23 Ozdoby

Vzduch v místnosti byl o něco teplejší než venku, takže se skleněné tabulky plné bublinek, zasazené v červených rámech, zamlžovaly, ale Cadsuane se dívala ven, jako by ponurou krajinu jasně viděla. V každém případě viděla dost jasně. Rozblácenými poli kolem venkovského zámečku se ploužilo několik nešťastných lidí a občas se sklonili a sahali na hlínu. Brzy budou moci začít orat a hnojit, ale jen jejich prohlídka ukazovala, že brzy přijde jaro. Zatím byli lidé zabalení až po uši, na hlavách měli klobouky a pouze beztvaré kalhoty vedle beztvarých sukní odlišovaly muže od žen. Za poli byl les, samé tmavé, holé větve na pozadí vybledle šedé dopolední oblohy. Sněhová pokrývka by vyhlídku prudce vylepšila, ale tady sněžívalo zřídkakdy a jen slabě a sníh se obvykle brzy rozpustil. Přesto Cadsuane nenapadlo mnoho míst, která by se pro její záměry hodila lépe, protože Páteř světa byla jenom necelý den rychlé jízdy na východ. Koho by napadlo hledat v Tearu? Ale bylo snadné přesvědčit kluka, aby tu zůstal? S povzdechem se odvrátila od okna a pohladila zlaté ozdůbky, které jí visely ve vlasech, malé měsíčky, hvězdičky, ptáčky a rybičky. Poslední dobou si je uvědomovala až příliš. Uvědomovala? Pche! Poslední dobou uvažovala o tom, že s nimi bude spávat.

Obývací pokoj byl velký, ale nijak zdobený, stejně jako zámek sám, římsy byly z vyřezávaného dřeva a natřené načerveno. Nábytek byl také červený, ale bez jediné stopy zlacení, dva velké krby byly z obyčejného kamene, i když dobře postavené, a železné kozlíky v nich byly odolné, vyrobené pro dlouhou službu a ne jen na ukázku. V krbech hořel na její naléhání malý oheň a plameny olizovaly zpola strávená polena, ale stačilo to, aby si mohla ohřát ruce, což bylo vše, co chtěla. Být to na něm, byl by ji Algarin obklopil planoucími hranicemi a sluhy, i když jich měl jen pár. Algarin byl menší pán země a nebyl zrovna bohatý, ale své dluhy platil do puntíku, i když by většina ostatních viděla opak.

Nezdobené dveře na chodbu se otevřely – většina Algarinových sluhů byla skoro stejně stará jako on, a i když všude udržovali pořádek, utírali prach, lampy plnili olejem a zastřihovali knoty, panty zřejmě pravidelnému promazávání unikaly – dveře zavrzaly a dovnitř vstoupila Verin, stále v cestovním oděvu z prostého hnědého sukna s rozdělenými suknicemi, plášť si nesla přes ruku a uhlazovala si prošedivělé vlasy. Zavalitá malá sestra se tvářila rozčileně a vrtěla hlavou. „Mořský národ je dopraven do Tearu, Cadsuane. Ke Kameni jsem se ani nepřiblížila, ale slyšela jsem, že vznešený pán Astoril si přestal stěžovat na vrzající klouby a připojil se k Darlinovi. Kdo by si to byl pomyslel, že se Astoril probere a ještě se přidá na Darlinovu stranu? Ulice jsou plné ozbrojenců. Většina z nich se opíjí a pere se s každým, kdo zrovna nebojuje s Atha’an Miere. Ve městě je tolik Mořského národa, jako všude jinde dohromady. Harine byla zděšená. Vletěla na lodě, jakmile si sehnala člun, a čekala, že ji vyhlásí paní lodí a ona pak všechno urovná. Zřejmě není pochyb, že Nesta din Reas je mrtvá.“

Cadsuane nechala malou ženu žvanit. Verin nebyla zdaleka tak nesoustředěná, jak předstírala. Některé hnědé si zakopávaly o vlastní nohy, protože si jich nevšimly, ale Verin byla jednou z těch, jež nosily prostotu jako plášť. Zřejmě byla přesvědčená, že jí to Cadsuane věří, ale pokud bylo třeba něco zdůraznit, udělala to. A zajímavé mohlo být i to, co vynechala. Cadsuane si jí byla méně jistá, než by byla chtěla. Nejistota byla součástí života, ona si však byla nejistá příliš mnoha věcmi, než aby se jí to líbilo.

Naneštěstí musela za dveřmi poslouchat Min a tahle mladá žena nebyla zrovna trpělivá. „Řekla jsem Harine, že to tak nebude,“ namítla a vrazila do pokoje. „Řekla jsem jí, že ji potrestají za dohodu, kterou uzavřela s Randem. Teprve pak se stane paní lodí, a já nepoznám, jestli to bude za deset dní nebo za deset let.“ Min byla štíhlá a hezká, v botách s červenými podpatky dost vysoká a tmavé kučery jí spadaly až na ramena. Měla hluboký ženský hlas, ale nosila chlapecký červený kabát a modré spodky. Kabát měl na klopách a rukávech vyšité barevné květiny a na spodcích byly na vnějších švech proužky, ale pořád to byl kabát a spodky.

„Můžeš jít dál, Min,“ řekla Cadsuane tiše. Když promluvila tímhle tónem, lidé obvykle začali dávat pozor. Tedy ti, kteří ji znali. Min na tvářích naskočily rudé skvrny. „Paní vln už z tvých vidění, obávám se, zjistila vše, co mohla. Ale soudíc z tvého rozrušení jsi možná přečetla něco v aurách někoho jiného a chceš mi sdělit, co jsi viděla?“ Dívčina podivná schopnost byla již několikrát užitečná a určitě bude užitečná i v budoucnosti. Možná. Pokud Cadsuane věděla, Min nelhala o tom, co rozeznává v obrazech a aurách, jež vídala kolem jiných lidí, ale ne vždycky byla vstřícná. Zvlášť když došlo na jedinou osobu, o které by Cadsuane chtěla vědět víc než o všech ostatních.

Červené skvrny nebo ne, Min umíněně zvedla bradu. Od Shadar Logothu se změnila, nebo ta změna možná začala dřív, ale v každém případě to nebyla změna k lepšímu. „Rand chce, abys za ním zašla. Říkal, že tě mám poprosit, abys zase nezačala štěkat.“

Cadsuane se na ni jen dívala a ticho se táhlo. Štěkat? Rozhodně to nebyla změna k lepšímu. „Vyřiď mu, že přijdu, až budu moci,“ pravila nakonec. „A pořádně za sebou zavři dveře, Min.“ Mladá žena otevřela pusu, jako by chtěla ještě něco dodat, ale měla aspoň dost rozumu, aby si to nechala pro sebe. Dokonce předvedla slušné pukrle, i přes ty své směšné boty, a zavřela za sebou dveře. Vlastně s nimi skoro práskla.

Verin znovu zavrtěla hlavou a zasmála se, ale moc vesele to neznělo. „Je do toho mladého muže zamilovaná, Cadsuane, a strčila mu své srdce do kapsy. Půjde za ním, ať řekneš nebo uděláš cokoliv. Obávám se, že se bojí, že kvůli ní skoro umřel, a ty sama dobře víš, jak to dokáže ženu přesvědčit, aby vytrvala.“

Cadsuane stiskla rty. Verin o takových vztazích s muži věděla víc než ona – Cadsuane nikdy nevěřila na rozmazlování svých strážců, jako to dělaly některé zelené, a ostatní muži nikdy nepřicházeli v úvahu – ale hnědá mimoděk zasáhla cíl. Cadsuane si alespoň nemyslela, že druhá sestra ví, že se Min s tím al’Thorovic klukem spojila. Ona sama to věděla jen proto, že si to ta holka v jedné nestřežené chvíli nechala uklouznout. I ta nejpevněji zavřená mušle nakonec vydá masíčko, jakmile člověk trochu nakřápne skořápku. A občas vydala i nečekanou perlu. Ano, Min bude chtít, aby mládenec přežil, ať už ho bude milovat nebo ne, ale Cadsuane to bude chtít víc.

Verin přehodila plášť přes opěradlo vysokého křesla, pak došla k nejbližšímu krbu a natáhla ruce, aby si je mohla ohřát nad plameny. Nedalo se říci, že by Verin plula, ale byla půvabnější, než její tloušťka naznačovala. Kolik z toho byl klam? Každá Aes Sedai se během času skrývala za mnoha maskami. Po nějaké době se jí to stalo zvykem. „Myslím, že situaci v Tearu ještě bude možné vyřešit mírumilovně,“ pravila s očima upřenýma do ohně. Nebo chtěla, aby si to Cadsuane myslela. „Hearne a Simaan začínají být zoufalí, bojí se, že se ostatní vznešení páni vrátí z Illianu a polapí je ve městě. Vzhledem k ostatním možnostem možná budou ochotní přijmout Darlina. Estanda je z tvrdšího těsta, ale pokud by se ji podařilo přesvědčit, že to pro ni bude výhodné –“

„Řekla jsem ti přece, ať se k nim nepřibližuješ,“ přerušila ji přísně Cadsuane.

Baculatá žena na ni překvapeně zamrkala. „Neudělala jsem to. Ulice jsou pořád plné klepů a já vím, jak je poskládat a vymačkat z nich trochu pravdy. Viděla jsem Alannu a Rafelu, schovala jsem se však za chlapíkem, který prodával masové pirožky z káry, než mě mohly zahlédnout. Jsem si jistá, že si mě nevšimly.“ Odmlčela se a očividně čekala, až jí Cadsuane vysvětlí, proč po ní chtěla, aby se vyhýbala i všem ostatním sestrám.

„Musím zajít za klukem, Verin,“ řekla místo toho Cadsuane. To byla ta potíž, když souhlasila, že bude někomu radit. I když se člověku podaří zajistit nejlepší podmínky – alespoň v rámci možností – pořád musel dříve nebo později přijít na zavolání. Nakonec. Ale získala tak aspoň důvod vyhnout se Verinině zvědavosti. Odpověď byla prostá. Když se člověk snaží vyřešit všechny problémy sám, skončí tak, že nevyřeší vůbec nic. A u některých problémů nezáleželo z dlouhodobého hlediska na tom, jak budou vyřešeny. To, že Verin neodpověděla a ona tak měla něco na přemýšlení, ji trochu potěšilo. Když si Cadsuane nebyla někým jistá, chtěla, aby si dotyčný taky nebyl jistý jí.

Verin popadla plášť a odešla z místnosti s ní. Hodlala ji snad doprovodit? Ale přede dveřmi narazily na Nesune, jež si to rázovala chodbou. Když je uviděla, zastavila se. Nejvýš hrstce lidí se kdy podařilo ignorovat Cadsuane, avšak Nesune odvedla dobrou práci a téměř černé oči upřela na Verin.

„Takže jsi zpátky, co?“ I nejlepší hnědé uměly říkat to, co bylo nasnadě. „Jak si vzpomínám, psala jsi o zvířatech z Potopených zemí.“ Což znamenalo, že to Verin udělala. Nesune si pamatovala vše, co kdy uviděla – což byla užitečná schopnost, pokud by si jí byla Cadsuane dost jistá, aby ji mohla využít. „Pán Algarin mi ukázal kůži z velkého hada, který podle něj z Potopených zemí pochází, ale podle mě vypadá stejně jako ten, co jsme ho pozorovaly v…“ Verin se přes rameno bezmocně ohlížela po Cadsuane, když ji vyšší žena odtáhla za rukáv, ale neudělala ani tři kroky a byla po uši ponořená v debatě o nějakém hloupém hadovi.

Byl to pozoruhodný pohled a jistým způsobem znepokojivý. Nesune byla věrná Elaidě, nebo bývala, zatímco Verin patřila k těm, které chtěly Elaidu svrhnout. Nebo patřívala. Teď spolu přívětivě rozprávěly o hadech. Obě složily přísahu věrnosti tomu al’Thorovic klukovi, což se dalo připsat vlivu ťaveren, jenž mimoděk ohýbá vzor kolem sebe, ale stačila taková přísaha, aby přešly rozpory ohledně toho, kdo sedí na amyrlinině stolci? Neboje ovlivňovalo to, že se pohybují v těsné blízkosti ťaveren? Cadsuane by byla moc ráda věděla, co z toho je pravda. Proti ťaveren ji nechránila žádná z jejích ozdob. Pochopitelně nevěděla, co dělají dvě rybičky a jeden měsíček, ale rozhodně nebylo příliš pravděpodobné, že to bude tohle. Mohlo jít prostě jenom o to, že Verin i Nesune byly obě hnědé. Hnědé dokázaly zapomenout na cokoliv, když se pustily do studia. Hadi. Pche! Malé ozdůbky se zahoupaly, jak zakroutila hlavou, než se k odcházejícím hnědým sestrám obrátila zády. Co ten kluk může chtít? Odjakživa dělala poradkyni nerada, ať to bylo nezbytné nebo ne.

Průvan na chodbě rozvlnil nástěnné koberce na stěnách. Všechny koberce byly ve starém stylu a bylo na nich vidět, že je mnohokrát sundávali ze stěn a zase věšeli zpátky. Zámek se rozrůstal jako nesouvislý statek, nebyl postaven naráz, pokaždé, když rodina získala nějaký majetek a přibylo jejích členů, přistavovalo se. Rod Pendaloanů nebyl nikdy bohatý, ale bývaly doby, kdy byl hodně početný. Výsledek byl vidět nejen na odřených, staromódních nástěnných kobercích. Římsy byly natřené jasnými odstíny červené, žluté a modré, ale chodby byly různé šířky a výšky a občas se nestýkaly zrovna v pravém úhlu. Okna, z nichž byl kdysi výhled na pole, se nyní otevírala na nádvoří, obvykle byla holá, jen občas před nimi stály lavice, a byla tady čistě jenom kvůli světlu. Občas se z jednoho místa na druhé dalo dojít pouze přes zastřešené sloupořadí vedoucí přes některé nádvoří. Sloupy byly nejčastěji dřevěné, i když byly odvážně pomalované i tam, kde nebyly vyřezávané.

V jednom takovém sloupořadí s tlustými zelenými sloupy stály dvě sestry a pozorovaly hemžení na nádvoří dole. Aspoň se dívaly, když Cadsuane otevřela dveře. Beldeine si jí všimla, narovnala se a zacukala za šátek se zelenými třásněmi, který nosila necelých pět let. Byla hezká, s vysedlými lícními kostmi a zešikmenýma hnědýma očima, a ještě nezískala bezvěkost, takže vypadala mladší než Min, zvlášť když po Cadsuane vrhla mrazivý pohled a vyrazila na opačnou stranu sloupořadí.

Merise, její společnice, se za ní pobaveně usmála a popotáhla si za svůj šátek se zelenými třásněmi. Byla vysoká a obvykle velmi vážná, vlasy měla stažené z bledé tváře a neusmívala se příliš často. „Beldeine si začíná dělat starosti, že ještě nemá strážce,“ poznamenala s tarabonským přízvukem, když se Cadsuane postavila vedle ní, i když modré oči upřela zpátky na nádvoří. „Zřejmě uvažuje o nějakém asha’manovi, pokud nějakého najde. Řekla jsem jí, ať si promluví s Daigian. Jestli jí Daigian nepomůže, pomůže to aspoň jí.“

Všichni strážci, které měly s sebou, se sešli na kamenném nádvoří a přes zimu byli jen v košilích. Většina seděla na barevných dřevěných lavicích a pozorovala dva muže cvičící s dřevěnými meči. Jahar, jeden z Merisiných tří strážců, byl pohledný, opálený mladý muž. Stříbrné zvonečky, které měl zavěšené na dvou dlouhých copech, cinkaly, jak zuřivě útočil. Pohyboval se jako útočící černý chřestýš. Vzduch se ani nehnul, ale osmihrotá hvězda připomínající zlatou kompasovou růžici se Cadsuane přitiskla k vlasům. Kdyby ji držela v ruce, citila by, jak se třese. Ale ona už věděla, že Jahar je asha’man, a hvězdička by jí neukázala na něj, jen jí prozradila, že je v blízkosti muž, jenž dokáže usměrňovat. Cadsuane zjistila, že hvězdička se třese tím víc, čím silněji dokáže dotyčný usměrňovat. Jaharův protivník, velmi vysoký, širokoplecí muž s kamenným obličejem a spletenou koženou čelenkou, která mu držela na spáncích prošedivělé, po ramena dlouhé černé vlasy, nebyl druhý asha’man, ale byl svým způsobem stejně nebezpečný. Lan nevypadal, že se dokáže rychle pohnout, ale… jako by plul. Jeho čepel, vlastně svazek prutů, byla vždy včas na místě, aby odrazila Jaharovu, a vždy mladého muže nepatrně rozhodila.

Náhle Lan udeřil Jahara do boku, až to prásklo, a být to ocel, byl by mladší muž mrtvý. Teď se jen otřásl, a Lan už byl zase připravený a dlouhou čepel držel oběma rukama. Nethan, další Merisin strážce, vyskočil. Byl to hubený chlapík s bílými vlasy na spáncích, a ač byl vysoký, Lan byl pořád o dlaň vyšší. Jahar ho odehnal, znovu zvedl cvičnou čepel a hlasitě se dožadoval dalšího kola.

„Jak to Daigian zvládá?“ zeptala se Cadsuane.

„Lépe, než jsem čekala,“ přiznala Merise. „Příliš se zdržuje ve svém pokoji, ale pláče v soukromí.“ Pohledem přelétla od mužů tančících s meči k lavici, na níž seděl Verinin rozložitý šedovlasý Tomas vedle prošedivělého chlapíka s chomáčky vlasů. „Damer na ni chtěl zkusit léčení, ale Daigian odmítla. Sice ještě nikdy neměla strážce, ale ví, že truchlit nad mrtvým strážcem znamená, že na něj vzpomínáš. Překvapilo mě, že Corele vůbec napadlo to zkusit.“

Tarabonská sestra potřásla hlavou a opět se zadívala na Jahara. Strážci jiných sester ji příliš nezajímali, alespoň ne tolik jako její. „Asha’mani truchlí stejně jako strážci. Napadlo mě, že Jahar a Damer se možná řídí příkladem ostatních, avšak Jahar tvrdil, že je to i jejich způsob. Pochopitelně jsem se do toho nepletla, ale dívala jsem se, jak na památku Daigianina mladého Ebena pijí. Jeho jméno neřekli, ale připravili pro něj plný pohár vína. Bassane a Nethan vědí, že jednou můžou umřít, a přijímají to. Jahar čeká, že zemře. Čeká to každý den. Pro něho je každá hodina zcela určitě tou poslední.“

Cadsuane se stěží ovládla, aby se na druhou ženu nepodívala. Merise takhle dlouze mluvívala málokdy. Teď se tvářila nevzrušeně, ale něco ji rozrušilo. „Vím, že pracuješ na propojení s ním,“ pronesla Cadsuane opatrně. Opatrnost byla na místě, když došlo na strážce jiné sestry. Proto také hleděla na nádvoří a mračila se. „Už ses rozhodla, jestli ten al’Thorovic kluk v Shadar Logothu uspěl? Opravdu se mu podařilo očistit mužskou polovici pravého zdroje?“

Corele také nacvičovala propojení s Damerem, ale žlutá se tolik soustředila na své marné úsilí přijít na to, jak udělat se saidínem to, co on dělal se saidarem, že by si nevšimla, ani kdyby jí špína Temného natekla do krku. Škoda že nezískala šátek o padesát let později, jinak by se byla s jedním z těch mužů spojila sama a nemusela by se ptát. Ale padesát let by znamenalo, že by Norla zemřela v malém domečku v Černých horách dřív, než Cadsuane Melaidhrin vůbec vstoupila do Věže. To by změnilo velkou část dějin. Například by bylo nepravděpodobné, že by se ocitla v této chvíli na tomto místě. A tak se opatrně vyptávala a čekala.

Merise dlouho jen mlčky stála, pak si povzdechla. „Nevím, Cadsuane. Saidar je klidný oceán, jenž tě donese, kam budeš chtít, pokud znáš proudy a necháš se jimi nést. Saidín… Je jako lavina hořícího kamení. Bortící se hory ledu. Působí klidněji, než když jsem se s Jaharem poprvé propojila, ale v tom chaosu se schová cokoliv. Cokoliv.“

Cadsuane kývla. Nebyla si jistá, zda čekala jinou odpověď. Proč by měla něco určitého zjistit o jedné ze dvou nejdůležitějších věcí na světě, když to nezjistila u mnohem prostších záležitostí? Na nádvoří se Lan zastavil, a tentokrát Jahara neudeřil, jen se dřevěnou čepelí dotkl jeho krku, znovu se odvlnil a postavil se do střehu. Nethan opět vstal a Jahar ho opět zahnal, rozzlobeně zvedl meč a také se připravil. Bassane, Merisin třetí strážce, malý, rozložitý chlapík, skoro stejně osmahlý sluncem jako Jahar, ačkoli byl Cairhieňan, se zasmál a učinil hrubou poznámku o příliš ctižádostivých mužích zakopávajících o vlastní meče. Tomas a Damer si vyměnili pohled a zakroutili hlavou. Muži v jejich věku se obvykle posměšků už dávno vzdali. Opět se rozeznělo třískání dřeva o dřevo.

Ostatní čtyři strážci nebyli jediné Lanovo a Jaharovo obecenstvo na nádvoří. Štíhlá dívka s černými vlasy spletenými do dlouhého copu, nervózně sedící na červené lavici, byla důvodem, proč se Cadsuane zamračila. To dítě bude muset mávat svým prstenem s Velkým hadem lidem pod nosem, aby jí uvěřili, že je Aes Sedai, jíž byla, byť jen technicky vzato. Nešlo jen o to, že Nyneiva měla pořád ještě dívčí tvářičku. Beldeine také stále vypadala velmi mladě. Nyneiva na lavici přímo nadskakovala a vypadala, že každou chvíli vyskočí docela. Občas pohnula rty, jako by někoho povzbuzovala, a občas mávala rukama, jako by chtěla Lanovi ukázat, jak má pohnout mečem. Byla pošetilá, překypovala vášní a jen málokdy předváděla, že má mozek v hlavě. Min nebyla jediná žena, jež kvůli muži hodila hlavu i srdce do studny. Podle zvyklostí zaniklého Malkieru ukazovala červená tečka na Nyneivině čele, že se za Lana provdala, třebaže žluté si své strážce braly za muže málokdy. Vlastně to dělalo jen málo sester. A Lan samozřejmě nebyl Nyneiviným strážcem, jakkoliv oba předstírali opak. Komu patřil, tomu se oba vyhýbali jako zloději plížící se nocí.

Zajímavější a znepokojivější byly šperky, které Nyneiva nosila, dlouhý zlatý náhrdelník a tenký zlatý pás s odpovídajícími náramky a prsteny, jejichž křiklavě rudé, zelené a modré kameny se tloukly s jejími žlutě prostřihávanými šaty. A na levé ruce pak měla i ten prapodivný kousek, zlaté prsteny spojené plochými řetízky se zlatým náramkem. To byl angrial, mnohem silnější než Cadsuanin ptáček. Ostatní se také hodně podobaly jejím ozdobám, byly to ter’angrialy a nepochybně byly vyrobené ve stejné době, během Rozbití světa, kdy se proti Aes Sedai mohl obrátit kdekdo, a zvláště muži, kteří dokázali usměrňovat. Zvláštní pomyšlení, že i oni se nazývali Aes Sedai. Bylo to jako potkat se s mužem jménem Cadsuane.

Otázkou – její dopoledne zřejmě bylo plné otázek, a to slunce ještě nevystoupilo do poloviny své dráhy – otázkou bylo, jestli ta holka nosí své šperky kvůli tomu al’Thorovic klukovi nebo kvůli asha’manům. Nebo kvůli Cadsuane Melaidhrin? Nyneiva předváděla svou věrnost mladému muži ze své vesnice a také to, že se před ním má na pozoru. Nakonec měla mozek, když se rozhodla ho používat. Avšak než bude tato otázka zodpovězena, bylo by příliš nebezpečné holce důvěřovat. Potíž byla v tom, že poslední dobou jen máloco nevypadalo nebezpečné.

„Jahar začíná sílit,“ podotkla znenadání Merise.

Cadsuane se na druhou zelenou zamračila. Sílit? Mladému muži se košile začínala lepit na záda, kdežto Lan se ani nezadýchal. Pak pochopila. Merise mínila jedinou sílu. Cadsuane však jenom tázavě zvedla obočí. Nevzpomínala si, kdy naposledy dala najevo šok. Docela dobře to mohlo být tenkrát v Černých horách, kdy začala sbírat ozdoby, jež nyní nosila.

„Nejdřív jsem si myslela, že kvůli tomu, jak se asha’mani cvičí, nucením, už získal plnou sílu,“ pokračovala Merise a mračila se na muže se cvičnými meči. Ne, mračila se na Jahara. Jenom nepatrně svraštila oči, ale plné mračení si nechávala pro ty, kteří ji mohli vidět a poznat, jak se zlobí. „V Shadar Logothu jsem si myslela, že si to jenom představuju. Před několika dny jsem byla zpola přesvědčená, že se mýlím. Teď si jsem jistá tím, že mám pravdu. Jestli muži získávají sílu skoky a záchvaty, nedá se poznat, jak silní nakonec budou.“

Pochopitelně nevyslovila to, co jí dělalo starosti doopravdy: že by nakonec mohl být silnější než ona. Vyslovit něco takového bylo nemyslitelné na mnoha úrovních, a i když si Merise poněkud zvykla na to, že dělá nemyslitelné věci – většina sester by omdlela při pouhém pomyšlení na to, že se spojí s mužem, jenž umí usměrňovat – vždycky je nerada říkala nahlas. Cadsuane to nevadilo, ale mluvila klidně. Světlo, jak nenáviděla, když si musela dávat pozor na jazyk. Tedy nenáviděla to, že je to vůbec nutné.

„Vypadá spokojený, Merise.“ Merisini strážci byli vždycky spokojení. Zacházela s nimi dobře.

„Je rozčilený kvůli…“ Dotkla se spánku, jako by sahala na uzlíček pocitů, které cítila skrze pouto. Opravdu byla rozrušená! „Ne vzteklý, rozzuřený.“ Sáhla do zeleně vyšívaného koženého váčku u pasu a vyndala malý smaltovaný špendlík, zlatočervenou postavu připomínající hada s nohama a lví hřívou. „Nevím, kde to ten al’Thorovic mládenec sebral, ale dal to Jaharovi. U asha’manů se to zřejmě rovná získání šátku. Musela jsem mu to samozřejmě sebrat. Jahar je stále ve stadiu, kdy se musí naučit přijímat pouze to, co mu řeknu, že smí. Ale je kvůli tomu tak podrážděný… Mám mu to vrátit? Pak by to vlastně dostal ode mne.“

Cadsuane zvedla obočí dřív, než se ovládla. Merise se jí ptá na radu ohledně svého strážce! Cadsuane o něm pochopitelně začala mluvit, ale taková intimnost byla… Nemyslitelná? Pche! „Jsem si jistá, že ať se rozhodneš jakkoliv, bude to správné.“

Ještě se naposledy podívala na Nyneivu a odešla. Vysoká žena hladila palcem smaltovaný špendlík a mračila se na nádvoří. Lan právě Jahara znovu porazil, jenže on se hned zase připravil a požadoval další kolo. Ať už se Merise rozhodne jakkoliv, Cadsuane již zjistila jednu věc, která se jí nelíbila. Hranice mezi Aes Sedai a strážci byla vždycky stejně jasná jako jejich vztah. Aes Sedai velely a strážci poslouchali. Ale pokud se Merise, ze všech lidí právě ona, rozmýšlela nad špendlíkem – Merise, která své strážce zvládala pevnou rukou – pak bude třeba vytyčit nové hranice, přinejmenším se strážci, kteří dokážou usměrňovat. Nebylo příliš pravděpodobné, že by spojování s nimi skončilo. Beldeine toho byla důkazem. Lidé se nikdy opravdu nemění, ale svět ano, a s děsivou pravidelností. Člověk se s tím prostě musel smířit nebo se s tím aspoň musel naučit žít. Občas, s trochou štěstí, mohl člověk ty změny ovlivnit, ale i když by jednu zastavil, jen by se objevila další.

Jak se dalo očekávat, dveře do pokojů al’Thorovic kluka nebyly nehlídané. Samozřejmě tam byla Alivia, seděla na lavici vedle dveří, ruce trpělivě složené v klíně. Světlovlasá Seanchanka se ustanovila jakýmsi chlapcovým ochráncem. Alivia věřila, že ji vysvobodil z obojku damane, jenže toho bylo víc. Kupříkladu Min ji nesnášela a nebyla v tom obvyklá žárlivost. Alivia nejspíš ani nevěděla, co muži se ženami dělávají, když se ocitnou o samotě. Ale mezi ní a klukem bylo nějaké spojení, jež se projevovalo v pohledech, které z její strany byly odhodlané a z jeho plné naděje, jakkoliv tomu bylo těžké věřit. Dokud Cadsuane nezjistí, o co tady jde, nehodlala je od sebe oddělit. Alivia upřela na Cadsuane pronikavé modré oči a pozorovala ji s uctivou ostražitostí, ale nepovažovala ji za nepřítele. S těmi, v nichž viděla nepřátele al’Thorovic kluka, udělala krátký proces.

Druhá žena na stráži byla stejně velká jako Alivia, ale víc se od sebe lišit nemohly, a nejen proto, že Elza měla hnědé oči a hladkou, bezvěkou tvář Aes Sedai, kdežto Alivia měla v koutcích očí vějířky vrásek a několik bílých vlasů. Jakmile Elza uviděla Cadsuane, vyskočila, narovnala se přede dveřmi a přitáhla si k ramenům šátek. „Není sám,“ oznámila mrazivě.

„Hodláš mi stát v cestě?“ zeptala se jí Cadsuane stejně chladně. Andorská zelená jí měla ustoupit z cesty. Elza stála tak hluboko pod ní v jediné síle, že neměla ani zaváhat, natož aby čekala na rozkaz, ale ona se rázně rozkročila a navíc se ještě rozohnila.

Byla to obtížná situace. Dalších pět sester v zámku odpřisáhlo klukovi věrnost a ty, jež byly věrné Elaidě, na Cadsuane hleděly, jako kdyby ji podezíraly z toho, že s ním nemá čisté úmysly. Což vyvolávalo otázku, proč to nedělá Verin. Ale jenom Elza se jí snažila zabránit v přístupu k němu. Navíc páchla žárlivostí, což nedávalo smysl. Nemohla si přece myslet, že se hodí lépe k tomu, aby mu radila, než Cadsuane, a pokud by se objevil sebemenší náznak, že Elza po klukovi touží jako po muži či strážci, Min už by vyletěla. V tom měla ta holka dokonale vybroušené instinkty. Cadsuane by byla skřípala zuby, kdyby byla takový typ ženy.

V okamžiku, kdy už si myslela, že bude muset Elze nařídit, ať jí uhne, se Alivia předklonila. „Poslal pro ni, Elzo,“ protáhla. „Bude se zlobit, když ji nepustíme dál. Bude se zlobit na nás, ne na ni. Pusť ji dál.“

Elza se na Seanchanku podívala koutkem oka a opovržlivě zkřivila ret. Alivia stála v jediné síle vysoko nad ní – vlastně stála i vysoko nad Cadsuane – ale byla to divoženka a podle Elzina názoru i lhářka. Tmavovlasá žena zřejmě nedokázala uvěřit, že Alivia bývala damane, natož zbytku příběhu. Přesto se nejdřív podívala na Cadsuane a pak na dveře za sebou a upravila si šátek. Očividně nechtěla kluka rozčílit.

„Podívám se, jestli je na tebe připravený,“ prohlásila málem trucovitě. „Pohlídej ji tu,“ nařídila Alivii ostře, než se otočila a zlehka zaťukala na dveře. Z druhé strany se ozval mužský hlas a ona dveře otevřela jen natolik, aby mohla proklouznout dovnitř, a zaseje za sebou zavřela.

„Musíš jí odpustit,“ řekla Alivia tím protivně pomalým, měkkým seanchanským přízvukem. „Myslím, že jenom bere příliš vážně svou přísahu. Není zvyklá na posluhování komukoliv.“

„Aes Sedai drží své slovo,“ opáčila Cadsuane suše. Z té ženy měla pocit, že sama mluví rychle a rázně jako Cairhieňanka! „Musíme.“

„Asi ano. Jen abys věděla, já taky držím slovo. Dlužím mu všechno, co ode mě bude chtít.“

Byla to fascinující chvíle a upřímná, ale než jí mohla Cadsuane využít, Elza se vrátila. Za ní přicházel Algarin, bílou bradku měl zastřiženou do špičky. Cadsuane se mírně uklonil a v úsměvu se mu prohloubily vrásky. Na sobě měl tmavý soukenný plášť, ušitý už dávno, takže na něm nyní volně visel, a vlasů měl již pomálu. Neexistoval způsob, jak zjistit, proč šel al’Thorovic kluka navštívit.

„Teď tě přijme,“ vyjela Elza ostře.

Cadsuane málem zuby zaskřípala. Alivia bude muset počkat. A Algarin též.

Když Cadsuane vstoupila, kluk stál. Byl téměř stejně vysoký a širokoplecí jako Lan a měl na sobě černý kabát se zlatým krumplováním na rukávech a vysokém límci. Příliš se podobal kabátu asha’mana, jen s přidanou výšivkou, aby se to Cadsuane líbilo, ale neřekla nic. Kluk se zdvořile uklonil, uvedl ji ke křeslu s poduškou se střapci, stojícímu u ohně, a zeptal se jí, dá-li si víno. To ve džbánu, jenž stál na servírovacím stolku spolu se dvěma poháry, již vychladlo, ale mohl poslat pro další. Pracovala dost tvrdě na tom, aby ho přinutila chovat se civilizovaně. Kabát si mohl nosit, jaký chtěl. Bylo třeba ho vést v jiných důležitějších záležitostech. Nebo ho k nim dostrkat, dotáhnout, bude-li třeba. Nehodlala marnit čas ani řeči na jeho šaty.

Zdvořile sklonila hlavu a víno odmítla. Pohár vína nabízel mnoho příležitostí – dalo se z něj upít, když se potřebovala na chvíli zamyslet, mohla se do něj dívat, když chtěla schovat oči – ale tohoto mladého muže bylo třeba neustále sledovat. Z jeho tváře se dalo vyčíst stejně málo jako z tváře sestry. S těmi tmavorudými vlasy a modrošedýma očima by se mohl vydávat za Aiela, ale jen málokterý Aiel měl v očích takový chlad. Vedle nich vypadala dopolední obloha, na niž prve hleděla, rozhodně příjemně teplá. A teď byly jeho oči chladnější než před Shadar Logothem. Naneštěstí také tvrdší. A taky… unavenější.

„Algarin měl bratra, který dokázal usměrňovat,“ řekl a obrátil se k druhému křeslu. Jak se otáčel, zavrávoral. Se smíchem se zachytil křesla a předstíral, že zakopl o vlastní nohu, ale nebyla to pravda. A nechopil se saidínu – viděla, jak se zapotácel, když to udělal – jinak by ji byly její ozdoby varovaly. Corele říkala, že aby se vzpamatoval ze svého zážitku v Shadar Logothu, potřebuje spát. Světlo, potřebovala toho kluka udržet naživu, jinak by bylo vše marné.

„Já vím,“ opáčila. A protože mu Algarin zřejmě prozradil všechno, dodala: „To já Emarina chytila a odvedla ho do Tar Valonu.“ Podle některých bylo zvláštní, že jí za to byl Algarin vděčný, ale jeho mladší bratr přežil zkrocení o deset let, když mu pomohla se s tím vyrovnat. Bratři si byli velmi blízcí.

Kluk se usadil do křesla a nazvedl obočí. Tohle nevěděl. „Algarin se chce nechat vyzkoušet,“ řekl.

Vyrovnaně, klidně opětovala jeho pohled a mlčela. Algarinovy děti měly vlastní rodiny, tedy ty, které byly dosud naživu. Možná byl připraven předat tento kus země svým potomkům. V každém případě o jednoho muže, který dokáže usměrňovat, víc nebo míň, na tom v této chvíli nezáleželo. Pokud by nešlo o kluka, který na ni teď hleděl.

Po chvíli pohnul bradou, jak nepatrně kývl. On ji snad zkouší? „Nemusíš se bát, že bych ti někdy neřekla, když se chováš jako blbec, chlapče.“ Většina lidí si to zapamatovala hned, jak se poprvé setkala s jejím ostrým jazykem. Tento mladý muž vyžadoval, aby mu to čas od času připomínala. Zabručel. Mohl to být smích. Mohlo to být z lítosti. Připomněla si, že od ní chce, aby ho něčemu naučila, i když zřejmě nevěděl co. Nebylo to důležité. Měla dlouhý seznam, z něhož mohla vybírat, a to teprve začala.

Tvář měl jako vytesanou z kamene, ale vyskočil z křesla a začal přecházet sem a tam mezi krbem a dveřmi. Ruce měl sepjaté za zády. „Mluvil jsem s Alivií o Seanchanech,“ začal. „Svoje vojsko nazývají Vždyvítězné vojsko z dobrého důvodu. Nikdy neprohráli jedinou válku. Bitvu ano, ale nikdy ne válku. Když prohrají bitvu, posadí se a přemýšlejí o tom, co udělali špatně nebo co udělal nepřítel správně. Pak změní to, co je potřeba změnit, tak aby vyhráli.“

„Moudrý způsob,“ podotkla, když proud slov ustal. Očividně očekával nějakou poznámku. „Znám muže, kteří dělají totéž. Kupříkladu Davram Bashere. Gareth Bryne, Rodei Ituralde, Agelmar Jagadský. Dokonce i Pedron Niall to dělal stejně, když ještě žil. Všichni jsou považováni za velké vojevůdce.“

„Ano,“ řekl a nezastavil se. Nepodíval se na ni, možná ji ani neviděl, ale poslouchal. Musela doufat, že ji i vnímá. „Pět mužů, všechno velcí vojevůdcové. Seanchané to dělají všichni. Tak to u nich chodí tisíc let. Změní, co se změnit dá, ale nevzdávají se.“

„Uvažuješ o tom, že je nelze porazit?“ otázala se klidně. Klid se vždycky hodil, dokud člověk nepozná všechna fakta, a pak obvykle taky.

Kluk se k ní otočil, ztuhlý a s očima jako led. „Nakonec je porazím,“ procedil a snažil se mluvit zdvořile. Aspoň to bylo k dobrému. Čím méně často mu bude muset dokazovat, že dokáže potrestat, a taky potrestá, každý přestupek proti svým pravidlům, tím lépe. „Ale –“ Odmlčel se a zavrčel, jak dveřmi na chodbu pronikly zvuky hádky.

Vzápětí se dveře rozlétly a dovnitř zacouvala Elza, stále hlasitě namítající a snažící se rozpřaženýma rukama zastavit dvě sestry. Erian, s obvykle bledou tváří celou rudou, ji fyzicky tlačila před sebou. Sarene, žena tak krásná, že vedle ní Erian vypadala docela obyčejně, se tvářila ještě chladněji, jak se dalo čekat od bílé, ale rozčileně potřásala hlavou, až jí barevné korálky v copáncích chrastily. Sarene uměla být řádně vzteklá, i když se obvykle přísně ovládala.

„Bartol a Rashan přicházejí,“ prohlásila Erian hlasitě a z rozrušení byl její illiánský přízvuk zvlášť silný. To byli její dva strážci, kteří zůstali v Cairhienu. „Neposlala jsem pro ně, ale někdo s nimi cestoval. Před hodinou jsem cítila, jak jsou najednou blíž, a nyní jsou zase o něco blíž. Přicházejí k nám.“

„Můj Vitalien se taky blíží,“ dodávala Sarene. „Bude tu, myslím, za několik hodin.“

Elza spustila ruce, i když podle toho, jak se držela, se na obě sestry zlobně mračila. „Můj Feril tu bude taky brzy,“ zamumlala. Její jediný strážce. Povídalo se, že jsou manželé, a zelené, které se vdaly, si málokdy zároveň braly jiné strážce. Cadsuane napadlo, zda by promluvila, pokud by to neudělaly ostatní.

„Nečekal jsem je tak brzy,“ řekl kluk tiše. Tiše, ale zněla z toho ocel. „Ale neměl bych čekat, že na mě události počkají, že, Cadsuane?“

„Události nečekají nikdy na nikoho,“ pravila vstávajíc. Erian sebou trhla, jako by si jí právě všimla, i když Cadsuane si byla jistá, že má tvář stejně nehybnou jako kluk. A možná i stejně kamennou. Co přivádí strážce z Cairhienu sem a kdo s nimi cestuje, mohlo znamenat problémy, ale ona usoudila, že od kluka dostala odpověď a bude muset velmi pečlivě zvážit, co mu poradí. Občas byly otázky ožehavější než odpovědi.

Загрузка...