Postřižiny

11

Dnes přijel pan doktor Gruntorád, poprosil, abych mu uvařila silný čaj, že se v noci u těch svých rodiček nachladil, z brašničky vytáhl nůžky, a když mi stříhal sádrový obvaz, několikrát kýchl, pak uprostřed stříhání usnul, v prstech nůžky, a tak hluboce spal, neodolala jsem a vytáhla jsem mu z kapsičky vesty zlaté hodinky, podívala jsem se, kolik je hodin, a zase tichounce zastrčila hodinky nazpátek, tak opatrně a tak vzrušená přesností svých pohybů, a zase jsem v tom pokusu o krádež byla celá já, hodiny na zdi ukazovaly, kolik je hodin, já jsem ale chtěla vyzkoušet sama sebe, zda jsemještě nezmalomyslněla, zda ještě jsem schopna udělat to, co mne právě napadlo, a ano, ještě to se mnou nebylo tak špatné, do galantérie k panu Pollakovi jsem chodila kúpovat knoflíčky taky jen proto, že odpoledne nikdo nebýval v krámě, a jak se pan Pollak sklonil pod pult pro krabici, natáhla jsem ruku přes pult a vzala jedny dětské nejdoucí hodinky, a když se pan Pollak narovnal, dívala jsem se nevinně a v jeho očích jsem si přečetla, že o té mé krádeži neví, a když jsem si přála další knoflíčky a pan Pollak se sehnul, rychle jsem pověsila ty hodinky nazpátek, a když se pan Pollak narovnal, tak jsem se usmívala, tak nějak jsem sama u sebe vyrostla, tak nějak tou krádeží a hned následující účinnou lítostí jsem okřála, vydechla, a když jsem vycházela z krámu, měla jsem dojem, že mi narostla tak veliká křídla, že jimi drhnu o futra a sype se za mnou peří, které pan Pollak vkleče smetá na lopatku. a pan doktor Gruntorád kýchl a probudil se a dostříhl mi obvaz, který se rozlomil jak bílý futrál, potom mi doktor prohmatal kotník a prohlásil:

— Už zase můžete dělat skotačiny. — a kýchl a vzala jsem berle a přinesla hrnek čaje, a když jsem se chtěla postavit na nohu, podlomila jsem se a řekla:

— To není ani jako moje noha! — a pan doktor Gruntorád řekl:

— Je to vaše noha, za týden budete zase svá… hepčík! kýchl si upřímně.

— Pane doktore, — řekla jsem, také se mi nějak špatně dýchá.

— Sundejte si blůzičku, prosím, — řekl pan doktor a napil se čaje.

Pak mi položil ucho na záda, jako vždy měl ucho studené, jako by mi položil skleněný popelníček, čím bylo teplejší počasí, tím studenější bylo jeho ucho, proklepával mi záda, prosil, abych zhluboka dýchala, a pak jeho ukazovák mi klepal na záda, lehce se dotýkal uchem mých zad, jak chlapci naslouchají na telefonním sloupu, přehodila jsem proud vlasů a pan doktor znovu usnul, zasypaný mými vlasy, jako by usnul na lavičce pod smuteční vrbou, jednou jsem schválně jela kolem vily pana doktora Gruntoráda, jen kvůli tomu, abych viděla, zdali tam opravdu je ta vrba, zastiňující celý dům, je to už asi tak dávno, kdy za jeho paní jezdil obrist z Brandejsa na koni, pan doktor Gruntorád, tenkrát mladý a jistě statný, neočekávaně se vrátil v noci domů, v přízemí strhl pušku a kopancem vyrazil dveře do ložnice své paní, ještě zahlédl pana obrista, jak běží v tom prvním patře k otevřenému oknu, pan doktor stačil zalícit, a zatímco pan obrist plesknutím se odrazil od okenního rámu a po hlavě se zasouval do hluboké noci a pak dolů do keřů odkvetlých šeříků a kvetoucích jasmínů, pan doktor Gruntorád stačil nasypat broky do zasouvajících se holínek pana obrista a druhý náboj jen do hvězd modré noci, která vyplňovala okenní rám. ten obraz mne často probouzel a nedával mi spát, nikdy jsem si nedovedla představit a spojit tuhle krásnou událost s panem doktorem Gruntorádem, pořád jsemji spojovala s někýmjiným, zato docela sytý obraz mne spojil s panem obristem, který s prostřelenou holínkou stačil se ještě vyhoupnout na koně, stačil vytáhnout z holínky vrbový proutek, stačil se sklonit s koně až k samé zemi a zastrčit ten proutek do země, proutek, ze kterého je dneska tak ohromná vrba, že za bouřlivé a větrné noci fuká na okenní tabulky celého domu jako živoucí vzpomínka. A pan doktor Gruntorád mi zase dál ukazovákem proťukával záda, snad už ani o tom nevěděl, že usnul, ťukal jako zasypaní horníci, a když se otočil, napil se čaje, a zatímco jsem se oblékala, tiše psal recepis, a zase jeho zlaté plnicí pero se najednou zastavilo, několik vteřin pan doktor Gruntorád usnul, aby se probudil a osvěžen dopsal předpis léku na moje prsa. Povídám:

— Pane doktore, pochlubil se vám manžel, co mi koupil? — Ukažte! poručil pan doktor a napil se čaje. Otevřela jsem na stolku spočívající kufřík. — Co to je za šmejd? Kde to ten člověk koupil? — řekl pan doktor. Povídám: V Praze, ale vy máte rýmu, tady je tak krásný přístroj, to je něco jako bory šumí po skalinách. — Pan doktor řekl:

— A vy se v tom vyznáte? — Povídám:

— Pane doktore, to nic není. Podívejte se! — a zasunula jsem zástrčku a otočila černý knoflík a nasadila rourku se štětečkem na nervy, a ze štětiček sršely fialové piliny a pan doktor si přejížděl klouby u dlaní a prostomyslně se usmíval a řekl:

— Je to poetické, nic se nikomu nemůže stát, a když to bude od vás, tak mne to potěší. — A vzala jsem elektrodu, ozónový inhalátor s rozprašovačem, a pravila jsem:

— Pane doktore, nejlepší bude, když si lehnete na otoman. — Pan doktor se posadil na kanape, stáhla jsem béžovou záclonu, a sypké přítmí a fialový keříček elektrických výbojů, sršících z té speciální elektrody pro nervy, ozařovaly pleš pana doktora, zvolna se pokládajícího na otoman.

Teď ležel na zádech, v prstech držel tu neustále křesající a prskající hůlku, zatímco jsem připravovala ozónový inhalátor s rozprašovačem. Do vatičky ozónového inhalátoru jsem nakapala směs eukalyptového oleje s mentolovým olejíčkem, zašroubovala do rourky skleněný dvoják, ktérý se zastrčí do nosu, a pak jsem vzala panu doktorovi štěteček pro nervy a do katody zastrčila ten ozónový inhalátor s rozprašovačem a otočila kolečkem a dutá roura se vyplnila neónovým plynem, který procházel vatičkou, napojenou eukalyptovým olejem, poklekla jsem před kanape a přístroj jsem lehce přiblížila k nosním dírkám pana doktora.

Povídám:

— To vás, pane doktore, jistě vyléčí, manžel to inhaluje vždycky dřív, než dostane rýmu, je to opravdu, jako když bory šumí po skalinách, cítíte tu vůni ozónu, pryskyřic? A ten modrý vybíjející se neónový požár, ten už sám léčí, vaše barva je modrá, ta zmírňuje veškeré životní dění, utišuje nervy, zpomaluje proudění. — hovořila jsem a v jedné ruce jsem držela ten krásný přístroj naplněný inhalačním olejem a pravou rukou jsem pomalu mačkala gumový míček, který hnal vzduch ozónovou a olejovou komorou inhalátoru. a pan doktor Gruntorád všechno, co jsem říkala, opakoval blaženě po mně, blaženě se usmíval a slyšela jsem, jak houpací dveře z kanceláře zacvakaly, pak klíč ve dveřích se otočil a vešel Francin, sinalý a bledý, a tichounce zakřičel:

— Co to tady děláte! — A já jsem se polekala a stiskla jsem gumový balónek a pan doktor nedoopakoval po mně: — bory šumí po skalinách. — a posadil se a zakřičel, celý obličej se mu stáhl a najednou omládl, vyskočil a tak směšně mrskal nožkama a nahmatal kliku a vyběhl ven, a Francin za ním se sepjatýma rukama:

— Pane předsedo, odpusťte! — Ale pan doktor mrskal nožkama a běžel ke šladovně a vběhl do sladovny a po schodech dolů na humna, tam se přebrouzdal několika hromadami ječmene, sladovníci stáli s lopatami ohromeni, ale pan předseda nechal za sebou Francina, který poklekl ďo mokrého sladu, a vyběhl stále naříkaje po schodech na půdy, proběhl kolem suchých hromad sladu, ale pořád ta bolest v nose ho hnala až do nejvyššího patra, tam vběhl do sušícího se ječmene na svini, do šedesátistupňového horka, a vyběhl nazpátek o patro níž a přes spojovací můstek přeběhl do varny, několikrát oběhl pánve a po schůdcích běžel do spilky, Francin pořád za ním, ze spilky vyběhl pan doktor Gruntorád až na štoky, tam kde se chladilo mladé pivo, otevřel žaluzie oken a vyběhl na střechu lednice, tam kde kvetly netřesky, Francin poklekl do těch krásných žlutých květinek, ale pan doktor Gruntorád zanaříkal znovu a vyběhl po schůdkách nazpátek do varny a vraty vyběhl na dvůr a ze dvora běžel k chlívům, dělníci je zdravili:

— Dobrý den, pane předsedo! Dobrý den, pane správče! — Ale pan doktor mrskal nožkama dál přes ovocný sad, až zase doběhl otevřenými dveřmi do naší kuchyně a do pokoje, kde se zhroutil na kanape a volal:

— Kde jste koupil ten šmejd? Ukažte! — A prohlížel si pečlivě ozónový inhalátor s rozprašovačem, pak přivoněl a řekl:

— Z čeho jste, vy jedna sakramentská ženská, tam dávala ten volej? To bory šumí po skalinách?

Nasadil si skřipec, podala jsem mu lahvičku a pan doktor, když si přečetl vinětu, rozkřičel se:

— Vy jedna ženská sakramentská, dyk jste to zapomněla ředit jedna ku deseti! Vždyt jste mi spálila sliznici… hepčík! — kýchl si pan doktor Gruntorád, a když viděl Francina, jak poklekl a rozpřáhl ruce a zaprosil: Můžete mi to odpustit? — pravil pan předseda: Vstaňte, dobrý muži, chtěl bych, abych raději byl správcem pivovaru než jeho předsedou. — řekl, podíval se na hodinky a podal mi ruku, pak mi políbil hřbet mé ruky a řekl:

— Ruku líbám. — A vyšel, ve slunci se objevil na dvoře, zanechal za sebou vůni karbolky a lyzolu a eukalyptu, vyšvihl se s feudální lehkostí na kozlík, jako by všechno to, co se stalo, jej posílilo, a teď jsem to viděla! teď jsem uvěřila, že se to tenkrát tak muselo stát, jak jsem to slyšela, ten příběh, ze kterého už zůstala jen ta smuteční vrba, zahalující celý dům. Pan doktor se posadil na kozlík, kočí mu podal otěže, pan doktor si zapálil v jantarové špičce cigaretu, nasadil si měkký světlý klobouk do čela tak, jak to nedovedl žádný mužský, tak nějak omládl těmi opratěmi, vypadal, jako by právě přijel s tím kočárem z Vídně, narovnal se a vyjel z pivovaru s hřebcem, který měl zastřižený ohon a hřívu, zatímco kočí pana doktora se rozvaloval vzadu na plyšovém kanapi landauru s provinilým úsměvem člověka, který nikdy nepochopí, proč jeho pán jezdí na kozlíku s takovou chutí a rozkoší, zatímco on, kočí, sedí provinile na plyšovém sedadle. A Francin chodil pokojem a zastrkoval si ruce do mozku.

Podívala jsem se na hodinky, to byl čas, kdy Boďa Cervinka končí svoji malou rundu, jistě už koupil výhodně zeleninu a z radosti nad takovou koupí se stavil nejdřív na náměstí u Svobodů, kde si dal dvě decičky vermutu a pět deka uherského salámu, pak se stavil v Grandu, kde si jistě dal malý gulášek a tři plzeňská piva, pak, aby začal uzavírat tu svoji malou rundu, stavil se v drogérii u Mikolášky, a setrvávaje v přátelském hovoru, vypil tři číšky koňaku, avšak ono je i možné, že Boďa měl takovou radost, že vydělal na výhodné koupi zeleniny dvě koruny, že pokračoval v takzvané velké rundě, to jest, ještě se stavil na Knížecí, na černou kávu s originál jamajským rumem, aby se pak zastavil na stojačku u speciálního výčepu firmy Louis Wantoeh a vypil kalíšek griotky jako radostnou tečku za tak výhodným nákupem karfiólu a zeleniny do polévky. Když Francin odešel do kanceláře docela neusmířený, vybelhala jsem se do předsíňky, vytáhla bicykl a jela do města, šlapala lehce tou mojí bílou a bolavou nohou, ale pak každým šlápnutímjako by se mi posílil ten kotník, opřela jsem o zeď bicykl, a když jsem nahlédla do oficíny, na otáčecím křesle dřímal Boďa, vešla jsem a posadila se na volnou židli. Boďa jistě dokončil velkou rundu, protože z něho voněla jádra višní, jistě skončil u firmy Gtiotte podniky. — Boďo, — povídám.

— Copak? Milostpaní? — vstal a polekal se tak, že vzal nůžky a začal jimi štěbetat.

— Povídám, Boďo, chtěla bych ostříhat vlasy. — Boďa se polekal ještě víc.

— Jak prosím? — zabreptal. — Povídám, Boďo, chci ostříhat vlasy tak, jako to nosí Josefína Bakerová. Boďa potěžkal moje vlasy a vyvalil oči:

— Tenhle zbytek starého Rakouska? Tohleto: Já, Anna Czilágová, narozená v Karlovicích na Moravě? Nikdy! — A Boďa s despektem odhodil nůžky a posadil se a založil ruce a díval se oknem a trucoval. — Povídám, pane Boďo, pan doktor Gruntorád ostříhal hřebci hřívu i ocas a doporučil mi ten moderní postřih kvůli lupům. Boďa trval:

— Tyhle vlasy ustřihnout, to je to samé, jako kdybych vyplivl po svatém přijímání svatou hostii! — Povídám, Boďo, já vám podepíšu revers. — To jedině, — řekl Boďa a přinesl psací náčiní a já jsem na čtvrtku papíru napsala, tak jako před operací, že dobrovolně a při plném vědomí jsem si nechala ustřihnout svoje vlasy panem Boďou Červinkou. A Boďa když máváním usušil ten revers, pečlivě jej zastrčil do tobolky, rozhodil rochetku, stáhl mi ji pod bradou a sklonil mi hlavu a vzal nůžky, chvíli váhal, byla to chvíle, jako když artista v kupoli cirkusu dělá nějaký nebezpečný výkon a bubínek víří a víří. a Boďa dvěma šmikanci ustřihl proudy mých vlasů. Ulevilo se mi tak, že hlava mi klesla na prsa a pocítila jsem průvan na šíji. Boďa položil vlasy na otáčecí křeslo, pak vzal mašinku a vystříhal mi úponky vlasů a pejzy, pak jeho nůžky štěbetaly, Boďa odstupoval a díval se na moji hlavu jako tvořící sochař, a hned jeho nůžky pracovaly soustředěně dál. Když jsem chtěla zdvihnout hlavu a podívat se kradí na sebe do zrcadla, stlačil mi bradu mezi klíční kosti a pracoval dál, viděla jsem, jak se začíná potit, jeho tvář se leskla a voněl z ní jamajský rum a griotka a koňak s oblakem nepříliš příjemné vůně piva, pak mydlil štětku a dával na mne pozor, a kdykoliv jsem se pokusila na sebe podívat, stlačil mi hlavu, ale viděla jsem, že jeho tváří se rozprostírá radost, takový nadšený úsměv, že se mu něco daří, pak mi namydlil šíji a břitvou mi vyholil krk, pak mi navlhčil vlasy a břitvou mi je seřezával, a já jsem najednou pocítila hořkost v ústech a srdce se mi rozbušilo, teď, když už bylo pozdě, už vlasy nešly připnout nazpátek, viděla jsem Francina, jak večer sedí v kanceláři a píše redis perem číslo tři iniciály do pivovarských knih a kolem každé iniciály rozviřuje úponky a do tvaru lyry pohybující se moje ryšavé vlasy, viděla jsem Francina, jak Boďa Červinka mu ustřihuje ruce od mých vlasů, jak mu ustřihuje fialově zářící neónový hřeben, protože Francin už nikdy mne nebude v tmavém pokoji vyčesávat a kochat se mými vlasy, do kterých se ještě za Rakouska zamiloval a kvůli kterým si mne vzal. Zavřela jsem oči a přitiskla bradu na prsa a chvíli polykala, Boďa se mne dvakrát dotkl, ale neměla jsem sílu zdvihnout oči do zrcadla, BoĎa mne jemně vzal za ústa a zdvihl mi bradu, pak ustoupil a byl tak taktní, že se otočil. Tam v zrcadle na otáčecí židli, až po krk v bílém prostěradle, seděl hezký mladý muž, ale s tak drzým výrazem v tváři, že jsem sama proti sobě vztáhla ruku. Boďa mi odvázal rochetku, vztyčila jsem se, opřela o mramorový stolek a dívala se na sebe, a žasla jsem, protože Boďa vystříhal ze mne moji duši, ten účes Josefíny Bakerové, to jsem byla já, to byl můj portrét, tady každého musela ta ný, vybelhala jsem se do předsíňky, vytáhla bicykl nůžky štěbetaly, Bod'a odstupoval a díval se na moji moje frizúra trknout do obličeje jako voj. A Boďa už dávno vypráskal ulomené a nasečené vlasy z rochetky a milosrdně mi dával možnost, abych se sama se sebou vyrovnala, abych si na sebe zvykla. Posadila jsem se, pořád ze sebe nespouštěla oči. Boďa vzal kulaté zrcadlo a nastavil je za mne. V zrcadle přede mnou jsem viděla v oválném zrcadle svoji šíj, chlapecký krk, kterýmjsem se zmladila do dívčích let, aniž bych přestala být ženskou, která je ještě schopna pokoušet sama sebe tou svojí šíjí, vystříhanou do tvaru srdce. A vůbec celý ten nový účes budil dojem, že je přilbou, takovou čepičkou z vlasů, jako měl Mefistofeles, když Fausta hrála Martinova společnost v našem divadle, že ten můj účes lze sundat zrovna tak, jako před chvílí mi sňal sádrový obvaz z kotníku pan doktor Gruntorád, tak ten můj účes mi přiléhal na hlavu jako ten gypsový obvaz na kotník. A vyskočila jsem, avšak jak jsem byla zvyklá, že ty moje vlasy mi táhly hlavu nazpátek, div jsem nepřepadla a čelem nerozbila Boďovi zrcadlo. Zaplatila jsem a Boďovi slíbila, že má u mne basu ležáku k dobru, a Boďa se smál a mnul si ruce, i Boďu posílil ten jeho holičský výkon. — Boďo, — povídám, — to jste na to přišel sám? — A BoĎa nalistoval v holičských zprávách série moderních účesů, od ofinky Lyi de Putti až po bubikopf Josefiny Bakerové.

Vyšla jsem a kolem hlavy mi táhla vichřice, ač bylo bezvětří. Naskočila jsem na bicykl a Boďa za mnou vyběhl a v papírovém pytlíku mi přinesl ty moje odstřižené vlasy, dal mi je do ruky, vážily ty vlasy dobře dvě kila, jako bych koupila dva kilové úhoře. — Povídám, Boďo, dejte mi je dozadu, na nosič, ano? A Boďa zvedl péro nosiče a položil tam proudy vlasů, a když spustil péro nosiče na vlasy, chytila jsem se za hlavu. A pak jsemjela hlavní třídou, dívala jsem se na chodce, viděla jsem pana kominického mistra de Giorgiho, ale on mne nepoznal, jela jsem na nádraží, dívala se na odjezdy vlaků, ale nikdo si mne nevšiml, aněli mne lidé za někoho docela jiného, i když bicykl a moje tělo bylo to samé jako před těmi postřižinami, našlápla jsem bicykl a vracela se hlavní třídou, před pekařstvím pana Svobody stál kočár pana doktora Gruntoráda, teprve odpoledne se dostal pan doktor na puclák bílé kávy a košíček housek, který na něho každý den ráno čekával, až se bude vracet od svých vesnických rodiček a žlučníkových kolik, teď pan doktor vyšel, kočí seskočil z kozlíku, kde dřímal a držel opratě hřebce, pan doktor Gruntorád se na mne podíval, uklonila jsem se a usmála, ale pan doktor jen chvíli zaváhal, ale pak rozhodně potřásl hlavou a posadil se na kozlík a odjížděl, zatímco jeho kočí se rozvaloval na plyšovém sedadle, projela jsem se náměstím kolem morového sloupu, všichni se na mne dívali, jako bych byla v městečku poprvé. na korze před firmou Katz, obchod se střižním a galantérním zbožím, spal buldok a stála skupina černě oděných dam, sukně měly až na zem, předsedkyně okrašlovacího spolku tam dělala průvodce jistě nějakému hudebnímu skladateli, měl veliký černý klobouk jak sociální demokrat. Jednou jsem také kráčela s tímhle okrašlovacím spolkem se sukněmi zvedajícími prach dláždění, v chrámu Páně sv. Jiljí jsme stáli u zavřeného postranního vchodu a dívali se na podlahu, kde už nic nebylo, jen vzpomínka, že ještě před sto lety tam byl zaschlý škraloup krve od toho masakru v kostele, kdy Švédové a Sasíci vybili všechny měšťany, kteří se tam před nimi schovali, pak jsme stáli u jediné skutečně krásné a historicky cenné branky Fortny, ale nedívali jsme se na tu bránu, ale hleděli pozorně pod oblouky kamenného mostu, kde v roce 1913 krotitel cirkusu Kludský koupal své slony, kteří ještě nyní se ráchají v té labské vodě a choboty jak hadicemi si stříkají vodu na záda, přesně jak to je na fotografii v městském muzeu, protože předsedkyně okrašlovacího spolku paní Krásenská, dík oživující fantazii, vidí z našeho městečka už jen to, co v něm k vidění není. TeĎ členky okrašlovacího spolku přešly se vzácnou návštěvou pod loubí před hostinec U blavrdů, a s pohnutím se dívali na cementovou dlažbu, kde kdysi odpočíval Fridrich Veliký. A jako to nejcennější našeho městečka, odvedla pod paží paní Krásenská hudebního skladatele doprostřed náměstí, kde na lavičce seděli dva penzisté a opírali si brady o hůlečky, a paní předsedkyně líčila a přesně popisovala renesanční kašnu, která tam stávala do roku 1840 a pak byla rozbouraná, avšak mýlil by se každý, kdo by si myslil, tak jako ti dva sedící penzisté, že okrašlovací společnost se dívá na ně, kdepak! Předsedkyně ukazovala a prstem objížděla sice penzistům před obličeji, avšak viděla to, co popisovala, ty krásné ozdoby, pískovcové girlandy a v poloreliéfu dva andělíčky, kteří na té kašně byli, a tedy ještě jsou ozdobou našeho městečka. Ach paní Krásenská, ta, která má ráda všechno to, co už není, tu jsem si zamilovala, když jsem se dověděla ten její román, před třiceti lety se zamilovala do tenoristy Národního divadla pana Šice, postávala po představení u zadního východu, a když tenorista vyšel a odhodil zbytek cigarety, napíchla toho vajgla na špendlík a uložila jej jako vzácnou relikvii do stříbrné dózičky, a že byla švadlena, tak celý den musela šít, aby si vyšila na orchidej, a celý týden musela šít, aby si mohla koupit sedadlo v lóži, odkud vždycky házela tu za jeden den vyšitou orchidej panu Šicovi k nohám, a když tak hodila ten krásný květ už podvacáté, počkala si na tenoristu a oslovila jej a řekla mu, že jej miluje. A pan Šic jí řekl, že on ji nemiluje jedině proto, že se mu nelíbí její dlouhý nos. A paní Krásenská šila celý rok a za ty peníze si nechala v Brně uříznout ten dlouhý nos a z vlastní paže našít k nosní chrupavce sval, ze kterého časem lékaři stvořili překrásný řecký nosík. A tak se stalo, že paní Krásenská zase stála u zadního vchodu Národního divadla, a že byla krásná, tak mohla zavíst hovor se slavným tenoristou panem Šicem, avšak tenorista ji pozval na noční procházku a přiznal se jí, že už skoro celý rok hledá krásnou dívku s chvějivým dlouhým nosem, nosíkem, do kterého se zamiloval a bez kterého nemůže žít. A paní Krásenská se mu přiznala, že ona je ta dívka s dlouhým nosem, který ale si nechala kvůli slavnému tenoristovi uříznout a nahradit nosem, na který se právě dívá.

A pan Šic zvedl ruce a vykřikl:

— Kamjste dala ten krásný nos! Jak jste mohla! — A utekl od ní. A paní Krásenská se na mne zadívala u renesanční kašny a zvedla ruce a vykřikla:

— Kam jšte dala ty krásné vlasy! Jak jste mohla! — A vzácnému hostovi našeho městečka ukazovala na mne a já jsem už věděla, že moje vlasy patří do památek městečka. A šlápla jsem do pedálů a tři členkyně okrašlovacího spolku si vypůjčily před hotelem Na Knížecí bicykly a vyřítily se za mnou, dupaly žárlivostí tak do pedálů, že mne hravě předjely, a ukazovaly na mne:

— Ustřihla si vlasy! a několik cyklistů, kteří mne poznali, rozhořčeně se rozjeli za mnou, předjížděli mne také a plili přede mnou, a já jsem jela pojízdným špalírem cyklistů, všichni mne bičovali zlostnými pohledy, ale to mi dodávalo sílu, založila jsem si ruce a jela bez držení a do pivovaru jsem vjela sama, cyklisté už stáli s bicykly mezi nohama před kanceláří s nápisem: Kde se pivo vaří, tam se dobře daří, teď vyběhl Francin a za ním tři členkyně okrašlovacího spolku a ukazovaly oběma rukama na mne.

— Kde máš vlasy? — pravil Francin a držel redispero číslo tři v chvějících se prstech.

— Tady, — povídám a opřela jsem bicykl o zeď a zvedla nosič a podala ty dva těžké copy. Francin zastrčil pero za ucho a potěžkal ty moje mrtvé vlasy a položil je na lavičku. Pak odepjal pumpičku od rámu mého kola.

— Mám napumpovanou duši dost, — řekla jsem a znalecky sáhla na přední i zadní pneumatiku.

Ale Francin vyšrouboval z pumpičky šlahounek. — Pumpička je taky v pořádku, — řekla jsem a nechápala. A Francin najednou skočil ke mně, přehnul si mne přes koleno, vyhrnul sukni a švihal mne přes zadnici a já jsem trnula, zdalipak jsem si vzala čisté prádlo a zda jsem se umyla? a zda jsem sdostatek vykryta?

A Francin mne švihal a cyklisté spokojeně kývali a tři členkyně okrašlovacího spolku se na mne dívaly, jako by si objednaly tohle zadostiučinění.

A Francin mne postavil na zem, stáhla jsem si sukni a Francin byl krásný, nozdry se mu chvěly zrovna tak, jako když zkrotil splašené koně.

— Tak, děvenko, — řekl, — začneme nový život. A sehnul se a zdvihl redis pero číslo tři se země, pak zašrouboval šlaušek do pumpičky a pumpičku zastrčil do klipsen rámu mého bicyklu.Vzala jsem tu pumpičku a ukázala ji cyklistům a řekla:

— Tuhle hustilku jsem koupila u firmy Runkas v Boleslavské ulici.