Stíny minulosti

Oleksandr Kostiuk ZLATÉ VČELY

Toho dne, na který s přibývajícími léty stále bolestněji vzpomínám, přijel záhy, sotva se rozednilo. Hned jak jsem ho spatřil, pochopil jsem, že se něco přihodilo.

Seznámili jsme se náhodou tam na Triadě v malém městečku u Velkých jezer téměř na sklonku chladného léta. Dodnes si vzpomínám na všechny podrobnosti, když se v posledním týdnu prázdnin jeho rodina nastěhovala do naší ulice. Bylo to na rozhraní léta a podzimu, kdy se dny krátí, na stromech už tu a tam žloutlo listí a z polí, táhnoucích se podél lesa, se svážely čerstvě vykopané brambory.

Za několik dnů se ukázalo, že spolu budeme v jedné třídě, a tak jsem po cestě do školy začal k nim docházet a na lavici u kamen jsem čekal, až dopije svou kávu.

A pak jsme zamlženým ránem prchali dlážděným chodníkem k hlavnímu náměstí, kde vedle autobusové zastávky se krčila stará škola, zbudovaná ještě za časů, kdy naše městečko bylo malou vesnicí.

Jakmile jsem se s ním blíže seznámil, ihned jsem rychle zapomněl na své bývalé kamarády. On se kromě mě také s nikým nepřátelil. Povahou jsme byli naprosto rozdílní a snad pravé proto naše přátelství bylo tak silné. Přetrvalo i četné klukovské bitky a rvačky, kdy se užuž zdálo, že mu bude konec.

On byl malý domácí kutil, stále nad něčím koumal, zajímala ho radiotechnika, hrál si rád s integrovanými obvody. Já, pro něhož byla technika španělskou vesnicí, jsem se vůbec v těchhle věcech nevyznal, a tak jsem sedával vedle něho a spokojeně si něco maloval, nebo se probíral kupou starých časopisů, kterých se u nich našly celé hromady.

Přemýšlím, zda jsme si spolu také povídali. Jistě. Ale zvláštní je, že si nemohu v paměti vybavit, o čem jsme se spolu nejvíce bavili. Z těch dob mi na celý život zůstal především pocit podivuhodného, všenaplňujícího klidu, pohody a tepla vonícího teplým kouřem.

Nic takového jsem nenašel v panelácích s ústředním topením, kde jsem žil s rodiči. Není divu, že větší část volného času jsem strávil u něho v podkrovním pokojíku, který jako by už patřil nám oběma.

Teď, když si vzpomínám na ty dávné časy, vidím, že můj život od té doby už nebyl tak bohatý na večery plné pohody, nepočítám-li v to ovšem poslední léta strávená tady na Danae.

Ve čtrnácti jsme se oba zamilovali. On do děvčete z naší třídy, dcerky listonošky, tiché a nenápadné, a já do dívky ze sousedství, o rok mladší, než jsem byl já. Během léta náhle dospěla v tak půvabnou krasavici, že se za ní kdekdo mimoděk ohlédl. Zajímavé bylo, že přitom on, jak byl neúnavný ve vyhledávání různých vzrušení a zábav, se opravdu s tou dívkou za několik let oženil a žil s ní šťastně až do toho osudného dne, kdy za mnou přišel za svítání. Každý si myslel, že já jsem naopak stálejší a vždycky zůstávám věrný tomu, co jsem si oblíbil, a přece jsem svou dívku zanedlouho opustil a od té doby jsem se vícekrát zamiloval.

Jak čas ubíhal a my dorůstali, stále častěji jsem se zamýšlel nad tím, co nás čeká v budoucnu. On dobře věděl, že bude elektrotechnikem, já si dosud nebyl jistý ničím. Jednou jsem chtěl být malířem, pak učitelem, později pediatrem. Mým úvahám a pochybnostem udělal konec můj bratranec, který pracoval v Ústředí pro kosmické lety.

Dobře si pamatuji ten den, kdy celí rozpačití jsme pozvali hosta k nám do mansardy. Kvečeru přišel ve své elegantní uniformě a naše dětské sny a plány se rozplynuly pod dojmem jeho vyprávění.

Ráno, když v kamnech doutnaly poslední uhlíky, nadiktoval nám bratranec žádost o přijetí do Institutu pro školení kosmických pilotů a den poté s ní odcestoval. Při loučení se zatvářil spiklenecky a zanechal v nás dojem, že všechno dobře dopadne.

Po několika měsících došly na poštu v naší čtvrti dva dopisy v jasně modrých obálkách s razítkem Ústředí pro kosmické lety. Bratranec nás v nich ujišťoval, že naše žádosti jsou kladně vyřízeny a že máme čekat na výzvu k přijímací zkoušce.

Toho dne jsme to oba řekli doma. Žil jsem tehdy už jen s otcem a ten proti mé volbě nic neměl. Jen se zeptal:

„A co tvoje malování?“

V necelých sedmnácti letech jsem už měl za sebou několik úspěšných účastí na výstavách mladých výtvarníků a rodina nepochybovala, že moje tužby směřují k Akademii výtvarných umění. Odpověděl jsem mu mlčením a už nikdy jsem se s ním k tomu tématu nevrátil.

Když jsem pak později o všem přemýšlel a uvažoval, proč vlastně jsem se vzdal umělecké dráhy, pro niž jsem měl nesporné předpoklady, vidím hlavní příčinu v tom, že mi vždy šlo všechno příliš hladce. Ztrácel jsem zájem.

Jeho rodiče byli proti, a tak jednoho zimního večera, dva dny před odjezdem do Institutu, se odstěhoval k nám.

Po absolvování školy jsme oba hned dostali umístěnku do Výboru pro výzkum rud a kovů a téměř dva roky jsme létali na znamenitém Eldorádu, kterému tehdy velel Dick Travers, známý Velký Dick, který objevil zlato na Tomatse. Práce se nám líbila a byla výborně placená.

V těch létech, bohatých na úspěšné lety do vesmíru, jsme se stali předmětem závisti mnohých lidí. Mám-li být upřímný, bylo nám to lhostejné. Stýkali jsme se s úzkým okruhem přátel, kteří jako my stáli na ostří nože a byli nám tak tím blízcí. Byli jsme mladí, čekala nás řada nekonečných slunných dnů, které nepochybně splní naše touhy po dobrodružství, slastech života a uspokojí naše sny.

Tenkrát jsme se my, naivkové, domnívali, že nám patří celý svět. Vydělávali jsme spoustu peněz, za pár dní volna mezi lety jsme dovedli promrhat tisíce, částku, za kterou moje rodina musela žít půl roku.

Nešetřili jsme. Proč taky, když před námi bylo ještě tolik cest? Uvažuji o tom, zda se dá říci, že jsme peníze milovali. Myslím, že ne, byly nám stejně lhostejné, jako zlaté hrudky, které Eldorádo z Tomatse dováželo na Triadu.

Život nás naučil, že každý z nás je bez tohohle žlutého kovu ničím, pouhou nulou a připadalo nám samozřejmé, že lesk zlata nás nikdy neopustí…

Na Eldorádu jsme nalétali povinnou zkušební dobu jako třetí velitelé posádky, a pak jsme ve třiadvaceti letech přešli na Dianu. Bylo to možné jen díky bratranci, který tam někde nahoře řídil nitky naší kariéry, a tak osud s jeho pomocí nám byl příznivý a budoucnost otevřená.

Diana byla kosmická loď stejné kategorie jako Eldorádo, navíc ale novější série. Jedinou předností starého Eldoráda byla jeho výborná pověst, odlesk slávy jeho legendárního velitele.

Tehdy jsme ještě nevěděli, že osud nám dá první výstrahu. Při našem prvním letu Diana havarovala, jakmile dosedla na základnu. Zahynulo přitom patnáct lidí z posádky. Samí schopní a stateční chlapci, kteří jako my, by byli šli jeden za druhého do ohně. Poprvé tváří tvář smrti jsme pochopili, že život je příliš vysoká daň za kousek lesklého kovu. Poprvé jsme poznali, že tenhle způsob života není přesně to, co jsme si vysnili. Zatoužili jsme po tichu a klidu, širokém a všenaplňujícím, který jsme prožívali jako děti v pološerém podkrovním pokojíku, kdy jsme do teplých kamen přikládali mrazem zledovatělé klestí.

Výraznou vlastností lidí žijících na Triadě, kterou nepokrytě stavěli na odiv, bylo mamonářství, závist a lhostejnost k osudu druhých. Jediným ostrůvkem v tom světě netečných, nevraživců a chamtivců a trvalá hodnota z dob dětství byla vzpomínka na naši mansardu. Kupodivu dům ještě stál a on měl ještě právo používat podkrovní místnost. A tak jsme se z pohodlných bytů ve věžácích vraceli opět do malého pokojíku a já jsem se stejně spokojeně probíral hromadou zažloutlých, prachem pokrytých časopisů ležících v koutě.

Podzim minul rychle a nepozorovaně. Mokrý, šedý sníh každé ráno poprášil dlažbu chodníku. Řeka se dosud nepokryla ledem, tichá voda v ní byla černá a chladná.

V lednu nám přišla výzva, abychom se dostavili do Výboru, a tak jsme ještě téhož dne odjeli, aniž bychom tušili, že návrat do kouzelné pohádky našeho dětství navždy skončil.

Všechny peníze jsem ponechal otci. Před odjezdem jsem náhle pochopil, jak je v tomhle městě i na celém světě osamělý, uvědomil jsem si, že kromě mě už nikoho nemá. Zmocnilo se mě dojetí, chtěl jsem ho obejmout, ale nemohl jsem překonat ostych. Nikdy jsem neuměl dávat najevo své city, a tak jsem ho jako vždy jen přátelsky políbil na tvář.

Tehdy jsem nevěděl, že je to naše poslední setkání, že za několik měsíců už nebude naživu.

Velký svět, kam jsme-se vrátili, byl stejný, nezměněný. Hlučný a bezstarostný, nabízel všechno, po čem mladý člověk mohl zatoužit a chtěl jen jedno — peníze. Ty jsme však poprvé v životě neměli. Ve Výboru nám dali zálohu na účet příštího letu, z níž jsem vetší část poslal otci.

Dianu opravili, už se prováděly závěrečné letové zkoušky a každý člen posádky měl hromadu práce. Času nebylo nazbyt, poprvé za několik měsíců se nabízela spásná možnost vrhnout se opět střemhlav do práce a na nic jiného nemyslet. Oprava elektronického zařízení se protáhla a my startovali až v polovině března, kdy už začínalo jaro.

Oba jsme letěli jako druzí velitelé posádky rakety směřující do Velkého Kosmu. Tehdy nás osud varoval podruhé. Let byl opět neúspěšný a nás opustila víra v naši šťastnou hvězdu, přesvědčení, že se svět točí kolem nás, bylo pryč.

Zlato, které kdysi samo padalo do našich otevřených dlaní, nás teď bůhvíproč nechalo na holičkách.

Eldorádo, startující dříve než Diana se také vrátilo s prázdnou a Dick Travers přestal chodit mezi lidi.

Ceny žlutého kovu rázem stouply a narůstaly den ze dne. Sloupce novin věnované informacím ze společenského života už nestačily otisknout všechny aféry spojené s vyhlášením úpadku známých firem a přinášely jen obecný přehled nejkřiklavějších skandálů.

Pak přišla zpráva o otcově smrti. Můj plat sotva stačil na zaplacení předchozí zálohy. Musel jsem si půjčit, abych mohl odjet na pohřeb.

Po příjezdu jsem se dozvěděl, že banka, jejímž podílníkem byl otec, zkrachovala druhého dne po oficiální zprávě, že Eldorádo a Diana se vrátily bez zlata. Otec zůstal bez haléře, protože malou hotovost už vyčerpal, ale o své situaci mě neinformoval. Zprvu si něco vypůjčil, pak něco prodal a později sklíčený, psychicky i fyzicky vyčerpaný přestal vycházet. Když pak sousedé zjistili, že třetí den už nemá osvětlená okna, vylomili dveře a našli ho v beznadějném stavu ležet v posteli. Přes přivolanou lékařskou pomoc ho nebylo možné už zachránit.

Pro mne byla jeho smrt velikým šokem, nemohl jsem pochopit, jak v dnešní době může člověk mezi lidmi zemřít hlady.

Všechny mé vypůjčené peníze padly na pohřeb a pomník na hrob, krásný a nákladný. Pak jsem prodal dům, vrátil se a vyhledal na Výboru jeho. Předpokládal jsem, že dosud nikam nevycestoval. Dlouho jsme spolu rozmlouvali a pak se mi podařilo přesvědčit ho o tom, že bychom měli nastoupit práci k nákladním transportům.

Mnohem výhodnější by bylo samozřejmě zůstat nezaměstnaným pilotem Výboru než křižovat Malým Kosmem s dopravní raketou. Do oddělení nákladní dopravy přicházeli ti z pilotů Velkého a Středního Kosmu, kteří neměli naději na něco lepšího. Mezi piloty stál Úsek nákladních transportů na poslední příčce žebříčku.

V té době byl už ženatý s dívkou, naší bývalou spolužačkou ze školy tam v městečku u Velkých jezer, a právě čekali dítě. Věděl jsem, že delší dobu bez peněz to nevydrží a doufal jsem, že přistoupí na můj návrh. Přál jsem si pracovat s ním, spojovalo nás pouto přátelství z dětství, byl mi nejbližší.

V té době se na nás opět usmálo ztracené štěstí. Pozvali nás na Eldorádo, které mělo před sebou velkolepý letový projekt. Zřejmě opět stál v pozadí můj bratranec v roli dobrého bůžka. Osud nám však ani tentokrát nepřál, štěstí se nás jen tak v letu dotklo svým křídlem a opustilo nás. Měli jsme se my, nechápaví, konečně přesvědčit, že Eldorádo není povoláno nás vymanit z nesnází.

Startovali jsme za deštivého rána bez doprovodu hudby i bez velkohubých proslovů s vědomím, že vkládáme do tohoto letu všechno. Na raketě jsme kdysi začínali a znali jsme tam všechno. Rozumí se všechno kromě kapitána. Slyšeli jsme už o něm, ale nebyl to Velký Dick.

Dick Travers poprvé za dvacet let opustil řídící kabinu. Povídalo se, že se usadil s rodinou na západním pobřeží, ohradil se od ostatního světa tři metry vysokou kamennou zdí a vyměnil velení hvězdných letů za hrábě a lopatu.

Nikdo z nás, kdo znal kapitána, nechtěl věřit, že Dick Travers, před nímž hodně pilotů smekalo, se začal rýpat v pohnojené půdě. Ta činnost se nijak neslučovala s řadou zlatých a diamantových hvězdiček zdobících jeho sváteční stejnokroj, v těch málo dnech, kdy jej oblékal.

Teď bych ho chápal, ale tehdy jsem tomu nerozuměl.

Štěstí opustilo Eldorádo stejně náhle, jako ho opustil kapitán.

Ještě dvakrát jsme se plni elánu pustili za zlatem do vesmíru a Výbor, nejvýznamnější z institucí na Triadě, přestal existovat.

Něco málo peněz, které jsem si vydělal, stačilo opět jen na zaplacení dluhů.

V té době jemu už dorůstal syn.

Rozhodli jsme se tedy definitivně a šli pracovat na transportní rakety, kde platy byly mizerné, ale jisté. Viděli jsme se zřídkakdy, oba jsem létali na jiných trasách.

Po nějakém čase jsem se oženil a pozval ho i s rodinou na svatbu. Toho večera jsme si hodně zavzpomínali a přiznávám, že nám nebylo nejveseleji. Pak jsme se několik měsíců neviděli a později, když jsme se setkali na dispečerském středisku, jsem ho sotva poznal, jak se změnil, A rozpačitý úsměv na jeho tváři mě ubezpečil, že totéž se stalo se mnou. Prostě jsme se unavili, zestárli a oba jsme přestali věřit v nádhernou, růžovou budoucnost. Jemu se, jak se přiznal, stýskalo po rodině, a protože jsme uměli jedno, a to létat, nebylo pro nás místo na zemi. Připomněli jsme si zase blažené dny dětství, naše plány a nadšení a poprvé nás překvapila myšlenka, že stáří nám není už tak vzdálené.

Minul měsíc a dostal jsem od něho dopis. Nabízel mi to, co se zdálo už navždy ztracené. Cihlový dům s mansardou, tichá mrazivá rána, tmavou vodu v řece plné ryb a večery plné klidu. Nabízel mi svět vysněný v dlouhých měsících za hvězdných letů.

Zkrátka navrhoval mi, abychom spolu utekli.

Opustit tenhle šílený svět zamořený dychtivostí po zlatě, který byl lhostejný k lidským osudům a kořil se jen bůžku ze žlutého kovu… Utéci někam, kde si znovu uvědomíme svou lidskou důstojnost, neopakovatelnost lidského ducha, kde se v srdci opět uvelebí kouzlo míru a jistoty.

Planeta Danae byla na hranici Nového Kosmu. Byla to planeta stejné skupiny jako Triada, objevená před čtyřiceti lety výsadkovou raketou Ptolemaius. Tehdy nevzbudila valnou pozornost. Udivovala jen stříbřitě modrou trávou, která zůstávala celé léto svěží, nepovadlá a divoce voněla za nocí, kdy na nebi vycházely dva měsíce.

Po čtyřiceti letech se ukázalo, že z trávy je možno vylouhovat éterické oleje, které jsou vynikající surovinou pro průmyslovou výrobu parfémů.

Parfém značky Modrý sen se stal ihned šlágrem sezóny. Trávu se snažili pěstovat také na Triadě, ale pokus byl neúspěšný. Blankytná tráva odmítala růst jinde než na Danae. Nevydržela znečištěné prostředí a pak také, musela se sklízet pouze ručně a před západem slunce.

Cena za Sen stoupala a brzy stála jedna lahvička tolik, co vydělal pilot transportní rakety za dva týdny.

Tráva se dovážela na Triadu neplánovaně, přivážely ji rakety, které tu a tam prolétávaly kolem Danae. Zavedení pravidelných letů by nebylo ekonomické.

A tak se firma, která měla monopol na průmyslové využití modré trávy, rozhodla provést nábor pracovníků, kteří by zpracovávali trávu na místě. Třikrát za rok by na Danae přistála dopravní raketa, přivezla zásoby a odvezla konzervovanou trávu na Triadu k dalšímu zpracování. Doufalo se, že časem bude možno vyrábět extrakty Modrého snu přímo na Danae. Firma se zavazovala platit veškeré výlohy spojené s přesídlením pracovníků a jejich rodin, ale současně je zavazovala, že se nesmí vrátit zpět na Triadu, nebo pracovat na Danae v jiné oblasti.

Konkurenti firmy prohlásili, že se to podobá vydírání, s tím rozdílem, že lidé na smlouvu přistupují dobrovolně.

Nábor byl úspěšný, ale zájemci podléhali přísnému výběru a byli přijati jen ti nejvhodnější. Těžko bychom se dostali do seznamu nebýt toho, že jsme se přihlásili jako jedni z prvních.

Za rok přistály na Danae čtyři vesmírné lodi s novými usídlenci. Místo, kde byla založena kolonie, leželo v půvabném údolí tiché řeky. Právě zde rostla svěží tráva a v řece i blízkém jezeru se proháněly ryby.

Před přistěhovalci se objevil ráj. Neuběhly však ani dva roky, když firma vyhlásila úpadek a na nás se zapomnělo. Rakety přestaly létat pro blankytnou trávu. Poslední pouto, co nás spojovalo s Triadou, se přerušilo. Zcela bezbolestně, nikdo z nás toho nelitoval. Zdá se mi dokonce, že si to všichni přáli, vždyť na Danae se sešli ti, pro něž nebylo místo ve vlasti. Chtěli tu začít nový život, zařídit si ho tak, jak se to nepodařilo tam na Triadě.

Litovali jsme vůbec někdy, že jsme sem přesídlili? Myslím, že nikdy, bylo nám tu dobře. Čím déle jsme tu byli, tím jsme si byli jistější, že náš krok byl správný. Měli jsme všechno, co bylo zapotřebí k životu, dokonce celou planetu. Žili jsme uprostřed nekonečných modrých plání, průzračných jezer a čistých řek. Každý z nás chválil ten den, kdy se rozhodl pro Danae.

Naučili jsme se tu vážit si jeden druhého, pochopili jsme, že není nic dražšího nad lidský život. Poznali jsme cenu vzájemné soudržnosti, poznali, jakou vysokou cenu platíme, ztratíme-li kohokoli z nás.

Snad proto se tu každý naučil vážit si sebe sama.

Tam na Triadě, uprostřed miliónů nám podobných, jsme si vštípili poznání, že není nenahraditelných lidí. Lidský život tím poznáním v našich představách ztratil ten velkolepý význam, který jsme mu v mládí přisoudili. Přestali jsme v každém člověku vnímat jeho osobnost, neopakovatelnou, jaké ještě nebylo a nikdy nebude. Na Triadě jsme v sobě udusili upřímný soucit s lidským utrpením. Bylo běžné projít lhostejně kolem trpícího člověka a neposkytnout mu pomoc. Bylo zvykem nevnímat jeden druhého, lidé se zajímali výlučně o své zájmy. Mnozí celý život prožili v jednom domě, aniž věděli, kdo bydlí vedle nich. Byl to svět jiných hodnot. Kořil se mocným a silným a život člověka cenil podle váhy zlata v jeho peněžence. Pro zlato se vraždilo a ono naopak vrahy chránilo před spravedlivým trestem.

Kolik hrozných zločinů v tom od nás nyní vzdáleném světě měl na svědomí zlý, žlutý bůžek. Teprve tady, na velké planetě porostlé modrou trávou jsme pochopili prostou pravdu. Člověk je to nejcennější.

A tak toho dne, kdy ke mně přijel za svítání, mohlo být všemu konec.

„Davide,“ zašeptal, „přišel jsem k tobě, protože jsme tak dobří přátelé. Vzpomínáš si, jak často jsme jeden druhého vyprošťovali odtamtud, odkud očividně nebylo návratu? Přísahej mi, že to, co ti teď povím, zůstane jen mezi námi.“

Slíbil jsem mu to.

„Davide, já našel zlato!“

Řekl to osudné slovo sotva slyšitelně a já se polekal jeho bezkrevného obličeje a široce rozevřených očí. Viděl jsem, jak si sáhl do kapsy a vytáhl odtamtud dva zlaté hranolky. Ještě stále jsem nic nechápal, vzal jsem je a přitáhl k očím. Nemohlo být pochyb, měl jsem v rukou zlato.

Tiše, jako on, jsem se zeptal.

„Odkud to máš?“

„Pamatuješ se na včely, které jsem přivezl z Triady? Vzpomínáš si, jakou jsi tehdy měl z toho radost? Brzo jsem na ně zapomněl, vždyť víš, nebyl čas… Přesto jsem ale dal dohromady několik malých úlů z obyčejných bedýnek a postavil je do lesíka za domem.“

„Davide,“ pokračoval, „zapomněl jsem na ně a nedíval se tam celý čas, co tu žijeme. Měl jsem za to, že zahynuly. A podívej,“ otevřel záklopku, „včely zůstaly naživu jen v tomhle úlu, všechny ostatní zahynuly. Přivezl jsem je k tobě, protože bydlíš až tady, na konci údolí a přijde k tobě málo lidí. Po cestě mě nikdo neviděl přicházet, živá duše o tom neví…“ Drmolil překotně, sotva jsem mu rozuměl. „Opravdu nevím, odkud ty čertovské mouchy to zlato berou, ale odněkud nosí zlatý pyl a ukládají ho do pláství jako med. Podívej! To všechno ta modrá tráva!“

Poslouchal jsem ho. Vyloupl z česna špetku suché trávy a přiskočil ke mně. Z úlu vylezly podrážděné včely. Vylétly a znovu usedaly na úl, za chvilku byl celý jimi obložen. Chvíli jsme čekali, až se včely uklidní. Pak opatrně přistoupil k bedýnce, sundal z ní stříšku a pomalu vytáhl rámec s plástvemi. Už zdaleka jsem uslyšel, jak opět zahučel roj včel. Několik jich vzlétlo do výše, pak se mu posadilo na ruku a obličej a vzápětí odletělo. Až pak ke mně přistoupil.

„Podívej!“

Polekal jsem se jeho zvláštního úsměvu a podivného zablesknutí v očích. Tehdy jsem si ze srdce přál, aby to byl jen sen.

Vyloupl několik šestihranných odlitků z tmavého vosku, přesně takových, jako byly ty, co předtím vytáhl z kapsy.

„Je to zlato, vidíš?“

Opravdu jsem viděl zlato. Kdysi, když jsme ještě pracovali ve Výboru, prošlo našima rukama tolik tohohle žlutého kovu, že mi stačil jeden letmý pohled, abych je poznal.

„Davide, chápeš, co to znamená?“ řekl sevřeným hlasem a mně se zdálo, že se co chvíli nepříčetně rozkřičí.

„Budeme nejbohatšími lidmi na světě! Slyšíš? Tolik zlata ještě nikdo neměl, co na nás čeká! Všechno jsem si promyslel. U tebe je to pravé místo, kde můžeme naše včely schovat před lidmi. Konečně, i když někdo spatří náš včelín, nikoho ani nenapadne, že to jsou zlaté doly. Za několik let z nás budou boháči. Celá tahle planeta bude naše. Jen si představ, nikdo ještě nevládl celé planetě. Nebude to dlouho trvat a na celé Danae budou stát naše úly, jen naše. Nikdo nebude mít na ně právo! Bude to jen naše planeta.

Davide, proboha, probuď se už. Proč mlčíš, co ti je?“

Díval jsem se na něho a vzpomínal na malého chlapce, kamaráda z mého dětství. Promítly se mi jako ve filmu tiché večery plné dětských snů, kdy se nás ještě nedotkla ta zhoubná nemoc, co přepadla svět a zničila nejeden život. Díval jsem se na něho a připomínal si naše nekonečné hovory, než jsme se rozhodli odletět z Triady sem, na Danae, abychom unikli z toho šíleného světa, který nás zvolna vysával. Rozpomínal jsem se na naše společné plány, které se nám tu splnily. Byli jsme přece na téhle planetě tak šťastni, a začal jsem chápat, že je všemu konce. Je možné, že snad každý z nás nosí v sobě zárodek té zhoubné choroby? Stačí snad jen drobný impuls, aby vzplanula epidemie, která zničí naděje lidí na lepší svět, zahubí štěstí? Vždycky jsem byl přesvědčen, že mí přátelé, co sem přijeli, jsou imunní proti tomu ďáblovu vynálezu, věřil jsem, že nehrozí nebezpečí a — zmýlil jsem se. Jeden z nás už onemocněl a za čas může vzplanout nakažlivá choroba mezi ostatními a zpustoší planetu.

Přemýšlel jsem o tom a v duchu jsem slzel, protože jsem věděl, co udělám.

Poté, co skončil anihilační proces (z jiskřivého plamenu to zaválo teplým větrem), spálil jsem úl i s včelami.

Nikdo na Danae od této doby nemá tušení, kam se poděl John Adams a smutek jeho rodiny je o to menší, že zůstává naděje v jeho návrat.

V hale jejich domu visí přes půl stěny velká podobizna Johna ještě z dob, kdy jsme spolu sloužili na Eldorádu. Obraz jsem namaloval nějaký čas po tom, co John byl nezvěstný, a zobrazil jsem ho tak, jak jsem si ho uchoval v paměti před tím osudním dnem. Často před ním stojím, když mě nikdo nevidí, a nekonečně dlouho si prohlížím Johnovu milou otevřenou tvář. Pane bože, napadá mě, jaká muka musel asi vytrpět, než se v jeho duši usídlila ta myšlenka, než se vyhloubila ta bezedná propast, která pohltila všechno, co v něm bylo dobrého.

Pomáhal jsem jeho ženě Mary, když dorůstali jeho synové, oblíbil jsem si oba a staral se o ně jako o své děti. Teď už jsou dospělí a samostatní, ale navštěvují mě stále a myslím, že mě mají rádi.

Nikdo se nikdy nedozví, co cítím při pohledu na ně, a nikdo se nikdy nedozví, proč zmizel John Adams.

Nikdy.

Za teplých večerů často vyjíždím na koni do modravých luk. Zastavuji se a napjatě se zaposlouchávám do ticha, zda někde nebzučí včely.

V noci se mi zdávají děsivé sny, jak z Johnova úlu vylétá včelí roj a usedá v bezmezné rovině porostlé modrou trávou. Vstávám z postele, utíkám za včelami, bořím se hromadou zlata, těžce vytahuji nohy a padám…

A co když z Johnova úlu skutečně vyletěl roj? Ta myšlenka mi nedá spát už mnoho let. Proto za teplých večerů usedám na koně, jedu k modrým loukám a napjatě se zaposlouchávám do ticha.