Lehké fantastično

Dveře tam stály a jejich výraz byl pevně odmítavý.

Mrakoplaš se začal potit a v myšlenkách se znovu vydal středem pošklebujících se spolužáků na tu nekonečnou trapnou pouť k černé tabuli stojící kdesi daleko vpředu. Se zoufalým výrazem se znovu obrátil k zámku. Musí být vyroben z malých kousků kovu, ty nebudou nijak těžké…

Od mříže k němu dolehl slaboučký zvuk. Byl to zvuk, jaký vydávají mágové, ve kterých povolilo napětí, a teď vrtí hlavou.

Někdo zašeptal: „Já vám to říkal —“

Pak se ozval slabý skřípavý zvuk a cvaknutí.

Mrakoplašova tvář se změnila v masku. Z brady mu odkapával pot.

Ozvalo se další kovové cvaknutí a zaskřípání neochotných západek. Trémon sice zámek naolejoval, ale olej pohltila rez a prach mnoha uplynulých let, a když chce mág čímkoliv pohnout bez použití mechanických prostředků, má k dispozici jedinou páku a sílu. Vlastní mozek a vědomí.

Mrakoplaš dělal, co mohl, aby mu protiváha nevytlačila mozek ušima.

Zámek zachřestil. Kovové čípky se pohnuly ve vyježděných drážkách, poddaly se a odstrčily západky.

Páčky zaklapaly, zuby zaskřípaly. Potom se ozval protáhlý skřípavý zvuk, který srazil Mrakoplaše na kolena.

Dveře se pomalu otevřely dokořán. Čarodějové se jeden po druhém opatrně kradli ven.

Dvoukvítek s Bethan pomohli Mrakoplašovi na nohy. Tvář měl bílou jako stěna a slabě se potácel.

„To nebylo špatné,“ prohlásil jeden z osmi vysvobozených čarodějů, který si pečlivě prohlížel obrovský zámek. „Možná trochu pomalé.“

„Na to zapomeň,“ štěkl na něj Jiglad Budiž. „Potkali jste vy tři někoho, když jste šli sem dolů?“

„Ne,“ odpověděl Dvoukvítek.

„Někdo ukradl Oktáva.“

Mrakoplašovi vyletěla hlava. Oči se mu zaostřily.

„Kdo?“

„Trémon —“

Mrakoplaš polkl. „Vysokej kluk?“ zeptal se. „Řídký vlasy a vypadá trochu jako fretka?“

„No, teď, když o tom tak mluvíš…“

„Byl v tý samý třídě jako já,“ pokračoval Mrakoplaš. „Vždycky se o něm říkalo, že to dotáhne daleko.“

„Jestli otevře Oktáva, dotáhne to ještě dál,“ zavrčel jeden z mágů, který si roztřesenými prsty rychle balil cigaretu.

„Proč?“ zeptal se Dvoukvítek. „Co se stane?“

Mágové se podívali jeden po druhém.

„To je prastaré tajemství, které se po staletí předává mezi zasvěcenými, a my o něm nemůžeme mluvit s nevědomým,“ řekl odmítavým tónem Budiž.

„Ale no tak,“ prohlásil Dvoukvítek.

„No dobrá, teď už na tom pravděpodobně nezáleží. Jeden mozek nepojme všechna Zaklínadla, natož aby je udržel. Zaklínadla se uvolní a vznikne otvor.“

„Cože? V jeho hlavě?“

„Ne, ve hmotě vesmíru,“ vysvětloval Budiž. „On si možná myslí, že je stačí kontrolovat sám, ale —“

Ten zvuk ucítili dřív, než ho zaslechli. Začal kdesi v jádrech kamenů jako pomalé vibrace a pak náhle přešel do vysokého jekotu, který proletěl ušními bubínky a zařízl se přímo do mozku. Zněl, jako když lidský hlas zpívá, přednáší nebo pláče, ale byla v něm hlubší a mnohem strašlivější harmonie.

Mágové zbledli. Pak se jako na povel otočili a vyrazili vzhůru po schodech.

Před budovou se shromáždil dav. Někteří lidé drželi nehnutě pochodně, jiní se zarazili nad hromadami hořlavých předmětů, které rovnali ke zdi. Všichni však svorně zvedali oči vzhůru ke Věži umění.

Mágové si proklestili cestu nehybným zástupem a zvedli hlavy.

Obloha byla plná měsíců. Všechny byly třikrát větší než vlastní měsíc Plochy a převážně ve stínu. Byly z nich vidět jen malé růžové srpky, od kterých se odráželo světlo Rudé hvězdy.

Jenomže na tom podivném pozadí se na vrcholu věže odehrávala divoká scéna. Bylo v ní jen matně vidět temné tvary, ale ty nepůsobily ani v nejmenším uklidňujícím dojmem.

Zvuk se teď změnil na něco, co se podobalo mnohonásobně zesílenému bzukotu obrovské vosy.

Někteří z čarodějů padli na kolena.

„On to skutečně udělal,“ povzdechl Budiž a zavrtěl hlavou. „Otevřel Cestu!“

„Ty věci tam nahoře,“ zeptal se Dvoukvítek, „to jsou skuteční démoni?“

„Oh démoni,“ ušklíbl se Budiž. „Obyčejní démoni, to by byla velikonoční jehňátka v porovnání s tím, co se sem pokouší prodrat.“

„Jsou horší, než si kdokoliv z nás dokáže představit,“ přidal se k němu Lemuel Odfrkl.

„No já si dovedu představit dost odporné věci,“ zamračil se Makoplaš.

„Tak tyhle jsou ještě horší.“

„Oh.“

„A co máte v úmyslu s tím dělat?“ ozval se jasný hlas za nimi.

Otočili se. Stála tam Bethan a se založenýma rukama na ně upírala pohled.

„Prosím?“ zeptal se Budiž.

„Jste přece mágové, ne?“ pokračovala. „No tak s tím něco udělejte!“

„Cože, mají si poradit s tímhle?“ pípnul Mrakoplaš.

„Víš snad o někom jiném, kdo by to dokázal?“

Budiž se protlačil dopředu. „Madam, já se obávám, že tak docela nerozumíte o co —“

„Všechny obludy z Podzemního rozměru se nahrnou do našeho vesmíru, je to tak?“

„No, ano, ale —“

„Všechny nás sežerou obludy, které mají místo obličeje chapadla, je to tak?“

„No, tak příjemné to nebude, ale jinak máte —“

„A vy prostě dovolíte, aby se to jen tak stalo?“

„Poslyš,“ snažil se ji zarazit Mrakoplaš, „už je po všem, nevidíš? Zaklínadla už zpátky do knihy nedostaneš, co bylo řečeno, už nevrátíš, nemůžeš ani —“

„Můžete to zkusit!“

Mrakoplaš si těžce vzdychl a obrátil se ke Dvoukvítkovi.

Dvoukvítek byl pryč. Mrakoplašovy oči se jako přitahované magnetem otočily nazpět k věži. Právě včas, aby spatřil, jak v jejím vchodu mizí malá boubelatá postava s mečem v nešikovné ruce.

Mrakoplašovy nohy se tentokrát rozhodly samy od sebe, a na rozdíl od jeho mozku všechno pochopily špatně.

Ostatní mágové se na něj ochromeně dívali.

„No?“ otočila se k nim napůl vyzývavě a napůl tázavě Bethan. „On tu odvahu má.“

Mágové se pokoušeli nedívat jeden na druhého.

Nakonec promluvil Budiž. „Myslím, že bychom to mohli opravdu zkusit. Nevypadá to, že by se to šířilo.“

„Jenže nám zbývá tak málo magie, že to skoro nestojí za řeč,“ ozval se jeden z ostatních čarodějů.

„Má snad někdo lepší nápad?“

Jeden po druhém se mágové obrátili a vlekli se ke věži. Obřadní roucha jim světélkovala ve strašidelném svitu Rudé hvězdy.

Věž byla uvnitř prázdná a kamenné stupně schodiště byly vestavěny ve spirále přímo do obvodové zdi. Dvoukvítek byl už několik otáček nad zemí, když ho Mrakoplaš dohonil.

„Počkej,“ volal tak veselým hlasem, jaký se mu podařilo z hlasivek vyloudit. „Neuraz se, ale tohle je záležitost spíš pro lidi, jako je Cohen, než pro tebe.“

„Byl by tady něco platný?“

Mrakoplaš zvedl oči k jedovaté záři, která se prořezávala vzdáleným otvorem na vrcholu schodiště.

„Nebyl,“ připustil nakonec.

„Takže v tom případě tam budu stejně platný jako on, nebo ne?“ odpověděl Dvoukvítek a potěžkal ukořistěný meč.

Mrakoplaš šel za ním a držel se tak blízko u zdi, jak to jen bylo možné.

„Ale ty tomu pořád nerozumíš!“ vykřikl zoufale. „Tam nahoře jsou nepředstavitelné hrůzy!“

„Vždycky jsi říkal, že žádnou představivost nemám. „No, na tom něco je, ale —“

Dvoukvítek si sedl najeden schod.

„Podívej,“ obrátil se k Mrakoplašovi. „Po něčem takovém toužím od chvíle, kdy jsem sem přijel. Tím chci říct po dobrodružství. Tohle přece je dobrodružství, ne? ‚Sám proti bohům‘ nebo takového něco, že?“

Mrakoplaš několik vteřin otvíral a zavíral ústa a teprve pak se mu na jazyku objevila první slova.

„Umíš zacházet s mečem?“ zeptal se slabým hlasem.

„To nevím, nikdy jsem to nezkoušel.“

„Jsi šílenej!“

Dvoukvítek naklonil hlavu na stranu a podíval se na něj. „No zrovna od tebe se mi to líbí. Já jsem tady, protože mě nic lepšího nenapadlo, ale co tady děláš ty?“ Potom se podíval šachtou dolů a ukázal na ostatní mágy, kteří se plahočili po schodišti. „A co támhle ti?“

Šachtu věže zaplavilo fialové světlo a shora zaduněl hrom.

Mágové je dohonili. Bez výjimky kašlali, dusili se a lapali po dechu.

„Co máte v plánu?“ zeptal se Mrakoplaš.

„Žádný plán nemáme,“ zabručel Budiž.

„Výborně. Prima,“ přikývl Mrakoplaš, „No tak vás nebudu rušit a nechám vás, abyste se s tím vypořádali sami.“

„Ne, ty půjdeš s námi,“ prohlásil Odfrkl.

„Ale vždyť já ani nejsem opravdový mág. Vy sám jste mě vyhodil, pamatujete?“

„Pravda, nevzpomínám si na žádného studenta, který by byl neschopnější než ty,“ pokýval hlavou stařičký čaroděj, „ale jsi tady a to je jediná kvalifikace, kterou potřebuješ. Tak pojďme.“

Světlo zablesklo a zavládlo znovu šero. Strašlivý hluk nahoře utichl jako na povel.

Celá věž se naplnila těžkým dusivým tichem.

Nahoře se proti kroužku narudlého nebe něco pohnulo. Padalo to pomalu a v pádu se to obracelo a kolébalo ze strany na stranu. Dopadlo to na schody jednu otočku nad nimi.

Mrakoplaš dorazil na místo první.

Byl to Oktávo. Ležel na kamenech zplihle a bezvládně jako každá obyčejná kniha a jeho listy se obracely ve větru, který profukoval věží.

Dvoukvítek doklopýtal k Mrakoplašovi a podíval se mu přes rameno.

„Jsou prázdné,“ zašeptal. „Všechny strany jsou čisté, nepopsané.“

„Pak se mu to podařilo,“ ozval se za nimi Budiž. „Přečetl všechna Zaklínadla. A s úspěchem. Nikdy bych tomu nevěřil.“

„Ale byl tam takovej kravál,“ zabručel pochybovačně Mrakoplaš, „a světlo a ty odporný tvary. Mně to moc úspěšný nepřipadalo.“

„No, sám přece víš, jak se to dělá,“ zasípal starý Odfrkl přezíravě. „Při každé větší práci vyvoláš určité množství mimoprostorových jevů a bytostí. Dělá to dojem na lidi, ale jinak to nic neznamená.“

„Jenže tam nahoře byly obludy,“ prohlásil Dvoukvítek a postavil se vedle Mrakoplaše.

„Obludy? Ukaž mi nějaké obludy!“ ušklíbl se na něj Budiž.

Všichni zvedli hlavy. Nahoře bylo ticho. Ve světelném kruhu se nic nehýbalo.

„Myslím, že bychom měli jít nahoru a, ehm, popřát mu,“ obrátil se Budiž k ostatním.

„Blahopřát mu?!“ vybuchl Mrakoplaš. „Ukradl Oktáva! Zamkl vás dole jako malý kluky!“

Mágové si vyměnili vědoucí pohledy.

„No dobrá,“ ozval se nakonec jeden z nich. „Kdybys byl pokračoval ve studiu, chlapče, věděl bys, že jsou chvíle, kdy jediná důležitá věc je úspěch.“

„Důležité je dorazit na místo,“ upřesnil to tvrdě Budiž, „ale nezáleží na cestách, které k tomu použiješ.“

Mágové začali pomalu stoupat vzhůru po spirále schodiště.

Mrakoplaš si sedl a zachmuřeně zíral do tmy.

Na rameni ucítil ruku. Vedle něj stál Dvoukvítek a v druhé ruce držel Oktáva.

„Takhle se přece s knihami nezachází,“ stěžoval si. „Podívej, zlomili ji ve hřbetě. A to dělá kdekdo, lidé nemají nejmenší představu, jak se ke knihám chovat!“

„No jo“‘ přikývl nepřítomně Mrakoplaš.

„Neměj strach,“ utěšoval ho Dvoukvítek.

„Já nemám strach,“ odsekl Mrakoplaš. „Mám vztek! Půjč mi tu zatracenou knížku!“

Téměř vyrval Dvoukvítkovi knihu z ruky a otevřel ji. Rychle se začal přehrabovat v temných koutech vlastního mozku, kde se skrývalo Zaklínadlo.

„Tak polez!“ zavrčel vztekle. „Už sis užilo, zničilo jsi mi život, takže teď maž, kam patříš!“

„Ale já přece—“ začal Dvoukvítek.

„Zaklínadlo! Já myslím Zaklínadlo,“ zasyčel Mrakoplaš. „Tak dělej, lez na ty stránky!“

Zíral na prastarý pergamen, až z toho šilhal.

„Tak dobře, ty sis o to koledovalo! Já tě řeknu!“ vykřikl vztekle a jeho hlas se ozvěnou odrážel od stěn věže. „Přidáš se k těm ostatním a uvidíme, jak se ti to bude líbit!“

Vstrčil knihu Dvoukvítkovi do rukou a vyrazil po schodech vzhůru.

Mágové mezitím došli až nahoru a zmizeli za okrajem otvoru. Mrakoplaš šplhal za nimi.

„Takže ‚chlapče sem, chlapče tam‘, co? A ‚kdybych byl pokračoval ve studiu‘, jo? Mně se přece podařilo potulovat se po světě s jedním z Velkých zaklínadel v hlavě celé roky a nezbláznit se, mám pravdu?“ Nad svou poslední řečnickou otázkou se chvilku v rozpacích zamyslel. „Samozřejmě že máš pravdu,“ ujistil se nakonec. „Nebavil jsi se se stromy, ani když na tebe mluvily, jsi duševně úplně fit.“

Jeho hlava se vynořila nad okrajem věže. Čekal, že uvidí očazené zčernalé kameny se známkami po spárech a pařátech, nebo něco ještě mnohem horšího. Místo toho uviděl skupinu starých mágů, kteří se shromáždili kolem nepoškozeného Trémona. Trémon se otočil a příjemně se na Mrakoplaše usmál.,,Aha, to je Mrakoplaš. Pojď mezi nás.“

A je to, pomyslel si Mrakoplaš, celé to drama, a pro nic. Možná že v sobě opravdu nemám jedinou kouzelnickou nitku, možná že — Podíval se Trémonovi do očí.

Snad mu oči zbystřilo Zaklínadlo, které v jeho hlavě žilo tolik let. Možná že to bylo tím, že Dvoukvítek, který viděl okolní svět, jaký by být měl, ho naučil vidět věci, jaké jsou.

Nejtěžší věc, kterou kdy Mrakoplaš v životě udělal, bylo, že se podíval Trémonovi přímo do očí a v hrůze neutekl nebo nezačal zvracet.

Ostatní, jak se zdálo, si ničeho nevšimli. Všichni stáli tiše a bez pohybu. Trémon se pokusil uložit ve svém vědomí sedm Zaklínadel, ale jeho vědomí to nevydrželo. Povolilo a obludy z Podzemního rozměru si svou cestu skutečně našly. Bylo hloupé představovat si, že stvůry Odjinud připochodují v zástupu po obloze a budou mávat kusadly a pařáty do rytmu. To bylo příliš staromódní a nebezpečné. Dokonce i bezejmenné hrůzy jdou s dobou. Stačilo jim ovládnout jednu hlavu.

Trémonovy oči byly jako prázdné otvory. Mrakoplašovým vědomím najednou projelo poznání jako ledový nůž. Podzemní rozměr bude dětským hřištěm v porovnání s tím, co udělají jeho zástupci s vesmírem řízeným zákony a pořádkem. Lidé se dožadovali pořádku a teď se jim ho dostane. Pořádek utahovaných šroubů a nezměnitelný řád přímek a celých čísel. Budou prosit o vysvobození…

Trémon se na něj díval. Něco se na něj dívalo. A ostatní si stále ještě ničeho nevšimli. Jak by jim to jen mohl vysvětlit? Vždyť Trémon vypadal stejně jako předtím, změnily se jen oči a na kůži se mu objevil slabý lesk.

Mrakoplaš se na něj díval a uvědomil si, že existují mnohem horší věci, než je Zlo. Pekelní démoni by rádi mučili vaši duši, ale to bylo přesně to, proč si vaší duše tak cenili. Zlo se bude neustále snažit ovládnout vesmír, ale dělá to proto, že pro ně vesmír představuje něco vzácného, vytouženého. Ale ten nevýrazný, šedý svět za Trémonovýma očima pošlape a zničí cokoliv s naprostou lhostejností, ve které nebude ani tak slušný, aby ke svým obětem cítil nenávist. Ani si jich nevšimne.

Trémon napřáhl ruku.

„To osmé Zaklínadlo,“ řekl. „Dej mi ho!“

Mrakoplaš ustoupil.

„To je odpírání poslušnosti, Mrakoplaši. Jsem tvůj nadřízený. Abys tedy věděl, stal jsem se svrchovanou hlavou všech Řádů.“

„Vážně?“ zeptal se Mrakoplaš a hlas mu ve vyschlých ústech ošklivě zaskřípal. Rozhlédl se po ostatních čarodějích. Stáli nehybně jako sochy.

„Jistě,“ usmíval se Trémon mile. „Ani jsem nemusel nikoho přemlouvat. Bylo to opravdu velmi demokratické.“

„Já dávám přednost tradicím,“ odpověděl mu Mrakoplaš. „Tak se k tomu mohou vyjádřit i mrtví.“

„Ty mi to Zaklínadlo vydáš dobrovolně,“ zamračil se na něj Trémon. „Nebo ti snad mám ukázat, co se stane, když odmítneš? A nakonec ho stejně vydáš. Budeš mě prosit, abys mi ho mohl dát!“

Jestli se to dá ještě zastavit, tady je poslední příležitost, pomyslel si Mrakoplaš.

„Budeš si to Zaklínadlo muset vzít sám,“ vydralo se mu z hrdla. „Já ti ho nedám.“

„Já si tě dobře pamatuju,“ řekl najednou Trémon. „Pokud vím, nebyl jsi jako student k ničemu. Nikdy jsi v magii moc nevěřil, vždycky jsi tvrdil, že by měl existovat nějaký jiný způsob, jiný základ, na kterém by měl vesmír fungovat. Tak teď by ses toho mohl dočkat. Mám velké plány. Mohli bychom, ty a já —“

„Ne,“ odpověděl Mrakoplaš, „nikdy. Ty a já nikdy.“

„Dej mi Zaklínadlo!“

„Zkus si ho vzít,“ vydechl Mrakoplaš a ustoupil. „Nevěřím, že to dokážeš.“

„Co?“

Z Trémonových prstů vyletěl oktarínový blesk a na zemi zůstala louže roztaveného kamene. Mrakoplaš uskočil v poslední chvíli stranou.

Cítil, jak se Zaklínadlo třese kdesi v temných koutech jeho mozku. Cítil i jeho strach.

Začal po něm v tichých prostorách své mysli natahovat ruku. Zaklínadlo v úžasu ucouvlo jako pes, na kterého zaútočila bláznivá ovce. Hnal se za ním, vztekle dupal v neužívaných prostorách a pobořených uličkách vnitřního města svého podvědomí, až ho nakonec objevil za hromadou zavržených myšlenek. Chtělo se mu v bezhlasém vzdoru postavit, ale v Mrakoplašovi už dávno žádný vzdor nezbýval.

Tak takhle si to představuješ, křičel na Zaklínadlo v duchu. Když přišel čas posledního zúčtování, prostě zalezeš a schováš se? Máš strach, co?

Zaklínadlo samozřejmě odseklo, tomu sám nevěříš, je to nesmysl, já jsem přece jedno z Osmi velkých zaklínadel. Ale vzteklý Mrakoplaš k němu přistoupil ještě blíž a křičel na něj — to si myslíš ty, ale já tomu věřím a uvědom si laskavě, v čí hlavě jsi, ano? Tady si můžu věřit, čemu chci!

Mrakoplaš znovu uskočil a horkou nocí proletěl další oktarínový blesk. Trémon se ušklíbl a udělal rukama další neobyčejně složité gesto.

Mrakoplaš ucítil strašlivý tlak. Zdálo se mu, že každý kousek jeho kůže používá někdo jako kovadlinu. Klesl na kolena.

„Jsou mnohem horší věci,“ oznámil mu Trémon příjemným tónem. „Mohl bych ti podpálit maso na kostech, nebo ti proměnit krev v žilách v mravence. Moje moc je taková, že —“

„To je meč, víte?“

Hlas byl plný vzdoru.

Mrakoplaš vzhlédl. Rudým závojem bolesti zahlédl Dvoukvítka, který stál za Trémonem a tím nejnemožnějším způsobem svíral v ruce meč.

Trémon se zasmál a zavířil prsty. Jeho pozornost se na okamžik upjala jinam.

Mrakoplaš měl vztek. Měl vztek na Zaklínadlo, na celý svět, na okolní nespravedlnost, na to, že se v posledních dnech moc nevyspal, i na to, že mu to moc nemyslí. Ale ze všeho největší vztek měl na Trémona, jak tam stojí a přetěká magií, po níž Mrakoplaš vždycky tolik toužil a ke které se nikdy nedostal. A Trémon, který ji dokonale ovládl, ji používal tak nesmyslným způsobem. Mrakoplaš vyskočil, udeřil Trémona hlavou do žaludku a v zoufalství ho sevřel rukama. Padli na dláždění a v letu porazili Dvoukvítka.

Trémon zavrčel a z úst mu se mu začala drát první slabika jakéhosi zaklínadla, když ho Mrakoplašův nazdařbůh poletující loket zasáhl do krku. Záblesk rozptýlené magie ožehl Mrakoplašovi vlasy.

Mrakoplaš bojoval jako vždycky — v boji nebyl ani zkušený, ani poctivý, ale vkládal do něj upřímné úsilí a pohyb jeho rukou by si nezadal s lopatkami větrného mlýna. Jeho taktikou bylo nepřipustit, aby si protivník uvědomil, že není ani silný, ani dobrý zápasník, a kupodivu, dost často to fungovalo.

Zabíralo to i teď, protože Trémon strávil mnoho času nad prastarými rukopisy a pohyb na zdravém vzduchu a vitamíny zanedbával. Podařilo se mu sice umístit několik úderů, ale Mrakoplaš zuřil tak, že si jich ani nevšiml.

Navíc Trémon bojoval jen rukama, zatímco Mrakoplaš i nohama, koleny, lokty a zuby.

Je třeba přiznat, že zatím vyhrával.

Byl to pro něj dost silný šok.

Ještě větší šok ale zažil, když si nakonec klekl Trémonovi na hruď a začal mu otloukat hlavu o dláždění. Tvář jeho protivníka se najednou začala měnit. Kůže se zvlnila a rozmazala jako něco, co vidíte závojem horkého vzduchu, a Trémon promluvil.

„Pomoc!“

Oči, které upřel na okamžik Mrakoplašovi do tváře, byly plné strachu, bolesti a naléhavé prosby. Pak už to nebyly oči, ale mnohoplošné útvary na místě, které bychom mohli nazvat hlavou jen v případě, že bychom silně upravili definici toho výrazu. Zavlnila se chapadla a rozevřely pilovité končetiny, aby strhaly z Mrakoplašova už tak dost hubeného těla další maso.

Dvoukvítek, věž i rudá obloha zmizeli. Čas běžel čím dál tím pomaleji, až se zastavil docela.

Mrakoplaš se zuřivě zakousl do chapadla, které se mu pokoušelo utrhnout obličej. Chapadlo se zkroutilo bolestí a povolilo. Vyrazil rukou kupředu a cítil, že pod ní prasklo něco horkého a čvachtajícího.

Oni přihlíželi. Pootočil hlavu a viděl, že zápasí uprostřed obrovského amfiteátru. Všude kolem seděly ve stupňovitých řadách příšery, které mohly vzniknout jen křížením nočních můr, a se zájmem přihlížely. Za sebou zahlédl ještě něco horšího, obrovské stíny, které částečně zakrývaly oblohu. Dál se nerozhlížel, protože Trémon-obluda se na něj vrhla s taseným žihadlem velikosti oštěpu.

Mrakoplaš uskočil stranou a oběma rukama spojenýma v pěst udeřil věc do žaludku, nebo to mohla být hlavohruď, a s uspokojením poslouchal praskot chitinového krunýře.

Znovu se vrhl kupředu. Hnal ho nesmírný strach z toho, co by se s ním stalo, kdyby teď přestal. Neskutečná aréna se naplnila cvrlikáním a štěbetáním stvoření z Podzemních rozměrů. Do uší se mu drala vlna šustivých zvuků. Představil si, že by ten odporný hluk naplnil celou Zeměplochu a vrhl se s novou silou kupředu, aby zachránil svět lidí, malý záblesk světla v temné noci chaosu. Snažil se zavřít puklinu, kterou se sem draly noční můry. Především však bušil do svého protivníka proto, aby ten nemohl bušit do něj.

Po zádech mu přejely jako žhavý nůž spáry nebo pařáty a něco se mu zakouslo do ramene, ale on sám nahmátl ve změti šupin a chlupů svazek měkkých trubic a ze všech sil je sevřel.

Trny pokrytá pěst jej odhodila stranou a Mrakoplaš se převrátil do hrubého černého prachu.

Podvědomě se stočil do klubíčka, ale nic se nestalo. Místo výbuchu násilí a útoku nepřítele, na který vzápětí čekal, zavládlo ticho. Otevřel oči a viděl, jak jeho odporný protivník kulhá pryč a z různých míst těla mu odkapávají páchnoucí šťávy.

To bylo poprvé, kdy se před MrakopIašem dalo něco na ústup.

Vyskočil a vrhl se za obludou. Chytil ji za šupinatou nohu a zakroutil. Stvoření na něj zuřivě zacvrkalo a v posledním obranném pokusu zvedlo těch několik končetin, které mu ještě fungovaly. Mrakoplašův stisk nepovolil. Vztyčil se a plný uspokojení udeřil stvůru do posledního zbývajícího oka. Vykřikla a dala se na útěk. Bylo jediné místo, kam mohla uprchnout.

Se slabým klapnutím se čas znovu rozběhl a Mrakoplaš kolem sebe uviděl vrcholek věže a rudou oblohu.

Ve chvíli, kdy Mrakoplaš pod nohama znovu ucítil hrubé kameny dláždění, vrhl se plnou vahou na stranu a strhl s sebou k zemi i svého odporného protivníka, kterého svíral na délku paží od sebe.

„Teď!“ zaječel.

„Teď? Co?“ zabreptal Dvoukvítek. „Aha, jasně, správně!“

Máchl neobratně mečem, ale do úderu vložil všechnu sílu. Mrakoplaše minul, pravda jen o vlas, ale přece a čepel se hluboko zaťala do těla Věci. Ozval se ostrý bzukot, jako kdyby bodl do vosího hnízda, a změť nohou, chapadel a makadel se zazmítala v poslední agonii. Hmota se začala převalovat po dlažbě, řvala a ječela, ale hluk vzápětí přestal. Obluda se totiž převážila přes vnitřní okraj plošiny, zřítila se do ústřední šachty věže a Mrakoplaše strhla s sebou.

Ozval se čvachtavý zvuk, jak se tělo odrazilo od kamenných schodů, a pak vzdálený slábnoucí jekot, který se ztrácel v hlubině.

Za několik vteřin dolehl nahoru tupý náraz a ode dna věže vytryskl záblesk oktarínové záře.

Dvoukvítek zůstal na vrcholu věže sám, když nepočítáme několik mágů osmé kategorie, kteří stále ještě vypadali jako solné sloupy.

Dvoukvítek seděl u zdi ochozu a nevěřícně zíral na to, jak se z temného nitra věže vynořilo několik barevných koulí a vlétlo do odhozeného Oktáva. Kniha se najednou změnila, vypadala jako dřív a tím pádem samozřejmě mnohem zajímavěji.

„Oh, bože,“ zašeptal. „To byla určitě Zaklínadla.“

„Dvoukvítku,“ hlas byl dutý a odrážela jej ozvěna, ale přece jen bylo poznat, že je to hlas Mrakoplašův.

Dvoukvítek, který napřahoval ruku ke knize, ztuhl na půl cestě.

„Ano?“ ozval se opatrně. „To jsi… to je Mrakoplaš?“

„Jo,“ ozval se znovu hlas, který jako by vycházel z hrobu. „Potřeboval bych, abys pro mě udělal něco moc důležitého.“

Dvoukvítek se rozhlédl kolem a sebral veškerou odvahu. Takže osud celé Zeměplochy bude v jeho rukou.

„Jsem připraven,“ odpověděl a hlas se mu chvěl hrdostí. „Co chceš, abych udělal?“

„Tak nejdřív mě musíš opravdu pozorně poslouchat,“ pokračoval nehmotný hlas.

„Poslouchám.“

„Já ti vysvětlím, co je třeba, a je velice důležité, abys mi potom neřekl něco jako Jak jsi to říkal?‘ nebo se se mnou nehádal, rozumíš?“

Dvoukvítek se postavil do pozoru. Alespoň jeho myšlenky a vůle stály v pozoru, jeho tělo už na tom bylo o něco hůř. Bojovně vystrčil všechny brady.

„Jsem připraven,“ prohlásil.

„Fajn. Takže chci, abys především udělal jedno —“

„Ano?“

Mrakoplašův hlas stoupal z hlubin věže.

„Chci, aby ses sem ke mně nahnul a pomohl mi odsud, protože se už dlouho neudržím.“

Dvukvítek sevřel ústa, ale pak je rychle zavřel. Rozběhl se k okraji šachty a nahlédl přes něj. První, co uviděl v matně narudlém svitu hvězdy, byly Mrakoplašovy oči.

Dvoukvítek si lehl na břicho natáhl se dolů a Mrakoplašovy ruce ho sevřely, jako by ho už nikdy v životě neměly pustit.

„Jsem rád, že jsi naživu.“

„Jo, já taky.“

Chvilku visel nehybně v temnotě a cítil pocit úlevy. Ale jen chvilku.

„Tak mě vytáhni,“ navrhl.

„Já se obávám,“ oznámil mu Dvoukvítek, „že to nebude jen tak. Mám strach, že to prostě vůbec nedokážu.“

„Čeho se držíš?“

„Tebe.“

„Ne, já myslím druhou rukou!“

„Já tě držím oběma rukama.“ Mrakoplaš řekl ošklivé slovo.

„Víš, co mě napadlo?“ ozval se Dvoukvítek. „Schodiště se točí ve spirále, ne? Takže kdybych tě tak jako trochu rozhoupal a ty ses potom pustil —“

„Jestli mi tím naznačuješ, abych skočil nějakých šest metrů do tmy a pokusil se zachytit na těch úzkých a kluzkých schodech, které by tam třeba ani nemusely být, tak na to rovnou zapomeň,“ zaječel ostře Mrakoplaš.

„No, potom je tady ještě druhá možnost,“ pokračoval po chvíli turista.

„Ven s tím, člověče!“

„Můžeš spadnout těch stopadesát metrů dolů a tam narazit na dláždění, které tam určitě je,“ sdělil mu Dvoukvítek.

Na několik okamžiků mezi nimi zavládlo hrobové ticho. Pak řekl Mrakoplaš vyčítavě: „To byla jízlivost.“

„Já myslel, že říkám to, co je očividné.“

Mrakoplaš zavrčel.

„Ty bys asi nebyl schopen udělat nějaké kouzlo —“ začal Dvoukvítek.

„Ne.“

„Jen mě to tak napadlo.“

Hluboko dole zablesklo světlo, ozvaly se zmatené výkřiky, objevila se další světla, ozvaly další výkřiky a vzhůru po spirále schodiště začala stoupat celá řada lidí s pochodněmi.

„Po schodech sem jdou nějací lidé,“ ozval se Dvoukvítek, který vždycky rád poskytl informaci.

„Doufám, že běží,“ zasténal Mrakoplaš, „už necítím ruce.“

„To máš štěstí, já zase ty svoje ano.“

Přední pochodeň se zastavila a válec věže se naplnil ozvěnou nesrozumitelných výkřiků.

„Myslím,“ sdělil čaroději Dvoukvítek, který pomalu, ale jistě klouzal stále dál přes okraj ochozu, „že na nás někdo křičel, abychom vydrželi.“

Mrakoplaš řekl další ošklivé slovo.

Potom dodal tišeji a velmi naléhavým tónem: „Abych ti řekl pravdu, myslím, že už se déle neudržím.“

„Zkus to!“

„Je to zbytečné, kloužou mi ruce.“

Dvoukvítek si těžce povzdechl. Přišel čas, kdy musí být tvrdý. „Tak dobře,“ řekl, „tak si spadni. Mně je to jedno.“

„Cože?“ zeptal se Mrakoplaš. Ta odpověď ho tak zaskočila, že se zapomněl pustit.

„Klidně se pusť a zabij se. To je nejsnazší, co můžeš udělat.“

„Snadný? Tobě se to zdá snadný?“

„No a ne? Prostě se pustíš, chvíli poletíš, zakřičíš si a dole si rozlámeš kdejakou kost v těle,“ odsekl mu Dvoukvítek. „To umí každý trouba. Tak se do toho dej. Byl bych nerad, kdyby sis myslel, že bys měl zůstat naživu, protože potřebujeme, abys řekl osmé Zaklínadlo a zachránil Zeměplochu. Ó ne! Copak záleží na tom, že nás to všechny potom spálí? Dej se do toho, mysli jen na sebe! Spadni!“

Znovu se rozhostilo dlouhé, tentokrát zaražené ticho. „Já nevím, čím to je, ale od té doby, co jsem se s tebou seznámil,“ ozval se po chvíli Mrakoplaš mnohem silněji, než bylo třeba, „trávím spoustu času tím, že visím za prsty nad kdejakou hrozivou strží, všiml sis toho?“

„Smrtí,“ opravil ho Dvoukvítek.

„Co smrtí?“

„Nad hrozivou smrtí,“ vysvětloval mu Dvoukvítek snaživě a pokoušel se nevšímat si toho, jak pomalu, ale jistě, klouže stále dál k otvoru. „Visíš nad hrozivou smrtí. Ty přece výšky nesnášíš.“

„Výšky mně nevadí,“ ozval se Mrakoplašův hlas zdola z temnoty. „S těma bych se smířil. V tomhle okamžiku mně vadí hloubka. Víš, co udělám, až se z toho vyhrabem?“

„Ne,“ odpověděl Dvoukvítek, který se právě zachytil špičkami bot ve štěrbině mezi dlaždicemi a pokoušel se udržet na místě pouhou silou vůle.

„Koupím si dům v té nejplošší krajině, kterou najdu, ten dům bude mít jenom přízemí a přísahám, že si neobuju ani sandály na vyšším podpatku —“

První pochodeň se vynořila nad poslední spirálou schodiště a Dvoukvítek zíral do rozesmáté tváře barbara Cohena. Těsně za ním spatřil uklidňující obrys Zavazadla, které prapodivným stylem hopkalo po schodech.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se Cohen. „Můžu vám nějak pomoct?“

Mrakoplaš se zhluboka nadechl.

Dvoukvítek okamžitě rozpoznal známé příznaky. Mrakoplaš se právě chystal pronést některou ze svých perel typu: „Ano, hrozně mě svědí záda, mohl bys mě laskavě podrbat, až půjdeš kolem?“ nebo: „Ale vůbec ne, ani nevíš, s jakým potěšením visím nad bezednými hlubinami!“ a došel k názoru, že to už by asi nevydržel. Rychle vykřikl.

„Vytáhněte Mrakoplaše na schody, ale pospěšte si!“ Jeho zvolání přerušilo Mrakoplaše v okamžiku, kdy otvíral ústa.

Cohen chytil čaroděje kolem pasu a docela prozaicky s ním škubl, takže Mrakoplaš dopadl na kamenné stupně.

„Tam dole je pěkně zasviněná podlaha,“ prohodil konverzačním tónem Cohen. „Kdopak to byl?“

„Mělo to…“ Mrakoplaš několikrát polkl, „mělo to — no víš — chapadla a takový věci?“

„Ne,“ odpověděl Cohen, „viděl jsem jen obyčejné kusy. Samozřejmě byly trošku rozházené.“

Mrakoplaš pohlédl na Dvoukvítka a ten zavrtěl hlavou. „Byl to jeden čaroděj, kterému věci tak trochu přerostly přes hlavu,“ odpověděl nakonec Mrakoplaš…

Ruce na něj sice bolestivě pokřikovaly, ale když ho přátelé podepřeli, pomalu vystoupil zpět na ochoz věže.

„Jak jste se sem dostali?“ zeptal se Cohena. Cohen ukázal na Zavazadlo, které přiťapalo k Dvoukvítkovi a otevřelo na něj radostně víko, přesně jako pes, který ví, že zlobil, a snaží se náhlým a upřímným projevem oddané náklonnosti odvrátit srolované noviny nejvyšší autority.

„No trochu nás to vytřáslo, ale jinak to bylo skvělé,“ usmál se Cohen. „Nikdo tě cestou neobtěžuje.“

Mrakoplaš zvedl hlavu k obloze. Byla plná měsíců. Velkých kotoučů posetých krátery. Každý z nich byl desetkrát větší než malá zeměplošská oběžnice. Pozoroval je s upřímným zájmem. Cítil se vysílený a přetažený, dávno už překonal kritický bod a teď si připadal křehký jako vypálená slída.

Všiml si, že Dvoukvítek vytahuje svou obrázkovou skříňku.

Cohen pozoroval sedm starých mágů.

„Koho napadlo postavit ty sochy zrovna sem,“ prohlásil nakonec. „Vždyť sem nikdo nepřijde. A s dovolením, nemůžu říci, že by to byly nějak zvlášť pěkné kousky. Mizerná práce.“

Mrakoplaš se pomalu došoural k postavám a zaťukal Budižovi opatrně na hruď.

Tak takhle je to, pomyslel si. Já chci prostě domů.

Moment. Vždyť já jsem doma. Více méně. Takže teď se chci ze všeho nejdřív pořádně vyspat a třeba bude opravdu ráno moudřejší večera.

Pohled mu sklouzl k Oktávovi, kterého halila slabá oktarínová záře. Aha, no jo, pomyslel si.

Zvedl těžkou knihu a opatrně v ní začal listovat. Stránky byly hustě pokryty složitým a propleteným písmem, které se mu přímo před očima měnilo a přeskupovalo. Vypadalo to, jako by se písmo nemohlo rozhodnout, čím má vlastně být. V jednom okamžiku to bylo obyčejné tištěné písmo, pak řádka ostrých lomených run. Pradávné písmo kýthijských mágů a piktogramy nějaké ďábelské, dávno zapomenuté civilizace, složené z odporných kombinací hadích těl, která požírala jedno druhé a prováděla ještě mnohem odpornější věci…

Poslední strana byla prázdná. Mrakoplaš si povzdechl a nahlédl do hlubin svého mozku. Zaklínadlo mu pohled opětovalo.

O tomhle momentu Mrakoplaš snil. Snil o tom, jek se nakonec Zaklínadla zbaví a stane se jediným pánem vlastního mozku. Těšil se na to, jak se naučí všechna malá zaříkadla a zaklínadla, která byla tak vystrašená, že mu odmítala zůstat v hlavě. Tak nějak si ale myslel, že to bude mnohem víc vzrušující.

Teď byl k smrti vyčerpaný a neměl náladu se s nikým a ničím dohadovat, takže se v duchu na Zaklínadlo chladně podíval a ukázal obrazným palcem přes rameno.

„Ty tam. Ven.“

Chvilku to vypadalo, že se bude Zaklínadlo hádat, ale nakonec se moudře rozhodlo jinak.

Mrakoplaš ucítil slabé zabrnění, kdesi na očním pozadí mu přelétl modrý záblesk a pak ucítil podivný pocit prázdnoty.

Když se podíval do knihy, pokrýval původně prázdnou stránku text. Byly to runy. Potěšilo ho to, protože odporné hadí písmo bylo nejen nepopsatelné, ale pravděpodobně i nevyslovitelné a připomínalo mu věci, na které by jen velmi těžce zapomínal.

Nepřítomně zíral do Oktáva, zatímco Dvoukvítek nadšeně zkoumal ochoz věže a Cohen se pokoušel stáhnout kamenným mágům z rukou prsteny.

Mrakoplaš si uvědomil, že měl ještě něco udělat. Ale co to bylo? Otevřel knihu na první straně a začal číst.

Prstem sledoval jednotlivé řádky a rty se mu tiše pohybovaly. Každé slovo, které zamumlal, se zhmotnilo vedle něj ve vzduchu. Slova byla v jasných barvách a odplouvala ve večerním větru.

Obrátil další stranu.

Po schodech teď přicházeli další lidé — hvězdonoši, obyčejní obyvatelé Ankh-Morporku, dokonce několik vojáků z osobní stráže samotného Patricije. Několik hvězdonošů se s nevelkým nadšením pokusilo přiblížit k čaroději, který už byl obklopen duhovým mrakem hlásek a vůbec si jich nevšímal. Zato Cohen vytáhl meč a se zájmem se na ně podíval, takže si to nakonec rychle rozmysleli.

Od Mrakoplašovy postavy se začalo šířit jako kruhy na vodě naprosté ticho. Přetékalo přes ochoz i cimbuří věže a zkrápělo neklidný dav u jejího úpatí. Přeteklo zdi univerzity, začalo se rozlévat ulicemi města a pohltilo kraj za branami.

Obrovská hmota Hvězdy se vznášela nad Plochou. Kolem ní se na obloze pomalu a tiše otáčely nové měsíce.

Mrakoplaš chraptivým šepotem četl stranu za stranou a jediný zvuk široko daleko byl jeho téměř neslyšný hlas.

„Není to úžasně vzrušující, řekni?“ obrátil se Dvoukvítek ke Cohenovi. Barbar právě zvedal ke rtům cigaretu, kterou si stočil z dehtem prosycených zbytků, a ruka se mu zastavila na půl cestě. „A co jako má být podle tebe tak vzrušujíci?“

„No přece všechna ta magie.“

„Vždyť jsou to jenom obyčejná světla,“ ušklíbl se Cohen. „Zatím se mu nepodařilo ani vytáhnout z rukávu holuba.“

„No ano, ale ty necítíš tu okultní sílu?“ nedal se odradit Dvoukvítek.

Cohen vytáhl odněkud z hlubin svého vaku na tabák velkou žlutou zápalku, podíval se na kamenného Budiže a velmi uvážlivě rozškrtl zápalku o jeho nos. „Podívej,“ obrátil se pak k Dvoukvítkovi tak vlídně, jak to jen dokázal, „co vlastně čekáš? Já už to znám celé roky, znám celý ten kouzelnický krám a řeknu ti, že jestli budeš chodit kolem se spadlou bradou déle, než je zdrávo, někdo tě do ní nakonec praští. Koneckonců, mágové umírají jako kdokoliv jiný, když se člověk trochu snaží a —“

Ozvalo se hlasité plesknutí, jak Mrakoplaš zavřel knihu.

A hned nato se stalo tohle:

Nic.

Lidem chvilku trvalo, než pochopili. Každý se podvědomě přikrčil, všichni čekali výbuch oslňujícího světla, zářící světelnou kouli nebo, jako třeba Cohen, kterému stačilo málo, párek holubů a mírně pomačkaného králíka.

Ani to nic nebylo zajímavé. Někdy už to tak bývá, že se věci přihodí obyčejným, nezajímavým způsobem, ale v tomto případě i to, co se nestalo, nějak nebylo celé.

„To je všechno?“ zeptal se Cohen. Ze zástupu se začalo ozývat nespokojené bzučení a několik hvězdonošů vrhalo na Mrakoplaše rozzlobené pohledy.

Čaroděj se na Cohena podíval kalnýma očima.

„Asi jo.“

„Ale vždyť se nic nestalo!“

Mrakoplaš upřel prázdný pohled na Oktáva. „Třeba to má jenom nějaký velice malý efekt?“ prohlásil s nadějí v hlase. „Vždyť my nevíme, co se vlastně mělo stát.“

„Ale my ano!“ vykřikl jeden z hvězdonošů. „Magie nefunguje! Je to obyčejný klam!“

Odněkud přiletěl kámen a udeřil Mrakoplaše do ramene.

„Jasně,“ přitakal další muž s hvězdou na čele. „Lapneme ho!“

„To je ono! Chytněme ho a shoďme ho z věže!“

Dav se pohnul kupředu. Dvoukvítek zvedl ruce.

„Určitě se někde stala nějaká chybička —“ stačil říci, než mu někdo podrazil nohy.

„Ale do prdele,“ povzdechl si Cohen, upustil nedokouřeného špačka a pečlivě ho zašlápl. Vytáhl meč a rozhlédl se po Zavazadle.

To kupodivu nepřiběhlo Dvoukvítkovi na pomoc. Stálo před Mrakoplašem, který vypadal zoufale a tiskl Oktáva k hrudi jako ohřívací láhev.

Hvězdonoši se na něj vrhli. Zavazadlo výhrůžně pootevřelo víko.

„Vím, proč to nefungovalo,“ ozval se nějaký hlas za skupinou hvězdonošů. Byla to Bethan.

„Jo? Vážně?“ obrátil se k ní nejbližší muž. „Ale proč bychom tě měli poslouchat?“

V následujícím zlomku vteřiny se mu už na krk tiskl Cohenův meč.

„Na druhé straně,“ navázal muž plynule a opatrně, „myslím, že by bylo dobře, kdybychom vyslechli, co nám chce tahle mladá dáma říci.“

Zatímco se Cohen s mečem připraveným k útoku pomalu otáčel kolem, postoupila Bethan kupředu a ukázala na zvířené tvary zaklínadel, která stále ještě poletovala ve vzduchu kolem Mrakoplaše.

„Tady to sem určitě nepatří,“ řekla a ukázala na špinavě hnědou čmouhu, která se proplétala mezi ostatními pásy jasných a zářivých odstínů. Musel jsi nějaké slovo vyslovit špatně. Podívejme se na to.“

Mrakoplaš jí beze slova podal Oktáva.

Otevřela knihu a prohlížela strany.

„To je legrační písmo,“ ozvala se za chvilku, „pořád se mění. Co to dělá to zvíře podobné krokodýlu s tady tou chobotnicí?“

Mrakoplaš jí nahlédl přes rameno, a aniž o tom moc přemýšlel, řekl jí to.

„Oh,“ prohlásila klidně. „Nevěděla jsem, že to krokodýlové dokážou.“

„Je to staré obrázkové písmo,“ vysvětloval jí Mrakoplaš spěšně. „Když chvilku počkáš, změní se. Zaklínadla se mohou zjevit v kterémkoliv známém jazyce.“

„Nevzpomeneš si, co jsi říkal, když se objevila ta ošklivá barva?“

Mrakoplaš přejel prstem po stránce. „Tady. Myslím, že to bylo tady na tom místě, kde ten dvouhlavý ještěr to… no, to už je jedno, co dělá.“

Přes druhé rameno mu nahlížel Dvoukvítek. Zaklínadlo opět změnilo písmo.

„Vždyť já to ani neumím vyslovit,“ pokračovala Bethan. „Klikyhák sem, klikyhák tam, tečka, pomlčka.“

„To jsou sněhové runy z Cupumuguku,“ zabručel Mrakoplaš. „Myslím, že by se to mělo vyslovit jako ‚sf‘.“

„Jenže to nefunguje. Co takhle ‚sph‘?“

Znovu se podívali na poletující slovo. Barva se nezměnila.

„Nebo ‚sp‘?“ zeptala se Bethan.

„Taky by to mohlo být ‚sh‘,“ prohlásil Mrakoplaš pochybovačně. Pokud se slovo změnilo, tak snad jen nabralo ještě špinavější odstín.

„Zkus ‚zph‘?“ nabízel Dvoukvítek.

„Nebuď blázen,“ zavrtěl hlavou Mrkoplaš. „U sněhových run se vždycky —“

Bethan ho strčila loktem do břicha a ukázala prstem. Špinavě hnědé slovo se teď rozzářilo ohnivou červení. Kniha se jí v rukou zachvěla. Mrakoplaš ji chytil kolem pasu, Dvoukvítka za límec a uskočil dozadu.

Oktávo vypadl Bethan z ruky a padal k zemí, jenže na ni nedopadl.

Vzduch kolem Oktáva se rozzářil. Kniha zamávala stránkami jako křídly a pomalu se vznesla.

Ozval se zvučný, sladce zvonivý zvuk, který se změnil ve složitý světelný květ, který se rychle zvětšil, vybledl a zmizel.

Jenže mnohem dál, vysoko na obloze se začalo něco dít…

V geologických hlubinách mozku Velké A’Tuin se daly po nervových spojeních do pohybu nové myšlenky. Nebeská želva neuměla změnit výraz, ale její šupinatá, meteory zbrázděná tvář se jakýmsi záhadným způsobem naplnila očekáváním.

Upřeně zírala na osm koulí, které se na vesmírném břehu otáčely kolem hvězdy.

Koule praskaly.

Začaly se z nich odlamovat obrovské kusy kamene a ve spirálách se řítily k hvězdě. Nebe se naplnilo lesklými úlomky.

Ze zbytků duté skořápky se pomalu vykolébala velice malá nebeská želva a ve svitu hvězdy se narudle zaleskla. Byla sotva větší než obyčejný asteroid a krunýř se jí leskl zbytky vaječného žloutku.

Na vrcholku krunýře jí stála čtyři slůňata a ta nesla na hřbetech Zeměplochu, maličkou, pokrytou vodní párou a dýmajícími vulkány.

Velká A‘Tuin počkala, dokud se ze skořápek nevysvobodilo všech osm želvat a s užaslým výrazem se nepustilo do vesmíru. Pak se velká želva otočila tak opatrně, aby nic nepoškodila, a s viditelnou úlevou se vydala na dlouhou zpáteční plavbu k požehnaně chladným bezedným hlubinám vesmíru.

Mladé želvy jí následovaly a ve hře obíhaly kolem svého rodiče.

Dvoukvítek pozoroval představení na obloze jako u vytržení. Pravděpodobně měl také nejlepší výhled na celé Zeměploše.

Pak ho napadla strašlivá myšlenka.

„Kde je obrázková skříňka?“ zeptal se naléhavě.

„Cože?“ zabručel nepřítomně Mrakoplaš s očima upřenýma na oblohu.

„Obrázková skříňka,“ opakoval Dvoukvítek. „Z tohohle musím mít obrázek!“

„Nestačilo by ti, kdyby sis to jenom pamatoval?“ zeptala se Bethan.

„Co kdybych to zapomněl?“

„Já na to nezapomenu nikdy,“ zavrtěla hlavou. „Je to nejkrásnější věc, jakou jsem v životě viděla.“

„Mnohem lepší než holubi a kulečníkové koule,“ souhlasil nadšeně Cohen, „to ti musím, Mrakoplaši, přiznat. Co je v tom za fígl?“

„Nevím,“ zavrtěl hlavou čaroděj.

„Hvězda se zmenšuje,“ upozornila je najednou Bethan. Mrakoplaš na půl ucha vnímal, jak se Dvoukvítek hádá s obrázkovým démonkem, který žil ve skříňce a maloval obrázky. Byl to technický spor, týkající se vzdálenosti a toho, jestli má pidimužík dost červené barvy, nebo ne.

Je potřeba zdůraznit, že Velká A‘Tuin byla velmi spokojená a potěšená a z mozku o velikosti několika měst pochopitelně takové pocity vyzařují s nezanedbatelnou silou. Z toho vyplývá, proč se v té době mysl většiny obyvatel Zeměplochy ocitla ve stavu, kterého můžete dosáhnout za normálních podmínek buď celoživotní pokornou meditací, nebo třicetivteřinovým pokuřováním zakázaného býlí.

Konečně je to ten starý Dvoukvítek, pomyslel si Mrakoplaš. Ne, že by nedokázal ocenit a obdivovat krásu, ale dělá to prostě svým vlastním způsobem. Když básník uvidí narcis, podívá se na něj a napíše o něm dlouhou báseň. Když uvidí narcis Dvoukvítek, vydá se hledat učebnici botaniky, aby si o něm něco přečetl, a při tom ho zašlápne. Cohen měl pravdu vtom, že žádná věc, na kterou se Dvoukvítek podívá, nezůstane beze změny. Obávám se, že se to týká i mě.

Vyšlo zeměplošské slunce. Hvězda pomalu bledla a už mu nedělala takovou konkurenci. Staré, dobré a spolehlivé zeměplošské světlo se znovu rozlévalo krajinou jako moře zlata. Nebo, jak by jistě podotkli věrohodnější pozorovatelé, jako zlatý sirup.

Byl by to překrásný dramatický závěr, ale život takový bohužel nebývá. Musí se stát ještě další věci.

Tak například Oktávo.

Ve chvíli, kdy se knihy dotkly první sluneční paprsky, zavřela se a začala padat dolů k ochozu věže. Mnoho přihlížejících si uvědomilo, že samotný ten pád je nejkouzelnější věc na celé Zeměploše.

Pocit svatého poslání a bratrství vyprchal s ranní rosou. Dav se vrhl kupředu a odstrčil Mrakoplaše s Dvoukvítkem stranou. Lidé se hnali k místu, kam se kniha snášela, lezli si po zádech a natahovali ruce.

Oktávo zmizel uprostřed řvoucího zástupu. Pak se ozvalo cvaknutí. Váhavé cvaknutí, jaké vydá víko, které se nechce otevřít ve spěchu.

Mrakoplaš se podíval pod něčíma nohama na Dvoukvítka.

„Poslyš, víš, co si myslím, že se stane?“ zeptal se se spokojeným úšklebkem.

„Co?“

„Řekl bych, že až znovu otevřeš Zavazadlo, bude tam prostě zase jenom čisté prádlo, to si myslím.“

„Oh, bože!“

„Myslím si, že Oktávo ví, jak se o sebe postarat.“

„No, doufám. Musím ti říct, že mám občas takový dojem, že Zavazadlo přesně ví, co dělá.“

„To znám.“

Pomalu prolezli ke kraji neklidného davu, vstali, oprášili se a vydali se ke schodům. Nikdo si jich nevšímal.

„Co dělají teď?“ zeptal se Dvoukvítek, který se marně snažil nahlédnout přes hlavy davu.

„Vypadá to, že se snaží vypáčit víko,“ odpověděl mu Mrakoplaš.

Ozvalo se chňapnutí a výkřik.

„Myslím si, že má Zavazadlo docela rádo, když se mu někdo věnuje,“ prohlásil Dvoukvítek, když začali opatrně sestupovat dolů.

„Jo, asi mu to dělá dobře, když si tak vyjde, aby přišlo mezi lidi,“ přikývl Mrakoplaš. „A já si myslím, že mně zase udělá dobře, když někam zapadnu a objednám si pár panáků.“

„Skvělý nápad,“ rozzářil se Dvoukvítek. „já si jich taky pár objednám!“

Když se Dvoukvítek probudil, bylo skoro poledne. Vůbec si nevzpomínal, proč leží na seníku, ani proč má cizí kabát, zato v hlavě mu seděla jediná utkvělá myšlenka.

Došel k názoru, že je životně důležité, aby se o ni okamžitě podělil s Mrakoplašem.

Vylezl ze sena a zakopl o Zavazadlo.

„Aha, tak tady jsi, co? Mělo by ses stydět!“

Zavazadlo vypadalo zaraženě.

„Rád bych se učesal. Otevři se,“ přikazoval Dvoukvítek.

Zavazadlo poslušně otevřelo víko. Dvoukvítek se chvilku přehraboval mezi sáčky a krabicemi uvnitř, až nakonec našel zrcadlo a hřeben a opravil část škod, které v noci utrpěl neznámo kde. Pak se na Zavazadlo přísně zadíval.

„Předpokládám, že mi neřekneš, cos udělalo s Oktávem?“

Výraz, který Zavazadlo nasadilo, bychom snad nejlépe popsali jako „dřevěný“.

„Dobrá. Tak jdeme.“

Dvoukvítek vyšel do slunečního světla, které se mu zdálo v jeho momentálním stavu trochu ostré, a bezcílně vykročil ulicí. Všechno vypadalo nové a čerstvé, dokonce i zápachy a vůně, ale ulice byly zatím téměř prázdné. Byla to dlouhá noc.

Mrakoplaše našel u paty Věže umění. Čaroděj tam dohlížel na skupinu dělníků, kteří nahoře na ochozu vybudovali visuté lešení a s jeho pomocí spouštěli seshora kamenné mágy. Jak se zdálo, pomáhala mu v této činnosti opice, ale Dvoukvítek byl ve stavu, kdy ho nemohlo vůbec nic překvapit.

„Myslíš, že se podaří je zase nějak oživit?“

Mrakoplaš se otočil. „Cože? Jo, to jsi ty. Ne, asi ne. Obávám se, že to nepůjde. Ostatně starého Budiže upustili. Dovedeš si představit, co z něj po tom pádu zbylo.“

„A budeš s tím moci něco udělat?“

„Je z něj skvělý jemný štěrk.“ Mrakoplaš se otočil a zamával na dělníky.

„Jsi nějaký veselý,“ prohlásil Dvoukvítek vyčítavě. „Spal jsi vůbec?“

„Je to legrační, ale já nemohl usnout. Vylezl jsem trochu na čerstvý vzduch a zjistil jsem, že nikdo neví, co by se mělo dělat, tak jsem dal dohromady pár lidí,“ ukázal na knihovníka, který se ho pokoušel chytit za ruku, „a začal to trochu organizovat. Není krásně? Vzduch jako víno!“

„Mrakoplaši, já jsem se rozhodl, že —“

„Víš, říkám si, že si tu školu dodělám,“ oznámil mu veselým hlasem Mrakoplaš. „Tentokrát se na to opravdu cítím. Už se vidím, jak úspěšně bojuju s magickými vědami a promuju jako výtečník. Říkají, že živobytí je tady laciné —“

„No, to jsem rád, protože —“

„Nahoře se uvolnila spousta míst, tihle nejvyšší mládenci můžou sloužit tak akorát jako dveřníci a kdekdo bude rychle postupovat, takže —“

„Jedu domů.“

„— chytrý mládenec, s nějakou tou zkušeností a znalostí světa by — cože?“

„Oook?“

„Povídám, že se vracím domů,“ opakoval Dvoukvítek, a přitom se ohleduplně snažil setřást knihovníka, který se mu pokoušel vybírat vši.

„Kam domů?“ zíral na něj užaslý Mrkoplaš.

„No domů. K nám domů. Tam, odkud jsem přijel, kde žiju,“ vysvětloval neohrabaně Dvoukvítek. „Zpátky přes moře. Vždyť víš. Mohl byste s tím laskavě přestat?“

„Oh.“

„Oook?“

Zavládlo ticho. Pak se Dvoukvítek znovu ozval. „Víš, napadlo mě to v noci. Řekl jsem si, že všechno to cestování je sice krásná věc, ale člověk se může bezvadně zabavit i tím, že už někde byl. Třeba když si pomalu lepíš všechny obrázky do tlusté knihy, ukazuješ je známým a vzpomínáš.“

„Myslíš?“

„Oook?“

„Určitě. Když jsi zažil spoustu věcí, na které chceš vzpomínat, je důležité, aby ses měl kam vrátit, na místo, kde na ně můžeš vzpomínat, víš? Musíš někde skončit. Vždyť dokud se nevrátíš domů, nikde jsi nebyl, pořád tam jsi. Rozumíš tomu?“

Mrakoplaš si v duchu celou větu znovu zopakoval. Ale ani tentokrát se mu nelíbila víc než poprvé.

„Aha,“ opakoval nepřítomně. „No co. Když se na to díváš takhle. A kdy chceš odjet?“

„No, myslím, že dneska. Vyplouvá loď, která by mě vzala velký kus cesty tím směrem.“

„No, to jo‘„ řekl Mrakoplaš neohrabaně. Podíval se na špičky bot. Vzhlédl k obloze. Odkašlal si.

„Ale že jsme si spolu něco užili, co?“ usmál se Dvoukvítek a šťouchl ho loktem do žeber.

„To jo,“ přikývl Mrakoplaš a pokusil se stáhnout tvář do něčeho, co mělo připomínat úsměv.

„Nerozrušilo tě to moc, že ne?“

„Koho, mě?“ opáčil Mrakoplaš. „Pch, vůbec ne. Mám tady spoustu práce.“

„To je dobře. Poslyš, pojď se mnou. Dáme si někde pořádnou snídani a potom bys se mnou mohl zajít do přístavu.“

Mrakoplaš sklíčeně přisvědčil, vytáhl z kapsy banán a obrátil se ke svému asistentovi.

„Je potřeba na ně pořádně dohlédnout, takže přebíráš velení,“ zahuhlal.

„Oook.“

Abychom řekli pravdu, v přístavu nebyla žádná loď, která by mířila směrem k Agateánské říši, ale to byl jen zanedbatelný detail. Stačilo, aby Dvoukvítek ukázal kapitánovi první trochu čisté lodi, kterou uviděli, pár zlatých mincí. Vzápětí ten dobrý muž přiznal, že už dávno toužil vydat se tím směrem.

Mrakoplaš čekal na nábřeží, dokud Dvoukvítek nezaplatil vyděšenému kapitánovi asi čtyřicetkrát víc, než kolik stála jeho loď, když byla nová.

„Takže to je vyřízeno,“ oddechl si Dvoukvítek. „Vysadí mě na Hnědých ostrovech a tam už snadno seženu loď domů.“

„Bezvadný,“ přikývl Mrakoplaš.

Dvoukvítek se na chvilku zamyslel. Pak otevřel Zavazadlo a vytáhl těžký vak plný zlata.

„Viděl jsi Cohena a Bethan?“

„Myslím, že se šli dát oddat,“ zabručel Mrakoplaš. „Slyšel jsem, jak Bethan říká něco jako že buď teď, nebo nikdy.“

„Dobře, tak až je uvidíš, dej jim tohle,“ podal mu turista vak. „Vím, kolik stojí zařizování nové domácnosti.“

Dvoukvítek za celou dobu nepochopil, co je to kurzovní přepočet. Pytel obsahoval sumu, za kterou by si mohli novomanželé koupit malé království se vším všudy.

„Dám jim to hned, jak se to bude hodit,“ slíbil Mrakoplaš a k svému vlastnímu úžasu si uvědomil, že to myslí naprosto vážně.

„Prima. Přemýšlel jsem taky o tom, co bych dal tobě.“

„Oh. To přece vůbec není —“

Dvoukvítek se začal přehrabovat v Zavazadle a vytáhl velký pytel. Začal do něj cpát šaty, peníze, dokonce i obrázkovou skříňku, až nakonec zůstala truhlice úplně prázdná. Poslední, co hodil do pytle, byl jeho milovaný suvenýr, škebličkami polepená hudební skříňka na cigarety, zabalená do hedvábného papíru.

„Tak a to je tvoje,“ řekl nakonec, když zaklapl víko Zavazadla. „Už ho stejně nebudu potřebovat a do skříně by se mi nevešlo.“

„Cože?“

„Co, ty ho nechceš?“

„No, jasně, ale vždyť je tvoje. Chodí za tebou, ne za mnou.“

„Zavazadlo,“ obrátil se Dvoukvítek k truhlici, „tohle je Mrakoplaš. Teď jsi jeho, rozumíš?“

Zavazadlo pomalu vystrčilo nožičky, ještě pomaleji se obrátilo a podívalo se na Mrakoplaše.

„Stejně si myslím, že nepatří nikomu, jenom samo sobě,“ zamyslel se Dvoukvítek.

„Jo,“ přikývl Mrakoplaš nejistě.

„No, takže to je asi všechno,“ prohlásil Dvoukvítek a napřáhl ruku.

„Tak sbohem, Mrakoplaši. Až přijedu domů, pošlu ti pohlednici. Nebo něco.“

„Tak jo. No, kdybys jel kolem, stačí se zeptat na univerzitě. Tam budou vždycky vědět, kde bys mě našel.“

„Jasně. Ano. Takže dobře.“

„Fajn, prima.“

„Dobrá.“

„Jo.“

Dvoukvítek přešel po lodním můstku, který netrpělivá posádka vytáhla, jen co vystoupil na palubu.

Ze zadní paluby zazněl buben, vesla se pohnula a loď pomalu vyplula do proudu širokého Ankhu, jehož hladina se rychle vrátila na původní úroveň. Řeka, vzedmutá přílivem, uchopila koráb a unášela ho po proudu k moři.

Mrakoplaš loď pozoroval, dokud se nezměnila v malou tečku v dálce. Pak se obrátil k Zavazadlu. Dívalo se na něj.

„Hele,“ promluvil na truhlu nakonec, „běž pryč. Vracím ti tě, rozumíš?“

Obrátil se k Zavazadlu zády a loudal se pryč. Po několika vteřinách za sebou zaslechl ťapání malých nožiček. Prudce se otočil.

„Už jsem ti řekl, že tě nechci!“ vyštěkl a kopl Zavazadlo do boku.

Zavazadlo jako by celé zplihlo. Mrakoplaš se loudal dál. Ušel několik kroků, zastavil se a poslouchal. Bylo ticho. Když se obrátil, leželo Zavazadlo tam, kde je nechal. Mrakoplaš chvilku přemýšlel.

„No jo, dobrá,“ zabručel nakonec. „Tak pojď.“ Obrátil se a pustil se směrem k univerzitě. Po několika minutách se zřejmě Zavazadlo rozhodlo, vystrčilo nožičky a vykročilo za ním. Došlo k názoru, že nemá moc na vybranou.

Prošli po nábřeží a mířili do města. Dvě tečky v ustupující krajině. Jak se záběr pomalu rozšiřoval, objevila se i droboučká loď, plující přes rozlehlé zelené moře. Moře bylo součástí jiskřícího Kruhového oceánu obepínajícího Zeměplochu zahalenou mraky. Pestrobarevný talíř důstojně podpíraly hřbety čtyř slonů, přešlapujících na krunýři obrovské želvy.

A želva se rychle proměnila v malé světélko mezi hvězdami, až nakonec zmizela úplně.