Na konci světa

BOJ ZA SVOBODU

Kameny rozžhavené sluncem spalovaly ramena i ruce. Lehký vánek nepřinášel ochlazení, ale vířil s hladkého povrchu kamenných kvádrů jemný vápenný prach, který rozežíral oči.

Třicet otroků s napětím posledních sil táhlo drsná lana, kterými zvedali na zeď těžkou desku s jakýmsi složitým basreliéfem. Bylo třeba ji zapustit do připravené mezery ve výšce osmi loktů čtyři zkušení a obratní otroci řídili pohyb desky zdola.

Mezi nimi byl i Pandion; stál vedle egyptského otroka — jediného z Egypťanů, který se octl v šene mezi cizími zajatci. Tento Egypťan, odsouzený k věčnému otroctví za neznámý strašný zločin, obýval krajní komůrku v jihovýchodním, privilegovaném koutě šene. Dvě fialová znamení v podobě dvou zkřížených pruhů přetínala jeho prsa a záda, na tváři měl znamení červeného hada. Zachmuřený, nikdy se neusmál, s nikým nepromluvil, a ačkoli jeho postavení bylo velmi těžké, opovrhoval cizími otroky právě tak jako jeho krajané na svobodě. Ani nyní si nikoho nevšímal, svěsil oholenou hlavu a rukama přidržoval kraj tlusté desky, aby zabránil kymácení balvanu.

Černá Kidogova kůže, mokrá potem, se leskla a ostře se odrážela od bílého leštěného mramoru.

Pandion najednou zpozoroval, že se začala trhat vlákna provazů a varovně vykřikl. Dva druzí otroci uskočili stranou, ale Egypťan, nevšímaje si Pandiona a nepozoruje, co se děje nahoře, zůstal pod deskou.

Mladý Řek se rozmáchl daleko dopředu pravou rukou a bleskurychlým úderem do prsou Egypťana odhodil. V týž okamžik se deska zřítila, lehce zavadila o uskočivšího Pandiona a sedřela mu na ruce pokožku. Egypťanovu tvář pokryla žlutá bledost, deska narazila o patu zdi a velký roh basreliéfu se urazil.

K Pandionovi přiběhl dozorce a s hněvivým křikem šlehl Řeka bičem. Čtyřhranný řemen s hroší kůže, silný dva prsty, hluboko rozsekl kůži Pandionovi v pase. Bolesti se mu zatmělo v očích.

„Darebáku, proč jsi chránil život té zdechlině?“ zaječel dozorce a rozpřáhl se po druhé. „Deska by se nebyla rozbila, kdyby byla padla na měkké tělo! Ten reliéf má větší cenu než sta životů takových ničemů, jako jste vy!“ pokračoval při druhé ráně.

Pandion se už vrhal na dozorce, ale byl stržen přispěchavšími vojáky a krutě sešlehán biči.

V noci ležel Pandion na břiše ve své komůrce. Měl horečku, hluboké jizvy po biči na zádech, ramenou i nohou se zanítily. Kidogo, který se k němu připlazil, dával mu pít a chvílemi mu máčel vodou hlavu. U vchodu se ozval tichý šramot a pak slyšeli šeptáni:

„Ekuešo, jsi tu?“

Pandion se ozval a ucítil dotek ruky.

Byl to Egypťan. Vyňal za pasem malý kelímek, dlouho cosi kutil, třel něco v dlani, pak opatrně začal jezdit rukou po Pandionových ranách a roztíral po nich mast s ostrým, nepříjemným zápachem. Řek se chvěl bolestí, ale zkušená ruka pokračovala ve své práci. Když začal Egypťan potírat jeho nohy, bolest na zádech už pominula, a za několik minut Pandion usnul.

„Coe mu to dělal?“ ozval se šeptem Kidogo, neviditelný ve svém koutě.

EgypCan chvíli mlčel, pak odpověděl:

„To je kifi, nejlepší lék, tajemství našich kněží. Mně ho přinesla matka, která stráži dobře zaplatila.“

„Ach, ty jsi dobrý člověk. Odpusť mi, myslil jsem, že jsi mizera,“ zvolal černoch.

Egypťan cosi broukl mezi zuby a neslyšně zmizel ve tmě.

Od té doby se Egypťan s mladým Řekem spřátelil, ale ostatních si nevšímal stejně jako dříve. Pandion nyní často slýchal šramot u své komůrky. Byl-li Pandion sám, kostnaté tělo Egypťanovo se rychle protáhlo dovnitř. Zarputilý, nedružný syn Kemtu býval sdílný a upřímný jen o samotě s citlivým mladým Řekem. Pandion se brzy dověděl Egypťanův příběh.

Jachmos — „syn měsíce“ — pocházel ze starého rodu Nedšesů; byli to věrní — sluhové dřívějších faraónů, ale za nové dynastie šli do ústraní a zchudli. Jachmos se vzdělával ve školách a stal se písařem velitele Zaječí sepy[41]. Stalo se, že se zamiloval do dcery stavitelovy, který pro ni žádal veliké zajištění. Jachmosovi láska popletla hlavu, a nemaje naděje, že rychle zbohatne, rozhodl se opatřit si potřebné jmění stůj co stůj a začal krást v královských hrobech. Znal dobře egyptské písmo, a to mu vždy velmi pomáhalo v tomto strašlivém, krutě trestaném řemesle. Brzo měl nashromážděno hodně zlata, ale jeho nevěsta se zatím provdala za úředníka z dalekého jihu.

Jachmos se pokoušel zapomenout na svůj zármutek veselými hostinami a kupováním souložnic — a peníze rychle zmizely. Bylo třeba nových. Temné cesty bohatství už byly objeveny, a Jachmos se znovu pustil do svého strašného díla, ale nakonec byl chycen a strašně mučen; jeho společníci byli popraveni nebo zemřeli při mučení; Jachmos byl odsouzen k deportaci do zlatých dolů. Každá nová skupina se tam posílala v době povodní jednou do roka a Jachmos byl zatím poslán do šene, protože se nedostávalo pracovních rukou při stavbě nové zdi chrámu Ptah[42].

Pandion naslouchal vyprávění Jachmovu se zájmem; žasl nad neslýchanou odvahou Egypťanovou, který se mu dříve zdál člověkem nevýbojným.

Jachmos vyprávěl o svých výpravách do hrozných podzemí, kde na každém kroku číhala na odvážlivce trýznivá smrt nastražená důmyslností stavitelů.

V nejstarších hrobkách, skrytých hluboko pod ohromnými pyramidami, chránily poklady a sarkofágy tlusté štíty, uzavírající úzké a spádné chodby. Později se užívalo celých labyrintů falešných chodeb, ve kterých číhaly hluboké nádrže s hladkými stěnami. Když se lupiči pokoušeli odvalit kameny, které uzavíraly vstup, padaly shora těžké balvany a hromady písku z nádrží připravených nahoře zasypávaly vchody do pohřebních komor. Jestliže opovážliví návštěvníci pokračovali v pokusech proniknout dále, řítily se z nádrží masy hlíny a uzavíraly rušitele pokoje zesnulých králů v úzké prostoře mezi hromadami písku a Čerstvě sesypané země. V hrobkách ne tak starých se ve tmě nízkých ochozů nehlučně svíraly kamenné čelisti a se stropů padaly mříže plné hrotů, jakmile noha stoupla na osudnou desku podlahy. Jachmos věděl, kolik hrůz číhajících na svou oběť se skrývalo po tisíciletí v tichu a tmě. Zkušenost se získávala za cenu smrti mnohých druhů v řemesle. Nejednou narazil Egypťan na zetlelé kostí neznámých lidí, kteří zahynuli v pasti v neznámých dobách.

Mnoho nocí strávil Jachmos se svými společníky na okraji západní pouště, kde. se do dálky statisíců loktů prostírala města mrtvých. Lupiči pracovali potmě, v dusných chodbách, nesměli promluvit nebo udělat světlo, tápali rukama za smutného nářku Šakalů, vytí hyen nebo hromového řvaní lva a probourávali se celými skalisky, snažíce se uhodnout směr, kterým vedla cesta k hluboko skryté hrobce.

Hrozné řemeslo, hodné národa, který se staral více o smrt než o život a který se snažil zachovat pro věčnost ne živá díla, nýbrž slávu mrtvých.

Otřesen naslouchal Pandion s hrůzou vyprávění o příhodách tohoto hubeného, nevzhledného člověka, který pro chvilkové zábavy riskoval život; nebyl s to pochopit myšlení svého spolubesedníka.

„Proč jsi v tom pokračoval?“ zeptal se jednou Pandion. „Cožpak jsi nemohl z Egypta odejet?“

„Země Kemt je zvláštní země. Ty jí, cizinče, nerozumíš. My všichni jsme zde v zajetí, nejen otroci, i my, volní synové Černé země. Kdysi dávno nás chránily pouště. Nyní Kemt, sevřen mezi pouštěmi, je velkým vězením pro každého, kdo se nemůže vydat na velké pochody s početným vojskem.

Na západě je poušť království smrti. Na východě je poušť, kterou lze projít jen ve velkých karavanách se zásobou vody. Na jihu — divoká nepřátelská plemena. Sousední národy planou hněvem proti naší zemi, která vybudovala svůj blahobyt na neštěstí slabých plemen.

Ty nejsi synem.Kemtu a nechápeš, jak je pro nás hrozné umřít v cizině. Celá tisíciletí žili naši předkové v tomto všude stejném údolí Chapi, zorali všechnu zemi, zbrázdili ji kanály a tak ji zúrodnili; zde musíme zemřít i my. Kemt je uzavřen, a v tom je jeho prokletí. Když je lidí mnoho, jejich život nemá ceny, a vystěhovat se není kam — národ vyvolený bohy je u lidí v cizích zemích v nelásce.

„Ale nebylo by teď pro tebe lépe, kdybys uprchl?“ ptal se Pandion.

„Dát se na útěk sám a s cejchem?“ divil se Egypťan. „Jsem nyní v horším postavení než cizinec… Pamatuj si, Ekuešo, odsud uprchnout nelze! Leda násilím převrátit celou zemi Kemt. Ale kdo by to mohl dokázat? Ačkoli se to v dávných dobách stávalo/' povzdechl smutně Jachmos. Pandion zbystřil pozornost, začal se Jachma vyptávat a dověděl se o velkých vzpourách otroků, které občas otřásaly zemí. Dověděl se, že se k otrokům připojily nejchudší vrstvy obyvatelstva, jejichž život se jen málo lišil od života otroků.

Dověděl se, že prostí lidé mají zakázáno stýkat se s otroky, neboť „chudý člověk způsobí, že se dav v robotnických domech může vzbouřit,“ tak psali faraónově v poučeních svým synům.

Malý byl svět chudých synů Kemtu — zemědělec nebo řemeslník znal jen ulici své vesnice. Snažil se mít co nejméně známých, ohýbal hřbet před strážníky — „posly“, kteří mu přinášeli rozkazy úředníků. Faraón vyžadoval pokoru a těžkou práci, za sebemenší poklesek byl viník krutě zbit. Ohromné množství úředníků zatěžovalo zemi, volný odjezd nebo cestováni bylo zakázáno všem, kromě kněží a velmožů.

Na Pandionovu žádost nakreslil Jachmos na zemi v měsíčním svitu mapku Kemtu a mladý Řek se zhrozil. Byl v údolí veliké řeky dlouhé mnoho tisíc stadií. Na severu a na jihu byla voda a život, ale dostat se na hranice státu zemí hustě osídlenou a pokrytou síti vojenských tvrzi bylo nemožné. A po stranách země, hned u ní, se táhly mrtvé pouště, kde lidí nebylo, ale kde také nebylo možno žít

Něco málo cest se studnami pro karavany bylo dobře hlídáno.

Po odchodu Egypťanově strávil Pandion bezesnou noc, snaže se promyslit si plán útěku. Instinktivně chápal, že jeho naděje na šťastný výsledek útěku budou tím menší, čím více bude vysilován nelidskou otrockou dřinou. Jen na výjimečně silné a otužilé lidi se může usmát na útěku štěstí.

Příští noc přelezl Pandion k Etruskovi Kavimu, zpravil ho o tom, co se dověděl od Egypťana, a přemlouval ho, aby se pokusil provést s otroky vzpouru. Kavi mlčel a v zamyšlení si čuchal plnovous. Pandion dobře věděl, že se už dávno pracuje na přípravách k povstání a že skupiny různých plemen už zvolily své vůdce.

„Nemohu to už déle snášet! Proč?“ vášnivě zvolal mladý Řek a Kavi mu chvatně přikryl ústa rukou. „Ať třeba padneme,“ dodával, když se uklidnil. „Nač čekat? Že přijde nějaká změna? Až za deset let přijde, pak už nebudeme s to se bít, ani se pustit na útěk. Bojíš se snad smrti?“

Kavi zvedl ruku.

„Nebojím se, a ty to víš,“ odsekl Etrusk, „ale v našich rukou je pět set životů. Či je chceš obětovat? Tvá smrt by byla drahá!“

Pandion se prudce zvedl a udeřil se hlavou o nízký strop.

„Budu uvažovat, promluvím o tom,“ řekl Kavi spěšně, „ale škoda, že nablízku jsou jen dvě šene. Zlé je, že nemáme své lidi v druhých šene. Zítra v noci si promluvíme, dám ti vědět, upozorni Kidogra…“

Pandion vylezl z Etruskovy komůrky, plazil se podél stěny a chvátaje, aby stačil, než vyjde měsíc, namířil k Jachmovi. Jachmos nespal.

„Byl jsem u tebe/4 vzrušeně zašeptal Egypťan. „ale tys byl pryč. Chci říci…“ odmlčel se. „Řerkli mi, že zítra mne odtud odvedou. Posílají tři sta lidí do zlatých dolů do pouště. Odtamtud se nevrátí už nikdo…“

„Proč?“ zeptal se Pandion.

„Otroci, které tam pošlou, zřídka žijí déle než rok. Není nic strašnějšího než práce v dolech, v žhavém srdci hory, bez vzduchu. Vody dávají málo — je jí nedostatek. Otroci musí roztloukat kámen, vynášet rudu v koších na zádech. Nejodolnější padají na konci pracovního dne jako mrtví, krvácejí z uší a chrlí krev… Buď sbohem, Ekuešo, jsi člověk čistého srdce, zamiloval jsem si tě, ačkoli jsi mne zachránil zbytečně. Ale cením si ne toho, že jsi mne zachránil, ale že jsi se mnou cítil… Už před dávnými dobami přiměl trpký život našeho starověkého pěvce, aby složil oslavnou píseň na smrt. A já si ji nyní opakuji.“

„Smrt je přede mnou jako uzdravení před nemocným, jako první krok po těžké chorobě,“ zarecitoval šeptem Egypťan, „jako plavba pod plachtou za mírného větru, jako vůně lotosu, jako cesta umytá deštěm, jako návrat domů z pochodu…“ Jachmos zasténal a zmlkl. Jat lítostí přisedl mladý Rek k Egypťanovi

„Ale můžeš věřit…“ Pandion nedomluvil.

Jachmos před ním couvl. „Co to povídáš, cizinče! Což mohu dopustit, aby moje Ka[43] věčně drásalo Ba[44] v mukách, jimž nikdy nebude konce…“

Pandion mu nerozuměl. Byl upřímně přesvědčen, že smrtí končí i utrpení, ale mlčel, šetře Egypťanovu víru.

Jachmos se jal rychle rýt v zemi, odhrnuv v koutě své komůrky slámu, na které v noci spal.

„Vezmi si tento kinžál, odvážíš-li se někdy… a toto druhé je na památku na mne, stane-li se zázrak a budeš zase svobodný,“ Jachmos položil Pandionovi do ruky hladký a studený předmět.

„Co je to, co s tím budu dělat?“ divil se Pandion.

„To je kámen, který jsem našel v podzemí jednoho ze starých chrámů, skrytých ve skalách.“

A Jachmos rád, že může ve vzpomínkách najít zapomenutí, vyprávěl Pandionovi o tajemném prastarém chrámu, který objevil při hledání hrobek u ohybu velké řeky mnoho tisíc loktů na jih od Města.

Jachmos zpozoroval stopy staré pěšinky, která od břehu nevelkého zálivu, hustě zarostlého rákosím, vedla k srázným skalním útesům. Místo bylo daleko od vesnic a nikdo je nenavštěvoval, poněvadž v neúrodných skalnatých stržích zemědělce anebo pastýře nic nelákalo.

Jachmos mohl bez obav ohledat místo a neztráceje čas, namířil do hloubi úzké rokle, zavalené velkými balvany. Kameny zatarasily pěšinu, patrně se zřítily mnohem později po tom, kdy tudy vedla cesta ke břehu. Jachmos dlouho bloudil mezi skalami, úžlabinami, křovím a trním. V rokli bylo plno pavouků — po celé její šíři byly napjaty jejich pavučiny, které se lepily na zpocenou tvář lupiče královských hrobek.

Konečně se stěny rokle rozšířily a odhalily údolí uzavřeně vysokými kopci. Uprostřed se zvedal pahorek, obehnaný dvěma řadami závodňovacích příkopů — patrně zde býval pramen, kterého bylo použito k zavodňování zahrady. Ticho vládlo v matném zrcadlení dusného a nehybného vzduchu kotliny. Kolem čněly černé lesklé skály, uzavírající údolí. Jen na protilehlém konci byla rokle podobná té, kterou přišel Jachmos na toto zapomenuté místo.

Lupič vystoupil na chlum a ihned spatřil vchod vysekaný ve skále, jejž dříve skrýval vrcholek pahorku. Vchod byl zavalen a Jachmos se hodně nalopotil, než mohl vniknout dovnitř. Octl se hned na kraji v chladivé tmě. Trochu si odpočinul, rozsvítil svítilnu, kterou vždy nosil s sebou, a vydal se na cestu vysokou chodbou, pečlivě si prohlížeje sochy stojící po obou jejích stranách. Bál se záludných pastí, ve kterých číhala strašlivá smrt. Ale jeho obavy byly zbytečné: staří stavitelé buď pasti nenastražili, počítajíce se skrytou polohou chrámu, nebo uplynulá tisíciletí nástrahy zneškodnila. Jachmos pronikl bez překážek do velkého kulatého podzemí, v jehož středu stála socha boha Tota,[45] naklánějícího s výše podstavce svůj zobák. Ve zdech Jachmos zpozoroval deset vchodů, úzkých jako přirozené skalní štěrbiny, v pravidelných vzdálenostech od sebe. Vedly do síní, zavalených poloztrouchnivělými věcmi: svitky, papyrem, dřevěnými deskami s kresbami a nápisy. Jedna místnost byla naplněna svazky suchých bylin, které se rozpadaly v prach při sebemenším doteku, v druhé místnosti ležely hromady kamenů. Jachmos obešel osm síní — všechny měly tvar čtverce — ale neobjevil nic zajímavého. Devátý vchod přivedl Jachma do podélné místnosti, vroubené žulovými sloupy. Mezi nimi byly upevněny desky z černého dlažebního kamene, hustě pokryté znaky v prastarém kemtském jazyku. Uprostřed síně stála ještě jedna socha nosatého boha Tota; na jejím podstavci se zatřpytil ve světle svítilny v ploché měděné misce drahocenný kámen. Jachmos jej lačně uchopil, přiblížil jej k světlu a nezdržel se hlasitého výkřiku zklamání. Kámen nebyl z těch, které byly v Kemtu vyhledávány. Zkušené oko lupičovo ihned odhadlo, že pro kupce bude kámen bez ceny. Ale, podivná věc, čím déle se Jachmos na něj díval, tím více se mu neznámý kámen líbil. Byl to bleděmodrý zelenavý úlomek krystalu, veliký asi jako bodec kopí, plochý, hlazený a neobyčejně čirý. Upoután kamenem, Jachmos se rozhodl přečíst si nástěnné nápisy; doufal, že se snad doví něco o původu kamene. Nezapomněl ještě starý jazyk, kterému se učili ve školách vyšší písaři, a dal se do luštění hieroglyfů, krásně zachovaných na povrchu kamenných desek.

V podzemí bylo málo vzduchu — větrací otvory chrámu se už dávno sesuly, olej ve svítilně dohoříval, ale Jachmos četl vytrvale, a postupně se před zavrženým lupičem odhalovala pověst o hrdinném činu, který se udál v hodně dávných dobách, krátce po vystavění veliké pyramidy Chufu.[46]

Faraon Džedefra poslal svého pokladníka Baurdžeda daleko na jih, do Země duchů,[47] aby prozkoumal hranice země a oceán Velikou Duhu. Baurdžed odplul na jih se sedmi nejlepšími koráby z přístavu Suu[48] v Blankytných vodách.[49] Sedm let prodleli tito synové Kemtu na svých cestách. Připluli k Velké Duze a dlouho se plavili na jih podél neznámých břehů. Polovina lidi a čtyři koráby vzaly za své v strašných bouřích Veliké Duhy; zbytek, který se zachránil, dostal se až do pohádkového Punta.[50] Ale příkaz faraónův je hnal dále. Měli vyšetřit, kde je na jihu konec světa. Synové Kemtu opustili koráby a pustili se na jih po souši.

Přes dva roky se prodírali temnými lesy, procházeli ohromné stepi, překročili hrozné hory — domov blesků — a dostali se, úplné vysíleni, k veliké řece, u níž sídlel mocný národ, který dovedl stavět kamenné chrámy. Ukázalo se, že konec světa je stále ještě nekonečně daleko — až tam na jihu za bleděmodrými stepmi a lesy s listím ze stříbra. Také tam, na konci světa, teče oceán — Veliká Duha, a nikdo ze smrtelníků nezná jeho hranice. Cestovatelé pochopili marnost svého úsilí vyplnit faraónův příkaz do konce a vrátili se do Punta. Vypravili nové koráby místo svých starých, už červotočivých a pochroumaných zápasem s vlnami Velké Duhy. Ale lidí bylo už tak málo, že sotva stačili na jeden koráb. Loď byla naložena dary z Punta a odvážlivci se rozhodli opakovat svou nesmírně těžkou cestu. Touha vrátit se do vlasti jim dodávala sil — zvítězili nad větry, vlnami, písečnými bouřemi, záludnými podmořskými úskalími, nad hladem a žízní, probili se do Blankytných vod a připluli do přístavu Suu po sedmileté nepřítomnosti.

V Kemtu se mnoho změnilo: nový faraón — krutý Chafra — donutil zemi zapomenout na všechno kromě stavby druhé obrovské pyramidy, která měla proslavit jeho jméno na tisíciletí. Návrat cestovatelů byl pro všechny překvapením a faraón byl zklamán, když se dověděl, že země a oceán jsou bez hranic a že daleko na jihu žiji četné národy. Jemu, který se pokládal za vládce celého světa, Baurdžed dokazoval, že Kemt je jen malým koutkem ohromné země, bohaté lesy a řekami, různými plody a zvěří a osídlené různými národy, také dovednými v práci i v lovu.

Faraónův hněv se obrátil proti cestovatelům — druhové Buardžedovi byli deportováni do vzdálených provincií. Pod hrozbou smrti bylo zakázáno o cestování vyprávět a v zápisech faraóna Džedefry byla vy mazána všechna místa, která se zmiňovala o vyslání cestovatelů na jih do Země duchů. Baurdžed by byl sám padl za oběť Chafrovu hněvu a jeho cestování by bylo navždy zmizelo z lidské paměti, kdyby se ho nebyl ujal starý moudrý kněz Tota, boha vědy, umění a písma. Tento kněz to právě byl, který na zemřelého faraóna působil, aby se pokusil objevit hranice světa, a aby hledal nové zdroje bohatství pro Kemt, zchudlý stavbou gigantické pyramidy.

Vypuzen ze dvora nového faraona Chafry od kněží boha Ra,[51] přišel cestovateli na pomoc a ukryl ho v tajném chrámě Totově, kde byly shromážděny různé tajné knihy, plány a ukázky rostlin a kamenů z dalekých zemí. Popis velké cesty Baurdžedovy byl na rozkaz kněze zapsán na kamenných deskách, aby se zachoval na věčné časy v nepřístupném podzemí až do té doby, kdy země bude tyto znalosti potřebovat. Z nejvzdálenější země, kam pronikli a která ležela za velkou jižní řekou,[52] přivezl Baurdžed bleděmodrý zele navý průhledný kámen, jaký obyvatelé Kemtu dosud neznali.

Takové kameny se vyskytovaly v zemi modrých stepí, vzdálených tři měsíce pochodu na jih od Velké řeky. Baurdžed daroval tento kámen bohu Totovi a právě tento kámen Jachmos vzal s podstavce sochy.

Jachraos nemohl dočíst pověst o Baurdžedově cestování celou. Jakmile došel k popisu jakýchsi Kouzelných podmořských sadů, s kterými se cestovatelé setkali při plavbě po Blankytných vodách, svítilna zhasla a lupič se stěží dostal z podzemí, vzav odtud jen neobyčejný kámen.

Při denním světle byl krystal z dalekých zemí ještě krásnější, a Jachmos jej ponechal u sebe; ale štěstí mu nepřinesl…

Před Pandionem byla velká cesta do vlasti a Jachmos doufal, že kámen, s kterým se Baurdžed dostal domů z neslýchaných dálek, pomůže i Řekovi.

„A to jsi předtím nikdy neslyšel o té cestě?“ zeptal se Pandion.

„Nikoli, před syny Kemtu zůstala utajena,“ odpověděl Jachmos. „Punt jsme už dávno poznali, v různých dobách tam vykonaly koráby Kemtu mnoho plaveb, ale země na dalekém jihu — jsou pro nás touž tajemnou Zemí duchů jako dříve.“

„A skutečně už nebylo jiných pokusů se tam dostat, nikdo už nemohl jako ty přečíst tyto staré záznamy a povědět o nich ostatním?“ nepřestával se vyptávat Pandion.

Jachmos se zamyslil a nevěděl, co by cizinci odpověděl.

„Vládci jihu — náčelníci jižních provincií kemtských — se nejednou vypravili do nitra jižních zemí. Ale v zápisech se vypočítává jen kořist — slonovina, zlato, ryby — která byla dodána faraónovi. A cesty jsou nadále neznámy. A po moři se nikdo nedostal dále než do Puntu. Nebezpečí je příliš veliké a dnes nejsou tak stateční lidé jako za stara.“

„Ale proč si nikdo nepřečetl ty zápisy?“ tázal se nespokojený Pandion.

„Nevím, nedovedu ti odpovědět,“ přiznal se Egypťan.

Jachmos skutečně nemohl vědět, že kněží, kteří v očích Egypťanů byli ochránci starověkých tajemství a byli pokládáni za velké učence, už dávno jimi nebyli. Věda se zvrhla v náboženské obřady a magické formule, papyry, tající moudrost minulých století, v hrobkách zetlely. Chrámy stály zapomenuty a v sutinách, nikoho nezajímaly dějiny země, vyryté do četných nápisů tvrdého kamene. Jachmos nevěděl, že to je osud každé vědy, jakmile se odtrhne od tvořivých sil lidu a uzavře se do úzkého kruhu zasvěcených…

Nadcházel úsvit. S těžkým srdcem se Pandion rozloučil s nešťastným Egypťanem, který neměl naděje na záchranu. Chtěl si vzít jen kinžal a kámen vracel Jachmovi.

„Což nechápeš, že já už nepotřebuji nic,“ řekl Egypťan. „Proč chceš ponechat nádherný kámen zde, v hnusné jámě šene?“

Pandion vzal tedy kinžál do zubů, kámen sevřel v ruce a chvatně se plazil do své komůrky, bedlivě se schovávaje do stínu měsíce.

Až do úsvitu mladý Řek nezamhouřil oka. Tváře mu hořely, chvílemi ho mrazilo. Pandion uvažoval o důležitém přelomu ve svém osudu, o rychlém konci jednotvárné řady dní, plných těžkého stesku a zoufalství.

Vchod, vlastně díru do komůrky označovala šedivá skvrna — ze tmy vystoupil celý ubohý vnitřek Pandionova obydlí. Mladý Řek vzal kinžál ke světlu. Široká čepel z černého bronzu[53] s vypouklou hranou uprostřed byla ostře nabroušena. Masivní rukověť byla vykládána azemem a měla podobu natažené lvice — sveřepé bohyně Sochmet. Pandion vyryl kinžálem v koutě pod zdí jamku a uložil tam dárek, aby byl dobře schován, ale hned si vzpomněl na kámen. Nahmatal jej na slámě a znovu se připlazil k východu, aby si krystal lépe prohlédl.

Plochý kus kamene s oblými okraji byl veliký asi jako hrot kopí. Byl tvrdý, neobyčejně čistý a průhledný, jeho zabarvení se zdálo být v sametovém ranním šeru šedomodré.

Pandion položil kámen na rozevřenou dlaň u pokraje vchodu do komůrky a v týž okamžik vyšlehl paprsek vycházejícího slunce. Kámen se celý proměnil — na Pandionově dlani ležel pln třpytu a jeho modře nazelenalá barva byla neočekávaně radostná, světlá a hluboká, s teplým odstínem čirého nazlátlého vína. Zrcadlový povrch byl patrně uhlazen rukou lidskou.

Barva kamene připomínala Pandionovi něco blízkého, jeho třpyt hřál zdeptanou jinochovu duši. Moře, ano, právě tak vypadá moře daleko na obzoru, ve chvílích, kdy slunce stojí vysoko v blankytu bezoblačného nebe. Nutur ae — božský kámen, tak jej nazval nešťastný Jachmos! Kouzelné záření krystalu v neradostném jitru považoval Pandion za šťastné znamení.

Ano, Jachmův dárek na rozloučenou byl velkolepý. Kinžál a nevídaný kámen! Pandion věřil, že kámen je příslibem jeho návratu k moři. K moři, které nezklame a vrátí mu svobodu a vlast. Mladý Rek se vnořil pohledem do čiré hlubiny kamene, z níž vyplouvaly vlny jeho rodných břehů…

Nad kobkami šene se rozlehl výhružný rachot velkého bubnu — signál vstávání.

Pandion se okamžitě rozhodl — nerozloučí se s neobyčejným kamenem, neponechá tento symbol svobodného moře v zaprášené půdě šene. Nechť je kámen navždy s ním!

Po několika ne plně zdařilých pokusech Pandion konečně objevil nepozorovatelnou skrýš pro kámen ve své bederní roušce, a ač rychle zahrabal kinžál, přece jen málem zmeškal snídani.

Po cestě a při práci v zahradě dával Pandion pozor na Kaviho a zpozoroval, že vyměňuje krátké věty hned s tím, hned s oním vůdcem skupin v šene, jež Pandion dobře znal. Ti chvatně odcházeli od Etruska a ostatním něco vyřizovali.

Postřehnuv vhodný okamžik, Pandion se přiblížil ke Kavimu. Ten nepozvedávaje nad balvanem, který osekával, skloněnou hlavu, rychle a tiše řekl jedním dechem:

„V noci, před východem měsíce, v krajním průchodu u severní zdi…“

Pandion se vrátil ke své práci. Po cestě do šene vyřídil Etruskova slova Kidogovi.

Celý večer strávil Pandion v očekávání — dávno už nebyl v takové povznesené náladě a tak odhodlán k boji.

Jakmile se šene uklidnilo a vojíni na stráži začali dřímat, ve tmě Pandionovy kobky se objevil Kidogo.

Oba přátelé se rychle plazili ke zdi a zahnuli do úzké chodbičky mezi kobkami. Dostali se tak až k severní zdi, kde v úzké mezeře byla zvlášť hluboká tma.

Vojíni zřídka kdy chodili po této zdi — pro ně bylo pohodlnější hlídat se západní a východní zdi chodbičky mezi kobkami. Proto bylo málo obav, že by stráže nahoře zaslechly tichý hovor.

Dvěma řadami, hlava vedle hlavy, leželo v chodbě nejméně šedesát otroků, kteří se opírali nohama o zeď. Kavi a Remd byli uprostřed. Starší Etrusk zavolal k sobě šeptem Pandiona a Kifloga.

Mladý Řek nahmatal Etruskovu ruku a podal mu kinžál, který vzal s sebou. Kavi překvapen nahmatal chladný kov, poranil si ostřím čepele ruku, ale dychtivě zbraň popadl, šeptaje díky.

Tento bývalý voják tesknil po zbrani a nyní ji radostně držel v rukou. Pochopil, že mladý Řek darem drahocenného kinžálu se mu mlčky podřizuje a volí ho svým vůdcem.

Kavi se Pandiona neptal, odkud má zbraň, a začal dávat pokyny, dělaje dlouhé přestávky, aby ti, kteří leželi u něho, mohli předávat jeho vzkazy až ke krajním, kteří nemohli nic slyšet. Porada předáků začala — rozhodovalo se o životě a svobodě pěti set lidí zavřených v šene.

Kavi mluvil o tom, že nelze vzpouru odkládat, protože před sebou nemají lepší naděje, jejich postavení se může jen zhoršit, kdyby otroky znovu rozdělili a rozeslali po různých místech.

„Síly, které jsou jedinou zárukou našeho úspěchu v boji, pozbýváme v těžké práci pro utiskovatele, naše těla mají každý další měsíc zajetí méně a méně pružnosti a zdraví. Smrt v boji je čestná a radostná, tisíckrát lehčí je padnout v boji, než umírat pod surovými ranami bičů.“

Řadami neviditelných posluchačů proběhl družný šepot souhlasu.

„Ano, vzpouru nelze odkládat“ — pokračoval Kavi — „ale za jediné podmínky: najdeme-li cestu z této proklaté země. I když otevřeme ještě dvě tři šene, i když si opatříme zbraně, naše síly jsou malé, neudržíme se dlouho. Po velké vzpouře otroků se vládcové Kemtu snaží jednotlivá šene od sebe co nejvíce oddálit, nemáme s nimi spojení, nepodaří se nám přimět k povstání najednou větší počet lidí. Jsme přímo v hlavním městě, kde je mnoho vojska, a nemůžeme se probíjet zemí bojem. Egypt ští lučištníci jsou strašní,

a my luky téměř nebudeme mít, ani nedovedeme s nimi všichni dobře zacházet. Rozmysleme si, zda se máme pustit přes poušť na východ, či na západ. V poušti se můžeme octnout velice brzo po úniku z šene. Nelze-li pouští projít pak se, myslím, budeme muset vzpoury vzdát — byla by to zbytečná ztráta sil a trýznivá smrt. Pak nechť se dají na útěk jen ti z nás, kteří se chtějí pokusit jít téměř na jistou smrt s pranepatrnou nadějí na svobodu. Já, na příklad, se o to pokusím.“

Kolem odmlčevšího se Etruská se zvedl rozčilený šepot.

Jeho slova přecházela s jednoho konce na druhý, zprvu roznítila bojovnou náladu, ale nyní vyvolala u odvážných předáků pochybnost. Brala naději na šťastný výsledek, dokonce i na stín úspěchu a zaváhali i vůdci nejstatečnější. Ve tmě černé jako uhel vířil šepot v mnoha jazycích.

Ke středu skupiny, kde leželi čtyři přátelé, se připlazil Amu s hustým plnovousem — Semita z kraje za Blankytnými vodami. Jeho krajané tvořili značnou část obyvatelstva šene.

„Jsem pro vzpouru. Nechť nás smrt pohltí, ale pomstíme se prokletým obyvatelům prokleté země! Dáme příklad, kterého budou následovat jiní! Dlouho už žije Kemt v klidu, sveřepé umění útisku vzalo milionům otroků vůli k boji. Roznítíme ji opět!“

„Dobře, že tak smýšlíš, jsi statečný,“ přerušil ho Kavi. „Ale co řekneš těm, které povedeš?“

„Řeknu jim totéž!“ odpověděl prudce Amu.

„A jsi jist, že za tebou půjdou?“ zašeptal Etrusk. „Pravda je příliš těžká… a lež je v takovém případě bezcenná — lidé dobře cítí, kde je pravda. Jejich pravda je ta, která leží každému v srdci.“

Semita neodpověděl. V tu chvíli se mezi ležícími protáhlo pružné tělo Libyjce Achmiho. Pandion věděl, že tento mladý otrok byl zajat v bitvě u Rohů země a že pochází ze vznešeného rodu. Libyjec tvrdil, že blízko hrobek starých kemtských králů, u měst Tenisu a Abidu, prochází na jihozápad cesta do Uachet-Ueru, do velké oázy v poušti. Na cestě jsou dobré studně, bohaté vodou, a není vojskem střežena. Je třeba vkročit do pouště hned za bílým chrámem Zešer-Zešeru, jít na severozápad a tam asi sto dvacet tisíc loktů od řeky odbočit s cesty. Libyjec se nabízel, že je dovede až k cestě a dál. V oáze je málo vojínů a vzbouřenci je lehko přemohou. Dále asi po denním pochodu pouští, celkem je to dvacet pět tisíc loktů, je druhá velká oáza — Pašt — která se táhne jako dlouhý pruh na západ. Ještě dále bude oáza Mut, z které pokračuje cesta se studnami ke kopcům Mrtvého hada, a odtud vede cesta na jih, do země Černých, kterou Libyjec už nezná.

„Já tu cestu znám,“ vmísil se Kidogo, „po ní jsem šel v zlém roce svého zajetí.“

„V oázách jsou velké zásoby datlí, odpočineme si tam. Opevnění tam nejsou a budeme si moci vzít soumary. S jejich pomocí lehce dojdeme k Mrtvému Hadu a tam za Slaným jezerem najdeme už vodu častěji.“

Libyjcův plán byl všeobecně schválen. Zdál se plně uskutečnitelný.

Ale opatrný Kavi se přece jen Libyjce zeptal: „A jsi si jist, že od břehu řeky ke studnám je právě sto dvacet tisíc loktů? To je velký pochod!“

„Možná, že je to o něco více,“ odpověděl klidně Libyjec. „Ale silný člověk může tento pochod zdolat bez vody s jednou podmínkou, že nastoupíme cestu nejpozději o půlnoci a půjdeme bez oddechu. Déle než jeden den a noc se v poušti bez vody neobejdeš a jít po poledni se také nedá.“

Jeden z Asiatů — Cheriuša- navrhoval napadnout po cestě do přístavu Suu přímo pevnost, ale ač to bylo pro otroky velmi lákavé probít se rovnou na východ — většina otroků byli Asiaté a Amuové — plán byl shledán neproveditelným.

Návrh Libyjcův byl mnohem jistější, avšak mezi černochy a Asiaty nastaly rozpory: cesta na jihozápad odváděla Asiaty ještě dále od vlasti, ale byla výhodná pro černochy a Libyjce. Obyvatelé Libye doufaly, že se vydají na sever od oázy Mut a dostanou se do té části své země, která nebyla podrobena vojenské moci Kemtu. Pandion a Etruskové zamýšleli jít s Libyjci. Starší Nubijec nakonec usmířil všechny; prohlásil, že zná k Blankytným vodám cestu na jih kolem kemtských pevností přes stepi země Nub.

Úzký srp měsíce se už zdvihl nad stupňovitými stěnami holých skal, ale odbojní otroci rozvíjeli dál plán svého útěku. Nyní se projednávaly podrobnosti a rozdílely se úlohy skupinám, vedeným tím či oním předákem. Povstání bylo určeno na třetí noc, ihned, jakmile se úplně setmí.

Šedesát lidí se tiše rozlezlo do různých konců šene a nahoře proti nebi osvětlenému nízkým měsícem se ostře rýsovaly postavy stráží, nic netušících a plných pohrdání k těm, kteří spali v hluboké jámě pod nimi.

Celý následující den a noc a ještě den se konaly opatrné a nenápadné přípravy k povstání. Z obav před zrádci se předáci domlouvali jen s lidmi, které dobře znali; počítali s tím, že se ostatní stejně přidají k mase vzbouřenců, jakmile budou stráže pobity.

Přišla noc povstání. Ve tmě se neslyšně sešly skupinky lidí u každé ze tří zdí — u severní, u západní a u jižní. Na východní straně se u vnitřní zdi shromáždily skupiny dvě.

Seskupení lidí bylo provedeno tak rychle, že když Kavi klepl kamenem do prázdného džbánu, aby dal signál k útoku, otroci už měli sestaveny živé pyramidy. Těla sedmdesáti lidí utvořila šikmou plochu, přitisknutou ke kolmé zdi. Takových živých mostů bylo pět a po nich šplhali se všech stran lidé opilí vzrušením nastávajícího boje.

Kavi, Pandion, Remd a Kidogo vylezli na vnitřní stěnu mezi prvními. Mladý Řek se nerozmýšlel ani vteřinu a skočil do černé tmy a za ním běžely a skákaly desítky ostatních. Pandion srazil k zemi vojína, který vyběhl ze strážnice, skočil mu na záda a zlomil mu vaz. Obratle Egypťanovy šíje tiše chřuply a tělo v ru kou Pandionových zůstalo bez vlády.

Všude kolem vyhledávali otroci s tlumeným mručením své nenáviděné nepřátele v noční tmě a chytali je. Rozdivočelí lidé se vrhali na ozbrojené vojíny holýma rukama. Sotva se vojín pustil do boje s jedním, už s boku a zezadu se na něho vrhali noví protivníci; neozbrojení, ale silní divokou zběsilostí, zatínali zuby do rukou, které držely zbraně, a prsty tlačili hluboko do očí. Zbraně, stůj co stůj zbraně — to byla jediná myšlenka bojujících. Ti, kterým se podařilo získat kopí nebo nůž, cítili už v rukou smrtonosnou sílu a vrhali se na nepřítele s ještě větší zběsilostí. Pandion rozdával rány nalevo i napravo mečem, vybojovaným na nepříteli. Kidogo pracoval velkým bidlem, na kterém se nosila voda.

Kavi, který se také vyšplhal po živém žebříku, skočil přímo na čtyři vojíny, kteří měli hlídku u vnitřních dveří. Užaslí Egypťané se jen chabě bránili a byli doslova zadušeni masou lidí, která se na ně sesula v tichu a ve tmě shora.

S vítězným pokřikem odstrčil Kavi těžkou závoru a zástup osvobozených otroků ihned zaplavil prostranství mezi zdmi, vedral se do domu velitele šene a pobíjel vojáky, kteří po výměně stráží odpočívali.

Nahoře na zdech byl boj ještě zuřivější. Devět vojáků, kteří stáli nahoře na stráži, zpozorovalo útočníky záhy. Zasvištěly střely, noční ticho se rozeznělo lidským sténáním a tupými údery těl padajících shora na zem.

Ale devět Egypťanů nemohlo dlouho odolávat stovce rozlícených otroků, kteří se v rozběhu vrhali přímo proti kopím, padali na stráže a s nimi se řítili se zdi.

Na dvoře mezi zdmi bylo zatím už se strážemi a s úředníky zúčtováno. U zabitého velitele šene byly nalezeny klíče od vnější brány. V nočním tichu se ozvalo skřípání rezavých závěsů jako fanfára vítězství.

Kopí, štíty, nože, luky — všechno do poslední střely bylo zabitým vzato. Ozbrojení otroci se seřadili do kolony a všichni uprchlíci v naprostém mlčení zamířili rychlým pochodem k řece. Domy při cestě byly úplně vyloupeny, desítky obyvatel pobity. Vzbouření otroci hledali zbraně a jídlo. Jen přísný zákaz předáků donutil lidi zdržet se své touhy a nepodpálit všechny domy. Kavi se velmi bál, aby předčasně neobrátili na sebe pozornost vojsk hlavního města.

Přeprava přes řeku začala na všech loďkách, baržích a vorech, které se jim dostaly do ruky. Několik lidí zahynulo ve vodě v čelistech ohromných krokodýlů, kteří střeží řeky Kemtu.

Neuplynuly ani dvě hodiny od začátku vzpoury a čelo oddílu se už blížilo na protějším břehu k branám šene u cesty k chrámu Zešeř — Zešmi.

Kavi, Pandion a dva Libyjci přistoupili bez skrývání k bráně a zaklepali, zatím co stovky ostatních otroků se přikrčily ke zdi blízko brány.

Se zdi se ozval hlas vojína, který se ptal příchozích, co si přejí. Libyjec, který dobře ovládal jazyk Kemtu, žádal o přístup k veliteli šene, odvolávaje se na dopis vedoucího královských prací. Za dveřmi se ozvalo několik hlasů, zaplápolala pochodeň a v otevřených dveřích se přišedším objevil mezi zdmi právě takový dvůr, jaký uprchlíci právě opustili. Ze skupiny vojínů vystoupil velitel stráže a žádal o dopis.

S divokým zařváním skočil k němu Kavi a proklál mu hruď Jachmovým kinžálem; Pandion s Libyjci se vrhl na vojíny. Za nimi, využívajíce zmatku, vtrhli dovnitř s ohlušujícím křikem ozbrojení otroci, kteří stáli připraveni venku. Pochodně zhasly, tmou se ozývalo sténání a bojovné povzbuzování. Pandionovi se podařilo rychle se vypořádat s dvěma protivníky a otevřít vnitřní bránu. V šene probuzeném bitevním rykem se rozlehly výzvy k povstání, otroci různých plemen zmateně začali běhat po dvoře, svolávajíce své užaslé krajany v mateřském jazyce. Šene hučelo jako rozbouřený úl; hluk stále vzrůstal a přecházel do hlubokého řevu. Vojíni nahoře na zdech běhali sem a tam, báli se sejít dolů, vykřikovali hrozby a občas nazdařbůh potmě stříleli šípy. Ale bitva mezi zdmi utichla, zdola ze dvora vyletěly dobře mířené střely a kopí na vojáky, které bylo na zdech jasně vidět, a druhé šene bylo osvobozeno.

Užaslý zástup, zpitý svobodou, proudil hustě z bran a rozbíhal se různými směry, neslyše volání svých osvoboditelů. Brzy bylo slyšet zoufalý křik z blízké vesnice a noc zrudla ohnivými skvrnami požárů. Kavi radil předákům osvobozeného šene, aby shromáždili co nejrychleji své druhy, kteří se už v šene naučili kázni. Etrusk si zamyšleně probíral svůj plnovous. V jeho očích upřených vpřed, na západ, svítily červené ohýnky — odlesk požárů.

Kavi myslil na to, že osvobození otroků v druhém šene, provedené beze vší přípravy, bylo zřejmě chybou. Spojení osvobozeného davu lidí, nepřipravených k boji, počínajících si neukázněně, zpitých jen možností se pomstít, s povstavšími bojovníky, kteří si už osvojili myšlenku společného, cílevědomého zápasu, bude na škodu věci a nepovede k úspěchu.

Bylo tomu vskutku tak. Značná část otroků z prvního šene se také dala strhnout loupením a ničením. Mimo to byl ztracen čas, jehož každá minuta byla drahá. Prořidlá skupina se vydala k třetímu šehe, vzdálenému osm tisíc loktů od druhého a zbudovaného těsně u chrámu Zešeř — Zešeru.

Měnit plán povstání už nebylo času a Kavi předvídal vážné obtíže. A skutečně zpozoroval, sotva se přiblížili k třetímu šene, siluety vojáků sesazených na zdech, a zaslechl výkřiky „aatu, aatu!“ a svištění střel, kterými Egypťané už zdáli vítali blížící se kolonu vzbouřenců.

Povstalci se zastavili, aby projednali plán útoku. Šene připravené k obraně bylo dobrou pevností a k jeho dobytí bylo třeba času. Vzbouřenci začali co nejvíce křičet, aby se spící otroci probudili a přepadli stráže zevnitř. Ale ti váhali, zřejmě se nemohli odhodlat, anebo si nevěděli rady, jak přepadnout stráže seřazené na zdi.

Kavi strhaným ochraptělým hlasem svolával předáky, aby je přesvědčil, že se musí vzdát útoku na šene. Ti však nechtěli o tom ani slyšet, lehce dobyté vítězství je nadchlo a zdálo se jim, že jsou s to osvobodit všechny kemtské otroky a zmocnit se země.

Najednou začal Libyjec Achmi pronikavě křičet a na sta hlav se obrátilo k němu.

Libyjec mával rukama a ukazoval směrem k řece. S vysokého břehu, který se strmě zvedal ke skalám, bylo vidět daleko k řece, omývající velký počet přístavů hlavního města. A všude se míhaly nesčíslné ohýnky pochodní, které splývaly v jediný matně mihotavý pruh, svítící tečky bylo vidět i uprostřed řeky, hromadily se na dvou místech u břehu, na kterém přistáli vzbouřenci.

Nebylo pochyb — velké vojenské oddíly se přepravovaly přes řeku a spěchaly obklíčit místo, kde plápolaly požáry a kde byli shromážděni vzbouřivší se otroci.

A zde povstalci stále ještě pobíhali na všechny strany a hledali cestu, jak šene napadnout; někteří se snažili přiblížit k nepříteli dnem zavodňovacího kanálu, jiní plýtvali drahocennými střelami.

Kavi přelétl pohledem temný dav lidí, rozplývající se v neurčitých obrysech. Podle jeho odhadu měla bojeschopná kolona ne více než tři sta lidí, z nich jen menší část měla nože, a kopí a luků bylo ukořistěno sotva více než třicet.

Nebude to trvat dlouho a stovky hrozných kemtských lučištníků je zasypou zdaleka mračnem dlouhých střel, tisíce dobře vycvičených vojínů sevřou do kruhu dav, který sotva okusil svobodu.

Achmi blýskaje hněvivě očima křičel, že se už přiblížila půlnoc a nevykročí-li odsud ihned, bude pozdě.

Libyjec, Kavi a Pandion museli ztratit nemálo drahocenných minut, aby vysvětlili rozníceným lidem, lačnícím po boji, marnost pokusu vzdorovat vojsku hlavního města. Předáci naléhali na okamžitý odchod do pouště a v případě nutnosti byli odhodláni učinit to sami a opustit všechny, kdo se dali unést hledáním zbraní, loupením a pomstou. Část nesouhlasivších otroků se odtrhla od kolony a zamířila dolů podél řeky k bohaté usedlosti jakéhosi velmože, odkud sem doléhal křik, a míhaly se ohně pochodní. Ostatní — bylo jich něco přes dvě stě — se podřídili vůdcům.

Tmavý zástup lidí vinoucí se jako dlouhý had vtáhl do úzké úžlabiny mezi skalami ještě rozpálenými denním sluncem a došel až k plochému konci údolí. Před uprchlíky se rozevřela nekonečná rovina, zavalená pískem a drobným kamením. Pandion se naposled ohlédl k řece, slabě se dole lesknoucí. Kolik dní, plných stesku, zoufalství, nadějí a hněvu strávil u její klidně proudící hladiny! Srdce mladého Reka zaplavila radost, horoucí vděčnost k věrným soudruhům. S jásotem se obrátil k zemi otroctví zády a zrychlil své i beztak rychlé kroky.

Oddíl vzbouřenců urazil už dvacet tisíc loktů od konce údolí, když Libyjec kolonu zastavil. Vzadu na východě začalo nebe světlet.

V olověném šedém přísvitu se nezřetelně rýsovaly linie oblých písčitých pahorků, dosahujících až sto padesáti loktů výšky a matně se táhnoucích až k zachmuřené čáře obzoru. Ve chvíli rozbřesku poušť mlčela, vzduch byl nehybný, šakalové a hyeny ztichli.

„Co chceš ty, který jsi pořád na nás spěchal, proč otálíš?“ tázali se Libyjce netrpělivě ze zadních řad.

Libyjec jim vysvětlil, že začíná nejtěžší část cesty; nekonečné hřebeny písčitých pahorků. Budou stále vyšší, dosáhnou až tří set loktů. Je třeba se seřadit do kolony po dvou v řadě a jít, nezastavovat se, nevšímat si únavy. Kdo zůstane pozadu, nedojde. Libyjec půjde vpředu, bude vyhledávat cestu mezi písčitými kopci.

Ukázalo se, že téměř nikdo neměl čas se napít, a už nyní trápila mnohé po bitevní horečce žízeň. Neměli také všichni pláště nebo alespoň hadry a kousky látky, aby si přikryli před sluncem hlavu a ramena. Ale nedalo se už nic dělat

V řetězu dlouhém dvě stě loktů se hnuli na další cestu a mlčky se dívali pod nohy, váznoucí v sypkém písku. Přední řady zahýbaly hned vpravo, hned vlevo, obcházely sypké svahy — cesta vedla ostrými zatáčkami.

Na východě se rozhořel široký purpurový pruh.

Srpovité nebo ostře vroubkované hřebeny písčitých pahorků se zbarvily do zlatova. Ozářená poušť se Pandionovi zdála oceánem ztuhlých vysokých vln s hladkými svahy, odrážejícími se oranžově žlutou barvou. Noční rozčilení postupně vyprchávalo, lidé se uklidňovali. Na lidi otupělé zajetím blahodárně působily svoboda, prostory pouště, zlaté paprsky ranního úsvitu. Místo hněvu a strachu, stesku a zoufalství rozkvetla v srdcích lidí radost.

Svět kolem se stal světlejší, blankyt nebe byl bezedný. Slunce stoupalo výše, jeho paprsky, které zprvu laskavě hřály, nyní pálily a žhly. Zpomatený, těžký pohyb v labyrintu hlubokých dusných úžlabin mezi ohromnými kopci písku se stával stále namáhavější. Stíny pahorků se silně zkrátily, kráčet po rozpáleném písku už působilo bolest, ale lidé pokračovali v chůzi, nezastavujíce se a neohlížejíce se. Vpředu se do nekonečna opakovaly jeden jako druhý zcela stejné písčité kopce, bráníce možnosti něco vidět.

Čas letěl, vzduch, slunečný jas a písek splývaly v jedno nekonečné moře plamenů, oslňujících, dusících a spalujících jako roztavený kov.

Pro lidi, kteří pocházeli ze severních přímořských krajů — mezi nimi byli Pandion i oba Etruskové to byla zvlášť těžká cesta.

V hlavě mladého Hellena, jako by sevřené obručí, divoce bušila krev, působíc nesnesitelné bolesti.

Oslněné oči přestaly takřka vidět — před nimi pluly, míhaly se nebo prudce vířily skvrny a pruhy nesmírně oslnivých barev, měnících se ve fantastických kombinacích. Strašná moc slunce proměnila písek v masu zlatého prachu, prosyceného světlem.

Pandion v chůzi blouznil: v šílícím mozku se rojily vidiny. V krvavých ohnivých plamenech se pohybovaly obrovité egyptské sochy a tonuly ve vlnách fialového moře. A moře se zase rozvíralo a kamsi se hnala hejna polozvířat a poloptáků, řítících se s neobyčejně vysokých kolmých srázů. A znovu se řadily do bojového šiku a táhly proti Pandionovi žulové figury kemtských faraónů.

Mladý Rek vrávoral, vytíral si oči, štípal se do tváří, snažil se vidět, co bylo skutečné — písčité závěje dýšící žárem a v oslnivém, zlatově šedém světle zasypávající jedna druhou.

Ale opět zavířily barevné, ohnivé smrště a Pandiona zachvátilo těžké blouznění. Jen vášnivá touha po svobodě ho donutila pohybovat nohama ve stejném kroku s černýma nohama Kidogovýma, a tisíce písčitých pahorků ubíhaly zpět, k Egyptu. Před uprchlíky se objevily nové řetězy písčitých hor, rozdělené od sebe ohromnými hladkými trychtýři, v jejichž hlubinách se odrážely plochy země černé jako uhel.

Stále častěji se dlouhým řetězem otroků rozléhalo chraptivé sténání; tu a tam padali vysílení lidé na kolena nebo rovnou tváří do rozpáleného písku a prosili soudruhy, aby je dorazili.

Lidé pokračovali v chůzi, zamračeně se odvracejíce, a prosby vzadu, za změklými obrysy písčitých hor, zmlkly. Písek, písek, rozžhavený, obludný svou masou, nedohledný, tichý a zlověstný, zaplavil, zdálo se, celý svět mořem dusivých, hustých plamenů.

Vpředu, v nazlátlém ohni slunce, se mihl vzdálený, stříbřitý záblesk. Libyjec vyrazil slabý povzbuzující výkřik. Stále jasněji se rýsovaly na hnědém pozadí dálky nesčíslné skvrny, třpytící se ostrým modrým zářením. To byly pruhy země, pokryté krystalovou solí.

Písčité kopce se zmenšovaly, snižovaly a brzo se proměnily v malé hromady slehlého písku a nohy jdoucích se začaly pohybovat lehčeji, osvobozeny z dotěrných objetí sypké půdy. Žlutá tvrdá hlína, zbrázděná tmavými trhlinami, se podobala hladkému dláždění palácové aleje.

Slunce ještě nedostoupilo na celou dlaň poledního vrcholu a uprchlí otroci už dorazili k nevysokému sráznému výběžku z hnědého, vrstvitého kamene a zahnuli v pravém úhlu doleva, na jihozápad. V krátké rozsedlině, která se zařízla širokým úhlem do výstupku skály a která se zdaleka černala jako otvor do jeskyně, byla pravěká studna — pramen se studenou a čistou vodou. Aby zabránil útoku lidí, šílících žízní, postavil Kavi nejsilnější ke vchodu do úžlabiny a dal napít nejprve nejvíce zesláblým.

Slunce už dávno přešlo zenit a lidé stále ještě pili a pili, plazili se do stínu skály s vzdutými břichy a znovu se vraceli k vodě. Uprchlíci postupně okřívali, ozvala se rychlá řeč odolných černochů, trhaný smích, lehké třenice… Ale ač se lidé osvěžili, veselí jich bylo vzdáleno — mnoho věrných přátel zůstalo na cestě a umíralo v labyrintu písčitých hor, přátel, kteří právě vykročili na cestu svobody, bojovali statečně, opovrhujíce smrtí, a své úsilí sloučili v obětavém nadšení s úsilím těch, kteří se zachránili. Pandion se díval s úžasem, jak se mění otroci, s nimiž strávil tak dlouhou dobu v šene. Zmizela tupá lhostejnost k okolí, která spočívala stejnou pečetí na vysílených, zmučených tvářích.

Oči dříve matné a netečné se nyní pozorně a živě rozhlížely kolem, rysy drsných tváří jako by se vyhranily. To už byli lidé, a ne otroci, a Pandion si vzpomněl, že měl moudrý Kavi pravdu, když mu vytkl, že přezírá své přátele. Životní nezkušenost bránila Pandionovi lidi pochopit.

Mladý Rek považoval těžkou zdeptanost za vrozenou vlastnost. Lidé se shlukli u svahu rokle v nevelkých skvrnách ochranného stínu. Všechny přemohl brzo tvrdý spánek — stíhání se nemuseli ještě tohoto dne obávat; kdo by dokázal kromě lidí odhodlaných zemřít za svobodu přejít za dne planoucím ohněm písčitého moře?

Uprchlíci odpočívali do západu slunce, a unavené nohy byly opět lehké. Malé množství potravin, které dokázali nést pouští nejsilnější, bylo pečlivě rozděleno mezi všechny.

Před nimi byl velký pochod k dalšímu prameni: Libyjec říkal, že bude nutno jít celou noc, ale zato budou u vody ještě před úsvitem, než nastane žár. Za těmito studnami znovu leží oblast písčitých kopců — poslední před velkou oasou. Na štěstí není rozlehlá — není větší než byla tato, kterou prošli, a když se dají na cestu hned večer, až se slunce skloní na jihozápad, tu se už v noci dostanou do velké oázy, kde naleznou potravu. Bez jídla by tak byli jen čtyřiadvacet hodin.

To vše se nezdálo hrozné lidem, kteří už tolik zkusili. Hlavní, co je povzbuzovalo a co jim dodávalo sil, bylo, že svobodni odcházeli stále dál a dále od prokleté kemtské země, že se stále zmenšovala pravděpodobnost, že je stihatelé dohoní.

Západ zhasl, na plameny hořících uhlíků se sypal šedý popel. Uprchlíci se naposled zhluboka napili a vydali se na další cestu. Zmizel skličující žár, tma rozvátá černým křídlem noci, něžně a měkce objímala pokožku lidí, spálenou výhní pouště. Šli po nízké rovné náhorní planině, pokryté spoustou ostrého štěrku, o který se nohy neopatrných poutníků zraňovaly.

Uprostřed noci sestoupili uprchlíci do širokého údolí, posetého šedými kamennými koulemi. Podivné kameny v průměru jednoho až tří loktů ležely všude kolem, jako by neznámí bohové zde byli rozházeli své míče. Lidé, kteří už nešli husím pochodem, ale v neuspořádaném zástupu, mířili šikmo přes údolí k vyvýšenině, kterou bylo vpředu zdaleka vidět.

Po těžkém dni, kdy se tak krutě projevovala nemohoucnost člověka, tichý pokoj noci byl hluboký a zádumčivý. Pandionovi se zdálo, že se nekonečná poušť zvedla k nebeské klenbě, hvězdy se zdály být na dosah ruky v průhledném vzduchu, který byl prosycen jakýmsi tmavým zářením. Vysel měsíc a stříbrný příkrov světla ulehl na tmavou půdu.

Oddíl otroků dosáhl vyvýšeniny. Prudký svah byl pokryt deskami pevného vápence. Vápencové plotny, zářivě vyleštěné nejdrobnějším pískem, hnaným větrem, odrážely světlo měsíce jako v zrcadle a podobaly se bleděmodrému skleněnému schodišti.

Pandion stoupal na jejich kluzký, chladící povrch a zdálo se mu, ještě maličko — a dosáhne tmavomodré klenby nebe. Ale stoupání bylo u konce, schodiště skončilo a začal dlouhý sestup na rozlézající se černou rovinu dole, zanesenou hrubým pískem. Uzavíral ji řetěz zubatých skal, trčících šikmo z písku jako pahýly obrovských trámů. Oddíl došel ke skalám už za svítání a dlouho se proplétal labyrintem roklí úzkých jako trhliny, dokud libyjský vůdce nenašel pramen.

S útesů bylo vidět hradbu nových, písčitých hor, které nepřátelským kruhem obklíčily skály, do nichž se uprchlíci uchýlili. Hluboké fialové stíny ležely mezi růžovými úbočími písku. Zde, u vody, se zatím písčité moře nezdálo tak hrozné.

Kidogo našel místo chrněné před sluncem, kde ohromná kamenná krychle se skláněla nad stěnami pískovcových vrstev, odřezaných na severu hlubokou proláklinou. Mezi útesy bylo dosti stínu pro celý oddíl a ten měl ukrýt lidi až do západu slunce.

Unavení lidé ihned usnuli — nyní bylo jen třeba vyčkat, až se běsnící slunce začne nahoře sklánět a mírnit. Nebe, tak blízké v noci, se opět vzneslo do nedostižné dáli a odtud oslepovalo a spalovalo lidi, jako by se mstilo za noční přestávku. Čas plynul, klidně spící lidi obklíčil žhavý oceán slunečního žáru, který je dělil od rodných míst, kde slunce neničí všechno živé.

Kaviho najednou probudilo tiché žalostné sténání. Etrusk překvapeně zvedl těžkou hlavu a naslouchal. Kolem se občas ozvalo silné zapraskáni a za ním následovalo táhlé žalostné sténání, plné smutku. Zvuky byly silnější, mnozí uprchlíci se probudili a ve strachu se rozhlíželi kolem. Mezi rozpálenými skalami nebylo ani stopy po nějakém pohybu, všichni soudruzi byli na svých místech, spali dále nebo naslouchali. Kavi probudil klidně spícího Achmiho. Libyjec si sedl, zeširoka zívl, a pak se znepokojenému a udivenému Etruskovi rozesmál rovnou do tváře. „To křičí kameny, rozžhavené sluncem,“ vysvětloval záhadné zvuky Libyjec, „to je znamená, že horko klesá.“

Praskání kamenů, plné jakési beznaděje, působilo na uprchlíky skličujícím dojmem. Libyjec vylezl na útes, rozhlédl se štěrbinou mezi sevřenými dlaněmi kolem dokola a prohlásil, že už bude skoro čas se vydat na poslední přechod k oase: je třeba se na cestu napít.

Ačkoli se slunce už silně naklánělo k západu, písčité hory dosud sálaly. Zdálo se naprosto nemožné opustit stín a vejít do tohoto moře ohně a jasu. Ale lidé bez jediného slova protestu se seřadili po dvou a šli za Libyjcem — tak bylo volání svobody mocné. Pandion šel nyní ve třetím páru za Libyjcem Achmim a jako dříve s Kidogem vedle sebe.

Nevyčerpatelná odolnost a dobromyslná veselost černochova často vzpružovaly mladého Řeka, když před hroznou mocí pouště klesal na mysli.

Vražedný dech opět donutil lidi nízko sklonit hlavy před rozlícenou tváří pustiny. Prošli už dobrých patnáct tisíc loktů, když Pandion zpozoroval, že libyjský vůdce je poněkud znepokojen. Achmi dvakrát zastavil kolonu, vylézal, boře se po kolena do písku, na vrcholky písčitých kopců a obhlížel obzor. Na otázky Libyjec neodpovídal. Kopce byly teď nižší a Pandion se radostně zeptal Achmiho, nebudou-li už na konci písečné pouště.

„Ještě máme daleko, mnoho písku je před námi,“ zamračeně odsekl průvodce a obrátil hlavu k severozápadu.

Pandion a Kidogo se ohlédli také a spatřili, že hořící nebe je tam zakryto olověným mrakem. Ponurá stěna, zvedající se vzhůru, vítězila nad obrovskou mocí slunce a záření nebe. Najednou se ozvaly zvonivé a příjemné zvuky — vysoké, zpěvné, čistého kovového tónu. Jako kdyby za písečnými kopci začaly stříbrné píšťaly čarovnou melodii.

Zvuky se opakovaly, stále mocněji, stále hlasitěji a častěji, a lidská srdce začala zrychleně tlouci neuvědomělým strachem, který šířily tyto stříbrné tóny, nepopsatelné a vzdálené všeho živoucího.

Libyjec se zastavil a s žalostivým nářkem padl na kolena. Zvedl ruce k nebi a modlil se k bohům, prosil je o ochranu před hrozným neštěstím. Vyděšení uprchlíci se těsně semkli k sobě na úzké prostoře mezi třemi písčitými kopci. Pandion se podíval tázavě na Kidoga a byl ohromen — černá negrova pokožka zešedla. Mladý Řek po prvé viděl svého přítele bledého strachem a nevěděl, že tak blednou lidé černé pleti. Kavi uchopil průvodce za rameno, bez námahy ho postavil na nohy a zhurta se ptal, co se stalo.

Achmi obrátil k němu obličej strhaný hrůzou a pokrytý velkými krůpějemi potu.

„Písek pouště zpívá, volá vítr a s ním přiletí i smrt,“ odpověděl chraplavě Libyjec. „Blíží se písečná bouře…“

Nad oddílem se rozhostilo zdrcující ticho, rušené jen zvuky zpívajícího písku.

Kavi stál v rozpacích — nevěděl, co dělat, a ti, kteří to věděli, chápali strašnou moc hrozícího nebezpečí a také mlčeli.

Konečně se Achmi vzpamatoval.

„Kupředu, rychle kupředu! Viděl jsem skalnatou plošinku, nezavalenou pískem: musíme se tam honem dostat. Zde je smrt jistá — všechny nás to zasype pískem, ale tam… možná, alespoň někteří se zachrání …“

Polekaní lidé se vrhli za běžícím Libyjcem.

Olověný mrak se přeměnil v rudou mlhu, která zakalila celé nebe. Z vrcholků písečných kopců se zlověstně zakouřilo, dech větru se dotkl rozpálených tváří rojem zvířeného nejjemnějšího písku. Nebylo čím dýchat, vzduch jako by byl prosycen žhavým jedem. Ale už se písečné pahorky rozestoupily, a uprchlíci se octli na malém kousku kamenité půdy, zčernalé a uhlazené. Kolem vzrůstal rachot a hukot zdaleka letícího větru, rudý oblak zdola rychle ztemněl, jako by celé nebe zatáhla černá opona. Jen nad hlavami zůstal oblak temně rudý, bledý kotouč slunce zmizel za hrozným mračnem. Lidé se řídili příkladem zkušenějších soudruhů, spěšně strhávali se sebe bederní roušky a hadry, které zakrývaly hlavu a ramena, zamotávali do nich tváře a padali na nerovný povrch horkého kamene, tisknouce se jeden k druhému.

Pandion se trochu opozdil. Poslední, co viděl, naplnilo ho hrůzou. Všechno kolem bylo v pohybu. Kameny jako pěst veliké vířily po černé zemi jako suché listí, které žene podzimní vítr. Kopce vymrštily proti uprchlíkům tlustá, točící se chapadla, písek se zdvihl a rychle se řítil záplavou kolem dokola jako povodeň, hnaná bouří přes povlovný břeh.

Vířící masa pohltila Pandiona — jinoch upadl a už neviděl nic. Srdce bušilo a každý jeho úder duněl až v hlavě. Zrychlený dech se namáhavě dral z hrdla a rty jako by se pokryly tvrdou kůrou.

Svištění větru, přehlušované dutým hučením řítícího se písku, úpělo vysokými tóny, poušť kolem dokola rachotila a řvala. Pandionovi se v hlavě zakalilo, zápasil s bezvědomím, do něhož ho strhávala dusící bouře, vysávající všechen dech. Mladý Řek se snažil zoufalým kašlem zbavit krk písčitého prachu a znovu začínal zrychleně oddechovat. Ale výbuchy Pandionova odporu se opakovaly stále řidčeji a nakonec mladý Řek ztratil vědomí.

A hřmění bouře bylo stále sebevědomější a hrozivější, její rachoceni se převalovalo po poušti jako obrovská drnčící měděná kola. Kamenitá půda odpovídala chvějícím se duněním jako kovový plech a nad ní se hnaly mraky písku. Zrnka písku nabitá elektřinou vyšlehovala modrými jiskřičkami a celá masa letícího písku se valila plna namodralého záření. Zdálo se, že každým okamžikem spustí déšť a osvěžující voda zachrání lidi zprahlé žhavým vzduchem a ležící tu v bezvědomí. Ale déšť nepřicházel a bouřka hřměla dále. Tmavá hromada lidských těl byla pokrývána stále tlustšími vrstvami písku, tlumícími slabé pohyby, zahlušujícími ojedinělé stony…

Pandion otevřel oči a uviděl na pozadí hvězd siluetu černé hlavy Kidogovy. Jak se dozvěděl Pandion později, černoch se dlouho namáhal nad bezvládnými těly přátel — mladého Reka a Etrusků.

Ve tmě se pohybovali lidé, odhazovali písek se zasypaných soudruhů a naslouchali, ozývá-li se v prsou bezvědomých slabý záchvěv života; mrtvé odtahovali stranou.

Libyjec Achmi odešel se svými krajany znalými pouště a s několika černochy zpět k prameni ve skalách. Kidogo zůstal u Pandiona, nebyl s to opustit sotva znatelně dýchajícího přítele.

Konečně padesát pět položivých lidí, sotva vidoucích cestu a držících se za ruce, se vydalo v čele s Kidogem na cestu po stopách těch, kteří odešli dříve. Nikdo nemyslil na to, že se musí vracet snad vstříc možnému stíhání — každý měl na mysli jen vodu. Voda odsunula touhu po svobodě, potlačila všechno úsilí — voda byla majákem v horečce blouznícího rozpáleného mozku.

Pandion ztratil jakoukoli představu o čase, zapomněl, že se vzdálili od pramene sotva dvacet tisíc loktů, zapomněl na všechno, mimo to, že je třeba se držet ramene druhova, který jde před ním, a malátně kráčet do taktu s přáteli postupujícími vpředu. Asi uprostřed cesty zaslechli vpředu hlasy, které se zdály neobyčejně silné: Achmi a dvacet sedm lidí, kteří s ním odešli, spěchali jim naproti, nesli opatrně hadry namočené ve vodě a dvě staré vydlabané tykve, které našli u pramene. Lidé našli v sobě tolik síly, že se dovedli zříci vody, a navrhli Achmimu, aby šel k těm, kteří zůstali na místě katastrofy.

Bylo třeba nadlidského přemáhání k tomu, aby došli ke studni, neboť sil ubývalo s každými deseti kroky, ale lidé přece propustili mlčky Achmiho skupinu s vodou a vlekli se dále.

Mihotavá černá mlha zastírala zraky klopýtajících lidí, někteří padali, ale povzbuzeni domluvami a podporováni odolnějšími druhy pokračovali v cestě. Padesát pět lidí si nebylo už vědomo poslední hodiny své cesty — šli jako bez ducha, nohy se pohybovaly samy nejistými zpomalenými kroky. A tak přece poutníci došli, voda jim vrátila vědomí, napojila jejich těla, osvěžená krev mohla zvláčnět vyprahlé svaly.

A jakmile nabyli opět vědomí, vzpomněli hned na své povinnosti k přátelům. Sotva se trochu sebrali, šli po příkladu prvních zpátky, aby přinesli druhům, blouznícím kdesi v písku, pramen života — vodu, kapající z mokrých kusů látky. Pomoc byla pro ně neocenitelná, neboť přišla právě včas. Slunce už vycházelo. Voda, kterou přinesli Libyjci, pomohla poslední skupině, zbývající ještě na živu. Lidé se zastavili uprostřed písku, neměli sil pokračovat v chůzi, nedbali domluv povzbuzováni, ba ani hrozeb. Mokré hadry jim daly ještě hodinu sil — čas který postačil k tomu, aby se dovlekli ke studni.

Tak se vrátilo k vodě ještě jednatřicet lidí — celkem se zachránilo sto čtrnáct lidí — méně než polovina těch, kteří před dvěma dny vkročili do pouště. Nejslabší zahynuli hned při prvním pochodu pouští, nyní strašná katastrofa zahubila mnoho skvělých, silných bojovníků. Budoucnost se teď zdála mnohem méně jistá. Nucená nečinnost skličovala, ještě nebylo sil k pokračování v další cestě, zbraně byly odhozeny tam, kde je přepadla písečná bouře. Kdyby měli vzbouřenci potravu, vrátily by se jim síly rychleji, ale zbytky jídla byly rozděleny už na začátku minulé noci.

Na čisté, ničím nezkalené obloze se slunce rozžhavovalo a ti, kteří zůstali na místě katastrofy a v nichž ještě doutnala uhasínající jiskřička života, museli nyní bez pomoci zahynout.

Zachránění se skrývali v rozsedlině mezi skalami, tam, kde leželi den předtím s těmi, kteří už nežili. Jako včera, i dnes čekali na pochod, ale ne až se už zmírní denní žár, nýbrž na noc, neboť doufali, že její chládek dovolí, aby zesláblí pokračovali v zápase s pouští, ležící jim v cestě do vlasti.

Nebylo však souzeno, aby se tato poslední naděje splnila.

Sotva nastala noc, uprchlíci cítili, že jsou s to se pomalu dát na další cestu, ale najednou zaslechli v dálce chraplavé hýkání oslů a psí štěkáni. Nějakou dobu se vzbouřenci těšili, že to je kupecká karavana nebo oddíl výběrčího daní, ale záhy se na temné rovině objevili jezdci. Známé výkřiky „Aatu!“ se rozléhly pouští. Prchat nebylo kam, bojovat nebylo čím, schovávat se bylo zbytečné — zlí psi se špičatýma ušima by uprchlíky našli. Několik vzbouřenců padlo k zemi — poslední síly je opustily, druzí začali zmateně pobíhat mezi kameny. Někteří si v zoufalství rvali vlasy.

Jeden z Libyjců, docela mladý hoch, žalostně zasténal a z polekaných očí mu vyhrkly velké slzy. Amu a Cheriuša stáli se sklopenými hlavami a skřípali zuby. Několik lidí se bezděky dalo na útěk, ale ihned byli zastaveni psy.

Chladnokrevnější zůstali na místě jako přimraženi, napínajíce mozek hledáním spásy. Kemtští vojáci měli opravdu štěstí: dohonili uprchlíky ve chvíli, kdy byli naprosto bez sil. Kdyby měli jen polovinu bývalé energie, většina vzbouřenců by byla dala přednost smrti v nerovném boji před novým zajetím. Ale nyní byly síly povstalců vyčerpány — uprchlíci nekladli odpor vojákům, kteří se blížili s připravenými luky. Boj za svobodu byl u konce. Nyní byli tisíckrát šťastnější ti, kteří dřímali věčný sen mezi pohozenými zbraněmi.

Zmučení otroci ztratili naději na svobodu a byli pokorní a neteční.

Brzo nato se vleklo všech sto čtrnáct lidí na východ s rukama svázanýma na zádech, po deseti přikováni řetízky ke krku a šleháni biči. Několik vojáků se jelo přesvědčit na místo katastrofy, že ostatní zahynuli.

Stihatelé očekávali, že dostanou za každého otroka přivedeného zpět odměnu, a jen to zachránilo uprchlíky před krutou smrtí. Ani jeden nezahynul na tomto strašlivém zpátečním pochodu, ač šli nazí, svázaní, šleháni biči a bez potravy. Karavana se pohybovala pomalu, obcházejíc cestou písečné vrchy.

Pandion se vlekl, neodvažuje se pohledět na přátele, netečný k vnějším dojmům. Ani rány bičem neprobudily mladého Řeka ze ztrnulosti. Jedinou vzpomínkou na zpáteční cestu do otroctví, která uvízla v Pandionově paměti, byl okamžik, kdy došli k údolí Nilu nedaleko města Abidu. Velitel oddílu zastavil karavanu a vyhlížel přístav, kde měla na chycené otroky čekat bárka. Zajatci se shlukli na pokraji sestupu do údolí, někteří klesli k zemi. Ranní vítr zanášel k nim vůni čerstvé vody.

Pandion, který zůstal stát, spatřil najednou na pokraji pouště veselé, něžné modré květinky. Kolébaly se na svých vysokých stoncích a šířily jemnou vůni. Pandionovi se mihlo hlavou, že ztracená svoboda mu posílá svůj poslední pozdrav. Rozpukané a krvácející rty mladého Řeka se pohnuly, z hrdla se vydraly nejisté, slabé zvuky. Kidogo, který se na zastávkách neklidně ohlížel po příteli — černoch se octl v druhém řetěze — pozorně naslouchal.

„Bleděmodré… zachytil poslední slovo. Pandion upadl opět do dřívější netečnosti.

Uprchlíkům sňali pouta a zahnali je do člunu, který je dopravil až k předměstí hlavního města. Tam je jako zvlášť nebezpečné a vzpurné vzbouřence uvrhli do vězení, kde měli čekat na nevyhnutelnou deportaci do zlatých dolů.

Vězení bylo v ohromné jámě, vykopané v suché a tvrdé zemi, obložené cihlami a nahoře překlenuté několika vysokými oblouky klenby. Místo oken byly proraženy nahoře čtyři uzounké škvíry, místo dveří byl šikmý otvor ve stropě, kterým spouštěli vodu a házeli pokrmy.

Pološero, které v jámě ustavičně vládlo, bylo pro uprchlíky dobrodiním: mnohé bolely oči, zanícené od strašného záření pouště, a zajatci, kdyby byli zůstali na poušti déle, byli by nevyhnutelně oslepli.

Jakým utrpením byl pobyt v tmavé, smrduté jámě po několika dnech volnosti!

Zatčení byli neprodyšně odloučeni od světa, nikomu nebylo nic po tom, co cítili a jak zkoušeli.

A přece, jakmile se trochu vzpamatovali po těžkém pochodu, znovu se začali chytat stébla naděje, ač jejich postavení bylo zoufalé.

Znovu promluvil Kavi a jako vždy poněkud drsně vyjadřoval myšlenky, jimž všichni rozuměli. Znovu se ozval Kidogův smích, zazněly pronikavé výkřiky Libyjce Achmiho. Pandion těžce překonával zhroucené naděje, vzpamatovával se pomaleji.

Nejedlou mladý Řek nahmatal ve své bederní roušce kámen — kouzelný dárek Jachmův, ale zdálo se rouháním vyndat nádhernou věc zde, v ohavné tmavé jámě. A kromě toho, kámen ho oklamal, neměl kouzelnou moc, nepomohl mu dosáhnout svobody a dojít k moři. Jednou Pandion přece jen potajmu vyndal modrozelený krystal a pozdvihl jej proti bledému paprsku, který se prodíral škvírou, ale nedosahoval dna podzemí.

První pohled, který Pandion vrhl na radostnou průzračnost kamene, znovu v něm vyvolal touhu žít a bít se za svobodu. Ztratil všechno — na Tessu nesmí ani pomyslit, nesmí si v duši obnovovat obrazy vlasti. Všechno, co mu zbylo — je tento kámen — jako sen o moři, o životě, který kdysi byl, o životě jiném, skutečném. A Pandion se často těšil pohledem na kámen, nacházel v jeho průzračné hlubině útěchu, bez níž by nebyl mohl žít.

Pandion strávil se soudruhy v podzemí sotva deset dni. Osud uprchlých otroků byl rozhodnut lidmi vládnoucími tam nahoře bez vyšetřování a bez jakéhokoli soudu. Najednou se otevřel vchod, do díry spadl dřevěný žebřík. Otroky vyváděli nahoru a oslněné denním světlem svazovali a poutali řetízkem po šesti. Pak vzbouřence vedli k Nilu a hned je naložili na velkou loď, která pak brzo vyplula nahoru proti řece. Vzbouřence posílali na jižní hranici Kemtu, k Vratům Jihu,[54] kde pak na ně čekala poslední a nenávratná cesta do hrozných zlatých dolů země Nub.[55]

Za čtrnáct dní po tom, co uprchlíci vyměnili podzemní vezení za plovoucí, pět set tisíc loktů proti hornímu toku řeky na jih od hlavního města Kemtu, v nádherném paláci velitele Vrat Jihu na ostrově Neb se dálo toto:

Velitel Vrat Jihu, současně také velitel provincie Nub, krutý a panovačný Kabuefta, který se pokládal v Kemtu za druhého člověka po faraónovi, pozval k sobě velitele svých vojsk, vrchního lovčího a vrchního průvodce karavan Jihu.

Kabuefta připravil pozvaným bohatou hostinu na balkoně paláce v přítomnosti hlavního písaře. Silný a svalnatý Kabuefta napodoboval faraóna a hrdě se vznášel nad spolustolovníky na vysokém křesle z ebenového dřeva a slonoviny.

Několikrát zachytil tázavé pohledy, které mezi sebou vyměňovali pozvaní hodnostáři, a v duchu se tomu poškleboval.

S balkonu paláce, který stál na vyvýšeném místě ostrova, se otevíral pohled na široká ramena řeky, omývající skupinu chrámů z bílého vápence a červené žuly. Břehy byly hustě zarostlé vysokými palmami, jejichž listí tvořilo tmavý řasovitý pruh podél úbočí srázného skalnatého břehu. Na jihu se tyčila kolmá stěna žulové náhorní planiny, na jejímž východním konci byl první nilský slap. Tam se údolí řeky rázem úžilo, prostor obdělané klidné roviny rázem končil u nezměrného neplodného území zlata — u země Nub. S terasovitých úbočí skal se dívaly na palác hroby slavných předků — vládců Vrat Jihu, odvážných dobyvatelů země Černých, počínajíc už velkým Chirchufem.[56]

Daleký obzor tonul v našedlém závoji žáru, ale na ostrově byl chládek — severní vítr se tu potýkal s dorážejícím jižním žárem a zaháněl jej zpět do mrtvých spálených stepí.

Velitel Jihu se zamyšleně díval na hroby předků, pak poručil posunkem přítomnému otroku nalít poslední poháry. Hostina byla u konce, hosté se zvedli a následovali hostitele do vnitřních komnat paláce. Octli se ve čtvercovém, nepříliš vysokém pokoji, zařízeném s elegancí a vkusem velikých dob Mencheperrových.[57] Hladké bílé stěny byly dole u podlahy zdobeny širokou světlemodrou obrubou se složitým přímočarým ornamentem z bílých linek, u stropu se vinul úzký pruh z lotosových květů a symbolických postav, malovaných na pozadí matného zlata modrou, zelenou, černou a bílou barvou.

Strop byl lemován úzkým proužkem z černých a zlatých čtverečků a dělen čtyřmi souběžnými trámci z dřeva tmavé višňové barvy. V mezerách mezi trámci byla celá plocha stropu vyplněna pestrým vzorem ze zlatých spirál a bílých růžic malovaných na šachovitě se střídajících červených a bleděmodrých čtvercích.

Široké veřeje dveří z hladkých leštěných cedrových desek byly vroubeny úzkými černými proužky, přerušovanými množstvím dvojitých podélných bleděmodrých čárek. Koberec, několik skládacích židlí ze slonoviny, potažených nahoře leopardi kůží, dvě křesla z ebenu se zlatým vykládáním a několik truhlic na nožičkách, které byly současně stolečky — to bylo veškeré zařízení rozlehlé a světlé komnaty, plné čistého vzduchu.

Kabuefta se beze spěchu posadil do křesla a jeho ostrý profil se výrazně rýsoval na sněhobílé stěně. Hodnostáři si přisunuli židle blíže, vrchní písař se postavil u vysokého stolečku z ebenového dřeva, vykládaného zlatem a slonovinou.

Na lesklé desce stolu ležel svitek papyru s červenobílou pečetí. Na pokyn správce Jihu písař rozvinul svitek a znehybněl v uctivém postoji.

Velitel vojsk, hubený, holohlavý muž bez paruky, mrkl na malého zavalitého průvodce karavan, dávaje mu na srozuměnou, že teď přijde to hlavní, proč sem byli pozváni.

A skutečně, Kabuefta sklopil hlavu a promluvil, obraceje se ke všem přítomným:

„Jejich Veličenstvo, vládce obou Kemtů, život, zdraví, síla, mi poslal spěšný dopis. V něm mi Jeho Veličenstvo poručil vykonat věc neslýchanou — dopravit do města živého nosorožce, jednoho z těch, kteří žijí za zemí Vavat[58] a jsou známi svou nestvůrnou silou a divokostí.

Do Velikého domu se dopravovalo v dřívějších dobách mnoho živých zvířat z dalekých zemi. Lidé Města a lidé To-meri-cheb viděli velké opice, žirafy, zvířata Setcha[59] a stepní svině,[60] sveřepí lvi a leopardi celými zástupy doprovázeli velikého Usermar-Sotepenru[61]; a dokonce bojovali s nepřáteli Kemtu[62], ale nikdy nebyl chycen ani jeden nosorožec.“

„Od nepamětných dob dováželi vládcové Jihu ze země Černých všechno, co Kemt potřeboval, nic pro ně nebylo nemožno splnit. Chci v tomto slavném obyčeji pokračovat: Kemt musí spatřit živého nosorožce. Pozval jsem vás, abychom se poradili, jakým nejsnadnějším způsobem budeme moci poslat do Kemtu alespoň jednoho z těchto strašných zvířat. Co tomu říkáš, Nezi, ty, který jsi viděl tolik slavných lovů?“ — obrátil se k svému vrchnímu lovčímu, zamračenému, tlustému člověku, jehož kadeřavé vlasy, tmavá pleť a hrbolatý nos prozrazovaly, že je původem Hyks.

„Zvíře jižních stepí je nepopsatelně strašné, jeho kůži neprobodne kopí, jeho síla se přibližuje síle slona,“ vážně promluvil Nezi. „Napadá první, drtí a láme všechno, co se mu postaví do cesty. Do jámy ho chytit nelze: ohromné zvíře by se určitě zmrzačilo. Ale kdyby se zorganizoval velký hon a vyhledala se matka s mládětem, bylo by možno zabít samici a zajaté mládě dopravit do Kemtu…“

Kabuefta zlostně klepl do opěradla křesla.

„Sedm a sedmkrát padám k nohám Velikého domu, svého vládce. Hanba ti,“ prst vládce Jihu pohrozil vyděšenému vrchnímu lovčímu, „který hřešíš proti Jejich Veličenstvu. My jim musíme poslat ne polomrtvé mrně, ale zvíře nefer-neferu[63], v plném květu sil, budící náležitý děs. A nemůžeme čekat, až mládě u nás v zajetí doroste… Rozkaz je třeba vyplnit s rychlou pohotovostí, tím spíše, že toto zvíře žije daleko od Vrat Jihu.“

Průvodce karavan Pecheni radil poslat asi tři setniny nejodvážnějších vojáků beze zbraně, s provazy a sítěmi, kteří by mohli obludu chytit.

Velitel vojsk Senofri se nespokojeně chmuřil, zachmuřil se i Kabuefta. Nato průvodce karavan chvatně dodal, že by se nemuseli posílat vojíni, ale že by se mohli donutit Nubijci, aby oni chytili zvíře.

Kabuefta zavrtěl hlavou a ohrnul rty s opovržlivým pošklebkem.

„Doby Mencheperry a Sotenpery dávno minuly, opovrženíhodní obyvatelé země Nub se už nesklánějí v pokoře. Senofri ví, s jakými těžkostmi a s pomocí jakých lstí udržujeme choutky jejich hladových úst… Ne, to nejde, musíme provést rozkaz sami…“

„Co kdyby se místo vojínů obětovali otroci,“ opatrně poznamenal Senofri. Zamyšlený Kabuefta zazářil:

„Při bohyni Maat[64], máš pravdu, moudrý veliteli vojsk! Vezmu z vězení vzbouřence a uprchlíky, nejodvážnější otroky. Ti obludu chytí.“

Vrchní lovčí se nedůvěřivě usmál.

„Jsi moudrý, vládce Jihu, ale smím se ptát, jak donutíš otroky, aby šli proti strašnému netvorovi na jistou smrt? Hrozby nepomohou — můžeš proti smrti postavit zase jen smrt. Jaký v tom bude pro ně rozdíl?“

„Znáš lépe zvířata než lidi, Nezi, proto nech lidi na starosti mně. Slíbím jim svobodu. Ti, kdo už jednou šli pro ni na smrt, půjdou ještě jednou. Proto chci použít otroků, kteří se zúčastnili povstání.“

„A splníš sliby?“ opět se zeptal Nezi.

Kabuefta vyšpulil nadutě spodní ret:

„Velikost vládců Jihu nedopustí, abych se ponížil před otroky lží, ale ti se zpátky nevrátí. Nechrne toho! Řekni mi raději, kolik bude třeba lidí, aby bylo možno zvíře chytit, a jak je daleká cesta do míst, kde žije.“

„Je třeba nejméně dvou set lidí. Zvíře jich polovinu rozdupe, ostatní se na něho navalí hromadně a svážou je. Za dva úplňky měsíce začne velká voda, v zemi Nub budou deště, tráva v stepích se zazelená. Tehdy zvířata půjdou na trávu na sever a bude je lze najít přímo u řeky v oblasti šestého prahu. Nejdůležitější bude chytit zvíře blízko řeky, jinak vojáci nedotáhnou zvíře, které má váhu čtyř býků, živé. A po řece je dopravíme ve velké kleci až do Města…“

Velitel Jihu uvažoval, cosi počítal, jeho rty se pohybovaly.

„Chet!“[65] řekl konečně. „Půl druhé stovky otroků stačí, budou-li se lidé dobře bít. Sto vojáků, dvacet lovců a průvodců. Ty, Nezi, převezmeš vrchní velení! Dej se do práce ihned! Senofri vybere spolehlivé vojáky a pokojné[66] černochy.“

Vrchní lovci se uklonil.

Hodnostáři opustili komnatu, pošklebujíce se novému rozkazu, jehož provedením byl Nezi pověřen.

Kabuefta posadil písaře ke stolku a jal se diktovat dopis veliteli věznice obou měst u Vrat Jihu — Neb a Sevene.