Sannikovova země

PRVNÍ ZNÁMKY ČLOVĚKA

Za pasekou začal opět les, kde šli zase po zvířecí stezce psi napřed.

Uprostřed lesa najednou zaslechli zběsilé štěkání psů. Když se cestovatelé přiblížili s připravenými zbraněmi, spatřili, že psi zastavili celé stádo koní, kteří běželi zřejmě k jezeru, aby se napili. Psi se zdviženými ocasy štěkali a kňučeli, ale koně se dívali s podivem na tyto smělé trpaslíky, kteří se odvážili postavit se jim do cesty.

Bili kopyty do země, frkali, ale netroufali si jít dále.

„Co budeme dělat?“ rozpačitě se zeptal Kosťakov. „Cesta je zatarasená.“

„Mám snad začít střílet?“ navrhl Gorochov.

„To můžeš, ale ne kulkami!“ řekl Gorjunov. „Masa máme dost, koně stojí nevhodně, raněný vůdce stáda by se na nás vrhl a za ním celé stádo. Střílejte kachními broky, ty se dotknou těch vpředu a zastraší je.“

Výstřel, který zazněl na dlouhé úzké zelené stezce, a drobné broky, které zasypaly přední koně, způsobily podivuhodný zmatek.

Divoké zařičení otřáslo vzduchem, koně se vzepjali na zadní nohy a začali se otáčet, porážejíce jeden druhého a lámajíce keře a mladé stromy po stranách stezky. Nakonec se stádo přece jen svorně otočilo a rozběhlo nazpět.

„Nyní můžeme jít klidně. Teď v lese nikoho nepotkáme,“ řekl Ordin.

Divoký úprk stáda zaplašil vskutku nejen zvířata, ale i ptáky, kteří na krátkou chvíli zmlkli. A tak cestovatelé bez překážky došli k příští mýtině, kde jejich pozornost upoutal sněhově bílý pahorek, který se tyčil uprostřed a jasně se odrážel od zeleného pozadí louky a lesa.

„To je ale nějaká velká závěj!“ zvolal Gorochov.

„To je spíš námraza, která nestačila roztát,“ opravil ho Gorjunov.

„Copak jsou námrazy takhle vysoké?“ zeptal se Kosťakov.

„No, nebývají. Ale snad je to námraza u nějakého ústí velmi silného pramene.“

„Co to jenom je?“

Když cestovatelé přešli louku, přesvědčili se, že se onen pahorek zvedá uprostřed nevelkého jezera, takže domněnka, že je to závěj nebo námraza, byla mylná. Zblízka pahorek vypadal jako stupně, zdvíhající se jeden na druhém, a dalekohledem bylo vidět, že po nich stéká proudy voda.

S údivem si všichni čtyři prohlíželi tuto podivnou vyvýšeninu, když tu najednou z jejího vrcholku se syčením a šuměním vytryskla fontána, doprovázená kotouči páry; stříkala do výše asi deseti metrů a tříštila se jako déšť po stupních. Zajímavý zjev trval maximálně minutu, pak vrcholek nabyl opět své dřívější podoby a jen zlehka se z něho kouřilo.

„Teď už to je všechno jasné! Je to gejsír, pravidelný horký pramen, jaké bývají často v sopečných oblastech země,“ řekl Ordin.

„Máte pravdu. A pahorek je usazenina křemičitého tufu, jenž se tu usazuje z vyvržené vody, když stéká po stupních.“

Změřili teplotu vody v jezeře, byla teplá 35 °C a na dotek ruky se zdála horká.

„Proto není na jezeře vidět ptáky,“ řekl Kosťakov.

„A zřejmě tu nejsou ani ryby, nic se tady nikde nezapleskne,“ dodal Ordin.

Jezero však nebylo úplně bez života. Na jeho dně viděli podivné načervenalé řasy, mezi nimiž se ve velkém množství pohybovali drobní korýši, kteří se zřejmě cítili v teplé vodě docela dobře. Vyšším živočichům však nebyla voda zřejmě po chuti; několik kachen se totiž sneslo na hladinu, ale hned se s vystrašeným kejháním opět zvedly, sotva se dotkly vody.

„A neměli bychom pomalu pomýšlet na nocleh?“ zeptal se Gorjunov.

„Máš pravdu, slunce se již chystá zapadnout za hory a prožili jsme za den už také dost,“ souhlasil Ordin.

„Ale musíme si vybrat vhodné místo, chráněné před šelmami,“ dodal Kosťakov.

„Takové místo nenajdeme, leda bychom si vylezli na strom a lehli si ve větvích jako ptáci, což by bylo sotva příjemné.“

„Myslím, že se nesmíme usadit v lese, ale na volném prostranství a střídat se v hlídání,“ mínil Gorochov.

„A samozřejmě stále udržovat oheň, který divokou zvěř zastrašuje,“ řekl Gorjunov.

Poněvadž u jezera nebylo palivo, šli dále podél potoka, jenž z něho vytékal, ke kraji lesa a rozložili se poblíž něho pod osamělým topolem. Za světla nasekali dříví na celou noc a rozdělali dva ohně; mezi nimi si také po večeři lehli a rozdělili si stráže po dvou hodinách. Noc neplynula zcela klidně; občas se ozvaly hned blíže, hned dále různé zvuky: bučení turů, řehtání koní, řev nosorožců, houkání sov a psi na ně odpovídali vrčením nebo štěkáním. Od půlnoci mýtinu začala zahalovat mlha a světlo ubývajícího měsíce se jí sotva prodralo; mlha pomalu postupovala na jih, chvílemi se trhala a měsíc paseku na několik minut ozářil, ale někdy se zdálo, že bílý pahorek uprostřed jezera doslova plave v mléčném moři. Jeho výbuchy se opakovaly každých dvacet minut a porušovaly noční klid jemným syčením a šuměním padající vody.

Za úsvitu se zvedl dost silný severní vítr a mlha se rychle rozplynula. Slunce, jež vyšlo nad východním okrajem kotliny, připomínalo černý hřeben s ostrými zuby a s pásy sněhu na svazích a v záhybech, zastihlo naše cestovatele již připravené k práci. Rozhodli se jít tohoto dne na východ až k okraji kotliny a podle ní se vrátit na základnu u závějí, aby se podívali na Nikiforova a pověděli mu, že tu žijí velcí medvědi a nosorožci a že by je měl začít lovit.

Brzy našli úzkou stezku, která vedla z palouku přes les na východ; les se táhl několik kilometrů a postupně se zmenšoval. Ulovili několik jeřábků a velkého tetřeva hlušce, kterého psi zahnali na strom, odkud si s podivením prohlížel podivná zvířata, dokud ho výstřel nesrazil. Mýtina, která vystřídala les, byla velmi mokrá a její střed tvořila skutečná slatina, která zřejmě nahradila dřívější jezero.

Museli je obejít po kraji lesa, odkud psi brzy vyhnali velkého jelena.

„To je, pane, los!“ zvolal Gorochov.

Nebyl to však los, ale stejně velký sob s hrdě zdviženou krásnou hlavou, kterou věnčily obrovské rohy, jež v sobě spojovaly zvláštnosti rohů jak losa, tak marala (altajského jelena); rohům tohoto jelena se podobaly svou velikostí, rohům soba zase tím, že končily širokou lopatkou se zuby. Toto nádherné zvíře rozjitřilo lovce, a zastaveno útočícími psy, stalo se obětí střely.

„V něčem se podobá losu, ale v jiném zase ne,“ řekl Gorochov. „Nevíte, co je to za zvíře, Matveji Ivanoviči?“

„Myslím si,“ odpověděl Gorjunov, když si zvíře prohlédl, „že to je obrovský vyhynulý jelen, cervus euryceros, současník mamutův.“

„Není ale příliš velký, je to zřejmě mladý exemplář,“ dodal Ordin.

„Ba ne, je to starý jelen,“ řekl Gorochov. „Spočítejte si, kolik má výsad paroží. Podle mého mínění je mu patnáct let.“

„Zřejmě je to degenerující druh,“ usoudil Kosťakov.

„A musí být vzácný; jiných druhů z těch živých zkamenělin jsme viděli dost, ale na tohohle jsme narazili po prvé.“

„Měli bychom ho tedy změřit a vzít s sebou lebku a parohy,“ řekl Gorjunov.

„Parohy jsou příliš těžké a nelze je uchovat, podívejte se, jsou jarní, měkké a nalité krví,“ poznamenal Kosťakov.

„To je škoda! Nu, bude alespoň fotografie. Vyfotografoval jsem ho, když se snažil odrazit psy,“ pravil Ordin.

Neztrácejíce času, změřili zvíře, vyřezali nejlepší části masa, nakrmili dosyta psy, pak urazili rohy a vzali s sebou hlavu vcelku, aby ji na základně vypreparovali.

„Mozek a jazyk budeme mít k večeři. To je pochoutka,“ těšil se Gorochov, který vyřezal rovněž kůži ze zad na podražení bot.

Palouk znovu vystřídal les, který sahal téměř až k úpatí okrajového srázu a byl postupně řidší a menší. Podél srázu se táhlo prostranství asi 500 m široké, bohatě porostlé mechem. Zelená játrovka a bělohlavá dutohlávka sobí pokrývaly silnou poduškou nerovnou půdu, skrývajíce úlomky kamene, které se zřítily ze srázu.

„Och, to je skvělé místo pro soby! Sem je tak přihnat na léto!“ vzdychl si Gorochov.

„A všimli jste si, že v Sannikovově zemi není téměř vůbec hmyz, ačkoliv má hodně jezer a bažin?“ zeptal se Gorjunov.

„Ano, ano. Ani ovádi, ani střečci, ani tiplice tu nejsou; ba i komárů je tu celkem málo,“ potvrdil Ordin.

„Jedním slovem zemský ráj. To není jako u nás, kde člověka v létě hmyz úplně otráví,“ dodal Gorochov.

„A vzpomeňte si, Nikito, že jste nedávno mluvil o fatě morganě a ďáblech,“ zasmál se Gorochov.

„Snad všechno, co vidíme, je jen mámení,“ prohodil Kosťakov.

Gorochov se rozpačitě usmál a pokývl hlavou. Všechno, co viděl za tyto dva dny, bylo neobvyklé, ale nepodobalo se to mámení.

„Až se šťastně vrátím do Kazačje, pak vám řeknu, zda to bylo mámení, nebo ne,“ vykroutil se lišácky Jakut.

Na pastvině zpozorovali poblíž několik pasoucích se sobů, kteří se však, jakmile zahlédli lidi, rychle skryli v houštinách.

Nedaleko úpatí útesu narazili na stádo kozorožců, jež bylo zakryto obrovským balvanem, který se shora svalil. Pohybovali se nejprve podél útesu a potom s podivuhodnou lehkostí začali stoupat po úzké pěšince ve skalách, přeskakujíce přes široké trhliny, které dělily stezičku na kratší úseky. Ve výšce asi 100 m se schovali na širším výstupku.

Chmurné černé stěny útesu s hnědočervenými bochníky lišejníků se tyčily vysokými výčnělky k obloze; byly z čediče, tvořícího zřejmě celý okraj této podivné kotliny. U jeho úpatí se rostlinstvo téměř nevyskytovalo. Byla tam jen změť spadlých úlomků, obrostlých lišejníky. Tu a tam se v jámách mezi nimi bělal sníh. Zato převislá skalní stěna vzbudila pozornost cestovatelů. Chránila před deštěm plochu několika čtverečních metrů, kde nebyly úlomky, ale zato stopy činnosti nosorožců. V její hlubině bylo něco jako přirozený výklenek, na jehož stěně zahlédl pronikavý pohled Gorochovův kousek sazí.

„Jejej, tady byli lidé!“ zvolal.

„A pásli kozorožce, že?“ zasmál se Kosťakov.

Všichni se seskupili kolem výklenku; bylo v něm několik oharků, uhlí, popel a ohořelé kosti. Při pozorném prozkoumání plošiny našli několik velmi hrubě otesaných zbraní z křemene a úlomky tohoto kamene.

„Lidé z doby kamenné,“ řekl Ordin. „A ani ne neolitičtí, ale paleolitičtí, jak se dá soudit podle primitivního zpracování.“

„Kdy ale tady žili? Snad před tisíci lety?“ chytl se toho Kosťakov.

„Kdepak, zbytky po ohni jsou docela čerstvé. Jsou hned na povrchu, úlomky skály je nepokryly, pouze prach a ten zřejmě zvířili kozorožci, když tu poskakovali.“

„Myslíte si, že se někde v zemi Sannikovově setkáme s divochy doby kamenné nebo snad dokonce s lidojedy?“ zeptal se Kosťakov.

„Ohořelé kosti vypadají jako lidské,“ potvrdil Ordin.

„Nebudou to snad vaši Onkiloni?“ obrátil se Kosťakov doslova s výčitkou ke Gorjunovovi.

„Onkiloni odešli ze Sibiře už před několika stoletími. V této době nebyli již severní národové lidmi kamenného věku, ale znali přece železo.“

„Ano, vždyť naši pradědové již dobývali rudu a vyráběli si železné nože, třmeny, háky, prsteny atd.,“ potvrdil Gorochov.

„Ale vedle nich používali často výrobků z rohu, kostí, kamene, jak to dělali všichni domorodci, vzdálení moderní kultury a žijící v pustině, kam se těžko železné zboží dostávalo. Ale jejich výrobky můžeme již podle zpracování srovnat s výrobky neolitickými, ale nikoliv paleolitickými,“ vysvětlil Gorjunov.

„To znamená, že to tedy není ohniště Onkilonů?“

„Určitě ne! Zřejmě se zde zachovali lidé ze staré doby kamenné, současníci mamuta, jeskynního medvěda a jiných zvířat z konce ledové doby.“

„Ale když se zde zachovala tahle zvířata, a o tom jsme se sami již přesvědčili, mohli se tu zachovat také lidé,“ dodal Ordin.

„Jestliže je ovšem Onkiloni již nevyhubili, neboť sami byli na vyšším stupni kultury než tito divoši,“ řekl Gorjunov.

„Ohniště svědčí o tom, že jsou tu ještě nebo byli nedávno, snad jen jednotlivci,“ poznamenal Ordin.

„To bude velmi zajímavé, až tu spatříme divochy z doby kamenné,“ dodal Kosťakov. „Žijí zřejmě v jeskyních na okraji kotliny, a musíme proto upozornit Nikiforova, neboť setkání s nimi bude sotva bezpečné, když to jsou lidojedi.“

Cestovatelé se vrátili na kraj křoví, vydali se podél nich na jihozápad a k večeru se přiblížili ke své základně.

Když již byly závěje nedaleko, Gorochov se neudržel a zastřelil jednoho kozorožce, který stál na příhodném místě na výstupku.

V odpověď zazněl výstřel na základně a brzy jim vyšel naproti Nikiforov v doprovodu Pestrušky, jež vesele vrtěla ocáskem a očuchávala Krota i Běluchu, kteří jí stejně odpovídali.

Den předtím přivlekl Nikiforov na základnu velikého tura, dnes ulovil kozorožce a dovezl zásobu dříví. Vyryl si již pro sebe v závěji jeskyni, postavil do ní stan, ohradil východ stěnou z kusů ledu a ponechal jen úzký průchod, který na noc rovněž zatarasil kusy ledu, a ve společnosti Pestrušky se cítil naprosto bezpečný.