Barva kouzel

Barva kouzel

V ulicích dvojměstí Ankh-Morpork hučely plameny. V místech, kde ohně hltaly Čtvrť Čarodějů, hořely všemi odstíny modré a zelené a tu a tam v nich dokonce proskočily podivné záblesky osmé barvy — oktaríny. Tam, kde si předvoje plamenů našly cestičku do nádrží a skladišť olejů, ležících podél celé Obchodnické ulice, pokračovaly ve své cestě sérií planoucích gejzírů a mohutných výbuchů. V ulici Voňavkářů vydával oheň omamnou vůni, a když začal hltat balíčky vzácných sušených bylin a drog ve skladištích drogistů a mastičkářů, většina lidí zešílela a mluvila o bohu.

V těchto chvílích už plameny zachvátily celé morporské Dolní město a bohatší a významnější občané Ankhu, ležícího na protějším břehu, odvážně řešili situaci tím, že ničili mosty. S veselým praskotem vzplály lodě z morporských doků, naložené zrním, bavlnou a dřevem a dlouhé roky natírané dehtem. Když přehořela poutací lana a dřevěná mola se měnila v planoucí pochodně, zachytil lodě odliv a unášel je s sebou. Pluly dolů k moři, zapalovaly cestou paláce a letohrádky na nábřeží a vypadaly jako veliké tonoucí světlušky. Žhavé oharky a jiskry unášel svěží větřík a pokládal je daleko na druhém břehu do ukrytých zahrad a vzdálených stodol, sýpek a stohů.

Kouř z toho překrásného ohně se zvedal do výše mnoha mil a ten větrem modelovaný černý pilíř bylo možno zahlédnout odkudkoliv z celé Zeměplochy.

Obzvláště působivý byl pohled z chladného tmavého vrcholku kopce, který se tyčil pár mil za městem, odkud požár pozorovaly s neobyčejným zájmem dvě postavy.

Vyšší z obou mužů ohryzával kuřecí stehno a opíral se přitom o meč sotva kratší, než je výška průměrného muže. Kdyby se kolem něj nevznášela neviditelná aura ostražité inteligence, mohl by si člověk skoro myslet, že je to barbar ze středových pustin.

Jeho druh byl mnohem menší a od hlavy k patě ho halil široký hnědý plášť. Později, když se mu naskytla příležitost pohnout se, bylo vidět, že se pohybuje s kočičí lehkostí.

Ti dva za posledních dvacet minut sotva vyměnili nějaké to slovo. Jedinou výjimkou byla krátká a nikam nevedoucí hádka o to, zda poslední silný výbuch způsobily olejové nádrže v ústředním skladišti, nebo dílny zaříkávače Keribla. Nakonec se dokonce vsadili o nějaké peníze.

Obr dohlodal kuřecí stehno a holou kost odhodil se smutným úsměvem do trávy.

„Tak, a kde je konec všem těm úzkým uličkám! Měl jsem je rád.“

„A kde jsou všechny ty klenotnice,“ přitakal mu mužík. Zamyšleně pak dodal: „Poslyš, tak si říkám, hoří drahé kamení? Prý je nějaké spřízněné s uhlím.“

„A všecko to zlato, už vidím, jak se taví a odtéká do kanálů,“ nevšímal si ho velký a pokračoval ve své samomluvě. „A všechno to víno, co se vaří v sudech.“

„Taky tam byly krysy,“ připomněl mu jeho hnědý společník.

„Krysy! To máš tedy pravdu.“

„Vůbec se tam v létě nedalo vydržet.“

„No, to taky. Jeden se neubránil dojmu, že — teď mě zrovna nenapadá, jak bych to…“

Hlas se mu vytratil, ale pak se mu na tváři objevil vítězný úsměv a dodal: „Starému Fredorovi u Karmínové pijavky dlužím osm stříbrňáků.“ Mužík spokojeně pokýval hlavou.

Nová série výbuchů vykouzlila rudý pás v relativně nejtmavší části největšího města světa. Pak se obr neklidně zavrtěl.

„Lasičko?“

„No?“

„Tak si říkám, kdo to má asi na svědomí?“

Malý šermíř, známý jako Lasička, neřekl nic. Jeho pohled se obrátil k cestě ozářené blikavým světlem. Od chvíle, kdy se Deosilova brána mezi prvními zřítila v dešti žhavých uhlíků, přešel po cestě jen málokdo.

Teď se po ní blížily dva stíny. Lasička byl proslulý svýma očima, které byly, nejostřejší v pološeru a mlhách, a teď zachytil obrysy dvou jezdců a jakéhosi nízkého zvířete, které jim klusalo v patách. Bezpochyby bohatí obchodníci, prchající z hořícího města s poklady, které se jim podařilo zachránit. Lasička se v tomto smyslu vyjádřil ke svému společníkovi, který si zhluboka povzdechl.

„Jak špatně se k nám hodí ta profese lapků,“ zabručel barbar, „ale jak sám říkáš, časy jsou těžké a ani dnes v noci nás měkká postel nečeká.“

Přehmátl rukou na meči, a když se první jezdec přiblížil, postavil se doprostřed cesty. Pozvedl ruku a ve tváři měl přesně nacvičený výraz, který byl na první pohled uklidňující, ale zároveň v sobě nesl neurčitou výhrůžku. „Račte prominout, pane –“ začal.

Jezdec přitáhl koni otěže a shodil z hlavy kapuci, která mu padala do čela. Obr se zadíval do tváře pokryté rudými skvrnami popálenin, kterými tu a tam prorážely štětičky zuhelnatělých vousů. Chybělo i obočí.

„Vodprejskni,“ řekl zarudlý obličej. „Ty seš Bravd, Střeďan, co?“[1]

Bravd si uvědomil, že jaksi ztrácí iniciativu.

„Prostě běž pryč, jo?“ pokračoval jezdec. „Nemám na tebe čas, rozumíš?“

Rozhlédl se kolem a dodal. „A to platí i pro toho tvrdýho parťáka, toho malýho blechavce. Jak ho znám, je zalezlej někde vokolo ve stínu.“

Lasička přistoupil ke stojícímu zvířeti a podíval se neupravenému jezdci do tváře.

„No né, to je přeci čaroděj Mrakoplaš, co?“ prohlásil potěšeným tónem a v duchu si opakoval slova, kterými ho čaroděj popsal. Chtěl si je dobře zapamatovat pro případ, že by se mu v budoucnosti naskytla možnost neuspěchané pomsty. „Hned jsem si říkal, že ten hlas poznávám.“

Bravd si odplivl a zastrčil meč do pochvy. Pouštět se do sporů s čaroději se většinou nevyplácelo, nemluvě o tom, že málokdy mívali něco, co by jako kořist stálo za řeč.

„Na pouličního kouzelníčka si trochu moc dovoluješ,“ zavrčel.

„Ty víš pendrek,“ odpověděl mu kouzelník unaveně. „Jsem tak vyděšenej, že se mi páteř proměnila v rosol, v týhle chvíli trpím předávkováním hrůzou. Chci tím říct, že teprve až se z toho dostanu, budu mít čas uvědomit si, že se bojím i vás.“

Lasička ukázal k hořícímu městu.

„Prošel jsi tamtím?“

Čaroděj si přejel popálenou rukou přes oči. „Byl jsem u toho, když to začalo. Vidíte ho? Tamhle toho?“ Ukázal za sebe na cestu, po které se přibližoval jeho spolucestující. Šlo mu to pomalu, protože jel zvláštním způsobem, při kterém každých pár vteřin spadl s koně a pak se pracně hrabal do sedla.

„Co je s ním?“ zeptal se Lasička.

„Za všecko může von,“ odpověděl odevzdaně Mrakoplaš.

Bravd a Lasička se obrátili k postavě, která teď s jednou nohou ve třmeni poskakovala vedle koně po cestě.

„Takže žhář, co?“ zabručel nakonec Bravd.

„No,“ odpovídal Mrakoplaš, „tak docela bych to zase neřek. Víte, kdyby nastal poslední nekonečnej chaos a všude mlátily blesky, tenhle chlápek by stál v dobře navlhčeným měděným brnění na vršku kopce a vykřikoval by: ‚Všichni bohové jsou sviňáci.‘ Nemáte něco k jídlu?“

„Je tam kus kuřete,“ přikývl Lasička. „Vyměním ho za ten příběh.“

„Jak se jmenuje?“ zeptal se Bravd, který měl pocit, že zaostává v konverzaci.

„Dvoukvítek.“

„Dvoukvítek?“ zakroutil Bravd hlavou. „To je ale komické jméno.“

„Co ty vo tom víš,“ zabručel Mrakoplaš a sesedl s koně. „Vůbec nic nevíš. Takže kuře, říkáš?“

„Jo, po ďábelsku.“ přikývl Lasička. Čaroděj zasténal.

„To mně připomíná,“ prohlásil Lasička a luskl prsty, „asi před půl hodinou ve městě něco pořádně vybuchlo…“

„To byly nádrže oleje v hlavním skladišti,“ odpověděl Mrakoplaš a při vzpomínce na ohnivý déšť, který po výbuchu následoval, zamrkal.

Lasička se otočil a s očekáváním se zašklebil na svého druha, který zavrčel a podal mu minci z váčku zavěšeného upasu. V tom okamžiku se od cesty ozval výkřik, který zmlkl, jako když utne. Mrakoplaš od svého kuřete ani nezvedl oči.

„Jedna z věcí, které neumí, je jezdit na koni,“ prohlásil plnými ústy. Pak ztuhl, jako by ho náhlá vzpomínka udeřila přes hlavu pytlíkem písku, vydal ze sebe slabý ustrašený výkřik a vrhl se do tmy. Když se vrátil, visel mu přes rameno bezvládný tvor jménem Dvoukvítek. Byl velice drobný a hubený a na sobě měl neobyčejně zvláštní kalhoty, které mu končily nad koleny, a košili v takové směsici barev, že Lasičkovy citlivé oči barevný náraz i v tom šeru téměř odstonaly.

„Podle toho, jak vypadá, si nic nezlomil,“ uklidňoval se Mrakoplaš. Namáhavě dýchal. Bravd mrkl na Lasičku a vydal se prozkoumat to, co oba považovali za nákladní zvíře.

„Jestli ti můžu poradit,“ ozval se čaroděj, aniž přerušil ohledávání bezvládného těla, „tak na to rychle zapomeň. Věř mně. Chrání to Síla.“

„Myslíš kouzlo?“ zeptal se Lasička a sedl si na bobek.

„Neé. Ale je to nějakej druh magie, řek bych. Ne takový tý vobyčejný. Víš, umí to přeměnit zlato na měď, ale při tom je to pořád zlato, vobohacuje to lidi tím, že je to připraví vo majetek, umožňuje to bezbranejm potulovat se beze strachu mezi lapkama a mordýřema, prochází to i nejpevnějšíma bránama a zavětří to i ty nejlíp střežený poklady. Dokonce i teď mě to má ve svý moci, takže musím volky nevolky následovat tohohle šílence a chránit ho, aby se mu nic nestalo. Je to mnohem silnější než ty Bravde, a mnohem mazanější než ty, Lasičko.“

„A jak se tohle mocné kouzlo jmenuje?“

Mrakoplaš pokrčil rameny. „V našem jazyce by se to řeklo asi jako odražený-zvuk-podzemních-duchů. Víno nemáte?“

„Pamatuj, že co se týče magie, nejsem žádný nováček,“ pokračoval Lasička v hovoru. „Například v loňském roce jsem — za pomoci tady svého přítele — připravil proslulého a mocného Arcimága z Ymitury o jeho kouzelnou hůl, opasek posázený měsíčními kameny a o život. To vše v uvedeném pořadí. Nebojím se toho odraženého-zvuku-podzemích duchů, o kterých mluvíš. Pravdou je,“ pokračoval, „že mě to vyprávění neobyčejné zajímá. Co kdybys mi o tom řekl víc?“

Bravd se mezitím zadíval k nízkému obrysu na cestě. Ten se pomalu přibližoval a v předjitřním světle byl mnohem zřetelnější. Ať Bravd dělal co dělal, zdálo se mu, že se to ze všeho nejvíc podobá —

„Truhlice na nožičkách?“ ozval se nejistě.

„Já vám vo ní povyprávím,“ pokýval hlavou Mrakoplaš, „teda, jestli máte nějaký to víno.“

Zespoda z údolí se ozval strašlivý hluk a divoké syčení. Nějaký obyvatel města, mnohem chytřejší než ostatní, dal příkaz k uzavření mohutných říčních vrat, která se nacházela v místě, kde řeka Ankh opouštěla město. Protože jí byla odepřena volnost, na jakou byla zvyklá, vylila se z břehů a teď začala zaplavovat ohněm požírané ulice. Netrvalo dlouho a ohnivý kontinent se změnil na pouhopouhé ohnivé souostroví a jednotlivé ostrovy se se stoupající černou hladinou neustále zmenšovaly. Z ulic páchnoucího a zakouřeného města se vyvalil obrovský oblak špinavé páry a zakryl hvězdy. Lasička si pomyslel, že vypadá jako odporný černý hřib.

Všechna města vesmíru a v kterémkoliv čase byla, jsou a budou pouhými odrazy dvojměstí, vzniklého spojením pyšného Ankhu a kacířského Morporku. Ankh-Morpork, praotec všech měst, zažil ve své dlouhé a pestré historii mnoho pohrom a násilí, ale vždy se znovu pozvedl k nové slávě. Tentokrát to byl oheň, následovaný umělou záplavou, ničící všechno, co nebylo z hořlavého materiálu. Obyvatelům, kteří přežili požár, působil divoký a hučící proud zalévající ulice města nemalé starosti. Jenže tím celá ta historie zdaleka nekončila, požár v ní představoval spíš jakési ohnivé interpunkční znaménko, plamennou čárku nebo snad salamandří středník.

Několik dnů před tou událostí připlula s ranním přílivem do Ankhu loď a zakotvila mezi mnoha dalšími, které stály v bludišti kotvišť a přístavních můstků na morporském břehu. Přivezla náklad růžových perel, mléčných ořechů, pemzy, několik úředních dopisů pro Patricije z Akhu a vylodila jednoho muže.

Právě ten muž přilákal pozornost Huga Slepce, jednoho z žebráků, na kterého vyšla tahle nevděčná ranní služba v Perlovém doku. Šťouchl loktem do boku Wa — Mrzáka a mlčky ukázal rukou.

Cizinec stál na přístavním můstku a pozoroval skupinku námořníků supících námahou, vlekoucích po lodních schůdcích z lodi obrovskou, mosazí kovanou truhlu. Vedle něj stál další člověk, bezpochyby kapitán. Hugovo tělo mělo jednu výjimečnou vlastnost — stačilo, aby se v okruhu padesáti metrů kolem objevilo sebemenší množství i nepříliš čistého zlata a Slepec se začínal třást. Teď se mu napnul každý nerv a v hlavě mu hučely poplašné signály. Z kapitána přímo vyzařovala jistota člověka, který ví, že v několika následujících okamžicích nesmírně zbohatne. A přesně tak to dopadlo. Když zpocení námořníci položili truhlu na dláždění z kočičích hlav, sáhl cizinec do váčku u pasu a zableskla se mince. Několik mincí. Zlatých. Hugo, jehož tělo se kroutilo jako lísková virgule v přítomnosti vody, si pro sebe hvízdl. Znovu strčil do Wa a vzápětí už Mrzák pajdal nedalekou uličkou, vedoucí do srdce města.

Když se kapitán vrátil na palubu své lodi a cizinec zůstal stát na nábřeží sám, vytáhl Hugo Slepec žebráckou misku, na tvář nasadil poctivý, mírně podlézavý výraz a začal se šourat po nábřeží. Když ho cizinec uviděl, začal se horečnatě zabývat svým váčkem na peníze.

„Uctivý dobrý ráno jim přeju, velkomožnej pane,“ začal Hugo profesionálně a zjistil, že hledí do tváře se čtyřma očima. Zděšeně se obrátil k útěku.

„!“ řekl cizinec a chytil ho za ruku. Hugo si všiml, že námořníci, lemující lodní zábradlí, se mu smějí. V téže vteřině také jeho jednostranně zaměřené smysly zachytily silnou auru peněz. Ztuhl. Cizinec ho pustil a začal rychle listovat v malé černé knize kterou vytáhl z pasu. Potom řekl. „Nazdar.“

„Coó?“ řekl Hugo. Muž na něj nechápavě zíral.

„Nazdar?“ opakoval znovu, tentokrát mnohem hlasitěji, než bylo potřeba. Vyslovoval přitom tak že Hugo zřetelně slyšel, jak se kutálejí samohlásky a duní a drnčí souhlásky.

„Sám seš nazdar!“ odrazil Hugo neohroženě cizincův útok. Cizinec se široce usmál a začal se znovu hrabat ve svém váčku. Když se jeho ruka vynořila, svíral v prstech velikou zlatou minci. Přesněji řečeno, mince byla o chloupek větší než osmitisícidolarová ankhská koruna a její vzhled byl Slepci neznámý. K Hugově nitru však promlouvala jazykem důvěrně známý. Můj momentální majitel, říkala ta mince, potřebuje radu a pomoc, proč mu ji neposkytneš, abychom si potom mohli my dva, ty a já, vyrazit a někde v koutku si to pořádně užít?

Viditelná změna v Hugově chování očividně dodala cizinci určité jistoty. Znovu nahlédl do malé knihy a řekl: „Mohl byste mne zavést do hotelu, hostince, noclehárny, penzionu, ubytovny, karavanseraje?“

„Cože? Tam všude chcete?“ zeptal se zaraženě Hugo.

„?“ řekl cizinec.

Hugo si uvědomil, že je se zájmem pozoruje stále rostoucí hlouček rybářských žen, lovců ústřic a čumilů na volné noze. „Hleďte,“ pustil se odhodlaně Hugo na tenký led, „znám bezvadnou hospodu, to by nestačilo?“

Otřásl se při pomyšlení, že by ta překrásná zlatá mince mohla zmizet z jeho života. Tu si nechá pro sebe, i kdyby všechny ostatní shrábl pro sebe Ymor. A ta velká bedna, která představovala prakticky všechna cizincova zavazadla, se zdá být plná zlata, pomlaskával si Hugo v duchu.

Čtyřoký se zahloubal do své knihy.

„Mohl byste mne, prosím, dovést do hotelu, místa, kde se odpočívá, hospody…“

„Nojo, tak jo,“ skočil mu Hugo spěšně do řeči. Zvedl jeden z cizincových ranečků a rychle se pustil ulicí. Cizinec na okamžik zaváhal, ale pak se vydal za ním.

V Hugově mozku se roztočil vír myšlenek. Jestli se mu skutečně podaří cizince tak snadno dostat k Prokopnutému bubnu, bude to šťastná náhoda a Ymor ho bezpochyby odmění. Jenže přes veškerou mírnost, která se linula z Hugova nového známého, cítil Slepec jakousi podivnou nejistotu a za živého boha nebyl s to přijít na to proč. A nebyly to ty dvě oči navíc, i když byly neobyčejně podivné. Ohlédl se.

Človíček se za ním loudal prostředkem ulice a s výrazem hlubokého zájmu se rozhlížel kolem.

Vzápětí zahlédl Hugo ještě něco a málem zaječel strachem.

Těžká dřevěná truhlice, kterou naposled viděl nehybně ležet na nábřeží, s lehkým kolébáním táhla svému pánovi v patách. Hugo, který se neodvažoval rychleji pohnout, protože měl strach, že by ztratil kontrolu nad vlastními koleny, se pomalu naklonil a nahlédl pod truhlici.

Uviděl tam spousty a spousty malých nožiček.

Hugo se velice rozvážně narovnal, pomalu se otočil a nesmírně opatrně vykročil směrem k Prokopnutému bubnu.

„Divný,“ prohlásil Ymor.

„Má tu velikou dřevěnou truhlu,“ připomínal mu Wa Mrzák.

„Musí to bejt buď kupec, nebo špión,“ řekl s přesvědčením Ymor. Utrhl kousek masa z velké kotlety, kterou držel v ruce, a vyhodil ho do vzduchu. Maso ani nestačilo dosáhnout vrcholku své dráhy, když se ze tmy mezi trámy v rohu místnosti vynořil černý stín, snesl se dolů a lapil cár ve vzduchu.

„Jo, vobchodník, nebo špión,“ trval na svém Ymor. „Byl bych radši, kdyby to byl špión. Špión se vyplácí dvojnásobně, protože za něj většinou ještě dostaneme odměnu, když ho potom předáme úřadům. Co tomu říkáš, Witheli?“

Druhý nejproslulejší ankh-morporský lupič, sedící proti Ymorovi, napůl přimhouřil své jediné oko a pokrčil rameny.

„Poptal sem se na tu loď,“ zabručel. „Je to nezávislý obchodník. Občas zajíždí i na Hnědé ostrovy. Tam žijou samí divoši. O vyzvědačích nemaj ani páru a předpokládám, že na kupci by si s nadšením pochutnali.“

„Von vážně trochu vypadal jako kupec,“ vymáčkl ze sebe Wa, „akorát že nebyl tlustej.“

Na okně zapleskala křídla. Ymor zvedl těžké tělo ze židle, přešel místnost a vrátil se s velikým havranem. Z nohy mu odepnul malé pouzdro a pták odletěl za svými druhy, kteří se ukrývali ve stínech mezi trámy. Withel pozoroval ptáka bez jakékoliv sympatie. Ymorovi havrani byli proslulí oddaností ke svému pánu. Jejich náklonnost byla tak silná, že muž, který byl jejich pánovi pravou rukou, zaplatil svůj první a poslední pokus stát se nejproslulejším lupičem Ankh-Morporku levým okem. Ne však životem, protože Ymor nikdy nevyčítal Withelovi jeho ambice.

„Od B12,“ zabručel Ymor, když odhodil stranou prázdné pouzdro a roztáhl malý svitek, který byl uvnitř.

„Gorrin, zvaný Kocour,“ odpověděl Withel automaticky. „Stanoviště na věži s gongem v chrámu Malých bohů.“

„Zpráva říká, že Hugo odvedl cizince k Prokopnutému bubnu. Tak to je výborné. Broadman je… naším přítelem, že ano?“

„Jo, pokud nechce mít potíže se živností.“

„Ten tvůj chlápek, ten Gorrin,“ řekl Ymor nesmírně příjemně, „musel bejt v tý hospodě už nějakej čas na výzvědách, poněváč tady píše vo nějaký chodící truhle na nožičkách, jestli tu škrabanici čtu správně.“

Podíval se na Withela přes horní okraj papírku.

Withel uhnul pohledem. „Potrestám ho,“ řekl nevýrazně. Wa se podíval na toho muže, který se pohodlně opíral ve své židli. Byl celý v černém a i při svém netečném vzhledu vypadal jako puma ze zemí Okraje, odpočívající na stromové větvi. Wa došel k názoru, že Gorrin z chrámu Malých bohů se pravděpodobně brzo sejde s patrony svého stanoviště v mnohočetných rozměrech velkého Neznáma. A Waovi dlužil tři měďáky.

Ymor zmačkal zprávu a odhodil ji do kouta. „Myslím, že bysme si mohli na chvíli k Bubnu zajít, Withlei, a sami vokoštovat to pivo, který ty tvoje chlapy tak táhne.“

Withel mlčel. Být Ymorovou pravou rukou bylo totéž, jako nechat se něžně ubičovat k smrti navoněnými tkaničkami do bot.

Dvojměstí Ankh-Morpork, nejvýznamnější město zemí obklopujících Kruhové moře, bylo mimo jiné domovem obrovského počtu gangů, zlodějských cechů, syndikátů a dalších podobných organizací. To byl i jeden z důvodů, proč bylo tak bohaté. Většina chudáků na okrajovém břehu řeky, žijících v bludišti špinavých uliček, si vydělávala na své skromné živobytí tím, že hráli malé úlohy v některé z mnoha soupeřících tlup. Tak se stalo, že ve chvíli, kdy Hugo s Dvoukvítkem dorazili na dvůr pajzlu U prokopnutého bubnu, většina náčelníků těchto spolků věděla, že do města přijel někdo, kdo je výjimečně bohatý. Zprávy některých bystřejších pozorovatelů zahrnovaly i popis podivné knihy, která napovídala cizinci, co má říkat, a okované samochodné truhlice. Tyto podrobnosti byly okamžitě prohlášeny za nesmysl, protože co svět světem stojí, neobjevil se na dohled hradeb Ankh-Morporku mág schopný takových kouzel.

Bylo časně, touhle dobou většina obyvatel města teprve vstala, nebo se ukládala k spánku a jen pár lidí u Bubnu vidělo Dvoukvítka a Huga sestupovat po schodech ze dvora do místnosti. Když se za nimi objevilo Zavazadlo a se značnou sebedůvěrou se začalo valit po chodech do lokálu, všichni návštěvníci kolem hrubých stolů jako jeden muž upřeli podezíravé pohledy na své sklenice. Broadman právě peskoval malého skřeta, který zametal lokál, když kolem něj trojice prošla. „Co to má k čertu znamenat?“ zavrčel.

„Jazyk za zuby,“ sykl Hugo. Dvoukvítek už zase listoval ve své knize.

„Co to dělá?“ ptal se Broadman a rozhazoval rukama.

„Ta knížka mu napovídá, co má říkat,“ odpověděl mu Hugo. „Jo, já vím, že to vypadá jako pitomost,“ dodal spěšně.

„Jak může jednomu napovědět knížka, co má říkat?“

„Chtěl bych ubytování, pokoj, lůžko, nocleh, plnou penzi, jsou vaše pokoje čisté, pokoj s vyhlídkou, kolik si počítáte za jednu noc?“ Broadman upřel oči na Huga. Žebrák pokrčil rameny.

„Má spoustu prachů.“

„Tak mu řekni, že nocleh účtuju tři měďáky. A ta… ta věc, musí do stáje.“

„?“ řekl cizinec. Broadman zvedl tři červené tlusté prsty a mužíčkova tvář se rozzářila náhlým porozuměním. Sáhl do váčku a položil Broadmanovi do dlaně tři velké zlaté mince.

Broadman na ně upřel oči. Ty tři mince představovaly zhruba čtyřikrát větší hodnotu, než jakou měla celá hospoda U prokopnutého bubnu včetně kompletního personálu. Znovu se podíval na Huga. Nezdálo se, že by se od něj mohl dočkat pomoci. Podíval se na cizince a polkl.

„Ano,“ prohlásil nepřirozeně pisklavým hlasem. „Jenže ještě je tady cena za stravu, že? Hm. Rozumíš? Jídlo. Potrava. Co?“ Při své řeči vykonával příslušnou pantomimu.

„Ponrava?“ tázavě pronesl mužík.

„No jasně,“ přikyvoval Broadman, který se začínal potit. „Podívej se do tý tvý knížečky, já bych to teda na tvým místě udělal.“

Cizinec otevřel knihu na jedné straně a pomalu jel prstem shora dolů. Broadman, který uměl jakž takž číst, nahlížel přes okraj knihy. To, co tam viděl, nedávalo žádný smysl.

„Potrrrava,“ rozzářil se cizinec. „Ano. Kotleta, haše, řízek, sekaná, omáčka, ragú, frikasé, mleté maso, suflé, knedlík, pudink, šerbet,ovesná kaše, párek, nemít párek, fazole, bez fazolí, delikatesa, marmeláda, džem. Polévka z drůbků.“ Znovu zazářil na Broadmana.

„To všechno chce?“ zeptal se hospodský slabým hlasem.

„Ne, von tak jenom mluví,“ uklidňoval ho Hugo. „Neptej se mě proč. Prostě to tak je.“

Všechny zraky v místnosti se upíraly na cizince, s výjimkou očí čaroděje Mrakoplaše, který seděl v nejvzdálenějším koutě místnosti a před sebou si hýčkal džbán, nebo přesněji džbáneček piva.

Mrakoplaš pozoroval Zavazadlo.

My pozorujme Mrakoplaše.

Podívejte se na něj. Kost a kůže, jako většina čarodějů, oblečený do vínově červeného šatu, na němž bylo vyšito dávno zašlými flitry několik tajemných znamení. Někdo by ho mohl považovat za pouhého učně-zaříkávače, který ze vzdoru utekl svému pánovi, aby unikl nudě, strachu a nežádoucím pozornostem heterosexuálního starce. Jenže na krku mu visel silný řetěz s bronzovým osmiúhelníkem, který měli právo nosit jen absolventi Neviditelné univerzity, vysoké školy magické, jejíž areál, umístěný mimo prostor a čas, není nikdy ani tady, ani tam. Její absolventi byli určeni k provozování kouzelnického řemesla, ale Mrakoplaš ji po jedné velice nešťastné příhodě opustil se znalostí jednoho jediného zaklínadla. Teď se přiživoval ve městě tím, že využíval svého opravdu výjimečného nadání pro cizí jazyky. Vyhýbat se práci patřilo k jeho základním životním pravidlům, ale měl bystrý mozek, který ho málokdy nechal na holičkách. A když uviděl dřevo Myslícího hruškovníku, tak ho taky poznal. Teď ho tedy viděl a nevěřil vlastním očím.

Arcimág, který by vynaložil obrovské úsilí a nesmírné množství času, by mohl nakonec jako výsledek svého úsilí získat malou hůlku, vyrobenou ze dřeva Myslícího hruškovníku. Strom se vyskytoval velice zřídka a to jen na místech s prastarou kouzelnou historií. Ve všech městech kolem Kruhového moře se takové hůlky vyskytovaly snad jen dvě. Ale že by někdo měl obrovskou truhlu, vyrobenou z jeho dřeva, no… Mrakoplaš se s tím pokoušel vyrovnat a nakonec došel k názoru, že i kdyby byla ta bedna plná hvězdných opálů a tyčí aurikoláta, nebude mít její obsah ani desetinu ceny obalu. Na čele mu začala nervózně tepat žilka.

Vstal a došel ke trojici u výčepu.

„Nemoh bych vám nějak pomoct?“ navazoval řeč.

„Vodpal, Mrakoplaši,“ zavrčel Broadman nespolečensky.

„Jenom mě napadlo, že by nebylo od věci, oslovit džentlmena v jeho vlastním jazyce,“ oponoval mu čaroděj mírumilovně.

„Heleď, de mu to docela dobře,“ odpověděl mu hospodský, ale potom trochu ustoupil.

Mrakoplaš vrhl na cizince společenský úsměv a pokusil se o několik slov v chimérštině. Pyšnil se tím, že tenhle jazyk zná opravdu plynule, ale cizinec na něj upíral zmatené oči a mlčel.

„Nefunguje to,“ prohlásil Hugo znalecky. „To je tou knížkou, víš? Tam hledá, co má říct. Kouzla, ne?“

Mrakoplaš přešel do vysoké borograviánštiny, vanglemeshtšitny, sumtrijštiny a nakonec zkusil i černou oroogujštinu, jazyk, který nemá samohlásky a jen jedno jediné přídavné jméno, které je navíc neobyčejně vulgární. Každý z těch pokusů se setkal s bezmocným nepochopením. Mrakoplaš v posledním zoufalém vypětí sil zkusil pohanskou trobštinu a mužíčkova tvář se rozzářila ve šťastném úsměvu.

„Konečně!“ zvolal. „Můj drahý pane! To je skutečně znamenité!“ (Je ovšem třeba podotknout, že jeho poslední slovo se v trobštině vyjadřovala výrazem „věc, která se přihodí jednou za dobu životnosti kanoe vyrobené pilným dlabáním pomocí sekery a ohně z nejvyššího diamantového stromu z proslulého diamantového pralesa rostoucího na úpatí hory Awayawa, domova bohů, jak se o ní říká“.)

„Co to všechno znamenalo?“ zeptal se Broadman podezřívavě.

„Co říká ten hospodský?“ zeptal se mužík.

Mrakoplaš polkl. „Broadmane,“ začal, „dej nám dva džbány svýho nejlepšího piva, buď tak hodnej.“

„Ty mu rozumíš?“

„Co? Jo, no jo.“

„Řekni mu… řekni mu, že je tady vopravdu vítanej. Taky mu řekni, že snídaně je za… jeden zlaťák.“ Pak se na Broadmanově tváři promítl děsivý vnitřní boj a nakonec dodal v záchvatu lidumilnosti: „Započítám mu do toho i tvoji snídani.“

„Cizinče,“ obrátil se Mrakoplaš k návštěvníkovi, „jestli zůstaneš tady, do večera tě někdo probodne nebo otráví. Ale nepřestávej se usmívat, nebo přestanu taky.“

„Ale jděte,“ odpověděl mu cizinec a pokojně se rozhlížel kolem. „Vždyť je to takové roztomilé místo. Skutečná morporská taverna. Víte, já jsem o nich tolik slyšel! Všechny ty obrovské malebné trámy! A všechny zdravé!“

Mrakoplaš se rychle rozhlédl kolem v náhlé naději, že z Kouzelnické čtvrti na protějším břehu uniklo nedopatřením zaklínadlo, které je přeneslo někam jinam. Ale ne, byli pořád u Bubnu, s jeho stěnami očazenými kouřem, podlahou poházenou rákosem plným prapodivných brouků a s kyselým pivem, které si člověk vlastně nekupoval, ale jen na krátkou chvíli půjčoval. Pokusil se nějakým způsobem spojit to, co viděl, se slovem „malebné“, nebo spíš s nejbližším trobským ekvivalentem, který zněl „ta příjemná obzvláštnost provedení, uplatňovaná především u korálových domků pygmejů Orohajské penisuly, kteří se živí mořskými houbami.“

Hlava se mu z té námahy zatočila. Návštěvník pokračoval. „Jmenuji se Dvoukvítek,“ řekl a natáhl ruku. Všichni tři okolostojící se mu instinktivně zahleděli do dlaně, aby zjistili, zda tam není další mince.

„Těší mě,“ řekl čaroděj. „Mé jméno je Mrakoplaš. Podívejte se, já sem nežertoval. Tenhle pajzl je vážně nebezpečnej.“

„Výborně! Přesně to jsem si přál!“

„Cože?“

„Co je to za nápoj, to v těch džbánech?“

„Todle? To je pivo. Díky, Broadmane. Jo, pivo. Znáte to. Pivo.“

„Aha, ten tak typický nápoj! Myslíte si, že ta piva nebudou stát víc než malý zlaťák? Nerad bych se hospodského dotkl.“

To už měl peníz skoro vyndaný.

„Grrr,“ zakrákoral Mrakoplaš, „chtěl jsem říct, že ta mince určitě nikoho neurazí.“

„Říkal jste, že je to nebezpečné místo. Výborně. Chtěl jste tím říci, že sem chodí i různí dobrodruzi a hrdinové?“

Mrakoplaš o jeho otázce chvíli přemýšlel. „Ano.“ Vypravil za sebe konečně.

„Výtečně! Rád bych se s některými z nich setkal.“

Konečně napadlo čaroděje alespoň trochu rozumné vysvětlení. „Aha! Vy jste sem přišel najmout žoldnéře! (,válečníky, kteří bojují za kmeny živící se převážně mléčnými ořechy‘).“

„Ale ne, já se s nimi chci prostě jen setkat. Abych mohl doma, až se vrátím, vyprávět, že jsem je viděl.“

Mrakoplaš si pomyslil, že pokud by se Dvoukvítek sešel s kterýmkoliv pravidelným návštěvníkem Bubnu, znamenalo by to pravděpodobně, že už svůj domov nikdy nespatří. Pokud ovšem nebydlel někde po proudu a náhodou by neproplul kolem.

„Odkud jste?“ zeptal se. Všiml si, že Broadman vyklouzl někam dozadu. Hugo je podezřívavě pozoroval od nejbližšího stolu.

„Slyšel jste o městě Bes Pelargic?“

„No, jak bych to řek, já byl v Trobu akorát pár dnů. Vlastně jsem tam jen projížděl, víte…“

„Ale ne, to není v Trobu. Já mluvím trobštinou proto, že v našich přístavech je vždycky mnoho trobských námořníků. Bes Pelargic je hlavní přístav Agateánské říše.“

„Obávám se, že jsem to jméno nikdy neslyšel.“

Dvoukvítek pozvedl obočí. „Ne? Ale přitom je naše země dost velká. Když se poplavíte z Hnědých ostrovů asi tak týden směrem po směru, připlujete přímo k nám. Není vám něco?“

Oběhl stůl a několikrát opatrně udeřil čaroděje do zad. Mrakoplaš se totiž málem zadusil svým pivem.

Vyvažovací kontinent!

O tři ulice dál upustil jeden stařec minci do porcelánové misky s kyselinou a jemně miskou zakroužil. Broadman netrpělivě čekal na výsledek zkoušky a navíc se cítil velice nesvůj v místnosti, kde syčely kotlíky a bublaly křivule a jejíž stěny byly lemovány temnými policemi plnými lebek a vycpaných potvor.

„Tak co,“ naléhal na starce.

„Tyhle věci se nedají uspěchat,“ odpovídal věkovitý alchymista nevrle. „Analýza prostě potřebuje svůj čas. Aha.“ Postrčil misku, ve které teď ležící minci zahalil obláček zelené barvy. Potom vzal útržek pergamenu a chvilku na něm počítal.

„To je výjimečně zajímavé,“ zabručel nakonec.

„Je pravá?“

Stařec našpulil rty. „To záleží na tom, jak chceš definovat pravost.“ Zavrtěl pak hlavou. „Jestli se mne ptáš, je-li tahle mince stejná jako řekněme padesátidolar, pak musím odpovědět ne.“

„Já to věděl !“ zaječel hospodský a spěšně vykročil ke dveřím.

„Nejsem si jist, zda jsem se vyjádřil zcela jasně,“ zvedl alchymista ruku. Broadman se rozčíleně otočil.

„Co tím chceš říct?“

„No podívej, aby bylo jasno, naše mince jsou po těch letech, co se razí, lidově řečeno trochu řídké. Obsah zlata v průměrné minci je sotva čtyři díly z dvanácti, a to je doplněno stříbrem, mědí…“

„A co jako?“

„Řekl jsem jenom, že tahle mince není jako naše, protože tahle je z ryzího zlata.“

Když Broadman spěšně odběhl, zůstal alchymista nějakou chvíli nehybně sedět a zamyšleně pozoroval strop. Potom odkudsi vytáhl úzký proužek jemného pergamenu, přehrabal část svého pracovní stolu, kde v hromadě všemožného harampádí našel konečně pero, a napsal velice krátkou zprávu. Pak přešel k široké polici, na které stály klece s bílými holubicemi, černými kohouty a dalšími pokusnými zvířaty. Z jedné klícky vytáhl krysu s lesklou srstí, stočil pergamen a v malé fióle jej připevnil hlodavci na zadní nohu. Nakonec zvíře položil na zem. Krysa chvilku čenichala po zemi a pak zmizela dírou ve vzdálenější zdi.

Zhruba v témže čase se jedna neúspěšná věštkyně budoucnosti, která bydlela na opačné straně téhož bloku, náhodou podívala do své věštecké misky. Z hrdla se jí vydral přiškrcený výkřik a během hodiny prodala všechny šperky, rozličné kouzelnické nářadí a náčiní spolu s většinou šatstva a majetku. Nechala si jenom to, co se snadno vešlo na nejrychlejšího koně, kterého mohla dostat. Skutečnost, že o něco později, když se její dům zřítil v moři plamenů, zahynula pod kamennou lavinou v morporských horách, dokazuje, že i Smrť má smysl pro humor.

Ve stejném čase, kdy se krysí pošťák vydal na cestu a zmizel v bludišti cestiček pod městem, hnán neselhávajícím bičem vrozeného instinktu, ankh-morporský Patricij zvedl ze stolu dopisy, kterému dnes ráno přinesl poštovní albatros. Znovu si zadumaně prohlédl první z nich a zavolal svého vrchního vyzvědače.

Zatím u Prokopnutého bubnu poslouchal Mrakoplaš s otevřenými ústy Dvoukvítkovu řeč.

„Takže jsem se rozhodl, že to musím vidět na vlastní oči,“ říkal právě ten mužík. „Osm roků jsem na to šetřil. Osm roků! Ale stálo to za každý půl-rhinu. No prosím a tady mne máte. V Ankh-Morporku! Myslím tím ve městě oslavovaném písněmi i příběhy! Chodím po ulicích, které poznaly krok Herika Bělomeče! Hrun Barbar, Bravd Střeďan a jeho věrný Lasička… Víte, je to přesně tak, jak jsem si to představoval.“

Mrakoplašova tvář se postupně měnila v masku fascinované hrůzy.

„Už jsem to prostě nemohl v Bes Pelargicu vydržet,“ pokračoval rozverně Dvoukvítek. „Celý den jsem seděl u psacího stolu, sčítal jsem sloupce čísel a jediné, co jsem měl před sebou, až na to budu mít roky, byla penze… a kde je v tom jaká romantika? Tak jsem si jednou pomyslel: Dvoukvítku, teď a nebo nikdy! Vždyť nemusíš ty pověsti jen poslouchat. Můžeš se tam vypravit. Skončil čas, kdy ses potuloval po přístavu a poslouchal námořnické historky. Dal jsem si dohromady tady ten slovník a zaplatil si cestu na nejbližší lodi, která plula na Hnědé ostrovy.“

„Nenajmul jste si žádný strážce?“ zamumlal Mrakoplaš.

„Ne. Proč? Copak mám s sebou něco, co by stálo za krádež?“

Mrakoplaš se rozkašlal. „Máte s sebou, ehm, zlato.“

„Ale to je sotva dva tisíce rhinu. To je stěží na živobytí na jeden nebo dva měsíce, tím myslím u nás doma. Tady by mi mohly vydržet o trochu déle, doufám.“

„Není náhodou rhinu jedna z těch velkých zlatých mincí?“ zeptal se maličko nesvůj Mrakoplaš.

„Ano.“ Dvoukvítek se na čaroděje starostlivě zadíval přes horní okraj svých podivných hledících čoček. „Budou mi dva tisíce stačit, co myslíte?“

„Grrr,“ zachrčel Mrakoplaš, „chtěl jsem říct, že jo, že budou stačit.“

„Výborně.“

„Hm. Je každý v Agateánské říši tak bohatý, jako vy?“

„Bohatý? Já? Můj dobrý muž, jakpak vás tahle hloupost napadla? Vždyť já jsem jen chudý úředník. Myslíte, že jsem hospodskému zaplatil příliš mnoho?“ dodal po krátkém zamyšlení Dvoukvítek.

„Hm. Mohl se spokojit s menší částkou,“ připustil Mrakoplaš.

„Aha. No aspoň mám poučení pro příště. Jak vidím, mám se hodně co učit. Dostal jsem takový nápad. Mrakoplaši, nechtěl byste ke mně vstoupit do služby jako… no… nevím, vyjádřilo by slovo ‚průvodce‘ správně to, co mám na mysli? Myslím, že bych si mohl dovolit platit vám jeden rhinu denně.“

Mrakoplaš otevřel ústa k odpovědi, ale zjistil, že se mu slova slepila v krku a ten chomáč odmítá vyjít na světlo světa, který se rychle mění v blázinec. Dvoukvítek se začervenal.

„Já jsem vás urazil,“ řekl omluvným tónem. „to byla velice netaktní nabídka, když člověk jedná s profesionálem, jako jste vy. Bezpochyby máte mnoho práce a plánů, ke kterým se chcete vrátit… vysoká magie, bezpochyby…“

„Ne,“ ozval se konečně Mrakoplaš slabým hlasem. „Alespoň ne v současnosti. Říkáte rhinu? Za den. Každý den?“

„No víte, myslím si, že za těchto okolností to mohu zvednout na jeden a půlrhinu za den. A samozřejmě všechny výdaje, které bude třeba platit v hotovosti.“

Čaroděj se držel jako hrdina. „To bude v pořádku,“ vypravil ze sebe. „Výborné.“

Dvoukvítek sáhl do svého váčku, vytáhl velký kulatý zlatý předmět, krátce se na něj podíval a pak ho vložil nazpět. Mrakoplaš si tu věc nestihl pořádně prohlédnout.

„Tak, a teď bych si rád odpočinul,“ prohlásil turista. „Byla to dlouhá plavba. Třeba by se vám hodilo vrátit se v poledne a mohli bychom se porozhlédnout po městě.“

„Samozřejmě.“

„Potom bych vás poprosil, abyste byl tak laskav a požádal hostinského, aby mě doprovodil do mého pokoje.“

Mrakoplaš to udělal a pozoroval, jak nervózní Broadman, který přiklusal odněkud zezadu, vede svého hosta po dřevěných schodech za barem nahoru. Po několika vteřinách se zvedlo i Zavazadlo, přeťapalo lokál a vydalo se za nimi.

Čaroděj upřel pohled do své dlaně, na které se mu blýskalo šest velkých zlatých mincí. Dvoukvítek trval na tom, že mu odměnu za první čtyři dny zaplatí předem.

Hugo pokýval hlavou a pokusil se o povzbudivý úsměv. Mrakoplaš na něj zavrčel.

Když byl Mrakoplaš ještě na fakultě, nikdy neměl zvláštní výsledky v předmětu věštby a předpovědí. Zato teď mu v hlavě oživly jakési dávno nepoužívané dráhy a okruhy a budoucnost viděl stejně jasně, jako by ji měl napsánu přímo na víčkách. Začala ho svědit záda mezi lopatkami. Uvědomoval si, že jediná rozumná věc, kterou mohl udělat, je koupit si koně. Bude to muset být hodně rychlý kůň, drahý a koupený pod rukou. Mrakoplaš si nemohl vzpomenout na jméno jediného koňského handlíře, který by byl tak bohatý, aby mu mohl vrátit zpátky na téměř celou unci zlata.

Zbývajících pět mincí mu pomůže založit si užitečnou praxi v bezpečné vzdálenosti — řekněme nějakých dvě stě mil. To vypadá rozumně.

Jenže co se stane s Dvoukvítkem, opuštěným v tom příšerném městě, kde měli dokonce i švábi neomylný instinkt, který je dovedl ke zlatu? To by musel být člověk opravdu veliký lump, aby ho opustil.

Ankh-morporský Patricij se usmál, ale jeho oči zůstaly chladné.

„Tak středovou bránou, říkáš?“

Kapitán gardy předpisově zasalutoval. „Ano, pane. Museli jsme pod ním zastřelit koně, než se nám jej podařilo zastavit.“

„A to tě přivedlo přímou cestou sem,“ řekl Patricij a upřel zamyšlený pohled na Mrakoplaše. „Máš k tomu co říci?“

Říkalo se, že celé jedno křídlo Patricijova paláce obývají úředníci a ti prý tráví celé dny jen ověřováním a doplňováním všech informací, které jejich výjimečně schopný pán získal díky svému dokonalému špionážnímu systému. Mrakoplaš o tom nepochyboval. Vrhl rychlý pohled k balonku, který se táhl podél jedné stěny přijímacího sálu. Rychlý běh, pružný skok — a okamžitá salva ze samostřílů. Otřásl se.

Patricij si podepřel bradu pěstěnou rukou a pozoroval čaroděje očima malýma a tvrdýma jako skleněné korálky.

„Tak si to shrňme,“ promluvil po chvíli. „Porušení přísahy, krádež koně, rozšiřování falešných mincí, no ano, řekl bych, že to pro tebe znamená arénu, Mrakoplaši.“

To už bylo příliš.

„Toho koně jsem neukrad! Poctivě jsem ho zaplatil.“

„Ale falešnou mincí! To je prakticky, jako bys ho ukradl!“

„Ale rhinu jsou z ryzího zlata!“

„Rhinu?“ Patricij jeden z nich několikrát převrátil v buclatých prstech. „Tak se jmenují? Zajímavé. Ale přesně jak říkáš, našim dolarům se příliš nepodobají…“

„No jo, samozřejmě že to nejsou…“

„Aha! Takže ty to připouštíš?“

Mrakoplaš otevřel ústa, aby pokračoval ve své obhajobě, ale pak si to rozmyslel a zase je zavřel.

„No proto. A vrcholem toho všeho je ta strašlivá hanba spojená se zbabělým opuštěním člověka, který je na našem pobřeží cizincem. Styď se, Mrakoplaši!“

Patricij mávl rukou. Stráže stojící za čarodějem ustoupily kus dozadu a jejich kapitán poodešel několik kroků stranou. Mrakoplaš se najednou cítil neuvěřitelně osamělý.

Říká se, že když má zemřít čaroděj, musí se objevit sám Smrť, aby si ho vzal osobně (místo aby poslal některého ze svých zástupců, jako například Chorobu, nebo Hladomor, jak to běžně dělává). Mrakoplaš se začal nervózně rozhlížet kolem a hledal tu hubenou postavu v černém (všichni mágové, i ti neúspěšní, mají kromě kouzelných holí a špičatých čepic ještě v očích malé osmiúhelníky, které jim umožňují vidět i čistou oktarínu. Oktarína je základní barva a všechny ostatní barvy vznikají jejím odrazem od obyčejného čtyřrozměrného vesmíru. Znalci ji popisují jako světélkující žlutozelený purpur).

Je opravdu tam v tom koutě tmavší stín?

„Na druhé straně,“ pokračoval Patricij, „mohl bych být milosrdný.“

Stín v koutě se rozplynul. Mrakoplaš zvedl hlavu a ve tváři se mu objevil výraz nepříčetné naděje.

„Jo?“

Patricij mávl rukou. Mrakoplaš viděl, jak stráže opouštějí místnost. Teď osaměl s pánem dvou měst a byl by si skoro přál, aby se stráže vrátily.

„Pojď blíž, Mrakoplaši,“ kývl Patricij rukou a ukázal na mísu plnou pochoutek na nízkém onyxovém stolku vedle trůnu. „Neměl bys chuť na medúzu v karamelu? Ne?“

„Ehm,“ odkašlal si Mrakoplaš, „ne, díky.“

„Byl bych rád, kdybys velice pozorně poslouchal, co ti teď řeknu,“ naklonil se k němu Patricij s přátelským výrazem, „jinak tě dám utratit. Nějakým zajímavým způsobem. A pomalým. Prosím tě, přestaň se mi tady tak klepat!

Protože jsi svým způsobem čaroděj, jistě víš, že žijeme ve světě, který má tvar velkého talíře. Říká se, že na vzdálenějším Okraji naší Zeměplochy existuje světadíl, který, i když malý, má stejnou hmotnost jako všechny země tohoto polokruhu. Podle starých legend je tomu tak proto, že podstatná část toho světadílu je ze zlata.“

Mrakoplaš přisvědčil. Kdopak by neslyšel o Vyvažovacím kontinentu? Našli se dokonce i námořníci, kteří uvěřili pohádkám z mládí a vypravili se jej hledat. Samozřejmě že se vrátili s prázdnýma rukama, pokud se vrátili vůbec. Podle mínění rozumnějších námořníků a plavců padli za oběť velkým mořským želvám. Protože Vyvažovací kontinent nebyl nic víc než kterýkoliv z mnoha dalších vesmírných mýtů.

„Ten kontinent samozřejmě existuje,“ pokračoval Patricij. „Není sice ze zlata, ale zlato tam patří k celkem běžným kovům. Většinu váhy dodávají tomu světadílu velká ložiska oktironu, ležící poměrně hluboko pod povrchem. I tak omezenému mozku, jako je ten tvůj, musí být jasné, že existence Vyvažovacího kontinentu představuje pro naše země obrovské nebezpečí.“ Zarazil se a podíval se na Mrakoplaše, který před ním stál s otevřenými ústy. Povzdechl si a řekl: „Zdá se, že jsi mě nějak nestačil sledovat a příliš tomu nerozumíš?“

„Yarg,“ vydralo se Mrakoplašovi z hrdla. Polkl a olízl si rty. „No, ne. Chtěl jsem říct, jo… zlato…“

„Aha,“ protáhl Patricij sladce, „vidím, že si myslíš, jak by to bylo skvělé, vypravit se na Vyvažovací kontinent a vrátit se s lodí plnou zlata, co?“

Mrakoplaš začínal nabývat dojmu, že se kolem něj zavírá nějaká past.

„Ne?“ pokusil se.

„Co by se asi stalo, kdyby měl každý člověk na pobřeží Kruhového moře kopec vlastního zlata? To by se ti líbilo? Co by se potom asi stalo? Tak mysli, přeci!“

Mrakoplašova obočí se spojila nad nosem, jak usilovně přemýšlel. „Byli bysme všichni bohatý?“

Teplota v místnosti při jeho výroku poklesla o několik stupňů, což mu zřetelně naznačilo, že jeho odpověď není správná.

„Já ti dokonce prozradím, Mrakoplaši, že Vládci Kruhového moře a Císař Agateánské říše mezi sebou mají určité spojení,“ pokračoval Patricij. „Faktem je, že to spojení je velice choulostivé a řídké. Máme toho jen málo společného. My nemáme nic, co by oni mohli potřebovat, a oni zase nemají nic, co bychom si my mohli dovolit. Je to neobyčejně stará říše, Mrakoplaši. Stará, lstivá, krutá a nesmírně, nesmírně bohatá. Takže si vyměňujeme bratrské pozdravy prostřednictvím poštovních albatrosů. A to ještě v nepravidelných intervalech.

Právě dnes ráno jsem dostal jeden z těch dopisů. Zdá se, že jeden poddaný agateánského Císaře si vzal do hlavy, že navštíví naše město. Prostě si ho chce prohlédnout. I já si myslím, že jenom šílenec by byl schopen riskovat všechna nebezpečí spojená s přeplavbou Posměrného oceánu jenom proto, aby se na něco podíval. Ale stalo se.

Připlul dnes ráno. Mohl narazit na nějakého velkého hrdinu, nebo nejdovednějšího ze zlodějů, možná i na dokonalého a velkého mudrce. Potkal tebe. Zaměstnal tě jako svého průvodce. Takže budeš tomu obhlížeči, tomu Dvoukvítkovi, průvodcem, Mrakoplaši. Zodpovídáš mi za to, že se vrátí domů s těmi nejlepšími dojmy z naší malé vlasti. Co na to říkáš?“

„Ehm. Díky, pane,“ odpověděl nešťastný Mrakoplaš.

„Chtěl jsem ti samozřejmě říci ještě jedno. Bylo by veliké neštěstí, kdyby se mělo našemu malému návštěvníkovi přihodit něco nepříjemného. Bylo by hrozné, kdyby nám tady například zahynul. Mělo by to strašlivé následky pro všechny naše země, protože agateánský císař se stará o to, co jeho jest, a mohl by nás zničit kývnutím ruky. Jediným kývnutím. A to by mělo samozřejmě nedozírné následky především pro tebe, Mrakoplaši. Těch pár týdnů, než by sem dorazilo Císařovo loďstvo s armádou žoldnéřů, by se někteří z mých úředníků zabývali výhradně tvou osobou. Všichni bychom žili v naději, že zuřivost pomstychtivých kapitánů by se poněkud zmírnila při pohledu na tvé tělo, které bychom udržovali při životě. Jistě víš, že existují kouzla, která zabrání životu opustit tělo, ať už je v jakémkoliv stavu a … no vidím ti na tváři, že si konečně začínáme rozumět.“

„Grrum.“

„Promiň, nerozuměl jsem?“

„Ano, pane. Dohlídnu, chtěl jsem říct, zkusím na něj dohlídnout a dám pozor, aby se mu nic nestalo.“ Jasně a potom se nechám angažovat do pekla jako žongléř se sněhovejma koulema, dodal k tomu trpce v soukromí své lebky.

„To je skvělé! Jak jsem se dozvěděl, jste už s Dvoukvítkem dobří přátelé. To je výtečný začátek. Jestli se vrátí domů v pořádku a spokojený, nebudu nevděčný! Myslím, že bych potom mohl dokonce odvolat i všechna obvinění proti tobě vznesená! Takže díky, Mrakoplaši. Můžeš jít.“

Mrakoplaš se rozhodl nežádat o vrácení svých zbývajících pěti rhinu. Začal opatrně couvat z místnosti.

„Okamžik, ještě jsem si na něco vzpomněl,“ ozval se Patricij, když čaroděj začal tápat po klice.

„Ano, pane?“ zpozorněl Mrakoplaš a srdce v něm pokleslo.

„Samozřejmě by mne ani nenapadlo, že by ses mohl pokusit vyhnout se svým povinnostem tím, že bys opustil město. Myslím, že jsi rozený městský člověk. Chtěl jsem tě jen tak z přátelství upozornit, že do dnešního večera bude o naší dohodě vědět vládce každého města v celém širokém okolí.“

„Ujišťuji vás, pane, že něco takovýho mě ani ve snu nenapadlo!“

„Ne? V tom případě bych, být tebou, zažaloval svou tvář pro pomluvu.“

Mrakoplaš dorazil k Prokopnutému bubnu vysílen rychlým během a u zadních dveří se srazil s jakýmsi mužem, který spěšně opouštěl lokál. Cizincův spěch bylo možno z části přičíst oštěpu, který mu trčel z prsou. Muž hlasitě zabublal a zřítil se mrtev čarodějovi k nohám.

Mrakoplaš opatrně nahlédl skulinou dovnitř a zděšeně trhl hlavou, když mu kolem ní se zvukem vyplašené koroptve proletěla těžká vrhací sekera.

Jak mu řekl druhý opatrný pohled, jednalo se o náhodně šťastný hod. V temném lokále Bubnu se hemžili bojující muži a nebylo jich málo, jak mu postupně dokázal třetí a čtvrtý pohled. Mrakoplaš se ještě jednou zaklonil, když ze dveří vyletěla těžká dubová stolička, a počkal, až se roztříštila o zeď na druhé straně úzké uličky. Potom se vrhl dovnitř.

Jeho oblečení bylo dost tmavé a neustálým nošení ještě ztmavlo a tak si málokdo v šeru všiml stínu, který se s horečnatým rozhlížením opatrně šoural od stolu ke stolu. V jednom okamžiku se jakýsi bojovník po zuřivém náporu nepřítele zapotácel zpět a šlápl na něco, co mu připadal jako čísi prsty. Potom se mu do lýtka zakouslo něco, co cítil jako zuby. Strašlivě zaječel a pootevřel svůj kryt, toho využil jeho užaslý protivník a bez váhání ho probodl.

Mrakoplaš doběhl podivným, přikrčeným klusem ke schodům a přitom si olizoval klouby odřené ruky. Do zábradlí nad jeho hlavou se s nárazem zarazila střela z kuše a Mrakoplaš tiše zasténal.

Schody vyběhl skokem, protože očekával každou vteřinu další, přesnější výstřel.

V horní chodbě se celý udýchaný zastavil a narovnal. Podlaha před ním byla pokryta mrtvými těly. Obr s černým plnovousem, který v jedné ruce svíral krvavý meč, lomcoval klikou u dveří jednoho z pokojů.

„Hej!“ vykřikl Mrakoplaš. Chlap se ohlédl, potom jen tak mimochodem vytáhl ze závěsu na koženém bandalíru krátký vrhací nůž a hodil jím. Mrakoplaš se rychle sehnul. Za zády se mu ozval kratičký výkřik. Střelec, mířící kuší do chodby, upustil zbraň a chytil se za krk.

Obr sahal pro další nůž. Mrakoplaš se divoce rozhlížel a pak se náhle se zoufalstvím vztyčil do čarodějnické pózy.

Jedna ruka mu vyletěla vpřed, druhá vzad. „Asoniti! Kyorucha! Beazleblor!“

Chlap zaváhal a v očekávání kouzla mu oči nejistě přebíhaly ze strany na stranu. K poznání, že se nestane vůbec nic, došel přesně v okamžiku, kdy se Mrakoplaš vyděšený k smrti, rozběhl chodbou a kopl ho do rozkroku.

Černobradý zařval, schoulil se do klubíčka, čaroděj zalomcoval klikou, otevřel dveře a skočil dovnitř. Zabouchl za sebou a naprosto vysílený se opřel o dveřní rám. Uvnitř bylo ticho a na posteli spal Dvoukvítek spánkem spravedlivých. U nohou lůžka stálo zavazadlo.

Mrakoplaš popošel několik kroků kupředu, jeho chtivost ho postrkovala, jako by byl na kolečkách. Truhla byla otevřená. Uvnitř byly naskládány váčky a v jednom z nich, pootevřeném, zachytil Mrakoplaš záblesk zlata. Na okamžik chtivost přehlušila i opatrnost, takže začal pomalu natahovat ruku. Jenomže, k čemu by mu to bylo.

Nezůstal by naživu ani tak dlouho, aby si z těch peněz něco užil. Váhavě stáhl ruku zpátky a zazdálo se mu, že se otevřené víko truhly slabě zachvělo. Nepohnulo se, jako by odněkud zafoukal vítr? Mrakoplaš se podíval na prsty a pak na víko. Bylo těžké a okované mosaznými pásy. Teď bylo naprosto nehybné.

Zbytečně se plaší.

„Mrakoplaši!“

Dvoukvítek seskočil z postele. Čaroděj uskočil nazpět a přeskupil obličejové svaly do přátelského úsměvu.

„Drahý člověče, jste tady právě včas! Dáme si něco pořádného k obědu a pak se vydáme do města. Věřím, že jste na odpoledne vymyslel nějaký báječný program!“

„Er-“

„No to je skvělé.“

Mrakoplaš se zhluboka nadechl. „Heleďte, byl by asi lepší, kdybysme se najedli někde jinde. Tady dole se to trochu porvalo.“

„Hospodská rvačka? Proč jenom jste mne nevzbudil?“

„No víte, já — cože?“

„Myslím, že jsem se dnes ráno vyjádřil dost jasně, Mrakoplaši. Chci vidět opravdový a nefalšovaný morporkský život — trh s otroky, Uličku nevěstek, co jí říkáte Kurví díra, chrám Malých bohů, cech žebráků… a opravdovou hospodskou rvačku.“

Dvoukvítkovi se do hlasu vmísil slabý stín podezření. „Máte tady hospodské rvačky, že? Víte, muž, který se houpe na stropním svícnu, šerm okolo stolu, takové ty věci, do kterých se vždycky zapletou Hrun Barbar s Lasičkou. Víte, co myslím, vzrušení!“

Mrakoplaš těžce dosedl na postel.

„Vy chcete fakt vidět pranici?“ zeptal se smutně.

„Samozřejmě, co je na tom špatného?“

„No tak za prvý, při těch rvačkách přicházej lidi k úrazu.“

„Aha. No víte, já jsem nemyslel, že bychom se do nich míchali. Prostě chci jenom jednu takovou rvačku vidět. A taky některé z vašich proslulých hrdinů. Máte jich přeci dost, ne? Nejsou to jenom takové ty přístavní historky, že ne?“ V téhle chvíli se Mrakoplašovi k jeho údivu zdálo, že človíček téměř žadoní.

„Ale jó. Tady jich je, jéje,“ odpověděl mu spěšně. Rychle si je v duchu představil jednoho po druhém a při té představě se otřásl.

Všichni hrdinové zemí Kruhového moře dříve nebo později prošli branami Ankh-Morporku. Většina jich pocházela z barbarských kmenů z okolí zmrzlého Středu. Ty kraje měly ve vývozu hrdinů určitou dlouhodobou tradici. Téměř jeden jako druhý vlastnili hrubé kouzelné meče, jejichž neodstíněná rezonance s astrální rovinou vyváděla šílené kusy s každým jemnějším magickým experimentem v okruhu několika mil. To jim však Mrakoplaš za zlé neměl. Věděl dobře, že on sám je kouzelnický zmetek, takže mu ani v nejmenším nevadilo, že stačí, aby se u městských branou objevil hrdina a v celé Okultní čtvrti začaly praskat křivule a zhmotňovat se démoni. Ne, to, co se jemu nelíbilo na hrdinech, bylo, že když byli střízliví, mívali většinou zachmuřilost sebevraha, a když byli opilí, zmocňovalo se jich vražedné šílenství. Kromě toho jich bylo až příliš mnoho. Některá ze známých poradních míst za branami města se během sezóny podobala spíš sněmu trhovkyň a mluvilo se dokonce o tom že se budou sněmy pořádat v turnusech, aby se tam všichni vešli.

Mrakoplaš si zamnul nos. Jediní hrdinové, se kterými strávil nějaký čas, byli Bravd a Lasička, a ti byli právě mimo město, a Hrun Barbar, který byl podle středových měřítek vysoce vzdělaný muž, protože dokázal myslet, aniž přitom pohyboval rty. Říkalo se, že se Hrun touhle dobou toulá někde v pláních Posměru.

„Heleďte se,“ začal Mrakoplaš nakonec opatrně, „už jste se vůbec někdy sešel s vopravdickym barbarem?“

Dvoukvítek zavrtěl hlavou.

„Toho sem se bál,“ přikývl Mrakoplaš. „Tak já vám to teda povim, voni…“

Na ulici pod oknem se ozval dusot běžících nohou a po schodech z lokálu sem dolehl jakýsi křik. Dveře se rozletěly dokořán, dřív než se Mrakoplaš stačil sebrat natolik, aby vyskočil z okna.

Místo zuřivostí zkřivené tváře hrabivého zlosyna se ve dveřích objevil zarudlý a usměvavý obličej seržanta městské stráže. Mrakoplaš si zhluboka vydechl. Samozřejmě. Stráž je vždycky hrozně opatrná, aby se náhodou neobjevila příliš brzo na místě rvačky, ve které by vzhledem k počtu zúčastněných nemusela mít rozhodující slovo. Jejich místo totiž bylo pod penzí a do služby ve stráži vstupovali především opatrní a rozvážní lidé. Seržant zazářil na Mrakoplaše a pak se se zájmen zadíval na Dvoukvítka.

„Doufám, že je všechno v pořádku, co?“ prohlásil přátelsky.

„Jo, skvělý,“ přikývl Mrakoplaš. „Někde jste se kapku zdrželi, že?“

Seržant si ho nevšímal. „Tak tohle je tedy ten cizinec?“ vyptával se zvědavě.

„Právě jsme se chystali odejít,“ dodal rychle Mrakoplaš a přešel do trobštiny. „Pane Dvoukvítku myslím, že bychom si měli na oběd zajít někam jinam, znám tady několik opravdu pěkných míst.“

Vypochodoval do chodby tak sebevědomě, jak jen byl schopen předstírat. Dvoukvítek vykročil za ním a několik vteřin na to se vydral seržantovi z hrdla vyděšený výkřik, když Zavazadlo se zaduněním sklaplo víko, zvedlo se, protáhlo a vykročilo za odcházející dvojicí.

Z lokálu dole vynášeli strážní mrtvá těla. Živí a ranění v místnosti nezbyli. O to se strážní postarali tak, že těm, kteří přežili, ponechali dost času na útěk zadním vchodem, což byl takový malý kompromis mezi opatrností a spravedlností, ze kterého měly užitek obě strany.

„Co je to za lidi?“ ptal se Dvoukvítek.

„Ále, prostě takoví lidi,“ odpovídal Mrakoplaš. Jenže dřív než se stačil zarazit, chopila se kontroly nad jeho ústy jedna z četných částí mozku, která právě neměla co na práci, a on dodal: „Ve skutečnosti jsou to hrdinové.“

„Vážně?“

Když už uvíznete jednou nohou v H’rullově Šedém moru, je mnohem snazší rovnou tam skočit a potopit se celý, než své utrpení marně prodlužovat marným zápasem. Mrakoplaš se tam vrhnul po hlavě.

„No jo, tak zrovna tudleten je Erig Silná-Ruka a támdleten zase Černej Zenell…“

„Je mezi nimi taky Hrun Barbar?“ ptal se Dvoukvítek a dychtivě se rozhlížel. Mrakoplaš se zhluboka nadechl.

„Jo. To je ten za náma,“ řekl nakonec.

Nesmírnost té lži byla taková, že její zvlněné odrazy doběhly po jedné z nižších astrálních rovin až k Okultní čtvrti na druhém břehu řeky. Tam načerpaly velkou dávku energie z obrovské nehybné energetické vlny, která se tam neustále vznášela, a odrazily se v divokém letu přes celé Kruhové moře. Souzvučná harmonie dostihla samotného Hruna, který právě bojoval na úzké a praskající skalní římse v Kaderackých horách s dvojicí skřepaslíků, a způsobila mu nečekanou krátkodobou nevolnost.

Zatím Dvoukvítek rychle zvedl víko Zavazadla a spěšně vytahoval těžkou černou skříňku.

„To je úžasné!“ volal přitom. „Tomu by u nás nikdo nevěřil!“

„Co to, u všech bohů, pořád vykládá?“ zeptal se pochybovačně seržant.

„Je moc rád, že ste nás zachránili,“ zalichotil mu Mrakoplaš. Úkosem se podíval na černou bedýnku a napůl čekal, že buď vybuchne, nebo začne vydávat podivné hudební tóny.

„Aha,“ řekl seržant. I on ovšem upíral oči na černou skříňku.

Dvoukvítek se na ně spokojeně usmál.

„Rád bych si pořídil obrazový záznam té události,“ řekl. „Mohli byste je propustit, aby se všichni postavili tam k tomu oknu na světlo? Bude to trvat jen chviličku. A, hm, Mrakoplaši?“

„Jo?“

Dvoukvítek vystoupil na špičky a šeptal mu do ucha: „Předpokládám, že víš, co to mám, ne?“

Mrakoplaš upřel oči stranou na černou skříňku. Na přední straně z ní uprostřed vyčuhovalo podivné skleněné oko a na zadní malý knoflík.

„Nó, né tak docela.“

„Je to přístroj na rychlé zhotovování obrazů,“ sdělil mu Dvoukvítek. „Je to úplně nový vynález. Jsem na něj opravdu pyšný, ale podívej se, chtěl jsem říci, jaksi, doufám, že tihle pánové tím nebudou dotčeni. Mohl bys jim to nějak vysvětlit? Samozřejmě, že jim dám nějakou náhradu.“

„Má bedýnku, ve který je trpaslík a ten mu tam maluje obrázky,“ vysvětlil Mrakoplaš strážným v krátkosti o co jde. „Udělejte, co po vás ten blázen chce, a von vám dá zlato.“

Strážní se začali nervózně usmívat.

„Tebe bych chtěl mít na tom obrázku taky, Mrakoplaši. Tak, teď je to v pořádku.“ Dvoukvítek znovu odněkud vytáhl to zlaté kolo, kteréhosi Mrakoplaš všiml už jednou předtím, zahleděl se na jeho odvrácenou tvář a tiše si zamumlal: „Třicet vteřin by mělo stačit,“ a obrátil se ke skupince. „Usmívejte se prosím!“

„Smějte se,“ zachrčel Mrakoplaš. Z černé skříňky se ozval šum a bzukot.

„Výborně!“

Vysoko nad Zeměplochou se vznášel další albatros. Byl tak vysoko, že svýma malýma šílenýma oranžovýma očkama přehlédl nejen celou lesklou plochu Kruhového moře, ale dokonce celou plochu světa. Na jedné nožce měl připevněné žluté pouzdříčko s depeší. Hluboko pod ním letěl opačným směrem jiný pták, neviditelný v hlubokých mracích. Byl to tentýž albatros, který ankh-morporskému Patriciji přinesl ráno zprávu a teď se klidně pomalu vracel domů.

Mrakoplaš s úžasem zíral na malý čtvereček skla. Tohle byl opravdu on — malá postavička vyvedená v dokonale věrných barvách, stojící před skupinou strážných, jejichž tváře byly ztuhlé v podivných grimasách. Mezi muži, kteří mu natahovali krky přes rameno, se ozval bzukot nevyslovitelné hrůzy.

Dvoukvítek se spokojeným úsměvem vytáhl z kapsy hrst malých zlatých mincí, ve kterých teď už Mrakoplaš rozeznal čtvrt-rhinu, a zamrkal na čaroděje.

„Měl jsem úplně stejné potíže, když jsem se zastavil na Hnědých ostrovech,“ prohlásil. „Tam si taky mysleli, že jim můj ikonograf krade kousky duše. No řekni, není to směšné?“

„Yarg,“ odpověděl Mrakoplaš, a protože to bylo bezpochyby málo na to, aby učinil zadost své polovině konverzace, dodal: „Mám pocit, že se tam sám sobě zrovna moc nepodobám.“

„A zachází se s tím přístrojem velice jednoduše,“ ignoroval ho Dvoukvítek. „Podívej se, jediné co je potřeba udělat, je zmáčknout tady ten knoflík. O zbytek se už postará ikonograf. Já si teď stoupnu tady, hned vedle Hruna a ty mi uděláš obrázek!“

Mince uklidnily vzrušení a obavy strážných tak, jak to dokáže jenom zlato, a Mrakoplaš o půl minuty později znovu žasl nad malým kouskem skla s dokonale vyvedeným portrétem Dvoukvítka. Mužík na obrázku svíral v ruce obrovský zubatý meč a usmíval se, jako by se mu právě splnil ten nejtajnější sen.

Najedli se v malé vyvařovně poblíž Mosazného mostu a Zavazadlo se zatím uhnízdilo pod stolem. Jídlo i víno, mnohokrát lepší, než jaké si mohl Mrakoplaš běžně dovolit, blahodárně zapůsobily na jeho náladu. Nakonec došel k názoru, že věci nejsou tak špatné, jak se mu zpočátku zdálo. Je třeba jen trochu myslet a být nápaditý, nic víc to nechce.

Dvoukvítek, jak se zdálo, si myslil totéž. Zadíval se hloubavě do svého vinného šálku a řekl: „Zdá se mi, že hospodské rvačky jsou tady asi dost často?“

„Jo, dost často.“

„Takže jistě dojde také k poškození vybavení a zařízení?“

„Vybav– aha, myslíte ty věci jako lavice a stoly a tak. Jo, myslim, že jo.“

„Ale to musí hospodské hrozně zatěžovat.“

„No, já vo tom nikdy takhle nepřemejšlel, ale myslím si, že to patří k riziku podnikání.“

Dvoukvítek ho zamyšleně pozoroval.

„Možná, že bych vám v tomhle mohl pomoci,“ ozval se po chvíli. „Riziko — v tom se vyznám. Poslyš, nezdá se ti, že je jídlo trochu mastné?“

„Řek ste, že byste rád vochutnal typický morporkský jídlo,“ upřel na něj oči Mrakoplaš. „Co ste to řikal vo tom riskování?“

„Aha, no víš, já se opravdu v riziku vyznám. Je to moje zaměstnání.“

„Mně se hned zdálo, že ste řek něco takovýho. Ale taky se mi to hned nějak nezdálo.“

„Ale ne, já osobně neriskuji. Největší dobrodružství, které mě v životě potkalo, bylo, když jsem převrhl kalamář. Já rizika odhaduji. Den za dnem. Víš, jaká je pravděpodobnost toho, že vznikne požár domu ve čtvrti Červený trojúhelník v Bes Pelargicu? Pět set třicet osm ku jedné. To jsem vypočítal osobně,“ dodal se stopou pýchy v hlase.

„A na-“ Mrakoplaš se pokusil potlačit říhnutí, „– a na co? S dovolením.“ Nalil si další šálek vína.

„To je potřeba k –“ Dvoukvítek se zarazil. „Nevím, jak bych to řekl v trobštině, obávám se, že Trobové pro to nemají výraz. V naší řeči se to řekne-“ vydal ze sebe skupinu cizozemských zvuků.

„Pojí-štěnic,“ opakoval Mrakoplaš, tak nějak totiž tomu zvuku rozuměl. „To je ale srandovní slovo. Co to znamená?“

„No, tak řekněme, že bys měl například loď naloženou zlatými cihlami. Mohla by se dostat do bouře, nebo by ji mohli zajmout piráti. Ty nechceš, aby se něco takového stalo, takže se vypravíš k nám a zařídíš si pojí-štěnic. Já vypočítám pravděpodobnost ztráty nákladu. Výpočet je založen na zprávách o počasí a záznamech o pirátech za posledních dvacet let, přidám k tomu kousek a ty mi potom zaplatíš peníze určené touhle pravděpodobností –“

„– přidám kousek –“ řekl Mrakoplaš, kterému začal těžknout jazyk, a vážně na něj zahrozil prstem.

„– a když potom o svůj náklad opravdu přijdeš, budu ti ho refundovat.“

„Re — co?“

„Zaplatím ti tvůj náklad,“ vysvětloval Dvoukvítek trpělivě.

„Aha, já už tomu rozumim. Je to jako sázka!“

„Loterie? Svým způsobem by se to tak dalo říci.“

„A dá se v tom vašem pojí-štěnic vyhrát hodně?“

„Přinejmenším dostaneš zpět své peníze, samozřejmě.“

Mrakoplaš, který už se začal halit do měkké, nažloutlé záře vypitého vína, se pokusil představit si, jak by asi tohle pojí-štěnic fungovalo v podmínkách zemí Kruhového moře.

„Řek bych, že tomu pojí-štěnic absolutně nerozumim, hele,“ oznamoval svému společníkovi, jak se svět kolem točí.

„Hele magie, jako čáry — máry, tomu rozumim,“ přihlouple se usmál.

Dvoukvítek se usmál. „Kouzla jsou jedna věc a odražený-zvuk-podzemních-duchů zase jiná,“ prohlásil.

„Co?“

„Jaké co?“

„To srandovní slovo, co si řek?“ naklonil se k němu Mrakoplaš netrpělivě.

„Odražený-zvuk-podzemních-duchů?“

„Sem to nikdy neslyšel,“ komentoval nezřetelně čaroděj.

Dvoukvítek se to pokusil vysvětlit.

Mrakoplaš se mu pokusil porozumět.

Během dlouhého odpoledne prošli město posměrně od řeky. Dvoukvítek kráčel vpředu a na řemínku měl na krku pověšenou podivnou skříňku na obrázky. Mrakoplaš se mu ploužil v patách, každou chvíli zakňoural a rukama kontroloval, že má hlavu stále ještě na svém místě.

Následovala je celá skupinka lidí. V městě, kde nudu obyčejného života pravidelně přerušovaly veřejné popravy, souboje, rvačky, msty kouzelníků a další nevšední události, vypracovali obyvatelé roli „náhodného přihlížejícího“ k naprosté dokonalosti. Obyvatelé Ankh-Morporku byli bez výjimky do posledního, profesionální, vysoce kvalifikovaní čumilové. Prostě a jednoduše, šťastný Dvoukvítek dělal obrázek za obrázkem, mířil svou čočkou na lidi, o kterých si myslel, že se zabývají nějakou typickou činností, a pokaždé potom změnil nějaký ten čtvrt-rhinu majitele. Není tedy divu, že se za nimi brzo vytvořil dav zmatených, ale šťastných „zbohatlíků“ a dalších lidí, kteří je sledovali pro případ, že by ten šílenec vybuchl a změnil se ve zlatý déšť.

U chrámu Sedmirukého Seka se sice narychlo svolaný synod kněží a rituálních řemeslníků a rituálních řemeslníků, specializovaný na srdeční operace rozhodl, že Sekova socha je příliš svatá na to, aby z ní mohl být zhotoven obrázek, ale dar dvou rhinu je přiměl s úžasem přiznat, že Sek tak svatý zase nebude.

Pobyt v Kurví díře se poněkud protáhl a jeho výsledkem byla sada skutečně pestrých a místy až instruktážních obrázků, z nichž Mrakoplaš část v nepozorovaných chvílích ukryl na vlastním těle, aby je mohl podrobně posoudit v soukromí. Jak mu pomalu prchaly z hlavy alkoholové páry, začal přemýšlet o tom, jak asi pracuje záhadný ikonograf.

Dokonce i jako neúspěšný mág věděl, že některé látky jsou citlivé na světlo. Je tedy možné, že ty skleněné destičky jsou pomocí nějakého tajemného procesu pokryty vrstvičkou takové látky a světlo, které jí prochází, v ní prostě stuhne? Tak nějak to bude. Mrakoplaš míval občas podezření, že někde musí být něco lepšího než kouzla. Obvykle byl velice zklamán.

Od té chvíle nevynechal jedinou možnost se skříňkou pracovat. Dvoukvítek mu to rád dovolil, protože se tím pádem mohl objevit na každém obrázku. A právě tehdy si Mrakoplaš všiml něčeho velice divného. Skříňka dávala tomu, kdo s ní zacházel podivnou moc nad lidmi. Každý, na koho Mrakoplaš namířil to podivné skleněné sklo, bez odmlouvání poslouchal jeho nejnesmyslnější pokyny, které se týkaly polohy těla a výrazu obličeje.

Právě se zabýval svou oblíbenou činností na Náměstí zlomeného měsíce, když udeřila pohroma.

Dvoukvítek se naaranžoval do dokonalé pózy vedle prodavače kouzel a talismanů a kolem se shromáždil dav jeho oddaných obdivovatelů. Všichni na něj pozorně upírali zrak pro případ, že by zase provedl některý z těch svých bláznivých kousků, které byly k popukání.

Mrakoplaš poklesl na jedno koleno, aby vylepšil úhel záběru a zmáčkl kouzelný knoflík.

Skříňka prohlásila: „Máš to marný, došla mi růžová.“

Těsně před očima se mu otevřela dosud neviditelná dvířka. Z nich se vyklonil malý, zelený a neuvěřitelně bradavičnatý humanoidek, strčil mu pod nos pařátek, ve kterém svíral barvami pokrytou paletu, a zaječel mu přímo do obličeje.

„Nemám růžovou, jasný!?“ pištěl homunkulus. „Mačkáš jako blázen ten knoflík, ale jakej to má smysl, když došla růžová, co? Dyž sis chtěl ušetřit růžovou, neměl si chtít vobrázky všech těch mladejch dam, žádný šaty, samá pleťovka. Vod teďka jedu černobílý, jasný?“

„Jasný, jo, ano,“ odpověděl Mrakoplaš. Zazdálo se mu, že v jednom tmavém koutku skříňky zahlédl malířský stojan a vedle neustlanou postel. Doufal, že ho obelhal zrak.

„To jenom abyste si jako rozuměli,“ dodal skřet a zabouchl dvířka. Mrakoplaš měl dojem, že zevnitř slyší slabé huhlání a skřípání židle, táhnuté po podlaze.

„Hej, Dvoukvítku,“ začal a zvedl hlavu.

Dvoukvítek zmizel. Mrakoplaš se horečnatě rozhlížel po okolním zástupu a po zádech mu běhal mráz, když se ho zezadu dotklo něco kousek nad pasem.

„Pomalu se obrať,“ ozval se za ním hlas hladký jako černé hedvábí, „nebo se rozluč s ledvinami.“

Dav se zájmem přihlížel. Zdálo se, že dnes bude skvělý den.

Mrakoplaš se pomalu otáčel a cítil, jak ho po žebrech škrábe špička meče. Opačného konce čepele se držel Stren Withel — zloděj, bezohledný krutý šermíř a nevrlý účastník neoficiální soutěže o titul Největší zlosyn světa.

„Nazdar,“ řekl bez nadšení. O kousek dál zahlédl párek nesympatických chlapů, kteří právě zvedli víko Zavazadla a vzrušeně ukazovali na váčky se zlatem. Withel se usmál a s jeho zjizveným obličejem to provedlo neuvěřitelné věci.

„Znám tě. Ty jsi pouliční čaroděj. Co je to za věc?“

Mrakoplaš si všiml, že se zvednuté víko Zavazadla začalo slabě třást, i když bylo naprosté bezvětří. V rukou stále ještě svíral obrázkovou skříňku.

„Todle? To dělá vobrázky,“ prohlásil konverzačním tónem. „Poslyš, teď se chvilku usmívej, jo?“ Rychle ustoupil a zamířil na něj skříňku.

Withel na okamžik zaváhal. „Co?“ vypravil ze sebe.

„Výborně, teď tak chvilku vydrž…“ pokračoval Mrakoplaš.

Zloděj se zarazil, potom zavrčel a vztekle potřásl mečem.

V té chvíli se ozvalo třesknutí a strašlivý dvojhlasný výkřik. Mrakoplaš se raději neohlížel ze strachu, co všechno by mohl spatřit, a v okamžiku, kdy si na něj Withel vzpomněl, mizel už na druhé straně náměstí a stále ještě zrychloval.

Albatros se snesl dolů dlouhými, pomalými údery křídel, a když dopadl na plošinku v Patricijově Ptačí zahradě, skončil s tupým nárazem v nedůstojném chomáči peří.

Ošetřovatel ptáků dřímající na sluníčko ani náhodou nečekal dálkovou depeši tak krátce po té ranní, a tak zmateně vyskočil a začal se rozhlížet.

Zanedlouho už spěchal s malým žlutým pouzdrem chodbami paláce a vysával si ošklivé seknutí zobákem na hřbetě jedné ruky, které díky své nepozornosti utržil.

Mrakoplaš dusal uličkou a nevěnoval nejmenší pozornost zuřivým výkřikům, které se řinuly z černé skříňky. Bez zaváhání se vyškrabal na vysokou zeď, která mu stála v cestě, a v záhybech pláště, který kolem něj vířil na všechny strany, připomínal rozcuchanou kavku. Přistál na dvorku obchodu s koberci, rozprášil zboží i zákazníky a s ohňostrojem omluv z něj zase vyběhl zadním východem ven. Proběhl jako šílený další uličkou, a kdyby se byl v posledním okamžiku vystrašeně nezastavil, zřítil by se z nábřeží přímo do Ankhu. Vypráví se o tajemných řekách, jejichž každá kapka může připravit člověka o život. Ankh, který na své cestě pohltil všechno, co obě města vyvrhla, mohl být klidně jednou z nich.

Odkudsi z dálky dolehly k řece zuřivé výkřiky, které se překvapivě rychle změnily ve výkřiky beznaděje. Mrakoplaš se zoufale rozhlížel po břehu a hledal nějaký člun, loďku, nebo alespoň malý výstupek na některé z obou vysokých hladkých zdí, které ho obklopovaly.

Byl v pasti.

Ač nevoláno, začalo se mu v hlavě zhmotňovat Zaklínadlo. Nebylo by správné tvrdit, že se je naučil. Ono samo se mu naučilo. Právě tahle událost vedla k jeho vyloučení z Neviditelné univerzity. Vsadil se a kvůli té sázce se odvážil otevřít Oktávo, poslední existující kopii grimoáru samotného Stvořitele (univerzitní knihovník byl v té chvíli zaměstnán jinde). Zaklínadlo se vymrštilo ze stran grimoáru a okamžitě se Mrakoplašovi zavrtalo hluboko do mozkových závitů. Z tohoto úkrytu je nebylo schopno odstranit ani spojené úsilí nejlepších mozků lékařské fakulty. Naneštěstí se jim nepodařilo zjistit ani to, které Zaklínadlo to vlastně bylo. Pozitivně ovšem zjistili, že to bylo jedno z osmi Základních zaklínadel, které byly složitě propleteny s osnovou materie samotného času a vesmíru.

Hned od první chvíle ovšem Zaklínadlo projevovalo velice nebezpečné tendence. Kdykoliv se cítil Mrakoplaš v tísni, nebo dokonce ohrožen, pokoušelo se býti řečeno.

Čaroděj pevně sevřel rty, ale první slabika se mu začala prodírat koutkem úst. Proti své vůli se mu pozvedla levice, a jak kolem něj začal houstnout oblak magických sil, vyletovaly mu z ní drobné oktarínové jiskřičky.

Zpoza rohu vyběhlo Zavazadlo a stovky kolen jeho malých nožiček pracovaly jako písty.

Mrakoplašovi poklesla brada. Nevyřčené Zaklínadlo zmizelo v hloubi jeho mozku.

Jak se zdálo, nevadil truhlici ani velký orientální koberec, který se jí zachytil na hřbetě, ani jeden z obou zlodějů, který jí visel po boku za jednu ruku přiskřípnutou pod víkem. Koneckonců, byla to v pravém slova smyslu jenom mrtvá váha. Kousek za přiskřípnutou rukou vyčuhovaly pod víkem zbytky dvou prstů, ale po jejich majiteli nebylo ani stopy.

Zavazadlo se zastavilo pár stop před Mrakoplašem a po chvíli zatáhlo nožičky. Nemělo sice žádné viditelné oči, ale Mrakoplaš si byl naprosto jistý, že ho pozoruje. S očekáváním.

„Kšá,“ řekl nepříliš důrazně. Neustoupilo ani o krok, ale zato otevřelo víko a upustilo mrtvého lupiče a oba prsty.

Mrakoplaš si vzpomněl na zlato. Dalo se předpokládat, že Zavazadlo muselo mít pána. Že by v nepřítomnosti Dvoukvítka adoptovalo čaroděje?

Nastal odliv a špína na hladině Ankhu se začala v žlutém slunečním světle pohybovat dolů, směrem k říčním branám, ležícím sotva sto yardů po proudu. Bylo otázkou okamžiku přidat k ostatním odpadkům i mrtvého zloděje. I kdyby ho později přece jen našli, nikoho by to příliš nezajímalo. Kromě toho byli žraloci v ústí řeky zvyklí na pravidelnou a čerstvou stravu.

Mrakoplaš se chvíli díval za odplouvajícím tělem a přemýšlel, co udělá teď. Zavazadlo bude asi plavat. Musí jen počkat do soumraku a potom se svěřit odlivu. Níž po proudu bylo množství divokých míst, kde by mohl vylézt na pobřeží a potom — dobrá, jestli Patricij opravdu poslal své zprávy na všechny strany, bude se muset převléci a oholit a bude to. V každém případě tady byly i jiné země a jazyky jsou jeho silnou stránkou. Vždyť se může vypravit například do Chimerie, Gonimu nebo Ecalponu a ani celá armáda by ho nedostal zpět. A potom… bohatství, pohodlí, bezpečí…

Byla tady ovšem i ta záležitost s Dvoukvítkem. Mrakoplaš si dopřál několik chvilek smutku.

„No, mohlo to dopadnout hůř,“ řekl místo nekrologu. „Mohl jsem to být já.“

Teprve když se pokusil vykročit, zjistil, že se mu kouzelnické roucho o něco zachytilo.

Natáhl krk dozadu a zjistil, že lem jeho šatů je pevně sevřen pod víkem Zavazadla.

„Ale Gorphale,“ pronesl Patricij milým hlasem. „Jen pojď dál. Sedni si. Neměl bys chuť na kousek medúzy v karamelu?“

„Vaše přání je mi rozkazem, pane,“ odpověděl stařec odměřeně, „snad s výjimkou těch nakládaných scyphozoidů.“

Patricij pokrčil rameny a ukázal na malý svitek na stole.

„Čti,“ pobídl krátce návštěvníka.

Gorphal zvedl svitek, a když spatřil známé ideogramy Zlaté říše, pozvedl tázavě jedno obočí. Asi minutu tiše četl, pak svitek obrátil a pečlivě si jej prohlédl na druhé straně.

„Jsi proslulý znalec všeho, co se týká Říše,“ promluvil Patricij. „Máš pro to nějaké vysvětlení?“

„Vědomosti týkající se Říše nejsou ani tak sbírkou konkrétních údajů a dat, jako spíš znalosti jistých rozpoložení myslí,“ odpověděl starý diplomat. „To poselství je podivné, pravda, ale ne překvapivé.“

„Dnes ráno mně Císař přikázal,“ Patricij si dovolil přepych úšklebku, „přikázal mi, Gorphale, abych toho Dvoukvítka chránil. Ale jak to teď vypadá, musím ho dát zabít. Nezdá se ti to přinejmenším zarážející?“

„Ne. Císař je pouhý chlapec. Idealista. Chytrý. Laskavý ke svým poddaným. Jenže tuhle odpolední zprávu poslal — a musel bych se velice mýlit, kdyby to nebylo pravda — Velký vezír Devět roztočených zrcadel. Zestárl ve službě několika císařům, které považuje za sice nezbytnou, ale neobyčejně únavnou součást úspěšné vlády nad Císařstvím. Má rád, když je všechno pěkně na svém místě. Říše vůbec nevznikla tím, že by se povolilo věcem vymknout se danému řádu. To je jeho názor.“

„Aha…“ přikývl zamyšleně Patricij.

„Právě tak,“ usmál se Gorphal do dlouhých vousů. „Ten turista je právě jedna z věcí, které narušily zaběhlý řád. Devět roztočených zrcadel samozřejmě souhlasil s přáním svého pána, ale pak podnikl vlastní kroky, které mají zajistit, aby se ten tulák nevrátil domů a nepřinesl s sebou například nákazu nespokojenosti. Císařství je rádo, když lidé zůstanou na místech, kam je postavilo. Proto by bylo mnohem jistější, kdyby tenhle Dvoukvítek navěky zmizel někde v barbarských zemích. To znamená tady, pane.“

„Takže co mi radíš?“

Gorphal pokrčil rameny.

„Nejlepší by bylo, kdybyste neudělal nic. Ta věc se pravděpodobně brzo vyřeší sama. Možná,“ zamyšleně se poškrabal za uchem, „možná že by Cech vrahů mohl…?“

„Ach ano,“ přikývl Patricij. „Cech vrahů. Kdo je teď jejich prezidentem?“

„Zlorf Flanelnoha, pane.“

„Buď tak laskav a promluv s ním, ano?“

„Jak si přejete, pane.“

Patricij přikývl. Cítil velkou úlevu. Souhlasil s Devíti roztočenými zrcadly — život byl sám dost složitý. Lidé by měli zůstat tam, kam patří.

Z noční oblohy shlížela na Zeměplochu zářící souhvězdí. Kupci jeden po druhém zavírali své krámky. Mordýři, zloději, podvodníci, prostitutky, švindlíři, pasáci a recidivisté začali pomalu vstávat a pouštěli se do snídaně. Čarodějové se zabývali svými mnoha prostorovými záležitostmi. Dnešní noci docházelo ke konjunkci dvou mocných planet a už teď se začal prostor nad Kouzelnickou čtvrtí plnit prvními zaklínadly.

„Tak hele,“ řekl Mrakoplaš, „takhle bysme se nikam nedostali.“ Ukročil stranou, Zavazadlo ho bez váhání sledovalo a víko mělo výhružně pootevřeno. Mrakoplaš se na okamžik zabýval šílenou myšlenkou podniknout zoufalý skok do bezpečí. Zavazadlo několikrát nesouhlasně mlasklo víkem.

Jenže ta prokletá věc by mě prostě sledovala, pomyslel si zoufale. Vypadala neobyčejně urputně. Měl ošklivé podezření, že i kdyby s nakrásně dostal na koně a dal se na útěk, Zavazadlo by ho stejně sledovalo. Šlo by jen svým vlastním tempem, ale pořád. Navěky. Přeplavalo by řeky a oceány. Každou noc, kdy by on musel odpočívat, by se o kousek přiblížilo. A pak by po mnoha letech, v nějakém vzdáleném exotickém městě, jednoho dne zaslechl zvuk stovek malých nohou, které v ulici za ním zrychlují krok…

„Vybralo sis špatnýho chlapa!“ zasténal. „Dyť já za to přeci nemůžu! Já ho neunes!“

Truhla popošla kousíček kupředu. Teď už měl Mrakoplaš za patami jen uzoučký proužek kluzkého nábřeží, který ho odděloval od špinavé řeky. Jasnovidný záblesk mu prozradil, že ta bedna umí jen plavat rychleji než on. Pokusil se zahnat myšlenky na to, jaké by to asi bylo utopit se ve špinavém Ankhu.

„Vono totiž nepřestane, dokáď si nedáš říct,“ ozval se konverzačním tónem slabý hlásek.

Mrakoplaš upřel oči na ikonograf, který mu visel kolem krku. Malá dvířka byla otevřena, homonkulík se opíral o jejich rám, kouřil dýmku a pobaveně sledoval celou scénu.

„Dobrá, ale tebe vezmu s sebou,“ procedil Mrakoplaš vztekle sevřenými zuby.

Skřet vytáhl dýmku z úst. „Cos to říkal?“

„Řek sem, sakra, že tě vemu s sebou!“

„Jó, jen si posluž.“ Pidimuž významně poklepal na dřevěnou stěnu krabice. „Uvidíme, kdo pude dřív ke dnu.“

Zavazadlo zívlo a postoupilo o další desetinku palce.

„No jo, tak jo,“ zvolal Mrakoplaš rozčíleně, „ale musíš mi dát čas na rozmyšlenou!“

Zavazadlo pomalu o kousek couvlo. Mrakoplaš se přesunul na relativně bezpečnou půdu, sedl si a zády se opřel zeď. Za řekou plála světla Ankhu.

„Ty seš přeci čaroděj,“ ozval se na jednou obrázkový skřet. „Ty už něco vymyslíš, abysme ho našli.“

„Bojím se, že to s tím čarodějnictvím není nijak slavný.“

„No dyť se můžeš na každýho vyflajznout a všecky je proměnit v červy, ne?“ dodával mu šotek odvahu, aniž vzal v potaz jeho poslední prohlášení.

„Ne. Přeměna ve zvířata je kouzlo, které patří do osmýho kouzelnýho stupně. Já sem školu nedodělal. Umím jenom jedno kouzlo.

„Fajn, to nám bude stačit, co?“

„No, vo tom pochybuju,“ zamumlal Mrakoplaš nešťastně.

„Co to kouzlo dělá?“

„To já právě nevím. A vlastně vo tom ani nechci mluvit. Ale abych ti řek pravdu,“ pokračoval v náhlém záchvatu upřímnosti, „voni žádný kouzla nejsou zrovna to nejlepší. Trvá to celý tři měsíce, než se ti podaří pořádně uložit do hlavy i to nejjednodušší, a pak ho stačí jedinkrát použít a fíí, je pryč. To je na celý magii to nejhloupější, abys věděl. Ty strávíš dvacet let učením kouzla, který ti vyvolá ve tvý ložnici nahatou pannu, ale v tý době už seš napůl slepej, jak pořád koukáš do všech těch kouzelnejch knih, a tak přivotrávenej rtuťnatejma výparama, že vůbec nevíš, co bys s ní měl dělat.“

„No, fakt je, že takhle sem vo tom nikdy nepřemejšlel,“ zavrtěl skřítek hlavou.

„Podívej, berem to všechno ze špatný strany. Když Dvoukvítek řekl, že u nich v Císařství mají mnohem lepší druh kouzel, myslel sem, prostě sem myslel, že…“

Šotek na něj v očekávání zíral. Mrakoplaš se v duchu proklel.

„No když už to musíš vědět, tak sem si myslel, že vůbec nemyslí kouzla, aspoň ne jako takový.“

„A co jinýho by měl podle tebe myslet?“

Mrakoplaš se začal cítit opravdu mizerně. „Já nevím,“ vypravil ze sebe. „Nějakej lepší způsob, jak dělat věci, to sem myslel. Něco, v čem je nějakej řád a logika. Třeba osedlat si blesky, nebo tak něco.“

Skřítek na něj vrhl přátelský, ale současně soucitný pohled.

„Blesky jsou oštěpy, které po sobě hážou hromoví obři, když spolu bojují,“ prohlásil uklidňujícím tónem. „To je přeci dokázaná meteorologická skutečnost. Blesk nemůžeš osedlat.“

„Já vím,“ přikývl Mrakoplaš nešťastně. „Tady mám fakt mezeru v argumentech.“

Pidimužík přisvědčil a zmizel v hloubi ikonografu. O chvíli později ucítil Mrakoplaš vůni smažené slaniny. Vydržel to ještě chvíli, ale jeho žaludek nakonec tu zátěž neunesl, a proto zaklepal na skříňku. Skřítek vystrčil hlavu.

„Přemejšlel jsem vo tom, co s řek,“ prohlásil, dřív než stačil Mrakoplaš otevřít ústa. „A i kdyby se ti podařilo hodit na něj postroj, jak bys ho chtěl přinutit, aby ti tahal vůz, co?“

„Vo čem to k čertu mluvíš?“

„No přeci vo blesku. Dyť akorát lítá nahóru a dólu. Ty bys chtěl, aby šel rovně, vocaď někam, ne nahóru a dólu. No a kromě toho by na něm ten postroj asi shořel, myslim.“

„Mně můžou bejt všechny blesky ukradený! Jak mám přemejšlet s prázdným žaludkem?“

„No tak něco sněz, to je logický, ne?“

„A jak to mám asi udělat, to bys mně neřekl? Jenom se pohnu a ta zatracená bedna si na mě votvírá víko!“

Zavazadlo, jako by mu rozumělo, otevřelo víko dokořán.

„No hele.“

„Ale vono tě nechce kousnout,“ prohlásil skřítek. „Je tam jídlo. Když budeš hladovej, nejsi mu nic platnej.“

Mrakoplaš nahlédl do temných vnitřností Zavazadla. A skutečně. Mezi ostatními věcmi, krabicemi a sáčky se zlatem zahlédl několik lahví a balíčků v mastném papíře. Cynicky se zasmál, pečlivě pohledal celý kousek nábřeží, a když nakonec našel kus suchého dřeva asi té správné délky, vzepřel ji tak uctivě, jak jen to bylo možné, mezi tělo truhly a zvednuté víko a teprve potom se odvážil vytáhnout jeden z plochých balíčků.

Obsahoval soupravu sušenek tvrdších než diamantové dřevo.

„Chvinchekj hivot,“ zamumlal opatrně, aby ještě víc nepodráždil bolavé zuby.

„To sou pravý značkový Cestovní suchary kapitána Osmidrápa, dokonalý na cesty. Chutný a výživný,“ poučoval ho trpaslík ze dveří své skříňky. „Zachránily tisíce životů na moři, nenech se mejlit.“

„Jasně, tak akorát když si z nich někdo udělá záchrannej vor, nebo by se taky daly naházet žralokům a pak se koukat, jak se ty nenažranci topěj. A co je v těch flaškách, jed?“

„Voda.“

„Ale dyť voda je všude vokolo! Proč si s sebou vozí, u Malejch bohů, vodu?“

„Důvěra.“

„Důvěra?“

„Jo. To je to, co nemá k místní vodě. Vidíš?“

Mrakoplaš otevřel jednu z lahví. Obsahovala tekutinu, která skutečně mohla být vodou. Měla nevýraznou, nijakou chuť, bez jediné stopy oživení. „Bez chuti a bez zápachu,“ zabručel.

Zavazadlo tiše zaskřípělo a přivolalo tak jeho pozornost. S líným výrazem přesně vypočítané hrozby se víko pomalu zavřelo a rozdrtilo Mrakoplašův provizorní klín jako kus perníku.

„No dobrá, nemusí bejt hned zle,“ prohlásil. „Dyť přemejšlim!“

Ymorovo velitelství bylo v Nakloněné věži, v místě, kde se spojovala Ojíněná ulice se Zamrzlou uličkou. Osamocený strážný, opírající se ve stínu o zeď, zvedl o půlnoci hlavu ke kolotajícím planetám a začal přemýšlet o tom, jaké asi věští změny v jeho osudu.

Ozval se slaboučký zvuk, silný sotva jako komáří zívnutí.

Strážný se podíval dolů opuštěnou uličkou a v měsíčním světle zachytil záblesk čehosi, co leželo na blátivé zemi jen kousek od něj. Stříbřité paprsky se zaleskly na zlaté minci a jeho užaslý vzdech byl tak hlasitý, že se ozvěnou odrazil od zdí uličky.

Znovu se ozval ten tichoučký zvuk a do odpadní strouhy na druhé strany ulice se vkutálela další mince.

V okamžiku, kdy ji sebral, objevila se další, která ještě ani nestačila zastavit. Strážný si vzpomněl na pověst, podle které vzniká zlato krystalizováním hvězdného světla. Dosud ho ani ve snu nenapadlo věřit tomu, že by z nebe mohlo padat něco tak těžkého jako zlato.

Když došel na roh následující temné uličky, spadla další mince. Jenže tahle byla se spoustou ostatních v koženém pytlíku, kterým Mrakoplaš udeřil ze všech sil do hlavy.

Když se strážný probral, zjistil, že se dívá do zuřivého obličeje promovaného čaroděje, který mu na krk tiskl špičku meče. Kromě toho mu ve stínu něco svíralo nohu.

Bylo to takové to znepokojující sevření, kterým tajemný nepřítel naznačoval, že kdyby chtěl, mohl by sevřít mnohem silněji.

„Kde je ten bohatý cizinec?“ zasyčel čaroděj. „Rychle!“

„Co mě to drží za nohu?“ odpověděl strážný a v hlase se mu zazníval tón rostoucí hysterie. Pokusil se ze sevření vykroutit.

Tlak zesílil.

„To si raději ani nepřej vědět,“ zasípal čaroděj „Dávej pozor: Kde je ten cizinec?“

„Tady neni! Odvezli ho k Broadmanovi! Každej ho hledá! Ty seš Mrakoplaš, žejo? Ta truhla — truhla, co vokusuje lidi — ohnenenene… prosíííím…“

Mrakoplaš zmizel. Strážný ucítil, jak neviditelný tvor, nebo spíš (a strážný se při tom pomyšlení otřásl hrůzou) neviditelná věc, povoluje své sevření.

Když se pokusil vyškrábat na nohy, vyrazilo ze tmy veliké a těžké něco, srazilo ho to na zem a tiše dusalo za čarodějem. To něco mělo stovky malých nožiček.

Dvoukvítek, vyzbrojen pouze svou svépomocně vyrobenou konverzační příručkou, se pokoušel zasvětit Broadmana do tajemství pojí-štěnic. Tlustý hospodský napjatě naslouchal a malá tmavá očka mu blýskala.

Od druhého konce stolu jim s mírně pobaveným zájmem naslouchal Ymor a občas hodil některému ze svých havranů vybrané sousto z vlastního talíře. Vedle stolu přecházel sem a tam Withel.

„Zbytečně to dramatizuješ,“ zabručel Ymor, aniž odvrátil oči od hovořící dvojice. „Dej na mě, Strene, cejtim to v kostech. Kdo by se odvážil tady na nás zaútočit? A ten pouliční iluzionista přileze, uvidíš. Je moc zbabělej na to, aby nepřišel. Pokusí se s náma dohodnout. A my ho lapnem. A s ním zlato. A bednu.“

Withelovo jediné oko zablesklo a pěstí jedné ruky udeřil do dlaně ruky druhé.

„Kdo by si pomyslel, že může na Ploše existovat takový kus Myslícího hruškovníku! Jak nás to mohlo napadnout?“

„Nebuď zbytečně nervózní, Strene. Věřím, že se ti to tentokrát podaří,“ usmál se na něj příjemně Ymor.

Jeho kapitán si znechuceně odfrkl a vyšel z místnosti, aby seřval své muže. Ymor se vrátil k pozorování turisty.

Bylo to podivné, ale jak se zdálo, malý mužík si vůbec neuvědomoval vážnost svého postavení. Ymor si dokonce všiml, že se několikrát rozhlédl po místnosti s výrazem největší spokojenosti. Celou věčnost už mluvil s Broadmanem a Ymor si všiml, že mu dokonce podal jakýsi kus papíru. A Broadman dal cizinci několik mincí. To bylo zvláštní.

Když se Broadman zvedl a šoural se kolem, vyletěla ruka náčelníka lupičů jako ocelové pero a sevřela se na tlusťochově zástěře.

„Tak a teď vyklop, kamaráde, vo co tady de?“ zeptal se výhružně tichým hlasem.

„V-vo nic, Ymore. To je docela soukromá věc.“

„Ale di, Broadmane, odkdy před sebou maj kamarádi jako my nějaký tajnosti?“

„No jo. Víš, já sám si nejsem docela jistej, co to všechno znamená. Je to takovej druh sázky, rozumíš?“ pustil se hospodský nervózně do vysvětlování. „Von tomu říká pojí-štěnic. Je to, jako kdyby ses vsadil, že Prokopnutej buben neshoří.“

Ymor se díval Broadmanovi do očí, dokud se hospodský nezačal potit strachem a rozpaky. Náčelník lupičů se nakonec zasmál.

„Tahle hromada červotočem a červy prolezlého dřeva?“ řekl. „Ten chlap musí bejt blázen!“

„Jo, ale blázen na peníze. Řek mi, že když teď dostal ty… to… nemůžu si vzpomenout, jako tomu říká — ty vsazený peníze, prostě, tak že mi ty lidi z Agateánskýho císařství zaplatěj. Dyž Buben shoří. Já teda doufám, že ne. Že neshoří. Buben, sem chtěl říct, chtěl sem říct, že je jako můj domov, starej dobrej Buben, že jo…“

„Ty nejsi tak pitomej, jak vypadáš, co?“ odpověděl Ymor a hospodského odstrčil.

Dveře se rozletěly dokořán a s třeskem narazily do zdi.

„Hej,“ zakřičel Broadman, „to sou mý dveře!“ Pak si uvědomil, kdo to stojí na vrcholku schodiště, a po hlavě se vrhl na nejbližší stůl. Bylo dobře, že nemarnil čas, protože místností zasvištěla krátká černá šipka a se zaduněním se zarazila do desky stolu, pod kterým se ukryl.

Ymor pomalu a opatrně zvedl ruku a nalil ještě jeden džbánek piva.

„Nepřisedneš si, Zlorfe?“ řekl potom klidně. „Ten meč můžeš odložit, Strene. Zlorf Flanelnoha je náš přítel.“

Náčelník Cechu vrahů dovedně protočil svou foukačku kolem prstu a jediným plynulým pohybem ji zasunul do pouzdra.

„Strene!“ řekl Ymor.

Černý lupič zasyčel a zasunul meč do pochvy. Ruku však nespustil z jílce a oči z vraha.

Nebylo to tak jednoduché. Služební postup v Cechu vrahů byl otázkou konkurenční soutěže a praxe byla její nejdůležitější — i když ne jedinou — součástí. Z toho důvodu byla Zlorfova široká, poctivá tvář jedinou sítí jizev, což byl pochopitelně výsledek vyřazovacích soutěží muže proti muži. Zlorfova tvář asi nikdy nevypadala nejlíp — říkalo se dokonce, že si Zlorf vybral tuhle profesi plnou kápí, širokých plášťů a nočních potulek ze zdravotních důvodů. Zasvěcení totiž tvrdili, že po rodičích zdědil část skřetí krve a nesnáší právě nejlépe denní světlo. Byl ovšem taky pravda, že lidé, kteří to tvrdili a byli právě Zlorfovi na doslech, si většinou odnášeli uši domů v klobouku.

Zlorf sestoupil po schodech, následován skupinkou vybraných mordýřů. Když se ocitl přímo proti Ymorovi, prohlásil: „Přišel jsem si pro toho cestovatele.“

„Co se do toho vůbec motáš, Zlorfe?“

„To by se divil. Grinjo, Urmonde — berte ho.“

Dva z vrahů postoupili kupředu. V tom okamžiku před ně skočil Stren a v ruce se mu zdánlivě z ničeho zhmotnil meč, jehož hrot se chvěl několik centimetrů od jejich hrdel.

„Pravděpodobně bych stihl zabít jen jednoho,“ zamumlal, „ale hádejte — kterého?“

„Co kdyby ses kouknul támhle, Zlorfe?“ ukázal Ymor prstem.

Z temného stínu mezi trámy se na ně upírala řada zlých, žlutých očí.

„Stačí ještě jeden krok, a až půjdete odsud, bude mít ta vaše parta mnohem míň vočí, než když jste sem přišli,“ prohlásil náčelník zlodějů. „Takže si sedni, Zlorfe, napij se a promluvme si rozumně. Myslel jsem si, že jsme se dávno dohodli. Ty neloupíš a já nevraždím. Aspoň ne za peníze,“ dodal po chvilce.

Zlorf přijal nabízené pivo.

„Tak?“ řekl. „Tak jo, já ho zabiju a ty si ho potom můžeš oloupit. Je to támhleten srandovní mrňous?“

„Jo.“

Zlorf se zadíval na Dvoukvítka, který se na něj přátelsky usmál a pokrčil rameny. Málokdy přemýšlel o tom, proč si někdo přeje smrt někoho jiného. Zabíjení bylo jeho zaměstnání.

„Můžu se zeptat, kdo je tvým klientem?“ řekl Ymor.

Zlorf pozvedl ruku. „No tak!“ protestoval. „To je otázka profesionální etiky.“

„Samozřejmě. Jen tak mimochodem…“

„Ano?“

„Mám venku dva strážné…“

„Měl jsi.“

„Dalšího v těch dveřích přes ulici…“

„Už ne.“

„A dva lukostřelce na střeše.“

Zlorfovi přeběhl po tvář záchvěv pochybnosti, podobný poslednímu slunečnímu paprsku na špatně zoraném poli.

Dveře se znovu rozletěly dokořán a ošklivě pomačkaly vraha, který stál těsně za nimi.

„Přestaňte s tím!“ zaječel Broadman zpod svého stolu.

Zlorf i Ymor zírali na muže, který se objevil na prahu. Byl malý, tlustý a přepychově oblečený. Neobyčejně přepychově oblečený. Na ulici za ním se rýsovalo několik velkých postav. Neobyčejně velkých a výhrůžných postav.

„Kdo je to?“ zeptal se Zlorf.

„Já ho znám,“ zabručel Ymor. „Jmenuje se Rerpf. Patří mu hospoda U sténajícího talíře dole vedle Mosazného mostu. Strene, pryč s ním!“ Rerpf pozvedl ruku plnou prstenů. Stren Withel na polovině cesty ke dveřím zaváhal, protože dveřmi se do místnosti vecpalo několik obrovských trollů, postavili se po obou stranách malého tlusťocha a v nezvyklém světle mrkali očima. Na předloktích podobných pytlům mouky se jim převalovaly svaly velikosti melounů. Každý z trollů svíral těžkou válečnou sekeru s dvojitým ostřím. Mezi palcem a ukazováčkem.

Broadman vyletěl ze svého úkrytu a tvář měl zrůzněnou vztekem.

„Ven!“ řval. „Okamžitě si vocuď vodveď ty trolly!“

Nikdo se ani nepohnul. V celé místnosti bylo najednou ticho jako v hrobě. Broadman se rychle rozhlédl. Teprve teď mu začalo docházet, co to vlastně řekl a komu. Zaúpění, které se mu vydralo ze rtů, si oddechlo, že je konečně na svobodě.

Ke dveřím od sklepa se dostal ve chvíli, kdy jeden z trollů líným pohybem zápěstí poslal svou sekeru napříč místností. Bouchnutí dveří a praskot, se kterým se po nárazu sekery rozštíply, se slily prakticky v jediný zvuk.

„Do hajzlu!“ zasípal Zlorf Flanelnoha.

„Co chceš?“ zeptal se Ymor.

„Jsem tady z rozhodnutí Cechu kupců a obchodníků,“ prohlásil Rerpf klidně. „Přišel jsem, jak by se řeklo, chránit naše zájmy. Tím mám na mysli támhle toho mužíka.“

Ymor nakrčil čelo.

„No to mě podrž,“ prohlásil, „ale já mám dojem, že si říkal něco o Cechu obchodníků?“

„A kupců,“ přikývl Rerpf. Mezi trolly se teď za ním objevilo několik lidských postav, které Ymor matně poznával. Viděl je za různými pulty, jak prodejními, tak nálevními. Takové ty postavy ve stínu, nenápadné, nevýrazné, zdánlivě přebytečné. Kdesi v zadu v hlavě mu začala pomalu klíčit zvláštní ošklivá myšlenka. Přemýšlel o tom, jak by asi bylo, řekněme lišce, kdyby narazila na rozzlobenou ovci. A co víc, na takovou ovci, která si mohla dovolit zaměstnat pár vlků.

„A… mohl bych se zeptat, jak dlouho ten — cech — funguje?“ zeptal se opatrně.

„Od dnešního odpoledne,“ ušklíbl se Rerpf. „A pro vaši informaci — stal jsem se jeho vicecechmistem a zástupcem pro turismus.“

„A co to má bejt, ten turismus, co vo něm pořád mluvíš?“

„No, zatím to nevíme zcela přesně…“ odpověděl Rerpf. Přes rameno mu vystrčil hlavu jakýsi vousatý stařec a zakrákoral: „Když mám mluvit za morporkské vinárníky, tak turismus znamená kšeft. Jasný?“

„Takže?“ nadhodil Ymor chladně.

„Takže,“ opáčil Rerpf, „jak jsem řekl, chráníme své zájmy.“

„Zloději VEN, zloději VEN!“ začal skandovat Rerpfův obstarožní společník. Zlorfovi se roztáhla tvář v úsměvu. „VRAZI taky,“ dožadoval se stařec vzápětí. Zlorf zavrčel.

„Dejte si rozumně říct,“ pokračoval Rerpf. „Všude kolem se krade a vraždí. Jaký dojem to může udělat na naše návštěvníky? Přijedou bůhví odkud podívat se na naše krásné město plné historických a architektonických skvostů, chtějí vidět naše exotické zvyky a obyčeje a nakonec se probudí mrtví a v nějaké zapadlé uličce, nebo dokonce ve špinavé vodě Ankhu. Jak potom mají vyprávět svým přátelům a známým, jak skvěle si to u nás užili? Tak už se s tím konečně smiřte, musíte jít s dobou!“

Zlorf s Ymorem se na sebe podívali.

„Musíme, nebo ne?“ řekl Ymor.

„No tak pojďme, bratře,“ souhlasil Zlorf. Jediným pohybem vytáhl foukačku, nasadil ji k ústům a vyslal směrem k nejbližšímu trollovi černou šipku. Ten se otočil a hodil po něm sekerou, která zasvištěla vrahovi těsně kolem hlavy a zabořila se do hrudi méně šťastného zloděje za ním.

Rerpf se sehnu a umožnil tak za ním stojícímu trollovi zvednout těžkou ocelovou kuši a vystřelit po nejbližším vrahovi střelu dlouhou jako malý oštěp. A to byl teprve začátek…

Už dříve jsme se v našem vyprávění zmínili o tom, že lidé, kteří jsou citliví na oktarínu — tedy osmou barvu, ten pigment Představivosti a Fantazie — mohou zahlédnout věci, které ostatní nevidí.

Tak se stalo, že Mrakoplaš potkal Smrtě. Pospíchal přeplněnými večerními bazary Morporku, které jen tu a tam osvětlovalo pár pochodní, když se mu do cesty připletla vysoká temná postava. Obrátil se, aby ji počastoval několika šťavnatými kletbami, a zjistil, že stojí tváří v tvář Smrťovi.

Musel to být Smrť. Kdo jiný by se potuloval po světě s prázdnými očními důlky, a kosa, kterou nesl přes jedno rameno, taky něco napovídala. Jak na něj Mrakoplaš v hrůze zíral, vynořil se odněkud zamilovaný párek a se smíchem a pošťuchováním prošel přímo zjevením, aniž si jeden, nebo druhý čehokoliv všiml.

Smrť se zatvářil užasle, pokud je to možné říct o tváři bez pohyblivých částí.

MRAKOPLAŠ? Řekl tónem, který připomínal zvuk olověných vrat, zavíraných hluboko pod zemí.

„Hm,“ odpověděl Mrakoplaš a pokusil se pomalu ucouvnout před nehybným pohledem těch prázdných důlků.

CO TADY VLASTNĚ DĚLÁŠ? (Bumm, bumm, duněla víka hrobek v temnotě červy prolezlého nitra starých hor…)

„A kde bych měl jako bejt?“ zeptal se Mrakoplaš. „Heleď, sem si jistej, že máš spoustu svý práce jinde, takže kdybys mě nechal projít…“

JSEM VELICE PŘEKVAPEN, ŽE NA TEBE NARÁŽÍM TADY, MRAKOPLAŠI, PŘESTOŽE S TEBOU PRÁVĚ DNES V NOCI MÁM MÍT SCHŮZKU.

„No to přeci, to ne…“

ALE ANO! TO, CO MNE NA TOM TAK UDIVUJE, JE ŽE JSEM SE S TEBOU MĚL SETKAT V PSEUDOPOLISU.

„No jo, ale dyť to je pět set mil vocuď!?“

MNĚ TO POVÍDEJ! ZASE SE NA TOM VŠEM NĚCO POROUCHALO. PODÍVEJ SE, NECHTĚL BYS TŘEBA…

Mrakoplaš pomalu ustupoval dozadu a na ochranu zvedal ruce před sebou. Od nedalekého stánku se sušenými rybami pozoroval celou scénku pobavený trhovec, který viděl Mrakoplaše a považoval ho za blázna.

„V žádným případě!“

MOHL BYCH TI PŮJČIT NEOBYČEJNĚ RYCHLÉHO KONĚ.

„Ne!“

ANI TROCHU BY TO NEBOLELO.

„Ne!“ Mrakoplaš se otočil a dal se na útěk. Smrť ho chvilku pozoroval a pak zklamaně pokrčil rameny.

TAK SE BĚŽ BODNOUT, řekl. Otočil se a všiml si veselého prodavače ryb. S nevrlým úšklebkem natáhl kostnatý prst a zastavil mu srdce, ale nijak zvlášť pyšný na to nebyl.

Pak si Smrť připomněl, co se má dnes v noci stát. Kdybychom prohlásili, že se Smrť usmál, byla by to možná lež, protože měl tvář navěky ztuhlou do vápenatého šklebu. Jen skutečný optimista by to mohl pokládat za úsměv. Ale teď si začal pobrukovat veselou písničku, rozvernou jako hromadný hrob morových obětí. Už se nezdržoval, jen ještě vysál život z jepice, která proletěla kolem, a sebral jednu devítinu života vystrašené kočce, ukryté pod opuštěným stánkem se sušenými rybami (všechny kočky totiž vidí oktarínu). Pak se Smrť otočil na podpatku a vydal se k hospodě U prokopnutého bubnu.

Morporkská Krátká ulice je jednou z nejdelších ve městě, na posměrném konci na ni nasedá Filigránská ulice, takže obě ulice tvoří jakési velké T. Prokopnutý buben je umístěn v jejich spojení, tudíž se z něj dá přehlédnout celá délka Krátké ulice.

Na nejvzdálenějším konci Krátké ulice se objevil polovypuklý stín na stovkách nožiček a pomalu se dal do pohybu. Zprvu běžel sotva pomalým klusem, ale v polovině dlouhé ulice už letěl jako vystřelený šíp.

Ještě temnější stín se pomalu sunul podél zdi Bubnu, jen několik kroků od dvojice trollů, kteří střežili dveře. Mrakoplaš se potil. Kdyby tak zaslechli tiché cinkání speciálně připravených váčků, které měl zavěšené u pasu…

Jeden z trollů poklepal svému kolegovi na rameno, přičemž se ozval zvuk, jako by na sebe narážely dva oblázky. Ukázal dolů osvětlenou ulicí.

Mrakoplaš vyrazil ze svého úkrytu, obrátil se a vhodil nejbližším oknem do hostince svůj první granát.

První to zahlédl Withel. Váček s pomalým otáčením přeletěl místnost, pak narazil na hranu stolu a praskl. Vzápětí se po podlaze s jasným cinkotem rozsypaly zlaté mince, které se kutálely do všech stran.

Místnost náhle ztichla a bylo slyšet jen tichý cinkot zlata a sténání raněných. Withel se zuřivou kletbou probodl vraha, se kterým bojoval, a vykřikl: „Je to trik! Nikdo se ani nehne!“

Tři dvacítky mužů a tucet trollů ztuhlo v podřepu s nataženýma rukama.

Potom se dveře rozletěly potřetí. Proběhli jimi dva trollové, zabouchli je, horečně zastrčili těžkou závoru a rychle seběhli po schodech do místnosti.

Zvenku sem náhle dolehlo crescendo stovek dupajících nohou. A pak se dveře otevřely naposled. Přesněji řečeno vybuchly. Obrovská dřevěná závora přeletěl celou místnost a povolil dokonce samotný rám dveří.

Dveře i s rámem přistály na jednom stole, který se okamžitě změnil v hromadu třísek. Teprve v tom okamžiku si zkamenělí bojovníci všimli, že na hromadě dřeva leží ještě něco. Byla to truhlice, která sebou zoufale zmítala, aby se zbavila zbytků roztříštěného dřeva, jež ji pokrývaly.

Ve dveřích se objevil Mrakoplaš a vrhl další ze svých zlatých granátů, který narazil do zdi a rozhodil do všech stran jiskřivý déšť.

Dole ve sklepě pozvedl Broadman hlavu ke stropu, něco si zamumlal a pokračoval v práci. Už rozházel po zemi celou zásobu svíček, kterou měl připravenu na Pootočnu[2], a mezi nimi se válela spousta dřeva nasekaného na podpal. Teď se pustil do sudu s olejem na svícení.

„Pojí-štěnic,“ mumlal si. Olej vytryskl a Broadmanovi se kolem nohou začala rychle šířit mastná kaluž.

Withel s tváří zrůzněnou zuřivostí se vrhl přes místnost. Mrakoplaš pečlivě zamířil a plnou silou zasáhl zloděje do prsou váčkem zlata.

Teď už Ymor řval a ukazoval obviňujícím prstem. Ze svého bidla na trámech se snesl havran a s roztaženými pařáty zaútočil na čaroděje.

Nedoletěl. Když byl zhruba v půli své dráhy, vymrštilo se ze změti rozdrceného dřeva Zavazadlo, ve skoku chňaplo a vzápětí se zaduněním zavřelo víko.

Dopadlo měkce jako kočka. Mrakoplaš zahlédl, jak se znovu na kratičký okamžik víko pootevřelo. Jen tak, aby mohl jazyk jako palmový list a v barvě mahagonu olíznout pár peříček, která ulpěla na okraji.

V té chvíli se od stropu utrhl obrovský svícen ve tvaru kola a v místnosti se zešeřilo. Mrakoplaš se přikrčil jako pružina a vymrštil se vzhůru. Podařilo se mu zachytit jednoho trámu a s udivující silou se vytáhl nahoru do relativního bezpečí pod stropem.

„Že je to ale vzrušující, co?“ řekl mu do ucha známý hlas.

Zatím si zloději, vrazi, trollové a obchodníci dole uvědomili, že podlaha je kluzká rozházenými zlatými mincemi a kromě toho že se v šeru místnosti pohybuje něco příšerného. Jako jeden muž se vrhli ke dveřím a potíže jim působilo především to, že hledali na několika různých místech.

Mrakoplaš, svým skokem povznesen nad ten zmatek, zíral na Dvoukvítka. „To tys uříz ten svícen?“ zasyčel.

„Ano.“

„Jak to, že seš tady nahoře?“

„No myslel jsem si, že se jim tam raději nebudu plést, abych nepřekážel.“

Mrakoplaš o tom chvilku přemýšlel. Nezdálo se, že by k tomu mohl něco říci. Dvoukvítek dodal: „Opravdová rvačka! Mnohem lepší, než jsem si vůbec dokázal představit! Myslíš, že bych jim měl poděkovat? Nebo jsi to s nimi dohodl?“

Mrakoplaš se na něj tupě zadíval. „Myslím, že bysme měli slézt,“ řekl pak bezbarvým hlasem. „Všichni už jsou pryč.“

Táhl Dvoukvítka přes podlahu posetou troskami nábytku a nahoru po schodech. Když vyšli ven, noc se právě ztrácela v dáli. Na nebi sice ještě zářilo několik hvězd, ale měsíc už zacházel a směrem na Okraj se objevil na obloze slabý šedý proužek. Mnohem důležitější však bylo to, že ulice zela prázdnotou.

Mrakoplaš začichal.

„Necejtíš volej?“ zeptal se pochybovačně.

V tom okamžiku vystoupil ze stínu Withel a podrazil mu nohy.

Broadman si klekl na vrcholu sklepních schodů a začal manipulovat s křesadlem. Rychle zjistil, že je vlhké.

„Já tu všivou kočku zabiju,“ zamumlal a začal šmátrat po náhradním křesadle, které obyčejně leželo ve výklenku vedle dveří. Bylo pryč. Broadman řekl ošklivé slovo.

Zničeho nic se ve vzduchu vedle něj objevila hořící pochodeň.

PROSÍM, POSLUŽ SI.

„Díky,“ odpověděl Broadman.

NENÍ ZAČ.

Broadman se rozpřáhl, aby hodil pochodeň dolů do sklepa, ale ruka se mu zastavila v půli cesty. Podíval se na hořící smotek a na čele se mu objevily vrásky. Obrátil se a pozvedl pochodeň nad hlavu, aby si posvítil. Nedávala sice mnoho světla, ale i tak vyloupla ze tmy jakýsi tvar.

„Oh, ne –“ vydechl.

ALE ANO, odpověděl Smrť.

Mrakoplaš upadl na zem.

Na okamžik si pomyslel, že ho Withel probodne na místě, kde leží. Ale bylo to ještě horší. Withel čekal, až vstane.

„Vidím, že máš meč, čaroději,“ řekl nebezpečně tichým hlasem. „Tak vstaň a podíváme se, jak s ním umíš zacházet.“

Mrakoplaš vstával tak pomalu, jak to jen šlo, a nakonec vytáhl od pasu krátký meč, který vzal jednomu strážnému pár hodin a sto let předtím. V porovnání s Withelovou dokonale vybroušenou zbraní to byla taková krátká a tupá věcička.

„Jenže já neumím šermovat,“ zakňoural.

„Výborně!“

„Slyšel jsi někdy o tom, že čaroděje nemůžeš zabít sečnou nebo bodnou zbraní?“ pokusil se Mrakoplaš zoufale.

Withel se chladně usmál. „Slyšel jsem to,“ řekl. „Už dlouho jsem se těšil na okamžik, kdy se o tom přesvědčím.“ Vrhl se kupředu.

Mrakoplaš zachytil první útok čirou náhodou, zvedl v šoku ruku nahoru a díky tomu zachytil druhý úder a třetí ho zasáhl do rozevlátého pláště ve výši srdce.

Něco zazvonilo.

Withelovi odumřel v ústech vítězný výkřik. Provedl bezchybný výpad a znovu bodl do čarodějova těla. Mrakoplaš znehybněl hrůzou. Ozvalo se další zazvonění a pod okrajem čarodějova pláště se začaly na zem sypat zlaté mince.

„Takže ty krvácíš zlaté mince, co?“ zasyčel Withel. „Tak teď se podíváme, jestli máš to zlato ukryto i v té své šedivé bradě, ty mizerný…“

Když se jeho meč napřáhl k poslednímu úderu, začala sílit slabá záře, která v posledních minutách doutnala v lokále u Prokopnutého bubnu, a vzápětí vybuchla v obrovské ohnivé kouli, která rozrazila zdi do ulice a odnesla střechu víc než sto stop daleko.

Withel se díval na zuřící plameny celkem nevzrušeně. Mrakoplaš se vrhl stranou. Sehnul se pod čepelí nepřítele a máchl svou vlastní zbraní tak nešikovně, že Withela zasáhl naplocho a navíc si ochromil ruku. Všude kolem padaly jiskry a kapky hořícího oleje a Withel chytil rukama oblečenýma v rukavicích Mrakoplaše za krk.

„To jsi udělal ty!“ zaječel. „Ty a ta tvoje mizerná bedna!“

Palci nahmátl Mrakoplašovu průdušnici. A je to tady, pomyslel si čaroděj. Vem to jak vem, vždycky je to z deště pod okap.

„Odpusťte,“ ozval se Dvoukvítkův hlas.

Mrakoplaš cítil, jak stisk na jeho hrdel povoluje. Withel se pomalu narovnával a ve tváři se mu objevil výraz nepopsatelné nenávisti.

Čarodějovi dopadl na rameno žhavý uhlík. Mrakoplaš jej rychle smetl na zem a vyhrabal se na nohy.

Zloději za zády stál Dvoukvítek, a v ruce držel Withelův vlastní meč, ostrý jako břitva a jeho hrotem mu mířil na ledvinu. Mrakoplašovi se zúžili oči. Sáhl si pod plášť, a když vytáhl ruku, byla sevřena v pěst.

„Nehýbej se,“ řekl Withelovi.

„Dělám to dobře?“ ozval se Dvoukvítek dychtivě.

„Říká, že ti natrhne ledvinu, pokud se jenom hneš,“ překládal volně Mrakoplaš.

„Tomu nevěřím,“ opáčil Withel.

„Chceš se vsadit?“

„Nechci.“

V okamžiku, kdy se Withel soustředil s úsmyslem obrátit se a skočit na mužíka, Mrakoplaš se rozmáchl a udeřil ho do brady. Withel se na něj zlomek vteřiny užasle díval a pak se beze slova zřítil na zablácenou zem.

Čaroděj rozevřel sevřenou pěst a mezi ochromenými prsty mu propadl sloupeček zlatých mincí. Vrhl pohled na nehybného zloděje.

„To mě vomej,“ lapnul po dechu.

Zvedl hlavu a vykřikl, když mu na krku přistál další žhavý uhlík. Na střechách po obou stranách ulice začaly vyskakovat plameny. Všude kolem vyhazovali lidé z oken nejpotřebnější majetek a vyváděli koně a dobytek z kouřících stájí. V bíle rozpáleném vulkánu, který býval Bubnem, se ozval další výbuch a vymrštil mramorovou římsu vysoko k ranní obloze.

„Protisměrná brána je nejblíž!“ pokusil se Mrakoplaš překřiknout hukot padajících trámů. „Pojďme!“

Chytil vzpouzejícího se Dvoukvítka za ruku a táhl ho po ulici pryč.

„No jo, ale moje Zavazadlo…“

„Čert vzal tvý Zavazadlo! Jestli tady zůstaneš eště chvilku, dostaneš se někam, kde už žádný zavazadlo nebudeš potřebovat. Poď!“ zaječel Mrakoplaš.

Začali se prodírat davem vystrašených lidí, kteří utíkali z ohrožené části města, a čaroděj se velkými doušky nadechoval chladného ranního vzduchu. Něco mu leželo v hlavě.

„Vím určitě, že všechny svíčky zhasly,“ řekl najednou, „tak vod čeho ten Buben chyt?“

„Já nevím,“ zakňoural Dvoukvítek. „Je to hrozné, Mrakoplaši. A přitom jsme spolu tak krásně vycházeli!“

Mrakoplaš se v úžasu zastavil, takže zezadu do něj narazil další uprchlík, který se mu s kletbou vyhýbal.

„S kým ste krásně vycházeli?“

„No, přeci s tou partou. Řeč nám dělala trochu potíže, to ano, ale hrozně stáli o to, abych se k nim přidal, znáš přeci ty party, nedalo se jím říci ‚ne‘, podle mne byli hrozně milí.“

Mrakoplaš už už otvíral ústa, aby mu všechno vysvětlil, ale pak si uvědomil, že vlastně neví, kde začít.

„Pro starého Broadmana to bude rána,“ pokračoval Dvoukvítek. „No ale přeci jen měl štěstí. Pořád ještě mám ten rhinu, který mi dal jako první splátku.“

Mrakoplaš neznal význam slova „splátka“, ale mozek se mu roztočil na plné obrátky. „On si u tebe vsadil na pojí-štěnic?“ zeptal se. „Vy jste se vsadili, že jeho hospoda nechytne?“

„Samozřejmě. Byl to standardní pojí-štěnic v základní hodnotě dvě stě rhinu. Proč se ptáš?“

Mrakoplaš se otočil, zadíval se na plameny, které je rychle doháněly, a pomyslel si, jak velký kus Ankh-Morporku by se dal koupit za dvě stě rhinu. Došel k názoru, že hodně velký. Ale ne teď, ne přitom, jak rychle oheň postupuje.

Podíval se na turistu.

„Ty –“ začal a rychle hledal v paměti nejhorší slovo, které v trobštině znal, protože ti malí a stále šťastní beTrobové skoro vůbec neuměli klít.

„Ty –“ opakoval bezmocně. Zezadu do něj vrazil další uprchlík a málem ho poranil ostřím kosy, kterou nesl přes rameno. Mrakoplašova těžce zkoušená trpělivost vybuchla.

„Ty mrňavý (ten, který, přestože má v nose měděný kroužek, stojí v umyvadle plném vody na vrcholu hory Raruaruaha a během zuřící bouře vykřikuje, že Alohura, bohyně blesků, se v obličeji podobá nakaženému uloruahaovému kořeni)!“

JÁ SI JENOM DĚLÁM SVOU PRÁCI, prohlásila temná postava, která je právě pomalým krokem obcházela.

Každé z těch slov dopadlo jako mramorová deska. Mrakoplaš si byl jistý, že ta slova slyšel jen on.

Znovu chytil Dvoukvítka za ruku.

„Vypadněme vocaď!“

Jeden velice zajímavý vedlejší efekt požáru Ankh-Morporku se týká samotného pojišťovacího blanketu, který opustil město prohořelou střechou Bubnu a který sloupec teplého vzduchu vynesl vysoko do zeměplošské atmosféry. Na zem se snesl o několik dnů později a o několik set mil dále a zapadl do uloruahového křoví na beTrobských ostrovech. Prostoduší, věčně rozesmátí domorodci blanket od té chvíle uctívali, k pobavení svých chytřejších sousedů, jako božstvo. Podivné na tom všem bylo to, že v několika následujících letech přišly vydatné a časté deště a úroda byla až neuvěřitelně bohatá. To nakonec vedlo k tomu, že byl z fakulty Malých božstev Neviditelné univerzity na ostrovy vyslán průzkumný tým. Ten došel po nějaké době k závěru, že se pojišťovací formulář jen tak předváděl.

Oheň, poháněný větrem se od Bubnu šířil rychlostí, která byla větší než rychlost lidské chůze. Když Mrakoplaš a Dvoukvítek dorazili k Protisměrné bráně, její těžká břevna začínala doutnat. Mrakoplaš měl tvář ožehlou plameny a oba, on i nešťastný turista, teď jeli na koních. Kupodivu se jim podařilo koně získat velice snadno. Jakýsi mazaný obchodník si za obě zvířata řek padesátkrát víc, než byla jejich cena, a zůstal stát s otevřenými ústy na dvoře, když mu za ně Mrakoplaš vtiskl minci představující jejich tisícinásobnou hodnotu.

Projeli branou a těsně za nimi se v dešti jisker zřítil první z těžkých trámů. Morpork se změnil v pekelný kotel plný plamenů. Rozjeli se klusem po rudě ozářené cestě a Mrakoplaš vrhl postranní pohled na svého společníka, který se úporně snažil zvládnout záludné umění jezdecké.

„U všech sakrů,“ pomyslel si, „on to přežil! Je naživu. A já taky. Tomu bych nikdy nevěřil. Možná že na tom jeho odraženém-zvuku-jakoby-podzemních-duchů přeci jen něco je. Byla to hrozná fráze. Mrakoplašův jazyk těžce zápasil se všemi podivně seskupenými hláskami, které tvořily to slovo v Dvoukvítkově rodném jazyce.

„Ekolyrika?“ zkoušel to. „Ekognostika?“ taky ne. „Ekonomika?“

To bylo ono. Takhle to znělo.

Několik set metrů po proudu od kouřícího spáleniště předměstí Morporku ve vodě u břehu něco zašplouchalo. Z řeky se vynořil podivný podlouhlý a na horní straně vypuklý předmět, očividně nasáklý vodou, který na spodní straně vystrčil stovky malých nohou a s čvachtáním se začal brodit blátivým pruhem k protisměrnému břehu.

Zavazadlo, špinavé od sazí, nasáklé vodou a velice, opravdu velice rozzlobené, se pracně vyškrabalo na vysoký břeh. Tam se zastavilo, otřáslo se jako mokrý pes a začalo se zaměřovat. Netrvalo dlouho a rozběhlo se drobným vlčím klusem. Na víku mu seděl malý a neobyčejně ošklivý pidimužík, který s nesmírným zájmem pozoroval okolní scenérii.

Bravd se podíval na Lasičku a pozvedl obočí.

„A to je celý,“ řekl Mrakoplaš. „Zavazadlo nás prostě dohnalo a neptejte se mě, jak se mu to podařilo. Máte eště nějaký víno?“

Lasička pozvedl prázdný měch.

„Myslím, že dnes v noci už jsi měl vína dost.“ zabručel.

Bravdovi se nakrabatilo čelo.

„Zlato je zlato,“ prohlásil nakonec rozhodně. „Jak se může člověk s tolika penězma považovat za chudýho? Buď jsi bohatej, nebo chudej, ne? To je logický.“

Mrakoplaš škytl. V tomto okamžiku už mu logika poněkud unikala. „No,“ začal ze široka, „já si myslim, totiž ten háček je v tom, že já bych řek, prostě — znáte voktiron?“

Oba dobrodruzi přikývli. Oktiron, ten podivný, duhově lesklý kov, měl v zemích kolem Kruhového moře skoro stejnou cenu jako dřevo Myslícího hruškovníku a byl stejně tak vzácný. Člověk, který vlastnil jehlu z oktironu nikdy nezabloudil, protože taková jehla vždycky ukazovala na Střed. Byla totiž citlivá na magické pole Zeměplochy a kromě toho se s ní téměř zázračně látaly ponožky.

„No, takže já si myslím, že zlato má taky takový magický pole. Je to taková finanční magie. Von tomu říká ekonomika.“ Mrakoplaš se zahihňal.

Lasička vstal a protáhl se. Slunce už stálo poměrně vysoko na obloze a město v údolí pod nimi se halilo do mlhy a smrdutých par. A zlato taky, řekl si. Dokonce i obyvatelé Morporku dali ve smrtelném nebezpečí přednost své kůži před svými poklady. Je potřebné se tam porozhlédnout.

Jak se ukázalo malý mužík jménem Dvoukvítek spal. Lasička se na něj chvilku díval a pak zavrtěl hlavou.

„Jak to vypadá, je čas vyrazit do města,“ řekl nakonec. „Děkujem za skvělý příběh, čaroději. A co máš teď v úmyslu ty?“

Obrátil se k Zavazadlu, které před ním okamžitě ustoupilo a několikrát výhrůžně klaplo víkem.

„No, protože teď z města neplujou žádný lodě,“ zahihňal se znovu, „budem se muset vydat pěšky do Chirmu. Víte, musim na něj kapku dohlídnout. Ale heleďte, já to fakt neudělal…“

„Jasně, jasně,“ prohlásil Lasička chlácholivým tónem. Obrátil se a vyšvihl se na koně, kterého mu Bravd držel. Za krátkou chvilku se oba hrdinové na cestě k spálenému městu proměnili v malé tečky, za kterými se táhla dlouhá oblaka prachu.

Mrakoplaš podnapile zíral na spícího turistu. Na dva spící turisty. A protože se ocitl svým způsobem ve stavu mentální bezbrannosti, byl snadnou obětí útoku. Stal se obětí myšlenky, která se bezcílně potulovala rozměry a hledala vědomí, kde by se mohla usadit. Ta mu teď tiše vklouzla do mozku.

„No prosim,“ vtělil ji čaroděj vzápětí do pokroucených slov. „To je další malér, do kterýho si mě navez,“ zahuhlal, tiše se položil do trávy a okamžitě usnul.

„Je to blázen,“ prohlásil Lasička. Bravd, klusající ve vzdálenosti několika kroků vedle něj, přikývl.

„Všichni čarodějové jsou stejný,“ prohlásil. „To sou ty rtuťový páry. Kazí se v nich mozek. A taky houby.“

„No ale přeci jenom…“ ozval se hnědě oblečený zloděj. Sáhl si pod plášť a vytáhl velký zlatý kotouč na krátkém řetízku. Bravd pozvedl obočí.

„Čaroděj řek, že ten mužíček má zlatý kolo, co mu říká, kolik je hodin,“ vysvětloval Lasička.

„To probudilo tvou chtivost, co, přítelíčku? Vždycky si byl jako zloděj skvělý, Lasičko.“

„To jo,“ přikývl se skromným výrazem lasička. Zmáčkl knoflík na okraji kotouče a na kole se otevřelo jakési víčko.

Maličký démonek uvězněný uvnitř pozvedl hlavu od barevného počítadýlka a zašklebil se. „Je za deset minut osm hodin,“ kvákl. Víčko se pak se slyšitelným cvaknutím zaklaplo a málem při tom Lasičkovi přiskříplo prsty. Lasička s vyděšenou kletbou odhodil časoměr i s jeho obyvatelem daleko do vřesu, kde pravděpodobně narazil na kámen. V každém případě pouzdro prasklo. Z vřesoviště vytryskl jasný oktarínový záblesk a ve vzduchu to zapáchlo sírou, když časový démon odletěl do pekelného rozměru, který nazýval svým domovem.

„Proč jsi to udělal?“ zeptal se Bravd, který nebyl tak blízko, aby zaslechl démonova slova.

„Co jsem to udělal?“ odpověděl Lasička otázkou. „Nic jsem neudělal. Vůbec nic se nestalo. Pojď, marníme jenom zbytečně čas.“

Bravd přisvědčil. Znovu pobídli koně a bok po boku se rozjeli k pradávnému Ankhu a obyčejným, poctivým kouzlům.