11 Otázky a přísaha

Vzduch ve velikých stájích byl cítit starým senem a koňským hnojem. A krví a spáleným masem. Když byly všechny dveře zavřené, vzduch byl dost hustý. Dvě lucerny nevydávaly moc světla a uvnitř panovalo šero. V dlouhých řadách stání nervózně ržáli koně. Muž visící za zápěstí ze střešního trámu tiše zasténal a pak se dávivě rozkašlal. Hlava mu klesla na prsa. Byl vysoký a svalnatý, byť trochu poničený.

Náhle si Sevanna uvědomila, že se mu již nezvedá hruď. Prsty obalené prsteny s drahokamy se jí rudě a zeleně zaleskly, když kývla na Rhiale.

Žena s vlasy jako oheň mu pomalu zvedla hlavu a odhrnula víčko, potom mu přiložila ucho na prsa bez ohledu na ještě hořící třísky, které měl zapíchané do těla. Znechuceně zavrčela a narovnala se. „Je mrtvý. Měly jsme to nechat Děvám, Sevanno, nebo spíš Černým očím. Nepochybuji, že jsme ho zabily svou nevědomostí.“

Sevanna stiskla rty a za chřestění náramků si upravila loktuši. Sahaly jí skoro k loktům, slušná váha ve zlatě a drahokamech, a kdyby mohla, nosila by všechny, které vlastnila. Žádná z ostatních žen nepromluvila. Vyslýchat zajatce nebyla práce moudrých, ale Rhiale věděla, proč to musí udělat osobně. Jediný přeživší z deseti jezdců, kteří si mysleli, že dokážou porazit dvacet Děv, poněvadž seděli na koních, byl také prvním Seanchanem, kterého chytili za deset dní od příchodu do této země.

„Přežil by, kdyby tak tvrdě nepotlačoval bolest, Rhiale,“ pravila Someryn nakonec potřásajíc hlavou. „Na mokřiňana byl silný, ale bolest nedokázal přijmout. Přesto nám řekl hodně.“

Sevanna se po ní úkosem podívala a snažila se zjistit, jestli nezakrývá jízlivost. Someryn byla vysoká jako většina mužů a nosila víc náramků a náhrdelníků než kterákoliv žena kromě Sevanny samotné, vrstvy ohnivých opálů, smaragdů, rubínů a safírů jí téměř zakrývaly příliš mohutné poprsí, které by jinak měla zpola obnažené, jak měla košili skoro rozepnutou. Loktuše, zavázaná v pase, nic nezakrývala. Občas Sevanna nedokázala poznat, zda ji Someryn napodobuje nebo s ní soupeří.

„Hodně!“ vybuchla Meira. Ve světle lucerny, kterou držela, měla dlouhý obličej zachmuřenější než obvykle, i když to bylo dost těžké. Meira by našla skvrnu i na slunci v poledne. „Že jeho lidé jsou dva dny cesty na západ ve městě zvaném Amador? To už jsme věděly. Řekl nám jenom divoké povídačky. Artuš Jestřábí křídlo! Pche! Měly si ho nechat Děvy a udělat potřebné.“

„Vy... byste riskovaly, že se všichni dozvědí příliš mnoho příliš brzy?“ Sevanna se rozčilením kousala do rtu. Málem je nazvala „hlupačkami". Podle jejího názoru už tak příliš mnoho lidí vědělo příliš, moudré v to počítaje, ale nemohla si dovolit tyto ženy urazit. A to ji žralo! „Lidé jsou vyděšení.“ Nebylo třeba skrývat opovržení aspoň při tomhle. Ale šokovalo ji, rozčilovalo ne to, že se báli, ale že se jich jenom tak málo snažilo tuhle skutečnost skrývat. „Černé oči, Kamenní psi, dokonce i Děvy by mluvili o tom, co řekl. Víte, že ano! Jeho lži by zasely další strach.“ Musely to být lži. Sevanna si moře představovala jako jezera, jež spatřila v mokřinách, jejichž druhý břeh však byl v nedohlednu. Jestli přicházely další stovky tisíc jeho lidí, dokonce i z druhé strany tak velké vodní plochy, ostatní zajatci, které vyslýchala, by o nich věděli. A žádného zajatce nevyslechli bez ní.

Tion zvedla druhou lucernu a upřeně ji pozorovala šedýma očima. Byla skoro o hlavu menší než Someryn, ale stále vyšší než Sevanna. A dvakrát širší. Měla kulatý obličej, většinou vypadala mírně, ale myslet si něco takového byla chyba. „Mají pravdu, že se bojí,“ řekla ledově. „ se bojím a nestydím se za to. Seanchanů je hodně, i kdyby jenom dobyli Amador, a nás je pár. Ty kolem sebe máš svůj klan, ale kde je můj? Tvůj mokřinský přítel Caddar a jeho ochočená Aes Sedai nás poslali tou dírou ve vzduchu, abychom tu pomřeli. Kde jsou ostatní Shaidové?“

Rhiale se vzdorovitě postavila vedle Tion a k nim se rychle připojila Alarys, která si i teď pohrávala s tmavými vlasy, aby k nim přilákala pozornost. Nebo se možná vyhýbala pohledu Sevanně do očí. Po chvíli se přidala i mračící se Meira a pak i Modarra. Modarra by mohla být štíhlá, kdyby nebyla ještě vyšší než Someryn, ale zatím se o ní dalo říci jenom to, že je hubená. Sevanna si myslela, že Modarra má pevně v hrsti, stejně jako prsteny na prstech. Tak pevně v hrsti jako... Someryn se na ni podívala, vzdychla si a ohlédla se ha ostatní. A pak se k nim pomalu přidala.

Sevanna zůstala stát sama na kraji světla lamp. Ze všech žen, které k ní připoutala Desainina smrt, těmto věřila nejvíc. Ne že by jim zas věřila nějak moc. Ale Someryn a Modarra byly její, jako by složily vodní přísahu, že půjdou tam, kam ona řekne. A teď se jí opovažovaly dívat do očí obviňujícím pohledem. Dokonce i Alarys si přestala pohrávat s vlasy.

Sevanna jejich pohledům čelila chladným úsměvem, skoro ohrnovala pysky. Usoudila, že teď není pravá chvíle, aby jim připomněla zločin, jenž spojil jejich osudy. Tentokrát nebyl čas na zastrašování. „Mám podezření, že by nás mohl Caddar chtít zradit,“ řekla místo toho. Rhiale při tom přiznání vykulila modré oči a Tion otevřela pusu. Sevanna pokračovala, nepustila je ke slovu. „Nebo byste byly raději zůstaly na Rodovrahově Dýce a nechaly se zničit? Aby vás honily jako zvířata čtyři kmeny, jejichž moudré vědí, jak udělat ty díry bez cestovních krabiček? Místo toho jsme v srdci bohaté, měkké země. Dokonce bohatší než země zabijáků stromů. Podívejte se na to, co jsme sebraly jen za deset dní. Kolik bychom mohly sebrat v mokřinském městě? Bojíte se Seanchanů, protože jich je hodně? Nezapomínejte, že jsem s sebou přivedla každou shaidskou moudrou, která může usměrňovat.“ To, že sama usměrňovat nedokázala, si poslední dobou uvědomovala jenom zřídkakdy. Brzy tenhle nedostatek napraví. „Jsme tak silné jako všechno, co proti nám tihle mokřiňané můžou poslat. I když mají létající ještěrky.“ Nuceně frkla, aby ukázala, co si o nich myslí! Zatím žádnou nikdo neviděl, ani zvědové ne, ale skoro každý zajatec měl plno směšných historek. „Až najdeme ostatní klany, zabereme si tuto zemi pro sebe. Celou! Od Aes Sedai vybereme desateronásobek. A najdeme Caddara a přinutíme ho žebrat o milost.“

To by je mělo semknout, vrátit jim odvahu jako už předtím. Všechny ženy se tvářily stejně. Všechny.

„Je tady ještě Car’a’carn,“ pronesla Tion klidně. „Leda by ses vzdala svého plánu vdát se za něj.“

„Ničeho jsem se nevzdala,“ odsekla Sevanna podrážděně. Ten muž - a ještě důležitější moc, jež s ním přicházela - bude jednou její. Nějak. Bez ohledu na cenu. Uklidnila se a pokračovala. „Rand al’Thor je teď bezvýznamný.“ Aspoň pro tyhle prostoduché slepice. Až ho bude mít v rukou, dokáže cokoliv. „Nehodlám tu postávat celý den a bavit se o svém svatebním vínku. Musím vyřídit věci, které jsou důležité.“

Když odcházela do šera ke dveřím do stáje, napadla ji jedna poměrně nepříjemná věc. Byla s těmito ženami sama. Jak dalece jim ještě může věřit? Stále měla až příliš jasně před očima Desaininu smrt. Moudrá byla... roztrhána... s použitím jediné síly. Udělaly to ženy, jež teď stály za ní, mezi jinými. Z toho pomyšlení se jí stáhl žaludek. Nastražila uši, zda neuslyší šustění slámy, které by prozradilo, že někdo jde za ní, a neslyšela nic. To tam jen tak stojí a dívají se? Odmítla se ohlédnout přes rameno. Udržet stejný pomalý krok vyžadovalo jen malou námahu - ona strach a hanbu na odiv stavět nebude! - ale když otevřela jedno křídlo vysokých dveří, nadechla se úlevou.

Venku přešlapovala Efalin se šufou omotanou kolem krku, lukem v pouzdře na zádech a oštěpy a puklířem v ruce. Šedovlasá žena se prudce otočila a její ustaraný výraz při pohledu na Sevannu polevil jenom nepatrně. Vůdkyně všech shaidských Děv, a ona ukazuje svoje znepokojení! Nebyla Jumai, ale přišla se Sevannou pod záminkou, že Sevanna mluví za náčelníka, dokud nebude zvolen nový náčelník Shaidů. Sevanna si byla jistá, že Efalin tuší, že k tomu nikdy nedojde. Věděla dobře, kde leží moc. A kdy má držet pusu zavřenou.

„Zakopejte ho hluboko a hrob zakrejte,“ nařídila jí Sevanna.

Efalin kývla a dala znamení Děvám, stojícím okolo stájí, aby vstaly. S ní v čele pak zmizely uvnitř. Sevanna si prohlížela budovu se špičatou červenou střechou a modrými stěnami, a potom se obrátila na pole před sebou. Kruh udusané hlíny asi padesát sáhů v průměru obklopoval nízký kamenný plot s jediným otvorem přímo před stájí. Mokřiňané ho používali ke cvičení koní. Nenapadlo ji zeptat se původních majitelů, proč je umístěn tak daleko od všeho ostatního a obklopený stromy tak vysokými, že na ně Sevanna stále ještě chvílemi civěla, ale jeho osamocenost vyhovovala jejím záměrům. Děvy s Efalin byly ty, které Seanchana chytily. Nikdo jiný nevěděl, že existuje. Nebo by to vědět neměl. Baví se moudré uvnitř? O ní? Před Děvami? A co říkají? Nebude čekat na ně ani na nikoho jiného!

Vyšly ze stáje zrovna ve chvíli, kdy vyrazila k lesu, Someryn a ostatní, a následovaly ji, dohadujíce se mezi sebou kvůli Seanchanům, Caddarovi a kam byl poslán zbytek Shaidů. O ní nepadlo jediné slovo, avšak taky by se o ní nebavily, když byla na doslech. Nicméně z toho, co slyšela, se zašklebila. S Jumai bylo přes tři sta moudrých, a kdykoliv se tři čtyři začaly bavit, bylo to o tomtéž. Kde jsou ostatní klany a zda je Caddar oštěpem vrženým Randem al’Thorem, kolik je tady Seanchanů, a dokonce také o tom, jestli skutečně jezdí na ještěrkách. Ještěrkách! Tyto ženy s ní byly od samého začátku. Ona je vedla krok za krokem, ale ony věřily, že jí pomáhaly naplánovat každý tah, věřily, že znají cíl. Jestli je nyní ztratí...

Les ustoupil velkému palouku, na nějž by se vešlo i padesát takových kruhů, jako byl před stájemi. Když se Sevanna rozhlédla, špatná nálada ji opustila. Na severu se zvedaly nízké vršky a několik leguí za nimi hory s vrcholky zahalenými v mracích, bílých, protkaných tmavou šedí. Jaktěživa neviděla tolik mraků. Blíž tisícovka Jumai vykonávala denní práce. Kováři bušili kladivy, další lidé poráželi ovce a kozy k večeři a bečení a mečení se mísilo se smíchem hrajících si dětí. Jelikož měli víc času na přípravu při útěku z Rodovrahovy Dýky než ostatní klany, Jumai s sebou přivedli stáda nakradená v Cairhienu a tady nakradli další.

Mnozí lidé si postavili stany, ale nebylo to nutné. Palouk téměř zcela zaplňovaly barevné stavby, jako nějaká mokřinská vesnice, vysoké stodoly, velká kovárna a přisedlé střechy čeledníku, všechny pomalované červeně a modře, kolem samotné velké střechy. Nazývala se zámek, tři podlaží pod střechou z tmavozelených tašek, natřená světlejší zelenou a žlutou, na umělém kamenném kopci pět sáhů vysokém. Jumai a gai’šainové vylezli na dlouhou rampu vedoucí ke dveřím do velké budovy a procházeli se na zdobně vyřezávaných balkonech kolem dokola.

Kamenné hradby a paláce, které viděla v Cairhienu, na ni neudělaly zdaleka takový dojem. Tento dům byl jako malovaný vůz Ztracených, ale přesto byl úchvatný. Měla si uvědomit, že když je tu tolik stromů, zdejší lidé si můžou dovolit postavit ze dřeva cokoliv. Copak nikdo kromě ní nevidí, jak je tahle země tučná? Po své práci pobíhalo víc bíle oděných gai’šainů, než kdy dřív mělo dohromady dvacet klanů, skoro o polovinu víc, než tu bylo Jumai! Nikdo už nic nenamítal, když dělali gai’šainy i z mokřiňanů. Byli tak poslušní! Jakýsi mladík s vykulenýma očima v hrubém bílém šatu kolem spěchal s košem v rukou a zíral na lidi kolem, až si zakopl o lem šatů. Sevanna se usmála. Jeho otec si říkal pán tohoto místa a naparoval se, že ji s jejími lidmi pobijí - ze všech věcí děti! - ale za tuto nehoráznost teď nosil bílou a dřel stejně tvrdě jako jeho syn, jako jeho žena, jeho dcery i jeho ostatní synové. Ženy vlastnily spoustu krásných šperků a krásného hedvábí a Sevanna si vzala jen to nejlepší. Tučná země, tak měkká, že z ní vytékal bohatý olej.

Ženy za ní se zastavily na kraji stromů, aby si promluvily. Zachytila, co říkají, a nálada se jí opět změnila.

„...kolik Aes Sedai bojuje za tyhle Seanchany,“ vykládala Tion. „Musíme to zjistit.“ Someryn a Modarra souhlasně mručely.

„Podle mě na tom nezáleží,“ podotkla Rhiale. Aspoň její zarytost došla až k ostatním. „Podle mě nebudou bojovat, pokud na ně nezaútočíme. Vzpomeňte si, že neudělaly nic, dokud jsme je nenapadly, dokonce ani aby se bránily.“

„A když to udělaly,“ poznamenala Meira poněkud kysele, „třiadvacet z nás zemřelo. A víc než deset tisíc algai’d’siswai se taky nevrátilo. Tady máme jen asi třetinu toho počtu i včetně Bezbratrých.“ Do posledního slova vložila opovržení.

„To byla práce Randa al’Thora!“ vyjela Sevanna ostře. „Místo abyste myslely na to, co podnikl proti nám, myslete na to, co dokážeme, až bude náš!“ Až bude můj, upřesnila v duchu. Aes Sedai ho dokázaly chytit a udržet tak dlouho, jak to jen šlo, ale ona měla něco, co Aes Sedai neměly, jinak by to byly použily. „Místo toho vzpomínejte, že jsme Aes Sedai poráželi, dokud se on nepostavil na jejich stranu. Aes Sedai nejsou nic!"

Znovu její snaha povzbudit je neměla žádný viditelný účinek. Všechno, nač si vzpomínaly, bylo, že oštěpy byly zlomeny, když se snažily chytit Randa al’Thora, a ony s nimi. Modarra jako by se dívala na hrob celého svého klanu a dokonce i Tion se neklidně mračila, nepochybně si vzpomínala, že ona také utekla jako splašená koza.

„Moudré,“ ozval se najednou za Sevannou mužský hlas, „poslali mě, abych vás požádal o rozsudek.“

Všechny ženy se okamžitě zatvářily bezvýrazně. Co nedokázala Sevanna, zvládl on pouhou svou přítomností. Žádná moudrá by nedopustila, aby ji znepokojenou viděl někdo jiný než zase moudrá. Alarys si přestala hladit vlasy, které si ladně přehodila přes rameno. Očividně ho žádná nepoznala. Sevanna měla dojem, že ho zná.

Vážně se na ně díval, zelenýma očima mnohem staršíma, než odpovídalo jeho hladkým lícím. Měl plné rty, ale tvářil se vážně, jako kdyby zapomněl, co je to úsměv. „Jsem Kinhuin z Mera’din, moudré. Jumai říkali, že si nesmíme vzít plný podíl z tohoto místa, poněvadž nejsme Jumai, ale máme dostat míň proto, že tu jsme dva na každého jumajského algai’d’siswai. Bezbratří žádají váš rozsudek, moudré.“

Teď, když už věděly, kdo je, některé nedokázaly skrýt nelibost k mužům, již opustili kmen a klan, aby přešli k Shaidům, místo aby šli za Randem al’Thorem, mokřiňanem, který podle jejich názoru ani nebyl pravý Car’a’carn. Tion jen nasadila prázdný výraz, ale Rhiale se zablesklo v očích a Meira se málem zamračila. Jenom Modarra vypadala ustaraně, jenže ona by se snažila vyřešit hádku i mezi zabijáky stromů.

„Těchto šest moudrých vydá rozsudek poté, co vyslechne obě strany,“ sdělila Kinhuinovi Sevanna s odpovídající vážností.

Druhé ženy se na ni dívaly a stěží zakrývaly úžas, že hodlá stát stranou. To ona zařídila, aby Jumai doprovázelo desetkrát víc Mera’din, než odešlo s ostatními klany. Caddara skutečně podezírala, byť ne z toho, co udělal, a chtěla mít s sebou co nejvíc oštěpů. Kromě toho vždycky mohli zemřít místo Jumai.

Předstírala, že ji jejich překvapení překvapilo. „Nebylo by ode mne správné účastnit se toho, když se to týká mého klanu,“ sdělila jim, než se obrátila zpátky k zelenookému muži. „Vydají spravedlivý rozsudek, Kinhuine. A jsem si jistá, že promluví ve prospěch Mera’din."

Ostatní ženy se na ni upřeně zadívaly, než Tion náhle kývla, aby je Kinhuin vedl. Musel odtrhnout oči od Sevanny, aby mohl poslechnout. Se slabým úsměvem - zíral na ni, ne na Someryn - se dívala, jak mizí v mase lidí pohybujících se po pozemcích. Přes to, jak neměly rády Bezbratré - a to, že předpovídala, jak se rozhodnou - tu byla naděje, že se tak skutečně rozhodnou. Tak nebo tak, Kinhuin si to zapamatuje a řekne ostatním z toho svého takzvaného společenstva. Jumai už měla v kapsáři, ale přivítá cokoliv, co k ní připoutá Mera’din.

Sevanna se obrátila a zamířila zpátky mezi stromy, třebaže ne ke stájím. Když teď byla sama, mohla dohlédnout na něco mnohem důležitějšího, než byli Bezbratří. Zkontrolovala, co má zasunutého za páskem na zádech, kde to zakrývala loktuše. Byla by cítila, kdyby předmět vyklouzl, ale chtěla se hladkého povrchu dotknout vlastními prsty. Žádná moudrá se ji neopováží považovat za méně, než jsou ony, jakmile to jednou použije. Možná dneska. A jednoho dne jí to dá Randa al’Thora. Nakonec, jestli Caddar zalhal v jedné věci, možná lhal i v ostatních.


Přes slzy se Galina Casban mračila na moudrou, která ji odstiňovala. Jako kdyby bylo nutné, aby štíhlá žena držela štít. V této chvíli by nedokázala ani obejmout pravý zdroj. Belinde klidně seděla se zkříženýma nohama na zemi mezi dvěma dřepícími Děvami a usmívala se, jako by věděla, nač Galina myslí. Měla úzký liščí obličej a vlasy a obočí vybělené sluncem. Galina by jí nejradši rozmačkala lebku, místo aby jí jen vrazila facku.

Nebyl to pokus o útěk, spíš jenom větší pocit křivdy, než dokázala unést. Její dny začínaly a končily vyčerpáním. Už si ani nevzpomínala, jak je to dlouho, co ji nacpaly do toho drsného černého hadru. Dny jí splývaly jako neutuchající proud. Týden? Měsíc? Možná ne tak dlouho. Určitě ne víc. Přála si, aby se Belinde nikdy nebyla dotkla. Kdyby jí ta ženská nenacpala do pusy hadry, aby utišila její vzlykání, byla by ji prosila, aby mohla zase nosit kamení nebo přenášet hromady oblázků jeden kamínek po druhém nebo jakákoliv další muka, jimiž jí vyplňovaly čas. Cokoliv kromě tohohle.

Z koženého pytle, zavěšeného na pevné dubové větvi, jí čouhala jenom hlava. Přímo pod pytlem hořely v bronzovém ohřívadle uhlíky a pomalu ohřívaly vzduch v pytli. Krčila se v tom horku s palci na rukou přivázanými k prstům na nohou, nahá a celá zpocená. Mokré vlasy se jí lepily k hlavě, supěla, a když zrovna nevzlykala, lapala po dechu. Přesto by to bylo lepší než nekonečná, nesmyslná dřina, které ji vystavovaly, nebýt jedné věci. Než jí pytel pod bradou zavázaly, Belinde do něj vysypala nějaký prášek, a jak se začala potit, prášek začal pálit jako pepř v očích. Byla jím pokrytá od krku dolů a Světlo, pálil ji!

Že volala Světlo, ukazovalo, jak je zoufalá, avšak přes veškerou snahu ji nezlomily. Osvobodí se - určitě! - a pak tyhle divošky zaplatí krví! Řekami krve! Oceány! Nechá je všechny zaživa stáhnout z kůže. Nechá...! Zvrátila hlavu a zavyla. Hadry v puse ten zvuk ztlumily, ale ona vyla a nevěděla, jestli ječí vzteky nebo vříská o milost.

Když její vytí utichlo a hlava jí spadla na prsa, Belinde a Děvy byly na nohou a s nimi Sevanna. Galina se před zlatovlasou ženou snažila vzlykot potlačit, ale to by spíš holýma rukama sundala z oblohy slunce.

„Poslouchejte, jak kňučí a brečí,“ ohrnula nos Sevanna, když si ji přišla prohlédnout. Galina se snažila do svého pohledu vložit stejnou míru opovržení. Sevanna na sebe navěsila tolik šperků, že by to stačilo deseti ženám! Jupku měla rozvázanou, holá prsa jí však zakrývaly neladící náhrdelníky, a když se na ni podívali muži, zhluboka se nadechla! Galina se snažila, ale bylo těžké tvářit se opovržlivě, když se jí po lících spolu s potem řinuly slzy. Třásla se pláčem, až se pytel houpal.

„Tahle da’tsang je tuhá jako stará ovce,“ chechtala se Belinde, „jenže já vždycky zjistila, že i nejtužší stará ovce změkne, když ji pěkně pomalu povaříš s těmi správnými bylinkami. Když jsem byla Děva, změkčila jsem tak dost Kamenných psů.“ Galina zavřela oči. Oceány krve, aby zaplatily za...!

Pytel se zhoupl a Galina prudce otevřela oči. Děvy rozvázaly provaz na větvi a pomalu ji dávaly dolů. Galina sebou prudce zmítala, jak se snažila podívat dolů, a málem se opět rozvzlykala úlevou, když zjistila, že ohřívadlo odnesly. Když Belinde mluvila o vaření... To bude její osud, rozhodla Galina. Přivázaná na rožeň se bude otáčet nad ohněm, až bude šťáva kapat! Jen pro začátek! S dusnutím, až Galina zachrčela, dopadl kožený pytel na zem a převrátil se. Děvy ji, se stejným nezájmem, jako by byla pytel brambor, kutálely po suchém listí, přeřezaly provazy, které jí držely prsty, a vytáhly jí z huby roubík. Zpocené tělo měla celé olepené hlínou a suchým listím.

Velmi ráda by se postavila a čelila jim z očí do očí. Místo toho se zvedla jen na kolena, pak zaryla prsty do měkké lesní prsti. Jinak by si musela začít škrábat zarudlou, pálící kůži. Pot byl jako šťáva z ledových papriček. Mohla se tu jenom krčit a třást. Jen se snažila dostat do úst trochu slin a snila o tom, co všechno těmhle divoškám provede.

„Myslela jsem, že jsi silnější,“ řekla nad ní Sevanna zamyšleně, „ale Belinde má možná pravdu. Možná už jsi dost změkla. Jestli mi odpřisáhneš, že budeš poslouchat, můžeš přestat být da’tsang. Možná ani nebudeš muset bít gai’šainka. Odpřisáhneš mi poslušnost ve všem?“

„Ano!“ To ochraptělé slovo z Galiny vyletělo bez váhání, i když musela polknout, než mohla mluvit dál. „Poslechnu tě! Přísahám!“ A bude poslouchat. Dokud jí nedají to, co potřebovala. Bylo to všechno nutné? Tu přísahu by byla složila už první den. Sevanna zjistí, jaké to je, viset nad horkými uhlíky. Ach ano, zjistí...

„Takže nebudeš mít nic proti tomu, složit přísahu na tohle,“ řekla Sevanna a cosi před ni hodila.

Galinu zasvrběla hlava, když se dívala na bílou tyč jako z leštěné slonoviny, skoro loket dlouhou a silnou jako její zápěstí. Pak uviděla rozevláté značky vyřezané na jednom konci, čísla používaná ve věku pověstí. Jedno sto jedenáct. Myslela si, že je to hůl přísah, kterou nějak ukradly z Bílé věže. Ta byla označena stejně, ale číslem tři, což některé Aes Sedai považovaly za číslo přísah. Tato věc možná nebyla to, nač vypadala. Možná. Ale ani kdyby se před ní ocitla kápová zmije z Potopených zemí, tolik by neztuhla.

„Hezká přísaha, Sevanno. Kdy jsi to hodlala sdělit i nám ostatním?“

Galina zvedla hlavu. Díky tomu hlasu by se odtrhla i od kápové zmije.

Therava vyšla z lesa v čele tuctu moudrých s chladnými výrazy. Když došly těsně za ni, zastavily, čelem přímo k Sevanně. Každá z nich, kromě Děv, byla u toho, když byla Galina odsouzena k tomu, nosit černou. Therava něco řekla, Sevanna stroze kývla a Děvy rychle zmizely. Galina se stále potila, avšak najednou jí byla zima.

Sevanna se podívala na Belinde, která odvrátila zrak. Sevanna ohrnula ret a dala si ruce v bok. Galina nechápala, kde k tomu bere odvahu, žena, která vůbec neumí usměrňovat. Některé z ostatních žen byly nemálo silné. Ne, jestli má uniknout a pomstít se, nemůže si dovolit považovat je jen za divoženky. Therava a Someryn byly silnější než kterákoliv žena ve Věži a každá z nich by se mohla snadno stát Aes Sedai.

Avšak Sevanna jim čelila se vzdorem. „Zřejmě jste spravedlnost vyřídily rychle,“ pronesla hlasem suchým jako prach.

„Byla to prostá záležitost,“ sdělila jí Tion klidně. „Mera’din se dostalo spravedlnosti, jak zasluhovali.“

„A řekly jsme jim, že i přes tvůj pokus nás ovlivnit,“ dodala Rhiale důrazně. Na tohle Sevanna málem prskla.

Therava se ale nedala odvrátit od svého cíle. Jedním rychlým krokem došla ke Galině, popadla ji za vlasy, zvedla ji na kolena a zvrátila jí hlavu dozadu. Therava nebyla nejvyšší z nich, ale přesto byla vyšší než většina mužů, a na Galinu hleděla jestřábím pohledem, kterým zahnala veškeré pomyšlení na pomstu nebo vzdor. Díky bílým pramenům v tmavě rudých vlasech byl její pohled ještě velitelštější. Galina zaťala pěsti na stehnech a nehty zarývala do dlaní. Dokonce i pálení kůže pod tím pohledem ustoupilo. Snila o tom, že jednu každou z těchto žen zlomí, donutí je prosit o smrt, a bude se smát, když je bude odmítat. O jedné každé kromě Theravy. Za nocí měla Theravy plné sny a mohla se jen snažit uprchnout. Jediným únikem bylo probudit se s křikem. Galina zlomila silné muže a silné ženy, ale při pohledu na Theravu jen třeštila oči a kňučela.

„Tahle nemá čest ani hanbu.“ Therava si málem odplivla. „Jestli ji chceš zlomit, Sevanno, nechej ji mně. Až s ní skončím, bude poslouchat i bez hračky tvého přítele Caddara.“

Sevanna mluvila rozhořčeně, popírala přátelství s tím Caddarem, ať to byl kdokoliv, a Rhiale štěkla, že ho Sevanna přivedla k ostatním. Ostatní se začaly hádat kvůli tomu, jestli bude „svazovač“ fungovat lépe než „cestovní krabička".

Malá část Galininy mysli zpozorněla při zmínce o cestovní krabičce. Už o ní slyšela mluvit dřív a toužila dostat ji na chvíli do rukou. S ter’angrialem, který by jí umožnil cestovat, jakkoliv nedokonale zřejmě fungoval, by mohla... Dokonce ani naděje na únik nevydržela při představě, co by jí Therava udělala, kdyby se ostatní rozhodly vyhovět její žádosti. Když moudrá s jestřábím pohledem pustila její vlasy, aby se připojila k hádce, Galina se vrhla na hůl a přistála na břiše. Cokoliv, dokonce i poslechnout Sevannu, bylo lepší než dostat se do spárů Theravy. Kdyby nebyla odstíněná, byla by usměrnila, aby tyčku spustila.

Ve chvíli, kdy hladkou hůl sevřela, dupla na ni Therava a surově jí přitiskla prsty k zemi. Žádná moudrá se nepodívala na Galinu, svíjející se na zemi a marně se snažící osvobodit se. Nedokázala se přimět pořádně zatáhnout. Jen nejasně si vzpomínala, že donutila vládce zblednout strachy, ale neodvažovala se téhle ženě drcnout do nohy.

„Jestli má přísahat,“ řekla Therava s pohledem upřeným na Sevannu, „měla by přísahat, že bude poslouchat nás všechny, co jsme tady.“ Ostatní přikyvovaly, některé souhlasily nahlas, jen Belinde zamyšleně špulila rty.

Sevanna civěla stejně upřeně. „Dobře,“ ustoupila nakonec. „Ale hlavně mě. Nejsem jen moudrá, mluvím jako kmenový náčelník.“

Therava se pousmála. „To mluvíš. Hlavně dvě z nás, Sevanno. Tebe a mě.“ Sevanna se stále tvářila stejně vzdorovitě, ale kývla. Neochotně. Teprve tehdy Therava zvedla nohu. Obklopilo ji světlo saidaru a pramen ducha se dotkl čísel na konci tyče v Galininých rukou. Právě jako u hole přísah.

Galina chvilku váhala a ohýbala pohmožděné prsty. Na pohmat byla hůl stejná jako hůl přísah. Ne jako slonovina nebo sklo, ale velmi hladká. Jestli to byla druhá hůl přísah, mohla by ji použít, aby odstranila všechny přísahy, které teď složí. Pokud dostane příležitost. Nechtěla to riziko podstoupit, rozhodně nechtěla přísahat Theravě. Doposud vždycky velela ona. Život od jejího zajetí byl bídou a utrpením, ale Therava by si z ní udělala svého mazlíčka! Jestli ale nebude přísahat, nevydají ji ostatní Theravě? Vůbec nepochybovala, že by ji ta žena zlomila. Úplně.

„Pod Světlem a na svou naději na spasení a znovuzrození,“ - ve Světlo již dávno nevěřila a na naději na spasení taky ne a nebylo třeba nic než obyčejný slib, ale ony čekaly silnou přísahu - „přísahám, že ve všem poslechnu každou přítomnou moudrou a hlavně Theravu a Sevannu.“ Poslední naděje, že tento „svazovač“ je něco jiného, zmizela, když ucítila, jak se v ní přísaha usazuje, jako by náhle měla šaty, které ji obepínaly od hlavy k patě. Zvrátila hlavu a zavřískla. Částečně proto, že měla pocit, jako by jí pálení proniklo do masa, ale hlavně z čirého zoufalství.

„Buď konečně zticha!“ štěkla Therava. „Nechci poslouchat tvé kňučení!“ Galině cvakly zuby, až si málem ukousla jazyk, a snažila se potlačit vzlyky. Teď mohla jenom poslechnout. Therava se na ni zamračila. „Zjistíme, jestli to skutečně funguje,“ prohlásila a naklonila se blíž. „Plánovala jsi násilí proti některé moudré tady? Odpověz pravdivě, a pokud ano, požádej o trest. Trestem za násilí proti moudré,“ dodala, jako by ji to napadlo až teď, „může být zvířecí smrt.“ Na zdůraznění si přejela prstem přes hrdlo a pak popadla nůž u pasu.

Galina v panice lapala po dechu a couvala. Nedokázala ale od Theravy odtrhnout oči a nemohla ani zastavit slova, která se jí stále drala z pusy. „A-a- no, p-p-proti vám všem! P-p- prosím, p-potrestejte m-m-mě z-za t-t-to!“ Zabijí ji hned? Po tom všem tady zemře?

„Zdá se, že svazovač nakonec funguje tak, jak tvůj přítel tvrdil, Sevanno.“ Therava sebrala Galině hůl z bezvládných rukou a strčila si ji za opasek. „A také to vypadá, že nakonec budeš nosit bílou, Galino Casban.“ Z nějakého důvodu se při tom velmi potěšeně usmála a vydala další rozkazy. „Budeš se chovat pokorně, jak se sluší na gai’šainku. Jestli ti třeba dítě řekne, abys skočila, budeš skákat, dokud ti jedna z nás neřekne opak. A nedotkneš se saidaru ani nebudeš usměrňovat, dokud ti jedna z nás neřekne. Pusť štít, Belinde.“

Štít zmizel a Galina tam klečela a tupě civěla. Pravý zdroj zářil těsně mimo dosah a sváděl ji. A stejně klidně by jí mohla vyrůst křídla, jako by se pro něj mohla natáhnout.

Náramky zachřestily, když si Sevanna rozzlobeně posunula loktuši. „Bereš toho na sebe příliš, Theravo. Tohle je moje. Vrať to!“ Natáhla ruku, ale Therava jen zkřížila ruce na prsou.

„Moudré se sešly,“ sdělila Sevanně. „Došly jsme k jistým rozhodnutím.“ Ženy, které s ní přišly, se seřadily za ní a všechny stály proti Sevanně. Belinde se k nim honem připojila.

„Beze mě?“ štěkla Sevanna. „Opovažuje se snad některá z vás o něčem rozhodovat beze mě?“ Mluvila stejně rázně jako předtím, ale pohledem zalétla k holi za Theraviným pásem, a Galina měla dojem, že je znepokojená. Jindy by ji to potěšilo.

„Jednu věc jsme rozhodly bez tebe,“ pronesla Tion.

„Jak často poukazuješ, mluvíš jako kmenový náčelník,“ dodala Emerys a ve velkých šedých očích jí zasvitlo posměšné světýlko. „Občas si musí moudré promluvit bez toho, aby naslouchal kmenový náčelník. Nebo někdo, kdo mluví za něj.“

„Rozhodly jsme se,“ pravila Therava, „že stejně jako kmenový náčelník musí mít moudrou, aby mu radila, tak i ty musíš mít radu moudré. ti budu radit.“

Sevanna si přitáhla loktuši k tělu a dívala se na ženy před sebou s nečitelným výrazem. Jak to dokáže? Mohly ji rozdrtit jako vajíčko kladivem. „A jakou radu mi nabízíš, Theravo?“ zeptala se nakonec ledově.

„Důrazně ti radím, abychom se bez otálení přesunuli,“ odpověděla Therava stejně chladně jako Sevanna. „Ti Seanchané jsou příliš blízko a je jich moc. Měli bychom odejít na sever do toho pohoří Oparů a tam zřídit držbu. Odtamtud můžeme vysílat oddíly, aby našly další klany. Sjednotit Shaidy může trvat dlouho, Sevanno. Tvůj mokřinský přítel nás mohl roztrousit do devíti koutů světa. Do té doby jsme zranitelní.“

„Zítra se přesuneme.“ Kdyby si Galina nebyla jistá, že Sevannu zná do hloubi duše, byla by si myslela, že mluví mrzutě stejně jako rozzlobeně. V zelených očích se jí blýskalo. „Ale na východ. To je taky pryč od Seanchanů, a země na východě jsou ve zmatku, připravené k obrání.“

Nastalo dlouhé ticho, pak Therava kývla. „Na východ.“ Řekla to měkce, měkkost hedvábí na oceli. „Ale pamatuj si, že kmenoví náčelníci se dožili toho, že litovali, že radu moudré odmítali příliš často. Ty můžeš taky.“ Hrozba byla zcela jasná, ale Sevanna se zasmála!

Ty si to pamatuj, Theravo! Všechny si to pamatujte! Jestli zůstanu supům, tak vy taky! To jsem si pojistila."

Ostatní ženy, tedy kromě Theravy, si vyměnily ustarané pohledy a Modarra a Norlea se zamračily.

Galina, na kolenou, kňourající a marně se snažící uklidnit rukama svědění, přemýšlela, co ty hrozby znamenají. Jenom v koutku mysli, mezi hořkostí a sebelítostí. Přivítala by cokoliv, co by mohla proti těmto ženám použít. Jestli se to opováží využít. Dost hořká představa.

Náhle si uvědomila, že se setmělo. Od severu se přivalily černé mraky a zastřely slunce. A na zem se snášely načechrané sněhové vločky a vířily ve vzduchu. Žádná ale na zem nedopadla - pár se jich dostalo k vrcholkům stromů - ale Galina zírala. Sníh! Copak Veliký pán z nějakého důvodu uvolnil pěst, v níž svíral svět?

Moudré také zíraly na oblohu, jako by ještě nikdy neviděly mraky, natož sníh.

„Co je to, Galino Casban?“ chtěla vědět Therava. „Mluv, jestli to víš!“ Neodtrhla zrak od oblohy, dokud jí Galina neřekla, že je to sníh, a když to udělala, zasmála se. „Vždycky jsem si myslela, že muži, kteří zabili Lamana Zabijáka stromů, o sněhu lhali. Tohle nemůže ublížit ani mouše!“

Galina zavřela pusu, než stihla povědět něco o sněhových vánicích, zděšená, že se instinktivně chtěla ucházet o její přízeň. Zděšená také tou malou radostí, jakou jí poskytlo zadržení informací. Jsem nejvyšší z červeného adžah! připomínala si. Sedám ve svrchované radě černého adžah! Znělo to jako lži. Nebylo to spravedlivé!

„Jestli jsme tu už skončily,“ řekla Sevanna, „tak tuhle gai’šainku odvedu zpátky pod velkou střechu a zařídim, aby oblékla bílou. Vy tady můžete zůstat a civět na sníh.“ Mluvila úlisně, jako když másla ukrajuje, nikdo by si nepomyslel, že před chvílí by mohla vraždit pohledem. Přehodila si loktuši přes lokty a upravila si náhrdelníky. Nic na světě ji víc nezajímalo.

„My se o gai’šainku postaráme,“ sdělila jí Therava stejně úlisně. „Jelikož mluvíš jako náčelník, čeká tě dlouhý den a noc, jestli máme zítra vyrazit.“ Sevanně se zase zablýsklo v očích, ale Therava jen luskla prsty na Galinu a otočila se k odchodu. „Pojď se mnou,“ přikázala. „A přestaň trucovat.“

Galina, se sklopenou hlavou, se vyškrábala na nohy a spěchala za Theravou a ostatními ženami, které mohly usměrňovat. Trucovat? Možná se mračila, ale nikdy netrucovala! Hlavou se jí honily myšlenky jako krysy v kleci a nenacházely úniku. Ale nějak uniknout musí! Musí! Z toho zmatku se vynořila jedna myšlenka, z níž se málem znovu rozplakala. Jsou šaty gai’šainů měkčí než ta škrábavá černá vlna, již zatím musela nosit? Musí existovat cesta ven! Spěšně se ohlédla ke stromům a Sevanna tam ještě stála a mračila se za nimi. Nad nimi vířily mraky a padající sníh tál jako Galininy naděje.

Загрузка...