PROLOG
Stroj času
Fantasta
„Nechápu,“ řekla, „proč jsi tak rozčilený. Jako bys jakživ nepřednášel ve vědecké radě.“
Neodpověděl, vstal a s přehnanou pečlivostí vrátil židli přesně na původní místo, pak se obrátil a šel k oknu.
Pozorovala ho s úsměvem. Tohle všechno už dávno znala a byla na to zvyklá. Přesně tak se choval před každým veřejným vystoupením.
Byl mrazivý, jasný, slunečný den.
Upřeně se díval do dálky, kde se na obzoru jen stěží dala tušit štíhlá jehla petropavlovské pevnosti.
Za půldruhé hodiny má být tam na nábřeží Něvy, v dobře známem domě, přímo proti starobylé pevnosti.
Jak to asi dopadne?
Zdálo se mu, že práce, které zasvětil tolik let života, by neměla vyvolat žádné spory a nesouhlas. Vždyť jeho závěry jsou naprosto jasné a nesporné.
Na výsledku dnešního jednání záviselo velice mnoho. Snad nikdy mu na žádné práci tak nezáleželo.
Copak to nechápe? pomyslel si o své ženě.
„Nejde jen o referát,“ řekl, když si uvědomil, že jí vlastně neodpověděl. „Věda je tolerantní a přijme jakoukoli hypotézu, jestliže není příliš fantastická. Tady jde o závěry. Může se stát, že s nimi nebudou souhlasit.“
Vstala a šla za ním k oknu.
„A i kdyby,“ řekla, „nemohu neocenit tvou práci. A to je přece to nejdůležitější.“
Vzdychl. Ne, to pro něho už přestalo být tím nejdůležitějším.
„Nechceš mne pochopit,“ řekl dotčeně. „Práce, myslím její matematická část, bude určitě oceněna, i kdyby se nakonec ukázalo, že je chybná. Copak bylo ve vědě málo chybných teorií a hypotéz? I ty jsou k něčemu dobré. Nějaké zrnko pravdy v nich vždycky je. Ale o to nejde!“ Obrátil se a objal ji kolem ramenou. „Především,“ zvýšil hlas, „musíme hledat. Hledat! A nelitovat práce a nákladů Věc za to stojí. Je tak těžké tohle pochopit?“
Věděla, že to neříká jí, ale pomyslným oponentům.
„Tak se nerozčiluj. Jestli nebudou souhlasit dnes, budou souhlasit zítra. Vědecké rada není poslední instance.“
„Máš asi pravdu,“ řekl. „No nic. Je čas vystoupit na Golgotu.“
„Ještě máme čas. Posaď se a jez. Hlad je špatný rádce. Potřebuješ nabrat síly.“
Sám dobře věděl, že síly bude potřebovat. Referát bude dlouhý a debaty ještě delší.
„Pojedeš se mnou?“ zeptal se nesměle.
Vesele se rozesmála. Takhle se jí ptal pokaždé a pokaždé dostal stejnou odpověď. Věděla, že bude mnohem klidnější, když bude mít v sále aspoň jednoho člověka, který s ním bezpodmínečně soucítí.
„Budiž, tentokrát výjimečně pojedu.“
Ted už se rozesmál i on…
Nikolaj Tichonovič Karelin náležel k těm vědcům, pro které je první a hlavní ctností vědy prošlapávání nových cest. Nedokázal jako někteří jiní omezit se na studium a upřesňování toho, co už bylo objeveno a uznáno. Jeho přitahovalo neznámo.
Přes své mládí — bylo mu teprve třicet dva let — byl už ve vědeckých kruzích dobře znám. Jeho přednášky měly vždy úspěch, získaly mu však přezdívku „fantasta“, kterou vyslovovali spíše s úctou než s posměchem, natolik neočekávané a paradoxní bývaly jeho výzkumy a závěry.
Z matematického hlediska je jeho hypotéza nezranitelná. Nebezpečí však hrozilo z fyzikálního a zvláště z filosofického hlediska. Útok se dal čekat z obou těchto směrů.
Ale ani to by tolik nevzrušovalo a netrápilo Nikolaje Tichonoviče, který už dávno přivykl bouřím a uragánům své nelehké profese objevitele nových zemí. Kritika je obvyklý a zákonitý jev. Je nevyhnutelná a potřebná.
A i kdyby jeho práce byla jen matematická, fyzikální a filosofická, byl by Karelin naprosto klidný. To je všechno prosté a běžné. Přednese novou hypotézu, ostatní ji posoudí, prověří a přezkoumají a pak ji buď přijmou, nebo zamítnou.
Avšak do logiky soudů a vzorců se vloudilo něco nepředvídaného, co nemělo s matematikou, fyzikou a filosofií nic společného. Vloudilo se a pánovitě dožadovalo pozornosti.
Tady se skrývalo čtvrté nebezpečí. A Karelinovi tohle nebezpečí připadalo nejstrašnější. Tři první patřily k jeho vědě, hrozily stejnou měrou jak jemu, tak i všem ostatním jdoucím po téže cestě. Za nesprávnou hypotézu není nikdo souzen.
Ale tady šlo o něco jiného. Bál se, že s jeho závěry nebudou souhlasit a nebudou podporovat jeho záměry. A možná že mu ani nebudou oponovat, ala prostě se mu vysmějí.
Tím skončí jeho sen. Člověk, jemuž třebas jen žertem říkali „fantasta“, musel být velice opatrný a nezavdat příčinu, aby nebyl zařazen mezi fantasty bez uvozovek.
Toto nebezpečí ohrožovalo jeho autoritu.
A přesto Karelin nechtěl ani pomyslet na to, aby z referátu vypustil to „nepředvídané“ a vyhnul se tak riziku. Viděl v tom důkaz své hypotézy a pevně se rozhodl zahrnout je do konečných závěrů.
Ať se stane, co se stát má. Neměl ve zvyku ustupovat.
„Třeba se mi vysmějou hned na začátku,“ řekl.
„To je možné!“ chytla se toho Věra Pavlovna, pro niž manželův myšlenkový pochod nikdy nezůstal tajemstvím.
„Ale pak si to rozmyslí a budou souhlasit.“
Znala jeho záměry. Potřeboval odvahu. Tím spíše, že byl o své pravdě přesvědčen.
Karelin se podíval na hodinky.
„Máme nejvyšší čas,“ řekl.
„Ano, pojedem!“
Podívali se na sebe a usmáli se — on nuceně a ona upřímně a zvesela.
„Zajímalo by mě,“ řekl Nikolaj Tichonovič, „jak se budu vracet — se štítem nebo na štítě?“
„To víš, že se štítem!“
Nález
Lidé, kteří intenzívně intelektuálně pracují, se zřídkakdy uzavírají jen do své profese. Obvykle mívají nějakého koníčka, který nemá s jejich specializaci nic společného. Mozek si vynucuje odpočinek, rozptýlení, změnu činnosti. A jestliže vědec přezírá fyzickou práci nebo sport, stává se nejčastější zálibou zase intelektuální činnost, ale jiné povahy, při níž se zapojují jiná mozková centra, která při jeho základní práci zahálejí.
Takový odpočinek splňuje svůj účel, i když samozřejmě v menší míře než odpočinek fyzický.
Nikolaj Tichonovič k velikému zármutku své ženy, zasloužilé mistryně sportu, necítil nejmenší náklonnost ke sportu. Jemu poskytovala odpočinek jiná věda.
Karelinovým koníčkem byla archeologie.
Vjeho pracovně stála skříň plná všemožných střípků, kousíčků kostí, kamenných i železných úlomků získaných z vykopávek. Většinu z nich mu daroval jeho přítel Vasilij Vasiljevič Kičjov, historik a archeolog. Byly tu však i předměty, které nalezl Karelin osobně. Občas se zúčastňoval Kičjovových výprav jako pomocný dělník.
Věra Pavlovna se k takovýmto cestám stavěla vcelku příznivě. Když už se muž nechce věnovat sportu, tak ať si aspoň občas hodí lopatou.
Avšak zúčastnit se archeologických vykopávek se mu poštěstilo jen zřídka.
Naposledy to bylo před dvěma roky.
Karelin byl tehdy značně vyčerpán po dokončení složité matematické studie a tak mu dopis, který znenadání dostal od Kičjova, přišel právě vhod.
Vasilij Vaslijevič ho zval, aby se s ním vypravil do Egypta.
Vprvním okamžiku se Nikolaj Tichonovič prostě rozesmál. Připadalo mu směšné, že on, obyčejný amatér, má být členem tak seriózní výpravy. Jaký z něho mohou mít užitek? Pak si to však rozmyslel a druhý den odpověděl kladně.
Veškerou zásluhu na tom měla Věra Pavlovna.
Za týden přišlo Karelinovi oficiální vyrozumění, že byl zařazen do Kičjovovy archeologické skupiny jakožto laborant. Zřejmě byly brány v úvahu zkušenosti, které získal při předchozích vykopávkách. Nadzvukové letadlo dopravilo expedici bez mezipřistání na nedávno nové letiště ve Vadí Haifě, skoro pět set kilometrů jižně od assuánské přehrady.
Kičjov, ředitel a vědecký vedoucí výpravy, byl od rána do večera v jednom kole a za dva dny pobytu ve Vadí Haifě ho Karelin sotva zahlédl. Ostatní čtyři členové jejich malého kolektivu byli v Egyptě už nejednou a nejevili zájem o to, co Nikolaje Tichonoviče přitahovalo nejvíc. Musel se sám seznamovat s městem a se starobylým Nilem.
Třetí den ráno odletěla expedice dvěma vrtulníky na vybrané místo — do starobylé oázy Halfaga.
Sovětští egyptologové došil k závěru, že v době dvanácté dynastie, zejména za faraóna Amenhotepa Prvního, už sídliště existovalo, a Kičjovovým úkolem bylo tuto hypotézu ověřit.
Karelina čekalo nové rozčarování. Nebyla to oáza, jak si ji vždy představoval, ale město, sice malé, ale docela uspořádané. Nebydleli ve stanech, ale v pohodlném hotelu, a do práce jezdili v autech.
„Kam jsi mě to zavezl?“ žertoval Nikolaj Tichonovič. „Kdybych to byl věděl, tak jsem sem nejel. Kde máš Egypt, Koljo? Kde je písek a palmy?“
„Písku si ještě užiješ,“ odpovídal Kičjov. „Až, až. Budeš ho mít plné zuby.“
Tam, kde pracovali, bylo písku opravdu dost.
Kičjov vybral místo, kde ještě nikdy nikdo nehledal. Zkušeným okem odhadl, že pokud zde v oné době sídliště opravdu existovalo, pak právě na tomto místě musela stát nekropole, nezbytná v každé staroegyptské osadě.
Začala těžká, namáhavá a nevděčná práce. Obtíže, s nimiž získávali zřídka objevované exponáty, se všem zdály neúměrné, jiné cesty však nebylo.
Kopali od rána do večera, ponořovali se do písečných vrstev, které byly metr po metru pevnější a tvrdší.
Kopalo se současně na třech místech.
Jednu skupinu vedl sám Kičjov a u něho byl Karelin jako laborant.
Jejich skupině se nedařilo. Zatímco ostatní čas od času nacházeli více či méně cenné předměty z různých údobí, Kičjov s Karelinem nacházeli jenom písek.
Avšak konec vše napraví. A byla to právě Kičjovova skupina, která objevila, když ne to co hledali, pak alespoň něco neobyčejně zajímavého.
Byly to zbytky neuvěřitelně staré hrobky.
Že mají před sebou zrovna hrobku, mohl určit jen neobyčejně zkušený archeolog — tak málo z ní zbylo. Několik kamenných úlomků, v nichž se daly jen stěží poznat střípky nádob, menší křížem krážem rozpraskaná mramorová deska a útržky něčeho mezi látkou a pergamenem. Nebylo tu nic, co by vypadalo jako mumie. Avšak Kičjov bez váhání prohlásil:
„Byl tu pohřben obyčejný člověk, žádný boháč. Paraschitové pracovali nedbale a z mumie nic nezbylo. Třetí, mramorová rakev chyběla a patrně tu nebyla ani druhá, cypřišová.“
„Amenhotep První?“ zeptal se Karelin.
„Kdepak,“ odpověděl Vasilij Vasiljevič. „Tenhle člověk žil a zemřel podstatně dřív. Přesně to budeme moci určit až po laboratorních výzkumech. Musíme pečlivě sebrat všechno. Co možná nejopatrněji!“
Kičjov zřejmě přikládal nálezu velký význam, protože přikázal druhému laborantovi, aby Karelinovi pomohl.
„Mohl bych si vzít nějaký malinký úlomek na památku?“ zeptal se Nikolaj Tichonovič, když dlouhá a úmorná práce skončila a když už pečlivě zabalili vše, co našli.
„Ani nápad,“ odpověděl Kičjov. „Je toho příliš málo.“
Ale Karelin si chtěl svou sbírku doplnit stůj co stůj. Vasilij Vasiljevič a druzí dva archeologové došli už teď, před laboratorním zkoumáním k závěru, že hrobka pochází nejméně z pátého či šestého tisíciletí před naším letopočtem. Tak staré exponáty Karelin zatím neměl.
„A co třeba tenhle kámen?“ řekl.
„Prosím!“ odpověděl lhostejně Kičjov, „ten nemá s hrobkou nic společného. A dost možná,“ zasmál se, „že ležel v zemi už před vykopáním hrobky. Je tedy ještě starší. Můžeš být spokojen. Jenže to už není archeologie, ale geologie.“
„To je jedno,“ řekl Karelin, „když mi nic jiného nedáš…“
Kámen byl vápencového původu. Byl dost velký, podlouhlý a velice pevný. Karelinovi se nepodařilo jej rozbít a musil jej vzít vcelku.
„Dám na něj nálepku, že pochází z hrobky,“ řekl. „Byl v ní přece nalezen.“
„Tvá sbírka není oficiální — tak ti to projde!“ rozesmál se Kičjov.
Práce trvaly ještě asi čtrnáct dní. Důkazy, že zde v dobách dvanácté dynastie existovalo sídliště, nenalezli. Zato se zjistilo, že zde staří Egypťané žili už mnohem dřív. Výprava se vrátila do SSSR.
Kámen zaujal své místo ve skříni a Karelin na něj brzo zapomněl.
Při jednom setkání mu Kičjov sdělil, že laboratorní průzkum prokázal, že hrobka je ještě starší, než předpokládali.
„Je stará nejméně dvanáct tisíc let,“ prohlásil Vasilij Vasiljevič. „To je velice zajímavé a dokazuje to, že zvyk mumifikovat mrtvé existoval už tehdy. Není to ostatně nic nového.“
Karelin připsal na nálepku: „Stáří: dvanáct tisíc let,“ a znovu na kámen zapomněl.
Vzpomněl si na něj za rok, a nejen vzpomněl.
K objevům velice často dochází díky náhodě. A tajemství starého kamene bylo odhaleno docela náhodou.
Karelinovi se stěhovali do nového bytu. Nikolaj Tichonovič osobně zabalil své archeologické poklady do koše. Z obavy, aby těžký kámen nepoškodil křehké střípky, dal ho docela dospodu.
A tak když vlekli těžký koš do sedmého poschodí, kámen zabalený v kusu látky protrhl dno a spadl na schody. Jak se tak koulel, dostal se ke kraji schodiště a sletěl z výšky sedmého poschodí.
Vylekaný Nikolaj Tichonovič seběhl dolů. Kámen mohl na někoho spadnout a vážil nejméně čtyři kila.
Naštěstí vše dobře dopadlo a kámen nikoho neuhodil.
Nikolaj Tichonovič za neustálého nadávání na vlastní adresu vynesl kámen do bytu a položil do kouta.
„Jak můžeš být tak neopatrný,“ poznamenala Věra Pavlovna.
„Copak jsem to mohl vědět?“ zavrčel Karelin. „Koš vypadá pevně.“
Nemohl mít ani potuchy o tom, jaké překvapení ho čeká.
Pád z dvaceti metrů učinil to, co se Karelinovi v Egyptě pomocí geologického kladívka nepodařilo — kámen se rozštípl.
Přesněji, odštíply se a odpadly vnější vrstvy, které se na kameni za tisíciletí usadily. Když Karelin rozbalil svůj exponát, aby jej uložil do skříně, měl před sebou pravidelnou, pravoúhlou desku.
Nikolaji Tichonovičovi bylo jasné, že kámen vyhrabaný z prastaré hrobky nese všechny znaky opracování lidskou rukou a že se tudíž neobjevil v hrobce náhodou, jak tvrdil Kičjov.
Pochopil, že nemá právo si podobný nález ponechat a poslal hned Vasiliji Vasiljevičovi telegram. Až do jeho příjezdu ležela kamenná destička na psacím stole a Karelin se jí neodvážil ani dotknout.
Kičjov svému příteli hned neuvěřil a nejdřív mu telefonoval. Teprve když mu Karelin vše podrobně vyprávěl a ukazoval, co se z kamene vyklubalo, přihnal se Vasilij Vasiljevič do Leningradu.
„Kdo by si to pomyslel“ řekl vzrušeně, když si prohlédl kámen, držel jej, jako by byl z křišťálu. „To je štěstí!“
„A mám po exponátu,“ zažertoval Karelin.
„To víš, ten patří do muzea a ne do soukromé sbírky.“
„Co to vlastně je?“
„Těžko říci. Zatím se nikdy nic takového v egyptských hrobkách nenašlo. Je to výjimečně zajímavé!“
Kámen se zdál jednolitý. Kičjova stejně jako Karelina ani ve snu nenapadlo, že by v něm mohlo něco být.
O tom, co se dělo dál, se Nikolaj Tichonovič dozvěděl od Kičjova za čtrnáct dní v Moskvě.
„Nejdřív,“ vyprávěl Vasilij Vasiljevič, „jsme objevili šev. Ukázalo se, že se deska skládá ze dvou částí, které jsou něčím slepené. Čím, to se zjistit nepodařilo. Zatím se to nepodařilo,“
opravil se. „Už se na tom pracuje. A uvnitř ležel pevně svinutý rukopis psaný tak starým jazykem, že se ho jen stěží podařilo dešifrovat. Vždyť je starý dvanáct tisíc let. Egypt v našem slova smyslu tehdy ještě neexistoval!“
„Přeložili jste ho?“
„Ano, samozřejmě! je to jakási pohádka o návštěvě Atlantidy. Proč ji tak pečlivě zabalili a uložili vedle mumie, to nevíme. Nejspíš to byl rozmar člověka, jehož pozůstatky jsme našli. V pozdějších dobách kladli obvykle na hrudi mumie citáty z Knihy mrtvých.“
„A není ten rukopis důkazem o existenci Atlantidy?“
Kičjov se rozesmál.
„O nic víc, než kterákoliv jiná pohádka,“ odpověděl. „Nás ani tolik nezajímá obsah rukopisu, jako to, na čem je napsán. Není to papyrus a samozřejmě ani pergamen.“
„A co je to tedy?“
„To zatím nevíme.“
„To bych tedy rád věděl,“ řekl Karelin, „kde se vzala před dvanácti tisíci lety myšlenka o Atlantidě?“
„Tahle legenda je neobyčejně stará. Ostatně autor rukopisu nemluví o Atlantidě Říká jí země Moorova.“
„Co je to Moor?“
„To slovo neznáme. Zřejmě si ho autor vymyslel.“
„Proč tedy říkáš, že jde o Atlantidu?“
„Přečti si to a uvidíš.“
„Ty máš kopii?“ zeptal se Karelin.
„Nechal jsem ji pro tebe udělat, myslel jsem, že se rád seznámíš s fantastikou starého Egypta.“
„Díky za pozornost.“
„Ten rukopis jsme získali tvou zásluhou.“
„Spíše zásluhou vadného koše.“
Karelin si přečetl překlad. Byl udělán zřejmě „technicky“ a z literárního hlediska se mu nedalo říkat ani hrubý překlad. Bylo to jen vyprávění obsahu a nic víc. Překladatel zřejmě nebral práci vážně, protože mu stará pohádka nepřipadala ničím pozoruhodná.
Ale Nikolaj Tichonovič byl jiného názoru.
„To je typické pro předpojatého vědce,“ řekl ženě. „To chce nový překlad.“
„Do toho se asi sotva bude někomu chtít,“ poznamenala Věra Pavlovna.
„Znám člověka, který to pro mne udělá.“
Získat originál rukopisu se Karelinovi nepodařilo. Po laboratorních zkouškách ho dali do muzea. Ale Vasilij Vasiljevič se projevil jako dobrý přítel a s jeho pomocí získal Nikolaj Tichonovič znamenitou fotokopii.
Karelinův spolužák, známý egyptolog a znalec starých egyptských nářečí Safjanov, byl ochoten pořídit nový překlad.
„Jsem docela rád,“ řekl, „takhle staré znaky se hned tak nevidí.“
Spirála času
„Měl jsi pravdu,“ prohlásil Safjanov, když odevzdával Karelinovi svou práci. „V prvním překladu jsou vynechány některé, podle mého názoru velice podstatné, podrobnosti. Udělal jsem přesný překlad. Samozřejmě jen hrubý. Vystihnout autorův jazyk se mi nepodařilo. Ala to snad nebude třeba. Ve starém Egyptě se mluvilo a psalo tak, že by to teď nikdo nechápal. Každé slovy by potřebovalo vysvětlivky. Je to přece jen přílišný časový rozdíl. Všechno bylo tehdy jiné — jazyk, představy, víra. Musel jsem dokonce změnit jména bohů na známější jména z pozdější historie Egypta. Ale za přesnost smyslu každé věty ručím.“
„A o to taky jde,“ řekl Karelin. „Tisíceré díky!“
„Není zač. Moc mě to bavilo. Rukopis vrhá světlo na některé podrobnosti z dějin předhistorického Egypta a na jeho styky s Atlantidou. O tom, že jde právě o Atlantidu, není pochyby. Sám děj příběhu je sice zajímavý, ale nepravděpodobný. Co chceš s tou pohádkou podniknout?“
„Sám ještě nevím,“ odpověděl Karelin.
Když však tohle Nikolaj Tichonovič říkal, lhal. Věděl už, nač bude staroegyptskou pohádku potřebovat, ale nechtěl o tom mluvit předčasně.
Obsah rukopisu se neuvěřitelně shodoval se závěry hypotézy, na které pracoval. A to právě bylo to „nepředvídané“, co se vloudilo do jeho čistě matematické práce a co z Karelina udělalo historika.
Sál s bílými stěnami z umělé hmoty, kde se dnes konalo zasedání vědecké rady, neměl okna a byl osvětlován měkkým, namodralým světlem luminiscenčních lamp ukrytých za římsou vysokého stropu.
Vzduch ohřívaný klimatizačním zařízením sotva znatelně voněl jehličím.
Většinu obecenstva tvořila mládež. Studenti matematiky a mladí vědci zaplnili amfiteátr do posledního místečka, přilákáni jako vždy jménem Karelin a neobvyklým, něco nového slibujícím názvem referátu.
Během asi hodinové úvodní řeči panovalo v sále pozorné ticho.
Pak Karelin odložil křídu.
Ohromná černá tabule byla odshora až dolů pokryta rovnicemi a vzorci. Docela dole, dvakrát podtržená, stála osamoceně výsledná funkce.
Všechny pohledy byly upřeny k ní.
Teprve teď, když se pod rukou řečníka zabělala na tabuli řada známých číslic a symbolů, pochopili posluchači, co znamená název přednášky, který je udivil — spirála času.
Karelin si otřel ruce a vrátil se k řečnickému pultu.
„Tedy,“ řekl klidně, „viděli jste všichni, jak jsem dospěl k rovnici spirály. Mohli jste sledovat mé závěry a kontrolovat všechny výpočty, které jsem psal na tabuli. Ty, kteří to nedělali, ujišťuji, že matematické chyby tu nejsou. Jestliže je správný výchozí předpoklad, pak nutně dojdeme k této rovnici. Ale jak jste si jistě všimli, rovnice má přebytečný člen, čímž se také liší od obyčejné rovnice spirály. Je to součinitel s, který stojí na konci. Co nám říká součinitel s? To, že z matematického hlediska čas neplyne po přímce, ale ve spirále, že se do budoucnosti jako by zavrtává nekonečnými spirálami, které hmotně neexistují. Známé hypotézy o rozpínajícím se nebo pulsujícím vesmíru nám pomohou pochopit tuhle myšlenku.
Spirála času je neoddělitelnou součástí prostoru a hmoty. A jestliže o ní mluvím, pak jen v tom smyslu, jak se mluví o čase vůbec.“
Karelin se odmlčel, a jako by se náhle rozhodl, pokračoval jiným tónem:
„A teď přecházím k části přednášky, která je pro mne nejobtížnější. To, co jste až dosud slyšeli, byla běžná matematika aplikovaná na neobvyklou hypotézu. Teď vás požádám, abyste se přenesli do oblasti filosofie a abyste má slova chápali právě ve filosofickém smyslu. Všechno, co bude následovat, chápejte toliko spekulativně. Člověk žije v čase. Našemu vědomí připadá čas přímočarý. Včera — dnes — zítra. Přímá linka. Vidím, že někteří mají námitky. Pravda, linie včera — dnes — zítra může být zakřivená, může být právě závitem spirály. Zkoumejme však dobu života jednotlivce i celého lidstva jako přímku, podtrhuji — v tomtéž smyslu, v němž jsem právě mluvil o čase jako takovém. Takový předpoklad vede k zajímavým závěrům. Přímka vycházející z ohniska spirály protíná její' závity…“
Hluk v sále přinutil Karelina přerušit referát. Hlučeli samozřejmě studenti. Ne však jenom oni. I členové rady se o něčem mezi sebou dohadovali. O čem, nemohl Karelin v hluku ostatních hlasů rozeznat.
Hluk se postupně ztišil.
„Mám velkou radost,“ řekl Nikolaj Tichonovič, „že jste mou myšlenku pochopili dřív, než jsem ji stačil dopovědět. Někdy mi říkají fantasta. Věnovali jsme se teď společně víc než hodinu přísné vědě. Nebude na tom nic špatného, když si teď pro změnu trochu zafantazírujeme. Už proto, že vás chci na konci své přednášky seznámit s dokumentem, který dává tušit, že tu ani nejde o nějakou fantastiku, ale jen o dosud nepoznanou skutečnost. Ano, pochopili jste správně! Přímka času protínající závity spirály téhož času vede k závěru, že je možná existence stroje času.“ Opět na okamžik to v sále zašumělo a zase nastalo ticho.
„Na vzdálenost mezi závity spirály můžeme pohlížet jako na něco, kde čas vůbec neexistuje. Závity spirály, jak se dá snadno vyčíst ze vzorců, které jsem napsal, jsou od sebe navzájem nekonečně daleko a přitom současně těsně u sebe. Koeficient, který
tuto zvláštnost podmiňuje, je veličina proměnná a nebude snad příliš odvážné tvrdit, že je nejen proměnná, ale také závislá. Vztah mezi časem, jak já ho chápu, a mezi prostorem je zřejmý, ale o tom teď mluvit nebudu. Řeknu jen, že když soudobá věda připouští existenci nulového prostoru, v němž žádný prostor není, pak nemá nejmenší důvody nepřiznat stejné vlastnosti i času. A závěr může být jen jeden. Až lidstvo najde způsob přepravy v nulovém prostoru, octne se nevyhnutelně i v nulovém čase. Jinak řečeno, nezmizí jen prostor, který je třeba překonat, ale i čas, který by bylo třeba věnovat třeba na cestu do sousední galaxie. Člověk si přestane dělat starosti s všelijakými kosmickými loděmi, subsvětelnými rychlostmi a podobně a dosáhne libovolného bodu vesmíru bez zbytečné ztráty času. Počkejte, ještě jsem neskončil. Máme důvody předpokládat, že takovýto stroj prostoru a času byl už kdesi vytvořen a použit k cestě z jakéhosi, pro nás neznámého bodu vesmíru sem k nám, na Zem. A to je to, s čím jsem slíbil, že vás seznámím. A jestliže dovolíte.“ Předseda rady zdvořile odpověděl:
„Jestliže to považujete za potřebné, pak nemůžeme nic namítat.“
„Děkuji,“ řekl Karelin. „Ano, považuji to za potřebné, ba dokonce za nutné. Ale dříve než vám přečtu překlad starého rukopisu,“ obrátil se znovu k obecenstvu, „musím vás seznámit s historií tohoto dokumentu.“ Karelin stručně vyprávěl o Kičjovově egyptské expedici a nálezu kamenného pouzdra. „Upozorňuji vás, že značná část rukopisu chybí; přes hermetičnost uzavření čas některé věty setřel. Druhá polovina je v důsledku toho takřka nesrozumitelná. Ale já vám přečtu všechno.“
Dairův rukopis
Čas se naplnil!
Každému jednou přijde jeho čas, někomu dříve, jinému později.
Ted'je řada na mně.
Já — Dair, syn chaochity Ramsuna, věrného služebníka Honsova, který za mé nepřítomnosti odešel na pole Osirisova — se chystám následovat svého otce.
Jsem připraven.
Srdce mé si žádá spánek a unavené tělo dychtí po klidu hrobky.
Mé oči spatřily mnohé a mnohé jsem za dlouhá léta zakusil.
Dvakrát mi milost Osirisova zázrakem uchovala život. Bud požehnán veliký Osiris i zářný Ra, který mi na sklonku mých dní ukázal cestu do vlasti.
Vcizí, daleké zemi jsem bezpočtukrát spatřil, jak zářný bůh vychází nad světem a stále znovu připomíná synu Ramsunovu: vrat se do země svých předků! Do země Takém!
Já pomatenec. Dlouhá léta jsem neposlouchal hlas svého boha a má nesmrtelná Ka málem pozbyla stravy na polích Osirisových.
To se však nestalo.
Můj otec Ramsun uprosil asi Honsu, jemuž celý život věrně sloužil, Honsu se přimluvil u Osirise a Osiris uchránil syna Ramsunova před takovým údělem.
A ted přišel čas!
Vzemi Moorově, mezi rudými lidmi, jsem viděl něco, co by moji příbuzní a přátelé považovali za stařecké tlachy…
Viděl jsem věcí velkolepé a podivné, pro které lidskýjazyk nemá slov.
Musím zapsat všechno, aby se Ramsun, otec můj, dozvěděl, co spatřiljeho syn.
Ramsun ví, proč jeho syn Dair opustil zemi Ta-kem. Ví i co přinutilo Daira pobývat v zemi Moorově tak dlouho, dokud čas nevyhladil z myslí lidí věci minulé, dokud se nezapomnělo na dávný skutek.
Ale dost už o tom!
Měli tváře bílé, že se podobaly nejčistšímu oblaku. A šat jejich byl modrý jak nebe.
Celé město Voana, celá země Moorova se jich bála. Nebyli to lidé a jejich božská síla se projevovala často a zázračně. Dovedli mluvit s každým člověkem jeho řečí, jako by znali všechny jazyky světa.
I se mnou mluvil jeden z nich jazykem Ta-kem.
Poprvé se objevili v zahradě velekněze země Moorovy. Vyšli ze země, jak jsem se později dozvěděl, z podzemní skrýše, o níž nikdo nikdy neslyšel nejen ted, ale ani v dávných dobách země Moorovy.
A tam se také po nějakém čase vrátili, jejich úkryt, jak přikázali, byl znovu zasypán zemí.
Pověsti prosakují jak voda, a tak se ve městě Voana začalo povídat, že neodešli pod zem proto, aby zemřeli, ale aby mohli žít jinde a s jinými lidmi.
To pravili oni sami. Byli to samozřejmě bohové!
Podivné byly jejich tváře a podivný byl i jejich šat. Nikdo na celé zemi se jím nepodobal.
Dokázali beze zbraně a na dálku zabít člověka. Tak zabili ženu, kterou měli knězi spálit v posvátném ohni, protože zešílela.
Vyprávěl to kněz, musí to být tedy pravda. Kněz to viděl na vlastní oči.
Přinesli s sebou nepochopitelnou a hrozivou černou kouli, která vzplanula na střeše domu veleknězova a svítila jako slunce.
Když pak odešli, koule po nich zůstala, i byla poté vhozena do velikého moře omývajícího břehy země Moorovy. Tam leží dodnes…
Bílý bůh mě spatřil a zastavil.
„Kdo jsi? “ zeptal se jazykem Ta-kem. „Máš tvář jinou než lidé země Moorovy. Ikůži nemáš tak rudou. “
„Pane! “ odpověděl jsem, protože tak se v zemi Moorově slušelo oslovovat výše postavené. „Jsem vskutku zjiné země. “
„Je tvá země daleko?“ zeptal se bůh. „Mnoho dní plavby, pane. “
„Neříkej mi pane, “ řekl bůh. „Jsem člověk jako ty. Všichni lidé si jsou rovni. Všichni jsou dětmi jediného otce Slunce. “ Neopovážiljsem se boha neuposlechnout.
„Jsem rád,“ odpověděl jsem, „že si říkáš syn Slunce. V zemi Moorově neuznávajíRa za boha. “
„Nepochopil jsi mne “ řekl. „Slunce není bůh. Ale lidé, ať žijí kdekoliv na zemi, vděčí za svůj život Slunci, a proto jsou jeho dětmi. “ Jeho slova byla mlhavá. Ra dal lidem život a Ra není bůh — to řekl. „Můj rozum nedokáže pochopit tvá slova, “ řekl jsem.
Měli zvláštní oči. Když je zavřeli, podobali se očím ostatních lidí, ale někdy se ohromně zvětšily a zakulatily. A pak už nevypadaly jako lidské oči.
„Jdi! “ řekl bůh. „Zapamatuj si, cos slyšel, a řekni to jiným. Když ne ty, pak tvé děti či vnukové pochopí má slova. “
Byl jsem rád, že mohu odejít. Člověk nemůže dlouho hovořit s bohem a zůstat naživu.
On však byl bohem, synem Raovým, a uchoval mi život.
Když jsem od něho odešel, řekl jsem si: Proč se mnou mluvil jazykem Ta-kem, kdyžještě nevěděl, že jsem z té země?
Tu záhadu ať vyřeší ten, kdo je obdařen větší moudrostí nežjá..
Odešli a já si myslel, že nic zázračnějšího v životě už nespatřím.
Jak jsem se mýlil!
Spatřil jsem něco, o čem sám někdy myslím, že to byl jen sen, který mě navštívil v noci.
Lidé, dokonce i ti, jejichž čela jsou pokryta vráskami moudrostí, považují mé vyprávění za nesmysl. A někteří otevřeně říkají, že jsem blázen.
Bydleli v domě velekněze.
V zemi Moorově počítají čas na měsíce. Žili tu tři měsíce. A pak odešli. Odešli tam, odkud přišli, tedy pod zem. A proto je mnozí považovali za bohy zla. Bohové zla žijí pod zemí — to ví každý. Mluvil jsem s bohem krátce a jedině jeho milostí jsem zůstal živ Velekněz mluvil se čtyřmi bohy často a mnoho.
Podivné a nevysvětlitelné!
Nelze často mluvit s bohy a žít s nimi vjednom domě!.
Já, Dair, jakožto syn chaochity jsem znal všechna tajemství balzamování. To mi dávalo prostředky k obživě v zemi Moorově, kde jsem byl nucen žít dlouhá léta. Byl jsem nejlepším svého oboru ve městě Voana.
A já blázen souhlasil. Cožpakjsem mohl vědět…
Nikdo nechce věřit mým slovům.
Přátelé a příbuzní mě prohlásili za pomatence. Ať jde tedy mé pravdivé vyprávění se mnou na pole Osirisovo a ať si je přečte můj otec a moji předkové…
Pravda zůstane pravdou, i když jí lidé nevěří.
Viděl jsem bohy a viděl jsem, co se stalo s člověkem, který žil s bohy pod jednou střechou a často s nimi mluvil.
Každý ví, že země Moorova a jiné země obydlené týmiž rudými lidmi ovládají celý svět. Ale ne každý ví, že jejich mrav a jejich bohové jsou jiní než u ostatních národů světa. Ale je tomu tak!
V zemi Moorově neuznávají bohy země Ta-kem a neuctívají je. Stejně jako u nás však mají ve zvyku balzamovat mrtvé, i když jejich obřadyjsou jiné…
Člověk, který zažil to co já a zůstal přitom normální, nemůže být přece šílený.
A přece tomu tak bylo.
Můj nůž byl ostrý a ruka pevná!
Jestliže mi toho dne zůstal rozum zachován, jak jsem ho mohl ztratit později?.
Dávno jsem se rozhodl, že se vrátím do vlasti. To, proč jsem byl nucen utéci ze země Ta-kem, bylo zapomenuto a hanba vyhnanství už mi nehrozila, jak mi řekl mistr plachtař Nejres, který přijel do země Moorovy a potkal mne na ulici. Znal jsem jeho otce a věděl jsem, že byl přítelem mého.
Tehdy jsem se rozhodl.
Příliš mnoho jsem viděl v zemi Moorově. A mluvit se o tom dalo jedině co nejdál od chrámů Moorových.
Seth mi popletl hlavu. Touha dát veleknězi najevo, že znám tajemství jeho bratra, byla silnější.
Doběhl jsem na Nejresovu loď. Věděl jsem, že mám v patách smrt.
Nepamatuji se, co jsem Nejresovi řekl. Přesto mě ukryl a já nevylezl, dokud břehy země Moorovy nezmizely z dohledu…
Tohle tedy potkalo mne, Daira, syna Ramsunova. Chtěl jsem, aby o tom věděli všichni. Daleká je cesta na východ! A dokud jsme neprojeli úzkými vraty do moře omývajícího břehy Ta-kem, věřil jsem, že mi budou naslouchat.
Ale lidé Ta-kem odmítli má slova. Prohlásili mne za blázna.
Předám pravdu svým předkům!
Nikolaj Tichonovič Karelin pečlivě složil listy překladu a pohlédl na posluchače se skrytými obavami.
Nikdo se však nesmál. Bylo vidět, že vyprávění zanechalo dojem.
„Fotokopii rukopisu mám v aktovce,“ řekl Karelin. „Mohu ji ukázat zájemcům, ale až po přednášce. Tohle tedy napsal Egypťan v desátém tisíciletí před naším letopočtem a my to objevili mezi pozůstatky z jeho hrobky. Prý je to pohádka, či fantazie, prostě cokoli, jen ne pravda. A není se co divit. I já bych byl stejně skeptický nebýt práce na mé hypotéze. Podivná shoda mě nakonec vedla k přesvědčení, že Dairův rukopis je od počátku do konce pravdivý. Rád bych o tom přesvědčil i vás. Naneštěstí se rukopis nedochoval celý. Zůstává nám utajeno něco zřejmě velice zajímavého. Ale i z toho, co máme, se dají dělat závěry.
Všimněme si některých nápadných podrobností, o kterých Dair píše. A nezapomínejme přitom, že rukopis byl napsán před dvanácti tisíci lety, což je zjištěno přesně.
Ptám se vás, zda si mohl Dair vymyslet slova domnělého boha o tom, že lidé vděčí za svůj život Slunci, to jest centrálnímu nebeskému tělesu té které planetární soustavy? Ani před tisíci lety nemohlo nikoho něco takového napadnout. To je značně vysoký stupeň vědomostí.
Druhá podrobnost. Bohové zabili ženu, kterou chtěli kněží zaživa upálit, na dálku a bez zbraně. O čem to svědčí? Za prvé o tom,
že tito bohové měli silně vyvinutý smysl pro lidskost a humanitu. Za druhé, že znali účinek biotoků a využívali je tak dokonale, že dokázali paralyzovat životní centra a vyvolat smrt.
Třetí podrobnost těsně souvisí s druhou — je to schopnost bohů mluvit s každým jeho jazykem, je naprosto zřejmé, že jde o přenášení myšlenkových obrazů a představ přímo do mozku spolubesedníka. Jedině tím se dá vysvětlit, že bůh promluvil na Daira zdánlivě jeho jazykem dřív, než vůbec zjistil, že Dair je Egypťan. Bohovi bylo zcela lhostejno, jakým, jazykem ten či onen člověk mluví — jemu by rozuměl každý a každý slyšel jeho slova ve své mateřštině. To je telepatie, přenášení myšlenek na dálku! Mohl si Dair něco takového vymyslet? Samozřejmě nikoli!
Závěr je jasný. Dair píše o věcech, o nichž ani on, ani jeho současníci nemohli mít nejmenší tušení. A to znamená, že píše pravdu!
No, a jestliže budeme předpokládat, že rukopis je pravdivý, můžeme dojít jen k jedinému závěru. Na území Atlantidy se před dvanácti tisíci lety setkali pozemšťané s lidmi jiného světa“.
Souhlasný potlesk Karelinovi dokázal, že jeho závěry byly přijaty příznivě. K obecenstvu se dokonce připojilo pět členů rady.
„Jsem rád, že jsme téhož názoru,“ pokračoval Nikolaj Tichonovič. „Podívejme se teď, co plyne z faktu kosmické návštěvy. Kosmická loď je jev, který nemůže zůstat bez povšimnutí. Dair se o kosmické lodi nezmiňuje. Píše, že cizinci vyšli ze země, z podzemní skrýše, jinak řečeno z komory, o níž neměl nikdo v zemi Moorově ani tušení. Copak tohle nevnukne myšlenku o stroji prostoru a času? Potvrzuje to i skutečnost, že po tříměsíčním pobytu na povrchu země odešli znovu pod zem, aby žili jinde a s jinými lidmi. A přikázali stroj zasypat zemí, jako by se chtěli dát zaživa pohřbít. Ale ve skutečnosti se prostě vydali zpátky, protože se přesvědčili, že lidé na Zemi nejsou ještě zralí ke kontaktu dvou světů.
Naskýtá se otázka, proč po sobě cizinci zanechali černou kouli, která měla schopnost svítit jako elektrická lampa? Proto, aby lidé na jejich návštěvu nezapomněli. Zřejmě černá koule nebyla jen osvětlovací těleso, ale ještě cosi jiného. Kdyby se dochovaly materiály o Atlantidě, našli bychom v nich nepochybně zmínky o cizincích. Atlantida však zmizela a s ní i všechny její archivy. Zůstala jen černá koule!
Ne, nepřeřekl jsem se! Černá koule dosud existuje. Nemohlo ji zničit nic, ani katastrofa Atlantidy. Černá koule, to je zpráva adresovaná ne obyvatelům Atlantidy, ale budoucím pokolením, která jí dokáží pochopit. Tato zpráva je adresována nám!“
Znovu potlesk a souhlasný šum v sále.
„Končím! Jestliže se chceme přesvědčit o návštěvě z jiného světa, jestliže chceme zvědět, kdy se chtějí objevit podruhé, musíme najít kouli na dně Atlantického oceánu. Je to těžké, myslím však, že možné!“ Karelin se odmlčel, pak dodal jiným tónem:
„A teď jsem připraven odpovídat na vaše dotazy.“
Nečekaná událost
Karelinovi se vrátili domů pěšky. Byl tak krásný večer, že se jim nechtělo jet metrem. Mráz trochu štípal, ale bylo úplné bezvětří.
Měli to daleko, ale Věra Pavlovna na vzdálenost nehleděla a často nutila muže k procházkám. Kabinetnímu vědci to mohlo podle jejího názoru jen prospět.
Dnes nemusela Nikolaje Tichonoviče ani přemlouvat. Šel úplně mechanicky, ani si nevšiml, že už dávno přešli několik stanic metra.
Karelin těžce prožíval neúspěch.
Ne, nikdo se mu nevysmíval. Fantastická část jeho přednášky byla přijata stejně jako základní s pochopením a vážností. Jeden člen rady, ten, co právě předsedal, ve svém projevu dokonce prohlásil, že starobylý rukopis zaslouží soustředěnou pozornost, a to zvláště proto, že v něm je mnoho shod, které se při stáří dokumentu dají těžko vysvětlit.
Avšak Karelinův sen o hledání černé koule se zhroutil, a to zřejmě definitivně. Názor všech přítomných členů rady i obecenstva, že hledání koule je absolutně beznadějné, byl tak jednomyslný, že Karelin nakonec musel souhlasit.
Souhlasil s těžkým srdcem.
Bylo mu jasné, že rozsudek je definitivní a že, jak říkali kdysi právníci, „proti němu není odvolání“. Sotva by se našli lidé ochotní
hledat, ne snad jehlu v kupce sena, ale maličkou kouli hozenou do oceánu před dvanácti tisíciletími neznámo kde.
A Nikolaje Tichonoviče teď mrzelo, že on s tímhle návrhem docela vážně přišel.
Věra Pavlovna mlčela. Věděla, nač její muž asi mysli a co prožívá, ale považovala všechny řeči za zbytečné. Byla ráda, že v zásadě s Nikolajem Tichonovičem všichni souhlasili. Vztah starobylé legendy k přednesené hypotéze byl všeobecně uznán a stane se nepochybně podkladem dlouhé a podnětné diskuse.
„Vlastně je všechno v pořádku“ řekla, když po třech hodinách konečně došli před dům.
Neodpověděl.
Telefon zazvonil hned, jak vešli do bytu.
Karelin mechanicky stiskl tlačítko. Za chvíli by to už neudělal, protože neměl nejmenší chuť se s kýmkoliv vybavovat.
Uviděl naprosto neznámého staršího muže, s lebkou holou jak koleno. Plné rty, malinká jakoby přimhouřená očka dodávala jeho obličeji dobromyslný a snad trochu výsměšný výraz. Zdálo se, že vlastník takového obličeje by měl mluvit vysokým tenorem.
Ozval se však sytý bas.
„Konečně! Už vám volám počtvrté.“
„Ano, já vím,“ odpověděl bezmyšlenkovitě Karelin.
Oči neznámého se ještě více zúžily.
„Nechtěl jste to vzít, že?“ zeptal se šibalsky. „Tak si nedělejte násilí, mohu zavolat zítra.“
„Ne, to ne,“ řekl Karelin. „Právě jsem přišel. Ale zvonění se ozvalo okamžitě, a tak mě nevím proč napadlo, že to není poprvé.“
„To je intuice!“ prohlásil neznámý. „Vidím ostatně, že mluvíte pravdu. Víte co? Svlékněte se! Proč stát u telefonu v kožichu a čepici. To, co vám chci říct, vás bude docela určitě zajímat, za to ručím. Dobrý den, Věro Pavlovno!“
Poslední slova patřila Karelinové, která si už svlékla kabát a teď přišla k telefonu. „Jak to, že znáte mé jméno?“ zeptala se s úsměvem, „Jsem starý fanoušek. Abych neznal okrasu a pýchu leningradského basketbalu. Obdivoval jsem vás už před pěti lety.“
Karelin se vrátil.
„Prosím,“ řekl.
„Neposadíte se?“ navrhl neznámý. „Sedím v, křesle a mám nepříjemný pocit, když oba stojíte.“
Věru Pavlovnu napadlo, že se tenhle veselý člověk objevil právě vhod. Snad odvede Nikolaje Tichonoviče od neveselých úvah a rozptýlí jeho špatnou náladu. Karelin se snadno poddával skleslosti, ale stejně snadno se vracel do normálních kolejí. Cizí dobrá nálada na něho působila nakažlivě.
Oba si přitáhli židle a posadili se.
„Tak je to lepší,“ řekl neznámý. „Měl bych se představit. Já vás znám a vy mě ne. Jmenuji se Kotov. Konstantin Konstantinovi č. Jsem literární vědec. Zabývám se studiem folklóru různých národů. V tom jsem kapacita!“
Zasmál se a membrána telefonu zazněla nejhlubším tónem.
Karelin se mimoděk také zasmál. Kotovův smích byl velmi nakažlivý. I když na malé okrouhlé obrazovce viděli jenom tvář, zdálo se jim, že to musí být malý tlouštík.
Později se to potvrdilo. Když se s Kotovem seznámili osobně, měli dojem, že je to živá koule. V zevnějšku se nespletli. Mýlili se však v povaze. Kotov nebyl veselý člověk. Smál se zřídkakdy a jakoby nerad. Často se zamyslel a ztrácel nit rozhovoru, čímž trochu připomínal samotného Nikolaje Tichonoviče.
Měli pocit, že veselý tón, v jakém s nimi Kotov hovořil, je mu vlastní. Mnohem později se však Věře Pavlovně svěřil, že tento tón nasadil úmyslně, protože chápal, jak asi Karelinovi je. Charakteristickým rysem povahy Konstantina Konstantinoviče byla taktnost a také neomylná taktičnost.
Teď však ještě Kotova neznali.
Karelin viditelně ožil.
„A co nám tedy poví kapacita ve folklóru?“ zeptal se.
„Za prvé,“ odpověděl Kotov, „chci říct, že jsem byl na vaší dnešní přednášce. Ačkoliv vůbec nerozumím matematice, tleskal jsem jejímu závěru. A za druhé bych mohl právě k tomu závěru něco dodat.“
Karelin si pomyslel, že má co dělat s člověkem, který si nemůže odpustit sdělit mu svůj názor na starobylou legendu. Neměl chuť pokračovat ve sporu ještě doma. Zamračil se a už už otevíral ústa, aby nezvanému recenzentovi řekl, že je unaven a chce si odpočinout a že jeho mínění je ochoten vyslechnout až někdy jindy. Ale nezvaný recenzent ho předešel.
„Nemračte se, vážený příteli,“ řekl. „Nechci kritizovat vaše závěry. Chápu, že jste unaven, ale jsem přesvědčen, že mi budete vděčný, až mě vyslechnete.“
Jeho bystrost Karelina přivedla do rozpaků.
„Už poslouchám,“ řekl.
„Pak tedy začínám. Před několika lety jsem pracoval se starými rukopisy v archívech samarkandské městské knihovny. Samozřejmě mne mimořádně zajímala lidová vyprávění, legendy, pohádky. Hledal jsem v nich vztahy k folklóru jiných národů a často je nacházel. Nebudu vás unavovat podrobnostmi, které zajímají jen literárního vědce. Na vaši přednášku jsem se dostal náhodou, zatáhl mě tam jeden přítel. Požehnáno budiž jméno jeho, jak se říká na Východě. Vyprávění starého Egypťana, které jste tam četl, ve mně probudilo nejasné vzpomínky. Zdálo se mi, že ten příběh znám, přesněji, že jsem už slyšel něco velice podobného. Tahle myšlenka mi nedávala pokoj, a když jsem přišel domů, začal jsem vzpomínat. Sběratel folklóru musí mít dobrou paměť. Vzpomněl jsem si. A když se mi podařilo najít v jednom poznámkovém sešitě týkajícím se právě Samarkandu velice starou legendu, bylo mi, jako bych dostal ránu palicí.“
„Ta legenda má nějaký vztah k Atlantidě?“ zeptal se vzrušeně Karelin.
„Žádný nebo spíš skoro žádný. Chápu, co vás napadlo. Ne, to je něco úplně jiného. Legenda je z třináctého století našeho letopočtu.“
„Á!“ pronesl rozčarovaný Karelin.
„Počkejte s tím vaším á,“ řekl nakvašeně Kotov. „Věc je ještě zajímavější. V rukopise, který jste četl, se mluví o čtyřech podivných lidech, kteří se objevili před dvanácti tisíci lety v Atlantidě. Ten Dair (jmenoval se tak, že?) psal, že byli zázračně mocní a měli kůži bílou jako oblaka. Je to tak?“
„Ano, je. Copak i ve vaší legendě.“
„Docela správně. Mluví se v ní o Čtyřech džinech. Víte, co to jsou džinové?“
„Vím.“
„Tak tedy v legendě, vlastně to ani není legenda, ale spíše lidová pověst, se mluví o Čtyřech džinech, jejichž těla byla modrá jako obloha a tváře a ruce bílé jak samarkandský papír. Zřejmě jde o modrý šat obepínající tělo.“
„A ze které doby je ta legenda?“
„Z konce vlády Čingischánovy, tedy z počátku třináctého století. Ale to ještě není všechno…“
„To bude asi jen náhoda!“ přerušil Karelin Kotova.
„Nevím, proč vám říkají fantasta,“ řekl Kotov ještě nakvašeněji. „Nemáte ani špetku fantazie. Nebuďte netrpělivý a vyslechněte mě do konce.“
„Promiňte!“
„Mluvil jste přece sám o stroji prostoru a času. Nejen prostoru, ale i času! Proč tedy nechcete připustit, že by čtyři cizinci mohli odejít z Atlantidy ne na svou planetu, ale do budoucnosti Země. Copak to podle vás není možné?“
Karelin neodpověděl. Začalo mu být nějak trapně. Skutečně, to co říkal Kotov, logicky vyplývalo z jeho vlastní hypotézy.
„Poslouchejte dál! Pověst působí velice věrohodně. Jsou v ní jména a události historicky doložené. Když jsem se s ní poprvé seznámil, dospěl jsem k názoru, že je to dobře napsaná pohádka, ale teď si myslím, že je to skutečnost. A to má na svědomí rukopis, který jste přečetl. Je zde příliš mnoho shodného.“
„Zatím to nevidím!“
„Věro Pavlovno!“ zaúpěl Kotov. „Zkroťte svého manžela! Takhle nikdy neskončím!“
„Promiňte,“ omluvil se ještě jednou Karelin. „Už vás nebudu přerušovat.“
„Říkalo se tam,“ pokračoval Kotov, který se tentokrát ani neusmál, „že džinové dovedli mluvit s každým v jeho jazyce.“
„To je ohromné!“ neudržel se Nikolaj Tichonovič.
„.a souhlasí to s egyptským rukopisem. Ale nejpodivuhodnější je něco jiného. Se čtyřmi džiny byl pátý. Právě o něm se mluví v pověsti, mimochodem zapsané podle slov jakéhosi ulemy jménem Tochučar-Rašid. Pátý džin nebyl bílý, ale rudý, a podle autora to byl Atlanťan!“
„To je něco!“ prohlásil rozhodně Karelin. „Dejte mi svou adresu. Okamžitě k vám jedu. V tomhle rozhovoru nemůžeme pokračovat telefonicky.“
„A není pozdě?“
„Vaše vina! Měl jste mi zavolat zítra. Teď bych to do rána nevydržel.“
„Pak tedy přijedu já k vám,“ řekl Kotov.
Nápad
Povídali si do tří hodin v noci. Ani Věra Pavlovna nešla spát, natolik zajímavé bylo to, co říkal Kotov.
„V té pověsti, říkejte si tomu legenda, či jak je vám libo, člověka zaráží hodnověrnost podrobností,“ vypravoval. „Kdyby nešlo o džiny, asi bych mu nebyl věnoval pozornost. Ale džinové jsou typické postavy orientálních pohádek. Ta historická věrohodnost mě ohromila už tehdy. Pomyslel jsem si, že je to trochu divné pohádka. A teď ani trochu nepochybují, že je to ve skutečnosti pověst, která se k nám dostala jako ozvěna skutečných událostí. Nejde ovšem o žádné džiny, ale o pět neobyčejných lidí, s nimiž se setkali vojáci Čingischánovi na území budoucího Ruska.“
„To mě právě nejvíce zaráží,“ řekl Karelin.
„Co tím myslíte?“
„Místo. Když připustím, že čtyři bílí džinové jsou titíž cizinci, o kterých píše Dair, tak odkud se vzali v Rusku? Jak vidíte, přijímám vaši hypotézu o tom, že se návštěvníci z jiného světa nevypravili do vlasti, ale do budoucnosti Země. Pomoci stroje prostoru a času se dostali do Atlantidy, kde stál jejich stroj. Jak se mohl najednou objevit v Evropě?“
„Co když je to jiný?“ navrhla Věra Pavlovna. „Mohli se vrátit domů a za jedenáct tisíc let se znovu vypravit na Zemi. A octnout se v Rusku.“
„Na tvé vysvětlení bychom mohli přistoupit nebýt jedné okolnosti. Jsou zase čtyři, jsou stejně oblečení a je s nimi Atlanťan. Je to tak?“ zeptal se Karelin.
„Ano,“ potvrdil Kotov.
„Nemůžeme samozřejmě pronášet soudy o technice, kterou neznáme,“ pokračoval Nikolaj Tichonovič, „ale víme nepochybně, že mezi objevením cizinců v Atlantidě a druhým objevením na Rusi uběhlo jedenáct tisíc let. Dejme tomu, že se oblečeni na cizí planetě za tu dobu nezměnilo, dejme tomu, že se nezměnila ani jejich vnější podoba. Konečně dejme tomu, že při odchodu ze Země s sebou vzali pozemšťana. Ale tenhle člověk by se přece v žádném případě nemohl objevit po tisíciletích na Zemi společně s potomky prvních návštěvníků.“
„Kromě toho,“ dodala Věra Pavlovna, „v rukopisu Dairově je jasně řečeno, že odešli tak, jak přišli, jen čtyři.“
„Ale kdepak,“ řekl přesvědčeně Nikolaj Tichonovič, „Jestliže chceme věřit Dairovu rukopisu a mongolské pověsti, nezbývá nám než přijmout hypotézu Konstantina Konstantinoviče. Čtyři bohové neodešli sami, ale vzali s sebou Atlanťana, zřejmě učence ze země Moorovy, který se nabídl, že je doprovodí. A neodešli domů, ale do budoucnosti Země. Jinak to není možné!“
„Dodejme k tomu,“ poznamenal Kotov, „že v žádném případě nelze připustit, aby dvěma lidem odděleným od sebe jedenácti tisíciletími, tedy Dairovi a autorovi pověsti, vlezl do hlavy jeden a týž nápad s bělolícími lidmi v modrém šatě. To by byla příliš velká náhoda.“
„Souhlasím!“ řekla Věra Pavlovna. „Ale vždyť přece Dair napsal o odchodu čtyř bohů.“
„Nemusel znát podrobnosti. Je dokonce pravděpodobné, že je neznal. Vše se odehrálo v domě velekněze a kněží odjakživa své činy rádi tajili. Cizinec, jakým byl Dair v zemi Moorově, nemohl být zasvěcen do chrámových tajemství. O tom není sporu! Pokračujme tedy! Proč se stroj objevil v Evropě a ne v Atlantidě, nemůžeme tušit. Snad ani nemá smysl se tím problémem zabývat. Správně jste poznamenal, Nikolaji Tichonoviči, že to je technika jiného světa a my ji neznáme. Berme to jako skutečnost a basta. Podstatné je to, že stroj času,“ Kotov udělal kratičkou pauzu, jako by chtěl zesílit účinek svých slov, „se dá najít.“
To zaznělo zcela nečekaně.
„Jak to, najít?“
„Velice snadno. Ve vyprávěni je, jak už jsem vám říkal, mnoho podrobností. Údaje o tom, kde byli spatřeni čtyři bílí a jeden rudý džin, jsou dost jasné. Místo se dá určit na mapě.“
„Přesně?“
„Ne docela, ale myslím, že dost přesně. V každém případě se dá najít snadněji, než vaše koule v Atlantském oceánu.“
„Vyprávějte podrobněji!“
„O to se snažím pořád, ale vy mě přerušujete. Ve vyprávění se mluví o mongolském oddíle, který Čingischán vyslal na průzkum. Uvádí se i jméno jeho velitele. Jmenoval se Súbétej-nojon. Nojon znamená kníže. Oddíl zřídil kureň — tak říkali Mongolové vojenskému táboru — na břehu Volhy, asi čtyřicet dní cesty od Chorezmu. Existovalo město Chorezm i stejnojmenná země,“ vysvětlil Kotov. „Tam zůstali asi rok, přičemž podnikali výzvědné nájezdy. Při jednom takovém nájezdu spatřili džiny. Podle údajů, které máme k dispozici, k tomu došlo v lese, asi čtyři koňské pochody západně od kureně. Cestou se musel oddíl přepravit přes řeku širokou tisíc loktů. Jak vidíte, místo je určeno dost přesně, mluví se i o tom, že řeka teče ve vzdálenosti jednodenního pochodu od kureně. Džinové byli spatřeni u svého obydlí připomínajícího pařez obrovitého stromu. Tenhle pařez znali místní obyvatelé dávno. Považovali jej, jak se dá soudit z pověsti, za jakousi modlu. Dále se mluví o tom, že vojáci zahrabali pařez i s rudým džinem a navršili nad ním kurhan, tedy mohylu. Proč, to nevíme. A nevíme ani, byli-li tam bílí džinové. O nich se vůbec mluví jen zběžně, celé vyprávění je věnováno rudému. Zajímavé je, že rudého muže považovali na jedné straně za džina a na druhé straně ho zahrabávali v domnění, že v mohyle zahyne. To je možné v životě, ne však v pohádkách, kde jsou džinové vždy nesmrtelní. Toho rozporu jsem si všiml už v Samarkandu. V té době však logika nebyla zrovna na výši.“
„To je zajímavé!“ řekla Věra Pavlovna.
„Chci vám tedy navrhnout, abychom se pustili do pátrání po tom pařezu,“ uzavřel Kotov.
Karelin vzdychl. „Přestože je vaše myšlenka neobyčejně svůdná, nedá se uskutečnit. Můžeme nalézt místo i kurhan. Ale samotný stroj nenalezneme. Ten je neviditelný a nehmatatelný, protože letí časem spolu s lidmi, kteří jsou uvnitř.“
„Chápu, co chcete říct, ale mám námitky. V pověsti se mluví o tom, že železný pařez znali místní obyvatelé už řadu let. Klaněli se mu jako modle. To bylo dávno předtím, než se objevili samotní návštěvníci. Z toho vyplývá, že sice ještě nedoletěli, ale přesto byl jejich stroj viditelný a plně hmatatelný. Přece nemohli dlouhá léta sedět uvnitř a nevycházet. Dair vypráví, že čtyři bílí bohové požadovali, aby jejich stroj zahrabali. Kdybyste měl pravdu, Nikolaji Tichonoviči, pak by ta žádost neměla žádný smysl.“
„Vy tedy předpokládáte.“
„Já nic nepředpokládám. Tohle je váš obor a ne můj!“
„No,“ řekl zamyšleně Karelin, „snad máte pravdu. Pro nás je stroj času pouhopouhá teorie. Vymýšlet si předpoklady o jeho konstrukci je úplná hloupost.“
„Ostatně jaképak předpokládání. Problém stojí tak, zda železný pařez vůbec existuje.“
„Sotva najdeme někoho, kdo by měl chuť ho hledat.“
„Stačíme na to sami, já a vy dva.“
„To je hodně,“ zasmál se Karelin.
„Ano,“ řekl vážně Kotov. „Tři přesvědčení lidé, to je hodně! A já nevěřím, že by se nikdo jiný nenašel. Vezměte si třeba vaše dnešní, vlastně už včerejší, posluchače. Brzo bude léto. Pět šest ochotných studentů se jistě najde.“
„Pověz o tom Kičjovovi,“ navrhla Věra Pavlovna. „Ten bude jistě pro.“
„Kdo je to?“
„Přítel Nikolaje Tichonoviče. Historik a archeolog.“
„Sotva,“ Karelin pochybovačně zavrtěl hlavou. „Vasilij je příliš praktický a střízlivý. Nemá smysl pro fantazii.“
„Můžete ho nachytat na starý kurhan.“
„Výborně,“ přerušil ho Karelin. „To je nápad. Seznámím ho s legendou, aniž se zmíním o železném pařezu. Ať si myslí, že je tam zahrabán jen muž s rudou kůží. Na to ho nachytáme. V kurhanech se kope často.“
„Vidíte,“ řekl Kotov, „jak nám to všechno do sebe zapadá. Jestli s tím bude váš přítel souhlasit, tak se my dva prostě připojíme k obyčejné archeologické expedici. A co tam chceme najít, budeme vědět jen my. Pro ostatní to bude překvapení.“
„Zavolám mu hned,“ řekl Karelin a zvedl se.
Věra Pavlovna se rozesmála.
„To je celý on,“ řekla Kotovovi. „Vzplane a zapomene na všechno na světe. Kam chceš volat, vždyť je noc?“
„Máš pravdu, zapomněl jsem. Zavolám ráno.“
„Počkejte,“ řekl Kotov. „Já připravím půdu. Musíme vašeho přítele seznámit s pověstí, ale v takové podobě, aby uvěřil, že v kurhanu je skryto něco cenného. Vždyť ten kurhan budeme muset dlouho a vytrvale hledat. O železném pařezu se musíme zmínit. Mohlo by se přece stát, že bychom našil víc kurhanů. Váš přítel musí hledat právě železný pařez.“
„A jak to máme udělat?“
„Velice jednoduše. Vypustíme z pověsti vše o džinech. O rudém muži se nemusíme zmiňovat. Za téměř tisíc let by z něho stejně nic nezbylo, kdyby byl jen tak zahrabán. Pověst mluví o podivném předmětu, nad nimž byl navršen kurhan. To úplně stačí. Už jsem vám mnohokrát řekl, že vyprávění udivuje hodnověrností podrobností. Váš přítel je historik. Pochopí, že pařez stojí za hledání.“
„Kolik času potřebujete?“
„Dva dny. Potom přítele zavoláte, seznámíte nás a všechno bude v pořádku.“
„Jsme tedy domluveni!“ řekl Karelin.
Nikolaj Tichonovič netrpělivě čekal, až Kotov skončí práci.
Konstantin Konstantinovič ho nezklamal. Přijel přesně za dva dny.
„Tak to bychom měli! Teď můžete svého přítele zavolat.“
Kotov splnil svůj úkol skvěle. Jeho upravený překlad staré pověsti byl tak přesvědčivý, že se mohl bez obav předložit i tomu sebenedůvěřivějšímu historikovi.
Nikolaj Tichonovič byl velice spokojen.
„Na tohle Vasja skočí,“ řekl.
„A my ho neošidíme,“ dodal Kotov. „Je tu přesně všechno kromě džinů. Ale váš přítel se přece zajímá o historii, a ne o pohádky. Že kurhan navršili nad člověkem, kterého považovali za džina, o tom nepotřebuje nic vědět.“
„A jestli se bude chtít podívat na originál?“ zeptala se Věra Pavlovna.
„Ať se podívá. Zmínky o džinech bude brát stejně jako svého času já. Nejdůležitější je, abychom vašeho přítele od samého začátku zaujali.“
„Už jdu na věc,“ řekl Karelin.
Ale jen vykročil k telefonu, ten sám od sebe zazvonil.
„To je ale náhoda!“ řekl Nikolaj Tichonovič, když se malá obrazovka rozsvítila. „Zrovna se ti chystám zavolat do Moskvy. Přijeď sem honem. Mám pro tebe příjemné překvapení. Pospěš si!“ Vypnul přístroj. „Vasja hned přijede. Je v Leningradě.“
„Tak to byl Kičjov?“ zeptal se Kotov. „Opravdu, vypadá velice seriózně.“ Čekali asi hodinu.
Vasilij Vasiljevič vešel do pokoje svým obvyklým rychlým krokem, vysoký, hubený, naprostý protiklad Kotova, který mu sahal někam k ramenům.
Když se jako obvykle s Karelinem a jeho ženou políbili, podal sám Kotovovi ruku a stroze vyštěkl:
„Kičjov!“
„To vím,“ odpověděl klidně tlouštík. „Já jsem Konstantin Konstantinovič Kotov.“
„Promiňte! Vasilij Vasiljevič Kičjov.“
„I to je mi známo. Jsem tu, abych s vámi mohl mluvit. Chtěli jsme telefonicky, ale osobně je to samozřejmě lepší.“
„To je tvoje překvapení?“ usmál se archeolog.
„Právě. Konstantin Konstantinovič mě seznámil se zajímavým dokumentem. Jsem přesvědčen, že bude zajímat i tebe.“
„Uvidíme! Ale já jsem ti přijel vynadat. Četl jsem o tvé přednášce a rozčililo mě to.“
„Jen proto jsi přijel?“
„Jsem tu služebně. Ale při té příležitosti.“
„Co tě na mé přednášce rozčililo?“
„Návrh hledat kouli v moři. To je nesolidní!“ Karelin se rozesmál.
„Co bylo, to bylo, mechem zarostlo. Už o tom ani nevím!“ řekl. „Poslechni si raději, co ti poví tenhle pán.“ Kičjov se otočil ke Kotovovi. „Už poslouchám, Konstantine Konstantinovi či“
Železný pařez
Kotov začal stejně jako před dvěma dny s Karelinem. Vyprávěl o své práci v samarkandské městské knihovně a o nálezu pověsti ze začátku třináctého století. Pak přečetl překlad.
Kičjov poslouchal velice pozorně. Tvářil se vážně a klidně, avšak Karelin, který přítele dobře znal, si všiml, jak mu v očích několikrát výsměšně zablýskalo.
Co se děje? pomyslel si zneklidněný Nikolaj Tichonovič. Že by to všechno považoval za pohádku? Pak bychom s jeho pomocí nemohli počítat — a bez ní se těžko obejdeme.
Kotov dočetl a odmlčel se. Dalo se čekat, že se Vasilij Vasiljevič zeptá na originál, ale zřejmě u něho Kotov vzbudil naprostou důvěru a nebezpečná otázka nenásledovala.
„To je zvláštní náhoda,“ řekl zamyšleně Kičjov. Přijel jsem do Leningradu právě kvůli kurhanům. „Víš přece,“ obrátil se ke Karelinovi, „že se specializuji na archeologii asijských a afrických zemí. V Africe teď není do čeho píchnout a tak hned nebude. Rozhodl jsem se pustit se do vykopávek kurhanů, které tu zanechali právě Mongolové. A vy mě teď upozorňujete na kurhan, jaký zrovna potřebuji. To je neobyčejně zajímavé. Váš kurhan je zřejmě někde na dolním toku Volhy, nejspíš ve volgogradské oblasti. Ale to se dá upřesnit.“
„Souhlasíš tedy s hledáním kurhanu?“ zeptal se potěšený Karelin.
„Hledat ho musíme,“ přikývl Kičjov. „A co si myslíte o železném pařezu vy?“
„Zřejmě je to nějaký kovový válec,“ opověděl nerozhodně Kotov.
„No dobře! Ale kde se vzal kovový válec na staré Rusi?“
„To tedy nevím.“
„A ty, Koljo?“
„Já teprv ne.“
„Opravdu?“
Něco v archeologově hlase přinutilo Nikolaje Tichonoviče, aby zpozorněl. Vzpomněl si na výsměšné záblesky v Kičjovových očích a vytušil, že je čeká nějaké překvapení, protože znal dobře svého přítele. Přesto odpověděl co nejklidněji:
„Jak to mohu vědět?“
„No, to máš pravdu.“ Kičjov se odmlčel a začal prsty bubnovat na opěradlo křesla. „Vědět a předpokládat jsou dvě různé věci. Vědět to nemůžeš stejně jako Konstantin Konstantinovič či kdokoliv jiný. Ale předpokládat bys mohl. Ty jsi tedy,“ prohlásil nečekaně, „zanechal úmyslu hledat kouli na dně Atlantského oceánu a pustil ses do hledání železného válce? A to pouhé dva dny po své výzvě k pátrání po kouli. To jsi celý ty.“
Teď už ne náznak, ale otevřený výsměch zazněl v jeho hlase.
„Proč se,“ pokračoval, „matematik a literární vědec tak nadchli pro vykopávky kurhanů? Proč jste mi chtěli společně telefonovat do Moskvy? Řekněte mi otevřeně, drahý Konstantine Konstantinovi či, že jste byl na přednášce Nikolaje Tichonoviče? Že to byl jeho nápad, abyste vypracoval tuhle verzi mongolské pověsti a vypustil z ní všechny zmínky o džinech?“
Věra Pavlovna se rozesmála.
„Tak už si nehrajte na schovávanou,“ řekla. „Je to jasné!“ Vasilij Vasiljevič se také zasmál.
„Že se nestydíš,“ řekl Karelinovi, „dělat ze mě před lidmi takového suchara. Proč by to mě nemohlo chytit stejně jako tebe. Asi mě špatně znáš! Vtip je v tom, přátelé, že to vyprávění dávno znám. A právě z vašeho článku, vážený kolego. Na ten jste zapomněl. Při čtení se mi to vybavilo a postřehl jsem zřejmě záměrné změny. Zbytek jsem si už domyslel.“
„To je zásah!“ řekl vesele Karelin. „Dva jednou ranou.“
„Nevadí, tím líp!“ Kotov se nesmál: „Pak se vás zeptám přímo — můžete a chcete nám pomoci najít stroj času?“
„Jestli chci? A co abychom si promluvili spíš o tom, jak pomůžete vy mně při hledání tajemného válce. Ne stroje času, ale válce. Nemůžeme přece vykládat kompetentním úřadům o strojí času.“
Teď se rozesmál nejen Karelin, ale i Kotov.
„Dobrá, je to jedna jedna!“ řekl Kičjov. „Měli jste právo myslet si o mě totéž, co si já myslím o druhých. A teď k věci.“
Za základnu expedice bylo vybráno na návrh Kičjova město Michajlovka ve volgogradské oblasti.
Za řeku o šířce tisíc loktů, o níž byla v pověsti zmínka, považoval Vasilij Vasiljevič přítok Donu Iloviju.
„Nenechte se mýlit tím, že Ilovija je daleko užší,“ říkal Karelinovi a Kotovovi. „Před osmi sty lety mohla být širší i hlubší než dnes. Podle údajů ve vyprávění dosáhl mongolský oddíl Volhy právě zde, severně od Volgogradu, přibližně v kamyšinském okresu. Mluví se tam o stepích. Michajlovka je ve stepním pásmu. Od Volhy k Ilovije je přibližně jeden den jízdy na koni.“
„A lesy?“ zeptal se Kotov.
„Jsou tu taky, i když nepříliš velké. Ale zase nemůžeme zapomínat, že osm set let je osm set let.“
„A jsou tam kurhany?“
„Spousta. Náš úkol je o to snazší, že hledáme kurhan s železným válcem uvnitř. Díky tomu můžeme ohledat každý podezřelý vršek zvenčí, aniž bychom museli všechny rozkopávat.“
„A co když válec není železný, ale měděný, nebo z jiného nemagnetického materiálu?“
„To nehraje roli. Máme čtyři hledače, které reagují na jakýkoliv kov. Rozdělíme se na čtyři skupiny a prozkoumáme krajinu v poloměru padesáti kilometrů od Michajlovky.“
„Jen do padesáti?“
„To by mělo stačit. Až když nic nenajdeme, zvětšíme poloměr.“
Zorganizování expedice narazilo na velké potíže. Pověst vypadala přece jen spíš jako pohádka než jako historický dokument. Původní záměr — nezmiňovat se o džinech — se nepodařilo dodržet. Museli si od Samarkandu vyžádat původní znění pověsti. A když se Kičjovovi přece podařilo získat souhlas, pak to bylo spíše proto, že víc než pověst zdůrazňoval potřebu osvětlit některé podrobnosti o přípravách Čingischána ke vpádu na Rus. O průzkumu Súbétej- nojona nebylo zatím známo nic jiného, než co se říkalo právě v této pověsti, a Kičjov argumentoval tím, že vykopávky, na kterých on trvá, mohou vnést do této věci jasno bez ohledu na existenci železného pařezu.
Vasilij Vasiljevič měl autoritu a uměl dosáhnout svého.
Expedice byla malá, kromě Kičjova byl v ní jen jeden archeolog, Nikitin, a tak nebyl problém do ní zařadit Karelina a Kotova. Stav byl doplněn ještě o čtyři studenty.
Vyjeli v květnu.
Už cestou seznámil Kičjov Nikitina s Karelinovou myšlenkou a se skutečnými záměry expedice a proti očekávání tento seriózní a hloubavý vědec okamžitě vzplanul stejně jako oni tři.
A co dál
Byli tak netrpěliví a zvědaví, že ani nepřivolali pomoc, a jen sami, s terénními vozidly, vymýtili stromy a rozkopali celý kurhan. Zkrátka pracovali jako diví.
Když konečně odhodili lopaty, podívali se na sebe v údivu, jak mohli jen v osmi, za tak krátký čas, udělat tolik práce.
Paprsky zacházejícího slunce prodírající se listovím zabarvily stroj času do růžová. Stál tam před nimi, záhadný, nepochopitelný a mlčenlivý.
Co je asi uvnitř?
Karelin se z ničeho nic rozesmál.
„Jsme jako děti,“ řekl a pokrčil rameny. „Jako by to nepočkalo do zítřka!“
„Máš pravdu, ale říkáš to trochu pozdě,“ ozval se Vasilij Vasiljevič, který se svalil na trávník a těžce oddechoval. „Kdo z vás je teď ještě schopen zajet do města?“
„Já,“ nabídl se Kotov. „Ale copak se tam nevrátíme všichni?“
„Jestli se ptáte mě,“ odpověděl Kičjov, „tak já raději zůstanu zde.“ Odmlčel se pak dodal: „Kdo ví.“
I když větu nedopověděl, všichni pochopili, co chce říci.
„Já taky zůstanu,“ řekl Nikitin.
„A já rovněž,“ připojil se Karelin.
„V tom případě se sem vrátím,“ řekl Kotov.
„Ne!“ Kičjov vytáhl zápisník a pero. „Odešlete telegramy a ráno počkáte na letišti na ty, které sem povolám. Ukážete jim cestu.“
„Budu tedy muset do Volgogradu?“
„Samozřejmě!“,
Kotov a jeho spolupracovník odjeli.
„V autech si znamenitě odpočineme,“ řekl Vasilij Vasiljevič. „Ale ve spaní se budeme muset střídat. Je nás šest.“
„Stejně je to trochu iluzorní,“ poznamenal Karelin.
„To jistě. Ale já bych si nikdy neodpustil, kdybychom zaspali jejich výstup. Může k tomu dojít kdykoli. Nikdo by nám to ostatně neodpustil. Ode dneška bude válec pod stálým dohledem.“
„Třeba léta?“ zeptal se student Anver.
„Léta, desetiletí, staletí. Tak dlouho, jak bude potřeba.“
„Tak dobře,“ řekl vesele Nikitin. „Pojďte se navečeřet. Nevím jak vy, ale já mám hlad.“
„Byla by legrace,“ řekl Karelin, když se kousek od válce rozhořel oheň a všichni se kolem něho rozsadili, „kdyby cizinci vystoupili z válce zrovna teď. Sedíme si tu u ohně jako v pravěku. V prvním okamžiku by nás mohli považovat za divochy.“ Nikdo na vtip nezabral. „Nechápu jedno,“ pokračoval Nikolaj Tichonovič, „jak se mohl tenhle stroj octnout v Rusku?“
„Vysvětlení musíme hledat v tvé hypotéze,“ ozval se Kičjov: „Tenhle válec není přece jenom stroj času, ale také prostoru.“
„Má hypotéza je na to zatím krátká.“
„A nepovažuješ ji doufám za definitivní.“
„Ovšemže ne.“
„Tak vidíš.“
„Už je pozdě,“ řekl Kičjov, když se najedli. „Kdo bude hlídat první?“
„Hlídat budeme my,“ řekl Anver jménem svých dvou kolegů. „Vy spěte až do rána. A nehádejte se se mnou, soudruhu Kičjove. Zítra musíte být svěží.“
Nález vyvolal obrovský zájem historiků a vzbudil senzaci.
Válec z neznámého kovu nalezený v kurhanu z třináctého století nemohl nevzbudit všeobecný zájem. A jakmile byl publikován Dairův rukopis, mongolské vyprávění a Karelinova hypotéza, svět zachvátilo vzrušení. Poprvé se lidstvo setkalo s důkazem návštěvy z jiného světa. Stroj času se začal měnit z abstraktní představy ve skutečnost.
I když o tom, že je to zrovna stroj času, mnozí silně pochybovali. Představa, že takovýto stroj není během pohybu ani viditelný, ani hmatatelný, byla příliš vžitá. Počátek této představy sahal až někam k Wellsovým fantaziím. Ale ani vědci zabývající se nulovými rozměry si nedovedli představit, že by tentýž předmět mohl být zvenčí nehybný a uvnitř letět časem.
„To není žádný stroj času, ale schránka s materiály o kosmické návštěvě,“ říkali pochybovači. Zastánci tohoto názoru samozřejmě nevěřili ani Dairovu rukopisu, ani mongolské pověsti a označovali je za pohádky, jejichž obsah se náhodou shodoval.
Ale o tom, že válec je mimozemského původu, nepochyboval nikdo. To bylo nad slunce jasnější. Takový kov na zemi neexistoval a nemohl samozřejmě existovat ani v minulosti.
Pokusy získat aspoň zrnko kovu k laboratorním výzkumům skončilo nezdarem. Ani analýza na místě samém nevedla k ničemu. Ani ty nejsilnější kyseliny nezanechávaly na hladkém povrchu válce stopy.
Sotva patrný oválný obrys dveří byl objeven okamžitě, stejně jako malý výstupek, kterým se podle všeobecného mínění daly dveře otevřít.
Otevřít nebo neotvírat?
Cizinci, hosté z jiného světa, mohli být uvnitř. Avšak v tom případě by byli mimo prostor a čas vnímaný lidmi Otevření dveří by bylo aktem pouze zvědavosti a nemělo by s vědeckými cíli nic společného. To říkali jedni.
Druzí zase namítali, že konstruktéři stroje mohli mechanismus zámku jednoduše skrýt, a jestliže tak neučinili a otevírací knoflík je zřetelně patrný, pak se dveře nejen mají, ale i musí otevřít.
Nakonec bylo rozhodnuto dveře otevřít, ale dovnitř nevstupovat.
Místo, kde válec stál, se za ten krátký čas změnilo k nepoznání. V okruhu sto metrů byly vymýceny stromy a získaná plocha byla pečlivě zarovnána a vydlážděna kamennými deskami.
Po bouřlivé diskusi sáhli i na válec a ten teď stál na nízkém soklu jako nějaký pomník.
Nastal den, kdy se měli pokusit otevřít dveře. Veřejnost o tom nebyla předem zpravena, aby se zabránilo návalu zvědavců, a tak tu bylo přítomno jen několik vědců a jeden novinář.
Nikolaji Tichonoviči Karelinovi připadla čest stisknout tlačítko. Jeho jméno se rozletělo do celého světa. Zřídka se stávalo, aby se nějaká hypotéza tak rychle a přesvědčivě potvrdila. Spirála času vlastně už přestala být hypotézou. Uvěřili v ni všichni až na několik odborníků a samotného Karelina.
Nikolaje Tichonoviče mýlil válec. Nemohl se smířit s tím, že stroj času může být viditelný a hmatatelný, a tak začal nakonec pochybovat o tom, že je to opravdu stroj času.
Ten, který by měl nejvíc věřit, se změnil v zarytého skeptika. Své pochybnosti si však nechával pro sebe a tak o nich nikdo nevěděl.
Všechno se mělo vyřešit v den, kdy se válec otevře. Netrpělivě očekávaný den nastal. Dveře se však neotevřely.
„To se dalo čekat,“ řekl klidně Karelin po několika marných pokusech.
Všem bylo jasné, co neúspěch znamená. Schránka určená budoucím lidem by se musela otevřít snadno. A jestliže se neotvírá, pak je to něco jiného. Co?
Odpověď byla nasnadě. Dairův rukopis ani mongolská pověst nelhala a před nimi stojí stroj času, z něhož po určené době vystoupí bohové Atlanťanů, džinové Mongolů či návštěvníci z kosmu podle moderních představ.
Každý obyvatel Země by je byl rád spatřil na vlastní oči.
Kdy k tomu dojde? Odpověď neznali a ani znát nemohli. Mohli jen doufat, že k tomu dojde brzo.
Nebylo však souzeno, aby se toho všichni dožili.
Fantasta
„Nechápu,“ řekla, „proč jsi tak rozčilený. Jako bys jakživ nepřednášel ve vědecké radě.“
Neodpověděl, vstal a s přehnanou pečlivostí vrátil židli přesně na původní místo, pak se obrátil a šel k oknu.
Pozorovala ho s úsměvem. Tohle všechno už dávno znala a byla na to zvyklá. Přesně tak se choval před každým veřejným vystoupením.
Byl mrazivý, jasný, slunečný den.
Upřeně se díval do dálky, kde se na obzoru jen stěží dala tušit štíhlá jehla petropavlovské pevnosti.
Za půldruhé hodiny má být tam na nábřeží Něvy, v dobře známem domě, přímo proti starobylé pevnosti.
Jak to asi dopadne?
Zdálo se mu, že práce, které zasvětil tolik let života, by neměla vyvolat žádné spory a nesouhlas. Vždyť jeho závěry jsou naprosto jasné a nesporné.
Na výsledku dnešního jednání záviselo velice mnoho. Snad nikdy mu na žádné práci tak nezáleželo.
Copak to nechápe? pomyslel si o své ženě.
„Nejde jen o referát,“ řekl, když si uvědomil, že jí vlastně neodpověděl. „Věda je tolerantní a přijme jakoukoli hypotézu, jestliže není příliš fantastická. Tady jde o závěry. Může se stát, že s nimi nebudou souhlasit.“
Vstala a šla za ním k oknu.
„A i kdyby,“ řekla, „nemohu neocenit tvou práci. A to je přece to nejdůležitější.“
Vzdychl. Ne, to pro něho už přestalo být tím nejdůležitějším.
„Nechceš mne pochopit,“ řekl dotčeně. „Práce, myslím její matematická část, bude určitě oceněna, i kdyby se nakonec ukázalo, že je chybná. Copak bylo ve vědě málo chybných teorií a hypotéz? I ty jsou k něčemu dobré. Nějaké zrnko pravdy v nich vždycky je. Ale o to nejde!“ Obrátil se a objal ji kolem ramenou. „Především,“ zvýšil hlas, „musíme hledat. Hledat! A nelitovat práce a nákladů Věc za to stojí. Je tak těžké tohle pochopit?“
Věděla, že to neříká jí, ale pomyslným oponentům.
„Tak se nerozčiluj. Jestli nebudou souhlasit dnes, budou souhlasit zítra. Vědecké rada není poslední instance.“
„Máš asi pravdu,“ řekl. „No nic. Je čas vystoupit na Golgotu.“
„Ještě máme čas. Posaď se a jez. Hlad je špatný rádce. Potřebuješ nabrat síly.“
Sám dobře věděl, že síly bude potřebovat. Referát bude dlouhý a debaty ještě delší.
„Pojedeš se mnou?“ zeptal se nesměle.
Vesele se rozesmála. Takhle se jí ptal pokaždé a pokaždé dostal stejnou odpověď. Věděla, že bude mnohem klidnější, když bude mít v sále aspoň jednoho člověka, který s ním bezpodmínečně soucítí.
„Budiž, tentokrát výjimečně pojedu.“
Ted už se rozesmál i on…
Nikolaj Tichonovič Karelin náležel k těm vědcům, pro které je první a hlavní ctností vědy prošlapávání nových cest. Nedokázal jako někteří jiní omezit se na studium a upřesňování toho, co už bylo objeveno a uznáno. Jeho přitahovalo neznámo.
Přes své mládí — bylo mu teprve třicet dva let — byl už ve vědeckých kruzích dobře znám. Jeho přednášky měly vždy úspěch, získaly mu však přezdívku „fantasta“, kterou vyslovovali spíše s úctou než s posměchem, natolik neočekávané a paradoxní bývaly jeho výzkumy a závěry.
Z matematického hlediska je jeho hypotéza nezranitelná. Nebezpečí však hrozilo z fyzikálního a zvláště z filosofického hlediska. Útok se dal čekat z obou těchto směrů.
Ale ani to by tolik nevzrušovalo a netrápilo Nikolaje Tichonoviče, který už dávno přivykl bouřím a uragánům své nelehké profese objevitele nových zemí. Kritika je obvyklý a zákonitý jev. Je nevyhnutelná a potřebná.
A i kdyby jeho práce byla jen matematická, fyzikální a filosofická, byl by Karelin naprosto klidný. To je všechno prosté a běžné. Přednese novou hypotézu, ostatní ji posoudí, prověří a přezkoumají a pak ji buď přijmou, nebo zamítnou.
Avšak do logiky soudů a vzorců se vloudilo něco nepředvídaného, co nemělo s matematikou, fyzikou a filosofií nic společného. Vloudilo se a pánovitě dožadovalo pozornosti.
Tady se skrývalo čtvrté nebezpečí. A Karelinovi tohle nebezpečí připadalo nejstrašnější. Tři první patřily k jeho vědě, hrozily stejnou měrou jak jemu, tak i všem ostatním jdoucím po téže cestě. Za nesprávnou hypotézu není nikdo souzen.
Ale tady šlo o něco jiného. Bál se, že s jeho závěry nebudou souhlasit a nebudou podporovat jeho záměry. A možná že mu ani nebudou oponovat, ala prostě se mu vysmějí.
Tím skončí jeho sen. Člověk, jemuž třebas jen žertem říkali „fantasta“, musel být velice opatrný a nezavdat příčinu, aby nebyl zařazen mezi fantasty bez uvozovek.
Toto nebezpečí ohrožovalo jeho autoritu.
A přesto Karelin nechtěl ani pomyslet na to, aby z referátu vypustil to „nepředvídané“ a vyhnul se tak riziku. Viděl v tom důkaz své hypotézy a pevně se rozhodl zahrnout je do konečných závěrů.
Ať se stane, co se stát má. Neměl ve zvyku ustupovat.
„Třeba se mi vysmějou hned na začátku,“ řekl.
„To je možné!“ chytla se toho Věra Pavlovna, pro niž manželův myšlenkový pochod nikdy nezůstal tajemstvím.
„Ale pak si to rozmyslí a budou souhlasit.“
Znala jeho záměry. Potřeboval odvahu. Tím spíše, že byl o své pravdě přesvědčen.
Karelin se podíval na hodinky.
„Máme nejvyšší čas,“ řekl.
„Ano, pojedem!“
Podívali se na sebe a usmáli se — on nuceně a ona upřímně a zvesela.
„Zajímalo by mě,“ řekl Nikolaj Tichonovič, „jak se budu vracet — se štítem nebo na štítě?“
„To víš, že se štítem!“
Nález
Lidé, kteří intenzívně intelektuálně pracují, se zřídkakdy uzavírají jen do své profese. Obvykle mívají nějakého koníčka, který nemá s jejich specializaci nic společného. Mozek si vynucuje odpočinek, rozptýlení, změnu činnosti. A jestliže vědec přezírá fyzickou práci nebo sport, stává se nejčastější zálibou zase intelektuální činnost, ale jiné povahy, při níž se zapojují jiná mozková centra, která při jeho základní práci zahálejí.
Takový odpočinek splňuje svůj účel, i když samozřejmě v menší míře než odpočinek fyzický.
Nikolaj Tichonovič k velikému zármutku své ženy, zasloužilé mistryně sportu, necítil nejmenší náklonnost ke sportu. Jemu poskytovala odpočinek jiná věda.
Karelinovým koníčkem byla archeologie.
Vjeho pracovně stála skříň plná všemožných střípků, kousíčků kostí, kamenných i železných úlomků získaných z vykopávek. Většinu z nich mu daroval jeho přítel Vasilij Vasiljevič Kičjov, historik a archeolog. Byly tu však i předměty, které nalezl Karelin osobně. Občas se zúčastňoval Kičjovových výprav jako pomocný dělník.
Věra Pavlovna se k takovýmto cestám stavěla vcelku příznivě. Když už se muž nechce věnovat sportu, tak ať si aspoň občas hodí lopatou.
Avšak zúčastnit se archeologických vykopávek se mu poštěstilo jen zřídka.
Naposledy to bylo před dvěma roky.
Karelin byl tehdy značně vyčerpán po dokončení složité matematické studie a tak mu dopis, který znenadání dostal od Kičjova, přišel právě vhod.
Vasilij Vaslijevič ho zval, aby se s ním vypravil do Egypta.
Vprvním okamžiku se Nikolaj Tichonovič prostě rozesmál. Připadalo mu směšné, že on, obyčejný amatér, má být členem tak seriózní výpravy. Jaký z něho mohou mít užitek? Pak si to však rozmyslel a druhý den odpověděl kladně.
Veškerou zásluhu na tom měla Věra Pavlovna.
Za týden přišlo Karelinovi oficiální vyrozumění, že byl zařazen do Kičjovovy archeologické skupiny jakožto laborant. Zřejmě byly brány v úvahu zkušenosti, které získal při předchozích vykopávkách. Nadzvukové letadlo dopravilo expedici bez mezipřistání na nedávno nové letiště ve Vadí Haifě, skoro pět set kilometrů jižně od assuánské přehrady.
Kičjov, ředitel a vědecký vedoucí výpravy, byl od rána do večera v jednom kole a za dva dny pobytu ve Vadí Haifě ho Karelin sotva zahlédl. Ostatní čtyři členové jejich malého kolektivu byli v Egyptě už nejednou a nejevili zájem o to, co Nikolaje Tichonoviče přitahovalo nejvíc. Musel se sám seznamovat s městem a se starobylým Nilem.
Třetí den ráno odletěla expedice dvěma vrtulníky na vybrané místo — do starobylé oázy Halfaga.
Sovětští egyptologové došil k závěru, že v době dvanácté dynastie, zejména za faraóna Amenhotepa Prvního, už sídliště existovalo, a Kičjovovým úkolem bylo tuto hypotézu ověřit.
Karelina čekalo nové rozčarování. Nebyla to oáza, jak si ji vždy představoval, ale město, sice malé, ale docela uspořádané. Nebydleli ve stanech, ale v pohodlném hotelu, a do práce jezdili v autech.
„Kam jsi mě to zavezl?“ žertoval Nikolaj Tichonovič. „Kdybych to byl věděl, tak jsem sem nejel. Kde máš Egypt, Koljo? Kde je písek a palmy?“
„Písku si ještě užiješ,“ odpovídal Kičjov. „Až, až. Budeš ho mít plné zuby.“
Tam, kde pracovali, bylo písku opravdu dost.
Kičjov vybral místo, kde ještě nikdy nikdo nehledal. Zkušeným okem odhadl, že pokud zde v oné době sídliště opravdu existovalo, pak právě na tomto místě musela stát nekropole, nezbytná v každé staroegyptské osadě.
Začala těžká, namáhavá a nevděčná práce. Obtíže, s nimiž získávali zřídka objevované exponáty, se všem zdály neúměrné, jiné cesty však nebylo.
Kopali od rána do večera, ponořovali se do písečných vrstev, které byly metr po metru pevnější a tvrdší.
Kopalo se současně na třech místech.
Jednu skupinu vedl sám Kičjov a u něho byl Karelin jako laborant.
Jejich skupině se nedařilo. Zatímco ostatní čas od času nacházeli více či méně cenné předměty z různých údobí, Kičjov s Karelinem nacházeli jenom písek.
Avšak konec vše napraví. A byla to právě Kičjovova skupina, která objevila, když ne to co hledali, pak alespoň něco neobyčejně zajímavého.
Byly to zbytky neuvěřitelně staré hrobky.
Že mají před sebou zrovna hrobku, mohl určit jen neobyčejně zkušený archeolog — tak málo z ní zbylo. Několik kamenných úlomků, v nichž se daly jen stěží poznat střípky nádob, menší křížem krážem rozpraskaná mramorová deska a útržky něčeho mezi látkou a pergamenem. Nebylo tu nic, co by vypadalo jako mumie. Avšak Kičjov bez váhání prohlásil:
„Byl tu pohřben obyčejný člověk, žádný boháč. Paraschitové pracovali nedbale a z mumie nic nezbylo. Třetí, mramorová rakev chyběla a patrně tu nebyla ani druhá, cypřišová.“
„Amenhotep První?“ zeptal se Karelin.
„Kdepak,“ odpověděl Vasilij Vasiljevič. „Tenhle člověk žil a zemřel podstatně dřív. Přesně to budeme moci určit až po laboratorních výzkumech. Musíme pečlivě sebrat všechno. Co možná nejopatrněji!“
Kičjov zřejmě přikládal nálezu velký význam, protože přikázal druhému laborantovi, aby Karelinovi pomohl.
„Mohl bych si vzít nějaký malinký úlomek na památku?“ zeptal se Nikolaj Tichonovič, když dlouhá a úmorná práce skončila a když už pečlivě zabalili vše, co našli.
„Ani nápad,“ odpověděl Kičjov. „Je toho příliš málo.“
Ale Karelin si chtěl svou sbírku doplnit stůj co stůj. Vasilij Vasiljevič a druzí dva archeologové došli už teď, před laboratorním zkoumáním k závěru, že hrobka pochází nejméně z pátého či šestého tisíciletí před naším letopočtem. Tak staré exponáty Karelin zatím neměl.
„A co třeba tenhle kámen?“ řekl.
„Prosím!“ odpověděl lhostejně Kičjov, „ten nemá s hrobkou nic společného. A dost možná,“ zasmál se, „že ležel v zemi už před vykopáním hrobky. Je tedy ještě starší. Můžeš být spokojen. Jenže to už není archeologie, ale geologie.“
„To je jedno,“ řekl Karelin, „když mi nic jiného nedáš…“
Kámen byl vápencového původu. Byl dost velký, podlouhlý a velice pevný. Karelinovi se nepodařilo jej rozbít a musil jej vzít vcelku.
„Dám na něj nálepku, že pochází z hrobky,“ řekl. „Byl v ní přece nalezen.“
„Tvá sbírka není oficiální — tak ti to projde!“ rozesmál se Kičjov.
Práce trvaly ještě asi čtrnáct dní. Důkazy, že zde v dobách dvanácté dynastie existovalo sídliště, nenalezli. Zato se zjistilo, že zde staří Egypťané žili už mnohem dřív. Výprava se vrátila do SSSR.
Kámen zaujal své místo ve skříni a Karelin na něj brzo zapomněl.
Při jednom setkání mu Kičjov sdělil, že laboratorní průzkum prokázal, že hrobka je ještě starší, než předpokládali.
„Je stará nejméně dvanáct tisíc let,“ prohlásil Vasilij Vasiljevič. „To je velice zajímavé a dokazuje to, že zvyk mumifikovat mrtvé existoval už tehdy. Není to ostatně nic nového.“
Karelin připsal na nálepku: „Stáří: dvanáct tisíc let,“ a znovu na kámen zapomněl.
Vzpomněl si na něj za rok, a nejen vzpomněl.
K objevům velice často dochází díky náhodě. A tajemství starého kamene bylo odhaleno docela náhodou.
Karelinovi se stěhovali do nového bytu. Nikolaj Tichonovič osobně zabalil své archeologické poklady do koše. Z obavy, aby těžký kámen nepoškodil křehké střípky, dal ho docela dospodu.
A tak když vlekli těžký koš do sedmého poschodí, kámen zabalený v kusu látky protrhl dno a spadl na schody. Jak se tak koulel, dostal se ke kraji schodiště a sletěl z výšky sedmého poschodí.
Vylekaný Nikolaj Tichonovič seběhl dolů. Kámen mohl na někoho spadnout a vážil nejméně čtyři kila.
Naštěstí vše dobře dopadlo a kámen nikoho neuhodil.
Nikolaj Tichonovič za neustálého nadávání na vlastní adresu vynesl kámen do bytu a položil do kouta.
„Jak můžeš být tak neopatrný,“ poznamenala Věra Pavlovna.
„Copak jsem to mohl vědět?“ zavrčel Karelin. „Koš vypadá pevně.“
Nemohl mít ani potuchy o tom, jaké překvapení ho čeká.
Pád z dvaceti metrů učinil to, co se Karelinovi v Egyptě pomocí geologického kladívka nepodařilo — kámen se rozštípl.
Přesněji, odštíply se a odpadly vnější vrstvy, které se na kameni za tisíciletí usadily. Když Karelin rozbalil svůj exponát, aby jej uložil do skříně, měl před sebou pravidelnou, pravoúhlou desku.
Nikolaji Tichonovičovi bylo jasné, že kámen vyhrabaný z prastaré hrobky nese všechny znaky opracování lidskou rukou a že se tudíž neobjevil v hrobce náhodou, jak tvrdil Kičjov.
Pochopil, že nemá právo si podobný nález ponechat a poslal hned Vasiliji Vasiljevičovi telegram. Až do jeho příjezdu ležela kamenná destička na psacím stole a Karelin se jí neodvážil ani dotknout.
Kičjov svému příteli hned neuvěřil a nejdřív mu telefonoval. Teprve když mu Karelin vše podrobně vyprávěl a ukazoval, co se z kamene vyklubalo, přihnal se Vasilij Vasiljevič do Leningradu.
„Kdo by si to pomyslel“ řekl vzrušeně, když si prohlédl kámen, držel jej, jako by byl z křišťálu. „To je štěstí!“
„A mám po exponátu,“ zažertoval Karelin.
„To víš, ten patří do muzea a ne do soukromé sbírky.“
„Co to vlastně je?“
„Těžko říci. Zatím se nikdy nic takového v egyptských hrobkách nenašlo. Je to výjimečně zajímavé!“
Kámen se zdál jednolitý. Kičjova stejně jako Karelina ani ve snu nenapadlo, že by v něm mohlo něco být.
O tom, co se dělo dál, se Nikolaj Tichonovič dozvěděl od Kičjova za čtrnáct dní v Moskvě.
„Nejdřív,“ vyprávěl Vasilij Vasiljevič, „jsme objevili šev. Ukázalo se, že se deska skládá ze dvou částí, které jsou něčím slepené. Čím, to se zjistit nepodařilo. Zatím se to nepodařilo,“
opravil se. „Už se na tom pracuje. A uvnitř ležel pevně svinutý rukopis psaný tak starým jazykem, že se ho jen stěží podařilo dešifrovat. Vždyť je starý dvanáct tisíc let. Egypt v našem slova smyslu tehdy ještě neexistoval!“
„Přeložili jste ho?“
„Ano, samozřejmě! je to jakási pohádka o návštěvě Atlantidy. Proč ji tak pečlivě zabalili a uložili vedle mumie, to nevíme. Nejspíš to byl rozmar člověka, jehož pozůstatky jsme našli. V pozdějších dobách kladli obvykle na hrudi mumie citáty z Knihy mrtvých.“
„A není ten rukopis důkazem o existenci Atlantidy?“
Kičjov se rozesmál.
„O nic víc, než kterákoliv jiná pohádka,“ odpověděl. „Nás ani tolik nezajímá obsah rukopisu, jako to, na čem je napsán. Není to papyrus a samozřejmě ani pergamen.“
„A co je to tedy?“
„To zatím nevíme.“
„To bych tedy rád věděl,“ řekl Karelin, „kde se vzala před dvanácti tisíci lety myšlenka o Atlantidě?“
„Tahle legenda je neobyčejně stará. Ostatně autor rukopisu nemluví o Atlantidě Říká jí země Moorova.“
„Co je to Moor?“
„To slovo neznáme. Zřejmě si ho autor vymyslel.“
„Proč tedy říkáš, že jde o Atlantidu?“
„Přečti si to a uvidíš.“
„Ty máš kopii?“ zeptal se Karelin.
„Nechal jsem ji pro tebe udělat, myslel jsem, že se rád seznámíš s fantastikou starého Egypta.“
„Díky za pozornost.“
„Ten rukopis jsme získali tvou zásluhou.“
„Spíše zásluhou vadného koše.“
Karelin si přečetl překlad. Byl udělán zřejmě „technicky“ a z literárního hlediska se mu nedalo říkat ani hrubý překlad. Bylo to jen vyprávění obsahu a nic víc. Překladatel zřejmě nebral práci vážně, protože mu stará pohádka nepřipadala ničím pozoruhodná.
Ale Nikolaj Tichonovič byl jiného názoru.
„To je typické pro předpojatého vědce,“ řekl ženě. „To chce nový překlad.“
„Do toho se asi sotva bude někomu chtít,“ poznamenala Věra Pavlovna.
„Znám člověka, který to pro mne udělá.“
Získat originál rukopisu se Karelinovi nepodařilo. Po laboratorních zkouškách ho dali do muzea. Ale Vasilij Vasiljevič se projevil jako dobrý přítel a s jeho pomocí získal Nikolaj Tichonovič znamenitou fotokopii.
Karelinův spolužák, známý egyptolog a znalec starých egyptských nářečí Safjanov, byl ochoten pořídit nový překlad.
„Jsem docela rád,“ řekl, „takhle staré znaky se hned tak nevidí.“
Spirála času
„Měl jsi pravdu,“ prohlásil Safjanov, když odevzdával Karelinovi svou práci. „V prvním překladu jsou vynechány některé, podle mého názoru velice podstatné, podrobnosti. Udělal jsem přesný překlad. Samozřejmě jen hrubý. Vystihnout autorův jazyk se mi nepodařilo. Ala to snad nebude třeba. Ve starém Egyptě se mluvilo a psalo tak, že by to teď nikdo nechápal. Každé slovy by potřebovalo vysvětlivky. Je to přece jen přílišný časový rozdíl. Všechno bylo tehdy jiné — jazyk, představy, víra. Musel jsem dokonce změnit jména bohů na známější jména z pozdější historie Egypta. Ale za přesnost smyslu každé věty ručím.“
„A o to taky jde,“ řekl Karelin. „Tisíceré díky!“
„Není zač. Moc mě to bavilo. Rukopis vrhá světlo na některé podrobnosti z dějin předhistorického Egypta a na jeho styky s Atlantidou. O tom, že jde právě o Atlantidu, není pochyby. Sám děj příběhu je sice zajímavý, ale nepravděpodobný. Co chceš s tou pohádkou podniknout?“
„Sám ještě nevím,“ odpověděl Karelin.
Když však tohle Nikolaj Tichonovič říkal, lhal. Věděl už, nač bude staroegyptskou pohádku potřebovat, ale nechtěl o tom mluvit předčasně.
Obsah rukopisu se neuvěřitelně shodoval se závěry hypotézy, na které pracoval. A to právě bylo to „nepředvídané“, co se vloudilo do jeho čistě matematické práce a co z Karelina udělalo historika.
Sál s bílými stěnami z umělé hmoty, kde se dnes konalo zasedání vědecké rady, neměl okna a byl osvětlován měkkým, namodralým světlem luminiscenčních lamp ukrytých za římsou vysokého stropu.
Vzduch ohřívaný klimatizačním zařízením sotva znatelně voněl jehličím.
Většinu obecenstva tvořila mládež. Studenti matematiky a mladí vědci zaplnili amfiteátr do posledního místečka, přilákáni jako vždy jménem Karelin a neobvyklým, něco nového slibujícím názvem referátu.
Během asi hodinové úvodní řeči panovalo v sále pozorné ticho.
Pak Karelin odložil křídu.
Ohromná černá tabule byla odshora až dolů pokryta rovnicemi a vzorci. Docela dole, dvakrát podtržená, stála osamoceně výsledná funkce.
Všechny pohledy byly upřeny k ní.
Teprve teď, když se pod rukou řečníka zabělala na tabuli řada známých číslic a symbolů, pochopili posluchači, co znamená název přednášky, který je udivil — spirála času.
Karelin si otřel ruce a vrátil se k řečnickému pultu.
„Tedy,“ řekl klidně, „viděli jste všichni, jak jsem dospěl k rovnici spirály. Mohli jste sledovat mé závěry a kontrolovat všechny výpočty, které jsem psal na tabuli. Ty, kteří to nedělali, ujišťuji, že matematické chyby tu nejsou. Jestliže je správný výchozí předpoklad, pak nutně dojdeme k této rovnici. Ale jak jste si jistě všimli, rovnice má přebytečný člen, čímž se také liší od obyčejné rovnice spirály. Je to součinitel s, který stojí na konci. Co nám říká součinitel s? To, že z matematického hlediska čas neplyne po přímce, ale ve spirále, že se do budoucnosti jako by zavrtává nekonečnými spirálami, které hmotně neexistují. Známé hypotézy o rozpínajícím se nebo pulsujícím vesmíru nám pomohou pochopit tuhle myšlenku.
Spirála času je neoddělitelnou součástí prostoru a hmoty. A jestliže o ní mluvím, pak jen v tom smyslu, jak se mluví o čase vůbec.“
Karelin se odmlčel, a jako by se náhle rozhodl, pokračoval jiným tónem:
„A teď přecházím k části přednášky, která je pro mne nejobtížnější. To, co jste až dosud slyšeli, byla běžná matematika aplikovaná na neobvyklou hypotézu. Teď vás požádám, abyste se přenesli do oblasti filosofie a abyste má slova chápali právě ve filosofickém smyslu. Všechno, co bude následovat, chápejte toliko spekulativně. Člověk žije v čase. Našemu vědomí připadá čas přímočarý. Včera — dnes — zítra. Přímá linka. Vidím, že někteří mají námitky. Pravda, linie včera — dnes — zítra může být zakřivená, může být právě závitem spirály. Zkoumejme však dobu života jednotlivce i celého lidstva jako přímku, podtrhuji — v tomtéž smyslu, v němž jsem právě mluvil o čase jako takovém. Takový předpoklad vede k zajímavým závěrům. Přímka vycházející z ohniska spirály protíná její' závity…“
Hluk v sále přinutil Karelina přerušit referát. Hlučeli samozřejmě studenti. Ne však jenom oni. I členové rady se o něčem mezi sebou dohadovali. O čem, nemohl Karelin v hluku ostatních hlasů rozeznat.
Hluk se postupně ztišil.
„Mám velkou radost,“ řekl Nikolaj Tichonovič, „že jste mou myšlenku pochopili dřív, než jsem ji stačil dopovědět. Někdy mi říkají fantasta. Věnovali jsme se teď společně víc než hodinu přísné vědě. Nebude na tom nic špatného, když si teď pro změnu trochu zafantazírujeme. Už proto, že vás chci na konci své přednášky seznámit s dokumentem, který dává tušit, že tu ani nejde o nějakou fantastiku, ale jen o dosud nepoznanou skutečnost. Ano, pochopili jste správně! Přímka času protínající závity spirály téhož času vede k závěru, že je možná existence stroje času.“ Opět na okamžik to v sále zašumělo a zase nastalo ticho.
„Na vzdálenost mezi závity spirály můžeme pohlížet jako na něco, kde čas vůbec neexistuje. Závity spirály, jak se dá snadno vyčíst ze vzorců, které jsem napsal, jsou od sebe navzájem nekonečně daleko a přitom současně těsně u sebe. Koeficient, který
tuto zvláštnost podmiňuje, je veličina proměnná a nebude snad příliš odvážné tvrdit, že je nejen proměnná, ale také závislá. Vztah mezi časem, jak já ho chápu, a mezi prostorem je zřejmý, ale o tom teď mluvit nebudu. Řeknu jen, že když soudobá věda připouští existenci nulového prostoru, v němž žádný prostor není, pak nemá nejmenší důvody nepřiznat stejné vlastnosti i času. A závěr může být jen jeden. Až lidstvo najde způsob přepravy v nulovém prostoru, octne se nevyhnutelně i v nulovém čase. Jinak řečeno, nezmizí jen prostor, který je třeba překonat, ale i čas, který by bylo třeba věnovat třeba na cestu do sousední galaxie. Člověk si přestane dělat starosti s všelijakými kosmickými loděmi, subsvětelnými rychlostmi a podobně a dosáhne libovolného bodu vesmíru bez zbytečné ztráty času. Počkejte, ještě jsem neskončil. Máme důvody předpokládat, že takovýto stroj prostoru a času byl už kdesi vytvořen a použit k cestě z jakéhosi, pro nás neznámého bodu vesmíru sem k nám, na Zem. A to je to, s čím jsem slíbil, že vás seznámím. A jestliže dovolíte.“ Předseda rady zdvořile odpověděl:
„Jestliže to považujete za potřebné, pak nemůžeme nic namítat.“
„Děkuji,“ řekl Karelin. „Ano, považuji to za potřebné, ba dokonce za nutné. Ale dříve než vám přečtu překlad starého rukopisu,“ obrátil se znovu k obecenstvu, „musím vás seznámit s historií tohoto dokumentu.“ Karelin stručně vyprávěl o Kičjovově egyptské expedici a nálezu kamenného pouzdra. „Upozorňuji vás, že značná část rukopisu chybí; přes hermetičnost uzavření čas některé věty setřel. Druhá polovina je v důsledku toho takřka nesrozumitelná. Ale já vám přečtu všechno.“
Dairův rukopis
Čas se naplnil!
Každému jednou přijde jeho čas, někomu dříve, jinému později.
Ted'je řada na mně.
Já — Dair, syn chaochity Ramsuna, věrného služebníka Honsova, který za mé nepřítomnosti odešel na pole Osirisova — se chystám následovat svého otce.
Jsem připraven.
Srdce mé si žádá spánek a unavené tělo dychtí po klidu hrobky.
Mé oči spatřily mnohé a mnohé jsem za dlouhá léta zakusil.
Dvakrát mi milost Osirisova zázrakem uchovala život. Bud požehnán veliký Osiris i zářný Ra, který mi na sklonku mých dní ukázal cestu do vlasti.
Vcizí, daleké zemi jsem bezpočtukrát spatřil, jak zářný bůh vychází nad světem a stále znovu připomíná synu Ramsunovu: vrat se do země svých předků! Do země Takém!
Já pomatenec. Dlouhá léta jsem neposlouchal hlas svého boha a má nesmrtelná Ka málem pozbyla stravy na polích Osirisových.
To se však nestalo.
Můj otec Ramsun uprosil asi Honsu, jemuž celý život věrně sloužil, Honsu se přimluvil u Osirise a Osiris uchránil syna Ramsunova před takovým údělem.
A ted přišel čas!
Vzemi Moorově, mezi rudými lidmi, jsem viděl něco, co by moji příbuzní a přátelé považovali za stařecké tlachy…
Viděl jsem věcí velkolepé a podivné, pro které lidskýjazyk nemá slov.
Musím zapsat všechno, aby se Ramsun, otec můj, dozvěděl, co spatřiljeho syn.
Ramsun ví, proč jeho syn Dair opustil zemi Ta-kem. Ví i co přinutilo Daira pobývat v zemi Moorově tak dlouho, dokud čas nevyhladil z myslí lidí věci minulé, dokud se nezapomnělo na dávný skutek.
Ale dost už o tom!
Měli tváře bílé, že se podobaly nejčistšímu oblaku. A šat jejich byl modrý jak nebe.
Celé město Voana, celá země Moorova se jich bála. Nebyli to lidé a jejich božská síla se projevovala často a zázračně. Dovedli mluvit s každým člověkem jeho řečí, jako by znali všechny jazyky světa.
I se mnou mluvil jeden z nich jazykem Ta-kem.
Poprvé se objevili v zahradě velekněze země Moorovy. Vyšli ze země, jak jsem se později dozvěděl, z podzemní skrýše, o níž nikdo nikdy neslyšel nejen ted, ale ani v dávných dobách země Moorovy.
A tam se také po nějakém čase vrátili, jejich úkryt, jak přikázali, byl znovu zasypán zemí.
Pověsti prosakují jak voda, a tak se ve městě Voana začalo povídat, že neodešli pod zem proto, aby zemřeli, ale aby mohli žít jinde a s jinými lidmi.
To pravili oni sami. Byli to samozřejmě bohové!
Podivné byly jejich tváře a podivný byl i jejich šat. Nikdo na celé zemi se jím nepodobal.
Dokázali beze zbraně a na dálku zabít člověka. Tak zabili ženu, kterou měli knězi spálit v posvátném ohni, protože zešílela.
Vyprávěl to kněz, musí to být tedy pravda. Kněz to viděl na vlastní oči.
Přinesli s sebou nepochopitelnou a hrozivou černou kouli, která vzplanula na střeše domu veleknězova a svítila jako slunce.
Když pak odešli, koule po nich zůstala, i byla poté vhozena do velikého moře omývajícího břehy země Moorovy. Tam leží dodnes…
Bílý bůh mě spatřil a zastavil.
„Kdo jsi? “ zeptal se jazykem Ta-kem. „Máš tvář jinou než lidé země Moorovy. Ikůži nemáš tak rudou. “
„Pane! “ odpověděl jsem, protože tak se v zemi Moorově slušelo oslovovat výše postavené. „Jsem vskutku zjiné země. “
„Je tvá země daleko?“ zeptal se bůh. „Mnoho dní plavby, pane. “
„Neříkej mi pane, “ řekl bůh. „Jsem člověk jako ty. Všichni lidé si jsou rovni. Všichni jsou dětmi jediného otce Slunce. “ Neopovážiljsem se boha neuposlechnout.
„Jsem rád,“ odpověděl jsem, „že si říkáš syn Slunce. V zemi Moorově neuznávajíRa za boha. “
„Nepochopil jsi mne “ řekl. „Slunce není bůh. Ale lidé, ať žijí kdekoliv na zemi, vděčí za svůj život Slunci, a proto jsou jeho dětmi. “ Jeho slova byla mlhavá. Ra dal lidem život a Ra není bůh — to řekl. „Můj rozum nedokáže pochopit tvá slova, “ řekl jsem.
Měli zvláštní oči. Když je zavřeli, podobali se očím ostatních lidí, ale někdy se ohromně zvětšily a zakulatily. A pak už nevypadaly jako lidské oči.
„Jdi! “ řekl bůh. „Zapamatuj si, cos slyšel, a řekni to jiným. Když ne ty, pak tvé děti či vnukové pochopí má slova. “
Byl jsem rád, že mohu odejít. Člověk nemůže dlouho hovořit s bohem a zůstat naživu.
On však byl bohem, synem Raovým, a uchoval mi život.
Když jsem od něho odešel, řekl jsem si: Proč se mnou mluvil jazykem Ta-kem, kdyžještě nevěděl, že jsem z té země?
Tu záhadu ať vyřeší ten, kdo je obdařen větší moudrostí nežjá..
Odešli a já si myslel, že nic zázračnějšího v životě už nespatřím.
Jak jsem se mýlil!
Spatřil jsem něco, o čem sám někdy myslím, že to byl jen sen, který mě navštívil v noci.
Lidé, dokonce i ti, jejichž čela jsou pokryta vráskami moudrostí, považují mé vyprávění za nesmysl. A někteří otevřeně říkají, že jsem blázen.
Bydleli v domě velekněze.
V zemi Moorově počítají čas na měsíce. Žili tu tři měsíce. A pak odešli. Odešli tam, odkud přišli, tedy pod zem. A proto je mnozí považovali za bohy zla. Bohové zla žijí pod zemí — to ví každý. Mluvil jsem s bohem krátce a jedině jeho milostí jsem zůstal živ Velekněz mluvil se čtyřmi bohy často a mnoho.
Podivné a nevysvětlitelné!
Nelze často mluvit s bohy a žít s nimi vjednom domě!.
Já, Dair, jakožto syn chaochity jsem znal všechna tajemství balzamování. To mi dávalo prostředky k obživě v zemi Moorově, kde jsem byl nucen žít dlouhá léta. Byl jsem nejlepším svého oboru ve městě Voana.
A já blázen souhlasil. Cožpakjsem mohl vědět…
Nikdo nechce věřit mým slovům.
Přátelé a příbuzní mě prohlásili za pomatence. Ať jde tedy mé pravdivé vyprávění se mnou na pole Osirisovo a ať si je přečte můj otec a moji předkové…
Pravda zůstane pravdou, i když jí lidé nevěří.
Viděl jsem bohy a viděl jsem, co se stalo s člověkem, který žil s bohy pod jednou střechou a často s nimi mluvil.
Každý ví, že země Moorova a jiné země obydlené týmiž rudými lidmi ovládají celý svět. Ale ne každý ví, že jejich mrav a jejich bohové jsou jiní než u ostatních národů světa. Ale je tomu tak!
V zemi Moorově neuznávají bohy země Ta-kem a neuctívají je. Stejně jako u nás však mají ve zvyku balzamovat mrtvé, i když jejich obřadyjsou jiné…
Člověk, který zažil to co já a zůstal přitom normální, nemůže být přece šílený.
A přece tomu tak bylo.
Můj nůž byl ostrý a ruka pevná!
Jestliže mi toho dne zůstal rozum zachován, jak jsem ho mohl ztratit později?.
Dávno jsem se rozhodl, že se vrátím do vlasti. To, proč jsem byl nucen utéci ze země Ta-kem, bylo zapomenuto a hanba vyhnanství už mi nehrozila, jak mi řekl mistr plachtař Nejres, který přijel do země Moorovy a potkal mne na ulici. Znal jsem jeho otce a věděl jsem, že byl přítelem mého.
Tehdy jsem se rozhodl.
Příliš mnoho jsem viděl v zemi Moorově. A mluvit se o tom dalo jedině co nejdál od chrámů Moorových.
Seth mi popletl hlavu. Touha dát veleknězi najevo, že znám tajemství jeho bratra, byla silnější.
Doběhl jsem na Nejresovu loď. Věděl jsem, že mám v patách smrt.
Nepamatuji se, co jsem Nejresovi řekl. Přesto mě ukryl a já nevylezl, dokud břehy země Moorovy nezmizely z dohledu…
Tohle tedy potkalo mne, Daira, syna Ramsunova. Chtěl jsem, aby o tom věděli všichni. Daleká je cesta na východ! A dokud jsme neprojeli úzkými vraty do moře omývajícího břehy Ta-kem, věřil jsem, že mi budou naslouchat.
Ale lidé Ta-kem odmítli má slova. Prohlásili mne za blázna.
Předám pravdu svým předkům!
Nikolaj Tichonovič Karelin pečlivě složil listy překladu a pohlédl na posluchače se skrytými obavami.
Nikdo se však nesmál. Bylo vidět, že vyprávění zanechalo dojem.
„Fotokopii rukopisu mám v aktovce,“ řekl Karelin. „Mohu ji ukázat zájemcům, ale až po přednášce. Tohle tedy napsal Egypťan v desátém tisíciletí před naším letopočtem a my to objevili mezi pozůstatky z jeho hrobky. Prý je to pohádka, či fantazie, prostě cokoli, jen ne pravda. A není se co divit. I já bych byl stejně skeptický nebýt práce na mé hypotéze. Podivná shoda mě nakonec vedla k přesvědčení, že Dairův rukopis je od počátku do konce pravdivý. Rád bych o tom přesvědčil i vás. Naneštěstí se rukopis nedochoval celý. Zůstává nám utajeno něco zřejmě velice zajímavého. Ale i z toho, co máme, se dají dělat závěry.
Všimněme si některých nápadných podrobností, o kterých Dair píše. A nezapomínejme přitom, že rukopis byl napsán před dvanácti tisíci lety, což je zjištěno přesně.
Ptám se vás, zda si mohl Dair vymyslet slova domnělého boha o tom, že lidé vděčí za svůj život Slunci, to jest centrálnímu nebeskému tělesu té které planetární soustavy? Ani před tisíci lety nemohlo nikoho něco takového napadnout. To je značně vysoký stupeň vědomostí.
Druhá podrobnost. Bohové zabili ženu, kterou chtěli kněží zaživa upálit, na dálku a bez zbraně. O čem to svědčí? Za prvé o tom,
že tito bohové měli silně vyvinutý smysl pro lidskost a humanitu. Za druhé, že znali účinek biotoků a využívali je tak dokonale, že dokázali paralyzovat životní centra a vyvolat smrt.
Třetí podrobnost těsně souvisí s druhou — je to schopnost bohů mluvit s každým jeho jazykem, je naprosto zřejmé, že jde o přenášení myšlenkových obrazů a představ přímo do mozku spolubesedníka. Jedině tím se dá vysvětlit, že bůh promluvil na Daira zdánlivě jeho jazykem dřív, než vůbec zjistil, že Dair je Egypťan. Bohovi bylo zcela lhostejno, jakým, jazykem ten či onen člověk mluví — jemu by rozuměl každý a každý slyšel jeho slova ve své mateřštině. To je telepatie, přenášení myšlenek na dálku! Mohl si Dair něco takového vymyslet? Samozřejmě nikoli!
Závěr je jasný. Dair píše o věcech, o nichž ani on, ani jeho současníci nemohli mít nejmenší tušení. A to znamená, že píše pravdu!
No, a jestliže budeme předpokládat, že rukopis je pravdivý, můžeme dojít jen k jedinému závěru. Na území Atlantidy se před dvanácti tisíci lety setkali pozemšťané s lidmi jiného světa“.
Souhlasný potlesk Karelinovi dokázal, že jeho závěry byly přijaty příznivě. K obecenstvu se dokonce připojilo pět členů rady.
„Jsem rád, že jsme téhož názoru,“ pokračoval Nikolaj Tichonovič. „Podívejme se teď, co plyne z faktu kosmické návštěvy. Kosmická loď je jev, který nemůže zůstat bez povšimnutí. Dair se o kosmické lodi nezmiňuje. Píše, že cizinci vyšli ze země, z podzemní skrýše, jinak řečeno z komory, o níž neměl nikdo v zemi Moorově ani tušení. Copak tohle nevnukne myšlenku o stroji prostoru a času? Potvrzuje to i skutečnost, že po tříměsíčním pobytu na povrchu země odešli znovu pod zem, aby žili jinde a s jinými lidmi. A přikázali stroj zasypat zemí, jako by se chtěli dát zaživa pohřbít. Ale ve skutečnosti se prostě vydali zpátky, protože se přesvědčili, že lidé na Zemi nejsou ještě zralí ke kontaktu dvou světů.
Naskýtá se otázka, proč po sobě cizinci zanechali černou kouli, která měla schopnost svítit jako elektrická lampa? Proto, aby lidé na jejich návštěvu nezapomněli. Zřejmě černá koule nebyla jen osvětlovací těleso, ale ještě cosi jiného. Kdyby se dochovaly materiály o Atlantidě, našli bychom v nich nepochybně zmínky o cizincích. Atlantida však zmizela a s ní i všechny její archivy. Zůstala jen černá koule!
Ne, nepřeřekl jsem se! Černá koule dosud existuje. Nemohlo ji zničit nic, ani katastrofa Atlantidy. Černá koule, to je zpráva adresovaná ne obyvatelům Atlantidy, ale budoucím pokolením, která jí dokáží pochopit. Tato zpráva je adresována nám!“
Znovu potlesk a souhlasný šum v sále.
„Končím! Jestliže se chceme přesvědčit o návštěvě z jiného světa, jestliže chceme zvědět, kdy se chtějí objevit podruhé, musíme najít kouli na dně Atlantického oceánu. Je to těžké, myslím však, že možné!“ Karelin se odmlčel, pak dodal jiným tónem:
„A teď jsem připraven odpovídat na vaše dotazy.“
Nečekaná událost
Karelinovi se vrátili domů pěšky. Byl tak krásný večer, že se jim nechtělo jet metrem. Mráz trochu štípal, ale bylo úplné bezvětří.
Měli to daleko, ale Věra Pavlovna na vzdálenost nehleděla a často nutila muže k procházkám. Kabinetnímu vědci to mohlo podle jejího názoru jen prospět.
Dnes nemusela Nikolaje Tichonoviče ani přemlouvat. Šel úplně mechanicky, ani si nevšiml, že už dávno přešli několik stanic metra.
Karelin těžce prožíval neúspěch.
Ne, nikdo se mu nevysmíval. Fantastická část jeho přednášky byla přijata stejně jako základní s pochopením a vážností. Jeden člen rady, ten, co právě předsedal, ve svém projevu dokonce prohlásil, že starobylý rukopis zaslouží soustředěnou pozornost, a to zvláště proto, že v něm je mnoho shod, které se při stáří dokumentu dají těžko vysvětlit.
Avšak Karelinův sen o hledání černé koule se zhroutil, a to zřejmě definitivně. Názor všech přítomných členů rady i obecenstva, že hledání koule je absolutně beznadějné, byl tak jednomyslný, že Karelin nakonec musel souhlasit.
Souhlasil s těžkým srdcem.
Bylo mu jasné, že rozsudek je definitivní a že, jak říkali kdysi právníci, „proti němu není odvolání“. Sotva by se našli lidé ochotní
hledat, ne snad jehlu v kupce sena, ale maličkou kouli hozenou do oceánu před dvanácti tisíciletími neznámo kde.
A Nikolaje Tichonoviče teď mrzelo, že on s tímhle návrhem docela vážně přišel.
Věra Pavlovna mlčela. Věděla, nač její muž asi mysli a co prožívá, ale považovala všechny řeči za zbytečné. Byla ráda, že v zásadě s Nikolajem Tichonovičem všichni souhlasili. Vztah starobylé legendy k přednesené hypotéze byl všeobecně uznán a stane se nepochybně podkladem dlouhé a podnětné diskuse.
„Vlastně je všechno v pořádku“ řekla, když po třech hodinách konečně došli před dům.
Neodpověděl.
Telefon zazvonil hned, jak vešli do bytu.
Karelin mechanicky stiskl tlačítko. Za chvíli by to už neudělal, protože neměl nejmenší chuť se s kýmkoliv vybavovat.
Uviděl naprosto neznámého staršího muže, s lebkou holou jak koleno. Plné rty, malinká jakoby přimhouřená očka dodávala jeho obličeji dobromyslný a snad trochu výsměšný výraz. Zdálo se, že vlastník takového obličeje by měl mluvit vysokým tenorem.
Ozval se však sytý bas.
„Konečně! Už vám volám počtvrté.“
„Ano, já vím,“ odpověděl bezmyšlenkovitě Karelin.
Oči neznámého se ještě více zúžily.
„Nechtěl jste to vzít, že?“ zeptal se šibalsky. „Tak si nedělejte násilí, mohu zavolat zítra.“
„Ne, to ne,“ řekl Karelin. „Právě jsem přišel. Ale zvonění se ozvalo okamžitě, a tak mě nevím proč napadlo, že to není poprvé.“
„To je intuice!“ prohlásil neznámý. „Vidím ostatně, že mluvíte pravdu. Víte co? Svlékněte se! Proč stát u telefonu v kožichu a čepici. To, co vám chci říct, vás bude docela určitě zajímat, za to ručím. Dobrý den, Věro Pavlovno!“
Poslední slova patřila Karelinové, která si už svlékla kabát a teď přišla k telefonu. „Jak to, že znáte mé jméno?“ zeptala se s úsměvem, „Jsem starý fanoušek. Abych neznal okrasu a pýchu leningradského basketbalu. Obdivoval jsem vás už před pěti lety.“
Karelin se vrátil.
„Prosím,“ řekl.
„Neposadíte se?“ navrhl neznámý. „Sedím v, křesle a mám nepříjemný pocit, když oba stojíte.“
Věru Pavlovnu napadlo, že se tenhle veselý člověk objevil právě vhod. Snad odvede Nikolaje Tichonoviče od neveselých úvah a rozptýlí jeho špatnou náladu. Karelin se snadno poddával skleslosti, ale stejně snadno se vracel do normálních kolejí. Cizí dobrá nálada na něho působila nakažlivě.
Oba si přitáhli židle a posadili se.
„Tak je to lepší,“ řekl neznámý. „Měl bych se představit. Já vás znám a vy mě ne. Jmenuji se Kotov. Konstantin Konstantinovi č. Jsem literární vědec. Zabývám se studiem folklóru různých národů. V tom jsem kapacita!“
Zasmál se a membrána telefonu zazněla nejhlubším tónem.
Karelin se mimoděk také zasmál. Kotovův smích byl velmi nakažlivý. I když na malé okrouhlé obrazovce viděli jenom tvář, zdálo se jim, že to musí být malý tlouštík.
Později se to potvrdilo. Když se s Kotovem seznámili osobně, měli dojem, že je to živá koule. V zevnějšku se nespletli. Mýlili se však v povaze. Kotov nebyl veselý člověk. Smál se zřídkakdy a jakoby nerad. Často se zamyslel a ztrácel nit rozhovoru, čímž trochu připomínal samotného Nikolaje Tichonoviče.
Měli pocit, že veselý tón, v jakém s nimi Kotov hovořil, je mu vlastní. Mnohem později se však Věře Pavlovně svěřil, že tento tón nasadil úmyslně, protože chápal, jak asi Karelinovi je. Charakteristickým rysem povahy Konstantina Konstantinoviče byla taktnost a také neomylná taktičnost.
Teď však ještě Kotova neznali.
Karelin viditelně ožil.
„A co nám tedy poví kapacita ve folklóru?“ zeptal se.
„Za prvé,“ odpověděl Kotov, „chci říct, že jsem byl na vaší dnešní přednášce. Ačkoliv vůbec nerozumím matematice, tleskal jsem jejímu závěru. A za druhé bych mohl právě k tomu závěru něco dodat.“
Karelin si pomyslel, že má co dělat s člověkem, který si nemůže odpustit sdělit mu svůj názor na starobylou legendu. Neměl chuť pokračovat ve sporu ještě doma. Zamračil se a už už otevíral ústa, aby nezvanému recenzentovi řekl, že je unaven a chce si odpočinout a že jeho mínění je ochoten vyslechnout až někdy jindy. Ale nezvaný recenzent ho předešel.
„Nemračte se, vážený příteli,“ řekl. „Nechci kritizovat vaše závěry. Chápu, že jste unaven, ale jsem přesvědčen, že mi budete vděčný, až mě vyslechnete.“
Jeho bystrost Karelina přivedla do rozpaků.
„Už poslouchám,“ řekl.
„Pak tedy začínám. Před několika lety jsem pracoval se starými rukopisy v archívech samarkandské městské knihovny. Samozřejmě mne mimořádně zajímala lidová vyprávění, legendy, pohádky. Hledal jsem v nich vztahy k folklóru jiných národů a často je nacházel. Nebudu vás unavovat podrobnostmi, které zajímají jen literárního vědce. Na vaši přednášku jsem se dostal náhodou, zatáhl mě tam jeden přítel. Požehnáno budiž jméno jeho, jak se říká na Východě. Vyprávění starého Egypťana, které jste tam četl, ve mně probudilo nejasné vzpomínky. Zdálo se mi, že ten příběh znám, přesněji, že jsem už slyšel něco velice podobného. Tahle myšlenka mi nedávala pokoj, a když jsem přišel domů, začal jsem vzpomínat. Sběratel folklóru musí mít dobrou paměť. Vzpomněl jsem si. A když se mi podařilo najít v jednom poznámkovém sešitě týkajícím se právě Samarkandu velice starou legendu, bylo mi, jako bych dostal ránu palicí.“
„Ta legenda má nějaký vztah k Atlantidě?“ zeptal se vzrušeně Karelin.
„Žádný nebo spíš skoro žádný. Chápu, co vás napadlo. Ne, to je něco úplně jiného. Legenda je z třináctého století našeho letopočtu.“
„Á!“ pronesl rozčarovaný Karelin.
„Počkejte s tím vaším á,“ řekl nakvašeně Kotov. „Věc je ještě zajímavější. V rukopise, který jste četl, se mluví o čtyřech podivných lidech, kteří se objevili před dvanácti tisíci lety v Atlantidě. Ten Dair (jmenoval se tak, že?) psal, že byli zázračně mocní a měli kůži bílou jako oblaka. Je to tak?“
„Ano, je. Copak i ve vaší legendě.“
„Docela správně. Mluví se v ní o Čtyřech džinech. Víte, co to jsou džinové?“
„Vím.“
„Tak tedy v legendě, vlastně to ani není legenda, ale spíše lidová pověst, se mluví o Čtyřech džinech, jejichž těla byla modrá jako obloha a tváře a ruce bílé jak samarkandský papír. Zřejmě jde o modrý šat obepínající tělo.“
„A ze které doby je ta legenda?“
„Z konce vlády Čingischánovy, tedy z počátku třináctého století. Ale to ještě není všechno…“
„To bude asi jen náhoda!“ přerušil Karelin Kotova.
„Nevím, proč vám říkají fantasta,“ řekl Kotov ještě nakvašeněji. „Nemáte ani špetku fantazie. Nebuďte netrpělivý a vyslechněte mě do konce.“
„Promiňte!“
„Mluvil jste přece sám o stroji prostoru a času. Nejen prostoru, ale i času! Proč tedy nechcete připustit, že by čtyři cizinci mohli odejít z Atlantidy ne na svou planetu, ale do budoucnosti Země. Copak to podle vás není možné?“
Karelin neodpověděl. Začalo mu být nějak trapně. Skutečně, to co říkal Kotov, logicky vyplývalo z jeho vlastní hypotézy.
„Poslouchejte dál! Pověst působí velice věrohodně. Jsou v ní jména a události historicky doložené. Když jsem se s ní poprvé seznámil, dospěl jsem k názoru, že je to dobře napsaná pohádka, ale teď si myslím, že je to skutečnost. A to má na svědomí rukopis, který jste přečetl. Je zde příliš mnoho shodného.“
„Zatím to nevidím!“
„Věro Pavlovno!“ zaúpěl Kotov. „Zkroťte svého manžela! Takhle nikdy neskončím!“
„Promiňte,“ omluvil se ještě jednou Karelin. „Už vás nebudu přerušovat.“
„Říkalo se tam,“ pokračoval Kotov, který se tentokrát ani neusmál, „že džinové dovedli mluvit s každým v jeho jazyce.“
„To je ohromné!“ neudržel se Nikolaj Tichonovič.
„.a souhlasí to s egyptským rukopisem. Ale nejpodivuhodnější je něco jiného. Se čtyřmi džiny byl pátý. Právě o něm se mluví v pověsti, mimochodem zapsané podle slov jakéhosi ulemy jménem Tochučar-Rašid. Pátý džin nebyl bílý, ale rudý, a podle autora to byl Atlanťan!“
„To je něco!“ prohlásil rozhodně Karelin. „Dejte mi svou adresu. Okamžitě k vám jedu. V tomhle rozhovoru nemůžeme pokračovat telefonicky.“
„A není pozdě?“
„Vaše vina! Měl jste mi zavolat zítra. Teď bych to do rána nevydržel.“
„Pak tedy přijedu já k vám,“ řekl Kotov.
Nápad
Povídali si do tří hodin v noci. Ani Věra Pavlovna nešla spát, natolik zajímavé bylo to, co říkal Kotov.
„V té pověsti, říkejte si tomu legenda, či jak je vám libo, člověka zaráží hodnověrnost podrobností,“ vypravoval. „Kdyby nešlo o džiny, asi bych mu nebyl věnoval pozornost. Ale džinové jsou typické postavy orientálních pohádek. Ta historická věrohodnost mě ohromila už tehdy. Pomyslel jsem si, že je to trochu divné pohádka. A teď ani trochu nepochybují, že je to ve skutečnosti pověst, která se k nám dostala jako ozvěna skutečných událostí. Nejde ovšem o žádné džiny, ale o pět neobyčejných lidí, s nimiž se setkali vojáci Čingischánovi na území budoucího Ruska.“
„To mě právě nejvíce zaráží,“ řekl Karelin.
„Co tím myslíte?“
„Místo. Když připustím, že čtyři bílí džinové jsou titíž cizinci, o kterých píše Dair, tak odkud se vzali v Rusku? Jak vidíte, přijímám vaši hypotézu o tom, že se návštěvníci z jiného světa nevypravili do vlasti, ale do budoucnosti Země. Pomoci stroje prostoru a času se dostali do Atlantidy, kde stál jejich stroj. Jak se mohl najednou objevit v Evropě?“
„Co když je to jiný?“ navrhla Věra Pavlovna. „Mohli se vrátit domů a za jedenáct tisíc let se znovu vypravit na Zemi. A octnout se v Rusku.“
„Na tvé vysvětlení bychom mohli přistoupit nebýt jedné okolnosti. Jsou zase čtyři, jsou stejně oblečení a je s nimi Atlanťan. Je to tak?“ zeptal se Karelin.
„Ano,“ potvrdil Kotov.
„Nemůžeme samozřejmě pronášet soudy o technice, kterou neznáme,“ pokračoval Nikolaj Tichonovič, „ale víme nepochybně, že mezi objevením cizinců v Atlantidě a druhým objevením na Rusi uběhlo jedenáct tisíc let. Dejme tomu, že se oblečeni na cizí planetě za tu dobu nezměnilo, dejme tomu, že se nezměnila ani jejich vnější podoba. Konečně dejme tomu, že při odchodu ze Země s sebou vzali pozemšťana. Ale tenhle člověk by se přece v žádném případě nemohl objevit po tisíciletích na Zemi společně s potomky prvních návštěvníků.“
„Kromě toho,“ dodala Věra Pavlovna, „v rukopisu Dairově je jasně řečeno, že odešli tak, jak přišli, jen čtyři.“
„Ale kdepak,“ řekl přesvědčeně Nikolaj Tichonovič, „Jestliže chceme věřit Dairovu rukopisu a mongolské pověsti, nezbývá nám než přijmout hypotézu Konstantina Konstantinoviče. Čtyři bohové neodešli sami, ale vzali s sebou Atlanťana, zřejmě učence ze země Moorovy, který se nabídl, že je doprovodí. A neodešli domů, ale do budoucnosti Země. Jinak to není možné!“
„Dodejme k tomu,“ poznamenal Kotov, „že v žádném případě nelze připustit, aby dvěma lidem odděleným od sebe jedenácti tisíciletími, tedy Dairovi a autorovi pověsti, vlezl do hlavy jeden a týž nápad s bělolícími lidmi v modrém šatě. To by byla příliš velká náhoda.“
„Souhlasím!“ řekla Věra Pavlovna. „Ale vždyť přece Dair napsal o odchodu čtyř bohů.“
„Nemusel znát podrobnosti. Je dokonce pravděpodobné, že je neznal. Vše se odehrálo v domě velekněze a kněží odjakživa své činy rádi tajili. Cizinec, jakým byl Dair v zemi Moorově, nemohl být zasvěcen do chrámových tajemství. O tom není sporu! Pokračujme tedy! Proč se stroj objevil v Evropě a ne v Atlantidě, nemůžeme tušit. Snad ani nemá smysl se tím problémem zabývat. Správně jste poznamenal, Nikolaji Tichonoviči, že to je technika jiného světa a my ji neznáme. Berme to jako skutečnost a basta. Podstatné je to, že stroj času,“ Kotov udělal kratičkou pauzu, jako by chtěl zesílit účinek svých slov, „se dá najít.“
To zaznělo zcela nečekaně.
„Jak to, najít?“
„Velice snadno. Ve vyprávěni je, jak už jsem vám říkal, mnoho podrobností. Údaje o tom, kde byli spatřeni čtyři bílí a jeden rudý džin, jsou dost jasné. Místo se dá určit na mapě.“
„Přesně?“
„Ne docela, ale myslím, že dost přesně. V každém případě se dá najít snadněji, než vaše koule v Atlantském oceánu.“
„Vyprávějte podrobněji!“
„O to se snažím pořád, ale vy mě přerušujete. Ve vyprávění se mluví o mongolském oddíle, který Čingischán vyslal na průzkum. Uvádí se i jméno jeho velitele. Jmenoval se Súbétej-nojon. Nojon znamená kníže. Oddíl zřídil kureň — tak říkali Mongolové vojenskému táboru — na břehu Volhy, asi čtyřicet dní cesty od Chorezmu. Existovalo město Chorezm i stejnojmenná země,“ vysvětlil Kotov. „Tam zůstali asi rok, přičemž podnikali výzvědné nájezdy. Při jednom takovém nájezdu spatřili džiny. Podle údajů, které máme k dispozici, k tomu došlo v lese, asi čtyři koňské pochody západně od kureně. Cestou se musel oddíl přepravit přes řeku širokou tisíc loktů. Jak vidíte, místo je určeno dost přesně, mluví se i o tom, že řeka teče ve vzdálenosti jednodenního pochodu od kureně. Džinové byli spatřeni u svého obydlí připomínajícího pařez obrovitého stromu. Tenhle pařez znali místní obyvatelé dávno. Považovali jej, jak se dá soudit z pověsti, za jakousi modlu. Dále se mluví o tom, že vojáci zahrabali pařez i s rudým džinem a navršili nad ním kurhan, tedy mohylu. Proč, to nevíme. A nevíme ani, byli-li tam bílí džinové. O nich se vůbec mluví jen zběžně, celé vyprávění je věnováno rudému. Zajímavé je, že rudého muže považovali na jedné straně za džina a na druhé straně ho zahrabávali v domnění, že v mohyle zahyne. To je možné v životě, ne však v pohádkách, kde jsou džinové vždy nesmrtelní. Toho rozporu jsem si všiml už v Samarkandu. V té době však logika nebyla zrovna na výši.“
„To je zajímavé!“ řekla Věra Pavlovna.
„Chci vám tedy navrhnout, abychom se pustili do pátrání po tom pařezu,“ uzavřel Kotov.
Karelin vzdychl. „Přestože je vaše myšlenka neobyčejně svůdná, nedá se uskutečnit. Můžeme nalézt místo i kurhan. Ale samotný stroj nenalezneme. Ten je neviditelný a nehmatatelný, protože letí časem spolu s lidmi, kteří jsou uvnitř.“
„Chápu, co chcete říct, ale mám námitky. V pověsti se mluví o tom, že železný pařez znali místní obyvatelé už řadu let. Klaněli se mu jako modle. To bylo dávno předtím, než se objevili samotní návštěvníci. Z toho vyplývá, že sice ještě nedoletěli, ale přesto byl jejich stroj viditelný a plně hmatatelný. Přece nemohli dlouhá léta sedět uvnitř a nevycházet. Dair vypráví, že čtyři bílí bohové požadovali, aby jejich stroj zahrabali. Kdybyste měl pravdu, Nikolaji Tichonoviči, pak by ta žádost neměla žádný smysl.“
„Vy tedy předpokládáte.“
„Já nic nepředpokládám. Tohle je váš obor a ne můj!“
„No,“ řekl zamyšleně Karelin, „snad máte pravdu. Pro nás je stroj času pouhopouhá teorie. Vymýšlet si předpoklady o jeho konstrukci je úplná hloupost.“
„Ostatně jaképak předpokládání. Problém stojí tak, zda železný pařez vůbec existuje.“
„Sotva najdeme někoho, kdo by měl chuť ho hledat.“
„Stačíme na to sami, já a vy dva.“
„To je hodně,“ zasmál se Karelin.
„Ano,“ řekl vážně Kotov. „Tři přesvědčení lidé, to je hodně! A já nevěřím, že by se nikdo jiný nenašel. Vezměte si třeba vaše dnešní, vlastně už včerejší, posluchače. Brzo bude léto. Pět šest ochotných studentů se jistě najde.“
„Pověz o tom Kičjovovi,“ navrhla Věra Pavlovna. „Ten bude jistě pro.“
„Kdo je to?“
„Přítel Nikolaje Tichonoviče. Historik a archeolog.“
„Sotva,“ Karelin pochybovačně zavrtěl hlavou. „Vasilij je příliš praktický a střízlivý. Nemá smysl pro fantazii.“
„Můžete ho nachytat na starý kurhan.“
„Výborně,“ přerušil ho Karelin. „To je nápad. Seznámím ho s legendou, aniž se zmíním o železném pařezu. Ať si myslí, že je tam zahrabán jen muž s rudou kůží. Na to ho nachytáme. V kurhanech se kope často.“
„Vidíte,“ řekl Kotov, „jak nám to všechno do sebe zapadá. Jestli s tím bude váš přítel souhlasit, tak se my dva prostě připojíme k obyčejné archeologické expedici. A co tam chceme najít, budeme vědět jen my. Pro ostatní to bude překvapení.“
„Zavolám mu hned,“ řekl Karelin a zvedl se.
Věra Pavlovna se rozesmála.
„To je celý on,“ řekla Kotovovi. „Vzplane a zapomene na všechno na světe. Kam chceš volat, vždyť je noc?“
„Máš pravdu, zapomněl jsem. Zavolám ráno.“
„Počkejte,“ řekl Kotov. „Já připravím půdu. Musíme vašeho přítele seznámit s pověstí, ale v takové podobě, aby uvěřil, že v kurhanu je skryto něco cenného. Vždyť ten kurhan budeme muset dlouho a vytrvale hledat. O železném pařezu se musíme zmínit. Mohlo by se přece stát, že bychom našil víc kurhanů. Váš přítel musí hledat právě železný pařez.“
„A jak to máme udělat?“
„Velice jednoduše. Vypustíme z pověsti vše o džinech. O rudém muži se nemusíme zmiňovat. Za téměř tisíc let by z něho stejně nic nezbylo, kdyby byl jen tak zahrabán. Pověst mluví o podivném předmětu, nad nimž byl navršen kurhan. To úplně stačí. Už jsem vám mnohokrát řekl, že vyprávění udivuje hodnověrností podrobností. Váš přítel je historik. Pochopí, že pařez stojí za hledání.“
„Kolik času potřebujete?“
„Dva dny. Potom přítele zavoláte, seznámíte nás a všechno bude v pořádku.“
„Jsme tedy domluveni!“ řekl Karelin.
Nikolaj Tichonovič netrpělivě čekal, až Kotov skončí práci.
Konstantin Konstantinovič ho nezklamal. Přijel přesně za dva dny.
„Tak to bychom měli! Teď můžete svého přítele zavolat.“
Kotov splnil svůj úkol skvěle. Jeho upravený překlad staré pověsti byl tak přesvědčivý, že se mohl bez obav předložit i tomu sebenedůvěřivějšímu historikovi.
Nikolaj Tichonovič byl velice spokojen.
„Na tohle Vasja skočí,“ řekl.
„A my ho neošidíme,“ dodal Kotov. „Je tu přesně všechno kromě džinů. Ale váš přítel se přece zajímá o historii, a ne o pohádky. Že kurhan navršili nad člověkem, kterého považovali za džina, o tom nepotřebuje nic vědět.“
„A jestli se bude chtít podívat na originál?“ zeptala se Věra Pavlovna.
„Ať se podívá. Zmínky o džinech bude brát stejně jako svého času já. Nejdůležitější je, abychom vašeho přítele od samého začátku zaujali.“
„Už jdu na věc,“ řekl Karelin.
Ale jen vykročil k telefonu, ten sám od sebe zazvonil.
„To je ale náhoda!“ řekl Nikolaj Tichonovič, když se malá obrazovka rozsvítila. „Zrovna se ti chystám zavolat do Moskvy. Přijeď sem honem. Mám pro tebe příjemné překvapení. Pospěš si!“ Vypnul přístroj. „Vasja hned přijede. Je v Leningradě.“
„Tak to byl Kičjov?“ zeptal se Kotov. „Opravdu, vypadá velice seriózně.“ Čekali asi hodinu.
Vasilij Vasiljevič vešel do pokoje svým obvyklým rychlým krokem, vysoký, hubený, naprostý protiklad Kotova, který mu sahal někam k ramenům.
Když se jako obvykle s Karelinem a jeho ženou políbili, podal sám Kotovovi ruku a stroze vyštěkl:
„Kičjov!“
„To vím,“ odpověděl klidně tlouštík. „Já jsem Konstantin Konstantinovič Kotov.“
„Promiňte! Vasilij Vasiljevič Kičjov.“
„I to je mi známo. Jsem tu, abych s vámi mohl mluvit. Chtěli jsme telefonicky, ale osobně je to samozřejmě lepší.“
„To je tvoje překvapení?“ usmál se archeolog.
„Právě. Konstantin Konstantinovič mě seznámil se zajímavým dokumentem. Jsem přesvědčen, že bude zajímat i tebe.“
„Uvidíme! Ale já jsem ti přijel vynadat. Četl jsem o tvé přednášce a rozčililo mě to.“
„Jen proto jsi přijel?“
„Jsem tu služebně. Ale při té příležitosti.“
„Co tě na mé přednášce rozčililo?“
„Návrh hledat kouli v moři. To je nesolidní!“ Karelin se rozesmál.
„Co bylo, to bylo, mechem zarostlo. Už o tom ani nevím!“ řekl. „Poslechni si raději, co ti poví tenhle pán.“ Kičjov se otočil ke Kotovovi. „Už poslouchám, Konstantine Konstantinovi či“
Železný pařez
Kotov začal stejně jako před dvěma dny s Karelinem. Vyprávěl o své práci v samarkandské městské knihovně a o nálezu pověsti ze začátku třináctého století. Pak přečetl překlad.
Kičjov poslouchal velice pozorně. Tvářil se vážně a klidně, avšak Karelin, který přítele dobře znal, si všiml, jak mu v očích několikrát výsměšně zablýskalo.
Co se děje? pomyslel si zneklidněný Nikolaj Tichonovič. Že by to všechno považoval za pohádku? Pak bychom s jeho pomocí nemohli počítat — a bez ní se těžko obejdeme.
Kotov dočetl a odmlčel se. Dalo se čekat, že se Vasilij Vasiljevič zeptá na originál, ale zřejmě u něho Kotov vzbudil naprostou důvěru a nebezpečná otázka nenásledovala.
„To je zvláštní náhoda,“ řekl zamyšleně Kičjov. Přijel jsem do Leningradu právě kvůli kurhanům. „Víš přece,“ obrátil se ke Karelinovi, „že se specializuji na archeologii asijských a afrických zemí. V Africe teď není do čeho píchnout a tak hned nebude. Rozhodl jsem se pustit se do vykopávek kurhanů, které tu zanechali právě Mongolové. A vy mě teď upozorňujete na kurhan, jaký zrovna potřebuji. To je neobyčejně zajímavé. Váš kurhan je zřejmě někde na dolním toku Volhy, nejspíš ve volgogradské oblasti. Ale to se dá upřesnit.“
„Souhlasíš tedy s hledáním kurhanu?“ zeptal se potěšený Karelin.
„Hledat ho musíme,“ přikývl Kičjov. „A co si myslíte o železném pařezu vy?“
„Zřejmě je to nějaký kovový válec,“ opověděl nerozhodně Kotov.
„No dobře! Ale kde se vzal kovový válec na staré Rusi?“
„To tedy nevím.“
„A ty, Koljo?“
„Já teprv ne.“
„Opravdu?“
Něco v archeologově hlase přinutilo Nikolaje Tichonoviče, aby zpozorněl. Vzpomněl si na výsměšné záblesky v Kičjovových očích a vytušil, že je čeká nějaké překvapení, protože znal dobře svého přítele. Přesto odpověděl co nejklidněji:
„Jak to mohu vědět?“
„No, to máš pravdu.“ Kičjov se odmlčel a začal prsty bubnovat na opěradlo křesla. „Vědět a předpokládat jsou dvě různé věci. Vědět to nemůžeš stejně jako Konstantin Konstantinovič či kdokoliv jiný. Ale předpokládat bys mohl. Ty jsi tedy,“ prohlásil nečekaně, „zanechal úmyslu hledat kouli na dně Atlantského oceánu a pustil ses do hledání železného válce? A to pouhé dva dny po své výzvě k pátrání po kouli. To jsi celý ty.“
Teď už ne náznak, ale otevřený výsměch zazněl v jeho hlase.
„Proč se,“ pokračoval, „matematik a literární vědec tak nadchli pro vykopávky kurhanů? Proč jste mi chtěli společně telefonovat do Moskvy? Řekněte mi otevřeně, drahý Konstantine Konstantinovi či, že jste byl na přednášce Nikolaje Tichonoviče? Že to byl jeho nápad, abyste vypracoval tuhle verzi mongolské pověsti a vypustil z ní všechny zmínky o džinech?“
Věra Pavlovna se rozesmála.
„Tak už si nehrajte na schovávanou,“ řekla. „Je to jasné!“ Vasilij Vasiljevič se také zasmál.
„Že se nestydíš,“ řekl Karelinovi, „dělat ze mě před lidmi takového suchara. Proč by to mě nemohlo chytit stejně jako tebe. Asi mě špatně znáš! Vtip je v tom, přátelé, že to vyprávění dávno znám. A právě z vašeho článku, vážený kolego. Na ten jste zapomněl. Při čtení se mi to vybavilo a postřehl jsem zřejmě záměrné změny. Zbytek jsem si už domyslel.“
„To je zásah!“ řekl vesele Karelin. „Dva jednou ranou.“
„Nevadí, tím líp!“ Kotov se nesmál: „Pak se vás zeptám přímo — můžete a chcete nám pomoci najít stroj času?“
„Jestli chci? A co abychom si promluvili spíš o tom, jak pomůžete vy mně při hledání tajemného válce. Ne stroje času, ale válce. Nemůžeme přece vykládat kompetentním úřadům o strojí času.“
Teď se rozesmál nejen Karelin, ale i Kotov.
„Dobrá, je to jedna jedna!“ řekl Kičjov. „Měli jste právo myslet si o mě totéž, co si já myslím o druhých. A teď k věci.“
Za základnu expedice bylo vybráno na návrh Kičjova město Michajlovka ve volgogradské oblasti.
Za řeku o šířce tisíc loktů, o níž byla v pověsti zmínka, považoval Vasilij Vasiljevič přítok Donu Iloviju.
„Nenechte se mýlit tím, že Ilovija je daleko užší,“ říkal Karelinovi a Kotovovi. „Před osmi sty lety mohla být širší i hlubší než dnes. Podle údajů ve vyprávění dosáhl mongolský oddíl Volhy právě zde, severně od Volgogradu, přibližně v kamyšinském okresu. Mluví se tam o stepích. Michajlovka je ve stepním pásmu. Od Volhy k Ilovije je přibližně jeden den jízdy na koni.“
„A lesy?“ zeptal se Kotov.
„Jsou tu taky, i když nepříliš velké. Ale zase nemůžeme zapomínat, že osm set let je osm set let.“
„A jsou tam kurhany?“
„Spousta. Náš úkol je o to snazší, že hledáme kurhan s železným válcem uvnitř. Díky tomu můžeme ohledat každý podezřelý vršek zvenčí, aniž bychom museli všechny rozkopávat.“
„A co když válec není železný, ale měděný, nebo z jiného nemagnetického materiálu?“
„To nehraje roli. Máme čtyři hledače, které reagují na jakýkoliv kov. Rozdělíme se na čtyři skupiny a prozkoumáme krajinu v poloměru padesáti kilometrů od Michajlovky.“
„Jen do padesáti?“
„To by mělo stačit. Až když nic nenajdeme, zvětšíme poloměr.“
Zorganizování expedice narazilo na velké potíže. Pověst vypadala přece jen spíš jako pohádka než jako historický dokument. Původní záměr — nezmiňovat se o džinech — se nepodařilo dodržet. Museli si od Samarkandu vyžádat původní znění pověsti. A když se Kičjovovi přece podařilo získat souhlas, pak to bylo spíše proto, že víc než pověst zdůrazňoval potřebu osvětlit některé podrobnosti o přípravách Čingischána ke vpádu na Rus. O průzkumu Súbétej- nojona nebylo zatím známo nic jiného, než co se říkalo právě v této pověsti, a Kičjov argumentoval tím, že vykopávky, na kterých on trvá, mohou vnést do této věci jasno bez ohledu na existenci železného pařezu.
Vasilij Vasiljevič měl autoritu a uměl dosáhnout svého.
Expedice byla malá, kromě Kičjova byl v ní jen jeden archeolog, Nikitin, a tak nebyl problém do ní zařadit Karelina a Kotova. Stav byl doplněn ještě o čtyři studenty.
Vyjeli v květnu.
Už cestou seznámil Kičjov Nikitina s Karelinovou myšlenkou a se skutečnými záměry expedice a proti očekávání tento seriózní a hloubavý vědec okamžitě vzplanul stejně jako oni tři.
A co dál
Byli tak netrpěliví a zvědaví, že ani nepřivolali pomoc, a jen sami, s terénními vozidly, vymýtili stromy a rozkopali celý kurhan. Zkrátka pracovali jako diví.
Když konečně odhodili lopaty, podívali se na sebe v údivu, jak mohli jen v osmi, za tak krátký čas, udělat tolik práce.
Paprsky zacházejícího slunce prodírající se listovím zabarvily stroj času do růžová. Stál tam před nimi, záhadný, nepochopitelný a mlčenlivý.
Co je asi uvnitř?
Karelin se z ničeho nic rozesmál.
„Jsme jako děti,“ řekl a pokrčil rameny. „Jako by to nepočkalo do zítřka!“
„Máš pravdu, ale říkáš to trochu pozdě,“ ozval se Vasilij Vasiljevič, který se svalil na trávník a těžce oddechoval. „Kdo z vás je teď ještě schopen zajet do města?“
„Já,“ nabídl se Kotov. „Ale copak se tam nevrátíme všichni?“
„Jestli se ptáte mě,“ odpověděl Kičjov, „tak já raději zůstanu zde.“ Odmlčel se pak dodal: „Kdo ví.“
I když větu nedopověděl, všichni pochopili, co chce říci.
„Já taky zůstanu,“ řekl Nikitin.
„A já rovněž,“ připojil se Karelin.
„V tom případě se sem vrátím,“ řekl Kotov.
„Ne!“ Kičjov vytáhl zápisník a pero. „Odešlete telegramy a ráno počkáte na letišti na ty, které sem povolám. Ukážete jim cestu.“
„Budu tedy muset do Volgogradu?“
„Samozřejmě!“,
Kotov a jeho spolupracovník odjeli.
„V autech si znamenitě odpočineme,“ řekl Vasilij Vasiljevič. „Ale ve spaní se budeme muset střídat. Je nás šest.“
„Stejně je to trochu iluzorní,“ poznamenal Karelin.
„To jistě. Ale já bych si nikdy neodpustil, kdybychom zaspali jejich výstup. Může k tomu dojít kdykoli. Nikdo by nám to ostatně neodpustil. Ode dneška bude válec pod stálým dohledem.“
„Třeba léta?“ zeptal se student Anver.
„Léta, desetiletí, staletí. Tak dlouho, jak bude potřeba.“
„Tak dobře,“ řekl vesele Nikitin. „Pojďte se navečeřet. Nevím jak vy, ale já mám hlad.“
„Byla by legrace,“ řekl Karelin, když se kousek od válce rozhořel oheň a všichni se kolem něho rozsadili, „kdyby cizinci vystoupili z válce zrovna teď. Sedíme si tu u ohně jako v pravěku. V prvním okamžiku by nás mohli považovat za divochy.“ Nikdo na vtip nezabral. „Nechápu jedno,“ pokračoval Nikolaj Tichonovič, „jak se mohl tenhle stroj octnout v Rusku?“
„Vysvětlení musíme hledat v tvé hypotéze,“ ozval se Kičjov: „Tenhle válec není přece jenom stroj času, ale také prostoru.“
„Má hypotéza je na to zatím krátká.“
„A nepovažuješ ji doufám za definitivní.“
„Ovšemže ne.“
„Tak vidíš.“
„Už je pozdě,“ řekl Kičjov, když se najedli. „Kdo bude hlídat první?“
„Hlídat budeme my,“ řekl Anver jménem svých dvou kolegů. „Vy spěte až do rána. A nehádejte se se mnou, soudruhu Kičjove. Zítra musíte být svěží.“
Nález vyvolal obrovský zájem historiků a vzbudil senzaci.
Válec z neznámého kovu nalezený v kurhanu z třináctého století nemohl nevzbudit všeobecný zájem. A jakmile byl publikován Dairův rukopis, mongolské vyprávění a Karelinova hypotéza, svět zachvátilo vzrušení. Poprvé se lidstvo setkalo s důkazem návštěvy z jiného světa. Stroj času se začal měnit z abstraktní představy ve skutečnost.
I když o tom, že je to zrovna stroj času, mnozí silně pochybovali. Představa, že takovýto stroj není během pohybu ani viditelný, ani hmatatelný, byla příliš vžitá. Počátek této představy sahal až někam k Wellsovým fantaziím. Ale ani vědci zabývající se nulovými rozměry si nedovedli představit, že by tentýž předmět mohl být zvenčí nehybný a uvnitř letět časem.
„To není žádný stroj času, ale schránka s materiály o kosmické návštěvě,“ říkali pochybovači. Zastánci tohoto názoru samozřejmě nevěřili ani Dairovu rukopisu, ani mongolské pověsti a označovali je za pohádky, jejichž obsah se náhodou shodoval.
Ale o tom, že válec je mimozemského původu, nepochyboval nikdo. To bylo nad slunce jasnější. Takový kov na zemi neexistoval a nemohl samozřejmě existovat ani v minulosti.
Pokusy získat aspoň zrnko kovu k laboratorním výzkumům skončilo nezdarem. Ani analýza na místě samém nevedla k ničemu. Ani ty nejsilnější kyseliny nezanechávaly na hladkém povrchu válce stopy.
Sotva patrný oválný obrys dveří byl objeven okamžitě, stejně jako malý výstupek, kterým se podle všeobecného mínění daly dveře otevřít.
Otevřít nebo neotvírat?
Cizinci, hosté z jiného světa, mohli být uvnitř. Avšak v tom případě by byli mimo prostor a čas vnímaný lidmi Otevření dveří by bylo aktem pouze zvědavosti a nemělo by s vědeckými cíli nic společného. To říkali jedni.
Druzí zase namítali, že konstruktéři stroje mohli mechanismus zámku jednoduše skrýt, a jestliže tak neučinili a otevírací knoflík je zřetelně patrný, pak se dveře nejen mají, ale i musí otevřít.
Nakonec bylo rozhodnuto dveře otevřít, ale dovnitř nevstupovat.
Místo, kde válec stál, se za ten krátký čas změnilo k nepoznání. V okruhu sto metrů byly vymýceny stromy a získaná plocha byla pečlivě zarovnána a vydlážděna kamennými deskami.
Po bouřlivé diskusi sáhli i na válec a ten teď stál na nízkém soklu jako nějaký pomník.
Nastal den, kdy se měli pokusit otevřít dveře. Veřejnost o tom nebyla předem zpravena, aby se zabránilo návalu zvědavců, a tak tu bylo přítomno jen několik vědců a jeden novinář.
Nikolaji Tichonoviči Karelinovi připadla čest stisknout tlačítko. Jeho jméno se rozletělo do celého světa. Zřídka se stávalo, aby se nějaká hypotéza tak rychle a přesvědčivě potvrdila. Spirála času vlastně už přestala být hypotézou. Uvěřili v ni všichni až na několik odborníků a samotného Karelina.
Nikolaje Tichonoviče mýlil válec. Nemohl se smířit s tím, že stroj času může být viditelný a hmatatelný, a tak začal nakonec pochybovat o tom, že je to opravdu stroj času.
Ten, který by měl nejvíc věřit, se změnil v zarytého skeptika. Své pochybnosti si však nechával pro sebe a tak o nich nikdo nevěděl.
Všechno se mělo vyřešit v den, kdy se válec otevře. Netrpělivě očekávaný den nastal. Dveře se však neotevřely.
„To se dalo čekat,“ řekl klidně Karelin po několika marných pokusech.
Všem bylo jasné, co neúspěch znamená. Schránka určená budoucím lidem by se musela otevřít snadno. A jestliže se neotvírá, pak je to něco jiného. Co?
Odpověď byla nasnadě. Dairův rukopis ani mongolská pověst nelhala a před nimi stojí stroj času, z něhož po určené době vystoupí bohové Atlanťanů, džinové Mongolů či návštěvníci z kosmu podle moderních představ.
Každý obyvatel Země by je byl rád spatřil na vlastní oči.
Kdy k tomu dojde? Odpověď neznali a ani znát nemohli. Mohli jen doufat, že k tomu dojde brzo.
Nebylo však souzeno, aby se toho všichni dožili.
Černá koule
Atlantoprojekt
Realizaci projektu navrženého inženýrem Vladimírem Dmitrevským předcházela neobyčejně dlouhá diskuse.
Jak tomu často bývá s novými a neobvyklými nápady, byla nová myšlenka odpočátku vystavena zdrcující kritice, pak byla uznána za pozoruhodnou a ještě za nějakou dobu byla prohlášena za úkol příštích generací.
Náklady, které projekt vyžadoval, byly obrovské. Hospodářská rada planety došla k názoru, že takové prostředky lidstvo v současné době nemá.
Tak zněl ortel číslo jedna.
Příští, generace však nebyly Dmitrevskému po chuti. Chtěl svůj projekt uskutečnit sám, vlastníma rukama.
Neustupoval a bojoval tak dlouho, dokud se z úkolu příštích generací nestal úkol blízké budoucnosti.
Tak zněl ortel číslo dvě vynesený rok po prvním.
Ale ani s takovouto formulací se Dmitrevskij nespokojil.
O prospěšností Dmitrevského projektu nikdo nepochyboval. Pokud zde nějaké pochybnosti byly, pak jen o jeho uskutečnitelnosti. Problém byl jedině ve spotřebě energie, protože materiálové rezervy by se už našly a lidé jakbysmet. Těch se nepochybně přihlásí víc, než bude potřeba.
Energie!
Její spotřeba neustále stoupala. Všude, ve všech světadílech, probíhaly obrovské práce a energetická síť planety se jen stěží vyrovnávala s nezadržitelně rostoucími potřebami.
Energie byl nedostatek. To byl problém, který lidstvo znepokojoval ze všeho nejvíc. A Dmitrevského projekt by si vyžádal obrovskou část drahocenné energie. Není divu, že Hospodářské rada přes veliký užitek, který by uskutečnění projektu přineslo, váhala.
Východisko se však našlo, a to tam, kde se nejméně čekalo.
Na Měsíci byly instalovány obrovské sluneční baterie, které měly dodávat energii k výrobě vzduchu pro umělou měsíční atmosféru. Zbýval jen problém, jak tuto obrovskou energii dopravit na mateřskou planetu. I v tomto případě Dmitrevskému štěstí přálo. Problém přenosu energie bez drátů, na němž dlouhá desetiletí pracovaly tisíce vědců a techniků, se blížil k zdárnému zakončení. Jako obvykle se ukázalo, že věc je daleko prostší, než se zdálo.
Nic tedy nebránilo tomu, aby Hospodářská rada Dmitrevského projekt schválila. To se také stalo.
Dmitrevskij přikročil k uskutečňování vytouženého cíle. Podle očekávání se za ním hrnuly statisíce lidí a jemu stačilo jen vybírat. Nejlepší inženýři planety tvořili jádro Atlantoprojektu, zkráceně AP, jak byl projekt pojmenován.
Šlo o podstatnou změnu podnebí Severní Ameriky a Evropy, což se muselo nutně odrazit i na podnebí všech ostatních kontinentů.
Podstata myšlenky byla prostá a dala se vyjádřit čtyřmi slovy: zvýšit teplotu Antilského proudu.
Geologickým průzkumem, který se na dně Atlantského oceánu léta prováděl, se zjistilo, že právě pod Antilským proudem prochází v hloubce necelých patnácti kilometrů pod mořskou hladinou mohutná větev roztaveného magmatu. Sedm kilometrů pod dnem Atlantiku jsou už spodní vrstvy zahřátý na dvě stě stupňů a doslova s každým metrem jejich teplota prudce stoupá.
Podle názoru geologů nebyla magmatická větev náhodná ani dočasná, ale existovala už velice dávno a byla natolik stabilní, že nebylo třeba se obávat, že se ztratí do hloubky nebo změní směr.
Kritikové projektu Dmitrevského projevovali i takovéto obavy. On jim odpovídal, že v nejbližších staletích se to nestane. A jestliže se později objeví nějaký odklon, pak technika budoucnosti dokáže hravě najít způsob, jak nahradit teplo magmatu něčím jiným.
Technická stránka projektu spočívala v zapuštění potrubí do dna a v dovedení tepla pomocí tohoto potrubí ke spodní hranici Antilského proudu, který by tak byl nepřetržitě zahříván. Zvýšení teploty Antilského proudu by znamenalo i zvýšení teploty Golfského proudu a v důsledku toho by se celé severní pobřeží Evropy změnilo v subtropy. Byla to neobyčejně prostá myšlenka, a kdyby se všechno odehrávalo na povrchu země, byla by prostá i její realizace. Mělo se však pracovat na mořském dně, pod tlakem kilometrových vrstev vody!
Na Atlantoprojektu se pracovalo již několik let. Zpočátku se na práci podíleli jen geologové, oceánografové a samozřejmě inženýři.
Nikdo nepředpokládal, že by se v AP mohli uplatnit také historici a archeologové. Ukázalo se však, že tu budou mít co dělat.
Jako první narazili na stopy Atlantidy pracovnici základny číslo dvanáct. Trosky zničené budovy, které objevili, vzbudily senzaci. Ale pak se podobné trosky objevovaly stále častěji a častěji i na ostatních základnách, vzdálenějších od amerických i afrických břehů.
A tehdy sem přišil archeologové. Vznikly tak vlastně dvě expedice — jedna kladla potrubí a druhá prováděla výzkumy.
Muzea na celém světě se začala plnit novými přírůstky, které vrhaly nové světlo na dějiny Atlantidy, a historikové měli co dělat. A postupně i oni začali sestupovat pod vodu, aby pracovali přímo na místě. Početní stav historickoarcheologické expedice se brzo mohl skoro rovnat stavební.
V zajetí
Čas běžel jednotvárně, ale ne nudně. Zajímavé práce Igora Gorelika docela zaujala. Ještě nedávno byl studentem archeologie a teď se mu splnil jeho životni sen a mohl pracovat na mořském dně.
Den byl přesně rozdělen. Práce, spánek, zábava — to všechno mělo svůj vyhrazený čas. Tak si alespoň člověk příliš neuvědomoval nedostatek nových dojmů.
Jednou za tři dny měl Igor možnost mluvit půl hodiny radiotelefonicky s matkou. Tuto možnost nikdy nezanedbával, protože věděl, jak se bojí o zdraví svého syna.
Na zdraví si však naříkat nemohl. I v podmořském vězení vypadal znamenitě, což musela koneckonců uznat i matka. Jednoho večera přišel za Igorem hrajícím šachy jeho vedoucí a řekl mu:
„Zítra jde na delší průzkum skupina Anatolije Kupcova. Půjdeš s nimi!“
„Konečně!“ oddechl si ulehčeně Gorelik.
Kupcova znal dobře. Byl jen o rok starší než on a znali se z university. Svého času Igor Anatolijovi silně záviděl, když zjistil, že byl Kupcov přijat do AP. A teď společně s ním pojede do terénu.
Reflektor na přílbě osvětlil úzkou průrvu mezi skalami. Gorelik se nerozhodně zarazil. Byl sám a instrukce zakazovaly, aby samotný člověk lezl do trhlin a vůbec na podezřelá místa.
„Anatoliji!“ zavolal.
„Slyším,“ odpověděl Kupcovův hlas. Když Igora vyslechl, rozhodl: „Čekej. Jdu k tobě. Nejsem daleko, vidím tvoje světlo.“
„Dobře, čekám!“
Pracovali už osmý den. Pětičlenná skupina prozkoumala úsek o ploše víc než deseti čtverečních kilometrů, ale nenašla nic. Měli pocit, že ti před nimi se museli zmýlit a že tu žádné stopy po Atlantidě nejsou. Avšak vedoucí Kupcovovi nedovolil, aby průzkum přerušil.
„Hledejte alespoň to sloupoví, o kterém mluvil Dolin. Viděli ho docela jasně. Jak vypadá, víte. Až to najdete a zjistíte, že jsou to jen skály, pak se můžete vrátit.“
Ale sloupoví nebylo k nalezení. Dolinova skupina je viděla z okna loďky. Množství chobotnic jim znemožnilo vystoupit na dno. Žádné prostředky proti těmto nebezpečným měkkýšům s sebou neměli a tak se museli spokojit s fotografií z okénka při světle světlometu.
Kupcovova skupina s sebou vzala somozřejmě vše potřebné. Gorelikovi visela u pasu speciální pistole, jejíž obsah stačil k zahnání a aspoň částečnému zničení třeba stovky hlavonožců. Stejně vyzbrojeni byli i ostatní čtyři.
Igor stál a trpělivě čekal na Anatolije, který se nějak zdržel. Ve světle reflektoru viděl, že průrva je dost široká, aby tudy, proplula loďka. Možná že tam, v hloubce, viděl Dolin své sloupoví. Odejít a neprozkoumat průrvu bylo nemyslitelné.
Chvílemi Igor zhášel světlo a pátral, nespatří-li záři reflektoru přibližujícího se Kupcova. Kolem však byla tma. Byli daleko od nejbližší trasy AP a paprsky světlometů sem nedosahovaly.
Kam se propadl Anatolij?
Kolem trčely všemi směry skály. Igorovi se zdálo, jako by spadly postupně jedna na druhou odněkud seshora.
„Asi doopravdy spadly,“ řekl. „Co říkáš?“ ozval se Kupcovův hlas. „Skály tu leží, jako by se odněkud zřítily. Zřejmě je to důsledek katastrofy,“ odpověděl Igor. „Hned se na to podíváme!“
„Kde jsi?“
„Blízko.“
„Jak to, že nevidím tvé světlo?“
„Zhasl jsem,“ odpověděl Kupcov. „Jinak bych neviděl tvůj reflektor.“
„Dej pozor, ať někam nespadneš.“
„Chvílemi si svítím.“
A současně se rozsvítilo světlo asi ve vzdálenosti padesáti metrů.
„Je tu rovina,“ řekl Kupcov a jeho svítilna opět zhasla.
Gorelik stál zády k průrvě. Náhle ho něco silně udeřilo do zad. Igor odletěl po hlavě dolů. Svítilna na přílbě mu zhasla.
Sklo bylo pevné a nemohlo se rozbít. Proč tedy světlo zhaslo? Igor už o tom nestačil uvažovat. Něco ho uchopilo a zvedlo.
Přes kovovou látku skafandru cítil, nebo se mu to možná jen zdálo, jak jeho tělo obepínají pružná chapadla. Nemohl pohnout rukama ani nohama. Chobotnice?. A co také jiného!
„Drží mě chobotnice!“ řekl.
„Už letím,“ odpověděl stručně Anatolij.
A hned se také docela blízko rozsvítila jeho svítilna.
To, co Igora drželo, bylo za jeho zády. Hlavou nemohl ani pohnout a rukama jakbysmet.
Igor se o sebe ani trochu nebál. Anatolij tu bude hned a osvobodí ho. Chobotnice, třeba i obrovských rozměrů, mu nemůže nijak ublížit.
Světlo reflektoru se rychle přibližovalo. Už jen pár metrů.
Gorelik ucítil, že je kamsi vlečen. Skály kolem začaly pomalu ubíhat.
„Táhne mě do průrvy,“ řekl Igor.
Kupcov neodpověděl, ale jeho svítilna se začala přibližovat o poznání rychleji.
Ještě chviličku viděl Igor svítilnu svého přítele Pak světlo zmizelo, nejspíš za nějakým skalním výstupkem.
Nastala absolutní tma. Neznámý nepřítel pokračoval v ústupu.
Igor napjal svaly a škubl sebou. Kdyby si tak aspoň na okamžik uvolnil ruku, aby mohl stisknout vypínač reflektoru. Zřejmě zhasl proto, že chapadlo chobotnice náhodou stisklo tlačítko na pouzdře u pasu.
Pokus byl však bezvýsledný. Objetí bylo pevné.
Igor pocítil mírné znepokojení. Světlo Kupcovovy svítilny se neobjevovalo.
„Kde jsi?“ ozval se Anatolijův hlas.
„Copak vím?“ odpověděl Igor. „Vleče mě dolů do rozsedliny. Tvůj reflektor nevidím. A můj se nedá zapnout, nemohu pohnout rukama.“
„Budu tě hledat. Běží sem ještě Kolja. Zavolal jsem ho. Neměj strach!“
To je divné, pomyslel si Igor, že jsem neslyšel, když volal Nikolaje!
Ohebný a měkký materiál skafandru byl tak pevný, že Igor vůbec nevnímal, zastavil-li se už jeho uchvatitel, nebo jestli ho ještě někam vleče. Tlak vody nebylo vůbec cítit.
„Je tady spousta chodeb,“ uslyšel Anatolijův hlas. „Ve které ho máme hledat?“
Igor pochopil, že Nikolaj Kuzminych se už připojil ke Kupcovovi a oba ho hledají. Avšak jasné světlo jejich reflektorů nikde neprobleskovalo.
„Kdyby tak mohl rozsvítit reflektor!“ To řekl Nikolaj.
Ano, světlo reflektoru by jim samozřejmě ukázalo směr. Ale jak je zapnout? Stále ještě se nemohl ani hnout.
Gorelik se začal ze všech sil zmítat. Marně.
Jeho protivník byl zřejmě úžasně silný.
Kdyby alespoň věděl, s kým má co dělat!
„Tohle je nedostatek našich skafandrů,“ řekl Kupcov. „Podle hlasu se nedá určit, odkud zvuk přichází. Tak co, Igore?“ zeptal se.
„Pořád nic!“
„V jaké jsi poloze?“
„Drží mě skoro vzpřímeně,“ odpověděl Gorelik, který uhodl, na co se ptají. „Ale může mě každou chvíli obrátit třeba vzhůru nohama. Jsem úplně bezmocný. Nemohu se ani pohnout.“
„Tak se raději nehýbej a nedráždí ji. Vidíš naše světla?“
„Nevidím nic. Už mně to začíná dělat starosti. Nezabloudili jste?“
„Právě jsme se vrátili, odkud jsme vyšli. A začneme znovu!“
„Za chvilku tu bude i Kosťa,“ řekl Kuzminych. Tedy komplet.
Igor věděl, že z pětičlenné skupiny je vždy jeden povinen zůstat v loďce.
„Víš co,“ řekl Kupcov, „raději nemluv. Co když ji tvůj hlas dráždí.“
„Asi máš pravdu. Nemohu to tvrdit, ale zdá se mi, jako by mne svírala pevněji, když mluvím já nebo vy. Ale vždyť mi přece nemůže nic udělat, na skafandr je krátká.“
„Doufejme, ale raději mlč.“
„Už mlčím!“
Čas se vlekl stále pomaleji. Igorovi připadalo, že je v zajeti neznámého tvora už celou věčnost.
Konstantin Baskov své kolegy stěží našel. Na tomto místě byla doopravdy nepředstavitelná změť na sebe nahromaděných úlomků skal. Co je mohlo tak rozdrtit? Jedině přírodní katastrofa. Skály byly kdysi na jednom z ostrovů a zřítily se spolu s ním na dno oceánu.
Anatolij Kupcov podal hlášení na loďku. Valerij Sofronov, který tam zůstal, vyslal poplašný signál na základnu a odtud musela každým okamžikem připlout na pomoc druhá loďka.
Ale kdy to bude?
Mimoděk začínali být všichni tři znepokojení. Znali dobře odolnost skafandru, ale co když přece jen.
Zatím nebyl zaznamenán ani jediný případ napadení pracovníka AP obyvateli hlubin. Co když skafandr přece jen nevydrží?…
Všichni mlčeli, aby před sebou navzájem skryli své obavy, nutili se do klidu a bránili se zbytečnému spěchu. V takovém labyrintu bylo snadné přehlédnout menši jeskyni či rozsedlinu, v níž se mohla chobotnice i se svou kořistí schovat.
Sofronov jim sdělil, že záchranná loďka vyplula a bude tu za čtyřicet minut.
Čtyřicet minut! To bylo příliš dlouho!
Kupcov nakonec nevydržel vzrůstající napětí a zeptal se co možná nejtišeji:
„Jak to vypadá, Igore?“
„Vše při starém,“ následovala také velice tichá odpověď. „Nechápu, proč se nesnaží rozdrtit skafandr. Ale stejně si pospěšte!“
„Děje se něco?“
„Nic, je mi prostě nepříjemná ta bezmocnost.“
„Vydrž to ještě chvíli.“
Uběhlo deset minut.
Teď už byli tři přátelé znepokojeni a domlouvali se zapomínajíce na opatrnost. Snažili se pravda mluvit co nejtišeji. Vždyť každé slovo zazní v Gorelikově přílbě a oni nemohli vědět, jak jeho uchvatitel na zvuky reaguje.
Kupcov už chtěl Igorovi poradit, aby vysílačku vypnul, ale pak si uvědomil, že se Gorelik nemůže ani pohnout. A i kdyby mohl, tak co s tím? Hlasy přátel byly jeho jedinou morální oporou.
„Pomoc je blízko,“ sdělil jim Sofronov. „Ženou se sem plnou parou.“
A najednou se ozval hlasitě Igorův rozrušený hlas: „Rychle! Drtí mě. Mám dojem, že skafandr praská!“ V tomto okamžiku se náhodou sešli všichni tři na jednom místě. Podívali se na sebe zoufale a bezmocně. Co dělat? Zdálo se jim, že už prohledali každou píď kamenného labyrintu.
Kdyby tak Gorelik rozsvítil reflektor! pomysleli si současně všichni tři. A náhle se rozzářilo intenzívní světlo. Ne, to není Gorelikova svítilna!
Škvírami ve skalách pronikaly silné paprsky bílého, podivně bílého světla. Každé zákoutí, každý kámen, každý záhyb byl osvětlen.
A současně zahlédli skafandr ztraceného kolegy. Bylo to docela blízko.
Úzká štěrbina zakrytá úlomky skal ústila do jakési jeskyně. Několikrát prošli mimo, aniž by si trhliny všimli. Tak tady je! Vrhli se dovnitř.
Reflektory v tom oslepujícím světle nepotřebovali. Spatřili Igora omotaného prstenci dlouhého, hadovitého tvora. To nebyla chobotnice! O takovém obyvateli hlubin ještě neslyšeli.
Kupcov namířil pistoli a stiskl tlačítko.
Okamžik a osvobozený Gorelik měkce dopadl na dno. Rozervané hadí tělo se sneslo v záplavě krve vedle něho. A v tomtéž okamžiku tajemné světlo zhaslo.
Stará záhada
Zpráva o vzrušující události se rozletěla do celého světa nedlouho po tom, kdy byl výstřelem paprskometu vysvobozen Igor Gorelik ze sevření neznámého podmořského živočicha. Neznámého! Tady na Zemi!
Bílá místa z mapy Země už dávno zmizela. Zeměkoule byla křížem krážem prozkoumána. Kdysi těžko dostupné a tajemné oblasti jihoamerického kontinentu, střední Afriky a hlubinných vrstev oceánů vydaly všechna tajemství a zdálo se, že nic neznámého či tajemného už neexistuje. Romantika objevů se přestěhovala do vesmíru. A teď tohle!
Neznámý živočich na Zemi! Už to byla událost zcela mimořádná a výjimečná.
A ke všemu ještě to bílé světlo!
Mohlo by se předpokládat, že tam zdroj tohoto světla zapomněla některá z předchozích expedic. Stát se to mohlo, i když to bylo dost nepravděpodobné. Ale proč by se světlo náhle rozsvítilo a pak zase zhaslo? Proč zůstával jeho zdroj skryt v labyrintu skal? Vypadalo to, jako by tři podmořské výzkumníky Kupcovovy skupiny někdo sledoval a přišel jim na pomoc, když byla nouze nejvyšší.
Jak si to tedy vysvětlit?
Vladimíru Dmitrevskému okamžitě hlásili, co se stalo. Odpověděl stručně:
„Nic nepodnikat, dokud nepřijedu.“
Lidé připravení pátrat po záhadném osvětlovacím tělese zůstali na základně, aby vyčkali příjezdu svého šéfa.
Autorita Dmitrevského byla už dlouhou dobu zcela nesporná. Jeho rad využívali stavitelé měsíčních továren, laboratoří na družicích, pozemských slunečních elektráren a konstruktéři kosmických lodí.
Zájem, který projevil o dobrodružství Kupcovovy výzkumné skupiny, nikoho nepřekvapil.
Tedy, v prvním okamžiku nepřekvapil. Už o den později se Dmitrevskij choval nejen překvapivě, ale i tajemně.
Inženýři ze štábu si povšimli, že Dmitrevskij s někým neobvykle dlouho telefonuje. Jméno toho muže jim nic neříkalo. Pravda, příjmení buď přeslechli, nebo ani nebylo vysloveno. Mluvili o tom, o čem teď mluvil každý — o události na základně číslo šestnáct.
Dmitrevskij byl ve své kabině a ostatní mohli zaslechnout jen některá slova a věty pronesené hlasitěji.
Příštího rána přikázal Dmitrevskij zastavit a vystoupit na hladinu.
Přes silné kymácení křižníku se na palubě shromáždilo veškeré osazenstvo, které už dlouho nevidělo slunce. Čekali dlouho a nevěděli nač. Vždy tak sdílný Dmitrevskij tentokrát tvrdošíjně mlčel a tvářil se tak ustaraně, že se ho nikdo neodvážil oslovit.
Konečně se na obzoru objevil malý, rychlý stratoplán. Rychle se přiblížil, snesl se dolu a zůstal viset nad palubou. Podle poznávacích značek na trupu se dalo soudit, že přiletěl z Leningradu.
Po spuštěných schůdcích sestoupil na palubu křižníku starší, nebo spíše starý muž v běžném městském oblečení, s krátkými, úplně šedivými vlasy.
Jakmile křižník převzal neznámého na palubu, sestoupil okamžitě do hlubiny a pokračoval v přerušené cestě.
Dmitrevskij odvedl hosta do své kabiny, aniž by ho s kýmkoliv seznámil.
Tajemství se vysvětlilo až na základně.
Jakmile bylo vyřčeno jeho jméno, lidé si vzpomněli, s čím je spojeno.
Ten člověk se jmenoval Karelin…
Nikolaj Tichonovič byl už starý. Nedávno dovršil devadesátý sedmý rok. Byl však ještě zdravý a stejně práceschopný, jako v té době, kdy byl objeven tajemný stroj času návštěvníků z Vesmíru.
Od té doby uplynulo mnoho vody a záhada válce zůstávala stále záhadou. Nepřiblížili se k jejímu rozluštění ani o krok. Karelinova teorie spirály času, kterou dále rozpracoval, nejen že nebyla dosud obecně uznávána, ale nebyla ani s to vysvětlit proč se válec objevil v Rusku nebo aspoň proč byl přenesen z Atlantidy. Nepodařilo se to ani samotnému Karelinovi, ani jeho četným následovníkům.
Nikolaj Tichonovič se už smířil s myšlenkou, že se nedožije doby, kdy bude tajemství odhaleno, a že patrně cizince už nepřivitá. Přesto však čekal den co den, po celých těch šedesát pět let.
Za ta léta vědci podnikli nesčetné pokusy rozluštit tajemství válce. Technika se neuvěřitelně rozvinula a lidstvo mělo k dispozici přístroje, o nichž se dříve neodvažovali ani snít. Zrak vědce dokázal proniknout olověnou deskou až půlmetrové tloušťky. Avšak veškeré pokusy nahlédnout do válce končily stále nezdarem. Podivný kov nepropouštěl žádné paprsky. Samo slovo kov v tomto případě začali dávat do uvozovek, protože nebylo jisté, jestli se dá tenhle materiál vůbec řadit mezi kovy.
S pokusy otevřít oválná dvířka se přestalo. Jestliže neznámí konstruktéři považovali za nutné utajit mechanismus zámku, pak se tedy dveře otevřít nesmějí. Lidé ze Země se báli, že ublíží neznámým bratřím.
Karelinova žena Věra Pavlovna ještě žila, avšak z osmi lidí, kteří první spatřili válec, zůstal na živu kromě Karelina jen Anver Kerimbekov, kdysi jeho pomocník, nyní proslulý vědec a expert Hospodářské rady na problémy energetiky.
Na Zemi si na existencí válce zvykli, zdaleka už nevyvolával dřívější zvědavost. Jeho objevení vedlo, jak se zdálo, jen k tomu, že nevelké okresní středisko Michajlovka se rychle změnilo na velkoměsto přejmenované na Kosmograd.
Všeobecně se soudilo, že tvorové, kteří se mohli tak hrubě zmýlit v odhadu vývoje planety Země, sotva mohou ještě lidstvu poskytnout něco mimořádně cenného. Nejspíš se ukáže, že přes svůj stroj prostoru a času, jsou ve vědě za obyvateli Země pozadu.
Na jejich vystoupení z válce se čekalo už jen spíš ze zvědavosti.
O pravdivosti Dairova rukopisu a mongolské pověsti skoro nikdo nepochyboval. A obrovský zájem vzbuzovala skutečnost, že společně s hosty z jiné planety přichází k lidem muž z legendární Atlantidy.
Zpráva AP zprvu Karelina nijak nezaujala. Teprve po rozmluvě s Dmitrevským pochopil, že je tu snad možnost konečně najít pověstnou černou kouli, k jejímuž hledání víc než před půl stoletím sám vyzýval.
Podle Dairova rukopisu byla koule vhozena do moře. Když Karelin četl tento rukopis poprvé, nebyla Atlantida ještě objevena. O její poloze existovala řada domněnek. Teď už věděli, že Atlantidu tvořila skupina ostrovů. Kdyby byla koule hozena do oceánu na největším z nich, takzvané Poseidonii, mohl ji zanést do okruhu základny číslo šestnáct Kanárský a pak Severní rovníkový proud.
Stará záhada ožila s novou silou. Karelin přispěchal na výzvu Dmitrevského.
Na základně brzo pochopili, proč šéf AP zakázal pátrat po kouli, dokud nepřijede. Nešlo tu o Dmitrevského, ale o Karelina. Starý vědec měl nesporné právo toto pátrání řídit. Vždyť, o to usiloval už v době, když ještě žádný z nynějších zaměstnanců AP nebyl na světě.
Nikolaje Tichonoviče přivítali velice vřele. Rádi viděli na své základně člověka, jehož jméno znali už ze školy všichni lidé na Zemi.
Čtyři členové Kupcovovy skupiny byli okamžitě pozváni do pracovny vedoucího.
Kromě vedoucího základny tam byl Karelin a Dmitrevski.
Nikolaj Tichonovič jim položil otázku, která jim nejdřív připadala podivná a nemístná.
„Vzpomeňte si,“ řekl, „nač jste mysleli v posledním okamžiku, než se ve skalním labyrintu rozsvítilo světlo?“
„Rozmyslete si to nejdřív,“ dodal Dmitrevskij.
Anatolij Kupcov odpověděl první:
„Já jsem myslel na to, že musíme najít Gorelika dřív, než mu had rozdrtí skafandr.“
Oba jeho druhové odpověděli stejně.
„Ne,“ překvapil je svým prohlášením Karelin. „To není ono. No, a nač jste myslel vy?“ obrátil se na Igora.
„Upřímně řečeno, nemyslel jsem na nic,“ odpověděl Gorelik, „když mě had začal drtit, dostal jsem strach, že to nevydrží páteř.“
„Na něco jste tedy přece jen myslel,“ usmál se Karelin. „Vzpomeňte si, jestli jste neměl nějaké přáni.“
„Jen aby mě ta potvora pustila.“
„To není možné. Musel jste myslet na své přátelé, kteří vás hledali. Jistě jste je čekali“
„To jistě!“
„Přemýšlejte ještě!“ Igor se zamyslel.
„Opravdu si nemohu vzpomenout,“ řekl nakonec. „Já mám dojem, že jsem na nic jiného nemyslel. Pomoc jsem čekal, to je pravda. Ale to nebyla myšlenka; ale spíš podvědomé přání.“
„Ale vy jste přece věděl, že kdyby svítilo světlo, našli by vás rychleji?“
„Máte pravdu. Strašně jsem si přál, aby had náhodou stiskl tlačítko mé svítilny.“
„Nebo aby vás osvětlily reflektory vašich přátel?“
„Samozřejmě.“
„Nemyslel jste ledy spíše než na konkrétní reflektory na světlo vůbec?“
„Správně!“ vykřikl Igor. „Máte pravdu. Když jsem si uvědomil nebezpečí, přál jsem si, aby se rozsvítilo světlo, světlo za každou cenu, lhostejno odkud a jaké!“
„To je ono!“ řekl spokojeně Nikolaj Tichonovič. „Prudká touha po světle! Myslel jste na světlo a ne na reflektory.“
„Ano, ano. Bylo to tak! Ale jak jste na to přišel?“
„Protože tím jste to světlo rozsvítil,“ odpověděl Karelin.
Konečně!
Přání Nikolaje Tichonoviče, aby mohl osobně sestoupit na dno a bezprostředně se zúčastnit hledání koule, dělala Dmitrevskému starosti. Pro sedmadevadesátiletého starce to nebylo tak docela bez nebezpečí. Ale Karelin nechtěl ani slyšet, že by měl řídit pátrání od dispečerského pultu na křižníku.
„Pak jsem nemusel vůbec odjíždět z Leningradu. Vaše obrazovky se mohou napojit na obrazovky leningradské odbočky správy AP. Nemuseli jste mne volat sem.“
Měl pravdu a nedalo se proti tomu nic namítat.
K pátrání po černé koulí vyslal Dmitrevskij kromě historiků a archeologů i šest techniků a dokonce i doktor opustil základnu, především kvůli Karelinovi.
Pátrací skupina odplula na štábním křižníku, protože Dmitrevskij se rozhodl, že se výpravy osobně zúčastní. Kromě toho mohutné reflektory křižníku mohly osvítit skály jako ve dne.
Místo, kde se nedávné drama odehrálo, našli snadno. Křižník se zastavil v bezprostřední blízkosti průchodu, do něhož had Gorelika zavlekl. Osmnáct lidí se chystalo k vystoupení.
„Hledejte Černou kouli,“ řekl jim Karelin. „Zřejmě bude docela malá. Kdo ji uvidí, okamžitě podá hlášení, počká u ni a hlavně se jí nebude dotýkat. To bych chtěl zdůraznit! Kdyby se světlo znovu rozsvítilo, tak přestaňte hledat a počkejte na mě. Lépe když se nerozsvítí. Snažte se na to nemyslet. Koule je řízena biotoky a přání, aby bylo světlo, stačí k jejímu rozsvícení.“
„Budeme se snažit, Nikolaji Tichonoviči,“ odpověděl Dmitrevskij za ostatní. Pak si však odvedl Karelina stranou a řekl mu: „Neměl jste to připomínat. Možná že by si na světlo ani nevzpomněli, ale teď na ně budou myslet určitě. To víte, když vám někdo zakáže, abyste na něco myslel, tak na to zrovna budete myslet.“
„Máte asi pravdu,“ odpověděl Karelin. „Teď už se s tím nedá nic dělat.“
A Dmitrevskij měl pravdu.
Koule se rozsvítila, sotva pátrací skupina sestoupila z křižníku na dno. Paprsky světla pronikaly z průrvy a byly tak jasné, že je okamžitě postřehli, i když reflektory křižníku zářily ještě jasněji.
Karelin požádal Dmitrevského, který zůstal na křižníku, aby reflektory vypnul.
Odkudsi z nitra skal nesčetnými trhlinami a mezerami pronikaly paprsky bílého světla. Osvětlený byl i křižník, který stál ve vzdálenosti asi třiceti či čtyřiceti metrů.
Patrně všech osmnáct lidí najednou myslelo na to, na co neměli. Dokonce sám Nikolaj Tichonovič si musel přiznat, že i jeho napadlo totéž.
A protože si toho byl vědom, mlčel, i když všichni jeho průvodci očekávali rozzlobené poznámky.
Ať si tedy svítí, pomyslel si Karelin. Ale budeme se k ní moci přiblížit? Není to nebezpečné?
Vzpomněl si, co se říkalo v Dairově rukopisu a zavrhl tuto myšlenku. Světlo se rozsvěcovalo v domě velekněze Atlantidy. Kolem byli nepochybně lidé. Kouli pak hodili do oceánu, tedy se jí dotýkali a brali ji do rukou. Ostatně, přece by nemohli cizinci ponechat polodivokým lidem předmět, k němuž by se nemohli bez nebezpečí přiblížit To prostě nebylo možné
„Tak jdeme na věc!“ řekl Nikolaj Tichonovič.
„A co když koule zhasne?“ zeptal se Kupcov.
„Tak budeme postupovat podle původního plánu. Já ale nemyslím, že by zhasla.“
„Proč? Tehdy zhasla sama od sebe.“
„Víte,“ odpověděl Karelin, „já bych řekl, že jste ji zhasli sami. Když jste našil Gorelika a posvítili si na něho svými reflektory, mohli jste si podvědomě pomyslet, že už jiné světlo nepotřebujete. To stačilo, aby koule zhasla. Ale teď budeme hledat při jejím světle a nikoho ani nenapadne, že to světlo nepotřebujeme.“
Všichni postupovali kupředu v sevřeném hloučku. Nebylo proč se rozdělovat — směr neomylně ukazovala sílící záře. Koule je vedla sama.
Malinké slunce viselo ve vodě uprostřed hromady kamenů navršených bez ladu a skladu, asi půl metru nad dnem. Proč nespadlo na dno? Zdálo se to nepochopitelné.
Skupina se zastavila.
„Není pochyby, že je to černá koule z egyptského rukopisu,“ řekl Karelin.
„Nevypadá příliš černě,“ poznamenal kdosi.
Světlo koule oslepovalo a nepřipouštělo možnost přímého pohledu.
Atlanťané hodili tento dar cizinců do moře nejméně před dvanácti tisíci lety. A mechanismus koule i zdroj světla stále ještě fungoval.
Ať si říká kdo chce co chce, pomyslel si Nikolaj Tichonovič, od těch našich vesmírných hostů se ještě budeme moci lecčemus přiučit.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Kupcov.
„Upřímně řečeno, sám nevím. Při tak jasném světle by měl být povrch koule rozžhavený.“
„Snad aby zhasla,“ poznamenal Kupcov.
Karelina to také napadlo.
A koule okamžité zareagovala.
Nikolaj Tichonovič sebou leknutím škubl, i když ho to vlastně nemělo překvapovat. To, co se právě stalo, definitivně potvrdilo jeho myšlenku, že koule je řízena biotoky.
Nastalou tmu teď zaplašovaly jen reflektory na přílbách. Jejich světlo se však ve srovnání s předchozím jasem zdálo velice slabé.
„Přátelé, zhasněte reflektory! Všichni najednou,“ řekl Karelin.
Čekal, že povrch koule, který nemohl tak rychle vychladnout, bude ve tmě zářit, avšak v nastalé tmě nebylo vidět vůbec nic, ani nejmenší náznak světla.
„No!“ řekl rezignovaně. „Tak zase rozsviťte!“
Teď, po naprosté tmě, jim světlo reflektorů bohatě stačilo, aby si mohli nález dobře prohlédnout.
Koule byla doopravdy černá, matně černá, a na jejím povrchu nebylo vidět žádné odlesky reflektorů, které na ni mířily ze tří stran. Bylo divné, že tlak vody nevynesl kouli na povrch oceánu. Zřejmě nebyla dutá a byla hodně těžká. Ale proč potom visela nad dnem a neležela na něm? Co jí drželo v téhle poloze?
„To je zvláštní,“ poznamenal někdo vedle Karelina. Obrátil se a poznal Dmitrevského. Vedoucí AP to nevydržel a přišel sem.
„Ano, je to doopravdy zvláštní.“
„Musíme zjistit, jestli je horká nebo studená.“
„Ale jak? Přes kovovou rukavici stejně nic neucítím.“
„To je jednoduché,“ odpověděl Dmitrevskij.
Držel v ruce malý přístroj, z něhož vycházela tenká trubička s kuličkou na konci.
„Hned to bude,“ řekl a dotkl se kuličkou povrchu koule. „Prosím. Její teplota je stejná jako teplota okolní vody.“
„To je divné, že tak rychle vychladla,“ řekl Karelin.
„Proč by měla chladnout? Asi se vůbec nezahřála. Světlo může být studené.“
A jen to dořekl, koule se znovu rozsvítila.
Dmitrevskij a Karelin couvli, jako by dostali ránu. Nikolaj Tichonovič se rozzlobil:
„Copak nemáte dost pevnou vůli?“ řekl. „Kdo rozsvítil světlo?“
„Asi já,“ odpověděl rozpačitě Gorelik. „Tak myslete na něco jiného.“
„Bude asi lepší,“ řekl Dmitrevskij, „když se všichni vrátí na křižník. Zůstanou jen dva nebo tři, kteří ponesou kouli.“
„Ano, máto pravdu, já tu zůstanu.“
„A já slibuju, že budu myslet jen na to,“ řekl Kupcov, „abych vás chránil před hady. Nechte mě tu jako stráž.“
„Já tedy budu třetí,“ rozhodl Dmitrevskij. „Ostatní se vrátí na křižník!“
„Měla by zase zhasnout,“ řekl Karelin, když zůstali sami tři.
A jen to řekl, nastala tma.
„Pokusím se ji vzít do ruky,“ řekl Nikolaj Tichonovič. „Raději já,“ Dmitrevskij odstrčil Karelina. „Kdo ví, co když vyletí vzhůru. Já mám větší sílu než vy.“
„Tak ji vezmeme oba.“
Koule však nejevila chuť ani vyletět vzhůru, ani spadnout. Zdálo se jim, že vůbec nic neváží.
„Třeba ji nadlehčuje voda,“ řekl Dmitrevskij.
„Snad, ale to se mi nějak nezdá.“
„Taky bych řekl. Ale teď ji pusťte, jednomu se to líp nese.“
Nikolaj Tichonovič se neochotně podřídil. Nejraději by kouli nesl sám, ale nechtěl být tak dětinský a trvat na svém.
„Pojďme!“
Karelin šel vpředu, za ním Dmitrevskij a slavnostní průvod uzavíral Anatolij Kupcov, který se co chvíli ohlížel.
Ani hadi, ani chobotnice se však neobjevovali.
Dmitrevskij se nejvíc bál toho, aby některý z jeho průvodců nerozsvítil světlo koule. Sám se snažil myslet na to, aby byla tma, ale cítil, že si může i proti své vůli přát světlo, zvláště když museli překonávat nerovností dna.
Do vstupní komory křižníku se dostali bez obtíží.
Než dal pokyn k odčerpání vody, zeptal se Dmitrevskij Karelina:
„A neuškodí kouli změna tlaku?“
„Jsem přesvědčen, že ne,“ odpověděl Nikolaj Tichonovič. „Byla přece už na zemském povrchu a jednu změnu tlaku už zažila. A nic se jí nestalo.“
Dmitrevskij řekl dispečerovi, že může komoru vypustit, a pro všechny případy si sedl na zem. Bál se, že koule ve vzduchu ztěžkne tak, že ji potom neudrží. V Atlantidě ji přece mohlo nést více lidí.
Voda zmizela, komora se naplnila vzduchem, ale žádnou změnu váhy Dmitrevskij neucítil. Zdálo se, že koule neváží vůbec nic.
„To už vůbec nechápu,“ řekl Karelin, když mu to Dmitrevskij sdělil. „Pokuste se kouli upustit.“ Dmitrevskij roztáhl ruce.
Koule se nepohnula. Nespadla ani nevyletěla, zůstala trčet ve vzduchu vstupní komory stejně jako do nedávna ve vodě nad dnem Atlantiku.
„Konečně!“ oddechl si hluboce a s ulehčením Nikolaj Tichonovič. „Konečně máme kouli a můžeme poznat další tajemství neznámého světa!“
Atlantoprojekt
Realizaci projektu navrženého inženýrem Vladimírem Dmitrevským předcházela neobyčejně dlouhá diskuse.
Jak tomu často bývá s novými a neobvyklými nápady, byla nová myšlenka odpočátku vystavena zdrcující kritice, pak byla uznána za pozoruhodnou a ještě za nějakou dobu byla prohlášena za úkol příštích generací.
Náklady, které projekt vyžadoval, byly obrovské. Hospodářská rada planety došla k názoru, že takové prostředky lidstvo v současné době nemá.
Tak zněl ortel číslo jedna.
Příští, generace však nebyly Dmitrevskému po chuti. Chtěl svůj projekt uskutečnit sám, vlastníma rukama.
Neustupoval a bojoval tak dlouho, dokud se z úkolu příštích generací nestal úkol blízké budoucnosti.
Tak zněl ortel číslo dvě vynesený rok po prvním.
Ale ani s takovouto formulací se Dmitrevskij nespokojil.
O prospěšností Dmitrevského projektu nikdo nepochyboval. Pokud zde nějaké pochybnosti byly, pak jen o jeho uskutečnitelnosti. Problém byl jedině ve spotřebě energie, protože materiálové rezervy by se už našly a lidé jakbysmet. Těch se nepochybně přihlásí víc, než bude potřeba.
Energie!
Její spotřeba neustále stoupala. Všude, ve všech světadílech, probíhaly obrovské práce a energetická síť planety se jen stěží vyrovnávala s nezadržitelně rostoucími potřebami.
Energie byl nedostatek. To byl problém, který lidstvo znepokojoval ze všeho nejvíc. A Dmitrevského projekt by si vyžádal obrovskou část drahocenné energie. Není divu, že Hospodářské rada přes veliký užitek, který by uskutečnění projektu přineslo, váhala.
Východisko se však našlo, a to tam, kde se nejméně čekalo.
Na Měsíci byly instalovány obrovské sluneční baterie, které měly dodávat energii k výrobě vzduchu pro umělou měsíční atmosféru. Zbýval jen problém, jak tuto obrovskou energii dopravit na mateřskou planetu. I v tomto případě Dmitrevskému štěstí přálo. Problém přenosu energie bez drátů, na němž dlouhá desetiletí pracovaly tisíce vědců a techniků, se blížil k zdárnému zakončení. Jako obvykle se ukázalo, že věc je daleko prostší, než se zdálo.
Nic tedy nebránilo tomu, aby Hospodářská rada Dmitrevského projekt schválila. To se také stalo.
Dmitrevskij přikročil k uskutečňování vytouženého cíle. Podle očekávání se za ním hrnuly statisíce lidí a jemu stačilo jen vybírat. Nejlepší inženýři planety tvořili jádro Atlantoprojektu, zkráceně AP, jak byl projekt pojmenován.
Šlo o podstatnou změnu podnebí Severní Ameriky a Evropy, což se muselo nutně odrazit i na podnebí všech ostatních kontinentů.
Podstata myšlenky byla prostá a dala se vyjádřit čtyřmi slovy: zvýšit teplotu Antilského proudu.
Geologickým průzkumem, který se na dně Atlantského oceánu léta prováděl, se zjistilo, že právě pod Antilským proudem prochází v hloubce necelých patnácti kilometrů pod mořskou hladinou mohutná větev roztaveného magmatu. Sedm kilometrů pod dnem Atlantiku jsou už spodní vrstvy zahřátý na dvě stě stupňů a doslova s každým metrem jejich teplota prudce stoupá.
Podle názoru geologů nebyla magmatická větev náhodná ani dočasná, ale existovala už velice dávno a byla natolik stabilní, že nebylo třeba se obávat, že se ztratí do hloubky nebo změní směr.
Kritikové projektu Dmitrevského projevovali i takovéto obavy. On jim odpovídal, že v nejbližších staletích se to nestane. A jestliže se později objeví nějaký odklon, pak technika budoucnosti dokáže hravě najít způsob, jak nahradit teplo magmatu něčím jiným.
Technická stránka projektu spočívala v zapuštění potrubí do dna a v dovedení tepla pomocí tohoto potrubí ke spodní hranici Antilského proudu, který by tak byl nepřetržitě zahříván. Zvýšení teploty Antilského proudu by znamenalo i zvýšení teploty Golfského proudu a v důsledku toho by se celé severní pobřeží Evropy změnilo v subtropy. Byla to neobyčejně prostá myšlenka, a kdyby se všechno odehrávalo na povrchu země, byla by prostá i její realizace. Mělo se však pracovat na mořském dně, pod tlakem kilometrových vrstev vody!
Na Atlantoprojektu se pracovalo již několik let. Zpočátku se na práci podíleli jen geologové, oceánografové a samozřejmě inženýři.
Nikdo nepředpokládal, že by se v AP mohli uplatnit také historici a archeologové. Ukázalo se však, že tu budou mít co dělat.
Jako první narazili na stopy Atlantidy pracovnici základny číslo dvanáct. Trosky zničené budovy, které objevili, vzbudily senzaci. Ale pak se podobné trosky objevovaly stále častěji a častěji i na ostatních základnách, vzdálenějších od amerických i afrických břehů.
A tehdy sem přišil archeologové. Vznikly tak vlastně dvě expedice — jedna kladla potrubí a druhá prováděla výzkumy.
Muzea na celém světě se začala plnit novými přírůstky, které vrhaly nové světlo na dějiny Atlantidy, a historikové měli co dělat. A postupně i oni začali sestupovat pod vodu, aby pracovali přímo na místě. Početní stav historickoarcheologické expedice se brzo mohl skoro rovnat stavební.
V zajetí
Čas běžel jednotvárně, ale ne nudně. Zajímavé práce Igora Gorelika docela zaujala. Ještě nedávno byl studentem archeologie a teď se mu splnil jeho životni sen a mohl pracovat na mořském dně.
Den byl přesně rozdělen. Práce, spánek, zábava — to všechno mělo svůj vyhrazený čas. Tak si alespoň člověk příliš neuvědomoval nedostatek nových dojmů.
Jednou za tři dny měl Igor možnost mluvit půl hodiny radiotelefonicky s matkou. Tuto možnost nikdy nezanedbával, protože věděl, jak se bojí o zdraví svého syna.
Na zdraví si však naříkat nemohl. I v podmořském vězení vypadal znamenitě, což musela koneckonců uznat i matka. Jednoho večera přišel za Igorem hrajícím šachy jeho vedoucí a řekl mu:
„Zítra jde na delší průzkum skupina Anatolije Kupcova. Půjdeš s nimi!“
„Konečně!“ oddechl si ulehčeně Gorelik.
Kupcova znal dobře. Byl jen o rok starší než on a znali se z university. Svého času Igor Anatolijovi silně záviděl, když zjistil, že byl Kupcov přijat do AP. A teď společně s ním pojede do terénu.
Reflektor na přílbě osvětlil úzkou průrvu mezi skalami. Gorelik se nerozhodně zarazil. Byl sám a instrukce zakazovaly, aby samotný člověk lezl do trhlin a vůbec na podezřelá místa.
„Anatoliji!“ zavolal.
„Slyším,“ odpověděl Kupcovův hlas. Když Igora vyslechl, rozhodl: „Čekej. Jdu k tobě. Nejsem daleko, vidím tvoje světlo.“
„Dobře, čekám!“
Pracovali už osmý den. Pětičlenná skupina prozkoumala úsek o ploše víc než deseti čtverečních kilometrů, ale nenašla nic. Měli pocit, že ti před nimi se museli zmýlit a že tu žádné stopy po Atlantidě nejsou. Avšak vedoucí Kupcovovi nedovolil, aby průzkum přerušil.
„Hledejte alespoň to sloupoví, o kterém mluvil Dolin. Viděli ho docela jasně. Jak vypadá, víte. Až to najdete a zjistíte, že jsou to jen skály, pak se můžete vrátit.“
Ale sloupoví nebylo k nalezení. Dolinova skupina je viděla z okna loďky. Množství chobotnic jim znemožnilo vystoupit na dno. Žádné prostředky proti těmto nebezpečným měkkýšům s sebou neměli a tak se museli spokojit s fotografií z okénka při světle světlometu.
Kupcovova skupina s sebou vzala somozřejmě vše potřebné. Gorelikovi visela u pasu speciální pistole, jejíž obsah stačil k zahnání a aspoň částečnému zničení třeba stovky hlavonožců. Stejně vyzbrojeni byli i ostatní čtyři.
Igor stál a trpělivě čekal na Anatolije, který se nějak zdržel. Ve světle reflektoru viděl, že průrva je dost široká, aby tudy, proplula loďka. Možná že tam, v hloubce, viděl Dolin své sloupoví. Odejít a neprozkoumat průrvu bylo nemyslitelné.
Chvílemi Igor zhášel světlo a pátral, nespatří-li záři reflektoru přibližujícího se Kupcova. Kolem však byla tma. Byli daleko od nejbližší trasy AP a paprsky světlometů sem nedosahovaly.
Kam se propadl Anatolij?
Kolem trčely všemi směry skály. Igorovi se zdálo, jako by spadly postupně jedna na druhou odněkud seshora.
„Asi doopravdy spadly,“ řekl. „Co říkáš?“ ozval se Kupcovův hlas. „Skály tu leží, jako by se odněkud zřítily. Zřejmě je to důsledek katastrofy,“ odpověděl Igor. „Hned se na to podíváme!“
„Kde jsi?“
„Blízko.“
„Jak to, že nevidím tvé světlo?“
„Zhasl jsem,“ odpověděl Kupcov. „Jinak bych neviděl tvůj reflektor.“
„Dej pozor, ať někam nespadneš.“
„Chvílemi si svítím.“
A současně se rozsvítilo světlo asi ve vzdálenosti padesáti metrů.
„Je tu rovina,“ řekl Kupcov a jeho svítilna opět zhasla.
Gorelik stál zády k průrvě. Náhle ho něco silně udeřilo do zad. Igor odletěl po hlavě dolů. Svítilna na přílbě mu zhasla.
Sklo bylo pevné a nemohlo se rozbít. Proč tedy světlo zhaslo? Igor už o tom nestačil uvažovat. Něco ho uchopilo a zvedlo.
Přes kovovou látku skafandru cítil, nebo se mu to možná jen zdálo, jak jeho tělo obepínají pružná chapadla. Nemohl pohnout rukama ani nohama. Chobotnice?. A co také jiného!
„Drží mě chobotnice!“ řekl.
„Už letím,“ odpověděl stručně Anatolij.
A hned se také docela blízko rozsvítila jeho svítilna.
To, co Igora drželo, bylo za jeho zády. Hlavou nemohl ani pohnout a rukama jakbysmet.
Igor se o sebe ani trochu nebál. Anatolij tu bude hned a osvobodí ho. Chobotnice, třeba i obrovských rozměrů, mu nemůže nijak ublížit.
Světlo reflektoru se rychle přibližovalo. Už jen pár metrů.
Gorelik ucítil, že je kamsi vlečen. Skály kolem začaly pomalu ubíhat.
„Táhne mě do průrvy,“ řekl Igor.
Kupcov neodpověděl, ale jeho svítilna se začala přibližovat o poznání rychleji.
Ještě chviličku viděl Igor svítilnu svého přítele Pak světlo zmizelo, nejspíš za nějakým skalním výstupkem.
Nastala absolutní tma. Neznámý nepřítel pokračoval v ústupu.
Igor napjal svaly a škubl sebou. Kdyby si tak aspoň na okamžik uvolnil ruku, aby mohl stisknout vypínač reflektoru. Zřejmě zhasl proto, že chapadlo chobotnice náhodou stisklo tlačítko na pouzdře u pasu.
Pokus byl však bezvýsledný. Objetí bylo pevné.
Igor pocítil mírné znepokojení. Světlo Kupcovovy svítilny se neobjevovalo.
„Kde jsi?“ ozval se Anatolijův hlas.
„Copak vím?“ odpověděl Igor. „Vleče mě dolů do rozsedliny. Tvůj reflektor nevidím. A můj se nedá zapnout, nemohu pohnout rukama.“
„Budu tě hledat. Běží sem ještě Kolja. Zavolal jsem ho. Neměj strach!“
To je divné, pomyslel si Igor, že jsem neslyšel, když volal Nikolaje!
Ohebný a měkký materiál skafandru byl tak pevný, že Igor vůbec nevnímal, zastavil-li se už jeho uchvatitel, nebo jestli ho ještě někam vleče. Tlak vody nebylo vůbec cítit.
„Je tady spousta chodeb,“ uslyšel Anatolijův hlas. „Ve které ho máme hledat?“
Igor pochopil, že Nikolaj Kuzminych se už připojil ke Kupcovovi a oba ho hledají. Avšak jasné světlo jejich reflektorů nikde neprobleskovalo.
„Kdyby tak mohl rozsvítit reflektor!“ To řekl Nikolaj.
Ano, světlo reflektoru by jim samozřejmě ukázalo směr. Ale jak je zapnout? Stále ještě se nemohl ani hnout.
Gorelik se začal ze všech sil zmítat. Marně.
Jeho protivník byl zřejmě úžasně silný.
Kdyby alespoň věděl, s kým má co dělat!
„Tohle je nedostatek našich skafandrů,“ řekl Kupcov. „Podle hlasu se nedá určit, odkud zvuk přichází. Tak co, Igore?“ zeptal se.
„Pořád nic!“
„V jaké jsi poloze?“
„Drží mě skoro vzpřímeně,“ odpověděl Gorelik, který uhodl, na co se ptají. „Ale může mě každou chvíli obrátit třeba vzhůru nohama. Jsem úplně bezmocný. Nemohu se ani pohnout.“
„Tak se raději nehýbej a nedráždí ji. Vidíš naše světla?“
„Nevidím nic. Už mně to začíná dělat starosti. Nezabloudili jste?“
„Právě jsme se vrátili, odkud jsme vyšli. A začneme znovu!“
„Za chvilku tu bude i Kosťa,“ řekl Kuzminych. Tedy komplet.
Igor věděl, že z pětičlenné skupiny je vždy jeden povinen zůstat v loďce.
„Víš co,“ řekl Kupcov, „raději nemluv. Co když ji tvůj hlas dráždí.“
„Asi máš pravdu. Nemohu to tvrdit, ale zdá se mi, jako by mne svírala pevněji, když mluvím já nebo vy. Ale vždyť mi přece nemůže nic udělat, na skafandr je krátká.“
„Doufejme, ale raději mlč.“
„Už mlčím!“
Čas se vlekl stále pomaleji. Igorovi připadalo, že je v zajeti neznámého tvora už celou věčnost.
Konstantin Baskov své kolegy stěží našel. Na tomto místě byla doopravdy nepředstavitelná změť na sebe nahromaděných úlomků skal. Co je mohlo tak rozdrtit? Jedině přírodní katastrofa. Skály byly kdysi na jednom z ostrovů a zřítily se spolu s ním na dno oceánu.
Anatolij Kupcov podal hlášení na loďku. Valerij Sofronov, který tam zůstal, vyslal poplašný signál na základnu a odtud musela každým okamžikem připlout na pomoc druhá loďka.
Ale kdy to bude?
Mimoděk začínali být všichni tři znepokojení. Znali dobře odolnost skafandru, ale co když přece jen.
Zatím nebyl zaznamenán ani jediný případ napadení pracovníka AP obyvateli hlubin. Co když skafandr přece jen nevydrží?…
Všichni mlčeli, aby před sebou navzájem skryli své obavy, nutili se do klidu a bránili se zbytečnému spěchu. V takovém labyrintu bylo snadné přehlédnout menši jeskyni či rozsedlinu, v níž se mohla chobotnice i se svou kořistí schovat.
Sofronov jim sdělil, že záchranná loďka vyplula a bude tu za čtyřicet minut.
Čtyřicet minut! To bylo příliš dlouho!
Kupcov nakonec nevydržel vzrůstající napětí a zeptal se co možná nejtišeji:
„Jak to vypadá, Igore?“
„Vše při starém,“ následovala také velice tichá odpověď. „Nechápu, proč se nesnaží rozdrtit skafandr. Ale stejně si pospěšte!“
„Děje se něco?“
„Nic, je mi prostě nepříjemná ta bezmocnost.“
„Vydrž to ještě chvíli.“
Uběhlo deset minut.
Teď už byli tři přátelé znepokojeni a domlouvali se zapomínajíce na opatrnost. Snažili se pravda mluvit co nejtišeji. Vždyť každé slovo zazní v Gorelikově přílbě a oni nemohli vědět, jak jeho uchvatitel na zvuky reaguje.
Kupcov už chtěl Igorovi poradit, aby vysílačku vypnul, ale pak si uvědomil, že se Gorelik nemůže ani pohnout. A i kdyby mohl, tak co s tím? Hlasy přátel byly jeho jedinou morální oporou.
„Pomoc je blízko,“ sdělil jim Sofronov. „Ženou se sem plnou parou.“
A najednou se ozval hlasitě Igorův rozrušený hlas: „Rychle! Drtí mě. Mám dojem, že skafandr praská!“ V tomto okamžiku se náhodou sešli všichni tři na jednom místě. Podívali se na sebe zoufale a bezmocně. Co dělat? Zdálo se jim, že už prohledali každou píď kamenného labyrintu.
Kdyby tak Gorelik rozsvítil reflektor! pomysleli si současně všichni tři. A náhle se rozzářilo intenzívní světlo. Ne, to není Gorelikova svítilna!
Škvírami ve skalách pronikaly silné paprsky bílého, podivně bílého světla. Každé zákoutí, každý kámen, každý záhyb byl osvětlen.
A současně zahlédli skafandr ztraceného kolegy. Bylo to docela blízko.
Úzká štěrbina zakrytá úlomky skal ústila do jakési jeskyně. Několikrát prošli mimo, aniž by si trhliny všimli. Tak tady je! Vrhli se dovnitř.
Reflektory v tom oslepujícím světle nepotřebovali. Spatřili Igora omotaného prstenci dlouhého, hadovitého tvora. To nebyla chobotnice! O takovém obyvateli hlubin ještě neslyšeli.
Kupcov namířil pistoli a stiskl tlačítko.
Okamžik a osvobozený Gorelik měkce dopadl na dno. Rozervané hadí tělo se sneslo v záplavě krve vedle něho. A v tomtéž okamžiku tajemné světlo zhaslo.
Stará záhada
Zpráva o vzrušující události se rozletěla do celého světa nedlouho po tom, kdy byl výstřelem paprskometu vysvobozen Igor Gorelik ze sevření neznámého podmořského živočicha. Neznámého! Tady na Zemi!
Bílá místa z mapy Země už dávno zmizela. Zeměkoule byla křížem krážem prozkoumána. Kdysi těžko dostupné a tajemné oblasti jihoamerického kontinentu, střední Afriky a hlubinných vrstev oceánů vydaly všechna tajemství a zdálo se, že nic neznámého či tajemného už neexistuje. Romantika objevů se přestěhovala do vesmíru. A teď tohle!
Neznámý živočich na Zemi! Už to byla událost zcela mimořádná a výjimečná.
A ke všemu ještě to bílé světlo!
Mohlo by se předpokládat, že tam zdroj tohoto světla zapomněla některá z předchozích expedic. Stát se to mohlo, i když to bylo dost nepravděpodobné. Ale proč by se světlo náhle rozsvítilo a pak zase zhaslo? Proč zůstával jeho zdroj skryt v labyrintu skal? Vypadalo to, jako by tři podmořské výzkumníky Kupcovovy skupiny někdo sledoval a přišel jim na pomoc, když byla nouze nejvyšší.
Jak si to tedy vysvětlit?
Vladimíru Dmitrevskému okamžitě hlásili, co se stalo. Odpověděl stručně:
„Nic nepodnikat, dokud nepřijedu.“
Lidé připravení pátrat po záhadném osvětlovacím tělese zůstali na základně, aby vyčkali příjezdu svého šéfa.
Autorita Dmitrevského byla už dlouhou dobu zcela nesporná. Jeho rad využívali stavitelé měsíčních továren, laboratoří na družicích, pozemských slunečních elektráren a konstruktéři kosmických lodí.
Zájem, který projevil o dobrodružství Kupcovovy výzkumné skupiny, nikoho nepřekvapil.
Tedy, v prvním okamžiku nepřekvapil. Už o den později se Dmitrevskij choval nejen překvapivě, ale i tajemně.
Inženýři ze štábu si povšimli, že Dmitrevskij s někým neobvykle dlouho telefonuje. Jméno toho muže jim nic neříkalo. Pravda, příjmení buď přeslechli, nebo ani nebylo vysloveno. Mluvili o tom, o čem teď mluvil každý — o události na základně číslo šestnáct.
Dmitrevskij byl ve své kabině a ostatní mohli zaslechnout jen některá slova a věty pronesené hlasitěji.
Příštího rána přikázal Dmitrevskij zastavit a vystoupit na hladinu.
Přes silné kymácení křižníku se na palubě shromáždilo veškeré osazenstvo, které už dlouho nevidělo slunce. Čekali dlouho a nevěděli nač. Vždy tak sdílný Dmitrevskij tentokrát tvrdošíjně mlčel a tvářil se tak ustaraně, že se ho nikdo neodvážil oslovit.
Konečně se na obzoru objevil malý, rychlý stratoplán. Rychle se přiblížil, snesl se dolu a zůstal viset nad palubou. Podle poznávacích značek na trupu se dalo soudit, že přiletěl z Leningradu.
Po spuštěných schůdcích sestoupil na palubu křižníku starší, nebo spíše starý muž v běžném městském oblečení, s krátkými, úplně šedivými vlasy.
Jakmile křižník převzal neznámého na palubu, sestoupil okamžitě do hlubiny a pokračoval v přerušené cestě.
Dmitrevskij odvedl hosta do své kabiny, aniž by ho s kýmkoliv seznámil.
Tajemství se vysvětlilo až na základně.
Jakmile bylo vyřčeno jeho jméno, lidé si vzpomněli, s čím je spojeno.
Ten člověk se jmenoval Karelin…
Nikolaj Tichonovič byl už starý. Nedávno dovršil devadesátý sedmý rok. Byl však ještě zdravý a stejně práceschopný, jako v té době, kdy byl objeven tajemný stroj času návštěvníků z Vesmíru.
Od té doby uplynulo mnoho vody a záhada válce zůstávala stále záhadou. Nepřiblížili se k jejímu rozluštění ani o krok. Karelinova teorie spirály času, kterou dále rozpracoval, nejen že nebyla dosud obecně uznávána, ale nebyla ani s to vysvětlit proč se válec objevil v Rusku nebo aspoň proč byl přenesen z Atlantidy. Nepodařilo se to ani samotnému Karelinovi, ani jeho četným následovníkům.
Nikolaj Tichonovič se už smířil s myšlenkou, že se nedožije doby, kdy bude tajemství odhaleno, a že patrně cizince už nepřivitá. Přesto však čekal den co den, po celých těch šedesát pět let.
Za ta léta vědci podnikli nesčetné pokusy rozluštit tajemství válce. Technika se neuvěřitelně rozvinula a lidstvo mělo k dispozici přístroje, o nichž se dříve neodvažovali ani snít. Zrak vědce dokázal proniknout olověnou deskou až půlmetrové tloušťky. Avšak veškeré pokusy nahlédnout do válce končily stále nezdarem. Podivný kov nepropouštěl žádné paprsky. Samo slovo kov v tomto případě začali dávat do uvozovek, protože nebylo jisté, jestli se dá tenhle materiál vůbec řadit mezi kovy.
S pokusy otevřít oválná dvířka se přestalo. Jestliže neznámí konstruktéři považovali za nutné utajit mechanismus zámku, pak se tedy dveře otevřít nesmějí. Lidé ze Země se báli, že ublíží neznámým bratřím.
Karelinova žena Věra Pavlovna ještě žila, avšak z osmi lidí, kteří první spatřili válec, zůstal na živu kromě Karelina jen Anver Kerimbekov, kdysi jeho pomocník, nyní proslulý vědec a expert Hospodářské rady na problémy energetiky.
Na Zemi si na existencí válce zvykli, zdaleka už nevyvolával dřívější zvědavost. Jeho objevení vedlo, jak se zdálo, jen k tomu, že nevelké okresní středisko Michajlovka se rychle změnilo na velkoměsto přejmenované na Kosmograd.
Všeobecně se soudilo, že tvorové, kteří se mohli tak hrubě zmýlit v odhadu vývoje planety Země, sotva mohou ještě lidstvu poskytnout něco mimořádně cenného. Nejspíš se ukáže, že přes svůj stroj prostoru a času, jsou ve vědě za obyvateli Země pozadu.
Na jejich vystoupení z válce se čekalo už jen spíš ze zvědavosti.
O pravdivosti Dairova rukopisu a mongolské pověsti skoro nikdo nepochyboval. A obrovský zájem vzbuzovala skutečnost, že společně s hosty z jiné planety přichází k lidem muž z legendární Atlantidy.
Zpráva AP zprvu Karelina nijak nezaujala. Teprve po rozmluvě s Dmitrevským pochopil, že je tu snad možnost konečně najít pověstnou černou kouli, k jejímuž hledání víc než před půl stoletím sám vyzýval.
Podle Dairova rukopisu byla koule vhozena do moře. Když Karelin četl tento rukopis poprvé, nebyla Atlantida ještě objevena. O její poloze existovala řada domněnek. Teď už věděli, že Atlantidu tvořila skupina ostrovů. Kdyby byla koule hozena do oceánu na největším z nich, takzvané Poseidonii, mohl ji zanést do okruhu základny číslo šestnáct Kanárský a pak Severní rovníkový proud.
Stará záhada ožila s novou silou. Karelin přispěchal na výzvu Dmitrevského.
Na základně brzo pochopili, proč šéf AP zakázal pátrat po kouli, dokud nepřijede. Nešlo tu o Dmitrevského, ale o Karelina. Starý vědec měl nesporné právo toto pátrání řídit. Vždyť, o to usiloval už v době, když ještě žádný z nynějších zaměstnanců AP nebyl na světě.
Nikolaje Tichonoviče přivítali velice vřele. Rádi viděli na své základně člověka, jehož jméno znali už ze školy všichni lidé na Zemi.
Čtyři členové Kupcovovy skupiny byli okamžitě pozváni do pracovny vedoucího.
Kromě vedoucího základny tam byl Karelin a Dmitrevski.
Nikolaj Tichonovič jim položil otázku, která jim nejdřív připadala podivná a nemístná.
„Vzpomeňte si,“ řekl, „nač jste mysleli v posledním okamžiku, než se ve skalním labyrintu rozsvítilo světlo?“
„Rozmyslete si to nejdřív,“ dodal Dmitrevskij.
Anatolij Kupcov odpověděl první:
„Já jsem myslel na to, že musíme najít Gorelika dřív, než mu had rozdrtí skafandr.“
Oba jeho druhové odpověděli stejně.
„Ne,“ překvapil je svým prohlášením Karelin. „To není ono. No, a nač jste myslel vy?“ obrátil se na Igora.
„Upřímně řečeno, nemyslel jsem na nic,“ odpověděl Gorelik, „když mě had začal drtit, dostal jsem strach, že to nevydrží páteř.“
„Na něco jste tedy přece jen myslel,“ usmál se Karelin. „Vzpomeňte si, jestli jste neměl nějaké přáni.“
„Jen aby mě ta potvora pustila.“
„To není možné. Musel jste myslet na své přátelé, kteří vás hledali. Jistě jste je čekali“
„To jistě!“
„Přemýšlejte ještě!“ Igor se zamyslel.
„Opravdu si nemohu vzpomenout,“ řekl nakonec. „Já mám dojem, že jsem na nic jiného nemyslel. Pomoc jsem čekal, to je pravda. Ale to nebyla myšlenka; ale spíš podvědomé přání.“
„Ale vy jste přece věděl, že kdyby svítilo světlo, našli by vás rychleji?“
„Máte pravdu. Strašně jsem si přál, aby had náhodou stiskl tlačítko mé svítilny.“
„Nebo aby vás osvětlily reflektory vašich přátel?“
„Samozřejmě.“
„Nemyslel jste ledy spíše než na konkrétní reflektory na světlo vůbec?“
„Správně!“ vykřikl Igor. „Máte pravdu. Když jsem si uvědomil nebezpečí, přál jsem si, aby se rozsvítilo světlo, světlo za každou cenu, lhostejno odkud a jaké!“
„To je ono!“ řekl spokojeně Nikolaj Tichonovič. „Prudká touha po světle! Myslel jste na světlo a ne na reflektory.“
„Ano, ano. Bylo to tak! Ale jak jste na to přišel?“
„Protože tím jste to světlo rozsvítil,“ odpověděl Karelin.
Konečně!
Přání Nikolaje Tichonoviče, aby mohl osobně sestoupit na dno a bezprostředně se zúčastnit hledání koule, dělala Dmitrevskému starosti. Pro sedmadevadesátiletého starce to nebylo tak docela bez nebezpečí. Ale Karelin nechtěl ani slyšet, že by měl řídit pátrání od dispečerského pultu na křižníku.
„Pak jsem nemusel vůbec odjíždět z Leningradu. Vaše obrazovky se mohou napojit na obrazovky leningradské odbočky správy AP. Nemuseli jste mne volat sem.“
Měl pravdu a nedalo se proti tomu nic namítat.
K pátrání po černé koulí vyslal Dmitrevskij kromě historiků a archeologů i šest techniků a dokonce i doktor opustil základnu, především kvůli Karelinovi.
Pátrací skupina odplula na štábním křižníku, protože Dmitrevskij se rozhodl, že se výpravy osobně zúčastní. Kromě toho mohutné reflektory křižníku mohly osvítit skály jako ve dne.
Místo, kde se nedávné drama odehrálo, našli snadno. Křižník se zastavil v bezprostřední blízkosti průchodu, do něhož had Gorelika zavlekl. Osmnáct lidí se chystalo k vystoupení.
„Hledejte Černou kouli,“ řekl jim Karelin. „Zřejmě bude docela malá. Kdo ji uvidí, okamžitě podá hlášení, počká u ni a hlavně se jí nebude dotýkat. To bych chtěl zdůraznit! Kdyby se světlo znovu rozsvítilo, tak přestaňte hledat a počkejte na mě. Lépe když se nerozsvítí. Snažte se na to nemyslet. Koule je řízena biotoky a přání, aby bylo světlo, stačí k jejímu rozsvícení.“
„Budeme se snažit, Nikolaji Tichonoviči,“ odpověděl Dmitrevskij za ostatní. Pak si však odvedl Karelina stranou a řekl mu: „Neměl jste to připomínat. Možná že by si na světlo ani nevzpomněli, ale teď na ně budou myslet určitě. To víte, když vám někdo zakáže, abyste na něco myslel, tak na to zrovna budete myslet.“
„Máte asi pravdu,“ odpověděl Karelin. „Teď už se s tím nedá nic dělat.“
A Dmitrevskij měl pravdu.
Koule se rozsvítila, sotva pátrací skupina sestoupila z křižníku na dno. Paprsky světla pronikaly z průrvy a byly tak jasné, že je okamžitě postřehli, i když reflektory křižníku zářily ještě jasněji.
Karelin požádal Dmitrevského, který zůstal na křižníku, aby reflektory vypnul.
Odkudsi z nitra skal nesčetnými trhlinami a mezerami pronikaly paprsky bílého světla. Osvětlený byl i křižník, který stál ve vzdálenosti asi třiceti či čtyřiceti metrů.
Patrně všech osmnáct lidí najednou myslelo na to, na co neměli. Dokonce sám Nikolaj Tichonovič si musel přiznat, že i jeho napadlo totéž.
A protože si toho byl vědom, mlčel, i když všichni jeho průvodci očekávali rozzlobené poznámky.
Ať si tedy svítí, pomyslel si Karelin. Ale budeme se k ní moci přiblížit? Není to nebezpečné?
Vzpomněl si, co se říkalo v Dairově rukopisu a zavrhl tuto myšlenku. Světlo se rozsvěcovalo v domě velekněze Atlantidy. Kolem byli nepochybně lidé. Kouli pak hodili do oceánu, tedy se jí dotýkali a brali ji do rukou. Ostatně, přece by nemohli cizinci ponechat polodivokým lidem předmět, k němuž by se nemohli bez nebezpečí přiblížit To prostě nebylo možné
„Tak jdeme na věc!“ řekl Nikolaj Tichonovič.
„A co když koule zhasne?“ zeptal se Kupcov.
„Tak budeme postupovat podle původního plánu. Já ale nemyslím, že by zhasla.“
„Proč? Tehdy zhasla sama od sebe.“
„Víte,“ odpověděl Karelin, „já bych řekl, že jste ji zhasli sami. Když jste našil Gorelika a posvítili si na něho svými reflektory, mohli jste si podvědomě pomyslet, že už jiné světlo nepotřebujete. To stačilo, aby koule zhasla. Ale teď budeme hledat při jejím světle a nikoho ani nenapadne, že to světlo nepotřebujeme.“
Všichni postupovali kupředu v sevřeném hloučku. Nebylo proč se rozdělovat — směr neomylně ukazovala sílící záře. Koule je vedla sama.
Malinké slunce viselo ve vodě uprostřed hromady kamenů navršených bez ladu a skladu, asi půl metru nad dnem. Proč nespadlo na dno? Zdálo se to nepochopitelné.
Skupina se zastavila.
„Není pochyby, že je to černá koule z egyptského rukopisu,“ řekl Karelin.
„Nevypadá příliš černě,“ poznamenal kdosi.
Světlo koule oslepovalo a nepřipouštělo možnost přímého pohledu.
Atlanťané hodili tento dar cizinců do moře nejméně před dvanácti tisíci lety. A mechanismus koule i zdroj světla stále ještě fungoval.
Ať si říká kdo chce co chce, pomyslel si Nikolaj Tichonovič, od těch našich vesmírných hostů se ještě budeme moci lecčemus přiučit.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Kupcov.
„Upřímně řečeno, sám nevím. Při tak jasném světle by měl být povrch koule rozžhavený.“
„Snad aby zhasla,“ poznamenal Kupcov.
Karelina to také napadlo.
A koule okamžité zareagovala.
Nikolaj Tichonovič sebou leknutím škubl, i když ho to vlastně nemělo překvapovat. To, co se právě stalo, definitivně potvrdilo jeho myšlenku, že koule je řízena biotoky.
Nastalou tmu teď zaplašovaly jen reflektory na přílbách. Jejich světlo se však ve srovnání s předchozím jasem zdálo velice slabé.
„Přátelé, zhasněte reflektory! Všichni najednou,“ řekl Karelin.
Čekal, že povrch koule, který nemohl tak rychle vychladnout, bude ve tmě zářit, avšak v nastalé tmě nebylo vidět vůbec nic, ani nejmenší náznak světla.
„No!“ řekl rezignovaně. „Tak zase rozsviťte!“
Teď, po naprosté tmě, jim světlo reflektorů bohatě stačilo, aby si mohli nález dobře prohlédnout.
Koule byla doopravdy černá, matně černá, a na jejím povrchu nebylo vidět žádné odlesky reflektorů, které na ni mířily ze tří stran. Bylo divné, že tlak vody nevynesl kouli na povrch oceánu. Zřejmě nebyla dutá a byla hodně těžká. Ale proč potom visela nad dnem a neležela na něm? Co jí drželo v téhle poloze?
„To je zvláštní,“ poznamenal někdo vedle Karelina. Obrátil se a poznal Dmitrevského. Vedoucí AP to nevydržel a přišel sem.
„Ano, je to doopravdy zvláštní.“
„Musíme zjistit, jestli je horká nebo studená.“
„Ale jak? Přes kovovou rukavici stejně nic neucítím.“
„To je jednoduché,“ odpověděl Dmitrevskij.
Držel v ruce malý přístroj, z něhož vycházela tenká trubička s kuličkou na konci.
„Hned to bude,“ řekl a dotkl se kuličkou povrchu koule. „Prosím. Její teplota je stejná jako teplota okolní vody.“
„To je divné, že tak rychle vychladla,“ řekl Karelin.
„Proč by měla chladnout? Asi se vůbec nezahřála. Světlo může být studené.“
A jen to dořekl, koule se znovu rozsvítila.
Dmitrevskij a Karelin couvli, jako by dostali ránu. Nikolaj Tichonovič se rozzlobil:
„Copak nemáte dost pevnou vůli?“ řekl. „Kdo rozsvítil světlo?“
„Asi já,“ odpověděl rozpačitě Gorelik. „Tak myslete na něco jiného.“
„Bude asi lepší,“ řekl Dmitrevskij, „když se všichni vrátí na křižník. Zůstanou jen dva nebo tři, kteří ponesou kouli.“
„Ano, máto pravdu, já tu zůstanu.“
„A já slibuju, že budu myslet jen na to,“ řekl Kupcov, „abych vás chránil před hady. Nechte mě tu jako stráž.“
„Já tedy budu třetí,“ rozhodl Dmitrevskij. „Ostatní se vrátí na křižník!“
„Měla by zase zhasnout,“ řekl Karelin, když zůstali sami tři.
A jen to řekl, nastala tma.
„Pokusím se ji vzít do ruky,“ řekl Nikolaj Tichonovič. „Raději já,“ Dmitrevskij odstrčil Karelina. „Kdo ví, co když vyletí vzhůru. Já mám větší sílu než vy.“
„Tak ji vezmeme oba.“
Koule však nejevila chuť ani vyletět vzhůru, ani spadnout. Zdálo se jim, že vůbec nic neváží.
„Třeba ji nadlehčuje voda,“ řekl Dmitrevskij.
„Snad, ale to se mi nějak nezdá.“
„Taky bych řekl. Ale teď ji pusťte, jednomu se to líp nese.“
Nikolaj Tichonovič se neochotně podřídil. Nejraději by kouli nesl sám, ale nechtěl být tak dětinský a trvat na svém.
„Pojďme!“
Karelin šel vpředu, za ním Dmitrevskij a slavnostní průvod uzavíral Anatolij Kupcov, který se co chvíli ohlížel.
Ani hadi, ani chobotnice se však neobjevovali.
Dmitrevskij se nejvíc bál toho, aby některý z jeho průvodců nerozsvítil světlo koule. Sám se snažil myslet na to, aby byla tma, ale cítil, že si může i proti své vůli přát světlo, zvláště když museli překonávat nerovností dna.
Do vstupní komory křižníku se dostali bez obtíží.
Než dal pokyn k odčerpání vody, zeptal se Dmitrevskij Karelina:
„A neuškodí kouli změna tlaku?“
„Jsem přesvědčen, že ne,“ odpověděl Nikolaj Tichonovič. „Byla přece už na zemském povrchu a jednu změnu tlaku už zažila. A nic se jí nestalo.“
Dmitrevskij řekl dispečerovi, že může komoru vypustit, a pro všechny případy si sedl na zem. Bál se, že koule ve vzduchu ztěžkne tak, že ji potom neudrží. V Atlantidě ji přece mohlo nést více lidí.
Voda zmizela, komora se naplnila vzduchem, ale žádnou změnu váhy Dmitrevskij neucítil. Zdálo se, že koule neváží vůbec nic.
„To už vůbec nechápu,“ řekl Karelin, když mu to Dmitrevskij sdělil. „Pokuste se kouli upustit.“ Dmitrevskij roztáhl ruce.
Koule se nepohnula. Nespadla ani nevyletěla, zůstala trčet ve vzduchu vstupní komory stejně jako do nedávna ve vodě nad dnem Atlantiku.
„Konečně!“ oddechl si hluboce a s ulehčením Nikolaj Tichonovič. „Konečně máme kouli a můžeme poznat další tajemství neznámého světa!“
ТЕЛЕГРАМКанал с обзорами, анонсами новинок и книжными подборками
Книжный Вестник
Бот для удобного поиска книг (если не нашлось на сайте)
Поиск книг
Свежие любовные романы в удобных форматах
Любовные романы
О психологии, саморазвитии и личностном росте
Саморазвитие
Детективы и триллеры, все новинки
Детективы
Фантастика и фэнтези, все новинки
Фантастика
Отборные классические книги
Классика
ВКОНТАКТЕБиблиотека с любовными романами, которая наверняка придётся по вкусу женской части аудитории
Любовные романы
Библиотека с фантастикой и фэнтези, а также смежных жанров
Фантастика
Самые популярные книги в формате фб2
Топ фб2
книги