Příběh se šířil po lodích i na koních, roznášeli jej kupci na vozech i opěšalí lidé, vyprávěli si jej pořád dokola, měnili jej, a přesto byl vlastně pokaždé stejný. Dorazil do Arad Domanu, do Tarabonu a dál, příběh o znameních a divech na nebi nad Falme. A muži se prohlašovali za Draky, a jiní muži je zabíjeli a sami byli zabíjeni.
Šířily se i další příběhy, o zástupu, který vyjel od zapadajícího slunce přes Almothskou pláň. Stovka Hraničářů, tak to říkali. Ne, tisíc. Ne, tisíc hrdinů se vrátilo z hrobu v odpověď na volání Valerského rohu. Deset tisíc. Úplně zničili legii dětí Světla. Zahnali vojska Artuše Jestřábí křídlo zpět do moře. Byla to vracející se vojska Artuše Jestřábí křídlo. A jeli k horám, k úsvitu.
Ale jedna věc byla v každém vyprávění stejná. V čele bojovníků jel muž, jehož tvář viděli na obloze nad Falme, a jeli pod korouhví Draka Znovuzrozeného.
A lidé volali ke Stvořiteli, řkouce: „Světlo nebes, Světlo světa, nechať se Zaslíbený zrodí v horách podle proroctví, jako ve věcích minulých, a ve věcích, jež přijdou. Nechať Jitřní princ zazpívá zemi, že vše zelené poroste a v údolí se narodí jehňata. Nechať nás vojska Pána úsvitu chrání před Temnotou a velký meč spravedlnosti nechať nás brání. Nechať Drak znovu vyjede na větrech času.“