmus pouhé slovo o devíti písmenech začínající na ‚s‘.

„Co to znamená etnický?“

„To znamená neobyčejně působivý, impozantní,“ vskočil jim spěšně do řeči Mrakoplaš, „a zdá se mi, že nám hrozí nebezpečí přistání. Kdyby ti to nevadilo, nemohl bys…?“

Belafon, nepříliš ukonejšený, se otočil a ublíženým šepotem ze sebe vychrlil řadu nereprodukovatelných výrazů, které končily slovem ‚hezké!‘.

Kámen zpomalil, sklouzl v záplavě sněhového prachu stranou a zůstal viset ve vzduchu nad kruhem. Pod nimi stál na volné ploše jiný druid, v každé ruce svíral svazeček jmelí a mával jimi ve složitých gestech. Belafon zkušeně spustil kamennou plotnu na dva obrovské vztyčené balvany, kam dosedla jen se slabým cvaknutím.

Mrakoplaš s hlasitým zasyčením vypustil dech, který se okamžitě rozběhl někam schovat.

Na boku balvanu zaskřípal konec žebříku a nad jeho okrajem se objevila hlava staršího druida. Udiveně se podíval na oba cestující a pak se obrátil k Belafonovi.

„Dorazil jsi v poslední chvíli,“ prohlásil. „Do Dne prasečí hlídky zbývá sotva sedm týdnů a zase je to všechno na nás.“

„Ahoj, Zakhirahu,“ kývl mu na pozdrav Belafon. „Tak co se stalo tentokrát?“

„Ale, je to všechno na houby. Dneska to předpovědělo východ slunce s tříminutovým předstihem. Asi se nám to nějak zbláznilo, obávám se.“

Belafon se spustil na žebřík a vzápětí zmizel pod okrajem balvanu. Oba cestující se podívali na sebe a pak upřeli pohled do obrovského volného prostoru mezi vnějším a vnitřním kruhem kamenů.

„Co teď?“ zeptal se Dvoukvítek.

„Co kdybychom si zdřímli?“ nadhodil zkusmo Mrakoplaš.

Dvoukvítek si ho nevšímal a začal slézat po žebříku.

Všude mezi kameny se pohybovali druidi a oklepávali megality malými kladívky. Několik obrovských kamenů bylo položeno na bok a kolem každého se tísnili další druidi, kteří je zkoumali a hádali se. Vzduchem poletovaly útržky nesrozumitelných vět a dolétaly až k místu, kde seděl Mrakoplaš:

„Samozřejmě že je software kompatibilní — Zpěv přechodové spirály byl navržen pro soustředné kruhy, ty debile…“

„Já bych to znovu rozhodil a zkusil jednoduchý obřad měsíce…“

„…dobrá, jasně, kameny jsou v pořádku, takže se nám prostě jenom trochu zbláznil vesmír, jo?“

Mlhou, halící jeho vyčerpanou mysl, se Mrakoplaš prodral až k té strašlivé hvězdě, kterou zahlédli na obloze. S vesmírem bylo včera v noci něco opravdu v nepořádku.

A jak se vůbec dostal zpátky na Plochu?

Měl dojem, že odpovědi na všechny tyhle otázky se skrývají někde v jeho vlastní hlavě. A začal pociťovat nepříjemné podezření, že celou scénu pod ním pozoruje ještě někdo, nebo něco jiného, a to prostřednictvím jeho očí.

Po zaprášených nepoužívaných vedlejších cestách jeho vědomí se odkudsi vyplížilo Zaklínadlo, jasné jako vyleštěná mosaz, a usadilo se mu v předním mozku, odkud pozorovalo celou scénu pod nimi a v duchu vykonávalo něco jako obřad pojídání slaných buráků.

Pokusil se je zatlačit zpět — a svět náhle zmizel.

Ocitl se v temnotě, teplé zatuchlé temnotě, temnotě hrobek, sametové temnotě sarkofágu mumie.

Cítil silný pach staré kůže a nakyslost napůl zteřelého papíru. Papír zašustil.

Cítil, že je okolní temno plné nepředstavitelných příšer, a potíž s nepředstavitelnými hrůzami je v tom, že si je každý velmi snadno představí…

„Mrakoplaši,“ ozval se jakýsi hlas. Mrakoplaš nikdy neslyšel mluvit ještěry, ale kdyby mluvili, měli by jistě přesně takový hlas.

„Hm,“ ozval se. „Ano?“

Hlas se uchechtl — byl to zvláštní zvuk, takový papírový.

„Měl jsi říci ‚kde to jsem‘,“ pokračoval hlas.

„A kdybych se to dozvěděl,“ zeptal se Mrakoplaš, „líbilo by se mi to?“ Upřeně se díval do tmy. Teď, když už si na ni trochu zvykl, něco nejasně zahlédl. Něco matného, sotva dost zřetelného pro lidské oko, pouhý stín v temném prostoru. A přitom měl pocit, že je to něco podivně známého.

„Tak jo,“ přikývl, „kde to jsem?“

„Sníš.“

„Mohl bych se už probudit, prosím?“

„Ne,“ odpověděl mu další hlas, stejně starý a vyschlý jako ten první, ale zřetelně jiný.

„Musíme ti říci něco velmi důležitého,“ ozval se třetí hlas, pokud je to možné ještě podobnější hlasu mumie než ty dva předchozí. Mrakoplaš tupě přikývl. Kdesi v pozadí jeho mysli se plížilo Zaklínadlo a nahlíželo mu přes mentální rameno.

„Způsobil jsi nám hodně starostí, mladý Mrakoplaši,“ pokračoval hlas. „Takové ty věci jako padání přes Okraj světa bez ohledu na ostatní lidi. Museli jsme dost vážně změnit skutečnost, abys věděl.“

„No tohle!“

„Teď před sebou máš velmi důležitý úkol.“

„Aha, no tak dobře.“

„Před mnoha lety jsme připravili situaci, kdy se jedno z nás mohlo ukrýt ve tvé hlavě, protože jsme předvídali věci, které se stanou. A ty v nich teď budeš hrát velmi důležitou úlohu.“

„Já? Proč?“

„Hodně jsi běhal po Ploše,“ vysvětloval mu jeden z hlasů. „Máš dar přežít.“

„Já? Přežít? Vždyť mě několikrát málem zabili!“

„Přesně.“

„Hm.“

„Ale už nikdy se nepokoušej znovu spadnout z Plochy. To by se nám nelíbilo.“

„A kdo je to my, to byste mí nemohli říci?“

V temnotě to hlasitě zašustilo.

„Na začátku bylo slovo,“ prohlásil suchý hlas za ním.

„Ne, na začátku bylo vejce,“ opravil ho jiný hlas. „Přesně si to pamatuju. Velké vejce, ze kterého se zrodil vesmír. Bylo maličko gumovité.“

„No, v tomhle případě se oba mýlíte. Já vím, že to byl prapůvodní sliz.“

Hlas někde u Mrakoplašova kolena prohlásil: „Ne, to bylo až potom. Nejdřív tady byla nebeská klenba. Spousta nebeské klenby. Byla původně hodně lepkavá, jako cukrová vata, nebo spíš sirupovitá, přesněji řečeno…“

„Pokud by to někoho zajímalo,“ ozval se sípavý hlas po Mrakoplašově levici, „mýlíte se všichni. Na začátku bylo Odkašlání—“

„Pak slovo —“

„Odpusťte, ale byl to sliz —“

„Určitě dost gumovitý, řekl bych —“

Chvilku bylo ticho. Pak se ozval jeden z hlasů: „No, ať už to bylo cokoliv, moc dobře si to pamatujeme.“

„Tak, tak.“

„Samozřejmě.“

„A naším úkolem je zaručit, že se tomu nic nestane, Mrakoplaši.“

Mrakoplaš upíral oči do tmy. „Mohli byste mi laskavě vysvětlit, o čem to vlastně mluvíte?“

Ozval se zase takový papírový povzdech. „Tak tady máte ty své metafory,“ prohlásil jeden z hlasů. „Podívej, je velmi důležité, abys ochraňoval Zaklínadlo, které nosíš v hlavě, a v pravý čas nám je zase přinesl zpět, rozumíš? V době, kdy nadejde ta pravá chvíle k tomu, abychom byly řečeny, chápeš to?“

Mrakoplaš si pomyslel: abychom byly řečeny?

A pak najednou pochopil, co za podivné obrysy to nezřetelně vidí v temnotě před sebou. Bylo to písmo na stranách knihy, viděné zespoda.

„Takže já jsem v Oktávu?“ zeptal se.

„V určitém metafyzickém smyslu,“ potvrdil mu nedbalým tónem jeden z hlasů. Dost se přiblížil. Mrakoplaš cítil přímo před nosem suchý šustot…

Dal se na útěk.


* * *

Na černém pozadí nebe zářila osamocená rudá tečka. Trémon, stále ještě oblečený do obřadního roucha předepsaného k inauguraci hlavy Řádu, měl pocit, že za chvíli, kdy ji pozoroval, se o něco zvětšila. Otřásl se a odvrátil se od okna.

„No?“

„Je to hvězda,“ sdělil mu profesor astrologie, „myslím.“

„Vy si to myslíte?“

Astrolog zamrkal.

Stáli v observatoři Neviditelné univerzity a ani ta droboučká tečka na obzoru na něj neshlížela tak zle jako jeho nový nadřízený.

„No, víte, háček je v tom, že jsme se vždycky domnívali, že hvězdy vypadají stejně jako naše slunce —“

„Myslíte jako ohnivé koule v průměru zhruba dvou kilometrů?“

„Ano. Ale tahle nová je, no jednoduše řečeno — velká.“

„Větší než slunce?“ doplnil Trémon. On sám považoval ohnivou kouli o průměru dvou kilometrů za dost působivou, i když s hvězdami jako takovými v zásadě nesouhlasil. V jejich uspořádání nebyl řád a obloha s nimi vypadala jako neuklizená.

„Mnohem větší,“ odpověděl pomalu astrolog.

„Mohla by být větší než hlava Velké A‘Tuin?“

Astrolog byl očividně v rozpacích.

„Je větší než Velká A‘Tuin a celá Zeměplocha dohromady,“ odpověděl. „Prověřovali jsme to a jsme si naprosto jistí.“

„To je opravdu veliká,“ souhlasil Trémon. Na jazyk se mu dralo slovo „obrovská“.

„Opravdu masivní,“ souhlasil spěšně astrolog.

„Hmm.“

Trémon začal přecházet sem a tam po podlaze observatoře zdobené mozaikou, znázorňující znamení zeměplošského zvířetníku. Bylo jich celkem čtyřiašedesát, od Vezena — Dvouhlavého klokana ke Gahoolii — Váze s tulipány (souhvězdí velké důležitosti pro všechny víry, jehož význam, bohužel, už byl dávno zapomenut).

Zastavil se na zlatomodrém obrazu Mubbo — Hyeny a najednou se prudce otočil.

„Narazíme na ni?“

„Obávám se, že ano, pane,“ přisvědčil astrolog.

„Umm,“ Trémon popošel několik kroků a zamyšleně si mnul bradu. Zastavil se jednou nohou na hlavě Okjocka — Obchodníka a druhou na špičce Nebeského pastiňáku.

„Těmhle věcem příliš nerozumím,“ prohlásil nakonec, „ale mám dojem, že to nebude nic příjemného, že?“

„Ne, pane.“

„Jsou hodně horké, co? Hvězdy, myslím.“

Astrolog polkl. „Ano, pane.“

„Shoříme?“

„Nakonec. Předtím však nastane plochotřesení, do pevniny udeří příbojové vlny, dojde k poruchám přitažlivosti a pravděpodobně se z Plochy oloupe dýchatelná atmosféra.“

„Aha. Jedním slovem naprostý zmatek, žádný organizovaný chaos.“

Astrolog zaváhal, ale nakonec se vzdal. „I tak by se to dalo říci, pane.“

„Lidé zpanikaří?“

„Velice rychle, obávám se.“

„Hmm,“ zabručel Trémon, který právě kráčel po Bráně pravděpodobnosti a pomalu se blížil k Nebeské krávě. Znovu zvedl oči k rudému záblesku na obzoru. Jak se zdálo, došel konečně k nějakému rozhodnutí.

„Zatím nejsme schopni najít Mrakoplaše,“ uvažoval nahlas, „a když nenajdeme Mrakoplaše, nenajdeme ani osmé Oktávovo Zaklínadlo. Jenže věřím, že k tomu, abychom odvrátili nadcházející katastrofu, je třeba přečíst všechna Oktávova zaklínadla — proč by ho tady jinak Stvořitel nechal?“

„Možná, že byl jenom sklerotický,“ nadhodil opatrně astrolog.

Trémon se na něj ošklivě podíval.

„Ostatní Řády prohledávají všechny země mezi Ankh-Morporkem a Středem,“ pokračoval, „a na prstech vypočítával jeden bod za druhým, „protože se zdá na první pohled nesmyslné, aby někdo vletěl do mraků a už se neukázal…“

„Pokud tam třeba do něčeho nenarazil. Co když byly ty mraky samý kámen?“ pokusil se astrolog neohrabaně, a jak se ukázalo zcela marně, zažertovat.

„Jenže on se někde objevit musel. Zeptejme se: Kde?“

„Kde?“ zeptal se astrolog poslušně.

„Okamžitě se nám nabízí, co máme dělat.“

„Aha,“ chápavě přikývl astrolog, který měl co dělat, aby s mágem, který právě uháněl napříč Dvěma tlustými bratranci, udržel krok.

„A to je?“

Astrolog zvedl hlavu a jeho pohled se setkal s očima stejně šedýma a přátelskýma jako ocel.

„Hm, přestaneme hledat…?“ pokusil se namátkou.

„To je ono! Použijeme dar, který nám zanechal Stvořitel, mozek, sklopíme oči a co spatříme?“

Astrolog v duchu zasténal. Pak sklopil oči. „Dlaždice?“ pokusil se riskovat.

„Správně, dlaždice, které nám dávají obraz…?“ Trémonova tvář vyzařovala očekávání.

„Zvířetníku?“ zvolal nazdařbůh zoufalý astrolog.

„Správně! Takže jediné, co potřebujeme udělat, je sestavit přesný Mrakoplašův horoskop a budeme přesně vědět, kde je!“

Astrolog se zatvářil jako člověk, který po delším tanci na pohyblivém písku znovu pod nohama ucítil pevnou zem.

„Budu potřebovat přesný čas a místo jeho narození,“ řekl mnohem jistějším hlasem.

„To je jednoduché. Opsal jsem si je z univerzitních záznamů, než jsem šel sem nahoru.“

Astrolog nahlédl do poznámek a na čele se mu objevily vrásky. Přešel místnost a u protější stěny vytáhl velkou zásuvku plnou grafů a hvězdných map. Znovu si přečetl poznámky. Potom vyjmul pár složitě propojených kompasů a provedl na mapách několik měření. Pozvedl malé mosazné astrolábium a opatrně je natáhl. Pískl mezi zuby. Na stole sebral kousek křídy a na tabuli vedle si poznamenal několik čísel.

Trémon mezitím vyhlížel z okna a upíral oči na novou hvězdu. Myslel si: Legenda o pyramidě v Tsortu říká, že ten, kdo vysloví všech osm Zaklínadel najednou, až bude Zeměplocha v nebezpečí, dosáhne toho, po čem opravdu touží. A to bude brzo!

Potom mu myšlenky přeskočily: Vzpomínám si na toho Mrakoplaše, že to byl ten neohrabaný mládenec, který byl vždycky skoro poslední ve třídě? V těle neměl jedinou kouzelnou kostičku. Jen kdybych ho tak dostal sem, to bychom se na to podívali, jestli bychom nedali dohromady všech osm…

Astrolog prudce vydechl a prohlásil: „Sakra!“ Trémon se obrátil.

„Tak co?“

„To je neuvěřitelné,“ zajíkal se astrolog. Čelo měl samou vrásku. „Vážně je to dost divné.“

„Jak divné?“

„Narodil se ve znamení Malé skupiny nudných slábnoucích hvězd, které, jak jistě víte, leží mezi Létající myší a Zauzleným střevem. Říká se, že ani náhodou by se vám nepodařilo najít něco zajímavého na takovém znamení ‚které…“

„Ano, dobrá, pokračujte!“ prohlásil Trémon netrpělivě.

„Tohle znamení je už tradičně spojeno s výrobci šachovnic, prodavači cibule, výrobci sádrových náboženských sošek nejlevnějšího druhu a lidmi alergickými na cín. To vůbec není znamení čarodějů! A navíc, v době jeho narození padal stín Cori Celesti…“

„Nezajímají mě podrobnosti,“ přerušil jeho řeč Trémon. „Prostě mi řekni, jaký má horoskop.“

Astrolog, který byl zatím, jak se zdálo, sám se sebou spokojen, vzdychl a provedl dodatečně několik menších výpočetních operací.

„No, tak dobrá,“ ozval se nakonec. „Jeho horoskop říká tohle: Dnešní den je vhodný pro navázaní nových přátelství. Dobré činy mohou mít nepředvídané souvislosti. Vyhýbejte se konfliktům s druidy. Brzo se vydáte na velmi zvláštní cestu. Vaší šťastnou potravou jsou malé okurčičky. Lidé, kteří vás budou ohrožovat nožem, to s vámi pravděpodobně nemyslí dobře. PS.: S těmi druidy je to míněno vážně!“

„Druidi?“ zamyslel se Trémon. „To by mě zajímalo…“


* * *

„Jsi v pořádku?“ ozval se Dvoukvítkův hlas.

Mrakoplaš otevřel oči.

Čaroděj se rychle posadil a chytil Dvoukvítka za košili.

„Chci odsud pryč,“ prohlásil naléhavým hlasem. „Okamžitě!“

„Ale tady se odehraje prastarý a velmi výjimečný obřad!“

„Mně je úplně fuk, jak je prastarý! Chci už zase jednou pod nohama cítit poctivou dlažbu,v nose zápach městských žump, chci být někde, kde jsou davy lidí, ohně, střechy a zdi a podobné milé věci! Chci domů!“

Uvědomil si, že najednou zoufale zatoužil po páchnoucích zakouřených ulicích Ankh-Morporku, který byl vždycky na jaře nejkrásnější. Chtěl vidět hladinu řeky Ankh, pokrytou silnou vrstvou špíny a duhovými světélky mastných skvrn, a slyšet písně ptáků, nebo alespoň jejich sípavé pokašlávání.

Do očí se mu vedraly slzy, když si vzpomněl na hru světel na kopuli chrámu Malých bohů, onoho význačného orientačního bodu, a hrdlo se mu sevřelo, když si vybavil stánek s pečenými rybami a brambůrky na křižovatce Hnojné uličky a ulice Mazaných řemeslníků. Myslel na nakládané okurky, které se tam prodávaly, na ty velké zelené ovály, které se povalovaly na dnech dřevěných škopků jako líné velryby. Vábily Mrakoplaše bez ohledu na strašlivou vzdálenost, která je dělila, a slibovaly mu, že ho seznámí s pikantními vejci, naloženými ve vedlejším sudě.

Vzpomínal na útulné a teplé podkroví v městských stájích, kde nocoval. Jaký byl hlupák, když si občas právě na ten život stěžoval! Teď se mu to zdálo neuvěřitelné, ale tenkrát se mu zdál nudný!

Už toho měl právě dost! Vrátí se domů. Ó volání nakládaných okurek, já vás slyším…

Odstrčil Dvoukvítka stranou, důstojným pohybem si podkasal své roucho, obrátil tvář v tu stranu, kde odhadoval, že leží jeho rodné město, a s pevným rozhodnutím a velkou roztržitostí vykročil přímo přes okraj deset metrů vysokého trilithonu.[7]

Ani o nějakých deset minut později, když ho Dvoukvítek, vyděšený a ustaraný, vyhrabal z obrovské závěje u základu kamenů, se jeho výraz nezměnil. Dvoukvítek na něj upřel pohled.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se nejistě. „Kolik ti ukazuju prstů?“

„Já chci domů!“

„Jasně.“

„Nepokoušej se mi to rozmluvit, mám toho všeho dost. Chtěl jsem říci, že jsme si to sice všechno překrásně užili, ale já prostě už to… co?“

„Řekl jsem v pořádku,“ přikývl znovu Dvoukvítek. „Já už bych taky docela rád znovu viděl Ankh-Morpork. Předpokládám, že už ho většinu touhle dobou znovu postavili.“

Měli bychom vzpomenout, že ve chvíli, kdy dvojice opouštěla město, hořelo jasnými plameny, a taky to, že tahle skutečnost měla přímou souvislost s tím, že Dvoukvítek objasnil ziskuchtivé, ale nesolidní veřejnosti princip požárního pojištění. Ničivé ohně však byly na druhé straně pravidelnou součástí morporského života a město bylo vždy znovu a nadšeně dobudováno s použitím místních materiálů, především dokonale vyschlého dřeva a došků napuštěných dehtem.

„Jo?“ prohlásil Mrakoplaš, který se trochu vzpamatoval. „Prima. Tak dobře. Výborně. Takže bychom se měli vydat co nejdřív na cestu.“

Postavil se na nohy a oprášil ze sebe sníh.

„Já si jenom myslím, že bychom měli počkat do rána,“ opatrně nadhodil Dvoukvítek.

„Proč?“

„No, hlavně proto, že pekelně mrzne, nevíme, kde jsme, Zavazadlo se ztratilo, stmívá se…“

Mrakoplaš se zarazil. Měl dojem, že v hlubokých roklinách své mysli slyší šustění napůl zpráchnivělého papíru. Začal se bát, že se mu budou od dnešního dne sny opakovat, a pomyslel si, že má na práci mnohem zajímavější věci než to, co by mu poručila přehršle starodávných zaříkadel, která nebyla schopná shodnout se ani na tom, jak vznikl vesmír.

Kdesi hluboko v podvědomí se mu ozval slabý hlásek:

„A jaké věci?“

„Kušuj,“ osopil se.

„Já jsem jenom řekl, že mrzne a —“ začal Dvoukvítek.

„To nepatřilo tobě, to jsem mluvil na sebe.“

„Cože?“

„Ále, kušuj,“ odpověděl mu Mrakoplaš unaveně. „Předpokládám, že tady těžko najdeme něco k jídlu, co?“

Obrovské kameny se temně a hrozivě rýsovaly proti zelenorůžovému západnímu obzoru. Vnitřní kruh byl plný druidů, kteří se pohybovali ve světle několika ohňů a dolaďovali všechny vedlejší obvody kamenného počítače, jako byly kůly s beraními lebkami, jejichž temena byla ozdobena věnci jmelí, praporce se znaky propletených hadů a tak dál. Za okruhem vymezeným září ohňů se shromáždily zástupy obyčejných lidí, protože festival druidů byl neobyčejně populární, zvláště když se jim něco zvrtlo.

Mrakoplaš na ně zachmuřeně zíral.

„Co se to děje?“

„No, podívej,“ začal nadšeně vysvětlovat Dvoukvítek, „na první pohled je jasné, že je to obřad, který je několik tisíc let starý, kterým se slaví znovuzrození Měsíce nebo — hm, možná taky Slunce. Ne, jsem si jistý, že je to Měsíc. Očividně bude obřad velmi slavnostní a krásný a bude probíhat s tichou důstojností.“

Mrakoplaš se otřásl. Pokaždé, když začal Dvoukvítek mluvit takovým způsobem, dostal čaroděj strach. No, alespoň že Dvoukvítek nepoužil slova jako „pitoreskní“ nebo „bizarní“. Mrakoplaš nikdy přesně nepochopil, co znamenají, ale nejbližší ekvivalent jejich významu spatřoval ve slově „malér“.

„Přál bych si,“ poznamenal turista lítostivým hlasem, „aby tady bylo Zavazadlo. Teď by se mi hodila obrázková skříňka. Zdá se, že obřad bude opravdu velice bizarní a pitoreskní.“

Dav se v očekávání zavlnil. Bylo vidět, že už to začne.

„Hele,“ začal Mrakoplaš naléhavě, „druidi jsou vlastně kněží. To si dobře pamatuj. Nedělej nic, co by je urazilo nebo rozzlobilo.“

„Ale —“

„Neptej se jich, jestli by ti neprodali některý z těch kamenů.“

„Ale já —“

„Nezaváděj řeči na bizarní lidové obřady a veselice.“

„Ale já myslel —“

„A především jim nevnucuj žádné pojištění, to je vždycky strašně rozzuří!“

„Ale já myslel, že jsou to kněží?“ zakvílel Dvoukvítek. Mrakoplaš se zarazil.

„No právě,“ přikývl opatrně. „To je to, o čem mluvím, ne?“

Na vzdálenějším konci vnějšího kruhu se začalo tvořit jakési procesí.

„Ale kněží jsou přece laskaví a dobrotiví lidé,“ pokračoval Dvoukvítek. „Doma obcházejí ulice s almužnickou miskou. Bývá to často jejich jediný majetek,“ dodal.

„Aha,“ prohlásil Mrakoplaš, kterýsi nebyl jistý, jak tomu má rozumět. „To jako myslíš tu mísu na krev?“

„Na krev?“

„Jasně, na krev obětí.“ Mrakoplaš si vzpomněl na kněze, které znal z domova. Samozřejmě že si nechtěl znepřátelit žádného boha, a tak vykonával malé službičky v několika chrámech. Když o tom tak přemýšlel, došel nakonec k závěru, že definice průměrného kněze v oblastech kolem Kruhového moře by říkala, že „je to člověk, který má většinu času ruce od krve až k ramenům“.

Dvoukvítek vypadal zděšeně.

„To ne,“ odporoval vyčítavě. „Tam, odkud pocházím já, jsou kněží svatí muži, kteří svůj život zasvětili odříkání, práci pro blaho všech a studiu boží přírody.“

Mrakoplaš se nad tím na okamžik zamyslel.

„Žádné oběti?“

„Vyloučeno.“

Mrakoplaš se vzdal. „No,“ řekl nakonec, „mně se zvlášť svatí nezdají.“

Ze skupiny hudebníků s mosaznými troubami se ozvalo hlasité zatroubení. Mrakoplaš se ohlédl. Kolem procházela dlouhá řada druidů svírajících v rukou srpy na delších násadách, ozdobené snítkami jmelí. Za nimi následovala skupina mladších druidů a učedníků, kteří hráli na různé bicí nástroje, sloužící podle tradice k odhánění zlých duchů. Vydávali takový hluk, že by nebylo divu, kdyby se jim to skutečně dařilo.

Světlo pochodní črtalo na oblinách kamenů romantické stíny. Směrem na Střed začala na nebi pomrkávat zářivá stěna aurory coriolis[8], neboli Odstředové záře, která se třpytila na středovém nebi a v podobě milionů ledových krystalů tančila v magickém poli Zeměplochy.

„Belafon mi to všechno vysvětlil,“ šeptal Dvoukvítek Mrakoplašovi do ucha. „Uvidíme starobylý obřad, který oslavuje jednotu člověka s vesmírem, to mi řekl.“

Mrakoplaš s kyselým výrazem pozoroval procesí. Když se druidi rozestoupili kolem velkého plochého kamene uvnitř kruhu, nemohl si nevšimnout krásné, ale velmi bledé mladé dámy stojící v jejich středu. Měla na sobě dlouhou bílou splývavou řízu, na krku zlatý náhrdelník a na tváři výraz nejistého odhodlání.

„To je druidka?“ zeptal se Dvoukvítek.

„No, tak bych to zrovna neřekl,“ odpověděl mu Mrakoplaš pomalu.

Druidi začali zpěvnými hlasy předříkávat jakýsi text. Mrakoplaš cítil, že je to neveselý a velmi ošklivý text, jehož rytmus vypadal přesně tak, jako by měl na konci vyvrcholit do náhlého crescenda. Pohled na mladou ženu, ležící naznak na velkém plochém kameni, jeho myšlenky nijak neobveselil.

„Já tady chci zůstat,“ prohlásil Dvoukvítek. „Myslím, že takovéhle obřady se drží strohé jednoduchosti minulých dob, která —“

„No jo, no jo,“ přikývl Mrakoplaš, „ale musím tě upozornit na to, že tu dívku obětují.“

Dvoukvítek na něj zíral ve zděšeném úžasu. „Cože? Oni ji chtějí zabít?“

„Jo.“

„Proč?“

„Mě se neptej. Aby líp rostlo obilí nebo vyšel měsíc nebo co já vím. Nebo se jim prostě jenom líbí sem tam zabít nějakého člověka. Taková už je jejich víra.“

Najednou si uvědomili tichý bzučivý tón, který spíš vycítili než zaslechli. Zdálo se, že přichází od vedlejšího kamene. Pod jeho povrchem se začala rozsvěcet malá světélka, podobná slídovým zrnkům.

Dvoukvítek bez hlesu otvíral a zavíral ústa.

„Nemůžou místo ní použít květiny a lesní plody nebo takové věci?“ ozval se nakonec. „Víš, jen takové symboly!“

„To nemůžou.“

„A zkoušeli to někdy?“

Mrakoplaš si povzdechl. „Podívej,“ začal potom zeširoka, „žádný opravdový druid, který má jen kousek sebeúcty v těle, neabsolvuje celý ten složitý rituál s trumpetami, procesím, vlajkami a bůhvíčím jen proto, aby nakonec zapíchl nůž do kytky narcisů a ošatky švestek. Musíš se smířit s tím, že když to zbavíš balastu, jako je zlaté jmelí, požehnané přírodní cykly a tak, dostaneš se buď k sexu, nebo násilí, ale většinou k jejich směsce.“

K jeho úžasu se Dvoukvítkovi roztřásly rty. Dvoukvítek se nedíval na svět jen růžovými brýlemi, ale co bylo mnohem horší, on ho vnímal růžovým mozkem a poslouchal růžovýma ušima.

Recitace se nezadržitelně blížila k vyvrcholení. Hlavní druid přejel prstem po ostří srpu a všechny oči se upínaly na kámen, který se jako varovný prst tyčil na pozadí dohasínající oblohy a za kterým se měl vynořit poslední účastník obřadu — měsíc.

„Je zbytečné, abys —“

Ale to už Mrakoplaš mluvil do prázdna.


* * *

Mrazivá krajina za obvodem kruhu však nebyla tak pustá, jak by se na první pohled zdálo. Tak především se právě teď ke kruhu blížila malá výprava mágů vyslaná Trémonem.

Jenže z úkrytu za příhodným balvanem pozorovala dění uvnitř kruhu i malá osamocená postava. Muž, který byl největší zeměplošskou legendou, sledoval počínání druidů s napjatým zájmem.

Viděl, jak druidi svírají kruh a zrychlují přednášená slova, viděl, jak nejvyšší druid pozvedl srp.

Zaslechl hlas.

„Povídám! Odpusťte, ale měli byste chvilku na slovíčko?“


* * *

Mrakoplaš se zoufale rozhlédl kolem a hledal nejlepší cestu k útěku. Vedle kamenného oltáře stál Dvoukvítek, jednu ruku zvednutou a na tváři výraz nezvratného odhodlání.

Mrakoplaš si vzpomněl, jak se jednoho dne Dvoukvítek rozhořčil nad kočím, který podle něj tloukl zbytečně krutě své volky. Ten případ, kde Dvoukvítek tak rázně projevil soucit se zvířaty, zanechal Mrakoplaše ošklivě potlučeného a zakrváceného v bahně ulice.

Druidi pozorovali Dvoukvítka pohledy, které mají normální lidé vyhrazeny pro vzteklé ovce nebo krupobití žab. Mrakoplaš nerozuměl, co všechno jim Dvoukvítek vykládá, ale stačily mu útržky frází jako „etnické lidové zvyky“, a „ořechy a květy“, které k němu dolehly přes ztichlý kruh.

Pak se na čarodějových ústech sevřely prsty podobné slaným tyčinkám a na ohryzku ucítil výjimečně ostrou čepel. Těsně vedle ucha se mu ozval vlhký hlas. „Ani šlovo, jinak je š tebe mrtvola.“

Mrakoplašovy oči vylezly z důlků, jako by se pokoušely opustit nešťastnou hlavu svého majitele.

„Když budu mlčet, jak poznáš, že jsem ti rozuměl?“

„Drž hubu a pověš mi, čo to tam ten druhý idiot škouší?“

„No vidíš, když mám držet hubu, jak ti mám —“ Nůž na krku se změnil v bolestivou skutečnost a Mrakoplaš se rozhodl, že pro tentokrát pošle logiku k čertu.

„Jmenuje se Dvoukvítek. Není tady odsud.“

„Taky še mi ždálo. Je to tvůj kámoš?“

„No mezi námi je to ten vztah ‚oni se sice pořád hádají, ale jeden bez druhého nedají ani ránu‘.“

Mrakoplaš svého věznitele neviděl, ale podle toho, co cítil, se jeho tělo muselo skládat převážně z ramínek na šaty. Navíc byl silně cítit peprmintem.

„Muším říčt, že má nervy, to žaš jo. Dělej přešně, čo ti řeknu, a možná že še nám ho š toho podaří doštat dřív, než přijde o nervy i š hlavou.“

„Grrr.“

„Jak vidíš, tady nejšou žrovna švětoví.“

A přesně v tom okamžiku vyšel ve slepé poslušnosti k zákonům přírody měsíc, i když zákony výpočetní techniky zřejmě nevzal na vědomí, protože vyšel za úplně jiným kamenem, než který označil kamenný počítač a ke kterému upírali oči všichni shromáždění.

Zato se ale objevila v potrhaných mracích nad hlavami zástupu rudá hvězda. Visela přesně nad nejsvatějším kamenem posvátného kruhu a blýskala se jako rudá jiskra v očním důlku samotného Smrtě. Mrakoplaš si byl naprosto jistý, že je o něco větší než včera v noci.

Kruh shromážděných kněží vykřikl v hrůze. Dav za hranicemi kruhu postoupil dychtivě o něco vpřed. Začínalo to vypadat slibně!

Mrakoplaš cítil,jak mu do ruky vklouzlo držadlo nože, a šeplavý hlas za ním prohlásil: „Už jši něčo takového někdy dělal?“

„Co jako?“

„No už jši někdy vnikl do chrámu, požabíjel kněže, ukradl žlato a žachránil krašaviči?“

„Takhle všechno najednou?“

„Ale tak še to dělá.“

Pár centimetrů od Mrakoplašova ucha najednou zaznělo zavytí podobné řevu paviána, který se chytil do pasti v kaňonu s mnohonásobnou ozvěnou, a kolem čaroděje proletěla malá šlachovitá postava.

Ve světle pochodní spatřil, že je to stařík, ten hubený typ, kterému se všeobecně říká „čiperný“. Hlavu měl holou jako koleno, dlouhé vousy mu splývaly do půli stehen a sirkovité nožky, na kterých svižně pádil, byly pokryty sítí křečových žil připomínajících mapu středně velkého města. Navzdory zimě na sobě neměl nic jiného než jakýsi kožešinový pytel a pár bot, do kterých by se bez potíží vešel ještě jeden pár nohou.

Dva nejbližší druidi si vyměnili významné pohledy a pozvedli srpy. Něco se zamíhalo a oba se zřítili k zemi, kde se stočili v bolestivých klubkách.

V nastalém zmatku se Mrakoplaš pomalu přesunul ke kamennému oltáři. Nůž při tom takticky ukrýval, aby ze strany druidů nevyvolal nežádoucí poznámky. Ve skutečnosti si ho nikdo nevšímal, protože ti druidi, kteří z kruhu neutekli, to znamená především ti mladší a silnější, se shlukli kolem staříka. Zřejmě s ním chtěli probrat celou otázku obětního obřadu, který se měl v kamenném kruhu odehrát, ale podle výkřiků a praskotu kostí stařík udržoval debatu v proudu.

Dvoukvítek pozoroval boj s upřímným zájmem. Mrakoplaš ho chytil za rameno.

„Vypadneme!“

„Nemohli bychom mu nějak pomoct?“

„Určitě bychom jenom překáželi,“ vysvětloval mu spěšně Mrakoplaš. „Víš, jak je to nepříjemné, když spěcháš nebo děláš něco důležitého a někdo ti kouká přes rameno.“

„No ale tu mladou dámu musíme v každém případě zachránit,“ prohlásil Dvoukvítek odhodlaně.

„Dobrá, ale hoď sebou.“

Dvoukvítek vzal Mrakoplašovi z ruky nůž a pospíchal ke kamennému oltáři. Po několika neohrabaných pokusech se mu podařilo přeříznout provazy, které poutaly dívku ke kameni. Ta se posadila a vypukla v zoufalý pláč.

„No tak, už je to v pořádku —“ začal ji utěšovat.

„To tedy, u všech sakrů, není!“ vykřikla na něj a upřela mu do tváře rudě podmalované oči. „Proč se vždycky objeví nějaký pitomec a všechno pokazí?“ Potom se nasupeně vysmrkala do podolku svého sněhobílého roucha.

Dvoukvítek upřel na Mrakoplaše nechápavý pohled.

„Obávám se, že vám nějak nerozumím,“ obrátil se k dívce. „Vždyť jsme vás právě zachránili ze spárů jisté smrti!“

„Nemyslete si, že je to tady jen tak,“ odpověděla. „Myslím ohlídat si —“ polil ji ruměnec a v rozpacích začala žmoulat lem šatů. „Chtěla jsem říci, nepřijít o to… zůstat to… prostě neztratit potřebnou kvalifikaci…“

„Kvalifikaci?“ řekl nechápavě Dvoukvítek a stal se tak nositelem Mrakoplašova poháru v soutěži nejpomaleji chápajících osob celého vesmíru. Dívčiny oči se zúžily.

„Teď už jsem mohla být v království Měsíční bohyně a mohla jsem pít medovinu ze stříbrného poháru,“ prohlásila uraženě. „Osm roků jsem kvůli tomu seděla každý pátek a sobotu večer doma a teď je to všechno v háji!“

Podívala se na Mrakoplaše a zaškaredila se.

Něco vytušil. Možná že za sebou zaslechl tichý krok, možná že se ten pohyb odrazil v dívčiných očích — prostě se vrhl k zemi. Místem, kde byl před zlomkem vteřiny jeho krk, něco prosvištělo a letmo to zavadilo o Dvoukvítkovo holé temeno. Když se Mrakoplaš otočil, uviděl vrchního druida, zvedajícího srp k dalšímu úderu, a protože si byl vědom, že utéci už není kam, v zoufalství vykopl nohou.

Zasáhl druida přesně do kolena, ten zaječel a upustil zbraň. V téže chvíli se ozval ošklivý zvuk páraného masa a druid padl bezvládně na tvář. Za ním se objevil malý stařík s dlouhým vousem a z těla mu vytahoval meč. Klidně otřel čepel hrstí sněhu a prohlásil: „Mám houšera jako praše. Mušíte néšt poklad.“

„Poklad?“ Mrakoplaš se zmohl jen na tu jedinou, nepříliš inteligentní otázku.

„Žlaté náhrdelníky, taky štříbrné náhrdelníky, náhrdelníky ž platiny a další náhrdelníky. To jšou čelí oni, nič jiného nemají. Doštane še i na váš,“ dodal stařík. „Čo je to ža holku?“

Mrakoplaš si utřel poprskaný obličej a pomyslel si, že v blízkosti podivného starce je až nezdravě vlhko.

„Nechce nám dovolit, abychom ji zachránili.“ Dívka upřela na staříka pohrdavý pohled, zdůrazněný rozmazanými očními stíny.

„Neotravuj,“ prohlásil břitce, jednou rukou ji zvedl z oltáře, nejistě se zapotácel, vykřikl, když se ozvalo jeho revma, a padl na zem.

Vzápětí, aniž změnil polohu, vykřikl: „Tak tam neštůj jak špatně vyřežaná, ty pitomá šlepiče, a pomož mi vštát!“ K velkému Mrakoplašovu údivu a jistě k ještě většímu údivu vlastnímu to opravdu udělala. Mrakoplaš zatím křísil Dvoukvítka. Cestovatel měl na spánku šrám, který nevypadal hluboký, ale malý mužík byl v bezvědomí a na tváři mu pohrával maličko starostlivý úsměv. Dýchal slabě a velice podivně.

Mrakoplaš ucítil, že Dvoukvítek ztratil váhu. Ne že by vážil málo, on nevážil nic. Čaroděj měl pocit, že drží v rukou pouhý stín.

Mrakoplaš si vzpomněl, co se o druidech říká. Používají prý všechny druhy nejpodivnějších a strašlivých jedů. Na druhé straně ale také slýchával od těch samých lidí, že lumpové mívají oči postavené blízko sebe, blesk že nikdy neuhodí dvakrát do jednoho místa, a kdyby bohové chtěli, aby člověk létal, byli by mu darovali letenku. Jenže na té Dvoukvítkově váze Mrakoplaše něco děsilo. Vyděsilo ho to k smrti.

Podíval se na dívku. Ta si zatím přehodila staříka přes rameno a napůl omluvně se na Mrakoplaše usmála. Odněkud z místa nad jejím roztomilým sezením se ozval hlas: „Máte všechno? Tak byšme měli žmižet, než še ta šmečka vrátí.“

Mrakoplaš si vstrčil Dvoukvítka pod paži a klusal za nimi. Nic jiného mu totiž nezbývalo.


* * *

Stařík měl v nedaleké rokli u suchého pokrouceného stromu přivázaného obrovského bílého koně. Zvíře bylo štíhlé, s lesklou srstí a budilo dojem skvělého válečného oře, který jen nepatrně rušil otrhaný a špinavý pytel uvázaný u sedla.

„Fajn, můžeš mě poštavit. Mám š šebou v šedlové brašně flašku nějakého mažání, takže kdybyš byla tak laškavá. …“

Mrakoplaš opřel Dvoukvítka v sedící poloze o nedaleký strom a v měsíčním svitu — a jak si současně uvědomil i v načervenalém svitu zlověstné rudé hvězdy — si mohl konečně lépe prohlédnout jejich zachránce.

Muž měl jen jedno oko, druhé mu překrýval černý klípec. Hubené tělo bylo pokryto pavučinou jizev a hnědými pigmentovými skvrnami. Jak se zdálo, zuby už ho opustily dávno.

„Kdo jsi?“ zeptal se Mrakoplaš.

„Bethan,“ odpověděla dívka, která s péčí a pílí vtírala staříkovi do zad jakousi zelenou mast. Její výraz pravil, že kdyby se jí někdo zeptal, co by jako panna čekala od hrdiny na bílém koni, který ji zachránil z obětního oltáře, nepadlo by ani slovo o mazání zad. Zároveň se však tvářila jako dívka, která je rozhodnuta, když už to došlo k takovým koncům, být dobrá i v mazání zad.

„Já myslím on,“ odpověděl jí Mrakoplaš.

Stařík k němu obrátil své jediné oko, které bylo kupodivu jasné jako hvězda.

„Jmenuju še Cohen, chlapče.“ Bethanina ruka znehybněla.

„Cohen?“ hlas se jí chvěl. „Barbar Cohen?“

„Jo, to jšem já.“

„Počkej, počkej,“ ozval se najednou Mrakoplaš. „Cohen je obrovský chlap, má býčí šíji a prsní svaly jako dva fotbalové balony. Je to největší zeměplošský válečník a ve své době byl skutečně legendou. Pamatuju si, jak mi o něm dědeček vyprávěl, když jsem byl docela malý. Můj dědeček ho viděl na vlastní oči… dědeček byl tenkrát starý jako… dědeček…“

Pod upřeným pohledem jediného oka sklopil zrak.

„Aha,“ zabručel nakonec. „No jo. Bodejť. Promiň.“

„Jašně,“ přikývl Cohen a vzdychl si. „Konečně ši na to káp. Já jšem proště taková přeštárlá legenda.“

„Páni! A kolik ti dneska už vlastně je?“

„Ošumdešát šedum.“

„Ale byl jsi opravdu největší!“ vskočila jim do řeči Bethan. „Bardi a minstrelové o tobě zpívají dodnes!“

Cohen pokrčil rameny a bolestně zasténal.

„Nikdy jšem z toho neměl moč,“ prohlásil a zachmuřeně upíral oči na sníh. „To je čelá hištorka mýho života. Škoro ošumdešát roků u řemešla a čo ž toho mám? Bolavý žáda, žlatou žílu, špatný trávení a štovku růžnejch rečeptů. Já ji nenávidím, rožumíte? Nenávidím!“

„Koho nenávidíš?“

„Čo, čo nenávidím! Polívku! Nenávidím polívky!“ vysvětloval jim Cohen znechuceně. „To ty moje žuby, rožumíte? Nikdo váš bez žubů nebere vážně. Každej hned: ‚Šedněte ši k vohni, dědo, a dejte ši trochu polívky…“‘ Cohen se ostře zadíval na Mrakoplaše. „Máš moč ošklivý kašel, chlapče.“

Mrakoplaš se odvrátil, protože nebyl schopen podívat se Bethan do očí. Dvoukvítek se stále ještě v bezvědomí opíral o strom a vypadal tak vyčítavě, jak to jen za těch podmínek šlo.

Jak se zdálo, vzpomněl si na něj i Cohen. Nejistě se postavil a přišoural se k turistovi. Opatrně mu palcem otevřel oči, prohlédl šrám a nahmatal puls.

„Odešel,“ prohlásil nakonec.

„Cože? Je mrtvý?“ Mrakoplašovi se zadrhl hlas. V debatní místnosti jeho mozku vyskočilo několik emocí najednou a začaly se překřikovat. V čele se chvilku držela Úleva, pak ji ale odkopl někam do kouta Šok a nakonec se do čela protlačilo Ohromení. Hrůza se pustila do boje s Pocitem ztráty a jejich zápas skončil, když se z nejbližších dveří vynořil Stud, aby se podíval, co se to tady vlastně ke všem čertům děje.

„Ne,“ odpověděl mu Cohen zamyšleně. „Tak jšem to memyšlel, ne tak dočela. Proště odešel — je pryč.“

„Kam odešel?“

„Nevím,“ zavrtěl hlavou Cohen, „ale myšlím, že žnám někoho, kdo k tomu má mapu.“


* * *

Daleko na sněhové pláni se ve stínech pravidelně rozsvěcovalo půl tuctu rudých světélek.

„Už není daleko,“ ozval se vedoucí mág, který nahlížel do malé křišťálové koule.

Kolem něj se ozval sbor hlasů, který zhruba vyjadřoval, že ať je Mrakoplaš kdekoliv, není jistě tak daleko jako teplá koupel, dobré jídlo a měkká postel.

Čaroděj, který klusal vzadu, se najednou zastavil a sykl na ostatní. „Poslouchejte!“

Poslouchali. Kolem bylo slyšet tiché zvuky, jaké vydává zima, která pomalu tiskne kraj ve svém ledovém sevření — praskání chladnoucích balvanů, tlumené šramocení malých tvorečků, kteří se ukrývali ve svých norách hluboko pod sněhovou pokrývkou. Ve vzdáleném pralese zavyl vlk samotář, a když se k němu nepřidal jediný druh, uraženě se zase odmlčel. Kromě toho bylo slyšet pískavé oddechování půltuctu mágů, kteří se snažili dýchat co nejtišeji.

„No já tedy neslyším nic —“

„Pst!“

„Dobře, dobře.“

Pak to zaslechli všichni — slabé vzdálené praskání, jako by se něco velmi rychle pohybovalo po horní tvrdé kůře sněhu.

„Vlci?“ zeptal se jeden z mágů. Jeden vedle druhého si vybavili stovky hubených hladových těl tiše klusajících po sněhu.

„Ne,“ zavrtěl hlavou vedoucí čaroděj. „Je to příliš pravidelný krok. Možná že je to posel.“

Zvuk zesílil, bylo slyšet podivný křupavý rytmus, jako by někdo velice rychle ohlodával mrkev.

„Pošlu světlici,“ oznámil svůj úmysl náčelník výpravy. Rychle umačkal hrst sněhu, vyhodil kouli vysoko do vzduchu a zapálil ji proudem oktarínového světla, které vystřelil ze špiček prstů. Koule vybuchla v záplavě oslepujícího modrého světla, ale ve zlomku vteřiny také zhasla.

Rozhostilo se ticho. Pak se ozval jiný čaroděj. „Ty blbečku, teď nevidím vůbec nic!“

To bylo poslední, co slyšeli, než do nich narazilo něco tvrdého a hlučného, co vyrazilo ze tmy a ve tmě zase zmizelo.

Když se navzájem vyhrabali ze sněhu, jediné, co našli, byla tvrdě ušlapaná pěšina plná otisků celých desítek malých nohou, které se držely těsně vedle sebe a mířily napříč sněhovou plání stejně rovně jako paprsek z hledáčku.


* * *

„Ona je nekromancer!“[9] zvolal Mrakoplaš.

Stařena na druhé straně ohně pokrčila rameny a z jakési neviditelné kapsy vytáhla paklík umaštěných karet.

I přes mráz, který panoval venku, páchl vzduch v jurtě hůř než kovářovo podpaždí a čaroděj se už teď strašlivě potil. Sušený koňský trus je skvělé palivo, ale co se týče klimatizace, bude se muset klan Koňských lidí ještě mnohému učit a začít tím, že se někoho zeptají, co slovo „klimatizace“ vůbec znamená.

Bethan se opatrně naklonila k Mrakoplašovi.

„Co je to ‚hek romance‘?“ zašeptala.

„Nekromancie. Ona mluví s mrtvými,“ vysvětloval.

„Aha,“ prohlásila poněkud zklamaně.

Pojedli koňské maso, koňský sýr, koňský puding, pyré z koňských kaštanů a řídké pivo, o jehož původu Mrakoplaš raději nepřemýšlel. Cohen (který dostal koňský vývar) vysvětloval, že členové klanu Koňských lidí ze středových plání se rodí převážně v sedlech, což Mrakoplaš považoval za gynekologicky nemožné, a že mají výjimečnou citlivost pro magické síly přírody. Je to pravděpodobně tím, vysvětloval Cohen, že lidé žijící na nekonečných středových pláních si nejživěji uvědomují, jak přesně obklopuje obloha na všech stranách zem, a to v lidech přirozeně vzbuzuje otázky jako „Jak?“, „Kdy“, nebo „Proč už si jednou pro změnu nedáme kus hovězího?“.

Náčelníkova matka na Mrakoplaše kývla a rozložila před sebou karty.

Jak už bylo řečeno, byl Mrakoplaš nejhorší čaroděj na celé Ploše. Od chvíle, kdy se mu v hlavě uhnízdilo jedno z osmi Velkých zaklínadel, mu tam nezůstalo žádné jiné, stejně jako by žádná malá rybka nezůstala pod jedním kamenem se štikou. Jenže měl stále ještě svou pýchu a čarodějové vidí jen velmi neradi, když žena provozuje byť i sebemenší kouzla. Neviditelná univerzita v celé své historii nepřijala jedinou ženu a představení školy při tom mumlali něco o potížích s rozvodem vody. Skutečným důvodem však pravděpodobně byl panický strach z toho, že kdyby se jednou pustily do kouzlení ženy, mohly by dokázat, že pro to umění mají výjimečné nadání a předpoklady.

„Já na karotkové karty nevěřím,“ zamumlal. „Myslím, že všechny řeči o tom, že je to destilovaná moudrost vesmíru, jsou obyčejný kecy.“

První karta, zažloutlá kouřem a pomačkaná dlouhým používáním, představovala…

Měla to být Hvězda. Jenže karta se nepochopitelně změnila. Místo kruhu s malými paprsky teď vypadala jako malá rudá tečka. Stařena něco huhlala a škrabala po kartě nehtem. Nakonec prudce zvedla hlavu k Mrakoplašovi.

„Já s tím nemám nic společného!“ ohradil se.

Pak ještě postupně obrátila kartu se symbolem Jak je důležité mýt si ruce, Osmiúhelníkovou osmičku, Boží dům, Jezero noci, Sloní čtyřku, Želví eso a — jestli to Mrakoplaš nečekal — Smrtě.

Jenže na Smrťovi bylo taky něco v nepořádku. Obrázek měl představovat celkem výstižnou podobu Smrtě na jeho velkém bílém koni a karta vypadala podobně. Jenže obloha za Smrtěm byla zbarvena do ruda a na jednom z kopečků v pozadí uviděl Mrakoplaš malou postavičku. Nepotřeboval se ptát, kdo to je, protože po jejím boku stála truhlice na stovce malých nožiček.

Zavazadlo bude svého pána následovat kamkoliv.

Mrakoplaš vrhl přes stan pohled na Dvoukvítkovo tělo — bledou tvář, která se strašidelně odrážela od hromady vydělaných koňských kůží.

„Je opravdu mrtvý?“ zeptal se. Cohen jeho slova přetlumočil stařeně a ta zavrtěla hlavou. Natáhla se k malé dřevěné truhličce vedle sebe a chvilku se přehrabovala v hromádce sáčků a lahviček, až našla malou zelenou fiólu, kterou vyprázdnila Mrakoplašovi do piva. Pozoroval její počínání se silnou nedůvěrou.

„Ona říká, že je to koužlo, po kterém tvoje vnímání mnohokrát žešílí,“ vysvětloval mu Cohen. „Já bych moč neváhal, oni čašto bývají došt nedůtkliví, když odmítneš pohoštinnošt, kterou nabížejí.“

„Neutrhne mi to vnitřnosti?“ zeptal se Mrakoplaš.

„Ona říká, že je důležité, abyš to vypil. Moč.“

„No dobře, když myslíš, že mě to nezabije… To pivo už hůř chutnat nemůže.“

Zvedl džbán, cítil, jak se na něj upřely všechny oči v místnosti, a zhluboka se napil.

„Hm,“ vypravil ze sebe. „Ono to vlastně vůbec není špat—“


* * *

Nějaká síla ho zvedla a vyhodila do vzduchu. Jenže fyzicky stále ještě seděl dole v jurtě u ohně. Viděl sám sebe — malou postavičku osvětlenou světlem plamenů, oranžový kroužek, který se rychle zmenšoval. Ostatní postavy kolem, podobné hračkám, zvědavě pozorovaly jeho tělo. S výjimkou stařeny. Ta měla zvednutou hlavu, dívala se přímo na něj nahoru a usmívala se.


* * *

Nejstarší čarodějové zemí Kruhového moře se zato vůbec neusmívali. Začali si totiž uvědomovat, že stojí proti něčemu novému a strašnému — proti mladému muži na postupu.

Po pravdě řečeno, žádný z nich nevěděl, jak je Trémon starý, ale vlasy, i když prořídlé, měl stále ještě tmavé a jeho kůže měla voskový vzhled, který mohl ve špatném osvětlení budit dojem květu mladosti.

Šest přežívajících hlav Osmi řádů sedělo u nového lesklého stolu v místnosti, která bývala pracovnou Galdera Počasvoska, a všichni mysleli na jedno a totéž. Co zvláštního to v sobě ten Trém on má, že stačí, aby se objevil, a už byste ho nejraději kopli.

Nebylo to tím, že byl tak ctižádostivý a krutý. Krutí lidé bývali hloupí a každý čaroděj věděl, jak kruté lidi využívat a jak využít cizí ctižádost. To patřilo k základnímu magickému vzdělaní. Když jste chtěli přežít ve funci mága osmé úrovně, museli jste dokonale ovládat duševní judo.

Nebylo to ani tím, že byl krvežíznivý, posedlý touhou po moci a výjimečně zlý. Tyhle věci se u čarodějů nepočítaly ke špatným vlastnostem. V průměru nebyli mágové o nic horší, než dejme tomu předsednictvo klubu milionářů. Většina z nich se dostala na svá místa ne pro své schopnosti a lidumilnost, ale proto, že nikdy neváhali využít slabostí svých protivníků ku vlastnímu prospěchu.

Nebylo to ani tím, že by byl výjimečně chytrý. Každý mág se považoval za nejchytřejšího široko daleko, hlavu pomazanou a děda Vševěda v jednom. To už patřilo k jejich profesi.

Nebylo to ani tím, že by měl obzvláštní kouzlo osobnosti. Každý z mágů poznal charisma okamžitě a Trémon měl charisma čerstvě sneseného kachního vejce.

Snad to bylo právě tím…

Nebyl ani dobrý, ani zlý, ani krutý nebo výjimečný jakýmkoliv způsobem, snad s výjimkou jediné věci, pozvedl šeď a bezvýraznost na úroveň jemného umění a vypěstoval si mysl, která byla beznadějná, nemilosrdná a logická jako úbočí pekla.

Jedna věc byla zvláštní. Přítomní mágové se v životě setkali s bezpočtem stvoření plivajících oheň, s obludami s tygřími drápy a netopýřími křídly a bez jediného mrknutí se jim postavili v samotě magického osmiúhelníku. Ani jeden z nich však nikdy v životě nezažil tak tísnivý a nepříjemný pocit, jaký ucítili o deset minut později, když do pracovny vstoupil Trémon.

„Omlouvám se za malé zpoždění, pánové,“ prohlásil a zamnul si ruce. „Je toho teď mnoho, tolik věcí se musí přeorganizovat, určitě to znáte.“

Trémon usedl do čela stolu a začal si spěšně rovnat papíry a mágové si vyměnili postranní pohledy.

„Co se stalo s tím starým Galderovým křeslem, s tím, co mělo lví opěradla a kuřecí nohy?“ zeptal se Jiglad Budiž. Křeslo spolu s většinou starého známého nábytku zmizelo a na jeho místě stálo několik nízkých kožených křesel, která vypadala neobyčejně pohodlně a také byla, pokud jste v nich neseděli déle než pět minut.

„To? Dal jsem ho spálit,“ odpověděl Trémon, aniž pozvedl hlavu.

„Spálit? Ale vždyť to byl magický artefakt nevyčíslitelné ceny, bylo to pravé —“

„Obávám se, že to byl obyčejný starý krám,“ přerušil ho Trémon a vykouzlil na rtech kratičký úsměv. „Jsem si jistý, že skutečný mág takové věci vůbec nepotřebuje, a teď bych vás poprosil, abyste věnovali pozornost důležitým bodům dnešního programu…“

„Co je to za papír?“ ozval se znovu Jiglad Budiž z Řádu Mrkající kápě a zamával ve vzduchu dokumentem, který našel při příchodu před sebou na stole. Mával jím o to víc, o co víc bylo jeho křeslo v krámy přecpané věži pohodlnější a zdobnější než to Galderovo.

„To je program dnešní schůzky,“ vysvětloval mu Trémon trpělivě.

„A k čemu je to dobré?“

„Je to seznam věcí, které dnes musíme projednat. Je to velice prosté a je mi líto, jestli máš dojem, že —“

„Nic takového jsme předtím nepotřebovali!“

„Já bych to vyjádřil tak, že jsme něco takového potřebovali už dávno, ale nepoužívali jsme to,“ prohlásil Trémon a v jeho hlase zvonilo neochvějné přesvědčení.

Budiž zaváhal. „No dobrá,“ ustoupil nakonec neochotně a rozhlédl se kolem stolu, jako by hledal spojence. „Ale co má znamenat tady to…“ pozvedl si papír až k očím „… ‚nástupce po Šedomilu Spoldovi‘? To bude přece starý Rhunlet Rajón, ne? Už na to čeká celé roky.“

„Ano, ale je na tu funkci vhodný?“

„Cože?“

„Jsem si jistý, že si všichni uvědomujete, jak důležité je, aby na vedoucích místech byli ti správní lidé,“ pokračoval Trémon. „Abychom nechodili kolem horké kaše, Rajón je… samozřejmě svým způsobem schopný, to ano, ale —“

„To přece není naše věc,“ vskočil mu do řeči jiný čaroděj.

„Není, ale mohla by být,“ odpověděl mu Trémon.

Rozhostilo se ticho.

„To by ovšem znamenalo vměšovat se do vnitřních záležitostí jiného svrchovaného Řádu,“ prohlásil Rajón.

„Ale to přece vůbec ne,“ usmál se Trémon. „Nadhodil jsem tady jen to, že bychom Řádu mohli nabídnout… no, řekněme radu. Ale to bychom si mohli probrat později.“

Mágové ke své škodě nikdy neslyšeli výraz „mocenská základna“, jinak by Trémonovi něco takového jistě neprošlo. Bylo na první pohled jasné, že pomoc bližním, i když se za ní ve skutečnosti skrývaly kroky směřující k posílení vlastní moci, jím byla naprosto cizí. Co se jich týkalo, každý mág se staral sám o sebe. Většina z nich měla plné ruce s nepřáteli ze svého vlastního Řádu, natož aby si ještě všímali vnějších nepřátelských skupin.

„Myslím, že bychom měli především zhodnotit situaci kolem Mrakoplaše,“ nadhodil Trémon.

„A Rudé hvězdy,“ přisadil si Budiž. „Už si toho totiž začínají všímat lidé.“

„Právě, hlavní je, že začínají reptat a říkají, že bychom s tím my měli něco dělat,“ přidal se k němu Lemuel Odfrkl z Řádu půlnoci. „A co tak asi, to by mě zajímalo!?“

„Vždyť je to jednoduché,“ prohlásil Budiž. „Říkají, že bychom měli přečíst Oktáva. Jenže to říkají vždycky. Je neúroda? Přečtěte Oktáva! Onemocněly krávy? Přečtěte Oktáva! Zaříkadla to všechno spraví. Pch!“

„No, na tom něco je,“ vmísil se do diskuse Trémon. „Můj bývalý — hm, předchůdce studoval Oktáva velmi pečlivě.“

„To každý z nás,“ vskočil mu znovu do řeči starý Odfrkl. „Ale k čemu je to dobré? Osm zaklínadel musí být řečeno dohromady. Samozřejmě souhlasím s tím, že kdyby selhaly všechny ostatní způsoby, měli bychom to pravděpodobně riskovat, ale osm Velkých zaklínadel má být vysloveno dohromady, nebo vůbec, a všichni víme, že jedno z nich se usadilo Mrakoplašovi v hlavě.“

„A toho nemůžeme najít,“ ozval se Trémon. „V tom to všechno vězí, že? Jsem si jistý, že to každý z nás zkoušel soukromě.“

Shromáždění mágové se po sobě v rozpacích rozhlédli. Nakonec to byl Budiž, kdo se ozval první. „Budiž. Je to tak. Vyložme karty na stůl. Já jsem ho prostě nenašel.“

„Já to zkoušel s křišťálovou koulí,“ ozval se další, „a nic.

„Já vyslal domácí skřety, zmoky, šotky, láry, pidimužíky a plivníky,“ přiznal se třetí. Ostatní se narovnali v křeslech a bylo vidět, že jim hlavou proběhla jediná myšlenka: Jestli je tedy motem celého dne přiznat neúspěch, ukážu těm ostatním kandrdasům, že já jsem neuspěl hrdinsky!

„A to má být všechno? jsem za ním poslal démony!“

‚Já ho hledal s pomocí vševidoucího zrcadla!“

„Včera večer jsem ho hledal s pomocí tajemných run v M‘Hawu!“

„Rád bych vás upozornil na to, že já jsem použil kombinaci magických run a zrcadla a navíc vnitřnosti pruhovaného jehněte.“

„A já zpovídal všechny tvory země, vzduchu i vod.“

„No?“

„Houby!“

„Poslyšte, já jsem se ptal samotné páteře země, podzemních kamenů a základů hor.“

Najednou se rozhostilo hrobové ticho. Každý upřel pohled na mluvčího. Byl to Ganmak Stromduť z Kruhu Pravých proroků, který nejistě poposedával na svém místě.

„No jo, myslíš ten obřad se zvonky, ne?“ zeptal se někdo.

„Jenže on mně stejně nikdo neodpověděl.“ Trémon se pozorně rozhlédl kolem stolu.

„A já za ním poslal někoho, kdo by ho měl najít.“

Budiž si odfrkl. „Pokud si pamatuju, tak to v posledních dvou případech nebylo vůbec nic platné, co?“

„Protože jsme se spoléhali jenom na magii a Mrakoplaš je nějakým nepochopitelným způsobem v magickém stínu. Ale své stopy neukryje.“

„Poslal jsi za ním stopaře?“

„No dalo by se to tak říci.“

‚Hrdinu?“ Budižovi se podařilo do toho jediného slova vložit několik významů současně. Podobným tónem by v jiném vesmíru prohlásil obyvatel Jihu něco jako „zasranejenký“.

Mágové zírali na Trémona s otevřenými ústy.

„Ano,“ odpověděl klidně.

„A kdo ti k tomu dal právo?“ dotazoval se Budiž. Trémon na něj upřel pohled chladných šedých očí.

„Já sám. Nikoho jiného jsem k tomu nepotřeboval.“

„Ale to se vymyká všem pravidlům! Odkdy si mágové najímají hrdiny, aby za ně vyřizovali jejich záležitosti?“

„Od té doby, kdy na to jejich magie nestačí,“ odsekl mu Trémon.

„To je jenom momentální stav, nic víc.“

Trémon pokrčil rameny. „Možná, ale nemáme dost času, abychom mohli čekat. Dokažte, že to tak není. Najděte Mrakoplaše s pomocí křišťálové koule nebo se zeptejte ptáků. Ale já musím být moudrý. Chytrý člověk dělá to, co je potřeba, a účel světí prostředky.“

Je známé, že mágové a hrdinové spolu nevycházejí právě nejlépe, protože ti první si myslí, že ti druzí jsou smečka krvežíznivých idiotů, kteří se musí zastavit, aby mohli myslet, a ti druzí přirozeně nevěří skupině podivných individuí, která si neustále něco mumlají pod vousy a oblékají se do dlouhých rób jako ženské. No, posmívají se čarodějové, když vám vadí tohle, co si má normální člověk myslet o všech těch zlatých kruzích, náušnicích a naolejovaných svalech, které vidíte v YMPE?[10] Na to většinou hrdinové odpovídají, že od takových teploušů, kteří se vyhýbají oklikou každé ženské a tvrdí — podržte mě — že by to mohlo ohrozit jejich magické schopnosti, to akorát sedí. Tak pozor, odpovídají mágové, to říkáte zrovna vy s těmi vašimi koženými pytlíky, ve kterých se tak nestydatě předvádíte? Jasně, začínají se vztekat hrdinové, ale řekněte, proč vy…

A tak dále. Tyhle spory se táhnou už celá staletí a zapříčinily množství velkých bitev, po kterých zůstaly celé kusy země neobyvatelné kvůli magické rezonanci.

Abychom se dostali k základu věci, musíme říci, že hrdina, který právě cválal po Vortexských pláních se do podobných hádek nikdy nepletl, protože většinou k ničemu nevedly, ale hlavně proto, že tenhle nebyl hrdina, ale hrdinka. A ještě k tornu rusovlasá.

Když vyprávění dospěje k tomuto bodu, bývá často zvykem mít ohled na sedřeného výtvarníka, který bude tvořit knižní obálku, a dlouze se rozepsat o kožených součástech oděvu, vysokých botách a obnažených čepelích.

Do vyprávění se nenápadně vplíží slova jako „plná“, „oblá“, „dlouhonohá“ a dokonce „vyzývavá“ a množí se tak dlouho, až se autor sebere, dá si studenou sprchu a jde si lehnout.

Je to dost nesmyslný zvyk, protože žádná žena, která se rozhodne živit mečem, nebude po světě pobíhat oblečena do něčeho, co připomíná sen zájemců o speciální druh sexuálních magazínů.

No dobrá. Musíme však přiznat, že Herrena, zvaná Hennovlasá Babina, by po pořádné koupeli a dlouhé pečlivé manikúře nevypadala tak zle. Kdybychom ji navíc vybavili sadou kožených modelů z Woo Hun Linova obchodu Exotika orientu na Ulici hrdinů, udělalo by to s ní pravé divy. Protože však měla dost rozumu, oblékala se běžně do kroužkové zbroje, bot z měkké kůže a u pasu nosila krátký meč.

Ale ano, ty boty byly z kůže. Ale nebyly černé!

S ní jelo několik snědých mužů, ale protože ti budou pravděpodobně v nejbližší době zabiti, je zbytečné je blíže popisovat. Kromě toho na těch nic ani „oblého“, ani „vyzývavého“ nebylo.

Podívejte, jestli si přejete, mohou být oblečeni do kůže.

Herrena si o nich myslela své, ale bylo to nejlepší, co se jí podařilo v Morporku najmout. Mnozí z obyvatel opustili město a v obavách z nové hvězdy hledali úkryt v horách.

Herrena však mířila k horám z úplně jiného důvodu. Směrem posměru a na okraj od plání se tyčily holé Hory skřetích kostí. Herrena, která se celé ty roky cvičila v používání výjimečných schopností, vlastních každé ženě, která se rozhodla živit mečem, si plně důvěřovala.

Tenhle Mrakoplaš byl, podle toho, jak ho Trémon popsal, obyčejná krysa a krysy hledají úkryt. Kromě toho byly hory velmi daleko od hlavního města, a tedy od Trémona, a i když pro něj pracovala prakticky stále, byla Herrena ráda, že je od něj co nejdál. V jeho chování bylo něco, co působilo, že kdykoliv ho uviděla, byla by ho nejraději kopla.


* * *

Mrakoplaš cítil, že by měl propadnout panice, ale to nebylo tak lehké, protože, i když si to uvědomoval, pocity jako panika, hrůza nebo zlost mají něco společného s nervy a žlázami, a to všechno zůstalo v jeho těle.

Bylo obtížné si uvědomit, kde vlastně jeho skutečné tělo zůstalo, ale když obrátil pohled pod sebe, uviděl slabou modrou linku, která se mu táhla od toho, co pro zachování zdravého rozumu stále ještě nazýval kotníkem, kamsi do nekonečné temnoty pod ním, a zdálo se logické předpokládat, že jeho tělo je na jejím druhém konci.

Byl mezi prvními, kdo by připustili, že to není tělo nijak zvláštní, ale jeden dva kousky z něj v něm vyvolávaly sentimentální vzpomínky a současně si uvědomil, že kdyby se ta tenká modrá nitka přetrhla, musel by strávit zbytek svého živo… své existence nad stolečky spiritistů a předstírat, že je mrtvá tetička toho, dědeček onoho, nebo jiná mrtvá duše, aby si nějak ukrátil čas.

Z toho na něj padla taková hrůza, že si v první chvíli ani neuvědomil, že se nohama dotkl pevné země. Přesněji řečeno nějaké země, v duchu si totiž vzápětí pomyslel, že to určitě není ta země. Pokud si totiž pamatoval, obyčejná zem nebyla černá a nikdy se mu tak zvláštním způsobem nehýbala pod nohama.

Rozhlédl se kolem.

Všude, kam dohlédl, se tyčily vysoké rozeklané hory a vzpínaly se k mrazivé obloze poseté krutými hvězdami. Ta souhvězdí nebyla zachycena na žádné mapě mnoho-vesmíru, ale přesto i uprostřed nich zářil zlověstný rudý kotouč. Mrakoplaš se otřásl a odvrátil pohled. Krajina před ním prudce klesala a nad balvany popraskanými mrazem tiše šeptal suchý vítr.

A skutečně šeptal. Zatímco ho za roucho a vlasy tahaly šedivé vzdušné víry, měl Mrakoplaš dojem, že tu a tam slyší hlasy, slabé a vzdálené, které říkaly věci jako: „Víš určitě, že to, co jsi dala do omáčky, byly opravdu hříbky? Cítím se nějak…“ a „když se ještě trochu nahneš, uvidíš tu krásnou krajinu dole…“ potom „s tím si nelam hlavu, hřebík byl trochu rezavý, ale je to jenom škrábnutí…“ a vzápětí „dávej pozor, kam tím lukem míříš, vždyť jsi mě málem…“ a tak dál.

Klopýtal dolů po svahu a uši si ucpával rukama, až nakonec uviděl něco, co viděl málokdo z živých.

Úbočí najednou pokleslo ještě prudčeji a změnilo se v obrovskou nálevku, která měla v průměru nějaké dva kilometry. Do ní směřoval šeptající vítr, který unášel hlasy a duše mrtvých a sténal a vzdychal, jako by oddechovala sama Plocha. Nad ten otvor vybíhala ze skal kamenná ostruha, široká možná pětatřicet metrů.

Na kamenném poloostrově se rozprostírala zahrada s malým sadem a zeleninovou zahradou a uprostřed stál nevelký černý domek.

Vedla k němu zřetelná stezka.

Mrakoplaš se ohlédl. V patách se mu táhla slabá modrá nitka. A Zavazadlo.

Dřepělo na stezce za ním a upřeně ho pozorovalo.

Mrakoplaš si se Zavazadlem nikdy zvlášť nerozuměl.

Vždycky v něm budilo dojem, že je proti němu zaujaté. Ale tentokrát se na něj pro jednou neošklíbalo. Mělo spíš patetický výraz, vypadalo jako pes, který se právě šťastně vyválel v prachu a kravincích a po návratu domů zjistil, že se jeho pán odstěhoval o světadíl dál.

„No jo,“ slitoval se nad ním nakonec Mrakoplaš, „tak pojď.“

Zvedlo se na nohy a vydalo se za ním po stezce. Mrakoplaš tak nějak předpokládal, že zahrada na útesu bude plná mrtvých květin, ale ta byla ve skutečnosti velmi pečlivě udržovaná a na první pohled bylo vidět, že ten, kdo se o ni stará, má oko pro soulad barev, pokud máte rádi kombinaci temně rudé, bílé a černé. Vzduch byl provoněn vůní obrovských lilií. Uprostřed čerstvě posečeného trávníku byly sluneční hodiny, ale bez gnómonu.[11]

Mrakoplaš se Zavazadlem v patách se opatrně kradl po cestičce vysypané drceným mramorem, až se dostal za domek a tam stiskl kliku dveří.

Stáli zde čtyři koně a upírali na něj oči přes okraje svých pytlů se senem. Byli skuteční a živí a kromě toho patřili k nejkrásnějším zvířatům, která kdy Mrakoplaš viděl. Jeden z nich, obrovský bílý kůň, měl stání kus od ostatních a na háku vedle dveří visel nádherný postroj z černé kůže zdobený stříbrem. Ostatní tři koně byli uvázáni u žlabu plného sena na protější zdi, jako by právě přijeli hosté. Všechna zvířata pozorovala Mrakoplaše s mírnou zvědavostí.

Do nohy mu narazilo Zavazdlo. Otočil se a zasyčel:

„Dej pozor, ty…!“

Zavazadlo ucouvlo a vypadalo zahanbeně.

Mrakoplaš přistoupil po špičkách ke dveřím, které vedly ze stáje do domu, a opatrně je otevřel. Vedly do široké chodby vydlážděné plochými kameny, která zahýbala do široké vstupní haly.

Pomalu a se zády pevně přitisknutými ke stěně postupoval dál. Zavazadlo nervózně vystoupilo na všechny špičky a pomalu se šinulo za ním.

Ta hala…

Mrakoplašovi nedělalo starosti jenom to, že hala byla mnohem větší než celý domek zvenku, ne. Po tom, co poslední dobou zažil, by se byl vysmál každému, kdo by nevěřil, že se do pivního půllitru vejde litrovka vína. Nebyla to ani výzdoba, která byla v raně kryptoidním slohu a používala k dokreslení atmosféry množství černých závěsů.

Byly to ty hodiny. Obrovské hodiny vyplňující téměř celý prostor mezi dvěma schodišti. Dřevěné schody ubíhaly velkými oblouky vlevo i vpravo vzhůru a byly zdobené bohatou figurální řezbou, představující scény a výjevy, se kterými by se mohl obyčejný člověk setkat jen po požití velké dávky něčeho silně ilegálního.

Hodiny měly dlouhé kyvadlo, které se ve velkých obloucích s hlasitým tik-tak pomalu pohybovalo sem a tam. Při tom zvuku trnuly zuby, protože to byl takový ten urážlivý tikot, který dával nade vši pochybnost najevo, že každé „tik“ a každé „tak“ vám ukrajuje ze života další vteřinu. Ten zvuk vás zlomyslně upozorňoval, že někde, v jakýchsi pomyslných přesýpacích hodinách vám pod nohama vypadlo dalších pár zrnek písku.

Jistě je zbytečné zdůrazňovat, že spodní okraj půlměsícovitého závaží byl nabroušený jako nůž a ostrý jako břitva.

Vtom mu něco zaklepalo na záda. Rozzlobeně se ohlédl.

„Podívej se, ty potomku špatně vyrobenýho kufru, už jsem ti jednou…“

Nebylo to Zavazadlo. Byla to mladá žena, spíš děvče. Měla stříbrné vlasy, stříbrné oči a byla dost překvapená.

„Hm,“ prohlásil Mrakoplaš, „ehm‘ teda, dobrý den?“

„Vy jste živý?“ zeptala se ho dívka. Její hlas v něm vzbuzoval představu plážových slunečníků, opalovacího oleje a studeného martini s citronem a sodou.

„Doufám, že ano,“ odpověděl jí Mrakoplaš a zapřemýšlel, jestli si to užívají i jeho žlázy, ať už jsou v téhle chvíli kdekoliv. „I když si chvilkami nejsem jistý. Co je to za místo?“

„To je dům Smrtě,“ odpověděla mu.

„Aha,“ přikývl čaroděj a olízl si náhle vyschlé rty. „No, těší mě, že jsem se s vámi setkal, ale myslím, že už bych měl zase jít…“

Zatleskala rukama. „Ale to mi nemůžete udělat! Sem přijdou živí lidé jen zřídka! A mrtví lidé jsou tak nudní, co říkáte?“

„No, asi ano,“ souhlasil s ní rychle Mrakoplaš a očima visel na dveřích. „Asi toho moc nenapovídají, co?“

„Znáte to, je to vždycky stejné : ‚To když já byl ještě naživu —‘ ‚nebo ‚jó za našich časů, to se lidé mohli opravdu nadechnout,“ zaparodovala, položila mu na předloktí malou bílou ručku a usmála se. „A většinou bývají takoví nijací. Není s nimi žádná legrace, jsou příliš formální, jestli víte, jak to myslím, takoví…“

„Strnulí?“ napověděl jí. Vedla ho ke dveřím na protilehlém konci haly.

„To je ono! Jak se jmenujete? Mně říkají Ysabell.“

„Já jsem Mrakoplaš. Nezlobte se, ale jestli je to dům Smrtě, co tady potom děláte vy? Vy mně nepřipadáte mrtvá.“

„Oh, já tady bydlím.“ Upřeně se na něj zadívala. „Poslyšte, nepřišel jste sem náhodou zachránit svou ztracenou lásku, že ne? To tatího vždycky dost rozzlobí a říká, že jediné jeho štěstí je v tom, že nikdy nespí, jinak by prý stejně nezamhouřil oko. Prý by ho budilo to neustálé dupání procesí mladých hrdinů, kteří sem chodí, aby si odvedli procesí hloupých holek.“

„Děje se to tady fakt tak často?“ zeptal se Mrakoplaš hlasem, který slábl s tím, jak se zmenšovala vzdálenost ke dveřím.

„Pořád. Já si myslím, že je to velice romantické. Jedna věc je však velice důležitá, když odsud odcházíte, nesmíte se ohlédnout.“

„Proč ne?“

Pokrčila rameny. „To nevím. Možná že se člověku naskytne ošklivá vyhlídka. A vy jste skutečně hrdina?“

„Ne, to ne. Skoro ne. Vůbec. Je to ve skutečnosti ještě horší. Já tady hledám svého přítele,“ odpovídal jí nešťastně. „Neviděla jste ho náhodou? Malý obtloustlý človíček, hrozně ukecanej, nosí brýle a takový legrační šaty.“

Už při řeči měl pocit, že mu uniklo něco hrozně důležitého. Zavřel oči a pokusil se zopakovat si posledních pět minut rozhovoru. Myšlenka ho udeřila jako pytlík s pískem.

„Tatí?“

S pochopením se na něj podívala. „Já jsem adoptovaná,“ vysvětlila krátce. „Říkal mi, že mě našel jako malou holčičku. Prý to bylo všechno velice smutné.“ Tvář se jí najednou rozjasnila. „Ale pojďte, já vás představím — dnes večer tady má na návštěvě pár přátel. Určitě vás rád uvidí. On se společensky s lidmi skoro nestýká. A já taky ne,“ dodala.

„Promiňte,“ znejistěl Mrakoplaš, „pochopil jsem to vážně dobře? Mluvíme oba o Smrťovi, jo? Vysokej, hubenej, prázdný oční důlky a šikovnej s kosou?“

Povzdechla si. „Ano, to je pravda, nevypadá zrovna nejlíp. Obávám se, že mu jeho zjev dost škodí.“

Byla pravda, jak jsme ostatně řekli už dříve, že Mrakoplaš se v magii vyznal asi jako čmelák v bicyklech, ale jedno bylo jisté, tím, že se stal studentem magie, nabyl jedno základní právo, které mu už nikdo vzít nemohl. V okamžiku smrti si pro něj musel přijít Smrť osobně, místo toho, aby tu záležitost svěřil některé z menších mytologických bytostí, jak to většinou dělává. Díky vlastní neschopnosti však zatím Mrakoplaš několikrát v pravý čas nezemřel, a jestli existuje něco, co Smrť nemá rád, je to nedochvilnost.

„Heleďte, já si myslím, že se sem můj přítel zatoulal omylem,“ přesvědčoval ji. „Dělá to pokaždé, on už jiný nebude. Jsem rád, že jsme se seznámili, ale už bych měl jít…“

Dívka se však v té chvíli zastavila před velkými dveřmi, potaženými purpurovým sametem. Zevnitř sem slabě doléhalo několik tajuplných hlasů. Byly to hlasy, které se nedají prostým grafickým znázorněním blíže popsat, pokud by ovšem někdo nevynalezl sázecí stroj s ozvěnou a pokud možno písmo, které by vypadalo jako řeč kulek.

Hlasy říkaly zhruba tohle.

MOHL BYS NAM TO VYSVĚTLIT JEŠTĚ JEDNOU?

„No, když vyneseš cokoliv mimo trumf, Jih to bude moci zabít svou trumfovou dvojkou, přijde jen o jednu želvu, jeden kalich a jedno Velké tajemství, zatímco —“

„To je Dvoukvítek,“ syknul Mrakoplaš. „Ten hlas bych poznal kdekoliv!“

OKAMŽIK, DÝMĚJOVÝ MOR JE JIH?

„Ale no tak, Smrtíku, vždyť už nám to vysvětloval. Každý z nás se prostě pro zjednodušení jmenuje po jedné světové straně. A co kdyby Hlad hrál — jak jsi to říkal — trumfem?“ Tenhle hlas byl syčivý, vlhký a sám o sobě nakažlivý.

„No, ty potom budeš moci přebít jenom jednu želvu místo dvou,“ vysvětloval se zápalem Dvoukvítek.

„Ale kdyby začala trumfem Válka, pak by nám skóre spadlo o dva zdvihy?

Загрузка...