Kapitola 30

Stejné noci se Par Ohmsford vydal naposledy za Shannarovým mečem.

Jako neproniknutelný černý plášť pokryla temnota město Tyrsis. Déšť a pára se změnily v mlhu tak hustou, že střechy a stěny budov, vozíky a stánky na trzích a dokonce i dláždění ulic zmizely, jakoby se rozpustily. Měsíc ani hvězdy nebylo vidět a světla města blikala jako svíčky, které v každém okamžiku zhasnou.

Damson Rhee vedla oba mladíky ze zahradního přístřešku do šera, skrývali se v kabátech s kapucami. Útočila na ně mlha; byla vlhká a těžká a zalézala pod oděv na kůži. Den skončil předčasně. Objevila se mlha vytlačila ho do soumraku. Vyrostla z travnaté země pod výběžkem a valila se jako přílivová vlna dokud jednoduše nepřesáhla zdi Tyrsisu a nepohltila ho. Chlad předešlé noci nahradilo stejně nepříjemné teplo, páchnoucí plísní a hnilobou. Celý den si lidé ve městě s obavami šeptali o podivném chování počasí; a když zmizelo i poslední slabé, šedé světlo dne, zabarikádoval! se strachem ve svých domovech.

Damson a mladíci z údolí zjistili, že jsou v tichých, mlhou pokrytých ulicích vlastně sami. Osamělí kolemjdoucí připomínali záhrobní přízraky jdoucí odnikud a mířící tamtéž. Ozývaly se zvuky. Přicházely z dálky a mlžný závoj je tlumil natolik, že nešlo rozeznat, co je vydává ani odkud přesně přicházejí. Náhle zazněly do ticha kroky a rychlý dusot bot odezněl stejně tak rychle jako se objevil. Procházející, nebo spíše proplouvající postavy, je ihned minuly.

Noc stvořená pro přízraky, které neexistují.

Par se jim snažil vyhýbat. Dařilo se mu to jen částečně. Přebývali v něm duchové, které si sám stvořil. Jejich původ bylo možné vystopovat ve stínech, které se míhaly v mlze. Daleko od světlého bodu pouliční lampy, rostl slib, který si Par dal — malé, vystrašené, zašeptané nic. Této noci, kdy se vydali dolů do Jámy musí Colla i Damson ochránit. V závěsu za ním kráčela víra, že vládne dostatečnou silou kouzla písně přání. Aby dokázal slib dodržet, musí vyvolat píseň přání stejně tak, jako se kdysi užívaly elfeíny — ne aby vytvořil obrazy a představy, ale jako zbraň síly a moci. Nesmělá a křehká víra stíhala jeho slib. Na druhé straně cesty se u kamenné zdi obchodu krčila zapadlá vina, kterou cítil. Když se snažil hájit pravdu a vím, myslel jen na sebe — ta vina hrozila, že ho zadusí.

A nad nad slibem, vírou a vinou se vznášel obrovitý pták modlitby. Slepé, bezohledné a vytesané do kamene — takové se zdálo jeho odhodlání splnit úkol, který mu dal Allanonův stín. Vzít Jámě a jejím Přízrakům ztracený Shannarův meč.

Je tam ve svém výklenku, ujišťoval se v soukromí svých myšlenek. Shannarův meč. Čekal na něj.

Ale duchů se nezbavil. Slyšel šepot jejich pochybností. Slídili kolem jeho křehké sebedůvěry jako hyeny, posmívali se mu za jeho pýchu a bláznivou jistotu, trápili ho živými obrazy osudu, který je čekal pokud se Par mýlí. Uzavřel se jim. Ale nemohl přehlížet jejich přítomnost. Jak všichni tři pomalu poslepu postupovali mlhou a vlhkem prázdnými ulicemi města, ponořil se hluboko do sebe a našel úkryt v jádru svého rozhodnutí. Všechno vsadil na to, že má pravdu. Ale jestli ji nemá? Kdo, kromě Colla a Damson bude kvůli jeho chybě trpět?

Chvíli myslel na všechny, od kterých se na své pouti vzdálil — postavy ztracené v následujících událostech, které ho přivedly až sem. Jeho rodiče vězní Federace ve vesnici ve Stinném dole — laskaví a hodní lidé, kteří nikdy nikomu neublížili a o tom co teď dělá nic nevěděli. Co s nimi bude, napadlo ho, když neuspěju? Co Morgan Leah, statný trpaslík Steff a tajemná Teel? Věděl, že i v této chvíli, skryti na Výběžku, v bezpečí hluboko v Parmském hvozdu osnují plány proti Federaci. Zasáhne jeho vina i je? A co ostatní, kteří přišli k Hadeshornu? Walker Boh se vrátil ke Kamennému krbu. Wren odešla zpátky do Západní země. Cogline zmizel.

A Allanon. Co druidův stín? Allanon, který možná nikdy neexistoval?

Nedělá chybu, nemýlí se. Věděl to. Je si tím naprosto jist.

Damson zpomalila. Došli k úzkému kamennému schodišti, které se stáčelo dolů do stoky. Na okamžik se otočila a tvrdým pohledem zelených očí pohlédla na Para a Colla. Pak na ně kývla a začala sestupovat. Mladíci z údolí ji následovali. Para doprovázely přízraky, těsně ho obemykali, na tváři cítil hluboký dech, stejně skutečný jako jeho vlastní. Damson je vedla; Coll šel poslední. Mlčeli. Par nevěřil, že se mu vůbec podaří vydat hlásku. Ústa i krk měl sevřené.

Bál se.

Damson vytáhla louči, aby posvítila na cestu. Tmu prozářilo světlo, nehlučně pokračovali dál. Par pohlédl na Damson a otočil se na Colla. Tváře měli bledé a napjaté. Oba se na okamžik střetli s jeho pohledem a pak odvrátili zrak.

Trvalo asi hodinu, než došli ke Krtkovi. Když k němu vyšplhali ze suché šachty, čekal na ně, krčil se ve stínu a vypadal jako ježatý chomáč vlasů, ze kterého vykukovaly dvě třpytivé oči.

“Krtku?“ zavolala na něj mírně Damson.

Chvilku nikdo neodpovídal. Krtek se hrbil ve skalní trhlině ve výklenku. Ve tmě nebyl skoro vidět. Bez louče, kterou vzala Damson, by si ho vůbec nevšimli. Mlčky na ně zíral a ujišťoval se, kdo opravdu jsou. Nakonec se o stopu nebo dvě posunul blíž a zastavil se.

„Dobrý večer, rozkošná Damson,“ zašeptal. Zběžně pohlédl na mladíky z údolí, ale nic jim neřekl.

„Dobrý večer, Krtku,“ odpověděla Damson. Zvedla hlavu. „Proč se schováváš?“

Krtek zamrkal jako sova. „Přemýšlel jsem.“

Damson zaváhala a zamračila se. Zastrčila pochodeň do štěrbiny ve skalní zdi tak, aby světlo nerušilo jejího zvláštního přítele. Pak se k němu sehnula. Mladíci zůstali nehybně stát.

„Cos objevil, Krtku?“ zeptala se Damson tiše.

Krtek se posunul. Měl na sobě kožené kalhoty a halenu, obojí se téměř ztrácelo v kožešině jeho těla. I nohy měl pokryté srstí. Neměl žádné boty.

„Chodba vede do Paláce králů z Tyrsisu a odtamtud další do Jámy,“ řekl Krtek. Přikrčil se. "I tam jsou Přízraky.“

Damson kývla. „Dostaneme se přes ně?“

Krtek si rukama promnul nos. Pak si ji dlouho prohlížel, jakoby v její tváři našel něco, co mu předtím uniklo. „Snad,“ řekl nakonec. „Zkusíme to?“

Damson se usmála a znovu kývla. Krtek se postavil. Bylo to malé huňaté klubko s rukama a nohama vypadajícíma jako dodatečné příslušenství. Kdo to je, divil se Par? Trpaslík? Skřet? Kdo?

„Tudy,“ řekl Krtek a pokynul do temné chodby. „Jestli chcete, vezměte si louči. Chvíli si můžeme svítit.“ Ostře pohlédl na mladíky z údolí. „Ale musíte mlčet.“

Vyrazili. Vedl je dolů do útrob nejhlubších stok města, do katakomb, vedoucích různými úrovněmi a podlažími, hluboko do dlouhé věky nepoužívaných chodeb. Na skalních stěnách i na zemi ležela tlustá vrstva prachu nepoznamenaného dotykem lidské noha. Drželo se zde teplo: mlha a vlhko sem nepronikaly. Do útesů vyhloubené chodby se zdvihaly a klesaly, procházely místnostmi a výklenky, které kdysi používali obránci města jako únikových cest, skladiště potravin a zbraní a příležitostně i jako úkryt pro obyvatele Tyrsisu — muže, ženy i děti. Ve stěnách se nalézaly zrezlé dveře, vypadávající z pantů, závory měly rozbité a zlámané a dřevěné trámoví hnilo. Čas od času se ve tmě mihly krysy. Před lidmi a světlem rychle utíkaly.

Čas plynul. Par nedokázal odhadnout, jak dlouho je Krtek podzemními tunely vede. Chvílemi je nechával odpočívat, přestože sám odpočinek nepotřeboval. Vzali si s sebou vodu a trochu jídla na posilněnou. Krtek však nic nechtěl. Ani se nezdálo, že je ozbrojený. Vždy se na několik okamžiků zastavili a usadili se v okolní tmě dokola. Čtyři osamělí lidé pohřbení stovky stop pod skálou. Tři z nich srkali vodu a uždibovali jídlo, čtvrtý se díval jako kočka a všichni se účastnili jakéhosi zvláštního obřadu.

Po nějaké době začaly Para bolet nohy. Zanechali za sebou tucty chodeb a mladík z údolí netušil kde jsou, ani jakým směrem jdou. Louče se kterou vyšli dohořela a už dvakrát ji vyměnili. Oblečení a boty měli pokryté prachem a na tvářích si rozmazávali šmouhy. Par měl tak vyprahlé hrdlo, že téměř nemohl polykat.

Krtek zastavil na křižovatce několika tunelů. Na protější zdi byl ve skále připevněn těžký železný žebřík. Zdvihal se do tmy a tam mizel.

Krtek se otočil, ukázal nahoru a před pusou si podržel ušmudlaný prst. Všichni pochopili, co to znamená.

Tiše šplhali po žebříku vzhůru. Opatrně našlapovali a s obavou naslouchali, jak příčky pod jejich váhou sténají a vržou. V roztodivných a stěží rozpoznatelných tvarech vrhalo světlo louče na zdi šachty jejich stíny. Chodby pod nimi se ztrácely v černi.

Na konci žebříku se nacházel poklop. Krtek se zapřel a nadzdvihl ho. Poklop se o palec pootevřel a Krtek vykouknul ven. Spokojeně jej zvednul a víko dopadlo s dutým žuchnutím na zem. Krtek se vyškrábal ven následován Damson a mladíky z údolí.

Stáli v kamenné kobce s velkými sudy olemovanými pruhy železa, ve velkém prázdném sklepě. Všude ležely rozházené řetězy a pouta. Dveře cely zdobily železné mříže a nespočetné chodby mizely za v černých dírách. Na druhém konci sklepa vedlo do stínu jediné široké schodiště. Nesmírné ticho se stalo součástí kamenů ve zdi. Visící temnotu částečně rozhánělo hořící světlo poslední pochodně, kterou s sebou skupinka měla.

Krtek přistoupil blíž k Damson a něco jí pošeptal. Damson přikývla. Otočila se k mužům z údolí, ukázala na místo, kde začínaly ve tmě schody a beze slov vyřkla slovo ,Přízraky'.

Krtek spěchal skrz sklep k řadě dveří umístěných ve zdi po jejich pravici. Bezhlučně je otevřel, počkal až projdou a pak je za nimi pevně zavřel. Stáli v krátké chodbě, končící u dalších dveří. Krtek je vedl i těmito dveřmi do místnosti za nimi.

Až na kusy dřeva pocházející z uvolněných kusů kovových štítů dopravních klecí a krysy, která rychle utekla do díry ve zdi z kamenných kvádrů byla místnost prázdná.

Krtek zatahal Damson za rukáv, která se musela sklonit, aby ho mohla vyslechnout. Když skončil, podívala se na bratry.

„Prošli jsme pod městem přes útesy na západním konci Veřejného parku až do paláce. Nacházíme se v jeho spodních podlažích, v místech, kde bývalo vězení. Právě tady provedly armády Černého mága v dobách Balinora Buckhannaha, posledního krále Tyrsisu, nečekaný průlom.“

Krtek řekl něco dalšího. Damson se zachmuřila. „Krtek se domnívá, že v místnostech nad námi mohou být Přízraky — ne Přízraky z Jámy, ale jiné. Přestože je nevidí, cítí je.“

„Co to znamená?“ zeptal se hned Par.

„Blíže jim může být pouze tváří v tvář, dál zajít nemůže.“ Prohlížela si strop místnosti a její tvář zmizela ze světla pochodně. „Znamená to, pokud by je chtěl vidět, uvidí i oni jeho.“

Par neochotně sledoval její pohled. Mluvili šeptem, ale nebylo jasné, zda i to dostačuje. „Nemůžou nás slyšet?“ zeptal se, ztišil ještě víc svůj hlas a přitiskl své rty k jejímu uchu.

Zavrtěla hlavou. „Tady nejspíš ne. Ale dále už nebudeme moci mluvit.“ Podívala se na Colla. V temnotě se vůbec nehýbal. „Jsi v pořádku?“ Pobledlý Coll přikývl. Podívala se zpět na Para. „Máme před sebou ještě kus cesty. Musíme použít katakomby pod palácem, abychom se dostali ke dveřím v útesu, kterými se dostaneme dovnitř. Krtek zná cestu. Ale musíme být velice opatrní. Včera v tunelu žádné Přízraky nepotkal ale to se mohlo změnit.“

Par vrhl na Krtka krátký pohled. Seděl na bobku u jedné ze zdí, ve světle pochodně nebyl téměř vidět. Jak je pozoroval, oči mu plály. Jednou nikou si neustále hladil srst.

Mladík z údolí pocítil nutkavý neklid. Posunul se mezi Damson a Krtka tak, aby na něj nebylo vidět. Doufal, že ho slyší jen ona: „Jsi si jistá, že mu můžeme věřit?“

Damsonina bledá tvář se nepohnula, ale její oči vypadaly, jakoby se zadívaly někam hodně daleko. „Tak jistá jak si jen mohu být.“ Odmlčela se. „Myslíš si, že máme na vybranou?“

Par pomalu zavrtěl hlavou.

Damson se slabě a ironicky usmála. „Proč si s tím tedy lámeme hlavu?“

Samozřejmě měla pravdu. Pokud by nesouhlasil, že se otočí a půjde zpět, nemělo jeho podezření žádný smysl. Rozhodnutí Para Ohmsforda však bylo nezvratné. Už dříve o tom přemýšlel. Chtěl si vyzkoušet kouzlo písně přání — přesvědčit se, zda s ním skutečně dokáže to, co si myslí, že umí. Ujistit se o tom. Dosud neměl žádnou příležitost kouzlo vyzkoušet, ne způsobem, který potřeboval — neprojevilo by se. Ano, dokázal vytvářet představy. Ale nemohl vyvolat skutečnou moc písně přání, dokud ji proti něčemu nepostaví. A ani tehdy se to možná nepodaří.

Ale ta moc v něm vyčkává, snažil se zoufale ujistit před pochybnostmi svých přízraku. Musí tady být.

„Tohle už nepotřebujeme.“ řekla Damson a mávla pochodní. Podala ji Parovi, zalovila v kapsách a vyndala pár zvláštních bílých kamenů olemovaných stříbrem. Jeden si nechala a druhý mu podala. „Zhasni tu pochodeň,“ nařídila mu. „Pak pevně sevři kámen a zahřej ho. Až ucítíš teplo, rozevři dlaň.“

Hodil pochodeň do prachu a tak ji uhasil. Místnost úplně zčernala. Sevřel zvláštní kámen v dlani a držel ho tam. Za pár sekund cítil, jak se zahřívá. Rozevřel dlaň. Kámen vydával skrovné stříbrné světlo. Jeho oči po nějaké době přivykly světlu. Zjistil, že je dostatečně silné, aby odhalilo tváře společníků i prostor několika stop okolo.

„Až se světlo začne vytrácet, zase ten kámen zahřej v dlani.“

Ruku položila pevně na kámen v té jeho, chvíli ji tam nechala a pak ji zvedla. Stříbrné světlo svítilo mnohem jasněji. Par se nechtěně zasmál, údiv v jeho očích nešel přehlédnout. „Pěkný trik, Damson,“ vydechnul.

„Kousek mého vlastního kouzla, mladíku,“ řekla něžně a její oči se na něj zahleděly. „Kouzla z ulice od holky z ulice. Ne tak skvělá jako skutečná kouzla, ale dá se jim věřit. Žádný kouř, žádný zápach, dají se jednoduše skrýt. Lepší než pochodeň, jestliže nechceme, aby nás někdo odhalil.“

„Dokonalé,“ souhlasil.

Krtek je vyvedl z místnosti do tmy, aniž k tomu zcela zřejmě potřeboval sebemenší světlo. Damson s kamenem v ruce tvora následovala, Par šel za ní a Coll průvod uzavíral. Vyšli druhými dveřmi do chodby, která se stáčela a procházela kolem dalších dveří a pokojů. Pohybovali se bez jakýchkoliv zvuků. Mlčeli. Boty jim lehce skřípaly o kámen a jejich dech zněl jako hluboké syčení.

Par se znovu přistihl, že přemýšlí o Krtkovi. Mohl Krtkovi věřit? Nebyl ten malý chlapík někým jiným, než za koho se vydával? Přízraky se mohou objevit jako kdokoliv. Co když je Krtek Přízrak? Zase otázky a žádná odpověď. Neexistuje nikdo, komu může věřit pomyslel si pochmurně — nikdo kromě Colla. A Damson. Damson věřil.

Nebo ne?

Zahnal náhlý mrak pochybnosti, který se ho snažil přepadnout. Teď si nemůže dovolit klást takové otázky, Už bylo pozdě něco změnit. Ani v případě záporných odpovědí. Vsadil všechno na Damsonin úsudek, musí věřit, že neudělal chybu.

Když znova přemýšlel o Přízracích, záhadě, jak se mohli stát tolika věcmi, napadlo ho, jestli se už náhodou nedostaly i do tábora psanců. Nepřítel, před kterým se tak zoufale schovávali, možná žil už mezi nimi. Zrádce, kterého Padishar Creel hledal, mohl být Přízrak, jedna z těch lidských zrůd naprosto nerozeznatelná od člověka. Jak to mají poznat? Dokáže je odhalit jenom další kouzlo? Byl tohle smysl Shannarova meče, odhalit pravdivou identitu nepřítele, kterého hledali? Přemýšlel o tom už od chvíle, kdy ho Allanon vyslal Meč hledat. Ale připadalo mu nepravděpodobné, že by se zrovna on hodil na tuhle nekonečnou vyčerpávající práci. Zkoušet tímhle způsobem odhalit Přízrak vypadalo jako nekonečná dřina.

V hlavě slyšel šepot Allanonova hlasu.

Pouze Meč dokáže odhalit pravdu a pouze pravda Přízraky porazí.

Pravda. Shannarův meč sloužil jako talisman odhalující pravdu, zničil lži, ukázal, co bylo pravdivé a co jenom klam. Tak se projevovala podstata, kterou do Meče Shea Ohmsford vložil, když porazil Černého mága. A to je i způsob, kterým má být talisman použit i teď.

Vylezli po dlouhých, točitých schodech na odpočívadlo. Dveře před nimi uzavíraly závory. Zeď i strop se ztrácely ve stínu. Černota pod nimi se zdála nekonečná. Srovnali se na odpočívadle, zatímco Krtek odstraňoval závory, první, pak další a nakonec třetí. S lehkým skřípáním kovu jedna po druhé, odpadávala. Krtek pomalu uchopil kliku. Par slyšel zvuk vlastního dechu, tepu i tlukotu srdce. Tělo odpovídalo na strach usazený v mysli. Cítil, jak je Přízraky ve tmě pozorují. Vnímal jejich přítomnost. Připadalo mu to neskutečné, vymyšlené — nicméně přítomné.

Pak Krtek otevřel dveře. Rychle jimi proklouzli.

Dostali se do malé místnosti bez oken a se schodištěm, stáčejícím se do nižšího poschodí. Dveře nalevo vedly do prázdné chodby. Spárami ve zdi procházelo nezřetelné světlo. Další zavřené dveře se nalézaly na druhém konci chodby, asi o sto stop dál,

Krtek je zavedl do chodby a zavřel za nimi první dveře. Par se sklonil k jednomu ze spáni a podíval se ven. Nacházeli se zase nad zemí, někde v paláci. Před ním vyvstávaly útesy a na jejich vrcholcích spatřil houštinu borovic. Nad stromy visely husté mraky, jejichž břicha byla plochá a tvrdá.

Par se narovnal. Temnota ustupovala dennímu světlu. Blížilo se ráno. Šli celou noc.

„Milá Damson,“ říkal Krtek něžně, když se k nim Par zase připojil. „Před námi je chodníček, který přetíná dvůr paláce. Ten nám ušetří drahocenný čas. Když ty i tví přátelé budete hlídat, zařídím, aby ty stinné věci nebyly nikde okolo.“

Damson přikývla. „Kde máme zůstat?“

Chtěl, aby stáli na všech stranách chodby a poslouchali, jestli se něco neozve. Souhlasili, že Coll zůstane na svém místě. Par a Damson pokračovali s Krtkem na druhý konec chodby. Pak Krtek ještě pro jistotu kývl, proklouzl dveřmi ven a zmizel.

Mladík z údolí a dívka si sedli naproti sobě hned vedle dveří. Par se v šeru chodby ohlédl a ujistil se, že je Coll na dohled. Bratr zvedl svou drsnou tvář a Par na něj zběžně kývl. Coll kývnutí opětoval.

Seděli v tichu a čekali. Minuty ubíhaly a Krtek se nevracel.

Par pocítil neklid. Přisunul se blíž k Damson. „Myslíš, že je v pořádku?“ zeptal se šeptem.

Mlčky přikývla.

Par se posadil zpátky, zhluboka nabral vzduch do plic a pomalu vydechl. „Takovéhle čekání nenávidím.“

Neodpověděla. Zaklonila hlavu ke zdi a zavřela oči. Dlouhou chvíli tak zůstala. Par si myslel, že možná spí. Znovu se podíval chodbou na Colla, zjistil, že sedí stejně jako předtím, a obrátil se zpět na Damson. Měla otevřené oči a dívala se na něj.

„Chceš, abych na sebe prozradila něco, co nikdo jiný neví?“ zeptala se tiše.

Mlčky si prohlížel její tvář — jemné, pravidelné rysy, výrazné, smaragdové oči a bledou kůži, které teď stínila houšť jejích rusých vlasů. Zjistil, že je krásná a tajemná a chtěl o ní vědět všechno.

„Ano,“ odpověděl.

Naklonila se k němu tak blízko, až se dotkla jeho paže. Krátce na něj pohlédla a odvrátila zrak. Čekal.

„Když o sobě někomu řekneš tajemství, je to jako kdybys mu dal kousek sebe,“ řekla. „Je to dar, který je daleko cennější než všechno, co si můžeš koupit. Mnoha lidem o sobě nevyprávím. Asi proto, že jsem vždy měla jenom sebe a toho mála se nechci vzdát.“

Sklonila hlavu a vlasy jí přepadly dopředu. Zahalily jí tvář, takže na ni neviděl. „Ale tobě chci něco dát. Cítím, že k tobě mám blízko. Už od začátku, od prvního dne v parku. Možná proto, že máme oba kouzlo — sdílíme ho spolu. Asi proto cítím, že jsme si podobní. Tvé kouzlo je jiné než moje, ale na tom nezáleží. Podstatné je, jak kouzlo používáme. To je způsob našeho života. Naše podstata. Kouzlo určuje kdo vlastně jsme.“

Odmlčela se, a Para napadlo, že možná čeká na odpověď. Přikývl. Nevěděl, jestli jeho kývnutí viděla nebo ne.

Povzdechla si. „Dobrá, mám tě ráda, elfí chlapče. Jsi tvrdohlavý a odhodlaný a občas si kolem sebe nevšímáš ničeho ani nikoho — jen sebe. Ale já nejsem jiná. V tom se odlišujeme od ostatních. Pomáhá nám to přežít.“

Odmlčela se a pohlédla mu do tváře. „Kdybych zemřela, přála bych si, aby v tobě něco ze mě zůstalo, něco, co bys měl jen ty. Něco zvláštního.“

Par začal protestovat, ale dívka mu rychle položila prsty přes ústa. „Jen mě nech domluvit. Netvrdím, že umřu, ale stát se to může. Takže to, co ti prozradím, mě snad před smrtí ochrání stejně jako talisman. Víš?“

Zavřel ústa a Damson odtáhla prsty. „Pamatuješ, jak jsem ti o sobě poprvé vyprávěla? Zrovna jsi uprchl vojákům Federace, zatímco ostatní zůstali uvězněni? Přesvědčovala jsem tě, že nejsem zrádce. Jeden o drahém jsme si navzájem něco řekli. Prozradil jsi mi o kouzle a o tom, jak působí. Vzpomínáš?“

Přikývl. „Vyprávěla jsi o svém dětství, a že z tebe Federace udělala v osmi letech sirotka.“

Kolena si jako dítě přitáhla k bradě. „Řekla jsem ti, že moje rodina uhořela v domě, který zapálili Stopaři Federace když zjistili, že otec dodává zbraně Hnutí. Krátce potom se mě ujal pouliční kouzelník a tak jsem se naučila svému umění.“

Zhluboka se nadechla a pomalu zakroutila hlavou. „Nemluvila jsem tak docela pravdu. Můj otec neuhořel. Unikl. Se mnou. Vychoval mě otec, žádná teta ani pouliční kouzelník. S pouličními kouzelníky jsem vyrůstala a tak jsem se své řemeslo naučila, ale staral se o mě otec. A můj otec se o mě stará dosud.“

Zachvěl se jí hlas. „Můj otec je Padishar Creel.“

Par na ni udiveně zíral. „Padishar je tvůj otec?“

Vydržela jeho pohled. „Nikdo, kromě tebe to neví. Je to tak jistější. Kdyby se Federace dozvěděla kdo jsem, zneužila by mě, aby se k němu dostala. Pare, té noci kdy jsem ti vyprávěla o svém dětství jsem se snažila říct, že bych nemohla nikoho zradit tak jako někdo udal Federaci mou rodinu. Nelhala sem. Proto můj otec zuří při představě, že je mezi jeho vlastními lidmi zrádce. Nikdy nezapomene na to, co se stalo mé matce, bratrovi a sestře. Nesmíří se s možností, že se situace může opakovat a znovu ztratí někoho blízkého.“

Odmlčela se a pozorně si ho prohlížela. „Slíbila jsem, že nikdy neprozradím svůj původ. Kvůli tobě jsem teď ten slib porušila. Chci, abys to věděl. Dávám ti dar, který patří jen tobě.“

Pak se usmála. Par pocítil ulehčení. „Damson,“ řekl, ale zjistil, že se na ni také usmívá. „Ať se ti raději nic nestane. Já jsem tě přemluvil jít sem dolů. Vina padne na mě. Nedokážu se potom podívat Padisharovi do očí,“ šeptal tiše a přitom se smál. „Budu se mu muset na sta honů vyhýbat!“

Také se začala smát, tiše se třásla a šťouchala do něj jakoby byly děti. Pak se k němu natáhla a objala ho. Chvíli zůstal nehybně a očima zabloudil k nejasnému stínu na druhém konci chodby. Ale Coll se nedíval. Od začátku měl kolem sebe jak přátele tak zrádce. Téměř se nedalo určit kdo je kdo. Kromě Colla. A nyní Damson.

Ovinul kolem ní ruce a také ji objal.

Za chvíli se vrátil Krtek. Přišel neuvěřitelně tiše. Jeho přítomnost zaregistrovali až v okamžiku, kdy se začaly otevírat dveře. Par pustil Damson a vyskočil. Ostří jeho dlouhého nože se zablesklo. Krtek nakoukl dveřmi dovnitř a zase rychle vycouval. Damson uchopila Para za ruku. „Krtku!“ zašeptala. „To je v pořádku!“

Znovu se objevila krtkova kulatá tvář. Když viděl zmizet zbraň, vešel dovnitř. Chodbou už k nim pospíchal Coll. Když dorazil Krtek zrovna říkal: „Cesta je volná a když si pospíšíme, volná zůstane. Zůstaňte ale potichu.“

Vyklouzli z chodby a zjistili, že jsou na balkóně vedoucím kolem velké, prázdné rotundy. Rychle se po něm vydali. Míjeli dveře na petlici a potemnělé přístěnky. Uprostřed cesty zamířil Krtek do haly a na její konec k mřížovým dveřím, otevírajícím se do hlavního dvora paláce. K mohutné zdi nad propadlištěm vedl chodníček. Dvůr kdysi krášlily zahrady a klikaté pěšinky; teď tady ležely jen kameny a holá zem. Za zdí čekala temná Jáma.

Krtek zuřivě kývl. Vykročili na chodníček. Cítili, jak se pod jejich vahou houpe a na protest vrže. V rychlých poryvech přicházel vítr. Proháněl se po holých zdech a prázdném dvoře a vydával zvuk, připomínající hluboké, smutné sténání. Po dvoře rozhazoval torza zdí a mohutně ohýbal rostoucí plevel. Nespatřili žádné známky života, v šeru a stínech se nic nehýbalo, přízraky vidět nebylo.

Pospíchali po chodníku a snažili se nevšímat vrzání a naříkání jeho kovového povrchu. Rukama se přidržovali zábradlí a zrakem pátrali před sebou. Zdi paláce se přibližovaly. Přešli na druhou stranu. S radostí, že se tam už dostali, si navzájem pomáhali rychle přejít na cimbuří.

Krtek je vedl ke schodišti klikatícímu se dolů do černoty. Za světla Damsoniných kamenů začali tiše sestupovat. Byli blízko; od Jámy je dělily jen kameny ve zdi. Parovi začala vzrušením prudce proudit krev, v uších mu dunělo a nervy měl napjaté.

Ještě chvíli...

Na konci schodiště začínala chodba vedoucí k otlučeným, železem pobitým dřevěným dveřím. Krtek k nim došel a zastavil se. Když se otočil, Par najednou věděl, co se za nimi nachází.

„Díky, Krtku,“ řekl mírně.

„Ano, díky,“ jako ozvěna opakovala Damson.

Krtek stydlivě zamrkal. Pak poznamenal: „Tudy se můžete podívat.“

Natáhl se a opatrně otevřel malou záklopku, odhalující štěrbinu ve dřevě. Par k ní vykročil a vyhlédl ven.

Před ním se rozkládalo dno Jámy, velké, zamlžené džungle stromů a kamenů, pokryté hnijícími kmeny a houštinou křoví. Temnota plná pohybujících se stínu a objevujících se a mizejících postav přízračných duchu. Trosky Sendicova mostu ležely hned napravo. Ztrácely se v šedavém oparu.

Par ještě chvilku zíral do šera. Ani stopa po výklenku ukrývajícím Shannarův meč.

Ale on ho tam spatřil, přímo u zdi paláce. Odhalilo mu po kouzlo písně přání. Stál tam venku. Cítil jeho přítomnost jakoby to bylo něco živého.

Nechal Damson ať se podívá a pak přišel na řadu i Coll. Když poodstoupil, stáli si tváří v tvář.

Par vyklouzl ze svého pláště. „Čekejte tu na mě. Dávejte pozor na Přízraky.“

„Hlídej si je sám,“ řekl hrubě Coll a shodil ze sebe plášť. „Jdu s tebou.“

„Já jdu také,“ řekla Damson.

Ale Coll jí ihned zastoupil cestu. „Ne, ty ne. Spolu s Parem může jít jen jeden z nás. Podívej se kolem sebe, Damson. Vidíš, kde jsme? Dokonalá past. Z Jámy není jiná cesta než těmito dveřmi a z paláce vede cesta jen zpátky přes schodiště a chodníček. Krtek může hlídat chodník, ale nemůže se zároveň starat o dveře. To musíš udělat ty“

Damson začala protestovat, ale Coll ji přerušil. „Nehádej se, Damson. Víš, že mám pravdu. Poslouchal jsem tě, když bylo potřeba; teď poslechni ty mě.“

„To je úplně jedno,“ vmísil se do hovoru Par. „Nechci aby šel ani jeden z vás.“

Coll ho ignoroval a posunul si dopředu krátký meč v pochvě. „Nedávám vám na vybranou.“

„Proč tady mám zůstat já?“ rozzlobeně vyhrkla Damson.

„Protože Par je můj bratr!“ Collův hlas zazněl jako bič a jeho hrubé rysy ztvrdly. Když ale pokračoval, jeho hlas byl podivně něžný. „Musím s ním já; je to moje poslání. Důvod, proč jsem zde.“

Damson se zarazila a ztichla. Její pohled se přesunul „Dobře.“ souhlasila, ale sevřené rty prozrazovaly hněv. Odvrátila se. „Krtku, hlídej chodníček.“

Malý chlapík si jednoho po druhém prohlížel a v jeho jasných očích se odrážela směsice nejistoty a zmatku.

„Ano, milá Damson,“ zamumlal a zmizel na schodech.

Par chtěl ještě něco dodat, ale Coll ho vzal za ramena a vstrčil zpět do otlučených dveří. Jejich pohledy se setkaly.

„Neztrácejme čas dohadováním, ano?“ řekl Coll. „Pojďme to vyřídit. My dva.“

Par se snažil vykroutit, ale Collovy dlaně se změnily v železné svěráky. Zklamaně rezignoval. Coll ho pustil. „Pare,“ ozval se a v jeho hlase zněla téměř prosba. „Říkal jsem pravdu. Musím jít.“

Beze slov se na sebe podívali. Par přemýšlel o událostech, kterými museli projít, aby se sem dostali, o těžkostech, které museli překlenout. Chtěl Collovi říct, že, všechno má svůj důvod, že ho má rád a hrozně se o něj bojí. Chtěl bratrovi připomenout jeho kachní nohy, varovat ho, že to s nimi nezvládne. Chtělo se mu křičet.

Místo toho jen řekl: „Já vím.“

Pak se posunul směrem k těžkým otlučeným dveřím, odstranil závory a stiskl starou kliku. Dveře se rozletěly. Dovnitř vniklo světlo a mlha, žluklý zápach i přesycený chlad. Bažina syčela a v dálce se ozývalo volání opuštěného ptáka.

Par se obrátil zpět na Damson Rhee. Přikývla. Počká? Rozuměla? Nevěděl.

S Collem po boku vstoupil do Jámy.

Загрузка...