Čarodějky na cestách

A přitom to všechno začalo jako skutečně překrásný večer…

„Dobrý večer, madam!“

Rozhlédla se po okolních keřích.

„Mé jméno je Casanovlez,“ ozval se znovu hlas plný naděje.

Líza Zlopočasná se obrátila, když zazněl řinkot rozbíjeného skla, který se ozval odněkud ze zrcadlového bludiště.

Obočí se jí nakrčilo. Rozběhla se po dláždění a otevřela dveře do svého zrcadlového světa.

Bylo ticho, do kterého zřetelně zazníval jen šustot jejích šatů a tichý zvuk jejího vlastního dechu. Rychle vklouzla na místo mezi zrcadly.

Zíraly na ni myriády jejích dalších já, jedno jako druhé, se spokojeným úsměvem. Uvolnila se.

Pak o něco zakopla. Podívala se pod nohy a uviděla na dláždění černý obrys koštěte, který se ostře odrážel od lesklých zrcadlových střepů.

Její zděšené oči se pozvedly, aby se podívaly na odraz v zrcadle.

Odraz jí pohled oplatil.

„Jaká může být radost z vítězství, když poražený nezůstane naživu, aby si svou porážku uvědomil?“

Líza o krok ustoupila a ústa se jí nehlasně otvírala a zavírala.

Bábi Zlopočasná vystoupila z rámu. Lízin pohled mířil do prázdného temného prostoru za ramenem její pomstychtivé sestry.

„Ty jsi rozbila mé zrcadlo!“

„Takže to je to jediné, k čemu to všechno sloužilo?“ řekla Bábi. „Hrát si na královnu v nějakém malém, vlhkém městě? Sloužit příběhům? Co je to za podivnou moc?“

„Ty tomu nerozumíš… ty jsi rozbila zrcadlo…“

„Říká se, že to nosí smůlu,“ přikývla Bábi. „Ale já si řekla: co to je, dalších sedm let neštěstí?“

Bortil se obraz za obrazem, pukaly jeden za druhým po celé té nekonečné křivce zrcadlového světa a prasklina se šířila rychleji než světlo…

„Měla jsi ale rozbít obě, abys byla v bezpečí… teď jsi porušila rovnováhu…“

„Pch! Vážně?“ Bábi vykročila kupředu a její oči zářily jako dvě safírová jezírka plná trpkosti. „Já ti teď dám výprask, jaký jsi nedostala ani od mámy, Lízo Zlopočasná. Ne s pomocí magie ani hlavologie, nenabiju ti holí, jak to dělal táta, a že občas odvedl dobrou práci, co si pamatuju. Já ti napráskám řemenem. A nebude to za to, že jsi byla ta špatná. Ani za to, že jsi předělávala příběhy. Každý má předurčenou cestu, po které se dříve nebo později stejně vydá. Já tě ztluču za to — a teď bych byla ráda, abys mě přesně pochopila —, že potom, co jsi odešla z domu, já musela být ta hodná\ Ty sis užilá všechnu legraci. A neexistuje způsob, jak bych tě přinutila za to zaplatit, Lízo, ale věř, že teď to zkusím…“

„Ale… vždyť… vždyť… já… já jsem ta dobrá,“ zamumlala Líza a tvář jí v šoku zbledla. Já nemůžu prohrát. Já jsem kmotřička. Ty jsi ta zlá čarodějnice… a navíc jsi rozbila zrcadlo…“

…puklina podobná letící kometě dosáhla nejvzdálenějšího bodu své dráhy, stočila se zpět a znovu zrychlila na cestě nespočetnými světy…

„Musíš mi pomoci rychle postavit nové… odrazy musí být v rovnováze…,“ zamumlala omámeně Líza a ustupovala ke zbývajícímu zrcadlu.

„Dobrá? Ty dobrá? Ty, která jsi krmila své obludné příběhy lidmi? Překrucovala celé lidské životy? Tak to je podle tebe dobro, ano?“ odsekávala Bábi slovo za slovem. „To chceš říct, že sis to ani neužila? Kdybych já byla tak špatná jako ty, byla bych mnohem horší. Byla bych o tolik lepší v tom, jak být špatná, že se ti o tom ani nezdálo!“

Napřáhla ruku.

… prasklina se vrátila do místa svého vzniku a s sebou nesla prchající odrazy všech zaniklých zrcadel…

V tom okamžiku se Bábiny oči rozšířily.

Sklo za Lízou Zlopočasnou zešílelo.

Její obraz v zrcadle za ní se náhle obrátil, šťastně se usmál a vyklonil se z rámu, aby uchopil Lízu Zlopočasnou do svého náručí.

„Lízo!“

Všechna zrcadla popraskala a rozpadla se. Vybuchla a tisíce úlomků a záplava skleněné tříště vyletěly z vrcholu věže, takže najeden krátký okamžik byla věž zahalena v jemném, jiskřivém oblaku.

Stařenka Oggová s Magrátou doběhly na vrchol věže jako dva andělé pomsty, kteří nastupují do služby po delším období, v němž byla zanedbána nebeská kontrola kvality.

Zastavily se.

Tam, kde bylo předtím zrcadlové bludiště, se teď černaly jen prázdné rámy. Podlaha byla pokryta úlomky zrcadel a na nich ležela nehybná postava v bílých šatech.

Stařenka postrčila Magrátu za sebe, a zatímco jí pod nohama skřípěly střepy, opatrně postoupila kupředu. Jemně strčila do nehybné postavy špičkou boty.

„Hoďme ji z věže,“ řekla s krvežíznivým výrazem Magráta.

„Fajn,“ přikývla Stařenka. „Jestli chceš, tak to udělej.“

Magráta zaváhala. „No,“ řekla po chvilce, „když jsem řekla ‚hoďme ji z věže‘, nemyslela jsem tím, že ji já osobně hodím dolů, myslela jsem tím spíš, že kdyby byla nějaká spravedlnost, měla by být Líza shozena z věže a —“

„Takže už bych to na tvém místě dál nepitvala,“ zarazila ji Stařenka a opatrně si klekla na skřípající střepy. „Kromě toho jsem měla pravdu. Tohle je Esme. Tu tvář bych poznala kdekoliv. Sundej spodničku!“

„Proč?“

„Podívej se na její ruce, děvče!“

Magráta se podívala. Pak zděšeně zvedla ruce k ústům.

„Co to dělala?“

„Jak to vypadá, musela natáhnout ruce přímo do skla,“ řekla Stařenka. „Dolů s tou spodničkou! Pomůžeš mi ji natrhat na pruhy a pak půjdeš najít paní Gogolovou. Zeptáš se jí, jestli má nějaké masti a jestli nám může pomoct, a kdyby odmítla, tak řekneš, že jí radím, aby byla ráno co nejdál odsud.“ Stařenka uchopila Bábi za zápěstí. „Možná že by z nás Líza Zlopočasná dokázala udělat zavařeninu, ale jsem si naprosto jistá, že kdyby na to přišlo a muselo to být, dokázala bych já vyrazit paní Gogolové oko pohrabáčem.“

Stařenka sundala z hlavy svůj patentní nezničitelný klobouk a zalovila v jeho špičce. Vytáhla kus sametu, rozbalila ho a odhalila malou podušku plnou jehel, špendlíků a několik cívek nití.

Naslinila nit pozvedla jehlu proti měsíci a přivřela jedno oko.

„Oh, Esme, Esme,“ řekla, když se sklonila k šití. „Musím říct, že ta svoje vítězství prožíváš velice těžce!“

Líza Zlopočasná se rozhlédla po mnohovrstvitém stříbřitém světě. „Kde to jsem?“ V ZRCADLE. „Jsem mrtvá?“

ODPOVĚĎ NA TUHLE OTÁZKU, řekl Smrt’, JE NĚKDE MEZI ANO A NE.

Líza se otočila a současně s ní se otočily biliony dalších postav.

„Kdy se dostanu ven?“

AŽ NAJDEŠ TO PRAVÉ ZRCADLO.

Líza Zlopočasná se rozběhla řadou nekonečných odrazů.

Dobrý kuchař je vždycky ráno v kuchyni první a večer odchází poslední.

Paní Příjemná zalila ohně. Rychle spočítala stříbrné příbory a teriny. Pak —

Uvědomila si, že ji někdo pozoruje.

Ve dveřích stál kocour. Byl velký a šedivý. Jedno oko mu plálo zlomyslnou zelení, to druhé bylo potažené šedobílou blankou. Co zbývalo z uší, vypadalo jako okraj poštovní známky. Ale přes to všechno v něm byla jakási nedbalá elegance a z jeho chování vyzařovalo něco jako tebe-klidně-položím-na-lopatky-levou-zadní, což jí bylo až neuvěřitelně povědomé.

Paní Příjemná kocoura chvilku pozorovala. Byla blízkou přítelkyní paní Gogolové a věděla, že podoba a tvar těla jsou jen záležitostí hluboce zakořeněného osobního zvyku, a když je člověk obyvatelem Genový a ještě k tomu v době Samedi Nuit Mort, naučí se spoléhat více na svůj úsudek než na své smysly. „Mám takový dojem,“ řekla a zachvění v jejím hlase by si všiml opravdu jen málokdo, „že by sis dal další porci rybích nohou… é, rybích hlav jsem chtěla říct, co ty na to?“

Silver se protáhl a prohnul hřbet.

„A v lednici mám ještě nějaké mléko,“ pokračovala paní Příjemná.

Silver šťastně zažíval.

Pak se poškrabal zadní nohou za uchem. Humanita — to je krásné místo, když ji můžete na krátký čas navštívit, ale žít by tam nechtěl.

Bylo o den později.

„Zdá se, že hojivá mast paní Gogolové účinkuje,“ řekla Magráta. Zvedla kameninovou nádobu, která byla do poloviny plná čehosi bledě zeleného a podivně hrubého. Hmota měla slabou vůni, která, jak by každý přítomný lehce uvěřil, naplňovala snad celý svět.

„Jsou v tom hadí hlavy,“ poznamenala Stařenka.

„Nepokoušej se mě vyvést z míry,“ odpověděla Magráta. „Vím, že hadí hlava je určitý druh byliny. Řebčík se myslím jmenuje. Je až neuvěřitelné, co všechno se dá z květin udělat.“

Stařenka Oggová, která strávila velmi poučnou, i když poněkud strašidelnou půlhodinku, během níž pozorovala, jak paní Gogolová mast připravuje, neměla to srdce Magrátě vysvětlit, jak se věci mají.

„To je pravda,“ přikývla. „Kytky. Vidím, že ti nic neunikne.“

Magráta zažívala.

Řídil se podle nich prakticky běh celého paláce, i když ani jedna z nich neměla nejmenší chuť někam se rozběhnout. Bábi byla uložena ve vedlejší místnosti.

„Běž a trochu se vyspi,“ řekla Stařenka. „Já za chvíli vystřídám paní Gogolovou.“

„Ale Stařenko… Gyto…“ začala Magráta.

„Hmm?“

„Víš… to všechno… ty věci, které říkala, když jsme byly na cestě sem… bylo to takové nezúčastněné, chladné. Nemyslíš? Žádná splněná přání, žádná magie na pomoc lidem, žádné kouzelné ohně — a pak šla a všechno to udělala! Co si o tom mám myslet?“

„Jo tohle,“ usmála se Stařenka. „To všechno záleží na tom, jak to myslíš všeobecně a konkrétně, rozumíš?“

„Ne. Nerozumím,“ řekla Magráta a natáhla se na postel.

„To znamená, že když Esme používá pojmy jako ‚každý‘, a ‚nikdo‘, nemyslí tím sebe.“

„Ale…, když se nad tím tak zamyslíš… není to strašné?“

„To je čarodějnictví. Občas je potřeba dojít až do konce. Ať už je jakýkoliv. A teď… spi.“

Magráta byla příliš unavená, než aby se zmohla na odpor. Natáhla se a v několika minutách se pokojem rozlehlo tichoučké pochrupování.

Stařenka chvíli mlčky seděla, pokuřovala svou dýmku a upírala oči na stěnu.

Pak vstala a otevřela dveře do vedlejšího pokoje. Paní Gogolová, sedící na stoličce u lůžka, zvedla hlavu.

„Běžte a taky si chvíli zdřímněte,“ řekla Stařenka. „Já u ní teď zůstanu.“

„Něco s ní není v pořádku,“ řekla paní Gogolová. „Ruce už jsou dobré, jenže se pořád neprobouzí.“

„S Esme je to všechno otázka vědomí,“ odpověděla jí Stařenka.

„Mohla bych vytvořit nějaké nové bohy a přinutit všechny široko daleko, aby na ně věřili a přivedli ji zpět, co vy na to?“ nadhodila paní Gogolová. Stařenka zavrtěla hlavou.

„Nemyslím, že by si Esme přála něco takového. Ona na bohy nijak zvlášť netrpí. Myslí si, že je to plýtvání prostorem.“

„A co kdybych uvařila hezkou dávku gumba? Lidé jsou ochotni přijít i z velké dálky, aby ho ochutnali.“

„To je lepší,“ přikývla Stařenka. „Každá pomoc, dobrá pomoc, říkám já. Postaráte se o to? Ten rum tady nechtě.“

Když za sebou vúdú dáma zavřela dveře, Stařenka chvíli pokuřovala dýmku a zamyšleně upíjela rum. Pohled přitom nespouštěla z nehybného těla na posteli.

Nakonec se naklonila k Bábi Zlopočasné a zašeptala jí do ucha:

„Nechceš přece prohrát, že ne?“

Bábi Zlopočasná se rozhlédla po mnohovrstvitém, stříbřitém světě.

„Kde to jsem?“

V ZRCADLE.

„Jsem mrtvá?“

ODPOVĚĎ NA TUHLE OTÁZKU, řekl Smrt’, JE NĚKDE MEZI ANO A NE.

Esme se otočila a současně s ní se otočily biliony dalších postav.

„Kdy se dostanu ven?“

AŽ NAJDEŠ TO PRAVÉ ZRCADLO.

„Je v tom nějaký chyták?“

ne.

Bábi se podívala sama na sebe.

„Tohle je to pravé,“ odpověděla.

Příběhy prostě touží po šťastných koncích. Kašlou na to, kdo šťastně skončí.

V té době paní Gogolová, vúdú čarodějka, natáhla starý frak zpět na jeho dřevěný stojan, na vrchol svislého kůlu nasadila cylindr a k jednomu konci příčného břevna připevnila kouskem drátu hůlku.

Pak o několik kroků ustoupila.

Ozvalo se zapleskání křídel. Odněkud z nebe se snesl Legba a usadil se na klobouku. Pak zakokrhal. Obvykle kokrhal jen večer, protože byl ptákem temných sil a moci, ale pro jednou byl nakloněn tomu přivítat nový den.

Později se vyprávělo, že o Samedi Nuit Mort, když bývá karneval v nejlepším, bubny duní nejhlasitěji a rum téměř dochází, objevuje se v ulicích Genový obrovský muž ve fraku, s cylindrem na hlavě a šviháckou hůlkou v ruce, a s nevyčerpatelnou silou démona vede jako první tanečník maškarní průvod městem.

Koneckonců, každý příběh někde začíná.

Ozvalo se tiché šplouchnutí a kalné vody řeky se znovu zavřely.

Magráta se obrátila zády k řece a odcházela.

Hůlka se zabořila do hustého bahna, kde se jí jen občas dotkly nohy procházejících raků, kteří nemají kmotřičky sudičky, a proto jim nikdo žádná přání neplní. Hůlka se pomalu propadala hlouběji a hlouběji a nakonec se propadla, ostatně jako většina takových věcí, do hlubin minulosti.

Což bylo to nejlepší, co si mohli lidé přát.

Tři košťata vystoupala nad Genovu, zatímco narůžovělou východní oblohu stále ještě halila mlha.

Čarodějky se dívaly dolů, na zelené močály kolem města. Genova ještě dřímala. Dny po svátku Tučného oběda byly vždycky tiché, protože lidé dospávali, co zameškali. To zahrnovalo i Silvera, který se stočil do klubíčka v proutěných metlicích Stařenčina koštěte. Jeho loučení s paní Příjemnou bylo skutečně srdceryvné.

„Tak, tak to je celý ten vdolče vítal,“ prohlásila Stařenka filozoficky.

„Ani jsme se nerozloučily s paní Gogolovou,“ řekla Magráta.

„Já si myslím, že ona o našem odletu dobře ví,“

uklidňovala ji Stařenka. „Velmi chytrá a dobře informovaná žena, tahle paní Gogolová.“

„A vy věříte, že dodrží své slovo?“ zeptala se Magráta.

„Jistě,“ přikývla Bábi Zlopočasná.

„Je to svým způsobem velmi čestná žena,“ přidala se Stařenka Oggová.

„To máš pravdu,“ přikývla Bábi. „Kromě toho jsem jí naznačila, že bych se taky mohla vrátit.“

Magráta se podívala na metlu Bábina koštěte. Mezi ostatními zavazadly tam byla přivázána velká černá kulatá krabice.

„Nikdy jste si ten klobouk, který vám dala, ani nezkusila,“ nadhodila.

„Já se na něj dívala,“ odpověděla Bábi odměřeně, „ale nesedí mi.“

„Nevěřím, že by paní Gogolová někomu darovala klobouk, který by mu neseděl,“ zavrtěla Stařenka hlavou. „Co kdybychom na něj mrkly, co?“

Bábi si ztěžka povzdechla a sundala víko krabice. Když vytahovala klobouk, vypadlo z krabice několik velkých kusů zmačkaného hedvábného papíru, které zmizely v mlze hluboko dole.

Magráta i Stařenka Oggová na kloubouk zíraly s otevřenými ústy.

Samozřejmě že byly zvyklé na klobouky ozdobené nějakou tou květinou nebo kouskem ovoce — Stařenka sama vlastnila slamák zdobený třešněmi, který nosila ke zvláštním setkáním, kde se řešily otázky rodinné msty. Jenže tenhle klobouk byl ozdobený nejen třešněmi. Snad jediné ovoce, které bychom na něm nenašli, byl meloun.

„Je opravdu…, jak bych to řekla… tedy velmi.,, no… cizozemský,“ vypravila ze sebe Magráta.

„Tak honem,“ řekla dychtivě Stařenka, „nasaď si ho!“

Bábi to udělala s poněkud přihlouplým výrazem a zvětšila svou už tak dost slušnou výšku o dalších pětašedesát centimetrů, z nichž většinu tvořil ananas.

„Velmi barvité. Velmi… stylové,“ rozzářila se Stařenka. „Takový klobouk si nemůže dovolit nosit každý.“

„Ta granátová jablka vám opravdu velmi sluší,“ řekla Magráta.

„A co teprve ty citróny,“ jásala Stařenka.

„Co? Neděláte si ze mě náhodou žolíky, vy dvě, že ne?“ prohlásila Bábi Zlopočasná s podezřením.

„Nechtěla byste se na sebe podívat?“ ozvala se Magráta. „Mám tady někde zrcadlo…“

Následující ticho se sneslo jako padající sekera. Magráta zrudla. Stařenka Oggová na ni vrhla výhružný pohled.

Obě se s jistou úzkostí zadívaly na Bábi.

„Áa-ano,“ odpověděla po chvilce, která jejím dvěma kolegyním připadala jako celá věčnost. „Myslím, že bych se měla skutečně podívat do zrcadla.“

Magráta okamžitě ožila, přehrabala si kapsy a vytáhla malé ruční zrcátko v dřevěném rámečku. V letu ho podala Bábi.

Bábi Zlopočasná upřela pohled na svůj odraz. Stařenka Oggová nenápadně zamanévrovala svým koštětem co nejblíž k ní.

„Hmmm,“ broukla Bábi po chvíli.

„Myslím, že je to tím, v jak dokonalém úhlu ti visí přes ucho ten hrozen,“ dodávala jí sebejistotu Stařenka. „Abys věděla, jestli jsem kdy viděla klobouk, který vzbuzuje autoritu, pak je to tenhle.“

„Hmm.“

„Nemyslíte?“ přidala se ke Stařence Magráta.

„No,“ protáhla Bábi váhavě, „možná, že je vhodný do cizozemska. Do míst, kde mě uvidí jen ti lidé, co mě neznají. A nikdo důležitý.“

„Až přiletíme domů, můžeš ho pořád ještě sníst,“ rozvíjela plány Stařenka.

Uvolnily se. Měly pocit, že překonaly vysokou horu a vyhnuly se nebezpečnému údolí.

Magráta upřela pohled dolů, kde se vinula nahnědlá stužka řeky, na jejíchž písčinách se povalovaly podezřelé klády.

„Víte, co bych chtěla vědět? Byla paní Gogolová zlá, nebo dobrá? Když si vezmete ty aligátory, mrtvé lidi a to všechno…“

Bábi se zadívala k vycházejícímu slunci, které se pracně prodíralo z mlhy.

„Víš, ono soudit, co je dobré a co zlé, je velice ošidné,“ řekla. „Já sama si často nejsem jistá, kde lidé stojí. Možná že je důležité, kterým směrem se dívá ten, kdo to posuzuje.

Poslyšte,“ dodávala, „věřte nebo nevěřte, mám dojem, že odsud vidím Okraj.“

„Slyšela jsem takovou legrační věc,“ řekla Stařenka, „v některých cizozemských krajích prý žijí sloni. Řeknu vám, já si vždycky přála vidět slona. A v Klači jsou prý taky místa, kde nějaký člověk vyleze po provaze a zmizí.“

„A proč?“ nechápala Magráta.

„Jo, zeptej se mě ještě jednou, třeba mě něco napadne. Nevím. Možná pro to mají nějaký mazaný cizozemský důvod.“

„V jedné Desiderátině knize se píše taková zajímavá věc,“ ozvala se Magráta. „Ona tam říká, že když na Stoských pláních někdo řekne, že se vydá na kraj světa, znamená to jednoduše, že chce vyrazit na nějakou cestu, protože už ho nebaví zůstávat na jednom a tom samém místě.“

„Potíž není v tom zůstat na jednom místě,“ řekla Stařenka, „ale nedovolit vlastním myšlenkám, aby se zatoulaly příliš daleko.“

„Já bych se zase chtěla podívat na Střed,“ zasnila se Magráta. „Chtěla bych navštívit ty prastaré chrámy, které jsou popsány například v první kapitole Cesty škorpiona.“

„A oni tě tam naučí, co ještě neznáš, co?“ ušklíbla se neobyčejně ostře Stařenka.

Magráta vrhla pohled na Bábi.

„Asi ne,“ odpověděla krotce.

„No tak,“ obrátila se Stařenka k Bábi. „Tak co bude, Esme? Letíme domů? Nebo se vydáme na kraj světa?“

Bábino koště se ve větru mírně zakolébalo a změnilo směr.

„Jsi nechutná stará škatule, Gyto Oggová,“ zabručela Bábi.

„Jasňačka, celá já, jako když si z oka vypadnu,“ přikývla Stařenka spokojeně.

„A ty, Magráto Česneková —“

„Já vím,“ usmála se Magráta, kterou najednou zaplavila vlna úlevy, já jsem zmoklá slepice.“

Bábi upřela pohled směrem ke Středu a vzdáleným vysokým horám. Tam někde byl její starý domek s klíčem pověšeným na záchodku. Dělo se tam pravděpodobně všechno možné. Třeba se touhle dobou už rozpadá celé království, protože tam není ona, aby lidem říkala, co a jak mají dělat, a udržovala je v těch správných kolejích. To byla její práce.

Nikdo nemohl předvídat, jaké pitomosti lidi nadělají, když ona tam nebude…

Stařenka o sebe švihácky poklepala podrážkami svých červených bot.

„No, možná že máš pravdu,“ prohlásila. „Doma je doma. Domov je jediný.“

„Ne,“ zavrtěla Bábi Zlopočasná pomalu hlavou. „Ne. Jsou miliony míst, jako je domov. Jenže je jen jediné, na němž žiješ.“

„Takže se vracíme?“ zeptala se Magráta.

„Ano.“… Letěly však velkou oklikou a viděly kraj světa.