Cor Serpentis

Ivan Jefremov Cor Serpentis

Mlhou zapomnění, zahalující vědomí, se prodrala hudba… „Nespi již! Vždyť lhostejnost vítězstvím je Entropie černé…“ Slova známé árie vzbudila obvyklé asociace paměti a vyvolala jejich nekonečný řetěz.

Život se vracel. Obrovská kosmická loď se ještě otřásala, ale automatické mechanismy vytrvale pokračovaly ve své práci. Smršť energie kolem každého ze tří ochranných poklopů zastavila svůj neviditelný pohyb. Několik vteřin zůstaly poklopy, podobající se velkým úlům z matového zeleného kovu, ve své původní poloze, pak najednou se všechny současně zvedly vzhůru a zmizely v otvorech stropu mezi změtí rour, příčníků a drátů.

Dva lidé zůstali bez hnutí v hlubokých křeslech obklopených prstenci, které tvořily podklad zvednutých poklopů. Třetí opatrně pozvedl těžkou hlavu a zlehka potřásl hustými tmavými vlasy. Zvedl se z hloubky měkoučké izolace, usedl a trochu se předklonil, aby mohl přečíst údaje přístrojů. Byla jich spousta na šikmé světlé ploše velké palubní desky, která se táhla napříč celou místností ve vzdálenosti půl metru od křesel.

„Pulsace skončila!“ ozval se pevný hlas. „Vy jste se zase probudil ze všech nejdřív, Kari? Ideální zdravotní stav pro astronauta!“

Kari Ram, elektromechanik a astronavigátor hvězdoletu „Tellur“, se okamžitě obrátil a setkal se s pohledem kapitána, ještě trochu mlhavým.

Mut Ang se pohyboval jen s největšími potížemi. Odlehčeně si vydechl a postavil se u pultu.

„Čtyřiadvacet parseků1… Minuli jsme hvězdu. Nové přístroje jsou vždycky nepřesné. Lépe řečeno, neumíme je ovládat. Můžete vypnout hudbu, Tej se probudil.“

V nastalém tichu uslyšel Kari Ram jen nepravidelný dech probouzejícího se přítele.

Ústřední stanoviště pro řízení hvězdoletu připomínalo poměrně velký kulatý sál, spolehlivě ukrytý v hloubi obrovské lodi. Nad panely přístrojů a hermetickými dveřmi obepínala místnost namodralá obrazovka jako uzavřený kruh. Vpředu, ve směru středové osy lodi, byl v obrazovce výřez, v němž byl křišťálově průzračný kotouč lokátoru o průměru skoro dvou lidských postav. Obrovský kotouč jako by se sléval s kosmickým prostorem. Pobleskovala v něm světélka přístrojů, až připomínal černý diamant.

Mut Ang učinil sotva postřehnutelný pohyb a okamžitě si všichni tři muži téměř stejným gestem přikryli oči. Vlevo na obrazovce vzplálo kolosální oranžové slunce. I když byla jeho zář tlumena mohutnými filtry, byla sotva snesitelná.

Mut Ang pokýval hlavou.

„Stačilo málo a byli bychom proletěli koronou hvězdy. Víckrát nebudu vypočítávat přesnou dráhu. Je mnohem bezpečnější proletět dál stranou.“

„To je právě na nových pulsačních hvězdoletech to nejstrašnější,“ odpověděl z hloubi křesla Tej Eron, pomocník velitele a hlavní astrofyzik. „My děláme výpočty a loď se zatím řítí naslepo jako výstřel do tmy. A my jsme taky uvnitř ochranných vířivých polí mrtví a slepí. Nelíbí se mi tenhle způsob letu do kosmu, i když je to nejrychlejší způsob, jaký mohlo lidstvo vymyslet.“

„Čtyřiadvacet parseků!“ zvolal Mut Ang. „A pro nás jako by uplynul okamžik…“

„Okamžik snu podobného smrti,“ namítl ponuře Tej Eron. „A zatím na Zemi…“

„Radši na to nemyslet,“ narovnal se Kari Ram, „že na Zemi uplynulo víc než osmasedmdesát let. Mnoho přátel a příbuzných je mrtvo, hodně věcí se změnilo… Co asi bude, až…“

„Tomu se při dálkové cestě nevyhnete při žádném systému hvězdoletu,“ řekl klidně velitel. „Na Telluru nám čas ubíhá obzvlášť rychle. A třebaže se dostaneme do kosmu dál než kdokoli jiný, vrátíme se skoro stejní, jako jsme odlétali.“

Tej Eron se přiblížil k počítacímu stroji.

„Všechno je v nejlepším pořádku,“ řekl po několika okamžicích. „Je to Cor Serpentis, neboli — jak mu říkali staří arabští astronomové — Unuk al Chai, Srdce Hada.“

„A kde je jeho blízký soused?“ zeptal se Kari Ram.

„Kryje nám ho hlavní hvězda. Vidíte, spektrum K0. Z naší strany je zatmění,“ odpověděl Tej.

„Odsuňte desky všech lokátorů,“ nařídil velitel.

Obklopila je bezedná čerň kosmu. Zdála se hlubší, protože zleva zezadu hořelo oranžově zlatým plamenem Srdce Hada a zastiňovalo všechny hvězdy i Mléčnou dráhu.

Jedině dole, jako by s ním zápasila, hořela bílá hvězda.

„Epsilon Hada je velmi blízko,“ řekl nahlas Kari Ram.

Mladý astronavigátor si chtěl vysloužit velitelovo uznání. Ale Mut Ang se mlčky díval vpravo, kde vynikala čistým bílým světlem vzdálená a jasná hvězda.

„Tam odletěl můj předcházející hvězdolet „Slunce“,“ pronesl velitel pomalu a pocítil za svými zády vyčkávavé mlčení, „na nové planety…“

„Tak to je tedy Alfekka v Severní Koroně?“

„Ano, Rame, nebo jestli chcete, podle evropského pojmenování Gemma… Ale teď už do práce!“

„Mám budit ostatní?“ zeptal se Tej Eron odhodlaně.

„Proč? Uděláme takovou jednu dvě pulsace, přesvědčíme-li se, že je před námi prázdno,“ odpověděl Mut Ang. „Zapněte optické a rádiové teleskopy, zkontrolujte seřízení mechanických mozků. Teji, spusťte jaderné motory. Zatím se budeme pohybovat s jejich pomocí. Dejte zrychlení.“

„Na šest sedmin rychlosti světla?“

V odpověď na mlčenlivé přikývnutí velitele provedl Tej Eron rychle nezbytné manipulace. Hvězdolet se ani nezachvěl, třebaže kolem všech obrazovek vyšlehl oslepivý duhový plamen a zcela pohltil slabé hvězdy Mléčné dráhy, jiskřící kdesi dole. Mezi těmi hvězdami bylo i Slunce naší Země.

„Máme několik hodin, než přístroje dokončí pozorování a jejich čtyřnásobnou kontrolu,“ řekl Mut Ang. „Musíme se najíst. Potom může každý jít k sobě a trochu si odpočinout. Já vystřídám Kariho.“

Astronauti vyšli z ústředního stanoviště. Kari Ram si přesedl do otáčivého křesla uprostřed půlkruhu. Zatáhl desky lokátorů na zádi a plamen jaderných motorů zmizel.

Ohnivý Cor Serpentis nadále mrkal drzými záblesky na lhostejné polituře přístrojů. Kotouč předního lokátoru zůstával černou bezednou studnou, ale to navigátora nermoutilo, nýbrž rozradostňovalo — výpočty, které byly výsledkem šestileté práce největších vědců a výzkumných strojů na Zemi, se potvrdily.

Sem do širokého průchodu vesmíru, v němž nebyly hvězdokupy ani temné mraky, byl poslán „Tellur“ — první pulsační hvězdolet Země. Tento typ hvězdoletů, pohybujících se v nulovém prostoru, měl dosáhnout mnohem větších hlubin Galaxie než dřívější jaderně raketové, a na mezonové hvězdolety, létající rychlostí pěti šestin nebo šesti sedmin rychlosti světla. Pulsační lodi pracovaly systémem stlačování času a byly tisíckrát rychlejší. Jejich nebezpečnou stránkou však bylo, že v okamžiku pulsace nebyl hvězdolet ovladatelný. Lidé mohli snášet pulsaci jedině ve stavu bezvědomí, skryti uvnitř mohutného magnetického pole. „Tellur“ se pohyboval jistými skoky a před každým pečlivě zkoumal, má-li volnou cestu pro další pulsaci.

Kolem Hada v prostoru nekonečných šířek Galaxie, kde nebyly téměř žádné hvězdy, měl „Tellur“ dospět do souhvězdí Herkula, k uhlíkové hvězdě.

„Tellur“ byl vyslán na neuvěřitelně dalekou cestu proto, aby jeho posádka přímo na hvězdě prozkoumala procesy změn hmoty, tolik důležité pro pozemskou energetiku. Existovala hypotéza, že je hvězda spojena s temným mrakem ve formě otáčivého elektromagnetického kotouče obráceného hranou k Zemi. Vědci očekávali, že spatří opakování historie vzniku naší planetární soustavy poměrně nedaleko od Slunce. „Nedaleko“ — to znamená sto deset parseků neboli tři sta padesát světelných let.

Kari Ram zkontroloval ochranné přístroje. Ukazovaly, že všechny kontakty mezi automaty lodi jsou v pořádku. Mladý astronaut se oddal myšlenkám.

Daleko, předaleko, ve vzdálenosti sedmdesáti osmi světelných let, zůstala Země — překrásná, uspořádaná lidmi k radostnému životu a nadšené tvůrčí práci. V této společnosti bez tříd znal každý člověk velmi dobře svou planetu. Nejen její továrny, doly, plantáže a mořský průmysl, studijní a výzkumná centra, muzea a rezervace, ale i milá zákoutí k odpočinku, k odloučení nebo k osamění ve společnosti milovaného člověka.

A z tohoto nádherného světa se člověk, který je na sebe stále náročnější, čím dál víc vzdaluje do ledových kosmických propastí v honbě za novými poznatky, za odhalením tajemství přírody, která klade tuhý odpor svému podrobování. Stále dál se člověk vzdaloval od Měsíce, zalitého vražedným kosmickým a ultrafialovými zářením Slunce, od horké a bezživotné Venuše s jejími oceány nafty, mazlavou pryskyřičnou půdou a věčnými mlhami, od studeného, pískem zavátého Marsu se slabě doutnajícím podzemním životem. Začalo teprve studium Jupitera a nové lodi již dosáhly nejbližších hvězd. Hvězdolety ze Země navštívily Proximu Centauri, hvězdu Barnardovu, Sírius, Etu Eridana a dokonce Tau Velryby. Pochopitelně nejen samy hvězdy, ale také jejich planety nebo nejbližší okolí, pokud šlo o dvojhvězdy jako Sírius, které nemají planetární soustavu. Avšak mezihvězdné lodi ze Země se ještě nedostaly na takové planety, kde by již život dosáhl své vyšší formy, kde by se vyskytovali myslící tvorové — lidé.

Z dalekých propastí kosmu přinášely ultrakrátké rádiové vlny zprávy z obydlených světů. Někdy tyto zvěsti přicházely na Zem tisíce let po odeslání. Lidstvo se teprve učilo číst tyto relace a začalo si tvořit představu, jak obrovský oceán znalostí, techniky a umění obíhá mezi obydlenými světy naší Galaxie. Mezi světy ještě nedosaženými. A co teprve na jiných hvězdných ostrovech, galaxiích, oddělených od sebe celými milióny světelných let! To všechno vyvolávalo stále větší snahu dosáhnout planet obydlených lidmi, kteří se sice nebudou podobat lidem pozemským, ale také vybudovali rozumnou, správně se vyvíjející společnost, kde každému patří jeho část štěstí, největší, jaké je možno dosáhnout při jejich úrovni ovládání přírody. Bylo ostatně známo, že existují lidé nám velmi podobní a že je jich pravděpodobně víc. Zákony vývoje planetárních soustav a života na nich platí stejně v naší Galaxii jako v celé nám známé části kosmu.

S pulsačním hvězdoletem, posledními vynálezem zemského génia, dokáže lidstvo přijít na volání vzdálených světů. Bude-li let „Telluru“ úspěšný, pak… Jenže jako všechno v životě, i nový vynález má dvě stránky.

„A ta druhá stránka…,“ Kari Ram si v zamyšlení neuvědomil, že poslední slova říká nahlas.

Pojednou se za ním ozval příjemný a silný hlas Mut Anga:

Kari Ram sebou trhl.

„Nevěděl jsem, že také milujete starou hudbu,“ usmál se velitel hvězdoletu. „Tahle píseň je nejméně pět set let stará.“

„Neznám nic!“ zvolal astronavigátor. „Uvažoval jsem o našem hvězdoletu. O tom, kdy se vrátíme…“

Velitel zvážněl.

„Máte za sebou teprve první pulsaci a už myslíte na návrat?“

„To ne! Proč bych se byl jinak snažil dostat se mezi ty, kteří budou pro let vybráni? Jenom se mi zdálo… Než se vrátíme na Zem, uplyne tam mezitím sedm set let, a přestože dnes je člověk dvakrát tak dlouho živ, budou již mrtvi dokonce i pravnuci našich sester a bratří…“

„To jste nevěděl?“

„Věděl, samozřejmě věděl,“ pokračoval Ram tvrdošíjně. „Ale napadlo mě něco jiného.“

„Chápu. Zdánlivá zbytečnost našeho letu?“

„Ano! Ještě než byl vynalezen a sestrojen Tellur, odletěly obvyklé raketové hvězdolety na Fomalhaut, Capellu a Arktura. Návrat fomalhautské expedice se čeká za dva roky — padesát už uplynulo. Ale z Arktura a Capelly se lodi vrátí ještě za dalších čtyřicet nebo padesát let — k těmhle hvězdám je přece dvanáct a čtrnáct parseků. A dnes už se budují pulsační koráby, které se mohou octnout na Arkturu během jedné jediné pulsace. Než skončíme svůj let, lidstvo definitivně zvítězí nad časem nebo nad prostorem, chcete-li. Pak budou naše zemské lodi mnohem dál než my a my se vrátíme s nákladem zastaralých, zbytečných zpráv.“

„Odešli jsme ze Země tak, jako ze života odcházejí nebožtíci,“ řekl Mut Ang pomalu, „a vrátíme se vývojově zaostalí jako přežitky minulosti.“

„Právě na to jsem myslel!“

„Máte pravdu a přitom se hluboce mýlíte. Rozvoj vědomostí, shromažďování zkušeností a zkoumání bezedného kosmu musí být nepřetržité, jinak se poruší zákony vývoje, který je vždycky nerovnoměrný a protikladný. Představte si, že by nejstarší přírodovědci, kteří nám připadají naivní, čekali dejme tomu na vynález dnešních kvantových mikroskopů. Nebo zemědělci a stavitelé dávné minulosti, kteří zkropili naši planetu řekami potu, kdyby čekali na automatické stroje a… To by se nikdy nedostali z vlhkých děr a stále by se živili drobty, které jim příroda darovala.“

Kari Ram se nahlas rozesmál. Mut Ang však pokračoval bez úsměvu:

„I my jsme povoláni splnit svou povinnost jako každý jiný člen společnosti. Za to, že se první dotkneme neprobádaných hlubin kosmu, museli jsme zemřít na sedm set let. Ti, kteří zůstali na Zemi a mohou využívat všech radostí pozemského života, nikdy nepoznají obrovské pocity člověka, který nahlédne do tajemství vývoje vesmíru. A to je všechno. Ale návrat… Nemusíte mít strach z budoucnosti. V každém údobí svých dějin se lidstvo v něčem vracelo zpět, nehledě na celkový vzestup podle zákona spirálovitého vývoje. Každé století mělo své neopakovatelné zvláštnosti a zároveň rysy společné všem věkům. Kdo ví, možná že právě to zrnko poznání, které na naši planetu přineseme, umožní další rozlet vědy a zlepšení života lidstva. I my sami se vrátíme z hlubin minulosti, ale přineseme novým lidem své životy a srdce oddaná budoucnosti. Cožpak se vrátíme jako cizinci? Cožpak může být cizincem ten, kdo slouží podle svých nejlepších sil? Člověk přece není jen souhrnem znalostí, ale i velmi složitou architekturou citů, a v tomto směru nebudeme my, kteří zakusili všechny těžkosti dlouhé cesty kosmem, o nic horší než ti budoucí lidé…“ Mut Ang se odmlčel a dodal docela jiným, trochu posměšným tónem: „Nevím, jak pro vás, ale pro mne bude nahlédnutí do budoucnosti tak zajímavé, že už jenom proto…“

„…Se dá pro Zem dočasně zemřít!“ vykřikl astronavigátor.

Velitel „Telluru“ přikývl.

„Jděte se umýt a najezte se. Příští pulsace nastane brzy! Teji, proč se vracíte?“ Pomocník velitele pokrčil rameny.

„Chci se co nejdřív seznámit s cestou, kterou přístroje vypočítaly. Jsem připraven vás vystřídat.“

A bez dalších slov stiskl astrofyzik knoflík uprostřed panelu. Vyduté lakované víko se nehlučně odsunulo a z hloubi přístroje se vynořil spirálovitě stočený pruh stříbřitého kovu, probodený tenkou černou jehlou. Ta označovala kurs lodi. Jako drahé kamení jiskřily na spirále drobné plamínky — hvězdy různých spektrálních tříd, kolem nichž „Tellur“ letěl. Ručičky nesčetných číselníků začaly tancovat a jejich pohyby se zdály téměř oduševnělé. To počítací stroje usměrňovaly přímku příští pulsace tak, aby probíhala co nejdál od hvězd, temných mraků a plynných mlhovin, v nichž se mohla skrývat dosud neznámá nebeská tělesa.

Tej Eron byl do své práce tak zabrán, že si nevšiml, jak v mlčení uplynulo několik hodin. Obrovitý hvězdolet pokračoval v letu do černé prázdnoty vesmíru. Astrofyzikovi přátelé seděli tiše na půlkruhovém divanu poblíž trojitých masivních dveří, izolujících řídicí stanoviště od ostatních prostorů lodi.

Veselý cinkot malých rolniček oznámil konec počítání. Velitel hvězdoletu pomalu přistoupil k pultům.

„Báječné! Druhá pulsace může být skoro třikrát delší než první.“

„Ba ne, tady je třicetiprocentní nejistota.“ Tej ukázal na konec černé jehly, která sotva postřehnutelně vibrovala v rytmu ručiček s ní spojených.

„Ano, naprostá jistota je padesát sedm parseků. Pět odečteme pro případ skrytých chyb — zbývá padesát dva. Připravte pulsaci.“

Znova se kontrolovaly nesčetné mechanismy a vazby lodi. Mut Ang se spojil s kajutami, kde bylo zbývajících pět členů osádky „Telluru“ pohrouženo do hlubokého spánku.

Automaty pro fyziologické pozorování zjistily, že organismy spících jsou v normálním stavu. A tu velitel zapjal ochranné pole okolo obytných místností lodi. Po matových deskách levé stěny se rozletěly rudé žilky — proudy plynu v trubkách skrytých za deskami.

„Už?“ zeptal se trochu zamračený Tej Eron velitele.

Velitel přikývl. Tři mužové mající službu mlčky usedli do hlubokých křesel a upevnili se v nich vzduchovými polštáři. Když byl dopnut poslední háček, každý vytáhl ze zásuvky v levém opěradle injekční stříkačku připravenou k použití.

„Tak na dalších stopadesát let pozemského života!“ řekl Kari Ram, přikládaje stříkačku k obnažené ruce.

Mut Ang se na něho pozorně zadíval. V mladíkových očích svítil lehký úsměšek, typický pro zdravého a naprosto vyrovnaného člověka. Velitel počkal, dokud jeho přátelé nespočinuli na opěradlech a nezavřeli oči, pohrouženi do bezvědomí. Pak zapnul páčky na malém pouzdru u svého kolena. Nehlučně a neodvratně jako sám osud se ze stropu snesly masivní poklopy. Pod poklopem ve slabém světle namodralé noční lampičky si velitel přečetl údaje kontrolních přístrojů a teprve pak se uspal.