Strata

„To tedy ne,“ zavrtěla hlavou. „Já ne. Tohle si já nenasadím.“

Obrazovka zablikala a objevila se na ní slova.

VSADÍŠ SE?

Kin popošla kupředu a pečlivě si prohlížela křeslo. Mělo až znepokojivě složitý tvar a vypadalo jako živé. Jeho původní uživatel byl mrtev. Nebyl mrtev nijak pronikavě, protože vzduch v místnosti byl chladný a suchý a velmi dokonale ho mumifikoval, nicméně mrtev byl. Jestli věřil v převtělení, stal se v novém životě mrtvolou.

Na jedné vysušené paži byla nezahojená rána. Nevypadala nijak vážně, ale na podlaze byly staré, dávno zaschlé krvavé skvrny. Mohl vykrvácet k smrti, ale Kin se zdálo, že to by byla pro vládce ploché Země velmi zlomyslná smrt.

Jestliže to ovšem vládce, nebo jeden z vládců ploché Země, opravdu byl. Kin nějak nedokázala přemýšlet o absolutních vládcích plochy jako o lidských tvorech, ale zbytek tvora v křesle vypadal skutečně jako člověk. Kdyby ho někdo důkladně oholil, přistřihl mu nehty a vybavil ho novou kůží, mohl by říkat bratranče kdejakému člověku.

Pak se obrazovka rozostřila, chvíli na ní běhaly zmatené obrazce a nakonec se na ní objevilo jediné slovo. Viselo Kin před očima a žalostně blikalo.

Marco se krčil v šeru, když zaslechl hlas.

Po nějaké době se vynořil z mlh zuřivosti natolik, aby si uvědomil, že hlas mluví k němu. Byl známý. Ta žena, co byla potomkem opice?

„Kin Aradová?“ zasípal.

„Marco, kde je Stříbřena?“ naléhal hlas.

Marco měl pocit, že má místo očí palčivé uhlíky, ale matná záře milionů rudých světélek, která ho obklopovala, mu momentálně vyhovovala. Několik metrů od sebe viděl nezřetelný tvar, který se rýsoval jako nepravidelná černá plocha v svítících obrazcích na zemi.“Ten medvědí tvor je tady. A dýchá.“

„Marco,“ ozvalo se zase ze vzduchu, „nevím, jak dobře tuhle věc ovládám. Musíš mi pomoci. Teď se nehýbej.“

Vzduch před kungem se zavlnil a objevil se nůž. Tři z Marcových rukou ho stačily zachytit dříve, než dopadl na zem. V rudém světle se zatřpytila rukojeť vykládaná drahokamy.

„Neplýtvej časem,“ ozval se znovu opičí hlas. „Potřebuju, abys uřízl kousek Stříbřeny. Ne, abys to přehnal. Kůže by pravděpodobně stačila, ale lepší by byl aspoň kousek svaloviny.“

Do Marcovy hlavy se začaly vracet vzpomínky. Podíval se na nůž, pak si vzpomněl na Stříbřenu.

„Ani za nic,“ odpověděl rozhodně.

„Okamžitě to udělej, nebo se další nůž objeví velmi rychle, věř mi.“

S řevem bezmocné nenávisti se kung vrhl kupředu a sekl Stříbřenu do ruky. Je možné, že se při tom její mohutné tělo slabě zachvělo.

„To stačí. Už ta krev na noži by měla stačit. Pusť ten nůž, Marco. Pusť ho. Pusť-ten-nůž-Marco!“

Marco měl žízeň. Naposled jedl tak dávno, že už si to ani nepamatoval. V suchém teplém vzduchu ho svědila kůže na celém těle. To ať je prokletý, jestli pustí jedinou zbraň, kterou má k dispozici. Pokud vůbec uvažoval, uvažoval takhle.

„Dobrá. Tak to musí jít po zlém.“

Z hlasu se ozývalo něco, co Marca přimělo uvolnit stisk na rukojeti. To bylo štěstí, protože když pak nůž najednou zmizel, sedřel mu z dlaně jen kůži, místo aby mu ji utrhl celou.

Promyšleně si sevřel zápěstí, aby zastavil krvácení a uzavřel bolest ve svých myšlenkách. Stále ještě zíral na zraněnou ruku, když ho náhlý závan vzduchu a dutý náraz přinutil zvednout hlavu.

Na zemi vedle Stříbřenina těla leželo něco dlouhého a krvavého. Mixčina ruka se začala pomalu pohybovat. Dotápala k masu, sevřela je a přitáhla k ústům, která přetékala slinami.

Stříbřena jedla.

„Kde to jsem?“ zeptal se nakonec Marco.

Kinin hlas mu odpověděl. „Nejsem si tak docela jistá. Jsi v pořádku?“

„Potřeboval bych se napít. A dal bych si něco k jídlu. Nutila jsi mě, abych pořezal tu mixku, protože jsi potřebovala získat vzorek jejich bílkovin?“

„Samozřejmě, nehýbej se.“

Vedle Marca se objevilo něco jako poloprůsvitná tykev s vodou která se neohrabaně snesla k zemi. Zvedl ji, s dychtivým spěchem prokousl a začal do sebe lít vodu.

„Teď jídlo,“ pokračovala Kin. Vzápětí se po zemi kutálela další nepravidelná koule, ve které se převalovala jakási rudá sraženina. Marco ji ochutnal. Chutnala jako fádnost sama.

„To je zatím to nejlepší, co dokážu,“ ozvala se znovu Kin. „Snad jediné, co se ti podařilo skutečně poškodit, byly obvody centrálního samoservaru ploché Země. Už jsem poslala roboty, aby to dali do pořádku, ale než to bude hotové, nebude jídlo lepší, než to co máš.“

„Stříbřena se najedla mnohem líp,“ zabručel Marco, plnými ústy.

„Řekla jsem ti, že nemám čas na hlouposti,“ odpověděla mu Kin. „Stříbřena jí mixe, který byl vyroben okopírováním jejích vlastních buněk. Neptej se mě, jak je možné, že to bylo hotovo během několika vteřin. Já jen vydala příkaz. Možná, že bychom jí to raději ani neměli říkat.“

„To máš pravdu. Zaujímáš nějaké vlivné postavení?“

„No, možná že by se to dalo tak nějak říci.“

„Prima Vtom případě mě okamžitě dostaň odtud!“

Zavládlo ticho. Pak se znovu ozvala Kin. „Hodně jsem o tom přemýšlela.“

„Ty jsi o tom hodně přemýšlela?“

„Jistě. Hodně jsem o tom přemýšlela. Jsi v jakési studijní místnosti. Dovnitř ani ven nevede žádná cesta, dá se použít jedině teleportace, a kdybys o tom věděl to, co já, tak bys raději zůstal, kde jsi, a zemřel hladem. Neodvažuju se prořezat dovnitř, protože mám strach, abych vás neporanila. Takže, když to všechno vezmu v potaz…“

Ve vzduchu, metr od Marca, se náhle zhmotnil dlouhý objekt a se zaduněním dopadl na zem. Kung ho zvedl a podezíravě si ho prohlédl.

„Vypadá to jako průmyslově vyrobený molekulární destruktor,“ prohlásil nakonec.

„To taky je. Doporučuju ti, abys ním zacházel opatrně.“

Marco se v pekelném světle spokojeně zašklebil a zamířil.

Část jedné stěny místnosti se změnila v jemnou mlhu. Rychle pustil spoušť a rozhlédl se po Stříbřeně.

Mixka klečela a svírala si hlavu rukama.

„Jak se cítíš?“ zeptal se Marco tónem plným upřímného zájmu. Destruktor svíral nedbale v ruce a nemířil s ním přímo na mixku. Stříbřena na něj vrhla nepřítomný pohled.

„Děly se nějaké divné věci…“ začala.

Marco jí pomohl na nohy — což ovšem bylo jen jakési společenské gesto vzhledem k tomu, že vážila jistě alespoň desetkrát tolik, co on, a navíc potřeboval v jedné ruce nedbale držet destruktor a nemířit s ním přímo na mixku.

„Poslyš, už můžeš chodit?“

Mohla se potácet. Marco vyhlédl z místnosti do matné osvětleného tunelu. V oblaku usazujícího se prachu zmateně popojížděli dva hranatí roboti-opraváři. Marco se ohlédl na Stříbřenu a zamířil nálevkovitou hubici destruktoru na jeden z tápajících obrysů.

„Odlož ten hardware,“ řekl robot a ustoupil.

„Kin Aradová?“ řekl Marco.

„Marco, tu zbraň jsem ti poslala, aby ses dostal ven a aby dodala vyrovnanosti a klidu tvým myšlenkám. Ale jestli ji ještě jednou použiješ, utrhnu ti všechny čtyři ruce. A skutečně to odsud dokážu.“

Marco o tom chvíli přemýšlel, zatímco Stříbřena se pracně prodírala ven z místnosti. Pak pokrčil všemi čtyřmi rameny a pustil zbraň na zem.

„Opičí logika,“ zabručel. „Nikdy jí neporozumím.“

„A já věřila, že si myslíš, že jsi člověk,“ prohlásil robot Kininým hlasem.

„Tak? Některé věci nedokáže změnit ani všechno myšlení na světě.“

„Cogito, ergo kung,“ řekl robot. „Následujte mě, prosím.“

Rozjel se tunelem a Stříbřena s Marcem se mu vydali v patách.

O hodinu později byli stále ještě na cestě. Měli za sebou rozlehlé kovové bludiště vysutých můstků a několikrát se museli ukrýt ve výklencích, když tunely, kterými procházeli, s duněním projížděly obrovské stroje. V jedné chvíli je jejich krychloidní průvodce požádal, aby nastoupili na plošinu výtahu. Když zastavili o jedno patro níž a vystoupili, vkutálelo se na plošinu několik bzučících zlatých válců, páchnoucích ozónem.

Šli dál úzkou uličkou mezi dunícími stroji, jejichž konce mizely v nedohledné výšce.

„Jako u Krellů,“ řekla Stříbřena.

„Cože?“

Mixka se usmála. „Neviděl jsi náhodou Zakázanou planetu? To byl lidský film. Myslím, že ho natočili pětkrát, nebo dokonce šestkrát. V jedné verzi jsem účinkovala jako statista a měla jsem tam dokonce i krátký štěk. To bylo ještě před tím, než jsem nastoupila do koleje.“

„No, tedy, že bych si něco takového pamatoval —“

„… většinou jsem rozbíjela dveře a řvala…, jo a taky jsem se dělila o šatnu s robotem. Byl to člověk.“

„Lidský robot?“

„Zbytek úloh hráli samí roboti-herci, rozumíš? Ale v zápletce měl krátkou, ale důležitou úlohu jeden robot a oni pořád nemohli najít žádného, který by se choval dostatečně… roboticky. Tak na to nakonec museli najmout člověka. Byla tam jedna strašně napínavá scéna uvnitř obrovského stroje, který postavili Krellové, myslím, že se tak jmenovali. Nebo podobně. Tihle Krellové, aby ti bylo jasné, to byly takové vymyšlené bytosti, které někdo vytvořil jen pro účely toho filmu…“ Stříbřena se podívala Marcovi do tváře a zmlkla.

Kung si povzdechl. „Stýkáme se s těmi lidmi už příliš dlouho, jak ty, tak já. Už jsme se zčásti nakazili tím jejich šílenstvím.“

„A já myslela, že jsi byl vychován na Zemi. Nejsi oficiálně člověk?“

„Moje rasové doklady zůstaly někde tam nahoře ve zbytcích lodi. Prima, co?“

Stříbřena zabručela. „V tom případě se musíš považovat za kosmopolitu.“

„A co to tak asi přesně znamená, drahá přítelkyně?“

„To znamená dobrovolné podřízení svého rasového vědomí ve prospěch základní jednoty myslících druhů.“

Marco si pohrdavě odfrknul. „Tak to právě vůbec nic takového neznamená. To znamená, že se musíme naučit mluvit řečí, kterou zvládnou opičí jazyky a my se musíme přizpůsobit jejich světu. Už jsi někdy viděla člověka, který by se choval jako mix, nebo kung?“

„Ne,“ připustila Stříbřena. „Jenže na druhé straně, Kin Aradová je volná a my jsme uvěznění. Lidé se nakonec vždycky dostanou do vedení. Lidé vždycky dosáhnou toho, co chtějí. Já mám lidi ráda. Celá naše rasa má ráda lidi. Možná, že kdybychom lidi rádi neměli, byli bychom už dávno všichni mrtví. Co je to?“

Marco sledoval její pohled. O osm set metrů dál se nad stroji velikosti činžáků tyčila mohutná věž. Zdálo se, že je vyrobena z obrovských míčů, položených na sebe. Zářila matnou červení. Stříbřena ukazovala na roboty, kteří se hemžili na můstcích připojených k podivné věži, ale Marco se musel spokojit s tím, že daleko před sebou vidí něco velkého a hrozivého.

„Obrovský překapávač kávy?“ odvážil se hádat.

Stříbřena zavolala na malého robota, který jel před nimi. Plynule přešel na zpětný chod.

Stříbřena ukázala na věž kulovitých tvarů, jejíž horní konec mizel někde u stropu podzemní prostory.

„V základě,“ ozval se Kinin hlas, „se jedná o jednoduché zařízení, které dokáže zahřát kámen na bod tání a pak jej pod tlakem vystříknout.“

„Proč?“ zajímal se Marco.

„Vulkán,“ vysvětlil mu robot jednoduše.

„A to všechno jen proto, aby měla plochá Země svoje vlastní sopky? To je šílenství!“ vykřikl Marco. Robot se vydal na další cestu. „To říkáš teď,“ prohlásil Kininým hlasem pres rameno. „Ale počkej, až uvidíš stroje na výrobu zemětřesení!“

Cesta pod povrchem plochy jim trvala dva dny, alespoň podle hrubého odhadu, který Stříbřena s Marcem udělali. Některé části cesty jeli přikrčeni na plochých vozících, které klouzaly tunely až bolestivě pomalu, ale většinou šli pěšky. Šplhali nahoru a dolů. Opatrně se šinuli po římsách. Vrhali se prudkým během přes složité křižovatky a seřadiště, která křižovaly podzemní stroje podle svých vlastních řádů a potřeb.

Občas narazili na samoservary, které až netypicky nehybné a nápadné, stály v bzučícím podzemním světě plném pohybu. Vypadaly nově, ne jako celé jejich opotřebované okolí. Všechno bylo dobře udržované, ošetřované, ale na všem bylo vidět, že je to dlouho užívané.

Marco se o téhle skutečnosti zmínil, když seděli zády opřeni o jeden z nich a odpočívali.

„Já vím,“ řekl, „že kdyby lidi na ploše prožili průmyslovou revoluci a pak se mohli podívat do nitra svého světa, vyděsily by je tyhle samoservary k smrti.“

Stříbřena si ukousla další kus něčeho, o čem si Marco myslel, že je to středně propečený mix.

„Zdá se, že v tomhle případě udělali stavitelé plochy naprosto nepochopitelnou chybu, když tady zapomněli něco takového, přestože všechno ostatní je vlastně stylové,“ přikývla. „Taky jsem si všimla, že dost často míjíme rozbité stroje. Předpokládám, že by neměl být žádný problém opravit je?“

„Kdo opraví stroje, které provádějí opravy?“ řekl Marco. „Tak rozlehlý mechanizmus, jako je plocha, musí mít během staletí spoustu poruch. Co uděláš, když se poláme kolečko v robotovi, který opravuje stroje, které vyrábějí náhradní součástky pro továrnu, která montuje roboty, kteří opravují automaty, které produkují pojistky? Pokud nemáš zajištěný stabilní opravárenskou službu zvenčí, musí se plocha pomalu rozpadat.“

„Můžeme se zeptat toho robota,“ navrhla Stříbřena.

Bylo to jako špatný vtip. Robot jim byl ochoten odpovědět na jakoukoliv přímou otázku o mechanické krajině — tak například byli obdařeni desetiminutovým výkladem o strojích regulujících pravidelný chod a výši přílivu — ale všechny ostatní otázky ignoroval. Marco koketoval s myšlenkou, že si najde něco, čím by mu mohl vypáčit kryty a pohrabe se mu v obvodech, ale nakonec v něm převážila opatrnost.

„To místo s červenými světly muselo být někde blízko k okraji plochy,“ řekla Stříbřena. „Mám pocit, že se znovu přibližujeme ke středu. Možná bychom se měli zeptat Kin.“

Robot, který nehybně a tiše seděl o několik metrů dál, se rozjel směrem k nim.

„Tak už jsme se občerstvili?“ zahlaholil optimisticky. „Můžeme pokračovat v cestě?“

Unaveně vstali. Hranatý robot je vedl přes vysutou lávku, která ústila na dokonale osvětlený rozlehlý kruhový ochoz. Většina světla pocházela ze světélkující mlhy vysoko nahoře, ale velmi slušný podíl na tom mělo i malé umělé slunce.

Vznášelo se několik desítek metrů nad dokonalou plastickou mapou ploché Země, která měla snad sto metrů v průměru. Rozdíl byl v tom, že nad obyčejnými plastickými mapami se nepohybují miniaturní mračna, která vrhají na krajinu pod sebou malé stíny. Marco nikdy neviděl ani plastické mapy s aktivními sopkami.Mapa nebyla s kruhovým ochozem nijak spojena. Reliéf plochy se vznášel asi metr pod ním a slunce se odráželo od hladiny moří, která vypadala až znepokojivě skutečně.

Marco na mapu dlouho upíral pohled. Nakonec řekl: „Vzdávám se. Je to překrásné. Ale k čemu je to dobré?“

„Jednoho napadá snad jen architektonický model,“ zaduněl Stříbřenin hlas. „Můžu tě ale upozornit na jednu chybu? Dohlédneš až támhle, za to vnitrozemské moře?“

Marco napnul zrak, ale brzo se vzdal. „Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ti, kdo vyrobili plochu, měli buď po čertech dobré oči, nebo je tohle jen taková hračička na ukazování.“

Ohlédl se po robotovi, ale ten mezitím zmizel.

„Přáli bychom si mapu prohlédnout zblízka,“ obrátila se Stříbřena k prázdnému prostoru. Z opačné strany mapy přiklouzalo něco jako létající skleněná tabule a zůstalo viset ve vzduchu před ní. Opatrně nastoupila, ale ta věc se pod její vahou ani nezakývala.

„Já to sice vidím,“ řekl Marco, „ale nevěřím svým očím. Jak jsi to udělala?“

„Byl to jen takový nápad,“ odpověděla Stříbřena. „Myslím, že začínám pomalu chápat způsob, jakým tady věci fungují. Jedeš se mnou?“

Skleněný koberec dokonale reagoval na Stříbřeniny mluvené příkazy. Klouzal sem a tam po mapě pouhých několik centimetrů nad mračny. Marco měl neodolatelné nutkání natáhnout ruku a zvířit je do cyklonu. Mapa byla až úděsně skutečná. Kdyby se natáhl dolů a dotkl se jí, byla by se tam nahoře vynořila z mračen plochy obrovská ruka?

Když mixka znovu promluvila, poslušně se znovu podíval průhlednou podložkou pod svýma nohama dolů. Zahlédl oblast spálené a zničené země. A v jejím středu byl hladký kulatý otvor.

O něco později mixka zjistila, že když plošinu mírně zvedne, zvětší se výřez krajiny pod ní. Zdálo se, že rozlišovací možnosti celého zařízení nemají hranic. Tam dole bylo dokonce vidět mikroskopické lidi, kteří se téměř nehýbali z místa.

Jenže právě že jen téměř. Každou vteřinu celá scéna jakoby mrkla a postavičky zaujaly maličko jinou polohu. Marco strávil celou věčnost pohroužen do pozorování homunkula, sekajícího dřevo. Blik — sekera ve vzduchu — blik — sekera zaťatá do stromu — blik — sekera ve vzduchu — blik — sekera ve stromu — blik — ve vzduchu a v maličkém kmeni stromu se najednou objevil jako kouzlem světlý klín bílého dřeva.

„No, technicky se to zvládnout dá,“ zabručel si pro sebe. „Jediné, co musíš udělat, je uvést do přesného vzájemného vztahu informace všech čidel a průběžně je promítat ve formě hologramu.“

„To bys potřeboval strašlivé množství vstupních dat.“

„Biliony. Musela by ses napojit na smyslová centra každého živého tvora.“

„Všiml sis těch slepých míst?“

„Možná, že se v potřebné chvíli černý pták díval jinam.“

Stříbřena zcela vážně přikývla a rozhlédla se po obrovské hale, kde byla mapa umístěna.

„Předpokládejme, že tahle mapa plochy obsahuje svou vlastní mapu plochy,“ řekla po chvíli pomalu. Tiše se usmála, když viděla, jak se na ni kung podíval. Pak přikázala plošině, aby se přesunula ke středu mapy. Ani jeden z nich nepochyboval o tom, že mapa plochy je ve středu.

Dívali se dolů na tajemnou kopuli. Stříbřena vyzkoušela několik příkazů, ale ty se minuly účinkem. Nakonec tedy přikázala plošině, aby pomalu klesala.

Upírali oči pod vlastní nohy a viděli, jak zem i kov tají a mizí stranou. Vstříc jim stoupaly stroje a zařízení v podzemí plochy a ztrácely se. Pak se něco objevilo… okraj čehosi…

Uviděli malou kulatou plochu. V jejím středu byly dvě skvrnky — bílá a šedá, a ty se postupně změnily ve dvě postavy. Jedna byla obrovská a porostlá srstí, druhá hubená a štíhlá jako prut. Obě upřeně zíraly na něco pod svýma nohama…

Blik. Ta hubená najednou zvedla hlavu na kruhový ochoz, který obtáčel mapu mapy. Blik. Tam stála další postava. Blik. Postava na ochozu zvedla ruku. Blik.

„Ahoj,“ pozdravila je Kin.

Stříbřena nebyla odborník na lidské výrazy, ale podle toho, jak žena vypadala, se nezdálo, že spí. Naopak, mírně se kývala.

„To jsem ráda, že se vám to nakonec přece jen podařilo,“ řekla Kin. „Nemohla jsem přikázat počítačům, aby vás teleportovaly, protože tady existuje třicetiprocentní možnost, že dojde k výpadku energie ve chvíli, kdy budete v přenosové fázi. Tak a teď pojďte za mnou, už nám nezbývá mnoho času.“

„Měli bychom —“ začal Marco.

Kin divoce zavrtěla hlavou. „Ne, to tedy ne!“ odpověděla. „Pojďte!“

Kung začal znovu protestovat, ale Stříbřena ho chytla za jeden pár rukou. Kin už spěchala tunelem, který vedl z haly.

Tunel vyústil v hale o polovinu větší, než byla ta, kterou právě opustili. Tam stála vesmírná loď. Alespoň tak to na první pohled vypadalo…

Nemělo to žádné motory pro klasický planetární start. Kromě podivně mohutných výškových a směrových trysek, které byly zhruba na těch místech, kde měly trysky být. Trup — to snad byla jedna jediná kabina, rozhodně v něm bylo dost oken na to, aby se tam dalo pěstovat hroznové víno. Kolem bylo shromážděno větší množství hranatých robotů. Jeden z nich stříkal barvu na přistávací zařízení. Další se zabývali nějakou úpravou tupých křídel.

Kin už byla na palubě. Marco s vrčením vyšplhal po krátkém žebříku a zjistil, že Kin sedí u řídícího pultu podkovovitého tvaru. Od pultu se vinulo množství kabelů a drátů ke krychlovým schránkám, rozloženým bez jakéhokoliv systému po kabině. Ve středu kabiny se zaměstnávalo horečnatou činností kolem spleti kovových trubek několik malých hranatých robotů. Jeden z nich začal Marca opatrně strkat do nohy a nepřestal, dokud kung o kousek neustoupil.

„Stříbřeno, zavři ty dveře,“ požádala Kin. „Pospěš si! A teď se začněte modlit ke všem bohům, které znáte.“

Otočila se a oslovila čirý vzduch před sebou tónem, který dával jasně najevo, že nemluví ke svým společníkům.

„Jsme připraveni.“

Odpověď přišla odevšud.

JSME DOHODNUTI?

„Dohoda platí,“ přikývla Kin. Chvilku se nic nedělo. Pak se loď neznatelně zachvěla. Marco zvedl hlavu a zjistil, že stěny jeskyně kolem nich kloužou dolů.

„Ne abys řekl něco ukvapeného,“ varovala ho Kin. „Jestli se chceš dostat domů, tak se pokus raději ani nemyslet. Věnuj mi svou důvěru, ano? Prosím!“ Kabinu náhle zaplnilo sluneční světlo. Marco se Stříbřenou zvedli hlavy a spatřili čtverec zlatavé oblohy, protože část střechy se odsunula stranou. Loď i s kusem podlahy stoupala přímo k otvoru.

U jejich nohou se pachtil malý robot a vyplétal z hromady uprostřed kabiny jakousi trubku. Jedna z jeho mnoha rukou se ohnula, zaváhala a sevřela se. Trubka se v místě doteku oddělila.

Stříbřena prudce trhla hlavou kupředu, když jí něco zatikalo téměř u ucha. Když se opatrně ohlédla, zírala přímo do malé kulovité antény, připevněné na kovové krychličce, která visela za tři kovové ruce od stropu. Robotek samozřejmě neměl žádný obličej, ale dařilo se mu vypadat rozpačitě. Ve čtvrté ruce svíral posuvné měřítko.

Marco zasyčel a ohnal se po dalším stroji, který se mu pokoušel vylézt po noze nahoru. Robotek padl na zem na záda a zmateně škrabal všema šesti rukama po podlaze.

Kin se hystericky zasmála.

„Nechovejte se jako vyplašené děti,“ vypravila ze sebe nakonec. „Než přejdeme do meziprostoru, budete rádi, když budete ležet na anatomicky přizpůsobivých lehátkách, nebo ne? A oni si vás chtějí jenom změřit. Tak jim to laskavě DOVOLTE!“

Marco otevřel ústa k protestu a něco se mu dotklo tváře. Když sklopil oči, viděl, jak se mu přes obličej k podlaze odvíjí kovová páska. Pak oči zvedl a zjistil že mu nad hlavou visí další robotek. Povzdechl si.

Loď se zvedla do denního světla. Vynořila se uprostřed pláže černého písku, za kterou se tyčila měděná kopule středu. O několik metrů dál se líně převalovalo moře. Když plošina výtahu dojela na své místo, země se slabě zachvěla.

Kostkovití roboti teď stříkali pěnu na tři trubkové konstrukce, které už stačili přinýtovat k podlaze. Pěna rychle zatuhala a rýsovaly se v ní příslušné prohlubeniny a vypukliny pro mixe, kunga a člověka.

„Do startu nám zbývá velmi málo času,“ oznámila jim Kin a vstala. „Chce se někdo na něco zeptat? Jasně. Hned jsem si myslela, že ano. Dobrá, ale lehněte si na lůžka.“

„Nečekáš ode mě, že nás dostanu do meziprostoru přímo z povrchu plochy?“ zeptal se Marco. „To nemáme šanci!“

„Dokázal jsi to na Kungu,“ upozornila ho Kin a ulehla na své místo.

„Jenže Kung nebyl obklopený neprůstřelnou kopulí!“

„Já vím. Jenže já od tebe nečekám, že to uděláš hned. Ta lehátka potřebujeme k prvnímu startu.“

„Ale kdo bude při startu u řízení? Odtud na to nedosáhnu!“

„U řízení nebude nikdo. Řídící pult žádné startovní kontrolky ani spínače nemá. Věř mi.“

„Takže to nemá žádné spínače a kontrolky a ty chceš, abych ti věřil?“

„Ano. Chci, abys mi věřil.“

Marco si lehl a nahmatal bezpečnostní popruhy. Stříbřena už byla připoutaná. Chvilku leželi beze slova.

Pak řekla Kin: „Marco, vidíš ze svého místa tu kulatou obrazovku?“

„Vidím ji.“

„To je radar. Nespouštěj z něj oči. Tak a teď vám pravděpodobně dlužím vysvětlení…“

POMOC, řekla obrazovka.

Kin se pokoušela nemyslet na to, co dělá, a zvedla původního nájemníka z křesla. Pak se posadila na jeho místo před prosící obrazovku. Zatímco poočku neustále sledovala vznášející se helmu, přejela rukou po opěradle křesla.

Nestalo se nic, jen na obrazovce se teď rozsvítil nápis TY JSI KIN ARADOVÁ.

„To je —“ začala Kin a její hlas zněl v malé místnosti velmi slabě a stísněně. Odkašlala si. „To je správné,“ přikývla, „Kdo jsi ty?“

MYSLÍME SI, ŽE JSME TI, KTERÝM ŘÍKÁTE TVŮRCI PLOCHÉ ZEMĚ, I KDYŽ MY SAMI SE NAZÝVÁME VÝBOR.

„To zní velmi příjemně. Demokraticky. Ukažte se mi.“

JE TO DŮRAZNÉ PŘÁNÍ?

„Víte, urazila jsem hodně dlouhou cestu, abych se s vámi setkala. Takhle vedený hovor není příliš důvěrný, to musíte uznat.“ Kin se rozhlédla. Hledala dveře, nebo alespoň skryté kamery. Stěny byly holé.

TY JSI NÁS NEPOCHOPILA. MY JSME STROJE. JAGO ŽARLO NÁS NAZÝVAL POČÍTAČE. NEROZUMÍME TVÉMU PŘEKVAPENÍ.

„Já nejsem překvapená,“ lhala Kin.

PAK TI DOPORUČUJEME PODAT NA SVOU VLASTNÍ TVÁŘ ŽALOBU PRO URÁŽKU NA CTI.

„Proč potřebujete pomoc? To já potřebuju pomoc. Co se stalo s mými přáteli?“

JSOU V BEZPEČÍ POD OCHRANNÝM DOHLEDEM. CHOVALI SE PŘÍLIŠ NÁSILNĚ, NEŽ ABYCHOM JIM MOHLI DOVOLIT TOULAT SE TADY JEN TAK VOLNĚ. PŘEJEŠ SI, ABY BYLI PROPUŠTĚNI A BYLA VÁM ZAJIŠTĚNA DOPRAVA NA TVOU RODNOU PLANETU? JESTLIŽE ANO, VYDEJ PŘÍKAZ A STANE SE.

„Mohu vám vydávat příkazy?“

SEDÍŠ V KŘESLE. NENÍ ŽÁDNÝ JINÝ UCHAZEČ. JSI TEDY PŘEDSEDA. PROTO MŮŽEŠ VYDÁVAT ROZKAZY. ŽÁDÁME TĚ O TO.

„Můžete mi postavit loď?“

POSTAVILI JSME LOĎ JAGOVI ŽARLOVI. POMÁHALI JSME MU PŘEZE VŠECHNO, CO UDĚLAL. V TOMHLE NEMAJÍ STROJE NA VÝBĚR. JAGO SE ROZHODL Z PLOCHY RADĚJI UPRCHNOUT, NEŽ BY SE O NÍ DOZVĚDĚL VÍC.

Kin o tom opatrně uvažovala. Když promluvila, vážila každé slovo.

„Postavíte mi loď, ale když se rozhodnu opustit plochu, už mi o tomhle zvláštním světě nic neřeknete?“

SPRÁVNĚ.

„Ale řekli jste, že mohu vydávat příkazy.“

ANO. MUSÍME TĚ VŠAK UPOZORNIT, ŽE V DOHLEDNÉ DOBĚ OČEKÁVÁME DROBNOU ZÁVADU NA NAŠICH PŘIJÍMACÍCH OKRUZÍCH. TY BY NÁM MOHLY ZABRÁNIT VYSLECHNOUT NÁSLEDUJÍCÍ PŘÍKAZY.

Kin se usmála. „Takže nemám na vybranou, že? Je to vydírání! Dobrá, povězte mi tedy něco o té vaší ploché Zemi.“

„Kin,“ ozval se Marco naléhavým hlasem. „Na té obrazovce se něco objevilo.“

„No, už bylo na čase,“ odpověděla mu Kin. „Nedělej si starosti.“

„Jo, to už jsi mi řekla. Abych ti věřil. Jenže ta věc je děsivě velká. Co je to?“

„To je naše nosná raketa.“

Kin se pohodlně opřela v křesle a dlouho upírala oči na prázdnou obrazovku.“Opotřebováváte se,“ řekla. „Proto se vám zbláznilo moře a mění se podnebí. To chápu. Plocha je stroj. Stroje mají jen určitou životnost. Proto Společnost buduje planety.“

PLANETY MAJÍ OMEZENOU ŽIVOTNOST.

„Jenže delší. Nezačnou jim skřípat ložiska po prvním půlmiliónu let.“

TO JE ŠKODOLIBOST?

„Vůbec ne. Představuju si milion lidí na kosmické lodi o rozměrech světa a pak si uvědomím, co všechno se na takové lodi může porouchat. Necítím škodolibost, ale třesu se strachem. A vztekem.“

Vstala a několikrát prošla sem a tam místností, aby rozehnala mravenčení v nohou. Byl to dlouhý rozhovor. Podzemní populárně naučná přednáška o strojích řídících plochu. V hlavě jí uvízly stroje na výrobu zemětřesení. Všechna ta práce, námaha a vynalézavost, aby se vytvořilo to, co každý přirozený svět dokáže sám od sebe. A démoni… dobrá, alespoň démony se jí podařilo zrušit.

Ozvalo se cvaknutí, jak si Marco rozepnul spony bezpečnostních popruhů, přistoupil k podkovovitému pultu, upřel oči na obrazovku a pak vyhlédl ven z kabiny.

„Kde je to, u všech ďáblů? Zmizelo to z obrazovky. Co to bylo, Kin? Odraz byl větší než —“

Sviššš. Pláž za okny vybuchla v poryvu písečné bouře.

Marco natáhl krk a podíval se vzhůru. V kabině se zešeřilo, protože něco zastínilo slunce.

Sviššš.

Marco upřel oči na obrovské pařáty, které klesaly z oblohy, odkud se snášel ten nesmyslný pták. Pařáty dost velké na to, aby unesly kosmickou loď. Marcovi se z krku vydral slabý nesrozumitelný zvuk a kung se vrhl ke svému lůžku.

Sviššš.

Škráb.

Sviššš. Svišššsviššš. Svišššsviššš.

Spáry se opatrně sevřely a loď slabě zaskřípala. Pak se začala vznášet vzhůru, pohybem, při kterém všem třem cestovatelům drnčely zuby.

Vrchol kopule se zatočil, zakýval a propadl se do hlubiny. Za ním se do hloubky začala propadat i sama plochá Země, kývala a chvěla se na obloze, až se nakonec změnila v okrovou a modrou stěnu. Chvilku setrvala na svém místě, pak se zhoupla, zmizela pod lodí a na chvilku se vynořila na druhé straně.

Sviššš.

Kin se soustředila na nebe nad hlavou, aby odpoutala myšlenky a hlavně svůj vestibulární systém od rozkývaného vesmíru. Pařáty téměř zakrývaly stropní okna, ale občas zahlédla záblesk obrovských bílých křídel, která teď bila do vzduchu v pomalém rytmu mořského příboje.

Pak kabinu naplnil zvuk. Začal někde nad hranicí ultrazvuku a klesal po stupnici jako navlhčený prst, který vám někdo táhne po okně duše.

Vysoko nad plochou zemí se vznášel pták Roch[6] a zpíval.

Už nebudou žádní démoni. Bylo jí jasné, proč tam byli démoni, bylo to něco, co fungovalo, ale už je s nimi konec.

Někteří z těch, s nimiž se Kin setkala, byli téměř lidští ve srovnání s tvory násilně vypěstovanými v tichých zelených laboratořích pod středem plochy. Hlídali plochý svět, strašili v okolí ukrytých vývodů klimatizace a vstupních šachet do určitých úseků strojního zařízení, a odháněli lidi dobrodružné povahy od středu ploché Země. Občas unesli nějakého toho nového předsedu výboru.

Předseda. Kin upírala oči na slepou obrazovku, pak zvedla hlavu k helmě, která se jí vznášela nad hlavou. Neměla v úmyslu zkusit, jestli by jí seděla. Počítače ji k ničemu nenutily, ale ukázaly jí, jak se používá.

Plochu řídily počítače. Upravovaly její příliv, vytvářely proudy v jejích mořích, počítaly uhynulé špačky, obnovovaly porosty konvalinek. Jenže tvůrci ploché Země je vyrobili jako podřízené mechanismy, jinak by se plochá Země mohla sama rychle změnit v jediný velký stroj.

Během sedmdesáti tisíc let historie ploché Země bylo pod helmu v hrůze dovlečeno dvě stě osmdesát předsedů. Ta jim dodala neosobní, chladné vědomí, a nové, nevídané vědomosti.

Kin řekla, že tomu nevěří.

„Nemůžete vzít středověkého rolníka a udělat z něj planetárního technika,“ protestovala.

MŮŽEME. TVOŘITELÉ PLOCHY NÁS ZKONSTRUOVALI VELMI DŮMYSLNĚ.

Sviššš.

Kin sevřela okraje lůžka.

Sviššš.

Roch vlastně ani neletěl, spíše si prorážel cestu horními vrstvami atmosféry a s úšklebkem ji odhazoval stranou.

Hovor byl těžký, když na vás v rytmických nárazech doléhalo přetížení několika g. Stříbřena sama to považovala za poměrně značné nepohodlí.

„Já tomu taky nevěřím,“ ozvala se mixka. „Je mi úplné jasné, co by takové zařízení jako plochá Země potřebovalo.“

Sviššš.

„Potřebovalo by inteligentního správce. Žádné stroje nedokážou vyřešit všechny problémy, které se tady mohou vyskyt —“

Sviššš.

„Mohou vyskytnout. Ale pokud ten tvor už od začátku nebude sám technicky a matematicky na výši, tak by se z toho mohl prostě a jednoduše zbláznit.“

Kin se připravila na další máchnutí křídly. Nepřišlo. Za okny bylo vidět nejen Rochova doširoka roztažená křídla, ale dokonce i jednotlivá pera v letkách, jejichž špičky se chvěly v proudu vzduchu. Pták přešel do klouzavého letu.

Před mírně skloněnou kabinou se rozprostřela skoro polovina plochy. Kin se svezla z lůžka a opatrně přešla přes rozhoupanou kabinu ke stěně, které se zachytila.

Svět vypadal jako mísa plná drahokamů, kterou někdo zavěsil do vzduchu. Vpředu se prostíral krajový oceán a zapadající slunce se s ním spojovalo jako vzácný kámen, korunující drahocenný prsten.

Roch klouzal oblohou a upíral na slunce děsivé oči ptačího dravce. Občas prudčeji pohnul rameny, aby setřásl led, který se mu tam začal vytvářet od chvíle, kdy začal svůj dlouhý sestup.

Kin klečela na vznášející se plošině a pozorovala mikroskopické postavičky Stříbřeny a Marca, které procházely spletí tunelů.

Na jiných místech se dávaly do pohybu podzemní stroje plochy. Přemýšlela, co by se stalo, kdyby byl v této chvíli předsedou nějaký středověký zemědělec. Byl by schopen pomoci počítačům začít s dlouhou řadou nezbytných oprav?

Vstala a přikázala plošině, aby se vrátila ke galerii mapového sálu. Vystoupila a pospíšila si do řídící místnosti.

VÍTÁM TĚ, ozvala se obrazovka.

„Už mě nepotřebujete,“ řekla Kin. „Dala jsem vám všechny pokyny, které potřebujete k tomu, abyste se sami dokonale opravili. Bude vám to trvat dost dlouho, ale dokážete to, aniž byste nějak ovlivnili biosfé — hm, bio-hemisféru. Tedy aniž byste ji ovlivnili nějak moc. Jenže takhle už dál dlouho nevydržíte, rozhodně ne, pokud nedostanete nový materiál zvenčí.“

MY VÍME. ENTROPIE STOJÍ PROTI NÁM.

„Nemůžete rozebírat staré stroje, abyste získali součástky pro opravy. Tak byste mohli vydržet ještě nějakých sto let, ale ne déle.“

MY VÍME.

„Staráte se o lidi, kteří žijí na povrchu?“

JSOU TO NAŠE DĚTI.

Kin upírala oči na zářící písmena. Pak řekla tiše: „Řekněte mi, jak to bylo s Jagem Žarlem. Musel vám připadat jako seslaný z nebe.“

ANO. UŽ JSME SI UVĚDOMOVALI, ŽE PLOCHA JE ODSOUZENA K POMALÉ SMRTI. V TĚCH DNECH JSME VZTYČILI LAPAČ METEORITŮ. BYLO POMĚRNĚ SNADNÉ VYSÁT ZBÝVAJÍCÍ SÍLU JEHO LODI. POZOROVALI JSME HO, JAK SE Z NÍ SPUSTIL V MENŠÍ LODI POD KLENBU NEBES. NANEŠTĚSTÍ JSME SE S NÍM NEMOHLI SPOJIT PŘÍMO. OKAMŽITĚ BYCHOM BYLI VELMI PODEZŘELÍ.

„Takže jste mu dovolili přistát.“

NANEŠTĚSTÍ JEHO LOĎ BĚHEM SESTUPU PŘILÁKALA POZORNOST ROCHA.

„Rocha?“

TO JE VELKÝ PTÁK.

„Já tomu nevěřím,“ trval na svém Marco. „Vidím to, ale nevěřím tomu. Tohle nás donese domů?“Zem pod nimi ubíhala v pestrobarevném pásu. Pak se tam mihnul bílý pruh příboje a Roch se hnal nad mořem.

„Neviděl jsi to obrovské vejce v zoologické zahradě, tam, kde tě zavřeli do klece?“ zeptala se Kin slabým hlasem. „Nepřemýšlel jsi o tom, co ho asi sneslo? Samozřejmě, že nás to nedonese domů, je to jen velký pták. Viděla jsem ve středu plochy jeho zadání.“

„Možná, že je hloupé říkat to za těchto okolností,“ ozvala se Stříbřena, „ale takové stvoření z masa a kostí nemůže existovat. Zbortilo by se svou vlastní váhou.“

„Neváží víc, než pět tun,“ odpověděla jí Kin. „Je to jedna z nejdokonalejších konstrukcí, jakou tvůrci ploché Země postavili. Je živý. Má šlachy z materiálu, který se podobá monolanu a jeho kosti jsou duté. Jsou to jenom trubice, pod tlakem naplněné plynem. Počítače mi to všechno ukázaly. Úžasné, co?“

„Proč klesá? Vždyť s námi spadne do moře,“ ozvala se znovu Marco.

„Přesně tak,“ přikývla Kin. „Na tvém místě bych se vrátila na lůžko.“

„To chceš říct, že vážně přistaneme na moři?“

Marco se podíval dolů, na zpěněné vlny. Roch se snesl tak nízko, že už se daly rozeznat jejich bílé hřebeny. Kung zvedl zrak k tomu, co se na ploše nazývalo obzorem. Zapadající slunce bylo napůl ukryto v mracích a zalévalo hladinu moře rudou září. Marco se na okamžik zamyslel.

„Počkej, to ne,“ zasténal najednou. „Řekni mi, že se mýlím. Řekni mi, že nechceš udělat to. co si myslím, že chceš udělat…“

„Jestli vám to nějak pomůže,“ řekla Kin, „Jago Žarlo byl šílený i podle měřítek našeho šíleného věku.“

TO JSME BRZO ZJISTILI. DOŠLI JSME K NÁZORU, ŽE ŽÁDNÁ RASA BY NEPOSLALA DO VESMÍRU SVÉHO ŠÍLENÉHO ZÁSTUPCE.

„V lodi, v jaké cestoval on, by mohl cestovat skutečně jenom šílenec.“

NAKONEC SE DOSTAL KE STŘEDU S GEOLOGICKÝM LASEREM, KTERÝ DEMONTOVAL ZE SVÉ MALÉ LODI. ZABIL TEHDEJŠÍHO PŘEDSEDU.

„Nepokusili jste se ho zastavit?“

NEMĚLI JSME PŘÍKAZ NĚKOHO ZASTAVIT. KROMĚ TOHO TEN MUŽ PŘICHÁZEL Z TECHNOLOGICKÉ CIVILIZACE. MUSELI JSME VZÍT V ÚVAHU BUDOUCNOST PLOCHÉ ZEMĚ. PŘIKÁZAL NÁM, ABYCHOM MU POSTAVILI LOĎ. NEBYLO TO TĚŽKÉ. SPOČÍTALI JSME SI, ŽE KDYŽ POMŮŽEME JAGOVI ŽARLOVI K NÁVRATU NA JEHO RODNOU PLANETU, NEBUDE TO TRVAT DLOUHO A OBJEVÍ SE U NÁS DALŠÍ NÁVŠTĚVNÍCI. PROTO JSME S NÍM POSLALI JEDNOHO Z NAŠICH VÝZVĚDNÝCH PTÁKŮ — HAVRANŮ. JSOU TO OČI BOŽÍ, JEDNY Z NAŠICH NEJDOKONALEJŠÍCH VÝTVORŮ.

„Proč jste se pak ale s námi nespojili ve chvíli, kdy jsme přistáli? Ke všem ďáblům, chytila jsem blechy, málem jsem uhořela za živa, dostala jsem se do serailu —“

ROZHODLI JSME SE, ŽE VÁS BUDEME NEJDŘÍVE POZOROVAT. NEMOHLI JSME SI BÝT JISTÍ, ŽE JAGO ŽARLO JE JEN VÝJIMKA. KROMĚ TOHO TO ČTYŘRUKÉ STVOŘENÍ V NÁS VYVOLALO PODEZŘENÍ.

Kin pozorovala, jak se písmena ztrácejí. Nakonec řekla: „Asi víte, že dokážeme postavit celé světy. Skutečné světy. Planety. Dokážeme postavit i planetu pro lidi z ploché Země. Víte, že je to vlastně kopie světa, ze kterého pocházejí mí předkové?“

ANO.

„A víte proč?“

ANO.

„Řeknete mi to?“

Obrazovka zůstala několik vteřin slepá. Pak se zaplnila slovy, tolika slovy, kolik jich počítače dokázaly vyjádřit písmeny na tak malé ploše. Kin vstala a četla:

CHTĚLA JSI SE DOZVĚDĚT NĚCO O TVŮRCÍCH PLOCHY. CHTĚLA JSI ZNÁT DŮVODY, KTERÉ JE VEDLY K VYTVOŘENÍ PLOCHÉ ZEMĚ. MŮŽEME TI TO PROZRADIT. JENŽE TO JE JEDINÁ VĚC, KTEROU MŮŽEME NABÍDNOUT VÝMĚNOU ZA JISTOTU SVÝCH DĚTÍ. MŮŽE SE STÁT, ŽE ODLETÍŠ A VRÁTÍŠ SE JEN PROTO, ABYS PLOCHOU ZEMI VYPLENILA. TO MĚL V ÚMYSLU JAGO ŽARLO. NEMŮŽEME TI V TOM ZABRÁNIT. UVĚDOMUJEME SI VŠAK, ŽE PRO TEBE JE NEJVZÁCNĚJŠÍM POKLADEM VĚDĚNÍ. DÁME TI VĚDĚNÍ. ALE TY POSTAVÍŠ NOVÝ SVĚT PRO NAŠE DĚTI.

Kin už o tom nějakou chvíli přemýšlela. Znamenalo by to postavit hvězdu typu G, ve vzdálenosti několika světelných minut od ploché Země, pokud by se samozřejmě nenašla v blízkosti nějaká, která by se dal přímo přesunout…

„Budeme potřebovat přístup k vaší databance,“ řekla. „Údaje o teleportaci, technologii umělých výpěstků, všechno.“

TO BUDEŠ MÍT SAMOZŘEJMĚ K DISPOZICI.

„V tom případě dostanete nový svět. I kdyby se Společnost vzepřela, s tím, co vím, klidně vytvořím svou vlastní novou Společnost. Mohla bych se obrátit na některého z malých operátorů — ano, není pochyb, že se to podaří.“

DOHODLI JSME SE?

„Jen tak? Nechcete nějaké — rozumíte, já vám v této chvíli nemůžu dát žádné záruky,“ řekla užaslá Kin.

MY JSME TĚ SLEDOVALI. ODHADLI JSME, ŽE JE TADY PRAVDĚPODOBNOST 99.87 PROCENTA, ŽE DOHODU DODRŽÍŠ. NASAĎ SI HELMU.

Kin zvedla hlavu a podívala se na izolovanou kovovou korunu, která se jí vznášela nad hlavou.

VĚŘÍME TI. VĚŘ TY NÁM. HELMA TĚ NAPOJÍ NA JISTÉ OKRUHY, KTERÉ BYLY PŘIPRAVENY PRÁVĚ PRO PODOBNOU SITUACI. NEMŮŽEME TI POSKYTNOUT INFORMACE, ALE VĚDĚNÍ, JAKÉ NEMŮŽEŠ ZÍSKAT NIKDE JINDE V CELÉM VESMÍRU.

„Nejdůležitějším účelem života je získat vědění,“ řekla Kin mírně pochybovačným tónem.

ANO. KDO BY SE ZŘÍKAL VĚDĚNÍ?

Kin si těžce povzdechla, zvedla ruce a stáhla si helmu na hlavu.

Roboti na podlaze řídícího centra měli mechanické ruce plné práce. Jeden z nich se pomalu blížil k podkovovitému řídícímu panelu a za sebou rozvinoval silný kabel. Zbytek se shlukl kolem podivné tyče, jejíž povrch byl lesklejší než nejdokonalejší zrcadlo. Když se na ni Kin podívala, zabolely ji oči. Zdálo se, že je tyč pokřivená způsobem, jakým se normální hmota pokřivit nedá, což znamenalo, že se dívá přímo do srdce matrixového motoru.

Byla ráda — ve svých myšlenkách snila strašlivé denní můry o tom, co se stane, když takový motor nebude postaven.

Roboti dokonce postavili vhodné křeslo před řídícím panelem, V této chvíli už v něm seděl Marco a nadával.

„Je to stejné, jako kdyby po mně někdo chtěl, abych našel díru v mlze,“ vykřikoval. „Doufám, že ti tví plechoví kamarádi nám vyrobili dobré trysky.“

„Otvor v kopuli se objeví na radarovém stínítku,“ nadhodila Stříbřena.

„Jasně. Jenže to stejně bude o chlup a půjde nám o krk. Kin, jseš si jistá, že to všechno bude fungovat?“

Kin se usmála. „Do posledního výpočtu. Včetně rotační rychlosti plochy a posunu nebeské klenby. Nebo chceš tvrdit, že nevěříš, že stroje, které sedmdesát tisíc let řídí běh ploché Země, nedokážou —“

„— navléct niť do ouška jehly patnáct tisíc kilometrů vzdálené prostě tak, že tu nit shodí přes okraj vodopádu? To tedy ne. Chtěl bych si zkusit manipulační schopnost trysek.“

„To budeš moci.“

Údery Rochových perutí duněly nocí; obrovský pták letěl nad temnou vodou a blížil se k okraji ploché Země. Nakonec upustil loď a chvíli zoufale bojoval s výškou, zatímco jeho křídla zvedala obrovské vlny.

Na několik okamžiků se posádka lodi ocitla ve stavu volného pádu, pak ale loď dopadla na hladinu, odrazila se, několikrát poskočila a začala se pomalu otáčet na vodě.

Roch se vznesl ke hvězdám a s ohlušujícím pleskotem křídel zamířil zpět do tajemného údolí, kde hnízdil. Kin se konečně uvolnila.

Přes izolované stěny lodi dovnitř dolehl jiný zvuk. Tichý bzukot, podobný hukotu obrovských strojů. Krajopád. Čekala a cítila, jak se jí na zavřené oči tiskne měkké vyložení helmy. Nic se nedělo.

Pak si vzpomněla. Přišlo to jako šok, ale ten rychle odezněl, tak, jak rychle získávala zpět kontrolu nad svým tělem. Jak mohla Zapomenout? Pak si vzpomněla proč. Dokud jeden Nezapomene, jak by se mohl Učit?

Cítila tu starou Kin kdesi ve svém vědomí, tu malou nádobu chutí a zvyků, smyslů a zkušeností. Kolem sebe vnímala vědění ploché Země a cítila, že v tom číhá Nebezpečí. Bylo by příliš snadné ztratit samu sebe v tom pocitu bezmezné radosti a opojení. Přinutila se vrátit v myšlenkách k počítačům.

Vedli jste si skvěle.

TO BYL NÁŠ ÚKOL.

Povolím si vzpomenout na Kin Aradovou. Ona — to jsem konec konců já. Ona se nakonec probudí a bude o nás něco vědět. A bude chápat všechno, co se týká ploché Země.

ANO.

Zkusila dosáhnout Jejího vědomí a učinila jistá vylepšení. Pak, spokojená, si dovolila zapomenout…

Kin se vzpamatovala. Vzpomínky se jí vybavovaly, chladné, tvrdé, jako kousky ledu, které ji studily v mozku. Raději si znovu vybavila plochu.

„Plocha,“ řekla a její hlas byl bezvýrazný v šoku poznání, „Je botou v uhelné vrstvě, mincí v krystalu minerálu. Plomba v zubu triceratopse. Tajná značka, která určuje jejího původce. Nemohli tomu odolat. Vybudovali dokonalý vesmír, odpovídající všem parametrům, ale nedokázali odolat tomu, aby sem neumístili tuhle plochou Zemi, ukrytou tak, aby se hledala velmi těžko. Ale je to klíč. Jak to vím?“ vykřikla.

Obrazovka zůstávala slepá.“Vím to. Nebyli to jen budovatelé ploché Země. Stvořili všechno — Zemi, kungy, všechny hvězdy. Oni nám dali naše zkameněliny. Mysleli jsme si, že to mohli udělat králové vřetenistů, ale královští vřetenisté nikdy neexistovali. Byli jen součástí jedné vrstvy falešného vesmíru. Přemýšleli jsme o tom, zda jsme se vyvinuli díky pomoci královských vřetenistů. Nikdy jsme se nevyvinuli! Byli jsme stvořeni, stejně jako jsme my znovu stvořili velryby a slony, pro naše nové světy — kolonie.

Jsme vlastně vesmírem — kolonií. Tvůrci ji prostě jen přesunuli a dobudovali, a protože každý potřebuje dějiny, dali nám naše dějiny. Stejně, jak to my děláme v nových světech. Staré kosti. Proslulá monstra. Vřetenisté, kolečníci. A my jsme si to nikdy neuvědomili. Sami to děláme, ale nikdy nás nenapadlo, že totéž se stalo nám.

Pak jeden z nich postavil plochu. Možná, že to byl jen jeho žertík? Rozhodně to neudělal z žádného důležitého důvodu. Cvičení v duchaplnosti. Musel to být okamžitý dodatečný nápad, souhrn dokonalých nápadů, které někdo shrnul a provedl potom, co byla všechna práce hotova.

Sedmdesát tisíc let! To je stáří vesmíru — vždyť z něj skoro ještě ani neoprýskala barva! A my si mysleli, že je starý celé biliony let! Všechny důkazy říkaly, že tomu tak je, a my těm důkazům věřili.“

Opřela se v křesle. Stále ještě vnímala myšlenky ve své hlavě jako staré skutečnosti, na které si až teď znovu vzpomněla. Opatrně je převracela sem a tam a zkoumala je, jako člověk zkoumá jazykem bolavý zub.

„Staří. Inteligentní. Odloučení od hmoty. Tak si pamatuju Tvůrce. Každý z nich byl větší, než si vůbec dokážeme představit, nebo snad menší? — vždyť není nic, vedle čeho bychom je mohli postavit, kromě našeho já. Řekla jsem staří? Ani jejich věk se nedá změřit, protože než stvořili vesmír, žádný čas neexistoval. Nemám pravdu?“

NA TUHLE OTÁZKU NEMŮŽEME ODPOVĚDĚT KRÁTCE. NEVÍME O NICH NIC JINÉHO NEŽ TO, CO NÁM SAMI ŘEKLI.

„A to je tedy co?“

PŘED NIMI NEBYLO NIC, NEŽ PRAVDĚPODOBNOST. ONI VYUŽILI VZORCE TÉ PRAVDĚPODOBNOSTI.

„Proč?“

TVOJE SPOLEČNOST STAVÍ SVĚTY. VE SKUTEČNOSTI TO NENÍ ZAPOTŘEBÍ. TVŮJ PRAPŮVODNÍ SVĚT NENÍ ZDALEKA PŘELIDNĚN. PROČ TEDY?

„Kdysi přelidněn byl. A my jsme zjistili, že čím více lidí na něm je, tím jsou si podobnější. V té době to byl jediný způsob, jak přežit. Lidé odpradávna snili o unifikovaném světě. Mysleli jsme si, že takový svět bude bohatší. Nebyl. Znamenalo to prostě jenom to, že Eskymáci byli vzdělaní a zvládli mnoho věcí z účetnictví, ale už to zdaleka neznamenalo, že by se Němci naučili lovit velryby harpunou. Bylo to tak, že se každý naučil mačkat tlačítka, ale všichni zapomněli, jak se potápět pro perly.

Pak lidstvo zachvátil myslotřas. To bylo, ano, několik let předtím, než vzlétly první sondy Terminus. Lidé jednoduše umírali. Umírali po bilionech, jejich vědomí a myšlenky se prostě skládaly do sebe.

Pak jsme museli začít znovu. Do začátku jsme ale měli alespoň všechny ty hračky, se kterými si hráli vřetenisté, a mohli jsme se rozptýlit — po myslotřesení jsme se museli rozptýlit. Ta pohroma nás krutým způsobem přinutila hledat si větší životní prostor, nové světy, kam bychom mohli utéci a znovu se učit všechno, co jsme zapomněli. Postavili jsme dokonce roboty, kteří pro nás některé z těch činností znovu vymýšleli!

Mysleli jsme si, že je to přirozená, vyzkoušená cesta. Víte, neustále jsme před sebou viděli příklad vřetenistů. Domnívali jsme se, že každý inteligentní druh postupně naplňuje svůj domovský svět, až jeho příslušníci začnou vymírat díky samotnému tlaku vědomí, a pozůstalí pak začnou s nucenou kolonizací vesmíru. Je jedno, jakými pohnutkami ji budou zdůvodňovat, jejím skutečným důvodem bude zuřivá snaha uniknout před ostatními lidmi. Tehdy, protože obyvatelné světy se vyskytují poměrně zřídka, začalo lidstvo vyvíjet planetární inženýrství. Jistě, měli jsme to všechno velmi pečlivě spočítáno. Rasa za rasou vykvete, dozraje, a její sémě se rozletí vesmírem, který se sám vyvíjí. Než zemře, stvoří nové světy, a tím vlastně nové záhony pro semena ras dalších. Já o tom dokonce napsala knihu, jmenuje se Věčné stvoření, ha-haha.“

TEĎ MŮŽEŠ PUBLIKOVAT DRUHÉ UPRAVENÉ A DOPLNĚNÉ VYDÁNÍ.

„To by bylo trochu krátké, tím jsem si po čertech jistá. Co bych v něm říkala? Světla na obloze jsou pouhé kulisy?“

PROČ NE?

„Ještě jste mi neřekli, proč — hm — Tvůrci tvořili.“

Slova zableskla na obrazovce okamžitě, jako kdyby na tuhle otázku byly počítače připraveny.

LIDÉ JSOU ZVĚDAVÍ. TO JE JEDNA ZE ZÁKLADNÍCH FUNKCÍ A HNACÍCH MOTIVŮ LIDSTVA.

BYTOSTI, KTERÉ POSTAVILY TENTO VESMÍR, TO UDĚLALY PROTO, ŽE BYLO NEMYSLITELNÉ, ABY TO NEUDĚLALY. TVOŘENÍ, TO NENÍ VĚC, KTEROU BOHOVÉ DĚLAJÍ, ONI JÍM JSOU.

„A potom? Co dělali potom?“

Všude kolem lodi byla bílá voda. Za jedním oknem Kin zahlédla malý ostrůvek, zčásti porostlý stromy, vypuklý kamenitý tvar, tmavnoucí v nastávajícím šeru, a cítila, jak trup lodi poskakuje po vlnách. Obloha se zatočila. Nenarazila, ani sebou netrhla, jen podlaha se náhle změnila ve stěnu. Okna na několik okamžiků pokryla pěna a když opadla, dívala se Kin dolů.

Před nimi visel okrajový vodopád a vypadal přesně jako osvětlená bílá dálnice. Marco, který seděl v pilotním křesle, se proti němu jasně rýsoval, a Kin viděla, jak se instinktivně zaklonil dozadu a nohama hledal něco, o co by se rychle vzepřel.

Dolů, pořád dolů, tam, kde na obloze zářila ohnivá koule. Plocha teď byla temná, ale malé slunce, které se pomalu posouvalo nad její odvrácenou stranou, vytvářelo jasný den po celé spodní ploše vodopádu. Kin pozorovala, jak se slunce přibližuje. Loď ho minula a nechala kdesi za sebou.

Později vletěli do mračna s velmi omezenou viditelností. Na okamžik je pohltilo, vzápětí se jim rozběhlo vstříc jako blyštivý proud, rychlostí, při níž se Kin zastavil dech. Nakonec ucítila velmi slabé zakolébání, nastaly dvě tři vteřiny dokonalé temnoty, když loď opustila vodní proud za molekulárním sítem, a objevily se před nimi hvězdy.

Marco dlouze zasyčel. Mohl to být povzdech úlevy.

První promluvila Stříbřena. „Byla bych mnohem šťastnější, kdyby byly počítače vymyslely nějaký obvyklejší způsob startu, ale musím připustit, že tenhle má skutečně styl.“

„Z jejich pohledu to je nejefektivnější,“ vysvětlovala Kin. Okolní vesmír se znovu zatočil, když Marco přesměroval loď tak, aby „dole“ bylo tam, kde podle dlouhodobé tradice vždycky bývalo, to znamená v oblasti nohou.

Stříbřena si rozepnula bezpečnostní pásy a podívala se na Kin.

„Tak my budujeme vesmír, co?“ řekla. „Tedy ne přesně my, skládačky kostí, tkání a mozků, ale to uvnitř, co z nás dělá právě to, co jsme. Ta naše část, která sní, zatímco zbytek spí.“

Kin se usmála. „To by počítače nikdy neřekly. Ale ano, máš pravdu. Myslím, že počítače měly určitou zvláštní funkci. Dokázaly potlačit všechny statické výboje duševní činnosti, takže se — ke všem ďáblům, proč se tomu slovu vyhýbat — takže se bůh, ukrytý někde uvnitř, mohl alespoň na čas vynořit na povrch a projevit se. Proto mohl být vládcem plochy prakticky kdokoliv. Kdyby si byl tu helmu nasadil Jago Žarlo, ještě by v tom křesle seděl.“

„Nikdo ti neuvěří,“ upozornil ji Marco, aniž otočil hlavu.

„Nejsem si tak docela jistá, že by to byla nějaká velká tragédie,“ odpověděla mu Kin. „Plochu někdo postavil jako žert, nebo jakousi nápovědu. Nikdo tomu nemusí věřit. Postavíme pro lidi z ploché Země novou planetu, a přestěhujeme je tam. To je to, co se musí udělat.“

Tahle výzva ji vzrušovala a těšila. Výstavba nové Země. Všechno se provede dokonale a opatrně, aby si lidé ani nevšimli, že byli přestěhováni. Bude nutné navrhnout nové světadíly a větší část obyvatel ploché Země převést do hybernačního spánku, dokud někteří z nich, zvláště vybraní, ty nové světadíly nezabydlí. To by mohlo trvat i tisíc let. Na místě se bude muset vytvořit celá nová sluneční soustava, vybrané planety vzdálených hvězd se obklopí obrovskými silovými poli a přesunou světelnými roky na místo.

Bude zapotřebí navrhnout bizony.

Život zdaleka nebude nudný.

Vynahradí jim celou tu námahu vědomosti, o které se s nimi budou počítače ochotny podělit?

Určitě.

Spali a jedli, zatímco se loď velkým obloukem propadala stále níž a níž pod obrovský stín plochy. Malé slunce hlubokou temnotu odvrácené strany ani v nejmenším nerozptylovalo.

Nakonec se začala křivka letu znovu snižovat a přiblížil se krajový vodopád na protilehlé straně. Marco vklouzl zpět do pilotního křesla a promluvil k malému palubnímu počítači.

„Všechno v pořádku,“ hlásil nakonec. „Blíží se hlavní zážeh. Je čas se rozloučit a vlézt si na lůžka. Tohle za nás řídí počítače.“

Stálo je to deset minut mírného nepohodlí, kdy naslouchali tlumenému řevu trysek. Kin slyšela, jak si Stříbřena na svém lehátku oddechla, když se motory konečně vypnuly.

„Tak, a už v tom lítáme,“ prohlásil kung. „Teď máme jen dvě možnosti — buď tu díru trefíme, nebo mineme. V životě mě nenapadlo, že budu mít strach, abych nenarazil na stěnu, kterou končí vesmír.“

Krajový vodopád, světélkující v záři úplňku, kolem nich proletěl ve vzdálenosti několika tisíc kilometrů. Dokonce i Marco vypadal nadšeně, když loď vyletěla nad okraj ploché Země a stoupala k nebeské kopuli.

Plochá Země vypadala jako šperk v černé a stříbrné, jako mince z ebenu a stříbra, plující pod nebem plným hvězd.Hvězdy se rychle přibližovaly. Měsíc se změnil v perlu a hvězdy se blížily čím dál tím víc.

Otvor, který Jago Žarlo vyřízl v nebeské klenbě, byl dost velký, aby jím prolétla jeho kruhová loď. Ta, na jejíž palubě byli teď, byla mnohem menší. Jenže se k otvoru přibližovala pod velmi plochým úhlem.

Počítače Marca ujistily, že otvor je dostatečný i při tomto úhlu přiblížení. Totéž řekly i Kin, ale tu navíc informovaly ještě o velikosti rezervy. To už se Kin Marcovi říci neodvážila. Při jisté chybě by míjeli okraj otvoru ve vzdálenosti necelého metru.

Přistihla se, jak upírá oči kupředu a prohledává oblohu. Její společníci dělali totéž. Nad hlavami jim ubíhaly hvězdy. Zatímco Kin pozorovala oblohu před sebou, změnil se rychlý běh hvězd v šílený závod.

Pak se něco zamíhalo. Zažili kratičký pocit, že se kolem lodi něco svírá, jedna z hvězd se zvětšila do obrovského rozměru, oslnila je a zmizela. Slabý otřes oznamoval, že si loď urazila jednu z vedlejších trysek o okraj nebes.

Pak se znovu objevily hvězdy, zdánlivě stejné, a loď se ponořila do hlubin vesmíru.

Kin slyšela, jak Marco hlasitě oddechuje. Stříbřena si příjemným barytonem pobrukovala jakousi melodii.

Kin upřela oči ke hvězdám a věděla, že jsou jen sedmdesát tisíc let staré, o málo starší než jejich příbuzné, visící na klenbě Nebeské kopule. Hvězdy, to byla jen světla na obloze, ale větší nebe vyžadovalo i větší hvězdy.

Kin myslela na druhé vydáni. Loď pokračovala v letu a mířila do kulis.