2

XIII. A nebyla v Obchodním domě ani noc ani den, jenom Otevírací a Zavírací doba. Nepršelo, ani nepadal sníh.

XIV. A nomové tloustli a množili se v běhu let, a trávili čas soupeřením a drobnými válkami, Oddělení proti Oddělení, a zapomněli vše, co věděli o Venku.

XV. Neboť říkali, Není-liž tomu tak, že bří Arnoldové (zal. 1905) uvedl Veškerý sortiment pod jednu střechu?

XVI. A ti, kdož řekli, Možná, že ne Veškerý, byli krutě vysmíváni a ustrkováni.

XVII. A jiní nomové říkali, I kdyby byl nějaký Venek, může tam být něco, co bychom potřebovali? Jelikož tady máme Energii elektrickou, Tržnici, a veškeren druh rozptýlení.

XVIII. A takto se Sezóny kupily hustěji než polštáře, které jsou v Čalouněném nábytku (3. etáž).

XIX. Až zdaleka přibyl Cizinec a volal hlasem velikým, a volal, běda, běda!

Z Knihy Nom, První etáž, verš XIII — XIX


Klopýtali jeden přes druhého, šli s hlavami zvrácenými vzhůru a čučeli s otevřenými ústy. Angalo se zastavil u díry ve zdi a chvatně jim pokynul.

„Tudy,“ řekl.

Bábi Morkie si odfrkla.

„To je krysí díra,“ řekla. „To mě žádáš, abych vlezla do krysí díry?“ Obrátila se k Torritovi. „Von chce, abych lezla do krysí díry! Já do krysí díry nepolezu!“

„Proč ne?“ řekl Angalo.

„Je to krysí díra!“

„To jenom tak vypadá,“ řekl Angalo. „Je to maskovaný vchod, to je všecko.“

„Tvoje krysa do něj zrovinka vlezla,“ řekla bábi Morkie vítězně. „Mám voči. Je to krysí díra.“

Angalo se omluvně podíval na Grimmu a vnořil se do díry. Strčila tam za ním hlavu.

„Já myslím, že to není krysí díra, bábi,“ řekla trošku tlumeně.

„A jakpakto, táži se?“

„Protože uvnitř jsou schody. Ó, a rozkošná světýlka!“


Byl to dlouhý výstup. Několikrát museli zastavit a čekat, až je staří doženou, a Torritovi se muselo většinu cesty pomáhat. Nahoře vedly schody důstojnějšími dveřmi do—

Ani v mládí Masklin nikdy neviděl najednou víc než čtyřicet nomů pohromadě.

Tady jich bylo mnohem víc. A jídlo. Nepřipomínalo to nic, co znal, ale muselo to být jídlo. Koneckonců, nomové to jedli.

Prostor asi dvakrát vyšší než on se táhl do daleka. Jídlo se kupilo v úhledných hromádkách s uličkami mezi nimi, a všude se tlačili nomové. Nikdo si příliš nevšímal té skupinky, když se poslušně sunula za Angalem, kterému se trochu navrátilo jeho fanfarónství.

Několik nomů melo na vodítku ulízané krysy. Několik dam mělo myšku, která za nimi poslušně cupkala, a Masklinovi se koutkem ucha podařilo zaslechnout, jak bábi Morkie pomlaskává nelibostí.

Také slyšel starého Torrita, jak vznešeně říká: „Tuhle věc znám. To je sejra! V koši byl jednou sejrový sendvič, tenkrát v létě ve čtyřiaosmdesátým, pamatuješ —?“ Bábi Morkie ho řádně dloubla do hubených žeber.

„Ty kušuj, ty,“ nařídila mu. „Nechceš nás tady před všema těma lidma zesměšňovat, co? Buď náčelník. Chovejte se hrdě.“

Moc se jim to nevedlo. Kráčeli v ohromeném mlčení. Ovoce a zelenina se kupily za stoly na kozách a nomové na nich pilně pracovali. Byly tam také další věci, které nemohl rozpoznat. Masklin nechtěl ukázat svoji nevědomost, ale zvědavost zvítězila.

„Co je ta věc támhle?“ řekl a ukázal.

„To je salám,“ řekl Angalo. „Už jsi ho jedl?“

„V poslední době ne,“ odpověděl po pravdě Masklin.

„A to jsou datle,“ řekl Angalo. „A to je banán. Myslím, že jsi ještě nikdy banán neviděl, že ne?“

Masklin otvíral ústa, ale bábi Morkie ho předběhla.

„Drobet malej, ne,“ řekla a odfrkla si. „Úplně mrňavej, vlastně, ve srovnání s těma u nás doma.“

„Malý, vážně?“ řekl podezíravě Angalo.

„No ano,“ řekla bábi a začala se rozpalovat. „Moc titěrnej. Jó, ty, co jsme měli doma,“ odmlčela se a zadívala se na banán, který ležel na dvou kozách jako kánoe, a rty se jí chvěly, jak rychle přemýšlela, „jó,“ dodala vítězně, „sotva sme je dokázali vykopat!“

Vítězně se dívala na Angala, který se ji snažil zkrotit pohledem a vzdal to.

„Tak tedy,“ řekl zamyšleně a díval se stranou. „Můžete si posloužit. Řekněte nomům, co mají službu, že to jde na vrub Galanterie, ano? Ale neříkejte, že jste z Venku. Chci, aby to bylo překvapení.“

Nastal všeobecný pohyb směrem k jídlu. Dokonce i bábi Morkie jakoby náhodou putovala tím směrem a chovala se naprosto překvapeně, když objevila, že jí cestu zastoupil koláč.

Jen Masklin zůstal, kde byl, navzdory protestům svého žaludku. Nebyl si jist, zda vůbec začíná chápat, jak se v obchodním domě věci mají, ale měl divný pocit, že nedokáže dělat věci, z nichž není úplně šťastný, pokud jim necelí s trochou důstojnosti.

„Ty nemáš hlad?“ zeptal se Angalo.

„Mám,“ připustil Masklin „já jenom nejím. Odkud se bere všechno to jídlo?“

„Ó, bereme ho lidem,“ řekl Angalo ležérně. „Oni jsou vcelku hloupí, víš.“

„A jim to nevadí?“

„Myslí si, že to dělají krysy,“ zahihňal se Angalo. „Bereme si s sebou krysí tentočky. Aspoň familie z Tržnice,“ opravil se. „Někdy nechají ostatní jít s nimi. Tak si lidé myslí, že jsou to krysy.“

Masklin se zamračil.

„Tentočky?“ řekl.

„Víš,“ řekl Angalo. „Trus.“

Masklin přikývl. „A oni na to skočí, jo?“ zapochyboval.

„Už jsem ti říkal, jsou děsně hloupí.“ Obešel Masklina. „Musíš navštívit mého otce,“ řekl. „Samozřejmě, to je hotová věc, že se připojíte ke Galanterii.“

Masklin se rozhlédl po svém kmeni. Rozprchli se mezi stolky s jídlem. Torrit měl kus sýra, velký jako jeho hlava, bábi Morkie zkoumala banán, jakoby mohl explodovat, a ani Grimma si ho vůbec nevšímala.

Masklin si připadal ztracený. Uměl stopovat krysu přes několik lánů a přivléct ji domů. V tom se cítil opravdu dobrý. Říkávali mu na to něco jako „Dobrá práce“.

Měl dojem, že banán se nemusí stopovat.

„Tvého otce?“ řekl.

„Vévodu z Galanterie,“ řekl Angalo pyšně. „Ochránce Mezzaninu a Samovládce Kantýny personálu.“

„On je tři?“ zeptal se zmatený Masklin.

„To jsou jeho tituly. Některé z nich. On je skoro ten nejmocnější nom v Obchoďáku. Máte Venku něco jako otce?“

Směšné, pomyslel si Masklin. Je to drzý spratek, dokud se nemluví o Venku, pak se chová jako zvědavý klouček.

„Jednoho jsem kdysi měl,“ odpověděl stroze. Nechtěl se tímto tématem zabývat.

„Sázím se, že jsi prožil spoustu dobrodružství!“

Masklin myslel na některé věci, které se mu nedávno přihodily — nebo, přesněji, skoro přihodily.

„Ano,“ řekl.

„Sázím se, že to byla děsná psina!“

Psina, pomyslel si Masklin. To nebylo obecně známé slovo. Možná souviselo s úprkem přes bahnité příkopy s hladovými zuby v patách. „Lovíte?“ zeptal se.

„Krysy, někdy. V kotelně. Samozřejmě, musíme udržovat jejich počty.“ Poškrábal Boba za uchem.

„Jíte je?“

Angalo se zatvářil zděšeně. „Jíst krysy?“

Masklin se ohlédl po hromadách jídla. „Ne, asi ne,“ řekl. „Víš, nikdy jsem si nepředstavoval, že na světě je tolik nomů. Kolik jich tu žije?“

Angalo mu to řekl.

„Dva co?“ rozpačitě se zeptal Masklin.

Angalo to zopakoval.

„Nevypadáš zrovna ohromeně,“ řekl, když Masklin nezměnil výraz.

Masklin se upřeně díval na hrot svého kopí. Byl to kousek pazourku, který jednoho dne našel na poli, a trvalo mu věčnost vycupovat ze žoku na seno kus motouzu, aby pazourek přivázal ke klacíku. Kopí teď právě vypadalo jako jediná důvěrně známá věc v chaotickém světě.

„Já nevím,“ řekl. „Co je to tisíc?“


Vévoda Cido de Galanterie, který byl také Lordem protektorem Eskalátoru nahoru, Ochráncem Mezzaninu a Rytířem Pultu, pomalu obracel v rukou Věc. Potom ji pohodil stranou.

„Velmi zábavné,“ řekl.

Nomové stáli ve zmatené skupince ve vévodově paláci, který v současné době ležel pod podlahou Oddělení čalouněného nábytku. Vévoda byl dosud v brnění, ale moc se nebavil.

„Takže,“ řekl, „vy jste z Venku, co? Vážně čekáte, že vám to budu věřit?“

„Otče, já —“ začal Angalo.

„Buď zticha! Znáš slova bří Arnoldové (zal. 1905)! Vše pod jednou střechou! Vše! Tudíž odtud nepřicházíte. Tudíž jste z nějaké další části obchodního domu. Dámské prádlo. Nebo Mladá móda, možná. Ty jsme nikdy skutečně neprozkoumali.“

„Ne, my jsme —“ začal Masklin.

Vévoda pozvedl ruce.

„Poslouchejte mne,“ řekl a zle se na Masklina podíval. „Nedávám vinu vám. Můj syn je mládenec přístupný dojmům. Nemám pochyb, že vás přemluvil. Celkem vzato, až moc rád se chodí dívat na nákladní vozy a poslouchá hloupé povídačky a mozek se mu přehřívá. Tedy, já jsem dost rozumný nom,“ dodal, poskytnuv jim možnost nesouhlasit, „a pro silného mladíka jako ty je v gardě Galanterie vždycky místo. Takže zapomenem na ten nesmysl, ano?“

„Ale my opravdu přicházíme zvenku,“ trval na svém Masklin.

„Žádný Venek není!“ vykřikl vévoda. „Jedinou výjimkou je, samozřejmě, když zemře dobrý nom, který vedl řádný život. Pak je Venek, kde budou nomové ve skvělosti žít na věky. A teď,“ poklepal Masklina po rameni, „nech těch bláznivých řečí a pomoz nám v našem heroickém údělu.“

„Ano, ale k čemu?“ řekl Masklin.

„Nechtěl bys, aby naše oddělení zabral Kovomat, že ne?“ řekl vévoda. Masklin vrhl pohled na Angala, který naléhavě vrtěl hlavou.

„Asi ne,“ řekl, „ale všichni jste nomové, nebo ne? A pro každého jsou tu všeho hromady. Utrácet čas hašteřením vypadá trochu hloupě.“

Koutkem oka viděl, jak se Angalo chytil za hlavu.

Vévoda zrudnul.

„Říkal jsi hloupě?“

Masklin dal zpátečku, aby se vyhnul srážce, ale byl vychováván k tomu, aby byl čestný. Cítil, že není dost mazaný, aby mu prošlo lhaní.

„Tedy —“ začal.

„Nikdy jsi neslyšel o cti?“ řekl vévoda.

Masklin chvilku přemýšlel, a potom zavrtěl hlavou.

„Kovomat se chce zmocnit našeho Obchoďáku,“ řekl Angalo chvatně. „To by bylo hrozné. A Modes robes jsou skoro stejní.“

„Proč?“ zeptal se Masklin.

„Proč? Protože oni byli vždycky našimi nepřáteli. A teď můžeš jít,“ dodal vévoda.

„Kam?“ zeptal se.

„Do Kovomatu nebo do Modes robes. Nebo do Papírnictví, ti se k tobě zrovna hodí. Nebo se vrať Ven, pro mne za mne,“ odpověděl mu vévoda sarkasticky.

„Chceme zpátky Věc,“ řekl Masklin rozpačitě. Vévoda ji uchopil a hodil ji po něm.

„Omlouvám se,“ řekl Angalo, když vypadli. „Měl jsem tě upozornit, že otec je dost prchlivý.“

„Proč jsi ho tam chodil rozčilovat?“ řekla Grimma podrážděně. „Když se máme s někým spojit, tak proč ne s ním? Co teď s námi bude?“

„Byl hrozně hrubý,“ řekla důrazně bábi Morkie.

„Nikdy o Věci neslyšel,“ řekl Torrit. „Je to hrůza. Nebo Venek. No, narodil jsem se a vyrostl jsem venku. Žádný mrtvý tam nejsou. Vůbec se tam nežije ve skvělosti.“

Začali se handrkovat, což bylo celkem obvyklé.

Masklin se na ně díval. Potom se podíval na svoje nohy. Kráčeli po nějaké krátké suché trávě, o které Angalo říkal, že se jmenuje Koberec! Další věc ukradená z oddělení nad nimi.

Chtělo se mu říct: to je absurdní. Proč je to tak, že jakmile má nom všechno, co potřebuje k jídlu a pití, začne se hašteřit s jinými nomy? Být nomem musí být přece něco víc.

A chtělo se mu říct: jsou-li lidé tak hloupí, jak to, že postavili tento obchodní dům a všechny ty nákladní vozy? Když jsme my tak chytří, měli by oni krást nám, ne naopak. Možná jsou velcí a pomalí, ale jsou docela vážně chytří.

A chtělo se mu dodat: nepřekvapilo by mne, kdyby byli aspoň tak inteligentní jako krysy.

Ale nic z toho neřekl, protože jak přemítal, padl jeho zrak na Věc, kterou Torrit držel v náručí.

Uvědomoval si, že by ho mělo něco napadnout. Zdvořile si v hlavě udělal místo a trpělivě čekal, jak bude nápad vypadat, a potom, zrovna když se měl dostavit, promluvila Grimma na Angala: „Co se stane s nomy, kteří nejsou v oddělení?“

„Vedou velmi smutný život,“ řekl Angalo. „Musí se prostě protloukat, jak dovedou.“

Vypadal, jakoby se chtěl rozplakat. „Já vám věřím,“ řekl. „Otec říká, že dívat se na náklaďáky je špatné. Mohou tě prý přivést na špatné myšlenky. No, pozoroval jsem je celé měsíce. Někdy přijížděly mokré. Venku taky není všechno sen, leccos se tam může stát. Podívejte, proč tady trochu neokounět, a on určitě změní názory.“


Obchodní dům byl velký. Masklin si myslel, že nákladní vůz je velký. Obchodní dům byl větší. Táhl se do nekonečna, bludiště podlaží a stěn a dlouhé, únavné schody. Nomové chvátali kolem za svými pochůzkami, a zdálo se jich být bezpočet. Slovo „velký“ bylo vlastně příliš malé. Obchodní dům potřeboval úplně nové slovo.

Zvláštním způsobem byl dokonce větší než venek. Venek byl tak obrovský, že jste ho ve skutečnosti neviděli. Neměl okraje ani vršek, takže jste o něm neuvažovali jako o něčem, co má vůbec rozměry. Prostě byl. Kdežto obchodní dům měl hranice a vršek, a ty byly tak vzdálené, že byl velký.

Jak šli za Angalem, Masklin si všechno rozmyslel a rozhodl se říct to nejprve Grimmě.

„Já se vracím.“

Zírala na něj. „Ale vždyť jsme sotva přijeli! Proč u všech všudy —?“

„Já nevím. Je to tady všecko špatné. Necítím se tady dobře. Pořád si myslím, že zůstanu-li tady ještě chvíli, přestanu věřit, že venku něco je, a já jsem se tam narodil. Až vás tady ubytuju, chci zase ven. Můžeš se mnou, jestli chceš,“ dodal, „ale nemusíš.“

„Ale je tu teplo a tolik jídla.“

„Říkal jsem, že to nedokážu vysvětlit. Mám prostě pocit, že nás, no, pozorují.“

Instinktivně se zahleděla nahoru na strop pár palců nad nimi. Říct doma, že je něco pozoruje, znamenalo obyčejně, že to něco pomýšlí na oběd. Vtom se vzpamatovala a nervózně se zasmála.

„Neblázni,“ řekla.

„Prostě se necítím bezpečně,“ řekl nešťastně.

„Chceš říct, že se necítíš potřebný,“ řekla Grimma tiše.

„Cože?“

„No, není to pravda? Celý čas jsi trávil škudlením a sháněním pro všecky, a najednou už nemusíš. Je to hloupý pocit, viď.“

Odběhla.

Masklin stál a pohrával si s vázáním na kopí. Zvláštní, pomyslel si. Nikdy jsem si nepomyslel, že ještě někdo bude takhle uvažovat. Vybavil si párkrát nejasně Grimmu v té díře, jak neustále pere nebo dává babky dohromady nebo se snaží uvařit něco z toho, co se jemu podařilo dovléct domů. Zvláštní. Jak se mu může stýskat po něčem takovém.

Uvědomil si, že se ostatní zastavili. Před nimi se prostíralo podpodlaží, matně osvětlené drobnými lampičkami, upevněnými tu a tam do dřeva. Kovomat si za světlo počítá vysokou cenu, řekl Angalo, a nikoho jiného nepustí k tajemství ovládání elektřiny. To je jedna z těch věcí, které dodávají Kovomatu takovou moc.

„Tady je v tuto chvíli konec teritoria Galanterie,“ řekl. „Támhle je území Módního zboží. Momentálně s nimi máme trochu chladné vztahy. Musíte si najít nějaké oddělení, které si vás převezme…“ Podíval se na Grimmu.

„É,“ řekl.

„Zůstaneme pohromadě,“ řekla bábi Morkie. Podívala se přísně na Masklina a pak se velkomožně otočila a pokynula Angalovi.

„Jen jdi, mladíku,“ řekla. „Maskline, narovnej se. Tak… kupředu.“

„Kdo jsi, že velíš kupředu?“ řekl Torrit. „Já jsem náčelník, já. To je moje práce, vydávat příkazy.“

„Dobrá,“ řekla bábi Morkie. „Tak je vydávej.“

Torrit bez hlesu pohyboval ústy. „Správně,“ vypravil ze sebe. „Kupředu.“

Masklinovi poklesla brada.

„Kam?“ řekl, když je stařena hnala do šerého prostoru.

„Někde něco najdem. Přežila jsem Velkou zimu 1986, já,“ řekla bábi Morkie zvysoka. „Ten čumák toho pitomce vévodskýho! Skoro jsem mu něco řekla. Ten by v tý Velký zimě dlouho nevydržel, to ti můžu říct.“

„Nic zlýho nás nemůže potkat, dyš budem poslouchat Věc,“ řekl Torrit a opatrně Věc popleskal.

Masklin se zastavil. Má toho, řekl si, má toho právě dost.

„Co říká Věc, no?“ řekl zostra. „Přesně. Co vlastně říká, abychom udělali? No tak, pověz mi, co říká, že bychom teď měli udělat!“

Torrit se tvářil trochu zoufale.

„É,“ začal. „Je, é, jasný, když budem držet pohromadě a zachovávat správný —“

„Ty si to vymýšlíš za pochodu!“

„Co si to dovoluješ, mluvit s ním takhle —“ začala Grimma. Masklin praštil kopím.

„Tak, mám toho po krk!“ zamumlal. „Věc říká tohle, Věc říká tamto, Věc říká všechno možné, kromě něčeho, co by mohlo být užitečné!“

„Věc se předává od noma k nomovi po staletí,“ řekla Grimma. „Je moc důležitá.“

„Proč?“

Grimma se podívala na Torrita. Olizoval si rty.

„Ukazuje nám —“ začal, celý bledý.

Přisuňte mne blíž k elektrickému vedení.

Torrit se s třesoucíma rukama podíval na Věc.

Tam, kde býval hladký černý povrch, tančila teď drobná světýlka. Stovky světýlek. Vlastně možná tisíce, pomyslel si Masklin s lehkým pocitem pýchy nad tím, že ví, co to slovo znamená.

„Kdo to řekl?“ ptal se Masklin.

Věc vypadla z Torritova sevření a přistála na podlaze, kde se její světýlka blýskala jako tisíce dálnic za noci. Nomové to s hrůzou pozorovali.

„Věc k tobě vážně mluví…“ řekl Masklin. „Hrome!“

Torrit zoufale máchal rukama. „Takhle ne! Takhle ne! Nemá mluvit nahlas! To nikdá předtím neudělala!“

Blíž k elektrickému vedení!

„Chce elektřinu,“ řekl Masklin.

na ni nešáhnu, ne!“

Masklin pokrčil rameny a začal nesměle posunovat Věc po podlaze, až byla pod dráty vedení.

„Čím mluví? Nemá ústa,“ řekla Grimma.

Věc si broukala. Po jejím povrchu se míhaly barevné tvary, rychleji, než dokázaly Masklinovy oči sledovat. Většinou byly červené.

Torrit klesl na kolena. „Hněvá se,“ zanaříkal. „Neměli jsme jíst krysy, neměli jsme sem chodit, neměli —“

Masklin si rovněž klekl. Dotkl se svítících míst, nejprve bázlivě, ale nebyla horká.

Znovu měl ten zvláštní pocit, že jeho mysl chce přemýšlet o jistých věcech, aniž by znala správná slova.

„Když s tebou Věc mluvila předtím,“ řekl pomalu, „víš, jak jsme měli vést řádný život —“

Torrit se na něj podíval se zmučeným výrazem.

„Nikdá ne,“ kňoural.

„Ale říkal jsi—“

Mluvívala, mluvívala, „fňukal Torrit. „Když mi ji předával starej Voozel, říkal, že mluvívala, ale povídal, že najednou přestala před sty a sty lety.“

„Cože?“ řekla bábi Morkie. „Celý ty roky, ty moudrá hlavo do pečiva, jsi nám vykládal, že Věc říká tohle a Věc říká onohle a Věc říká bůhvíco.“

Torrit se teď tvářil jako velice zděšené zvířátko, chycené do pasti.

„No?“ útočila stařena výhružně.

„Echm,“ zanaříkal Torrit. „É. Starej Voozel řekl todle, přemejšlej, co by Věc mohla říct, a pak to řekni. Veď lidi po pravý cestě, něco takovýho. Pomoz jim dostat se na nebesa. Ohromně důležitý, dostat se na nebesa. Věc vám může pomoct se tam dostat, povídal. To je nejdůležitější.“

„Co?“ zařvala bábi.

„To mi povídal, že mám dělat. Oučinkovalo to, né?“

Masklin si jich nevšímal. Barevné linie se pohybovaly po Věci v hypnotických vzorech. Měl pocit, že by měl vědět, co znamenají. Věděl jistě, že něco znamenají.

Někdy, za pěkných dnů, v dobách, kdy nemusel každý den lovit, šplhával po náspu, až mohl dohlédnout na místo, kde parkovala nákladní auta. Stála tam velká modrá tabule s drobnými tvary a obrázky. A na krabicích a papírech v odpadkových koších byly obrázky v jiných barvách. Vzpomínal si na dlouhé dohadování, které vedli o krabicích od kuřat s obrázkem starého muže s velkými kníry. Několik nomů zastávalo názor, že jde o obrázek kuřete, ale Masklin měl dojem, že lidi se neživí starými pány. Muselo v tom být něco jiného. Možná staříci kuřata vyrábějí.

Věc si znovu zabroukala.

Minulo patnáct tisíc let,“ řekla.

Masklin se podíval na ostatní.

„Mluv s ní,“ nařídila bábi Torritovi. Stařík ucouvl.

„Já ne! Já ne! Nevím, co mám říct!“ vykřikoval.

„No, já to nebudu!“ vyštěkla bábi. „To je práce náčelníka, že jo!“

Minulo patnáct tisíc let,“ opakovala Věc.

Masklin pokrčil rameny. Vypadalo to, že to bude na něm.

„Minulo co?“ zeptal se.

Věc vypadala, že usilovně přemýšlí. Nakonec řekla: „Znáš ještě význam slov letová navigace a palubní počítač?

„Ne,“ řekl Masklin upřímně. „Ani jedno.“

Postavení světýlek se změnilo.

Víš něco o mezihvězdných letech?

„Ne.“

Krabička dala Masklinovi zřetelně najevo, že se v něm velmi zklamala.

Víš, že jste sem přišli ze vzdáleného místa?“ řekla.

„To ano. To víme.“

Z místa vzdálenějšího než Měsíc.

„É.“ Masklin zaváhal. Cesta trvala dlouho. Byla tu vždycky možnost, že kolem Měsíce projeli. Často ho vídal na obzoru a věděl jistě, že nákladní auto jelo ještě dál.

„Ano,“ řekl. „Pravděpodobně.“

Jazyk se časem mění,“ řekla Věc zamyšleně.

„Ano?“ řekl Masklin zdvořile.

Jak nazýváte tuto planetu?

„Taky nevím, co znamená planeta,“ řekl Masklin.

Astronomické těleso.

Masklin se zatvářil zaraženě.

Jaké jméno jste dali tomuto místu?

„Říká se tomu… Obchoďák.“

Obchoďák.“ Světýlka se přemístila, jakoby Věc zase přemýšlela.

„Mladíku, nehodlám tu stát celej den a vyměňovat si nesmysly s tímhle krámem,“ řekla bábi Morkie. „Co je teď třeba udělat, je vyřešit, kam půjdem a co budem dělat.“

„To je pravda,“ řekl Torrit trucovitě.

Vzpomínáte si vůbec, že jste trosečníci?“

„Já jsem Masklin,“ řekl Masklin. „Nevím, kdo je Trosečník.“

Světýlka zase změnila polohu. Masklin si později, když se ve Věci lépe vyznal, vždycky myslel, že ten zvláštní vzorec je způsob, jak si hluboce vzdychá.

Mým posláním je sloužit vám a vést vás,“ řekla Věc.

„Vidíte?“ řekl Torrit, který cítil, že je mimo hru. „Tak to sme měli pravdu.“

Masklin do krabičky šťouchl. „Tak to jsi o tom v poslední době trochu pomlčela,“ řekl.

Věc zabroukala. „To bylo kvůli zachování interní energie. Nicméně, teď mohu používat elektřinu z okolí.

„To je milé,“ řekla Grimma.

„Chceš říct, že nějak saješ světlo?“ zeptal se Masklin.

To jako vysvětlení zatím postačí.“

„Tak proč jsi předtím nemluvila?“ řekl Masklin.

Poslouchala jsem.

„Aha.“

A nyní očekávám pokyny.

„Po — co?“ divila se Grimma.

„Myslím, že chce, abychom jí říkali, co má udělat,“ řekl Masklin. Sedl si na paty a sledoval světýlka.

„Co umíš dělat?“ řekl.

Umím překládat, počítat, triangulovat, asimilovat, korelovat a extrapolovat.

„Nemyslím, že něco takového chceme,“ řekl Masklin. „Chceme něco takového?“ zeptal se ostatních.

Bábi Morkie o tom zjevně přemýšlela. „Ne,“ řekla nakonec, „nemyslím, že něco takovýho. Ale další banán by potěšil, nic proti tomu.“

„Myslím, že všecko, co chceme, je jít domů a žít v bezpečí,“ řekl Masklin.

Jít domů.

„Správně.“

A žít v bezpečí.

„Ano.“

Později se z těchto pěti slov stal jeden z nejslavnějších citátů v historii nomů. Učilo se jim ve školách. Tesala se do kamene. A je tudíž smutné, že v té době si žádný nepomyslel, že jsou obzvláště důležitá.

Přihodilo se jen to, že Věc řekla: „Zpracovávám.

Potom jí pohasla všechna světýlka až na jedno maličké zelené, které začalo blikat.

„Zaplať pánbu,“ řekla Grimma. „To je hrozný hlas. Co teď budeme dělat?“

„Podle toho cápka Angala,“ řekla bábi, „určitě povedeme velmi smutný život.“

Загрузка...