Pyramidy

KNIHA PRVNÍ Kniha o cestě vpřed

Nic než hvězdy rozhozené temnotou, jako by Stvořitel rozbil přední sklo svého automobilu a nepovažoval za nutné zastavit a to lesklé svinstvo zamést.

Jsme v neviditelném proudu mezi galaxiemi, v mrazivých hlubinách vesmíru, které neobsahují nic než nějakou tu zbloudilou molekulu, pár zaběhlých komet a…

…ale pozor, teď se pohnul velký kruh temnoty, oko se snaží odhadnout jeho velikost, a hle, to, co se zdálo vzdáleným vesmírným nic, se náhle mění ve svět. Hvězdičky, které na něm září, jsou světly toho, co by se dalo milostivě nazvat civilizací.

Jak se tak onen svět líně pohupuje, poznáváme v něm Zeměplochu — plochou a kruhovou, nesenou vesmírem na hřbetech čtyř slonů, stojících na krunýři Velké A’Tuin, jediné želvy, která se kdy dostala do Hertzsprung-Russelova diagramu[1], želvy, jejíž krunýř je poprášen ledovými zbytky komet, zbrázděn krátery po nárazech meteoritů a jejíž oči světélkují rozptýlenou zářivou energií. Nikdo neví, proč to tak je, ale tak to má asi být.

Ve světě na hřbetě takové želvy se může dít mnoho podivných věcí.

A už se také děje.

Ty hvězdy dole, to jsou táborové ohně daleko v poušti a světélka osamělých vesniček vysoko v horách porostlých hustými lesy. Městečka vypadají jako rozmazané mlhoviny, města jako obrovská souhvězdí a velké dvojměstí Ankh-Morpork například září jako několik galaxií, které se nedopatřením srazily.

Ale tady, daleko od velkých populačních center, kde se Kruhové moře setkává s pouští, je vidět svítící modrá linka. K nebi se s hukotem vzpínají plameny chladné jako úbočí ledového pekla. Podivné, neskutečné světlo blikavě ozařuje poušť.

To pyramidy v prastarém údolí Mžilu vyzařují svoji energii k nočnímu nebi.

Síla proudící z jejich parakosmických vrcholů může v následujících kapitolách osvětlit mnohé záhady: proč želvy nenávidí filozofii, proč kozlům škodí příliš mnoho náboženské víry a čím se opravdu zabývají domácí služebné.

Ukáže nám, co by si mysleli naši předkové, kdyby byli naživu. O tom lidé často přemýšleli. Souhlasili by naši předkové s moderní společností, ptají se mnozí, žasli by nad rozvojem dnešního světa? Jenže všechny ty otázky pomíjejí to nejdůležitější. Kdyby naši předkové dnes obživli, mysleli by si jediné: „Proč je tady taková tma?“

Kněz Dios otevřel oči do chladného rána říčního údolí. V posledních dnech nespal. Nevzpomínal si, kdy naposled usnul. Spánek se příliš blížil té druhé věci a kromě toho, jak se zdálo, on ho ani nepotřeboval.

Stačilo si jen lehnout — tedy alespoň lehnout si tady. Všechny jedy, které v těle vznikají z únavy, se odplavily stejně jako všechno ostatní. Na chvíli.

Naštěstí na dobu dostatečně dlouhou.

Spustil na zem nohy z kamenné desky v malé místnůstce. Na základě téměř zanedbatelného impulsu přicházejícího z mozku uchopila jeho pravá ruka hůl ozdobenou zpodobněním několika hadů — odznak jeho úřadu. Na okamžik se zastavil, aby udělal další znamení na stěně, přitáhl si úžeji své roucho a svižným krokem se pustil dolů nakloněnou chodbou a pak ven do sluneční záře. V hlavě se mu už řadila slova vzývání nového slunce. Noc byla zapomenuta, nastával den. Musel udělit mnoho rad a poučení a Dios existoval jen proto, aby sloužil.

Dios neměl nejpodivnější ložnici na světě. Byla to jen ta nejpodivnější ložnice, ze které kdy její majitel po ránu vyšel.

A pak se po nebi rozběhlo slunce.

Mnoho lidí uvažuje o tom proč. Někteří lidé si například myslí, že slunce po nebeské báni kutálí obrovský chrobák hovnivál. To vysvětlení ovšem postrádá určitou technickou fundovanost a má navíc jednu velkou nevýhodu, totiž tu, že jak by se mohlo ukázat, za určitých okolností je pravděpodobně správné.

Slunce tedy doputovalo k západu, aniž se mu přihodilo něco nepříjemného[2], a jeho hasnoucí paprsky čiročirou náhodou zabloudily oknem do jednoho malého pokojíku v Ankh-Morporku a odrazily se od zrcadla.

Bylo to velké zrcadlo, ve kterém se jeho majitel viděl od hlavy k patě. Všichni členové i absolventi školy cechu úkladných vrahů doma mají takové zrcadlo, protože by to byla strašlivá urážka pro vaši oběť, kdybyste při jejím zabíjení nebyli patřičně oblečeni. Těpic se znovu přeletěl kritickým pohledem. To oblečení ho stálo zbytek peněz do posledního měďáku a velmi okázale dávalo najevo, že je z těžkého hedvábí. Při každém pohybu tiše šeptalo. Bylo skvělé.

Konečně ho přestávala bolet hlava. Během dne ho ta bolest málem zabila. Ocitl se v nebezpečí, že bude muset začít zkoušku s rudými skvrnami před očima.

Povzdechl si, otevřel černou truhličku, vytáhl z ní své prsteny a postupně si je navlékl. Další skříňka ukrývala sadu nožů z klačské oceli, s čepelemi začerněnými lampovou černí. Ze sametových sáčků pak začal jednu po druhé vytahovat rozličné složité a chytré pomůcky a zařízení a zasouval si je do příslušných kapes. Pár dlouhých vrhacích tling přesně zapadlo do pouzder na vnitřní straně holení bot. Kolem pasu přes kroužkovou košili si omotal tenké hedvábné lanko se skládacím záchytným háčkem. Krátkou foukačku připevnil na její kožený řemínek a spustil si ji pod plášť na záda, takže mu ležela mezi lopatkami. Pak do další kapsy vsunul malou krabičku se zásobou různých šipek, jejichž špičky byly pečlivě kryty korkovými chránítky a těla popsána braillovým písmem pro snazší rozlišování potmě.

Těpic zamrkal, zkontroloval čepel svého rapíru, zasunul jej do pouzdra a bandalír si přehodil přes pravé rameno, aby tak vyvážil vak s olověnými koulemi do praku, který mu visel na rameni levém. Dodatečně přistoupil k zásuvce, ve které přechovával ponožky, a vytáhl z ní pistolový samostříl, láhev oleje, velký kovový kroužek s výběrem paklíčů a po krátkém zamyšlení ještě tlačnou dýku, krabičku kovových čtyřostných spon, vhodných k zastavení postupu bosého protivníka, a mosazný kotníkový boxer.

Nakonec si Těpic nasadil klobouk a hmatem si ověřil, že je na svém místě v podšívce dýnka ukryto několik metrů stočeného vázacího drátu. Klobouk si posadil na hlavu ve šviháckém úhlu, vrhl na sebe do zrcadla poslední spokojený pohled, otočil se na podpatku a velmi pomalu vykročil.

Ankh-morporské léto dosáhlo plné zralosti. Upřímně řečeno víc než to. Smrdělo.

Velká řeka se změnila v proud lávy pomalu se posouvající mezi Ankhem, to je městem s lepšími adresami, a Morporkem na protějším břehu. Morpork vypadal jako dvojče dehtové jámy. Nebylo mnoho věcí, které by mohly z Morporku udělat horší místo, než jakým už byl. Tak například přímý zásah meteorem by se dal z určitého hlediska posuzovat jako zušlechtění místní krajiny.

Větší část řečiště se změnila v plástev popraskaného vyschlého bláta. Slunce vypadalo jako obrovský měděný gong přibitý na oblohu. Vedro, které téměř vysušilo řeku, se ve dne pokoušelo město usmažit a v noci upéct. Kroutilo prastaré trámy a měnilo stoky ve středech ulic v oblaka dusivého okrového prachu.

To nebylo běžné ankh-morporské počasí. Město mělo sklony být mlhavé a nezdravé, plné kluzké vlhkosti a chladu. Teď sedělo na rozpálené pláni jako ropucha na právě vypálené cihle. Dokonce i teď, kolem půlnoci, bylo vedro strašlivé, dusilo ulice jako přižahlý samet, spalovalo vzduch a mačkalo z něj poslední zbytky dechu.

Vysoko na severní zdi budovy cechu vrahů se ozvalo tiché klapnutí a jedno z oken se nehlučně otevřelo.

Těpic, který se nakonec rozhodl, i když s velmi silnou nechutí, nebrat si žádné těžší zbraně, se zhluboka nadechl horkého nehybného vzduchu.

To byla ona. To byla ta noc.

Říkalo se, že v téhle zkoušce máte naději dvě ku jedné, když si ovšem jako zkoušejícího nevytáhnete starého Měřice, protože pokud ano, uděláte líp, když se podříznete hned na začátku.

Těpic měl Měřice každý čtvrtek odpoledne na strategii a teorii jedů a moc s ním nevycházel. Kolejní ložnice bzučely pověstmi o Měřičovi, o počtu jím zabitých, o jeho úžasné technice… Zlomil ve své době všechny rekordy. Říkalo se, že zabil dokonce i Patricije Ankh-Morporku. Ne toho současného, samozřejmě. Jednoho z těch mrtvých.

Třeba to bude Nivor, tlustý a veselý, který nadevše miloval jídlo a každé úterý jim přednášel pasti a propadliště. Těpic byl v pastích dobrý a s profesorem vycházel skvěle. Nebo by to mohl být Kompot de Jojo, kterého měli na moderní jazyky a hudbu. Těpic sice nebyl obdarován talentem ani pro jedno, ani pro druhé, ale Kompot byl bystrý pedagog, a hlavně skvělý stavbylezec a měl rád hochy, kteří sdíleli jeho lásku viset za jednu ruku nad ulicemi města.

Přehodil jednu nohu přes parapet a odmotal od pasu lanko s hákem. Vzápětí už se háček zachytil v okapu o dvě patra výše a Těpic tiše vyklouzl z okna.

Žádný vrah nikdy nepoužíval schodiště.

Proto, abychom nějakým způsobem navodili souvislosti s pozdějšími událostmi, bude zřejmě dobré v téhle chvíli upozornit na to, že největší matematik v historii Zeměplochy ležel ve stáji a mírumilovně přežvykoval svou poněkud opožděnou večeři.

Pro zajímavost bychom vás ještě upozornili, že to, co právě tenhle matematik pojídal k večeři, byl jeho oběd.

Na různých místech Ankh-Morporku se začaly ozývat gongy, které ohlašovaly půlnoc, když se Těpic s bušicím srdcem plížil po ozdobné římse čtyři patra nad Filigránskou uličkou.

Na maličko světlejším západním nebi nedaleko před ním se rýsovala postava. Těpic se přikrčil u jednoho obzvláště odpudivého chrliče, aby znovu posoudil své možnosti.

Celkem důvěryhodná třídní fáma pravila, že tomu, kdo zabil svého zkoušejícího před začátkem testu, byla zkouška přiznána automaticky. Vytasil z pochvy vrhací nůž číslo tři a zamyšleně jej potěžkal v ruce. Bylo však samozřejmé, že každý pokus, každý náznak nedotažený do konce, znamenal neúspěch a ztrátu různých výsad[3].

Temná silueta byla naprosto nehybná. Těpicovy oči znovu pečlivě zkoumaly spleť komínů, chrličů, ventilačních šachet, spojovacích můstků a žebříků, které tvořily střešní scenérii města.

Dobrá, pomyslel si. To je jen nějaká figurína. Ode mě se čeká, že na ni zaútočím, a to znamená, že mě pozoruje odněkud jinud.

Mohl bych ho nějak objevit? Ne.

Na druhé straně se ale ode mě nečeká, že přijdu na to, že je to jen figurína. Pokud ovšem nepřemýšlel stejně jako teď já…

Přistihl se, jak tiše bubnuje prsty na tělo chrliče, a rychle se sebral. Jaký postup by byl v téhle situaci nejrozumnější?

Světelným kruhem na ulici hluboko pod ním prošel hlouček flamendrů.

Těpic zastrčil nůž nazpět do pouzdra a postavil se.

„Pane,“ řekl, „Jsem tady.“

Těsně vedle ucha se mu ozval suchý hlas, který poněkud nesrozumitelně řekl „dobrá“.

Těpic upřel oči před sebe. Přímo tam se totiž zjevil starý Měřice, který si oprašoval z hubené tváře šedý prach. Pak si z úst vytáhl kus trubky, odhodil ji stranou a z vnitřní kapsy kabátu vyjmul černý notes. I v tomhle vedru byl pořádně navlečený. Měřice patřil k lidem, kterým by bylo zima i v jícnu činné sopky.

„Aha,“ prohlásil a jeho hlas vyzařoval nesouhlas, „pan Těpic. Dobrá, dobrá.“

„Pěkná noc, pane,“ pokusil se Těpic o společenskou nenucenost. Zkoušející ho obdařil mrazivým pohledem, který dával na vědomí, že takové zhodnocení počasí si zaslouží dílčí nedostatečnou, a udělal si poznámku do notesu.

„Takže nejdřív pár otázek,“ prohlásil nakonec.

„Jak si přejete, pane.“

„Jaká je maximální povolená délka vrhacího nože?“ vyštěkl na něj Měřice.

Těpic zavřel oči. Celý poslední týden nečetl nic jiného než Cestu k srdci; teď viděl stránky knihy přímo před sebou, obracely se mu jakoby těsně za víčky. Nikdo se tě nikdy nezeptá na délky a na váhy, tvrdili studenti vědoucně, oni totiž předpokládají, že se každý z nás váhy, délky a vrhací vzdálenosti naučí nazpaměť.

Bezbřehá hrůza mu rozhýbala mozek a zařadila v něm tu správnou rychlost. Před očima se mu objevila příslušná stránka.

„Maximální délka vrhacího nože může být na šíři deseti prstů, ve vlhkém počasí dvanácti,“ odříkával. „Vrhací vzdálenost je —“

„Jmenujte tři jedy, které jsou určeny pro podávání uchem.“

„Muchomůrka vosí, pane, achorionský purpur a hořčilep, pane,“ odpověděl Těpic promptně.

„Proč ne spimus?“ zaútočil znovu Měřice, rychlý jako had.

Těpicovi spadla spodní čelist. Nějakou chvíli beznadějně tápal bludištěm svých vědomostí a pokoušel se vyhnout tomu pronikavému zraku, který se na něj upíral ze vzdálenosti pouhých několika desítek centimetrů.

„P-pane, spimus není jed,“ vypravil ze sebe na konec. „Je to výjimečně vzácné sérum na určité hadí jedy a dá se získat —“ trochu se uklidnil a byl si o něco jistější. Všechny ty hodiny, které strávil studiem stovek příruček a encyklopedií, se mu teď vyplácejí… „— získává se z jater lemura nadýmavého, který žije —“

„Co znamená tahle značka?“ zeptal se Měřice.

„— který žije jenom v —“ Těpicův hlas se vytratil. Zíral poplašeně na složitou runu na kartičce v Měřičově pozdvižené ruce. Pak znovu upřel pohled zkoušejícímu někam nad pravé rameno.

„Nemám nejmenší ponětí, pane,“ odpověděl. Měl dojem, že koutkem ucha zachytil tichounké nadechnutí, jakýsi minizárodek spokojeného zabručení.

„Ale kdyby to znamení bylo vzhůru nohama, pane,“ pokračoval, „vypadalo by přesně jako zlodějská značka, která říká ‚pozor, v domě jsou hlídací psi‘.“

Na okamžik zavládlo naprosté ticho. Pak se Těpicovi těsně vedle ramene znovu ozval hlas starého vraha: „Je škrticí smyčka nářadí povolené všem kategoriím?“

„Pane, pravidla říkají, že zkoušenému budou položeny tři otázky, promiňte, pane,“ pokusil se Těpic.

„Hmm. To je vaše odpověď?“

„Ne, pane. To byl jen takový můj postřeh. Odpověď, kterou byste chtěl asi slyšet, je, že škrticí smyčku mohou používat všechny kategorie, ale jen vrahové třetího stupně si ji mohou volit jako jednu ze tří možností.“

„Jste si tím jist?“

„Ano, pane.“

„Nechtěl byste si to ještě rozmyslet?“ Hlas dotěrného examinátora by se dal použít k mazání kol.

„Ne, pane.“

„Dobrá.“ Těpic se trochu uvolnil. Záda černé tuniky, promáčená potem, se mu studeně lepila na lopatky.

„Teď bych vás požádal, abyste vlastním tempem pokračoval k ulici Účetních,“ prohlásil Měřice klidně, „a budete přitom dbát všech pravidel a znamení. Sejdeme se v místnosti pod věží gongu, na křižovatce s uličkou Daňové revize. A vezměte si tohle, prosím.“

Podal Těpicovi malou obálku.

Těpic mu výměnou za ni předal stvrzenku o převzetí. Pak Měřice vstoupil do temného stínu vedle velkého komínu a zmizel.

Tolik tedy oficiální obřad.

Těpic se několikrát zhluboka nadechl a špičkou prstů povytáhl z obálky papír, který obsahovala. Cechovní šek na deset tisíc ankh-morporských tolarů vystavený na doručitele. Byl to imponující dokument, korunovaný cechovní pečetí představující dvojitý kříž a plášť s dýkou.

Nuže, už není cesty zpátky. Přijal peníze. Buď tedy přežije, a v tom případě věnuje, jak už je mnoholetou tradicí, celou částku na fond podpory cechovních vdov a sirotků, nebo šek odeberou jeho mrtvému tělu a vrátí do cechovní pokladny. Šek už nebyl právě nejčistší a na dvou rozích měl oslí uši, ale krvavé skvrny na něm Těpic nenašel.

Zkontroloval si nože, popotáhl opasek s mečem, ohlédl se a pak vyrazil pomalým, drobným klusem.

Koneckonců, tohle bylo docela štěstí. Studentské tradice mimo jiné pravily i to, že během testu se používá jen několik vybraných tras a ty byly za letních nocí plné studentů, kteří cvičně zdolávali střechy, věže, okapy a římsy města. Stavbylezectví patřilo k nejoblíbenějším školním sportům a mělo svá vlastní pravidla. Patřilo k těm několika věcem, u kterých si byl Těpic jistý, že je skutečně ovládá — byl kapitánem mužstva, které v proslulém Závodě do kolmé stěny porazilo borce ze třídy Škorpionů. A cesta, kterou ho poslal Měřice, patřila k těm nejlehčím.

Pružně se přenesl přes okraj střechy a dopadl na spojovací můstek, proběhl po hřebenu spící budovy a přeskočil úzkou uličku na taškovou střechu dvoupatrového domu tělocvičny Klubu mladých členů reformované církve vyznavačů božské krve Bel Shamharotha. Tiše přeběhl po šedém úkosu střechy, aniž zpomalil, vyšplhal nahoru po čtyřmetrové stěně a kotoulem se vyšvihl na širokou plochou střechu chrámu Slepého Io.

Nad obzorem visel velký oranžový měsíc. Tady nahoře vál vánek, byl sice jen slabý, ale po strašlivém vedru ulic osvěžující jako studená sprcha. Těpic zrychlil, vychutnával chlad na tváři a s dokonalou přesností dlouhodobého nácviku se v běhu vrhl z konce střechy na úzkou dřevěnou lávku, která tady nahoře křižovala uličku Cínové poklice.

A kterou někdo — proti všem předpokladům — odstranil.

V takové chvíli člověku proběhne před očima ve zlomku vteřiny celý uplynulý život.

Jeho tetička, jak si pomyslel Těpic, plakala až zbytečně teatrálně, protože byla ve skutečnosti tuhá jako pata nosorožce. Otec se tvářil přísně a oduševněle, jiný výraz u něj Těpic neznal, a pokoušel se zahnat provinilé představy skalních útesů, kam chodil na ryby. Podél stěn dlouhé síně stály řady sloužících — pokojské a služebné na jedné straně, eunuši a komorníci na druhé. Jak procházel kolem, ženy se klaněly, a tvořily tak zvláštní sinusoidní efekt. Kdyby nebyl největší matematik Zeměplochy rozptylován malým mužíkem v noční košili, který na něj křičel a tloukl ho holí, jistě by byl ten překrásný efekt postupující vlny ocenil.

„Jen si považ,“ vysmrkala se Těpicova teta, „že je to obyčejná živnost.“

Jeho otec jí poklepal po ruce. „Nesmysl, květino pouště,“ zavrtěl hlavou. „Je to přinejmenším povolání.“

„A jaký je v tom rozdíl?“ vzlykala.

Starý pán si povzdechl. „Pokud tomu rozumím, tak rozdíl je hlavně v penězích. A taky si myslím, že mu udělá dobře, když se pustí trochu do světa, udělá si pár přátel a otluče hlavou nějaký ten roh. Kromě toho ho to zaměstná, takže nebude mít čas na žádné nepravosti.“

„Ale… vrahové… je tak mladý a nikdy se u něj neobjevily ani ty nejmenší sklony…“ Otřela si oči. „No, z naší rodiny to nezdědil,“ dodala obviňujícím tónem. „Zato ten tvůj švagr —“

„Strýček Podiven,“ přikývl jeho otec.

„Potulovat se po celém světě a zabíjet lidi!“

„Myslím, že oni tohle slovo neužívají,“ řekl jeho otec. „Mám pocit, že dávají přednost slovům jako odstranit, anulovat nebo inhumovat.“

„Inhumovat?“

„Víš, je to jako exhumovat, vodní vlnko, jenže tohle se stane předtím, než tě pohřbí.“

„Já tvrdím, že je to strašné,“ znovu si povzdechla. „Ale slyšela jsem od lady Všezahrád, že zkoušky udělá tak jeden chlapec z patnácti. Možná, že když si to vyzkouší na vlastní kůži, tak ho to přejde.“

Král Ptepicchamon XXVII. zamračeně přisvědčil a šel se rozloučit se svým synem. Oproti sestře si nebyl tak dalece jist, že profese vrahů je tak hrozně nepříjemná. Sám už se dost dlouho pohyboval v politice a cítil, že i když bude činnost vrahů o něco těžší než konstruktivní rozhovor, jistě bude lepší než válka, o které si mnoho lidí myslí, že je to totéž, jenže v hlučnějším provedení.

A nebylo pochyb, že mladý Podiven měl vždycky spoustu peněz a obvykle se v paláci objevoval s drahými dárky, exotickým opálením a napínavými příběhy o zajímavých lidech, se kterými se seznámil v různých koncích světa, i když většinou jen nakrátko.

Přál si, aby tady Podiven byl a poradil mu. Jeho Veličenstvo už také slyšelo, že jen jeden z patnácti studentů se stane skutečným vrahem. Nebylo si tak docela jisté, co se stane s těmi ostatními čtrnácti, ale dovedlo si dost dobře představit, že když jste špatným studentem v koleji pro vrahy, může se vám tam stát něco horšího, než že po vás budou házet křídou a stravování ve studentské jídelně s sebou ponese určitou dávku nejistoty.

Na druhé straně každý souhlasil s tím, že škola pro vrahy nabízí nejlepší všeobecné vzdělání na světě. Kvalifikovaný vrah se bude cítit v jakékoliv společnosti jako doma a naučí se hrát alespoň na jeden hudební nástroj. Každý, kdo byl inhumován absolventem cechovní školy, mohl odpočívat v pokoji a spokojen, že byl anulován někým, kdo má vkus a dokáže být diskrétní.

A v neposlední řadě, co ho tady doma čekalo? Království tři kilometry široké a dvě stě třicet kilometrů dlouhé, které bylo během záplav prakticky celé pod vodou a ze všech stran ohrožováno silnějšími sousedy, kteří tolerovali jeho existenci jen proto, že kdyby nebylo tam, kde je, vedli by neustálou válku.

Oh, Mžilibaba[4] bývalo kdysi slavné království, v době, kdy takoví povýšenci jako Tsort nebo Efebe nebyli nic jiného než tlupa chudých nomádů, kteří si jediné své jmění — ručník — nosili na hlavě. Všechno, co z těch velkých dnů zbylo, byl drahý palác, který ruinoval své vlastníky, několik historických ruin v poušti, které nikdo nevlastnil, a — faraón si povzdechl — pyramidy.

Jeho předkové si na pyramidy potrpěli. Faraón ne. Pyramidy zničily zem, vysály ji hůř než ta řeka. Jediná kletba, kterou si dnes mohl dovolit uvalit na nějakou hrobku, zněla: „Kéž bys tak chtěla jít do hajzlu.“

Pravda, bylo tady několik pyramid, ke kterým cítil určité sympatie, ale to byly ty malé, dole v zahradě, které se stavěly pokaždé, když zemřela nějaká kočka.

Slíbil to chlapcově matce.

Artěla mu moc chyběla. Tenkrát, když začal mluvit o tom, že si vezme ženu, která není z království, došlo ke strašlivé hádce. Některé její zvláštní zvyky občas zaskočily a fascinovaly dokonce i jeho. Možná to byla právě ona, kdo v něm vyvolal tu podivnou nechuť k pyramidám — v Mžilibabě to bylo stejné jako cítit nechuť k dýchání. Slíbil jí, že Těpic půjde do školy mimo království. Na tom velmi lpěla. „Tady se lidé nikdy nenaučí nic nového,“ říkala. „Jenom si pamatují, co bylo.“

Kdyby si jen pamatovala, že nemá plavat v řece tak daleko…

Díval se, jak dva sloužící nakládají Těpicův cestovní kufr a připevňují ho na kočár, a poprvé za celou dobu společného života položil synovi na rameno otcovskou ruku.

Ve skutečnosti nevěděl, co má říci. Nikdy jsme neměli dost času, abychom se navzájem lépe poznali, pomyslel si. Je toho tolik, co jsem mu mohl dát. Pár pořádných výprasků by mu bylo neuškodilo.

„Hmm,“ prohlásil nakonec. „Takže, chlapče.“

„Ano, otče?“

„Tohle je poprvé, kdy se vydáváš z domova úplně sám —“

„Ne, otče. Loňské léto jsem strávil s lordem Hoptahem, nevzpomínáš?“

„Oh, vážně?“ Faraón si vzpomněl, že palác se mu v té době zdál poněkud klidnější. Myslel si, že je to těmi novými tapetami.

„No,“ pokračoval, „jsi už mladý muž, bude ti skoro třináct —“

„Dvanáct, otče,“ opravil ho Těpic trpělivě.

„Víš to jistě?“

„Minulý měsíc jsem měl narozeniny, otče. Koupil jsi mi ohřívadlo do lůžka.“

„To jsem udělal? Jak zvláštní. A řekl jsem ti proč?“

„Ne, otče.“ Těpic zvedl oči k otcově jemné, mírně překvapené tváři. „Ale bylo to skvělé ohřívadlo,“ dodal uklidňujícím tónem. „Mám ho rád.“

„Oh. Ano? Dobrá. Ehm.“ Jeho Veličenstvo syna znovu poněkud nepřítomně poklepalo po rameni, asi jako člověk, který podvědomě bubnuje prsty na desku stolu, zatímco se pokouší myslet. Zdálo se, že ho něco napadlo.

Sloužícím se konečně podařilo připevnit cestovní kufr za kočár a vozka stál vedle povozu a trpělivě čekal u otevřených dveří.

„Když se mladý muž vydává do světa,“ řeklo Jeho Veličenstvo poněkud nejistě, „jsou určité věci, jednoduše je důležité, aby sis pamatoval… No víš, svět je přece jen velký a narazíš v něm na velké množství… A samozřejmé především ve městě, kde je navíc ještě celá další řada…“ Král umlkl a neurčitě zamával jednou rukou ve vzduchu.

Těpic se na něj s porozuměním podíval.

„To je v pořádku, otče,“ řekl. „Dios, nejvyšší kněz, mi to všechno vysvětlil, myslím, jako abych se pravidelně myl a koupal a abych nechodil jako slepý, ale s otevřenýma očima.“

Otec několikrát pozorně zamrkal.

„A chodíš s otevřenýma očima?“ zeptal se.

„Jak to vypadá, tak ano, otče.“

„Oh. Výborně. Skvěle,“ řekl král. „Naprosto skvěle. To je opravdu dobrá zpráva.“

„Myslím, že už bych měl jít, otče. Jinak mineme odliv.“

„Jeho Veličenstvo přikývlo a začalo si poklepávat na kapsy.

„Ještě jsem… co jsem to…“ brumlalo, ale pak si vzpomnělo a vsunulo Těpicovi do kapsy malý kožený váček. Znovu se pokusilo opakovat obřad s ramenem.

„Taková maličkost,“ zabručelo polohlasem. „Ale neříkej to tetě. Ó, vždyť by to ani nešlo. Musela si lehnout. Bylo toho na ni trochu moc.“

Poslední, co ještě Těpicovi zbývalo, bylo jít a obětovat kuře u sochy Khufta, zakladatele Mžilibaby, aby předkova ruka řídila jeho kroky světem. Kuře nebylo zvlášť velké, a když už ho Khuft nepotřeboval, dal si ho král upéci k obědu.

Mžilibaba bylo opravdu malé, uzavřené království. Dokonce i pohromy, které se na ně občas snášely, byly spíš takové malé pohromičky. Všechna říční království, hodná toho jména, byla čas od času postižena nějakým tím obrovským neštěstím nebo nadpřirozenou katastrofou, zatímco největší hrůza, která postihla Staré království za posledních sto let, byla Žabí pohroma[5].

Ten večer, když vypluli z delty Mžilu a mířili přes Kruhové moře k Ankh-Morporku, vzpomněl si Těpic na kožený váček a prozkoumal jeho obsah. S láskou, ale také se svým typickým přístupem k věcem mu otec věnoval korkovou zátku, půl krabičky tuku na mazání sedel, malou bronzovou minci nejisté hodnoty a výjimečně uleželou sardinku.

Je všeobecně známo, že člověku, který má zemřít násilnou smrtí, se většinou neobyčejně zostří smysly a to, jak lidé notoricky věří, umožní jejich majiteli najít jiný způsob, jak se dostat z téhle bezvýchodné situace, než ten jediný, který se tak okatě vnucuje. Není to pravda. Tento jev je typickou ukázkou, jak se mozek chrání náhradní činnosti proti následkům šoku. Smysly se se zoufalou úporností zaměří na cokoliv jiného než na momentální problém — v Těpicově případě představovaný širokým pásem dlažebních kostek, vzdáleným zhruba pětadvacet metrů, který se rychle přibližoval — a doufají, že se vyřeší sám.

On se pak většinou skutečně vyřeší tak rychle, že si to majitel smyslů už ani neuvědomí.

Ať už je to jakkoliv, Těpic si najednou velmi ostře uvědomil věci kolem sebe. Způsob, jakým měsíční světlo stříbřilo střechy. Vůni čerstvého chleba, která k němu zavanula z nedaleké pekárny. Zabzučení chrousta, jenž mu proletěl kolem ucha a zmizel směrem vzhůru. Pláč dítěte, který sem doléhal odněkud z dálky, a štěkání psa. Tichý svist vzduchu s přihlédnutím k jeho řídkosti, která neumožňovala se v něm zachytit…

Ten rok jich do školy nastoupilo přes sedmdesát. Vrahové nemají nijak zvlášť náročné přijímací zkoušky, dostat se na školu bylo stejně snadné jako z ní vypadnout (umění bylo v tom, udržet se na ní a dostat se vždy v příslušný čas do následujícího ročníku). Nádvoří uprostřed budov cechu bylo nacpáno hochy, kteří měli společné dvě věci. Nadměrné cestovní kufry, na kterých seděli, a nadměrné šaty, zakoupené tak, aby do nich mohli dorůstat, ve kterých se tak trochu ztráceli. Několik optimistů si s sebou dokonce přivezlo zbraně, které jim ovšem byly hned během prvních týdnů zabaveny a odeslány domů.

Těpic si je pozorně prohlížel. Když jste jediným dítětem rodičů zaměstnaných svými vlastními věcmi natolik, že nemají čas se o vás starat, nebo dokonce všimnout si celé týdny vaší existence, má to jisté přednosti.

Pokud si pamatoval, byla jeho matka příjemná žena soustředěná sama do sebe jako gyroskop. Milovala kočky. Ona je nejen uctívala, to dělal v království každý, ale ona je měla navíc opravdu ráda. Těpic věděl, že uctívat kočky je v říčních královstvích tisíciletá tradice, ale měl podezření, že zmíněné kočky byly půvabná, královská stvoření; kočky jeho matky, to byli malí, žlutoocí ďáblíci, kteří škrábali, prskali a zničili, na co přišli.

Jeho otec trávil většinu času v obavách o království a občas vyhlásil, že je racek, i když to pravděpodobně souviselo s jeho celkovou zapomnětlivostí. Těpic příležitostně přemýšlel o svém vlastním početí, protože jeho rodiče se málokdy nacházeli na stejném místě, natož ve stejném stavu mysli.

Ale jak je vidno, stalo se a on byl ponechán, aby se vychoval sám, na základě teorie pokusu a omylu neboli zkusmo, v čemž mu průběžně překážela a občas pomohla celá řada vychovatelů. Ti najímaní otcem byli lepší, zvláště ti, které najal ve dnech, kdy létal hodně vysoko. Celou jednu nádhernou zimu měl Těpic jako vychovatele staršího pytláka, který lovil načerno ibisy a do královských zahrad se zatoulal, protože tam hledal zapadlý šíp.

To byla doba divokých honiček s vojáky, potulek po měsícem ozářených ulicích nekropole, a nejlepší ze všeho — seznámení s tlačným lukem, neuvěřitelně komplikovaným nástrojem, který za cenu vysokého rizika hrozícího jeho uživateli dokázal proměnit močál plný nevinného vodního ptactva ve stejný počet plovoucích lahůdkových paštiček.

Také začal v mnohem větší míře využívat knihovnu, a to včetně jejích zamčených částí — starý pytlák ovládal mnoho dovedností, s jejichž pomocí jim dokázal zajistit zábavné zaměstnání pro případ, že počasí právě nevyhovovalo —, které mu poskytly materiál pro mnoho hodin tichého a pozorného studia. Zvláště ho přitahoval Palác se zastřenými okny, kniha přeložená z khaliánštiny jistým gentlemanem, pro potěchu znalců, doplněná ručně kolorovanými tabulemi, vydaná v přísně omezeném počtu. Kniha byla mírně zmatená, ale velmi popisná a inspirující. Když se ho pak jeden afektovaný mladý vychovatel najatý kněžími pokusil zasvětit do jistých atletických technik, oblíbených klasickými pseudopolisany, Těpic o nich krátce zauvažoval a pak mladíka srazil k zemi stojanem na klobouky. Těpic nebyl vzdělaný. Vzdělání se na něm usadilo jako prach.

Ve světě mimo jeho hlavu začalo právě pršet. Další nová zkušenost. Samozřejmě, že už slyšel o tom, jak z nebe padá voda v malých kouscích. Prostě jenom nečekal, že těch kousků bude tolik. V Mžilibabě nikdy nepršelo.

Profesoři a magistři procházeli mezi chlapci, podobni velkým mírně opelichaným kosům, ale Těpic pozoroval skupinku starších studentů, kteří se klackovali kolem sloupořadí u vchodu do hlavní budovy. Ti byli také v černém — ale v jiných barvách černé.

To byl první úvod do terciárních barev, barev na druhé straně černé, těch barev, které dostanete, když černou rozdělíte osmistěnným hranolem. V nemagickém prostředí je téměř nemožné je popsat, ale pokud by to chtěl někdo přece jen zkusit, měl by začít tím, že vykouří něco ilegálního a dobře si prohlédne špaččí křídlo.

Mazáci si kriticky prohlíželi nové adepty. Těpic si prohlížel mazáky. Kromě zvláštních barev byly jejich šaty střiženy podle poslední módy. Ta inklinovala k hodně širokým kloboukům, vycpaným ramenům, projmutým pasům a špičatým střevícům, což dávalo jejich nositelům vzhled velmi dobře oblečeného hřebíku.

Budu takový jako oni, umínil si v duchu.

I když bych mohl být trochu líp oblečený, pomyslel si.

Vzpomněl si na strýce Podivena, jak při jedné ze svých krátkých, tajemných návštěv seděl na schodech s výhledem na Mžil. „Satén a kůže nejsou k ničemu. Ani žádné šperky. Nemůžeš si na sebe vzít nic, co se bude lesknout, vrzat nebo zvonit. Drž se hrubého hedvábí nebo sametu. Není důležité, kolik lidí inhumuješ, důležité je, kolika lidem se nepodaří inhumovat tebe.“

Běžel po střeše dost nerozumnou rychlostí, a to by mu teď mohlo pomoci. Jak prolétal obloukem uličkou, zkroutil se ve vzduchu a natáhl zoufale ruce. Cítil, jak špičkami prstů zavadil o římsu protějšího domu. Stačilo to k tomu, aby se otočil a narazil na zpuchřelé zdivo silou, která mu vyrazila zbytek dechu, jenž mu ještě zbýval. Pak sklouzl po hladké zdi…

„Chlapče!“.

Těpic zvedl hlavu. Vedle něj stál jeden ze starších vrahů, který měl oděv přepásán purpurovou šerpou přednášejícího. První skutečný vrah, kterého viděl, kromě strýce Podivena. Byl to celkem příjemný muž. Klidně byste si ho mohli představit, jak vyrábí třeba klobásky.

„Mluvíte na mě?“ zeptal se.

„Když oslovuješ učitele, tak vstaneš,“ oznámila mu růžová tvář.

„Ano? Vstanu?“ Těpic byl okouzlen. Přemýšlel, jak toho asi přednášející docílí. Až doposud nebyla kázeň v jeho životě ani zdaleka tou nejsilnější stránkou. Většina jeho vychovatelů natolik znervózněla ve chvílích, kdy se král rozhodl během výuky hřadovat na horní hraně dveří, že co nejrychleji prolétli připravenou látku a pak se zamkli ve svém pokoji.

„Ano, vstanu, pane,“ řekl učitel. Upřel oči do seznamu, který nesl v ruce.

„Jak se jmenuješ, chlapče?“ pokračoval.

„Princ Ptepic ze Starého království, království Slunce,“ odpověděl Těpic plynule. „Chápu, že neznáte etiketu, ale neměl byste mi říkat pane, a když se mnou mluvíte, měl byste vždy udeřit čelem o zem.“

„Patetic, říkáš?“ vrtěl učitel hlavou nad lejstry.

„Ne. Ptepic.“

„Aha, Těpic,“ prohlásil pedagog a zaškrtl si jméno na seznamu. Pak se na Těpice přívětivě usmál.

„Dobrá. Tak tedy, abychom si rozuměli, Vaše Veličenstvo,“ prohlásil. „Jmenuju se Chrochtobor Nivor, jsem váš třídní a správce vašich ubikací. Jste ve studijním kruhu Zmijí. Pokud si vzpomínám, tak na Ploše existuje přinejmenším jedenáct království Slunce, takže do konce týdne mě laskavě obdarujete krátkým domácím písemným cvičením, ve kterém podrobně popíšete zeměpisnou polohu a podmínky vaší země, politické zřízení, hlavní město, nebo město, které je sídlem vlády, a přístupovou cestu do ložnice hlavy státu dle vlastního návrhu. Na druhé straně, na celém světě existuje jenom jediný kruh Zmijí. Přeji ti hezký den, hochu.“

Obrátil se a zamířil k dalšímu zimou přikrčenému studentovi.

„Ten je slušnej,“ ozval se hlas za Těpicem. „V každým případě všechno, co po tobě chce, najdeš v knihovně. Ukážu ti kde, jestli chceš.“

Těpic se otočil. Mluvil k němu hoch stejného stáří a výšky, který vypadal, jako kdyby na něj byl jeho černý oděv — v hladké černi, určené prvnímu ročníku — našpendlen po kouscích. Hoch k němu napřahoval ruku. Těpic jí věnoval zdvořilý, nicméně chladný pohled.

„Ano?“

„Jak se jmenuješ, člověče?“

Těpic se narovnal. Už měl dost toho, jak s ním všichni jednali. „Člověče? Budu ti zřejmě muset dokázat, že mi v žilách koluje krev faraónů!“

Druhý chlapec se na něj beze strachu díval, hlavu nakloněnou k jedné straně, a na tváři se mu objevil slabý úsměv.

„A jistě by sis přál, aby ti tam zůstala?“

Pekárna byla přímo v uličce a hrstka zaměstnanců si vyšla na ranní vzduch, který byl v porovnání s pekárnou přece jen relativně chladný. Rychlé zakouření a chvilka oddechu od pekelné výhně pecí. Jejich rozhovor se donesl k Těpicovi, který visel vysoko ve stínech za jednu ruku na zpuchřelém okenním parapetu, zatímco jeho nohy zoufale škrabaly po stěně ve snaze nahmátnout spáru mezi cihlami.

Ještě není tak zle, pomyslel si. Zakopl jsi i hůř. Například na té pootočné straně Patricijova paláce, minulou zimu, když všechny okapy přetekly a stěny byly pokryté vrstvou ledu. Tohle není víc než 3, možná 3,2 obtížnosti. Když jsme si se starým Moštym vyrazili do města, chodili jsme raději po takovýchhle stěnách, než abychom se mačkali v přeplněných ulicích, je to jenom otázka perspektivy.

Perspektiva. Podíval se dolů na dvacet metrů věčnosti. U placatýho města, člověče, vzchop se. Nebo se raději pořádně chop toho parapetu. Špička pravé nohy nahmátla kus vypadlé omítky a zastrčila se do spáry mezi cihlami dřív, než jí došel signál z mozku, který se stále ještě cítil natolik nesvůj, že ho celý záchranný proces zajímal jen velmi vzdáleně.

Zhluboka se nadechl, švihl jednou rukou k opasku, vytrhl z něj dýku a zarazil ji mezi cihly kousek vedle sebe tak rychle, že na to zemská přitažlivost nestačila příslušně zareagovat. Chvilku zůstal nehybný, pomalu oddechoval a čekal, až se o něj gravitace zase přestane zajímat. Pak bleskově přesunul tělo stranou a pokusil se celý trik zopakovat.

Hluboko dole jeden z pekařů vyprávěl nějaký podařený vtip a podvědomě si z hlavy vytřásal kousky omítky. Zatímco se jeho kolegové smáli, balancoval Těpic, ozářený měsíčním světlem, na dvou plátcích nejlepší klačské oceli a pomalu posouval dlaně po stěně vzhůru k oknu, jehož parapet se stal jeho spásou.

Okno bylo pevně zavřeno. K jeho otevření by stačil silný úder, jenže ve chvíli, kdy by se k němu Těpic rozmáchl, by se pravděpodobně opět ocitl ve vzduchu. Smutně si povzdechl a s filigránskou jemností hodináře vytáhl z koženého pouzdříčka u pasu diamantové kružidlo a pomalu a opatrně načrtl na zaprášené skleněné tabuli kruh…

„Musíš si to odnést sám,“ oznámil mu Pomošt. „To je tady pravidlo.“

Těpic se podíval na svůj kufr. Zajímavý nápad. „Doma jsme na to měli lidi,“ řekl. „Eunuchy a tak.“

„Tak sis měl jednoho přivést s sebou.“

„Oni velmi špatně snášejí cesty,“ řekl Těpic. Po pravdě řečeno velmi rozhodně odmítl veškeré přesvědčování, že by si s sebou měl vzít alespoň nějaký malý doprovod, a Dios se na něj proto dlouho zlobil. To není dobrý způsob, říkal Dios, jak by měl člověk královské krve kráčet vpřed světem. Jenže Těpic trval na svém. Byl si jistý, že se vrazi nevydávají za svými úkoly v doprovodu služek a komořích. V téhle chvíli mu ten nápad najednou tak špatný nepřipadal. Zkusmo kufr nadzvedl a nakonec se mu podařilo vytáhnout si ho na rameno.

„Takže tvý lidi musí být pěkně bohatý, co?“ nadhodil Pomošt, který klátivě vykročil vedle něj.

Těpic o tom chvilku přemýšlel. „Ne, asi ne,“ odpověděl. „Oni hlavně pěstují melouny, česnek a takové věci. A stávají na ulicích a křičí ‚hurá‘!“

„To jako tví rodiče?“

„Jo ti? Ne, otec je faraón. Moje matka byla, myslím, jeho konkubína.“

„Já si myslel, že to je nějakej druh zeleniny.“

„Myslím, že ne. Nikdy jsme o tom nemluvili. No, ona stejně umřela, když jsem byl ještě docela malý.“

„To je hrozný,“ prohlásil Pomošt vesele.

„Šla si zaplavat v noci při měsíčku a vplula rovnou do chřtánu krokodýla.“ Těpic se snažil necítit se dotčen podivnou reakcí svého společníka.

„Můj otec dělá do kšeftu,“ prohlásil Pomošt, když procházeli branou.

„To je skvělé,“ prohlásil Těpic společensky. Cítil se všemi těmi novými zkušenostmi velmi zaskočen, ale přesto povinně dodal: „Já jsem sice do kšeftu nikdy nedělal, ale určitě tam budou samí skvělí lidé.“

Další hodinu nebo dvě zasvěcoval Pomošt, který se klátil životem stejně klidně, jako kdyby ho sám vymyslel, Těpice do tajemství kolejních ložnic, tříd a dalšího příslušenství. Sociální zařízení nechal z mnoha důvodů až na konec.

„Žádný?“ řekl nevěřícně.

„Máme spoustu kbelíků a takové věci,“ odpověděl mu Těpic nedbale, „a spoustu sloužících.“

„Není to vaše království trochu zastaralý?“

Těpic přisvědčil. „To ty pyramidy,“ řekl. „Zhltnou všechny peníze.“

„Drahý věcičky, to si dovedu představit.“

„No, vlastně ani ne. Staví se z kamene,“ povzdechl si Těpic. „U nás je spousta kamene,“ pokýval hlavou, „a taky písku. Kámen a písek. V tom jsme fakt dobří. Kdybys někdy potřeboval kámen a písek, pak jsme pro tebe ti praví. Drahé je vnitřní vybavení. Pořád ještě nemáme zaplacenou dědečkovu pyramidu, a ta nebyla nijak zvlášť veliká. Jenom tři místnosti.“ Těpic se obrátil a vyhlédl z okna, protože v té chvíli už byli zase nazpět ve společné ložnici.

„Celé království je zadlužené,“ řekl po chvíli tiše. „Už jsme dokonce, dlužní na naše dluhy. Vždyť proto jsem vlastně tady. Někdo prostě musí vydělávat peníze. Dneska se už královský princ nemůže jen tak potulovat po paláci a dělat ozdobu. Musí se pustit do světa a udělat něco užitečného pro společnost.“

Pomošt se opřel o okenní parapet.

„A nemůžete teda vybrat nějaký věci z těch starejch pyramid?“ zeptal se.

„Nebuď blázen.“

„No tak promiň.“

Těpic zachmuřeně pozoroval postavy dole.

„Je tady spousta lidí,“ řekl, aby změnil předmět hovoru. „Vůbec mě nenapadlo, že je škola tak veliká.“ Otřásl se. „A že tady bude taková zima.“

„Lidi ze školy pořád vypadávají,“ řekl Pomošt. „Nevydrží studium. Důležitá věc je vědět, co je co a kdo je kdo. Vidíš toho kluka támhle?“

Těpic sledoval jeho ukazující prst, mířící ke skupince starších studentů, kteří se opírali o sloupy u vchodu.

„Myslíš toho velkého? Který má obličej jako kožená bota?“

„Muchobert. Na toho si dávej pozor. Kdyby tě náhodou zval, abys k němu zašel do studovny na skleničku, nechoď.“

„A kdo je támhleten kudrnatý kluk?“ zeptal se Těpic. Ukázal na malého chlapce, kolem kterého se točila poněkud opotřebovaná dáma. Olizovala kapesník a otírala mu z obličeje špinavé šmouhy. Když nakonec kapesník zastrčila, začala mu upravovat vázanku.

Pomošt natáhl krk, aby lip viděl. „Á, to je nějakej novej kluk, Artur čísi. Ta jeho máma vypadá jako mumie,“ prohlásil nakonec. „Pořád na ní ještě visí, jak vidím. Ten dlouho nevydrží.“

„No já nevím,“ podíval se na něj Těpic. „My na těch našich mumiích taky dost visíme a už jsme přežili čtyři tisíce let.“

Nevelký kruh skla spadl dovnitř a tiše cinkl na podlaze. Dalších několik minut se neozval žádný zvuk. Pak se ozvalo tiché „puk, puk“ olejničky. Stín, který tak přirozeně ležel na okenním parapetu, té márnici masařek, se změnil na ruku pohybující se rychlostí rostoucí zeleniny k okenní kličce.

Tiše zaskřípal kov o kov a nakonec se okno v tichu popírajícím zákon tření pomalu otevřelo ven.

Těpic se přenesl přes okenní rám a zmizel ve stínu pod oknem.

Na minutu nebo dvě se místnost naplnila tou intenzivní nepřítomností zvuku, kterou působí osoba pohybující se výjimečnou opatrností. Znovu zažbluňkal olej a pak na padacích dveřích vedoucích na střechu tiše zasykla odsunovaná závora.

Těpic chvilku počkal, než ho chytil vlastní dech, a v tom okamžiku zaslechl zvuk. Byl téměř neznatelný, pohyboval se na hranici slyšitelnost, ale nebylo o něm pochyb. Někdo čekal na střeše u padacích dveří a teď právě rukou přidržel útržek papíru, který šustil ve větru.

Jeho vlastní ruka nechala závoru závorou. Pomalu a velmi opatrně přešel po špinavé podlaze a letmými doteky ohmatával stěnu, dokud nenarazil na dveře. Ani tentokrát nic neriskoval, použil olejničku a nechal z jejího konce nehlučně sklouznout kapku oleje do závěsů.

Vzápětí byl na druhé straně. Krysa, bez zájmu hlídkující v chodbě, kudy protahoval pořádný průvan, málem leknutím vyletěla z kůže.

Na konci chodbičky byly další dveře a pak už procházel bludištěm zaprášených skladovacích místností. Cestou nezahlédl jediná komínová dvířka. Střecha tedy bude rovná a přehledná.

Přidřepl na paty a vytáhl roličku s noži, jejíž sametová čerň se zdála ještě tmavší kalužinkou v už tak dost temné místnosti. Vybral si pětku, kterou dost lidí nemělo rádo, ale když jste ji jednou dostali do ruky, stála za to.

Krátce nato se nad okraj střechy zvedla jeho hlava a za ní napřažená ruka, připravená švihnout sebou kupředu a zkombinovat několik různých sil do té jediné, která pak vymrští do noční temnoty několik dekagramů svištící oceli.

Vedle padacích dveří seděl Měřice s černým notesem v ruce. Těpicovy oči sklouzly k dřevěné spojovací lávce, která byla vytažená na střechu a ležela rovnoběžně s jejím okrajem.

Věděl jistě, že nezpůsobil ani ten nejmenší šramot. Byl by přísahal, že profesor zaslechl, jak mu na záda dopadl Tépicův pohled.

Stařec zvedl holou hlavu.

„Děkuji vám, pane Těpici,“ prohlásil, „můžete pokračovat.“

„Ano, pane,“ řekl Těpic. Měl pocit, že to za těchto okolností tak nějak nestačí. Dodal tedy: „Děkuji vám, pane.“

Do smrti si bude pamatovat první noc ve společné ložnici. Byla tak dlouhá, aby se v ní vedle sebe uložilo všech osmnáct hochů kruhu Zmijí, a tak studená, že nahrazovala život v přírodě. Její návrhář musel celou dobu myslet na pohodlí, přesněji řečeno na to, jak se mu co nejdokonaleji vyhnout — nakonec se mu podařilo vytvořit místnost, kde bylo vždycky chladněji než venku.

„Myslel jsem, že budeme mít každý vlastní pokoj,“ řekl Těpic.

Pomošt, který si zabral v té obrovské lednici nejméně profukované místo, na něj kývl.

„Později,“ řekl. Potom se natáhl na své lůžko a bolestivě zamrkal. „Myslíš, že konce těch per přibrušují?“

Těpic mlčel. Nechtěl přiznat, že ta postel je mnohem pohodlnější než lůžko, na kterém spával doma. Jeho rodiče, protože byli urozeného rodu, brali jako samozřejmost, že jejich děti žijí v podmínkách, za kterých by se s vámi odmítaly bavit i mušky muchničky.

Natáhl se na tenké matraci a rozebral si události dne. Byl zapsán jako vrah, no dobrá, tedy jako vrah-student, protože uběhlo víc než sedm hodin a oni mu zatím do ruky nepůjčili jediný nůž. Na druhé straně zítra je taky den.

Pomošt se k němu naklonil.

„Kde je Artur?“

Těpic se podíval na postel proti sobě. Přesně v jejím středu byl až dojemně malý uzlíček šatstva, ale ani stopa po jejich předpokládaném uživateli.

„Myslíš, že utekl?“ zeptal se a přeletěl očima okolní stíny.

„No, možný by to bylo,“ přikývl Pomošt. „To se stává často, víš. Maminčin mazlíček, poprvé sám z domova —“

Dveře na konci místnosti se otevřely a jimi pomalu pozpátku vcouval Artur, který za sebou táhl velkého a velmi neochotného kozla. Musel se zvířetem zápasit o každý krok, o který ho popotáhl uličkou mezi postelemi dál.

Chlapci několik minut beze slova přihlíželi. Artur nakonec kozla přivázal v nohách své postele, vyklopil uzlík šatstva na pokrývku, vybral si z hromádky několik černých svící, hrst bylin, provázek s několika zvířecími lebkami a kus křídy. Pak nakreslil kolem své postele dvojitý kruh, klekl na buclatá kolena a prostor mezi oběma linkami vyplnil tou nejodpornější směsicí okultních značek, jaké kdy Těpic viděl. Když byly k Arturově spokojenosti všechny, postavil do strategických bodů svíce a zapálil je. Prskaly a vydávaly zápach, který naznačoval, že by bylo lepší, kdyby slušný člověk raději nepátral po tom, z čeho jsou vyrobeny.

Chlapec pak z nepořádku na posteli vytáhl krátký nůž s rudou rukojetí a natáhl se ke kozlovi —

Do temene hlavy ho udeřil polštář.

„Šašku! Ty malej farizejskej blbečku!“

Artur upustil nůž a propukl v pláč. Pomošt se posadil na posteli.

„To jsi byl ty, Popsalsejre!“ prohlásil. „Já tě viděl!“

Popsalsir, hubený mladík se zrzavou kšticí a obličejem samá piha, se na něj beze hněvu podíval.

„No, myslím, že je toho trochu příliš,“ prohlásil. „Jeden se s těmi jeho náboženskými obřady pořádně nevyspí. Tím chci říct, že dneska už si večer před spaním říkají modlitbičky jenom malé děti, my máme studovat na vrahy —“

„Víš co, Popsalsejre? Raděj buď zticha,“ vykřikl na něj Pomošt. „Tenhle svět by byl určitě o něco lepší, kdyby se modlilo víc lidí, abys věděl. Já se sice taky nemodlím tak často, jak bych měl —“

Uprostřed věty ho umlčel hozený polštář. Vyskočil z postele a s napřaženými pěstmi se vrhl na zrzouna. Zatímco se zbytek osazenstva ložnice seběhl kolem zápasící dvojice, vyklouzl Těpic z lůžka a došel k Arturovi, který seděl na pelesti své postele a vzlykal.

Nejistě ho poklepal po rameni na základě nejasného předpokladu, že takové věci lidi uklidňují.

„Kvůli tomu bych nebrečel, mladíku,“ řekl neohrabaně.

„No jo, ale — ale všechny ty runy se rozmazaly,“ prohlásil mezi vzlyky Artur. „A teď už je pozdě! To znamená, že v noci na mě přijde Velký Orm a namotá mi vnitřnosti na hůl.“

„Vážně?“

„A taky mi vycucne oči, říkala maminka.“

„Žjó!“ vykulil Těpic oči „Fakticky?“ Byl velice rád, že má postel přímo proti Arturovi, a to mu poskytne ničím nerušený výhled. „A co to máte za náboženství?“

„Jsme řád výhradně schválených ormistů,“ oznámil mu Artur. Pak se hlasitě vysmrkal. „Všiml jsem si, že ty se nemodlíš,“ dodal po chvilce, „ty nemáš boha?“

„Ale jo,“ přiznal Těpic váhavě. „O tom není pochyb.“

„Mám pocit, že o něm nechceš mluvit, co?“

Těpic zavrtěl hlavou. „Ani nemůžu,“ řekl, „rozhodně ne tady. Víš, on by mě tady neslyšel.“

„To můj bůh mě slyší kdekoliv,“ prohlásil Artur zaníceně.

„No, tak ten můj by měl potíže zaslechnout mě, kdyby stál na druhém konci místnosti,“ přiznával Těpic. „Někdy je to pěkně trapné.“

„Nejsi náhodou ofílián, že?“ nadhodil Artur. Offler byl krokodýlí bůh a neměl uši.

„Ne.“

„Tak jakého boha vlastně uctíváš?“

„No, víš, já ho vlastně tak docela neuctívám,“ řekl Těpic rozpačitě. „Ale jinak je docela fajn. Je to můj otec, když už to musíš vědět.“

Arturovy začervenalé oči se rozšířily.

„Ty jsi boží syn?“ zašeptal.

„No, ono to tam u nás patří k tomu, když je člověk králem,“ vysvětloval mu Těpic spěšně. „Nemusí celkem nic dělat. Víš, oni vlastně celou zem řídí knězi. Jenom zajišťuje, aby byly každý rok záplavy, a slouží Velké krávě nebeského oblouku. No vlastně sloužil.“

„Velké krávě —“

„To byla moje matka,“ vysvětloval Těpic. „Je to všechno takové trapné.“

„A drtí taky lidi?“

„Myslím, že ne. Rozhodně o tom nikdy nemluvil.“

Artur se natáhl k nohám postele. Kozel v tom zmatku přežvýkal provaz, vyběhl dveřmi a v duchu si umiňoval, že v budoucnosti se každé víře vyhne obloukem.

„Mám strach, že z toho bude nějaký hrozný malér,“ popotáhl Artur. „Ty bys asi nemohl požádat otce, aby to Velkému Ormovi vysvětlil, co?“

„Možná že by mohl,“ řekl Těpic nejistě. „Stejně jsem chtěl zítra psát domů.“

„Velkého Orma normálně najdeš v podsvětí,“ vysvětloval Artur, „odkud pozoruje veškeré naše činy. No, spíš veškeré mé činy. Víš, zůstali jsme jenom s mámou a ta už nedělá skoro nic, co by stálo za pozorování.“ „Spolehni se, určitě mu to napíšu.“

„Myslíš si, že Velký Orm přijde už dnes v noci?“

„Řekl bych, že spíš ne. Požádám otce, aby nezapomněl a řekl mu to.“

Na druhém konci ložnice klekl Pomošt Popsalsirovi na záda a opakovaně mu tloukl hlavou o stěnu.

„Řekni to znovu,“ poroučel. „Tak do toho — ‚není nic špatného na tom…‘ no!“

„ ‚Není nic špatného na tom, když je chlapec natolik mužem‘ — běž k čertu, Mošťáku, ty mizernej —“

„Nějak tě neslyším, Popsalsejre,“ trval na svém Pomošt.

„— ‚že odříká své modlitby před ostatními chlapci‘, ty hnusáku!“

„Dobrá. A příště na to nezapomeň.“ Když zhasla světla, ležel Těpic v posteli a přemýšlel o víře. Byla to hrozně složitá věc.

Údolí Mžilu mělo své vlastní bohy, kteří neměli nic společného s ostatním světem. Bylo na tuhle skutečnost vždycky výjimečně pyšné. Bohové byli moudří a spravedliví a řídili život lidí zkušeně a prozíravě, o tom nebylo pochyb, ale přesto v tom byla tu a tam nějaká hádanka.

Tak například Těpic věděl, že jeho otec působí, že vychází a zapadá slunce, že dochází ke každoročním blahodárným záplavám a tak podobně. To bylo v základě to, co dělali faraónové už od doby Khuftovy, takže jste nemohli chodit kolem a pochybovat o tom. Otázka však spočívala v tom, jestli působil na východ slunce jen v údolí, nebo na celém světě. Že má na svědomí to v údolí, to se zdálo celkem přiměřené a normální, koneckonců ani jeho otec nemládl, ale bylo dost obtížné představit si, jak slunce vychází všude jinde a v údolí ne. To vedlo Těpice k další tísnivé myšlence, že by třeba slunce vyšlo i tehdy, kdyby na ně otec zapomněl, a to už zavánělo záležitostmi státu. Nikdy neviděl, že by otec dělal něco zvláštního proto, aby slunce vyšlo, to musel přiznat i sám sobě. Člověk by v době kolem svítání očekával alespoň nějaké to hekání nebo funění. Jenže jeho otec nikdy nevstal dřív, než se v posteli v klidu nasnídal. A slunce stejně vyšlo.

Nějakou chvíli mu trvalo, než usnul. Postel, ať si Pomošt říkal, co chtěl, byla příliš měkká, vzduch příliš studený, a co bylo nejhorší, nebe za okny příliš temné. Doma bývala obloha plná světelných záblesků z nekropole, tichých plamenů a záře, strašidelná, ale důvěrně známá, která dodávala jistotu. Bylo to, jako by vás přes údolí pozorovali všichni předkové. Ta tma se mu nelíbila.

Následující noci se pokusil jeden z chlapců, původem z malé zemičky kdesi na pobřeží, se stydlivým výrazem strčit svého souseda z vedlejší postele do velkého koše a zapálit. O noc později se Komixyn, ten co měl postel hned u dveří a pocházel ze vzdáleného pralesního království, natřel na zeleno a sháněl dobrovolníka, který by byl ochoten nechat si vytáhnout střeva a omotat je kolem stromu. Ve čtvrtek vypukla v ložnici menší válka mezi skupinkou, která uctívala Bohyni v jejím vtělení Měsíce, a tou druhou, která naopak uctívala Bohyni v podobě obrovské macaté ženské s enormním zadkem. Potom zasáhli profesoři a vysvětlili jim, že víra je sice hezká věc, ale nic se nesmí přehánět.

Těpic měl podezření, že nepřesnost je neomluvitelná. Ale je vůbec možné, aby se starý Měřice dostal k věži dřív než on? Těpic tam mířil tou nejkratší cestou. Stařík ho nemohl předstihnout. Jenže, jestli vám to nevadí, tak to ho nemohl předstihnout ani předtím, cestou k lávce… Musel ji sundat už předem a pak prostě vylézt na střechu, zatímco já jsem šplhal po stěně, pomyslel si Těpic, ale nevěřil z toho jedinému slovu.

Přeběhl po hřebeni střechy, všechny smysly napjaté, aby včas odhalil uvolněné tašky nebo drátěné překážky. Jeho představivost vyplnila většinu okolních stínů číhajícími postavami.

Pak se před ním vztyčila věž s gongy. Zastavil se a začal si ji prohlížet. Viděl ji předtím snad už tisíckrát a mnohokrát ji i zlezl. Měla sice maximálně 1,8, ale obrovská mosazná kopule na jejím vrcholku představovala velmi zajímavou stavbylezeckou chuťovku. Byl to takový proslulý orientační bod. Teď mu to připadalo tím horší. Věž se před ním výhružně tyčila jako varovný prst, který trčí k šedému nebi.

Postupoval mnohem pomaleji a přibližoval se k věži šikmo po velké nakloněné střeše. Napadlo ho, že nahoře na kopuli je i jeho monogram, stejně jako Moštyho iniciály a jako vyrytá jména tisíce mladých vrahů, a zůstane tam, i kdyby dnes v noci zemřel. To ho přece jen trochu uklidnilo. Ale ne moc.

Odmotal od pasu lanko, provedl jednoduchý hod vzhůru a zachytil hák na široké římse, která běžela kolem dokola celé věže těsně pod kopulí. Zatáhl a zaslechl tiché cinknutí, jak se hák zachytil.

Pak se jednou nohou zapřel za velký krbový komín a zatáhl za lanko ze všech sil.

Naprosto tiše a nečekaně se velký kus římsy vysunul ven a upadl.

Ozvala se rána, když trosky dopadly na střechu o kus níž a s hlukem se rozsypaly na menší části. Pak uběhlo několik bezdechých chvil a jednotlivé zbytky zabubnovaly na ulici hluboko dole. Zaštěkal pes.

Nad střechami vládlo ticho. Na místě, kde ještě před okamžikem Těpic stál, se proháněl slabý vánek, který čeřil rozpálený vzduch. Po několika minutách se mladý vrah vynořil z nejhlubšího stínu za krbovým komínem a na tváři měl podivný, téměř hrozný úsměv.

Nic, co zkoušející udělá, není proti předpisům. Klienti vrahů bývali pravidelně natolik bohatí, že si mohli najmout dokonalou ochranu, a to včetně vlastních vrahů[6]. Měřice se ho nepokoušel zabít, pokoušel se ho jenom dostat do situace, kdy by se zabil sám.

Přesunul se k základně věže a vyhlédl si jednu okapovou rouru. K jeho překvapení nebyla pokryta všekluzem, ale zato jemně tápajícími prsty nahmátl otrávené jehly, natřené na černo a nalepené na zadní stranu roury. Ulomil jednu malými kleštičkami a očichal ji.

Destilovaný nafučin! Pěkně drahá věcička s velmi zvláštními účinky. Těpic vytáhl z opasku malou fiólu a do ní uložil všechny jehly, které se mu podařilo najít, pak si natáhl pancéřové rukavice a s rychlostí lenochoda začal vystupovat vzhůru.

„Takže v takovém případě se vám může stát, že při pohybu městem ve chvíli, kdy vykonáváte úkol vám svěřený nebo od vás vyžadovaný, narazíte na někoho jiného z cechu, třeba i na gentlemana, se kterým právě sdílíte pracovnu. To je naprosto v pořádku a — copak to tam děláte, pane Pomošte, ne, neříkejte mi to, raději to nechci vědět, ale navštivte mě hned po hodině, správně. Každý se musí bránit, jak nejlépe dovede. Jenže jsou tady především jiní nepřátelé, kteří budou kontrolovat každý váš krok a proti kterým jste zatím velmi málo vybaveni, protože — a to je kdo, pane Popsalsire?“

Měřice se obrátil od tabule stejně čile jako sup, který právě zaslechl smrtelný chropot, a ukázal roubíkem křídy na Popsalsira, který vyděšeně polkl.

„Cech zlodějů, pane?“ vypravil ze sebe zkusmo.

„Pojďte sem, mladíku.“

Po studentských ložnicích se šeptalo, co všechno už v minulosti Měřice udělal lajdáckým a nepozorným studentům. Ty pověsti byly vždy velmi neurčité, ale o to strašlivější. Třída se uvolnila. Měřice se pravidelně soustředil na jednu jedinou oběť, takže teď stačilo tvářit se bystře a užít si představení. Popsalsir, rudý až za ušima, vstal a šoural se uličkou mezi lavicemi kupředu.

Starý profesor si ho zamyšleně změřil.

„Tak prosím,“ prohlásil pak pomalu, „tady tedy máme J. Popsalsira, který se krade po skřípajících střechách. Pohleďte na ty odhodlané uši. Všimněte si toho dokonalého postavení kolen!“

Třída se povinně zasmála. Popsalsir se na ně přiblble zašklebil a obrátil oči v sloup.

„Ale kdo jsou ti pochmurní nepřátelé, kteří se mu neustále drží v patách, no? Když vám to, pane Těpici, připadá tak humorné, že nejste s to zdržet se smíchu, mohl byste být tak laskav a vysvětlit to tady panu Popsalsirovi?“

Těpicovi zamrzl smích na rtech. Měřičův pohled se do něj zavrtával jako nebozez. Je úplně stejný jako nejvyšší kněz Dios, pomyslel si Těpic. Věděl, co se od něj čeká, a v duchu si pomyslel „tak to si tedy počkáš, tu radost ti neudělám“. Předpokládalo se totiž, že ho otázka zaskočí a on dostane strach.

„Špatná příprava,“ prohlásil pohotově. „Bezstarostnost. Nedostatek soustředění. Špatně udržované nářadí. Ah, ano, a taky přílišná sebedůvěra, pane.“

Měřice se mu chvilku díval přímo do očí, ale tohle Těpic mnohokrát nacvičoval s palácovými kočkami.

Nakonec vyučujícímu přeletěl po tváři krátký úsměv, který toho neměl s veselostí mnoho společného. Měřice vyhodil křídu do vzduchu, hbitě ji zachytil a prohlásil: „Pan Těpic má naprostou pravdu. Zvlášť co se té sebedůvěry týče.“

Nakonec narazil na římsu a ta vedla k — jak jinak — svůdně otevřenému oknu. Římsa byla politá olejem a Těpic investoval několik minut do toho, že do několika prasklin v omítce našrouboval záchytné horolezecké skoby. Zavěsil se pohodlně vedle okna a začal z příslušné kapsy vytahovat větší počet krátkých kovových tyček, které byly na koncích opatřeny osazením a závitem. Po několika vteřinách hbité práce měl sestavenou asi metr dlouhou tyč, na jejíž konec připevnil malé zrcátko.

Byť s jeho pomocí pátral sebepečlivěji, v šeru za otevřeným oknem neodhalil nic zajímavého. Zatáhl zrcátko nazpět a podnikl další pokus. Vycpal svou kapuci rukavicemi a opatrně ji vsouval do místnosti, aby vyvolal dojem hlavy, která se snaží držet ve stínu. Téměř s jistotou čekal, že se do ní zarazí nějaká otrávená šipka nebo jiná střela, ale nestalo se vůbec nic.

Navzdory horké noci mu začínalo být chladno. Černý samet sice dobře vypadal, ale to bylo asi tak všechno, co se o něm dalo říci. Vzrušení a námaha způsobily, že Těpic teď na sobě nesl několik deci studené vody.

Posunul se dál.

Na okenním parapetu byl slaboučký černý drátek a těžké pilové ostří přišroubované k dolní části vysunutého okenního rámu. Bylo jen otázkou vteřin zaklínovat rám tam, kde byl, tedy v horní poloze, a pak přeříznout drátek. Rám sice o maličko poklesl, ale to bylo vše. Těpic se spokojeně ušklíbl do tmy.

Průzkum místnosti delší tyčí ukázal, že její spodní část tvoří podlaha, na které nejsou žádné větší překážky. Byl tam také další drát, natažený zhruba ve výši prsou. Stáhl tyč nazpět, přišrouboval na její konec malý háček, zachytil jím drát a zatáhl.

Ozvalo se tupé zadrnčení ukryté kuše a pak zvuk střely, která narazila do staré omítky.

Kus vláčného jílu, připevněný na opačný konec téže tyče, kterým pomalu poklepával po zemi v temné místnosti, ho odměnil několika velmi ošklivými nášlapnými hřeby. Byly z mosazi, takže kdyby byl provedl jen obyčejný magnetový průzkum, nebyl by je našel.

Na chvíli se zamyslel. V malém vaku na zádech měl mimo jiné i natahovací pasáky. Pokud jste se v nich měli pohybovat po místnosti, byly hrozně nepohodlné, nicméně si je přece jen natáhl. (Pasáky byly kovem vyztužené návleky na boty. Chránily šlapky. To je takový vrahovský žertík.) Koneckonců, Měřice byl přece jen mistr jedů. Nafučin! Jediné škrábnutí, a Těpic by se byl rozmazal po stěnách. Nemuseli by ho pohřbívat, stačilo by na hřbitově upravit kopeček hlíny[7].

Pravidla. Měřice se bude přesně držet pravidel. Nemůže ho zabít jen tak, bez varování. Bude se neustále snažit, aby se zkoušený buď nedbalostí, nebo přílišnou sebedůvěrou připravil o život sám.

Lehce seskočil na podlahu uvnitř a chvilku počkal, než si jeho oči zvykly na temnotu v místnosti. Několik zkusmých pohybů tyčí ukázalo, že další dráty už tady nejsou. Pod nohama se mu ozvalo tiché zaskřípění, jak jeden z jeho pasáků rozdrtil nášlapný hřeb.

„Právě včas. Takže pokračujte, pane Těpici.“

Měřice stál v rohu. Těpic slyšel tiché zaškrabání tužky v notesu, jak si udělal nějakou poznámku. Pokusil se vypudit profesora z mysli a myslet.

Na posteli ležela postava přikrytá od hlavy k patě pokrývkou.

Tak to byla poslední část zkoušky. Tohle byla místnost, kde se všechno rozhodne. Tohle byla ta část, o které vám úspěšní studenti nikdy nic neřekli. A těch neúspěšných už jste se zeptat nemohli.

Těpicova mysl se naplnila mnoha možnostmi volby. V takových okamžicích by byl opravdu potřeboval nějaké božské vedení. Tak kde jsi, tati?

Záviděl svým spolužákům jejich bohy, kteří byli nehmotní a nepostižitelní a žili někde hodně daleko, jako třeba na vrcholku nějaké vysoké hory. V takové bohy mohl člověk opravdu věřit. Jenže bylo hrozně těžké věřit v boha, se kterým jste se každý den viděli u snídaně.

Shodil z ramene samostříl a sešrouboval promaštěné součástky. Nebyla to ta správná zbraň, ale nože už mu došly a na foukačku měl příliš vyschlo v ústech. Z rohu místnosti se k němu doneslo slabé klepání. Měřice si poťukával tužkou o zuby.

Mohla by to být jenom figurína. Jenže jak to má zjistit? Ne, musí to být skutečně člověk. Vypráví se ledacos. Co kdyby zkusil znovu tyč…

Zavrtěl hlavou, pozvedl samostříl a pečlivě zamířil.

„Takže, jakmile vám to bude vyhovovat, můžete začít, pane Těpici.“

Tak.

Tak tady zjišťovali, jestli jste schopni zabít. A přesně to se teď Těpic pokoušel zahnat ze své mysli. Věděl, že on to nedokáže.

Každou osmotu odpoledne měli předmět politická situace a opatření s lady L’Est, jednou z mála žen, které dosáhly v cechu vysokého postavení. V zemích kolem Kruhového moře se většina zasvěcených všeobecně shodovala v tom že kdo se chce dožít vyššího věku, neměl by nikdy stolovat, s lady L’Est. Bižuterie na její ruce obsahovala dost jedů na to, aby inhumovala menší město. Její krása byla omračující, ale byl to ten druh vypočítané krásy, které žena dosáhne pomocí týmu zkušených umělců, manikýrek, kosmetiček, omítkářů, korzetářů, krejčích a tří hodin perné práce před snídaní den co den. Když kráčela, ozývalo se tiché skřípění velrybích kostic zatížených na hranici únosnosti. Chlapci se učili. Když mluvila, nepozorovali její postavu, ale prsty.

„Takže,“ říkala právě, „teď posuďme situaci, jaká byla před založením cechu. V tomto městě a pochopitelně na mnoha jiných místech světa civilizace vzkvétá a vyvíjí se díky pružným změnám zájmů mezi mnoha velkými a mocnými společnostmi.

Ve dnech před založením cechu většinou končily snahy o další postup v rámci těchto společností v politováníhodných nedorozuměních, která byla založena na výjimečně silných předsudcích. To samozřejmě přinášelo průvodní jevy, jež měly nežádoucí účinky na všeobecné zájmy města. Prosím, byla bych ráda, abyste si uvědomili, jak se říká, že tam, kde vládnou neshody, nedaří se obchody.

A to není všechno, ani zdaleka ne.“ Přitiskla si ruce na hruď. Ozval se zvuk připomínající praskot lodního trupu galeony, která se probíjí bouří proti větru.

„Tak se naprosto jasně vynořila nutnost vytvořit nějaké třeba krajní, ale zároveň zodpovědné prostředky, které by srovnaly neodstranitelné rozdíly,“ pokračovala. „Tak byl položen základní kámen cechu. Jaká nádhera —“ náhlé vzepětí jejího hlasu vytrhlo přinejmenším tucet mladých mužů z jejich soukromých zálib, kterým se tiše věnovali, „— to musela být! Jaké štěstí, když se člověk podílel na těch nádherných dnech, kdy muži pevných morálních zásad ukovali nejdokonalejší politický nástroj, který snad zastíní jen armáda. Jak šťastní jste dnes vy, kteří můžete studovat a učit se pod dohledem cechu, který požaduje tolik v rámci společenské výchovy, ovládání těla a dalších jemných dovedností, a přece vám nabízí i moc, která kdysi náležela jen bohům. Skutečně, svět je jen měkkýš, jakého si vyberete…“

Během polední přestávky, kterou drželi za stájemi, se jim to všechno pokusil Pomošt přeložit. „Vím, co znamená determinovat vztah na základě extrémního předsudku,“ prohlásil Popsalsir ledabyle. „To znamená inhumovat sekerou.“

„To tedy, k sakru, vůbec nic takovýho neznamená,“ odporoval mu Pomošt.

„Jak to zrovna ty můžeš vědět?“

„Naše rodina je ve kšefte už bůhví kolik let,“ odpověděl klidně Pomošt.

„Pch,“ prohlásil Popsalsir. „Obchod.“

Pomošt se nikdy podrobněji nezmiňoval, o jaký druh obchodu se to jedná. Mělo to něco společného s převáděním položek a krytím potřeb, ale jaké položky a jaké potřeby to přesně jsou, z jeho řeči nikdy nevyplynulo.

Poté, co Popsalsira několikrát udeřil, vysvětlil Pomošt opatrně, že determinovat vztah na základě extrémního předsudku neznamená jednoduše to, že bude inhumována příslušná oběť, a to přednostně co možná nejtvrdším způsobem, ale že musí následky pocítit všichni její spolupracovníci a zaměstnanci. Trest se musí odrazit na obchodních případech, na budově postiženého a v celém širém okolí, aby si každý zúčastněný uvědomil, že postižený byl velmi nemoudrý a udělal si nepřátele, kteří se dovedou opravdu rozzlobit a pak používají nevybíravé prostředky.

„Páni,“ prohlásil Artur.

„Oh, to celkem nic není,“ prohlásil Pomošt, „ale jeden rok, akorát na svátek Prasečí hlídky se vypravil můj dědeček s celým účetním oddělením na nějakou hrozně důležitou konferenci s lidma ze Středu a patnáct těl už nikdy nikdo neviděl. Moc špatný, taková věc. Umrtví to na nějakej čas celej obchodní svět.“

„Celý obchodní svět, nebo jen tu jeho část, která plave obličejem dolů v řece?“ zeptal se Těpic.

„To je právě ono. Nejlíp kdyby to bylo, jak říkáš,“ vysvětloval Pomošt a smutně potřásal hlavou. „Víš, jak to myslím. Čistý. Proto mi otec navrhl, abych vstoupil do cechu. Víš, dneska musíš věnovat taky nějakej čas faktický práci, nemůžeš se pořád jenom zabývat stykem s veřejností.“

Konec samostřílu se chvěl.

Ve škole se mu líbilo skoro všechno, stavbylezectví, studium hudby, všeobecné vzdělání. Jen skutečnost, že skončí zabíjením lidí, mu neustále ztrpčovala život. Nikdy nikoho nezabil.

A v tom je celý ten vtip, řekl si v duchu. Tohle je situace, kdy všichni zjistí, jestli to dokážeš, a především to zjistíš ty sám.

Jestli to teď neprovedu správně, jsem mrtvý.

Měřice si ve svém koutě začal pobrukovat jakýsi nepříliš optimistický popěvek.

Tady byla ta cena, kterou cech platil za své oprávnění. Musel dohlížet na to, aby se v řadách hotových studentů neobjevovali neopatrní, neochotní, nebo dokonce, obrazně řečeno, vražedně neschopní vrazi. Nikdo nikdy nepotkal studenta, který testem neprošel.

Ale lidé vždycky neuspějí. Jenže vy je prostě nepotkáte. Možná že pod tou pokrývkou je právě jeden z nich, třeba je to dokonce Pomošt nebo Komixyn nebo některý jiný z kluků. Ten test dělali dnes v noci všichni. Možná, že když neuspěje, bude pod tou přikrývkou už za chvíli ležet on…

Těpic se pokusil zamířit na nehybnou postavu.

„Ehmm,“ zakašlal najednou examinátor.

Těpic měl sucho v hrdle. Panika se v něm začala zvedat jako opilcova večeře.

Zuby se mu snažily za každou cenu rozdrkotat. Páteř ho mrazila, šaty se změnily ve sbírku mokrých hadrů. Svět zpomalil běh.

Ne. Neudělá to. To náhlé rozhodnutí ho zasáhlo jako cihla v temné uličce a téměř stejně ho zaskočilo. Nebylo to tím, že by nenáviděl cech nebo nějak zvláště nesnášel Měřice, ale tohle nebyl způsob, jak někoho vyzkoušet. Bylo, to úplně špatně.

Rozhodl se, že neuspěje. No, co s tím tady teď ten stařík asi může dělat?

Ale neuspěje efektně.

Obrátil se čelem k Měřičovi, mírumilovně se mu zadíval do očí, potom natáhl ruku s kuší ledabyle kamsi doprava, pozvedl ji a stiskl kohoutek.

Ozvalo se kovové zadrnčení.

Pak to plechově zařinčelo, jak se střela odrazila od hlavičky velkého hřebu v okenním rámu. Měřice se stačil tak tak sehnout, když mu zasvištěla nad hlavou. Sklouzla po držáku na pochodně upevněném‚ na stěně a s předením divoké kočky proletěla Tépicovi kolem zsinalého obličeje.

Zazněl dutý náraz, střela se zarazila do pokrývky a pak se rozhostilo ticho.

„Děkuji váni, pane Těpici. Kdybyste byl tak laskav a vydržel se mnou ještě chvilku.“

Starý vrah se sklonil nad černým notesem a tiše pohyboval rty.

Nakonec vzal tužku, která z něj visela na krátkém konopném provázku, a na kousek zvláštního růžového papíru udělal několik značek.

„Netrvám na tom, abyste to převzal z mých vlastních rukou,“ prohlásil nakonec, „po tom všem. Nechám to ležet na stole u dveří.“

Nebyl to nějak zvlášť skvělý úsměv, spíš nevýrazný a suchý, úsměv, jehož vřelost už dávno vyklokotala. Tak se lidé obvykle smáli, když už byli alespoň dva roky mrtví a celou tu dobu leželi pod horkým sluncem pouště. Ale člověk tak nějak cítil, že se snaží.

Těpic se ani nepohnul. „Uspěl jsem?“ zeptal se.

„Nakonec to tak dopadlo, jak se zdá.“

„Ale —“

„Určitě víte, že máme zakázáno diskutovat se studenty o zkouškách. V každém případě vám řeknu jednu věc. Já osobně ty moderní okázalé techniky v lásce nemám. Přeji vám dobrý den.“ Měřice tiše zmizel.

Těpic pomalu přešel ke stolu u dveří a zděšeně se podíval na růžový papír, který tam ležel. Zvyk, ta železná košile, ho přinutil vzít si jemné klíšťky, do nichž ho uchopil.

Byl skutečně pravý. Měl příslušnou pečeť cechu a rozběhlou škrábaninu, což byl nade vší pochybnost Měřičův podpis — vídával ho často, většinou na spodním okraji písemných testů, společně s poznámkami typu 4 — 4—, zastavte se u mne.

Pomalu přešel k tělu na posteli a odhrnul přikrývku.

Byla skoro jedna hodina v noci. Noční Ankh-Morpork se právě začínal probouzet.

Nahoře na střechách, v tom vzdušném světě zlodějů a vrahů, byla tma. Zato dole se valil život ulicemi města jako přílivová vlna.

Těpic procházel davem jako omámený. Každý, kdo něco takového zkoušel, si koledoval o nejúspěšnější místní turistickou atrakci, což byla cesta na dno řeky, ale měl na sobě čerň vrahů a dav se před ním automaticky otevíral a za ním zase zavíral. Dokonce i kapsáři se drželi stranou. Nebyli ochotni riskovat, že najdou něco, co nehledali. Nakonec prošel branami cechovního domu, sedl si na černé mramorové sedátko a podepřel si bradu rukama.

Jeho život skončil. Nepřemýšlel, co bude teď. Předtím se nikdy neodvážil doufat, že bude nějaké potom.

Někdo mu položil ruku na rameno. Zvedl hlavu, ale to už si k němu přisedl Pomošt a beze slova vytáhl růžový papír.

„Prásk,“ řekl.

„Taky jsi prošel?“ podíval se na něj Těpic.

Pomošt se usmál. „Bez potíží,“ prohlásil. „Měl jsem starýho Nivora. Bylo to dost jednoduchý. Ale dal mi dost zabrat na nouzovým pádu. Co ty?“

„Hmm? Jo tak. Ne.“ Těpic se pokusil sebrat. „Taky žádný potíže.“

„Slyšel jsi o ostatních?“

„Ne.“

Pomošt se pohodlněji opřel. „Popsalsejr to udělá,“ prohlásil s přesvědčením. „A mladej Artur taky. Ale to tak bude podle mě všechno. Dáme jim dvacet minut, co říkáš?“

Těpic k němu obrátil ztrápenou tvář.

„Mošty, já —“

„Co je?“

„Když už o tom mluvíme, já —“

„No tak to vyklop!?“

Těpic sklopil oči. „Ale nic,“ zabručel.

„Ty jsi měl štěstí, krásně ses proběhl po střechách, na vzduchu. Já dostal kanalizaci a pak nahoru skladištěm konfekce ve Věži módy. Když jsem se vrátil, musel jsem se vyždímat.“

„Měl jsi taky figurínu, že?“

„Proboha, ty ne?“

„Oni nás ale více méně přesvědčovali, že to bude naostro!“ zakvílel Těpic.

„No, ale vždyť to bylo skoro jako naostro, ne?“

„To ano!“

„Tak co? A prošel jsi. V čem je problém?“

„Tebe nenapadlo přemýšlet o tom, kdo by mohl být pod tou dekou a proč?“

„Já měl jenom strach, že to nějak zvořu,“ připustil Pomošt. „Ale pak jsem si řekl, že to nakonec není moje věc.“

„Jenže já —“ Těpic se znovu zarazil. Co mohl dělat? Vysvětlovat?

To mu v téhle chvíli nepřipadalo jako nejlepší nápad.

Jeho přítel ho poklepal po rameni.

„Vykašli se na to! Máme to za sebou!“

A Pomošt pozvedl palec pravé ruky spojený s prvními dvěma prsty do kroužku v prastarém pozdravu vrahů.

Palec přitisknutý ke dvěma prvním prstům a štíhlá postava dr. Kruxminora, hlavního přednášejícího, který se sklání nad užaslými hochy.

„My nevraždíme,“ řekl. Byl to jemný hlas, doktor nikdy hlas nezvyšoval, ale dokázal mu dát takový přízvuk a tón, že by byl přehlušil i hurikán.

„My nepopravujeme. Nemasakrujeme. A nikdy, to si buďte jistí, nemučíme. Nemáme nic společného se zločiny z vášně, nenávisti nebo jiných nesmyslných pohnutek.

Svou práci neděláme z nějakého nelidského potěšení, v rámci víry, nebo abychom ukojili nějaké tajné vnitřní nutkání. Říkám vám, pánové, že každý z takových důvodů je velmi podezřelý. Podívejte se do tváře muže, který by vás zabil pro svou víru, a ucítíte pach něčeho nezdravého. Vyslechněte řeč vyhlašující svatou válku a já vás ujišťuji, že vaše uši zachytí v té zdánlivě upřímné řeči cinkot ďáblových šupin a přes čistotu jazyka se potáhne jeho obludný ohon.

Ne, my to děláme jen kvůli penězům.

A protože musíme především znát cenu lidského života, děláme to za hodně peněz.

Existuje sotva čistší motiv, něco, co by stejně jako ten náš postrádalo všechnu přetvářku.

Nil mortifi, sine lucre. Pamatujte. Bez placení není zabíjení.“

Na okamžik se odmlčel.

„A nezapomeňte každému vydat řádnou potvrzenku.“

„Takže všechno je v cajku,“ prohlásil Pomošt. Těpic zachmuřeně přikývl. To bylo na Pomoštovi to skvělé. Měl tu záviděníhodnou vlastnost, že se dokázal vyhnout vážným úvahám o tom, co dělá. Otevřenými branami budovy prošla opatrně jakási postava[8]. Světlo pochodně, které tam pronikalo z lóže vrátného, na okamžik ozářilo světlé kudrny.

„Takže vy dva jste to zvládli,“ prohlásil nonšalantně a vytáhl svůj růžový papír.

Artur se během sedmi let hodně změnil. To, že Velký Orm neustále odkládal fyzickou pomstu na svém nehodném uctívači, ho vyléčilo ze zvyku běhat na většinu míst s kabátem přehozeným přes hlavu. Drobná postava mu poskytovala přirozenou výhodu ve všech oblastech studia, které se odehrávaly ve stísněných prostorách. Jeho utajený sklon k úzce směřovanému násilí na základě provokace objevili náhodou. Muchoberta a několik jeho nohsledů jednoho dne napadlo, že by mohlo být docela zábavné dát některým nováčkům deku, a jako prvního si vybrali Artura. O deset vteřin později bylo zapotřebí spojených sil všech obyvatel společné ložnice k tomu, aby od nich Artura odtrhli a vyrvali mu z rukou zbytky židle. Ukázalo se, že ten tichý chlapec je synem zemřelého Johana Totolota, jednoho z největších vrahů v dějinách cechu. Synové mrtvých vrahů studují na škole vždy zdarma. Ano, občas to bylo skutečně výhodné povolání.

O tom, zda Artur projde, nebyly žádné pochyby. Dostával zvláštní hodiny a bylo mu povoleno užívání skutečně složitých jedů. Počítalo se více méně s tím, že zůstane na škole a bude pokračovat v postgraduálním studiu.

Čekali, dokud městské gongy neodbily dvě. Hodinářství nepatřilo v Ankh-Morporku k nejpřesnějším povoláním a kromě toho množství různých městských společenství mělo poněkud odlišnou představu o tom, jak dlouho trvá hodina, takže teď se nad vrcholky střech rozeznělo dunění a zvonění, které trvalo něco přes pět minut.

Když už bylo jasné, že městský konsenzus dopadl ve prospěch toho, že už byly dvě hodiny, zadívala se sedící trojice na špičky vlastních bot.

„No jo, takže spadla klec,“ řekl Pomošt.

„Chudák starej Popsy,“ povzdechl si Artur. „Když se nad tím tak zamyslíš, je to tragédie.“

„To jo, dlužil mi čtvrťák,“ souhlasil Pomošt. „Tak pojďte. Něco jsem zařídil.“

Král Ptepicchamon XXVII. vstal z postele a popleskal si rukama po uších, aby z nich zahnal šum moře. Dnes v noci byl zvuk opravdu silný.

Vždycky, když se necítil ve své kůži, byl ten zvuk silnější. Potřeboval se něčím rozptýlit. Mohl by poslat pro Ptraci, svou oblíbenou služebnou. Byla opravdu zvláštní. Její zpěv ho vždycky rozveselil. Svět se zdál o tolik krásnější, když přestala.

Nebo tady byl východ slunce. Ten ho také pokaždé uklidnil. Bylo příjemné sedět zabalený do přikrývky na nejvyšší střeše paláce a pozorovat, jak se z řeky zvedá mlha a krajinou se pomalu rozlévá zlatá záplava, člověk při tom měl hřejivý pocit další dobře vykonané práce. I když vlastně ani přesně nevěděl, jak to udělal…

Vstal, natáhl si pantofle a pustil se šouravým krokem ze své ložnice po široké chodbě vedoucí ke spirálovému schodišti na střechu. Několik blikavých svíček osvětlovalo sošky dalších místních bohů, a zdobilo tak stěny stínovými obrázky stvoření se psími hlavami, rybími těly a pavoučíma rukama. Znal je od dětství. Jeho dětské noční můry by bez nich nikdy nenabyly konkrétní tvar.

Moře. Viděl ho jenom jednou, když byl ještě chlapec. Moc si z něj nepamatoval, jen jeho velikost. A hluk. A racky.

Nešli mu z hlavy. Zdálo se, že mají všechno mnohem lépe vymyšleno. Tedy rackové. Přál si, aby se mohl vrátit jednoho dne jako racek, ale když jste byli faraónem, tak to nepřipadalo v úvahu. Nikdy jste se nevraceli. Vy jste totiž především nikdy neodešli.

„No tak, co je to?“ ptal se Těpic. „Jen to zkus,“ pobízel ho Pomošt. „Ochutnej to. Takovou šanci už nikdy nebudeš mít.“

„Mně se zdá skoro škoda do toho sáhnout,“ podíval se Artur na jemné aranžmá na svém talíři. „Co jsou ty malé červené věcičky?“

„To jsou ředkvičky,“ prohlásil pohrdavě Pomošt. „Ty vůbec nejsou důležité. Pokračuj.“

Těpic se natáhl a na malou dřevěnou vidličku napíchl pláteček bílého rybího masa, tenkého jako papír. Šéfkuchař squishi ho studoval s výrazem otce, který pozoruje batole na oslavě jeho prvních narozenin. A jak si Těpic uvědomil, se stejným výrazem ho pozoroval téměř celý zbytek restaurace.

Opatrně sousto přežvýkal. Maso bylo slané, mírně gumovité a v jeho chutí byl náznak pachu odpadních trubek.

„Chutná?“ zeptal se Pomošt horlivě. Několik lidí sedících u okolních stolů začalo tleskat.

„Je to takové jiné,“ rozhodl se nakonec Těpic a žvýkal dál. „Co je to?“

„Hlubokomořská nafukovací ryba.“

„Počkej,“ řekl spěšně, když viděl, s jakým výrazem odkládá Těpic příbor. „Absolutně nic se ti nemůže stát, pokud byl pečlivě odstraněn každý kousek žaludku, jater a trávicího traktu. Proto to taky stojí tolik peněz a proto neexistuje žádný druhý nejlepší kuchař nafukovacích ryb. Je to nejdražší jídlo na světě, lidi o tom píšou poémy —“

„Jen aby u mě nedošlo k chuťové explozi,“ prohlásil poněkud nejistě Těpic a snažil se zachovat klid. Ryba však musela být udělána dobře, jinak už by touhle dobou visel po okolních zdech místo tapety. Potom opatrně strčil vidličkou do jemně nakrájených kořínků, které vyplňovaly zbytek talíře.

„A co se mnou udělá tohle?“

„No, pokud není tohle připraveno správným způsobem, reagují po šesti týdnech velmi ošklivě s tvými žaludečními šťávami,“ objasňoval Pomošt. „Promiň, myslel jsem si, že bychom to měli oslavit nejdražším jídlem, jaký si můžem dovolit.“

„Je mi to jasné. Ryby a pomfrity pro muže,“ zavrtěl hlavou Těpic.

„Neměli by tady trochu octa?“ zeptal se Artur plnými ústy. „A trocha zeleného hrášku by taky neuškodila.“

Zato víno bylo skvělé. I když ne zase dokonalé. Nebyl to jeden z těch nejlepších ročníků. Ale vysvětlovalo, proč Těpice celý den před zkouškou tak strašně bolela hlava.

Byl to totiž poflammar. Jeho kamarádi koupili čtyři láhve jinak docela obyčejného bílého vína. Důvod, proč bylo tak drahé, spočíval v tom, že vínové keře, na nichž vyrostou hrozny, ze kterých bylo vyrobeno, zatím ještě nebyly ani nasazeny[9].

Světlo se na Ploše pohybuje velmi pomalu. Není žádný spěch. Proč se unavovat? Při rychlosti světla je totéž místo vlastně všude.

Král Ptepicchamon XXVII. pozoroval zlatý kotouč, který se vznášel nad okrajem světa. Od řeky, zakryté mlhou, se vzneslo hejno jeřábů.

Býval vždy pečlivý. Nikdo mu nikdy nevysvětlil, jak člověk přiměje slunce, aby vyšlo, řeku, aby tekla, a úrodu, aby vyrostla. Jenže kdo by mu to mohl vysvětlit? Koneckonců, on byl bůh. Měl by to vědět. Jenže to nevěděl, takže tak opatrně kráčel životem a doufal, že to všechno bude správně fungovat, a zdálo se, že to byl ten správný přístup. Potíž byla v tom, že kdyby to bylo náhodou nefungovalo, nevěděl by proč. Často míval noční můru, která byla vždycky stejná. Bylo ráno a třásl s ním nejvyšší kněz Dios, jenže ono samozřejmě nebylo ráno, všechna světla v paláci svítila a venku, na třetím nádvoří ozářeném jen svitem hvězd, reptal narůstající rozezlený dav a každý se díval s očekáváním na něj…

A jediné, co on byl schopen udělat, bylo říci „promiňte“.

Děsilo ho to. Jak snadno si pak člověk představil, jak řeka zamrzá, na palmy zuřivě útočí mráz a ukusuje jim list za listem (které se při pádu na zmrzlou zem rozbíjely jako skleněné) a z nebe padají zmrzlí ptáci…

Padl na něj stín. Pozvedl oči zamlžené slzami k šedému a prázdnému obzoru a ústa se mu v hrůze otevřela.

Odhodil pokrývku, vyskočil a pozvedl v úpěnlivé a pokorné prosbě obě ruce. Ale slunce zmizelo. On byl bůh, byla to jeho práce, jediná věc, kterou měl na starost, a on teď zklamal celý svůj národ.

Už v duchu slyšel rozhořčení zástupů, dunivý řev, který mu naplňoval uši, jehož rytmus se pomalu změnil na neodbytný a známý, až dosáhl síly, kdy už ho netísnil, ale povznášel nad tu slanou modrou poušť, kde věčně zářilo slunce a po nebi se proháněly baculaté obláčky.

Faraón se pozvedl na špičky, zaklonil hlavu a rozepjal křídla. Pak skočil.

Když se vznášel k obloze, překvapilo ho, že za sebou uslyšel tupý náraz. A slunce se vylouplo z mraků.

Faraón nad tím vším později cítil velké rozpaky.

Tři zbrusu noví vrazi se pomalu potáceli ulicí a neustále se nakláněli tak, jako by měli už už spadnout, a pokoušeli se zpívat známou odrhovačku „Hole mágů, to nejsou přeludy, bývají na konci zdobeny žaludy“. Musíme jim přiznat, že všichni tři alespoň začínali ve stejné tónině.

„Je dlouhá a čouhá a jen oni znají, k čemu ji mají —“ pořvával rozjařeně Pomošt. „K sakru, do čeho jsem to šláp?“

„Ví náhodou někdo, kde to jsme?“ zeptal se po chvilce Artur.

„Ale dyť… dyť jsme přece chtěli domů, do cechu,“ bručel Těpic. „Jenže… jenže jsme asi museli někde špatně zahnout, protože před náma je řeka. Já ji cítím.“

Arturovým alkoholickým brněním přece jen prorazila opatrnost.

„Mohli by tady být nezpeč—, nezbeč—, nebezpeční lidé, takhle v noci,“ nadhodil pokusně.

„Jasňačka,“ přikývl spokojeně Pomošt. „My. Máme na to dokonce papír! Smě udělali testy a vůbec. Bych chtěl vidět někoho, kdo by si s náma něco začal.“

„Bodejť!“ souhlasil s ním nadšeně Těpic a opřel se o své kamarády v náhlém návalu ztráty rovnováhy. „Bysme je rozsekali vocaď až po todlecto!“

„To víš!“

Nejistě se vpotáceli na Mosazný most.

Abychom řekli pravdu, v nočních stínech se opravdu ukrývali jistí nebezpeční lidé a v posledních chvílích se drželi pouhých šest sedm metrů za nimi.

Složitý systém zločinných cechů neudělal z Ankh-Morporku místo bezpečnější, pouze přivedl nebezpečí, která tam hrozila, na rozumnou úroveň a položil všeobecnému ohrožení určité a spolehlivé základy.

Hlavní cechy chránily město s větší pečlivostí a bezpochyby s větším úspěchem, než to kdy dokázaly staré hlídky. Bylo pravda, že jakýkoliv zloděj na volné noze nebo zloděj přistižený bez zločinecké licence se okamžitě stal předmětem sociálního dohledu a navíc zjistil, že má kolena spojena dlouhým hřebíkem[10]. V každém případě se vždycky našlo několik dobrých duší, které se rozhodly zkusit nezákonný život, a právě pět podobných lidí se teď přibližovalo k naší trojici. Měli v úmyslu poskytnout jim speciální nabídku tohoto týdne — podříznutý krk plus oloupení a pohřeb v říčním bahně na místě dle vlastního výběru.

Lidé se normálně drželi vrahům z cesty, protože podvědomě cítili, že zabíjení lidí za velké sumy peněz musí být něco, s čím bohové jistě nesouhlasí (bohové většinou dávají přednost tomu, když jsou lidé zabiti za sumu docela malou, nebo ještě raději, když je to zadarmo), protože to vede ke zpupné pýše. Bohové jistě velmi silně věří ve spravedlnost, alespoň v tu, která se týká lidí, a je známo, že ji uplatňují tak horlivě, že se lidé v okruhu několika kilometrů mění na solné sloupy.

Na druhé straně čerň vrahů nezastraší každého a v určitých společenských kruzích je zabití vraha prestižní záležitost. Je to, jako když hodíte v kostkách najednou šest šestek.

Takže všeobecně vzato trojice vrahů, která se teď potácela přes Mosazný most, byla napůl mrtvá z pití a ti, kteří se plížili za nimi, byli odhodláni doplnit jejich stav na celek.

Pomošt narazil do jednoho z heraldických hippopotamů[11], kteří lemovali tu stranu mostu, jež směřovala k moři, a nahnul se přes zábradlí.

„Nějak mi nechce sloužit žaludek,“ omlouval se.

„Ale to si klidně posluž,“ nabádal ho Artur, „od toho tady ta řeka je.“

Těpic si povzdechl. Řeky ho lákaly. Měl pocit, že byly stvořeny proto, aby na jejich hladině pluly lekníny a pod ní krokodýlové, a Ankh na něj vždycky zapůsobil velmi depresivně, protože kdybyste na jeho hladinu položili leknín, okamžitě by se rozpustil. Celou cestu od podhůří hor Beraní hlavy zavlažoval rozlehlé náplavové roviny a v čase, kdy dorazil do Ankh-Morporku (cca l mil. obyv.), dalo se o něm říkat, že je tekutý jen proto, že se pohyboval o něco rychleji než okolní zem. Obsah zvráceného žaludku mohl pravděpodobně způsobit, že hodnota jeho průměrného znečištění se snížila.

Zíral na slabý proud, který se pomalu plazil mezi dvěma prostředními pilíři, a pak zvedl hlavu k šedivému obzoru.

„Brzo vyjde slunce,“ nadhodil.

„Nepamatuju si, že bychom objednávali něco takového,“ zamumlal Pomošt.

Těpic ustoupil o krok zpět a v té chvíli mu kolem nosu proletěl nůž a zabodl se do zadku hrocha vedle něj.

Z mlhy se vynořilo pět postav. Tři vrazi se instinktivně semkli do hloučku.

„Jestli se ke mně přiblížíte,“ zasténal Pomošt a rukama si sevřel žaludek, „budete toho litovat. Účtenka za čistírnu bude děsná!“

„A to se podívejme,“ prohlásil náčelník lupičů, „co to tady máme?“ To jsou věci, které se za těchto okolností většinou říkají.

„Jste z cechu zlodějů?“ zeptal se Artur.

„Ne,“ zašklebil se náčelník. „My jsme jedna ze zanedbatelných neorganizovaných menšin, která dělá všem ostatním to špatné jméno. Dejte nám své cennosti a zbraně, prosím. To samozřejmě na celkovém výsledku nic nezmění, chápejte, ale olupování krvavých mrtvol je činnost nechutná a ponižující.“

„Mohli bychom jim uklouznout,“ prohlásil Těpic nejistě.

„Na mě se nekoukej,“ zabrumlal Artur, „nenašel bych ani vlastní zadek, i kdybys mně k němu udělal značky.“

„Jestli se mi udělá špatně, budete toho vážně litovat,“ opakoval Pomošt.

Těpic si vzpomněl na vrhací nože, které měl v obou rukávech, ale bylo mu jasné, že šance vytáhnout alespoň jeden z nich a potom ještě žít tak dlouho, aby ho mohl hodit, jsou pravděpodobně velmi malé.

V takových okamžicích bývá často velmi důležité osvícení vírou. Otočil se a zvedl obličej ke slunci, které se právě vylouplo z ranních mraků. V jeho středu byla malá skvrnka.

Král Ptepicchamon XXVII. blahé paměti otevřel oči.

„Letěl jsem,“ zašeptal, „pamatuji si, že jsem měl křídla. Co tady dělám?“

Pokusil se vstát. Na okamžik pocítil strašlivou tíhu, která z něj najednou spadla, takže se vztyčil na nohy téměř bez námahy. Podíval se dolů, co ho to vlastně táhlo k zemi.

„Propáníčka!“ prohlásil.

Civilizace říčního království měla k smrti a k tomu, co přijde po ní, hodně co říci. Pravdu řečeno, o životě toho moc neříkala, protože život považovala za jakousi nepříliš důležitou předehru k hlavnímu kusu. Život byl prostě něco, čím bylo potřeba zdvořile prospěchat, a proto faraón došel velmi rychle k závěru, že je mrtev. Hlavní roli v té úvaze hrál především pohled na jeho vlastní polámané tělo ležící pod ním na písku.

Všude kolem vládla podivná šeď. Okolní krajina měla neskutečný vzhled, vypadala, jako by jí mohl podle libosti procházet. A možná, pomyslel si, by to skutečně šlo.

Oprášil si tu analogii z rukou. Takže je to tady. Teď to teprve bude zajímavé, protože teď konečně začne opravdu žít!

Za zády mu zazněl hlas.

DOBRÉ RÁNO[12].

Král se otočil.

„Dobrý den,“ řekl. „S kým mám tu —“

SMRŤ, řekl Smrť.

Král se zatvářil překvapeně.

„Ale pokud tomu rozumím, tak Smrť vypadá jako obrovský tříhlavý brouk skarabeus,“ prohlásil.

Smrť pokrčil rameny.

NO PROSÍM. TAK TEĎ TO VÍTE.

„A co to máte v ruce?“

TOHLE? TO JE KOSA.

„To je ale prazvláštní předmět, že?“ zavrtěl hlavou faraón. „Vždycky jsem si myslel, že Smrť třímá perlík Milosti a srp Spravedlnosti.

Zdálo se, že se nad tím Smrť na chvíli zamyslel.

V ČEM? ZEPTAL SE NAKONEC.

„Prosím?“

STÁLE JEŠTĚ MLUVÍME O VELKÉM BROUKOVI?

„Ach tak. V kusadlech, předpokládám. Ale mám dojem, že na jedné fresce v paláci má ruce.“ Král zaváhal. „Teď mi to připadá trochu hloupé, když tak o tom s vámi mluvím. Myslím toho obřího brouka s rukama. A hlavou posvátného ibise, pokud si vybavuji.“

Smrť si povzdechl. Nebyl stvoření času a minulost a budoucnost pro něj byla totéž, ale bylo období, kdy se pokoušel ukazovat každému klientovi v té podobě, v jaké ho očekával. To se ale nedařilo, protože obvykle nebyl schopen zjistit, jak si ho klient představuje, dokud tento nebyl mrtev. Nakonec se rozhodl, že vzhledem k tomu, že nikdo z lidí ve skutečnosti na svou smrt nevěří, udělá radost sám sobě, a uchýlil se k tradičnímu a pohodlnému černému rouchu s kápí. V téhle podobě ho přijímali všude stejně ochotně jako ty nejlepší kreditní karty.

„No,“ nadhodil nakonec faraón, „myslím, že bychom měli raději jít.“

KAM?

„Vy to nevíte?“

JÁ JSEM TADY JEN PROTO, ABYCH DOHLÉDL, ŽE ZEMŘETE VE SPRÁVNÉM ČASE. CO SE STANE POTOM, TO UŽ JE JENOM VAŠE VĚC.

„No… „ král se automaticky poškrabal na bradě, „obávám se, že teď budu muset počkat, než udělají všechny přípravy a tak dál. Než mě mumifikují. A postaví tu mizernou pyramidu. Ehm. Musím tady zůstat a čekat, až to bude všechno odbyté?“

PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE ANO.

Na rozkvetlém záhonu se pásl obrovský nádherný bělouš. Smrť luskl prsty a kůň se k němu drobným klusem rozběhl.

„No, v tom případě myslím, že se budu raději dívat jinam. Oni ze mě totiž nejdřív musí vyndat všechny ty rozčvachtané věci, víte?“ Jako malý mráček mu po tváři přeběhla starost. Věci, které se mu za života zdály naprosto logické a správné, se mu teď, po smrti, začínaly zdát přinejmenším podezřelé.

„Dělají to proto, aby nakonzervovali tělo, a připravili je tak na život v podsvětí,“ dodal poněkud ohromeným hlasem. „Pak vás celého obtočí obvazy. Alespoň tohle se mi docela logické zdá.“

Poškrabal se na nose. „Ale na druhé straně s vámi do pyramidy dají zásobu vybraných lahůdek a nápojů. Trochu strašidelné, vážně.“

A KDE SE V TÉ CHVÍLI NACHÁZEJÍ VAŠE VNITRNÍ ORGÁNY?

„To je na tom právě to legrační, že? Ty jsou v míse ve vedlejší místnosti,“ odpověděl král a hlas měl plný pochybností. „Do dědečkovy pyramidy jsme dokonce dali i celý vůz.“

Ještě více se zamračil. „Byl celý z pravého dřeva,“ pokračoval spíš napůl pro sebe. „Byl celý pozlacený. A čtyři dřevěné býky, aby ho táhli. Pak na dveře přiklopili ten obrovský balvan, kterým by nepohnuly ani dva páry volů…“

Pokoušel se přemýšlet a zjišťoval, že je to nesmírné jednoduché. Do jeho hlavy proudily nepřetržitým proudem nové myšlenky. Měly co dělat se hrou světla na kamenech, hlubokou modří nebe, rozmanitými možnostmi světa, který se rozkládal na všechny strany kolem. Teď, když neměl tělo, které by ho obtěžovalo svými neodbytnými potřebami, připadal mu svět plný překvapení. Naneštěstí mezi první z nich patřila skutečnost, že všechno, o čem byl za života skálopevně přesvědčen, se mu teď zdálo stejně pevné a důvěryhodné jako bahenní plyn. A taky to, že ve chvíli, kdy se cítil připraven užít si světa, ho mají zavřít dovnitř pyramidy.

Když zemřete, první věc, kterou ztratíte, je váš život. Hned po něm jsou to vaše iluze.

VIDÍM. ŽE MÁTE OPRAVDU O ČEM PŘEMÝŠLET, řekl Smrť a vyšvihl se do sedla. BOHUŽEL. OMLOUVÁM SE, ALE TEĎ UŽ MUSÍM —

„Počkejte chvilku —“

ANO?

„Když… když jsem padal, byl bych přísahal, že jsem letěl.“

TA BOŽSKÁ ČÁST, KTERÁ VE VÁS BYLA, TA PŘIROZENĚ LETĚLA. TEĎ SE Z VÁS STAL PLNOHODNOTNÝ SMRTELNÍK.

„Smrtelník?“

VĚŘTE MI, JÁ SE V TĚCHHLE VĚCECH VYZNÁM.

„Aha. Podívejte se, stejně je tady ale pár věcí, na které bych se vás rád zeptal —“

TO POKAŽDÉ. PROMIŇTE. Smrť pobídl bělouše patami a zmizel.

Král tam stál a pozoroval několik sloužících, kteří přiběhli podél palácové zdi. Když zpozorovali jeho tělo, zpomalili a opatrně k němu přistoupili.

„Jsi v pořádku, ó, zářící vládce slunce?“ odvážil se nakonec jeden z nich.

„Ne, to tedy nejsem,“ vyštěkl král. V krátkosti se mu zhroutilo několik základních přesvědčení o jeho světě, a to nikomu na náladě nepřidá. „Jen tak mimochodem, touhle dobou už jsem mrtvý. Skvělé, co?“ dodal zatrpkle.

„Slyšíš nás, ó, božský nosiči rán?“ zapátral druhý ze sloužících a po špičkách přistoupil blíž.

„Právě jsem spadl z třicetimetrové zdi na hlavu, takže co myslíš?!“ vykřikl popuzeně král.

„Myslím, že nás neslyší, Bajono,“ prohlásil první služebník.

„Poslyšte,“ zvýšil král hlas, jehož naléhavosti se vyrovnala snad jen naprostá neschopnost sloužících zaslechnout jeho jediné slovo, „musíte najít mého syna a říct mu, aby zapomněl na všechny pyramidy, alespoň teď, když jsem o tom chvíli přemýšlel, se mi zdá, že tady existují jedna nebo dvě věci, které si v celém tom systému posmrtného života dost odporují, a taky —“

„Mám na něj křiknout?“ řekl Bajono.

„Nemyslím, že bys byl schopný křiknout tak hlasitě, aby tě slyšel. Je totiž mrtvý.“

Bajono upřel pohled na tuhnoucí tělo.

„K sakru,“ prohlásil nakonec. „To znamená, že je zejtřek v hajzlu.“

Slunce, které si neuvědomovalo, že dnes křižuje nebeskou báň naposled, se klidně a plynule posouvalo nad okrajem světa. A přímo od něj, rychlostí větší, než jakou dokázal vyvinout jakýkoliv pták, se řítil k Ankh-Morporku, k Mosaznému mostu a osmi postavám, z nichž jedna měla pozvednutou tvář, racek.

Rackové byli v Ankhu běžní. Ale když tenhle proletěl nad skupinkou na mostě, vyrazil dlouhý hrdelní výkřik, při němž tři ze zlodějů upustili nože. Žádný opeřenec by neměl být schopen vydávat takový křik. Byl plný spárů.

Pták udělal ostrou otočku a s pleskáním křídel se snesl na jednoho z dřevěných hrochů. Tam se usadil a pozoroval skupinku pološílenýma rudýma očima.

Náčelník lupičů od něj odtrhl oči až ve chvíli, kdy zaslechl, jak mu Artur příjemným hlasem sděluje: „Tohle je vrhací nůž číslo dva. Za vrhací nože jsem dostal devadesát pět bodů ze sta možných. Které oko potřebuješ méně?“

Náčelník na něj upřel zkoumavý pohled. Co se týkalo ostatních dvou mladých vrahů, jeden z nich stále ještě fascinovaně zíral na racka a druhý si hlasitě ulevoval přes zábradlí.

„Jseš sám.“ prohlásil nakonec lupič. „Nás je pět.“

„Brzo budete jenom čtyři,“ ujistil ho Artur.

Těpic se pohnul. Pomalu, jako ve snu, natáhl ruku k rackovi. Kdyby to byl obyčejný racek, byl by Těpic vzápětí přišel o palec, ale tenhle pták mu seskočil na paži s výrazem plantážníka, který se po dovolené v cizině vrací na rodnou plantáž.

Zdálo se, že tohle zlodějům na jistotě nepřidalo. Arturův úsměv taky ne.

„To je ale ptáček, co?“ ozval se náčelník nepřirozeně veselým tónem člověka, který má nesmírné starosti.

„Myslím, že byste udělali nejlíp, kdybyste se sebrali a zmizeli,“ řekl Artur, když se racek komickým bočním pohybem krok sun krok překolébal Těpicovi, na zápěstí. Obyčejný pták, s blánami mezi prsty u nohou a roztaženými křídly, kterými udržoval rovnováhu, by vypadal přinejmenším komicky, ale tenhle se zdál být plný utajené síly, připomínal orla v přestrojení.

Když otevřel zobák a ukázal zvláštní rudý ptačí jazyk, jako by naznačoval, že dokáže mnohem víc než chytat housku ve vzduchu.

„To je nějaká magie?“ nadhodil jeden ze zlodějů, ale ostatní ho rychle umlčeli.

„No, tak my snad půjdeme,“ zabručel náčelník,,je mi líto, že jsme si hned nerozuměli…“

Pak všichni zaslechli slabý neodbytný zvuk. Sedm párů očí se obrátilo dolů přes mostní zábradlí. Pomošt už se tím směrem díval předtím.

Pod nimi se po vyprahlém suchém dně řeky začala rozlévat voda. Ankh začal stoupat.

Dios, první ministr a nejvyšší kněz nejvyšších knězi, nebyl přirozeně věřící člověk. To u nejvyššího kněze nebylo žádoucí, protože by mu to zkreslovalo vlastní úsudek a působilo, že by jeho řeč zněla falešně. Začněte na něco věřit, a vzápětí se z toho stane fraška.

Ne že by měl něco proti víře. Lidé potřebují věřit v bohy, byť by jen proto, že v lidi se skoro věřit nedá. Bohové jsou nezbytní. Dios po nich nežádal nic jiného, než aby se mu nepletli do cesty a nechali ho v klidu pracovat.

A navíc si uvědomte, že byl obdarován zjevem, který tomu odpovídal. Kdyby se vaše geny rozhodly, že vám dají vysokou hubenou postavu, holou hlavu a nos, kterým byste mohl orat skály, měly by s vámi pravděpodobně v úmyslu taky něco konkrétního.

Podvědomě nevěřil lidem, ke kterým přicházela víra snadno. Ti od přírody k víře náchylní, jak cítil Dios, byli nestálí a dobří právě k tomu, aby se potulovali po poušti a měli vidění — jako kdyby se bohové někdy snižovali k tak trapným prostředkům. Prostě a jednoduše řečeno věřící od přírody nikdy nic nedokázali a často si mnozí z nich začali myslet, že obřady nejsou důležité, protože oni mohou mluvit s bohy přímo. Dios v sobe choval jistotu tak pevnou, že byste na ní mohli zvednout svět, že bohové milují obřady jako kdokoliv jiný. Koneckonců bůh, který by byl proti obřadům, by byl jako ryba, která je proti vodě. Seděl na schodišti pod trůnem a hůl — odznak hodnosti — měl napříč na kolenou a dál předával královy příkazy. Skutečnost, že je nikdy žádný král v takové podobě nevydal, nebyla žádný problém. Dios už byl nejvyšším knězem tak dlouho, že se všechny ty roky ani neodvažoval spočítat. Proto věděl zcela přesně, jaké příkazy by takový král v podobné situaci vydal, a vydával je sám.

Navíc na trůně přece seděla „Tvář slunce“, to bylo jediné, na čem záleželo. Byla to maska z ryzího zlata, která zakrývala tvář a již nosil vládce při všech veřejných vystoupeních. Bezvěrcům musel její výraz připomínat obličej dobromyslného člověka stíženého úpornou zácpou. Přes tisíc let symbolizovala ve Mžilibabě královo božství. Taky se pod ní velmi těžko rozeznával jeden král od druhého.

Byl to také velmi důležitý symbol, i když v dnešních dnech už si nikdo přesně nepamatoval čeho.

Takových věcí bylo ve Starém království mnoho. Tak například hůl, kterou měl položenou na kolenou, se svými symbolickými hady symbolicky omotanými kolem alegorického bodce na velbloudy. Lidé věřili, že ta hůl dává kněžím moc nad bohy a mrtvými, ale to byla jen metafora, ergo kladívko lež.

Dios si poposedl.

„Byl už král přenesen do sálu Cesty vpřed?“ zeptal se.

Kruh nižších knězi mlčky přisvědčil.

„V tomto okamžiku už na něm pracuje balzamovač Koprkvaš, ó, Die.“

„Výborně. Stavitel pyramid dostal instrukce?“

Houk Koumy, nejvyšší kněz Rokveho, boha bran s dvěma obličeji, postoupil o krok vpřed.

„Byl jsem tak smělý, ó, Die, a dovolil jsem si to vzít na starost sám,“ zapředl.

Dios poklepal prsty na svou hůl. „Ano,“ odpověděl, „nepochybuji, že sis to dovolil.“

Mezi kněžstvem se všeobecně očekávalo, že Koumy bude ten, kdo nastoupí na Diovo místo, pokud by se Dios skutečně rozhodl zemřít. I když ochomýtat se kolem a čekat na Diovu smrt zatím nikomu užitek nepřineslo. Jediný, kdo na to měl jiný názor, byl Dios sám. Kdyby měl nějaké přátele, jistě by jim v důvěrné chvilce svěřil určité podmínky, za kterých by mohlo dojít k nástupu Koumyho do úřadu nejvyššího kněze. Ty by zahrnovaly něco takového jako modrý měsíc, létajícího vepře, a především jeho, Dia, v pekle. Pak by pravděpodobně dodal, je jediný rozdíl mezi Koumym a krokodýlem je v tom, že krokodýl má většinou v zásadě poctivé úmysly.

„Výborně,“ přikývl.

„Mohl bych vašemu lordstvu něco připomenout?“ naklonil se Koumy kupředu. Tváře ostatních knězi na sebe okamžitě vzaly překrásně neutrální výraz, zatímco Dios se zachmuřil.

„Ano, Koumy?“

„Princ, ó, Die. Byl už princ povolán zpět?“

„Ne.“

„Jak se to dozví?“

„Dozví se to,“ odpověděl Dios pevně.

„Jak by to bylo možné?“

„Dozví, povídám. A teď můžete všichni jít. Běžte! Navštivte své bohy.“

Tiše se šourali pryč a nechali Dia na schodech samotného. Sedával tady na tom místě už tak dlouho, že do kamene vyseděl prohlubeň, do které jeho pozadí přesně zapadalo.

Samozřejmě, že se to princ dozví. To patřilo k uspořádání věcí. Ale hluboko v záhybech mozku, rozšířených lety obřadů a pečlivého pozorování, odhalil Dios jistou nejistotu. Ta tam ovšem zdaleka nebyla doma. Nejistota, to bylo něco, co potkávalo ostatní. Dios nebyl na svém místě díky tomu, že by se v životě poddával pochybám. A přesto mu teď hluboko v mozku hlodala myšlenka, taková spíš tušená jistota, že s novým králem budou potíže.

No nic. Ten chlapec se brzo naučí. Všichni se naučili.

Poposedl si a zamrkal. Bolesti se vrátily a to nesmí připustit. Překážely mu ve výkonu jeho povinností a jeho povinnost byla svatá.

Bude muset znovu navštívit nekropolis. Ještě dnes v noci.

„Vidíš, že není ve své kůži.“

„A v čí teda?“ zeptal se Pomošt.

Pomalu postupovali ulicí, tentokrát už ne opile, ale tím těžkým a nejistým krokem dvojice lidí, kteří se pokoušejí kormidlovat za tři. Těpic sice šel po vlastních nohou, ale způsobem, který jim jasně naznačoval, že jeho mozek se toho neúčastní.

Kolem nich se otvíraly dveře, poletovaly kletby a ozýval se hluk nábytku přetahovaného do vyšších pater.

„Někde na horách muselo strašlivě pršet,“ prohlásil Artur. „Jenže touhle dobou obyčejně nikde neprší.“

„Možná že bychom mu měli dát čichnout k nějaký soli,“ navrhoval Pomošt. „Nebo mu pod nosem spálit peříčko.“

„Nejlepší by bylo pořádné pero z toho mizerného racka,“ zavrčel Artur…

„Z jakého racka?“

„Viděl jsi ho.“

„No jo, a co ty?“

„Poslyš, viděl jsi ho, nebo ne?“ Arturovi zablikala v očích nejistota. Racek totiž ve všem tom zmatku najednou zmizel.

„Víš, moje pozornost byla částečně rozptýlená,“ odpověděl Pomošt poněkud rezervovaně. „Určitě za to mohly ty mátové sušenky, které nám dali ke kávě. Myslím, že nebyly nejčerstvější.“

„Ten pták byl fakticky tajemný,“ řekl Artur. „Poslyš, položme ho chvilku někam, než si vyleju vodu z bot, co říkáš?“

Kousek dál byla pekárna, dveře byly otevřeny, aby podnosy s čerstvým chlebem a plackami mohly v ranním vzduchu vychladnout. Opřeli Těpice o zeď.

„Vypadá, jako kdyby ho někdo praštil přes hlavu,“ řekl Pomošt. „Nepraštil ho někdo přes hlavu?“

„Nikdo,“ odpověděl Artur. Na Těpicově tváři zkameněl jemně neurčitý výraz. Ať už se díval na cokoliv, oči měl zaostřené podle nějakých velmi zvláštních prostorových souřadnic.

„Musíme ho dostat nazpět do cechu a pak sehnat dok —“

Zarazil se. Za zády se mu ozval podivný šustivý zvuk. Bochníky chleba a placky na svých podnosech mírně poskakovaly. Jeden nebo dva chleby se zmítaly na zemi jako brouci, kteří upadli na krovky.

Pak jejich kůrky popraskaly jako vaječné skořápky a z nich vyrazily stovky zelených výhonků.

Během několika minut se podnosy ztrácely v záplavě dozrávajícího obilí, jehož klasy rychle žloutly a ohýbaly se k zemi. Polem procházeli Pomošt s Arturem, na tvářích kamenné výrazy profesionálních hráčů pokru, a mezi sebou vlekli Těpice.

„Myslíš, že to dělá on?“

„Víš, skoro mám takový pocit, že —“ Artur se ohlédl, jen tak pro případ, že by je pronásledoval některý z rozzuřených pekařů, který nesouhlasil s jejich asociální činností, a zastavil se tak prudce, že se dvojice jeho druhů kolem něj otočila jako kolem osy.

Pomošt s Arturem zamyšleně pozorovali ulici za nimi.

„Fakt je, že něco takovýho se denně nevidí,“ prohlásil nakonec Pomošt.

„Myslíš to, že všude, kam došlápla jeho noha, teď roste tráva a podobně?“

„Jo.“

Jejich oči se setkaly. Pak se oba najednou podívali Těpicovi na boty. Už teď stál v travnatém porostu, který mu dosahoval po kolena a rychle prorůstal prastaré dláždění.

Aniž si řekli jediné slovo, vzali kamaráda za lokty a zvedli ho ze země.

„Doktora,“ řekl Artur.

„Doktora,“ souhlasil Pomošt.

Ale oba už v té chvíli věděli, že na tohle pravděpodobně křenová placka stačit nebude.

Doktor si sedl.

„Je to dost jasné,“ prohlásil nakonec a přitom rychle přemýšlel. „Případ mortis portalis hororis causa a s komplikacemi.“

„Co to znamená, doktore?“ vyzvídal Pomošt.

„Laicky řečeno,“ povzdechl si doktor, „Je mrtvý jako loňská novinářská sezóna.“

„A ty komplikace?“

Doktor se zatvářil vyhýbavě. „Stále ještě dýchá,“ připustil nakonec. „Podívejte, jeho tep přímo hučí a má takovou teplotu, že byste si na něm mohli smažit vajíčka.“ Chvilku zaváhal, protože ho napadlo, jestli nebyl zbytečně konkrétní a zda mu jeho návštěvníci příliš snadno neporozuměli. Medicína byla na Ploše zbrusu novým oborem, a kdyby jí rozuměl každý, nikam by se nedostala.

„Pyrocerebrum ouerf culinaire,“ uzavřel svou řeč, když ještě chvilku přemýšlel.

„Dobře, ale co s tím můžete dělat?“ zeptal se Artur.

„Nic. Je mrtvý. Všechny testy to dokazují. Takže, ehm… pohřběte ho, udržujte ho v pohodlí a chladu a řekněte mu, ať se mi přijde ukázat příští týden. A raději ve dne.“

„Ale vždyť on pořád ještě dýchá!“

„To jsou už jenom reflexivní reakce, které mohou laika snadno splést,“ prohlásil doktor s převahou odborníka.

Pomošt si povzdechl. Měl podezření, že příslušníci cechu, kteří měli koneckonců bezkonkurenční zkušenosti s dokonale nabroušenými chladnými zbraněmi a složitými organickými sloučeninami, jsou v základní diagnostice lepší než doktoři. Pravda, příslušníci cechu taky zabíjeli lidi, ale nečekali, že jim za to bude někdo vděčný.

Těpic otevřel oči.

„Musím se vrátit domů!“ oznámil jim.

„Takže on je mrtvý, co?“ nadhodil Pomošt a upřel oči na doktora.

Doktor ovšem dělal čest své profesi. „To není nic neobvyklého, když mrtvola po smrti vydává částečné artikulované zvuky,“ bojoval statečně, „které mohou vyděsit příbuzné a vyvolat v nich dojem, že —“

Těpic se posadil.

„Jindy mohou křečovité stahy svalstva tuhnoucího těla způsobit, že —“ začal doktor, ale už v tom nebylo to pravé přesvědčení. Pak ho něco napadlo.

„Je to výjimečná a tajemná choroba,“ zatvářil se tragicky, „která se v téhle době rozšířila po městě. Je způsobena — tím — takovým — něčím tak malým, že se to nedá vůbec objevit,“ skončil s vítězným úsměvem na tváři. Tohle se mu opravdu povedlo, pochválil v duchu sám sebe. To si musí zapamatovat.

„Tak vám tedy pěkně děkujeme,“ prohlásil Pomošt, otevřel dveře a tlačil jimi doktora ven. „Příště, až se budeme cítit opravdu skvěle, nebudeme váhat a hned vás zavoláme.“

„Je to pravděpodobně výr,“ prohlásil doktor, když byl jemně, ale pevně vystrčen na chodbu. „Chytil výra, teď jich tady poletuje —“

Dveře se zavřely.

Těpic spustil nohy z postele a chytil se za hlavu.

„Musím se vrátit domů,“ opakoval.

„Proč?“ zeptal se Artur.

„Nevím. Království mě potřebuje.“

„Zdá se sice, že tě to pěkně vzalo —“ Těpic ho přerušil mávnutím ruky.

„Podívej,“ řekl, „prosím tě, už o tom nemluv. Nestojím o to, aby mi někdo vykládal, jak si mám odpočinout a tak dále. Na tom vůbec nezáleží. Vrátím se do našeho království tak rychle, jak je to jen možné. Pochop, to není proto, že musím, ale proto, že chci. A ty bys mi mohl pomoct, Mošty.“

„Jak?“

„Tvůj otec má výjimečně rychlou loď, kterou používá k pašeráctví,“ prohlásil Těpic klidně. „Zapůjčí mi ji výměnou za výhodné obchodní příležitosti, které mu v budoucnosti poskytnu. Když odjedeme do hodiny, tak budu doma včas a ještě budeme mít časovou rezervu.“

„Můj otec je počestný obchodník!“

„Naopak. Sedmdesát procent všech jeho příjmů v loňském roce pocházelo z nelegálního obchodu, a to v následujícím zboží —“ Těpicovy oči se zaostřily do prázdna, „— z ilegální dopravy gulání a leucharů, devět procent. Z provozování nezdaněných nočních —“

„No jo, ale třicet procent těch kšeftů je poctivejch,“ bránil se Pomošt, „což je víc než u většiny jinejch. Raději bys mi měl říct, jak jsi na to přišel. Jseš fakt dobrej. A rychlej.“

„Já — já nevím,“ řekl Těpic. „Když jsem spal… tak mi tak nějak přišlo, že znám všechno. Všechno o všem. Myslím, že otec zemřel.“

„Oh,“ zasmušil se Pomošt. „Sakra. No to je mi líto.“

„Ne ne, počkej, v tom to není. Důležité je, co by si přál. Já si skoro myslím, že se na to těšil. V naší rodině je vlastně teprve smrt ten pravý čas, kdy všechno začne, víš, kdy si člověk začne užívat život. Myslím, že otec si ho opravdu užívá.“

Pravdu řečeno faraón v té chvíli seděl na přebytečné kamenné desce v obřadní přípravně a pozoroval, jak jsou jeho vlastní měkké části vyjímány z těla a ukládány do zvláštních nádob s uzávěry.

To je věc, kterou lidé vídají opravdu zřídka, alespoň ne lidé, které by to pořád ještě zajímalo. Byl dost rozrušený. I když už oficiálně své tělo neobýval, byl k němu stále ještě připoután jakýmsi okultním poutem, a kdo z nás by byl zrovna šťastný, kdyby viděl, jak se dva takoví umělci brodí až po pás odřezky vašich měkkých částí?

A vtípky vám také nepřipadají nijak vtipné, zvláště když jste jejich cílem, jak už to bývá, vy sami. „Podívejte, mistře Koprkvaši,“ volal právě Gern, obtloustlý mladík s rudou tváří, který, jak král zjistil, byl novým balzamovačovým učněm. Mistr vytáhl z roztoku králův žaludek, na jehož temném hladkém povrchu se matně odrážel jeho obličej. „Koukněte se…“ huhlal nadšeně Gern, „tady je vidět váš obličej… tady! Asi vás měl v žaludku! Co tomu říkáte? Asi vás měl v žaludku!“ hihňal se u vytržení nad vlastní vtipností.

„Tak ho pěkně odlož do nádoby,“ pobídl ho Koprkvaš unaveně. „A když už o tom mluvíme, na mě si už král určitě stěžovat nebude.“

„Promiňte, pane.“

„Když už stojíš u nářadí, podej mi mozkový háček trojku, buď tak laskav.“

„Už jdu, mistře,“ oznamoval Gern.

„A dávej pozor, abys do mě nestrčil, tohle je velice choulostivá operace.“

„Jasně.“

Král se přesunul blíž a natáhl krk.

Gern při celé proceduře asistoval a nakonec dlouze a užasle hvízdl.

„No, kdo by si pomyslel, že to bude mít takovou barvu!“ prohlásil. „No věřil byste? Já teda opravdu ne!

Myslíte, že to může být třeba něčím, co králové jedí?“

Koprkvaš si povzdechl. „Buď tak laskav, Gerne, a odlož to prostě do nádoby, ano?“

„Jistě, mistře. Mistře?“

„Copak, chlapče?“

„V kterém tom kousku asi bůh sídlí?“

Koprkvaš pátral háčkem v královských nozdrách a pokoušel se soustředit.

„Ten je vždycky oddělen dřív, než sem krále přinesou,“ odpověděl trpělivě.

„Hned jsem si říkal něco takového,“ pokyvoval moudře Gern, „protože tady na to není nádoba.“

„Ne. Není. To by musela být velmi zvláštní nádoba, abys do ní mohl odložit boha.“

Gern se zatvářil poněkud zklamaně. „Aha,“ zasmušil se, „takže teďka je to už docela obyčejnej člověk, jo?“

„Pokud to bereš z přísně fyzického hlediska,“ přikývl Koprkvaš.

„Moje máma říkala, že byl jako král v pořádku,“ pokračoval Gern. „Co myslíte?“

„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, dokud se nedostal sem. Ale myslím, že byl lepší než většina ostatních. Překrásné plíce. Čisté ledviny. Velké, dobře udržované dutiny, to je u králů vždycky důležité.“ Znovu si prohlédl celé tělo a pak vyslovil svůj odborný soud. „Radost s ním pracovat, vážně.“

„Moje mamka říkala ‚ten má srdce na svém místě‘,“ konstatoval Gern.

Král, který se poněkud opuštěně vznášel v koutě, zachmuřeně přikývl. Mísa číslo tři, horní police vlevo.

Koprkvaš si utřel ruce do kusu hadru a povzdechl si. Působil v pohřebním podnikání víc než pětatřicet let a za ten čas si vypěstoval pevnou ruku, myšlení filozofa a důsledné vegetariánství. Během té doby získal navíc schopnost slyšet víc než obyčejný člověk.

V tomhle okamžiku by byl skoro přísahal, že si mu těsně vedle ucha někdo těžce povzdechl.

Král se smutně potuloval po místnosti, až došel k velké vaně s konzervační tekutinou.

To je opravdu legrační. Když byl živý, tak to všechno dávalo smysl, bylo to tak přirozené. Teď, když byl mrtev, to vypadalo jako zbytečné plýtvání energií.

Začínalo ho to mírně popouzet. Pozoroval Koprkvaše a jeho pomocníka, kteří poklidili místnost, spálili ceremoniální vonné látky, zvedli ho — jeho tělo — a s úctou přenesli přes celou místnost a opatrně ho ponořili do olejovitého obětí konzervačního roztoku.

Ptepicchamon XXVII. pohlížel do kalných hlubin na vlastní tělo vznášející se u dna vany. Připomínalo mu poslední nakládanou okurku, která zbyla ve sklenici.

Obrátil oči k pytlům v koutě místnosti. Byly plné sena. Nikdo mu nemusel vysvětlovat, k čemu bude použito.

Loď po vlnách neplula. Ona se vodou doslova vlnila. Tančila po jejich hřebenech na špičkách dvanácti vesel, přesouvala se tiše jako olejová skvrna, klouzala, podobná vodnímu ptáku, poletovala jako létající ryby. Byla matně černá a měla tvar žraloka.

Neměla na palubě bubeníka, který by udával rytmus. Loď nepotřebovala zbytečnou váhu. Mimoto by bubeník potřeboval kompletní bicí i s trianglem.

Těpic seděl mezi řadami mlčenlivých veslařů, v úzké uličce, která obvykle obsahovala náklad. Loď vypadala jako plavidlo postavené, aby převáželo velmi rychle velmi malé náklady a přitom aby si ho nikdo nevšiml, a Těpic pochyboval, že by o jeho existanci věděl cech pašeráků. Obchod mu najednou připadal mnohem zajímavější než dřív.

Deltu řeky našli s překvapující snadností — Těpic si pomyslel, kolikrát asi tenhle tiše šeptající stín klouzal po řece nahoru — a do exotického pachu předchozího nákladu se mu pomalu začala mísit vůně domova. Krokodýlí trus. Pyl rákosí. Květy leknínů. Nedostatečná kanalizace. Přemnožení lvi a vlhký zápach hrochů.

Předák veslařů ho jemně poklepal po rameni, pomohl mu vstát a překročit bok lodi do půldruhého metru vody. Ve chvíli, kdy se ocitl na suché zemi, loď už otočila a změnila se v pouhý náznak stínu daleko po proudu.

Těpic byl přirozeně zvědavý, a tak by ho bylo zajímalo, kam se loď ukryje přes den. Vypadala jako dopravní prostředek určený k plavbám pod pláštěm noci a Těpic nakonec došel k přesvědčení, že loď přečká den ve vysokém rákosí v močálech delty.

A protože byl král, udělal si v duchu poznámku, že od dnešního dne musí hlídky v pravidelných intervalech kontrolovat močály v deltě. Král by měl vědět co a jak.

Zastavil se po kolena v pobřežním bahně. Před nedávném věděl všechno.

Artur mu neustále vyprávěl něco o raccích a řece a zelených chlebech, což jenom dokazovalo, že pil přes míru. Těpic si pamatoval jenom to, že se probudil s pocitem strašlivé ztráty, protože jeho paměť nebyla s to udržet všechny ty znalosti a nově nabyté poklady vědění mu unikaly všemi póry. Bylo to, jako když se vám udělá ve snu jasno o tom nebo onom, a když se vzbudíte, víte jen, že vám bylo jasno, ale nevíte proč a v čem. Skutečně věděl všechno, ale když si pokusil vzpomenout, co to bylo, všechno mu vyteklo z hlavy jako z děravého vědra.

Zažil však nový pocit. Dřív se jeho život jen tak loudal a přizpůsoboval okolnostem. Teď jel po určených kolejích a vyklepával jasný a přesný rytmus. Možná že by nebyl dobrý vrah, ale věděl, že dokáže být dobrý král.

Pod nohama ucítil pevnou zem. Loď ho vyložila kousek po proudu od paláce a nedaleko od něj, na druhém břehu, plnily pyramidy noční temnotu svým tajemným modrým světlem.

Příbytky šťastných mrtvých tam vyrostly ve všech velikostech, i když ne ve všech tvarech. Srotily se poblíž města, jako by i mrtví milovali společnost.

A dokonce i ty nejstarší byly zachovalé. Nikdo si z nich nepůjčil kameny na stavbu rodinného domku nebo silnice. Těpic nad tím pocítil zvláštní pýchu. Nikdo neodstranil pečeti na vstupech, aby se podíval, zda by se poklady mrtvých nedaly znovu využít. A každý den bez přestávky byly v malých vstupních prostorách nechávány potraviny; zásobovací oddělení mrtvých už obsadilo větší část paláce.

Někdy dodané jídlo zmizelo, jindy ne. Jenže knězi byli v tomhle bodě velmi nekompromisní. Bez ohledu na to, zda byla potrava spotřebována, či nikoliv, byla podle nich zkonzumována mrtvými. Doufejme, že jim chutnalo, alespoň si nikdy nestěžovali. Pravda ovšem je, že si taky nikdy nepřišli pro nášup.

Starejte se o mrtvé, tvrdili kněží, a oni se budou starat o vás. Uvědomte si, že jsou v přesile.

Těpic rozhrnul rákos. Upravil si šaty, oprášil z rukávu bahno a vykročil k paláci.

Před ním se jako temný stín proti hvězdám vztyčila obrovská Khuftova socha. Před sedmi tisíci lety vyvedl Khuft svůj národ z — Těpic si nemohl vzpomenout odkud, ale asi odněkud, kde už se jim nelíbilo a jistě k tomu měli důvody. Právě v takových chvílích by si byl přál znát mnohem víc z historie. Tak tedy, vyvedl je odtamtud a všichni se modlili v poušti a bohové toho místa jim ukázali Staré království. A on tam se svým národem vstoupil a usadil se tam a rozhodl, že tato země zaslíbená bude už navěky sídlem jeho osení. Tak nějak. Pravděpodobně v tom bylo mnohem víc „nebudeš“, „neučiníš“ a „nedopustíš“ a k tomu nějaký ten med a strdí. Ale pohled na tu velebnou patriarchální tvář, tu napřaženou paži, tu bradu, na které by se dalo roztloukat kamení, neohroženou ve svitu pochodní, mu řekl, co už věděl.

Byl doma a nikdy už neodejde.

Největší matematik, Zeměplochy a ve skutečnosti poslední ve Starém království, se ve stáji protáhl a rychle spočítal stébla ve svém lůžku. Pak odhadl počet hřebů v dřevěných stěnách. Poté strávil několik minut vyvozením důkazu o tom, že automorfická rezonanční pole mají jednosměrně nekonečný počet kolísavých prvočísel. Nakonec, aby si ukrátil čas, se pustil znovu do snídaně.