Treti planeta smrti

23

„To zatím stačí!“ vzepřel se Jason a odstrčil sklenici a brčko, které mu Meta podávala. Seděl na lehátku ve své kabině na Rváči, umytý, nadávkovaný léky, s ránami obvázanými a trubičkou dávkující glukózu zavedenou do paže. Kerk seděl naproti němu, na jednom boku měl bouli z obvazů. Teca mu vyoperoval kousek probodnutého střeva a sešil několik cév. Kerk to raději nebral na vědomí.

„Vyprávěj,“ vyzval Jasona. „Zapojil jsem tento mikrofon do komunikačního okruhu, a všichni čekají na tvoje vyprávění. Abych byl upřímný, dosud nevíme, co se stalo — víme jen to, že ty a Temuchin si myslíte, že každý z vás prohrál tím, že vyhrál. Je to takové zvláštní.“

Meta se nahnula a dotkla se Jasonova čela složeným kapesníkem. Usmál se a položil jí prsty na zápěstí, teprve pak začal vyprávět.

„Za to může historie. Šel jsem do knihovny, abych našel odpověď — později než jsem měl — ale nakonec ne zas tak pozdě. Ta knihovna mi přečetla spoustu knih a velice rychle mě přesvědčila, že kultura se nedá změnit zvenčí. Může být potlačena nebo zničena — ale nelze ji změnit. A to je přesně to, o co jsme se pokoušeli. Slyšeli jste někdy o Gótech a hunských kmenech Staré země?“

Potřásli hlavami na znamení, že ne, a tentokrát si Jason vzal nabízenou sklenici, aby si svlažil hrdlo.

„Byli to zaostalí primitivové, kteří žili v lesích, holdovali pití a zabíjení, těšili se nezávislosti podle svého a bojovali s římskými legiemi, když se u nich objevily. Vždycky prohráli — a myslíte, že si z toho vzali ponaučení? Ovšemže ne. Pouze shromáždili ty, co přežili, a stáhli se hlouběji do lesů, aby bojovali zase někdy jindy, a jejich kultura a nenávist zůstaly nedotčeny. Jejich kultura se změnila až tehdy, když vyhráli. Nakonec se vrhli na Římany, zmocnili se Říma a naučili se užívat všechny radosti civilizovaného života. Už nebyli barbary. Staří Číňané tohle praktikovali po staletí. Jako bojovníci nijak nevynikali, ale měli velkou vstřebávací schopnost. Byli poráženi a vyhlazováni — a vítěze vždy vstřebali do své vlastní kultury a života.

Vzal jsem si z toho ponaučení a jen zařídil, aby se to stalo i tady. Temuchin byl ctižádostivý člověk a nemohl odolat pokušení dobýt nové světy. Vtrhl tedy do nížin, když jsem mu ukázal cestu.“

„A tím, že zvítězil, prohrál,“ dodal Kerk.

„Přesně tak. Svět byl teď jeho. Zmocnil se měst a chtěl jejich bohatství. Takže je musel obsadit, aby to bohatství získal. Jeho nejlepší důstojníci se stali správci nové říše a tonou v přepychu, na který nejsou zvyklí. Líbí se jim tady. Možná že by i zůstali. Srdcem jsou dosud nomády — ale co příští generace? Jestliže Temuchin a jeho důstojníci budou žít v městech a těšit se všem požitkům z toho vyplývajícím, jak potom lze očekávat, že se na náhorní plošině udrží zákon zakazující města? Po čase se takový zákon začne jevit jako pitomost. Žádný slušný barbar tam nezůstane přes zimu, když může sejít sem dolů a podílet se na kořisti. Víno je silnější než achadh, a tady dokonce mají několik lihovarů. Nomádský způsob života je odsouzen k zániku. Temuchin si to uvědomil, i když to nedokázal vyjádřit slovy. Pouze věděl, že jeho vítězství zničilo způsob života, který mu umožnil zvítězit poprvé. Proto mě nazval démonem a pověsil do klece.“

„Chudák Temuchin,“ pronesla Meta když náhle pochopila celý dosah. „Zničila ho vlastní ctižádost, a on si to nakonec uvědomil. Ačkoliv byl dobyvatelem, byl to právě on, kdo nejvíc ztratil.“

„Svůj způsob života a vlastní život sám,“ dodal Jason. „Byl to velký muž.“

Kerk zabručel. „Neříkej mi, že lituješ, že jsem ho zabil.“

„Vůbec ne. Dosáhl vše, po čem kdy zatoužil — pak zemřel. Není mnoho lidí, o nichž se to dá říct.“

„Vypni komunikační okruh,“ řekla Meta. „A ty můžeš jít, Kerku.“

Obrovitý Pyrran otevřel ústa, aby pronesl něco na nesouhlas, pak se jen usmál, otočil a vyšel ven.

„Co teď míníš dělat?“ zeptala se Meta, jakmile se dveře zavřely.

„Měsíc spát, jíst stejky a zesílit.“

„To nemám na mysli. Chtěla jsem se zeptat, kam půjdeš. Zůstaneš tady s námi?“

Usilovala se vyjádřit své city a používala přitom výrazy, které se pro takový způsob komunikace nehodily. A Jason jí to ani v nejmenším neusnadňoval.

„Záleží ti na tom?“

„Záleží, a to způsobem, který je velice nový.“ Svraštila čelo a hovořila přerývaně, jak se usilovně snažila vyjádřit své city slovy. „Když jsem s tebou, chci ti toho tolik povědět. Chceš vědět, co je to nejhezčí slovo pyrransky?“ Když zavrtěl hlavou, dodala: „Je to bojuješ velmi dobře. To ti ale říci nechci.“

Jason mluvil devíti jazyky a věděl přesně, co chce říct, ale nedokáže, nebo nemůže. Jen se otočil.

„Ne, dívej se na mě,“ uchopila jeho hlavu do obou rukou a něžně ji otočila obličejem k sobě. To, jak se chovala, říkalo víc než slova, a Jason se zastyděl, že se nedokáže přimět, aby jí pomohl. Ale přesto stále mlčel.

„Vyhledala jsem si to slovo láska, jak jsi mi řekl. Zpočátku mi nic neříkalo, protože to bylo jenom slovo. Ale když jsem myslela na tebe, jeho význam se stal okamžitě jasným.“

Obličeje měli těsně u sebe, její široké jasné oči hleděly upřeně do jeho očí.

„Miluji tě,“ řekla. „Myslím, že tě budu milovat stále. Nikdy mě nesmíš opustit.“

Její emoce, prosté a přímočaré, se vzedmuty jako rozvodněná řeka proti hrázím z jeho podmíněného reflexu sebeobrany, vypěstovaného za celá léta. Byl samotář. S nikým po svém boku. Já jsem opravdový chlap. Ženská sem, ženská tam. Vesmír pomáhá těm, kdo se starají sami o sebe. Dokážu se o sebe postarat a… nikoho… nepotřebuju…

„Milované hvězdy, vždy já tě taky miluju,“ vzdal se, přitáhl si ji blíž a přitiskl obličej na její krk a vlasy.

„Už mě nikdy neopustíš,“ řekla.

„A ty mě nikdy neopustíš. Tohle je nejkratší a nejlepší svatební ceremoniál. Můžeš mi zlomit ruku, jestli se někdy podívám na jiné děvče.“

„Prosím, nemluv teď o násilnostech.“

„Omlouvám se. To se jen ozvalo mé dřívější neotesané já. Myslím, že oba budeme muset obohatit svoje životy o vlídnost. To je to, co potřebuješ ty, já a naši ubručení Pyrrané nejvíc. To potřebujeme všichni. Nikoli poníženost, o tu nikdo nestojí. Jen trochu civilizovanosti. Myslím, že teď bychom s ní už mohli vydržet. Doly by se tu měly otevřít brzy, a to, jak se kmeny stěhují do nížin, naznačuje, že vy Pyrrané budete mít náhorní plošinu pro sebe.“

„Ano, to bude fajn. To bude náš nový svět.“ Na okamžik zaváhala, když zvažovala jeho slova. „My Pyrrané tady zůstaneme — ale co ty? Nerada bych znovu opustila svoje lidi, ale když půjdeš ty, půjdu také.“

„Nebudeš muset. Zůstanu tady. Patřím k vám — chápeš? Pyrrané jsou drsní, tvrdohlaví a popudliví, to víme. Jenže já taky. Tak jsem snad konečně nalezl domov.“

„Se mnou, ale jen se mnou.“

„Samozřejmě.“

Pak už nebylo co dodat.