é sítě

18. Holgerstead

Liriel se probudila za úsvitu po několika hodinách spánku, vytržená ze sna hlukem zezdola. Několik chvil jí trvalo, než si vzpomněla, kde vlastně je a proč. Se zabručením odhodila přikrývku a vylezla z lůžka v podkroví Ulfova domu. Rychle se oblékla a slezla po žebříku vedoucím do rozlehlé ústřední místnosti sloužící jako kuchyně a místo k setkávání a spaní celé Ulfovy rodiny.

Všude kolem ní bylo živo. Ulfova žena, Sanja, obtloustlá Seveřanka, jejíž obvyklý výraz naznačoval, že nedávno musela vypít pořádný příděl zkyslého mléka, vypadala při práci docela mile. Na sobě měla šaty hodící se k nějaké slavnostní příležitosti; vlasy spletené a upevněné kolem hlavy stuhami a jehlicemi ze žlutého zlata. Přes bohatě vyšívanou lněnou blůzu měla jasně rudou košilku. Právě chvatně ukládala hrnce, šaty a domácí ložní prádlo do obrovské truhly, zatímco šťastně plísnila nevolníky zúčastňující se balení a jiných obvyklých domácích povinností. Dagmar se rovněž točila podle Sanjiných příkazů, ovšem Liriel si všimla, že je stále bledá a má pevně stisknuté rty.

„Co se děje?“ zeptala se elfka a posloužila si z misky lesních plodů.

„Moje dcera dnes odchází do Holgersteadu,“ odpověděl Ulf. „Stane se členkou domácnosti Wedigara, První sekyry té vesnice. Až nastane úplněk, bude se konat svatba. Je to pro tento dům velká čest,“ řekl a věnoval pobledlé dívce přísný pohled.

Liriel se Dagmar ani nemusela ptát na její názor ohledné té cti. Spíš ji překvapilo, že nikdo nevěnuje pozornost dívčině očividné tísni. Liriel si nebyla jistá, jestli jí má být děvčete zjevně provdávaného proti jeho vůli líto, nebo se má raději pokusit natlouct do té bezpáteřní hlupačky trochu rozumu.

Na oboje však nebylo moc času. Liriel se musela vzdát i myšlenek na snídani a místo toho sledovala, jak dva zavalití nevolníci vynášejí truhlu ven a nakládají ji na plochý vůz, do nějž byly zapřažené dva páry tažných volů. Několik dalších beden a sudů již bylo naloženo a uvázáno na místo.

Sanja si založila ruce na mohutné poprsí a spočinula na obtěžkaném voze kritickým okem. „No, Dagmar, poslední, co chybí, jsou tradiční sudy oleje a jídla. Ty můžeš vzít před odjezdem z Hrolfova skladiště. Dokonce ani První sekyra si nebude moct stěžovat na věno mé dcery,“ pronesla s pýchou v hlase.

Liriel ohromením a zuřivostí rozšířila oči. Tady se čekalo, že žena bude za svatbu platit? V její domovině nebyli takto ponižováni ani nejníže postavení muži. Ženy si je vybíraly za druhy podle zásluh či jakýchkoliv jiných předností, jež u nich viděly. Samozřejmě se jich pak stejně snadno zbavovaly, to jistě, ale aspoň je rodiny neprodávaly kterékoliv kněžce s nejvyšší nabídkou!

Než se Liriel stihla vyjádřit nahlas, stáhla si Sanja ze široké paže několik zlatých kruhů a věnovala je dceři spolu se spoustou dobře míněných rad ohledně manželčiných povinností. Její proslov byl natolik přímý a detailní, že otřásl i se zábavu milující elfkou. Dagmar se vzdálila, jakmile jí to slušnost dovolila. Na mrtvolně bledé tváři jí zahořel ruměnec prozrazující hloubku jejího studu.

„Půjdu s tebou do Hrolfova skladiště,“ pronesla Liriel náhle.

Mladá Seveřanka přikývla, zjevně odhodlaná zmizet co nejdřív. Do ruky vzala opratě a vedla volské spřežení po cestě dolů ke skladišti. Liriel s ní srovnala krok a bok po boku tiše procházely kolem kurníků a králíkáren zásobujících rodinný stůl.

Dagmar se na okraji dvora zastavila a dlouze se zadívala na zahradu. Jak se Liriel dozvěděla, patřila starost o ni k dívčiným povinnostem. Mezi pletím a rybolovem sloužila dívka doma stejně jako do otroctví zrození nevolníci. A to byl život jediné dcery relativně bohatého muže! Temná elfka se nedokázala ubránit myšlenkám na to, jaký osud ji asi očekává v domě jiné ženy.

Hned vedle cesty stály dvě velké dřevěné bedny plné písku a slané vody. Liriel v nich zahlédla škeble. Zdálo se, že většina vesničanů je ráda, když má po ruce zásobu mořských plodů a jedlých řas. Nepřítomně si utrhla kus jedné chaluhy a začala ji nepřítomně okusovat, zatímco přemýšlela nad něčím, co by Dagmar její úděl ulehčilo. Při pohledu na její přepadlý obličej však zapomněla na veškerou diplomacii.

„Nemusíš to dělat,“ řekla přímo. „Když budeš muset, klidně se odsud probojuj. Já budu stát při tobě. Nepřipustím, aby se s nějakou ženou takhle špatně zacházelo!“

Mladá Seveřanka zavrtěla hlavou. „Musí to tak být,“ řekla podivně nepřítomným hlasem a přehodila si světlý cop přes rameno. „První sekyra potřebuje potomka, jenž by byl hamfariggenem a mohl vést berserkry do boje, a mojí povinností je dát mu jej.“

„Slyšela jsi, jak Hrolf mluvil o Ygraine,“ pokračovala Dagmar tiše. „Byla mým dvojčetem a ztratila se na jaře v bouři. Když jsme se obě narodily, prohlásila stará žena vykládající znamení, že Ygraine vrátí na Ruathym proměněnce a obnoví jeho ztracenou slávu. A jakou jinou cestu ke slávě má seveřanská žena než skrze manžela a jeho děti? Ygraininým snoubencem se stal poslední svobodný hamfariggen na ostrově a ten je teď mrtvý. Zbývá jedině Wedigar a ten musí mít syny. Ygraine by za ním šla dobrovolně a její osud teď přešel na mě. Mohla bych se snad zachovat jinak než ona?“

Liriel znechuceně rozhodila ruce. Jestli se Dagmar rozhodla přistupovat k tomu takhle, nebylo jí pomoci.

„Něco bys pro mě ale mohla udělat,“ zamumlala dívka. „Chci do Holgersteadu dorazit sama a v tichosti. Nech mě samotnou a chvíli počkej, než se do otcova domu vrátíš. Tak se nedozví, že jsem mezitím odešla. Jinak by šli se mnou a předali by mě zdráhajícímu se Wedigarovi během slavnostního obřadu, a něco takového bych nejspíš nezvládla.“

Požadavek zněl rozumně, a tak elfka přikývla a vklouzla do blízkého lesa. Když uplynula asi hodina, přiloudala se zpět do Ulfova domu se zvěstí o Dagmařině útěku.

Při představě Sanjina překvapení a hněvu se jí po tváři rozlil škodolibý úsměv. Ta jinak nanicovatá Seveřanka se dokázala pěkně dopálit a doprovodit to úctyhodnou sbírkou nanejvýš zajímavých výrazů. Liriel se již stala svědkyní jejího zábavného výbuchu, když se Ulf vplížil domů s prvními ranními paprsky. Samozřejmě že její zuřivost se nemohla barvitostí ani divokostí měřit s tou, jíž propadaly drowí kněžky. Neměla ani bič s hadími hlavami, kterým by mohla práskat, ani pomoc v podobě kouzel. Ovšem se zdroji, které k dispozici měla, dokázala naložit opravdu zajímavě, to jí Liriel musel nechat.

Ve dni, jenž bez debat začal špatně, to bylo alespoň něco, na co se mohla těšit.

Rethnor stále ležel v posteli ve své komnatě v podmořském paláci, když dveře vybuchly. Dveřní oblouk se roztříštil na drobné křišťálové střípky zasypávající mu postel i mramorovou podlahu. Jeden obzvlášť ostrý kus se mu zapíchl do paže, kterou si instinktivně kryl obličej.

Nejvyšší kapitán zaklel, vytrhl ji a odhodil stranou. Výskočil na nohy a sáhl po meči, který si vždy nechával u postele. Postavil se do střehu a připravil se na střet s vetřelcem.

Ve zničených dveřích stála Shakti a v ruce držela jako kopí napřažené vidle, z jejichž zubů se lehce kouřilo, a s tváří sinalou vzteky postupovala ke kapitánovi.

„Tři dny jsi strávil v Noci nad zemí,“ zavřískala, „a čeho jsi během té doby dosáhl? Do Ascarle ses vrátil sám, bez Liriel Baenre. Ukaž mi, jak ji hodláš přivést, nebo mou rukou zemři!“

Kapitán se místo odpovědi vrhl kupředu. Bodl mečem mezi zuby vidlí a pak se ostře stočil ke straně. Rychlost a síla útoku vytrhly Shakti zbraň z rukou a ta dopadla s kovovým zařinčením na zem.

„Tvou rukou?“ posmíval se jí.

„Nebo tvou, jestli se ti to tak líbí víc,“ zasyčela kněžka mezi zaťatými zuby. Obě ruce spojené palci natáhla kupředu a ostře tleskla.

Rethnorovou novou rukou projelo známé mravenčení a srdce mu sevřely ledové prsty strachu. Zrádná končetina se znovu poddala odporné magii temné elfky. S bezmocným vztekem opět sledoval, jak jeho vlastní ruka zvedá čepel a opírá mu ji o krk.

„Jak hodláš přivést Liriel Baenre?“ zeptala se Shakti znovu a přistoupila blíž. „Okamžitě mi řekni o všem, co jsi udělal nebo chceš udělat, jinak zemřeš!“

Rethnor ani na okamžik nezapochyboval o upřímnosti jejích slov, a tak se raději rychle rozmluvil. „Kontaktoval jsem svého špeha na ostrově a ten mi řekl o její slabině. Má lidského milence – toho válečníka, co mě připravil o ruku,“ dodal neochotně. „Podle všech zpráv je přátelům neobyčejně oddaná. Jestli toho muže zajmeme, dozajista za ním půjde.“

Kněžka se zatvářila pochybovačně. „Je to temná elfka. Proč by se měla starat o osud lidského muže?“

„Máš snad lepší nápad?“ zeptal se Rethnor s menší dávkou sarkasmu, než by použil za jiných okolností. Meč na krku už takový vliv obvykle mívá.

„Zabij ho,“ poradila mu Shakti chladně. „Jestli je zajímavým milencem, tak ji jeho ztráta rozzuří a bude se chtít pomstít.“

Rethnor se zamyslel. Plán zněl rozumně, alespoň vzhledem k jeho vlastním citům k souložnicím a podle zkušeností s touto jednou drowí elfkou.

„Tak dobře,“ slíbil. „Čas invaze se blíží a dnes v noci berserkři z Holgersteadu zemřou. Všichni do jednoho,“ dodal s chmurným zadostiučiněním.

„Vážně? A čí rukou?“

Seveřan sklopil zrak k meči na svém hrdle a stiskl rty v krutém úsměvu. „Rukou zrady,“ prohlásil. „Naučil jsem se totiž, jak může být výkonná.“

V elféiných karmínových očích zaplálo zvláštní světlo. „Výkonná, ale na můj vkus někdy až moc,“ pronesla s temnou škodolibostí a sáhla k něčemu zastrčenému za opaskem, co vypadalo jako rukojeť biče.

Když to vytáhla, vynořilo se ze záhybů jejích sukní pět silných provazů. Ty se o vlastní vůli zdvihly do vzduchu a zlověstně se vlnící upřely na Rethnora nemilosrdný pohled plážích očí. Nejvyšší kapitán si k vlastnímu zděšení uvědomil, že bič se skládá ze živých hadů. Všech pět dychtivě otvíralo čelisti a ze zubů jim odkapával jed.

Shakti se napřáhla a švihla paží kupředu. Hadí hlavy se snesly dolů a zabořily zuby hluboko do mužova těla. Projely jím záblesky oslepující bolesti a bezvládně se zhroutil k zemi.

Kněžka znovu škubla paží a vytrhla zuby z masa. Mučivě dlouho tak stála s rukou napřaženou a Rethnor se v duchu připravil na další úder.

„To bude prozatím stačit,“ pronesla kněžka s očividným sebezapřením. „Pamatuj si však cenu za selhání a nezkoušej probudit můj hněv!“

Shakti znovu odložila bič a hadi se okamžitě stáhli zpět do své skrýše. Sebrala ze země vidle a vykročila z místnosti. Kapitán pohlédl na roztříštěné dveře, hluboké bodné rány na svém těle a potrhanou kůži a obdivoval fakt, že temná elfka tohle všechno nepovažuje za projev hněvu. Usilovně se snažil nemyslet na to, co by asi udělala, kdyby se skutečně rozzuřila.

Rethnorovou bolestí otupělou myslí probleskla myšlenka, příliš lákavá, než aby ji ignoroval. Tahle třikrát prokletá kněžka proti němu obrátila jeho vlastní tělo, ale přesto jí stále mohl ublížit. Shakti ze všeho nejvíc chtěla kouzelnici. Dobře, on ji tedy přivede. Ovšem tak rozlícenou, že bude schopná srovnat se zemí celé Ascarle.

Nečekaně se mu do hlavy vplížilo přísloví pocházející z Hlubiny: „Bohové shlížejí s lítostí na dva druhy lidí. Na ty, kteří nedostanou to, co chtějí, a na ty, kteří to dostanou.“

Sanjina reakce na dceřino zmizení byla přesně taková, jak Liriel doufala. Po nějaké době však její tiráda přestala být zajímavá a stala se jen únavnou.

Ulf zjevně sdílel Lirielin názor, neboť jí opatrně naznačil, že je nejvyšší čas, aby se vrátili ke studiu. Drowí dívka přikývla a následovala zachmuřeného šamana k lesu. Jakmile opustili hranice vesnice, věnoval jí Ulf krátké, ovšem nezaměnitelně spiklenecké zašklebení. Liriel potlačila úsměv. Nakonec to vypadalo, že šaman není od svého nevázaného příbuzného zase tak odlišný.

Muž však okamžitě opět zvážněl, mnohem dřív, než se Liriel podařilo překonat smíšené pocity příjemného tepla a bolesti, které v ní vzpomínka na Hrolfa vyvolala. „Pověz mi o magii, kterou jsi uložila v Poutníkovi,“ poručil jí.

Liriel mu o podivném vyzařování Temných říší vysvětlila, co se dalo, a snažila se je přirovnat k magii, kterou šaman znal a jíž rozuměl. „Tahle magie ve slunečním světle bledne, ovšem jakmile bude runa hotová, bude navždy moje bez ohledu na to, kam půjdu,“ uzavřela.

Ulf to zvážil. „Ale proč je to tak důležité? Vždyť vládneš i jinou magií: kouzly, runami, a dokonce si myslím, že i božskou. Když jsi tančila v měsíčním světle, nalezla jsi nejen magii toho místa, ale ještě něco jiného. Koho jsi vzývala? Seluné?“

„Žádnou bohyni toho jména neznám,“ ošila se Liriel, zneklidněná teologickými otázkami. Nerada o Lloth mluvila s někým jiným než s dalšími drowy a nebyla si jistá, jak by Pavoučí královna reagovala na zmínku o Eilistraee. „Magie temných elfů ze mě dělá to, čím jsem. Vzdal by ses snad ty dobrovolně moci svého domova, jenom abys mohl být obyčejným kouzelníkem v nějakém jižním městě?“

Šaman pokýváním uznal odpověď a pak na Liriel upřel pronikavý pohled. „Seveřané nejsou zbožní lidé, alespoň ve srovnání s obyvateli pevniny. Čas od času se dovoláváme některých bohů – Tempa před bitvou, Amberlie během bouře a Auril, když je tuhá zima – ale nikdy nás neuvidíš padat na kolena a hlasitě se modlit. Naše jednání s bohy je mnohem upřímnější. Vlastně spíš uzavíráme dohody, a když bohové svoji část nedodrží, tím to končí a žijeme si dál po svém.“

„Ale bohové přece vyžadují uctívání!“ namítla Liriel.

Ulf pokrčil rameny. „Když tě člověk podvede, budeš s ním dál jednat? Proč bychom měli být souzeni podle vyšších nároků než bohové?“

Drowí dívka se nad těmi rouhačskými slovy zamyslela a kupodivu v nich našla jistý smysl. Bylo pravdou, že Pavoučí královna požadovala za každou službu vysokou cenu. Ona sama s ní s úspěchem jednala, když vyměnila bezpečí Elfí panny za svoje služby kněžky.

Liriel pocítila záblesk naděje – a kacířství – když probírala možnost, že by mohla být toho slibu zbavena.

Ale ne. Pavoučí královna svoji část dohody dodržela. Liriel se znovu vybavil děsivý okamžik, kdy drowí bohyně vyrvala loď jisté smrti a odnesla ji do Propasti. Elfí panna se vrátila do světa smrtelníků dřív, než mohl kdokoliv kromě ní samotné poznat, kde vlastně byli. Ona však nedokázala zapomenout na děs a zoufalství toho místa a svůdnou moc zla, jež mu vládlo.

„Runová magie je však něco docela jiného,“ pokračoval Ulf a narušil dívčiny znepokojivé myšlenky. „S Yggsdrasilovým potomkem nezkoušej smlouvat.“

„Proč ne?“ zajímala se vždy zvědavá elfka.

„A proč se vůbec snažit? Co bys tak asi mohla nabídnout, že by to mohlo zaujmout dub?“

Drowí dívka na šamana dlouho hleděla, než si všimla smíchu v jeho očích. „Možná vypadáš jako Hrolf,“ zabručela, „ale život se Sanjou ti úplně pokřivil smysl pro humor!“

„To se radši ani nebudu pokoušet popřít,“ souhlasil Ulf a obrátil se k odchodu. Když jej Liriel chtěla následovat, zastavil ji rukou položenou na rameno. „Chvíli tu zůstaň. Může se stát, že tě při tanci napadnou nějaké odpovědi. U Seveřanů to tak sice nebývá, ale slyšel jsem, že vy elfové často na něco přijdete.“

Liriel nepřítomně pokývala hlavou. V jeho slovech se skrývala pravda. Sama viděla – a dokonce na vlastní kůži zažila – léčivou sílu a radost, jež následovnice Eilistraee nacházely ve svých tancích v měsíčním světle. Tentokrát však nepotřebovala sílu drowí bohyně, ale něco mnohem nebezpečnějšího a děsivějšího.

Potřebovala lásku lidského muže.

Fjodorovy dny v Holgersteadu rychle utíkaly. Měl neustále co dělat a mnoho hodin věnoval práci po boku vesnického zbrojíře při ostření čepelí mečů a seker. I přes svoje mládí strávil víc než pět let bojem ve válce, a tak dokázal vycítit blížící se střetnutí stejně jistě, jako mladý Bjorn vyčenichal bouři. Bylo mu jasné, že podivné události posledních dní nemohly být ničím jiným než předehrou k boji. Na Ruathym se hrnula válka, tím si byl Fjodor jistý, a rozhodl se pomoct bratřím s přípravou.

A skutečně to byli jeho bratři. Berserkři z Holgersteadu jej mezi sebe přijali bez váhání i otázek. Mladému válečníkovi daleko od milovaného domova – vlastně přímo vyhoštěného z domova kvůli nebezpečí, jež představovalo jeho neovladatelné šílenství – připadalo takové přijetí jako osvěžující lok vody po týdnech na poušti. Ruathymci s ním pracovali bok po boku a zpříjemňovali si nudné úkoly dobrodružnými příběhy a obhroublými písničkami.

Obzvlášť Wedigar strávil s mladým Rašemencem spoustu času a vyprávěl mu mnohé příběhy z doby, kdy berserkři-tvaroměnci vládli Ruathymu a ovládali i okolní moře. Fjodor si nemohl nevšimnout pochmurné odhodlanosti v jeho slovech a došlo mu, že První sekyra se takhle snaží vrátit hrdost svému dědictví, které přednedávnem nereidka tak krutě zneužila. Fjodorovi se zdálo, že se Wedigar začínal postupně smiřovat s činy, k nimž jej okouzlení donutilo. Jak se mu postupně vracely vzpomínky, docházelo mu, že sám nemohl být zodpovědný za úplně všechny nedávné události. Právě tohle vědomí mu propůjčovalo u Seveřanů jinak nevídanou trpělivost. Zdál se být smířený s čekáním a přípravou na další úder neznámého nepřítele.

V Holgersteadu toho však bylo mnohem víc než jenom tvrdá práce a smutné příběhy. Když každodenní práce skončila, shromažďovali se muži k závodům v plavání v ledové řece rozvodněné tajícím ledem a k přátelským měřením síly a zručnosti. Fjodor se nejdříve nechtěl připojit ze strachu, že by mohl upadnout do záchvatu berserkrovské zuřivosti, ale Wedigar jej odbyl mávnutím ruky a poukázal na fakt, že šest desítek berserkrovských válečníků by mohlo stačit k tomu, aby jej znehybněli a zabránili mu komukoliv ublížit. Fjodor se trochu zastyděl a nakonec souhlasil. Brzy zjistil, že Wedigarovo ujištění mu propůjčilo dostatečný klid a sebeovládání. Bylo osvěžující držet opět jednou v ruce meč a cvičit bez spalujícího šílenství vedoucího mu paže.

Dokonce ani nečekaný příchod Hrolfova prvního důstojníka neztupil jeho radost z nově nalezeného bratrství. Ibn se objevil se svým podílem nákladu z poslední plavby Elfí panny, který chtěl v severní pevnosti prodat. Práci se novopečený zrzavý kupec věnoval od časného rána až hluboko do noci, a tak s ním Fjodor ani neměl příležitost mluvit. Ne že by o to Ibn stál. Kdykoliv byl Fjodor poblíž, odvracel zrak nebo rovnou odspěchal stranou. Jak dny plynuly, začalo jej podivné chování jindy tak přímého námořníka znepokojovat. Již jednou Liriel napadl a Fjodor přemýšlel, zda něco neskrývá. Začal se obávat o bezpečí své drowí přítelkyně.

Rozhodl se povzbudit trochou jhuildu, který z neznámého důvodu posiloval jeho spojení se vzdálenou domovinou a s ním i slabý dar Zraku, a vydal se podivně se chovajícího prvního důstojníka najít.

„Je v Ruathymu všechno v pořádku?“ zeptal se.

Ibn si vytáhl dýmku z úst a pohlédl Fjodorovi přímo do očí. „Kapitán je po smrti.“

Fjodor šokovaně couvnul. Na vlastní oči viděl Hrolfa bojovat a bylo mu jasné, že někdo takový by svůj život nedal lacino.

„To přece není možné! Jak zemřel?“

„Utopil se,“ procedil Ibn skrz zuby. „Pro Seveřana nic moc smrt. Můžeš za to poděkovat mořským elfům a tý černý holce, co je s nima jedna ruka!“

„Liriel by neudělala nic, co by Hrolfovi ublížilo,“ prohlásil Rašemenec s naprostou jistotou a tím obrátil tok myšlenek k původnímu záměru. „A co ona? Je v pořádku?“ zajímal se.

„Bohužel,“ odpověděl námořník s takovou hořkostí v hlase, že Fjodor o pravdivosti těch slov ani na okamžik nezapochyboval.

„Děkuji ti za zprávy,“ řekl a obrátil se, aby našel První sekyru. Sice byl svobodný člověk a mohl si přicházet a odcházet, jak se mu zachtělo, ale i tak chtěl Wedigarovi úmysl vrátit se co nejdřív do vesnice Ruathym oznámit. Fjodor věděl, že Hrolf měl Liriel v oblibě, a domýšlel se, že ona náklonnost opětovala ve stejné míře. I když to byla hrdá a schopná dívka, která se dokázala docela dobře obejít i bez něj, nechtěl ji právě teď nechat samotnou.

Do Wedigarova srubu dorazil v době zuřivých příprav. Přijela Dagmar, aby se stala součástí domácnosti a ještě před svatbou se seznámila s chodem rodiny. Nezdálo se, že by tím byl kdokoliv potěšený – ani Wedigarova zachmuřená manželka ani jeho mladé dcery ani Dagmar, a rozhodně ani sám Wedigar. Přesto však zvyk kázal připravit hostinu, a tak se připravovalo.

Wedigar si vyslechl Fjodorův plán a pak jej odtáhl stranou. „Zůstaň v Holgersteadu ještě jednu noc,“ požádal ho. „Do Ruathymu stejně nedojdeš před západem slunce a já bych vedle sebe potřeboval přítele, jako jsi ty.“

Rašemenec zaváhal jen na okamžik a pak slíbil, že na hostinu zůstane. Pro takového přítele, jakým se První sekyra stal, to byla jen malá služba a celkem vzato potřebovala Liriel jeho přítomnost o něco míň než Wedigar.

Fjodor si často přál, aby tomu tak nebylo, ale byl zvyklý neskrývat pravdu ani sám před sebou.

Kolem půlnoci začal Fjodor svého rozhodnutí zůstat téměř litovat. Hostina to byla divoká a každý zúčastněný si zřejmě vzal do hlavy, že musí vypít tolik piva a medoviny, že by to položilo celý trpasličí klan. On sám nepil. Ani hořké pivo, ani sladká medovina mu příliš nechutnaly. Kromě toho vždy pil jen střídmě, a to dokonce i ve dnech, kdy se jeho berserkrovské záchvaty nevymykaly kontrole. Překvapilo ho, že místní berserkři zjevně nepovažovali podobnou střídmost za nutnou. Na druhou stranu byla pravda, že žádný z nich nesdílel jeho prokletí. Jejich zuřivost byla dobrovolná a pod kontrolou rituálů. Nehrozilo, že by ji rozpoutalo jen hloupé, opilecké nedorozumění.

Obzvlášť Wedigar hledal dočasný únik od svých starostí. První sekyra vypil pořádné množství piva a pak do sebe obrátil dva velké poháry zlatavé medoviny, aniž by si mezi nimi dopřál přestávku k nadechnutí. Touhle dobou již pohodlně chrápal a hlavu měl opřenou o chlebovou misku obsahující jeho porci zvěřinového guláše. Tu a tam dřímali i jiní válečníci a jejich ženy a spousta dalších zeširoka zívala.

Fjodorovou myslí náhle proletěla zlá předtucha. Zmocnil se Wedigarova prázdného poháru a opatrně k němu přičichl. A skutečně; okamžitě ucítil stejnou bylinnou směs, jakou Hrolfovi muži uspali vesničany na vzdáleném ostrově kousek od Měsíčniny.

Tehdy uslyšel ten zvuk – lehké škrábání u hradeb obklopujících Holgerstead. Vesnice byla skrytá v prastaré pevnosti postavené dávno mrtvými trpaslíky a i přes svoje stáří snadno odolávala útokům zvenčí. Holgerstead bylo poslední útočiště ostrovanů a místo, kde se v časech nebezpečí shromažďovali lidé z celého Ruathymu. Nikdy by nepadl, pokud by jej někdo nevydal nepříteli do rukou. A přesně to, pomyslel si Fjodor, se právě teď dělo.

Vzhlédl nahoru na hradby. Stráže dávno spaly, rozložené na ochozech nebo se bezvládně opírající o cimbuří. Těm byla otrávená medovina zřejmě podaná nejdřív. Fjodor netušil, kdo mohl být původcem zrady, a ani neměl čas, aby nad tím přemýšlel.

Místo toho zařval na poplach a přetáhl Wedigara naplocho mečem. Dost ho překvapilo, když se První sekyra posadil a upřel na něj otupělý pohled. Válečník si brzy uvědomil nebezpečí hrozícího útoku a začal vydávat rozkazy.

Fjodor pocítil úlevu. I když zněl Wedigarův hlas ospale, jeho taktika vypadala dostatečně rozumně. Zdálo se, že berserkři jsou nezvykle odolní. Většina z nich ze sebe setřásla účinky přemíry alkoholu – ještě vylepšeného silným uspávacím prostředkem – stejně snadno, jako pes vytřepává vodu z kožichu.

Lučištníci vyběhli po schodech vedoucích na ochozy lemující vnější zdi. Ženy shromáždily děti a zahnaly je do kulaté kamenné pevnosti uvnitř druhého obranného kruhu. Na rozlehlém nádvoří mezi dvěma hradbami byly hodovní stoly obráceny na bok a vytvořily improvizovanou palisádu.

Fjodor zděšeně sledoval, jak se přes okraj vnější hradby natáhly ohromné šupinaté ruce. První vlna lučištníků neměla ani čas, aby založila šípy; útočníci je prostě chytili a stáhli z ochozu dolů. Ruce nešťastných mužů se chvíli míhaly vzduchem, jak se pokoušeli udržet rovnováhu, ovšem pak zmizeli z dohledu. O jejich osudu na kamenitém břehu dole vypovídaly jen duté údery.

Mezitím Seveřané na nádvoří natáhli luky a vyslali první salvu šípů na nezřetelné postavy hemžící se po zdi. Ty se však jen neškodně odrazily od šupinaté kůže pokrývající ohromná stvoření, zeleně se lesknoucí v mihotavém světle pochodní.

„Svatá Amberlie! Co je to za věci?“ zeptal se Wedigar s tváři zrůzněnou údivem.

„Vodní zlobři,“ odvětil Fjodor chmurně. „Už jsem s nimi jednou bojoval.“

První sekyra trhnul hlavou k seveřanským válečníkům. „Tak jim řekni jak.“

Rašemenec se bez rozmýšlení otočil ke shromáždění bojovníků. „Vodní zlobři útočí v jedné nepřehledné vlně a pak bojují natěsno rukama. Vy všichni s kopími a píkami jděte okamžitě za stoly! Občas po nich můžete vystřelit, ale držte se i se svými zbraněmi z dohledu, dokud vám neřeknu. Všichni ostatní se postavte za mě.“

Seveřané spěšně zaujali pozice. Fjodor stál za stoly tak, aby viděl blížící se útok. Za sebou slyšel litanii přivolávající bojovou zuřivost ruathymských berserkra. Sám pozorně sledoval tvory sestupující ze schodů na nádvoří a pleskající při tom nohama o prastaré kameny. Až na něj přijde šílenství, chtěl si být jistý, že je zaměří na útočníky.

Většina zlobrů odrazila první smršť šípů stranou. Pět nebo šest jich padlo k zemi. Z měkké tkáně na spodní straně krku nebo z oka jim trčely dříky šípů. Očividně to však nestačilo, aby byli přeživší tvorové přesvědčeni o byť jen nepatrné nebezpečnosti válečníků za palisádou. Jeden ze zlobrů, deset stop vysoký samec se třemi černými rohy vyrůstajícími z čela, zařval chrochtavý rozkaz. Ostatní tvorové se seřadili do formace, namířili na válečníky kopí a trojzubce a zaútočili.

„Pokusí se přeskočit na druhou stranu,“ varoval Fjodor Seveřany rychle, aby to stihl dřív, než dorazí. „Ustupte o tři kroky, zdvihněte zbraně vzhůru a zapřete je – teď!“

Skrytí válečníci skočili na místa a napřáhli kopí a píky, právě když se první zlobři odrazili ke skoku. Protože se zcela zaměřili na bojovníky s meči a sekyrami, neměli dost času, aby změnili směr, a tvrdě dopadli na čekající píky. Mnoho Seveřanů kleslo pod vahou zlobřích těl, některá kopí se zlomila, jiná nenašla cíl, ale první útok byl rozhodně zastaven.

Pak zaútočil zbytek Seveřanů s Tempovým jménem na rtech. Sekery se ve světle pochodní krutě leskly, jak se muži vrhli na padlé zlobry jako na poražené stromy. Tu a tam se na nádvoří objevili zlobr a válečník, spolu bojující. Rychlost a síla těch tvorů byla plně vyvažovaná berserkrovskou zuřivostí holgersteadských bojovníků.

Jak Fjodor odrážel bodnutí zlobrova kopí, pocítil známé teplo začínajícího záchvatu. Náhle mohl hledět mnohem většímu zlobrovi přímo do očí. Tvorův komicky překvapený výraz rychle zmizel a pohnul kopím v pomalém oblouku vzhůru. Samozřejmě to byla iluze. Fjodorovo šílenství vždy způsobovalo, že se svět kolem něj zdánlivě sotva plazil.

Ruka mladého berserkra vystřelila kupředu a zachytila dřevěné ratiště útočníkovy zbraně. Ustoupil stranou, prudce jím trhl dolů a zároveň zdvihl koleno. Ratiště se rozpadlo jako tříska na podpal a Fjodorovi zůstal v ruce konec s hrotem. Ten zabodl hluboko do zlobrova břicha s takovou silou, že se do něj zabořil až po zápěstí. Pustil zbraň a rukou zamířil výš, dokud nenahmatal jedno ze žeber a nesevřel kolem něj prsty.

Fjodor využil sílu tvorova pádu, aby mu pomohla kost vyrvat ven. Otočil se, sehnul se pod úderem čepele halapartny jiného zlobra a bodl ho hrůznou zbraní do oka.

Pak zahnutým žebrem zakroutil, jako kdyby točil klikou rumpálu, a tím dokonale a doslova rozemlel zlobrův mozek. Z nosních dírek vytekla šedá hmota a zlobr se tváří napřed zhroutil na zkrvavenou zem.

Když první hrozba pominula, rozhlédl se mladý berserkr po dalších nepřátelích. Největší nahuštění zlobrů bylo kolem Wedigara a Fjodor si někde v příčetném koutku mysli uvědomil, že tvorové nejspíš dostali pokyn, aby se co nejdřív vypořádali z holgersteadským vůdcem. Vložil se do boje a černou čepelí meče si prosekával cestu k První sekyře.

Wedigar krvácel z tuctu lehkých zranění, i některých hlubokých, a začínal se lehce potácet. Přesto pokračoval v boji a jeho sekyra blýskala vzduchem, jak se snažil udržet si větší stvoření od těla. Fjodor si všiml, že muž nebojuje pod vlivem šílenství. Možná ho zlobři napadli až příliš rychle a možná se kvůli otupělé mysli nedokázal dostatečně soustředit. Ať už byl skutečný důvod jakýkoliv, připojil se Fjodor k veliteli a příteli a zatlačil zle jej tísnící tvory zpět.

Z pevnosti k nim dolehly varovné výkřiky. Několik Seveřanek se vyklánělo z oken a vehementně gestikulovaly k vnějším zdem. Některé se dokonce chopily luků a začaly vysílat šípy do vzdálenějšího kouta nádvoří.

Fjodor se spěšně ohlédl přes rameno. K bojovníkům se plížily skupiny odporných rybovitých stvoření v dokonalých klínových formacích. Dvě takové skupiny je obestoupily a začaly se přibližovat k První sekyře a jeho mladému ochránci. Fjodor náhle pocítil, jak postava za jeho zády zavrávorala a klesla na koleno.

Wedigar, První sekyra Holgersteadu, konečně padl.

Fjodora zachvátila druhá změna, tentokrát mnohem mocnější než obvyklá kombinace ohně a ledu bojového šílenství. Tahle byla jako silný vítr vanoucí skrz něj a strhávající jej k lhostejnosti. Černý meč mu vypadl z rukou a se zavířením se vrhl na dva zlobry tyčící se vítězně nad Wedigarem s kopími napřaženými k bodnutí. Ohromné drápy jim rozervaly hrdla a jejich krev se jako karmínová fontána přelila přes První sekyru.

Fjodor varovně zakřičel k ostatním a ukázal na nové nepřátele. Ani ho nepřekvapilo, když se mu z hrdla vydralo zařvání zuřivého medvěda a místo vlastní ruky viděl černou srstí porostlou tlapu. Prostě se spustil na všechny čtyři a zaútočil na blížící se rybo-lidi.

Odpudiví tvorové se před zdánlivě vzteklým medvědem řítícím se přímo na ně s řevem rozprchli. Rašemenský válečník však byl rychlejší a vlétl mezi ně ve víru sekajících drápů a chňapajících tesáků.

Za jeho zády se ozval divoký řev a Seveřané se znovu shromáždili. Fjodorova nečekaná zuřivost se zjevně dotkla i jich, poháněla jejich pohyby a nutila je útočit. Nádvoří se na dlouhou dobu změnilo ve změť švihajících mečů a sekyr, jak si Seveřané neúnavně prosekávali cestu skrz řady útočníků.

Mezitím se již mimo zuřící boj pohnul Wedigar, zasténal a vytřel si zlobří krev z očí. Pohled na bojiště jej zároveň vzrušil a zneklidnil. Na Ruathym dorazil nový tvaroměnec a jeho lidé budou zachráněni – ne však díky němu. Bojovník však dokázal odložit vlastní pýchu, neboť pozornější pohled na Fjodora mu odhalil, že není obvyklým hamfariggenem. Wedigar si vůbec nebyl jistý, že po smrti mořských nestvůr boj skončí.

První sekyra se ztěžka postavil a odklopýtal k pevné dřevěné bráně ve vnější zdi. Několik dlouhých chvil zápolil se závorou, až konečně s kovovým zaskřípěním povolila. Zatáhl a těžké dveře se otevřely dovnitř.

Přeživší zlobři a sahuaginové se okamžitě rozběhli k nabízené únikové cestě. Fjodor je stále v medvědím těle pronásledoval a řval při tom nelidskou zuřivostí. Za ním se hrnuli ostatní berserkři, odhodlaní zahnat nepřátele zpět do moře.

K Wedigarovi doběhla z pevnosti se zoufalým pohledem v očích a sukní vlající kolem nohou jeho žena Alfhilda. Okamžitě si všimla trhaných pohybů a chvění, jež První sekyra nedokázal zastavit. Ještě než se stala válečníkovou ženou, byla i válečníkovou dcerou, a tak dobře znala příznaky utrpěných vážných zranění. Stáhla ze sebe plášť a přehodila jej svému muži přes ramena.

„Už je po všem; už je po všem,“ utěšovala jej. „Pojď a nech mě, abych se podívala na tvoje rány.“

„Můj meč,“ vypravil ze sebe.

Žena zaváhala jen na okamžik a pak odspěchala pro odhozenou zbraň. Wedigar ji vrátil do pouzdra a pak manželku objal kolem ramen a opřel se o ni. „Musím se dostat k pobřeží,“ řekl a zašklebil se, když jím projel další záchvěv bolesti.

Alfhilda již slyšela o Rašemencově prokletí, a tak byla schopná sledovat směr manželových myšlenek. Pomohla Wedigarovi k místu dalšího boje a možná i jeho smrti. I když byla oprávněně hrdá na manželovy válečnické schopnosti, tak již viděla mladého berserkra v boji a strach ji mrazil až do morku kostí. Wedigar však měl své povinnosti a ona měla zase své. Přijala proto jeho rozhodnutí a pomáhala mu, jak jen mohla.

Když dvojice konečně dorazila na pobřeží, vrhal se právě poslední ze sahuaginů do vln. Ruathymští berserkři se okamžitě zastavili. Někteří se zhroutili vyčerpáním a jiní se dali do zpěvu vítězných písní. Jen Fjodor nebyl se zmizením obyvatel moře spokojený. Stále v medvědí podobě krvelačně bručel a přecházel po pláži sem a tam.

„Všichni zpátky do pevnosti!“ rozkázal Wedigar. Muži pohlédli na zuřícího tvaroměnce a zaváhali. Láska a oddanost k První sekyře jim nedovolovala odejít.

Seveřanka však vytrhla sekyru od manželova opasku a výhružněji napřáhla. „Buď poslechnete příkaz První sekyry, nebo zemřete ženskou rukou,“ rozkřikla se s planoucíma očima.

Muži přikývli a ustoupili, zahanbení Alfhildinou oddaností a odhodláním. Aniž by se jedinkrát ohlédla, doprovodila je zpět do pevnosti a přiložila vlastní váhu k zavírání vrat, jež měla jejího muže oddělit od bezpečného útočiště.

Wedigar čekal, meč stále v pochvě, dokud se Rašemenec v medvědím těle neodvrátil od moře. Jeho oči zářily v černou srstí porostlé hlavě nepřirozenou modří a s vražednou zuřivostí se zahleděly přímo na zraněného válečníka.

Dlouho tak bez pohybu stáli. Pak proběhlo masivním medvědím tělem zachvění a srst začala ustupovat a odhalovat světlou pokožku mužského těla. Během okamžiku stál před První sekyrou Holgersteadu Fjodor z Rašemenu, nahý a bledý vyčerpáním, ovšem jinak nezraněný.

Udiveně se na Wedigara zadíval a všiml si jeho četných zranění i ruky na jílci meče. Pak náhle pochopil.

„Přišel jsi mě sem zabít,“ zašeptal.

„Ano.“

Mladý berserkr se zhluboka trhaně nadechl. „Za to ti musím poděkovat,“ pronesl prostě.

Wedigar odpověděl pochmurným úsměvem, setřásl ze sebe Alfhildin plášť a podal jej Fjodorovi. Jak jej přes sebe mladý válečník přehazoval, ztratil První sekyra na okamžik rovnováhu. „Jsem rád, že to nakonec nebylo třeba,“ řekl slábnoucím hlasem. „Teď jsi skutečný hamfariggen, příteli, a je v tom na tebe stejný spoleh jako ve všem ostatním.“

Fjodor zachytil padajícího Wedigara a přehodil si jej přes rameno. Zvolna a bolestivě stoupal po strmé kamenité cestě zpět k vesnici.

Dveře se rozlétly dokořán a byli vpuštěni dovnitř. Několik mužů okamžitě přispěchalo, aby První sekyru odneslo do pevnosti, kde se na něj měl podívat místní šaman. Ostatní vesničané se podle Alfhildiných pokynů začali starat o raněné, budovat pohřební hranice a odtahovat těla útočníků ke břehu, aby jimi nakrmili žraloky – jim žádný čestný pohřeb nepříslušel.

Oděný do košile, nohavic a bot věnovaných jedním z berserkrovských bratří se k nim připojil i Fjodor. Myšlenkami však byl u zraněného přítele. Když Alfhilda znovu přišla na nádvoří, aby ostatní informovala, naslouchal jejím slovům stejně napjatě jako kterýkoliv jiný obyvatel Holgersteadu.

„Šaman říká, že Wedigar bude žít. Jeho zranění jsou však četná a děsivá a mnoho dalších dní nebude schopný boje. Žádá proto, abyste přijali Fjodora z Rašemenu jako První sekyru, dokud vás nebude opět schopný vést osobně do boje. To není vše,“ zdvihla hlas, aby přehlušila ohromený šum. „Wedigar Fjodora rovněž jmenuje dědicem Holgersteadu podle práva a zvyků této vesnice, a to do dne, kdy mu dívka Dagmar dá vlastního syna-proměněnce. Já přijímám zvyky této země a práva daná manželi a vládci,“ dokončila tišeji. „Dokážete vy, jeho věrní muži, totéž?“

Tvářila se vznešeně a výraz v jejích očích jim znemožňoval, aby ji litovali. Muži ztichli, pohnutí silou Alfhildiných slov a hloubkou její hrdé oddanosti. Pak všichni jako jeden muž tasili zbraně, položili je Fjodorovi k nohám a opakovali slova přísahy pronášená rozhodnou Seveřankou.

„První sekyře Holgersteadu budiž zaslíbeny všechny zbraně. Ve válce i v míru jej budeme následovat.“

Fjodor byl během slibu ztichlý údivem. Nemohl odmítnout Wedigarem na něj vložené břímě, ale zároveň je nemohl nést příliš dlouho. I když se během posledního a zatím nejděsivějšího záchvatu šílenství proti svým druhům neobrátil, vystrašila ho již jen sama jeho síla. Naslouchal Wedigarovým příběhům o válečnících-tvaroměncích, ale nikdy nečekal, že by jednoho dne na sebe i on mohl vzít zvířecí podobu. Jako by již nebylo dost špatné, že bojoval i proti své vůli. Tahle naprostá ztráta sebe sama byla víc, než co mohl strpět.

Rašemenec věděl, že dalšího dne se bude muset odebrat do Ruathymu za Liriel, aby jí o všem řekl. Pokud se drowí kouzelnici nepodaří runu brzy úspěšně dokončit, cítil, že nebude mít na výběr a bude muset vyhledat Wedigara, aby dokončil to, kvůli čemu dnes přišel na pláž. Mladý berserkr si nemohl vzít život sám; něco takového bylo pro všechny rašemenské válečníky přísně zapovězené. Smrt mohla přijít jen jako dar z rukou nejlepšího přítele, nebo možná na čepeli dostatečně rychlého a zrádného nepřítele.

Když byla dnešní pochmurná práce dokončená, odebral se Fjodor do pokoje, jenž mu byl přidělen v dlouhém domě berserkrů. Stáhl ze sebe vypůjčené oblečení a vděčně padl na postel, příliš vyčerpaný, než aby mu vadilo, že jej budou ve snech pronásledovat tváře zabitých.

Z dřímoty jej vytrhlo lehké zaklepání na okno. I přes nesmírné vyčerpání zareagoval s reflexy zkušeného válečníka. Okamžitě vyskočil na nohy s palicí v ruce a rozehnal se proti okenicím, které se právě začínaly otvírat dovnitř.

Do místnosti nahlédla bledá hlava a v ní posazené světle modré oči se při pohledu na napřaženou zbraň ve Fjodorových rukou rozšířily. Ten však ihned poznal šamanovu dceru a palici sklonil. V hlubokém oddechu se mísila úleva s podrážděním.

Dagmar se oknem protáhla dovnitř a hluboce se mu uklonila. „Dnes jsi zachránil můj nový domov, Fjodore z Holgersteadu, a nepochybně i život. Chtěla jsem ti za to poděkovat.“

„S radostí přijímám,“ zabručel s unaveným úsměvem, „ale nemohlo to počkat do rána?“

Dívka se opět rychle narovnala a pohlédla mu přímo do očí. „Vzhledem k tomu, jak mám v úmyslu ti poděkovat, nemohlo,“ opáčila bez obalu.

Tohle se dalo vyložit jen jedním způsobem. Fjodor o krok couvnul a náhle si uvědomil, že je celou dobu nahý. Sáhl po Wedigarově plášti a zabalil se do něj.

„Plášť První sekyry ti sluší,“ řekla, „ale tentokrát nebude třeba.“ S těmi slovy oddělila záhyby pláště a položila obě dlaně na mladíkovu hruď.

Fjodor ji chytil za zápěstí a jemně její ruce odtáhl. „Jsi Wedigarovou budoucí ženou,“ řekl tiše.

„A ty jsi jeho dědic. To se očekává.“

Fjodor zabořil ruce do vlasů a bezmocně se na dívku zadíval. Rozhodně si nepředstavoval, že by s novým postavením přijímal i tohle! Přesto však někde uvnitř tušil, že v dívčiných slovech se příliš pravdy neskrývá. Povytáhl obočí a upřel na ni nedůvěřivý pohled.

Mladá žena si povzdychla a pokrčila rameny. „Tak dobře, možná to není přímo očekávaný zvyk. Holgerstead ale musí mít dědice – hamfariggena, který by vedl berserkry do boje. Vědma říká, že já takové dítě můžu porodit, a pokud mi je dáš ty, budu moct odtud odejít a vrátit se se ctí domů. Byl by to dar,“ naléhala s prosbou ve světlých očích. „Dar pro Holgerstead, pro celý Ruathym, pro mě, a dokonce i pro Wedigara,“ uzavřela hořce.

Fjodor pocítil bodnutí lítosti k této mladé ženě. Wedigar nebyl člověk schopný předstírat a všem bylo jasné, že jej nutnost pořídit si druhou manželku netěší. A když se dnes stal navíc svědkem Alfhildiny odvahy a věrnosti, bylo mu jasné, že po jiné ženě Wedigar ani nemůže toužit. Dokonce ani po tak nezpochybnitelně krásné jako Dagmar.

Jako kdyby vycítila, kterým směrem se ubírají jeho myšlenky, poodstoupila mladá žena o pár kroků a začala si rozvazovat tkanice svrchní tuniky. Rychle ze sebe stáhla šaty i blůzu a pak si rukama rozčesávala spletené vlasy, dokud nesplývaly ve dlouhých zlatých vlnách. Slabé světlo srpku měsíce dopadající dovnitř otevřeným oknem se zatřpytilo na její bílé pokožce. Přistoupila k jeho posteli a lehla si na ni.

„Byl by to dar,“ zopakovala tiše.

Na okamžik byl mladý muž skutečně v pokušení. Jeho srdce však ovládal cit silnější než lítost a hlubší než touha. Sáhl po šatech. Dagmar se zoufalým pohledem sledovala, jak se obléká a sbírá si věci.

„Ale proč?“ chtěla vědět. „Proč odcházíš? Nejsi snad jako jiní muži a nelíbí se ti volně dostupné radosti? Nebo jsem snad ošklivá? Tím to je?“

„Jsi opravdu krásná; to by nikdo, kdo je byť jen trochu muž, nemohl popřít. Tohle by ale byla zrada na někom blízkém,“ odpověděl při odchodu ze dveří.

„Nebyla! Wedigar by ti jistě poděkoval!“

Fjodor se zarazil v půli kroku a obrátil se zpět k Seveřance. „Já nemluvil o Wedigarovi, ale o Liriel.“