Kapitola devátá



Déle než dvě hodiny pracovali, vynášeli z dolní komory rozbité kusy automatů, náhradní díly, vklíněné do sebe, spojené spolu téměř k neodtrhnutí, které se při nárazu utrhly ze závěsů a jako lavina zavalily lafetu Ochránce, který ležel pod nimi. Nejtěžší břemena zvedali malým přenosným jeřábem a všecko, co se nedalo protáhnout dveřmi, Inženýr s Koordinátorem napřed rozmontovali. Dva pláty pancéřového plechu, vzpříčené mezi věžičkou Ochránce, a bednu s olověnými cihlami, ležící na ní, rozřezali nakonec elektrickým obloukem, když od rozvodné desky reaktoru zavedli dolů kabely ze strojovny.

Kybernetik a Fyzik třídili to, co už bylo vytaháno z pekelně skřípějící hromady trosek. Součástky, které se nedaly spravit, určili na šmelc. Chemik pak tento šmelc třídil podle materiálu. Občas, když bylo třeba uvolnit nějaký zvlášť masívní dílec konstrukce, přerušovali všichni svou práci a pospíchali na pomoc „nosičům“. Několik minut před šestou se přístup ke zploštělé hlavě Ochránce otevřel natolik, že mohli odšroubovat jeho vrchní závěr.

První, kdo skočil rovnýma nohama do tmavého prostoru, byl Kybernetik. Za chvilku volal o lampu, spustili mu ji shora na kabelu, uslyšeli jeho výkřik, znící dutě jako ze studny.

„Jsou v pořádku!“ zavolal triumfálně. „Jsou v pořádku!“

Na okamžik vystrčil hlavu.

„Jenom nasednout a jet! Celé zařízení funguje!!“

„To je jasné, Ochránce je postaven tak, aby něco vydržel,“ zvolal rozzářený Inženýr. Měl na předloktích krvavé šrámy, jak zvedal bedny s náhradními komplety ventilů.

„Milí přátelé, je šest. Máme-li jet pro vodu, musíme to udělat ihned,“ řekl Koordinátor. „Kybernetik a Inženýr mají plné ruce práce, myslím, že pojedeme ve stejné sestavě jako včera.“

„Protestuji!“

„Chápeš přece,“ začal Koordinátor, ale Inženýr ho nenechal domluvit:

„Dokážeš to, co já. Dnes zůstaneš doma ty.“

Chvíli se dohadovali. Koordinátor nakonec ustoupil.

Výprava se skládala z Inženýra, Fyzika a Doktora. U Doktora přemlouváním nic nesvedli. Chtěl jet.

„Vždyť opravdu nevíme, kde je bezpečněji, jestli tady, nebo tam, jde-li ti o to,“ řekl konečně, popuzen Inženýrovými útoky. Vyšplhal nahoru po ocelovém žebříčku.

„Nádrže už máme připraveny,“ řekl Koordinátor. „K potoku to není dál než dvacet kilometrů. S vodou se hned vraťte, dobře?“

„Bude-li možné, otočíme to dvakrát,“ řekl Inženýr, „pak bychom měli už na čtyři sta litrů.“

„Jak to bude s tím otáčením, to si ještě řekneme.“

Chemik a Kybernetik chtěli vyjít za nimi, ale Inženýr jim zastoupil cestu.

„Ne, žádné doprovázení, žádné loučení, nemá to smysl. Srazte vaz! Jeden musí zůstat nahoře, ten může jít s námi.“

„To jsem zrovna já,“ řekl Chemik; „vidíš přece, že jsem nezaměstnaný.

Slunce stálo dost nízko. Když zkontroloval všecko, co vezli s sebou, usedl Inženýr na přední sedátko. Sotva nastoupil Doktor, vylezl dvojčák, ležící u rakety, napřímil se v celé své výšce a vykročil k nim. Vozík odstartoval. Veliký tvor zakvičel a rozběhl se za nimi rychlostí, která Chemika ohromila.

Doktor něco vykřikl na Inženýra a vůz zastavil.

„No co chceš,“ hudral Inženýr, „nevezmeš ho přece s sebou?“

Doktor, v rozpacích, nevěda celkem co dělat; hleděl bezradně na obra, vyššího o dvě hlavy, který se mu shora díval do tváře, přešlapoval z nohy na nohu a vyrážel podivné zvuky.

„Zavři ho v raketě. Půjde za tebou,“ poradil mu Inženýr.

„Nebo ho uspi,“ dodal Chemik, „Kdyby běžel za námi, ještě by mohl někoho přivolat…“

To se plně shodovalo s Inženýrovým názorem. Vozík zajel pomalu k raketě, dvojčák podivně hopsaje utíkal za nimi, pak Doktor odvedl obra do tunelu — byl to úctyhodný výkon — vrátil se asi za čtvrt hodiny, dopálený a rozčilený.

„Zamkl jsem ho v předsíni ošetřovny,“ řekl; „není tam sklo, ani nic ostrého. Ale bojím se, že bude dělat kravál…“

„No, no, zvolal Inženýr, „nebuď směšný.“

Doktor chtěl něco odpovědět, možná i odseknout, ale nechal si to pro: sebe, Vyrazili znovu, objeli raketu velkým kruhem, Chemik jim mával, dokonce i tehdy, když už viděl pouze vysoký, větrem rozvívaný chochol prachu. Pak nastoupil svou obchůzku kolem nehluboko zakopaného paprskometu.

Procházel se tak bezmála ještě o dvě hodiny později, když se mezi štíhlými kalichy, vrhajícími dlouhé stíny, objevil obláček prachu. Vejcovitý, rudě zabarvený sluneční kotouč se právě dotkl obzoru, příliv mračen na obzoru modral, nebylo cítit obvyklý, v tuto hodinu vanoucí chlad — pořád ještě bylo dusno. Chemik vyběhl ze stínu rakety a spatřil stroj. Nadskakoval právě na brázdách, vyrytých rotujícími kotouči.

Přiskočil k vozu, ještě když se pohyboval. Nemusil se ani ptát na úspěch výpravy. Vozík těžce seděl na smáčknutých pneumatikách, bylo slyšet, jak ve všech kanystrech šplíchá voda, dokonce i na volném sedátku žbluňkala plná konev.

„Jak jste se měli?“ zeptal se Chemik, Inženýr sňal černá skla a šátkem si utíral z tváře pot a prach.

„Ohromně prima,“ řekl.

„Nikoho jste nepotkali?“

„No, jako obyčejně, kolečka, ale všechna jsme nechali daleko za sebou, jeli jsme z druhé strany hájku, toho s jámou, víš? Tam nejsou skoro žádné brázdy. Jenomže jsme měli potíže s naplňováním kanystrů. Byla by dobrá nějaká pumpička.“

„Chceme jet ještě jednou,“ dodal Fyzik.

„Napřed musíte přelít vodu…“

„Zbytečnost,“ namítl Fyzik, „válí se tady tolik prázdných konví a kanystrů. Vezmeme jiné a potom se to všecko přeleje jedním vrzem. No ne?“

Pohlédli si s Inženýrem do očí, jako kdyby měli nějakou tajnou myšlenku. Chemik to nepostřehl, jenom ho trochu udivil ten jejich zvláštní spěch. Vyložili kanystry, jako kdyby hořelo, a sotva hodili do nákladního prostoru nové, a nebylo jich tak mnoho, nasedli a vyrazili prudce, zvedajíce oblaka prachu. Jeho hradba se pomalu snášela na rovinu, zalitou karmínem ve světle zapadajícího slunce, když vyšel ven Koordinátor.

„Ještě nejsou zpátky?“ řekl.

„Už tady byli, vyměnili nádoby za prázdné a hned zas odjeli.“

Koordinátor se víc podivil, než rozzlobil.

„Jak to, hned zas odjeli?“

Řekl, že ho okamžitě vystřídá, a sestoupil do rakety, aby sdělil novinu Kybernetikovi, který pracoval na univerzálním automatu, ale byla s ním těžká řeč. Měl v ústech asi dvacet tranzistorů, vyplivoval si je do ruky jako pecky, několik set drátů vytržených z porcelitových vnitřností si omotal okolo krku, rozčesal je na prsou a spojoval je s takovou rychlostí, že se mu prsty jenom míhaly. Občas strnul bez hnutí — a jako v nadpozemském vytržení — zahleděl se dobrou minutu na velké schéma, které měl rozvěšeno přímo před nosem.

Koordinátor se vrátil nahoru, vystřídal Chemika, který šel pro všecky chystat večeři, a zatímco seděl u paprskometu, krátil si dlouhou chvíli vpisováním praktických připomínek na okraji knihy postupných oprav, kterou sepsal Inženýr.

Už dva dny si lámali hlavu, co udělat s devadesáti tisíci litry radioaktivitou zamořené vody, která zaplavila celou prostoru nad nákladními vraty. Byl to jeden ze zdánlivě nerozřešitelných bludných kruhů, na který ustavičně naráželi. Aby mohli očistit vodu, museli spustit filtry, ale dostat se ke kabelu, který je zásobil proudem, bylo možno pouze v tom zaplaveném místě. Na raketě byl dokonce potápěčský skafandr, ale bylo nutno obléci takový, který zároveň chránil před zářením; ten neměli. Speciálně ho přizpůsobit a opancéřovat olovem se nevyplácelo, to už bylo lepší počkat, až se opravené automaty budou moci ponořit do vody.

Koordinátor seděl pod zádí rakety, na níž se od chvíle, kdy slunce zapadlo, pravidelně rozžíhala majáková lampa, a zapisoval si tak rychle, jak mohl, co ho napadlo, protože světlo trvalo asi tři vteřiny. Sám se pak smál, když si prohlížel škrábanici, v jakou se potmě změnilo jeho písmo. Když se podíval na hodinky, byla už skoro deset.

Vstal a začal se procházet. Vyhlížel světla vozíku, ale neviděl nic, pozorování mu ztěžovala majáková lampa. A tak se pomalu vzdaloval ve směru, odkud se měl stroj vrátit.

Jako obyčejně, když byl sám, obracel oči ke hvězdám — Mléčná dráha srázně stoupala ve tmě, od Štíra putoval jeho pohled vlevo a zastavil se pln úžasu — nejjasnější hvězdy Kozoroha byly sotva vidět, ztrácely se v bledém přísvitu, jako kdyby se Mléčná dráha najednou rozšířila a pohltila je — a ležely přece za ní. Vtom pochopil. To byla záře, zrovna tam, nad východním obzorem. Srdce mu začalo bít pomalu a těžce. Ucítil tlak v hrdle, který však ihned povolil. Se zaťatými zuby kráčel dál. Záře byla bělavá, nízká, a nepravidelně pohasínala, aby se několikrát po dlouhých intervalech rozhořela mimořádným jasem. Zavřel oči a s největším napětím se zaposlouchal do ticha — ale slyšel pouze šumění krve. Souhvězdí už teď nebylo téměř vidět. Stál bez hnutí, zahleděn na nebeskou klenbu, do níž se rozpíjel kalný přísvit.

Napřed se chtěl vrátit do rakety a vytáhnout zbývající dva ven — mohli odejít s paprskometem. Trvalo by to pěšky nejméně tři hodiny. Kromě vozíku měli malý vrtulník, ale byl v kóji zaplavené vodou, smáčknutý bednami — prohlédli pouze vyčnívající špičku motoru, vrtule se při katastrofě roztříštila na kousky, kabina vypadala jistě ještě hůř. Ještě zbýval Ochránce. Napadlo ho, že do něho mohou prostě nasednout, otevřít na dálku nákladní vjezd — řízení mechanismu bylo ve strojovně — a projet vodou, která ostatně vyteče, jakmile se vrata otevřou. V Ochránci by byli bezpečni před zářením. Ale nebylo jisté, zdali se vrata vůbec otevřou, nemluvě ani o tom, co podniknout pak — celá půda kolem rakety by se změnila v jedinou radioaktivní skvrnu. Přesto však, kdyby měl jistotu, že se vrata otevřou…

Řekl si, že ještě deset minut počká a jestli do té doby neuvidí světlo, že vyjede. Bylo deset hodin třináct minut. Spustil ruku s hodinkami. Záře — ne, nemýlil se — se pomalu přesouvala podél obzoru, blížila se již k alfě Fénixa — jako pruh nahoře zarůžovělý, dole kalně bělavý, a postupovala k severu. Opět pohlédl na číselník hodinek. Chyběly ještě čtyři minuty, když spatřil reflektor.

Napřed to byla třepetavá světluška, hvězdička, která se rychle míhala, pak se světélko rozdvojilo, poskakovalo nahoru a dolů, konečně světlo začalo oslňovat zrak čím dál silněji a vtom už zaslechl chvatný šouravý zvuk točících se kol. Jeli rychle, ale nikoli krkolomně — věděl, že je z vozíku možno dostat víc, a to, že nepospíchali nijak bláznivě, ho uklidnilo úplně. Jako obyčejně za takových okolností zmocňoval se ho hněv.

Ani si to neuvědomil, ale vzdálil se od rakety na dobrých tři sta. kroků, ne-li víc. Vozík prudce přibrzdil, Doktor vykřikl:

„Naskoč!“

Přiběhl, skočil ze strany na volné místo a odstrčil konvici a uvědomil si, že je prázdná. Pohlédl na sedící — zdánlivě se nikomu nic nestalo. Naklonil se kupředu, dotkl se hlavně paprskometu — byla chladná.

Fyzik odpověděl na jeho pohled nic neříkajícím pohledem. Čekal tedy beze slova, až dojeli k raketě. Inženýr ostře zahnul, odstředivá síla vmáčkla Koordinátora na sedátko, prázdné plechy kanystrů zařinčely a vůz zarazil těsně před vchodem do tunelu.

„Voda vyschla?“ zeptal se Koordinátor lhostejně.

„Nemohli jsme nabrat vodu,“ řekl Inženýr a obrátil se k němu na svém otáčivém sedátku. „K potoku se nedalo zajet.“

Vztaženou rukou ukazoval na východ.

Nikdo nevystupoval. Koordinátor se zkoumavě díval jednou na Fyzika, jednou na Inženýra.

„Hned napoprvé jsme si všimli, že se tam něco změnilo,“ řekl Fyzik, „ale nevěděli jsme co a chtěli jsme se přesvědčit…“

„A kdyby se to změnilo tak dalece; že byste se nevrátili, co byste měli z té své důkladnosti?“ řekl Koordinátor. Už neskrýval svůj hněv. „Tak honem, vyklopte všecko hezky najednou, ne po kapkách!“

„Něco tam dělají, podél potoka, před ním i za ním, kolem pahorků, ve všech údolích, podél větších brázd a to v délce mnoha kilometrů,“ řekl Doktor. Inženýr přikývl.

„Poprvé, když ještě bylo světlo, zpozorovali jsme jenom celé chorovody těch velkých větrníků — pohybovaly se v útvaru v podobě písmene» V «a vyhazovaly zemi, jako kdyby hloubily nějaké příkopy. Uviděli jsme je vlastně teprve při zpáteční cestě, z vrcholu pahorku. A moc se. mi to nelíbilo.“

„A co se ti na tom nelíbilo?“ zeptal se Koordinátor mírně.

„To, že tvořily trojúhelník a vrchol každého trojúhelníku mířil k nám.“

„Báječné. A slovem se nám o tom nezmíníte a odjedete si tam ještě jednou?“ Víš, jak by se mělo nazvat takové jednání?“

„Možná, že jsme udělali hloupost,“ řekl Inženýr. „Dokonce jistě jsme ji udělali, ale řekli jsme si, jakmile se tady začneme radit, máme-li jet podruhé, začneme se znovu hádat, kdo má riskovat svůj drahocenný život a tak dál — tak jsme se rozhodli, že to vyřídíme zkrátka a dobře sami. Počítal jsem s tím, že za tmy budou muset celé pracoviště nějak osvětlit.“

„Nezpozorovali vás?“

„Skoro jistě ne. Nezpozoroval jsem aspoň žádné známky — nezaútočili na nás.“

„Kudy jste teď jeli?“

„Téměř po celou dobu po hřebenech pahorků, ale ne po vrcholcích, trochu níž, aby nás nemohli uvidět proti nebi. Pochopitelně bez světel. Proto to trvalo tak dlouho.“

„To znamená, že jste neodjeli s nejmenším úmyslem tankovat vodu a že jste kanystry vzali jenom proto, abyste napálili Chemika?“

„Ne, docela tak to nebylo,“ vmísil se do rozhovoru Doktor. Pořád seděl ve vozíku, hned ve světle majákové lampy, hned zase ve tmě, když zhasínala.

„Chtěli jsme vjet k potoku o kus dál, z druhé strany, ale nešlo to.“

„Proč?“

„Tam už taky provádějí ty práce. Teď, to znamená, když nastala tma, lijí do těch příkopů jakousi svítící tekutinu — zářila takovým světlem, že to bylo dokonale vidět.“

„Co je to?“ Koordinátor se díval na Inženýra. Ten. pokrčil rameny.

„Třeba něco odlévají. přestože to bylo příliš řídké na roztavený kov.“

„Čím to přiváželi?“

„Ničím. Kladli něco podél brázd — předpokládám, že to bylo potrubí, ale jistě to říct nemohu.“

„Tekutý kov hnali potrubím?!“

„Říkám ti, co jsem viděl potmě, dalekohledem za velice bídných světelných podmínek — vnitřek každé jámy svítil jako rtuťová lampa a kolem dokola je všecko tmavé — nepřiblížili jsme se ostatně nikde blíž než na nějakých sedm set metrů.“

Majáková lampa zhasla, chvilinku seděli, ale neviděli na sebe, pak se znovu rozsvítila.

„Myslím, že ji budeme muset zlikvidovat,“ řekl Koordinátor zvedaje zrak. „A to ihned,“ dodal.

„Copak?“ pohlédl do tmy, lampa znovu zaplanula, uviděl Chemika, který se vynořil z tunelu. Přiběhl k vozu, padly rychlé otázky a odpovědi, Inženýr zatím seběhl dolů a vypnul ve strojovně přívod proudu. Lampa naposledy zableskla a nastala tma. Tím zřetelněji vystoupila záře na obzoru. Přenesla se teď více k jihu.

„Je jich tam jako much,“ řekl Inženýr, který se vrátil ven a stál u rakety s tváří, obrácenou k světlu. V nehybném přísvitu jeho tvář šedě vystoupila z temnoty.

„Těch velkých větrníků?“

„Ne, dvojčáků. Bylo vidět siluety proti té svítící kaši — velice pospíchali, zřejmě to při chladnutí houstlo. Obstavovali ji jakýmisi mřížemi, zezadu a z boků; předek, to znamená část obrácená k nám, zůstávala volná.“

„Tak co? My si teď budeme tady sedět s rukama v klíně a čekat?“ začal Chemik zvýšeným hlasem.

„To ne,“ řekl Koordinátor, „hned se pustíme do kontroly systémů Ochránce.“

Chvíli mlčeli a dívali se na záři. Několikrát vyšlehla silněji.

„Chceš vypustit vodu?“ zeptal se Inženýr pochmurně.

„Pokud to bude možné, tak ne. Už jsem o tom přemýšlel. Pokusíme se vrata otevřít; když nám kontrolky ukáží, že mechanismus zámku funguje, přibouchneme je zpátky a budeme prostě čekat. Křídla se při pokusu pootevřou jen o několik milimetrů, v nejhorším případě vyhrkne dolů pár litrů vody. Odstranit takovou malou radioaktivní skvrnu není problém, s tím si budeme vědět rady. Zato budeme mít jistotu, že můžeme kdykoli vyjet s Ochráncem ven a že máme svobodu jednání.“

„V nejhorším případě bude skvrna, ale z nás,“ řekl Chemik, „rád bych věděl, co budeš mít z těch experimentů, jestli to bude útok atomový?“

„Keramit odolá na tři sta metrů od bodu nula.“

„A když to vybuchne sto metrů od nás?“

„Ochránce vydrží výbuch i na sto metrů.“

„Zakopaný v zemi,“ opravil ho Fyzik.

„No a? Bude-li třeba, zakopeme se.“

„I kdyby výbuch byl třeba ve vzdálenosti čtyři sta metrů, vysoká teplota vrata zataví a ven nevyjdeš! Upečeme se jako raci!“

„To všecko nemá hlavu ani patu. Zatím bomby nepadají. A ostatně, to si řekneme až na konci, k čertu, raketu neopustíme, kdyby ji zničili, rád bych věděl, z čeho uděláš druhou.“

Po těchto Inženýrových slovech zavládlo ticho.

„Počkat,“ vzpamatoval se najednou Fyzik. „Ochránce přece není kompletní. Kybernetik z něho vyňal diody.“

„Jen ze zaměřovacího automatu. Zaměřovat můžeme i bez automatu. Ostatně jak víš, když se střílí antiprotony, můžeš cíl minout a výsledek bude stejný.“

„Poslyšte, chtěl jsem se vás zeptat na jednu věc…“ promluvil Doktor. Všichni se na něho obrátili.

„Copak?“

„Nic zvláštního, chtěl jsem se jenom zeptat, co dělá dvojčák…“

Po vteřině ticha propukla salva smíchu.

„To se ti povedlo!“ zvolal Inženýr. Nálada se změnila, jako kdyby nebezpečí najednou zmizelo.

„Spí,“ řekl Koordinátor. „Před osmou aspoň spal, když jsem se byl na něho podívat. On vůbec dovede spát skoro pořád. Jí něco?“ zeptal se Doktora.

„U nás nechce jíst nic. Nevím, co jí. Z toho, co jsem mu nabízel, se ničeho ani netkl.“

„Inu, každý má svoje starosti,“ povzdechl si Inženýr. Usmál se ve tmě.

„Pozor!“ ozval se hlas z podzemí. „Pozor! Pozor!!“

Rychle se obrátili. Z tunelu vylézal obrovský, tmavý tvor, lehce zařinčel a zůstal stát. Za ním se objevil Kybernetik s rozsvícenou baterkou na prsou.

„Náš první univerzální,“ představil ho s triumfem v hlase. „Co je…?“ dodal, dívaje se postupně na osvětlené tváře svých druhů. „Co se stalo?“

„Zatím ještě nic.“ odpověděl mu Chemik. „Ale může se stát víc, než bychom si přáli.“

„Cože…? Máme přece automat…“ řekl Kybernetik trochu bezradně.

„Vážně? No, tak mu řekni, že už může začít.“

„Co?“

„Kopat hroby!!“

Po tomto výkřiku odstrčil Chemik stojící a dlouhými kroky odcházel do tmy. Koordinátor stál chvíli bez hnutí, pak vykročil stejným směrem.

„Co se mu stalo?“ zeptal se ohromený Kybernetik, který nechápal, oč jde.

„Šok,“ vysvětlil stručně Inženýr. „Něco proti nám chystají, v těch údolích na východě. Přesvědčili jsme se o tom při výpadu. Pravděpodobně na nás zaútočí, ale nevíme jak.“

„Zaútočí?“

Kybernetik byl ještě pořád pod dojmem své práce i svého úspěchu — zdálo se, že Inženýrova slova vůbec nepronikají do jeho vědomí. Díval se rozšířenýma očima na přítomné, pak se obrátil k rovině. Proti stříbřitě blednoucí záři bylo vidět, jak se pomalu vracejí dvě siluety. Kybernetik se ohlédl za sebe — těsně za nimi stál automat převyšující lidi, nehybný, jako vytesaný z kamene.

„Musíme něco dělat…“ zašeptal jakoby sám pro sebe. „Chceme opravit Ochránce,“ řekl Fyzik. „Ať to bude k něčemu nebo ne, do práce se pustit musíme. Řekni Koordinátorovi, ať za námi pošle Chemika. Jdeme dolů. Budeme opravovat filtry. Automat spojí dole kabel. Pojď,“ pokynul Kybernetikovi, „nejhorší je stát a čekat se založenýma rukama.“

Vešli do tunelu. Automat vteřinu stál, najednou se na místě otočil a vykročil za nimi.

„Podívej, už je s ním ve zvratném spojení,“ řekl Inženýr Doktorovi ne bez obdivu v hlase. „Bude nám to brzo dobré,“ dodal, „ihned pošleme Černého pod vodu. Pod hladinou mu nemůžeš dávat rozkazy hlasem.“

„Tak jak? Rádiem?“ řekl Doktor roztržitě, jako by říkal, co mu slina na jazyk přinese, jenom aby zabránil přerušení rozhovoru. Sledoval tmavé siluety viditelné proti záři — opět se obrátily. Vypadalo to jako noční procházka pod hvězdami.

„Mikrovysílačkou, to přece víš,“ začal Inženýr, sledoval očima Doktorův pohled a pokračoval týmž tónem, „to proto, že už byl jistý, že se nám to podaří…“

„Ano,“ pokynul hlavou Doktor. „Proto se tak bránil, opustit ráno Eden…“

„To nevadí…“ Inženýr už se obracel k díře do tunelu.

„Já ho znám, to všecko ho přejde, jen co to začne…“

„Ano, pak přejde všecko,“ přitakal Doktor a vykročil za ním. Inženýr se zastavil a pokoušel se pohlédnout mu potmě do tváře, protože si nebyl jist, jestli se v tom opakování jeho slov neskrýval výsměch. Ale nespatřil nic — bylo příliš temno.

Asi po čtvrthodince sestoupil do rakety Koordinátor a Chemik.

Než se pustili do práce, poslali nahoru Černého, který nasypal kolem ústí tunelu dvoumetrový val z hlíny, upěchoval ho a vyztužil, pak odnosil do podzemí věci, které nechali venku. Kromě zákopem zajištěného paprskometu zůstal tam jedině vozík. Bylo jim líto času, aby ho rozebrali, a bez pomoci automatu se nemohli obejít.

O půlnoci se naplno pustili do práce. Kybernetik kontroloval celou vnitřní instalaci Ochránce, Fyzik a Inženýr zařizovali malou filtrační stanici na čistění radioaktivní vody a Koordinátor v ochranném oděvu stál nad šachtou dolního patra strojovny. Automat tudy sestoupil na dno a pracoval dva metry pod hladinou vody, kde se kabely rozvětvovaly.

Ukázalo se, že filtry mají dokonce i po opravě zmenšenou průtočnost, jako následek poškození několika úseků, pomohli si tedy tím, že zrychlili cirkulaci vody; Její očisťování probíhalo za podmínek poněkud primitivních. Chemik zkoumal stupeň radioaktivního zamoření tím; že odebral každých deset minut z nádrže vzorky pro analýzu, automatický ukazovatel totiž nefungoval a oprava by si vyžádala času, který neměli.

Asi ve tři ráno byla voda prakticky očištěna. Nádrž, z které vytekla, byla prasklá na třech místech — setrvačností popojela dopředu z podložek a narazila čelním štítem na jedno z hlavních žeber pancíře. Pro úsporu času, místo aby ji svařovali, přepumpovali prostě vodu do horní, prázdné nádrže — za normálních podmínek by bylo takové asymetrické rozmístění nákladu nemyslitelné, ale zatím se raketa nepřipravovala na cestu. Když odpumpovali vodu; profoukli prostory ve dně stlačeným vzduchem. Na stěnách zůstalo trochu radioaktivní usazeniny, ale máchli nad tím rukou, nikdo zatím neměl v úmyslu tam chodit. Přistoupili k nejdůležitější činnosti — otevření nákladních vrat. Kontrolní světla ukazovala, že jejich zavírací mechanismus je v naprostém pořádku, přesto se při prvním pokusu nechtěla otevřít. Chvíli váhali, nemají-li zvýšit tlak v hydraulickém zařízení, ale Inženýr rozhodl, že lepší bude prozkoumat je zvenčí, a tak vyšli na povrch.

Dostat se k vratům nebylo lehké, byla ve spodní části trupu, nyní více než čtyři metry nad zemí. Nahonem postavili lešení z kovových trosek — šlo to již rychle, automat svařil ocelové kusy v nemotorný, ale pevný můstek — a ve světle svítilen a reflektorů na stativech začala prohlídka.

Nebe na východě zšedlo, záři už nebylo vidět, hvězdy pomalu bledly a po keramitových deskách trupu, tyčícího se nad nimi, stékala ve velkých krůpějích rosa.

„Zajímavé,“ řekl Fyzik. „Mechanismus funguje, dveře vypadají jako malované, ale má to jednu chybičku, že se totiž nedají otevřít.“

„Zázraky nemám rád,“ prohodil Kybernetik. Udeřil rukojetí pilníku do kovu.

Inženýr neodpověděl. Měl vztek.

„Počkejte,“ promluvil Koordinátor, „a co takhle stará, celými generacemi vyzkoušená metoda…?“

Zvedl osmikilové kladivo, které leželo na lešení u jeho nohou.

„Můžeme oklepat obrubu, ale jenom jednu,“ Inženýr přistoupil po chvíli váhání na Koordinátorův návrh. Podobné»metody «neměl rád.

Koordinátor pohlédl úkosem na černý automat — který se rýsoval jako hranatý pomník v šeru úsvitu a podpíral hrudí plošinku — potěžkal kladivo v rukou, ne příliš silně se rozmáchl a udeřil. Bušil rytmicky, pouze silou rozmachu, a oťukával místo vedle místa. Pancíř mu odpovídal silným, krátkým zvukem, každý úder dopadl o několik centimetrů dál, bylo nepohodlné bušit nahoru, ale potřeboval fyzickou námahu. Pojednou byla řada hlubokých tónů přerušena, zazněl v ní nový, basový kovový tón, jako kdyby pod nimi zazvučela sama země. Koordinátorova ruka s kladivem klesla. Uslyšeli táhlý, zesilující se svistot nad hlavou, potom tupý úder, lešení se křečovitě zakymácelo.

„Dolů!“ vykřikl Fyzik.

Jeden po druhém seskakovali z lešení, jen automat se ani nepohnul. Bylo už hodně světlo. Rovina i nebe měly barvu popela. Druhé bzučivé zabřinknuti. Pronikavý svist jako by se přes ně převalil — bezděčně se schoulili, vtáhli hlavy mezi ramena — stáli, ještě pořád chráněni obrovským tělesem rakety. O několik set metrů dále vytryskl z půdy svislý gejzír, ale zvuk, který to doprovázel, byl kupodivu slabý a tlumený.

Běželi do tunelu. Automat vykročil za nimi. Skákali dolů, Koordinátor a Inženýr se zastavili za ochranou hliněné předprsně. Celý obzor na východní straně hřměl podzemním hromobitím, rachot se valil po rovině, svistot se zmnohonásobil, zesílil, už v něm nebylo možno rozeznat jednotlivé tóny, celé nebe zvučelo jako fortissimo varhan, jako kdyby celé perutě neviditelných ultrasonických letadel útočily od zenitu střemhlav přímo na ně, celé předpolí explodovalo krátkými gejzíry písku, hlíny, vodotrysky země se rýsovaly na olověném pozadí nebe téměř černě. Země se znovu a znovu otřásala, z předprsně se kutálely na dno tunelu drobounké hrudky hlíny.

„Úplně normální civilizace,“ uslyšeli hlas Fyzika vycházejícího zdola. „Viďte?“

„Samé chybné zásahy, buďto moc daleko, nebo moc blízko,“ zabroukl Inženýr. Koordinátor ho nemohl slyšet, vzduch nepřetržitě vyl, písek tryskal, ale gejzíry se nepřibližovaly k raketě. Několik dlouhých minut tak stáli, ukryti až po ramena, ale nic se neměnilo. Hromový rachot na obzoru splynul v jediný, táhlý, basový, téměř se neměnící rachot, ale výbuchy už slyšet nebylo — střely dopadaly skoro nezvučně, země vyvrhovaná do vzduchu prudkostí dopadu se sesypávala, bylo již tak jasno, že viděli nevysoké náspy hlíny, vroubící jako krtince místa zásahů.

„Přineste dalekohled,“ zvolal Koordinátor, nakláněje se nad tunelem.

Za okamžik jej měl v ruce. Inženýrovi nic neříkal, jenom se víc a více divil — napřed si myslil, že se útočícÍ artilerie zastřeluje, ale projektily dopadaly pořád ve stejné vzdálenosti. Přejížděl dalekohledem po celé krajině a na všech stranách viděl gejzíry zásahů, hned bližší, hned vzdálenější, ale žádný se k raketě nepřibližoval víc než na dvě stě metrů.

„Co je to?! Atomovky to nejsou, že?!“ zaslechl tlumené volání z tunelu.

„Ne! Klid!“ křičel na ně, zesiluje hlas. Inženýr přistrčil tvář k jeho uchu.

„Vidíš?! Samé nevybuchlé střely!“

„Vidím!“

„Jsme obklíčeni ze všech stran!“

Podruhé přikývl hlavou. Teď zas Inženýr pozoroval dalekohledem předpolí.

Každou chvíli muselo vyjít slunce. Nebe, bledé, jakoby smyté, zaplavovala rozředěná modř. Na rovině se nepohybovalo nic — kromě chocholů explozí, které raketu i pahorek, z něhož trčela, obklopovaly keříčkovitým, okamžitě se rozsýpajícím a ihned znovu ze země vyvstávajícím kruhem, jako podivným, poskakujícím plotem.

Koordinátor se najednou rozhodl, vyklouzl z tunelu a třemi skoky dosáhl vrcholku návrší, tady zalehl, a podíval se na opačnou stranu, kterou z tunelu nebylo vidět. Obraz byl úplně stejný — i tam širokým půlměsícem zásahů vyrůstaly prášivé a pískem vlající keře výbuchů.

Kdosi plnou vahou dopadl vedle něho na vyschlou zemi — Inženýr. Leželi, hlavy u sebe, a pozorovali, co se dělo kolem, téměř už ani neslyšeli ustavičný hromový rachot, který se valil zpod obzoru v železných vlnách. Jen chvílemi jako kdyby se vzdaloval — byl to účinek větru, který probudily první paprsky slunce.

„To nejsou nevybuchlé střely!“ vykřikl Inženýr.

„Tak co?!“

„Nevím. Počkejme.“

„Pojďme dovnitř!“

Seběhli po svahu — přestože výstřely nedopadaly blízko, nebylo jim příjemně pod tou kopulí ohlušivého vytí a jekotu. Jeden po druhém skočili do otvoru. Postavili do něho automat a sami šli do rakety. Ostatní vzali s sebou. V knihovně, kam se uchýlili, nebylo shora nic slyšet, dokonce ani záchvěvy půdy tam člověk necítil.

„Tak co? Chtějí nás tak držet v šachu? Umořit hladem?“ ptal se překvapený Fyzik, když podali zprávu o všem, co stačili vypozorovat.

„Čert ví. Chtěl bych si takovou střelu prohlédnout zblízka,“ řekl Inženýr.

„Jestli udělají přestávku, bylo by dobré tam skočit…“

„Automat skočí,“ řekl chladně Koordinátor.

„Automat!?“ Kybernetik div nezasténal.“

„Nic se mu nestane, neboj se…“

Ucítili velice slabý, ale přece jen jiný otřes rakety. Pohlédli na sebe.

„Dostali jsme ji!“ vykřikl Chemik a vyskočil ze svého místa.

„Mění směr palby…?“ řekl Koordinátor váhavě. Spěchal do tunelu. Venku se zdánlivě nic nezměnilo. Obzor burácel — ale pod zádí rakety, na písku sluncem zalitém, leželo cosi černě rozstříknutého, jako roztržený pytel se starým železem. Pokoušel se najít místo, kde se ten podivný náboj roztříštil o pancíř — na keramitu však nebylo sebemenší stopy. Dříve než ti, co stáli vzadu, mohli Koordinátora zadržet, rozběhl se k zádi a začal oběma rukama vhazovat do prázdného pouzdra od dalekohledu rozmetané trosky. Byly ještě teplé.

Vrátil se s kořistí a ihned na něho všichni začali křičet. Nejhlasitěji Chemik.

„Ty jsi se zbláznil, abys věděl! Může to být radioaktivní!!“

Odběhli dovnitř. Trosky neprozrazovaly radioaktivitu. Počítač impulsů, když jej k nim přiblížili, byl němý. Vypadaly velice podivně. Ani stopy po pancíři nebo po nějakém jiném silném plášti střely, prostě množství velice drobných kousků, které se rozpadaly v prstech na hrubozrnné, mastně se lesknoucí kovové piliny.

Fyzik vzal tento prach pod lupu, zvedl obočí, vytáhl ze skříňky mikroskop, přiblížil k němu oko a vykřikl:

„No! No?!“ div že mu násilím neodtrhli hlavu od okuláru.

„Posílají nám hodinky…“ slabým hlasem řekl Chemik, když také on zvedl zrak od mikroskopu.

V zorném. poli ležely rozsypány v ruličkách a řetízcích desítky a stovky malinkých ozubených koleček, nepokojů, spirálních pružin, pokřivených hřídelek — pohybovali destičkou mikroskopu, sypali pod objektiv nové vzorky a pořád viděli totéž.

„Co to asi je!!“ vykřikl Inženýr. Fyzik běhal po knihovně od zdi ke zdi, s rozcuchanými vlasy, zastavoval se, díval se na ně pomateným pohledem a pobíhal dál.

„Jakýsi neslýchaně komplikovaný mechanismus, je v tom cosi přímo nestvůrného…“ Inženýr potěžkal v ruce hrstku kovového prachu. „Jsou tu snad miliardy, ne-li bilióny těch zatracených koleček!!“

„Pojďme nahoru,“ rozhodl najednou, „uvidíme, co se děje.“

Dělostřelba pokračovala beze změny. Od chvíle, kdy byl postaven na stanoviště, napočítal automat tisíc sto devět dopadů.

„Teď musíme otevřít vchod,“ vzpomněl si najednou Chemik, když se vrátili do rakety. Kybernetik seděl nad mikroskopem a prohlížel trosky projektilu, dávku za dávkou. Když na něj mluvili, neodpovídal.

Konec konců bylo těžké sedět a nic nedělat. Odešli tedy do strojovny. Kontrolní světélka uzavíracího mechanismu ještě pořád svítila. Inženýr pohnul pákou a ručička se poslušně pohnula, dveře. se pootevřely. Okamžitě je zavřel a řekl:

„S Ochráncem můžeme vyjet kdykoliv.“

„Dveře budou viset ve vzduchu,“ poznamenal Fyzik.

„Nevadí, okraj vrat bude nejvýš půldruhého metru od země. Pro Ochránce to nic není. Projede.“

Zatím však nehrozila nějaká náhlá nutnost vyjet, vrátili se do knihovny. Kybernetik ještě pořád seděl nad mikroskopem. Byl jako v transu.

„Nechte ho, třeba na něco přijde,“ řekl Doktor.

„A teď… musíme něco dělat. Navrhuji, abychom se zkrátka a dobře pustili do dalších oprav rakety…“

Vstali pomalu ze svých míst. Co jiného jim zbývalo? Všech pět odešlo do kormidelní kabiny, kde ještě zůstalo nejvíce stop: po katastrofě. Kolem řídících přístrojů byly ještě spousty klopotné, téměř hodinářské piplačky. Každý okruh kontrolovali nejprve s vyšroubovanými pojistkami, pak když byl zapojen proud, Koordinátor každou chvíli vyběhl nahoru a mlčky se vracel. Nikdo už se ho na nic neptal. V navigační kabině, ležící patnáct metrů pod zemí, bylo cítit jemné záchvěvy půdy, do které byla raketa zaryta. Tak uplynulo poledne. Práce přes to přese všecko pokračovala. S pomocí automatu byla by šla daleko rychleji, ale museli mít někoho na pozorovacím stanovišti. Do jedné Černý napočítal více než osm tisíc zásahů.

Přestože nikdo neměl hlad, připravili oběd a snědli jej — pro sílu i pro zdraví — jak prohlásil Doktor. Teď už s tím bylo málo starostí, nádobí nemuseli umývat, naházeli je prostě do útrob umývače. Dvanáct minut po druhé otřesy najednou přestaly.

Všichni okamžitě opustili svou práci a vyběhli tunelem ven. Mráček zastíral. slunce, celá do zlatova rozžhavená rovina ležela v horkém tichu, jemný, výbuchy do vzduchu vržený prach klesal, vládl mrtvý klid.

„Konec…?“ řekl nejistě Fyzik. Jeho hlas zazněl podivně silně, za všechny uplynulé hodiny si zvykli na ustavičný rachot. Poslední zásah zaregistrovaný automatem měl pořadové číslo deset tisíc šest set čtyři.

Pomalu vyšli z tunelu. Nic se nedělo. Ve vzdálenosti dvě stě dvacet až tři sta metrů táhl se kolem rakety pás rozryté, rozmělněné půdy, místy se jednotlivé trychtýře slily v táhlé propadliny.

Doktor vyšplhal na předprseň.

„Ještě ne,“ zadržel ho Inženýr. „Počkejme.“

„Jak dlouho?“

„Aspoň půl hodiny, a raději hodinu.“

„Časované rozbušky? Tam přece nejsou výbušné nálože!“

„Kdo ví.“

Mrak odplynul ze slunce, rozjasnilo se. Stáli a rozhlíželi se, vítr téměř utichl, vedro bylo čím dál tíživější. Koordinátor první zaslechl šelest.

„Co je to?“ řekl šeptem.

Napjali sluch. Také jim se zdálo, že cosi slyší.

Byl to podobný šelest, jako kdyby vítr pohyboval lístky keřů. Ale kam oko dosáhlo, nebyly ani keře, ani listy, nic než kruh zrytého písku. Vzduch stál, mrtvý, rozpálený, v dálce nad dunami se tetelil horkem. Šelest.se ozýval dál.

„Je to odtamtud…?“

„Ano.“

Mluvili šeptem. Šum bylo teď slyšet stejně silně na všech stranách — to se tak přesypává písek?

„Není vítr…“ řekl tiše Chemik.

„Ne, to není vítr. To je tam — kam ty projektily…“

„Půjdu tam.“

„Zbláznil ses?! A co když jsou to časované rozbušky?“

Chemik zbledl. Ustoupil — jako kdyby chtěl skočit do tunelu. Ale bylo tak světlo, tak se nikde nic nehýbalo — všichni stáli — zaťal zuby a. pěsti, zůstal. Šelest trval, rovnoměrný, rychlý, plynul odevšad. Stáli shrbeni, se svaly napjatými, bez záchvěvu, jako kdyby bezděčně očekávali rány. Tohle bylo tisíckrát horší než kanonáda. Slunce dosáhlo zenitu, stíny chomáčkovitých mraků se zvolna ploužily nad rovinou, kupovitá mračna s plochými základnami vypadala jako bílé ostrovy.

Na obzoru se nic nepohybovalo. Všude bylo pusto — dokonce i šedé kalichy, jejichž čárky se před tím nezřetelně zvedaly na pozadí vzdálených dun — dokonce i ty zmizely. Teprve teď si toho všimli.

„Pohleďte!“

Vykřikl Fyzik Vztaženou rukou ukazoval dopředu, ale událo se to téměř současně na všech stranách najednou. Člověk se mohl dívat kamkoli, všude viděl totéž.

Trychtýři rozrytá půda se zachvěla. Pohnula se. Všude tam, kde střely dopadly, vysouvalo se z ní něco, něco jiskřícího v slunci. Skoro rovná, hřebenovitá čára třpytivých výhonků, někde ve čtyřech, někde v pěti šesti řadách. Něco vyrůstalo ze země tak rychle, že bylo vidět, když člověk napjal zrak, jak růst pokračuje.

Kdosi vyrazil z tunelu, uháněl, jako by je neviděl, k srpovité linii zrcadlově lesklých plaménků, Kybernetik. Vykřikli a rozběhli se za ním.

„Vím!“ křičel. „Vím!!“

Klesl na kolena před sklovitým mnohořadem výhonků; vyrašily už na prst ze země, u základu byly silné jako pěst. Okolo každého z nich se písek lehce hemžil, pod zemí se něco horečně chvělo, pohybovalo, pracovalo. Bylo slyšet jakoby přesypávání miliard nejjemnějších zrníček písku najednou.

„Mechanická spermatozoa!!“ vykřikl Kybernetik. Snažil se rukama odhrabávat půdu kolem nejbližšího klíčku. Nešlo mu to. Písek byl horký. Vymrštil ruce vzhůru. Kdosi odběhl pro rýč, začali hloubit jámu, až hlína lítala do vzduchu.

Smíchány s ní, zaleskly se rozčlánkované, dlouhé, jako kořání propletené žíly zrcadlově lesklé hmoty. Byla tvrdá, zvonila pod nárazy lopat jako kov. Když byl důl hluboký více než metr, pokoušeli se vytrhnout ten podivný útvar, ale ani se nepohnul, tak byl srostlý s ostatními.

„Černý!!“ vykřikl sbor hlasů jako jedněmi ústy. Automat přiběhl, písek se mu rozstřikoval pod nohama.

„Vytrhni to!“

Chytáky se semkly okolo zrcadlových žil, silných jako mužská paže. Ocelový trup se napínal. Spatřili, jak se jeho nohy pozvolna zabořují do země. Tichounký zvuk, jako k prasknutí napjaté, vibrující struny, vycházel z trupu automatu. Narovnával se, zabořen napůl v zemi.

„Pusť!!“ vykřikl Inženýr. Černý se těžkopádně vyhrabal z dolíku, kam se propadl, a stál bez hnutí.

Také oni stáli nehnutě. Zrcadlově lesklý plot byl už téměř půl metru vysoký. Dole — těsně u země dostával pomalu trošku temnější, mléčně namodralou barvu, ale nahoře pořád rostl.

„Tak, to bychom měli,“ řekl klidně Koordinátor.

„Ano, ano!“

„Chtějí nás uzavřít…?“

Nějakou dobu mlčeli.

„Ale není to přece jen trochu primitivní — konec konců, teď bychom mohli odejít,“ řekl Chemik.

„A nechat tam raketu,“ řekl Koordinátor. „Musela si ji pořádně prohlédnout — ta jejich rozvědka! Všimněte si — zastřelili se skoro přesně do brázdy, kterou vyryly ty jejich kotouče!“

„Opravdu!“

„Anorganická spermatozoa,“ řekl Kybernetik. Uklidnil se. Oklepával si z rukou písek a hlínu. „Anorganická zrna, semena — chápete? Zasadili je tou svou artilerií.“

„To není kov,“ řekl Chemik. „Černý by ho ohnul. To je cosi jako supranit, nebo keramit, s tvrdnoucím povlakem…“

„Ale ne, to je přece prostě písek!“ zvolal Kybernetik. „Nechápeš? To je anorganický metabolismus! Proměňují písek katalyticky v jakýsi vysokomolekulární derivát křemíku. A dělají z něho ty žíly tak, jak rostliny sbírají z půdy soli.“

„Myslíš?“ řekl Chemik. Poklekl a dotýkal se lesklého povrchu. Zvedl hlavu.

„A co kdyby trefily na nějaký jiný typ půdy?“ zeptal se.

„Přizpůsobily by se. To pokládám za jisté! Proto vlastně jsou tak pekelně komplikované. Jejich úkolem je vyrobit vždycky hmotu co nejtvrdší, co nejodolnější ze všech možností, jaké mají k dispozici.“

„Ach, není-li to nic jiného. - Ochránce všecko rozhlodá. A nevyláme si zuby,“ usmál se Inženýr.

„Myslíte, že oni na nás zaútočili?“ řekl tiše Doktor. Užasle na něho pohlédli.

„A co je to? Není to útok?“

„Ne. Řekl bych spíše — pokus o sebeobranu. Chtějí nás — izolovat.“

„Tak co? Máme sedět a čekat, až budeme jako červi pod skleněným zvonem?

„A nač máme Ochránce?“

Zaváhali.

„Vodu už nepotřebujeme. Raketu se nám — pravděpodobně — podaří opravit do týdne. Řekněme — do desíti dnů. V nejbližších hodinách se rozjedou atomové syntetizátory. Nemyslím, že by to měl být skleněný zvon — spíš — vysoká zeď. Přehrada, nepřekonatelná pro ně, domnívají se tedy, že pro nás taky. Díky syntetizátorům budeme mít i potraviny, nepotřebujeme od nich nic. A oni, nemohli nám opravdu dát jasněji na srozuměnou, že nejsme vítáni…“

Naslouchali zamračeně jeho slovům. Inženýr se rozhlédl. Zrcadlové hroty mu již sahaly po kolena. Srůstaly. Splývaly. Šelest vycházející ze země byl teď tak silný jako bzukot tisíců neviditelných úlů. Modré kořeny na dně jam opuchly, byly už tlusté téměř jako kmeny.

„Prosím tě, přiveď sem dvojčáka,“ řekl najednou Koordinátor. Doktor se na něho podíval, jako kdyby byl špatně slyšel.

„Teď? Sem? Nač?“

„Jen tak. Víš… byl bych rád, kdybys ho sem přivedl, dobrá?“

Přikývl hlavou a odešel. Stáli mlčky v slunci. Objevil se Doktor. Nahý obr za ním namáhavě vyklouzl z tunelu, přeskočil přes násep hlíny, vypadal spokojeně a plný života — držel se nablízku Doktora a tiše bublal. Najednou jeho plochá tvářička strnula, jeho modré oko hledělo upřeně vpřed, zafuněl. Obrátil se celým trupem, pronikavě zabědoval, velkými skoky přiskočil k zrcadlově lesklé palisádě, jako kdyby se chtěl na ni vrhnout, hnal se podél ní, dělal podivné skoky, oběhl celý kruh kolem dokola, ustavičně naříkaje; vyrážel podivný, dunivý kašel, přiběhl k Doktorovi, začal ho štípat uzlíčkovitými prsty do kombinézy na prsou, škrábal po pružné látce, díval se mu do očí, řinul se z něho pot, šťouchl do Doktora, uskočil, vrátil se, najednou se ještě jednou rozhlédl, vtáhl s nepříjemným zvukem malé tělíčko do trupu a vrhl se do černého ústí tunelu.

Vteřinku ještě viděli zploštělá, zmítající se chodidla jeho nohou, jak se soukal dovnitř.

Lidé hodnou chvíli mlčeli.

„Očekával jsi to?“ zeptal se Doktor Koordinátora.

„Ne… nevím. Opravdu. Myslil jsem si jenom, že mu to — snad — není neznámé. Čekal jsem nějakou reakci, nepochopitelnou řekněme. Takovou — ne…“

„Znamená to snad, že je pochopitelná…?“ zabroukl Fyzik.

„Do jisté míry — ano,“ namítl Doktor. „Zná to. Buď jak buď, zná něco podobného a bojí se toho. Je to pro něj jakýsi hrozný, jistě — smrtelně nebezpečný úkaz.“

„Poprava… systém Eden?“ napověděl potichu Chemik.

„Nevím. Buď jak buď. Nasvědčovalo by to aspoň, že této»živé hradby «neužívají pouze proti kosmickým vetřelcům. Lze ji ostatně zasadit i bez dělostřelectva…“

„Ale třeba se prostě bojí všeho, co se leskne,“ řekl Fyzik. „Obyčejná asociace. To by také vysvětlilo historii s tím zrcadlově lesklým pruhem.“

„Ne, ukazoval jsem mu zrcátko, ani se nebál, ani se o ně nezajímal,“ řekl Doktor.

„Čili není tak hloupý, ani — tak zaostalý — ,“ prohodil Fyzik. Stál těsně u sklovité barikády, sahala mu po pás.

„Postřelený pes se bojí pušky.“

„Poslyšte,“ řekl Koordinátor, „mám dojem, že jsme uvázli na mrtvém bodě. Jsme v koncích. Co podnikat dál? Opravy, ovšem, to je věc pochopitelná sama sebou, ale chtěl bych…“

„Nová výprava?“ napověděl mu Doktor. Inženýr se nevesele zasmál.

„Ano? Já jsem vždycky s tebou. Kam? Do města?“

„To by znamenalo nevyhnutelnou srážku,“ vpadl rychle Doktor, „protože ven neprojdeš jinak než s Ochráncem. Ale na civilizačním stupni, jakého jsme společným úsilím dosáhli my — když máš v ruce vrhač antiprotonů, začneš pálit, než řekneš švec. Boji se musíme vyhýbat, stůj co stůj. Boj je nejhorší způsob, jak shromažďovat poznatky o cizí kultuře.“

„Já jsem na boj vůbec nemyslel,“ namítl Koordinátor. „Ochránce je vlastně dokonalý kryt, protože tolik vydrží. Všecko se zdá nasvědčovat tomu, že je obyvatelstvo Edenu silně rozvrstveno a že jsme dosud nemohli navázat spojení s tou vrstvou, která podniká promyšlené akce. Chápu, že výpad do města si budou vykládat jako protiútok. Ale zbývá nám ještě neprobádaný směr na západ. Na obsluhu vozu stačí úplně dva lidé. Ostatní mohou zůstat a pracovat v raketě.“

„Ty a Inženýr?“

„To není nutné. Můžeš jet s Jindřichem, chceš-li.“

„V tom případě by mohl jet někdo třetí, kdo umí ovládat Ochránce,“ řekl Inženýr.

„Kdo chce jet?“

Chtěli všichni. Koordinátor se mimoděk usmál.

„Sotva pak přestala hřmít děla, sžírá je zvědavosti jed,“ zarecitoval.

„No, tak jedem,“ prohlásil Inženýr. „Doktor chce pochopitelně být s námi, jako představitel rozvahy a mírnosti. Skvělé. Dobře, že tu zůstáváš,“ říkal Koordinátorovi, „znáš dokonale postup prací. Nejlepší bude, postavit Černého k jednomu náklaďáku. Ale nezačínejte hloubit jámu pod raketou, dokud se nevrátíme. Chtěl bych ještě překontrolovat statické výpočty.“

„Jako představitel rozvahy rád bych se ještě zeptal, jaký cíl má tato výprava,“ řekl Doktor. „Tím, že si prorážíme cestu ven, vstupujeme do fáze konfliktu, ať chceme nebo nechceme.“

„Podej protinávrh,“ namítl Inženýr. Stáli v tichém, téměř zpěvném šumotu rostoucí živé hradby, která jim už brzy měla přerůst přes hlavu. Slunce se lámalo v jejích žilových pletencích v bílé a duhově hrající jiskry.

„Nemám žádný,“ přiznal se Doktor.»Události nás nemilosrdně předbíhají a dosud všecky předem připravené plány selhaly. Snad by bylo nejmoudřejší zdržet se jakéhokoli výpadu. Za několik dní bude raketa schopna letu — když obletíme planetu v malé výšce, dozvíme se třeba víc a nerušeněji než teď…“

„Tomu přece sám: nevěříš,“ namítl Inženýr. „Nemůžeme-li se nic dozvědět, když všecko zkoumáme zblízka, co nám řekne let v nadatmosférické výšce? A rozvaha, můj ty smutku… Kdyby lidé byli rozvážní, nikdy by se tady neoctli. Co rozvážného je v raketách, které letí k hvězdám?“

„Demagogie,“ zabroukl Doktor. „Věděl jsem, že vás nepřesvědčím,“ dodal. Kráčel pomalu podél sklovité bariéry.

Ostatní se vraceli k raketě.

„Nepočítej se senzačními objevy — předpokládám, že na západ se táhne terén podobný tomu zde,“ řekl Koordinátor Inženýrovi.

„Jak to víš?“

„Nemohli jsme spadnout zrovna doprostřed pouštní oblasti. Na severu — továrna, na východě — město, na jihu — pohoří se sídlištěm v údolí — s největší pravděpodobností ležíme na okraji pouštního jazyka, který se rozšiřuje k západu.

„Možné to je. Uvidíme.“



Загрузка...