KNIHA DRUHÁ Kniha mrtvých

Uběhly dva týdny. Rituály a obřady, provedené v příslušné době, udržely svět pohromadě a hvězdy na jejich drahách. Bylo úžasné vidět, co všechno rituály a obřady dokáží.

Nový král se prohlédl v zrcadle a zamračil se.

„Z čeho to je?“ zeptal se. „Vždyť se v tom člověk skoro nevidí.“

„Je to bronz, pane. Leštěný bronz,“ vysvětloval Dios a podal mu perlík Smilování.

„V Ankh-Morporku jsme měli skleněná zrcadla, potažená zezadu stříbrem. Byla velmi dobrá.“

„Ano, Sire. My tady máme bronzová, Sire.“

„Opravdu si musím vzít tu zlatou masku?“

„Je to tvář slunce, Sire. Předává se z vládce na vládce celé věky. Je to nutné. Sire. Při všech veřejných příležitostech, Sire.“

Těpic se podíval očními štěrbinami masky. Byla to skutečně překrásná tvář. Jemně se usmívala. Pamatoval si, jak za ním otec jednoho dne přišel do dětského pokoje a zapomněl si ji sundat. Těpic se mohl strachem ukřičet k smrti.

„Je dost těžká.“

„Tíží ji staletí,“ přikývl Dios a podal mu obsidiánový srp Spravedlnosti.

„Jsi už dlouho knězem, Die?“

„Mnoho let, pane, už jako muž, pak jako eunuch. Teď —“

„Otec říkal, že jsi byl nejvyšší kněz už za mého dědečka. Musíš být hodně starý.“

„Dobře udržovaný, Sire. Bohové ke mně byli laskaví,“ přiznal Dios tváří v tvář důkazům. „A teď, Sire, kdybyste si vzal ještě tohle…“

„Co je to?“

„To je včelí plástev Zmnožení. Velmi důležitá.“

Těpic si ji naaranžoval do požadované pozice.

„Předpokládám, že jsi zažil mnoho změn,“ zeptal se opatrně.

Po tváři starého kněze přeběhl výraz bolesti, ale rychle, jako by spěchal. „Ne, Sire. Byl jsem velmi šťastný.“

„Hmm. Co je tohle?“

„Snop Hojnosti, Sire. Výjimečně významný, velmi symbolický.“

„No, tak mi ho zastrč tady pod ruku… Slyšel jsi někdy o kanalizaci, Die?“

Kněz luskl prsty na jednoho z pomocníků. „Ne, Sire,“ odpověděl a naklonil se kupředu: „A tohle je had Moudrosti. Zasunu ho takhle sem, ano?“

„Je to jako kbelíky, jenže to zdaleka tak nes… nepáchne.“

„To zní děsivě, Sire. Zápach rozptyluje škodlivé vlivy, alespoň co já vím. Tohle, Sire, je tykev Nebeských vod. Kdybychom laskavě nadzvedli bradu…“

„Vážně je tohle všechno nutné?“ zeptal se Těpic bez nadšení.

„Je to tradice, Sire. Teď bychom všechny ty věci maličko přearanžovali, Sire… tady je trojbodec Pozemských vod. Myslím, že bychom kolem něj mohli obtočit tenhle prst. Taky budeme muset podniknout něco ve věci našeho manželství.“

„Nemyslím, že my dva bychom byli zrovna ten nejpěknější pár, Die.“

Nejvyšší kněz se usmál, ale byl to jen pohyb rtů. „Vidím, že Sir si rád zažertuje, Sire,“ řekl uhlazeně. „Přesto je nezbytně nutné, abyste se oženil.“

„Obávám se, že všechna děvčata, se kterými jsem se kdy seznámil, byla z Ankh-Morporku,“ prohlásil Těpic ledabyle, přičemž si uvědomoval, že se jeho prohlášení vztahuje pouze na paní Límečkovou, což byla jeho bytná v šestém ročníku, a jednu z kuchařek, která na něj trpěla a vždycky mu dávala víc omáčky. (Ale… a srdce se mu při té vzpomínce rozbušilo… byl tady ještě výroční ples vrahů, a protože se předpokládalo, že se budou mladí vrazi dokonale pohybovat ve společnosti, museli také dokonale tančit. Vzhledem k tomu, že dobře střižené obleky z černého hedvábí, dlouhé nohy a urostlé postavy přitahovaly určitý typ starších žen, protančily páry celou noc ve čtverylkách, galiardech a pomalém pávím tanci a vzduch houstl pižmem a touhou. Pomošt, jehož otevřená tvář a uhlazené způsoby mu vždy přinesly úspěch, se ještě mnoho dnů potom vracel domů až k ránu a měl sklon usínat během přednášek…)

„Zcela nevyhovující, pane. Budete potřebovat choť zasvěcenou do obřadů a dvorského života. Samozřejmě, pořád ještě je tady vaše teta, Sire.“

Ozvalo se hlasité, několik vteřin trvající zařinčení. Dios si povzdechl a pokynul pomocníkům, aby věci posbírali.

„S dovolením, Sire, můžeme začít znovu, Sire? Tohle je zelná hlávka Vegetativního růstu —“

„Promiň,“ omlouval se Těpic, „měl jsem dojem, že jsi řekl, abych si vzal vlastní tetu, ale to je omyl, že?“

„Ne, Sire. Svazky mezi členy rodiny jsou v našem rodu pyšná tradice,“ odpověděl Dios.

„Ale moje teta je přece moje teta!“

Dios obrátil znechuceně oči v sloup. Radil bývalému králi, co se týče vzdělání jeho syna, ale ten člověk byl tvrdohlavý paličák. Teď aby to s ním zase všechno probíral v letu. To ho určitě zkoušejí bohové, pomyslel si. Trvá to celá desetiletí, než je z muže král jaksepatří, a on to teď měl dohnat za pár týdnů.

„Ano, Sire,“ přikývl trpělivě. „Samozřejmě. Ale je to zároveň váš strýc, váš bratranec a váš otec.“

„Tak moment, můj otec je přece —“

Kněz pozvedl ruku v uklidňujícím gestu. „V technickém slova smyslu,“ dodal. „Vaše prapraprababička se kdysi prohlásila v rámci politických opatření za krále a myslím, že její výnos nebyl nikdy zrušen.“

„Ale byla to snad žena, ne?“

Dios vypadal šokované. „Oh, ne, Sire. Ona byla muž. Sama to přeci prohlásila.“

„No, ano, ale podívej se, vlastní teta přece —“

„Zcela správně. Sire. Já vás chápu, Sire.“

„No výborně, děkuju ti,“ oddechl si Těpic.

„Je to velká ostuda, že nemáme žádné sestry.“

„Sestry?!“

„Královská krev se nemá ředit, Sire. Slunci by se to nemuselo líbit. Tak a teď, Sire, tohle je lopatka čistoty. Kam vám ji mám dát?“


Král Pteppicchamon XXVII. pozoroval, jak ho vycpávají. Ještě že v poslední době necítil hlad. Určitě už by si nikdy v životě nedal kuře s nádivkou.

„Teda vy umíte krásně šít, mistře.“

„Teď to nesmíš pustit, Gerne.“

„Takhle podobně šije naše máma. Má zástěru s podobnou výšivkou. Sama si ji šila,“ prohlásil Gern konverzačním tónem.

„Drž to pořádně, povídám.“

„Má na ní vyšitý kačenky a kuřátka,“ doplňoval Gern ochotně.

Koprkvaš se soustředil na svou činnost. Byla to skvěle řemeslně odvedená práce, to byl ochoten připustit. Cech balzamovačů a spojených řemesel ho za to už několikrát odměnil medailí.

„Určitě na to musíte být hrozně pyšný,“ ozval se za chvilku Gern.

„Cože?“

„No, naše máma říká, že králové jako žijou dál, i po všem tom vycpávání a zašívání. Žijou přej jako když v podsvětí. A mají na břiše vaše štychy!“

A v něm pár pytlů sena a několik kbelíků dehtu, pomyslel si král smutně. A papír z Gernovy svačiny, i když za to ten mládenec nemohl, prostě jen zapomněl, kam ho odložil. Na věčnost s papírem od něčí svačiny, který je součástí vašich vnitřních ogánů! A ještě v něm zbyla půlka klobásy.

Koprkvaš mu začal být docela sympatický a už si pomalu zvykal i na Gerna. Zdálo se, že ho pořád ještě něco poutá k jeho hmotnému tělu, cítil se velmi nepohodlně, když se od něj vzdálil na víc než pár set metrů, a tak se o dvojici balzamovačů v posledních dnech dozvěděl spoustu věcí.

Je to skutečně legrační. Strávil celý život ve svém království a mluvil jen s několika kněžími a podobně. Věděl, že všude kolem je mnoho jiných lidí — sloužící a zahradníci a tak, ale ti do jeho života zasahovali asi stejně jako dešťové kapky. On byl až na vrcholku, pak přišla jeho rodina, pak kněží a samozřejmě šlechta a pak kapky. Moc pěkné kapky, samozřejmě, jedny z nejlepších kapek na světě, nejlepší skupina kapek, jaké kdy král vládl. Ale nic víc než obyčejné kapky.

Ale teď byl napůl pohlcen v podrobnostech Koprkvašových denních nadějí (mistr toužil po postupu v cechu), právě tak jako se začal přesně orientovat v detailech rozvíjející se Gernovy neohrabané romance s Hanlenou, dcerou pěstitele česneku, který žil nedaleko.

V okouzleném úžasu naslouchal dějům z úplně jiného světa, který byl ovšem propleten různými vztahy a závislostmi, stejně jako ten, který sám před nedávném opustil. Bylo pro něj hrozné pomyšlení, že by se mohl nedozvědět, jestli Gern překonal odpor Hanlenina otce a dobyl si své vyvolené, nebo zda Koprkvašova současná práce (to je královo vlastní nabalzamování) mu konečně umožní postoupit do Velké vysoce koncentrované lóže devadesátiprocentního uhličitanu sodného cechu balzamovačů a spojených řemesel.

Bylo to, jako by byla smrt jakýmsi zázračným optickým přístrojem, který měnil každou kapku vody ve složitý svět plný života.

Zjišťoval, že touží poradit Koprkvašovi v nejjednodušších intrikách a pohovořit si s Gernem o výhodách každodenní osobní hygieny a příjemného zjevu. Několikrát to dokonce zkoušel. Nebylo pochyb o tom, že jeho přítomnost cítili. Jenže ty pocity přičítali průvanu.

Teď právě pozoroval Koprkvaše, který přistoupil k velkému stolu plnému pruhů plátna a s velkým svazkem vzorků se vrátil k tomu, o čem už si i král zvykl uvažovat jako o své mrtvole.

„Přemýšlel jsem o plátně,“ řekl Koprkvaš nakonec. „Tohle je určitě barva, která mu bude slušet.“

Gern naklonil, hlavu na stranu. „Mně by se líbil v jutě,“ prohlásil. „Nebo možná v kaliku.“

„Ne, kaliko ne, to je na něj příliš hrubá vazba.“

„Třeba by do něj časem vpráchnivěl. Až by se jako obnosilo, myslím.“

Koprkvaš si odfrkl. „Obnosilo? Obnosilo, povídáš? Mně povídej něco o tom, jak se kaliko obnosí! Moc by mě zajímalo, jak by to dopadlo, kdyby se někdy za tisíc let vylupovači hrobů vloupali do jeho pyramidy a on by byl v kaliku! Jistě by se proplížil alespoň polovinou chodby, aniž by si ho všimli, možná by dokonce některého z nich uškrtil, to věřím, ale jak by při tom vypadal? Lokty a kolena by měl venku! To bych nepřežil!“

„Ale to už budete dávno po smrti, mistře.“

„No a co? Co to s tím má společného, že budu mrtvý?“ Koprkvaš se probíral vzorky. „Ne, bude to juta. Má spoustu předností. A je to taky tradiční materiál. Kvalita. V té se nebude muset bát plížit chodbami. V té může i běhat, kdyby to náhodou někdy potřeboval.“

Král si povzdechl. Byl by dal přednost něčemu lehčímu, třeba dykytě.

„A běž a zavři dveře,“ dodal Koprkvaš. „Je tady pořád strašný průvan.“


„A teď nadešel čas,“ prohlásil nejvyšší kněz, „abychom se podívali na našeho zesnulého otce.“ Povolil si tichý úsměv. „Jsem si jist, že se na to těší.“

Těpic se nad tím zamyslel. Nebylo to nic, na co by se těšil on, ale alespoň se všichni přestanou zabývat projektem jeho svatby s někým z blízkého příbuzenstva. Sehnul se a natáhl ruku gestem, které považoval za královské, aby pohladil palácové kočky. Nebyl to dobrý nápad. Jedno z těch nevděčných stvoření mu očichalo ruku, zjistilo, že v ní nic nemá, začalo přemýšlet, až se mu oči zkřížily námahou, a pak se mu zakouslo do prstů.

„Kočky jsou posvátná zvířata!“ zvolal Dios, šokován slovy, která v té souvislosti Těpic použil.

„Dlouhonohé kočky se stříbrnou srstí a lhostejným výrazem možná,“ zavrčel Těpic a ošetřoval si poraněnou ruku. „U téhle rasy si nejsem jistý. Naopak jsem si jistý, že posvátné kočky nenechávají mrtvé ibisy pod postelí. A taky pevně věřím, že posvátné kočky, které žijí obklopeny nekonečnými písky, nepřicházejí do domu, aby nasvinily do královských sandálů, Die.“

„Kočky jsou kočky,“ odpověděl mu Dios neurčitě a dodal: „Kdybychom mohli být tak laskaví a následovali nás.“ Pokynul ke vzdálenému oblouku.

Těpic ho pomalu následoval. Zdálo se mu, že už je doma celou věčnost, a pořád ještě neměl ten správný pocit. Vzduch byl příliš suchý. Šaty mu připadaly nepohodlné. Bylo tady hrozné horko. I budovy mu připadaly podivné. Tak především pilíře. U nich dom — v cechu byly sloupy překrásné štíhlé věci, které měly nahoře malé chomáče kamenných hroznů a květin. Tady to byly mohutné kusy kamene, tesané zhruba do tvaru ptačího pera, kde se hlavní hmota kamene shromáždila v dolní části.

Za nimi tiše poklusávalo půl tuctu sloužících, kteří nesli různé odznaky královské moci.

Pokusil se napodobit Diovu chůzi a zjistil, že se mu ten pohyb ve vzpomínkách vrací. Natočili jste trup takhle, pak jste obrátili hlavu takhle, natáhli ruce v úhlu pětačtyřiceti stupňů k tělu, dlaně obrátili dolů a dali jste se do pohybu.

Hůl nejvyššího kněze udeřila do dláždění a kolem se rozlehla několikanásobná ozvěna. Slepec, pokud by byl bosý, mohl pohodlně procházet palácem tak, že by sledoval jamky, které za dlouhou dobu vyklepala Diova hůl do kamenných dlaždic.

„Chtěl bych upozornit, že zjistíme, že se otec poněkud změnil od té chvíle, kdy jsme ho viděli naposled,“ prohlásil Dios klidně, když stejným krokem komíhali kolem fresky královny Kaphut, přijímající hold od králů světa.

„No, ano,“ přikývl Těpic, „Je přece mrtev, že?“

„To také,“ řekl Dios a Těpic si uvědomil, že kněz nemluvil o něčem tak přízemním, jako je králův fyzický stav.

Pocítil zděšený obdiv. Ne proto, že by byl Dios nějak krutý nebo lhostejný, ale proto, že pro nejvyššího kněze byla smrt pouhým obtěžujícím přechodem do stavu věčné existence. Skutečnost, že lidé umírali, byla pouze nepříjemná, jako když někomu telefonujete, a on je právě mimo domov.

Je to podivný svět, pomyslel si Těpic. Hýbe se tady každý stín a přitom se nikdy nemění. A já k němu patřím.

„Kdo to je?“ zeptal se a ukázal na obzvláště velkou fresku, na níž byl vysoký muž s kloboukem jako roura od kamen a vousem, který se podobal provazu. Řídil vůz přes spoustu jiných malých lidiček.

„Jeho jméno stojí v tom rámečku hned pod ním,“ odpověděl Dios škrobeně.

„Cože?“

„Ten malý ovál, Sire,“ řekl Dios.

Těpic se pozorně zadíval na husté hieroglyfy.

„Hubený orel, oko, vlnovka, muž s holí, pták vzhůru nohama, vlnovka,“ přečetl. Dios bolestivě zamrkal.

„Myslím, že budeme muset věnovat větší pozornost studiu moderních jazyků,“ odpověděl, když se trochu vzpamatoval. „Jmenuje se Pta-ka-ba. Je králem, když se říše mžilská rozkládá od Kruhového moře ke Krajovému oceánu a kdy nám téměř polovina světadílu platí daně.“

Těpic si uvědomil, co mu na Diově řeči připadá tak zvláštní. Dios mrzačil každou větu až k nesrozumitelnosti, jen aby se vyhnul minulému času.

„A ona?“ zeptal se.

„To je královna Klepo-rap-ta,“ odpověděl Dios. „Ona získá království Jakazačistan lstí. To je v čase druhé říše.“

„Ale teď už je mrtvá?“ neodpustil si Těpic.

„Pokud tomu dobře rozumím, tak ano,“ přikývl nejvyšší kněz po krátké odmlce. Minulé časy prostě dělaly Diovi velké potíže.

„Naučil jsem se několik jazyků,“ začal Těpic z jiného konce, kterému dodávala jistotu skutečnost, že jeho hodnocení a průběžné známky zůstanou navždy ukryty v archivech cechu.

„Opravdu, Sire?“

„Jistě. Morkporštinu, vanglemeštinu, efebštinu, leoteinsky a ještě několik dalších…“ vypočítával Těpic.

„Aha.“ Dios přikývl, usmál se a pokračoval dál chodbou. Mírně napadal na jednu nohu, ale jinak byl jeho krok pravidelný jako chod staletí. „Samé barbarské jazyky.“


Těpic se podíval na otce. Balzamovači odvedli dobrou práci. A čekali, že je za to pochválí.

Ta jeho část, která stále ještě žila v Ankh-Morporku, mu říkala: tohle je mrtvé tělo obalené v plátně. Přece si vážně nemyslí, že by se po tom, co s ním udělali, cítil lépe? Když zemřete v Ankhu, tak vaše tělo buď pohřbí, nebo hodí krkavcům. Když člověk zemře tady, znamená to jenom, že trochu zpomalí a začne dostávat to nejlepší jídlo. Je nepochopitelné, jak může v takovém stavu řídit království. Myslí si, že být mrtvý je něco jako být nahluchlý, stačí trochu zvýšit hlas.

Jenže druhý, starší hlas v něm pravil: tímhle způsobem vedeme království už sedm tisíc let. I ten nejprostší pěstitel melounů tady má rodokmen tak dlouhý, že ve srovnání s ním rodokmeny králů v jiných zemích vypadají jako život jepice. Patřil nám celý světadíl, než jsme ho prodali, abychom mohli zaplatit pyramidy. Nás ani nenapadne přemýšlet o nějaké zemi, pokud není alespoň tři tisíce let stará. A jak se zdá, zatím to funguje.

„Dobrý den, otče,“ řekl.

Stín Ptepicchamona XXVII., který ho už chvilku pozorně sledoval, se k němu teď rozběhl přes celou místnost. „Vypadáš báječně!“ prohlásil. „Jsem rád, že tě konečně zase vidím. Poslyš, tohle je hrozně důležité. Dávej dobrý pozor, protože se to týká smrti a —“

„Říká, že je rád, že nás vidí,“ řekl Dios.

„Ty ho slyšíš?“ podivil se Těpic. „Já neslyšel nic.“

„Mrtví pochopitelně mluví prostřednictvím svých kněží,“ odtušil kněz. „Takový je zvyk, Sire.“

„Ale on mě slyší, nebo ne?“

„Samozřejmě.“

Přemýšlel jsem o celém tom podniku s pyramidami a koukni se, vůbec si nejsem jistý, jestli je to správné.

Těpic se sehnul níž. „Tetička tě pozdravuje,“ řekl nahlas, ale pak se zarazil. „Tedy, myslím moje teta, ne tvoje teta.“ Doufám, dodal v duchu.

Hej! Povídám! Hej! Slyšíš mě?

„Posílá vám pozdravy ze světa za závojem,“ tlumočil hbitě Dios.

No jo, ano, posílám, ale POSLOUCHEJ, nechci, aby sis přidělával další spoustu starostí a stavěl mně —“

„Postavíme ti úžasnou pyramidu, otče. Bude se ti v ní opravdu líbit. Bude tam spousta lidí, kteří se o tebe budou starat a vůbec.“ Těpic se podíval na Dia, jako by u něj hledal povzbuzení. „To se mu bude líbit, ne?“

Já žádnou NECHCI!“ vykřikl král. „Tady všude kolem je celá nesmírně zajímavá věčnost, kterou jsem ještě neviděl. Zakazuju ti strčit mě do pyramidy!

„Říká, že je to správné a že jste hodný syn,“ zněl jeho projev v Diově podání.

Copak mě nevidíš? Kolik jsem zvedl prstů? To si myslíš, že je to nějaká legrace, strávit zbytek své smrti pod miliony tun kamení a pozorovat sám sebe, jak se rozpadáš na prach? To je tvoje představa šťastných staletí?

„Je tady hrozný průvan, Sire,“ řekl Dios. „Asi bychom už měli jít.“

Kromě toho si to asi ani nemůžeš dovolit!

„A přeneseme ti tam tvé oblíbené fresky a sochy. Bude se ti to líbit, uvidíš,“ snažil se Těpic zoufale. „Budeš mít kolem sebe všechny tvoje milované kousky.“

„Určitě se mu to bude líbit, vid?“ ptal se Těpic, když se vraceli do trůnního sálu. „Jenže já nevím, mám pořád takový dojem, jako kdyby z toho všeho byl nějaký nešťastný.“

„Ujišťuji vás, Sire,“ prohlásil Dios, „že po ničem jiném netouží.“


Zatím se v balzamovací místnosti král Ptepicchajnon XXVII. pokoušel poklepat Gerna po rameni, ale bez výsledku. Vzdal se a sedl si vedle sebe.

Nedělej to chlapče,“ řekl trpce. „Nikdy neměj potomky.


A pak tady byla sama Velká pyramida.

Když Těpic obcházel její model, odrážely se jeho kroky ozvěnou od mramorových dlaždic. Nebyl si jist, proč tady je a co se od něj čeká. Měl ovšem na druhé straně dojem, že králové se často ocitají v podobné pozici, ale pak stále ještě zbývá klasická úniková cesta — vlastní zájem.

„Vida, vida,“ prohlásil moudře. „Jak dlouho už navrhujete pyramidy?“

Ptakospar, architekt a stavitel pyramid s kvetoucí živností orientovanou na šlechtu, se hluboce uklonil.

„Celý svůj život, ó, světlo poledního slunce.“

„Musí to být úžasné,“ usmál se Těpic. Ptakospar vrhl koutkem oka rychlý pohled na nejvyššího kněze, který přikývl.

„Má to své výhody, ó, zurčící vodní fontáno,“ přisvědčil nejistě. Nebyl zvyklý na to, aby s ním král hovořil jako obyčejný člověk. Cítil, že to jakýmsi nevysvětlitelným způsobem není správné.

Těpic mávl rukou k modelu na pódiu.

„Ano,“ pokračoval neurčitě. „Dobře. Výborně. Čtyři stěny a špička. Skvělé. Prvotřídní. To říká opravdu všechno.“ Pořád ještě se mu zdálo, že je kolem nepříjemné ticho.

„Dokonalý model,“ odkašlal si. „O tom není pochyb. Jeto… ehm… pyramida. A jaká pyramida! To tedy ano!“

Ani to se mu ještě nezdálo dost. Těpic pátral po něčem, co by ještě mohl říct. „Po mnoho následujících staletí se na ni budou lidé dívat a budou říkat… ehm… to je pyramida. Hm.“

Odkašlal si. „Stěny mají skvělý sklon,“ zakrákoral vyschlými ústy.

„Jenže,“ začal.

Otočily se k němu dva páry očí.

„Hm,“ řekl.

Dios pozvedl obočí.

„Sire?“

„Mám dojem že si pamatuji, jak mi kdysi otec řekl, víte, že až zemře, že by byl moc rád pohřbený někde u moře.“

Nejvyšší kněz se nezalkl nesouhlasem, jak Těpic čekal.

„Měl určitě na mysli deltu řeky. Jenže v deltě je hrozně měkký podklad,“ pokýval hlavou Ptakospar. „Trvalo by celé měsíce, než bychom tam vybudovali aspoň trochu slušné základy. I pak by hrozilo nebezpečí sesedání. A vlhkost. To je v pyramidě moc špatná věc, vlhkost.“

„Ne,“ odporoval Těpic, který se potil pod Diovým pohledem. „Myslím si, že to, co měl přesně na mysli, bylo do moře.“

Ptakosparova obočí se srazila u kořene nosu. „Tak to by byl opravdu oříšek,“ zabručel zamyšleně. „Zajímavý nápad. Předpokládám, že by člověk mohl postavit malou pyramidu, takovou miliontunku, pak ji přeplavit na něčem, jako jsou pontony…“

„Ne,“ pokračoval Těpic a pokoušel se za každou cenu nesmát. „Já tím chci říci, že on měl na mysli, že chce být pohřben bez —“

„Ptepicchamon XXVII. chtěl říci, že chce být pohřben bezodkladně,“ prohlásil Dios, jehož hlas zněl jako naolejované hedvábí. „A není pochyb, že by si přál to nejlepší, co dokážeš postavit, architekte.“

„Ne, jsem si jistý, že jsi to špatně pochopil,“ vzepřel se Těpic.

Diovi ztuhla tvář. Ptakosparův obličej na sebe náhle vzal výraz člověka, který nemá s ničím nic společného. Upřel pohled na dláždění a prohlížel si ho s takovou pečlivostí, jako by jeho život záležel na tom, kolik podrobností si zapamatuje. „Špatně?“

„Bez urážky. Jsem si jistý, že jsi to myslel dobře,“ řekl Těpic. „Je to tím, že otec o tom tenkrát mluvil velmi jasně a —“

„Myslel jsem to dobře?“ opakoval Dios a tvářil se, jako by každé z těch slov bylo kusem trpkého grepfruitu. Ptakospar zakašlal. S podlahou skončil. Začal pracovat na stropě.

Dios se zhluboka nadechl. „Sire,“ řekl, „my jsme vždycky stavěli pyramidy. Všichni naši králové jsou pohřbeni v pyramidách. To je náš zvyk. Tak se to u nás prostě dělá, Sire.“

„Ano, ale —“

„To nepřipouští diskusi,“ řekl Dios. „Kdo by si mohl přát víc? Být zapečetěn s veškerým umem proti zhoubnému zubu Času —“ teď se ten naolejovaný hlas změnil v pancíř, tvrdý jako ocel, špičatý jako oštěp — „ochráněný na věky proti urážkám Změny.“

Těpic se podíval na Diovy ruce. Kotníky měl bílé, kosti se rýsovaly pod kůží, jako kdyby se chtěly ze svého vězení už už osvobodit.

Očima skouzl po šedém rukávu k Diově tváři. Bohové, pomyslel si, je to vážně pravda, on skutečně vypadá, jako kdyby se bohové unavili čekáním na jeho smrt a raději ho naložili do láku. Pak se jeho oči setkaly s očima Diovýma a málem to zařinčelo.

Cítil, jak mu maso pomalu opadává z kostí. Cítil, že je ještě méně důležitý než jepice. Jepice, bez které to, pravda, nejde, jepice, které je třeba projevovat veškerou povinnou úctu, to ano, ale pořád jen jepice, jejíž práva jsou stejná jako práva kteréhokoliv jiného hmyzu. A má jen tolik vlastní svobodné vůle, pravil Diův pohled, kolik jí má cár papíru uchvácený hurikánem.

„Králova vůle je, aby byl uložen do pyramidy,“ prohlásil Dios hlasem, kterým musel Stvořitel načrtávat hvězdy a měsíc.

„Ehm,“ řekl Těpic.

„Tu nejkrásnější z pyramid pro krále,“ přikázal Dios.

Těpic se vzdal.

„Tak tedy dobrá. Dobrá. Fajn. Ano. Tu nejlepší, samozřejmě.“

Ptakospar se rozzářil úlevou, pyšně odněkud vytáhl voskovou tabulku a ze záhybů své paruky stylus. Dobře věděl, že je důležité pojistit si smlouvu tak rychle, jak je to jen možné. Stačí, aby vám v takové situaci uklouzla nějaká maličkost, a zjistíte, že vám najednou přebývá l 500 000 tun vápence.

„Takže řekněme, že to bude klasický model, ó, závlaho pouště?“

Těpic se podíval na Dia, který v té chvíli stál a upíral pohled do neznáma, protože se pokoušel přinutit pouhou silou vůle k poslušnosti buldoka nevratné změny hmotných soustav.

„Myslím, že by to mohlo být něco většího.“ Propadal se do své beznaděje.

„To znamená nejmodernější model,“ přikývl nadšeně Ptakospar. „Velmi exkluzivní, ó, základno pilíře věčnosti. Zaručí vám život věčný. Naše speciální nabídka v tomto století jsou různé příměsi parakosmického významu, které jsou přímo součástí stavebních kmet a jsou zahrnuty v ceně.“

Upřel na Těpice vyčkávavý pohled. „Ano. Dobře. To bude skvělé,“ přitakal Těpic. Dios se zhluboka nadechl. „Král požaduje mnohem víc než to,“ prohlásil pevně.

„Požaduju? Vážně?“ zachmuřil se Těpic pochybovačně.

„Zajisté, Sire. Je to vaše výslovné přání, aby byl pro vašeho otce postaven největší památník v dějinách,“ pokračoval Dios uhlazeně. Tohle bylo utkání, to už Těpic pochopil, ale on neznal ani pravidla, ani způsob hry, a musel tedy prohrát.

„Opravdu je to mé výslovné přání? Oh. Ano, myslím že opravdu je. Jistě.“

Pyramida, jaké není podél celého Mžilu rovno,“ oznámil Dios. „Takový je příkaz krále. To je správné a dobré.“

„No, ano. Samozřejmě. Něco takového. Hm. Dvakrát větší než normálně,“ přikývl Těpic v bezbřehém zoufalství a zažil krátký pocit uspokojení, když viděl, jak Diovi po tváři přeběhl Naznak zmatku. „Sire?“

„To je správné a dobré,“ přitlačil Těpic. Dios otevřel ústa k protestu, všiml si Těpicova výrazu a raději je zase zavřel.

Ptakospar horečnatě psal a ohryzek mu poskakoval nahoru a dolů. Něco takového se člověku podaří jen jedinkrát za celou obchodní kariéru.

„Zvenčí bych vám mohl udělat překrásný povrch z černého hlazeného mramoru,“ řekl, aniž zvedl hlavu. „Myslím, že při troše štěstí bychom ho mohli mít v lomu ještě tak akorát na tuhle stavbu. Ó, králi nebeské báně,“ dodal spěšně.

„Výborně,“ přikývl Těpic.

Ptakospar vzal novou tabulku. „Uzavírací kámen stavby z elektronu[13]? Víte, ono to vyjde vždycky levněji, když ho máte připravený od začátku stavby. Spousta lidí ho nechává dělat jen ze stříbra a pak často slýcháme, kdybych to byl věděl, tak bych…“

„Elektron, samozřejmě.“

„A obvyklé prostory?“

„Prosím?“

„No, to je pohřební místnost a vstupní místnost. Doporučuju typ Memfis, ten je opravdu exkluzivní, k tomu dodáváme ještě zvlášť velkou pokladnici, vhodnou pro uložení všech těch roztomilých věciček, se kterými by se člověk tak nerad loučil, že?“ Ptakospar otočil tabulku a horečnatě psal na druhou stranu. „A pro královnu stejné vybavení, že? Ó, králi, jehož život je věčný.“

„Cože? Oh, ano. Jistě. Předpokládám, že ano,“ odpověděl Těpic a vrhl pohled na Dia. „Všechno. Všechno, co máte.“

„Pak jsou tady bludiště,“ řekl Ptakospar a ze všech sil se snažil, aby se mu nechvěl hlas. „V tomhle století velmi populární. Bludiště, které zvolíte, je velmi důležité, to víte, bylo by zbytečné nechávat ho dovnitř vestavět dodatečně, až potom, kdy hrobku navštíví zloději. Možná že jsem trochu staromódní, ale já bych zvolil model Labrys. Jak se u nás říká, dovnitř se možná dostanou, ale ven nikdy. Jistě, je to otázka menšího příplatku, ale kdo by ve chvílích, jako je tahle, hleděl na nějaký ten šesťák, že? Ó, vládce nad vodami.“

Pozor, něco nemáme, ozval se varovný hlásek kdesi v pozadí Těpicovy hlavy. Nevšímal si ho. Byl v moci osudu.

„Ano,“ řekl a narovnal se. „Labrys. Dva.“

Ptakospar prorazil pisátkem destičku. „Pro něj a pro ni, ó, kameni kamenů,“ zakrákoral u vytržení. „Velmi chytré, velmi vhodné. Výběr pastí ze sortimentu na skladě? Můžeme nabídnout propadla, jámy s bodci na dně, skluzavky, valící se koule, padající oštěpy, samostříly…“

„Ano, ano,“ přikývl Těpic. „Vezmeme si je. Vezmeme si je všechny.“

Stavitel se zhluboka nadechl. „A předpokládám, že si budete přát obvyklé pamětní sloupy, přístupové komunikace, obřadní sfingy —“

„Spoustu,“ přikývl Těpic. „To už ale necháme na vás.“

Ptakospar si osušil zpocené čelo. „Výborně,“ vypravil ze sebe. „Úžasné!“ Vysmrkal se. „Váš otec, pokud to mohu říci, ó, rozsévači života, je výjimečně šťastný, že má tak oddaného a hodného syna. Rád bych dodal —“

„Můžeš odejít,“ přerušil ho Dios. „A předpokládáme, že práce začnou okamžitě.“

„Bez odkladu, ujišťuji vás,“ zvolal Ptakospar. „Ehm.“ Zdálo se, že zápasí s nějakým komplikovaným filozofickým problémem.

„No?“ obrátil se k němu Dios chladně. „Je tady, ehm, to. Otázka, jak bych to řekl… To ovšem neznamená, že bychom neto. Samozřejmě, nejstarší zákazník, milý host, ale jaksi, v praxi, tedy… Absolutně žádné pochybnosti o poskytnutí zálohových těch, že ano. Netroufnul bych si navrhnout jaksi to…, ale kdyby částečně… přece jen tohle.“

Dios na něj vrhl pohled, při němž by sklopila zrak i sfinga, a odvrátil se.

„Chtěl jsi něco říci?“ zeptal se nakonec. „Čas Jeho Veličenstva je výjimečně drahý.“ Ptakospar tiše pohyboval čelistmi, ale nakonec se přece jen nevyjádřil. Dokonce i bohové se tváří v tvář Diovi velmi špatně a těžko vyjadřovali. Kromě toho se Ptakosparovi zdálo, že ho pozorují hadi vyřezaní na Diově holi.

„Hm. Ne. Promiňte. Já si jen tak přemýšlel nahlas. Takže bych odešel, jestli mohu. Mám před sebou spoustu práce. Hm.“ Hluboce se uklonil.

Byl na poloviční cestě k východu, když Dios dodal. „Dodávka do tří měsíců. Do povodní!“[14]

„Cože?“

„Mluvíš s 1398. vládcem,“ zamračil se na něj Dios.

Ptakospar polkl. „Omlouvám se,“ zašeptal, „chtěl jsem říci ‚cože? Ó, velký králi‘. Vždyť jen sama doprava kamenných bloků zabere tolik času. Ehm.“

Stavitelovy rty se roztřásly, jak se mu na nich nehlučně objevovaly a zase mizely případné poznámky, které ve své představivosti metal Diovi přímo do tváře.

„Tsort taky nepostavili za den,“ bylo jediné, na co se zmohl.

„Myslíme, že jsme zatím nestanovili jednu ze základních podmínek celé stavby,“ řekl Dios. Pak se na Ptakospara usmál. V mnoha směrech to bylo mnohem horší než cokoliv jiného. „Samozřejmě, že zaplatíme expresní příplatek.“

„Ale vždyť vy nikdy ne —“ začal Ptakospar, a pak svěsil ramena.

„Penále za nedodržení termínu by bylo ovšem strašné,“ pokýval hlavou Dios. „To bych prosil do smlouvy jako obvyklou doložku.“

Ptakospar už neměl nervy na obranu. „Samozřejmě,“ povzdechl si, zcela poražen. „Je to pro mě čest. A teď, kdyby mě vaše svatost omluvila? Pořád ještě zbývá několik hodin do setmění.“ Těpic kývl hlavou.

„Díky,“ uklonil se architekt. „Nechť jsou tvá bedra plodná. S vaším dovolením, lorde Die!“

Slyšel, jak spěšně sbíhá venku po schodišti. „Bude to velkolepé. Příliš velké, ale velkolepé,“ prohlásil Dios. Upřel pohled mezi pilíře k nekropoli, jejíž panoráma se rozkládalo na protějším břehu Mžilu.

„Velkolepé,“ opakoval. Zamrkal, když se mu nohama rozlila záplava bolesti. Dnes v noci musí znovu překročit řeku, o tom není pochyb. Byl hloupý, když to celé dny odkládal. Jenže bylo taky nemyslitelné ocitnout se v pozici, kdy by nemohl království správně sloužit…

„Něco není v pořádku, Die?“

„Sire?“

„Mám dojem, že jsi nějaký bledý.“ Po zvrásněném Diově obličeji přeběhl záchvěv paniky. Kněz se narovnal.

„Ujišťuji vás, Sire, že se cítím skvěle. Jsem dokonale zdráv!“

„Nezdá se ti, že se v posledních dnech trochu přetahuješ, co?“

Tentokrát se Diovi na tváři objevil skutečně výraz hrůzy.

„Přetahuju co, Sire?“

„U všeho musíš být, Die. První na nohou, poslední na lůžku. Měl by sis trochu odpočinout.“

„Existuji, jen abych sloužil, Sire,“ odpověděl Dios pevně. „Jsem na světě jen proto, abych sloužil.“

Těpic se k němu na balkoně připojil. Slunce pozdního odpoledne ozařovalo pohoří vytvořené lidskýma rukama. Tohle byla jen jeho hlavní část. Pyramidy se táhly od delty až ke druhému vodopádu, kde se Mžil ztrácel v horách. Pyramidy stály na nejúrodnější zemi podél řeky. Dokonce i farmáři by byli považovali za svatokrádež navrhnout něco jiného.

Některé z pyramid byly malé, postavené z hrubě otesaných kamenných kvádrů, které vypadaly mnohem starší než samy hory, které tvořily hranici mezi údolím a pouští. Hory tady byly věčně a slova jako „mladý“ a „starý“ se na ně nevztahovala. Ale první pyramidy byly postaveny lidskými bytostmi, technicky vzato malými organickými vaky z větší části naplněnými vodou, které držely pohromadě jen díky nepříliš pevné vápníkové vrstvě. Ta podivná stvoření pracně rozřezala kámen na kusy a ty kusy pak ještě pracněji skládala znovu dohromady do dokonalejšího tvaru. Ty byly opravdu staré.

Během tisíciletí se pyramidy měnily. Ty pozdější byly hladké a špičaté nebo plošší a zvenčí obložené dlaždicemi ze slídy. Ani ta nejpříkřejší z nich neměla podle měřítek stavbylezectví stupeň těžkosti vyšší než 10 i když některé z pamětních sloupů a chrámů, které se kupily kolem pyramid jako tažné remorkéry kolem bitevních lodí věčnosti, by si zasloužily určitou pozornost.

Bitevní lodě věčnosti, pomyslel si, plavící se mlhou Času, a každý cestující má první třídu…

Vyšlo několik časných hvězd. Těpic k nim zvedl oči. Možná, pomyslel si, je tam někde opravdu život. Možná na těch hvězdách. Jestli je pravda, že tam nahoře jsou namačkány biliony vesmírů, jeden vedle druhého, pak tam musí být určitě i lidé.

Ale ať jsou kdekoliv, i kdyby se pokoušeli sebevíc, bez ohledu, jak vznešené by byly jejich cíle, nikdy nemohou být tak strašně hloupí a omezení jako my. My na tom opravdu pracujeme. Do začátku jsme dostali, jen takovou malou jiskřičku, ale za těch pár tisíc let jsme se v tom neuvěřitelně zdokonalili.

Obrátil se k Diovi, protože cítil, že by měl aspoň částečně napravit napáchané škody.

„Cítíš ten věk, který z nich vyzařuje?“ nadhodil, aby řeč nestála.

„Promiňte, Sire?“

„Z těch pyramid, Die. Jsou tak staré.“

Dios se nepřítomně zahleděl přes řeku. „Myslíte?“ zamyslel se. „Ano, předpokládám, že jsou staré.“

„Pořídíš si taky jednu?“ zeptal se Těpic.

„Pyramidu?“ Dios se na něj podíval. „Sire, já už jednu mám. Jeden z vašich předků byl tak laskav a dal ji pro mě postavit.“

„To musela být velká pocta,“ řekl Těpic. Dios nepřítomně přikývl. Luxusní kabiny na věčnost byly většinou rezervovány jen pro vládnoucí třídu.

„Je samozřejmě velmi malá. Prostá. Ale mým jednoduchým potřebám bude vyhovovat.“

„Skutečně?“ řekl Těpic a zívl. „To je opravdu hezké. Ale jestli ti to nevadí, myslím, že si půjdu lehnout. Byl to dlouhý den.“

Dios se uklonil, jako by měl uprostřed těla naolejované panty. Těpic si všiml, že Dios používá alespoň padesát přesně odlišených způsobů úklon vyjadřujících jemné nuance toho, co si myslí. Tahle poklona vypadala jako č. 21 — jsem váš oddaný služebník. „Také to byl velmi dobrý den, Sire, když dovolíte.“

Těpic nevěděl, co by řekl. „Myslíš?“ podivil se.

„Mraky při východu slunce byly skutečně efektní.“

„Vážně? Hm. Mám také nějaký podíl na západu slunce?“

„Vaše Veličenstvo ráčí žertovat,“ řekl Dios. „Západy slunce probíhají samy od sebe. Haha.“

„Haha,“ opakoval Těpic ozvěnou.

Dios si s hlasitým zapraskáním propletl prsty. „Hlavní trik je východ slunce,“ pokýval hlavou.

Napůl rozpadlé pergameny Uzlu říkají, že velké oranžové slunce pozře každý den večer bohyně nebes Co, která si vždy v poslední chvíli uschová jedinou jiskřičku, ze které vždy ráno vypěstuje nové slunce. A Dios věděl, že to tak opravdu je.

Kniha O pobytu v jámě říká, že slunce je Yajovo oko, které se každý den neúnavně kutálí oblohou, v nekonečném hledání nehtů Yajových nohou[15]. I o tom Dios věděl, že je to pravda.

Tajné rituály Kouřového zrcadla zase odhalily, že slunce je vlastně kulatý otvor v rotující mýdlové bublině bohyně Nes, který vede do ohnivého světa za ním, a hvězdy jsou zase otvory, kterými přichází déšť. A Dios věděl, že to jinak být nemůže.

Lidové mýty říkají, že slunce je ohnivá koule, která jednou denně oběhne svět, a svět sám že se pohybuje nekonečnou pustinou vesmíru na zádech obrovské želvy. A Dios věřil, že i tohle je pravda, i když tahle představa mu dělala potíže.

Dios věděl, že Síť je nejvyšší bůh a Fon že je taky nejvyšší bůh a Kvap, Set, Pixl, Io, Dhek a Fuj a že Herpes trojnohá vládne světu mrtvých, stejně jako Synkopa nebo Silur — bůh se sumčí hlavou, či Orexis-Oddavatel.

Dios pak byl nejvyšší z nejvyšších kněží celonárodní víry, která kvasila, nabývala a bublala po více než sedm tisíc let a ani jednou nezatratila žádného ze svých bohů, pro případ, že by se mohl ještě hodit. Věděl, že platí mnoho věcí, které si zdánlivě odporují. Kdyby tomu tak nebylo, pak by rituály a víra byly pouhým nic, a kdyby víra a rituály nebyly ničím, neexistoval by svět. Výsledkem tohoto způsobu myšlení, uplatňovaného kněžími Mžilu, byl soubor myšlenek, které by přinutily i kvantového mechanika, aby se vzdal a vrátil svou basu s nářadím.

Když se Dios kulhavým krokem vracel temnotou málo používaných uliček, vyklepávala jeho hůl na dláždění pomalý rytmus. Nakonec vyšel na malé molo, u kterého byl uvázán člun. Nejvyšší kněz loďku odvázal, namáhavě do ní nastoupil, nasadil vesla a odstrčil se na kalné vody temného Mžilu.

Nohy a ruce měl studené. Hlupák. Hlupák. Měl to udělat už dřív.

Člun se pomalu vlekl do středu řeky a nad údolím zavládla hluboká noc. Na vzdáleném břehu, přesně podle prastarých zákonů, začaly pyramidy osvětlovat oblohu.


Té noci hořelo dlouho do noci i světlo firmy „Ptakosparův podnik nekropolitních královských dodavatelů“. Otec a jeho dva synové se hrbili nad velikou voskovou návrhářskou deskou a přeli se. „Tady nejde jen o to, jestli nám vůbec někdy zaplatí,“ prohlásil Ptakospar IIa. „To není ten případ, že by nemohli, ale oni ještě nepřišli na to, co to zaplatit znamená. Koneckonců dynastie jako tsortská platí během sta let nebo tak nějak. Proč nejdeš a neřekneš —“

„Stavíme pyramidy kolem Mžilu poslední tři tisíce,“ odpověděl mu otec škrobeně, „a zatím jsme na tom neprodělali, nebo ano? Ne neprodělali. Protože ostatní království vzhlížejí k Mžilu, říkají, že ve Starém království žije rod, který se ve svých pyramidách vyzná, to že jsou praví konosejři. Proto si všichni objednávají to, co si objednává šlechta ve Starém království. Vezmeme si to, co oni, jenom nám na to přišijte víc knoflíků. Koneckonců, je to skutečný královský rod,“ dodal, „ne jako některé z těch nových zbohatlických rodin — dneska bůhvíco, a během jednoho tisíce let po nich nebude ani stopy. Navíc jsou to jen poloviční bohové. Nikdo přece nečeká, že si skutečná šlechta zaplatí cestu do záhrobí. To je taky jeden ze znaků skutečné šlechty, většinou nemá peníze.“

„V tom případě není královštějšího rodu nad ně. To bys musel objevit nějaký nový svět,“ prohlásil IIa. „My sami jsme díky jim téměř šlechta.“

„Ty vůbec nerozumíš obchodu, synu. Ty si prostě myslíš, že je to samé papírování a udržování účtů. Tak abys věděl, není.“

Je to otázka hmoty. A poměru tlaků a váhy.

Oba se obrátili k Ptakosparovi IIb, který seděl a zíral na náčrty. Otáčel pisátkem v rukou neustále dokola a zmíněné končetiny se mu třásly špatně potlačovaným vzrušením.

„Na spodní třetinu budeme muset použít žulu, vápenec by to neunesl. Ne se všemi těmi rozloženými tlaky. A ty budou… ohó, ty budou strašlivé. Tady nemluvíme o žiletkách! Tahle věcička by dokázala nabrousit i váleček na těsto.“

Ptakospar obrátil oči k nebi. Synové byli v jejich rodu teprve druhou generací, která obchodovala s královskou dynastií, a už začínaly potíže. Jeden rozený účetní, druhý zamilovaný do toho nového nesmyslu, kterému říkal vesmírné inženýrství. Když byl on chlapcem, nic takového neexistovalo, byla prostě jen architektura. Nakreslili jste plány a pak sehnali deset tisíc dělníků na jeden a půl úvazku a dvojnásobnou produkci o víkendech. Jediné, co se od nich žádalo, bylo, aby vršili šutráky. Na to nemusíte být kosmičtí. Potomci! Bohové se rozhodli obmyslit ho dvěma syny. Jeden z nich byl ochoten vyúčtovat vám i množství vzduchu spotřebované při vyslovení pozdravu „dobrý den“ a druhý obdivoval geometrii natolik, že zůstával celé noci vzhůru a rýsoval si pro potěšení akvadukty. Vy si utrhujete od huby, skrblíte, abyste je mohli poslat do nejlepších škol, a oni se pak vrátí a za vaši dobrotu vám oplatí tím, že jsou vzdělaní.

„Co to žvaníš?“

„Už samotná hmota…“ IIb si přitáhl počítadlo a zachřestil kuličkami na drátech. „Řekněme, že mluvíme o pyramidě, která bude dvakrát větší než základní model, což nám dává hmotu… plus dodatečné zvětšení na nejbližší kódované rozměry okultního významu… na něco takového bychom ještě před nějakými sto lety nemohli ani pomyslet, rozhodně ne s těmi primitivními technikami…“ Prst na počítadle se změnil v rozmazanou čmouhu.

IIa si pohrdavě odfrkl a sáhl po vlastním počítadle. „Vápenec, dva talenty za tunu…“ prohlásil, „amortizace a odpisy nářadí… dlaždice… penále… ztratné… no nazdar, no nazdar… černý mramor za zvýšené ceny…“

Ptakospar si povzdechl. Dvě počítadla, která chřestí celé dny v tandemu, jedno mění tvář světa a druhé to hned účtuje… Co se to stalo s těmi kousky dřeva a několika dráty plnými kuliček?

Poslední kuličky cvakly a rozhostilo se ticho.

„To bude v pyramidologii věc naprosto ojedinělá,“ prohlásil s mesiášským úsměvem IIb, když se pohodlně opřel v sedátku. „Přímo kvantový posun v technologii.“

„Taky to bude kvá —“ začal IIa.

„Kvantový,“ opravil ho IIb a doslova si to cizí slovo vychutnával.

„Taky to bude kvantový posun v bankrotech,“ prohlásil IIa. „Budou na to muset vymyslet nové slovo.“

„Jistě si to zaslouží nový výraz, jako největší propagační stavba v dějinách,“ řekl IIb.

„Jasná věc. Když jde o to prodělat, tak v tom se nám široko daleko nikdo nevyrovná,“ přikývl IIa kysele.

„To bude něco! Ještě za tisíc let sem budou jezdit lidi a říkat: ‚Ten Ptakospar, ten se v pyramidách opravdu vyznal!‘ “

„Budou tomu říkat Ptakosparova pošetilost, na to vezmi jed!“

Teď už oba bratři stáli s nosy jen několik centimetrů od sebe. „Potíž je v tom, bratříčku, že ty sice znáš cenu všeho, ale neznáš hodnotu ničeho.“

„A potíž s tebou je zase v tom, že ty neznáš cenu ničeho!“

„Lidstvo musí nestále stoupat vzhůru!“

„To ano, ale bez solidních finančních kroků to nejde, u Kufta!“

„Hledat vědění —“

„Hledat řád a finanční vyrovnanost —“ Ptakospar je zanechal s jejich problémy a vyšel na dvůr, kde jeho lidé ve světle pochodní prováděli horečnatě inventuru materiálu.

Když mu otec firmu předával, byla opravdu malá, jediný obyčejný dvůr plný kvádrů a sfing, monolitů a sloupů a dalších zásob a taky silný svazek nezaplacených účtů, většinou adresovaných do paláce s poníženou suplikou ve smyslu „náš účet, který jsme si vám dovolili předložit zhruba před osmi sty lety, byl pravděpodobně přehlédnut a jeho proplacení by nám v dnešní tíživé situaci velmi pomohlo“. Ale zato to v těch dnech bývala docela legrace. Nezbývalo mu nic jiného než na všechno stačit sám s nějakými pěti tisíci zaměstnanci a paní Ptakosparovou, která dělala účetní. Musíš stavět pyramidy, říkal mu otec. Celý zisk v té době pocházel z mastab — malých rodinných hrobek, pamětních monolitů a běžných prací v nekropoli, ale jak otec říkal, když neděláte pyramidy, nejste nic. Ani ten nejhorší z pěstitelů česneku, který chce jen jednoduchého, hladkého, s jedním dvěma řádky textu, nepůjde k člověku, který nepostavil jedinou pyramidu.

Tak se pustil do pyramid a staví je poctivě, ne jako jsou některé z těch dnešních, které mají různý počet stran a stěny, které byste prokopli bosou nohou.

Postavit největší pyramidu na světě…

Za tři měsíce…

A pokud se to nepodaří, zaplatit strašnou pokutu, Dios sice nezpřesnil, jak strašnou, ale Ptakospar znal své lidi a věděl, že Diovy představy zahrnovaly přinejmenším hladové krokodýly. Ti dokážou být opravdu strašní…

Díval se na blikající světla na dlouhých řadách soch, mezi nimiž se rýsovala i socha Hita se supí hlavou, boha všech neočekávaných hostů. Sochu koupil před několika lety ve výprodeji. Jen jednou se o ni zajímal kupec, ale pak ji vrátil s tím, že se mu nelíbí sklon jejího zobáku, a od té doby je naprosto neprodejná i přes velkou slevu.

Největší pyramidu na světě…

A myslíte, že až si člověk vyplivne plíce při práci na tom, aby šlechta měla zajištěny vhodné jízdenky na věčnost, tak vám dovolí zaměřit své dovednosti směrem k vlastní domácnosti, ergo kladívko postavit si malou pyramidku pro sebe a paní Ptakosparovou, a tak si pojistit vlastní cestu na onen svět? Ó, nikoliv. Dokonce i otci dovolili postavit si jen obyčejnou mastabu, i když, pravda, je to nejkrásnější mastaba podél celé řeky, to musel v duchu připustit i sám mistr Ptakospar. Ten rudě žilkovaný mramor objednali a přivezli přímo z Jakazačistanu a pak spousta lidí žádala stejný, hodně to pomohlo obchodu, to by se bývalo otci líbilo…

Největší pyramidu na světě…

A za nějakou stovku let už si nikdo nebude pamatovat, kdo je v ní pohřben.

Nezáleží na tom jestli jí budou říkat Ptakosparova pošetilost, nebo Ptakosparova sláva. Vždycky jí budou říkat Ptakosparova.

Vynořil se z jezírka svých myšlenek a zjistil, že synové se stále ještě přou.

Jestliže mají takhle vypadat jeho potomci, to to bude raději riskovat s šestisettunovými vápencovými bloky. Ty aspoň mlčí.

„Buďte už zticha, vy dva.“

Zmlkli, vrátili se na svá místa a nevrle bručeli.

„Rozhodl jsem se,“ prohlásil.

IIb si pozorně prohlížel staré pisátko. IIa brnkal na počítadlo.

„Postavíme ji,“ oznámil jim Ptakostpar a vyšel z místnosti. „A pokud se to některému z mých synů nelíbí, vyvrhnu ho do vnější temnoty, kde zní jen pláč a skřípění zubů,“ zavolal ještě přes rameno.

Oba bratři, ponecháni sami sobě, se na sebe nepřátelsky podívali.

Nakonec se ozval IIa: „A co to vlastně znamená, to kvantum?“

IIb pokrčil rameny. „Velmi jednoduše řečeno to znamená, že přidáš nulu,“ odpověděl.

„Hm,“ zavrtěl IIa hlavou, „a to je všechno?“


Všude podél říčního údolí Mžilu tiše plály do noční temnoty pyramidy a vyzařovaly k nebi energii nashromážděnou za celý den.

Z nejvyšších kamenů tryskaly obrovské nehlučné plameny, tančily, zmítaly se jako blesky a přitom byly studené jako led.

Šest tisíc kilometrů pouště zářilo souhvězdími mrtvých, světélkovalo starožitností. Přímo podél údolí Mžilu se však jednotlivá světla slévala do souvislého ohnivého pásu.


Bylo to na podlaze a na jednom konci to mělo polštář. Musela to být postel.

Těpic se přistihl, jak o tom pochybuje. Převaloval se a kroutil, aby našel alespoň kousíček, který by se maličko poddal kolem těla, ale marně. To je ale hloupé, pomyslel si, vždyť v takovéhle posteli jsem vyrostl. Polštáře vytesané z kamene. Narodil jsem se v tomhle paláci, je to moje dědictví, musím být připraven na to ho převzít…

Ale první věc, kterou musím hned ráno udělat, je, že si nechám z Ankhu přivézt pořádnou postel a péřový polštář. Já, král tak pravím a tak nechť se stane.

Obrátil se na druhý bok a hlava mu se zaduněním dopadla na polštář.

A kanalizaci. To je skvělý nápad! Je neuvěřitelné, jak úžasný vynález může být obyčejná díra v zemi.

Ano, kanalizace. A sakra nějaké dveře. Těpic absolutné nebyl zvyklý na to, aby se o něj neustále staralo několik sloužících a čekalo ve dne v noci na jeho příkazy. Provádění každodenní hygieny a omývání přímo tady v ložnici, před jejich zraky, mu připadalo strašlivě trapné. A pak přijdou na řadu lidi. Musí se seznámit s lidmi. Všechno to ukrývání se a plížení palácem bylo přece nesmyslné.

A jak si všichni představovali, že bude jeden spát, když nebe nad řekou světélkovalo jako ohňostroj?

Nakonec docela obyčejné vyčerpání ukolébalo jeho tělo do určitého stavu mezi spánkem a bděním a před očima se mu začaly promítat bláznivé představy.

Ta ostuda, která padne na jeho předky, až v budoucnosti archeologové přeloží zatím ještě nevytvořenou fresku mluvící o jeho vládě: „Klikyhák, orel, který má zácpu, vlnovka, hroší zadek, klikyhák… A v roce období Šefehned, Těpic — bůh slunce, dal zavésti kanalizaci a opovrhl polštáři svých předků.“ Snil o Khuftovi — mohutném, bradatém, mluvícím hromy a blesky, který svolával hněv nebes na toho nehodného potomka, který zrazoval svou pyšnou i minulost.

Před očima mu proplul Dios a vysvětloval mu, že díky jakémusi ediktu, vydanému před několika tisíci lety, je nezbytné, aby se Těpic oženil s posvátnou kočkou.

O jeho pozornost se postupně ucházeli rozličnohlaví bohové, vysvětlovali mu podrobnosti božství a odkudsi z dálky k němu neodbytně pronikal hlas, který křičel, že nechce být pohřben pod tunami kamení. Těpic neměl mnoho času se na tyhle věci soustředit, protože najednou uviděl sedm tučných krav a sedm krav hubených, z nichž jedna hrála na trombon.

Jenže to byl starý sen, ten se mu zdával skoro každou noc…

Pak tam byl muž, který střílel šípy po želvě…

Pak kráčel Těpic pouští a našel malou pyramidku, vysokou jen několik centimetrů. Zvedl se vítr, rozvál písek, ale pak už to nebyl vítr, to se sama pyramida vynořovala ze země a po jejích hladkých lesklých bocích se tiše sesouvaly laviny písku…

Pyramida se zvětšovala a zvětšovala, už byla větší než svět, až nakonec byla tak obrovská, že celý svět byl pouhým zrnkem v jejím nitru.

A ve středu pyramidy se stalo něco velmi podivného.

Pyramida se začala zmenšovat a svět brala s sebou a nakonec zmizela a nezbylo nic…

Samozřejmě, když jste faraónem, jsou i vaše ošklivé sny zvláště vybraného druhu.


Z milosti krále, který ležel stočený na posteli do klubíčka a pod hlavou měl místo polštáře uzlík svých šatů, začal další den. V kamenném bludišti paláce se postupně začali probouzet služebníci.

Diův člun tiše klouzal po vodě a se slabým nárazem přirazil k molu. Dios vystoupil a pospíchal do paláce, bral při tom schody po třech a nadšeně si mnul dlaně při pomyšlení na to, že má před sebou celý dlouhý den, kde každá hodina a každý obřad pěkně a úpravně zapadnou na své místo. Je toho tolik, co musí zorganizovat, tolik, co je potřeba udělat…


Hlavní sochař a výrobce sarkofágů složil metr.

„Odvedl jste skvělou práci, mistře Koprkvaši,“ řekl.

Koprkvaš přikývl. Mezi řemeslníky nepanovala žádná falešná skromnost.

Sochař do něj strčil loktem. „Jsme skvělej tým, co? Vy je naložíte a já zadekluju, co?“

Koprkvaš přikývl, ale mnohem pomaleji. Sochař se podíval na velký voskový ovál, který držel v ruce.

„Nemůžu říct, že by se mi posmrtná maska nějak zvlášt líbila,“ řekl Gern, který opatrně zpracovával rohový kámen, na kterém tvořil podobu jedné z oblíbených koček dávno zesnulé královny, což byla jeho první větší samostatná práce za odměnu, zhrozeně vzhlédl.

„Dělal jsem ji velice pečlivě a přesně,“ bránil se zamračeně.

„V tom to celé je,“ přikývl sochař.

„Já vím,“ podíval se na něj Koprkvaš smutně. „Je to tím nosem, že?“

„No, spíš bradou.“

„No jo, a bradou.“

„Jo.“

„No jo.“

Oba zachmuřeně zírali na voskovou podobu faraóna. Faraón také.

„Co máte proti mé bradě?

„Můžete mu na bradu přidělat vousy. Vousy ukryjí mnoho,“ zabručel nakonec Koprkvaš.

„No jo, ale pořád nám zbývá ten nos.“

„Můžete mu nějaký ten centimetr ubrat. A trochu domodelujte lícní kosti…“

„No jo.“

„Jo.“

Gern byl zděšený. „Vždyť to mluvíte o tváři našeho zesnulého krále,“ obrátil se k nim. „Něco takového nemůžete udělat! Vždyť by si toho lidi všimli!“ Zaváhal. „Nebo ne?“

Oba řemeslníci na sebe tázavě pohlédli.

„Gerne,“ začal nakonec Koprkvaš trpělivě, „samozřejmě, že si toho všimnou. Ale neřeknou nic. Oni od nás očekávají, že skutečnost trochu vylepšíme.“

Tak to vám tedy pěkně děkuju. Fakt moc, to musím říct!“ Faraón šel a sedl si vedle kočky. Začínal mít nepříjemný pocit, že lidé mluví o mrtvých slušně jedině tehdy, když mají strach, že by je zmínění mohli poslouchat.

„Připouštím,“ řekl učedník s určitou nejistotou, „že při bližším porovnání s freskami vypadal dost ošklivý.“

„A to je právě ono, rozumíš?“ podíval se na něj Koprkvaš významně.

Gernova pihatá, otevřená tvář se měnila jako krajina, po které běží stín velkého mraku. Pomalu se mu rozednívalo a začínal chápat, že nadešla chvíle, kdy se stává zasvěcencem, který proniká do prastarých tajemství řemesla.

„Tím chcete říct, že všichni malíři mění —“ začal. Koprkvaš se na něj zamračil. „O tom se nemluví,“ řekl důrazně. Gern se pokusil přeskupit rysy obličeje do výrazu chápající vážnosti.

„Oh. Ano. Je mi to jasné, mistře.“

Sochař ho poklepal po zádech.

„Je vidět, že jsi chytrý mládenec, Gerne,“ řekl. „Zapaluje ti to. Koneckonců, ono je to dost těžké, být ošklivý za života. Představ si tu strašnou hrůzu být ještě ošklivý v podsvětí.“

Král Ptepicchamon XXVII. potřásl hlavou. Když jsme naživu, chtějí od nás, abychom se podobali jeden druhému, a po smrti na to už dohlédnou sami. No, to je pěkné království! Sklopil oči a uviděl duši jedné z bývalých koček, která se pečlivě olizovala. Když byl živý, tak kočky nenáviděl, ale teď mu najednou přišla jako žádoucí společník. Pohladil ji nešikovně po ploché hlavě. Chvilku tiše předla a pak se ho pokusila škrábnout do ruky. Naštěstí jí to nebylo nic platné.

Pak si s rostoucí hrůzou uvědomil, že trio teď začalo probírat pyramidu. Jeho pyramidu. Bude to ta největší, jakou kdy kdo postavil. Postaví ji na nejúrodnějším kusu půdy, v mírném úbočí na čestném místě v nekropoli. I ta největší zatím postavená pyramida bude vedle té jeho vypadat jako něco, co si postavily děti na pískovišti. Bude obklopena mramorovými zahradami a žulovými obelisky. Bude to největší pomník, jaký kdy syn otci postavil. Král zasténal.


Ptakospar zasténal.

Za dnů jeho otce bylo všechno lepší. Potřebovali jste prostě jen dvacet let a zástup chlapů, kteří pomalu kutáleli kulatiny. Bylo to dobře, protože se tak alespoň všichni vyhnuli různým nebezpečím, která každoročně hrozila v období dešťů, kdy řeka vystoupila z břehů a zaplavila široké okolí. Teď jste potřebovali chytrého mládence s kusem křídy a ta správná zaklínadla.

Ne že by to nebylo velmi impozantní, pokud jste si na takové věci potrpěli.

Ptakospar IIb obešel obrovský kamenný blok, tady upravil nějakou rovnici, tam doladil okultní formulku. Potom zvedl oči a krátce kývl na otce.

Ptakospar se rozběhl nazpět ke králi ve zlaté sluneční masce, který stál s celým doprovodem na skalisku vypínajícím se nad kamenolomem. A ke všemu ještě do toho všeho královská návštěva…

„Jsme připraveni, pokud dovolíte, ó, nebeská klenbo,“ začal se potit a doufal, že proti všem nadějím…

Oh, bohové. Král se zase rozhodl, že si s ním promluví jako člověk s člověkem! Podíval se s úpěnlivým výrazem na Dia, ale ten mu slaboučkým pokrčením ramen naznačil, že se s tím nedá nic dělat. A co víc, nebyl jedinou obětí toho podivného chování. Koprkvaš, mistr balzamovač, byl ke králi povolán včera a musel s ním strávit skoro půl hodiny hovorem o své rodině. Bylo to děsné, lidé předpokládali, že král zůstane v paláci, bylo to prostě…

Král se k němu vydal mírně ledabylou chůzí, která měla už sama o sobě naznačit staviteli, že je mezi přáteli. Oh, ne, on si snad i vzpomene na mé jméno!

„Musím říci, že za devět týdnů jste udělali obrovský kus práce, je to skvělý začátek. Ehm. Jmenuješ se Ptakospar, že?“ dodal král. Ptakospar polkl. Teď už se s tím nedalo nic dělat.

„Ano, ó, ruko nad vodami,“ řekl. „Ó, prameni —“

„Myslím, že by Vaše Veličenstvo nebo Sire, docela stačilo,“ prohlásil Těpic.

Ptakospar zpanikařil a upřel vyděšený pohled na Dia, který sice několikrát zamrkal, ale pak na něj kývl hlavou.

„Král si přeje, abys ho oslovoval —“ po jeho tváři přeběhl bolestivý výraz, „— neformálně. To je podle zvyků barba—, hm, cizích zemí.“

„Jistě se musíš považovat za velmi šťastného člověka, když máš tak talentované a tvrdě pracující syny,“ pokračoval Těpic a se zájmem si prohlížel kypící kotel lomu.

„Budu se… jistě, Sire… Ó, Sire,“ řekl Ptakospar, který si královu větu vyložil jako rozkaz. Proč jenom neporoučejí králové lidem jako za starých časů? Tenkrát aspoň člověk věděl, na čem je. Věděl, kam patří, žádný král s vámi nezacházel jako rovný s rovným, nebo snad, nedej bože, jako kdybyste i vy dokázali ráno přinutit slunce vzejít na oblohu.

„Musí to být úžasné zaměstnání,“ pokračoval Těpic.

„Jak si přejete, Sire,“ odpověděl Ptakospar. „Stačí, aby Vaše Veličenstvo poručilo a —“

„A jak to vlastně všechno funguje?“

„Vaše Veličenstvo, Sire?“ vyděsil se Ptakospar.

„Vy přenášíte ty kvádry vzduchem, že? Necháváte je létat, jak jsem slyšel.“

„Ano, ó, Sire.“

„To je opravdu velmi zajímavé. Jak to děláte?“

Ptakospar si málem prokousl ret. Má prozradit cechovní tajemství? Byl zděšen. Proti všemu očekávání mu najednou přispěchal na pomoc sám Dios.

„S pomocí jistých tajných znamení a okultních znaků, Sire,“ vysvětloval, „po jejichž původu by nebylo právě vhodné pátrat. Patří to k té,“ zatvářil se mírně znechuceně, „moderní moudrosti.“

„Předpokládám, že to musí být mnohokrát rychlejší, než když se ještě veškerý materiál dopravoval ručně, že?“ řekl Těpic.

„Má to jisté výhody, Sire,“ přisvědčil Dios. „Ale kdybyste dovolil, Sire, navrhl bych, že bychom…?“

„Aha. Ano. Jistě. Pokračujte, samozřejmě.“

Ptakospar si utřel čelo a rozběhl se k okraji lomu.

Tam se zastavil a mávl šátkem.


Všechny věci jsou určeny názvy. Změňte název, a změníte věc. Samozřejmě, není to až tak jednoduché, ale parakosmicky vzato je to celé jádro a podstata věci…

Ptakospar IIb opatrně poklepal na kámen svou holí.

Vzduch nad kamenem se rozechvěl horkem, kvádr pak najednou začal ve spršce jemného kamenného prachu stoupat vzhůru, až se zakolébal na dva metry nad zemí, přidržován jen kotvícími lany.

Nic víc na tom nebylo. Těpic očekával hřmění hromu, nebo alespoň šlehající plameny. Ale to už se dělníci shromažďovali kolem dalšího obrovského kvádru, zatímco několik z nich táhlo první kámen ke staveništi. „Velmi působivé,“ prohlásil smutně.

„Zajisté, Sire,“ přikývl Dios. „Ale teď se musíme vrátit nazpět do paláce. Brzo už nastane čas na obřad Třetí hodiny.“

„Ano, ano, dobrá,“ odvrátil se popuzeně Těpic. „Skvělá práce, Ptakospare, jen tak dál.“

Ptakospar, plný rozpaků a stísněného zmatku, se rozkomíhal v poklonách jako houpačka.

„Jistě, Sire, rozumím, Sire,“ řekl, sebral veškerou odvahu, zavřel oči a vrhl se po hlavě do největšího dobrodružství svého života. Oslovil krále: „Mohu vám ukázat nejnovější plány stavby, Sire?“

„Král už přece plány odsouhlasil,“ ohradil se Dios. „A oprav mě, pokud se pletu, ale zdá se, že stavba je v běhu.“

„Ano, ano, ale,“ snažil se Ptakospar horečnatě, „napadlo nás, že tahle přístupová cesta, tady, podívejte, ta, která je přímo před vchodem do pyramidy, jak nádherné místo! Jak by se tady vyjímala socha například Hita se supí hlavou, boha všech neočekávaných hostů, co říkáte? V celkovém rozpočtu by byla její cena zanedbatelná —“

Dios se podíval na náčrty, „Tohle mají být křídla?“ zeptal se. „Co zanedbatelná, byla by prakticky nulová, řeknu vám, co udělám, já —“ snažil se Ptakospar se zpoceným čelem.

„A tohle je nos?“ naklonil Dios hlavu na stranu.

„Spíš zobák,“ vysvětloval Ptakospar. „Pohleď, velký Die, co kdybychom ji tam —“

„Myslím, že raději ne,“ zavrtěl hlavou Dios. „Ne. Opravdu ne.“ Rozhlédl se lomem, aby našel Těpice, zasténal, vstrčil staviteli nazpět do ruky svazek náčrtů a dal se do běhu.

Těpic se pustil dolů cestou k čekajícím vozům a přitom toužebně sledoval všechno to okolní hemžení. Tu se zastavil, aby pozoroval skupinu dělníků, kteří připravovali rohový kámen. Když na sobě ucítili jeho pohled, znehybněli a upírali na něj rozpačité pohledy.

„Skvělé, skvělé,“ zabručel Těpic, když si kámen prohlédl, přestože všechno, co o kamenictví věděl, by se dalo vytesat na jediné zrnko písku. „Jaký nádherný kus kamene.“

Obrátil se k nejbližšímu muži, jemuž okamžitě spadla brada.

„Ty jsi kameník?“ zeptal se. „Musí to být velice zajímavá práce, co?“

Muži nejdřív napůl vylezly oči z důlků a pak upustil dláto. „Erk,“ řekl.

O sto metrů dál pleskaly po pěšině Diovy sandály a kolem kolen mu pleskal lem jeho roucha. Zvedl si je ještě výš a rozběhl se, co mu nohy stačily.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Těpic dělníka.

„H-h-hlinopal,“ vykoktal ze sebe zděšený muž.

„Výborně, skvěle,“ řekl Těpic, uchopil muže za hrůzou ochrnutou ruku a srdečně mu s ní potřásl.

„Sire!“ křičel Dios už z dálky. „Ne!“

A kameník se otočil, levou rukou si držel pravici v zápěstí a zoufale se rozkřičel.


Těpic sevřel opěradla svého trůnu a upřel pohled na nejvyššího kněze.

„Ale to je jen gesto sympatie, nic víc. Tam, odkud jsem přišel —“

Vy pocházíte odsud, Sire!

„Ale při smilování bohů, useknout mu ruku? To je příliš kruté!“

Dios postoupil kupředu. Teď se jeho hlas vrátil do normálních, hladce naolejovaných kolejí.

„Kruté, Sire? Ale bude to provedeno opatrně a s péčí, s pomocí drog, které by ho zbavily bolesti. Určitě zůstane naživu.“

„Ale proč?“

„Vysvětlil jsem vám to, Sire. Nemůže tu ruku používat, protože by to byla svatokrádež. Je to věřící muž a velmi dobře to ví. Pamatujte, Sire, uvědomte si, že jste bůh!

„Ale ty se mě dotknout můžeš. Sluhové také!“

„Já jsem kněz, Sire,“ odpověděl mu Dios jemně. „A sloužící k tomu mají zvláštní svolení.“

Těpic se kousl do rtu.

„To je barbarské,“ řekl.

Diova tvář se ani nepohnula.

„Neuděláte to,“ rozhodl se nakonec Těpic. „Já jsem král. Zakazuji, aby to bylo provedeno, rozumíš!“

Dios se uklonil. Výraz na jeho tváři Těpic odhadl tak na č. 49 — zděšený nesouhlas.

„Vaše přání bude splněno, ó, fontáno vší moudrosti. I když, samozřejmě se může stát, že ten muž vezme věci do svých rukou, když dovolíte.“

„Co tím myslíš?“ štěkl na něj Těpic.

„Sire, kdyby ho byli jeho druzi nezastavili, byl by to udělal sám. Pokud jsem tomu rozuměl, chtěl si ruku useknout dlátem.“

Těpic se na něj díval a pomyslel si: jsem cizinec ve známé zemi.

„Aha,“ řekl nakonec.

Chvíli přemýšlel.

„Dobrá, v tom případě musí být operace provedena s veškerou péčí a ten muž musí dostat penzi, je ti to jasné?“

„Jak si přejete, Sire.“

Slušnou penzi.“

„Rozumím, Sire. Odměnu na rozchodnou, Sire,“ přikývl Dios nevýrazně.

„A možná že bychom ho pak mohli zaměstnat nějakou lehčí prací kolem domu.“

„Jako jednorukého kameníka?“ Diovo levé obočí se o zlomek milimetru pozvedlo.

„Jako cokoliv, Die.“

„Jistě, Sire. Jak si přejete. Sám se rozhlédnu, kde nám v paláci chybí nějaká ta ruka.“

Těpic na něj upřel pohled. „jsem král, je to jasné, že?“ prohlásil ostře.

„Ta skutečnost je to první, co si uvědomuji, když procitám, Sire, a pak celý den.“

„Die?“ zvolal Těpic, když byl Dios na odchodu.

„Sire?“

„Přikázal jsem před několika týdny, aby mi z Ankh-Morporku přivezli péřové lůžko. Předpokládám, že náhodou nevíš, co se s ním stalo?“

Dios mávl rukou ve výmluvném gestu.

„Obávám se, Sire, že podél kalianského pobřeží vládne poslední dobou silná pirátská aktivita,“ odpověděl.

„Předpokládám, že piráti nesou zodpovědnost i za to, že se tady neobjevil expert z cechu instalatérů a žumponorů?[16]“ pokračoval Těpic kysele.

„Určitě, Sire. Nebo možná bandité.“

„Nebo se možná z nebe snesl obrovský dvouhlavý pták a odnesl je, co?“ ušklíbl se Těpic.

„Všechno je možné, Sire,“ odpověděl nejvyšší kněz a jeho tvář vyzařovala úctu.

„Můžeš jít, Die.“

„Sire, mohl bych vám připomenout, že v páté hodině vás navštíví vyslanci ze Tsortu a Efebe?“

„Ano. Můžeš jít, Die.“

Těpic zůstal sám, tedy alespoň tak sám, jak se to v jeho případě rozumělo. To znamená, že kromě něj byli v místnosti dva ovívači, osobní sluha, dva obrovští osobní strážci, pravidelně verbovaní v Zázrakousku, a pár služebných dívek.

Oh, ano. Služebné. Se služebnými se stále ještě tak docela nevyrovnal. Pravděpodobně je vybíral Dios, jako ostatně všechno v paláci, a ukázal překvapivě dobrý vkus v otázkách například olivové pleti, ňader a nohou. Kdyby daly ty dvě dohromady všechno oblečení,. které měly na sobě, stěží by zakrylo malý talířek. Bylo to neobyčejně zajímavé, protože právě to je jakýmsi záhadným způsobem změnilo ve dva přepychové pohyblivé kusy nábytku, stejně bezpohlavní jako kamenné sloupy u dveří. Těpic si povzdechl, když si vzpomněl na ženy v Ankh-Morporku, které byly zahaleny od hlavy až k patě do brokátu a přitom způsobily, že se celá třída červenala až ke kořínkům vlasů.

Natáhl se k míse s ovocem. Jedna z dívek jej okamžitě uchopila za ruku, jemně mu ji odsunula stranou a pozvedla hrozen.

„Prosím, neloupat,“ prohlásil Těpic. „Slupka je z toho ta nejlepší část. Plná výživných vitamínů a minerálů. Jenže předpokládám, že o něčem takovém jste asi ještě neslyšely, co, protože to vymysleli teprve nedávno,“ dodal hlavně pro sebe. „V posledních šesti sedmi tisících letech,“ dokončil kysele.

Tak, a tady máš relativitu, s jakou plyne čas, pomyslel si smutně. Možná že všude jinde plyne, ale tady ne. Tady se prostě hromadí jako sníh. Jako kdyby nás zpomalovaly ty pyramidy, jako ty věci, které se užívají na lodích, jak tomu říkají vlečné kotvy. Zítřek je tady něco jako slabě ohřátý včerejšek.

Stejně mu hrozny oloupala, zatímco vteřiny se řítily rychlostí padajících sněhových vloček.


Na staveništi Velké pyramidy zatím pluly vzduchem obrovské kamenné kvádry a zasouvaly se na svá místa, jako by tady běžel pozpátku film zachycující explozi. Bloky skutečné létaly mezi lomem a staveništěm, vznášely se tiše nad zemí, vysoko nad svými hranatými stíny.

„Musím ti přiznat,“ obrátil se Ptakospar ke svému synovi, když bok po boku stáli na pozorovací věži, „že je to úžasné. Jednou budou lidi žasnout nad tím, jak jsme mohli něco takového dokázat.“

„Celá ta záležitost s posouvači kulatin a biči,“ prohlásil spokojeně IIb, „to už je stará vesta. Na to můžeme zapomenout.“ Mladý stavitel se usmál, ale v jeho úsměvu byl náznak nepříčetné pýchy.

Bylo to opravdu úžasné. Bylo to ještě úžasnější, než to mělo být. Nemohl se ubránit dojmu, že pyramida je…

Sám se sebou v duchu zatřásl. Za takové myšlenky by se měl stydět. V tomhle zaměstnání se člověk mohl stát snadno pověrčivým, když si nedal pozor.

Bylo jen přirozené, že mnoho hmot tvořilo tvar pyramidy samo o sobě — přesněji řečeno tvar kužele. Zkoušel to dnes ráno. Obilí, sůl, písek… voda ne, ne, ta sem nepatří. Ale na druhé straně nebyla pyramida nic jiného než upravený kužel. Kužel, který se rozhodl, že bude vypadat trochu k světu.

Nemohlo se stát, že by to o chlup přepískl v parakosmických mírách?

Otec ho poklepal po zádech. „Skvělá práce,“ opakoval. „Podívej, ono to skoro vypadá, jako kdyby se to stavělo samo!“

IIb vyjekl a zakousl se do zápěstí, takové dětské gesto, ke kterému se v dospělosti vracel jen tehdy, když byl výjimečně nervózní. Ptakospar si toho nevšiml, protože v té chvíli k úpatí věže doběhl jeden z předáků a mával svou obřadní měřičskou berlou. Ptakospar se naklonil přes zábradlí. „Co se děje?“ dotazoval se. „Povídám, musíte jít okamžitě se mnou, ó, mistře!“ Na horní ploše rozestavěné pyramidy, která byla zhruba v polovině celkové výšky, probíhaly nějaké drobnější práce na vnitřním sytému místností. Spojení „dělat dojem“ už tady nebylo na místě. Jak se zdálo, lépe se teď hodilo „budit hrůzu“.

Kamenné kvádry se snášely z nebe v jakémsi pomalém obřím tanci, dosedaly a posouvaly se, zatímco jejich mahuti[17] pokřikovali jeden na druhého a nešťastní kontroloři se pokoušeli do všeobecného ruchu vykřikovat své pokyny.

Ptakospar se prodral hloučkem dělníků stojících kolem nějakého blíže neurčeného středu. Alespoň tady bylo zatím ticho. Hrobové ticho.

„Dobrá, dobrá,“ prohlásil. „Tak co se to tady… oh.“ Ptakospar IIb natáhl hlavu přes otcovo rameno a pak si rychle nacpal pěst do úst.

Ta věc byla svrasklá. Byla prastará. Kdysi to však byla rozhodně věc živá. Ležela na jedné kamenné desce jako stará vysušená švestka.

„Byla to moje svačina,“ oznámil mu hlavní omítkář.

„Měl jsem ho, sakra, na svačinu. Jak já se na to jablko těšil!“

„Ale to přece nemohlo tak brzo začít,“ zašeptal vyděšeně IIb. „Nemůže mít ještě vypěstovány časové uzly, totiž, chtěl jsem říct, jak to už teď může vědět, že z toho bude pyramida?“.

„Natáhl jsem se pro tu sváču a můžu říct, že jsem měl pocit, jako že… no byl to ošklivej pocit,“ stěžoval si omítkář.

„Pozor, ten uzel má zápornou hodnotu,“ dodával IIb. „Záporné by se neměly objevovat vůbec.

„A je tam ještě?“ zeptal se Ptakospar a dodal: „Neříkej mi, že ano!“

„Stačí zasadit na místa několik dalších bloků a zmizí,“ prohlásil jeho syn a zoufale se rozhlížel. „Jakmile se změní postavení těžiště hmoty, rozptýlí se i časové uzly.“

Ptakospar odtáhl mladíka kus stranou.

„Co mi to povídáš?“ dotíral na něj opískovaným[18] šeptem.

„Měli bychom ji co nejrychleji zakrytovat,“ mumlal IIb. „Vybít nastřádaný čas. Pak už by to nebyl žádný problém…“

„Jak bychom ji mohli zakrytovat? Vždyť ještě není hotová,“ rozčiloval se Ptakospar. „Kde jsi byl a odkud jsi spadl? Pyramidy nezačínají kumulovat energii, dokud nejsou hotové! Dokud to nejsou pyramidy, nemají energii, je to jasné? Pyramidální energie, neslyšel jsi? Jmenuje se po pyramidách. Proto se to jmenuje pyramidální energie!“

„Musí to mít něco společného s tou mimořádnou hmotou, nebo co,“ troufl si stavitel, „a taky s rychlostí stavby. Čas je polapen v materiálu. Víš, co myslím?

Teoreticky se mohou malé časové uzly vyskytnout už během stavby, ale ty jsou tak slabé, že si jich většinou nevšimneš. Kdybys šel a postavil se přímo do středu takového uzlu, zestárneš, nebo omládneš o pár hodin, nebo taky —“ začal se zaplétat.

„Vzpomínám si, že když jsme stavěli hrobku Khenéta XIV., prohlásil výrobce fresek, že mu výzdoba královnina sálu trvala dvě hodiny, my tvrdili, že mu to zabralo celé tři dny, a pokutovali jsme ho,“ prohlásil najednou pomalu Ptakospar. „Pamatuju, že se kolem toho v cechu nadělala spousta řečí.“

„To už jsi říkal,“ přikývl IIb.

„Co jsem říkal?“

„To o tom malíři fresek. Před chviličkou.“

„Ne, nic takového jsem neříkal. Nic takového jsi neslyšel,“ tvrdil Ptakospar.

„Byl bych přísahal, že jsi to říkal. Jenže tohle je mnohem horší než tamto,“ upozorňoval ho syn. „A obávám se, že se to stane znovu.“

„Myslíš, že můžeme očekávat další takové příhody?“

„Určitě,“ přikývl IIb. „Teoreticky bychom se nemuseli záporných uzlů obávat, ale tady to zřejmě neplatí. Můžeme očekávat rychlé přílivy a obrácené přílivy a pravděpodobně i krátké časové smyčky. Obávám se, že musíme počítat se všemi druhy časových anomálií. Měli bychom vyhnat chlapy co nejrychleji.“

„Předpokládám, že by tě nenapadl nějaký způsob, jak bychom je mohli nechat pracovat v krátkém čase, a platit je v obyčejném?“ zeptal se Ptakospar s nadějí v hlase. „Jen tak mě to napadlo. Řekl bych, že se na to tvůj bratr určitě zeptá.“

„Ne! Drž od toho všechny lidi dál! Nejdřív tam nasázíme co nejrychleji kvádry a zakrytujeme ji.“

„Dobře, dobře. Jen tak jsem si přemýšlel nahlas. Jako by nám nestačily ty potíže, které už máme…“

Ptakospar se prodral hloučkem dělníků stojících kolem nějakého blíže neurčeného středu. Alespoň tady bylo zatím ticho. Hrobové ticho.

„Dobrá, dobrá,“ prohlásil. „Tak co se to tady… oh.“ Ptakospar IIb natáhl hlavu přes otcovo rameno pak si rychle nacpal pěst do úst.

Ta věc byla svrasklá. Byla prastará. Kdysi to však byla rozhodně věc živá. Ležela na jedné kamenné desce jako stará vysušená švestka.

„Byla to moje svačina,“ oznámil mu hlavní omítkář. „Měl jsem ho, sakra, na svačinu. Jak já se na to jablko těšil!“

Ptakospar zaváhal. Celá ta scéna mu připadala nějak známá. Podobný pocit už měl předtím. Strašlivě silný a skutečný pocit déjà vu.[19]

Setkal se se zděšeným pohledem svého syna. Oba dva, vyděšení z toho, co by mohli spatřit, se pomalu otočili.

Uviděli se stát kousek opodál, těsně u sebe, a dohadovat se o něco, o čem IIb přísahal, že už slyšel před chvilkou.

A taky že slyšel, uvědomil si Ptakospar s hrůzou. Támhle to jsem já. Zvenčí vypadám úplně jinak. A tady to, to jsem taky já. Právě tak já. Tentýž já.

Je to jenom časová smyčka. Jako malý vír v řece. Jenže se udělal na proudu času. A já se v něm právě dvakrát otočil.

Ten druhý Ptakospar se na něj podíval.

Nastal dlouhý tísnivý okamžik temporálního napětí, pak zazněl zvuk, jako když myš vyfoukne žvýkačkovou bublinu, smyčka praskla a druhá postava zmizela.

„Já vím, čím to je,“ zamumlal IIb téměř nesrozumitelně, což bylo způsobeno jeho pěstí. „Pyramida sice není hotová, ale bude, takže ozvěna těch jevů se svým způsobem odráží nazpět, tati, ale měli bychom to zastavit co nejrychleji, je to příliš silné. Mýlil jsem se, když jsem —“

„Mlč! Nemohl bys alespoň odhadnout, kde se ty uzly vytvoří?“ naklonil se k němu polohlasem Ptakospar. „A pojď sem dál, kdekdo na nás kouká. Vzpamatuj se trochu, synu!“

IIb spustil ruku ke svému opasku a vytáhl kapesní počítadlo.

„No, pravděpodobně ano,“ přikývl. „Je to v zásadě jednoduchá závislost rozložení hmoty na —“

„Dobrá,“ prohlásil stavitel pevně. „Hned to začni počítat. A pak seženeš všechny předáky a pošleš je ke mně.“

V Ptakosparově pohledu se zablesklo něco velmi zvláštního. Čelist se mu vysunula jako žulový hranol. Možná že mě k takovému myšlení přinutila ta pyramida, pomyslel si, myslím jako blesk a vím to.

„Taky sem přiveď bratra, ano?“ dodal.

Je to tou pyramidou. Pamatuju si nápady, které teprve dostanu.

Raději na to nebudu moc myslet. Raději budu praktický.

Rozhlédl se po napůl dokončené stavbě. Bohové věděli, že jsme to nemohli stihnout včas. Teď to není zapotřebí. Můžeme to stavět tak dlouho, jak dlouho budeme potřebovat.

„Není ti nic?“ IIb ho vzal za ruku. „Tati, jsi v pořádku?“

„To byla taky jedna z těch tvých časových smyček?“ odpověděl mu Ptakospar jako ve snu. To je nápad! Už nikdo jim nikdy nevyfoukne smlouvu, vždycky dostanou příplatky za kompletní dodávku, a přitom nebude záležet na tom, jak dlouho bude stavba trvat!

„Ne! Tati, měli bychom —“

„Jseš si určitě jistý, že dokážeš vypočítat, kde se ty objeví, ano?“

„Ano, předpokládám, že ano, ale —“

„Výborně.“ Ptakospar se roztřásl vzrušením. Možná že budou muset chlapům zaplatit o něco víc, ale to bude stát za to, a IIa bude muset vymyslet nějaké schéma, jak to obejít finančně. Kouzla, která se dala dělat s penězi, se někdy téměř podobala skutečné magii. Mládenci se s tím budou muset smířit. Koneckonců, stěžovali si na to, že s nimi pracují svobodní občané, stěžovali si, že s nimi pracují Jakazačistánci, stěžovali si na spolupráci s každým, kdo nebyl řádně placeným členem cechu. Takže teď si sotva budou moci stěžovat na to, že pracují sami se sebou.

IIb o krok ustoupil, a aby si dodal jistoty, sevřel pevněji své počítadlo.

„Tati,“ začal opatrně, „na co myslíš?“

Ptakospar na něj vrhl zářivý úsměv. „Na doppelgangy.


* * *

Politika byla zajímavější. Těpic cítil, že tady by mohl něčeho docílit.

Mžilibaba bylo staré království. Všichni ho respektovali. Ale na druhé straně bylo také malé a co do počtu čepelí, což bylo v těch dnech velmi důležité měřítko, zcela zanedbatelné. Jak říkal Dios, nebylo tomu tak vždycky. Kdysi vládlo polovině světa díky pouhé síle své šlechty a vlastně ani nepotřebovalo svou armádu, která v těch dnech čítala přes pětadvacet tisíc mužů.

Teď, jako malé královstvíčko mezi Tsortem a Efebe, vládla Mžilibaba mnohem menší silou a každé z těch dvou království pro ni představovalo současně hrozbu i záštitu. Víc než tisíc let králové podél Mžilu díky výjimečně schopné diplomacii, dokonalým způsobům a práci s adrenalinem, složitější než pochodový vzorec opilé stonožky, udržovali mír podél celého protiotočného pobřeží světadílu. Už jen skutečnost, že existujete celých sedm tisíc let, se dala využít jako dokonalá zbraň, když jste to dokázali vhodně použít.

„Chceš tím říct, že jsme neutrální půda?“ naklonil Těpic hlavu ke straně.

„Tsort je pouštní kultura jako my,“ vysvětloval Dios a mnul si ruce. „Pomáhali jsme ji dlouhé roky vytvářet. A co se týká Efebe —“ povzdechl si. „Věří tam na velmi podivné věci.“

„Co tím myslíš?“

„Oni věří, že svět se řídí podle zákonů geometrie, Sire. Linky, úhly, čísla. Takováhle víra, Sire —“ Dios se zamračil, „může někdy vést k velmi nezdravým nápadům a myšlenkám.“

„Aha,“ řekl Těpic a v duchu se rozhodl, že si o těch nezdravých nápadech a myšlenkách co nejdřív zjistí víc. „Takže my jsme vlastně tajně na straně Tsortu, pokud tomu dobře rozumím?“

„Ne. Je důležité, aby Efebe zůstalo silné.“

„Ale s Tsortem toho máme mnohem více společného, že?“

„No, ponecháváme je v té víře, Sire.“

„Ale je Tsort pouštní kultura jako my?“

Dios se usmál. „Obávám se, že oni neberou pyramidy vážně, Sire.“

Těpic to v duchu všechno zvážil.

„Tak na čí straně ve skutečnosti jsme?“

„Na naší vlastní. Sire. Vždycky se najde nějaká cesta. Vždycky si připomeňte, Sire, že vaše rodina už byla ve třetí dynastii, když naši sousedé objevili způsob, jak se dělají děti, Sire.“

Zdálo se, že tsortská delegace opravdu studovala mžilskou kulturu namáhavě až horečnatě. Bylo také od prvního okamžiku jasné, že do ní vůbec nepronikla. Tsorťané si z ní vypůjčili množství jednotlivých kousků které se jim zdály užitečné, a ty pak složili dohromady velmi chybnými způsoby. Tak například do posledního chodili trojtaktním krokem, stejným, jaký zachycovaly fresky a který se používal u mžilského dvora jen při výjimečných příležitostech. Občas jim po tváři přeběhly bolestivé záchvěvy, jak jejich páteře protestovaly.

Kromě toho měli na sobě ranní frotokrývky, rolničky Cesty vpřed a k tomu kytle Ačli s — a není divu, že při tom pohledu musely ukrývat úsměv dokonce i nevzdělané dívky ovívačky — náholenicemi ve stejném provedení![20]

Dokonce i Těpic se spěšně rozkašlal. Ale co, vždyť oni nic jiného neumějí, jsou jako malé děti.

Tuhle myšlenku ovšem v závěsu následovala další, a sice tahle: tyhle děti by nás dokázaly vymazat z mapy světa během jediné hodiny.

Po rychlé syntéze obou předchozích se objevila třetí myšlenka, která pravila: vždyť jsou to jen pitomé šaty, začínáš to brát zbytečně vážně.

Skupina z Efebe byla mnohem citlivěji oblečena v bílých togách. Byli si navzájem dost podobní, jako by někde v jejich zemí pracoval malý lis, který vyráběl malé holohlavé chlapíky s kudrnatými bílými plnovousy.

Obě delegace se zastavily před trůnem a poklonily se.

„Nazdar,“ řekl jim Těpic.

„Jeho Velkolepost, král Ptepicchamon XXVIII., pán nebes, vozka slunečního vozu, kormidelník sluneční lodi, strážce tajného vědění, pán obzoru, udržovatel cesty, perlík smilování, vysokorozený, neumírající král, vám přikazuje, abyste si sedli.“

Těpic zapátral v hlavě po nějakém vhodném projevu. Vyslechl jich v Ankh-Morporku spoustu. Pravděpodobně byly na celém světě stejné.

„Jsem si jistý, že bychom měli pokračovat —“

„Jeho Velkolepost, král Ptepicchamon XXVIII., pán nebes, vozka slunečního vozu, kormidelník sluneční lodi, strážce tajného vědění, pán obzoru, udržovatel cesty, perlík smilování, vysokorozený, neumírající král, vám přikazuje, abyste jej vyslechli!“ zaduněl Diův hlas.

„— dále v duchu dlouhého a historického přátelství mezi našimi národy —“

„Slyšte moudrost Jeho Velkoleposti, krále Ptepicchamona XXVIII., pána nebes, vozky slunečního vozu, kormidelníka sluneční lodi, strážce tajného vědění, pána obzoru, udržovatele cesty, perlíku smilování, vysokorozeného, neumírajícího krále!“

Ozvěna umlkla.

„Mohl bych si s tebou na okamžik promluvit, Die?“

Nejvyšší kněz se k němu naklonil.

„Je to všechno nutné?“ zasykl Těpic.

Diovy odmítavé rysy na sebe vzaly dřevěný výraz člověka, který zápasí s neznámou myšlenkou.

„Jistě, Sire! To je tradice, Sire!“ prohlásil nakonec.

„Měl jsem dojem, že si mám s těmi lidmi promluvit. Ty víš, jaké jsou naše závazky, obchodní smlouvy a tak dál. Hodně jsem o tom přemýšlel a mám několik skvělých nápadů. Ale bude těžké to nějakým způsobem probrat, když mě budeš neustále překřikovat.“

Dios mu věnoval blahosklonný úsměv.

„Ale to už je všechno vyřízeno, Sire. Kvůli tomu jsem se s nimi sešel dnes dopoledne.“

„A co se tedy čeká ode mě?“

Dios udělal jednou rukou lehký kruhový pohyb.

„Cokoliv chcete, Sire. Je dobré se trochu usmívat a dodat jim optimismu a klidu.“

„To je všechno?“

„Sire, můžete se jich také zeptat, jestli se jim líbí zaměstnání diplomatů,“ navrhl mu Dios. Jeho oči odrazily Těpicův pohled stejně dokonale jako zrcadlo.

„Já jsem král!“ zasyčel Těpic.

„Jistě, Sire. Nebylo by dobré váš úřad zatěžovat běžnými státními záležitostmi, Sire. Zítra, Sire, budete předsedat nejvyššímu soudu. To je pro monarchu dokonalý úřad, Sire.“

„Ach. Tak dobře.“


Bylo to dost složité. Těpic pozorně vyslechl celý případ, ve kterém se jednalo o údajnou krádež dobytka, komplikovanou takzvanými cibulovými pozemkovými zákony. Tak takhle by to asi opravdu mělo být, pomyslel si. Nikdo už teď nemůže rozhodnout, komu ten pitomej vůl patří, takže to musí rozhodnout král. Takže znovu, jak to bylo? Tamten prodal vola před pěti lety tomuhle, ale jak se ukázalo, tak —

Podíval se z tváře jednoho ustaraného farmáře na stejně ustaranou tvář toho druhého. Oba si tiskli otrhané slaměné kloubouky na hruď a oba měli dřevěné výrazy prostých lidí, kteří při své v zásadě malicherné hádce najednou zjistili, že stojí na mramorové podlaze obrovského sálu, kde na trůně sedí vtělení jejich boha. Těpic nepochyboval, že každý z nich by se šťastně vzdal jakéhokoliv nároku na to ubohé zvíře, kdyby se byl výměnou za to ocitl deset kilometrů odsud.

Je to už dost starý býk, napadlo ho, čas, aby byl poražen, i kdyby byl támhletoho, krmil se celé roky na sousedově půdě, každý dostane půlku a je to, ti si budou rozsudek ještě dlouho pamatovat…

Pozvedl srp Spravedlnosti.

„Jeho Velkolepost, král Ptepicchamon XXVIII., pán nebes, vozka slunečního vozu, kormidelník sluneční lodi, strážce tajného vědění, pán obzoru, udržovatel cesty, perlík smilování, vysokorozený, neumírající král, vysloví svůj soud! Pokloňte se před spravedlností Jeho Velkoleposti, krále Ptepic —“

Těpic ho přerušil uprostřed slova.

„Po tom, co jsme vyslechli obě strany,“ oznámil pevně, přičemž zlatá maska dodávala jeho hlasu velebné echo, „udělaly na nás dojem vaše argumenty i protiargumenty a zdá se nám spravedlivé, aby bylo sporné zvíře zabito a jeho maso poctivě a rovným dílem rozděleno mezi obě sporné strany.“

Pak se narovnal a pohodlně opřel. Budou mně přezdívat Těpic Moudrý, pomyslel si pyšně. Obyčejní lidé takové věci rádi dělají.

Oba farmáři na něj upřeli dlouhé nechápající pohledy. Pak, jako kdyby byli připevněni na společném otočném čepu, se oba najednou obrátili a upřeli pohledy na místo, kde seděl v kruhu nižších knězi Dios.

Dios vstal, urovnal si své jednoduché roucho a pozvedl obřadní hůl.

„Skloňte se před tlumočenou vůlí Jeho Velkoleposti, krále Ptepicchamona XXVIII., pána nebes, vozky slunečního vozu, kormidelníka sluneční lodi, strážce tajného vědění, pána obzoru, udržovatele cesty, perlíku smilování, vysokorozeného, neumírajícího krále,“ prohlásil. „Náš božský soud rozhodl, že býk jest majetkem Rumušpunta. Dále je naší vůlí, aby bylo zvíře ukřižováno na oltáři Seběhlých bohů jako dík za naši božskou pozornost, kterou jsme jim věnovali! Dále jsem rozhodl, aby Rumušpunt a Kartofel pracovali tři dny zdarma v královských zahradách, a tak uhradili králi jeho soud.“

Dios pozvedl hlavu a upřel z každé strany svého dravčího nosu na Těpice jedno oko. Pak pozvedl obě ruce.

„Nekonečná jest moudrost Jeho Velkoleposti, krále Ptepicchamona XXVIII., pána nebes, vozky slunečního vozu, kormidelníka sluneční lodi, strážce tajného vědění, pána obzoru, udržovatele cesty, perlíku smilování, vysokorozeného, neumírajícího krále!“ Oba farmáři se začali klanět ve zděšené vděčnosti a doprovázeni strážemi vycouvali ze síně.

„Die,“ prohlásil Těpic.

„Sire?“

„Mohl bys ke mně na okamžik zajít?“

„Sire?“ opakoval Dios, který se náhle zhmotnil vedle trůnu.

„Nemohl jsem si nevšimnout, Die, a oprav mě, jestli nemám pravdu, určitých odchylek v tvém překladu proti tomu, co jsem řekl já,“

Kněz vypadal překvapeně.

„Ó, to nikoliv, Sire. Snažil jsem se naopak aplikovat vaše přání co nejpřesněji, jen jsem ho nepatrně upravil v souladu s precendenty a tradicemi.“

„Jak to? Vždyť to mizerné zvíře opravdu patřilo oběma!“

„Jenže Rumušpunt, jak je známo, je ve své víře až přehnaně přísný a hledá každou příležitost, jak zvětšit slávu svého boha, zatímco Kartofel se netají svými buřičskými myšlenkami.“

„Co to má co společného se spravedlností?“ zeptal se Těpic.

„Všechno, Sire,“ oznámil mu Dios hladce. „Ale teď toho zatraceného býka nedostane ani jeden, ani druhý.“

„Přesně tak, Sire. Ale Kartofel nic nedostane, protože si to nezaslouží, zatímco Rumušpunt díky své oběti si zajistil hezké místo v podsvětí.“

„A odhadl bych, že ty budeš mít dnes k večeři hovězí,“ odsekl mu Těpic.

Věta dopadla jako úder. Co se týče výsledku, mohl Těpic zvednout svůj trůn a udeřit s ním kněze do hlavy. Dios o krok ustoupil, k smrti užaslý, a oči se mu proměnily ve dvě jezírka ukřivděné bolesti. Když promluvil, zněl v jeho hlase ostrý tón.

„Já maso nejím, Sire,“ prohlásil. „Maso kalí a ředí duši. Mohu ohlásit další případ, Sire?“

Těpic přisvědčil. „Dobrá.“

Další případ byl spor o nájem sta čtverečních metrů úrodné říční půdy. Těpic obě strany pozorně vyslechl. Dobrá úrodná půda byla v Mžilibabě velmi vzácná, protože ji většinou zabraly pyramidy. Byla to velmi vážná záležitost.

Zvláště vážná byla proto, že nájemce půdy byl podle všeho slušný a poctivě pracující, zatímco majitel půdy byl bohatý a dosti nechutný.[21] Naneštěstí podle toho, jak stála fakta, měl bohužel pravdu.

Těpic se hluboce zamyslel a pak se podíval na Dia. Kněz na něj kývl.

„Tak mi to všechno připadá —“ začal Těpic tak rychle, jak to dokázal, ale to nestačilo.

„Vyslechněte a pokloňte se rozhodnutí Jeho Velkoleposti, krále Ptepicchamona XXVIII., pána nebes, vozky slunečního vozu, kormidelníka sluneční lodi, strážce tajného vědění, pána obzoru, udržovatele cesty, perlíku smilování, vysokorozeného, neumírajícího krále!“

„Tak mi — nám všechno připadá,“ opakoval Těpic, „že když vezmeme v úvahu všechny skutečnosti a pokusíme se proniknout pod povrch věcí, spravedlivý rozsudek v tomto případě zní —“ odmlčel se. Přesně takhle, pomyslel si, mluví skuteční králové.

„Majitel půdy byl zvážen a shledán vinným,“ zaduněl jeho hlas pod zlatou maskou. „Dáváme za pravdu nájemci.“

Celý dvůr se jako jeden muž otočil k Diovi, který se chvilku šeptem radil s ostatními a pak vstal.

„Vyslechněte rozhodnutí Jeho Velkoleposti, krále Ptepicchamona XXVIIL, pána nebes, vozky slunečního vozu, kormidelníka sluneční lodi, strážce tajného vědění, pána obzoru, udržovatele cesty, perlíku smilování, vysokorozeného, neumírajícího krále! Patrn, farmář, zaplatí 18 túnú jako dlužný nájem princi Jasembosovi! Princ Jasembos okamžitě zaplatí 12 túnú do chrámové pokladny jako oběť Říčním bohům. Dlouhý život, králi! Další případ!“

Těpic znovu pokynem přivolal Dia. „Má to vůbec nějakou cenu, abych tady seděl?“ dotazoval se popuzeným šeptem.

„Prosím, uklidněte se, Sire. Kdybyste tady nebyl, jak by lidé věděli, že bylo rozhodnuto podle práva?“

„Ale ty překroutíš všechno, co řeknu!“

„Ne, Sire. Sire, vy vynášíte soud lidský, já jej převádím na soud královský.“

„Aha,“ zasykl Těpic zachmuřeně. „Tak od téhle chvíle —“

V předpokoji se něco dělo. Bylo jasné, že je tam nějaký vězeň, který nemá bezmeznou důvěru v královskou spravedlnost, a král se mu ani nedivil. Ani on s ní nebyl zrovna nejspokojenější.

Jak se ukázalo, byla to tmavovlasá dívka, která se zmítala v pažích dvou strážných a zasypávala je ranami pěstí a kopanci, jež by se muž styděl zasadit. Ani její oblečení nebylo pro takový zápas právě nejvhodnější. Její šaty by se byly právě tak hodily k tomu, aby si v nich lehla a loupala ovoce.

Spatřila Těpice a k jeho upřímnému potěšení na něj vrhla pohled plný nenávisti. Po odpoledni, během nějž byl uctíván jako mentálně retardovaná socha, pro něj bylo potěšením narazit na někoho, kdo o něj projevil opravdový lidský zájem.

Nevěděl, co udělala, ale podle síly, s jakou dopadaly její rány na strážné, to jistě provedla podle svých možností co nejdokonaleji.

Dios se naklonil na úroveň otvorů, které měla maska ve výši uší.

„Jmenuje se Ptraci,“ řekl. „Je to služebná vašeho otce. Odmítla vypít pohár.“

„Jaký pohár?“ zajímal se Těpic.

„Je zvykem, že si s sebou mrtví králové do podsvětí berou i své služebníky, Sire.“

Těpic zachmuřeně přikývl. Bylo to žárlivě střežené privilegium, jediný způsob, jak si mohl služebník, chudý jako kostelní myš, zajistit život věčný. Pamatoval si na pohřeb svého dědečka a na diskrétní hovory o jeho osobních sloužících. Vzpomínal si, že otec byl potom dlouhé dny v silné depresi.

„Ale to přece není povinné,“ řekl.

„Máte pravdu, Sire. Povinné to není.“

„Otec měl mnoho služebných.“

„Myslím, že tahle byla jeho oblíbená, Sire.“

„A čím se tedy přesně provinila?“

Dios si povzdechl jako člověk, který něco vysvětluje velmi zanedbanému dítěti.

„Odmítla vypít pohár, Sire.“

„Promiň, ale já myslel, že jsi řekl, že to není povinné, Die.“

„Přesně tak, Sire. Není to povinné, Sire. Je to naprosto dobrovolné, je to akt svobodné vůle. A ona to odmítla, Sire.“

„Aha. Takže zase jedna z těch situací, co?“ prohlásil Těpic. Celé království Mžilibaba stálo na takových situacích. Kdybyste se jim pokoušeli porozumět, museli byste se zbláznit. Kdyby jeden z jeho předků rozhodl, že den je noc, tápali by lidé za světla. Naklonil se kupředu, „pojďte blíž, mladá dámo,“ řekl. Podívala se na Dia.

„Jeho Velkolepost, král Ptepicchamon XXVIII. —“

„Je potřeba to pokaždé celé opakovat?“

„Samozřejmě, Sire — pán nebes, vozka slunečního vozu, kormidelník sluneční lodi, strážce tajného věděni, pán obzoru, udržovatel cesty, perlík smilování, vysokorozený, neumírající král, ti poroučí, abys přednesla svou vinu!“

Dívka se vytrhla ze sevření strážců a upřela pohled na Těpice. Třásla se při tom úzkostí.

Řekl mi, že nechce být pohřben v pyramidě,“ vykřikla. „Řekl, že mu představa těch milionů tun kamene, které by měl ležet nad hlavou, přivolává noční můry. A já ještě nechci umřít!“

„Ty jsi opravdu odmítla přijmout s radostí otrávený pohár?“ řekl Dios.

„Ano!“

„Ale, dítě,“ pokračoval Dios, „pak tě král musí stejně odsoudit k smrti. Cožpak není lepší odejít čestně a mít zajištěn věčný život v podsvětí?“

„Nechci být služebnicí v podsvětí!“ Ze zástupu shromážděných knězi se vznesl hromadný vzdech hrůzy. Dios přisvědčil.

„Pak si tě vezme Požírač duší,“ prohlásil. „Sire, čekáme na váš soud.“

Těpic si uvědomil, že se na dívku už chvíli upřeně dívá. Měl pocit, že je na ní něco strašlivě známého, ale Pořád nebyl schopný zjistit co. „Pusťte ji,“ rozhodl.

„Jeho Velkolepost, král Ptepicchamon XXVIII., pán nebes, vozka slunečního vozu, kormidelník sluneční lodi, strážce tajného vědění, pán obzoru, udržovatel cesty, perlík smilování, vysokorozený, neumírající král, promluvil! Zítra za úsvitu budeš hozena krokodýlům. Velká jest králova moudrost!“

Ptraci se otočila a upřela oči na Těpice. Mlčel. Neodvažoval se promluvit strachem, co všechno by se z toho ještě mohlo vyklubat.

Odešla tiše, což bylo mnohem horší, než kdyby vzlykala nebo křičela.

„To byl poslední případ, Sire,“ řekl Dios.

„Dobrá, vrátím se do svých komnat,“ odpověděl Těpic odměřeně. „Je mnoho věcí, o kterých bych si rád popřemýšlel.“

„V tom případě dám oběd poslat, Sire,“ řekl nejvyšší kněz. „Bude to pečené kuře.“

„Nenávidím kuřata!“

Dios se usmál. „Ó, nikoliv, pane. Každou středu si král pochutnává na kuřeti.“


Pyramidy plály. Světlo, které vrhaly na okolní krajinu, bylo zvláštně tlumené, zrnité, téměř našedlé, ale nad nejvyšším kamenem každé pyramidy šlehal k nebi klikatý plamen.

Ptraci zaslechla slabé cinknutí kovu a to ji probralo z poloviční dřímoty do naprosté bdělosti. Velmi opatrně se zvedla a tiše přešla k oknu.

Oproti skutečným oknům v celách, která bývají velká a vzdušná a u nichž stačí vyjmout několik nedůležitých mříží k tomu, aby jimi klidně unikl kdokoliv, tohle okno představovala pouhá štěrbina o šíři šestnácti centimetrů. Několik tisíc let naučilo krále podél Mžilu, že cely by měly být stavěny tak, aby vězně udržely uvnitř. Jediný způsob, jak se dostat ven tímhle oknem, bylo po kouscích.

Jenže proti světlu pyramid se objevil nejasný stín a ozval se hlas, který řekl: „Psst!“

Přitiskla se ke zdi a pokusila se rukou dosáhnout k okénku.

„Kdo jsi?“

„Přišel jsem ti pomoct. K čertu! Tomuhle tady říkají okno? Podívej, spouštím ti provaz.“

Těsně vedle ramene jí sklouzlo silné hedvábné lanko, na němž byly v pravidelných vzdálenostech navázány uzly. Vteřinu nebo dvě na ně zírala, pak skopla z nohou pantoflíčky a vyšplhala nahoru.

Tvář na druhé straně štěrbiny byla sice napůl zakrytá černou kápí, ale stejně se jí podařilo zachytit na ní starostlivý výraz.

„Nezoufej,“ uklidňoval ji hlas.

„Já nezoufala. Pokoušela jsem se trochu vyspat.“

„Oh. No v tom případě mi odpusť. Prostě se seberu a odejdu, mám?“

„Ale já se ráno probudím a pak si začnu opravdu zoufat! Na čem to stojíš, démone?“

„Víš, co to je mačka?“

„Ne.“

„Tak já tady stojím na dvou mačkách.“

Tiše zírali jeden na druhého.

„Tak jo,“ prohlásil hlas zvenku nakonec. „Budu to muset obejít a přijít dveřmi. Nikam nechoď!“ Po těch slovech obličej zmizel někam nahoru.

Ptraci tiše sklouzla na studené kameny podlahy. Přijde dveřmi! Přemýšlela, jak to asi provede. Lidé si totiž obvykle potřebují nejdřív odemknout.

Schoulila se v nejvzdálenějším koutě cely a upřeně se dívala na ten malý dřevěný obdélník.

Ubíhaly dlouhé minuty. V jednom okamžiku měla dojem, že zaslechla jakýsi slabý zvuk, něco jako prudké nadechnutí.

O něco později se ozvalo tichoučké zacinkání kovu, tak tichoučké, že bylo téměř neslyšné.

Na cívku věčnosti se tiše navinul další čas a pak se ticho před celou, a bylo to ticho způsobené nepřítomností zvuku, velmi pomalu změnilo na ticho způsobené někým, kdo nevydává žádný zvuk.

Pomyslela si: teď je to přímo přede dveřmi.

Nastala přestávka, během níž Těpic olejoval všechny závěsy, zámky a závory, takže když podnikl poslední fázi, otevřely se dveře s mlčením, které svíralo srdce.

„Hej?“ ozval se v temnotě hlas.

Ptraci se vtiskla ještě hlouběji do svého koutka.

„Koukni, tak pojď, přišel jsem tě zachránit.“

Teprve teď se jí podařilo ve světle pyramid rozlišit ještě tmavší stín. Postupoval kupředu mnohem nejistěji, než by od démona čekala.

„Tak jdeš, nebo ne?“ řekl stín. „Omráčil jsem stráže, nebyla to jejich vina, ale nemáme moc času.“

„Ráno mě mají hodit krokodýlům,“ zašeptala Ptraci. „Sám král tak rozhodl.“

„Pravděpodobně se spletl.“

Ptraciiny oči se rozšířily vyděšenou nedůvěrou.

„Sežere mě Požírač duší!“

„A ty chceš, aby to udělal?“

Ptraci zaváhala.

„No tak vidíš,“ pokračovala temná postava a vzala ji za neodporující ruku. Vyvedl ji z cely, kde málem zakopla o nehybné tělo strážného.

„Kdo je v těch ostatních celách?“ zeptal se a ukázal na řadu malých dvířek ve stěně chodby.

„Nevím,“ odpověděla Ptraci.

„Zjistíme to, co říkáš?“

Temná postava sáhla sem a tam na okované dveře a netrvalo dlouho a nehlučně je otevřela. Záře padající dovnitř úzkým oknem osvětlovala muže středního věku, který seděl na zkřížených nohou na zemi.

„Přišel jsem vás zachránit,“ oznámil mu démon.

Muž k němu zvedl zrak.

„Zachránit?“ řekl.

„Ano. Proč jste tady?“

Muž sklopil hlavu. „Rouhal jsem se proti králi.“

„A jak jste to dělal?“

„Upustil jsem si na nohu kámen. Teď mi vytrhnou jazyk —“

Temná postava s pochopením přikývla. „Slyšel vás při tom kněz, co?“ řekla. „Ne. Já jsem to knězi oznámil sám. Taková slova nesmějí zůstat bez trestu,“ odpověděl muž s výrazem přesvědčení.

Tak v tom jsme tedy vážně dobří, pomyslel si Těpic. Obyčejná zvířata by něco takového nedokázala. Chcete se chovat jako dokonalý idiot, pak musíte být člověkem. „Myslím, že bychom si o tom měli popovídat venku,“ řekl. „Proč byste nemohl jít se mnou?“

Muž se od něj odtáhl a vrhl na něj pohled zpod staženého obočí.

„Vy chcete, abych utekl?

„Nepřipadá vám to jako výborný nápad? Co říkáte?“ Muž se mu chvíli díval do očí a rty se mu neslyšně pohybovaly. Jak se zdálo, nakonec došel k jakémusi rozhodnutí.

„Stráže!“ zaječel.

Výkřik se rozlehl celým spícím palácem. Jeho rádoby zachránce na něj v úžasu zíral.

„Blázen,“ zabručel Těpic. „Vy jste blázen.“ Vyšel z cely, chytil Ptraci za ruku a oba se rozběhli temnou chodbou. Kdesi za nimi se dotyčný vězeň rozhodl, že si ještě užije svého jazyka, dokud ho má, a křičel, ječel a řval. Těpic slyšel, jak se za nimi nese proud nadávek.

„Kam mě vedeš?“ zeptala se Ptraci, když vyšli z chodby a ocitli se na nádvoří lemovaném balustrádou.

Těpic zaváhal. Tak daleko ve svém plánu nedošel. „Proč vůbec zamykají ty dveře?“ zeptal se a prohlížel si sloupořadí. „To bych fakt rád věděl. Překvapilo mě, že ses nevrátila do své cely, zatímco jsem se vybavoval s tím bláznem.“

„Já — já ještě nechci zemřít,“ odpověděla tiše.

„Ani se ti nedivím.“

„To nesmíš říkat! Je to špatné, když někdo nechce umřít!“

Těpic se rozhlédl po okraji střechy kolem nádvoří a odmotal od pasu lanko se záchytným háčkem.

„Myslím, že bych se opravdu měla vrátit do své cely,“ řekla Ptraci, aniž se ovšem pohnula příslušným směrem. „Je to špatné, už jenom pomyslet na to, že neposlechneme krále.“

„Oh? Copak se ti za to stane?“

„Něco moc ošklivého,“ odpověděla neurčitě.

„Myslíš, že něco horšího, než že tě hodí krokodýlům, nebo tě pohltí Požírač duší?“ prohlásil Těpic a zachytil háček na jakési neviditelné římse na ploché střeše.

„To je dost zajímavý pohled na věc,“ řekla Ptraci a Těpic jí za to v duchu udělil cenu za logické myšlení.

„Stojí to za úvahu, co?“ Těpic silným trhnutím vyzkoušel lanko.

„Ty mi chceš prostě říct, že když je jisté, že se mi všechny ty špatné věci skutečně stanou, tak že je zbytečné, abych si s tím ještě lámala hlavu,“ řekla Ptraci. „Když už tě má Požírač duší dostat, ať děláš co děláš, můžeš se alespoň vyhnout krokodýlům, je to tak?“

„Tak, ty polezeš první,“ naklonil se k ní Těpic. „Mám pocit, že někdo jde. Támhle v té uličce slyším kroky.“

„Kdo jsi?“

Těpic zalovil ve svém váčku. Přišel do Mžilibaby před celou věčností a neměl nic než to, co měl na sobě. Jenže to byly šaty, ve kterých skládal závěrečnou zkoušku. Vyvážil v ruce vrhací nůž č. 2 a jeho čepel se matně zableskla ve svitu pyramid. Byla to možná jediná ocel v celé zemi. Ne že by v Mžilibabě nikdy neslyšeli o železe, bylo to prostě tím, že když byla měď dost dobrá pro naše praprapradědečky, je dost dobrá i pro tebe.

Ne, strážní si nezasloužili nůž. Vždyť neudělali nic špatného.

Ruka mu sklouzla k malému váčku z kovové síťky, ve kterém měl našlápne bodce. Byly to malé typy, pouhé dva centimetry na osten. Našlápne bodce ještě nikoho nezabily, jen každého trochu zpomalily. Jeden nebo dva z nich zaražené v podrážce bot způsobují obzvláštní pomalost a opatrnost a nezabírají snad jen u těch nejvýjimečnějších optimistů.

Rozhodil jich několik v ústí uličky, rozběhl se nazpět k lanku a rychlými lehkými pohyby se po něm pustil nahoru. Přes okraj střechy se přehoupl přesně ve chvíli, kdy se první strážný objevil v ústí uličky. Těpic počkal, dokud se neozvaly první kletby, rychle vytáhl a smotal lanko a pospíšil si za dívkou.

„Chytí nás,“ řekla.

„Myslím, že ne,“ odpověděl.

„A pak nás dá král hodit krokodýlům.“

„Oh, myslím, že —“ Těpic se zarazil. Byla to obzvláštní představa, ale vzal-li v úvahu Diovo tlumočení…

„No, stát by se to mohlo,“ připustil nakonec, „člověk si nikdy nemá být ničím příliš jistý.“

„Tak co uděláme teď?“

Těpic se zadíval přes řeku, kde plály pyramidy. Na Velké pyramidě stále ještě probíhaly stavební práce. I teď se tam za svitu pochodní pracovalo. Nad jejím Vrcholem se vznášel mrak kamenných kvádrů, zmenšených dálkou. Množství dělníků, které Ptakospar na práce nasadil, bylo neuvěřitelné.

Jakou zář bude vydávat tahle pyramida, pomyslel si. To světlo bude vidět snad až v Ankhu.

„Jsou to hrozné věci, že?“ ozvala se Ptraci po jeho boku.

„Myslíš, že jsou hrozné?“

„Jsou strašidelné. Víš, starý král je nenáviděl. Říkal, že jsou to hřeby, které přitloukly království k minulosti.“

„Řekl, jak to myslí?“

„Ne. Prostě je nenáviděl. Byl to příjemný starý brach. Laskavý. Ne jako ten nový.“ Vysmrkala se a zastrčila kapesníček na jeho sotva dostačující místo v lesklé podprsence.

„Ehm, a co jsi vlastně měla na práci, jako služebná myslím?“ nadhodil Těpic, a aby zakryl rozpaky, pečlivě prohlížel panoráma okolních střech.

Zachichotala se. „Ty asi nejsi odsud, že?“

„Ne, abych řekl pravdu, nejsem.“

„Hlavně jsem si s ním povídala. Nebo ho taky poslouchala. Uměl krásně mluvit, ale vždycky říkal, že ho ve skutečnosti nikdo neposlouchá.“

„Jasně,“ přikývl Těpic s hlubokým porozuměním. „A to je všechno?“

Hodila po něm očima a znovu se zachichotala. „Jo, ty myslíš to? Ne, to ne, on byl moc hodný. Ale aby ti bylo jasné, mně by to nevadilo. Mám na to příslušné vzdělání a výcvik. Bylo to pro mě na jednu stranu trošičku zklamání. Ženy z našeho rodu sloužily pod králi celá století, víš?“

„Oh, vážně?“ vypravil ze sebe.

„Nevím, jestli jsi někdy viděl knihu, která se jmenuje Palác se —“

„— zastřenými okny,“ doplnil Těpic automaticky.

„Hned jsem si myslela, že gentleman jako ty ji bude znát,“ řekla Ptraci a mírně do něj strčila loktem. „Je to svým způsobem učebnice. Abych řekla pravdu, pro spoustu obrázků stála modelem moje prababička. Ne teď,“ dodala pro případ, že by ji špatně pochopil, „to už bylo spíš na ochlazení, ona už je pětadvacet let mrtvá. Když byla mnohem mladší. Každý říká, že jsem celá ona.“

„Hmf,“ souhlasil Těpic.

„Byla dost proslulá. Dokázala si dát za hlavu obě nohy najednou. Já to taky umím. Udělala jsem třetí stupeň!“

„Hmf?“

„Starý král mi kdysi řekl, že bohové dali lidem smysl pro humor, aby jim vynahradili to, že jim nejdřív dali sex. Myslím, že byl v té chvíli poněkud vzrušený.“

„Hmf.“ Těpic obrátil oči v sloup, takže se mu v šeru blýskala jen bělma.

Noční vánek k němu přinášel vůni jejího parfému. Ptraci používala vůni jako dobývacího berana.

„Najdeme nějaké místo, kde tě ukryjeme,“ řekl, ale musel se ze všech sil soustředit na každé slovo. „Nemáš nějaké rodiče, nebo tak?“ Pokoušel se nevšímat si toho, že v šedém svitu pyramid její pleť jako by světélkovala, ale příliš se mu to nedařilo.

„No, matka stále ještě pracuje někde v paláci,“ odpověděla mu Ptraci, „ale nemyslím si, že by se jí to moc líbilo.“

„Musíme tě dostat odsud,“ řekl Těpic horečnatě. „Kdybychom tě ukryli alespoň na dnešek, mohl bych ukrást nějaké koně nebo člun nebo tak. Pak by ses mohla vydat do Tsortu nebo Efebe nebo tak nějak.“

„To jako do ciziny? Myslím, že to by se mně nelíbilo,“ odpověděla Ptraci.

„Když to porovnáš s podsvětím?“

„No jo. Když to postavíš takhle…“

Vzala ho za ruku. „Proč jsi mě vlastně zachránil?“

„Cože? No, protože být naživu je lepší než být mrtvý, řekl bych.“

„Dočetla jsem tu knihu až k číslu 46 — Schůzka pěti šťastných mravenců,“ řekla Ptraci. „Kdybys sehnal trochu jogurtu, mohli bychom to —“

„Ne! Chtěl jsem říct ne. Ne tady. Ne teď. Jistě se na nás dívají lidé! Je skoro ráno.“

„Nemusíš hned tak křičet! Chtěla jsem na tebe být jenom hodná.“

„Já vím. Dobrá, díky.“ Těpic se přesunul na okraj střechy a naklonil se nad jeden z nesčetných palácových světlíků.

„Tohle vede do balzamovačovy dílny,“ oznámil jí „Tam dole musí být určitě dost míst, kde by ses mohla schovat.“ Znovu odmotal od pasu lanko.

Do světlíku vedla okénka z různých místností. Těpic vybral tu, jejíž stěny byly lemovány regály a podlaha poseta hoblinami. Z té vedly dveře do další místnosti, která byla plná dřevěných sarkofágů. Každý z nich měl na víku namalovánu stejnou bezduchou zlatou tvář, kterou už se naučil znát a nenávidět. Poklepal na několik z nich a pak zvedl víko té nejbližší.

„Nikdo doma,“ ohlásil. „Tady se ti bude skvěle odpočívat. Nechám víko trochu otevřené, aby se dovnitř dostal čerstvý vzduch.“

„To si myslíš, že budu riskovat něco takového? Co kdyby ses nevrátil?“

„Vrátím se dnes v noci,“ uklidňoval ji Těpic. „A uvidím, jestli se mi to podaří, zaběhl bych sem ještě přes den a hodil bych ti trochu jídla a něco k pití.“

Stála na špičkách a cinkání rolniček na jejích kotnících dělalo s Těpicovým libidem pravé divy. Podíval se proti své vůli k zemi a zjistil, že Ptraci má pečlivě namalované všechny nehty u nohou. Vzpomněl si na Popsalsira, který jim jednou v polední přestávce vyprávěl za stájemi, že děvčata, která si lakují nehty na nohou… no, nepamatoval si to tak přesně, ale tenkrát se mu to zdálo dost neuvěřitelné.

„Zdá se, že je to pěkně tvrdé,“ řekla.

„Cože?!“

„Chtělo by to něčím vystlat.“

„Podívej, nasypu ti dovnitř nějaké hobliny!“ improvizoval Těpic. „Ale pospěš si! Prosím!“

Dobrá. Ale vrátíš se určitě? Slibuješ?“

„Jasně, to víš že ano! Slibuju!“ Mezi tělo sarkofágu a víko přiskřípl silnou třísku, aby dovnitř mohl vzduch, a vyběhl na zpáteční cestu. Duch krále stál opodál a pozoroval ho.


Vyšlo slunce. A jak se zlatá sluneční záře rozlévala po úrodném údolí Mžilu, plameny pyramid bledly, až se z nich stali tanečníci z říše duchů, kteří se chvěli proti stále světlejšímu nebi. Teď je doprovázel zvuk. Ten zvuk byl přítomen i v noci, ale zněl v polohách, které byly pro lidské uši neslyšitelné. Teď začal pomalu klesat z nadzvukových výšek.

KKKkkkkkhhhíííí.

Tón zněl z oblohy, slaboučký plátek zvuku, jako by vám někdo táhl houslový smyčec přímo napříč mozkem.

…kkhhíííí…

Nebo, jak říkali někteří, jako by vám někdo jezdil namočeným prstem po obnaženém nervu. Podle toho zvuku byste si mohli řídit hodinky, řekli by někteří, kdyby věděli, co to hodinky jsou.

…kííí…

Úměrně tomu, jak pyramidy zaplavovalo sluneční světlo, zvuk klesal a klesal a pomalu se měnil z mňoukání kočky ve vrčení psa.

…ÍÍ…ÍÍ…ÍÍ

Plameny zhasly.

…pop.


„Krásné ráno, Sire. Předpokládám, že jste spal dobře?“ Těpic mávl na Dia rukou, ale mlčel. Lazebník na něm právě vykonával obřad Cesty vpřed holením. Lazebník se třásl. Až donedávna to byl nezaměstnaný jednoruký kameník. Pak si ho zavolal ten strašlivý nejvyšší kněz a přikázal mu, aby se stal královským lazebníkem. To ovšem znamenalo dotýkat se krále, ale teď to bylo v pořádku, protože to bylo schváleno kněžími a nebylo třeba useknout mu nic dalšího. Vzato kolem a kolem, bylo to lepší, než si myslel, a taky to byla velká čest, starat se o královskou bradu jen tak levou rukou.

„Doufám, že vás v noci nic nevyrušilo?“ zeptal se nejvyšší kněz. Jeho oči probíraly komnatu čtverec po čtverci a každý detail prohazovaly sítem podezření. Bylo s podivem, že se pod jeho pohledem netavily kameny ve stěnách.

„Já —“

„Prosím, ó, nesmrtelný, ještě chvilku nehýbat,“ ozval se lazebník hlasem člověka, který si uvědomuje, že by stačilo jen malé říznutí a mohl by odměnou od svého pána a vládce dostat volnou poukázku na zábavní cestu zažívacím traktem krokodýla.

„Neslyšel jste nějaké podezřelé zvuky, Sire?“ zeptal se Dios. Najednou rychle ustoupil nazpět, aby mohl nahlédnout za zlacený paraván, který stál na opačném konci místnosti.

„E-e.“

„Vaše Veličenstvo vypadá dnes ráno poněkud nezdravě,“ naklonil Dios hlavu ke straně. Posadil se na sedátko, které mělo na obou koncích vyřezané gepardy. Sednout si v přítomnosti krále, s výjimkou obřadních příležitostí, nebylo dovoleno. Jenže v tomhle případě to znamenalo, že se Dios ocitl v poloze, z níž mohl nahlédnout pod Těpicovu nízkou postel.

Dios byl vyveden z míry. Navzdory otlačeninám a nedostatku spánku se Těpic cítil v povznesené náladě. Otřel si z brady mýdlo.

„To je tou postelí,“ odpověděl. „Myslím, že už jsem se o tom zmiňoval. Chce to matraci, víš? Uvnitř je peří. Jestli tu věc neznáš, zeptej se khalijských pirátů. Polovina z nich už musí touhle dobou spát na matracích z husího peří.“

„Vaše Veličenstvo má dnes náladu na žerty,“ Dios udělal kyselý obličej.

Těpic věděl, že by celou záležitost neměl dál rozmazávat, ale nakonec mu to nedalo.

„Děje se něco, Die?“

„Dnes v noci se do paláce, vloupal svatokrádežník. Ta dívka, Ptraci, zmizela.“

„To je ovšem velmi znepokojující.“

„Tak jest, Sire.“

„Pravděpodobně nějaký nápadník nebo milovník nebo jak se tomu říká.“

Diova tvář byla jako z kamene. „Pravděpodobně, Sire.“

„To znamená, že posvátní krokodýli dnes budou muset držet půst.“ Jenže ne na dlouho, pomyslel si Těpic. Stačí dojít na konec kteréhokoliv malého mola, jakých bylo podél řeky bezpočet, a nechat svůj stín padnout na kalnou vodu Mžilu. Kalně hnědá voda se najednou jako mávnutím kouzelného proutku promění v kalně hnědá těla. Vypadala jako obrovské nasáklé kůly, podstatný rozdíl byl v tom, že takové plovoucí. kůly se nemohou na jednom konci otevřít a ukousnout vám nohu. Posvátní mžilští krokodýlové pro království představovali skládku odpadků, říční patrolu a příležitostnou márnici, to vše v jednom.

Nedalo se o nich jednoduše říci, že jsou velcí. Kdyby některého z těch skutečně velkých krokodýlích samců napadlo lehnout si napříč proudem, zastavil by pravděpodobně řeku.

Lazebník se vyplížil z komnaty. Několik sloužících se naopak vplížilo dovnitř.

„Dovolil jsem si předpokládat reakce Vašeho Veličenstva, Sire,“ pokračoval Dios hlasem, který zněl jako odkapávání vody v krápníkové jeskyni.

„Skvělé,“ prohlásil Těpic přes rameno a prohlížel si oděv určený pro nadcházející den. „A co jsem přikázal?“

„Důkladnou prohlídku celého paláce, místnost po místnosti.“

„Správně. Pokračuj, Die.“

Mám dokonale otevřenou tvář, pomyslel si v duchu. Všechny svaly na svých místech. Vím, že jsem to neměl dělat. Dokáže si mě přečíst jako náhrobek. Ale až na mě upře ty svoje oči, to bude zírat. Přezírám ho.

„Děkuji vám, Sire.“

„Řekl bych, že teď už budou bůhvíjak daleko,“ prohlásil Těpic. „Ať už to byl kdokoliv. Vždyť to byla jen obyčejná služebná, ne?“

„Je nemyslitelné, aby někdo neuposlechl vašeho rozkazu, Sire! V království není nikdo, kdo by se odvážil! Jejich duše budou zatraceny! Budou stíháni, Sire! Budou polapeni a zničeni!“

Roztřesení sluhové se ukryli Těpicovi za záda. To nebyla obyčejná zlost. To byl svatý hněv. Pravý, nefalšovaný, starodávný svatý hněv. A ten narůstal jako ošatka měsíců před úplňkem.

„Cítíš se dobře, Die?“

Dios se obrátil a upřel pohled přes řeku. Velká pyramida byla skoro hotová. Pohled na ni ho uklidnil, nebo alespoň poněkud vyrovnal v nové duševní rovině.

„Jistě, Sire,“ odpověděl po chvíli. „Děkuji vám.“ Zhluboka se nadechl.

„Zítra, Sire, budete mít to potěšení zúčastnit se položení posledního kamene pyramidy. To je velmi významná událost. Samozřejmě, pak bude ještě nějakou chvíli trvat, než budou dohotoveny vnitřní prostory.“

„Dobře, v pořádku. A dnes ráno, myslím, bych rád navštívil svého otce.“

„Jsem si jist, že bývalý král vás rád uvidí, Sire. Je vaším přáním, abych vás doprovodil.“

„Aha.“

Stejně neměnitelně jako platí zákon namazaného krajíce, tak také platí, že neexistuje hodný velký vezír. Záliba v pletichách a piklích je očividně součástí tohoto speciálního zaměstnání.

Nejvyšší kněží mají sklony řadit se do téže kategorie. Musí se smířit s myšlenkou, že stejně často, jak dostávají komické klobouky, vydávají naopak podivné příkazy, například aby byla ta a ta princezna uvázána k nějakému balvanu jako pochoutka pro nějakou potulnou mořskou příšeru nebo aby byly do moře házeny malé děti.

Je to však odporné nactiutrhání. V průběhu historie Plochy byla většina nejvyšších knězi solidních, svatých a moudrých. Tito mužové se pouze snažili interpretovat přání bohů v tom nejlepším slova smyslu a bez ohledu na vlastní pověst často dali narazit na kůl nebo upálit zaživa stovky lidí v jediném dni, aby se ujistili, že bohy pochopili do poslední podrobnosti.


Sarkofág krále Ptepicchamona XXVII. ležel na svém podstavci. Byl vytvořen z foryfu, smaragdinu, skelsy a delfinetu, vykládán růžovým nefritem a pantoflínem, navoněný a parfémovaný mnoha vzácnými výtažky a voňavkami…

Vypadal velmi impozantně, ale král došel k názoru, že za smrt nestál. Vzdal se a pustil se přes nádvoří. Do dramatu jeho smrti vstoupila další osoba. Modelban, výrobce modelů.

Král vždycky žasl nad modely. I ten nejchudší farmář chtěl být pohřben s vybranými figurkami dobytka, které se měly na onom světě proměnit ve skutečné. Mnoho hospodářů bylo ochotno protrpět život na tomto světě a uživit se díky jedné krávě hubené jako stojánek na topinky, jen proto aby si dopřáli tučné stádo na světě onom. Boháči a šlechtici si kupovali celé komplety včetně modelů vozů, domů, lodí a všeho ostatního, co bylo do hrobu příliš velké nebo nevhodné. Jakmile se jednou dostanou na druhou stranu, stanou se z těch věciček nějakým způsobem věci skutečné.

Král se zamračil. Když byl živý, byl si jistý, že je to pravda. Ani moment o tom nezapochyboval.

Modelban vystrčil jazyk koutkem úst a s plnou soustředěností umístil pinzetou maličké veslo na přesný model říční trirémy v poměru 1:80. Každá rovná plocha v jeho dílně byla pokryta droboučkými zvířaty a předměty. Některé z těch nejdokonalejších visely zavěšeny od stropu na tenoučkých drátech.

Král už zjistil z vyslechnutého rozhovoru, že Modelbanovi je dvacet šest, nemůže najít jediný prostředek, který by ho zbavil neustále bujícího akné, a žije doma s maminkou. Tam se po večerech baví tím, že vyrábí modely. Hluboko pod silným převlečníkem jeho vědomí doutná naděje, že jednoho dne najde půvabnou dívku, která bude chápat, jak nesmírně důležité je, aby byla každá podrobnost na modelu obřadního šestikolového vozu na svém místě, která mu bude s láskou držet hrnek s lepidlem a ochotně přispěchá s růžovým palcem pokaždé, kdy bude nutné něco podržet, než zaschne lepidlo.

Byl si vědom troubení a rozruchu, které se mu odehrávaly kdesi za zády. Nevšímal si jich. V posledních dnech se dělo každou chvíli něco. A podle jeho názoru to bylo téměř vždycky z malicherných důvodů. Lidé si prostě neuměli srovnat věci podle důležitosti. On už dva měsíce čekal na několik deka kaučukové politury, a jak se zdálo, bylo to každému jedno. Našrouboval si hodinářskou lupu lépe do oka a nasadil droboučké veslo přesně, kam patřilo.

Měl pocit, že někdo stojí těsně vedle něj. No, mohl by mu třeba pomoci s —

„Mohl byste mi podržet prst tady na tom,“ řekl, aniž hlavu od práce. „Jenom na okamžik, jen co zaschne lepidlo.“

Najednou měl dojem, že teplota v místností náhle poklesla. Zvedl tvář a zíral přímo do nehybné zlaté masky. Přes její rameno nahlížel Diův obličej, jehož barva se podle Modelbanova odhadu blížila k odstínu číslo 37 (červená, vycházející slunce, lesk). „Oh,“ vypravil ze sebe.

„Je to moc pěkné,“ řekl Těpic. „Co je to?“ Modelban na něj chvíli zíral, pak sklopil oči k modelu. „To je osmdesát metrů dlouhá říční triréma khalijského typu, s rozšířenou plošinou pro střelce na zádi a s útočným beranem na přídi.“

Nabyl dojmu, že se od něj očekává něco víc. Snažil se poskytnout podrobnější informace.

„Je složená z více než pěti set částí,“ dodal. „Každé prkno na palubě je uříznuto samostatně, podívejte.“

„Úžasné,“ přikývl Těpic. „No, nebudu tě zdržovat. Pokračuj v té své skvělé práci.“

„Plachty se dají opravdu rozvinout,“ řekl Modelban. „Podívejte, když zatáhnete tady za tu nitku, která představuje lano, tak —“

Maska se pohnula stranou a na jejím místě se objevila Diova tvář. Kněz vrhl na Modelbana pohled, který naznačoval, že o tomhle ještě uslyší, a pospíchal za králem. Duch krále Ptepicchamona XXVII. také.

Těpicovy oči za maskou se točily hned sem, hned tam. Támhle jsou pootevřené dveře do skladiště dřevěných schránek. Byl dokonce schopen zahlédnout tu, ve které byla Ptraci, pod jejím víkem byl stále ještě dřevěný klínek.

„Náš otec ale leží tamhle, Sire,“ upozorňoval ho Dios. Pohyboval se tiše jako duch.

„Oh, ano, jistě.“ Těpic zaváhal a přešel k obrovské schráně na podstavci. Chvíli si ji prohlížel. Zlacená tvář na víku vypadala jako každá jiná maska.

„Jak dokonale vystihnutá podoba, Sire,“ pospíšil si Dios.

„Nnn-o,“ přikývl váhavě Těpic. „Myslím, že ano. Opravdu vypadá šťastněji. Alespoň myslím.“

Ahoj, chlapče,“ řekl král. Věděl, že ho nikdo neslyší, ale cítil se šťastnější, když na lidi kolem mluvil. Bylo to lepší než mluvit sám se sebou. Na to bude mít času až až.

„Myslím, že to vystihlo jeho nejlepší rysy, ó, vládce nebes,“ prohlásil hlavní sochař.

Vypadám jako voskový panák, který má týden zácpu.

Těpic naklonil hlavu na jednu stranu.

„Snad ano,“ přisvědčil nejistě. „Ano. Hm. Dobrá práce.“

Napůl se otočil a vrhl pátravý pohled k pootevřeným dveřím.

Dios pokynul strážím na obou stranách chodby. „Jestli Sir dovolí,“ prohodil uhlazeně.

„Hmm?“

„Stráže budou pokračovat v prohlídce.“

„Správně. Oh —“

Dios vykročil přímo ke schráně, ve které byla ukryta Ptraci, a v patách mu kráčeli oba strážní. Velekněz uchopil víko za okraj, jediným pohybem schránu otevřel a zvolal: „Hleďme! Copak jsme to našli?“

Koprkvaš a Gern mu nahlédli přes rameno dovnitř.

„Dřevěné hobliny,“ oznámil společnosti Koprkvaš.

Gern nasál vzduch. „Ale moc hezky voní.“

Diovy prsty zabubnovaly na víku schrány. Těpic ho nikdy předtím neviděl bezradného. Dios dokonce začal oklepávat stěny schrány, aby zjistil, zda tam nejsou nějaká skrytá dvířka.

Potom pečlivě vrátil víko na své místo a podíval se nevýrazně na Těpice, který byl poprvé za dobu svého panování rád, že má na tváři zlatou masku, takže není vidět výraz jeho obličeje.

Není tady,“ oznámil mu starý král. „Musela si odběhnout, když jí příroda poručila a dělníci si odskočili na gáblík.

Musela vylézt, pomyslel si Těpic, ale kde je teď?

Dios pohledem prohledával místnost a po krátké chvíli, během které se otáčel sem a tam jako kompasová střelka, se jeho oči soustředily na královský sarkofág. Byl obrovský. Byl prostorný. Byla v tom jakási nevyhnutelnost.

Dios přešel dílnu několika dlouhými kroky a otevřel víko.

Ani se neobtěžuje zaklepat,“ zabručel král. „To když jsem šel někam já, to by se byl uklepal!

Těpic si troufl vrhnout dovnitř rychlý pohled. Králova mumie byla v sarkofágu úplně sama.

„Cítíš se dobře, Die?“ zeptal se.

„Ano, Sire. Nikdy nemůžeme být dost opatrní. Je jasné, že tady nikdo není, Sire.“

„Vypadáš, jako kdyby ti udělala dobře trocha čerstvého vzduchu,“ usmál se pod maskou Těpic, který si sice v duchu podobné výroky zakázal, ale nebyl s to si je odpustit. Zmatený Dios byl neobyčejně inspirující, i když současně i maličko znepokojující zjev. Citlivějšího člověka mohl takový pohled dovést až k obavě o stabilitu daných věcí.

„Ano, Sire. Děkuji, Sire.“

„Víš co? Někam si sedni a ať ti někdo přinese sklenici vody. Pak se půjdeme podívat na pyramidu.“

Dios si sedl.

Ozval se tichý, ale o to strašlivější praskavý zvuk.

Sedl si na tu loď,“ komentoval událost král. „První humorná věc, kterou jsem ho viděl udělat.


Pyramida dodávala slovu „masivní“ úplně nový význam. Krajinu kolem sebe doslova ohýbala. Těpicovi se zdálo, že sama její váha deformuje tvar věcí a natahuje království jako gumový pás, na který někdo položil olověnou kouli.

Věděl, že je to nesmyslné. I když byla pyramida skutečně obrovská, byla malá v porovnání například s horou.

Ale zase velká, strašlivě velká v porovnání s čímkoliv jiným. Když si to tak vezmete, tak hora byla stvořena k tomu, aby byla velká, a k provedení toho nápadu byla využita materie vesmíru. Jenže pyramida byla vyrobena lidmi, a mnohem větší, než by kterákoliv taková věc měla být.

Byla taky velmi studená. Černý mramor, kterým byla pyramida pokryta, jiskřil bílou námrazou i v palčivém odpoledním slunci. Těpic byl dost hloupý na to, aby se jí dotkl a nechal na jejím povrchu kousek kůže.

„Ona mrzne!“

„Už kumuluje, ó, dechu řeky,“ vysvětloval Ptakospar, který se potil. „Je to to… no… jo tradiční efekt.“

„Vidím, že jste zastavili práce na pohřebních prostorách,“ řekl Dios.

„No, oni muži… teplota… hraniční efekt… trochu příliš riskantní…“ mumlal Ptakospar. „Ehm.“

Těpic se podíval z jednoho na druhého.

„Co se děje?“ zeptal se. „V čem je problém?“

„Ehm,“ vyjádřil se Ptakospar.

„Hodně jste předstihli časový plán. Fantastická práce,“ pokračoval Těpic. „Musel jsi do té stavby vložit obrovské množství práce.“

„Ehm. Ano. Jenže…“

Rozhostilo se ticho, jen z dálky sem doléhaly zvuky pracujících mužů a tichý sykot z míst, kde se vzduch dotkl pyramidy.

„Všechno by mělo být v pořádku v okamžiku, kdy uložíme poslední kámen,“ vypravil ze sebe nakonec stavitel. „Jakmile jednou začne normálně vyzařovat, je po problémech. Ehm.“

Ukázal na elektronový krycí kámen. Byl až překvapivě malý, měl v průměru nějakých třicet centimetrů a ležel na dřevěných nosítkách.

„Usadíme ho zítra,“ oznámil Ptakospar. „Budete, Sire, i zítra tak laskav a poctíte nás svou přítomností při obřadu zaklopení?“ V záchvatu nervozity uchopil lem svého roucha a začal s ním kroutit, „Budou tady rozličné nápoje,“ zadrhával. „A stříbrná zednická lžíce, kterou si budete moci vzít s sebou. Všichni budou křičet hurá a vyhazovat klobouky do vzduchu.“

„Samozřejmě,“ přisvědčil Dios. „Bude to velká čest.“

„I pro nás, Sire,“ uklonil se Ptakospar uctivě.

„Já myslel pro vás,“ sykl nejvyšší kněz. Obrátil se k velkému nádvoří mezi základem pyramidy a řekou, které bylo lemováno sochami a pomníky připomínajícími velké činy krále Ptepicchamona,[22] a ukázal prstem. „Máš ještě čas zbavit se támhletoho,“ dodal. Ptakospar ho obdařil pohledem ublížené nevinnosti. „Té sochy,“ upřesňoval Dios, „o té mluvím.“

„Oh. Hm. No, my jsem si mysleli, že když ji uvidíte na svém místě, víte, a v příhodném světle a když vezmete v úvahu, že Hit supohlavý je bůh, který —“

„Pryč s ní.“

„Máte pravdu, vaše svatosti,“ přikývl Ptakospar nešťastně. V téhle chvíli to byl ten ze všeho nejmenší problém, ale z jakéhosi důvodu začínal mít dojem, že ho ta socha pronásleduje.

Dios se k němu naklonil.

„Nezahlédl jsi tady kolem, na staveništi, náhodou nějakou mladou ženu?“ dotíral.

„Na staveništi nejsou žádné ženy, můj pane,“ odpověděl okamžitě Ptakospar. „Nosí smůlu.“

„Tahle byla velmi vyzývavě oblečena,“ pokračoval nejvyšší kněz.

„Ne, žádné ženy.“

„Palác odsud není daleko, jak vidíš. Tady musí být spousta míst, kde by se mohla schovat,“ pokračoval Dios neodbytně.

Ptakospar polkl. To dobře věděl. Ať už ho to posedlo cokoliv…

„Ujišťuji vaši svatost, že tady žádná žena nebyla.“

Dios se na něj zaškaredil a obrátil se k místu, kde měl stát Těpic.

„Prosím, požádejte ho, aby si nepodával ruku s kdejakým dělníkem,“ požádal Dia stavitel, když viděl, jak se nejvyšší kněz rozběhl za vzdáleným zlatým zábleskem. Jak se zdálo, král stále ještě nepochopil tu základní myšlenku, že poslední, o co lidé stojí, je, aby se jejich král choval jako člověk z lidu. Ti dělníci, kteří se nestačili včas ukrýt, rychle schovávali ruce za záda.

Teď, když zůstal sám, začal se Ptakospar rychle ovívat a vrhl se do stínu svého stanu.

Tam na něj čekali Ptakospar IIa, Ptakospar IIa, Ptakospar IIa a Ptakospar IIa. Ptakospar se vždycky cítil nejistě v přítomnosti účetního a čtyři účetní najednou, to už byla pravá pohroma, zvláště když byli všichni jedna a tatáž osoba. Byli tam současně i tři Ptakosparové IIb, ostatní dva, pokud už to nebyli tři, byli někde na staveništi.

Zamával odmítavě rukama. „Dobrá, tak dobrá,“ prohlásil. „Jaké problémy máme dnes?“

Jeden z IIa odněkud vytáhl štůsek voskových tabulek a přitáhl si je k sobě.

„Máš nějakou představu, otče,“ začal a nasadil ten známý hlas, ostrý jako břitva, který používají všichni účetní, když vám chtějí oznámit něco nečekaného a pravděpodobně hodně nákladného, „co je to kalkul?“

„Co kdybys mi to řekl rovnou?“ prohlásil Ptakospar a sesunul se na stoličku.

„To je to, co jsme museli vymyslet, abychom si poradili z výplatní listinou, otče,“ vmísil se do hovoru další IIa.

„Já myslel, že to má něco společného s algebrou?“

„Algebru jsme opustili minulý týden. Teď používáme kalkul. Musel jsem se třikrát prohnat smyčkou, abych na to měl dost času, a další tři já pracují na —“ podíval se na své bratry, „— na kvantovém účetnictví.“

„Na co to bude?“ zeptal se unaveně otec.

„Na příští týden.“ Vedoucí účetní se podíval na horní tabulku. „Tak například,“ prohlásil, „znáš Hurbena, malíře fresek?“

„No, co je s ním?“

„On — tedy přesněji řečeno oni nám předložili účtenku za dvouletou práci.“

„Oh.“

„Tvrdí, že ji udělali v úterý. To prý jen dokazuje, jak je čas relativní, tvrdí.“

„Vážně to řekli?“ zavrtěl hlavou Ptakospar.

„Je až s podivem, co všechno si navymýšlejí,“ prohlásil nasupeně jeden z účetních s pohledem upřeným na parakosmické architekty.

Ptakospar zaváhal. „Kolik jich je?“

„Jak to máme vědět? Poslední, co víme, je, že jich bylo třiapadesát. Pak dostoupili kritického množství.

Fakt je, že jich tady kolem vidíme až až.“ Dva z IIa se opřeli a sepnuli prsty rukou, což je u každého, kdo má něco společného s penězi, velmi špatné znamení. „Potíž je v tom,“ pokračoval jeden z nich, „že po počátečním nadšení se mnoho dělníků prohnalo smyčkou načerno, aby mohli zůstat doma a přitom se poslat do práce.“

„Ale to je nesmyslné,“ protestoval Ptakospar omámeně. „Vždyť to nejsou odlišní lidé, dělají to jenom sami sobě.“

„Jenže to ještě nikdy nikoho nezastavilo, otče,“ ušklíbl se IIa. „Kolik znáš mužských, kteří se přinutili přestat chlastat ve dvaceti, aby zachránili nějakého čtyřicetiletého cizího chlapa před selháním ledvin?“

Zavládlo ticho, zatímco si všichni jeho slova rovnali v hlavě.

„Jakého cizího —?“ začal Ptakospar nejistě.

„Myslím tím sebe sama, až bude starší,“ vyštěkl IIa. „To byla filozofie,“ dodal.

„Jeden ze zedníků včera utloukl sám sebe,“ oznámil zachmuřeně jeden z IIb. „Popral se sám se sebou o svou ženu. Ten zbylý se teď může zbláznit, protože neví, jestli je původní, nebo nová verze. Taky má strach, že bude sám sebe strašit. A je to ještě horší, tati. Platíme čtyřicet tisíc lidí a zaměstnáváme pouhé dva tisíce.“

„Chceš tím říci, že nás to přivede k bankrotu, co?“ nadhodil Ptakospar. „Já vím, je to všechno moje vina. Chtěl jsem jenom, aby vám po mně něco zůstalo. Tohle všechno jsem bohužel nečekal. Ze začátku to vypadalo dost jednoduché.“

Jeden z IIa si odkašlal.

„No… ono to… tak špatné zase není,“ řekl tiše.

„Počkej, jak to myslíš?“

Účetní položil na stůl tucet měděných mincí.

„Takže, ehm,“ řekl. „Víš, mě napadlo, že když už se tak v tom čase teď pohybuje kdekdo, že by to nemuseli být jen lidé, co se dá prohnat smyčkou, a, tedy, podívej, vidíš ty mince?“

Jedna z mincí zmizela.

„Je to všechno ta samá mince, ne?“ prohlásil jeden z bratrů.

„No, vlastně ano,“ potvrdil IIa. Byl velmi nesvůj, protože vměšovat se do božského toku mincí odporovalo jeho osobní víře. „Je to ta samá mince v pětiminutových intervalech.“

„A ty používáš tuhle fintu k tomu, abys vyplatil lidi!“ konstatoval omámeně Ptakospar.

„To není finta! Já jim dávám peníze,“ prohlásil IIa škrobeně. „Co se s nimi stane potom, už není moje věc, nebo snad ano?“

„Tak tohle se mi nelíbí,“ prohlásil jeho otec.

„Nedělej si starosti. Nakonec se to všechno srovná,“ uklidňoval ho syn. „Každý dostane, co mu patří.“

„To je ono. Toho se právě bojím,“ přikývl Ptakospar.

„Je to prostě skvělý způsob, jak za sebe nechat pracovat své peníze,“ přidal se další syn. „Myslím, že to nakonec vyjde.“

„No dobrá,“ povzdechl si Ptakospar bezmocně.

„Dnes v noci nahoru posadíme vrcholový kámen,“ pokračoval jeden z IIb. „Jakmile začne vyzařovat energii, jsme z toho všichni venku.“

„Řekl jsem králi, že vrcholový kámen položíme zítra.“

Všichni Ptakosparové IIb jako jeden muž zesinali. Navzdory vedru se zdálo, že se ve stanu ochladilo.

„Dnes v noci, otče,“ prohlásil jeden z nich. „Určitě jsi mu řekl dnes v noci!“

„Ne, řekl jsem zítra,“ odpověděl Ptakospar pevně. „Nechal jsem udělat baldachýny a sehnal lidi, kteří budou rozhazovat lotosové květy. Bude tam kapela. Poplašné zvony a trumpety a činely. Projevy a čaj a jednohubky. Tak jsme to dělali vždycky. Přiláká to nové zákazníky. Vždycky se rádi rozhlídnou kolem.“

„Otče, sám jsi viděl, jak prosakuje… viděl jsi tu jinovatku…“

„Ať prosakuje. My Ptakosparové nedokončujeme pyramidy jen tak mimochodem, jako bychom lovili ryby ze zahradní zdi. Neděláme to v noci jako ti… jak se jim říká. Lidé čekají obřad a oslavy.“

„Ale —“

„Neposlouchám. Už jsem se těch vašich nových nesmyslů naposlouchal až až. Zítra to bude se vším všudy včetně bronzové desky a sametových závěsů.“

Jeden z IIa pokrčil rameny. „Je zbytečné se s ním hádat,“ prohlásil. „Já jsem o tři hodiny napřed. Pamatuju si tuhle schůzku. Nepřemluvíme ho.“

„Já jsem dvě hodiny napřed,“ prohlásil jeden z jeho bratrů. „Vzpomínám si, že tohle už jsi řekl.“

Za slabými plátěnými stěnami stanu syčela nashromážděným časem pyramida.


Na síle pyramid není nic mystického. Pyramidy jsou přehrady stojící v proudu času. Jsou-li správně tvarované a správně směrované a mají-li v sobě ukryty správné parakosmické rozměry, časový potenciál té obrovské masy kamene může být využit k urychlení nebo obrácení toku časového proudu ve velmi malé oblasti stejným způsobem, jak dokáže vodní trkač využívat sílu proudu k tomu, aby hnal vodu proti proudu samotnému.

Původní stavitelé, kteří byli prastaří, a tedy moudří, tohle věděli a celý vtip dobře postavené pyramidy spočíval v tom, že v místnosti, kde ležel sarkofág, dosáhli časového toku v hodnotě absolutní nuly, takže kdyby se tam byl strčil umírající král, byl by opravdu žil navěky — tedy přesněji řečeno nikdy by skutečně nezemřel, čas, který by jinak protekl pohřební místností, se shromažďoval ve hmotě pyramidy a každých čtyřiadvacet hodin unikal ve formě výbojů.

Po několika věčnostech lidé tento základní princip zapomněli a došli k názoru, že stejného efektu se dá rovněž docílit a) obřady, b) nakládáním lidí do láku a c) uskladněním jejich měkkých částí v mísách.

Funguje to zřídka.

A tak bylo ztraceno umění ladění pyramid a celá ta skvělá věda se změnila v přehršli nepochopených pravidel a zmatených vzpomínek. Prapředkové byli moudří, nikdy by nepostavili příliš velké pyramidy, protože ty mohou způsobit velmi podivné věci, vedle kterých obyčejná fluktuace v čase vypadá jako zanedbatelná legrácka.

Mimochodem, navzdory všeobecnému přesvědčení pyramidy žiletky nebrousí. Ony je prostě přenesou nazpět do doby, kdy byly ostré. Dělají to pravděpodobně proto, že by toho broušení bylo přece jen trochu moc.


Těpic ležel na posteli a napjatě poslouchal.

Přede dveřmi stáli dva strážní, další dva venku na balkoně a — Diova prozíravost udělala na Těpice opravdu dojem — jeden na střeše.

Nedokázal účinně protestovat. Jestliže se mohli palácem potulovat černě odění vetřelci, pak musela být osoba krále co nejpečlivěji chráněna. S tím se nedalo nic dělat.

Sklouzl z lůžka, nehlučně přešel šerou komnatou k soše Zvěřety — bohyně s kočičí hlavou, v rohu místnosti. Té ukroutil hlavu a z její dutiny vytáhl oblečení a výbavu vraha. Rychle se oblékl a proklínal při tom nedostatek zrcadel. Pak se tiše přesunul na opačnou stranu místnosti a vyhlédl zpoza pilíře.

Jediný problém, který před sebou měl, bylo nesmát se. Být v Mžilibabě vojákem nebylo nijak zvlášť nebezpečné. Nikdy nedošlo ani k nejmenšímu náznaku občanských nepokojů, a protože každý z obou velkých sousedů mohl malé královstvíčko rozmáčknout silou zbraní, nebylo třeba vybírat do armády lidi ani zvlášť statečné, ani chytré. Ve skutečnosti to poslední, o co kněží stáli, byli nadšení vojáci. Zodpovědní vojáci, kteří nemají šanci si zabojovat, se začnou brzo nudit a pak je napadají nebezpečné myšlenky, jako třeba o kolik líp by vládli zemi oni.

Místo toho zaměstnání vojáků přitahovalo velké klidné muže onoho typu, který dokáže stát celé hodiny v pozoru a při tom se nenudí, muže mocné jako voly a s odpovídající mozkovou kapacitou. Další z vítaných vlastností byla dokonalá kontrola močového měchýře.

Pomalu vystoupil na balkon.

Těpic se dávno naučil, jak nechodit kradmo. Miliony let, po něž byla lidská rasa požírána tvory, kteří se dovedli tiše krást, naučily lidi kradmý pohyb velmi dobře odhalovat. Nestačilo ani nedělat hluk, protože malá pohyblivá místa bez jediného zvuku také rychle vzbudí podezření. Trik spočíval v tom, klouzat nocí s tichou a nenucenou jistotou, stejně jako to dělá vzduch.

Hned před východem z komnaty na balkon stál strážný. Těpic kolem něj hbitě proplul a začal opatrně šplhat na stěnu. Ta byla ozdobena složitým basreliéfem zachycujícím úspěchy minulých vládců, takže Těpic neváhal a využil vlastní rodinu k tomu, aby mu dopomohla nahoru.

Vítr vál z pouště, když konečně přehodil nohy přes parapet a tiše se vydal přes střechu, která byla stále ještě rozpálená sluncem. Vzduch nesl pach čerstvě vařeného jídla, provoněného kořením.

Byl to podivný pocit, plížit se po střeše vlastního paláce, vyhýbat se vlastním strážím, podnikat akci, která by znemožnila váš vlastní rozsudek, a vědět, že jestli vás chytí, odsoudíte pravděpodobně sám sebe k tomu, aby vás hodili posvátným krokodýlům. Koneckonců, už teď to vypadalo, že nesmí mít sám se sebou jediné smilování.

Dodávalo to celé věci zvlášť pikantní příchuť. Existovala určitá svoboda tady, na střechách, a byla to ta jediná svoboda, kterou měl král údolí.

Těpice napadlo, že i ten nejchudší rolník dole v nížině má víc práv než on, i když ta realistická část v něm říkala jen „no jo, ale jaká práva? Svobodně chytit nakažlivou chorobu dle vlastního výběru, hladovět dosyta a umřít, kdykoliv se nějaké odporné zimnici zachce. Ale i to je svoboda svého druhu.“.

Jemný zvuk v tom nesmírném tichu ho přitáhl k okraji střechy obrácenému k řece. Před ním se vyloupl z noční temnoty Mžil, zalitý měsíčním světlem, široký a olejovitý.

A uprostřed proudu bylo vidět člun, který připlouval od vzdálenějšího břehu, od nekropolis. Tu postavu, která v něm seděla u vesel, si nemohl s nikým splést. Na její holé hlavě se odrážela záře pyramid.

Jednoho dne, pomyslel si Těpic, ho budu sledovat. Zjistím, co to tam vlastně dělá.

Pokud tam ovšem pojede přes den. Za dne byla nekropolis pochmurné místo, jako kdyby se celý vesmír rozhodl, že dneska zavře a zhasne o pár hodin dřív. Kdysi ji dokonce prošel, toulal se po jejích ulicích a uličkách, které byly tiché a prašné bez ohledu na to, jaké bylo počasí na druhém břehu, na té živé straně řeky. Vždycky se mu tam tak trochu tajil dech, ale tomu se asi nemůžeme divit. Vrazi měli už ze zásady rádi noc, ale noc v nekropolis, to byla jiná věc. Nebo lépe řečeno byla to ta samá věc, ale bylo jí mnohem víc najednou. Kromě toho to bylo jediné místo na celé Ploše, kde by žádný vrah nenašel zaměstnání. Těpic došel ke světlíku, který vedl ke dvoru a dílnám balzamovačů, a nahlédl dolů. Vzápětí už se lehce snesl na podlahu a vklouzl do skladiště schránek.

Zdravím tě, chlapče.

Těpic otevřel víko schránky. Byla stále prázdná.

Schovala se v jedné z těch zadních,“ oznamoval mu král. „Nikdy neměla dobrý smysl pro orientaci.

Palác byl skutečně obrovský. Těpic měl co dělat, aby se v něm neztratil ve dne. Zvažoval, jakou má naději, když bude pokračovat v hledání potmě.

Je to taková rodinná slabůstka, víš? Tvůj dědeček musel mít na svých sandálech napsáno pravá a levá, tak to s ním bylo špatné. Máš štěstí, že v tomhle jsi docela po mamince.

Bylo to zvláštní. Ona nemluvila, ale švitořila. Zdálo se, že není schopná udržet v hlavě základní jednoduchou myšlenku déle než deset vteřin. Vypadalo to, jako by měla mozek spojený nakrátko s ústy, takže přesně v okamžiku, kdy se jí v hlavě vylíhla nějaká myšlenka, vyšla jí současně ze rtů. Ve srovnání s dámami, s nimiž se setkal na večírcích v Ankhu, které rády a s potěšením bavily mladé vrahy, krmily je vybranými pochoutkami a hovořily s nimi o chytrých a zajímavých věcech, zatímco se jim oči třpytily jako karborundové vrtáky a rty se smyslně leskly… No prostě ve srovnání s nimi byla prázdná jako… jako… no jako prázdná věc. Jenže na druhé straně cítil, že zoufale stojí o to, aby ji našel. Ta její naprostá obyčejnost na něj zapůsobila jako droga. O vzpomínce na její hruď ani nemluvě.

Jsem rád, že jsi se pro ni vrátil,“ řekl král jako mimochodem. „Je to tvoje sestra, víš? Tedy poloviční sestra, abychom si rozuměli. Občas lituju, že jsem si nevzal její matku, ale když ona nebyla královského rodu. Moc chytrá ženská, ta její máma.

Těpic napjatě poslouchal. Zaslechl to zas. Zvuk tichoučkého oddechování, které bylo možno zaslechnout jen díky hlubokému tichu noci. Pomalu se přesunul do zadní části skladiště, znovu naslouchal a zvedl víko jedné schránky.

Na dně byla stočená Ptraci do klubíčka a s hlavou plozenou na rukou spala.

Opřel víko opatrně o stěnu a pohladil ji po vlasech. Zamumlala něco ze spaní a našla si pohodlnější polohu.

„Hej, myslím, že by ses měla raději vzbudit,“ zašeptal.

Znovu se překulila a zamumlala něco jako: „Odprejskni.“

Těpic zaváhal. Ani jeho učitelé, ani Dios ho na něco takového nepřipravili. Znal alespoň sedm různých způsobů, jak zabít spící osobu, ale ani jeden, jak ji předtím probudit.

Šťouchnul jí opatrně prstem do nahé kůže na místě, které ho uvádělo do nejmenších rozpaků. Otevřela oči.

„Aha,“ prohlásila. „To jsi ty,“ a zívla si.

„Přišel jsem té odvést pryč,“ oznámil jí Těpic. „Prospala jsi celý den.“

„Slyšela jsem někoho mluvit,“ řekla a protáhla se způsobem, který přinutil Těpice rychle odvrátit pohled. „Byl to ten kněz, ten, co vypadá jako holohlavý orel. Je vážné odporný!“

„Je, viď?“ souhlasil Těpic, kterému se ulevilo, když jeho pocity vtělil někdo jiný do slov.

„Tak jsem se ani nehýbala. A byl tady taky král. Nový král.“

„Ale? Byl vážně tady dole?“ odpověděl jí Těpic mdlým hlasem. Trpkost v jejím hlase působila, jako kdyby mu vrážela do srdce útočný nůž č. 4.

„Všechna děvčata říkají, že je prostě strašný,“ dodala, když jí pomáhal ze schránky. „Klidně se mě můžeš dotknout. Nejsem z porcelánu.“

Podržel ji za ruku a zjistil, že by potřeboval ledovou sprchu a pár koleček rychlého běhu po střechách.

„Ty jsi vrah, že?“ pokračovala. „Vybavila jsem si to po tom, co jsi odešel. Vrah z ciziny. Celý v černém. Přišel jsi zabít krále?“

„Přál bych si, abych to mohl udělat,“ odpověděl jí Těpic. „Už mi začíná pěkně lézt na nervy. Podívej, nemohla by sis sundat ty rolničky?“

„Proč?“

„Dělají hrozný hluk, když chodíš.“ Dokonce i Ptraciiny náušnice vydávaly při každém pohybu hlavy zvuk jako bicí hodiny v poledne.

„Nechci,“ odpověděla. „Připadám si bez nich jako nahá.“

„Jsi skoro nahá i s nimi,“ zasyčel na ni Těpic. „Prosím!“

Umí hrát na dulcimer,“ oznámil mu duch Ptepicchamoha XXVII. jen tak, aby řeč nestála. „ne moc, ale znáš to. Je teprve na páté stránce té půvabné učebnice Hudební drobnosti pro malé prstíky‘.“

Těpic se opatrně vyplížil do chodby, která vedla z dílny, a poslouchal. V paláci vládlo ticho rušené jen těžkým oddechováním a občasným zacinkáním, které se mu ozývalo za zády, kde si Ptraci sundávala své šperky. Vkradl se nazpět.

„Prosím tě, pospěš si,“ řekl, „nemáme moc —“ Ptraci plakala.

„Ehm,“ řekl Těpic. „Ehm.“

„Některé z nich mi darovala moje babička,“ popotahovala Ptraci. „A některé mi daroval starý král. Ty náušnice už jsou v naší rodině bůhví jak dlouho. Jak by se líbilo tobě, kdybys to musel udělat?“

Vidíš? Šperky, to není jenom něco, co nosí,“ prohlásil duch Ptepicchamona XXVII. „Je to součást její osobnosti.“ Vsadil bych se, pomyslel si jen pro sebe, že tohle musí být ten vnitřní zrak. Jak jinak by mohl člověk tak strašně snadno myslet, když je mrtvý?

„Já žádné šperky nenosím.“

„Ty zase máš všechny ty dýky a ostatní věci.“

„Dobře, ale já je potřebuju, to jsou moje pracovní nástroje.“

„No dobrá.“

„Podívej, vždyť je tady nemusíš nechat, uložíme je do mého váčku a vezmeme s sebou. Ale teď už musíme jít. Prosím!“

Sbohem,“ prohlásil duch smutně, když pozoroval, jak se tiše prosmýkli na dvůr. Pak se přetřepetal ke své mrtvole, která ovšem nebyla nijak zvláštní společnicí.


Když dorazili na střechu, vánek zesílil. Byl také teplejší a sušší.

Na druhém břehu už dvě nebo tři starší pyramidy vysílaly svou záři, ale plameny byly slabé a vypadaly divně.

„Všechno mě svědí,“ ozvala se Ptraci. „Co se děje?“

„Já mám zase pocit, jako by měla každou chvíli začít pořádná bouře,“ zavrtěl hlavou Těpic a upíral pohled přes řeku na Velkou pyramidu. Její čerň zhoustla, takže teď vypadala jako temně černý trojúhelník v šedě černé noci. Kolem její základny pobíhaly lidské postavičky podobné bláznům, kterým chytil útulek.

„Co je to bouře?“

„To se těžko popisuje,“ prohlásil nepřítomným tónem. „Nevidíš, co to tam dělají?“

Ptraci upřela pohled přes řeku.

„Vypadá to, jako když mají nějak moc naspěch,“ odpověděla.

„No, mně to připadá spíš jako panika.“

Vzplálo několik dalších pyramid, ale místo toho, aby plameny jako každé noci vyšlehly v rovném sloupu k nebesům, blikaly a kývaly se sem a tam v neviditelném větru.

Těpic se otřásl. „No, pojďme,“ řekl, „nejdřív tě musíme dostat odsud.“


„Říkal jsem hned, že jsme ji měli zakrýt už dnes večer,“ křičel Ptakospar IIb do jekotu pyramidy. „Ted ho tam nahoru nedopravím, turbulence kolem vrcholu musí být strašlivé!“

Led nasbíraný za dne se začal z mramoru, který byl teď na dotek teplý, odpařovat. Ptakospar IIa zíral nepřítomně na vrcholový kámen ležící na svém podstavci a pak na svého bratra, který byl stále ještě v noční košili.

„Kde je otec?“ zeptal se.

„Poslal jsem jednoho z nás, aby ho probudil,“ odpověděl IIa.

„Koho?“

„Jednoho z vás.“

„Aha.“ IIb znovu obrátil pohled k vrcholovému kameni. „Není tak hrozně těžký,“ řekl nakonec. „Dva bychom ho tam možná dostali.“ Vrhl na bratra pátravý pohled.

„Ty ses musel zbláznit. Pošli pár chlapů, ať to udělají.“

„Všichni utekli —“

Kus po proudu se pokusila vzplanout další pyramida, zabublala, pak vyvrhla ječící potrhaný plamen, který proletěl obloukem po nočním nebi a uzemnil se těsně pod vrcholem Velké pyramidy.

„Už začíná blokovat ostatní!“ vykřikl IIb. „Pojí, musíme ji odpálit, je to jediná možnost!“

Zhruba ve třetině výše pyramidy z jejího boku najednou vyrazil fialový blesk a udeřil do kamenné sfingy. Vzduch kolem se vařil.

Oba bratři si zavěsili kámen mezi sebe a potácivým krokem se vydali k lešení, zatímco prach kolem nich se rozvířil a začal vytvářet podivné obrazce.

„Slyšíš něco?“ zeptal se IIb, když se dopotáceli na první plošinu.

„Co? Myslíš to, jak hmota času a prostoru prochází tou ždímačkou?“ odpověděl IIa.

Architekt vrhl na bratra pohled, ve kterém byla určitá dávka obdivu. To byla na účetního dost nezvyklá poznámka. Pak se na jeho tvář ovšem vrátil původní vystrašený výraz. „Ne, to nemyslím.“

„Tak myslíš ten jekot vzduchu, který prožívá nesnesitelná muka?“

„Ne, to taky ne,“ odpověděl IIb mírně dotčeně. „Já myslím to skřípění.“

Tři další pyramidy vybily svou energii v plamenech, které zasyčely nízkými mračny a vlily se do černého mramoru vysoko nad hlavami obou bratrů.

„Nic takového neslyším.“

„Mám dojem, že to přichází odněkud zevnitř.“

„No, jestli chceš, můžeš si na ni položit ucho, ale já to neudělám.“

Lešení se kývalo v bouři a oba bratři vystupovali po žebříku do dalšího patra, zatímco v závěsu mezi nimi se kolébal vrcholový kámen.

„Říkal jsem, že to nemáme dělat,“ zabručel účetní, když mu kámen dosedl na nohu. „Neměli jsme to stavět.“

„Víš co? Drž chvíli zobák a přizvedni kámen na svém konci, ano?“

A tak oba bratři Ptakosparové pomalu stoupali nahoru, jeden rozkývaný žebřík za druhým, patro za patrem, vzhůru podél úbočí Velké pyramidy. Menší hrobky podél Mžilu se zatím jedna po druhé zapalovaly a oblohu křižovaly syčící ohnivé čáry.

Bylo to zhruba v té chvíli, kdy největší matematik světa, který ležel v útulném pohodlí své stáje, přestal žvýkat píci a uvědomil si, že s čísly se děje něco velmi podivného. Se všemi čísly.


Velbloud vrhl na Těpice pátravý pohled zpod obočí. Jeho výraz dával jasně najevo, že ze všech jezdců na světě, které by nechtěl nést na hřbetě, je Těpic na prvním místě. Jenže velbloudi se takhle dívají na každého. Velbloudi přistupují k lidské rase velmi demokraticky. Nenávidí rovným dílem každého jejího příslušníka a nerozlišují rasu, pohlaví ani postavení.

Tenhle vypadal, jako když právě rozžvýkal kostku mýdla.

Těpic se podíval podél budovy královských stájí, které kdysi ukrývaly stovky velbloudů. Byl by dal svět za koně a slušný malý kontinent za poníka. Jenže ve stájích teď zbývaly jen trosky několika válečných vozů, zbytky někdejší vojenské slávy, postarší slon, jehož přítomnost tady byla skutečnou záhadou, a tento jediný velbloud. Vypadal jako výjimečně neschopné zvíře. Začínal být prodřený na kolenou.

„Tak, to je ono,“ řekl Těpic Ptraci. „V noci bych se na řeku neodvážil. Můžu se pokusit dostat tě přes hranice.“

„Má to sedlo správně?“ zavrtěla Ptraci hlavou. „Vypadá hrozně legračně.“

„Je připevněno na hrozně divném zvířeti,“ uklidňoval ji Těpic. „Jak na něj vylezeme?“

„Viděla jsem poháněče velbloudů při práci. Myslím, že je vždycky pořádně praštili velkou tyčí.“

Velbloud si klekl a vrhl po ní blazeovaný pohled.

Těpic pokrčil rameny, otevřel dveře stáje, vedoucí do širého světa, a zíral do tváří pěti strážných.

Rychle ustoupil o několik kroků. Oni o několik kroků postoupili. Tři z nich svírali těžké mžilské luky, které dokázaly prohnat šíp dubovými dveřmi nebo změnit útočícího hrocha ve tri tuny pohyblivého mletého. Strážní z nich zatím nikdy nemuseli vystřelit po spoluobčanovi, ale teď vypadali, jako kdyby jim ta myšlenka nebyla příliš vzdálená.

Kapitán stráží poklepal jednoho z mužů po rameni a prohlásil: „Běž a informuj nejvyššího kněze.“

Pak upřel pohled na Těpice. „Odhoď všechny zbraně,“ přikázal.

„Cože? Všechny?“

„Slyšel jsi, všechny.“

„To bude nějakou dobu trvat,“ upozornil ho Těpic opatrně.

„A ruce drž tak, abych na ně viděl,“ dodal kapitán.

„No, tak tady bychom se mohli dostat vážně do slepé uličky,“ prohlásil Těpic. Podíval se z jednoho strážného na druhého. Znal různé způsoby neozbrojeného boje, ale většina z nich vycházela z předpokladu, že kousek od vás nestojí strážný s nataženým lukem, připravený prohnat vámi při sebemenším pohybu šíp. Byl si skoro jistý, že by se mu podařilo uskočit stranou, a jakmile by jednou zmizel mezi přepážkami stáje, získal by čas…

Jenže to by jim nechal Ptraci napospas. Kromě toho nemohl se potulovat kolem a vést válku se svými vlastními vojáky. To nebylo vhodné chování a nehodilo se dokonce ani na krále.

Za strážnými se něco pohnulo a objevil se Dios, tichý a nezadržitelný jako zatmění měsíce. Nesl zapálenou pochodeň, jejíž plamen se odrážel na jeho holé lebce v podobě bláznivě poskakujících světélek.

„Aha,“ prohlásil spokojeně. „Takže svatokrádežníci byli konečně polapeni. Dobrá práce.“ Potom pokynul kapitánovi. „Hoďte je krokodýlům.“

„Die?“ řekl Těpic, když dva strážní sklonili luky a vykročili k němu.

„Říkal jsi něco?“

„Ty dobře víš, kdo jsem, člověče. Nebuď hlupák.“

Nejvyšší kněz pozvedl pochodeň.

„Věřím, že bys mě rád doběhl,“ odpověděl Dios, „ale metaforicky vzato je to prakticky naopak.“

„Tak to už přestává být vtipné,“ zamračil se Těpic. „Přikazuju ti, abys jim řekl, kdo jsem.“

„Jak si přeješ. Tento vrah,“ prohlásil a jeho hlas měl zvuk a sílu plamene autogenu, „zabil krále.“

„Já jsem král, u všech sakrů,“ ušklíbl se Těpic. „Jak jsem mohl zabít sám sebe?“

„My nejsme žádní hlupáci,“ odpověděl mu Dios. „Tihle muži, vědí, že král se v noci neplíží palácem, natož aby se spolčoval s odsouzenými zločinci. Jediné, co zbývá zjistit, je, jak ses zbavil těla.“

Upřel Těpicovi oči do tváře a Těpic pochopil, že nejvyšší kněz je šílený. Byl to ten zvláštní druh šílenství, způsobený tím, že je člověk tak dlouho sám sebou, až se mu do mozku vtisknou základní projevy příčetnosti. Jak je asi skutečné starý? pomyslel si Těpic.

„Tihle vrazi, to jsou mazaní lidé,“ řekl Dios. „Dejte si na něj pozor.“

Za knězem něco zařinčelo. Ptraci se po něm dost neúspěšně pokusila hodit bodec na pobízení velbloudů a samozřejmě ho minula.

Zatímco se všichni dívali tím směrem, Těpic zmizel. Oba strážní, kteří stáli vedle něj, se pomalu sunuli k zemi a sténali.

Dios se usmál.

„Chyťte tu ženu,“ vyštěkl. Kapitán se vrhl kupředu a chytil Ptraci, která se ani nepokoušela o útěk. Dios se sehnul a zvedl bodec.

„Venku jsou další vojáci,“ řekl. „Jsem si jistý, že si to uvědomuješ. Je ve tvém zájmu, abys ses vzdal.“

„Proč?“ ozval se Těpic ze stínů. Právě vytahoval z boty sametový sáček s rozloženou foukačkou.

„Abys mohl být na příkaz krále hozen posvátným krokodýlům,“ zněla odpověď.

„Tak to se mám na co těšit, co?“ prohlásil Těpic a horečnatě do sebe šrouboval jednotlivé části foukačky.

„Jistě to pro tebe bude ta nejpřijatelnější z mnoha dalších možností,“ ujišťoval ho Dios.

Zatím v temnotě přejel Těpic citlivými prsty po povrchu šipek označených kódovými znaky. Většina vlastních jedů už touhle dobou zeslábla, nebo dokonce vyprchala úplně, ale bylo tady několik dalších, které měly za úkol pouze uspat, a ty měly poměrně dlouhou trvanlivost. Vrah se totiž mohl dostat do situace, kdy musel cestou ke svému plánovanému inhumovanému zneškodnit několik stráží nebo osobních strážců. Pokládalo se za neslušné inhumovat i je.

„Můžeš nás pustit,“ navrhl Těpic. „Stejně si myslím, že to je to, o co ti jde, ne? Abych zmizel a už se nikdy nevracel? Mně by to docela vyhovovalo.“

Dios zaváhal.

„Myslím, že se předpokládá, že řeknu ‚a to děvče necháte běžet‘,“ řekl.

„Aha, samozřejmě. To taky,“ přikývl ve tmě Těpic.

„Ne. To bych zanedbal povinnosti, které mám ke králi,“ odmítl Dios.

„Pro smilování bohů, Die, ty přece víš, že král jsem já!“

„Ne. Krále vidím docela jasně před sebou. Ty nejsi král,“ odpověděl kněz.

Těpic vyhlédl nad okrajem jednoho stání. Přes rameno mu vyhlížel velbloud.

A pak se svět zbláznil.

Tedy přesně řečeno stal se ještě bláznivější.


Teď už plály všechny pyramidy a plnily oblohu svou pochmurnou září, když bratři Ptakosparové dorazili na nejvyšší pracovní plošinu.

IIa se zhroutil na prkennou podlahu a sípal jako protržený kovářský měch. Několik desítek centimetrů od něj se šikmo zvedala rozpálená stěna pyramidy. Teď už nepochyboval o tom, že pyramida skřípe jako loď za bouře na moři. Nikdy se příliš nestaral o obyčejnou mechaniku, byl to protiklad finančních nákladů na stavbu pyramidy, ale byl si naprosto jistý, že brát ten skřípot na lehkou váhu by byla stejná chyba jako tvrdit, že II a II je V.

Bratr se natáhl, aby se dotkl kamene, ale rychle odtáhl prsty, když mu z prstů začaly vyskakovat malé jiskřičky.

„To teplo je cítit,“ řekl. „Je to překvapující.“

„Proč?“

„Že se zahřeje taková hmota. Jen si vezmi tu tonáž!“

„Mně se to nelíbí Dvabé!“ zavrtěl hlavou IIa. „Co kdybychom ten kámen prostě nechali tady, co? Určitě by se mu tady nic nestalo a ráno sem můžeme poslat partu a ti budou přesně vědět, co s ním mají —“

Jeho hlas utonul v hluku dalšího výboje, který proletěl vzduchem a narazil na pilíř roztančeného vzduchu nějakých patnáct metrů nad jejich hlavami. Zachytil se lešení.

„Kašlu na to,“ roztřásl se. „Jdu od toho.“

„Počkej minutku,“ ozval se IIb. „Mě by zajímalo, co to skřípe? Kámen takhle skřípat nemůže!“

„Copak jsi hluchý? Hýbe se celé lešení!“ vykřikl IIa s vytřeštěnýma očima. „Řekni mi, že je to lešení,“ žadonil.

„Ne. Tentokrát jsem si jistý. Ozývá se to zevnitř.“

Zírali jeden na druhého a pak na nepříliš pevný žebřík, který vedl k vrcholu pyramidy, nebo přesněji na místo, kde měl vrchol být.

„Pojď!“ prohlásil IIb. „Nemůže vzplanout a hledá způsob, jak se vybít —“

Ozval se hluk podobný zasténání světadílů.


Těpic to cítil. Cítil, že je mu kůže několikrát menší. Cítil, že ho někdo drží za uši a pokouší se mu ukroutit hlavu.

Viděl, jak kapitán stráže padl na kolena a snaží se strhnout si přilbu. Těpic přeskočil stání.

Pokusil se ho přeskočit. Všechno bylo špatně a Těpic těžce dopadl na zem, která se právě rozhodovala, zda se nemá stát stěnou. Podařilo se mu udržet na nohou, ale gravitace s ním smýkla stranou, a tak poskakoval bokem uličkou stáje a snažil se udržet rovnováhu.

Stáje se smršťovaly a natahovaly jako obrázek v pokřivených zrcadlech. Kdysi se zašel podívat, tedy všichni tři se rozhodli vyhodit půl tolaru a zašli se podívat na zázraky do kočovného „Měsíčková úžasného světa za zrcadlem (bludiště l čtvrťák)“. Jenže tenkrát věděl, že je to jen pokřivené sklo, které vám změní hlavu do tvaru uzenky a z nohou udělá fotbalové míče. Těpic si jenom zoufale přál, aby se to všechno, co se teď kolem něj děje, dalo vysvětlit právě tak jednoduchým způsobem.

Rozběhl se na nejistých nohách k Ptraci a nejvyššímu knězi, zatímco svět kolem něj se nadouval a smršťoval, a dost ho potěšilo, když viděl, jak se dívka zazmítala v Diově sevření a udeřila ho tvrdou pěstičkou přímo za ucho.

Pohyboval se jako ve snu a vzdálenost k cíli se neustále měnila jako gumová páska. Při dalším kroku narazil do zápasící dvojice jako dělová koule. Chytil Ptraci za ruku a odpotácel se i s ní k velbloudímu stání, kde stále ještě stálo to podivné zvíře a pozorovalo celou scénu s výrazem nepříliš silného zájmu. Chytil velblouda za otěže.

Jak se ukázalo, nikdo neměl v úmyslu je zdržovat, když si navzájem pomáhali dveřmi ven do bláznivé noci.

„Když zavřeš oči,“ poradila mu Ptraci, „přestane se ti obracet žaludek.“

Těpic to zkusil. Zabíralo to. Obdélníkový dvůr, o kterém mu jeho oči tvrdily, že je to roztřesený kosodélník, jehož strany kmitají jako tětiva luku, se pod jeho nohama změnil v — no, právě jen v obyčejný obdélníkový dvůr.

„Sakra, to bylo chytré,“ prohlásil. „Jak jsi na to přišla?“

„Vždycky zavírám oči, když mám strach,“ odpověděla mu Ptraci.

„Skvělý plán.“

„Co se to děje?“

„Nevím. A ani nestojím o to, to zjistit. Myslím, že zmizet odsud je ten nejlepší nápad. Jakže jsi to říkala, že přinutí velblouda, aby si sedl? Mám spoustu různých ostrých věcí.“

Velbloud, který více než dobře rozuměl lidské řeči, alespoň co se výhrůžek týká, si půvabně klekl. Vysedli na něj a zem pod nimi se opět zakolébala, když se zvíře vztyčilo zpět na všechny čtyři.

Velbloud věděl naprosto přesně, co se děje. Tři žaludky a trávicí ústrojí podobné státnímu lihovaru vám dopřejí spoustu času k sezení a přemýšlení.

Není náhoda, že se mnoho špičkových matematiků vyskytuje v teplých krajích. Je to kvůli matematické rezonanci všech velbloudů, kteří nosí svůj pohrdavý výraz a našpulené pysky jako přirozený výsledek schopnosti řešit kvadratické rovnice.

Všeobecně se neví, že velbloudi mají silně vyvinutý smysl pro vyšší matematiku, prakticky pro případy, které se týkají balistiky. Ta vlastnost se u nich vyvinula jako součást systému přežití, stejným způsobem jako koordinace pohybu lidské ruky s okem nebo chameleónova schopnost měnit barvu těla podle prostředí. Podobný sebezáchovný pud vede například delfíny k tomu, že zachraňují topící se lidi pokaždé, když se v okolí vyskytuje svědek, který by mohl vidět, jak je překusují napůl (což je jejich běžným projevem), a referovat o tom ostatním lidským bytostem.

Skutečnost je taková, že velbloudi jsou mnohem inteligentnější než delfíni.[23] Jsou o tolik bystřejší, že si rychle uvědomili, že nejprozíravější věc, kterou může chytré zvíře udělat, pokud nechce, aby jeho potomci strávili většinu života na laboratorním stole s elektrodami v mozku, přesunem námořních min ze základny A na loď B, nebo pod přihlouplým dozorem biologů, je udělat všechno pro to, aby to ti zas… lidé nezjistili. Takže se už dávno a dávno uchýlili ke svému životnímu stylu, který s sebou nese povinnost nosičů a píchání tyčemi, ale také jistotu potravy, ošetření a možnost občas lidem beztrestně naplivat do očí.

A tenhle konkrétní velbloud, výsledek milion let dlouhého výběrového vývoje, na jehož základě vzniklo stvoření, které bylo schopno spočítat zrnka písku, po kterém kráčelo, uzavřít nozdry podle libosti a přežít pod žhavým sluncem pouště mnoho dnů bez vody, se jmenoval Ty Mrcha.

A ve skutečnosti to byl největší matematik na světě. Ty Mrcha si myslel: zdá se, že tady roste rozměrová nestabilita, která se podle vnějších projevů pohybuje v rozmezí od nuly do pětačtyřiceti stupňů. To je zajímavé. Tak by mě zajímalo, co to způsobuje? Tak dejme tomu, že v se rovná 3. Pak nechť se tau rovná psí lomeno 4. Žvýkžvýkžvýk. Nechť je kappa lomeno y diferenciální tenzor odporně Smrdutého Ksindla[24] týkající se oblasti se čtyřmi imaginárními spinovými koeficienty…

V tom ho Ptraci udeřila přes hlavu sandálem. „Tak dělej, pohni sebou!“ zaječela. Ty Mrcha si pomyslel: v tom případě H k rostoucí síle se má jako V ku s. Žvýkžvýkžvýk. Takže v hypersylogickém zápise…

Těpic se ohlédl. Podivné deformace terénu se pomalu srovnávaly a Dios byl…

Dios právě vycházel z paláce a podařilo se mu dokonce najít několik vojáků, jejichž strach z trestu přehlušil strach z podivně deformovaného světa.

Ty Mrcha stál a stoicky žvýkal… cvakcvakcvak, což nám dává oscilaci která se zajímavě zkracuje. Takže co kdybychom interval určili rovný x. Žvýkžvýkžvýk. Řekněme, že t je čas. V tom případě výchozí perioda…

Ptraci mu poskakovala sem a tam po krku a kopala ho podpatky. Způsob, jakým to provozovala, by v každém lidoopovi vyvolal nekontrolovatelný záchvat smíchu.

„Nehne se a nehne! Nemůžeš ho praštit?“

Těpic udeřil rukou Ty Mrchu ze vší síly přes hřbet a výsledkem jeho snažení bylo, že ztratil cit v prstech a do vzduchu se vznesl oblak prachu. Bylo to jako udeřit do pytle plného ramínek na šaty.

„Tak pojď,“ zabručel vztekle.

Dios pozvedl ruku.

„Stůjte, ve jménu krále!“ vykřikl.

A do Ty Mrchova zadku se zarazil šíp.

…rovno 6,3 jako periodický desetinný zlomek. Rychlost větru budiž rovna 2. Vektor jedna devítina. Vazkost budiž rovna 7…

Těpic vytáhl vrhací nůž.

Dios se zhluboka nadechl. Chystá se jim přikázat, aby na nás vystřelili, uvědomil si Těpic. Mým vlastním jménem, v mém vlastním království. Budu zastřelen.

…Úhel dva — pět. Zvyk. Pal!

Byla to úžasná salva. Přežvýkaná píce měla přesný zdvih a otáčky a narazila se zvukem… se zvukem napůl strávené trávy, která dopadla někomu plnou silou do tváře. Nic jiného nemohlo znít stejně.

Ticho, které následovalo, bylo nabito tichým obdivem.

Krajina se začala znovu měnit. Bylo jasné, že tohle není místo, na kterém by bylo radno se zdržovat. Ty Mrcha se podíval na své přední nohy.

Řekněme, že nohy jsou rovny čtyřem…

Pustil se do běhu. Je pravděpodobné, že velbloudi mají víc kolen než ostatní tvorové, a Ty Mrcha běžel jako parní lokomobila, to znamená, že prováděl množství zbytečných pohybů, některé z nich i v pravých úhlech ke směru pohybu, a všechny byly provázeny hromovými projevy jeho trávení.

Je to zasranej blb,“ zasípala vztekle Ptraci, když vyrazili z paláce, „ale jak se zdá, konečně pochopil, o co nám jde.“

…stabilní měřítko při opakování počtu 3,5 ku z. O čem to mluví, Zasraný Blb žije někde v tsortské pouši… I když se Ty Mrchovy nohy pohybovaly, jako by byly spojeny gumovou páskou, hltaly metry a kilometry a v téhle chvíli už dusaly na do tvrdá ušlapaných ulicích spícího města.

„Začíná to znovu, nezdá se ti?“ zeptala se Ptraci, „Já raději zavřu oči.“

Těpic přisvědčil. Domy z rozpálených cihel kolem nich začaly znovu provozovat svůj pomalý tanec a cesta pod nimi se zvedala a klesala způsobem, který by si žádná slušná cesta neměla dovolit.

„Je to jako na moři,“ prohlásil.

„Já nic nevidím,“ odpověděla mu Ptraci pevným hlasem.

„Myslím moře. Oceán. Znáš to. Vlny.“

„Slyšela jsem o tom. Pronásleduje nás někdo?“

Těpic se obrátil v sedle. „Zatím nikoho nevidím,“ uklidňoval ji. „Vypadá to, jako —“

Odsud už viděl za dlouhou nízkou budovu paláce a přes řeku přímo na Velkou parymidu. Téměř se ztrácela v černých mracích, ale to, co z ní viděl, nebylo absolutně v pořádku. Věděl, že má čtyři strany, ale při tom viděl všech osm.

Zdálo se, že se chvílemi zaostřuje a chvílemi rozostřuje, a instinktivně cítil, že by něco takového stavba o váze několika milionů tun kamene dělat neměla. Cítil neodbytné nutkání dostat se od ní tak daleko, jak je to jen možné. Zdálo se, že i tak tupé zvíře, jako byl jejich velbloud, došlo ke stejnému názoru.

Ty Mrcha si zatím myslel:… Delta na druhou. Takže výsledek rozměrového tlaku k se projeví jako devadesátistupňový posun Chi lomeno 16 lomeno x součtu všech množin K, a to pro jakékoliv tři konstanty. Nebo čtyři minuty, plus minus deset vteřin…

Velbloud znovu sklopil zrak k polstrovaným chodidlům vlastních nohou.

Musíme zrychlit do trysku.

„Jak jsi ho k tomu donutila?“ zavrtěl Těpic vyděšeně hlavou.

„Já ho nenutila! Dělá to sám od sebe. Drž se!“

Nebylo to snadné. Těpic sice velblouda osedlal, ale zapomněl na postroj. Ptraci se držela hrsti velbloudí srsti. Všechno, co měl k dispozici Těpic, byly hrsti Ptraci. Bez ohledu na to, kam se pokoušel položit ruce, dotýkal se vlahé hebké pokožky. Na něco takového ho jeho dlouhodobé studium ani v nejmenším nepřipravilo, zatímco, jak bylo vidět, Ptraci to z míry nevyvádělo, takže na něco takového připravená být musela. Její dlouhé vlasy ho švihaly do tváře a velmi intenzivně voněly nějakým exotickým parfémem.

„Jsi v pořádku?“ vykřikl do větru.

„Visím na něm tak tak za kolena!“

„To musí být hrozně těžké!“

„Ty máš zvláštní výcvik!“

Velbloudi běhají tak, že vyhodí nohy tak daleko před sebe, jak je to jen možné, a pak se s nimi snaží udržet krok. Kolenní klouby jim při tom chrastí jako bláznivé kastaněty. Ty Mrcha se hnal po stoupající cestě ven z údolí a kličkoval úzkou roklinou, která směřovala pod vápencovými útesy k poušti, jež se rozkládala na náhorní plošině.

A za nimi, trýzněna nepopsatelným způsobem neustálým přílivem geometrie, sténala Velká pyramida, neschopná zbavit se své časové zátěže. Nakonec se zvedla, její základna se utrhla od země a pyramida naprosto nezadržitelně zahučela vzduchem jako něco, co není z tohoto světa, pootočila se o devadesát stupňů a dosedla. Přitom provedla něco strašlivého s materií času i vesmíru.

Ty Mrcha v roklině ještě zrychlil, krk natažený kupředu v celé délce, mohutné nozdry otevřené jako nasávací otvory proudového letadla.

„Je vyděšený!“ zaječela Ptraci. „Zvířata vždycky poznají, když se dějí takové věci!“

„Požár pralesa a tak!“

„Nejsou tady žádné stromy!“

„No tak záplavy a tak! Mají takový zvláštní přírodní smysl.“

…Phi * 1700 (u/v). Vedlejší kořen e/v. Rovná se pravděpodobnosti 7 ku 12…

Narazila na ně zvuková vlna. Zvuk byl tichý jako rozfouknuté chmýří pampelišky, oznamující půlnoc, ale měl tlak. Převalil se přes ně, takže se v něm chvíli dusili jako pod sametovým závěsem a žaludky se jim houpaly, jako kdyby pozřeli jaternicový prejt v hodně laciném bufetu.

A byl pryč.

Ty Mrcha zpomalil do chůze, což byl komplikovaný proces, při němž musel instruovat postupně každou nohu zvlášť.

Měli pocit uvolnění, dojem, že ten strašlivý tlak povolil.

Ty Mrcha se zastavil. V temnotě, která bezprostředně předchází svítání, zahlédl chomáč ostnatých křovin rostoucích mezi kameny u stezky.

…levého úhlu x se rovná 37. Y se rovná 19 a z 43.

Chramst…

Všude kolem zavládl mír. Kromě škrundání velbloudího zažívacího traktu a občasného zahoukání pouštní sovy bylo ticho.

Ptraci sklouzla ze svého místa a poněkud škrobeně si sedla na zem.

„Můj zadek,“ prohlásila pak všeobecně do pouště, „je jeden jediný puchýř.“

Těpic také seskočil a napůl vylezl a napůl se vyškrabal do stráňky vedle cesty, pak přeběhl popukanou pískovcovou rovinku, která končila příkrým srázem, ze kterého byl nádherný výhled do údolí.

Jenže to tam nebylo.


Když se Koprkvaš, mistr balzamovač, probudil, celé tělo ho brnělo pocitem, že něco není v pořádku. Vyklouzl z postele a spěšně se oblékl, pak odtáhl závěs, který plnil úlohu dveří.

Noc byla hebká a sametová. Pod bzukotem a zpěvem cikád a jiného hmyzu se téměř na hranici slyšitelnosti ozýval jiný zvuk — tichý praskavý sykot.

Možná že právě to ho probudilo.

Vzduch byl teplý a vlhký. Od řeky se zvedaly celé kotouče mlhy a —

Pyramidy nesvítily.

Vyrostl v tomhle domě, budova byla v majetku jejich rodiny tisíce let a vídával pyramidy plát tak často, že už je nevnímal víc než vlastní dech. Ale teď byly temné a tiché a ticho křičelo a temnota oslepovala.

Ale to nebylo to nejhorší. Jak se jeho zděšené oči upřely na prázdné nebe nad nekropolí, uviděl hvězdy a to, po čem se pohybovaly.

Koprkvaš byl nejdřív zděšený. Ale pak, když se na chvilku zamyslel, zastyděl se sám za sebe. Koneckonců, řekl si, vypadá to přesně tak, jak mi to vždycky popisovali. Je to logické. Jenže já to teprve teď vidím poprvé tak, jak to má být.

Tak. Cítím se teď lépe, když jsem si to tak zdůvodnil?

Ne.

Obrátil se a s hlasitým pleskáním sandálů se rozběhl po ulici k domu, ve kterém bydlel Gern a jeho početná rodina. Vytáhl protestujícího pomocníka ze společné spací rohože, vyvlékl ho na ulici, obrátil mu tvář k nebi a zasyčel. „Řekni mi, co vidíš!?“

Gern zašilhal.

„Vidím hvězdy, mistře,“ prohlásil.

„A na čem to visí, mládenče?“

Gern se poněkud uvolnil. „To je jednoduché, mistře. Každý ví, že hvězdy visí na těle bohyně Nešt, která se prohýbá od… a sakra!“

„Vidíš ji také?“

„Oh, maminko,“ zašeptal Gern a klesl na kolena.

Koprkvaš přisvědčil. Byl věřící muž. Člověku dodávalo jistotu vědomí, že bohové tam někde jsou. Hrozné na tom bylo, když člověk zjistil, že jsou tady.

Protože nad hlavami se jim rozkládalo nesmírné tělo ženy, jemně modré v místech ozařovaných světlem vodnatých hvězd, temné modré ve stínech.

Byla obrovská a její míry meziplanetární. Stín mezi jejími galaktickými ňadry — to byla temná mlhovina, oblouk jejího břicha tvořil vír planoucích plynů, pupek, ta neproniknutelná čerň, ze které se rodí nové hvězdy. Nepodpírala nebe. Byla nebe.

Obrovská smutná tvář, obrácená vzhůru nohama na posměrném obzoru, zírala přímo na Koprkvaše. A Koprkvaš si začal uvědomovat, že málokterá věc dokáže tak otřást vírou jako to, když na vlastní oči, přesně a jasně, spatříte objekt své víry. To je totiž chvíle, kdy víra končí, protože už jí není zapotřebí.

„A do psí nohy,“ zasténal Gern. Koprkvaš do něj strčil.

„Nech toho,“ křikl mu do obličeje, „a pojď se mnou!“

„Ale, mistře, co budeme dělat?“ Koprkvaš se rozhlédl po spícím městě. Neměl ani nejmenší představu.

„Půjdeme do paláce,“ prohlásil pevně. „Je to pravděpodobně nějaký trik toho… té… tmy. V každém případě zanedlouho vyjde slunce.“

Vykročil k paláci a přál si být na Gernově místě, aby mohl ukázat alespoň zlomek té hrůzy, která s ním uvnitř lomcovala. Pomocník ho následoval jakýmsi cválavým plížením.

„Vidím proti hvězdám zvláštní stíny, mistře! Vidíte je taky, mistře? Tam, kolem okraje světa, mistře!“

„To je jen mlha,“ uklidňoval ho Koprkvaš a cílevědomě upíral oči na cestu před sebe a snažil se zachovat důstojný vzhled Strážce levých dveří sodíkové lóže a držitele několika medailí za dokonalé šití.

„Podívej,“ prohlásil. „Vidíš, Gerne, slunce vychází!“ Stáli a pozorovali je.

Od východu se po obloze pomalu valila vzhůru obrovská plamenná koule, větší než mnohé světy. A tu před sebou tlačil brouk hovnivál.

Загрузка...