Dokonalá Prázdnota

Giancarlo Spallanzani IDIOT

(Mondadori Editore, Milano)

Tak tedy mají Italové mladého spisovatele promlouvajícího plným hlasem, jednoho z těch, kteří nám tolik scházeli. Bál jsem se, že se mladí dají infikovat pseudonihilismem znalců, hlásajících, že celá literatura byla napsána a že teď lze už jenom sbírat drobty ze stolů starých mistrů, jimž se říká mýty anebo archetypy. Ti proroci chudé invence (už nic nového pod sluncem) neoznamují své soudy rezignovaně, ale jako by je vidina veskrze jalových staletí, čekajících na Umění, opájela jakousi zvrácenou satisfakcí. Dnešnímu světu totiž zazlívají jeho technický rozmach a čekají na pohromu se stejně zlovolným potěšením, s jakým pavlačové drbny očekávají rozpad manželství lehkomyslně uzavřeného z lásky. Takže tu teď máme cizeléry (protože Italo Calvino imituje Benvenuta Celliniho a nikoli Michelangela), máme zároveň i naturalisty, kteří se zastyděli za naturalismus a předstírají, že píší něco jiného, než na co stačí (Alberto Moravia), ale zato máme nedostatek opovážlivců. Není snadné je najít tam, kde uštědřovat facky může kdekdo, jedva mu huba obrostla zbojnicky vyhlížejícím vousem.

Mladý prozaik Giancarlo Spallanzani je až nestydatě opovážlivý. Názory znalců přijímá jakoby za bernou minci, a vzápětí je znectí. Neboť titul jeho knihy nenavazuje na Dostojevského román jenom svým názvem — zachází dále. Nevím jak komu, ale mně se o knize píše lépe, když vím, jak její autor vyhlíží. Spallanzani nevypadá na fotografii sympaticky, je to mladíček s nízkým čelem a trochu napuchlýma černýma očkama, která mají zlý pohled — jeho titěrná brada klidu nepřidá. Je to enfant terrible, mazaný ničema a kruťas, anebo člověk přímý v kůži neviňátka? Přesnou charakteristiku se mi nalézt nedaří, ale přesto trvám na svém prvním dojmu z četby Idiota: taková proradnost je již třídou sama o sobě. Že by psal pod pseudonymem? Vždyť slavný, historický Spallanzani se zabýval vivisekcí — a tento třicátník se jí věnuje rovněž. V takovou náhodnou shodu jmen lze těžko uvěřit. Mladý autor je troufalý: svému Idiotovi předesílá úvod, v němž s předstíranou upřímností vykládá, proč zavrhl svou původní myšlenku — napsat Zločin a trest ještě jednou jako Soňu, jako příběh, který Marmeladovova dcera vypravuje v první osobě.

Ne zcela bez elegance opovážlivec vysvětluje, že se zřekl svého záměru, protože nechtěl ublížit originálu. Jak říká, musel by proti své vůli poškodit pomník, který Dostojevskij vystavěl své ušlechtilé prostitutce. V Zločinu a trestu je Soňa pouze podružnou postavou, neboť se vyskytuje ve třetí osobě; vyprávění ich-formou by vyžadovalo její neustálou přítomnost i ve chvílích, kdy se zabývá svou výdělečnou činností, což je takový druh práce, který postihuje duši jako žádný jiný. Axióm o jejím duchovním panenství, neposkvrněném zkušenostmi hříšného těla, by nezůstal nedotčen. Když autor takto vykličkoval, vůbec nedává odpověď na problém sám — na Idiota. To je proradnost: udělal si, co chtěl, neboť nám všeobecně naznačil adresu; nestoudnost tkví v tom, že ani slůvkem nezavadil o nevyhnutelnost, onen imperativ, který ho přiměl přistoupit k tomuto tématu — po Dostojevském!

Příběh, realistický a věcný, se zprvu zdá zasazen na poměrně přízemní úrovni. Docela normální rodina, žijící v průměrných majetkových poměrech, v spořádaném manželství, nejeví téměř o nic zájem, protože má duševně zaostalé dítě. Jako každé, i toto dítě slibovalo být roztomilé: vzpomínky na jeho první slova, na jeho svérázné průpovídky, které jsou vedlejším důsledkem vrůstání do jazyka, zůstaly pečlivě uchovány v relikviáři rodičovských vzpomínek. Tyto roztomilé naivity batolete, vsazené do nynějšího tíživého snu, vyznačují rozkmit mezi tím, co být mohlo, a tím, co se stalo.

Dítě je idiot. Život s ním a starost o něj jsou utrpením o to krutějším, že vyrostlo z lásky. Otec je téměř o dvacet let starší než matka. Jsou manželství, která to v analogických situacích zkoušejí ještě jednou — v tomto případě není ovšem jasné, zda tomu brání fyziologické či psychologické příčiny. Nejspíš asi láska. Za normálních podmínek by se nemohla natolik vystupňovat. Dítě tím, že je idiot, činí své rodiče geniálnějšími. Stejnou měrou, která mu schází k normalitě, je zdokonaluje. To by se mohlo stát smyslem románu, jeho vůdčím motivem — jenže je to pouze předznamenání.

Při styku s vnějším okolím, s příbuznými, lékaři a advokáty, se otec s matkou chovají jako normální lidé — mají velké starosti, ale dovedou se přemoci, protože tento stav trvá již léta; na to, aby se dokázali ovládnout, měli času sdostatek. Éra zoufalství, nadějí, návštěv medicínských kapacit v různých světových metropolích už dávno minula. Rodiče pochopili, že už nemají žádné další šance. Nechovají už žádné iluze. Návštěvy u lékaře, u advokáta mají idiotovi zajistit nějaký slušný a snesitelný modus vivendi, až tu jeho přirození pečovatelé jednou nebudou. Je třeba pořídit závěť, zabezpečit majetek. Všechno probíhá věcně, rozvážně, s rozmyslem, a proto povlovně. Nudně a svědomitě — nic přirozenějšího pod sluncem. Jakmile se vrátí domů a octnou se sami, ve třech, situace se bleskurychle změní. Řekl bych — jako když vejdou herci na jeviště. Dobrá, kde je to jeviště? To se teprve ukáže. Aniž se někdy dorozuměli, aniž se kdy slůvkem domluvili — což by nebylo psychologicky možné — rodiče v průběhu let vytvořili systém takové interpretace idiotova chování, že se jeví v každém okamžiku jako naprosto rozumné.

Počátek takového postupování shledává Spallanzani v normě. Je přece známo, že okolí zahleděné do malého dítěte, které vyrůstá z kojeneckého věku, jeho reakce a slova maximálně nadsazuje: do bezmyšlenkovité echolálie se vkládá smysl, v nejasném žvatlání se hledá inteligence a někdy dokonce i důvtip; nedostupnost dětské psychiky skýtá zvláště zaslepeným pozorovatelům netušenou volnost. Jinak asi také sotva mohl začít výklad idiotova jednání. Otec s matkou se dozajista předstihovali ve vyhledávání symbolů svědčících o tom, že dítě mluví čím dál líp, že samo o sobě se ustavičně víc povznáší a projevuje dobrotu a cit. Mluvím o „dítěti“, jenže v době, kdy příběh začíná, je to již čtrnáctiletý chlapec. Jaký systém nesprávné interpretace, jaké vytáčky a jaké formy přímo humoristicky zavádějícího výkladu je tedy třeba uplatnit, aby se zachovala fikce, když ji neustále popírá realita? To všechno lze zařídit — i z takových skutků sestává rodičovská obětavost ve prospěch idiota.

Izolace musí být dokonalá: svět mu nic nedá, v ničem mu nepomůže, tudíž je pro něj zbytečný. Ano, svět jemu — ne on světu. Jedinými tlumočiteli jeho chování smějí být zasvěcenci — otec s matkou; díky tomu se všechno dá přeonačit. Nedozvíme se, zda idiot svou nemocnou babičku zabil anebo zda ji pouze dobil: dají se však porovnat podezřelá fakta: nevěřila v něho (totiž v onu verzi, již vytvořili rodiče — je pravda, že se nedozvíme, jak mnoho z té „nevíry“ dokázal idiot pochopit); trpěla záduchou a její chroptění a sípot při záchvatech nedokázaly utlumit ani čalouněné dveře; když záchvaty zesílily, uváděly ho v zuřivost, neboť nemohl spát; našli ho v ložnici zemřelé, spokojeně spícího pod lůžkem, na němž chladlo tělo mrtvé.

Odnesli ho do dětského pokoje dřív, než se začal otec starat o matku: že by jej podezřívali? To se nedovíme. Rodiče se tohoto tématu nikdy nedotknou, neboť dělají jisté věci, aniž je pojmenovali, jako by pochopili, že veškerá improvizace má svoje meze, a když se k „těm věcem“ nutně dostanou, dají se do zpěvu. Dělají to, co je nezbytné, a zároveň se chovají jako tatínek a maminka, v podvečer zpívají ukolébavky, anebo pokud se nevyhnutelný zásah vykoná za dne, staré písně svého dětství. Zpěv se ukázal daleko lepším vypínačem intelektu než mlčení. Slyšíme ho na samotném počátku, to znamená, že ho slyší služebnictvo, zahradník („smutná písnička“, praví) a mnohem později si začínáme domýšlet, jaké asi příšerné činy doprovázel právě tento zpěv; mrtvola byla objevena časně ráno. Jaká to infernální ušlechtilost citů!

Idiot se chová odporně — s vynalézavostí často vlastní hluboké otupělosti, jež dokáže být vychytralá; takto dítě ještě více dopuje rodiče, protože ti přece musí vždycky být na výši věci. Jejich slova občas odpovídají činům, ale to se stává zřídkakdy: nejďábelštější efekty vznikají tehdy, když činí jedno, a říkají něco jiného, protože tady se s jednou kreténoidní vynalézavostí střetá druhá, bdělá, starostlivá, zamilovaná, cele oddaná — leč odstup, který obě odděluje, musí ty obětavé činy změnit v makabrózní. Ale zdá se, že rodiče to už nevidí: vždyť to fungovalo celá léta! Před každým novým překvapením (eufemismus: idiot jim neodpustí nic) přichází nejdřív zlomek vteřiny, v němž zároveň s nimi vyciťujeme úděs: pronikavý strach, že to nejenom zničí přítomný okamžik, ale rozkotá jedním rázem celou stavbu otcem i matkou starostlivě dlouhé měsíce a léta budovanou.

Omyl: po první, čistě bezděčné výměně pohledů, v útržcích lakonických poznámek, pronášených běžným hovorovým tónem, se začíná se zvedáním toho nového břemene, aby bylo zasazeno do už vytvořeného uspořádání — tyto scény oplývají podivnou komikou i zarážející důstojností, pochopitelně je to díky tomu, že jsou vykresleny psychologicky věrně. Slova, jakých se odvažují použít v situacích, kdy už nezbývá nic jiného než nasadit svěrací kazajku! Když se neví, co udělat s břitvou; anebo když matka vyskočí z vany, zabarikáduje se v koupelně a pak, když v celém domě způsobí zkrat, takže všude zavládne tma, tápe v temnu a rozebírá barikádu z nábytku, neboť podle pro ni závazné verze by pro dítě znamenala mnohem větší nebezpečí než porucha v elektrické instalaci. Ještě celá mokrá, omotaná tlustým kobercem, zřejmě kvůli té břitvě, vyčkává otcův návrat v předsíni — jak to všechno zní neohrabaně a nemístně, ba co hůř, nevěrohodně, takto zjednodušené a vytržené z kontextu! Rodiče se chovají tímto způsobem, neboť poznali, že aťsi takovým událostem dávají libovolný výklad, je nemožné, aby je vměstnali do normy: proto aniž si uvědomili, kdy se to stalo, překračují hranice této normy a vstupují do oblasti normálním kuchyňským či kancelářským smrtelníkům nedosažitelné. Nikoli směrem k šílenství, nic takového, není pravda, že každý může přijít o rozum. Ale každý může uvěřit. Aby se nestali zhanobenou rodinou, museli se stát rodinou svatou.

To slovo v knize nepadne; idiot není podle víry svých rodičů — poněvadž jinak se to nazvat nedá — ani bohem, ani božstvem; je pouze rozdílný od všech ostatních bytostí; svébytný, žádnému dítěti či chlapci nepodobný; a pro tuto odlišnost je jejich neměnitelně milovaný a jediný. Že je to vyloučeno? Přečtěte si Idiota sami — uvidíte, že víra není toliko metafyzickou schopností rozumu. Situace je celou svou podstatou natolik ustavičně protkána drastičností, že pouze absurdita víry ji může zachránit před odsouzením, kterým v tomto případě je psychopatologická nomenklatura. Jestliže psychiatři považovali svaté za paranoiky, proč by tomu nemohlo být také naopak? Idiot? Toto slovo se vynoří v ději jedině tehdy, když rodiče přijdou mezi jiné lidi. O dítěti hovoří jazykem těch druhých — lékařů, advokátů a příbuzných, sami však vědí svoje: těm ostatním totiž lžou, protože jejich víra postrádá povahu mise, tudíž také agresivity, domáhající se obrácení pohanů. Otec s matkou jsou ostatně do té míry věcní, že ani na okamžik neuvěří, že by taková konverze byla možná; neusilují o ni, nemá přece být zachráněn celý svět, ale pouze tři bytosti. Pokud budou žít pospolu, potud budou mít společné náboženství. Nejde o stud ani o prestiž, ani o šílenství stárnoucí dvojice, zvané folie en deux: to je pouze dočasný, chvilkový triumf lásky, projevující se slovy „credo, quia absurdum est“, který se odehrává v domě s ústředním topením. Pokud toto je šílenství, musí se s ním vyrovnat každá víra.

Po celou tu dobu se Spallanzani pohybuje po tenkém ledě, protože největším nebezpečím pro román byla karikatura svaté rodiny. Otec je starý? Tedy je to Josef. O tolik mladší matka? Marie. Takže dítě… Zde si myslím, že kdyby Dostojevskij nebyl napsal Idiota, tento jinotaj by se vůbec nevyskytl — anebo by byl tak zastřený, že by jej jen málokdo postřehl. Snad je dovoleno podotknout, že Spallanzani naprosto není zaujat proti evangeliím, a nechce se tedy vůbec dotknout svaté rodiny. Jestliže přesto vzniká — tomu se nelze zcela vyhnout — právě taková významová nápověď, v tom případě nese „vinu“ výlučně Dostojevskij svým Idiotem. Ale ovšem, jenom takto byl soustředěn ničivý náboj díla, jako útok zamířený proti geniálnímu spisovateli! Kníže Myškin, svatý epileptik, asketický a zneuznaný výrostek, Ježíš se stigmaty grand mal — ten je zde spínačem, relé. Spallanzaniho Idiot jej občas připomíná obrácením znamínek. Jako by to byla vzteklá varianta, právě tak bychom si mohli představovat dospívání pobledlého výrostka Myškina, kdy epileptické záchvaty s jejich mystickou aurou předzvěstí a zvířeckými škubavými křečemi prvně kruší andělskou mladistvost. Je chlapec kretén? Jistěže, ale ustavičně dochází k spojování jeho slabomyslnosti se vznešeností, když například oblouzen hudbou rozbíjí gramofonovou desku, zraňuje se a snaží se desku pozřít i s vlastní krví. Hle, to je forma — jako zkouška — transsubstanciace; do jeho zatemněné mysli se zřejmě prodralo něco z Bacha — jestliže jej chtěl učinit částí sebe sama tím, že ho sní.

Kdyby rodiče přenechali celou záležitost institucionálnímu Pánu Bohu anebo kdyby prostě vytvořili trojiční náhražku náboženství s bohem ve třech osobách, nějakou sektu s pomatencem nastrčeným na místo boha, určitě by to vedlo k pohromě. Jenomže oni ani na chvíli nepřestanou být obyčejnými, opravdovými, ztrápenými rodiči, ba ani nepomysleli na to, aby si osobovali nějaké sakrální nároky — nečinili nic než to, co nesneslo průtahy a bylo v daném okamžiku nezbytné. Takže vlastně žádnou věrouku nevybudovali: to on se jim shodou okolností narodil, objevil se, nechtěný, neplánovaný, dokonce ani očekávaný. Nepoznali přece žádné zjevení, byli sami na počátku a sami zůstali. Tedy pozemská, nic než pozemská láska. Odvykli jsme si nacházet takovou intenzitu lásky v literatuře, která nasákla mravní otrlostí a se svým starým romantickým hřbetem rozbitým od ran psychoanalytických doktrín oslepla na onu část spektra lidských osudů, jíž se živila, kterou nám vypěstovala historická klasika.

Hrozný román: nejprve o bezmezné schopnosti kompenzace, a tedy i tvořivosti, jejímž obydlím je každý, ledakdo, kdokoli, pokud mu sudba přiřkne, aby se trápil, s příslušným úkolem. A dále: o formách, jakými se může projevit láska, pokud je zbavena naděje, pokud je dohnána až na samé dno zoufalství, leč nevzdává se svého cíle. V tomto kontextu jsou slova „credo, quia absurdum“ zatímní analogií slov „finis vitae, sed non amoris“. Román (vlastně antropologické sdělení, nikoli tragédie otce a matky) o tom, jak v mikroskopických mechanismech čistě intencionální stvoření pojmenovaného světa, ne tedy transcendentální, ne: běží o to, aby se svět nedotčený ve své bezmezné hanebnosti a ohyzdnosti dal předělat — čili o to, co zahrnují slova: proměna, transfigurace. Kdybychom nedovedli přetvářet zrůdnosti na koreláty andělskosti, nemohli bychom přetrvat; tato kniha je také o tomto. Bez víry v transcendenci se můžeme docela dobře obejít; i bez ní lze dospět k milosti (nebo mukám) teodicey, protože svoboda člověka nežije v poznání stavu věcí, ale v jejich přetváření. Pokud to není skutečná svoboda (jde tu však o mezní zotročení — láskou!), pak nemůže žádná jiná existovat! Spallanzaniho Idiot není bisexuální alegorií křesťanského mýtu, ale ateistickou heterodoxií.

Spallanzani jako psycholog provádějící pokusy na krysách podrobil své hrdiny experimentu, který měl jeho antropologickou hypotézu prokázat. Zároveň tato kniha je i útokem na Dostojevského, ovšem jako kdyby dnes žil a psal. Spallanzani vytvořil svého Idiota, aby Dostojevskému dokázal mizernou herezi. Nemohu říci, že by se mu toto napadení podařilo, ale záměr jsem pochopil: jde tu o pokus uniknout ze začarovaného kruhu problematiky, do nějž uzavřel slavný Rus svou epochu i epochu následující. Běží o to, že umění nemůže hledět pouze dozadu, ani se spokojovat ekvilibristikou, jsou zapotřebí nové oči, nové pohledy, a především nové myšlenky. Pamatujme přitom, že jde o autorovu prvotinu. Na další Spallanzaniho román budu čekat tak, jak jsem na jiný už dávno nečekal.