šů

Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,

či jak by všechny struny náhle pukly,

neb někdo nůž si vrazil do prsou —

cigáni ukončili hudbu svou.

Hoch jednou ještě v cimbál udeří

a cimbál ozvěna jak zahučí,

jež dálkou vzkřeky v souzvuk umučí —

cigáni jinam zase zaměří.

„Hej, hoši, počkejte!—jen ještě jednou!”

a než cigáni ku oknům pohlednou

a než se po hlase kdo otočí,

muž mladý, bledý z domu vyskočí.

„Kdo to?“ muž vysoký se ptá.

„To je ten Čech, jenž nedávno zde hrál,

jejž každý mistrem houslí býti prál —“

cigánka mladá zašeptá.

On oddechne si zhluboka —

„Poslední csárdás zahraj ještě jednou,

cigánská chaso divoká!“

A ruce s houslemi se zase zvednou

a ruka pevněj struny obejme,

že každou strunu nové chvění jme,

a černá šíj se v lásce k houslím kloní —

a zas už divý csárdás vzduchem zvoní.

Tak zvolna píseň bolná započala,

jak by bol její teprv vyzrával,

tak mocný žal tou písní zahrával,

jak píseň by všech srdcí žalost znala

a po kapkách krev horkou z nich si ssála.

Hned zklamaného srdce doufání,

hned šťastných lidí náhlé zoufání,

hned zmučené bolestným smíchem tváře

a lásky smrť – poslední žití záře;

hned jak se sama šťastná láska mučí

a zas jak slavík mladé písním učí —

tak vše to plně, silně písní plyne,

až náhlý vzdech – as vzdechem píseň zhyne.

Okamžik pomlčí – a náhlý vzkřek

a píseň divoce zas vzduchem letí,

jak po léta když zadržený vztek

své orgie, svou pomstu strašnou světí.

Myšlének běsných v písni celý svět! —

Hoj divokého koně vzteklý let,

jenž pohrdá tou pevnou puszty zemí

a jemuž oblak dát jen může lemy!

Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,

či jak by všechny struny náhle pukly,

neb někdo nůž si vrazil do prsou —

cigáni ukončili hudbu svou.

Hoch jednou ještě v cimbál udeří

a cimbál ozvěna jak zahučí,

jež dálkou vzkřeky v souzvuk umučí —

cigáni jinam zase zaměří.

A za nimi ten bledý, mladý muž,

jak by ho tóny divným kouzlem vedly –

a tváře bledé jak by více bledly

a oči slabé jak by mřely už.

A když se tlupa zastaví,

hrou zase až se unaví,

tu slyšet smutné volání —

„Ten csárdás ještě, cigáni!“

A den se chýlí, žití pán,

cigáni spějou ve svůj stan,

mladíka kouzlo pohání –

„Můj csárdás ještě, cigání!“

Cigán a puszta – oba stejně němi,

jak skamenělý král ve živé zemi,

a v bujném kraji dva by strmé ledy!

Cigán a puszta, oba pohozeni,

i jejich radosť – květ jen smutný, hnědý,

a v těžké bolesti předc narozený!

Co jediná jen známka života

divoký oheň okem šlehotá,

a jak se jiskry v oku kmitají,

cigánův ohně pusztou lítají.

Jak tmavé listí oranžův žár svírá,

noc v pusztě svírá oheň cigánův,

jenž lehounkých a hnědých ze stanův

v noc černou plamenné jak oko zírá.

Viz, jak tam divoce ten plamen žíří,

své rudé světlo kolem sebe šíří

a ve vzduch hází jisker záplavy;

kol ohně vysoké cigánův postavy,

své truchlé pusztě nad psa věrnější,

podivný stín ve šerou pusztu hází;

stín ten jak hádě po zemí se plazí,

až s čirou tmou – svou matkou – v jedno splyne

jen malý skok – a světlo tmou zas hyne,

a noc se stává ještě černější.

A jaký život, jaká bujná řava!

Zde bystrá noha v tanci divém skáče

a zvučná struna k tomu písně pláče,

tam zemi holou holá kryje hlava;

zde zase kolem ohně starci sedí

a zamyšleni v plamen tiše hledí;

tam opět děti s tváří živou, hnědou

svá bujná kola mrtvou pusztou vedou

a noze po trávě si skočit velí,

pod níž snad kosti zvražděných se bělí! —

„Hej, Čechu, zanech hry a pojď k nám v kolo!

Co hraješ, může být, že všechno pěkné,

však každý cigán upřímně ti řekne,

že tvoje hra je dobrou hrou jen v polo.

Tvá hra – vždyť člověk by se rozplakal,

jen samý bol a při tom beze vzteku;

to cigán jiných má pro smutek léků,

když bol ho trýznil, tanec zaskákal.

Zpomínej na matku a na otce,

jak nouzí, bídou byli stísněni,

že k chudobě je svedly nemoce,

že pro chudobu byli plísněni,

pak divoce tvá píseň zavěstí —

jak? – nepoznal’s jich? – holé neštěstí!

Snad jsi měl bratra, jenž ti zemřel záhy,

snad sestru, kteréž mladosť ukradli,

snad světem štván jsi byl co hošík nahý,

snad záhy lásky doby ovadly —

to všechno ne ? – Nuž, zůstaň mezi námi,

buď bídným člověkem, buď cigánem,

buď cigánem, hoď holí za pánem

a staň se věrných bratrů soudruh chámý!

Až seznáš krásnou naši svobodu

a pro ni mnohou těžkou nehodu

konečně lehce snést se naučíš,

až poznáš vše, co lidské srdce bolí,

až jako zvěř štván budeš parným polem,

až každou bolesť nad tím umučíš,

že žiješ mezi žalářem a kolem,

až smyčec bude žebráckou ti holí,

pak housle tvoje písně zapějou,

že srdce v prsou lidem rozchvějou

a každý bezdech hře tvé slouchat bude!

Svou píseň cigán z pomsty jiným hude,

a darmo se jí, kdo ji slyší, vzpírá!

Tak mocně píseň naše dojímá,

že každý za cigána zapláče,

když chvějící se ruka struny svírá,

že pán jak cigán sprostý zaskáče

a žebráka cigána objímá!“

Zavál teď vichr, až se plamen sehnul

a povyskočiv v divoké ty tváře

moc celou vrhnul plamenné své záře; —

však víc v ty tváře oheň nenakreslí,

než divoké sny puszty v ně už vnesly,

ba ani plamen ten, jenž v nich už stuhnul! —

Zas zavál vichr mrazný, ledový,

jak z mrtvých pole byl by k pusztě vzletí,

by náhle ruch a píseň v stanech zhnětl! —

vše umlklo a vše se mrazem třese

a vichr mrazný dál se pusztou nese —

snad jinde zvěsť svou smutnou dopoví!

„Toť jak by smrť zde byla na nás sáhla!

Což všechna píseň náni už v hrdle zpráhla?

Hej, Janko, udeř znovu na cimbál —“

Zvuk zahučel a letěl v tichou dál

tak chvatně, jak by prodlít zde se bál —

a za ním druhý v chvatném dospěchu.

Cigán se starý mladě vypíná,

divokou píseň kvapem počíná,

divokou píseň – sobě k posměchu!

„Hochu, starý hochu,

kde jsou vlasy černé,

proč se třesou, hochu,

staré ruce věrné?

Hochu, starý hochu,

slepý jsi a hluchý,

sešel jsi už, hochu,

jsi jak ptáče suchý!“ —

,Jakž by vlasy černé

barvu dochovaly,

když je dobří lidé

slinou poplivali!

Tolik v životě mém

ztraceného blaha,

že se ruka třese,

když po něčem sahá;

tolikkrát se lidé

jinak ukázali,

že se konečně mé

oči podvázaly.

Přezdívek tak mnoho

lidmi hromaděno,

že přeslechnu teď už

vlastní svoje jmeno.

Bojím se už všeho,

uzavřel se v sobě,

seschnul, jako ptáče

seschne v zimní době! —

„Tak, Janko! – udeř v cimbál ještě jednou,

nechť hoši kolem ohně sobě ssednou,

ty vypravuj nějakou pověsť krásnou,

by letěl čas, než naše ohně zhasnou!“

A znovu zas se cimbál rozzvučí

a tajuplně pusztou zahučí,

snad zalehal kdes do klenutých hrobů

a mrtvou budil, dávno mrtvou dobu.

„„Žil jednou cigán – však za dávných časů,

snad tenkrát nebyl ještě cigánem,

nebloudil světem lehkým se stanem,

nepouštěl cizinou svých truchlých hlasů.

On ještě rodnou, krásnou zemí stoupal,

on ještě ve svatých se vodách koupal

a v žilách proudila mu klidná krev —

neb život jeho byl jen klidný zpěv.

Ba tenkrát cigán jasně v svět se díval,

a když svou píseň z prsou plných zpíval,

nebylo v písni jara bolestného,

nebylo podzimku v ní žalostného.

Aj tenkrát cigán směl i umírat,

vždyť neodešli bratři ode hrobu

a nemusili hrob ten zapírat

a ulehli si podlé v slední dobu.

Ba směli z hrobu pracím nalákat „‘

„Dost, Janko, dost! chceš děti rozplakat?

Dost, milý Janko, dnes to věru nejde —

Žeť pak nám radosť vždycky mžikem přejde!“—

Ba přešla radosť! – Vše už ulehlo

i plamen už se v popel uschoval,

na nebi měsíc k horám vesloval,

jen nebe hvězd svých.více rozžehlo.

Ve stanech mnohé mužné, tmavé oko

se zahledělo v nebe převysoko,

jak čísti by v něm chtělo smutný sen,

pouť jakou novou dá as nový den.

Zas slunce v posled zemi políbilo

a zaplálo ve záři jasné, svaté,

jak před oltářem by se zaslíbilo;

po modrém, hlubném nebi světlo hyne

a jasný obláček jak z vlny zlaté

za sluncem ku západu zlehka plyne.

Zem těžce vzdychá! větřík poskočil

a k houštinám se lesním zatočil,

kde ve větvích se rozložil na chvíli;

teď šeptá list a teď už větev celá,

už celá houština se rozechvěla

a večerní svou píseň zapět pílí.

Však slyš! v to krásné, milé šumění

teď náhle tón za tónem cizí plyne

a tóny podivná se píseň vine —

toť musí člověka být umění! —

Na kraji puszty tiché, přerozsáhlé,

jak v mírné písni vykřiknutí náhlé

se náhle zraku strmá výše jeví;

po skále mechy, známky starých časů,

a tmavá houšť co síla mladých vlasů.

Na skalním kraji bledý jinoch sedí,

a zamyšlen v tu dálnou pusztu hledí —

kam zadíval se, sám snad ani neví!

Své housle rukou obejmuty maje

naslouchá večernímu šepotání

a v šepot větví milou píseň hraje,

že zazní v houšť jak ptačí klokotání.

Ba zdá se věru, vánky lehounké

že vložily se v struny tenounké,

že větřík šeptný strunou zahrává

a její píseň s větrem dozrává

jak radostí, že vše v té přírodě

je s lidským srdcem divné ve shodě.

Teď umlkává už ten větřík milý

a také píseň ku konci už pílí —

a větřík dále pusztou pospíšil

a zpěv se houslí vzdechem utišil.

Muž mladý housle lokty obemknul,

jak by to dívka milovaná byla,

a struny ke rtům vřele přitisknul,

jak ve strunách by také srdce bila.

„Ó housle mé, ty vaše milé zvuky

mých citů stříbrné jsou, jasné zvony,

a nejtajnější mého srdce tluky

naleznou ve vás sbratřené své tóny!

Třesoucích prstů slabé přitisknutí —

a bolestná se píseň vzduchem třese,

zas silné ruky náhlé obemknutí —

a vítězná se píseň vzduchem nese!

Když přitisknu vás k tváři, housle milé,

zdá se, že myšlénky si sám ukrádám,

že ducha svého v píseň dumnou vpřádám,

že přišla svaté zpovědi už chvíle.

Jak divně vždy to na mne působí,

kdy zpěvným slovem se tak zpovídám

a myšlénky své jako osoby

mně divné mimo sebe uhlídám!

Tu měří oči moje nedůvěrné,

jak dlouhé jsou těch osob stíny černé,

a srdce cítí, co vystouplo z něho,

že vykoupeno, že víc není jeho.

A štěstí ještě, že v té přírodě

je s lidským srdcem všechno ve shodě,

že příroda se nám zas zpovídá,

v nás myšlének svých obraz uhlídá.

Když slavík v háji píseň klokotá,

má zpěvná struna za ním šepotá;

když proudy vod svou píseň zahučí,

má zpěvná struna se jí naučí;

když vichr píseň mocnou zašumí,

ptám se své struny, zdaž jí neumí;

když bouř svou písní hory roztřese,

ptám se své struny, zdaž jí nesnese.“

Noc kráčí pusztou, puszta sotva dýše

a divoké své sny si spřádá tiše.

Ve hloubi tmavých nebes, převysoko

měsíc se houpá jako oko bílé,

jak by se spánek kradl v nebes oko;

a že je hlídač měsíc ospalý,

i hvězdičky se mlhou zakalí

a měří v dřímotě své dlouhé míle.

Jen obláčkové, bůh ví odkud hnáni

a dlouhou poutí k sněhu vybledlí,

si kolem měsíce tam usedli;

po chvilkách některý z nich vyskočí

a kolem měsíce se zatočí

a tvář mu lehkou rouškou pozaclání.

Na pusztě bílá zář jak jíní leží,

jak bílý plášť, v němž ani záhyba —

jen když se oblak nebem kolíbá,

lehounký stín po spící pusztě běží. —

Jaký to stín, jenž tamo pusztou kráčí,

že sotva zrak mu, nocí klamán, stačí?

Jak sloupec mlhy letí v hravém spěchu –

už zanesen až k patě strmé skály;

a spěchá k výši, spěchá bez oddechu —

sem tam se mezi stromy zakmitá,

jak by si stíny stromů spících hrály —

už dospěl výš – tam světlá záplava —

a v světle stane dívčí postava,

jak v skalách růže přes noc rozvitá.

Ba je to růže, puszty krásná růže!

Měsíce lhostejná ta bledá záře

se dívá v cigánčiny mladé tváře,

tak krásné, jak jen puszta rodit může.

Jak puszty hnědý květ jsou tmavé líce

a hebké, jak by byly sammetové,

jak jižní rudá krev jsou mladí rtové,

jak černý měsíc tmavé oko plane

a v něm jak hvězd zas jisker na tisíce —

bůh chraň to srdce, v něž jen jedna skane!

V měsíce plné záři tiše stojí —

vše mrtvo, ba i zář se zatřást bojí.

A asi o krok dál na kraji skalném

muž mladý v zamyšlení dumném sedí,

ku výši tmavomodré tiše hledí,

jak myšlénkou by kotvil v světě dálném.

Cigánka mladá přistupuje blíže

a celá postava se kloní níže,

až rudý ret a tváře tmavé, hnědé

se přitiskly ku muže tváři bledé.

Ona:

„Ty’s ještě zde, a hvězd už mnoho zašlo

a měsíc svými stříbrnými vesly

postoupil v dál – už naše ohně sklesly —

tys’ zde, což srdce novou bolesť našlo?“

On:

„Já zahleděl se maně do nebe

a myslil, drahá, právě na tebe!

O skloň se, Almo, blíž si přisednu,

a místo abych hleděl do nebe,

do hloubi očí tvých si nahlédnu —

já žiju sen, když žiju bez tebe.

Tvé velké, černé oko s mocným plamem svým

jsouc nyní blaho mé – dřív bylo žalem mým,

v noc proměnilo často mnohý mladý den

a v noci v prsa kladlo těžký černý sen!

Z těch snů jsem jeden, druhých živější

a nad vše hrůzy mnohem divější

si pamatoval – ku strasti snad sobě! —

Tvé oko bylo černým jezerem,

v němž slunce kmit bojuje se šerem,

až přemožen se zemdlen zkonejší

a v hloubi zhyne v bezedném jak hrobě.

Kol břehu vlnky mocně šplouchaly,

jak srdcem krev, když černá vznikla zášť,

a ku výši svou pěnu stříkaly,

že břeh jak ve pohřební vhalen plášť.

As na krok od břehu, jak k posměchu

slunéčko hrálo lesklém ve mechu,

mech vroubil porozkvětlý krásný kraj,

tak krásný jak by zaslíbencův ráj!

Po břehu jsem se truchliv procházel

a vlnek kmit svým zrakem sprovázel

a zahleděl se v černých vod těch smutný klín. —

V tom vlny ztichly —jsou jak hladká zrcadla,

jsou tichy —jak by v srdci zášť už uvadla —

a na dně jejich spatřím bledý muže stín!

Hned spřádám z myšlének svých tenkou nit

a vrhnu do vln umělou svou síť.

Než třikrát jsem si z hloubi oddechnul,

stín bledý v náruč svou jsem obemknul.

Měl jsem hned hrob, v něm složen muž ten bledý,

však než jsem zase hlavu pozvednul.

už z jezera ni slabé, malé sledy —

však nad hrobem, v němž stín můj bledý spočívá,

tvé oko plálo jako lampa zářivá.

Teď ovšem oko tvé mně jinak zářívá,

jak slunce, když své děti v sadech zahřívá,

a v oku světlo plesá, hvězd svit neznaných,

k novému plesu rej jat hostí sezvaných —

ach nejsou hosté hvězdy, ni máť zářivá,

toť blaho lásky mně teď srdce rozhřívá,

a pakli písně mé k němotě umučí,

zas němé srdce moje zpívat naučí.“

Ona:

„Tvá bledá tvář a truchlivý tvůj hlas

i v prsou mých vzbudily nový čas!

Dřív noha má si pusztou lítala,

a ruka hravá věnce splítala,

teď noha často po pokoji prahne

a ruka často na srdce si sáhne.

Dřív šírý svět jsem měli za nebe

a vše v něm sloužilo míč ku radosti,

radosti vždy jsem měla do sytosti,

vždyť jsem ji měla sama ze sebe —

teď často bolesť vlastní bez viny

jak tráva z rána rosu setřásám,

a zas jak dítě bez vší příčiny

si divoké své písně zajásám!

Ty’s zanechal svých přátel, domovu

a vyměniťs to s naší svobodou

a počaľs nyní žíti poznovu,

o s puszty syny, s puszty přírodou.

Ty’s přišel k nám a přišel’s s milenkou

u nás jsi jinak strunu naladil,

a struna tvá se stala cigánkou

a cigánku jsi sobě přivnadil.

Máš milenky, jsou cigánky to dvě

a obě vroucně ku svým prsoum vineš,

ty líbáš, tiskneš obě střídavé —

opustí-li tě jedna, bídně zhyneš!

Kéž mohu všechny tóny přivolat,

jež ve přírodě krásné, zvučné leží,

jež se slavíkem po planině běží,

jež orel z prsou vyrve hrdinských,

když těžko černým mrakům odolat;

kéž mohu zlovit v světě celém zvuky,

šum lesů, bouře hlas i srdcí tluky,

hlas mužů, zvuky prsou dětinských,

a všechnu radosť, ba i všechnu tíseň —

bych ve překrásnou spojila to pásku

a věnčila tím milenku tvou – píseň!

Pak odměnila by tvou vroucí lásku

a píseň milenka by byla věrná

a vděčná – já jak – puszty dcera černá.“

Po náměstí lid se krouží

jako v mořských skalách vlny,

a nad lidem vzduch zahučí

jako dravcův křiku plný.

Po náměstí černý lid se

krouží jako v moři víry —

všudy v kole černé oči,

černý vlas a černé kníry.

Nejbujněji ale lid ten

kolem středu místa jasá,

ku csárdási kde zahrála

divoká cigánská chasa.

„Zahráli jste dobře, starý,

zde máš zlato, poděl chasu,

a ty děvo, pohleď v oči,

pozdvihni tu dlouhou řasu.

Csárdásem jsou moje žíly

jako vínem v rozechvění,

nuže – pojď sem, růže černá,

dám ti za to políbení!“

Velká česť to od magnáta,

vždyť cigánka polonahá,

velká česť, že magnát v zlatě

po té plané růži sahá.

Magnát děvče k sobě vine,

jeho dech jí v tváře pálí —

náhlý vzkřek a magnát zlatý

už se sražen v prachu válí.

Rychle ze země se vzchopí

jak oř skleslý zase vzskočí,

divě zajiskřejí kolem

rozohněné černé oči.

„Chopte se mně toho chlapa,

jenžto bije pána svého,

svažte ruce, rozbijte mu

o hlavu ty housle jeho!

Svažta také cigánku tu,

vezte oba k mému zámku,

však tam jeho žárlivosti

vykopáme divnou jamku!“

V městě Pešti před divadlem

jako k velké poradě

stojí muži, ženy, děti,

rob i šlechtic v hromadě.

Je zde ticho, města hluk se

dál a dále vzdaluje,

a tím tichem teskná struna

cigánova žaluje.

„Hej to csárdás, jaký sotva

z nás zas někdo uslyší —“

zašeptnou si nahlas ženy —

„Ticho!“ —vše se utiší.

Je to csárdás?– vždyť to zní jak

zoufalého stýskání!

Je to píseň? – což je písní

šíleného výskání?

Zdá se věru, že ty housle

jsou spíš srdce uvadlé,

na nich struny – prsou žíly

přervané a vychladlé,

že je mozek k dávným písním

v šílenosti napíná,

a když nechtí mladé zaznít,

že až hrůza proklíná.

Každý tón se zdá být hrobem —

v jednom lůžko mladosti,

v druhém láska, rozum – v třetím

šíleného radosti!

Divná píseň, divný hudec,

divný šat ten servaný,

divný obličej ten mrtvý,

tajnou runou prorvaný! —

Zvuky houslí táhlejší vždy

jako k věčné žalobě,

tišší vždy a mřely – mřely,

skonaly jak v chorobě.

Kolem ticho, tón doznívá

v každých prsou potají,

náhlý jásot – dary k nohoum

cigánovým lítají.

Vida cigán! – hrdý žebrák!

proč těch darů nezdvihá? —

Skok a skok a davem lidstva

žebrák cigán ubíhá!

Nad Neziderským jezerem

je nebe jako černý zvon,

z nějž jako umíráčka ston:

že den počíná večerem.

To Neziderské jezero

už den a noc burácí —

bouř hrozí nové ve šero —

zdaž se dnes vykrvácí!

Snad nikdy nezřel’s v pusztě takou bouř! —

Mrak za mrakem se k vodě snižuje,

blesk za bleskem se v vlnách křižuje

a vichr vztekle do vln bílých pere,

že vlna po skalách se k výši dere

a k mrakům letí – bílý, lehký kouř!

Teď vložil vichr se v ty strmé skály

a hýká tam, jak by se skály smály:

teď zase šlehá dešť v ty vlny zemdlené

tak chladný, že by zimničné i čelo

se jeho mrtvým ledem bídně chvělo

a oheň smyl se s tváře šílené.

Ba šílené! – Zdaž není šílení,

když bouře taká mezi skalou pláče

a kámen, vlna v divém kvílení,

že v bouři muž ten po břehu si skáče?

Své housle v ruce v kostru vyzáblé —

divější písně než ta bouře hraje

a k skokům nutí tělo zeslablé.

Vlas hustý šílených co prapor vlaje

a oko s bleskem po vlnách se kmitá

a s vlnou po skalách ta noha lítá.

Ba zdá se věru, že se vložila

bouř celá do houslí těch zvučících,

že každá struna štěstí přežila

a zlost svou hlásá v tónech skučících! —

Ty Neziderské vody zemdlené

tři dni, tři noci bouřily,

a nešťastné ty oči šílené

se ještě nezamhouřily.

Když na chvíli se bouř snad utiší —

„Můj csárdás ještě!“ —bouř ho vyslyší.

A noha v ustavičném plesání,

jak neznala by, co je klesání,

a housle v ustavičné smutné hře,

jak neznaly by, že též smutek mře!

Už třetí noc se k svému konci chýlí

a bouř se zponenáhla utišuje

a chladný vítr skály osušuje

a vlna bílá uspati se pílí.

„Snad myslíš, že si tiše nyní sednu?

Můj csárdás ještě! – tichým nebudu,

a takovou ti píseň zahudu,

že jistě tebe k tanci zase zvednu!“

Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,

a ticho zas – tři struny hudci pukly.

Smích divoký a housle k skále letí —

a náhlý ston a píseň mír svůj světí,

už poslední i její povzdech zesne.

Teď rychlý nazpět jeden krok

a zase náhlý k předu skok

a vzkřiknutí a tělo k zemi sklesne! —

Tak tiše vlnky malé šplouchaly

a bublinky se šerem mihaly,

a když zasvitla první rána záře,

zasvitla v umrlcovy siné tváře.

Byl pozdní podzim, doba umírání,

to doba smutných vidů, divných slechů,

kdy myšlénka se v srdci teplém chrání,

by neutuhla v mrazném zimním dechu.

Aj hora zpustlá teď a hlína holá

a hnědá jako rozkopané hroby,

a němý obraz hory žalně volá

ty duše květův z jarní zašlé doby.

Z hor vichr – ledový jak ženská pýcha

a ostrý, zlých jak posměch – v kraje věje

a pere v les, až každá haluz vzdychá

a každý list se svadlý třesně chvěje. —

Však za nedlouho háj se ve smrť vesní

a zbude lístek leda osamělý,

jak pamětník té krásné, loňské vesny,

jak národ starý, v zvycích zkamenělý.

List červená se studem, sláb že zmírá,

a červená se, by snad sklamal děti, —

on spadne, – divý vichr lístky sbírá

a v běsném spěchu s nimi k proudu letí.

Co sen, co den teď lístek s řekou plove,

to s řekou, jež dřív jarní písně pěla,

a teď svou vodu čeří vlnky v nové

jak by se před svým vlastním chladem chvěla.

Však nechť si podzim mráz a smrt zde seje,

vždyť kolo lidských dějin dále spěje; —

nechť zmdlená hlava do hrobu se kloní

vždyť umřiť musíme, – co je nám po ní! —

Jak divno, když se večer k zemi sklání,

a k dílně dějův, k lidnatému městu,

tu chytrý k hloupým radovánkám hledá cestu,

a hloupý v moudrém, rodinném se kruhu chrání.

A řeka, jež se z rána odmlčela —

ten němý věštec – nově zahučela:

vždyť zvěsty svoje v noční klid ted šumí,

snad měšťák přírodě teď spíše porozumí.

Juž vítr večerní zde vlnky smutí,

a večerní nám nese zpomínání;

že s zpomínáním též zapomenutí,

to jediné nám slabou hlavu chrání. —

Juž skoro tma a most je osamělý,

zde onde jenom uzříš ještě chůdce —

aj, což jste, lidé milí, zapomněli

dát malý peníz pro starého hudce?

Ten chuďas posud na mostě zde sedí,

a hlavu kloní, k černé zemi hledí,

a ruka jeho, ač se stářím chvěje,

přec struně lahodí a struna pěje.

Však jímá podivně starcova podoba,

jak na nynější věk zašlosti žaloba.

Ten bílý vlas,– ten slabý hlas,

ta stará krev – podzimní čas,

a v obličeji známé štěstí hroby —

ten hudec viděl jistě lepší doby!

Po strunách zpěvných smyčec hudce bloudí,

a divuplné písně ze strun loudí,

tím divnější, že žádný – žádný neví,

proč píseň mocně každé srdce jímá,

že celé srdce v strunách kusých dřímá,

že zmařený se život v písni jeví.

Zpěv oř je raněný, je růže tklivá,

to růže, krví lidskou zbrocená,

je z srdce krev to – ovšem vlažná, živá,

však smutkem dlouhým dávno skrocená.

A pěvec podivnou svou píseň hude, —

„že srdcí málo, dost však lidí všude,“

a dále píseň strunami se vine, —

„že mnohé krásné ráno v smutný den rozplyne,“

a tón se v tónu třesným zvukem míhá —

„že dnové zvolna, rychle rok ubíhá!“

Proč jsi tu strunu, starče, zaklínal,

by vzdech se její v skřeky přepínal?

vždyť, není srdcem, které v prsou žije,

a stálý snáší žal a stále bije!

Teď struna praskla – ruce slabé, svislé

víc struny nedrží u písní porotě,

a najdou-li se ještě dobré mysle

daň neplatí víc hudci, platí slepotě.

Ba slepým chuďas! Vyřknul jsem ta slova,

a s nimi veliké to neštěstí,

jež bájné světy ve svém lůně chová,

snad světy nejmocnějších bolestí.

O hrůzná moc, jež v hlavě slepce hostí

a v tváře ryje známky dětinskosti,

jíž mysl stává se jak dětská bludná,

a každá myšlénka – bludička svůdná.

O věčná noc a polovičné žití,

v něž jenom měsíc bledý mrtvě svítí

a slepci slouží, jak ta mrtvola,

jež hrá dle báje živým do kola.

Však hůř, kdo z mládí seznal živé světlo,

a ví, že opadá, co dříve květlo,

a ví, že noc se s dnem, zim s jarem střídá,

že v zlatě šťastný jde a v hadrech bída!

On v snech svých podlé barev kroky řídí,

a oko mrtvé divné světlo vidí,

však když se zrak ten vnitřní otevírá,

pak zří svět taký, že mu srdce svírá!

Co as se v zraku vnitřním hudce kmitá,

že se ta bílá, stará hlava třese

jak palma v poušti, jež se ještě zmítá,

když bouř se dál zas k jiným pouštím nese?

Vybledlý, svadlý ret se v šeptu hýbá

snad v modlitbě své mrtvé písně líbá? —

O taký úsměch kde se kol rtů chvěje,

tam nešťastník se sobě nebo světu směje! —

„O dávné písně, mrtvé děti moje,

vy děti nerozumu, bídy nahé,

vy krátkých blah a dlouhých smutků zdroje,

mně hrůzné tak a přece zas tak drahé!

Zrak váš se mrtvě v oko mé upírá,

jak v sloup obrácen přízračné se leskne,

a mně jím v prsou úzko tak a teskně,

jak otci, syn jejž zmíraje proklíná. —

I já byl mlád a mladá krev má vřela,

jak míza, kdy ji jaro k výši žene,

a mladá krev má s rozumem se přela,

že šťastným jen se modře nebe klene.

Blud, kterýž rozum v důmyslu vymýtil,

ten krev zas v žhavý, mocný pal roznítil;

kdy rozum smál se pýše lesklých havů,

tu cit zas věřil zmámenému zraku;

kdy rozum smál se zděděnému znaku,

tu zrak můj v znaku viděl synův slávu.

Krev mladá bujně, přede však měrně bije,

a srdce z citů měrné písně vije.

I já jsem pěl a prsa měl jsem tužná,

co srdce cítilo, to vypět chtělo;

však srdce cítilo, že píseň jeho služná, —

že v jiných službě písně svoje mělo.

Aj píseň služná, sotva že tu vzniká,

juž peklu nesmíru jest zapsána,

a v srdci pěvce samovražedníka

juž dýka trčí, kletbou popsána.

Trest stejný, jednomu-li píseň slouží,

či času svému zalíbit se touží.

Já zpíval malých lidí velké zlosti,

a chyby jejich byly zpěvův ctnosti,

já zpíval mocně slabých lidí slávu

a věncem zdobili mou za to hlavu,

však lidé, kteří vavřín ke mně nesli,

než donesli, juž nicotou svou sklesli! —

Když jedni padnou, druhým sláva vzejde,

tu ovšem druhým zpívat lehko nejde,

a já jsem klesnul, jakže klesne mnohý,

když místo jednoho má mnohé bohy. —

Když sám se zničíš, lidé nadávají,

jak bys je bůh ví čím byl urazil,

ba často lidé kmetu vytýkají,

že jinoch sama sebe pokazil.

O mnohá uplynula smutná léta,

a stojím zde ten známý slepec chudý,

a nově zase teď má píseň zkvétá,

a nově starý zpěv se v prsou budí! —

Teď místo dnu – stín věčné noci charý,

a hlava bílá jak ta hora sněžná,

a krok jen z lože na ty černé máry, —

a píseň mladá zas a dětsky něžná.

Však dost mne svět ten divný namučil,

než sama sebe znát mne naučil!

Teď ohněm lidské lásky svadlé srdce hřeju,

a jen co lidského, to v písni svojí pěju,

a teprv nyní, to má píseň cítí,

jsem pěvcem pravým, jakým měl jsem býti!

Je ovšem těžká cesta s hory dolů,

a v lehkých písních tíže vlastních bolů,

však když tak divné tóny strunou skáčou,

prý lidé často nad mou písní pláčou.“

Z tmavého nebe chladný vítr duje,

a s chladným větrem bledý měsíc pluje.

Nač as se plavec bledý v bezdno ponořil,

snad aby noční tmu, s tmou slunce pokořil?

Vždyť v noční době lidé nejspíš umírají,

a chudoby je mnoho v krásném světě,

a každá noc si žebráky své zhněte,

zdaž chudým hromnici a lampu dají? —

Těm nebohým co lampa měsíc svítl

a svitem svým je svatým obnese,

a z čela nebohého nehne se,

dokud je v těle ještě jiskra žití.

Pak klidně dál zas světem širým chodí,

a lesky hedvábné své v svatých vodách brodí,

a připutuje-li kde ku hřbitovu,

pokropí tiché spáče květných rovů! —

Co as ten svit měsíce znamená,

že v okně nízkém mocně plamená,

až okno září jasně mrtvou nocí

jak okno kostelní posvátné o vánoci?

A co as měsíc ve komůrce vidí,

že neunaven oknem do vnitř slídí!

Komůrka malá, čtyry holé stěny,

zde stůl, tam lože —

můj milý bože!

komůrku popsat nevděčná je snaha,

vždyť chudoba je všude stejně naha!

Na lůžku slepý stařec odpočívá,

a spí, – tvář usměvava je a tkliva, —

sen kouzlí starci milé podoby,

tak známé jemu krasší od doby.

A mladistvě zas srdce v prsou buší —

on vidí mládí své a žití dlouhé,

že nedozří ku konci oko pouhé; —

však délka ta! – vždyť hoch ji obemkne,

a bušení pták křídlem přehluší!

Náš život? – Pohádka, jak lid ji zpívá

hned orlův smělý let, hned lilje tklivá,

a povždy stejným slovem počíná,

a obraz za obrazem mysl honí,

až vše se v známý, stejný konec skloní,

a zmdlena hlava sklesne do klína.

Tak sporé v pohádce té chvíle klidné,

že člověk sotva zpět se poohlídne!

Však v sněhu věčném sopka plamená,

a v poušti oasa se zelená,

a v tmavé doby kvapícího žití

nám sen co večernice svatá svítí.

Sen vylichvaří, pokoutník jak smělý

si z malé práce velké úroky,

a známé jsou ty divné úskoky,

kterými splítá v věnec život celý. —

Sen kouzlí spícímu teď starci dětství krásu,

jak podzim jara obraz přivolává,

jak ve večerního nám slunce jasu

též obraz ranního zas slunce plává.

On, slepý stařec sní, že je zas dítě,

a hlava lehká že a čílko jasné,

a modré očko pochopuje hbitě,

že svět je divný, v něm však mnoho krásné.

Nemluvně malé květ je na lučině,

jejž slunce zář a rosa pěstuje

a k přirovnání tenké k pavučině,

jež s prvním větrem dále odpluje.

A v pršcích teplého se slunce houpá,

a v zápachu se vonné růže koupá; —

tím zná, že slunce mocně plamená,

a z poupěte, jež se tu zelená,

že rozvine se růže červená.

To dítě nezná, den že s dnem se pojí,

vždyť každý den mu celým životem,

jenž z večera se spánkem poukojí; —

a co se děje, vše se děje dnes,

a spojen život pestrým zámotem

zdá být se rusálek mu hravý ples.

A třeba slabá nožka ještě klesá,

předc v reji rusálek juž milých plesá,

vždyť dlouho dost se dítě padat učí,

a stojí-li, juž krokem zas se mučí.

Však sotva rozmnoží se zašlí dnové,

tu místo her zas nastupují snové,

budoucí den již žádá svoje plány,

v nichž to, co není, rozbijí své stany.

Kdy mysl s tělem v mladý doubek sroste,

tu v mocné tužby přejdou plány prosté,

a jinoch tvoří sama ze sebe

si nových cest nového do nebe. —

Ty cesty vedou v nebe převysoko,

že nedozří tam starce slabé oko,