é sítě

9 Podivná spojenectví

Šavle mířila přímo k Nachovým skalám. K smrti vyčerpané trosky původní posádky se dřely pod dohledem zachmuřeného kapitána. Rethnor byl odhodlaný dostat se k Trisku v rekordním čase, neboť ve hře bylo příliš mnoho a on si prostě nemohl dovolit prohrát. V boji neztratil jen ruku, ale s ní i onyxový prsten, jediný způsob získávání informací ze západního sídla Společnosti krakena.

Kapitán sice mohl poslat zprávu prostřednictvím magického přívěsku skrytého pod tunikou, ale ten by jej spojil jen se západní výspou, což mu rozhodně nestačilo. K Trisku se neplavil jen pro nové komunikační zařízení, ale také aby získal pomoc prostředníků na tom vzdáleném ostrově žijících.

Nebo přesněji řečeno kolem ostrova.

Mezi členy Společnosti kolovalo množství neověřených zpráv, což se ostatně u organizace zabývající se obchodováním s informacemi dalo čekat. Mnoho z nich se týkalo zvláštních kouzel a smrtících bytostí obklopujících západní výspu. I se zohledněním básnické licence a obvyklého hospodského chvástání se nebezpečí obklopující Nachové skály nedalo jen tak pominout. Rethnor byl přesvědčený, že spousta mořských nestvůr skutečně existuje a některé z nich slouží Společnosti krakena. Navíc ještě nabyl časem přesvědčení, že tenhle malý a nenápadný ostrůvek je ve skutečnosti hlavní základnou celé sítě špehů a vrahů.

Rethnor měl v úmyslu vyžádat si setkání s hlavou organizace a nehodlal se nechat odmítnout. Ať už byla tajemná společnost jakkoliv mocná, základna sama nemohla bez obchodu přežít a Luskán byl jejím největším obchodním partnerem. Podle svého nejlepšího odhadu tak měl k dispozici dostatečné páky, aby si zajistil splnění všech požadavků.

Kapitán vytáhl ze skrýše magický přívěsek a začal do lesklého kotouče diktovat příkazy. Jeho slova se nesla přes moře k Nachovým skalám a skryté základně na pevnině. Poprvé pochopil, proč se bezejmenná žena s levandulovýma očima zjevovala právě v prstenu. Bez podobného ujištění se nedokázal plně přesvědčit, že zpráva skutečně dorazila k cíli.

Jak hleděl na ledové moře, začal si Seveřan poprvé v životě přát, aby měl alespoň základní znalosti magického umění a mohl vycítit vlnění nesoucí rozkazy ke vzdáleným břehům. Síla nejistoty překonala i vrozenou nedůvěru vůči čemukoliv magickému. Moci, bohatství, fyzické síly i bojových schopností měl dost, ovšem postupně mu docházelo, že nic z toho ho nemůže uchránit před magií. To byla nová a velmi znepokojivá myšlenka. Z nějakého důvodu jím proběhlo zamrazení a měl pocit, že zaslechl zakrákání vrány, zvěstovatelky válečníkovy smrti.

Nejvyšší kapitán rychle odvrhl tak ponuré myšlenky a plně se zaměřil na sledování západního obzoru. Jistě, v okolí Nachových skal rozhodně působila magie, ale také se tam dala získat moc, a pokud měl čelit prvnímu, aby získal druhé, tak nebylo vyhnutí.

Město Jartar představovalo důležitou obchodní křižovatku Severních zemí. Rozkládalo se na řece Dessarin a obchodní stezce mezi Trojkancem a Stříbroluním. Procházelo jím množství cenného zboží včetně informací.

Baron Khaufros, vládce Jartaru, byl ambiciózní muž. Bohatství i šlechtický titul zdědil, avšak pozici vládce města získal schopností uzavírat spojenectví povahy obchodní i politické. Byl věrným členem Aliance lordů, tedy skupiny měst, jež svoje zájmy úzce spojila s Hlubinou. Kromě toho byl členem Společnosti krakena, a tak se skryté komnaty a tunely pod jeho sídlem staly častým rejdištěm špehů i vrahů vykonávajících černou práci.

Nyní byl baron zcela sám a doslova zavalený horou zpráv na stole. Pozdní jaro s sebou přinášelo každoroční tání a spolu s ním četné zprávy z mnoha měst i zdrojů.

Khaufros si nepřítomně přihnul z poháru a znovu si přečetl hlášení neznámého luskanského kontaktu. Tajné plány proti Ruathymu se vyvíjely dobře, z neupřesněných důvodů bylo ale rozhodnuto, že vina za všechny současné potíže bude svalena přímo na jednoho ruathymského kapitána. Khaufros měl učinit, cokoliv mohl, aby obvinění podpořil. Představený z Luskánu zároveň svolával pomoc všech členů a požadoval, aby loď onoho kapitána byla jakýmikoliv prostředky zastavena dřív, než se vrátí do domovského přístavu. Obvinění by totiž ztratila značnou část váhy, kdyby je ten muž dostal šanci zpochybnit.

„Můj pane barone.“

Khaufros instinktivně zmačkal inkriminující zprávu v ruce a vzhlédl ke dveřím studovny. Po obou stranách vchodu stála dvě cormyrská brnění, nevyčíslitelně cenné předměty z mitrilu, navíc vyzkoušená v boji proti Tuiganské hordě. Mezi nimi stál stárnoucí poctivý majordomus Cladence a vypadal proti nim jako trpaslík.

„Dorazil diplomatický posel z Hlubiny, můj pane. Přijmete ho?“

Baron se usmál a pohodlně se opřel. V hlavě se mu okamžitě začal formovat potřebný plán. „Přiveď ho sem, Cladenci, a ať s ním přijde i písař. Pak zavři dveře. Jednání se možná trochu protáhne.“

Poslem byl mladý, nevýrazný muž neznalý dvorské etikety. Dokonce se před žádostí o audienci ani nepřevlékl ze zaprášených cestovních šatů. Khaufros se to rozhodl přejít. S největší pravděpodobností to byla mladíkova poslední chyba v životě, a tak mohl být velkorysý. Přijal dopis z Hlubiny, zlomil pečeť a rychle jej přelétl očima. Většinou jen rutinní informace, z nichž některé se mu již donesly v podrobnější podobě skrz kontakty Společnosti.

Khaufros vzhlédl a upřeně se zahleděl do místa kdesi za čekajícím poslem. „Semmonemily, byl bys tak laskav,“ pronesl zdvořile.

Zaskřípal kov o kov a jedno z prázdných brnění náhle ožilo a začalo postupovat k poslovi. Mladý muž se otočil právě ve chvíli, kdy kupředu vylétla kovová rukavice s bodci. Hlava mu prudce trhla stranou a zbytky vyražených zubů se rozsypaly po zemi jako blyštivé oblázky. Než posel stihnul vykřiknout, udeřila jej prázdná rukavice znovu a pak znovu. Brnění klidně a efektivně dokončilo úkol.

Baron i písař na to hleděli s nezúčastněnými výrazy ve tvářích. Podobné události tu byly tak časté, že si na ně dávno zvykli. Kdysi v nich sice takový způsob popravy probouzel morbidní zaujetí s trochou perverzní radosti, nyní se z toho ale stala běžná rutina. Stejně tak žádný z nich nemrknul, když se brnění rozmazalo, rozteklo ve vzduchu a znovu zformovalo do podoby mrtvého posla. Tedy do podoby, jakou míval, než vstoupil dovnitř.

Semmonemily byl měňavec, stvoření schopné vzít na sebe jakoukoliv podobu. S tváří zabitého posla mohl do Hlubiny bez potíží odvézt pozměněná hlášení.

Tohle stvoření bylo jedním z baronových nejcennějších spojenců. Druhým pak byl seschlý písař usazený u stolu, kde si rozložil lahvičky s inkoustem v různých odstínech a čerstvě naostřené brky. Také on byl jistým druhem měňavce, neboť dokázal naprosto bezchybně napodobit písmo jakéhokoliv člověka. Sklonil se nad pergamen a začal zaznamenávat baronem nově diktované zprávy, lehce pozměněné tak, jak vyhovovaly vládcově vůli.

Informace znamenají moc; to bylo základní pravdou Společnosti krakena. Ti, kdož toužili po skutečné moci, museli vědět, že nestačí informace jen shromažďovat, ale že je nutné ovládat je a podle potřeby také tvořit.

Shakti Hunzrin si na otravná vyrušení pomalu začínala zvykat. Ode dne, kdy se stala kněžkou-zrádkyní ve službách Matrony Baenre, očekávalo se, že přispěchá, kdykoliv ji zavolá. Dnešní přivolání však bylo zdaleka nejneočekávanější a nejneobvyklejší.

Černá smrt Narbondelu, temná hodina půlnoci, kdy byla menzoberranzanská časomíra znovu nabíjena, dávno minula. Shakti hluboce spala ve své komnatě a hlídací golemy očarovala tak, aby ji z bezesného spánku probudili s příchodem nového dne. Podobná opatření byla u budoucích Matron, které nechtěly záhadně zemřít ve spánku, velice častá.

Dnes v noci však kamenní strážci úkol nesplnili. Shakti se s trhnutím probrala, doslova vytržená ze spánku jedním z vlastních golemů. Jeho kamenné prsty se jí sevřely kolem paží a oči bez výrazu jí oplácely vylekaný pohled.

Pak byla vytažena z postele a strčena přímo do zářících dveří, jež se objevily uprostřed komnaty. Než mohla zrádného golema byť jen proklít, strčil do ní a poslal ji do zářící brány.

Shakti se zcela nevznešeně rozplácla na zemi. Noční roucho se jí vykasalo k obtloustlým stehnům a vlasy jí divoce zavlály kolem hlavy. Při Vhaeraunově masce, přísahala si pochmurně, za tohle Triel zaplatí!

„Vítejte, kněžko,“ pronesl chladný a nečekaně mužný hlas.

Shakti ztuhla. Stejně jako zbytek Menzoberranzanu hlas znala. Ti, kdo měli zájem, mu mohli naslouchat každý den, když arcimág během nejtemnější hodiny znovu probouzel světlo Narbondelu. Co by jí tak mohl Gromf Baenre chtít? A při všem temném a svatém, kolik dalších členů toho rodu bude ještě muset snášet?

„Jsem nesmírně poctěný, že mohu přijmout jednu ze spolužaček své dcery Liriel. Prosím, posaďte se,“ pokračoval Gromf v ironické parodii na zdvořilého hostitele. „Jsem si jistý, že křeslo k tomu bude vhodnější než koberec.“

Shakti se vyškrábala na nohy a důstojně si upravila roucho. S nejvyšší možnou vznešeností se posadila na protější konec arcimágova naleštěného stolu. Ještě nikdy se neocitla tak blízko obávaného Gromfa Baenre a musela se ze všech sil přemáhat, aby hloupě nezírala. Přes proslýchaných sedm století ne právě příjemně prožitého života byl neobyčejně pohledný a působil mladistvě. V očích měl stejně vzácný jantarový odstín jako jeho dcera, avšak u ní si Shakti nikdy nevšimla tak chladně vypočítavého pohledu.

Kouzelník sáhl po šňůrce od zvonku. „Dáte si víno? Nebo snad čaj?“

„Nic, děkuji,“ vypravila ze sebe kněžka. Jeho zdánlivě zdvořilé vystupování představovalo skrytý posměšek a hrdá členka rodu Hunzrin nesla jakoukoliv formu pohrdání ze strany muže – jakkoliv mocného – jen velmi těžko. „Nepředpokládám, že bychom spolu strávili tolik času.“

„Ach.“ Gromf si zamnul prsty a položil je před sebe na stůl. „Jste přesně taková, jak vás má sestra popisovala; říkala, že patříte k těm, co se vždy v první řadě věnují práci. Matrona Triel se pochopitelně zřídkakdy mýlí a já musím uznat, že v oblasti zemědělství jste dokázala hotové zázraky. Váš příspěvek k obnově farem a stád rothe nezůstal nepovšimnutý. Já bych vás však chtěl nasměrovat k jiné záležitosti. Takové, jež nesnese odkladu.“

Arcimág k ní natáhl ruce dlaněmi vzhůru. I když ještě před okamžikem byly naprosto jistě prázdné, měl v nich nyní usazenou drobnou misku z temně rudého křišťálu. Okamžitě se začala zvětšovat, až byla naprosto stejná jako ta, jež byla Shakti darovaná Vhaeraunem. Kněžka vytřeštila oči. Tohle byl příliš velký šok na to, aby se dokázala ovládnout.

„Moji dceru znáte,“ pokračoval Gromf chladně odměřeným tónem. „Přesto pochybuji, že byť jen zpola chápete její cenu. Ona je kouzelnicí nemalých schopností. Víte, že nad jejím učením jsem celou dobu osobně dohlížel? A myslíte si, že bych připustil, aby to všechno bylo k ničemu?“

Shakti se zmohla jen na zavrtění hlavou, Gromfovi to ovšem jako odpověď stačilo.

„Jsem si jistý, že právě vy dokážete ze všech drowů nejlépe pochopit důležitost někoho, kdo stojí ve dvou táborech. Samozřejmě jsem věděl, že Liriel bude jednoho dne nucena začít navštěvovat Arach-Tinilith, kde se z ní stane kněžka Lloth. Jako první jsem ji však měl já a nejranější formování mysli vydrží nejdéle! Liriel byla stvořena do podoby mého nejsilnějšího spojence – kněžky rodu Baenre, jež je však v první řadě kouzelnicí. I přes všechny nedávné nepříjemnosti kolem amuletu by mi stále mohla být užitečná,“ uzavřel Gromf. „A já ji chci zpět.“

Arcimág se předklonil a upřel jantarové oči do Shaktiných. „Doneslo se mi, že jste hledala pomoc u bytostí ze živelné sféry vody. Jestli se Liriel, přesně podle vašich předpokladů, rozhodla cestovat světem na povrchu po vodě, pak to nebyl nemoudrý čin. Přesto jsem získal pocit, že se vaše hrozby a lichotky setkaly s odmítavou reakcí. Nemám pravdu?“

Shakti se podařilo zamumlat cosi souhlasného.

„To mě nepřekvapuje. Jako kněžka Lloth jste zvyklá jednat s tvory z Propasti – bytostmi čirého zla. Tahle stvoření jsou ovšem mnohem složitější, a tak použité metody musí být mnohem jemnější.“

Shakti zavířily v hlavě myšlenky, když se snažila obsáhnout náznaky v Gromfových slovech. Jak toho mohl tolik vědět? A hlavně, jak chtěl s těmito vědomostmi naložit?

Arcimág vytáhl jen tak ze vzduchu kus pergamenu. „V mezičase od vašeho vpádu do sféry vody jsem věnoval značné úsilí dozvědět se víc o vámi přivolané bytosti. Tady na tom pergamenu mám napsané její skutečné jméno. Použijte je však jen jako poslední možnost, neboť jsou i snadnější cesty, jak si zajistit její věrnost. Říká si Iskor a má co do činění se spoustou informací. Slouží jako posel božstva uctívaného ve sféře vody a zřejmě také mnohými mořskými tvory. Musím potvrdit váš předpoklad, že Iskor není spokojená se svou rolí a přeje si shromáždit nějakou moc jen pro sebe. Proto přináší informace také stvořením, která obývají vody na povrchu. Slibte jí, že se stanete jejíma očima a ušima v Temných říších výměnou za pomoc při nalezení Liriel.“

„Vy chcete ten amulet,“ prohlásila Shakti, spíš aby získala čas k uspořádání myšlenek než kvůli čemukoliv jinému.

Gromfa věta podle všeho pobavila. „Samozřejmě. A kdo by nechtěl? Jenže já chci také Liriel. Dohlédněte, aby se vrátila živá.“

Arcimág se postavil. „To je všechno. Nyní byste měla mít všechny potřebné informace. Pokud budete potřebovat další, dozvím se to. Nekontaktujte mě prosím přímo. To by mohlo být… nemilé.“

Shakti si dokázala docela dobře představit proč. Sice by menzoberranzanského arcimága nikdy nepodezřívala ze spojení s Vhaeraunem, ale jaké jiné vysvětlení se tu nabízelo? Jak jinak by Gromf získal tuhle věšteckou misku? Nebo se dozvěděl tolik o jejích plánech? Nebo pronikl bohem poskytnutými ochranami v její komnatě? Ano, dokázala si velice dobře představit, proč Gromf Baenre nechtěl být viděn v přítomnosti kněžky-zrádkyně jeho sestry.

Bez ohledu na míru jeho moci a šíři vlastněných informací potřeboval Gromf někoho, jako byla Shakti. Arcimág byl připoutaný k Menzoberranzanu již prostým úkolem rozsvěcení Narbondelu. Tahle čest se stávala řetězem, jehož články byly znovu vykovány s každou půlnoční hodinou.

Mladá kněžka v tom nacházela jen malou útěchu. Bylo dobře známým faktem, že ze spojení s Gromfem Baenre nikdo nedokázal vytěžit víc než jen rovný díl, a když se nad tím tak zamyslela, málokdo vlastně přežil. Z takového spojenectví nemohla prakticky nic získat a riskovala mnohé.

Neměla však příliš na výběr a musela s arcimágovými požadavky souhlasit. Jestli se ale někdy naskytne cesta ven, slíbila si, že ji využije.

Iskor, vodní přízrak, proklouzla dveřmi vedoucími z jejího domova v živelné sféře vody do skrytého města Ascarle. Cesta to byla krátká, ale osvěžující – trochu jako průchod oblakem vesele klokotajících bublinek. Na druhé straně se vynořila z jezírka plného pestrobarevných ryb a vyrazila na vzduch s nadšením hravého lachtana.

Iskor se tenhle nový svět a její role v něm líbily. Dokonce se jí líbila i illithidí žena pozorující ji bílýma očima bez výrazu. Vestress byla zlá, ambiciózní a pozoruhodná bytost. I když patřila k suchozemcům.

Vodní přízrak nabral při výstupu z vody postupně hmotnou podobu. Stávala se z ní sylfa – nádherná vodní nymfa – ovšem s kůží a vlasy průhlednými jako nejčistší sklo. Nebýt bublinek uvnitř jejího těla, byla by Iskor neviditelná. Vypadala jako vodotrysk uvězněný uvnitř překrásné sochy.

Iskor se na Vestress usmála a sevřela obě její nachové ruce do skleněných prstů. „Och, Vestress, mám novinky, které tě velmi potěší!“

Illithidí žena se co nejjemněji vykroutila. Prosím, pokračuj. Dobrých zpráv je v poslední době málo.

„Nedávno jsem se ve své domovské sféře setkala s opravdu nezvyklou osobou,“ pokračovala sylfa s dívčím nadšením. „S drowem! S kněžkou žijící v Temných říších! Nejdřív byla opravdu únavná – samé výhrůžky a požadavky – ale teď nabízí informace ze svého temného domova výměnou za službu, kterou mohou poskytnout jen mořští tvorové. Nebyla by to pro Společnost krakena nádherná posila?“

Vestress představa přidání drowa do sbírky svých kontaktů skutečně nanejvýš zaujala. Ona sama opustila Temné říše před mnoha a mnoha lety, a to za okolností, jež jí znemožňovaly udržovat se starým domovem jakékoliv přímé vazby. Takový zdroj informací by se mohl stát velmi užitečným. Vestress však nehodlala Iskor příliš povzbudit, jinak by se to otravné bublavé stvoření mohlo přesunout do ještě vyšší úrovně euforie.

A o jakou službu by se mělo jednat? zajímala se a dala si záležet, aby z jejího mentálního hlasu čišel nezájem.

„Drowí kněžka touží po návratu jiné drowí ženy, která utekla z Temných říší. Naposledy prý byla ve městě známém jako Přístav Lebek. Znáš ho?“

Dokonale.

„Úžasné! Tou uprchlou ženou je kouzelnice jménem Liriel Baenre. Je mladá a dá se snadno poznat podle zlatých očí. Podle všeho se vydala na moře, i když nikdo neví, kam má namířeno. Po jejím návratu do Temných říší bude můj nový kontakt – Shakti – přísahat věrnost Společnosti krakena. Dovolila jsem si jí o ní říct a nabídnout jí čest stát se členkou,“ dokončila pýchou se dmoucí Iskor.

Můžeš svému kontaktu sdělit, že se po Liriel Baenre poohlédneme, souhlasila Vestress a v duchu se připravila na Iskořinu reakci. Přízračná sylfa přesně podle očekávání nadšeně vypískla a roztočila se v oslavném tanečku.

Pro Vestress to vlastně byl slib, který mohla bez potíží dodržet. Mezitím obdržela Rethnorovu zprávu, a tak věděla, že hledaná drowí žena se nachází na palubě ruathymské pirátské lodě, která nevysvětlitelně působila tolik potíží. Vestress měla v úmyslu nechat loď zadržet a temnou elfku zajmout; čirou náhodou totiž právě potřebovala služby drowího kouzelníka.

Jedinou částí, která se jí v tom všem nelíbila, byla nutnost vrátit ji poté do Temných říší. Tolik to však nevadilo. Nový kontakt vypadal slibně a představoval ďábelskou novinku. Mohlo by být zábavné, přemítala illithidí žena, přivést tuhle Shakti do Ascarle. Jedna z nich – ať už kouzelnice, nebo kněžka – by ji jistě dokázaly zbavit drobného problému na Ruathymu. Jestli pak mezi oběma ženami vládla nenávist, tím lépe. Podle jejího názoru nic tak nebystřilo mysl jako smrtící konkurence.

A tak Vestress klidně čekala, dokud se přízračná sylfa trochu neuklidnila, a pak jí předestřela podmínky, jež měly zajistit, aby drowí elfka z Temných říší musela vstoupit do říše Krakena.

Xzorsh pronásledoval nejvyšší možnou rychlostí Elfí pannu. Velice se totiž toužil zbavit děsivé trofeje ve svém vaku. Stejně tak jej znepokojovalo náhlé objevení mořských zlobrů, předpokládal, že tahle čtveřice mohla být součástí větší tlupy. Měl sice povinnosti vůči Hrolfovi, zároveň se však chtěl vrátit na hraničářskou základnu, aby zjistil, co se stalo se Sittlem. Slibované posily nedorazily a Xzorsh se začal obávat o přítelovo bezpečí.

Byla již noc, když mořský elf konečně doplul k cíli. Drowí dívka stála osamoceně u zábradlí a jakoby v hlubokém zamyšlení upírala zrak do vody. Xzorsh však nepochyboval, že jej ve skutečnosti netrpělivě vyhlíží a teď o něm již ví – drowí oči byly podle pověstí ještě ostřejší než ty mořského lidu. Nedala to všaknijak najevo. Místo toho se líně protáhla, shodila z ramen plášť a začala v měsíčním světle tančit. Xzorsh ještě nikdy nespatřil nic tak čarovně hypnotického jako dívčiny elegantně vláčné pohyby, a tak jen ohromeně zíral. Ještě dlouho mu trvalo, než si všiml, že není jediný, na koho takto zapůsobila. Na elfku upřeně hleděly oči všech námořníků ve službě. Náhle si uvědomil, že Liriel se během tance dostala na opačný konec lodi a zároveň tak odlákala pozornost posádky. Xzorsh pochopil, že chce jejich setkání udržet v tajnosti.

Tak tiše, jak jen dokázal, vyšplhal na palubu a vděčně se zabalil do pláště, který mu tam nechala. Sice věděl, že se jedná o plášť neviditelnosti, ale ani toto vědomí jej nemohlo plně připravit na zážitek z jeho nošení. Bylo podivně zneklidňující dívat se na vlastní nohy a nevidět nic než vlhké otisky zanechané na palubě. Xzorsh pátravě zdvihl ruku před oči a roztáhl prsty. Zašklebil se, vděčný za to, že drowí dívka nemůže vidět, co dělá.

Liriel zakončila tanec skokem s otočkou a dopadla na zem do kleku s hlavou zakloněnou a rukama vztaženýma k měsíci. Chvíli tak setrvala, zatímco se její dlouhé bílé vlasy usazovaly jako bouří zvířené mraky. Pak náhle prudce změnila chování, postavila se, bezděčně si uhladila kadeře zpět na místo a popřála mladému námořníkovi, který stál s otevřenými ústy na hlídce, dobrou noc. Xzorsh se nedokázal přestat nadšeně zubit, zatímco ji následoval do Hrolfovy kajuty. Zavřela a zajistila dveře. Potom se otočila a natáhla k němu ruku, aby jí vrátil piwafwi.

„Ty jsi mě celou tu dobu mohla vidět?“ zeptal se trochu zahanbeně.

Liriel povytáhla sněhobílé obočí. „Máš kolem sebe louži,“ upozornila ho.

„Aha,“ oddechl si elf, setřásl ze sebe půjčený plášť a vrátil jej spolu s váčkem.

Klekl si vedle lůžka a fascinovaně sledoval, jak se drowí elfka dala do práce. Nejdřív na lůžku rozprostřela jakousi rohož a poprášila ji neznámými rozdrcenými bylinami s výraznou kořeněnou vůní. Až potom vysypala obsah váčku. Nakonec ještě Xzorshe přísně varovala, aby se nepřibližoval a nerušil, a pak zavřela oči a začala s rytmickým zaklínáním. Její temné tělo se pohupovalo ze strany na stranu. Jednou rukou sevřela ozdobný černý šperk visící jí na krku a druhou uchopila prsty mrtvé ruky v groteskní parodii na milenecké sevření.

Náhle Xzorsh ke svému překvapení pocítil závan magické energie. Jakési podivně mrazivé brnění, při kterém se vzduch zdál být téměř tak živý a hmotný jako voda. Cítil, jak plyne k elfi dívce, a s lesknoucíma se očima sledoval, jak pokračuje v zaklínání a magii podle své vůle tvaruje. Pak nečekaně ztichla a magie zmizela. Xzorsh pocítil podivný pocit ztráty.

„Takže co?“ naléhal.

Liriel k němu obrátila pohled, avšak vypadal tak vzdáleně a ustaraně, že zapochyboval, zda jej vůbec zaznamenala.

„Nic,“ zamumlala.

Xzorsh sledoval, jak ji nečekaný výsledek po seslání kouzla zmátl. „Vůbec nic?“

Několikrát zamrkala a až pak na něj konečně zaostřila. „Ten muž stále žije. Kde je a co má v úmyslu, nevím. Mám ovšem pocit, že se mnou ještě neskončil a že ode mě stále něco chce. Stejně jako Lloth,“ zašeptala nepřítomně.

Xzorsh měl právě v úmyslu zeptat se na tu Lloth, když se v okénku objevila odporná tvář. Okamžitě na všechno zapomněl.

„Vodní zlobr!“ řekl a vyskočil na nohy. Když se Liriel zatvářila nechápavě, zopakoval to ještě naléhavěji: „Vodní zlobr. Stejný jako ten na souši, ale ve vodě.“

„Zatraceně!“ odplivla si dívka. Sáhla pod matraci a vytáhla dlouhý a ostrý nůž, ještě nádhernější než ten, který dostal Xzorsh. „Vypadá to jako dobrá chvíle na menší přestávku,“ prohlásila s nádechem černého humoru a vtiskla mu jej do dlaně.

Pak vyběhla ven z kajuty, a než se hraničář vzpamatoval, vyšplhala po žebříku na palubu a cestou hlasitě volala na poplach. V těsných prostorách za kajutou se piráti vyhrabali z hamaků a chopili se zbraní.

„Proti čemu bojujeme, panenko?“ zeptal se zvesela Hrolf, a zatímco si zastrkával košili do kalhot, srovnal krok s drowí elfkou spěchající ke stojanu s harpunami.

„S mořskými zlobry.“

Hrolf se zastavil uprostřed kroku. „Myslíš vodní? Co by u všech ráhen a kosatek dělali v těchhle vodách?“

Než mohla Liriel odpovědět, přetáhlo se přes zábradlí šest párů mohutných rukou se šupinami a plovacími blánami. Šestice vodních zlobrů skočila na palubu, rychle a jistě jako obří žáby.

„Matko Lloth,“ vydechla Liriel při pohledu do jejich odporných tváří. Tihle tvorové byli stejně vysocí jako jejich suchozemští příbuzní – tedy něco přes devět stop – ovšem pohybovali se s rychlostí a přesností, kterou by jim ti na pevnině mohli závidět.

Největší z nich, samec se dvěma bílými rohy vystupujícími jako pár palců z jeho čela, vykročil kupředu. „Kde být ty mrtví elfové?“ zeptal se s hlubokým zachrčením. „My je chtít dostat!“

Xzorsh, s rukou lehce položenou na jílci nového nože, předstoupil před zlobřího náčelníka. I když dosahoval jen polovinu jeho výšky, měl v očích výzvu, jíž vodní zlobr nemohl jen tak pohrdnout. „Nikdo z nich na téhle lodi není,“ prohlásil pevně. „Byli vráceni do moře. Tímto jste zbaveni úkolu přinést je svému pánovi, ať už jím je kdokoliv.“

Zlobří náčelník se skutečně zatvářil potěšeně. Otočil se a zavrčel něco k ostatním.

Liriel pozorně naslouchala. Zlobří otroci byli v Menzoberranzanu celkem běžní a ona se stihla z jejich jazyka naučit dost na to, aby teď zachytila pár známých slov. Když jí došly náčelníkovi úmysly, nedokázala si pomoct a vytřeštila oči. Jen tak tak stihla zdvihnout harpunu do obranné pozice a už se po ní všech šest tvorů vrhlo.

První byl náčelník s doširoka roztaženýma svalnatýma rukama. Pohotově jej bodla do břicha, avšak harpuna jen zazvonila na tvrdých šupinách, aniž by pronikla skrz. Naštěstí pro Liriel však byla její zbraň delší než útočníkovy paže, a tak se alespoň udržela z dosahu smrtících černých drápů. Síla nárazu ji ale odhodila o několik kroků dozadu. Patka zbraně uhodila do stěžně a neustávající síla poskytla zlobrovu útoku dostatek síly k proniknutí ozubené zbraně skrz šupinatou kůži.

Liriel harpunu pustila a odvalila se stranou. Na místo, kde před chvílí stála, dopadlo tělo probodnutého zlobra. Zbývalo jich ještě pět a všichni se rychlostí mohli dívce vyrovnat. Kolem kotníku se jí sevřela velká šupinatá ruka. Cítila, jak je tváří dolů tažená po palubě a nakonec, kopající a bránící se, hozená do náruče dalšího zlobra. Stvoření si ji bez námahy přehodilo přes rameno. Přikrčilo se do podřepu, vzápětí přeskočilo zábradlí a vrhlo se do moře.

Nad hlavami se jim zavřela ledová hladina. Liriel ještě zaslechla dvě další šplouchnutí a víc už ne. Piráti se o zbývající netvory bezpochyby postarali. To jí sice poskytlo jistý pocit zadostiučinění, ale výslednou situaci to nijak nezlepšilo. Ne, že by lidi nějak vinila – útok netrval víc než pár vteřin. Mořští zlobři byli úžasní bojovníci. Zjistila, že ve vodě jsou ještě rychlejší než na suchu. Hrolfovi muži se pokusili zastavit jejich ústup s pomocí sítí vržených do vody, ovšem zlobři se dostali z dosahu téměř v ten samý okamžik, kdy se ocitli ve svém živlu.

Náhle ji únosce odstrčil stranou. Liriel se mu odtáhla z dosahu, a zatímco jí plíce hořely nedostatkem vzduchu, plavala k hladině.

Mořští zlobři s ní však ještě neskončili. Obklopili ji další dva a chytili ji za zápěstí. Pak si ji přitáhli takovým způsobem, že nemohla dosáhnout na žádnou ze svých zbraní, a dokonce je ani pořádně nakopnout. Třetí zlobr odněkud vytáhl tenký stříbrný prstýnek a nešetrně jí jej nasadil na prostředníček. Pak se děsivě zašklebil a udeřil ji pěstí do žaludku.

Elfka se s téměř slyšitelným uff! zlomila v pase a vypustila z úst poslední bublinky drahocenného vzduchu. Na prázdné místo v plicích se nahrnula voda. Šokovaně však zjistila, že ji může dýchat!

Takhle ji tedy chtějí unést, uvědomila si. Nějakým záhadným způsobem se jim podařilo získat prsten vodního dechu. O něčem takovém dosud jenom slýchala. Trojice tvorů ji obklopila a chrochtáním doprovázeným gesty jí naznačovala, že je má doprovodit.

Když pominul bezprostřední strach ze smrti, mohla se Lirielina mysl soustředit na možné způsoby útěku. V boji by proti třem tak silným a rychlým stvořením neměla šanci, takže je musela přechytračit.

Náhle k ní dolehlo praskání žeber a z hrudi jednoho z únosců v oblaku krve cosi vylétlo. Liriel okamžitě poznala jednoho ze svých vrhacích pavouků. Zmocnila se zbraně – ignorujíc kusy masa a šlach – a hodila ji po nejbližším zlobrovi.

Stvoření však bylo příliš rychlé, a navíc v přirozeném prostředí, které drowí dívku vahou vodního sloupce nad ní naopak nezvykle zpomalovalo. Zlobrovi se podařilo chytit ji za zápěstí. Elfka švihla rukou dolů, ovšem pavouk se tvorovy šupinaté paže sotva dotknul.

Do zorného pole jí připlaval Xzorsh s připraveným kopím v ruce. Obratně jím mávl, zasáhl pavouka a podařilo se mu jej zarazit do šupin. Zakletí zapůsobilo a pavouk se začal provrtávat zlobrovým masem.

Tvor okamžitě bublavě zaječel a Liriel pustil. Zraněnou paži si zapřel o bok, druhou rukou chytil pavouka za kovové tělo a zuřivě se jej snažil vypáčit ven. Kdyby měl dost času a rozumu, tak by mu musela dojít nesmyslnost takového rozhodnutí. Místo toho, aby se pavouk prodral jen paží a znehybněl, nyní pokračoval do tvorových slabin.

Liriel připadalo pozoruhodné, jak se zlobrovo vytí mořem, které vždy považovala za tiché místo, rozléhá.

Ponechala zraněného zlobra jeho osudu a zamířila ke dvojici bojovníků sevřené v nerovném boji. Vytáhla krátký meč a chystala se srovnat proti jedinému přeživšímu zlobrovi šance. Podle jejího odhadu byli dva elfové na jednoho zlobra tak akorát.

Xzorsh však vypadal, že má boj plně pod kontrolou. Jeho nový nůž se blýskal v pozoruhodném – i když zcela neznámém – vzoru a on sám hbitě uhýbal před zlobrovými pokusy o kousnutí i rozmáchlými údery pažemi vyzbrojenými drápy.

Jak se Liriel dál dívala, dostala bitva náhle smysl. Mořský elf následoval pohyby většího stvoření a využíval proudy vytvořené jeho útoky ke znásobení rychlosti vlastního nože. Byla to neuvěřitelně komplikovaná ukázka šermířského umění, s jakou by žádný drow nikdy nepřišel. Jistě, v Menzoberranzanu nebyl podvodní boj příliš žádanou a uplatnitelnou dovedností. Ve svém živlu by však Xzorsh představoval výzvu pro každého drowího šermíře, jakého kdy měla Liriel příležitost vidět.

Konečně dospěl tanec úniků a klamných výpadů ke konci a Xzorshovi se podařilo zabodnout nůž zespodu do zlobrovy lebky. Z úst se tvorovi vyhrnul proud krve a mohutné paže se ochable vznášely podél těla. Mořský elf se oběma nohama zapřel o mrtvé tělo a škubnutím vytáhl nůž ven.

Liriel se zmocnila nyní opět neživého vrhacího pavouka a doplavala k elfimu hraničáři. „Tvůj kouzelný krab,“ řekla mu a nadšeně se zasmála nad zvukem vlastního hlasu bublajícím vodou. Místo vysvětlení natáhla ruku a vrtěním prstů upozornila na přítomnost nového prstenu.

Xzorsh sice o magii příliš nevěděl, ale jeho moc si okamžitě uvědomil. Chvíli na sebe oba elfové jen tak hleděli a sdíleli společnou radost z vyhraného boje. Pak si hraničář přivázal vzácného pavouka k opasku a natáhl k Liriel ruku.

„Pojď. Ostatní se o tebe budou bát,“ řekl.

Bez váhání se chopila nabízené ruky – nebo přesněji zápěstí, neboť plovací blány bránily tradičnějšímu sevření. Jak plavali k hvězdnému třpytu, myslela Liriel na to, jaký nečekaný směr její pouť nabrala. Ještě přednedávnem hledala dobrodružství v tunelech mimo Menzoberranzan. Jak krátkozraké jí takové směřování připadalo nyní, když znala divy noční oblohy, kráčela po povrchu a plavala mořem snadno jako ryba! Stejně podivní byli přátelé, které cestou poznala. O elfech na povrchu nikdy příliš nepřemýšlela, s výjimkou vědomí, že pokud se někdy s nějakým setká, tak jej s největší pravděpodobností bude muset zabít. Že by se s ním místo toho mohla spřátelit, to jí nikdy nepřišlo na mysl. Stejněji ovšem nenapadlo, že by mohla mít přítele, jakým byl Fjodor - tedy člověka, a ještě k tomu muže – nebo snad že by na ni mohl temperamentní Hrolf pohlížet s jakousi otcovskou pýchou a náklonností, kterou doposud úporně, přesto marně hledala u svého skutečného drowího otce. Jak může být svět podivný, přemítala Liriel.

Ještě podivnější pak byla runa, která s každým uplynulým dnem nabývala o něco konkrétnější podoby. Každá drobná linka a vlnka byla do nejmenších podrobností jasná, i když celek samotný měl k úplnosti daleko. Necítila však, že by se na jejím vytváření nějak podílela. Mnohem spíš si připadala jako kniha kouzel, do které píše jakýsi kosmický písař. Nic z jejího kouzelnického výcviku ji na něco podobného nedokázalo připravit. Magie náhle nebyla ani tak silou, kterou by mohla využívat, ale mnohem víc jí připadala jako výsledné dílo tkané z přaden jejího života. Všechno jí připadalo cizí a chápala sotva půlku toho všeho. Ale stejně je to všechno vzrušující! uzavřela šťastně. Jakkoliv si připadala zmatená, tak přesně po tomhle dobrodružství celý život snila.

Ze rtů jí splynulo spokojené oddechnutí a k nočnímu nebi se vznesl řetěz bublinek.