10 Signální oheň

Vykulená komorná byla víc zvyklá hníst chlebové těsto než zapínat řady knoflíčků, nakonec se jí však podařilo obléknout Elain do tmavozelených jezdeckých šatů, udělala pukrle a těžce dýchajíc ustoupila, i když jestli supěla kvůli námaze ze soustředění nebo jenom proto, že se ocitla v přítomnosti dědičky, se dalo těžko poznat. Mohl s tím mít něco společného i prsten s Velkým hadem na Elainině levé ruce. Dvacet mil vzdušnou čarou bylo od zámku rodu Matherin k řece Erinin a jejímu obchodu, ale cesta Chishenskými horami byla mnohem delší, a nejenom v mílích, a lidé tady byli víc uvyklí zlodějům dobytka z Murandy než návštěvníkům, zvláště návštěvníkům, kteří by byli dědičkou a Aes Sedai v jedné osobě. Ta čest zřejmě byla na některé sluhy přespříliš. Elsie byla neuvěřitelně pečlivá, když skládala Elaininu noční košili z modrého hedvábí a balila ji do velké kožené cestovní truhly, jedné ze dvou v oblékárně apartmá, tak pečlivá, až to šla Elain málem udělat sama. Zprvu spala špatně, pořád se budila, pak zaspala a teď se nemohla dočkat, až se vydá na cestu zpátky do Caemlynu.

Dnes to bylo popáté, co strávila noc mimo Caemlyn, od chvíle, kdy zjistila, že je město v ohrožení, a při každé cestě navštívila za den tři čtyři zámky, jednou dokonce pět, všechno majetek lidí svázaných s rodem Trakandů krví či přísahou, a každá návštěva si vyžádala čas. Nedostatek času ji tížil, ale bylo nutné uchovávat správný obraz. Na cesty ze zámku do zámku si musela vzít jezdecké šaty, jinak by dorazila pomačkaná a vypadala jako uprchlík, ale předtím se musela převléknout, ať to bylo na noc nebo jen na pár hodin. Polovinu času jí zabíralo převlékání z jezdeckých šatů do noční košile a zpátky, ale jezdecké šaty vypovídaly o spěchu a nutnosti, možná dokonce o zoufalství, kdežto korunka dědičky a vyšívaná noční košile s krajkami, vybalená z cestovní truhly a oblékaná po umytí, představovala sebedůvěru a sílu. Byla by si s sebou kvůli dojmu vzala vlastní komornou, kdyby s ní Essande dokázala v zimě udržet krok, i když tušila, že pomalost bělovlasé báby má původ spíš v tom, jak se rozčileně kousala do jazyka. Ale ani Essande by nemohla být tak pomalá jako tahle vytřeštěná Elsie.

Konečně jí Elsie s pukrletem podala kožišinou podšitý karmínový plášť a ona si ho spěšně přehodila přes ramena. V kamenném krbu hořel oheň, v místnosti však žádné teplo nebylo, a jí se poslední dobou nějak nedařilo zimu ignorovat. Holka se klaněla, když se ptala, jestli má sehnat muže, aby odnesli truhlice, zlíbí-li se Jejímu Veličenstvu. Když to udělala poprvé, Elain jí laskavě vysvětlila, že ještě není královna, ale Elsie zřejmě k smrti děsila představa, že by ji měla oslovovat prostě jen má paní nebo dokonce princezno, i když to poslední bylo považováno za hodně staromódní. Ať už to bylo správné nebo ne, Elain obvykle potěšilo, že někdo uznává její právo na trůn, jenomže dnes ráno byla příliš unavená a pouze dychtila vydat se na cestu. Potlačila zívnutí a stroze Elsie nařídila, ať sežene muže a pohne s tím, a otočila se ke dveřím. Holka jí je běžela otevřít, což trvalo déle, než kdyby si je otevřela sama, udělala pukrle, než dveře otevřela, a pak další. Elaininy rozdělené hedvábné sukně zuřivě šustily, když vyrazila z místnosti, natahujíc si červené jezdecké rukavičky. Usoudila, že kdyby ji Elsie zdržela ještě o vteřinu, začala by ječet.

Zaječela však ta holka, a dříve, než Elain ušla tři kroky. Bylo to zděšené vytí. Plášť zavlál, jak se Elain otočila a popadla pravý zdroj, cítila, jak jí proudí bohatý saidar. Elsie stála na pruhu koberce položeného uprostřed světle hnědých dlaždic a zírala do chodby, ruce přitisknuté na ústa. Tím směrem se otevíraly dvě boční chodby, ale v dohledu nebyla živá duše.

„Co se děje, Elsie?“ chtěla vědět Elain. Už měla připraveno několik tkaniv, od prosté sítě vzduchu po ohnivou kouli, která by zničila polovinu stěn před ní, a v současné náladě by ji byla moc ráda použila a udeřila s pomocí jediné síly. Poslední dobou se jí nálada často měnívala, řečeno hodně mírně.

Holka se ohlédla přes rameno, celá se třesouc, a pokud předtím kulila oči, tak teď je přímo valila. Ruce si dál tiskla na pusu, jako by chtěla potlačit další zaječení. Byla tmavovlasá a tmavooká, vysoká, kyprá, v modrošedé livreji rodu Matherin, a nebyla to tak úplně holka – mohla být o čtyři pět let starší než Elain – jenže z toho, jak se chovala, to bylo těžké poznat.

„Co se děje, Elsie? A neříkej mi, že to nic nebylo. Vypadáš, jako kdybys viděla ducha.“

Holka sebou trhla. „To viděla,“ vyhrkla roztřeseně. To, že nepřihodila žádný titul, ukazovalo, jak roztřesená je. „Urozená paní Nelein, jako bába urozenýho pána Aedmuna. Umřela, když jsem byla malá, ale pamatuju se, jak dokonce i urozenej pán Aedmun kolem ní chodil po špičkách, když se vztekala, a komorný skákaly, když se na ně jenom podívala, a ostatní urozený dámy, co přišly na návštěvu, taky, a urozený pánové jakbysmet. Každej se jí bál. Byla přímo tady přede mnou a mračila se tak vztekle – “ Celá rudá se odmlčela, když se Elain rozesmála.

Elain se smála spíš úlevou než na posměch. Takže ji černé adžah nevystopovaly do zámku urozeného pána Aedmuna. Nečekali tu na ni najatí vrazi s noži v rukou, žádné sestry věrné Elaidě ji nechtěly odvléci zpátky do Tar Valonu. O tomhle se jí občas zdávalo, o všem tom v jednom snu. Propustila saidar, neochotně jako vždy, s nechutí pouštěla radost a život pravého zdroje. Matherinové ji podporovali, ale Aedmunovi by se nemuselo líbit, kdyby mu zbořila půlku paláce.

„Mrtví nemůžou živým ublížit, Elsie,“ pravila mírně. Tím mírněji, protože se smála, nemluvě o tom, že té náně chtěla napráskat. „Už nejsou na tomto světě a nemůžou se ho dotknout, ani nás ne.“ Holka kývla a předvedla další pukrle, ale podle toho, jak vyvalovala oči a jak se jí třásly rty, přesvědčená nebyla. Elain ale neměla čas ji rozmazlovat. „Pošli muže pro mé truhlice, Elsie,“ přikázala rázně, „a s duchy si nedělej starosti.“ Holka s dalším pukrletem odpádila a úzkostlivě se rozhlížela pro případ, že by duch urozené paní Nelein vyskočil z deštění na zdech. Duchové! Ta holka byla vážně nána!

Matherinové byli starý rod, i když ne velký nebo silný, a hlavní schodiště, vedoucí do vstupní haly, bylo široké, s mramorovým zábradlím. Sama vstupní hala byla rozlehlá, s modrošedými dlaždicemi, a ze stropu pět sáhů vysoko visely na zlatých řetězech lustry se zrcadly. Zlacení a inleje tu scházely, ale po stranách stály složitě vyřezávané truhlice a skříně a na jedné stěně byly pověšené dva velké nástěnné koberce. Na jednom byl výjev z lovu na pantery, což byla přinejlepším riskantní činnost, a na druhém předávaly ženy rodu Matherin meč první královně Andoru, kteréžto události si Matherinové velmi cenili, i když k ní mohlo nebo nemuselo dojít.

Aviendha už byla dole, neklidně přecházela po hale, a Elain si při tom pohledu povzdychla. Nebýt náznaku, že Matherinové se nemohou odpovídajícím způsobem postarat o dvě význačné návštěvy, mohly spolu spát v pokoji, jenže Aviendha nechápala, že čím menší rod, tím větší pýcha. Nic jiného menší rody často nemívaly. Pýchu chápala, protože ta z ní přímo vyzařovala. Byla vyšší než Elain, přes světlou halenu měla přehozenou tmavou loktuši a dlouhé narudlé vlasy jí přidržoval složený šedý šátek, ale byla obrazem moudré i přes to, že byla jenom o rok starší než Elain. Moudré, které uměly usměrňovat, často vypadaly mladší, než byly, a Aviendha měla jejich důstojnost. Alespoň v této chvíli, i když se spolu často hihňávaly. Pochopitelně jejími jedinými šperky byly dlouhý stříbrný kandorský náhrdelník, jantarová brož ve tvaru želvy a široký slonovinový náramek. Moudré byly vždycky ověšené náhrdelníky a náramky, ale Aviendha moudrá ještě nebyla, pouze učednice. Elain ji nikdy nepovažovala za pouze něco, ale občas to znamenalo problémy. Občas měla Elain dojem, že moudré považují za jakousi učednici i ji, nebo aspoň studentku. Hloupá představa, to jistě, ale občas...

Když Elain sešla do přízemí, Aviendha si upravila loktuši a zeptala se: „Spala jsi dobře?“ Mluvila nevzrušeně, ale kolem zelených očí měla úzkost. „Neposlala sis pro víno, aby se ti líp usínalo, že ne? Když jsme jedly, zajistila jsem, aby bylo víno ředěné, ale viděla jsem, jak se díváš na džbán.“

„Ano, máti,“ opáčila Elain nepříjemně nasládlým hlasem. „Ne, máti. Říkala jsem si, jak se Aedmunovi dostala do rukou tak skvělá značka, máti. Byla škoda lít do toho vodu. A před usnutím jsem pila kozí mlíko.“ Pokud v ní něco vyvolávalo těhotenskou nevolnost, tak to bylo kozí mlíko! Ta představa, že ho mívala ráda.

Aviendha si dala ruce v bok, takové ztělesnění rozhořčení, až se Elain rozesmála. Být těhotná přinášelo nepříjemnosti od prudkých změn nálady po změklá prsa, taky byla pořád unavená, ale to rozmazlování bylo ze všeho nejhorší. Všichni v královském paláci věděli, že je těhotná – spousta lidí to zjistila dřív než ona, díky Mininu vidění a tomu, že si Min pustila pusu na špacír – a takhle se k ní nechovali, ani když byla malá. Přesto to všechno otravování snášela s největším půvabem, na jaký se vzmohla. Obvykle. Ony se jen snažily pomáhat jí. Pouze si přála, aby každá žena, kterou znala, nevěřila, že když otěhotněla, přišla tím zároveň o mozek. Skoro každá žena, kterou znala. Ty, které samy ještě nerodily, byly nejhorší.

Pomyšlení na dítě – občas si přála, aby jí byla Min prozradila, zda je to chlapec nebo děvče, nebo aby si Aviendha nebo Birgitte vzpomněly, co přesně Min řekla. Min měla vždy pravdu, ale té noci se ty tři zpily pod obraz a Min odešla z paláce dřív, než se Elain stačila zeptat – pomyšlení na dítě, rostoucí v jejím těle, jí připomnělo Randa, stejně jako vzpomínka na něj jí připomněla dítě. Jedno následovalo druhé stejně jistě jako smetana stoupající v rendlíku. Rand jí strašně scházel, přesto jí nemohl scházet. Jedna jeho část byla stále v její hlavě, pokud pouto nezakryla, hned vedle Birgitte, jejího druhého strážce. Pouto mělo jistá omezení, takže věděla jen to, že je někde na západě, dost daleko, aby poznala víc, než že je naživu. Nic víc, i když si myslela, že by poznala, kdyby byl vážně zraněný. Nebyla si jistá, jestli chce vědět, co má v plánu. Poté co ji opustil, byl dlouho na jihu, a teď, právě dnes ráno, odcestoval na západ. Znepokojovalo ji to, cítit ho z jednoho směru a pak vzápětí z jiného a z ještě větší dálky. Mohl pronásledovat nepřátele nebo prchat před nepřáteli nebo tisíc dalších věcí. Velice doufala, že cestoval kvůli něčemu nevinnému. Stejně jí umře až příliš brzy – muži, kteří dokázali usměrňovat, na to vždycky umírali – ale ona ho chtěla udržet naživu, jak nejdéle to půjde.

„Je v pořádku,“ prohodila Aviendha, skoro jako by jí dokázala číst myšlenky. Od adopce za první sestry se také navzájem cítily, ale nezacházelo to dál než za strážcovské pouto, které s Min sdílely s Randem. „Jestli se nechá zabít, uříznu mu uši.“

Elain zamrkala a znovu se zasmála a Aviendha se zatvářila polekaně, ale potom se zasmála taky. Nebylo to tak legrační, snad jenom pro Aiely – Aviendha měla velmi zvláštní smysl pro humor – ale Elain se nemohla přestat smát a Aviendha vypadala stejně bezmocně. Třesouce se veselím se pořád dokola objímaly. Život byl velmi zvláštní. Kdyby jí před pár lety někdo řekl, že se bude o muže dělit s jinou ženou – se dvěma jinými ženami! – byla by ho považovala za blázna. Už samotná ta představa by jí připadala neslušná. Ale Aviendhu milovala stejně upřímně jako Randa, jen jiným způsobem, a Aviendha ho milovala stejně jako ona. Popřít to znamenalo odmítnout Aviendhu, a to by se stejně dobře mohla svléknout z kůže. Aielské ženy, sestry či blízké přítelkyně, si často braly stejného muže a málokdy ho do toho nechaly mluvit. Ona se hodlala za Randa vdát, a stejně tak Aviendha i Min. Ať už ostatní říkali nebo si mysleli cokoliv, takhle to bude. Pokud bude žít dost dlouho.

Náhle se polekala, že se její smích blíží k slzám. Prosím, Světlo, ať z ní není jedna z těch žen, co v těhotenství pořád brečí. Už dost zlé bylo nevědět, jestli bude vzápětí trudnomyslná či vzteklá. Uběhlo často několik hodin, kdy se cítila úplně normálně, ale pak se cítila jako dětský míč, skákající dolů po nekonečném schodišti. Dnes ráno si připadala jako na těch schodech.

„Je v pořádku a bude v pořádku,“ šeptala důrazně Aviendha, jako by hodlala zajistit jeho přežití tím, že zabije každého, kdo by ho ohrožoval.

Elain sestře špičkami prstů otřela slzy z tváře. „Je v pořádku a bude v pořádku,“ souhlasila tiše. Ale nemohly zabít saidín, špínu na mužské polovici pravého zdroje, která ho nakonec zabije.

Lustry zablikaly, když se otevřelo jedno křídlo vysokých dveří a dovnitř pronikl závan studeného větru. Elain nasadila vyrovnaný výraz, hodný Aes Sedai. Nemohla si dovolit, aby ji někdo viděl, jak hledá útěchu v objetí. Vladař, nebo někdo, kdo chtěl vládnout, nesměl ukázat sebemenší známku slabosti či slz, ne na veřejnosti. Už tak o ní kolovalo dost řečí, a mnoho z nich nebylo dobrých. Byla shovívavá nebo krutá, spravedlivá nebo náladová, velkorysá nebo lakomá, všechno podle toho, kdo o ní mluvil. Aspoň že se příběhy navzájem vyrovnávaly, ale každý, kdo by mohl říci, že viděl dědičku, jak se choulí v náručí své společnice, by mohl přidat příběh o strachu, a kdyby její nepřátelé uvěřili, že se bojí, začali by být jen drzejší. A silnější. Zbabělost byla ten druh klepů, které na člověku uvízly jako mastné bláto, a nikdy se jich docela nezbavil. Historie zaznamenala ženy, které prohrály Lví trůn ze zcela nejasných důvodů. Úspěšný vladař musel být schopný a moudrý, ale trůn získaly i ženy, jimž obojí scházelo, a nějak to na něm vydržely, ale jen málokdo by podpořil zbabělce, a navíc nikdo z těch, koho by chtěla mít po boku.

Muž, jenž vstoupil a otočil se, aby těžké dveře zase zavřel, měl jenom jednu nohu a rovnováhu udržoval s pomocí berle. Dokonce i když byla polstrovaná, rukáv tlustého vlněného kabátu od ní měl odřený. Fridwyn Ros byl bývalý voják a staral se o panství urozeného pána Aedmuna s pomocí tlustého úředníka, jenž na dědičku užasle mrkal a na prsten s Velkým hadem civěl s otevřenou pusou a s úlevou se hrnul zpátky ke svým účetním knihám, jakmile si uvědomil, že ona s ním nemá žádné jednání. Pantáta Ros na její prsten taky užasle hleděl, to jistě, ale na dědičku se s potěšením zazubil a litoval, že už si s ní nemůže vyjet tak přesvědčivě, že kdyby byl lhář, už by Aedmuna a úředníka obral o všechno, co jim patřilo. U něj se nebála, že bude šířit klepy.

Jeho berla ťukala o dlažbu, když vstoupil do haly, a kupodivu se mu podařila skoro dokonalá úklona, přičemž do ní zahrnul i Aviendhu. Zprvu se jí lekl, ale kupodivu rychle vycítil jejich přátelství, a i když Aielům jako takovým úplně nedůvěřoval, ji přijal. Člověk nemohl mít všecko.

„Muži už přivazují tvoje truhly na soumary, má královno, a tvůj doprovod je připravený.“ Byl jedním z těch, kteří ji odmítali oslovovat jinak než „má královno“ nebo „Veličenstvo", ale při zmínce o jejím doprovodu se mu do hlasu vloudily pochyby. Rychle to zakryl zakašláním a honem pokračoval dál. „Muži, které s tebou posíláme, mají všichni nejslušnější koně, co jsme našli. Jsou to hlavně mladí muži a pár zkušenějších, ale všichni poznají patku halapartny od čepele. Kéž by ti zámek mohl poskytnout víc, ale jak jsem ti vysvětlil, když se urozený pán Aedmun doslechl, že některé si činí nároky na to, co je po právu tvé, rozhodl se nečekat do jara, svolal si ozbrojence a vytáhl ke Caemlynu. Od té doby tady hodně sněžilo, ale s trochou štěstí v průsmycích už by mohl být v půlce cesty.“ Vypadal přesvědčivě, ale věděl, že pokud měli Aedmun a jeho ozbrojenci smůlu, mohli by v těch průsmycích zemřít.

„Matherinové byli vždy Trakandům věrní,“ opáčila Elain, „a já věřím, že vždycky budou. Cením si věrnosti urozeného pána Aedmuna, pantáto Rosi, i tvé.“

Neurazila by Matheriny a jej slibem, že si to bude pamatovat, ani příslibem budoucích odměn, ale pantáta Ros se zeširoka usmál, čímž říkal, že už ho odměnila tak, jak si zasloužil. Matherinové budou odměněni, pokud si odměnu zaslouží, ale to jim nemohla předhazovat, jako by kupovala koně.

Pantáta Ros ji doprovodil ke dveřím a uklonil se jí. Na širokém žulovém schodišti tu v zimě čekali sluhové v těžkých kabátech s pohárem vína na rozloučenou, což ona odmítla. Dokud nebude mít čas zvyknout si na ledový vzduch, chtěla mít obě ruce pod pláštěm. Aviendha by si stejně nejspíš našla způsob, jak ji přimět, aby ho upustila. Ona si pohár vzala. Loktuši měla ovinutou kolem hlavy a ramenou, jediný ústupek mrazivému ránu. Ona zimu samo sebou ignorovala. To Elain ji naučila, jak na to. Elain se vší mocí pokoušela zahnat zimu a k jejímu úžasu ustoupila. Ne úplně – stále jí bylo chladno – ale bylo to lepší než mrznout.

Obloha byla bez mráčku, slunce jasně svítilo, ale za okolními štíty se mohla každou chvíli objevit bouřková mračna. Nejlepší bude, pokud se jim dnes podaří dorazit k cíli co nejdříve. Naneštěstí se její vysoký vraník Ohnivák choval podle svého jména, vzpínal se a frkal, jako kdyby ještě nikdy neviděl udidlo, a Aviendžina nohatá bělka s labutí šíjí se ho rozhodla napodobit, tancovala v hlubokém sněhu a odmítala jít tam, kam se ji štolba pokoušel dovést. Bylo to živější zvíře, než jaké by Elain pro svou sestru vybrala, ale Aviendha na tom trvala poté, co zjistila její jméno. Siswai znamenalo ve starém jazyce oštěp. Štolbové, ženy, sice byli schopní, ale zřejmě si mysleli, že musí zvířata uklidnit, než je předají jezdcům. Elain měla co dělat, aby na ně nevyštěkla, že Ohniváka zvládala dřív, než se tu vůbec objevil.

Její doprovod už seděl v sedlech, aby nemusel stát ve sněhu, asi dvacítka jezdců v červených kabátech s bílým límcem a leštěnými kyrysy a přílbami královniny gardy. Pochybnosti pantáty Rose by mohl vysvětlit fakt, že jezdci měli kabáty z hedvábí, stejně jako červené spodky s bílými lampasy, a kolem krku a na manžetách světlou krajku. Rozhodně vypadali spíš obřadně než účinně. Nebo možná pochyboval, protože to byly ženy. Nebylo obvyklé, aby ženy konaly práce, kde bylo třeba zacházet se zbraněmi, jen občas se nějaká vyskytla u kupecké stráže či ve válce mezi vojáky, a Elain nikdy neslyšela o skupině vojaček, dokud jednu takovou nevytvořila. Až na Děvy, ovšem, ale to byly Aielanky a u nich to chodilo jinak. Doufala, že je lidé budou považovat z její strany za strojenost a se všemi těmi krajkami a v hedvábí za ozdobu. Muži mívali sklon podceňovat ženu se zbraní, pokud se jí neocitli tváří v tvář, a většina ostatních žen ji považovala za bezduchou hlupačku. Osobní stráž se obvykle snažila vypadat co nejzuřivěji, aby se nikdo ani nepokoušel přes ni projít, ale její nepřátelé by si prostě našli jiný způsob útoku, i kdyby celá královnina garda stála kolem ní v těsném kruhu. Jí šlo o to mít osobního strážce, kterého nebudou její nepřátelé brát v úvahu, dokud nebude příliš pozdě. Hodlala jejich uniformy ještě víc ozdobit, částečně aby ten špatný dojem umocnila a částečně proto, aby posílila pýchu těch žen na to, že jako vojáci jsou významnější, ale ona sama nepochybovala v nejmenším. Všechny, od kupeckých stráží po hledačky rohu, byly pečlivě vybrány pro své schopnosti, zkušenosti a odvahu. Byla ochotná vložit svůj život do jejich rukou. Už to udělala.

Hubená žena se dvěma zlatými uzly poručíka na rameni rudého pláště Elain zasalutovala rukou křížem přes prsa a její červený bělouš pohodil hlavou, až stříbrné rolničky v jeho hřívě tiše zacinkaly, jako by jí také salutoval. „Jsme připravené, má paní, a všude je čisto.“ Caseille Raskovni bývala u kupecké stráže a její arafelský přízvuk nepatřil vzdělané ženě, ale mluvila rázně a nepřipouštěla žádné hlouposti. Používala také správné oslovení a bude v tom pokračovat, dokud nebude Elain korunovaná, ale byla připravená bojovat, aby tu korunu pro Elain získala. Poslední dobou se ke královnině gardě hlásilo velmi málo lidí, ať mužů, či žen, kteří k tomu nebyli připravení. „Muži, které nám předal pantáta Ros, jsou taky připravení. Víc už nebudou.“ Jednonohý si odkašlal, posunul berlu a zadíval se na sníh před sebou.

Elain pochopila, co Caseille míní. Pantáta Ros vyškrábal na zámku jedenáct mužů, které mohl poslat do Caemlynu, a vybavil je halapartnami a krátkými meči a různými kusy zbroje, co jen našel –devět starověkých přileb bez hledí, sedm kyrysů se zuby. Koně neměli špatné, i když měli zimní srst, ale i když se choulili v pláštích, Elain viděla, že osm z nich se nemusí holit častěji než jednou za týden, pokud vůbec. Muži, jež pantáta Ros prve popisoval jako zkušené, byli vrásčití, kostnatí a dohromady nejspíš neměli ani jednu sadu zubů. Určitě nelhal, ani se nesnažil vyhýbat svým povinnostem. Aedmun nepochybně sebral všechny schopné muže z celé oblasti a vybavil je tím nejlepším, co měl. Všude to bylo stejné. Zřejmě velký počet zdravých a silných mužů po celém Andoru se snažil dostat k ní do Caemlynu. A nikdo z nich se do města nedostane, dokud už nebude po všem. Mohla by pátrat celý den, aniž by našla jediný oddíl. Ale i tahle ubohá skupinka držela halapartny, jako by věděla, co s nimi. Ono ale zase nebylo těžké sedět v klidu v sedle a mít halapartnu opřenou o třmen. I ona by to zvládla.

„Navštívili jsme devatenáct těchto zámků, sestro,“ ozvala se tiše Aviendha a popošla blíž, až se dotýkaly rameny, „a včetně těchto jsme sebrali dvě stě pět chlapců příliš mladých, aby se hodili na prolévání krve, a starců, kteří už dávno měli odložit oštěpy. Předtím jsem se neptala. Ty znáš svoje lidi a jejich způsoby. Stojí to za čas, který tomu věnuješ?“

„Ach ano, sestro.“ Elain mluvila stejně tiše, aby je jednonohý bývalý voják a služebnictvo neslyšeli. I nejlepší lidé se dokázali změnit v mezky, když si uvědomili, že po nich chcete určité chování. Zvlášť když si uvědomili, že pomoc, kterou tak namáhavě získali a nabídli a vy přijali, vůbec není to, oč vám v prvé řadě šlo. „Všichni v té vesnici dole u řeky už vědí, že tu jsem, a taky na polovině statků na míle kolem. Do poledne se to dozví ta druhá polovina a zítra další vesnice a statky. Zprávy v zimě cestují pomalu, zvlášť tady. Oni vědí, že jsem vznesla nárok na trůn, jenže i kdybych ho zítra získala nebo pozítří umřela, dozvěděli by se to nejdřív koncem jara, možná dokonce až v létě. Dneska však vědí, že Elain z rodu Trakandů je naživu, navštívila zámek celá v hedvábí a ověšená šperky a povolala muže pod svou korouhev. Lidé na dvacet mil odsud budou tvrdit, že mě viděli a dotkli se mé ruky. Jenom málokdo to může tvrdit, aniž by se pak nemluvilo pochvalně o tom, o kom tvrdí, že ho viděli, a když o někom mluvíš pochvalně, dokážeš sama sebe přesvědčit, že je to dobrý člověk. Na devatenácti místech kolem Andoru jsou lidé, kteří mluví o tom, že tento týden viděli dědičku, a ty řeči se každý den rozšíří jako rozpíjející se kaňka.

Kdybych měla čas, navštívila bych každou vesnici v Andoru. Na tom, co se stane v Caemlynu, to nezmění ani ň, ale bude to znamenat obrovský rozdíl, až vyhraju.“ Nepřiznávala si, že by mohla vyhrát jiná. Zvlášť neuvažovala o tom, kdo by na trůn usedl, kdyby neuspěla. „Většina královen v naší historii strávila první léta své vlády tím, že shromažďovala lidi pod svou korouhev, Aviendho, a některé to nedělaly, ale čekají nás těžší časy. Možná nebudu mít ani rok, než budu potřebovat, aby za mnou stáli všichni Andořané do posledního. A nemůžu čekat, až získám trůn. Těžší časy přicházejí a já musím být připravená. Andor musí být připravený a já ho musím připravit,“ dokončila rázně.

Aviendha se s úsměvem dotkla její tváře. „Myslím, že se od tebe naučím hodně o tom, jak být moudrou.“

K jejímu pokoření Elain rozpaky zrudla jako rak. Tváře měla jako v ohni! Projevy humoru možná byly horší než to rozmazlování. Světlo, a mohla se těšit na měsíce něčeho takového! Nikoliv poprvé pocítila trošku dopal na Randa. Tohle jí udělal on – no dobrá, pomáhala mu, vlastně ho do toho navezla, ale to nebylo podstatné – tohle byla jeho vina a on si odešel s poťouchlým úsměvem na tváři. Pochybovala, že to byl skutečně poťouchlý úsměv, ale až příliš snadno si to uměla představit. Ať si on každou chvíli přebíhá od smíchu k pláči a uvidíme, jak se mu to bude líbit! Vůbec mi to nemyslí jasně, pomyslela si podrážděně. To byla taky jeho vina.

Štolbové konečně usoudili, že Ohnivák a Siswai jsou už dostatečně klidné, aby na ně mohly nasednou dámy, a Aviendha se vyškrábala do sedla z nasedacího kamene mnohem půvabněji než kdysi a upravila si nabírané, nerozdělené sukně, aby jí zakrývaly co největší kus nohou v tmavých punčochách. Stále věřila, že její nohy jsou lepší než kůň, ale naučila se celkem obstojně jezdit. I když se i nadále tvářila překvapeně, když kůň udělal, co po něm chtěla. Ohnivák se snažil tancovat, když se mu Elain vyšplhala na záda, ale ona mu obratně přitáhla otěže, trochu prudčeji, než by to udělala obvykle. Její proměnlivá nálada ji přivedla k náhlému strachu o Randa, a když nedokázala zajistit jeho bezpečí, tak měla po ruce jednoho samce, u něhož mohla zajistit, že udělá přesně to, co dělat měl.

Šest gardistek pomalu vyjelo napřed po cestě od zámku a zbytek následoval ji a Aviendhu ve vyrovnaném dvojstupu. Poslední gardistky vedly nákladní zvířata. Za nimi se trousili místní muži s vlastním soumarem, kosmatým koněm ověšeným kotlíky, ranci a dokonce i několika živými slepicemi. Když projížděli vesničkou a přes kamenný můstek přes kroutící se zamrzlý potok, ozval se i sem tam nějaký ten jásot, hlasité výkřiky „Elain a lilie!“ a „Trakandové! Trakandové!“ a „Matherin je věrný!". Ale uviděla i ženu plačící na prsou svému manželovi, i on měl slzy na tvářích, a další žena stála zády k jezdcům, hlavu sklopenou, a odmítala se na ně podívat. Elain doufala, že jim jejich syny pošle domů v pořádku zpátky. U Caemlynu by se nemělo bojovat, pokud neudělala příliš velkou botu, ale bojovat se bude, a jakmile bude Růžová koruna její, čekaly ji bitvy. Na jihu byli Seanchané a na severu čekali myrddraalové a trolloci, čekající jen na příchod Tarmon Gai’donu. V příštích dnech budou synové Andoru krvácet. Světlo ji spal, nebude brečet!

Za mostem silnice začala stoupat do prudké stráně mezi borovicemi, jedlemi a kalinami, ale na horskou louku, kterou hledali, to bylo jen míli. Ve sněhu, třpytícím se v dopoledním slunci, byly ještě stopy kopyt, vedoucí od místa, kde průchod zanechal hlubokou rýhu. Mohlo to být blíž k zámku, ale vždy tu hrozilo nebezpečí, že někdo bude stát na místě, kde se průchod otevře.

Jakmile vjeli na louku, obklopila Aviendhu záře saidaru. Ona udělala průchod sem z jejich poslední zastávky včera, zámku sto mil na sever odsud, takže setká průchod do Caemlynu, ale pohled na Aviendhu zářící jedinou silou v Elain vyvolal zádumčivost. Ta, která dělala průchod z Caemlynu, vždycky dělala i ty ostatní, dokud se nevrátili, protože se naučila nazpaměť půdu, jíž se její průchod dotkl, ale při každé z pěti cest Aviendha žádala, aby mohla udělat první průchod. Mohla prostě jenom chtít cvičit, jak tvrdila, ačkoliv v tom Elain neměla o moc víc praxe než ona, ale napadala ji další možnost. Aviendha jí možná chtěla bránit v usměrňování, aspoň ve větším množství. Protože byla těhotná. Tkanivo, které z nich dvou udělalo sestry stejné matky, by se nesmělo použít v případě, že by jedna z nich byla těhotná, protože nenarozené dítě by pak patřilo k poutu a nemuselo by být dost silné, aby to přežilo, ale některá z Aes Sedai v paláci by se určitě zmínila, kdyby se v těhotenství měla vyhýbat usměrňování. Ale jen málo Aes Sedai kdy porodilo dítě. Možná to nevěděly. Uvědomovala si, že je spousta věcí, jež Aes Sedai neznají, jakkoliv před zbytkem světa předstíraly opak – ona sama tohoto předpokladu občas využívala –ale zdálo se jí divné, že by nevěděly něco, co je pro většinu žen tak důležité. Bylo to, jako kdyby pták věděl, jak sezobnout každé semínko kromě ječmene, což údajně znal, protože jestli nevěděl, jak zobat ječmen, co dalšího ještě nevěděl? Moudré ale děti rodily a neříkaly nic o –

Náhle se jí starosti kvůli dítěti, usměrňování a co Aes Sedai vědí či nevědí vykouřily z hlavy. Cítila, jak někdo usměrňuje saidar. Ne Aviendha, ne někdo v horách okolo, ne tak blízko. Tohle bylo v dálce, jako signální oheň planoucí v noci na vrcholku hory. Velmi vzdálené hory. Neuměla si představit, kolik jediné síly bylo třeba, aby ucítila usměrňování na takovou dálku. Tohle musela ucítit každá žena na světě, která dokáže usměrňovat. Musela být schopná ukázat přímo na to místo. A ten oheň hořel na západě. Na poutu s Randem se nic nezměnilo, nedokázala říci, kde přesně je, jen přibližně na několik set mil, ale věděla to.

„Je v nebezpečí,“ vyhrkla. „Musíme za ním, Aviendho.“

Aviendha se otřepala a přestala zírat k západu. Záře kolem ní ale nezhasla a Elain cítila, že natahuje z pravého zdroje, jak nejvíc to jde. Jenže když se k ní otočila, vycítila, jak množství saidaru v té druhé ženě slábne. „Nesmíme, Elain.“

Elain se šokované otočila v sedle a zůstala na ni chvíli zírat. „Ty ho chceš opustit? Nechat ho tam?“ Nikdo nedokázal zvládnout tolik saidaru, ani ten nejsilnější kruh, ne bez podpory. Údajně existoval jistý sa’angrial, větší než jakýkoliv jiný, a pokud to, co slyšela, byla pravda, nedokázala ho použít žádná žena a přežít to, ne bez ter’angrialu vyrobeného právě k tomuto účelu, a pokud věděla, o tom nikdo ani neslyšel. Žádná sestra by se o to určitě ani nepokoušela, kdyby takový našla. Tolik jediné síly dokázalo jediným úderem srovnat horské pohoří do roviny! Tohle by nezkoušela žádná sestra, snad kromě černé adžah. Nebo hůř, Zaprodankyně. Možná nebyla sama. Co jiného to mohlo být? A Aviendha to prostě chtěla ignorovat, když musela vědět, že je Rand tam?

Gardistky, které netušily, o co jde, stále trpělivě čekaly na svých koních a sledovaly les kolem louky. Po přijetí v zámku si nedělaly moc velké starosti, i když Caseille pozorovala Elain a Aviendhu, a za mřížovým hledím bylo vidět, že se mračí. Věděla, že se s otevíráním průchodu opozdily. Muži ze zámku se shlukli kolem svého soumara, ohmatávali rance a očividně se hádali, jestli tam je nebo není něco zabalené. Aviendha pobídla bělku blíž k Elaininu vraníkovi a tiše promluvila.

„Nic nevíme, Elain. Nevíme, jestli tancuje s oštěpy nebo cokoliv jiného. Jestli tancuje s oštěpy a my tam vrazíme, nezaútočí na nás dřív, než zjistí, kdo jsme? Nerozptýlíme ho, protože nás nebude čekat, a neumožníme tak jeho nepřátelům vyhrát? Jestli zemře, najdeme toho, kdo vzal jeho život, a zabijeme ho, ale když tam půjdeme teď, půjdeme naslepo a mohly bychom si přivodit pohromu.“

„Mohly bychom být opatrné,“ namítla Elain mrzutě. Rozzuřilo ji, že se cítí mrzutě a navíc mrzutost předvádí, ale dokázala jenom podléhat svým náladám a nedovolit, aby ji úplně ovládly. „Nemusíme cestovat přímo na to místo.“ Sevřela svůj měšec, nahmátla slonovinovou sošku sedící ženy uvnitř a významně se podívala na sestřinu jantarovou brož. „Světlo, Aviendho, máme angrial a žádná z nás není úplně bezbranná.“ Ach, Světlo, teď to teprve znělo podrážděně. Velmi dobře věděla, že ony dvě, a navíc s angrialem, by byly jako můry v plameni proti tomu, co cítily, ale i tak mohla můra ve správný okamžik znamenat rozdíl. „A neříkej mi, že ohrozím dítě. Min říkala, že se narodí silné a zdravé. Sama jsi mi to říkala. To znamená, že budu žít dost dlouho, aby se má dcera narodila.“ Doufala, že to bude dcera.

Tuto chvíli si Ohnivák vybral a ohnal se po bělce a Siswai mu to oplatila a Elain měla chvíli co dělat, aby koně ovládla, zachránila Aviendhu před shozením a řekla Caseille, že žádnou pomoc nepotřebují, a pak se už necítila mrzutě. Chtěla Ohniváka praštit mezi uši.

Kromě toho, že nutila koně poslouchat otěže, se Aviendha chovala, jako by se nic nestalo. Mračila se, trochu nejistě, ale ta nejistota neměla co dělat s koněm.

„Říkala jsem ti o kruzích v Rhuideanu,“ začala pomalu a Elain netrpělivě kývla. Každá žena, která se chtěla stát moudrou, musela projít ter’angrialem, než začala s výcvikem. Bylo to něco jako ter’angrial používaný ke zkoušení mladších novicek při povýšení na přijaté v Bílé věži, až na to, že v tomhle žena uviděla celý svůj život. Všechny možné životy, každé rozhodnutí, které by udělala jinak, nekonečný vějíř životů založených na jiných volbách. „To všechno si nikdo nedokáže zapamatovat, Elain, jen kousky a útržky. Věděla jsem, že se zamiluju do Randa al’Thora...“ stále měla občas problémy používat před ostatními jen první jméno, „a že najdu sestry-ženy. Přinejlepším ti zůstanou nejasné obrazy. Občas náznak varování. Myslím, že kdybychom za ním šly teď, stalo by se něco velmi zlého. Jedna z nás by možná zemřela, možná obě, i přes to, co říkala Min.“ To, že Minino jméno vyslovila bez zadrhnutí, ukazovalo, jak ustaraná je. Neznala Min moc dobře a obvykle o ní mluvila formálně, jako o Min Farshawové. „Možná zemře on. Možná něco jiného. Nevím to jistě – možná přežijeme všichni a budeme s ním sedět u ohně a opékat pecaru, až ho najdeme – ale mám v hlavě varování.“

Elain rozzlobeně otevřela pusu, a potom ji zase zavřela, hněv z ní opadl, jako když voda odteče dírou, a svěsila ramena. To, co Aviendha viděla, možná byla pravda a možná ne, ale faktem bylo, že její námitky byly od začátku oprávněné. Bylo by to velké riziko, podstoupené v nevědomosti, a mohlo by to přivodit obrovskou katastrofu. Ten signální oheň byl stále jasnější. A on tam byl, přímo tam, kde ten oheň hořel. Pouto jí to neřeklo, ani z této vzdálenosti, ale ona to věděla. A věděla, že ho nechá, aby se o sebe sám postaral, zatímco ona se bude starat o Andor.

„O tom, jak být moudrou, tě nemůžu naučit nic, Aviendho,“ pronesla tiše. „Už teď jsi mnohem moudřejší než já. Nemluvě o tom, že jsi i odvážnější a chladnokrevnější. Vrátíme se do Caemlynu.“

Aviendha pod veškerou tou chválou trochu zrudla – občas dokázala být velmi citlivá – ale nemarnila čas, hned otevřela průchod, za nímž se objevil dvůr u stájí královského paláce, a vítr vál sníh z louky na umetenou dlažbu, jako by skoro tři sta mil nic neznamenalo. Elain náhle pocítila silněji Birgitte, jež byla někde v paláci. Bolela ji hlava a žaludek, což bylo poslední dobou celkem časté, ale k Elainině náladě se to hodilo až moc.

Musím ho nechat, ať se o sebe postará sám, říkala si, když projížděla průchodem. Světlo, jak často si to v duchu říkala? Na tom nezáleželo. Rand byl láskou jejího srdce a radostí jejího života, ale Andor byl její povinností.

Загрузка...