Sannikovova země

POSLEDNÍ DNY U ONKILONŮ

Druhého dne ráno zjistili naši cestovatelé s údivem dvě skutečnosti — že bylo v noci zemětřesení a že se opět naplnilo posvátné jezero. To si sice zemětřesením vysvětlili, ale proč je nepocítili, to jim bylo záhadou, Vyptáváním zjistili, že zemětřesení pocítili jenom ti dva starci, kteří zůstali v Amnundakově zemljance, když ostatní odešli; usnuli a brzy byli probuzeni dosti silným otřesem, vyběhli ven, ale protože byl všude klid a země se sotva znatelně třásla, vrátili se, zahnáni zimou, rychle zpět.

„Pročpak jsme my nic necítili?“ divil se Gorjunov. „Nezdálo se to starcům? Ani my, ani naši četní hosté nic nezpozorovali.“

„Počkejte!“ zvolal Ordin. „Nestalo se to ve chvíli, kdy se naše zemljanka celá třásla dupotem tančících žen?“

„Už je to tak! V tu dobu nám mohl snadno ujít otřes, který zřejmě nebyl příliš silný.“

„Který však přece obnovil spojení posvátného jezera s…“ zarazil se Ordin.

„Obnovil spojení s čím?“

„Chtěl jsem říci s mořem, ale náhle jsem si vzpomněl, vždyť dřív jezero stékalo do moře a vyschlo ne proto, že se toto spojení přerušilo, ale proto, že se značně zkrátil přítok vody z kotliny.“

„Víte, to musíme prozkoumat. Proč se voda objevila, to je přece důležitá otázka. Podle vyprávění Onkilonů začala stoupat z jícnu.“

„Půjdeme-li tam a ukáže-li se, že voda opět zmizela, obviní nás z nového neštěstí a žádnému ospravedlňování neuvěří. Ne, raději počkáme a půjdeme společně s Amnundakem,“ prohlásil Kosťakov.

A ještě se naši cestovatelé dověděli o jedné události, která se stala v noci. Zajatému Vampu se podařilo rozvázat provaz a utekl, využívaje toho, že bojovník, který stál u něho na stráži, u ohně usnul.

Všechny tyto zprávy přinesla Annuir, která se první vrátila od ranního dojení sobů.

„Kdy se mohli Onkiloni dovědět, že se jezero vrátilo a dokonce spatřit, jak stoupala voda?“ divil se Ordin.

„V noci bylo modlení u posvátného jezera. Šel tam Amnundak, šaman a všichni bojovníci. Přinesli za oběť bílého soba a pak už voda začala vytékat,“ řekla Annuir radostně, zřejmě plně věříc v účinek modlení a oběti.

„Tak ona přece oběť byla!“ protáhl Gorjunov a zmlkl. Vzpomněl si na tajné konání oběti, kvůli němuž poslali ženy a děti z obydlí, na zmizení zajatce a počal tušit něco nedobrého.

„Musíme mít jistotu, je-li mé podezření správné. Jestliže začali přinášet lidské oběti, tu, když už začali s Vampem, mohou přijít i na nás, nepřestanou-li pohromy.“

Ale dovědět se něco bližšího o tomto činu se jim nepodařilo. Bojovníci ochotně vyprávěli, že duchové přikázali šamanovi, aby o půlnoci přinesl obvyklou oběť — bílého soba na břehu posvátného jezera, načež voda začala vystupovat z jícnu a zaplavila před jejich očima celé dno. Popírali, že v tu noc bylo zemětřesení, zřejmě je ani nezpozorovali, když šli k jezeru nebo když se na břehu modlili.

Uplynulo několik dní, byla teprve polovina srpna, ale všude bylo cítit pozdní jeseň; každou noc byly mrazy, mlha a jinovatka; listy na stromech ani nezežloutly a už padaly, tráva na polích zvadla a lehla. Tažní ptáci zmizeli a na jezerech zavládlo pusto a prázdno; na noc zamrzala jezera celá a k večeru sotva roztávala. Slunce se často skrývalo za hustými mraky a hřálo jen tak tak. Ženy začaly vytahovat z vaků zimní oděvy a rychle je spravovaly. Muži se pilně zabývali chystáním dříví. Naši cestovatelé opět začali pozorovat nepřátelské pohledy, které na ně vrhali Onkiloni, když je potkali, a ženy kromě Annuir se opět začaly častěji vzdalovat a trávily čas v Amnundakově zemljance. Na Ordinovu radu začala s nimi odcházet také Annuir, aby se od nich neodlišovala svou oddaností k cizincům, a tak se snáze dověděla o úmyslech Onkilonů.

Patnáctého srpna ráno se zvedl severní vítr a začala opravdová vánice — sněžilo při teplotě několika stupňů pod nulou. K polednímu přestalo sněžit, a když naši cestovatelé vyšli ze zemljanky, spatřili Sannikovovu zemi v úplném zimním rouše, planinu pokrytou tlustou vrstvou sněhu, holý listnatý i jehličnatý les ozdobený sněhem. Onkiloni také vyšli z náčelníkovy zemljanky a rozhlíželi se; ženy hned k nim přiběhly.

Za soumraku přišel k našim cestovatelům Amnundak, což se nestalo již dávno, od rozmluvy po zemětřesení, které zničilo jeho příbytek. Sedl si k ohni, a ohřívaje si ruce a upíraje pohled do ohně, takto promluvil:

„Co bude s námi, bílí lidé? Zima přišla o celý měsíc dříve. Stromy ani nezežloutly, ale hned zmrzly. Ptáci odletěli, slunce nehřeje. Bude-li sněhu přibývat, všichni naši sobi zahynou. A býci, koně i nosorožci rovněž zahynou. Čím se budou Onkiloni živit?“

Cestovatelé tomuto bědování mlčky naslouchali; znali příčinu předčasné zimy a věděli, že na zlepšení není naděje, dokud se neobnoví podzemní cesty, které dávaly kotlině teplo. Ale kdo mohl říci, kdy se to stane? A jakou naději mohli dát Amnundakovi?

Amnundak nedostávaje odpověď, povstal, a vztyčiv výhružně paži, řekl:

„A to všechno jste udělali vy! Vy jste přišli ze země sněhu a zimy a přinesli jste sem zimu a sníh, protože jsou vám příjemné, protože vy rádi žijete na bílé zemi, bílí lidé! Zimou a sněhem chcete zničit všechny Onkilony, abyste zabrali naši zemi! Čukotové sem vytlačili naše předky a vy, mocní bílí čarodějové, chcete nás zničit docela!“

Stroze se obrátil a vyšel ze zemljanky. Cestovatelé se na sebe znepokojně podívali, a když se náčelník vzdálil, Gorjunov řekl:

„Myslím, že teď už váhat nemůžeme, musíme odejít zítra ráno, co nejdříve; vane severní vítr, jezera zamrzla, mlha nebude a sníh ještě není hluboký.“

„A což když se ještě začne sypat, vždyť se nám bez lyží těžko půjde,“ dodal Kosťakov.

„A zimní šaty tady nemáme, všechny jsou ve skladišti,“ poznamenal Ordin.

„Vy si dělejte, jak za dobré uznáte,“ rozhodně řekl Gorochov, „ale já zůstanu u Onkilonů. Tyto zimy brzy přejdou a budeme žít jako dřív. Vy zahynete, ani se na Kotelný nedostanete.“

Začali jej přesvědčovat, ale on tvrdohlavě prohlašoval, že je to zde lepší než v Kazačji, že má tady člověk co jíst a žije si klidně, že má pěknou ženu a teplou zemljanku, zkrátka že si nemusí stěžovat.

„A což když vás, Nikito, zabijí, jako zabili divocha? Přinesou váš v oběť bohům, aby se zima skončila,“ zeptal se Gorjunov.

„Co to mluvíte za hlouposti! Vampu utekl. Onkiloni nezabíjejí lidi. Kdyby zabíjeli, bylo by po nás všech dávno již veta, nevyjednávali by s námi, jako tuhle právě přišel Amnundak. Prosit náš budou, a ne zabíjet“

Zavládlo naprosté mlčení.

Gorochov se po chvíli zvedl a vyšel a za minutu vběhla Annuir. „Nyní přišel Amnundak od vás k nám do zemljanky a řekl nám:,Ženy už bílým lidem nedáme. Dokud nezastaví zimu a sníh, budete žít u mne; tam nechoďte, sice s vámi bude zle.‘ Všichni muži a ženy začali křičet:,Dávno jsi to už měl udělat, ať si žijí bez žen a bez mléka, bez placek.‘ Poprosila jsem ho jen, abych si mohla přinést přikrývku. Řekl:,Jdi, ale hned se vrať nazpátek‘!“

Annuir vzala svou kožešinovou přikrývku a zašeptala Ordinovi do ucha:

„Až tam v noci usnou, přijdu k tobě a řeknu ti, co se dovím; nevypadá to pěkně.“

Utekla, zanechávajíc cestovatele ve stísněné náladě.

„Ano, zítra půjdeme, hned jak se rozední,“ řekl Kosťakov.

„Je to zřejmě první krok v řetězu trestů, které na nás uvalí, aby nás přiměli zastavit předčasnou zimu.“

„Budeme-li ještě váhat, dočkáme se, že nám postaví do zemljanky stráž, a pak se nám už nebude utíkat tak lehce,“ dodal Gorjunov.

„Dokud tu není Gorochov, připravíme si všechno k odchodu,“ poznamenal Ordin. „Zajímalo by mě, kam odešel, zdali ne k Amnundakovi, aby mu vyjevil naše úmysly.“

Gorochov ani ženy se celý večer nevrátili. Cestovatelé sami uvařili večeři a čaj, zabalili si batohy, potom ještě dlouho seděli, debatujíce o své situaci, až posléze ulehli k spánku. Gorochov zřejmě zůstal přes noc u Amnundaka.

Uprostřed noci byl Ordin probuzen Annuir.

„Musíte odejít co nejdříve,“ řekla šeptem. „Bojovníci říkají:,Podívejte, přinesli jsme podzemním duchům v oběť Vampu, a voda se do posvátného jezera vrátila; duchům nebes jsme obětovali jenom soba. Rozzlobili se a poslali na nás zimu. Musíme jim přinést co nejlepší oběť.‘ Neříkají jakou, ale domnívám se, že myslí vás.“

„A Nikita to slyšel?“

„Ne, to bylo dříve. Když tam byl, nemluvili. Přišel a začal říkat, že se chce stát Onkilonem, že od vás odejde a bude žít s námi, že jim nechce dělat nic zlého. Celý večer jim vypravoval, jak se žije špatně ve vaší zemi. Teď Onkiloni pochopili, proč jste sem přišli: hledáte pro své plemeno pěknou zem. Ale Amnundak stále vede svou:,Jsou to tedy špehové! Nepustíme je odsud, jinak se vrátí s velkým oddílem bojovníků, začnou s námi bojovat svými blesky, a to bude konec Onkilonů‘.“

„Nikita neřekl, že chceme zítra odejít?“

„Ne, neřekl. Stále jen povídal o sobě. Amnundak ho pochválil a na noc mu ženu vrátil. Potom rozkázal, aby zítra zavolali šamana; večer bude modlení, neboť jistě vaší vinou napadl sníh.“

„Annuir, zítra odejdeme, sotva se rozední. A co ty, půjdeš se mnou?“

„Půjdu, kam chceš, budu-li tam, ve vaší zemi, jednou z tvých žen, a to první ženou,“ odpověděla Annuir.

„Ano, budeš u mne ne první, ale jen jedna, jediná.“

Ještě dlouho spolu hovořili a potom, když podle hodin poznali, že již bude svítat, vzbudili ostatní, rychle posnídali a sotva se začalo rozednívat, opustili útulnou zemljanku navždy. Gorochovovi nechali lístek se žádostí, aby oznámil Amnundakovi, že si šli pro teplé šaty a že se za den vrátí. Chce-li je Gorochov dohonit, budou na něho čekat dva dny na kraji kotliny. Varovali jej, že Sannikovově zemi hrozí strašná zima a že zde nebude lépe než v Kazačji. Sdělili mu, že může později přijít s Onkilony a vzít si zásoby masa, které připravil na zimu Nikiforov, protože si všechno neodvezou.

V zemljance nechali oheň, aby dým z ní vycházející Onkilonům po nějakou dobu ukazoval, že je zemljanka obydlená; postele přikryli tak, aby se zdálo, že v nich spí lidé; jen Annuir si s sebou odnesla své lože a všechen oděv, který měla.

Padal trochu sníh, který mohl rychle zakrýt jejich stopy. Pronásledování však měl odvrátit Gorochov, aspoň do večera. Nechali mu pro každý případ Pestruchu, kterou zavřeli v zemljance.

Když se rozednilo, byli již několik kilometrů od tábořiště, na sousední planině, kterou stěží poznali. Jak se vše změnilo za čtyři měsíce. Tehdy těch nových dojmů, nádherná nově objevená země, plná tajemství, která čekala na odhalení, jarní příroda a mladá zeleň! Nyní — holé lesy a pastviny zasypané sněhem; útěk od primitivního národa; před nimi jednotvárná, nebezpečná a dlouhá cesta na pevninu; nepřítomnost jednoho druha, který s nimi do dneška sdílel všechny útrapy a který je teď zradil; strach o jeho osud; nakonec opuštěné ženy, ke kterým přilnuli. Jen Ordin byl veselejší než ostatní — vedle něho čile kráčela po sněhu Annuir, která kvůli němu opustila své příbuzné a životní podmínky, jimž byla zvyklá, opouštěla vlast a šla vstříc cizímu a pro ni strašnému novému světu, neohlížejíc se tesklivě zpět.

K večeru se dostali do své základny a velmi potěšili Nikiforova, který už dávno od nich neměl zpráv. U něho bylo vše v pořádku, na zimu měl již připravené velké zásoby masa a dříví; psi byli nakrmení a zdraví a chyběl jenom jeden, kterého na lovu zardousil medvěd. Kozák se podivil náhlému rozhodnutí bez prodlení odejít z této požehnané země.

„Pracoval jsem pro nic za nic!“ řekl s výčitkou. „Proč jsem se tak přičiňoval, střílel, vozil, sušil a udil? Proč jsem zahubil tolik zvířat? Proč jsem štípal dříví? Všechno zůstane medvědům, hrom do nich uhoď!“

„Nenaříkejte, kapitáne, ne medvědi, ale lidé snědí vaše maso. Přijde Gorochov s Onkilony a dopraví vše k nim do tábořiště.“

„Jak to, cožpak Nikita s námi nejede domů?“ zvolal ohromený kozák.

„Ne, rozhodl se zůstat, zamiloval se tady do ženy, říká, že je to tady lepší než v Kazačji!“

„Tak se tedy rozhodl! Oh, to je ale neřád. Vždyť má v Kazačji ženu, pravda, starou a tuze zlou ženu.“

„A tady má mladou a dobrou. Zde bude jakýmsi knížetem.“

„A kdože to s vámi přišel, doprovází vás či co?“ zeptal se kozák, ukazuje na Annuir.

„Ne, to je má žena, jde s námi na pevninu,“ odpověděl Ordin.

„To se podívejme!“ protáhl Nikiforov, zvědavě si prohlížeje rozpačitou ženu, která neuměla dost rusky, aby rozuměla rychlému rozhovoru, pochopila však, že se mluví o ní.

„Tedy místo Nikity půjde s námi žena ze zdejšího kmene! Nevím, jak to budeme dělat se psy. Tahle ženská Nikitu nenahradí, jistě předtím psy ani okem nespatřila, natož aby dovedla saně řídit. Safra, to bude bída!“

Dlouho ještě filosofoval Nikiforov na toto thema u ohně, kolem něhož se cestovatelé rozložili. Zručnost, s jakou Annuir připravovala večeři, smířila jej poněkud s touto náhradou a na konec večera dokonce řekl:

„Ženušku máte příjemnou a pracovitou, Semjone Petroviči. A vás jistě velmi miluje, když se rozhodla jít za moře do cizích krajů. Vaše ženy, jak je vidět, po tom nezatoužily?“ obrátil se ke dvěma ostatním.

„Ne, nezatoužily,“ odpověděl Gorjunov a krátce vysvětlil Nikiforovi, jak se sběhly události, jež je přinutily pospíšit si z této zajímavé země.

„Na jaře se sem vrátíme,“ skončil, „jestliže vše šťastně dopadne.“

Nikiforov při večeři vyprávěl, že okamžitě z kotliny odejít nelze, protože se závěje za léto pořádně snížily a již nedosahují až k hřebenu srázu, ale jen k hořejší terase, nad níž by se museli ještě asi 15 metrů šplhat po skalách. Aby mohli vyzvednout nahoru saně a náklad, museli by upravit cestu a udělat schody. Závěje by se rovněž musely upravit: silně na povrchu zledovatěly a musely by do nich vysekat po celé šířce stupně.

„Za den to však nedokážeme,“ řekl nakonec.

„Máme dva dni,“ odvětil Gorjunov. „Slíbili jsme Nikitovi, že tu na něj dva dni počkáme. Snad se rozmyslí a přijde.“