KAPITOLA 34. TRPKÁ KŘIVDA

Mezi mnou a doktorem Dumčevem vyvstal z trapného nedorozumění pocit trpké křivdy. Jak se to stalo?

Musili jsme se vypravit na druhý břeh Velikého potoka, protože právě tam někam zakutáleli chrobáci pilulku, která vrací člověku normální vzrůst.

Podaří se nám ji nalézt? To nikdo neví.

A proto jsme musili ještě zde, na tomto břehu, schovat na bezpečném místě poslední, jedinou pilulku.

Před námi trčela vysoko do nebe obrovská holá skalnatá hora, bez jediného kousíčku zeleně. K hoře byl přilepen jakýsi bělavý, polokulovitý, na několika místech provrtaný předmět. Když jsme se přiblížili, uviděl jsem, že provrtané otvory jsou kulaté a hladké.

„Lepší úkryt pro pilulku bychom těžko našli,“ řekl Dumčev. „Stojíme před obydlím včely zednářky. Mladé včely prokousaly kryty svých buněk a společné klenutí a uletěly. Už tam nikdo není. Tady bude pilulka dobře chráněna. Nemůžeme riskovat, že ji ztratíme v dobrodružstvích, která máme před sebou!“

Dumčev vylezl na klenutí, spustil pilulku do otvoru a zakryl jej kaménky.

„Doufám, že si to místo zapamatujete,“ řekl. „Ale to je přece nemožné.“

„Učte se topografii od včel.“

„Topografie! Jakápak tady topografie? Tady platí jenom instinkt. Konečný výsledek přizpůsobování, které trvalo miliony let. Ale instinkt je slepý! Je do krajnosti omezený a vždycky automatický!“

Řekl jsem to stroze, ačkoliv jsem to neměl v úmyslu. Pocítil jsem však, že to vyznělo až urážlivě poučně.

Dumčev odpověděl pevně a s klidem:

„To je nesmysl! Včela vždycky neomylně najde své hnízdo.“

„Ano, je to tak!“ vykřikl jsem už podrážděně. „Ale zkuste hnízdo přenést stranou, jen docela malý kousek a tak, aby ho viděla, a už je nepozná. Najde vždycky jenom to místo, z něhož pravidelně vylétá. To je pud. A vy jste řekl, že člověk by se měl učit od včel a napodobovat je. To je přece nerozumné! Člověk najde člověka i v nekonečném oceáně. Lidský rozum vytvořil kompas a další úžasně složité přístroje. Člověk je vynalezl a člověk jich používá!“

Kolem Dumčevových úst se vytvořila nevlídná rýha. Chvíli trvalo trapné mlčení, pak se Dumčev ozval:

„A přece se musí člověk od včely zednářky učit! Tato včela vyrobila cement. Z cementu vystavěla obydlí pro svoje potomstvo. Hlinitovápenitá zem, provlhčená včelí slinou, se na vzduchu ›váže‹ a na věky tvrdne!“

Dumčev slova „na věky“ skoro vykřikl. Byl zřejmě velice dotčen mou poznámkou, že lidé se nemají od včely zednářky čemu učit. Mlčel jsem.

Přijal moje mlčení jako známku nesouhlasu. Pokračoval s jakýmsi přísným vzrušením, aniž na mne pohlédl:

„Tato skromná včela darovala člověku tajemství cementu.“

Pokusil jsem se Dumčevovi odporovat, ale on mne ostře přerušil:

„Člověk byl v dávné minulosti velmi všímavý. Egypťan viděl, že včela zednářka staví své hnízdo na skále z cementu, a stavitelé pyramid začali cementu používat. Napodobili včelu zednářku. Cement zpevnil pyramidy na věky! Až do naší doby!“

„Z některých pyramid zbyla už jen hromada rozvalin,“ namítl jsem.

Při tom jsem si náhodou vzpomněl na album o starém Egyptě, kde byl pod jedním obrázkem tento nápis: „Nesuď o mně nízko ve srovnání s kamennými pyramidami, protože mne stavěli tak, že hluboko do bažin nořili tyče, pak je vytahovali a sbírali jíl, který se na ně nalepil. Z tohoto jílu dělali moje cihly.“

Tento nápis, který dal zhotovit na pyramidě jakýsi faraón, jsem Dumčevovi nahlas ocitoval.

„Vím, vím!“ řekl Dumčev. „Je to Asichidova pyramida a už se dávno rozsypala. Chvástavost nepomohla, ale výkopy přece jen ukázaly, že na zpevnění cihel používali stavitelé vápenatý roztok, který cihly vázal — byl to cement včely zednářky. Naučili se to od ní. A tento cement se zachoval dodnes.“

„Sergeji Sergejeviči, stavba pyramid ve starém Egyptě je historická záležitost. Od té doby byly už vynalezeny nové zpevňující hmoty, portlandský cement a hydraulický cement. Cement umožnil vyrobit nový stavební materiál, beton. Teď se staví také ze železobetonu. A nebyla to včela, která pomohla lidem vynalézt železobeton. Dnes ze železobetonu staví budovy, mosty a brzy bude z něho postaven také Palác sovětů. Bude to velkolepá stavba!“

Dumčev pozorně poslouchal a tichounce si opakoval: „železobeton, beton… hydra… nerozumím, tomu já nerozumím!“

„Věřte mi, Sergeji Sergejeviči,“ řekl jsem tiše, „člověk se nemá čemu učit ani od téhle včely, ani od jiného hmyzu. Jsou to všecko jenom živé stroje.“

„Cože? Jak jste to řekl?“

„Všechen hmyz jsou jenom živé stroje. Nižší organismy!“ Dumčevova tvář se bolestně stáhla. Tu jsem pochopil, že jsem Dumčeva těžce urazil.

Загрузка...