Hanuman

Vzdychal jsem jak světec pouště

po vidinách rajské síně,

zatím rarach pokušitel

vhopkoval mi do jeskyně,

po mně drze tančil vzhůru,

usadil se nad nosem

jako bůžek na pagodě

s bajným v ruce lotosem.

Zamáv čaromocným květem

a hned tisíc divných knotků,

okřídlených pitvor, gnomů,

skřítků, rarášků a šotků

před mušlí se vyrojilo,

v nížto mořští koníci

vezli píseň rozpustilou,

rolničkami zvonící.

Nadarmo jsem volal: Vari!

Jinde huď tu skočnou notu

na cimbále žertů sistrem

satirických hran a hrotů.

Já chci píseň, jejíž struny

z duše krásou nadšené

ryzím zlatem poesie

zvoní hymny vznešené.

A tvůj úbor fantastický,

falešné ty cizí cety!

Řeknou: Tolik vábných květů

čeká jenom na poety

v našich luzích, tolik hrdin

v dějů knize domácí —

a ten kams až do Indie

pro šašky se trmácí! —

Marno všecko: dále chřestí

rolničkami v bujném skoku,

hledí na mne vyzývavě,

posměch v jiskřícím se oku,

lichým duhojasem křídel

papírových třepetá,

jako můra krouží vůkol,

škemrá: Pusť mne do světa!

Nuže, leť si! Zasviť klamně

nalepeným křídlem rajek,

poetické duše chytře

vlákej do pralesa bajek

a pak mrkvičku jim strouhej

na houpačce liany,

třeba pohoršilas moudré

neindické bramany!