Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Kapitola 4 Přes hory a pod horami

Do hor vedlo mnoho stezek a přes ně mnoho průsmyků. Ale většina z těch stezek byla zrádná a falešná a nevedla buď nikam, nebo ke špatným koncům, a většina průsmyků byla zamořena zlověstnými zjevy a smrtelným nebezpečím. Trpaslíci a hobit se s pomocí Elrondových moudrých rad a Gandalfových znalostí i zkušeností pustili tou správnou cestou ke správnému průsmyku.

Dlouhé dni poté, co se vyškrábali z údolí a zanechali Poslední domácký dům na míle za sebou, pořád ještě stoupali vzhůru a vzhůru. Byla to namáhavá stezka a nebezpečná stezka, křivolaká cesta, opuštěná a dlouhá. Teď se mohli ohlédnout po krajích, které nechali za sebou a které se za nimi táhly daleko dole. Bilbo věděl, že předaleko na západě, kde se všechno ztrácelo v modravém oparu, leží jeho vlastní země bezpečných a pohodlných věcí a jeho útulná hobití nora. Otřásl se. Tady nahoře začínalo být štiplavě zima a vítr skučel mezi skalisky. Občas se také po horských svazích valily dolů balvany uvolněné poledním sluncem ze sněhu a někdy se přehnaly mezi nimi (což bylo štěstí) nebo jim přeskočily nad hlavami (což nahánělo strach). Noci byly nepříjemné a studené, a oni se neodvažovali zazpívat si nebo promluvit hlasitě, poněvadž ozvěny zněly strašidelně a ticho jako by nemělo rádo vyrušování — leda hukotem vody a kvílením větru a třaskáním kamenů.

„Léto se naklání,“ říkal si Bilbo, „a probíhá senoseč a výlety se svačinami. Přijdou žně a sbírání borůvek, ještě dřív než tímhle tempem začneme na druhé straně sestupovat.“ A ostatní měli stejně chmurné myšlenky, třebaže se s Elrondem rozloučili plní naděje nejdelšího letního dne a vykládali si tenkrát vesele o přechodu přes hory a o tom, jak rychle projedou zeměmi za horami. Mysleli si tenkrát, že možná objeví vchod do Osamělé hory hned s prvním podzimním východem měsíce, a říkali si, že to třeba bude právě Durinův den. Jenom Gandalf už tehdy vrtěl hlavou a neříkal nic. Trpaslíci tou cestou nešli už dlouhá léta, Gandalf však ano, takže věděl, jak ve Velké divočině vzrostlo a rozbujelo se zlo a nebezpečí, jakmile draci vyhnali z kraje lidi a skřetové se po bitvě v morijských dolech potají rozlezli široko daleko. I dobré plány moudrých čarodějů, jako byl Gandalf, a dobrých přátel, jako byl Elrond, se někdy zvrtnou, když se pustíme do nebezpečných dobrodružství za hranicemi Velké divočiny, a Gandalf byl natolik moudrý čaroděj, aby to věděl.

Věděl, že je může potkat něco neočekávaného, a stěží se odvážil doufat, že ty vysokánské hory s opuštěnými vrcholky a úžlabinami, kde nevládne žádný král, zdolají bez nějakého strašného dobrodružství. Taky že ne. Všechno šlo docela dobře, až se jednoho dne nad nimi strhla bouřka — víc než bouřka, hotová bitva hromů. Víte, jak děsivá může být opravdu silná bouře dole v nížině a v údolí řeky, zvlášť když se srazí dvě velká bouřková mračna. Ještě hroznější je hromobití a blýskavice v horách a v noci, když se dvě bouře přivalí od východu i od západu a začnou spolu válčit. Blesky se tříšti na horských vrcholech, skály se třesou, obrovské buráceni trhá vzduch a hřmí ozvěnou do kdejaké jeskyně a dutiny a tma je plná ohlušujícího rachotu a náhlých záblesků.

Bilbo jakživ nic takového neviděl, ani si to nedovedl představit. Byli vysoko na úzké skalní římse na pokraji strašného srázu, pod sebou temné údolí. Schovali se tam na noc pod skalním převisem a Bilbo se choulil pod pokrývkou a klepal se od hlavy až k patě. Když při světle blesků vykoukl, viděl přes údolí, jak tam vyrukovali kamenní obři a metají po sobě pro zábavu balvany, chytají je a vrhají dolů do tmy, kde drtivě dopadaly mezi stromy nebo se s třeskotem tříštily napadrť. Pak se zvedl vítr a spustil se liják a vítr hnal déšť a krupobití všemi směry, takže skalní převis neskýtal vůbec žádnou ochranu. Brzy byli promočení skrznaskrz, jejich poníci stáli se svěšenými hlavami a s oháňkami mezi nohama a někteří řičeli strachy. Slyšeli, jak se obři hlučně chechtají a pokřikují na sebe ze všech úbočí.

„Tohle tedy dál nepůjde!“ prohlásil Thorin. „Jestli nás nesmete vítr nebo neutopí liják nebo nesrazí blesk, sebere si nás nějaký obr a vykopne nás až do nebe jako míč.“

„No, jestli víte o něčem lepším, tak nás tam zaveďte!“ zabručel Gandalf, který byl silně nevrlý a sám nebyl nijak šťastný z vyvádění těch obrů.

Nakonec se dohodli, že vyšlou Filiho a Kiliho, aby se podívali po lepším úkrytu. Ti dva měli velmi bystré oči, a poněvadž byli mezi ostatními trpaslíky o nějakých padesát let mladší, dostávali obvykle takovéhle úkoly (každý totiž viděl, že poslat Bilba by nebylo naprosto k ničemu). Když chcete něco najít, nemůžete udělat nic lepšího než hledat (jak poučil Thorin mladé trpaslíky). Když hledáte, obvykle jistě něco najdete, ale není to vždycky to, oč vám šlo. To se potvrdilo i při téhle příležitosti.

Fili a Kili brzy přilezli zpátky, přidržujíce se ve větru skal. „Našli jsme suchou jeskyni,“ oznámili, „nedaleko odsud za příštím rohem a vejdou se tam i poníci se vším všudy.“

„Prozkoumali jste ji důkladně?“ zeptal se čaroděj, který věděl, že horské jeskyně bývají jen zřídka neobydleny.

„Jistě, jistě!“ přikyvovali průzkumníci, třebaže bylo každému zřejmé, že tomu nemohli věnovat mnoho času; vrátili se zpátky příliš brzy. „Tak veliká zase není a nesahá moc daleko dozadu.“

Právě v tom ovšem tkví nebezpečí jeskyň: někdy nevíte, jak daleko se táhnou dozadu, nebo kam vede případná chodba za jeskyní, či co na vás vevnitř číhá. Ale teď jim Filiho a Kiliho zpráva přišla docela vhod. Všichni se tedy sebrali a připravili se k přestěhování. Vítr dosud vyl a hromy burácely a všichni měli plné ruce práce, aby se i s poníky vydali na cestu. Nemuseli však jít daleko a zanedlouho přišli k velkému skalisku, které vyčnívalo do cesty. Když jste je obešli, našli jste nízkou klenbu, vedoucí do úbočí hory. Stačila právě tak na to, aby tam s trochou úsilí protlačili poníky, jakmile jim sundali náklad a sedla. Když tak prolézali klenutím, libovali si, že slyší vítr a liják zvenčí místo všude kolem sebe a že jsou v bezpečí před obry a jejich balvany. Jenže čaroděj nic neriskoval. Vyčaroval světlo na konci své kouzelné hole jako to udělal tenkrát v Bilbově jídelně, jestli si vzpomínáte, což se teď zdálo tak dávno — a prozkoumal v tom světle jeskyni od jednoho konce k druhému.

Zdála se dost prostorná, ale ne zase příliš rozlehlá ani tajemná. Na zemi bylo sucho a bylo tam pár útulných koutků. Na jednom konci bylo místo pro poníky a tam teď stáli (náramně potěšení tou změnou), kouřilo se z nich a žvýkali s čumáky v pytlících s obrokem. Oin s Gloinem chtěli u dveří rozdělat oheň, aby si usušili šaty, ale Gandalf o tom nechtěl ani slyšet. Rozprostřeli si tedy mokré věci po zemi a vytáhli si suché převlečení z ranců; pak si pohodlně upravili pokrývky, zapálili si fajfky a vyfukovali kroužky dýmu, které Gandalf měnil na rozličné barvy a roztančil je vzhůru ke stropu, aby je pobavil. Povídali si a povídali, zapomněli na bouřku a vykládali si, co kdo podnikne se svým podílem z pokladu (jestli se jim dostane do ruky, což se v té chvíli nezdálo nemožné), a tak je jednoho po druhém zdolal spánek. A to bylo naposledy, co měli poníky, vaky, balíky, nářadí a propriety, které si vzali s sebou.

Tu noc se jim přece jen vyplatilo, že s sebou vzali malého Bilba. Ten totiž nějak dlouho nemohl usnout, a když konečně usnul, měl praošklivé sny. Zdálo se mu, že jedna puklina v pozadí jeskyně je čím dál větší a čím dál širší, dostal hrozný strach, ale nemohl vykřiknout ani cokoli podniknout, jenom ležel a přihlížel. Pak se mu zdálo, že podlaha jeskyně povoluje a on že někam klouže — že se někam propadá, hloub a hloub, bůhsámví kam.

Vtom sebou strašlivě trhl, probudil se a zjistil, že jeho sen byla částečně skutečnost. V pozadí jeskyně se opravdu rozšířila nějaká puklina a byla z ní už široká chodba. Ještě stačil zahlédnout, jak v ní mizí oháňka posledního poníka. Ovšemže ukrutánsky zaječel, tak ukrutánsky, jak jen hobit dokáže, což je při jeho velikosti překvapující.

A z pukliny se vyhrnuli skřeti, velicí skřeti, ohromní škaredí skřeti, spousta skřetů, dřív než byste řekli kámen ámen. Bylo jich aspoň šest na každého trpaslíka a dva dokonce i na Bilba, a všechny je popadli a odvlekli puklinou, dřív než bystě řekli křís a zmiz. Ne však Gandalfa. Bilbovo zaječení bylo dobré aspoň k tomu. Ve zlomku vteřiny ho úplně probudilo, a když se k němu skřetové vrhli, šlehl jeskyní oslnivý blesk, začpělo to jako po střelném prachu a několik skřetů padlo mrtvých.

Puklina se s třesknutím zavřela a Bilbo s trpaslíky se octli v pasti! Kde byl Gandalf? O tom zajatci ani skřeti neměli nejmenší ponětí a skřeti se nezdržovali, aby na to přišli. Chopili se Bilba a trpaslíků a hnali je chodbou dál. Byla hluboká, hustá tma, ve které vidí jen skřetové, navyklí na život v nitru hor. Chodby se tam křižovaly a klikatily všemi směry, ale skřeti znali cestu, jako vy trefíte na nejbližší poštu, a ta cesta vedla hloub a hloub a bylo tam pekelné dusno. Skřeti se chovali náramně surově, nemilosrdně zajatce štípali a řehtali se a chechtali příšernými kamennými hlasy, a Bilbo byl ještě nešťastnější, než když ho zlobr zvedl za prsty u nohou. Kolikrát tehdy zatoužil po své útulné a světlé hobití noře! A nebylo to naposledy.

Teď se před nimi objevil pablesk nějakého červeného světla. Skřetové se dali do zpěvu, pleskali do taktu ploskýma nohama o kámen a cloumali svými vězni.

Znělo to skutečné děsivě. Stěny odrážely ozvěnou to jejich chňap, lap! a dup, křup! i šeredný smích jejich hohó! Celkový smysl jejich popěvku byl až příliš jasný, protože teď skřeti vytáhli biče, při každém prásk bič! je začali šlehat a hnali je před sebou, co jim nohy stačily, a nejeden trpaslík už kňoural a naříkal, když doklopýtali do velké jeskyně.

Byla osvětlena velikým ohněm uprostřed i pochodněmi na stěnách a byla plná skřetů. Všichni se chechtali a dupali a tleskali, když trpaslíci (s chudákem malým Bilbem jako s posledním nejblíž k bičům) vběhli dovnitř, zatímco skřeti pohůnci výskali a práskali biči za nimi. Poníci se tam už tísnili v jednom chumlu a všechny sakypaky se válely rozbalené na zemi a skřeti se v nich prohrabávali a očichávali je a ohmatávali a hádali se o ně.

Bohužel, tohle bylo naposledy, co viděli své znamenité poníky včetně pěkného a statného bělouška, kterého Elrond půjčil Gandalfovi, protože čarodějův kůň by se nehodil na horské stezky. Skřetové totiž jedí koně a poníky a osly (i jiné mnohem horší věci) a jsou pořád hladoví. V téhle chvíli však zajatci mysleli jenom na sebe. Skřeti jim spoutali ruce za zády, spojili je všechny do jedné řady a odvlekli je na druhý konec jeskyně i s malým Bilbem, který klopýtal na konci.

Tam seděl ve stínu na velkém plochém balvanu strašlivý skřet s obrovskou hlavou a kolem něho stáli skřetové ozbrojení sekyrami a zakřivenými meči, jakých používají. Aby vám to bylo jasné, skřeti jsou krutí, plní zloby a mají černá srdce. Neumějí udělat nic krásného, ale zato ledacos chytrého. Když si dají tu práci, dokážou razit štoly a dolovat stejně dobře jako trpaslíci (ne ovšem jako ti nejšikovnější), třebaže jsou zpravidla nepořádní špindírové. Velmi dobře dovedou vyrábět kladiva, sekyry, meče, dýky, krumpáče, kleště, jakož i mučicí nástroje, nebo k jejich výrobě podle svých nákresů nutí jiné, zajatce a otroky, kteří musí robotit, dokud nezahynou z nedostatku vzduchu a světla. Není nepravděpodobné, že vynalezli některé z mašin, které od té doby sužují svět, zejména důmyslná zařízení na zabíjení velkého počtu lidí najednou, poněvadž si vždycky libovali v kolech a ve strojích a ve výbušninách, a nikdy také nepracovali vlastníma rukama víc, než bylo nezbytně nutné; ale za těch časů a v té odlehlé divočině ještě tak daleko nepokročili (jak se tomu říkává). K trpaslíkům necítili žádnou zvláštní nenávist, ne větší, než cítili ke každému a ke všemu, zejména ke všemu spořádanému a blahobytnému. V některých krajích s nimi dokonce zlí trpaslíci uzavírali spojenectví. Jenže na Thorinův kmen měli skřetové obzvlášť spadeno kvůli válce, o které jsme se už zmínili, ale která nepatří do našeho příběhu, a skřetům ostatně nezáleží na tom, koho zajmou, jen když se jim to podaří mazaně a potají a vězňové se nemohou bránit.

„Kdo jsou ti bídní červi?“ otázal se Velký skřet.

„Trpaslíci — a tohle!“ řekl jeden z pohůnků a trhl za Bilbův řetěz, takže hobit musel padnout na kolena. „Našli jsme je, jak se schovávají na našem předním zápraží.“

„Co jste tam hledali?“ obrátil se Velký skřet k Thorinovi. „Jistě jste měli za lubem něco nekalého! Špehovali jste nejspíš soukromé záležitosti mých lidí! Nepřekvapilo by mě, kdybyste byli lupiči! Mordýři a přátelé elfů, podle všeho! No tak! Co mi na to řeknete?“

„Trpaslík Thorin k vašim službám!“ odpověděl oslovený — to byla jen taková zdvořilá nicotnost. „O těch věcech, které si představujete a ze kterých nás podezíráte, nemáme ani ponětí. Schovávali jsme se před bouří v příhodné a neobydlené jeskyni, jak se nám zdálo; ani ve snách by nás bylo nenapadlo obtěžovat skřety jakýmkoli způsobem.“ To byla ovšem svatá pravda.

„Hm!“ ušklíbl se Velký skřet. „To říkáte vy! Smím se zeptat, co vůbec děláte tady v horách, odkud jdete a kam jste měli namířeno? Vlastně bych o vás měl vědět všechno. Ne že by vám to moc pomohlo, Thórine Pavézó, na to vím o tvých lidech až dost, ale s pravdou ven, nebo si pro vás vymyslím něco zvlášť nepříjemného!“

„Jeli jsme navštívit své příbuzné, své synovce a sestřenice, bratrance z prvního, druhého a třetího kolena i ostatní potomky našich praotců, kteří žijí na východ od těchhle opravdu pohostinných hor,“ odpověděl Thorin, který v tom momentě nemohl přijít na nic lepšího, když skutečná pravda by zřejmě nebyla k ničemu.

„To lže, Vaše skřetí skvělosti!“ ozval se jeden z pohůnků. „Několik z našich lidí sklál v jeskyni blesk, když jsme tyhle červy zvali sem dolů, a na místě je zabil. Právě tak nevysvětlil tohle!“ A ukázal meč, který sebrali Thorinovi, meč ze zlobřího doupěte.

Velký skřet strašlivě zavyl vzteky, sotva se na meč podíval, a všichni jeho vojáci zaskřípali zuby, třeskli štíty a zadupali. Okamžitě ten meč poznali. Pobil svého času stovky skřetů, když je půvabní elfové z Gondolinu pronásledovali v pahorkatině nebo dobývali jejich hradby. Elfové jej nazývali Orkrist, Skřetodrv, kdežto skřetové mu říkali prostě Bijec. Nenáviděli jej, a ještě hůř nenáviděli každého, kdo jej nosil.

„Mordýři a přátelé elfů!“ zařval Velký skřet. „Rozsekejte je! Bijte je! Hryžte je! Zničte je! Uvrhněte je do černých děr plných hadů, aby už nikdy neuviděli světlo!“ Zuřil tak, že seskočil ze svého stolce a sám se hnal na Thorina s vyceněnými zuby.

Právě v tom okamžiku však všechna světla v jeskyni zhasla, velký oheň udělal pf! a proměnil se v sloupec modravě světélkujícího dýmu, který vyletěl až ke stropu a zasypal všechny skřety palčivými bílými jiskrami.

Mělo to za následek nepopsatelný řev a vytí, jekot a vřískot, sténání a úpění, křik a kletby a skřeky. Kdyby se několik set divokých koček a vlků pomalu peklo zaživa, nenadělali by tolik rámusu. Jiskry skřetům propalovaly těla a dýmem, který teď klesl od stropu, tak zhoustl vzduch, že dokonce ani jejich oči v něm nic neviděly. Brzy padali jeden přes druhého, váleli se na hromadách po zemi, kousali se, kopali a rvali mezi sebou, jako by všichni zešíleli.

Náhle zablýskl vlastním světlem nějaký meč. Bilbo viděl, jak jeho čepel projela skrznaskrz Velkým skřetem, který ve svém zuřivém výpadu strnul ohromením. Teď se skácel mrtev a skřetí vojáci před svítícím mečem s jekotem prchali do tmy.

Meč se zasunul zpátky do pochvy. „Rychle za mnou!“ špitl ostře nějaký hlas, a než Bilbo pochopil, co se děje, opět klusal, co mu nožičky stačily, na konci řetězu, dalšími temnými chodbami, kde za nimi slábly skřeky ze skřetí síně. Vedlo je nějaké bledé světýlko.

„Rychleji, rychleji!“ přikazoval hlas. „Za chvíli znovu rozžehnou pochodně.“

„Momentíček!“ ozval se Dori, který běžel vzadu těsně před Bilbem a byl to slušný chlapík. Pomohl hobitovi, aby si mu vylezl na ramena, jak to jenom šlo se spoutanýma rukama, a pak se všichni dali na úprk s cinkáním řetězů a s častým klopýtáním, protože neměli volné ruce, aby jimi udržovali rovnováhu. Dlouho se nezastavili a jistě zatím pronikli přímo až do nitra hory.

Tam Gandalf rozsvítil svou kouzelnou hůl. Samozřejmě že to byl Gandalf, ale v té chvíli byli všichni tak zaneprázdněni, že se ho ani nezeptali, jak se tam dostal. Čaroděj znovu vytasil meč a ten znovu zablýskal tmou sám od sebe. Žhnul zuřivostí, když byli nablízku skřeti, a teď plál jasným modrým plamenem z radosti, že zabil strašlivého pána jeskyně. Bez obtíží se jím daly přesekat skřetí řetězy, takže co nejrychleji osvobodil všechny zajatce. Ten meč se jmenoval Glamdring, Vrahomlat, jestli si vzpomínáte. Skřetové mu říkali prostě Bojec a nenáviděli ho ještě víc než Bijce, jestli je to vůbec možné. I Skřetodrv byl zachráněn, vzal jej s sebou Gandalf, když jej vytrhl jednomu z vyděšených strážných. Gandalf myslet na spoustu věcí, a třebaže nedokázal všechno, dokázal toho pro přátele v tísni hodně.

„Jsme tady všichni?“ zeptal se a podal Thorinovi s úklonou jeho meč. „Podívejme se na to: jeden — to je Thorin; dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct; kde jsou Fili a Kili? Tady je máme! Dvanáct, třináct — a tady je pan Pytlík: čtrnáct! Inu, inu! Mohlo to být horší, ale taky to mohlo být daleko lepší. Zůstali jsme bez poníků, bez potravin, nevíme přesně, kde jsme, a za sebou máme hordy rozzuřených skřetů! Kupředu!“

A vyrazili kupředu. Gandalf měl úplnou pravdu: daleko za nimi v chodbách, kterými prošli, se začal ozývat strašný skřeti povyk a pokřik. To je jaksepatří popohnalo, a poněvadž chudák Bilbo by jim nestačil — trpaslíci totiž dovedou uhánět úžasnou rychlostí, když jsou k tomu donuceni, to vám tedy povím -, nesli ho střídavě jeden po druhém na zádech.

Jenomže skřetové běhají ještě rychleji než trpaslíci, a tihle skřetové znali líp cestu (prorazili si ty štoly sami), a nadto šíleli vzteky, takže ať dělali trpaslíci co dělali, slyšeli jejich řev a vytí blíž a blíž. Brzy uslyšeli i pleskání skřetích nohou, mnoha a mnoha nohou jakoby přímo za nejbližším zákrutem. V tunelu za nimi už bylo vidět rudé záblesky pochodní a uprchlíci začínali být na smrt unavení.

„Proč, proč jen jsem kdy opustil svou hobití noru!“ posteskl si chudák pan Pytlík, když poskakoval nahoru a dolů na Bomburových zádech.

„Proč, proč jen jsem kdy bral toho mizerného malého hobita na honbu za pokladem!“ posteskl si chudák Bombur, který byl tlustý, vrávoral v běhu a horkem i hrůzou mu po nose stékal pot.

V tom okamžiku zůstal Gandalf pozadu a Thorin s ním. Zahnuli právě za ostrý zákrut. „Čelem vzad!“ vykřikl čaroděj. „Taste meč, Thorine!“

Nic jiného jim nezbývalo, a skřetům se to nelíbilo. Přihnali se ze zákrutu se zuřivým pokřikem a střetli se se Skřetodrvem a Vrahomlatem, které jim studeně a oslnivě zářily do užaslých očí. Ti vpředu upustili pochodně a jenom vyvřískli, než byli zabiti. Ti za nimi vřeštěli ještě víc, uskakovali dozadu a poráželi ty, kteří se hnali za nimi. „Bijec a Bojec!“ ječeli, brzy mezi nimi vypukl hrozný zmatek a většina z nich se tlačila zpátky, odkud přišli.

Trvalo hezky dlouho, než se některý z nich odvážil vystrčit nos za ten zákrut. Zatím trpaslíci postoupili daleko, daleko vpřed tmavými tunely skřetí říše. Když to skřetové zjistil:, uhasili pochodně, obuli si plstěné bačkory a vybrali mezi sebou nejrychlejší běžce s nejbystřejšíma ušima a očima. Ti vyrazili tmou kupředu, rychle jako lasičky, a nadělali přitom sotva víc hluku nežli netopýři.

Proto je ani Bilbo, ani trpaslíci, ba ani Gandalf vůbec neslyšeli blížit se. Právě tak je neviděli. Ale skřeti, kteří se tiše hnali za nimi, viděli je, poněvadž Gandalf nechal svou kouzelnou hůl slabě svítit, aby to trpaslíkům pomáhalo v cestě.

Doriho, který teď běžel jako poslední a opět nesl Bilba, znenadání popadl někdo ve tmě zezadu. Dori vykřikl a upadl a hobit se skutálel z jeho hřbetu do černé prázdnoty, narazil si hlavu o tvrdou skálu a od té chvíle a sobě nevěděl.