Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Kapitola 1 Neočekávaný dýchánek

V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit. Nebyla to žádná ošklivá, špinavá, vlhká díra, plná konečků žížal a páchnoucí slizem, ani vyschlá, holá písčitá jáma, kde by se nedalo na nic sednout a ničeho se najíst: byla to hobití nora, a to znamená komfort.

Měla dokonale okrouhlé dveře jako okénko lodní kajuty, nalakované nazeleno a s nablýskaným žlutým knoflíkem mosazné kliky přesně uprostřed. Dveře vedly do předsíně jako do válcovitého tunelu, velmi komfortního tunelu bez kouře, se stěnami obloženými dřevěným táflováním a s kachlíčkovanou podlahou pokrytu koberci, zařízeného leštěnými křesly a velikou spoustou věšáků na klobouky a kabáty, poněvadž hobit rád přijímal návštěvy. Tunel se vinul hezký kousek cesty dost hluboko, ale ne docela přímo do úbočí kopce — Kopce s velkým K, jak mu říkali všichni obyvatelé na míle kolem, — a z tunelu vedlo mnoho okrouhlých dvířek napřed na jednu stranu a potom na druhou. Hobit si nepotrpěl na žádné chození do schodů: ložnice, koupelny, sklepy, spižírny (a těch měl spoustu), šatny (měl celé místnosti vyhrazené oblečen, kuchyně, jídelny, to všechno bylo v témž patře, a vlastně na téže chodbě. Nejlepší pokoje ležely všechny po levé straně (ve směru příchodu), protože jedině ty měly okna, hluboce zasazená okrouhlá okna, ze kterých bylo vidět přes hobitovu zahradu na luka svažující se dolů k řece.

Náš hobit byl velice zámožný hobit a jmenoval se Pytlík. Pytlíkové žili v okolí Kopce od nepaměti a obyvatelé je pokládali za velmi vážené, nejenom proto, že byli většinou bohatí, nýbrž také proto, že se nikdy nezaplétali do žádných dobrodružství a nikdy neudělali nic neočekávaného: mohli jste předem říci, co takový Pytlík na jakoukoli otázku odpoví, a ani jste se nemuseli namáhat a ptát se ho. Náš příběh vypráví o tom, jak se jeden z Pytlíků do dobrodružství přece jen zapletl a shledal, že dělá a říká věci naprosto neočekávané. Přišel tak možná o vážnost u svých sousedů, ale získal — inu, jestli něco získal, uvidíte nakonec sami.

Matka tohohle našeho hobita — ale co je to vlastně hobit? Zdá se mi, že dneska je třeba hobity poněkud popsat, neboť jsou už vzácní a plaše se straní Velkých lidí, jak říkají nám. Jsou to (nebo bývali) malí lidičkové, dosahující asi tak polovičky našeho vzrůstu a menší než bradatí trpaslíci. Hobitové žádné vousy nemají. Je na nich pramálo kouzelného nebo vůbec nic, leda to obyčejné a všední umění, se kterým dokážou rychle a tiše zmizet, když se hřmotné blíží taková velká neohrabaná osoba jako vy a já a dupe přitom jako stádo slonů, takže nás hobiti slyší na míli daleko. Mají sklon k obtloustlým bříškům; oblékají se do pestrých barev (hlavně do zelené a žluté); nenosí žádnou obuv, poněvadž jim na chodidlech od přírody roste hustá a hřejivá hnědá srst, podobná jejich srsti na hlavách (jenže na hlavách je kudrnatá); mají dlouhé, obratné hnědé prsty na rukou, dobromyslné obličeje a smějí se hlubokým hlaholivým smíchem (zvlášť po obědě, který si dopřávají dvakrát denně, když se jim to podaří). Teď víte dost, abychom mohli pokračovat. Jak už jsem se chystal povědět, matka našeho hobita — jeho plné jméno znělo Bilbo Pytlík — byla bájeslovná Beladona Bralová, jedna ze tří pozoruhodných dcer starého Brala, hlavy hobitů, kteří žili za Vodou, to je za říčkou, jež obtékala úpatí Kopce. Často se říkávalo (v jiných rodinách), že kdysi dávno se jeden z Bralových předků určitě oženil s nějakou vílou. Byl to samozřejmé nesmysl, ale rozhodně na nich pořád ještě zbylo něco ne docela hobitího a čas od času se příslušníci rodu Bralových pouštěli do všelijakých dobrodružství. Diskrétně mizeli a rodina to vždycky ututlala, ale zůstalo skutečností, že Bralové nebyli tak vážení jako Pytlíkové, ačkoli byli nepochybně bohatší.

Ne že by se Beladona Bralová pouštěla do nějakých dobrodružství, jakmile se jednou provdala za pana Bunga Pytlíka. Bungo, otec Bilba, pro ni zbudoval (částečně za její peníze) tu nejluxusnější hobití noru, jaká se dala najít pod Kopcem, za Kopcem i za Vodou, a tam bydleli až do konce svých dnů. Ale přesto je pravděpodobné, že Bilbo, její jediný syn, třebaže svým zevnějškem i jednáním jako by z oka vypadl svému solidnímu a pohodlnému otci, zdědil v povaze po bralovských předcích něco trošku divného, co jenom čekalo na příležitost, aby se projevilo. Taková příležitost nikdy nenastala, dokud Bilbo Pytlík nedospěl přibližně do svých padesáti let, kdy bydlel v té krásné hobití noře, zbudované jeho otcem, kterou jsem vám právě popsal, a dokud se tu neusadil tak pevně, že s ním zdánlivě nemohlo nic pohnout.

Kdysi dávno, jednoho jitra v tišině světa, v němž bylo méně hluku a více zeleně, kdy hobitové byli ještě početní a prospívali, stál Bilbo Pytlík po snídani ve svých dveřích a kouřil z dlouhatánské dřevěné fajfky, která mu sahala skoro až k srstnatým prstům na nohou (pečlivě vykartáčovaných), když tu se jakousi zvláštní náhodou stalo, že šel kolem Gandalf. Gandalf! Kdybyste o něm slyšeli jenom čtvrtinu z toho, co jsem slyšel já, — a já slyšel jenom zlomeček z toho, co je o něm k slyšení, — byli byste připraveni na jakoukoli pozoruhodnou historku. Dobrodružné historky se kolem něho přímo rojily, kam jen vkročil, a to tím nejpodivuhodnějším způsobem. Touhle cestou pod Kopec už dlouhá léta nezabloudil, vlastně už od smrti svého přítele Brala, a hobiti už skoro zapomněli, jak vůbec vypadá. Byl totiž pryč za Kopcem a za Vodou ve svých vlastních záležitostech už od té doby, co byli všichni ještě malí hobítkové a hobítčičky.

Toho jitra nic netušící Bilbo uviděl před sebou jenom nějakého starce s holí. Stařec měl vysoký špičatý modrý klobouk, dlouhý šedivý plášť, stříbrnou šálu, přes kterou mu až pod pás splýval bílý plnovous, a obrovské černé boty.

„Dobré jitro!“ pozdravil Bilbo a také to tak myslel. Svítilo slunce a tráva se svěže zelenala. Ale Gandalf se na něj podíval zpod huňatého obočí, které mu trčelo ještě dál než stinná střecha klobouku.

„Jak to myslíte?“ zeptal se. „Přejete mi tím dobré jitro, nebo máte na zřeteli, že dnešní jitro je dobré, ať už já o to stojím nebo ne, či že se dnes ráno cítíte dobře sám, anebo že je jitro jako stvořené, aby byl člověk dobrý?“

„Všechno najednou,“ odpověděl Bilbo. „A navíc ještě, že je krásné ráno na vykouření fajfky pod širým nebem. Jestli máte fajfku s sebou, posaďte se a nacpěte si ode mne! Není naspěch, máme před sebou celý den!“ Nato si Bilbo sedl na lavičku před svými dveřmi, dal si nohu přes nohu a vyfoukl krásný kroužek šedivého dýmu, který se neporušený vznesl do vzduchu a odletěl přes Kopec.

„Výborně!“ pochválil ho Gandalf. „Jenomže já dnes ráno na vyfukování kroužků nemám čas. Hledám někoho, kdo by se zúčastnil jistého dobrodružství, které chystám, a někoho najít je hrozně těžké.“

„To bych taky řekl — v tomhle kraji! Jsme tady obyčejní pokojní lidičkové a na žádná dobrodružství nemáme ani pomyšlení. Je s nimi jen protivný rozruch a nepohodlí! Zdržují jednoho od oběda! Nedovedu si představit, co na nich kdo vidí,“ řekl náš pan Pytlík, strčil si palec za kšandu a vyfoukl ještě větší kroužek kouře. Pak si vytáhl ze schránky ranní poštu, pustil se do čtení a tvářil se, že si už starce nevšímá. Rozhodl se, že to pro něho není žádný pořádný společník, a přál si, aby šel po svých. Jenomže stařec se k odchodu neměl. Zůstal stát opřený o hůl a zíral na hobita beze slova, až to Bilba přivedlo úplně do rozpaků, a dokonce ho to trochu dopálilo.

„Dobrýtro!“ vyhrkl konečně. „O žádná dobrodružství tady nestojíme, pěkně děkujeme! Zkuste to za Kopcem nebo za Vodou.“ A doufal, že tím skončil.

„K čemu všemu vám to dobrýtro neslouží!“ poznamenal Gandalf. „Teď chcete říct, že byste se mě rád zbavil a že dobrýtro nebude dobré, dokud nezmizím.“

„Ale vůbec ne, vůbec ne, drahý pane! Počkejme, vždyť já ani nevím, jak se jmenujete.“

„Ale ano, drahý pane! A já vím, jak se jmenujete vy, pane Bilbo Pytlíku. A vy znáte moje jméno, třebaže si už nevzpomínáte, že k němu patřím. Jsem Gandalf a Gandalf, to jsem já! Když si pomyslím, že jsem se musel dožít toho, aby mě syn Beladony Bralové chtěl vydobrýtrovat, jako nějakého cesťáka s knoflíky!“

„Gandalf, Gandalf! Propánakrále! Snad ne ten potulný čaroděj, který dal starému Bralovi ty kouzelné knoflíčky do náprsenky, co se samy zapínaly a nikdy se nerozepnuly, dokud se jim neporučilo? Snad ne ten chlapík, který vždycky ve společnosti vyprávěl takové báječné historky o dracích a skřetech a obrech a zachráněných princeznách a nečekaném štěstí synů chudých vdov? Snad ne ten muž, co dělával tak vynikající ohňostroje? Na ty se pamatuju! Starý Bral je vždycky pořádal v předvečer svatojánské noci. Skvělé! Vykvétaly jako obrovské ohnivé lilie a hledíky a čilimníky a vydržely v soumraku celý večer!“ Všímáte si jistě, že pan Pytlík nebyl tak docela prozaický, jak si o sobě s oblibou namlouval, a že měl velice rád květiny. „Jemináčku!“ pokračoval. „Snad ne ten Gandalf, který způsobil, že tolik poklidných mládenců a děvčat se vydalo do modravých dálek za spoustou bláznivých dobrodružství? Od šplhání do korun stromů na návštěvu k elfům — až po plavby po moři, v korábech k cizím břehům! Namouduši, život tenkrát býval daleko zajíma — chci říct, že jste kdysi ve zdejším kraji natropil pořádný zmatek. Promiňte, ale neměl jsem ani tušení, že ještě provozujete svoje řemeslo.“

„Co jiného bych měl provozovat?“ odpověděl čaroděj. „Ale stejně mě těší, že si na mě trochu vzpomínáte. Přinejmenším se zdá, že se v dobrém pamatujete na mé ohňostroje, a to není beznadějné. Abyste věděl, kvůli vašemu starému dědečkovi Bralovi a kvůli chudince Beladoně vám splním, o co jste žádal.“

„Prosím za prominutí, ale já o nic nežádal!“

„Ale ano, žádal! Teď dokonce podruhé. O moje prominutí. To máte mít taky. Půjdu dokonce tak daleko, že vás pošlu za tím dobrodružstvím. Mne to náramně pobaví a vám to udělá náramně dobře — hodně pravděpodobně na tom i vyděláte, jestli se z toho vůbec dostanete.“

„Odpusťte, ale já o žádné dobrodružství nestojím, pěkně děkuju. Dneska ne. Dobrýtro! Ale přijďte někdy na svačinu — kdykoli se vám to hodí! Co třeba hned zítra? Přijďte zítra! Sbohem!“ S těmi slovy se hobit otočil, vklouzl do svých okrouhlých zelených dveří a přirazil je za sebou tak rychle, jak si jen troufal, aby se nezdál hrubý. Čarodějové jsou přece jen čarodějové.

„U všech všudy, proč já ho jenom zval na tu svačinu!“ zalitoval cestou do spižírny. Právě se sice nasnídal, ale řekl si, že koláč nebo dva a něco na zapití mu potom leknutí jenom prospěje.

Gandalf zatím pořád ještě stál přede dveřmi a dlouho, ale tiše se smál. Po chvíli vystoupil po schůdkách zápraží a okovanou špicí své hole naškrábal na hobitovy krásné zelené domovní dveře nějaké podivné znamení. Potom dlouhými kroky odešel, právě ve chvíli, kdy Bilbo dojídal druhý koláč a začínal si myslet, že se z hrozícího dobrodružství docela dobře vyvlekl.

Příštího dne na Gandalfa málem zapomněl. Nepamatoval si věci dost dobře, ledaže si je zapsal do diáře, například takhle: Gandalf, svačina, středa. Včera byl příliš rozčilený, aby něco takového udělal.

Těsně Před dobou k svačině se ozvalo pronikavé zařinčení domovního zvonku, a vtom si vzpomněl! Honem běžel postavit na čaj, připravil druhý šálek s podšálkem, pár koláčů navíc a běžel otevřít.

„Promiňte, že jsem vás nechal čekat,“ měl už na jazyku, ale najednou si uvědomil, že to vůbec není Gandalf. Byl to nějaký trpaslík s modrým plnovousem zastrčeným za zlatý opasek a s velice jasnýma očima pod tmavozelenou kapucí. Jakmile se dveře otevřely, vrazil dovnitř, jako by byl očekáván.

Pověsil si plášť s kapucí na nejbližší věšák a s hlubokou poklonou se představil: „Dvalin k vašim službám!“

„Bilbo Pytlík k vašim!“ odpověděl hobit, příliš překvapený, než aby se pro tu chvíli na něco ptal. Když nastalé ticho začalo být tísnivé, dodal: „Zrovna se chystám posvačit, pojďte prosím dál a vezměte si něco se mnou.“ Znělo to možná trochu škrobeně, ale myslel to vlídně. Co byste taky dělali vy, kdyby k vám přišel nepozvaný trpaslík a pověsil si vám věci v předsíni beze slůvka vysvětlení?

Neseděli u stolu dlouho, vlastně sotva načali třetí koláč, když zvonek zařinčel ještě hlasitěji.

„Promiňte,“ omluvil se pobit a odebral se ke dveřím.

„Tak konečně jste tady!“ chystal se tentokrát uvítat Gandalfa. Ale Gandalf to nebyl. Místo něho stál na prahu velice staře vypadající trpaslík s bílým plnovousem a v šarlatové kapuci. I ten se okamžitě po otevření dveří vhrnul dovnitř, jako by byl pozván.

„Vidím, že se už začínají scházet,“ poznamenal, když zahlédl Dvalinovu pověšenou zelenou kapuci. Pověsil vedle ní svoji červenou a s rukou položenou na prsa prohlásil: „Balin k vašim službám!“

„Díky!“ zalapal Bilbo po dechu. Nebyla to sice patřičná odpověď, ale poznámka, že se už začínají scházet, ho zle vyvedla z míry. Měl rád návštěvy, ale rád je znal předem a dával přednost tomu, zvát si je sám. Napadla ho strašná myšlenka, že možná bude málo koláčů, a v tom případě že se na něho jako na hostitele — znal svou povinnost a lpěl na ní, jakkoli byla bolestná — možná nedostane.

„Pojďte dál a vypijte si trochu čaje!“ vypravil ze sebe konečně, když se zhluboka nadechl.

„Kapka piva by mi byla milejší, jestli vám to nevadí, vzácný pane,“ opáčil Balin s bílým plnovousem. „Ale koláč bych si dal — nejradši makový, jestli nějaký máte.“

„Spoustu!“ vyhrkl Bilbo k svému vlastnímu překvapení a vzápětí si uvědomil, že spěchá do sklepa, aby načepoval žejdlík piva, a do spižírny pro dva krásné kulaté makové koláče, které si to odpoledne upekl, aby měl co na zub po večeři.

Když se vrátil, Balin s Dvalinem si povídali u stolu jako staří kamarádi (ve skutečnosti byli bratři). Bilbo před ně s žuchnutím postavil pivo a koláče, a vtom znovu halasně zařinčel zvonek a pak ještě jednou.

„Tentokrát je to jistě Gandalf,“ pomyslel si, když supěl chodbou. Ale nebyl to Gandalf. Byli to další dva trpaslíci, oba v modrých kapucích, se stříbrnými opasky, se žlutými plnovousy, a každý z nich nesl vak nářadí a rýč. Hupli dovnitř, sotva se dveře začaly otevírat — Bilba to už ani nepřekvapilo.

„Co pro vás mohu udělat, páni trpaslíci?“ zeptal se.

„Kili k vašim službám!“ řekl jeden. „A Fili!“ dodal druhý a oba s rozmachem smekli modré kapuce a poklonili se.

„K vašim službám a k službám vaší rodiny!“ odpověděl Bilbo, který si tentokrát připomněl své dobré způsoby.

„Dvalin a Balin jsou už tady, jak vidím,“poznamenal Kili. „No, pojďme dál do houfu!“

„Do houfu!“ pomyslel si pan Pytlík. „To slovo se mi nelíbí. Opravdu se musím na chvilku posadit, sebrat se a napít.“ Sotva si jednou lokl — v koutku, zatímco čtyři trpaslíci se usadili kolem stolu a dali se do řeči o dolování, o zlatě, o potížích se skřety, o loupežném řádění draků a o spoustě dalších věcí, kterým hobit nerozuměl a ani jim rozumět nechtěl, poněvadž až příliš zaváněly dobrodružstvím, — když cinglingicink -, zvonek se rozhlaholil znovu, jako by nějaký malý hobití uličník pokoušel utrhnout jeho rukojeti.

„Někdo je u dveří!“ prohlásil a zděšeně zamrkal.

„Aspoň čtyři, podle toho zvonění,“ poznamenal Fili. „Ostatně jsme je zdálky zahlédli přicházet za námi.“

Chudák malý hobit se posadil v předsíni, sevřel si hlavu do dlaní a uvažoval, co se to vlastně stalo a co se ještě stane, a jestli všichni zůstanou na večeři. Pak zvonek zařinčel ještě hlasitěji než dosud, a on se musel rozběhnout k domovním dveřím. Přece jenom nebyli čtyři — bylo jich PĚT. Další trpaslík dorazil, zatímco pan Pytlík uvažoval v předsíni. Sotva otočil knoflíkem kliky, už byli všichni uvnitř, klaněli se a jeden po druhém prohlašoval „k vašim službám“. Dori, Nori, Ori, Oin a Gloin se jmenovali, a brzy visely na věšácích dvě purpurové kapuce, jedna šedivá, jedna hnědá a jedna bílá, a trpaslíci mašírovali se širokýma rukama zastrčenýma za zlaté a stříbrné opasky, aby se přidali k ostatním. Už jich byl celý houf, bezmála tlačenice. Někteří se dožadovali světlého piva, jiní ležáku a jeden kávy, a všichni volali po koláčcích, takže hobit měl hezkou chvíli plné ruce práce.

Na plotýnce v krbu už stál veliký hrnec kávy, po makových koláčích se jen zaprášilo a trpaslíci se právě pouštěli do mísy vdolečků mazaných máslem, když se ozvalo — hlasité zabušení. Ne zazvonění, ale tvrdé ratata na hobitovy krásné zelené dveře. Někdo do nich mlátil holí!

Bilbo pospíchal chodbou, hrozně rozčilený a naprosto zmatený a vyvedený z míry — takovouhle nepříjemnou středu ještě nezažil. Otevřel dveře trhnutím, a všichni vpadli dovnitř, jeden přes druhého. Další trpaslíci, další čtyři! A za nimi stál Gandalf, opíral se o svou hůl a smál se. Pořádně hobitovy krásné dveře otloukl — a odstranil tím mimochodem tajné znamení, které do nich vyryl předešlé ráno.

„Dávejte přece pozor!“ napomenul hobita. „To přece není váš způsob, Bilbo, nechat přátele čekat na prahu a pak otevřít, jako když vystřelíte ze špuntovky! Dovolte, abych vám představil Bifura, Bofura, Bombura a zejména Thorina!“

„K vašim službám,“ uklonili se po řadě Bifur, Bofur a Bombur. Pak si pověsili dvě žluté kapuce, jednu světle zelenou a taky jednu blankytně modrou s dlouhým stříbrným střapcem. Ta poslední patřila Thorinovi, ohromně důležitému trpaslíkovi — vždyť to vlastně nebyl nikdo jiný než sám velký Thorin Pavéza a nijak se mu nelíbilo, že se natáhl na Bilbově prahu s Bifurem, Bofurem a Bomburem v kupě nad sebou. Také proto, že Bombur byl nesmírně tlustý a těžký. Thorin se skutečně zachoval velice povýšeně a neřekl nic o službách, ale chudák pan Pytlík opakoval tolikrát, jak ho to mrzí, že Thorin konečně zabručel: „Prosím vás, nemluvte už o tom,“ a přestal se mračit.

„Tak jsme tady všichni!“ poznamenal Gandalf a rozhlédl se po řadě třinácti kapucí — parádních odpínacích kapucí do společnosti — a po svém vlastním klobouku, které visely na kolících věšáků. „Pěkně veselá sešlost. Doufám, že pro ty, kdo přišli později, zbylo něco k jídlu a k pití! Co je to? haj! Ne, pěkně děkuju. Já bych si dal kapku červeného vína.“

„Já taky,“ přidal se Thorin.

„A malinový džem a jablkový dort,“ ozval se Bifur.

„A hrozinkovou paštiku se sýrem,“ objednal si Bofur.

„A vepřovou paštiku se salátem,“ dodal Bombur.

„A víc koláčů — a piva — a kávy, jestli vám to nevadí!“ volali ostatní trpaslíci dveřmi.

„Usmažte pár vajec, buďte tak hodný!“ křikl za ním Gandalf, když hobit pajdal ke spižírnám. „A přineste rovnou studené kuře a nakládanou zeleninu!“

„Zdá se, že ví o mých zásobách zrovna tak dobře jako já sám!“ pomyslel si pan Pytlík, který z toho byl úplně perplex a začal si klást otázku, jestli se mu nějaké ohavné dobrodružství nevloudilo přímo do domu. Než naložil na velké podnosy všechny ty láhve a mísy a vidličky a nože a sklenice a talíře a lžíce, byl z toho celý do červena rozpálený a dopálený.

„Hrom aby do těch zatracepených trpaslíků!“ ulevil si nahlas. „Proč mi nepřijdou pomoct?“ A ejhle! V kuchyňských dveřích stál Balin s Dvalinem a za nimi Fili a Kili, a než by řekl švec, už si to odšupačili s podnosy a se dvěma malými stolky do obývacího pokoje a znovu všechno prostřeli.

Gandalf seděl v čele společnosti se třinácti trpaslíky kolem dokola a Bilbo se krčil na šamrličce u krbu, oždiboval suchar (chuť k jídlu ho docela přešla) a snažil se tvářit, jako by všechno bylo docela normální a vůbec nic nezavánělo dobrodružstvím. Trpaslíci jedli a jedli a mluvili a mluvili a čas utíkal. Nakonec odstrčili židle od stolu a Bilbo vykročil, aby sklidil talíře a sklenice.

„Předpokládám, že všichni zůstanete na večeři?“ nadhodil tím nejzdvořilejším, ale nenaléhavým tónem.

„Samozřejmě!“ přikývl Thorin. „A potom. K vyřízení naší záležitosti se tak hned nedostaneme, a napřed potřebujeme trochu hudby. A teď sklidit ze stolu!“

Načež dvanáct trpaslíků — ne Thorin, ten byl příliš důležitý a zůstal sedět v rozhovoru s Gandalfem vyskočilo a nakupilo všechno nádobí na vysoké hromady. A už se s ním hrnuli ven, ani nečekali na podnosy, balancovali v každé ruce sloupce talířů s lahví na vršku, zatímco hobit se rozběhl za nimi a téměř kvičel strachy: „Prosím vás, opatrně!“ a „Prosím vás, neobtěžujte se! Já radši sám!“ Ale trpaslíci se jenom dali do zpěvu:

Samozřejmě že žádnou takovou ohavnost neprovedli, a všechno bylo bleskově umyto a bezpečně uloženo, zatímco hobit se točil uprostřed kuchyně a snažil se postřehnout, co vlastně dělají. Potom se vrátili zpátky a našli Thorina s nohama na mřížce před krbem, jak kouří fajfku. Vyfukoval ty nejohromnější kroužky kouře, a kam který poslal, tam kroužek letěl, — komínem nahoru nebo za hodiny na krbové římse nebo pod stůl nebo se točil po stropě, ale ať letěl kam letěl, nikdy nebyl dost rychlý, aby unikl Gandalfovi. Puk! poslal čaroděj menší kouřový kroužek ze své krátké hliněné dýmky rovnou skrz každý kroužek Thorinův. Pak Gandalfův kroužek vždycky zezelenal, vrátil se a vznášel se nad čarodějovou hlavou. Měl jich už kolem sebe celý oblak, v zšeřelém světle mu propůjčovaly zvláštní a magické vzezření. Bilbo stál tiše a pozoroval — miloval kouřové kroužky — a pak ho polil stud, když si vzpomněl, jak byl včera ráno pyšný na své kroužky, které posílal po větru přes Kopec.

„A teď trochu hudby!“ řekl Thorin. „Přineste si nástroje!“

Kili a Fili spěchali ke svým vakům a vrátili se s malými housličkami; Dori, Nori a Ori vytáhli odněkud z kazajek flétny; Bombur přinesl z předsíně bubínek a Bifur s Bofurem vyšli rovněž a přišli zpátky s klarinety, které nechali ve stojanu mezi vycházkovými holemi. Dvalin a Balin se ozvali: „Promiňte, my své nástroje nechali na zápraží.“

„Tak přineste i můj!“ vyzval je Thorin. Vrátili se s violami velkými jako oni sami a s Thorinovou harfou zabalenou do zeleného sukna. Byla to nádherná zlatá harfa, a když Thorin sáhl do strun, ozvala se hudba, tak náhle a tak líbezně, že Bilbo zapomněl na všechno ostatní a byl stržen do temných krajů pod podivnými lunami, daleko za Vodou a ohromně daleko od své hobití nory pod Kopcem.

Okénkem, které vedlo na svah Kopce, vnikala dovnitř tma; oheň v krbu plápolal — byl duben — a trpaslíci pořád hráli, zatímco stín Gandalfova Vlnovousu poskakoval do taktu na stěně.

Tma zaplavila celou místnost, oheň dohořel a stíny se vytratily, a trpaslíci pořád ještě hráli. A najednou jeden a pak další začali při hraní zpívat, hlubokými hrdelními hlasy trpaslíků v hlubokých prostorách jejich dávných domovů, a takhle zněl úryvek jejich písně, jestli se dá mluvit o jejich písni bez doprovodu nástrojů:

Když tak zpívali, hobit pocítil, jak se v něm probouzí láska ke krásným věcem, vytvořeným rukama a zkušeností a kouzly, prudká a žárlivá láska, touha prýštící ze srdce trpaslíků. Pak se v něm ozvalo cosi bralovského a on pocítil přání jít se podívat na ty veliké hory a uslyšet šumění borů a hukot vodopádů a prozkoumat jeskyně a nosit meč místo vycházkové hole. Vykoukl z okna. Na temné obloze nad stromy zářily hvězdy. Připomněly mu drahokamy trpaslíků, třpytící se v temných slujích. V lese za Vodou náhle vyskočil plamen — někdo tam patrně zapálil oheň a hobit si představil pustošící draky, jak se usazují na jeho poklidném Kopci a rozněcují tam požár. Otřásl se a náramně rychle z něho byl zase obyčejný pan Pytlík ze Dna pytle pod Kopcem.

Vstal celý rozklepaný. Ani se mu moc nechtělo dojít pro lampu, daleko spíš měl chuť tvářit se, že pro ni jde, ale schovat se za pivní sudy ve sklepě a nevylézt odtamtud, dokud všichni trpaslíci neodtáhnou. Najednou si uvědomil, že hudba i zpěv utichly a že se na něj všichni dívají s očima svítícíma ve tmě.

„Kam jdete?“ ozval se Thorin tónem, který jako by naznačoval, že uhodl obě protichůdné hobitovy myšlenky.

„Co takhle trochu světla?“ opáčil Bilbo omluvně.

„My máme rádi tmu,“ odpověděli trpaslíci. „Tmu pro temné záležitosti! Do svítání zbývá ještě spousta hodin.“

„Samozřejmě!“ souhlasil Bilbo a honem se zase posadil. Jenomže minul šamrličku, dosedl na mřížku před ohništěm a s rachotem porazil pohrabáč a lopatku.

„Pst!“ okřikl ho Gandalf. „Poslechněme si Thorina!“ A Thorin začal takhle:

„Gandalfe, trpaslíci a pane Pytlíku! Sešli jsme se dnes v domě našeho přítele a spoluspiklence, zde přítomného znamenitého a odvážného hobita — kéž mu nikdy nevylíná srst na prstech u nohou a všechna chvála jeho vínu i pivu!—“ Odmlčel se, aby se nadechl a poslechl si zdvořilou odpověď hobitovu, ale chudák Bilbo Pytlík žádné poklony nevnímal, mlel ústy na protest proti tomu, že byl označen za odvážného, a co hůř, za spoluspiklence, jenomže jimi mlel naprázdno a nevydal ze sebe ani hlásku, tak byl perplex. Thorin tedy pokračoval:

„Sešli jsme se, abychom prodiskutovali své plány, své možnosti, prostředky, záměry a opatření. Brzy, ještě před úsvitem, se vydáme na dalekou cestu, ze které se snad někteří z nás a možná nikdo z nás (s výjimkou našeho přítele a rádce, důvtipného čaroděje Gandalfa) už víckrát nevrátí. Je to slavnostně vážný okamžik. Předpokládám, že všichni víme, jaký je náš cíl. Našemu váženému panu Pytlíkovi a snad i několika mladším trpaslíkům (domnívám se, že budu mít pravdu, když jmenuji například Kiliho a Filiho) bude patrně třeba přesnou momentální situaci stručně objasnit—“

To byl Thorinův styl. Byl to důležitý trpaslík. Kdyby ho nechali, byl by pravděpodobně pokračoval tímhle způsobem, dokud by nezůstal bez dechu, a neřekl by nikomu nic víc, než co už každý věděl. Jenomže byl hrubě přerušen. Chudák Bilbo to už nevydržel. Když slyšel, že se snad už víckrát nevrátí, pocítil, že se v něm rodí vřísknutí, které z něho vzápětí vyrazilo jako hvizd lokomotivy vyjíždějící z tunelu. Všichni trpaslíci vyskočili a převrhli stůl. Gandalf vyčaroval na konci své kouzelné hole modré světlo a v jeho prskavkovité záři bylo vidět chudáka malého hobita, jak klečí na koberečku před krbem a třese se jako roztékající se rosol. Pak se skácel jak široký tak dlouhý na podlahu, znovu a znovu vykřikoval: „Uhodil blesk! Uhodil blesk!“ a víc z něho dlouhou dobu nedostali. Vzali ho tedy a odklidili ho na pohovku do salónku se sklenkou u lokte a vrátili se ke svým temným záležitostem.

„Nervózní chlapíček,“ poznamenal Gandalf, když se znovu usadili. „Občas ho to takhle divně popadne, ale je opravdu jeden z nejlepších, jeden z nejlepších — zuřivý jako drak, když jde do tuhého.“

Jestli jste někdy viděli draka, když šlo do tuhého, je vám jistě jasné, že to byla jenom poetická nadsázka, pokud se to týkalo jakéhokoli hobita, dokonce i praprastrýce starého Brala, totiž Bučivoje, který byl tak obrovský (na hobita), že mohl jezdit na koni. Ten napadl šiky skřetů z Kouzelné hory v bitvě na Zeleném poli a urazil jejich králi Golfimbulovi dřevěnou palicí hlavu. Proletěla sto kroků vzduchem a zapadla do králičí nory, a tak byla zároveň vyhrána bitva a vynalezena hra, nazývaná od té doby golf.

Zatím však se křehčí Bučivojův potomek vzpamatovával v salónku. Po nějaké chvíli a po loku ze sklenky se nervózně připlížil ke dveřím do obývacího pokoje. A tam uslyšel, co právě říká Gloin: „Hrm!“ (Nebo nějaké víceméně podobné odfrknutí.) „Myslíte, že se osvědčí? Je sice hezké, že Gandalf mluví o zuřivosti tohohle hobita, ale jedno takové zavřísknutí v okamžiku vzrušení by stačilo probudit draka a všechny jeho příbuzné a zahubit celou naši partu. Mně se zdá, že to znělo spíš jako strach než vzrušení. Kdyby vlastně nebylo toho znamení na dveřích, byl bych si určitě myslel, že jsme na špatné adrese. Začal jsem o něm pochybovat, hned jak jsem toho chlapíčka viděl, jak poskakuje a odfukuje na prahu. Vypadá spíš jako hokynář než jako lupič!“

V tom okamžiku pan Pytlík otočil knoflíkem kliky a vešel dovnitř. Bralovské dědictví převážilo. Najednou pocítil, že by se zřekl spánku i snídaně, jen aby byl pokládán za zuřivého. A ten chlapíček, co poskakoval na prahu, ho málem opravdu rozzuřil. Jeho pytlíkovské dědictví se od té doby mnohokrát ozvalo a zalitovalo, co nyní podnikl, a mnohokrát si potom opakoval: „Bilbo, byl jsi blázen; sám ses do toho hrnul a namočil ses.“

„Pardon,“ ozval se teď, „zaslechl jsem, co tady říkáte. Netvrdím, že chápu, o čem mluvíte, ani vaši zmínku o lupičích, ale myslím, že mě podle všeho“ (to považoval za projev své důstojnosti) „pokládáte za budižkničemu. Ukážu vám, že nemám žádné znamení na dveřích — před týdnem byly čerstvě nalakované -, a jsem si naprosto jistý, že jste na špatné adrese. Začal jsem o vás pochybovat, hned jak jsem na prahu uviděl ty vaše komické obličeje. Ale beru to, jako by bylo všechno v pořádku. Řekněte mi, co mám udělat, a já to zkusím, i kdybych se odtud měl vypravit na nejdálnější východ a bojovat proti divokým drakodlakům na Poslední poušti. Můj prapraprastrýc byl Bučivoj Bral a—“

„Jistě, jistě, ale to už bylo dávno,“ namítl Gloin. „Já mluvil o vás. A ujišťuji vás, že na domovních dveřích znamení máte — obvyklé znamení v tomto řemesle, nebo aspoň bývalo obvyklé. Lupič hledá dobrou práci, hodně vzrušení a přiměřenou odměnu, tak se to znamení zpravidla čte. Jestli chcete, můžete místo lupič říct zkušený hledač pokladů. Někteří to tak říkají. Nám je to docela jedno. Gandalf nám pověděl, že v těchto místech bydlí někdo, kdo právě takovou práci hledá, a že nám tady sjednal setkání tuhle středu při svačině.“

„Samozřejmě že tady takové znamení je,“ prohlásil Gandalf. „Sám jsem je udělal. A z dobrého důvodu. Chtěli jste, abych vám našel čtrnáctého člena pro vaši výpravu, a já vybral pana Pytlíka. Jen ať někdo řekne, že jsem vybral toho nepravého či nepravou adresu, a můžete si zůstat ve třinácti se vší smůlou, co vám to přinese, nebo se vrátit ke kopání uhlí.“

Zaškaredil se na Gloina tak zlostně, že se trpaslík schoulil na židli, a když pak otevřel ústa Bilbo, aby se na něco zeptal, zamračil se čaroděj i na něho a vystrčil huňaté obočí, až Bilbo sklapl a zůstal zticha. „Tak je to v pořádku,“ souhlasil Gandalf. „A teď už dost hádek! Vybral jsem pana Pytlíka, a to vám všem musí stačit. Když říkám, že je lupič, tak je lupič, nebo z něj lupič bude, až přijde čas. Je v něm daleko víc, než byste řekli, a o hodně víc, než tuší on sám. Možná (aspoň myslím) že mi ještě všichni poděkujete. A teď, Bilbo, přineste lampu, chlapče, a trochu si na tu naši věc posvítíme.“

Ve světle velké lampy s červeným stínítkem rozložil na stole list pergamenu jako nějakou mapu.

„To kreslil Thror, váš děd, Thorine,“ odpověděl na vzrušené otázky trpaslíků. „Je to plán Hory.“

„Nezdá se mi, že by nám byl moc platný,“ řekl Thorin zklamaně, když plán přeletěl pohledem. „Pamatuju se na Horu docela dobře i na kraje kolem ní. A vím, kde je Temný hvozd i Zvadlé vřesoviště, na kterém se rozplemeňují velcí draci.“

„Nad Horou je drak nakreslený červeně,“ poznamenal Balin, „ale najdeme ho docela snadno i bez toho, jestli se tam vůbec dostaneme.“

„Jedné věci jste si nevšimli,“ upozornil čaroděj, „totiž skrytého vchodu. Vidíte ten runový nápis na západní straně a tu ruku, která od něho ukazuje k ostatním runám? Tam vede tajná cesta k dolním síním.“

„Kdysi třeba tajná byla,“ namítl Thorin, „ale jak můžeme vědět, jestli tajná zůstala? Starý Šmak tam žije už dost dlouho, aby všechny ty jeskyně prozkoumal.“

„Možná, jenže tímhle vchodem se za celá ta léta nemohl dostat“

„Proč?“

„Protože je ten vchod příliš malý. ,Dveře pět stop vysoké a tři mohou projít vedle sebe,‘ říkají runy, ale Šmak by takovým otvorem neprolezl, ani dokud byl ještě mladý drak, a rozhodně už ne potom, co sežral tolik trpaslíků i lidí z Dolu.“

„Mně to připadá jako náramně velký vchod,“ vykvikl Bilbo (který neměl žádnou zkušenost s draky a znal jenom hobití nory). Začalo se ho znovu zmocňovat vzrušení a zájem, takže zapomněl držet jazyk za zuby. Miloval mapy a v předsíni měl viset jednu velikou mapu kraje, na které si červeným inkoustem vyznačil všechny své oblíbené procházky. „Jak by se takové ohromné dveře daly utajit před kýmkoli venku, natožpak před drakem?“ zeptal se. Nezapomínejte, že byl jenom maličký hobit.

„Spoustou způsobů,“ odpověděl Gandalf. „Ale jak byly zamaskované tyhle, to se nedovíme, dokud se tam sami nepodíváme. Z toho, co je napsáno tady na té mapě, bych hádal, že když jsou ty dveře zavřené, vypadají docela stejně jako úbočí Hory. To je přece běžná metoda trpaslíků — nemám pravdu?“

„Naprostou pravdu,“ přisvědčil Thorin.

„Taky jsem se zapomněl zmínit,“ pokračoval Gandalf, „že k mapě patří ještě klíč, malý a zvláštní klíček. Tady je!“ podal Thorinovi klíč s dlouhým dříkem a složitým ozubím, vyrobený ze stříbra. „Dobře si ho hlídejte!“

„To jistě udělám,“ odpověděl Thorin a připevnil si klíček na jemný řetízek, který mu pod kazajkou visel kolem krku. „Teď to začíná vypadat slibněji. Tyhle novinky změnily všechno k lepšímu. Zatím jsme neměli dost jasnou představu, co si vlastně máme počít. Mysleli jsme, že se pustíme na východ, co nejtišeji a nejopatrněji, jak to půjde, až dojdeme k Dlouhému jezeru. A pak že začnou potíže—“

„Daleko dřív, jestli něco vím o cestách k Hoře,“ vpadl mu do řeči Gandalf.

„Mohli bychom to vzít tudyhle podél Bystré řeky,“ pokračoval Thorin, aniž čarodějově poznámce věnoval pozornost, „až ke zříceninám Dolu — toho starého města v údolí ve stínu Hory. Ale nikomu z nás se nelíbilo pomyšlení na Přední bránu. Řeka tamtudy protéká kolem velkého útesu na jižním svahu Hory, a odtamtud taky často vychází drak — až moc často jestli se nezměnil.“

„To by k ničemu nevedlo,“ poznamenal čaroděj, „kdyby s námi nebyl nějaký chrabrý válečník nebo dokonce bohatýr. Snažil jsem se nějakého sehnat, ale válečníci jsou zaneprázdněni vzájemnými boji v dalekých zemích a bohatýři jsou tady v okolí vzácní nebo se prostě nedají sehnat. Meče jsou tady většinou tupé, sekyry slouží leda ke kácení stromů, štíty jako kolíbky nebo pokličky a draci jsou odtud příjemně daleko (takže jsou tu legendární). Proto jsem se spokojil s vloupáním — zvlášť když jsem si vzpomněl na ten boční vchod. A tady je náš malý Bilbo Pytlík, lupič lupičů, vyvolený a vybraný. Takže teď se do toho můžeme pustit a vymyslet si nějaký plán“

„Výborně,“ souhlasil Thorin, „jestli nám tady mistr lupič dá nějaké podněty nebo návrhy,“ obrátil se s posměšnou zdvořilostí na Bilba.

„Napřed bych rád věděl trochu víc,“ odpověděl hobit, všecek zmatený a trochu vnitřně roztřesený, ale dosud bralovsky rozhodnutý ve věci pokračovat. „Myslím o tom zlatě, o drakovi a o tom všem, jak se tam to zlato dostalo, komu patří atakdál.“

„Propána!“ podivil se Thorin. „Nemáte tady tu mapu? A neslyšel jste naši píseň? A nemluvíme o tom všem už celé hodiny?“

„Stejně bych to rád všechno slyšel jasně a zřetelně,“ odpověděl Bilbo paličatě, zatvářil se obchodnicky (což si obvykle rezervoval pro lidi, kteří si od něho chtěli vypůjčit peníze) a vůbec se všemožně snažil vypadat moudře a prozíravě a profesionálně, aby to odpovídalo Gandalfovu doporučení. „Taky bych rád věděl, jak je to riskantní, co bude s hotovými výlohami, kolik to zabere času, jak to bude s odměnou, a tak vůbec—“ čímž myslel: „Co z toho budu mít? A vyjdu z toho živý?“

„No prosím,“ přikývl Thorin. „Před dávnými časy, za mého děda Throra, byla naše rodina vyhnána z dalekého severu a usadila se s celým svým jměním a s nářadím tady v té Hoře na mapě. Kdysi předtím ji objevil můj vzdálený předek Thrain Starý, ale tentokrát tam začali kutat a prorážet tunely a rozšířili podzemní síně a dílny — a k tomu myslím našli i spoustu zlata a hromadu drahokamů. V každém případě nesmírně zbohatli a proslavili se, můj děd se znovu stal králem pod Horou a byl ve velké vážnosti smrtelných lidí, kteří žili na jihu a postupně osidlovali kraj podél Bystré řeky až do údolí ve stínu Hory. Založili tam tenkrát veselé město Dol. Králové si posílali pro naše kováře a i toho nejméně šikovného bohatě odměňovali. Otcové nás prosili, abychom přijali jejich syny do učení, a štědře nám za to platili, zvlášť v potravinách, s jejichž pěstováním či hledáním jsme se my sami nikdy neobtěžovali. Vůbec to pro nás byly časy hojnosti, i ti nejchudší z nás měli dost peněz na útratu i na půjčování a dost volného času na výrobu krásných věcí jenom pro potěšení, a to ani nemluvím o báječných kouzelných hračkách, jaké se už dnes ve světě nenajdou. Tak se dědovy síně naplnily zbrojí a klenoty a řezbami a poháry, a hračkářský trh v Dolu se stal divem celého severu.

To nepochybně přilákalo draka. Draci, abyste rozuměl, kradou zlato a šperky lidem, elfům i trpaslíkům, kde na ně jenom přijdou, a hlídají pak naloupenou kořist, dokud jsou naživu (což znamená prakticky věčně, pokud je někdo nezabije), ale sami z ní nic nemají, ani z toho posledního mosazného prstýnku. Vlastně ani nerozeznají dobrou práci od špatné, třebaže obvykle dobře znají její běžnou tržní hodnotu, a sami nic vyrobit nedokážou, dokonce ani spravit si uvolněnou šupinku ve svém pancíři. Na severu v té době žila spousta draků a zlato tam patrně bylo čím dál vzácnější, když trpaslíci utíkali na jih nebo byli pobiti, a všeobecné zpustošení a zkáza způsobená draky byla čím dál zoufalejší. Jistý obzvlášť hrabivý, silný a zlý drak se jmenoval Šmak. Jednoho dne se vznesl do povětří a přiletěl na jih. Napřed jsme slyšeli hukot, jako když se od severu žene uragán, a sosny na Hoře praštěly a praskaly v té vichřici. Někteří trpaslíci, kteří byli náhodou venku (já byl naštěstí jeden z nich — býval jsem tenkrát zamlada samé dobrodružství, pořád jsem se toulal po kraji, a to mi ten den zachránilo život), — zkrátka viděli jsme zdaleka, jak se drak usadil na naší Hoře a chrlí plameny. Pak se pustil dolů po úbočí, a když se doplazil k lesům, zachvátil je požár. V té době v Dolu vyzváněly všechny zvony a válečníci sahali po zbraních. Trpaslíci pospíchali ven svou velkou bránou, ale tam na ně už drak čekal. Nikdo tamtudy neunikl. Řeka se vypařovala, Dol zahalila mlha a drak je v té mlze pochytal a většinu válečníků zahubil — obvyklá nešťastná historie, v těch dobách až příliš častá. Potom se drak vrátil, vlezl Přední bránou dovnitř a vrhl se do všech síní, průchodů a tunelů, štol, sklepení, paláců a chodeb. Po tomhle útoku nezůstal uvnitř žádný z trpaslíků naživu a drak se zmocnil všeho jejich bohatství. Pravděpodobně, jak už to mají draci ve zvyku, nahrnul všechno na jednu velikou hromadu hluboko v jeskyni a spí na ní jako v posteli. Později vždycky vylézal v noci velkou bránou, pouštěl se do Dolu a odnášel odtamtud lidi, zvlášť panny, aby je sežral, dokud město nebylo v troskách a všichni lidé nebyli mrtví nebo neutekli. Co se tam děje teď, to určitě nevím, ale nezdá se mi, že dneska někdo žije u Hory blíž než na vzdálenějším břehu Dlouhého jezera.

Těch pár, co nás zůstalo venku v bezpečí, sedělo v úkrytu, naříkali jsme a proklínali jsme Šmaka, a pak se k nám nečekaně připojil můj otec a můj děd s ožehlými plnovousy. Tvářili se náramně ponuře, ale skoro nemluvili. Když jsem se jich zeptal, jak se dostali ven, řekli mi, abych držel jazyk za zuby, že se to jednou v patřičný čas dovím. Pak jsme odtamtud odešli a museli jsme si vydělávat na živobytí v různých krajích, jak nejlíp jsme mohli, často jsme museli klesnout až k obyčejnému černému kovářství nebo dokonce ke kopání uhlí. Ale nikdy jsme nezapomněli na svůj ukradený poklad. A dokonce i dnes, kdy připouštím, že jsme si zase dost nahospodařili a nejsme na tom tak špatně—“ Thorin pohladil zlatý řetízek, který měl kolem krku — „pořád ho chceme dostat zpátky a uplatnit proti Šmakovi svoje kletby — jestli na to budeme stačit.

Často jsem si lámal hlavu, jak se mému otci a dědovi podařilo uniknout. Teď chápu, že museli znát nějaký tajný boční vchod, o kterém věděli jen oni sami. Ale zřejmě pořídili tuhle mapu, a já bych teď rád věděl, jak se jí zmocnil Gandalf, a proč se nedostala do rukou mně, oprávněnému dědici.“

„Nijak jsem se jí ,nezmocnil‘,“ odpověděl čaroděj, „ale dostal jsem ji. Jak víte, vašeho děda Throra zabil v morijských dolech skřet Azog—“

„Kletbu na jeho jméno, to vím,“ přisvědčil Thorin.

„A váš otec Thrain se někam ztratil jednadvacátého dubna, minulý čtvrtek to bylo právě sto let, a vy jste ho od té doby nikdy neviděl—“

„Pravda, pravda,“ přitakal Thorin.

„Tak tedy váš otec mi tuhle mapu svěřil, abych ji odevzdal vám, a jestli jsem si pro to zvolil svůj vlastní čas a způsob, sotva mi to můžete mít za zlé, když uvážíte, s jakými potížemi jsem vás vůbec našel. Váš otec si už nepamatoval ani své vlastní jméno, když mi tuhle listinu dával, a nikdy mi neřekl, jak se jmenujete vy; takže si celkem myslím, že bych spíš zasloužil pochvalu a poděkování. Tady ji máte!“ podal mapu Thorinovi.

„Tomu nerozumím,“ zavrtěl hlavou Thorin a Bilbo už měl na jazyku totéž. Takovéhle vysvětlení nic nevysvětlovalo.

„Váš děd,“ pokračoval čaroděj pomalu a ponuře, „dal mapu do úschovy svému synovi, než se vydal do morijských dolů. Váš otec se po smrti vašeho děda vypravil s mapou zkusit své štěstí, zažil spoustu krajně nepříjemných dobrodružství, ale do blízkosti Hory se nikdy nedostal. Nevím, jak se tam octl, ale našel jsem ho jako vězně v kobkách Černého mága.“

„Co jste tam prosím vás dělal?“ zeptal se Thorin se zachvěním a všichni trpaslíci se otřásli hrůzou.

„Na to se mě ani neptejte. Po něčem jsem pátral, jako obvykle, a bylo to zatraceně nebezpečné pátrání. Dokonce i já, Gandalf, jsem jen taktak unikl. Snažil jsem se vašeho otce zachránit, ale už bylo pozdě. Blouznil úplně beze smyslů a skoro na všechno zapomněl, až na tu mapu a na ten klíč.“

„Už dávno jsme si to vyřídili se skřety v Morii,“ poznamenal Thorin. „Teď si musíme vzít na mušku Černého mága.“

„Nemluvte nesmysly! To je nepřítel, který se naprosto vymyká síle všech trpaslíků dohromady, i kdyby se dali znovu sehnat ze všech čtyř úhlů světa. Váš otec si nepřál nic jiného, než aby jeho syn uviděl tuhle mapu a využil toho klíče. Drak a Hora jsou pro vás úkoly ažaž!“

„Slyšte, slyšte!“ ozval se Bilbo a náhodou to řekl nahlas.

„Co máme slyšet?“ obrátili se všichni náhle k němu a jeho to tak zmátlo, že odpověděl: „Poslyšte, co vám chci povědět!“

„A copak to je?“ ptali se jeden přes druhého.

„Inu, řekl bych, že byste se měli vypravit na východ a pořádně se tam rozhlédnout. Koneckonců tam vede ten boční vchod a i draci nejspíš musí někdy spát. Když zůstanete sedět na prahu dost dlouho; jistě vás tam něco napadne. A potom, abyste věděli, zdá se mi, že na jednu noc jsme mluvili už dost dlouho, jestli mi dobře rozumíte. Co byste říkali posteli, abyste ráno brzy vyrazili, a vůbec? Dám vám dobrou snídani, než se vydáte na cestu.“

„Chcete snad říct, než se vydáme na cestu?“ namítl Thorin. „Nejste snad lupič vy? A není sedění na prahu vaše práce, a to ani nemluvím o tom, jak se tím vchodem dostaneme dovnitř? Ale souhlasím s tou postelí a snídaní. Já bych chtěl před cestou šest vajec se šunkou; ne naměkko, ale smažená, a pozor, ať je nerozmícháte!“

Když si i všichni ostatní objednali snídani, a ani nepoprosili (což Bilba náramně dopálilo), všichni se zvedli. Hobit pro ně pro všechny musel najít místo a nastěhovat je do všech svých hostinských pokojů a ustlat jim na křeslech a na pohovkách, než je všechny uložil a mohl si lehnout do své vlastní postýlky, pořádně unavený a vůbec ne šťastný. O jedné věci se pevně rozhodl: že se nebude obtěžovat s časným vstáváním a s vařením té zatracené snídaně pro kdekoho druhého. Bralovský duch z něho vyprchával a už si vůbec nebyl tak jistý, že se ráno vypraví na nějakou cestu.

Když už ležel v posteli, slyšel Thorina, jak si v sousední parádní ložnici pořád pobroukává:

Bilbo usnul s těmihle slovy v uších a způsobilo mu to velice nepříjemné sny. Když se probudil, byl už dávno bílý den.