árodopisné a cestopisné obrazy ze Slovenska

Z UHER

Tak jako u nás v Čechách k nóbl tónu patří, aby si lidé nejen z potřeby, ale více pro vyražení do lázní zajeli – to jest, kdo na to má —, tak to i v Uhřích způsob. —

Jak známo, je v Uhersku velmi mnoho minerálních vod a kúpelí. Že žádná z těch lázní nepožívá té světoznámé pověsti jako třebas naše Karlovary, ani tak navštěvovaná není, toho vinu nelze snad ani tak hledat v slabší moci a léčivosti vody, jako v předešlé uzavřenosti země, netečnosti a nevšímavosti maďarské. – Než proto přece mají několik kúpelí, které po celém Uhersku a sousedním Polsku známé jsou a kamž mnoho hostů přichází; – nejvíce navštěvovány a nejslovutnější jsou lázně v Starém Budíne, tak zvané turecké, „kdě vře voda živým ohňom,“ jak mi jedna žena vykládala, Teplice v Trenčínsku, Sliač ve Zvolensku, lázně bardějovské (Bartfeld), libavské ve Spiši, parádské v Hevešské stolici v Matrách, mimo množství jiných menších, více méně zpustlých, známých a navštěvovaných jen od okolního lidu. —

Smluvilo se nás několik, že zajedeni do Sliače, dílem pro vyražení, dílem pro potřebu. – Mělo to být hned prvního září; „kočiš“ také časně ráno koč z kolny vytáhl, ale musel se ještě mazat, koně nebyly kované a sedátka v koči nebyly zavěšené, zákolníky chyběly, které prý nejspíš že jakýs „hundsvút cigán ukradol“, a než se to všecko zřídilo a opravilo, prošly tři dni, a čtvrtý den ráno jsme ještě byli doma, protože naše gazdina pogáčky na cestu pekla a panu doktorovi časně ráno vstávat se nechtělo. Byla hodina s poledne, když jsme vyjeli; seděli jsme v chládku pod rohožovou střechou, kterou byl kočiš na čtyry palice (hole) nad námi zavěsil. – Koč byl dřevěný, jak obyčejně jsou, uvnitř hodně slámy a na ní pokrovce (huně), by se nám měkce sedělo; při kočí čtyři koně v jedné řadě zapřežené. – Slovem jeli jsme jako páni. – Po městě zastavovali nás známí s poptávkami a bírešové i kočišové, kterým známo nebylo, kam nás Janko veze, bez ostychu na něho si křikli: „Kdeže iděš?“ – a Janko rovněž hlasitě odpověděl: „Do kúpelov.“ – Za městem se ještě kočiš trochu zastavil, by si nacpal pipu (dýmku). Maje nacpáno, žádal od pánů ohně; když mu pán jeho ohně dal, bafl si několikrát, vrecko s dohánem položil si na hlavu do zahrnuté střechy klobouku, zatočil bičem koňům nad hlavou, rychle s námi po písčité rovině uháněje. —

Přes vesnice Koláry, Velkou Calomiji, Ipolykeszi, pustu Kápu přijeli jsme na první stacii do Balogu, kde se vzala přípřež, neboť nechtěl doktor s vlastními koňmi dále ject, že bychom nejeli rychle. – Uprostřed vesnice před jedním stavením ležela kláda, na kládě seděl zavalitý muž v širokých plátěných nohavicích, boty s ostruhami na noze, klobouk s perem na hlavě, krátkou pipu v ústech, vedle sebe palici. – Dle palice pozná každý pana „bíró“ (rychtáře), jiný palici nenosí, a rychtář bez toho znaku své hodnosti ani na dvorek nevyjde. —Jak kočí před stavením zastavil, richtár posmekl, ptaje se zdvořile, chce-li velmožný pán „rospon“ (Vorspann). Slyše, že ano, vzal palici a odešel, by sebral některého pacholíka, který by schytal pasoucí se koně. Vědouce, že to dlouho trvat bude, než „koniar“ koně schytá a zapřáhne, chodili jsme trochu po vsi. —

Krajina je pěkná. – Na západ modrají se vysoké hřbety Janovských hor, na jihu pohoří Novohradské se sklání. – Z Novohradské do Honťanské stolice táhnou se vrchy Bereženské a od Krupiny dolů zabíhají vrchy Hrušovského pohoří, nejnižší to výběžek Sťávnických hor. Širokou tu kotlinu, ležící mezi těmi vrchami, protéká lpěl, plúžíc se jako hádě mezi zelenými lučinami, na které každé jaro svoje rmutné proudy vylévá do Dunaje. Po břehu rozkládá se mnoho močálů, zarostlých vrbinou, rákosím, šáchorem (sítí), mezi nímž se z jara leskne šat sličné „vodnej dieuky“, také „lepá diouka“ zvané (Nuphar luteum), a později vysoký, štíhlý „lokaj“ svou bělorůžovou korunou se honosí.

Po vršinách rodí se dosti dobré víno a ve vinicích nazvíce sázené ovocné stromy dávají hojnost dobrého i krásného ovoce, sluky, baráčky, meruňky, hrušky i jablka. Pole je tak úrodné, že kdyby prý popele zašil, by žito vzešlo. – Tak se tomu i podobá, neboť při tom špatném hospodaření, při špatném vzdělávání polí přece „zboží“ je hojnost. Poněvadž katastrální vyměření polí tu posud uvedeno není, mají gazdové pole na „zboží“ při jedné straně dědiny neb města, na sadbu při druhé straně, a také i luka jsou vespol, a kdyby si nedali jisté znamení, nevěděli by mnohdy, čí které pole je. Jeden rok zaseje se obilí, druhý rok na to samé pole zasázejí sadbu, a to se pravidelně ob rok mění. Když pole zorají, zvláčí je roštím a sejou; všecko kamení, bej li, chrasť se nechá, a tak vyhlíží novozaseté pole jako u nás starý úhor. Zvlášť chabdí (divý buoz) celé lesíky vidět na polích. Z chabdového ovoce pálí pálenku, kterou též co lék potřebují pro „mrchavý krč“ (křeč v žaludku). – Při takovém rozdělení polí nemůže to také jinak být, než aby všickni naraz sklízeli, což se také děje. Obyčejně ve vsích rychtář a v městech hajduk (panský neb úřední sluha) začátek senoseče, žatvy, sklízení kosienka (votava), kukuřice a sadby i vinobračky ohlásí. Nejvíc seje se žito (pšenice) a rož (žito), jarec (ječmen) řidčeji. Kukuřice sází se velmi mnoho, též mnoho bobů; – hrách a šošovice méně než u nás. Ze sadeb je hlavní věc „kapusta“ (zelí), pak „krumple“ (zemiaky), „těkvice“ (dýně), „uhorky“ (okurky), což vše s bobem a kukuřicí na jednom poli roste, tvoříc jedinou huštinu přikrytou širokými listy dýní. Mezi těmi prodírají se tu a tam stopky bobů, lodyhy okurek a dýní, vinouce se okolo vysokého silného stébla kukuřice a krášlíce ji žlutým, bílým a červeným květem. Je třeba vždy listy dýní protrhat, aby slunce proniknout mohlo. – Také vidět kusy země doháněna posázené, avšak za nynější doby, co tabáční monopol zaveden, nesází se ho již tak mnoho, lidu je ta obmezenost neobyčejná, nechce se jim ucházet o dovolení, by dohán sázet směli. – Pastev je velmi mnoho a dobytek rožní, koně, skot i „svinský“ je od nejčasnějšího jara až do „tuhé“ jeseni ve dne v noci „vonku na paši“.

Dědiny od Ďarmot k Šahám více jsou obydlené Maďary než Slováky. – Ticho bylo po vsi, neboť se sklízel kosienok na blízkých lukách a všecko to bylo venku; jen několik starých „néniček“ šukalo po domácku a dvě stály vykasané v struze, „plákajíce“ na lávce položený „šat“ dubovými deskami. Horko bylo, koně krvácely, jsouce od bzikavek seštípané; když se kočí chvíli díval, jak se ošívají, odešel a přinesl hrst „masliakových“ listů, který bujně všude okolo plotu roste, a začal nimi koně natírat. „Proč to děláte, Palo?“ ptám se ho. – „Eh, pře tie běsné muchy,“ odpověděl. „A pomůže to?“ – „Eh ver pomuože; kód sa koně natřu masliakom, něsadně na ně mucha,“ ujišťoval Palo.

Konečně přilítl z jednoho konce dědiny kočiš na koni, tři koně za sebou táhna, a s pomocí Palíka a richtára, který dostal diškreciu, jeli jsme za hodinu dále. – Z luk ozýval se zpěv, bylo tam hluku a šumu dost a dost; Maďar sice není zpěvný ani hovorný, ale služebný lid a dělníci, větším dílem to Slováci, rádi hovoří a zpívajíce vstávají i lehají. – Také z luk ozývaly se nápěvy slovenských písní a bíreš, – který čtyry voly maje zapřáhnuté u nevelké fory votavy, pomalu domů jel, zpíval si melancholickým tónem, leže hoře na voze: „Štyry vouky parné navěky sú v jařme – Sarvaška narukyňa nikdy něpotiahně.“ – Chtěl se našemu spřežení vyhnout, ačkoliv toho třeba nebylo, neboť maďarské silnice stačí na patero spřežení, ale že viděl velmožné pány a panský koč – to ho pohnulo; – než ze svého položení se nehnul – jen bičem poukázal nalevo – a křikl na voly: „Hé, Beťár, něce – Bimbó, něce!“ – a Beťár, Bimbó (poupě), Sarvaška a Róza šli stranou. —

Přes Nagyfalu (Velká Ves) a Hídvég přijeli jsme do Palanky, kde začínají Janovské vrchy, – na jednom z nichž vidět zříceniny hradu Dregelu (Drégely). Chtěla jsem se něčeho bližšího o této zřícenině dovědět, ale moji spolucestovníci, ač jeden z nich od mládí v krajině žil, nevěděli nic více, než se obyčejně na takovou otázku odpovídá: „Bol zámok, hiba Turek ho zrútil!“ – Jestli se o podobných věcech člověk z pověstí lidu sprostého něčeho nedopátrá, tak zvaná vyšší třída obyvatelstva se dokonce o takové věci nestará, – od těch pranic se nedoví. – Ti neznají ani meze své vlasti, o tom, co za pomezí, dokonce nic nevědí, z historie znají některé slavnější jména, jako Szent István, Béla, Matyáš király, vědí, že byl Turek v zemi, a ještě některé caparty z historie (a to páni jen), – nejoblíbenější však jejich rozprávka, když jiní víno jazyk rozváže, je francouzská vojna a slavné reštaurácie předešlých let, k čemuž nyní vpletou události poslední doby. – K čemu by si hlavy takovými věcmi trápili a s nimi se nosili – „činí to velké nepohodlí, velká iluminací“. – Až listin se člověk též málo doví, dokonce co se památek slovanského obyvatelstva dotyce. – Málokdo si tam všímá minulosti, aniž myslí, že potřeba z ní pro budoucnost čerpat a na ní stavět. – Žijou jen v přítomnosti, minulost je ta tam, a v budoucnosti, dá Pánbůh, také nějak bude, myslí si každý, a proto se stará jen sám o svou kůži, a kdo by ho chtěl z jeho pohodlnosti vyburácet a mu překážet, ten jeho nepřítel. – Kdo si ale chce s nimi hovit a přisvědčí všemu, ten má zlaté časy mezi nimi. —

Také můj soused doktor „úr“ (pan) raději mluvil o dobré pečínce a všelijakých jiných rozkoších než pouze o duševních zábavách; byl to Maďar, hodný člověk, upřímný, ale dobré živobytí a pohodlí šlo mu nade všecko.

Přes Hont a pustu Szurdok přijeli jsme večerem do Sáh (Ipolyság), stoličného to města Honťanské stolice. – Město je malé, a jediný stoliční dům, který všude nákladněji staven bývá, „robí tam trochu parády“.

Doktor úr měl jakousi antipatii proti hostincům, a vždy zajížděl nejraději do dvorců. Také v Sahách kázal kočišovi: „Tam hor zavrác do Jankovičov!“ – Kočiš obrátil do otevřených vrat jednoho z větších dvorců, my ale namítali, že bychom raději do hostince, an nejsme známí. „Načo vám třeba znať Jankoviča, šak já ho znám.“ Mlčeli jsme tedy. – Kde není hostince, tu ovšem bývá způsob, že pocestný zajede do kteréhokoli stavení a kúšťok chleba, pohár vína a nuocku pýtá, což se mu všude milerádo poskytne, byť i zcela neznámý byl, nuž ale Maďar, když nemusí, v hostinci nerad bytuje, a vždy raději u „baráta“ nocuje. —

Pan Jankovič stál s dýmkou v ústech na zápraží pod stříškou, která při žádném panském stavení chybět nesmí.

„Alászolgája, doktor úr!“ zvolal, poznaje svého známého; – padli si do náruče a líbali se. Pak vítal i nás a začal maďarsky s námi rozprávať, slyše ale, že já nemluvím maďarsky, řekl dvorně: „Znám já aj po slovensku rozprávať,“ – poklonil se, pobízeje nás do izby. Domácí paní nás též po slovensku přivítala; byli jsme v okamžení jako doma. Bylo sice již ve velké izbě k večeři pokryto, ale nestačilo pro hosty – proto vyšla domácí paní ven, aby vydala kuchařce ještě některé přídavky, a služka přišla za chvíli pokrývat znova na stuol. Doktor úr byl výborný znatel národů uherské země, jen na služku okem mrskl, uhodl, že je Slováčka. „Slováčka ta,“ odpověděla domácí paní, „aj kuchařka Slováčka; Maďarky nie sú dobré kuchařky, nie sú tak robotné ako Slováčky.“ – Snad by domácí paní byla svoje rodačky nebyla tak pohaněla, kdyby vůbec pohodlnost v práci a neumělost u vedení hospodářství za hanbu se považovalo. —

Děvče sklopilo ohnivé oči co jiskry a pýřilo se, vidouc, že tolik mužských očí na ni se obrací. „Z ktorej si stolice?“ ptal se jí doktor. „Z Liptovskej,“ odpověděla jemným hlasem. „Eh věru tam driečne sú dieuky,“ mínil druhý můj spolucestovník. Domácí pán přinesl na tácu cigára, na sítě krájený dohán, přinesl i pípy rozličného druhu, poloze vše na prostranný stolek hostům k potřebě; služka donesla svíci a pánové si zafajfčili. Netrvalo to dlouho a služka nesla na stůl polívku. Za lepších časů i v menších šlechtických domech k posluze u stolu býval alespoň jeden „inaš“, nyní se všude služebnictva umenšilo, a nejen v měšťanských, ale i v menších šlechtických domech posluhují služky. – Však takové děvče v bílé košili, tmavé suknici, pěkně učesaná, třebas boso bylo, takovou parádu dělá jako šňůrovaný inaš.

Měli jsme strojů na kolikero, ale od žádného mnoho; paprikáš, pečínka, kapusta se slaninou, i bob nechyběl. K zajedení přinesl se ještě sýr, ovoce a oblíbený desert, vařené sulky kukuřice, které se horké se solí jedí. – Vína byla hojnost. – Po večeři začalo se znovu fajčit. „Akože sa voláš?“ zeptal se doktor služky, když mu zapalovala čibuk. „Marka,“ odpovědělo děvče. „Ah peknuo měno, páčí sami,“ pohodil si hlavou doktor. „No, něch sa páčí,“ usmála se Marka. Hovořilo se o lecčem, a páni barátové když přišli do ohně, pletli si slovenčinu a maďarčinu s latinou, že snad ani sami nevěděli, o čem je řeč. Později nás hospodyně ještě i čajem častovala, což nynější doby všeobecně do módy přichází, – k čemuž Marka čerstvě pečené pogáčky přinesla.

Vykázali mi izbu vedle kuchyně na nuocku. Z kuchyně bylo slyšet každé slovo; kuchařka i Marka poklízely ještě, když se již ostatní čeleď na lože odklidila, – a chvílemi se mezi štěbetáním i do zpěvu pustily. – Tak Marka začala:

Eh věru srno boly tri vlastnic sestřičky,

eh věr srno se rozešly ako laštovičky;

jedna je za Váhom, druhá za Dunajom,

tretia si vandruje za švárným šuhajom!

„Šak ver za švárným!“ ozval se hlas starší kuchařky. „Lazar šumný šuhaj. Kedyže ti dojde?“ – „Hádám, že eště dněska. Bol by skorej došol, koby vuolu mál, ale je na paši. Len ale že dojde, vravel mi, co by o pounoci bolo!“ odpověděla Marka. – „Jaj bože, o pounoci nešla by já som voň, co by mi slepú kobylu dávali; to strach!“ ozvala se kuchařka. – „Dačo strach, dačo, – keď frajer u těba stojí,“ povídalo jí milující děvče. —

Umlklo vše vně i zevně domů, jen uliční psi chvílemi se pustili do štěkání neb vytí, z kalužin ozývalo se kuňkání žab. – Spát se mi nechtělo, noc byla teplá, otevřela jsem si „oblok“ a dívala se přes nízký plot zahrady do Otevřené krajiny. – Měsíc svítil jasně, podél řeky táhl se mlhavý pas, na lučinách sem tam vidět bylo rudou zář ohně a okolo kmitaly se temné postavy pastevců, k nimž se přidal na okamžení i vůl neb kůň. —

Tu najednou letí zevzdálí jezdec na bystrém koni, letí jako pták – až nablízko stavení. – Skočiv dolů, dá koně „do puta“, nechá ho, by se pásl na louce, skočí přes plot, mihne mi okolo obloku jako stín, a u vedlejšího okna ozve se tiché zaklepání a otázka: „Marko, spíš?“

„Nespím, duša moja!“ – tiše se ozve z kuchyně.

Zahalen v bílé širici dlouho stál Lazar u okna frajerky, a když odcházel, měl vedle černého péra na kalapu „živé piero“, jež mu Marka zastrčila na důkaz, že byl u milého děvčete.

Ráno, když jsme po úpravném „fruštiku“, při němž ani slanina, ani slivovica, ani dohán nechyběl, od vlídných hostitelů se rozloučili a Marka šaty naše na koč vynášela, podíval se jí kočí s úsměvem do očí, zpívaje si:

Na hoře detěl je, pod horou laluje (lilie),

trhala ju moja milá od večera do rána.

Keď ju ona trhala, tak si ona spievala:

Chojže, nuly, chojže sem, uvijem ti pierko z něj –

Marka mu rozuměla, byl to přítel Lazarův; pleskla ho přes rameno řkouc: „Bodaj si na hrdlo ochoreu, ty figliar, ty!“ – pak uskočila do domů, nedbajíc na doktora, který na ni volal. —

Ze Šah přijeli jsme přes Gyerk, Tompu, pustu Szemeréd a Slatinu (Szalatnya), kde studánka, z níž se rozváží známá po Uhersku kyselka, opět na stacii do Moravec. – V předešlých dědinách je obyvatelstvo míchané, ale v Moravcech jsou jen Slováci – nazvíce náboženství luteránského. – Tu vidět stavení již pevněji stavené, šindelem kryté, vše vůkol spořádanější než mezi Maďary, stavení, zahrádky a sady, kdežto pěkného ovoce vidět bylo, zvlášť hojnost „kvostkového“, breskyň, slůvek. V zahradách všude keř buozu bílého a orgovánu, růže, tubirozny, volaučí pyšťoky, fialy a více jiných pře dieučence na kytice, a pěkně kvetoucí fazole, které se vinuly okolo plůtku, okolo oken, ba až na samu střechu, krášlíce ji živými pletenci. Také nikde nechyběly sazenice harmančoku a kučeratky, „liek to pře drenie v črevách,“ jak mi babka jedna povídala.

Obloky u stavení trochu větší, než bývají u maďarských selských stavení, nábytek v chyžích též tak skromný, vše ale čisté, úpravné. – Několik stouců, stuol, postel, skriňa a veliká pec je vše, co vidět. – U luteránů v koutku u stolu almárka, kde bible schována. – Po stěnách v izbě visí „riad krajší“, v pitvoru k obyčejné potřebě. – U katolíků mimo to i obrázky. – Maďar nespí v peřinách, ale žena jeho ráda má mnoho peřin, a všude vidět lože vysoko nastlané s tmavými povlaky, v podobě rakví. – Slovačkám se ale „páčí“ veselé barvy na povlakách, a záhlavce i duchny jen kvetou, vystlané dovrchu na způsob mohyly. —

Kočiš náš zastavil před kostelem, vedle něhož škola i stavení rychtáře. – Rychtáře nebylo doma, žena ale zvala nás do chyže s dodáním, že pro muže pošle. – Rektor stál před školou, a hned abychom vešli k němu. – Co dělat, šli jsme. Rektorka přivítala nás tak přívětivě, jako by „rodina“ přišla, a hned přinesla na stůl biely chlieb, sůl, hrozno, sluky i domácně pálenu slivovicu. Pan rektor ukazoval nám zatím svoji malou knihovnu, v níž nejen latinské knihy měl, ale i několik českých, čemuž se doktor úr nemálo divil, neboť slyšel o Ceších něco zvonit, ale že by měli ti lidé literaturu, o tom se mu nezdálo. – Rektor litoval, že není pan farář doma, ten že by nás nepustil. Dle maďarského obyčeje nebylo by to pranic divného, kdybychom každou píď cesty u některého zemana, farára nebo szolgabíró se zastavili, byli hodovali, fajčili, kartuvali od rána do večera, od večera do rána, nedbajíce, kdy na místo přijdeme a domů se vrátíme. —

Mezi nožmi, které paní rektorova na stůl ubrouskem pokrytý položila, byl jeden, jehož želízko delší i širší bylo druhých a rukověť velmi čistě ze slonové kosti zpracovaná. Vida, že nůž prohlížím, povídal rektor: „Také nože nosievaly dieuky vraj za pásom, keď Turek panoval v Uhorskej.“ – To zavdalo příčinu, že nám pan rektor mnoho vypravoval, co vystáli lidé pod dvěstěletým panováním Turků. – Doba ta se posud živě vzpomíná v písních a pověstích lidu. Na špici staré věže posud vidět půlměsíc, kterýžto znak každá obec přijmout musela, chtěla-li zachovat život a jmění. Rychtář přišel z pole a hned řekl, že nám „priam“ přípřež objedná, což se i stalo; ba tak velmi zdvořilým byl, že nám dal svůj vlastní povoz, abychom až na nejbližší stacii volněji seděli. —

Opodál našich kočů stáli děvčata a šuhajci, gazdiny vybíhaly na zápraží a gazdové stáli na prahu, by se na nás podívali. Rychtářka stála venku s celou svojí rodinou; ona „něvyzerala“ již mladě, ale že by ti vzrostlí synové rychtářovi vlastní byli, nebyla bych si pomyslila. „Kelko rokov čítáte?“ ptám se ho. —“Merujeden rokov,“ odpověděl. Nejstarší syn jeho byl dvaadvacetiletý, ženatý, dvě léta již vojákem, žena byla při rodině. Druhý syn byl též ženat a třetí, který se chystal s námi ject, ač mu teprv osmnáct let bylo, měl také již ženu pramladinkou. „Aj Zuza,“ řekl rychtář, ukazuje na svoji čtrnáctiletou dceru, která se stydlivě za svekruše schovávala, „aj Zuza je verenica.“ – Je to mrav v celém tom kraji, že mladí lidé velmi časně do manželského stavu vstupují. – Od dvanáctého do šestnáctého rokuje pro děvčata pravý čas, jak je osmnáct- dvacetiletá, zovou ji „stará diouka“. – Nic není neobyčejného, že se vdává i dvanáctileté děvče; obyčejně se to tenkráte stává, když vidí rodiče obou svůj prospěch v tom a se bojí, by v pozdějších letech plán jejich nějak se nezmařil. – V tom pádu ale zůstane mladinká gazdinka pod dohledem ženichové matky, dokud není schopna „za muža ísť“. – Ženich bývá o dvě tři léta starší. Vdavky, kde muž o mnoho starší ženy, za nedobré se drží a vhodnější se jim zdá být, „keď je chlap mladší od ženy, něž aby o vela rokov starší bol“. – To snad vina, že záhy ženy stárnou; třicetiletá žena jako babka vyhlíží. Muži jsou mnohem krásnějšího a silnějšího těla v poměru k ženám. —

Ženský kroj liší se poněkud od kroje slovenského v sousedních stolicích. Ženské mají na sobě jedinou krátkou sukni z bílého hrubého plátna. Tílko košile přiléhá těsně k tělu, rukávy mají v letě pólo, v zimě zcela dlouhé, do pásku všité. U rukou, na ramenou a při hrdle je košile červeně a modře vyšitá. Před sebe vezmou úzké fěrtušky tmavomodré, uprostřed s červeným páskem, děvčata ale k muzice a do kostela mají též bílé plátěné. – Okolo boku otočí si strakatý vlněný pas, od něhož vzadu i po stranách střapce a stuhy dolů visí, u svobodných čím strakatější, tím lepší. – Přes tílko nosí ženy „oplecko“, lajblíček to bez rukávů a šušků, zpředu vystřihnutý, na dvě sponky sepjatý. Je ze sukna, v letě lehký, v zimě kožešinou podšitý. – Děvčata nenosí oplecko, ale v neděli vezmou přes hrubé tílko košile tenúnké, pěkně vyšité, jež ale nezastrčí do pasu, jen tak okolo těla vlát nechávají. – V letě berou do kostela „ručníky“ úzké dlouhé (jako echarpesa) z bílého plátna, při koncích červeně vyšité. V zimě nosí děvčata bílé vlněné kabáty, ženy kožichy po kolena dlouhé, bílého svrchu, černě vyšité. Za tureckého panování nosívaly se prý ty kabáty i ručníky ze sukna červeného a byly žlutými a modrými šňůrami vyšité. Za pasem prý nosívaly ženy nože jako ten, na nějž jsem se dívala. —

Vlasy nosí děvčata v týle svázané, ve dva pletence spletené, stuhami propletené. Při konci pletence je mašle. – V neděli mají děvčata na hlavě partu vysokou, zlatem vyšívanou; vzadu je růže ze stužek udělaná, od níž vlaje množství končoků po plecích dolů. – Ženy mají vlasy v jeden drdol shoulené a přes ně dynko, které zadní díl hlavy celkem přikrývá; dynko to je z bílé látky, složené v záhybky, které musí tvořit hvězdu. – Nad čelem uvážou si úzký bílý vínek, jehož konce v týle v smečku svážou. Okolo vínku jsou čipky, které poněkud čelo zakrývají. Starší mají ty vínky i barevné neb barvy světlé (barva modrá zove se světlá). V zimě nosí přes ně plénu. – Na nohou ženské vesměs černé korduánové boty s podkůvkami nosí. Celkem vyhlíží kroj ten pěkně, zvlášť když více děvčat v neděli ve vysokých partách, které se zpředu řeckým čepicím podobají, do kostela jde. V ruce nese si každá kytici, což vůbec způsob po Slovensku, a v zimě, když nic kvetoucího, alespoň si ulomí struček muškátu, který si každá proto již v „čeriepku“ za okny chová.

Mužský kroj neliší se od ostatního mnoho. V zimě vlněné nohavice přilehající, v letě široké plátěné gatě; okolo těla kožený pas, na němž mnoho knoflíků a řetízků mosazných pro ozdobu. – Vrchní díl těla přikrývá košilka, která nezasahá až zcela k pasu, aniž k tělu přiléhá. Rukávy jsou široké, červeně vyšité. – Muži nosí oplecko kožešinou podšité, šuhajci jen v zimě. – Přes sebe nosí pod kolena dlouhé bílé vlněné, černě vyšité kabanice, které přes ramena lehce přehozené, u krku šňůrou přidržené mají. Po boku nesmí chybět na řemeni zavěšený kožený vaček (torba, taška), do něhož, jde-li se přes pole, chléb, slanina a volačo k potřebě se dá, a čutora naplněná slivovicou neb vínem. – Klobúky mají udělané se širokými střechami a okolo dynka červenou šňůru zatočenou. V neděli ovšem octne se tam i piero, které vždy děvče svému šuhajci chystá. – Místo opánků nosí se boty. – Konečně sedli jsme na koce; já ještě s jedním z spolucestovníků sedla do vozu rychtářova. Byl úzký, dlouhý jako bedna, jak je tam obyčejně mají, ale tak měkce bylo v něm nastláno, že nám dobře bylo. – Paní rektorka měla starost, abychom než na stacii dojdeme, hladem nezemřeli, rozkrájela nám celý bochník chleba a mně dala do vozu plnou mošnu hroznů a jiného ovoce, pro něž schválně do vinice poslala, a ještě litovala, že nejeděm „nazpak“ přes Moravce, že by nám dala hrnčok „lekváru“. – Já činila námitky, ale soused můj kynul mi, abych neodpírala, že by nepřijatí dárků hostinnost urazilo. – Nechala jsem tedy paní rektorku do vozu „pratať“, co sama chtěla. – „No, lenže daj pozor, syn muoj!“ volala matěra na Michala, který s námi jel, když ženičce své ruku podal a na koč vyskočil. – Rozloučili jsme se s hostinnými lidmi, doktor úr pokynul děvčatům a gazdinkám milostně rukou, čemuž se hlavy sestrknuvše zasmály, á již ujížděli jsme s vršku dolů. —

Nad Moravci jsou po vrších vinice a na jednom z nejbližších vrchů, as čtvrt hodiny od dědiny, vidět zříceniny hradu súdovského, o němž ale neslyšela jsem více, než že ho Turek zrútil. – Dále mezi vršinami je Lysovec, kde prý za panování Turka ze všech nejukrutnější „pašalik“ sídlel. – Mnoho zůstalo pověstí v ústech lidu o jeho ukrutnostech. – Jednu z nich povídal nám Michal. Chudá jedna vdova měla švarného syna, který ji živil a opatroval, neboť byla slepá. Měl ten šuhaj frajerku, která byla krásná, že nemohla více být. Pašalík slyšel o kráse děvčete a poslal hned pro ni hajduky, by mu ji předvedli. Šuhaj tomu bránil a mnoho hajduků zrubal „baltou“, ale chytli ho, svázali a pašalík kázal k smrti ho ubičovat, což se i stalo. Když to jeho nevěsta slyšela, vrazila do sebe nůž a matka nariekala „ako sirá holubica“ na jich hrobě tak dlouho, „až sa jej srdce od žalosti rozpuklo“. —

„Znají u vás děvčata vela rozprávek?“ ptám se Michala, když dokončil.

„Jaj,“ pohodil si hlavou, „misel by to byť arch papieru viačší ako ten vršok, co by sa aj naň sprataly všecky rozprávky, co ich dieuky znajú!“ – přitom ukázal na vrch, k němuž jsme dojížděli.

„Ako se v neděli odpoledne zabáváte?“ ptal se ho můj soused.

„Eh hocako sa zabávame; sobášení ludia besedujú, šuhajci s dioukami hrajú, a keď gajdoš přídě zagajdovať, tancujú,“ odpověděl.

„A což ženatí netancujou?“ ptám se.

„Eh volaktorý tancuje, volaktorý nětancuje. Už sa len preca tie ženy ,jedia', keď muž inšej buočky stiská,“ usmál se potměšile mladý manžel.

Když jsme přijeli do Nádasu, ptám se Michala, zdali tam Slováci. On ukazuje bičem na několik ženských v temném šatu, povídá: „Sak věr to člověk zdaleka pozná, že Maďaři sú. – Maďarka lúbi čierny šat, Slovenka veselý.“ —

Až do Elesfalu je krajina rozmanitá. Vršiny porostlé révou a ovocnými stromy střídají se s březovými hájemi, s holými vrchami, kde sotva pastvina, a s lesy rozmanitého stromoví, ceru, habaru (habru), javoru, košatého klenu a j. – Mezi vršinami je pole a sviží lučiny. Přijedouce na vrch k Elesfalu, viděli jsme tu pojednou věnec Sťávnických vrchů a v dolině městečko Bátovce, naši nejbližší stacii. Nad Bátovcemi (Bát, německy Frauenmarkt) mezi vrchami leží městečko Pukanec (Pukantz), kde se robí hrnčířské nádobí, daleko široko známé i oblíbené. – V Bátovcích jsme se rozloučili s milými Moravčany. —

V Bátovcích, kde již samí Slováci, byl pan richtár ochoten zaopatřit nám přípřež a sliboval nám napřed již, že dostáném dobré koně, že pošle pro ně do nejbližší dědiny Almášu, kde jsou velmi zámožní sedláci a odkudž prý i pro „pána cisára príprež došikoval, keď v Uhorskej jezdil“. – Trvalo to dvě hodiny, než selský šuhaj s čtyřmi koni se dostavil. – Koně byly opravdu pěkný, dobře chovány. – Když náš nový kočí (mladý ještě hoch, syn sedlákův) do koču zapřáhl pár za párem, nikoli v jedné řadě, a my všickni ke koči přistoupli, začal se škrábat za ušima a škaredit. – „No, akože?“ ptal se doktor, pozoruje mrzutost jeho.

„Eh!“ udělal si kočí.

„Eh viem já, viem,“ usmál se doktor, zavolal na krčmára, a když krčmář přiběhl, poručil, aby dones kočišovi „žajděl vína“. —

Mišo – tak se jmenoval ten junek – vyprázdnil pohár naraz, ale škaredit nepřestal. —

„Eh Mišo, věr pozeráš, ako by ťa vybili, cože, vrav?“ ptal se richtár, klepna ho palicou svojí na rameno.

„Eh,“ vzdychl si Mišo, a pošoupna klobouk, začal se ve vlasech nad nízkým čelem prohrabovat, „eh – třeba bolo vziať šesť koní, ťažkuo to, něbuděm muocť ztuha jecť.“

„Eh tyblázon, ty!“ hněval se doktor, „čo ťažkuo – koč lahký – len ty ječ – dostaneš dobru diškreciu.“

„Má on doma mladú ženu, preto chce prícť skuor nazpak,“ smál se rychtář. —

Mišo trochu tvář vyjasnil, shodil kabanicu s ramenou na koč, torbu si šoupl s boku nazad, klobouk na hlavě připevnil si podhradním řemínkem, vzal do ruky bič, vyskočil na podsedního koně prvního páru zlehka do maličkého dřevěného sedla, na němž byla kožešina prostřena, sedl, nohy strčil do třmenů z provazu udělaných, uzdy zatočil si okolo levé ruky, pravou vzal bič a začal ním točit koňům nad hlavami. – Vida, že jsme usazeni, pozdvihl se trochu v sedle, nahnul tělo kupředu, po salaši ozvalo se táhlé „Ňéééé!“ – a v okamžení zmizeli jsme rychtářovi i krčmářovi s očí. Jedním letem uháněl s námi Mišo přes louže, jámy, kameny a hrbolce po „hradské“, jako by nás byl ukradl. —

Když jsme jeli nedaleko dědiny Almášu, zdvihl se z příkopu u silnice polonahý chlapec, u něhož ležely dvě plné vrecka. Jedním trhnutím uzdy Mišo koně zastavil, chlapec hodil vrecka, v nichž byla píce pro koně, za naše záda na koč, s hbitostí cvičeného tělocvikáře vyšinul se na ně, a již zase cítili koně nad sebou v povětří fičet osudný bič jako Damoklesův meč a Mišo, polosedě, polostoje v sedle, uháněl s námi dále. Kaštanové vlasy vlály mu okolo snědých lící, krátká košilka nad nahými plecemi, a když chvílemi „nazpak pozrel“, zdali nás některého neztratil, a bílé zuby zpod černých „bajúzů“ (kníry) na nás vycenil, nebyla to již ta trucovitá, počerná tvář, ale rozháraná tvář vášnivého jezdce. – Taková jízda jev Uhřích obyčejná a jedině takovou Maďar lúbí. —

Chlapec za námi byl pacholík od zadního páru, přední patřil Mišovi; bála jsem se o něho, aby hoře s vrecka nespadl, nabídla jsem mu tedy, aby sedl k nám, ale nechtěl. „Dobré mi tu hore, něviděu by som na koně,“ povídal, nespustě očí svých s koňů. —

Slunce pálilo, jako by oheň padal; přijeli jsme na vrch za Bohunice (Bagonya), chlapec rozhlížel se po obloze a začal: „Budě daždiť!“ – „Akože to vieš?“ ptám se ho. – „Eala!“ ukázal prstem na oblohu, „slunko vlasy rozpúšťava.“ – Chlapec mluvil pravdu; sotva jsme dojeli na osamělou poštu do Steinbachu, dvě hodiny cesty od Bátovec, začalo pršet. Mišo pravil, že nebude „dlho padať“, zastavil pod košatým dubem u cesty a rozvěsili koňům na voj kúšťok sena. My také slezli, pánové šli do stavení na žajděl vína, já zůstala pod dubem s Misou a Jankem. Mišo vytáhl z torby kus chleba, pořádný zavírák a podal mi, abych si ukrojila. Když jsem si já ukrojila, zakrojil kus Jankovi, pak začal jíst sám. – Chleba byl dobrý, bílý, jak v Uhřích u sedláků, výjmouc chudé kraje, bývá, dokonce na Dolení zemi. – Doktor přinesl sám víno Mišovi; bylo ale velmi kyselé a nechutnalo žádnému, – i Janko liboval si více vodu ze studánky, která se nedaleko nás ze země prýštila, čistá jak křišťál. —

Mílo se nám to sedělo pod zelenou střechou košatého dubu; pošta steinbašská leží u paty hory Hliníku, o samotě v lese. – Pánové v otevřené síni kouřili, krčmář přecházel z místa na místo, okolo stavení obcházel kozel, a domácí pes Dunaj – tak zvaný vlčí, obyčejný to pes v celém Uhersku – vida nás jíst, přidružil se k nám. – Ticho bylo vůkol, jen padání krůpějí na list a naše hlasy bylo slyšet. – Ale již se zase obloha sem tam modrala a Janko ujišťoval, že budě priam slunko svietiť (vyčasí se).

– Mišo mi byl zatím vypravoval o své ženičce, kterak ju lúbi a kterak je pěkná, čemuž Janko přisvědčil. I ptám se chlapce, kolko roků čítá? – „Něviem,“ odpověděl krátce. – „Prečo něvieš? Něvravela ti matěra ani otec?“

– „Němal som já matěru aj otca,“ odpověděl chlapec.

– „Sirota si ty?“ – „Něviem, zemreli nezemreli, len má tak zaněhali,“ řekl chlapec, pokrče rameny. – „A kde ťa zaněhali?“ – „Tam kdesi u káply v hoře (v lese). Tam má baniari, dobrí ludia, našli a chovali do telko rokov, až som narástol. Potom mi vraveli, aby som išol službu hladať.“ – „Prišol do našej dědiny a slúži u suseda, len robiť musí ako ktorý statečný chlap,“ pravil Mišo. – „Máš dobru službu?“ ptám se ho. – „Nie věru, gazdina dobrá je, iba gazda je mrchavý chlap. Špatnú strovu a jedny háby do roka. Pýtal som i peňazí, vravel, že dá, a nědau. Šak mu něbuděm slúžiť dlho, věru něbuděm.“

„Narastieš, puojděš za husara,“ řekl Mišo, podávaje mu ještě kus chleba.

„Věru puojděm, keď ma vezmu,“ odpověděl hoch odhodlaně, ukrojil kúšťok chleba, podal ho Dunajovi, pak se šel podívat ke koňům. – Mišo vypravoval mi, že Janko vskutku mnoho zkusí, ale že súsedé brání, aby ho gazda nebil tuze. – Ti malí pacholíci, husiari, voliari, kraviari a koniari ve vesnicích, jsou obyčejně děti chudých rodičů aneb čeledínů neprisahaných. Od malička povaluje se takový chlapec neb děvče v domě, upotřebuje se kde k čemu, až naroste a statečný kus práce zastat může, pak teprv dostane něco na penězích, dříve slouží za stravu a šat, který ovšem velmi jednoduchý je. – Jestli chlap vojákem být nemusí, může, když se mu nelíbí, ovšem do jiné služby vstoupit, ale musí být velmi zlý gazda, když mu „čelaď „ v domě chovaná odejde; byť i naříkali, přece je poutá zvyk k stavení, kde je zná každé zvíře domácí od koně až ke kuřeti. Materielně zle se málokde mají, o čemsi lepším nevědí; chováni v ustavičném poddanství, zvykli poslouchat otce gazdu, byť i s palicou do nich mlátil, jakož i gazda zvykl poslouchat šlechtice, svého pána, – kdyby ho i sebevíce trýznil. – „Kdo sám otrok, nezná vážit svobodu jiného.“ – Ale velice jsem se podivila, když mi vypravoval Mišo, že otec jeho pacholíka má, kterého si přivezl odkudsi z jarmoku, koupiv ho tam od vlastního otce (ovšem chudého a bezpochyby opilého) za pět zlatých šajnů! – „Bože,“ myslela jsem si, „to jsou v Evropě laciní otroci!“

A není to jediný příklad! – Ostatně se takový koupený čeledín nemá hůř než jiný, ten jedině rozdíl je, že koupený chlapec nesmi od gazdy jít, leč by musel za vojáka, kdežto jinému slobodno odejít, kam se mu líbí. – Je-li mu dobře, ovšem netouží jinam, ale když mu zle je, pak zají stě těžce břímě nevolnictví nese. – Ovšem že v nynějších dobách pomalu všelijaké neřády hrubé nevzdělanosti pominou. —

Přestalo pršet. Mišo seděl zase na koni, my ale šli za vozem pěšky, neboť šla silnice příkře nahoru; stupali jsme tedy v stínu dubů a javorů, které se nad námi klenuly, výše a výše. – Po deštíčku okřálo kvítí, jež podle cest i pod stromy všude dost kvitlo, čerstvou vůni vydychujíc. – Doleji viděli jsme mnoho žlutého náprstníku, výše jsme ho již nenašli. – Vyjdouce na Hliník, měli jsme před sebou vyšší horu Kainů. – Mezi Kalnou a Hliníkem rozstupují se poněkud vrchy, a tu vidět až k Sahám a vrch Szandu za Ďarmoty. – Slunce již se pomalu schylovalo k západu, když jsme stupali na Kainů; jediný doktor úr, který co pravý Maďar nerad pěšky chodil, dokonce na vrchy, ležel na kočí. —

Šli jsme mlčky, každý byl svými myšlénkami zaměstnán, sám v sobě se těše nad krásnou přírodou. —

Kolem cesty vysoké keře planých růží, jejichž rudé ovoce zdálí se již červenalo, husté loubí plaménku, v jehož tmavozeleném listu bělely se jednotlivé květy, a mezi nimi odkvetlé již, jejichž nitky z holínky vycházející v chumáč shoulené jako svítící péra vyhlížely. – Janko mi také řekl, že to zovou „svit“, a hned si kus utrhl a střechu klobouku rozedraného okrášlil. Mně ale natrhal kytici „lesních klinčoků“. – V stínu lesním bujné listí kapradí a brlienu, jímž si rády děvčata hlavy krášlí, na paloucích růžověla se jesienka; ať se podíval člověk kam podíval, všude radost a krása. – Vyšli jsme na horu Kainů, aniž bychom byli koho potkali. Ale tu přišel proti nám mladý chlapec, tak krásný, že by si ho fantasie malířova krásněji vymyslet nemohla. Oblek jeho byl čistý, kabanice strakatě vyšitá, okolo klobouku věnec svitu, v ruce valašku. —

„Kdeže iděš?“zastavil ho Janko.—„Do Děkýšadolu,“ odpověděl chlapec, ukazuje prstem do hluboké doliny, kde se páslo stádo a několik stavení vidět bylo. „A kdeže vy idětě?“ ptal se navzájem zase nás. – „Do Šťávnice.“

– „No, dobrého zdravia, Pánbuoh vám daj štěstia!“ přál nám hoch a obrátil se na lesní stezku, která vedla dolů do dědiny. —

Z Kalné vezl nás Mišo zase jako na tátošech, koč jen tak od země odskakoval, koně letěli jeden na tu stranu, druhý na druhou stranu, div že je ty provázky, s nimiž jen lehce spřežení byli, pohromadě udržely. Když jsme se mžikem podívali po stráních dolů, na sraze, do hlubokých dolin, zavřeli jsme oči a poručili se do vůle Páně.

– Já ale nabyla tolik důvěry v Mišu, že mne odvážnost jeho nelekala; smělému prý Pánbůh přeje! – Dědina Vysoká zůstala nám vlevo a vyjížděli jsme opět do vrchu na horu Vartu. Vždy výš a výše stoupáme, a tu najednou otvírá se překrásná vyhlídka, před námi leží daleká krajina; do Nitranské stolice až k Prešporku vidět, věnec Budínského pohoří, hory Janovské. Nad námi kupí se hory, hlava nad hlavou, nejvýše ční temeno Sitna; vrchol jeho skví se v zlatě, líbán od loučícího se slunka, jež poslední svůj pohled jemu posílá. – Zajde; zůstanou jen zlaté, růžové upomínky. – Až druhé strany vychází na čisté obloze melancholická tvář měsíce, provázena třpytící se hvězdou večernicí.

V údolinách lesknou se zrcadla malých jezírek aneb rybníků, jako by je příroda byla k potřebě dala těm mladým vrbám a břízám, co vůkol něho stojí, a vždy se v něm zhlížejíce. „Jaj bože, ako je to peknuo!“ povídal si Janko.

Kdož je s to takové okamžení slovy líčit, krásy, jež oko jeho zří, popisovat? – Nemožno! – Sám musí každý vidět, aby cítil; a kdo octnuv se v náručí vznešené matky přírody, nepocítí posvěcující její políbení, kdo nestává se v takovém okamžení zbožným, necítě než lásku, čistou lásku k veškerému stvoření, tomu darmo mluvit! —

Z Varty sjížděli jsme již dolů jen k Siegelbergu, na Vindšacht (vlastně „Windische Schacht“), ale Janko povídal, že se tam „Na pecinách“ říká, a já proti jeho opravě nemohla ničeho namítat. – Bylo osm hodin večer, když jsme po špatné dlažbě šťávnické k hostinci dojeli. Rozloučila jsem se s Misou a Jankem jako s přáteli, a zajisté chlapec pravdu mluvil řka: „Veru by som s vámi šiel kraj světa!“ —