Korostylev začíná vyprávět: První hodino ve změněném světě

… Musím předeslat, že jsem povoláním inženýr tepelné techniky. Dokončil jsem aspiranturu a obhájil dizertaci na moskevském polytechnickém institutu, ale přesto jsem spíš praktik než teoretik. Proto je pro mne tím víc nevysvětlitelného v tom, co se se mnou před nedávném stalo.

Jako užší specializaci mám zřizování parních turbin ve slunečních elektrárnách. 2iji s rodinou na břehu Finského zálivu v lesnatém kraji. Pracuji ve vědeckovýzkumném ústavu, který je umístěn při malé sluneční elektrárničce výhradně experimentálního významu. Blízko ní je i osada, v níž všichni bydlíme. Náš domek s malou zahradou je první při cestě, spojující přímořskou dálnici se stanicí lokálky. Upřímně řečeno, tahle cesta je zároveň jedinou ulicí v celé té naší osadě.

Proti našemu domku má letní sídlo můj přítel docent Mochov. Také spolupracuje s výzkumným ústavem. Vedle jeho domku je obchod s potravinami, přesněji malý krámek, kam chodíme všichni nakupovat.

Mezi zadními okny mé chaloupky a územím sluneční elektrárny nejsou žádné další stavby. Je to tu porostlé nízkým mlázím, které při stavbě zůstalo nedotčeno…

Bylo to v neděli pětadvacátého června. V sobotu večer odjela žena s oběma našimi chlapci do Leningradu na nový indický film. Zvali mě, abych jel taky, ale chtělo se mi zůstat doma a pracovat.

Domluvili jsme se s Aňou, že nechá kluky na neděli u babičky a vrátí se v neděli v deset vlakem.

Zavezl jsem ženu s dětmi ke stanici lokálky, zajel s automobilem do garáže a sedl k psacímu stolu.

Seděl jsem u něho hodně dlouho. Přátelé mi volali telefonem, zvali mě, abych si šel poslechnout nové dlouhohrající desky, ale chtěl jsem dokončit jakýsi výpočet, a tak jsem nikam nešel.

Asi o půlnoci začala bouřka. Rád se dívám, jak se křižují blesky, vstal jsem tedy od stolu, přistoupil k oknu a odhrnul závěs. Pamatuji se, že to byla silná bouřka. Liják bičoval větve stromů, až se ohýbaly, a na střeše se ozýval rachot jako od vzdálené kanonády. Okno mé pracovny vede právě k elektrárně a několikrát jsem viděl, jak vrcholky lip za ohradou a střechu budovy, kde byl umístěn reaktor, ozařují modré záblesky.

Pak jsem spatřil namodralou roztřesenou kouli, velkou asi jako menší meloun, napolo průhlednou a fosforeskující. Vynořila se kdesi vlevo od našeho domku z houštiny. Vzdáleně připomínala horní část těla medúzy, když se tento živočich vynořuje z mořských hlubin.

Něco takového jsem ještě v životě neviděl.

Koule proplula tak blízko kolem verandy, až jsem měl pocit, že do ní musí narazit. Pak odletěla k budovám elektrárny. Sledoval jsem její let. Nebylo to nic obtížného — změnila totiž v té době barvu. Byla teď jasně žlutá jako železo právě vytažené z kuplovny. Narazila na střechu budovy, v níž byl reaktor, nárazem nadskočila, ještě jednou dopadla a nakonec ne že by vybuchla nebo praskla, ale doslova se vpila do střechy.

Lekl jsem se, že tam začne hořet, vyběhl jsem tedy na zápraží a oběhl domek, abych se podíval, nehrozí-li elektrárně nějaké nebezpečí. Ale na střeše hlavní budovy, kterou jsem ze zahrady dobře viděl, nebyly patrný žádné známky požáru. Všude bylo ticho. Šikmé pruhy deště stále šlehaly po větvích a do trávy. Stál jsem chvíli u zdi svého domku a pak jsem se celý promoklý vrátil do pracovny.

Bylo už pozdě. Sel jsem si lehnout, a když jsem se ráno probudil, začalo to, o čem vám chci vlastně vyprávět.Probudil jsem se asi v osm a podivil jsem se, že jsem spal tak dlouho. U nás se obvykle vstává v šest.

V noci se vybouřilo. Oknem jsem viděl cípek nebe a větvičku lípy, rostoucí v zahradě přímo u stavení. Když jsem ji spatřil, zaradoval jsem se, že je venku bezvětří — lístky visely docela bez hnutí.

Brzy jsem začal pociťovat, že je v celém pokoji nějaká zvláštní, neobvyklá atmosféra. Nejdřív jsem postřehl jakési zvláštní zvuky, jako by někde poblíž přesunoval kdosi z místa na místo velké listy papíru.

Byl to takový přerývaný šramot, který občas utichal, občas zase zesiloval.

Pak jsem si uvědomil, že neslyším obvyklý zřetelný tikot velkých starých pendlovek, které jsem dostal od dědečka. Co se pamatuji, nezastavily se tyhle hodiny ještě nikdy, a pomyšlení, že se porouchaly, mi bylo velmi nepříjemné.

Vyskočil jsem z postele, a jak jsem byl v pyžamu, přistoupil jsem k druhému oknu, které nevede do zahrady, ale na záliv.

Odhrnul jsem závěs a letmo jsem pohlédl na břeh a asfaltovou silnici. Pak jsem se otočil a vykročil k hodinám. Při tom krátkém pohledu jsem nabyl jakéhosi zneklidňujícího dojmu. Spatřil jsem vlnu valící se na písečnou pláž, dva chodce při okraji silnice, motocykl řítící se po asfaltu — tedy všechno docela obyčejné, ale přitom v tom bylo něco divného.

Přistoupil jsem k hodinám — byl to starý švýcarský mechanismus, uzavřený do vyřezávané dubové skříňky — a otevřel jsem dvířka, abych si prohlédl, co se jim stalo.

Otevřel jsem dvířka… a strnul jsem.

Představte si, co jsem viděl! Kyvadlo na dlouhé a silné bronzové tyči neviselo vertikálně. Bylo odchýleno doleva, tedy bylo v poloze nejvzdálenější od rovnováhy!

Pamatuji se, jak v dětství, jako dvanáctiletý kluk, jsem často snil o tom, že udělám nějaký zázrak. Například vyskočit a nespadnout hned zase na zem, nýbrž zůstat chvíli viset ve vzduchu. Nebo zvednout kamínek, spustit ho a vidět, že nepadá, ale zůstává ve vzduchu. Vyskakoval jsem neustále, desetkrát, stokrát, vyskakoval jsem až do úplného vyčerpání, ale pokaždé jsem zas způsobně padal na zem v souladu se všemi zákony přitažlivosti. Ale neúspěchy mi nevzaly chuť k dalšímu snění. Namlouval jsem si, že když ne dnes, tedy zítra jistě se dokážu zbavit oné spoutávající přitažlivosti a pak… Pak se fantazie rozlétala naprosto bezuzdně. Už jsem se vznášel nad zemí, prolétával hranice, pomáhal arabským povstalcům bojovat proti francouzským kulometům, osvobozoval z žalářů vězně kapitálu a vůbec jsem předělával celý svět.

Každý z nás snil v dětství o nějakých zázračných křídlech nebo o čepici, která člověka dělá neviditelným, nebo o čemkoli toho druhu.

A teď jsem viděl uskutečnění svého chlapeckého snu. Na kyvadlo našich hodin nepůsobila přitažlivost. Hmota Země je nepřitahovala. Vznášelo se ve vzduchu.

Nevím, jak by se na mém místě choval někdo jiný. Ale já byl docela ohromen, zničen a přinejmenším půl minuty jsem upřeně zíral na kyvadlo. Pak jsem zatřepal hlavou a protřel si oči.

Hodiny nešly a kyvadlo bylo stále na levém krajním konci své dráhy. Bylo to neuvěřitelné, ale bylo tomu tak.

Roztržitě jsem pohlédl z okna a to, co jsem tam spatřil, mě zděsilo podruhé.

Za celou dobu, co jsem zíral na kyvadlo, se celá situace ani o chloupek nezměnila. Stále tatáž vlna se chystala valit na břeh — zapamatoval jsem si ji podle zpěněného, dolů zahnutého hřebene — dva chodci byli u silnice v témž postavení, v jakém je zachytil můj předchozí letmý pohled, dokonce i motocyklista zůstával na témž místě.

Vzpomínám si, že mě nejvíc překvapil ten motocykl. Byla to „12–49“ a musela jet rychlostí přinejmenším padesát kilometrů — viděl jsem to podle namodralého kotoučku dýmu z výfuku, který se vznášel v poměrně velké vzdálenosti od výfukové trubice. Motocykl se tedy rychle řítil, a přitom stál. Stál a ani se přitom nekácel na bok, zase docela proti všem zákonům rovnováhy.

Tehdy jsem usoudil, že spím a že se mi to všecko prostě zdá. Jak se to vždycky v románech dělá, štípl jsem se do levé ruky a vykřikl jsem bolestí. Ba ne, asi nespím.

„To je legrace,“ řekl jsem si, ačkoli to vůbec nebylo legrační, ale spíš hrozné.

Ještě jednou jsem se rozhlédl po pokoji a opět se vrátil pohledem k oknu.

„Jsem inženýr Korostylev,“ prohlásil jsem nahlas. „Jmenuji se Vasilij Petrovič, je mi pětatřicet let a dneska máme neděli pětadvacátého června.“

Vida, zbláznit jsem se taky nezbláznil. Myslelo mi to dobře.

Se srdcem strachy se tetelícím jsem vyšel z pokoje, odemkl jsem v předsíni a strčil do dveří vedoucích do zahrady. Dveře se neotevíraly. Strčil jsem do nich tedy silněji a opřel se ramenem.

Ozval se praskot a dveře vyražené z pantů se svalily na verandu.

Zdrceně jsem se na ně podíval. Ani dveře se nechovaly jako dřív.

Mimochodem, ten praskot byl prvním normálním zvukem, který jsem toho rána slyšel. Uvědomil jsem si, že dokud jsem byl v pokoji, obklopovalo mě neustále jakési zvláštní mlčení, porušované jen divným šramotem.

Nemohl jsem si nijak vysvětlit, co se to stalo s dveřmi. Vykročil jsem tedy po pěšince k nízkému řídkému plotu, oddělujícímu naši zahradu od cesty. A tady zase začaly podivné věci. Když už jsem byl skoro u vrátek, pocítil jsem, že mi dá asi hodně práce se zastavit. Byl to pocit, že mě setrvačné síly unášejí někam kupředu. Znáte to. Jako když se například utíká s příkrých schodů.

S nejvyšší námahou jsem „zabrzdil“ u plotu a pomalu vyšel na ulici.

Klidně a mírumilovně stály domky naší osady. Za plůtky se sušilo dětské prádlo. Od obrovského majestátního topolu, obaleného světlezelenými blyštivými listy, který stál před Mochovovým domem, se linula čerstvá pronikavá vůně. Na čistém, po bouři jako vymeteném nebi zářilo jasné jitřní slunce.

Podle sklonu trávy a podle toho, jak sehnuté byly větve topolu, by se dalo soudit, že vane poměrně silný vítr. Dokonce i vlna v zálivu naznačovala větrné počasí. Ale já jsem žádný vítr necítil. Bylo mi horko.

Stál jsem chvilku u vrátek a pak jsem se vydal k motocyklistovi.

Pamatuji se, že v době, kdy jsem se k němu přibližoval, jsem najednou začal slyšet výbuchy motoru. Ale ne takové jako obvykle. Jejich tón byl velmi nízký. Něco jako vzdálené hřmění. Ale jak jsem se zastavil, změnily se tyto zvuky v týž šramot, který mě překvapil v pokoji.

Motocyklista, opálený chlapík se silnými lícními kostmi, seděl v sedle trochu předkloněn a díval se na cestu oním soustředěným pohledem všech řidičů motorových vozidel. Mne si vůbec nevšímal.

Bylo na něm všechno normální, až na to, že se nehýbal.

Nevím proč jsem si sáhl na válec motoru a okamžitě jsem ucukl — válec byl rozpálený.

Pak jsem provedl ještě větší hloupost. Pokusil jsem se motocyklistu povalit. Nevím, jak mi to mohlo vlézt do hlavy. Zřejmě jsem došel k závěru, že když už se nehýbá, měl by rozhodně padnout, a ne proti všem fyzikálním zákonům stát. Opřel jsem se oběma rukama do tandemu a trochu jsem zatlačil. Naštěstí se mi tento pokus nepodařil. Jakási síla udržovala stroj v poloze, v níž byl.

Mimochodem, brzy jsem toho nechal. Byl jsem příliš ohromen. Uplynulo jistě několik minut, než jsem si všiml, že motocykl nestojí tak docela na místě, že se přece jen pohybuje, i když nesmírně pomalu. Všiml jsem si toho podle zadního kola.

Na pneumatice byl kousek smůly a na ni se přilepila zápalka. Za tu dobu, co jsem chodil kolem motocyklu, přemístila se zápalka pomalu zdola nahoru.

Usedl jsem na bobek a začal si kolo prohlížet. Mám je dodnes zřetelně před očima. Zelená, silně zaprášená obruč, trochu zrezivělé dráty, stará rozpukaná pneumatika.

Pozoroval jsem kolo dlouhou dobu, jako by někde v něm tkvělo rozluštění záhady, v níž se teď pohyboval celý svět.

Pak jsem vstal a začal si prohlížet řidiče. Obešel jsem motocykl a postavil se mu do cesty půl metru před předním kolem. Řidič mě neviděl.

Sklonil jsem se a křikl mu do ucha:

„Hej, poslechněte!“

Neslyšel mne.

Zamával jsem mu rukou přímo před očima. Ani to na něho nijak nezapůsobilo. Prostě jsem pro něho neexistoval.

Přední kolo se konečně přiblížilo až ke mně. Pohybovalo se rychlostí přibližně jeden centimetr za vteřinu a opřelo se mi do kolena. Nejdřív slabě, potom stále silněji, až jsem musel ustoupit.

To už jsem byl docela zděšený a vydal jsem se k těm dvěma chodcům.

Všiml jsem si přitom, že jakmile se dám do pohybu, vzniká okamžitě poměrně silný vítr, kdežto zastavím-li se, vítr utichá. Bezpochyby tomu tak bylo už dřív, ale nevšiml jsem si toho.

Chodci, byla to mladá černovlasá žena a starší muž s batohem na zádech, stáli ve vzdálenosti asi padesát metrů od motocyklu. Vlastně taky nestáli, šli, ale strašně pomalu.

Na jeden jediný krok spotřebovali asi dvě nebo tři minuty. Nekonečně pomalu se oddělovala noha od asfaltu a začínala se přesunovat kupředu. Nekonečně pomalu se přemísťovalo celé tělo, těžiště přecházelo na druhou nohu. Než učinili jeden krok, mohl jsem je obejít kolem dokola přinejmenším desetkrát.

Myslím, že to byl otec s dospělou dcerou. Zdálo se mi, že je znám. Bydleli asi pět kilometrů od naší osady v osamělém domku a chodili k nám nakupovat.

I oni vypadali, jako by je něco znepokojovalo. Za tu dobu, co jsem byl u nich, otočila žena hlavu a začala se dívat stranou od svého společníka.

Pamatuji se, že jsem je několikrát obešel, pokoušel se jim něco říci, a dokonce jsem se dotýkal mužovy ruky.

Taky jsem si sedl na svah příkopu blízko ženy a seděl tak pět nebo deset minut. Měl jsem dojem, že mne pak přece jen zpozorovala. Ať už to bylo jakkoliv, začala pomalu, pomaloučku otáčet hlavu směrem ke mně a potom, když už jsem se zvedl a odešel, byla její hlava ještě dlouho obrácena k příkopu. Dívala se na místo, kde už jsem neseděl, a pak se na jejím obličeji začal pomalu objevovat překvapený údiv. Obočí se jí trochu zvedlo, oči se zděšeně zakulatily.

Byla velmi hezká. A hodně připomínala voskové panny z konfekce. Právě pro ten udivený výraz očí.

Pak jsem pomalu zamířil na pláž. Hlavu jsem si držel v dlaních.

Co to může znamenat, ptal jsem se sám sebe v duchu. Nevybuchla snad nad naším krajem nějaká nová puma? Neproletěla snad naše planeta nějakým prostorem koncentrované kosmické hmoty, která zastavila nebo zpomalila všechen život na Zemi? Ale proč bych tedy já zůstal mimo? Proč by se to netýkalo i mne? Nemám snad halucinace? Nebo opravdu spím?

Ale uvažoval jsem docela logicky a rozhodně jsem nespal. Prst, který jsem si popálil o válec motocyklu, mě svědil a naskakoval už na něm vodnatý puchýřek. A vůbec všechno kolem bylo příliš reálné, než aby se mi to zdálo.

Ve snu nebo při halucinacích, v tom efemérním, zdánlivém světě, bývá pro člověka velmi mnoho nedostupného. Někdy například nemůže utéci tomu, kdo ho pronásleduje, jindy naopak není schopen dohonit toho, koho pronásleduje 'sám. Vždycky existují určitá omezení. Ale tady bylo všechno jednoduché a přirozené. Stál jsem na břehu zálivu, za mnou byl můj domek. Kdybych chtěl, mohl jsem se ohlédnout a vidět ho. Mohl jsem si sednout, mohl jsem vstát, mohl jsem napřáhnout ruku nebo ji zase spustit. Nikdo mne nepronásledoval a ani já jsem nikoho nehonil.

Přesto jsem byl jediným člověkem, který se pohyboval v tomto zastaveném, strnulém světě. Jako bych se dostal na plátno zpomaleně promítaného filmu.

Došel jsem k vodě a z rozběhu jsem kopl do nehybné vody. V mé situaci to byl pokus bezpochyby hloupý, měl jsem na nohou pantofle. Připadalo mi, že jsem kopl do kamenné zdi. Zavyl jsem bolestí, chytil se za špičku nohy a začal poskakovat po druhé noze jako šílenec.

Voda byla taky jiná než dříve.

Co jsem dělal potom, to už si přesně nepamatuji. Myslím,že jsem pobíhal po břehu, vykřikoval jakási nesmyslná slova a kategoricky žádal, aby „tohle“ přestalo, aby se všechno vrátilo do dřívějšího stavu. Byl to pro mne zřejmě nejtěžší okamžik. Při tomto záchvatu zoufalství jsem skutečně neměl daleko k zbláznění.

Pak jsem se vysílen a vyčerpán svalil na písek přímo u vody. Nejbližší vlna se ke mně nekonečně pomalu přibližovala. Tupě jsem na ni zíral a nehýbal jsem se z mokrého písku. Pomalu, jako roztavené sklo, se ke mně přivalila (byl to hrozný pohled, jak se přibližuje) a zalila mi postupně chodidla, kolena a boky. Trvalo to asi deset minut, než jsem se ocitl po pás ve vodě. Nervy mi opět začaly prudce pracovat a div jsem nevykřikl.

Ale skončilo to šťastně. Asi za pět minut vlna opadla a já zůstal na písku v mokrém pyžamu.

Pak jsem pocítil, že už mám těch zázraků po krk, že už se mi protiví. To, co se stalo, bylo naprosto nevysvětlitelné — alespoň pro mne v tu chvíli to bylo nevysvětlitelné — a proto se mi to protivilo.

Vstal jsem a zamířil domů. Chtěl jsem se schovat před nehybnými lidmi z naší osady. Kojil jsem se tajnou nadějí, že usnu-li, probudím se za nějaký čas ve světě, který se už zas bude pohybovat, a všechno bude normální.

„Ale promiňte,“ přerušil jsem inženýra. „Kdy to všechno bylo?“

„Letos pětadvacátého června.“

„Tak se vám to tedy všechno zdálo?“

„Ne, nezdálo. Bylo to všechno tak, jak říkám.“

„Ale já se také pamatuji na pětadvacátý červen.“ Nedůvěřivě jsem pokrčil rameny. „Pamatuji se na ten den a hodně lidí se na něj pamatuje. Možná že se to týkalo jen vaší osady. Ale stejně i tak by to jistě neprošlo bez povšimnutí. Všude by se o tom mluvilo.. Přišlo by to do novin.“

Inženýr potřásl hlavou.

„Jenže tohle všechno jsem mohl postřehnout jenom já. Ale poslouchejte dál.“

Загрузка...