ínu lípy

Jak vlny osením, po tobě hrají

mé vzpomínky a touhy, rodný kraji!

Když za večera v dusných města zdích,

kol čela starostí se věsí příze,

jak často náhle písmeny v mé knize

se měnívají v roje kvítků tvých!

Jak často, v podušku když sirou klesá

pod nízký strop má hlava zemdlená,

mně zdává se, že větev zelená

zas nade mnou se sklání tvého lesa,

že nade mnou zas hudba jeho dumná

svůj vede nápěv – mlkne – z vršků dálných

blíž opět šumí, vod jak příboj valných —

tajemná hvozdu báje, nevýzkumná.

I snívám, zkolébán té písně vděkem,

jak druhdy pod břízami, v mechu měkkém.

Mně nevolno je v mravenčím tom ruchu,

v té hluchá vřavě požitků a muk.

Mě neláká v ten šumný turnaj duchů

diváků potlesk, trub a kotlů zvuk.

Pryč, písni má! Zde mdloby tíha sklání

tvá křídla povypjatá k zemi zpět.

Snad osvěží je vánků lesních vlání,

snad rozepnou se lehce v nový let,

až perlami v nich ranní rosa vzplane

a kadeř ovinou ti růže plané.

Buď zdrávo, údolí mé tiché, skromné!

Můj ráji dávno ztracený, buď zdráv!

Jak hejno křepelek tu vzlétá pro mne

z každičké brázdy upomínek dav.

Ty jabloně nad mořem zlatých klasů

mi šeptají o blahu zašlých časů,

ta bílá stezka, vinoucí se v bor,

mne vábí k místu, kde tak často vítal

mladého samotáře jedlí sbor

a z nízkých větví poustevnu mu splítal.

Tam jiná cesta pod horou se vine —

teď mizí kdes – a z dálky znovu kyne —

Ó, nekývej! Vždyť onen dvorec bílý,

kam bývala´s mi dlouhou, ach! tak dlouhou,

již nevábí mne okem sladké víly,

a první láska – báchorkou mi pouhou.

Z oblaků vížka třpytivá se vine

jak z minulosti šerých závojů;

zřím broskví špalír, žaluzie stinné,

a duch můj řadou známých pokojů

s pocitem blaha teskného se chvěje;

leč darmo hledá milé obličeje

a známý nábytek – nic nezří tam,

co družilo se k dětským snům a hrám,

ni skříně, o jichž tajemství jsem sníval,

ni Číňana, jenž na nich čelem kýval.

Vše jiné kol a cizích lidí pata

sen mého mládí šlape přeblahý,

jenž v každé pídi této podlahy

hrá jako slunce arabeska zlatá.

Ven z těchto míst! Zde ducha mého tísní

stesk nevýslovný – jinam zaleť, písni!

Jak vábně hledí onde na stráni

štít šedý z révy malebného kroje

a kyne věncem opentlené chvoje!

Košatá lípa před ním rozklání

stín větví kolébavých na stůl prostý —

dnes nedělními obklopen je hosty.

Šedivou hlavu soused bohabojný

tu na dlaň ukládá. Zdroj potu hojný,

letního slunce vzbuzen plápolem,

pod mocným prstem ruky zmozolené

osmáhlé tváře mnohým výmolem

se perlí k bradě, hladce oholené.

Však přece vesta, plná libých kvítků,

upjata k hrdlu, kabát důkladný

v záhybech těžkých uklání se k lýtku,

a «nebes klíč», jenž dobývá se z šosu,

vám svědectvím, že muž ten bezvadný

před zemskou vláhou rajskou čerpal rosu.

Po boku jeho krejčík pohyblivý,

politik obce, sporým vrtí tělem;

pod bradou suchou vous mu vlaje divý

jak pocuchaná přástva pod kuželem.

A kabát zelený, jejž mistr nosí,

s životem krátkým, předlouhými šosy,

kobylky luční podoben jsa hávu,

výmluvně hlásá tvůrce svého slávu.

Obstárlý kantor následuje v ředě.

Ten k tabatěrce zřetel všeliký

obrací na pohled, tu víčko hladě,

v němž vyobrazen Mozart veliký,

jak napolo již objat spánkem věčným

své skladby kouzlo vnímá naposledy, —

tu noře prsty v obsah její hnědý,

tu s klepnutím ji zavíraje vděčným.

Však péro vzletnější ať raděj líčí

teď bohatýrskou hlavu v divné čapce,

s níž visí zdoba kosmatého střapce,

ten bílý knír, jenž bojovně se týčí

na svrasklé tváři, k obočí až vzhůru,

jež k očí bleskům sivou sklání chmuru,

tu starou dýmku, jejíž valný dým

skráň lysou halí věncem oblačným,

tu nohu dřevěnou a berli k tomu,

tu celou postať, sešlou v bitev hromu!

Pan pojezdný svůj rozložitý břich

v ten spolek nižších blahosklonně mísí.

Od brady laloch růžový mu visí,

nos rudý trůní v lících plamenných.

Jak hrbolatý vrch, když oko dne

zhasíná za ním, nádherně se nítí,

že rubínem se sterý balvan třpytí

na sklonech jeho v záři purpurné,

a fialový stín je obetkává —:

tak na pohled je nosu jeho sláva.

I zdá se, ve rtů plných úsměvu

že tisíc vilných diblíků se míhá,

že satyr s dechem utajeným číhá

v bělavé řasy každém záchvěvu.

Hle! právě lehounkou s ním končí půtku

vládkyně krčmy, ctihodná to vdova,

leč satyr se smíchem zlou přijal důtku,

a než se nadá, obejme ji znova.

A mlynář u něho, muž v plné síle,

náleží hochů oněch do rodu,

s mohutným vousem, pyšnou hřívou v týle,

jichž ruka za osvětu, svobodu

a jiné krásky, nedosti tam známé,

nám po venkově břitký oštěp láme.

Jak do prstenu kámen lahodný,

tak nakonec ve kruh ten ctihodný

myslivce mladého má píseň šine.

Jak ladně k tělu svižnému se vine

ta štíhlá puška, malebný ten šat,

v němž lesa barvy rozkošně se snoubí —

šeď jeho kmenů, zeleň jeho loubí!

Za šňůrou zelenou, jíž klobouk spjat,

z níž zlatý žalud padá do kadeří,

jak hrdě pestré vypíná se peří!

U nohou jeho v písek žhavý sklání

okraje svislých pysků Flóra snivá

a za ním volně koroptev se kývá

na hnědé brašny zdobném vyšívání.

Ta svislá střecha klobouku ať mýlí

zrak nezkušený! Vímť já dobře, vím,

po jaké kořisti syn lesa střílí

z té stinné skrýše okem plamenným.

Však důstojna je věru všimnutí

ta dcerka paní hospodské – ba právě!

Teď šátek hedvábný na rusé hlavě

ji odpoutalo vánku zadutí,

že jako pláštík purpurový báje

se volně vzduchem rozstýlá a vlaje

nad jasným vlasem, šíjí labutí

a mladá Hebe nevěrný cíp loví,

jej vrací v ňader sladké vězení

a v rozpacích se směje; červánkový

dech studu líčko lehce rumění.

Tak pintu staví před houslistu stranou,

na víčku oblém pestře malovanou.

Však divno mi, že pohled její slunný

šumaři chmury na čele jen zmnožil.

On mlčky housle na lavici složil

a kostnatými prsty přejel struny,

že zasténaly jako divým bolem.

Po stole chvíli rázný prstů tep

ruch duše věstil – plaše pohléď kolem

a do vyzáblých rukou sklání leb.

Toť výčet povinný mých prostých reků.

Nuž, větvemi teď, lípo, zakývej

a družný jejich hovor, chudých vděků,

svým tichým, sladkým dechem provívej!