Cor Serpentis

* * *

Kdesi vpředu, stále ještě v nesmírné vzdálenosti, letěla vstříc loď z planety jakési cizí a vzdálené hvězdy. A pozemšťané poprvé za miliardy let vývoje života na své planetě měli přijít do styku s jinými… rovněž lidmi. Není divu, že astronauti, ať se jakkoli snažili ovládat, prožívali horečné vzrušení. Odejít odpočívat nebo zůstat o samotě v dychtivém, netrpělivém očekávání — to se zdálo prostě nemožné. Ale Mut Ang vypočítal, kdy se mají lodi setkat, a nařídil Svet Simovi, aby všem rozdal uklidňující léky.

„Musíme se se svými bratry setkat v nejlepší fyzické i duševní kondici,“ odpovídal neústupně na všechny protesty. „Ceká nás ještě veliká práce — budeme jim muset porozumět a dokázat jim říci všechno o sobě. Převzít jejich znalosti a dát jim naše!“ Mut Ang svraštil obočí. „Ještě nikdy jsem neměl takový strach, že nic neumím, že nejsem kompetentní…“ Nepokoj změnil velitelův obvykle klidný obličej k nepoznání, prsty zaťatých rukou mu zbělely.

Snad teprve nyní astronauti pochopili, jakou odpovědnost kladlo na každého toto nebývalé setkání. Bez odmluv si vzali prášky a rozešli se.

Mut Ang ponechal ve službě jen Kariho, pak trochu zaváhal, přejel pohledem silnou postavu Tej Erona a pohybem ruky ho rovněž zavolal na řídicí stanoviště. S unaveným povzdychnutím se natáhl v křesle, sklonil hlavu a přikryl si tvář rukama.

Tej a Kari mlčeli, nechtěli rušit velitelovy úvahy. Hvězdolet letěl na kosmické poměry velmi pomalu, rychlostí dvě stě tisíc kilometrů za hodinu. Roboty řídící loď ji udržovaly v přesně vypočítaném zpátečním směru. Už bylo na čase, aby se objevil paprsek lokátoru cizí lodi. A že se tak dosud nestalo, vzbuzovalo v Tej Eronovi stále větší znepokojení.

Mut Ang se vzpřímil. Na jeho rtech se objevil veselý, a přece trochu posmutnělý úsměv, který všichni členové posádky tak dobře znali.

Tej se zamračil, dívaje se upřeně do neproniknutelné černě přední obrazovky. Zdálo se mu, že je velitelova písnička v tak vážné chvíli nevhodná. Ale Kari se přidal s refrénem, který měl ještě veselejší melodii, a šibalsky zašilhal po zachmuřeném pomocníkovi.

„Zkuste zamávat naším reflektorem, Kari,“ přerušil najednou zpěv Mut Ang. „Dva stupně na každou stranu a potom vertikálně.“

Tej se začervenal — jeho takové jednoduché opatření nenapadlo a veliteli ještě v duchu vyčítal zpívání!

Uplynuly další dvě hodiny. Kari si představoval, jak paprsek jejich lokátoru tam vpředu, v kolosální dálce, klouzá vlevo, vpravo, nahoru a dolů a při každém vzmachu prolétne statisíce kilometrů černé prázdnoty. Takové mávání signálního „šátku“ překonávalo i nejbujnější fantazii starých pozemských pohádek o obrech.

Tej Eron se pohroužil do strnulé meditace. Myšlenky se mu vybavovaly pomalu a nevzbuzovaly žádné pocity. Tej vzpomínal, jak ho po odletu ze Země neopouštěl pocit podivného osamění.

Takové pocity měl jistě člověk v prvobytném životě — pocit naprosté nepřináležitosti, žádné závazky a žádné starosti o budoucnost. Podobné pocity se možná objevovaly u lidí v dobách velkých neštěstí, válek nebo sociálních otřesů. Tej Eronovi všechna minulost, všechno, co na Zemi opustil, uplynulo navždy a nenávratně; neznámá budoucnost je oddělena propastí stovek let a za ní čeká jen něco zcela nového. Proto také žádné plány, programy, pocity a požadavky na to, co přijde… Jen jedno: přinést tam vědomosti získané v kosmu, vyrvané z jeho hlubin. Kupředu, jenom kupředu! A tu se stalo něco, co zastínilo i očekávání nové Země i starosti velitelova pomocníka.

Mut Ang se snažil představit si život lodi, která jim letí vstříc. Představoval si ji a její obyvatele shodné s pozemskou lodí, pozemskými lidmi a pozemskými city. Přesvědčil se, že je snazší představit si cizince s tím, že si bude vymýšlet nejnepravděpodobnější formy života, než podřídit svou fantazii přísným zákonům, o nichž tak přesvědčivě hovořila Afra Devi.

Ani nepozvedl hlavu, ale podle nenadálé napjatosti soudruhů již pocítil, že se na obrazovce lokátoru objevil signál. Nespatřil jej, ten světelný bod, tak rychle zmizel, jen se mihl po černém lesklém kotouči. Signální zvonek jen cvrnkl. Astronauti vyskočili a nahnuli se nad pulty, snažíce se instinktivně být co nejblíž obrazovce. Objevení světelného bodu bylo sice jen kratinké, ale znamenalo mnoho. Cizí hvězdolet skutečně v prostoru otočil a letěl jim vstříc, nezmizel tedy v hlubinách vesmíru. Loď řídí bytosti neméně obeznalé v kosmických letech, protože dokázaly vypočítat zpáteční cestu dost přesně a rychle, a nyní hledají „Tellur“ paprskem v nesmírné vzdálenosti. Dva nepředstavitelně malé body, ztracené v nekonečné tmě, se navzájem hledají… A současně jsou to dva obrovské světy, plné energie a znalostí, které se navzájem dotýkají řízenými svazky světelných vln. Kari posunul paprsek hlavního lokátoru z dílku „1488“ na „375“. A ještě dál a ještě… Světelný bod se vrátil, zmizel, znovu se mihl v černém zrcadle, doprovázen skomíravými zvukovými signály.

Mut Ang začal opisovat paprskem lokátoru spirálu od okraje ke středu onoho nesmírného kruhu, který v prostoru opisoval paprsek přibližujícího se hvězdoletu.

Cizinci zřejmě opakovali manévr. Po dlouhém úsilí se světelný bod stabilizoval v rámci třetího kruhu černého zrcadla. Jeho pohyb byl způsoben jen vibrací obou lodí. Zvonění se teď ozývalo neustále a muselo být ztlumeno. Nebylo pochyb o tom, že i přístroje cizího hvězdoletu zachytily paprsek „Telluru“ a lodi si teď letí vstříc a přibližují se k sobě rychlostí ne menší než čtyři sta tisíc kilometrů za hodinu.

Ten Eron vyzvedl ze stroje výsledky uložených výpočtů a zjistil, že lodi jsou od sebe vzdáleny asi tři milióny kilometrů. Do setkání zbývá sedm hodin. Za hodinu je možno zahájit integrální brždění, které oddálí setkání ještě o několik hodin, učiní-li cizí hvězdolet totéž a brzdí-li podle stejných výpočtů. Možná že cizinci mohou zabrzdit rychleji nebo že bude nutno znovu se minout. To by zase oddálilo setkání, a už teď je očekávání skoro nesnesitelné.

Cizí hvězdolet však nezpůsobil další trápení. Začal brzdit silněji než „Tellur“, pak zjistil, jakým tempem brzdí pozemský hvězdolet, a napodobil jej. Lodi se k sobě přibližovaly stále víc. Posádka „Telluru“ se opět shromáždila v ústředním stanovišti. Astronauti sledovali, jak se na černém zrcadle lokátoru proměňuje světelný bod ve skvrnu.

Byl to paprsek „Telluru“, který se odrazil od cizího hvězdoletu a vrátil se k lodi. Skvrna se začala podobat malému válci opásanému tlustým prstencem (forma, která se ani trochu nepodobala „Telluru“). Přiblížili se ještě víc — a na koncích válce se objevila kupolovitá zesílení.

Zářící obrysy se zvětšovaly a rozplývaly, dokud nedosáhly okraje černého kruhu.

„Poslouchejte všichni! Na místa! Konečná fáze brždění při osmi g!“

Hydraulická křesla se dlouho bořila do svých podložek, lidem se před očima míhaly červené a černé mžitky, na tvářích vyrážel lepkavý pot… „Tellur“ se zastavil a zůstal viset v prázdnu, kde neexistoval pojem nahoře ani dole, strana ani dno, v ledové kosmické tmě, ve vzdálenosti sto dvou parseků od rodné hvězdy — žlutého Slunce.

Jakmile se astronauti po brždění vzpamatovali, zapnuli obrazovky pro přímé pozorování a obrovitý osvětlovač, ale nespatřili nic kromě jasné světelné mlhy vlevo před přídí lodi. Osvětlovač zhasl, a tu všem, kteří se dívali na obrazovku, udeřilo do očí silné modré světlo a definitivně jim znemožnilo cokoli vidět.

„Polarizační síťku, pětatřicet stupňů a filtr na světelné vlny!“ zavelel Mut Ang.

„Na vlnovou délku šest set dvacet?“ zeptal se Tej Eron.

„To bude asi nejlepší.“

Polarizátor ztlumil modrou zář. Pak se mohutný oranžový proud světla z „Telluru“ zařízl do černé tmy, pohnul se, zachytil okraj jakéhosi tělesa a konečně ozářil celý cizí hvězdolet.

Loď z cizí hvězdy byla vzdálena všeho všudy několik kilometrů. Takové přiblížení dělalo čest jak pozemským, tak cizím astronavigátorům. Na takovou vzdálenost bylo obtížné stanovit rozměry hvězdoletu. Znenadání z cizí lodi vytryskl do zenitu paprsek oranžového světla, délkou vlny shodný s tím, který vypouštěl „Tellur“. Objevil se, pohasl, znovu vytryskl a zůstal stát vertikálně, zařezávaje se do neznámých souhvězdí na okraji Mléčné dráhy.

Mut Ang si přejel dlaní čelo, jak to dělával vždycky ve chvílích usilovného přemítání.

„To bude signál,“ řekl Tej Eron opatrně.

„Bezpochyby. Vysvětlil bych si ho takto: Nehybný sloup našeho světla znamená — stůjte na místě, přibližovat se budu já! — Zkusíme odpovědět.“

Pozemský hvězdolet zhasil svůj reflektor, přepnul filtr na vlnu čtyři sta třicet a zamířil modrý paprsek na svou záď. Sloup oranžového světla na cizí lodi okamžitě zhasl.

Astronauti bez dechu čekali. Cizí loď se nápadně podobala cívce. Dva kužele spojené svými vrcholy. Základna jednoho z kuželů, zřejmě předního, byla krytá kopulí, v zadní byl zřízen široký, do prostoru otevřený trychtýř. Uprostřed lodi se rýsoval tlustý, slabě zářící prstenec neurčitých obrysů. Prosvítaly jím kontury válce spojujícího oba kužele. Najednou prstenec ztmavěl, stal se neprůhledný a roztočil se kolem středu hvězdoletu jako kolo turbíny. Cizí loď začala na výhledových obrazovkách vzrůstat; za tři nebo čtyři vteřiny zaplnila celý obzor viditelnosti. Pozemšťané poznali, že před sebou mají loď větší, než je „Tellur“.

„Afra, Jas a Kari do výstupní kabiny, připravit se na odchod z lodi společně se mnou! Tej zůstane na stanovišti. Vypnout planetární osvětlovač! Zapneme přistávací osvětlení na levém boku!“ velel stručně Mut Ang.

V horečném spěchu si jmenovaní astronauti oblékli lehké skafandry, používané při zkoumání planet a při vystupování z lodi do kosmického prostoru ve větší vzdálenosti'od smrtonosného záření hvězd. Mut Ang zkoumavě všechny prohlédl, zkontroloval si, jak funguje jeho skafandr, a zapnul vývěvy. Ty okamžitě vysály vzduch z výstupní kabiny dovnitř lodi. Jakmile indikátor zředění dosáhl zelené čáry, otočil velitel postupně třemi pákami. Bez jediného zvuku, jako konečně všechno, co se odehrávalo v kosmu, se rozestoupily do stran pancéřové desky, izolační vrstva i vzduchová skříň. Odvalil se kulatý poklop výstupního otvoru a v téže chvíli hydraulické tyče vytlačily vzhůru podlahu výstupní kabiny. Čtyři astronauti se ocitli ve výši čtyř metrů nad přídí „Telluru“, na okrouhlé ohrazené plošině, které se říkalo plošina pro vrchní pozorování.