Grotrian nechal mechanoautomaty v komoře s atomovými bombami. Pak jedna raketa po druhé vzlétla, zakroužily okolo letadla a černá písmena
UNITED STATES INTERSTELLAR FORCE
naposledy projela před našimi zraky. Rakety zaměřily špičky ke GEI, zrychlily let, a tak jsme se brzy octli na palubě.
Četní diváci shromáždění na letišti přešli na hvězdnou palubu, aby odtamtud pozorovali zničení umělé družice. Také my jsme vyjeli nahoru. Po desíti minutách mechanoautomaty oznámily, že připravily rádiový odpalovací přístroj, načež pro ně byla poslána raketa. Když se vrátily na GEU, ozval se v reproduktorech Ter Akonjanův klidný hlas:
„Pozor… minus čtyři minuty… minus tři minuty… minus jedna a půl minuty… minus čtyřicet vteřin… minus pět vteřin…“
Srdce se rozbušila prudčeji. Mlčky jsme se dívali do temnot, kde se třpytila jako bledý prstýnek družice Atlantiďanů.
„Pozor… nula…“ ozval se hlas prvého astrogátora. Tmu roztrhl rozvětvený záblesk. Oslňující koule čím dál bledší a bledší se nadmula a zhášela hvězdy. Před očima ještě tančily světelné kruhy a ve vzdálenosti šesti set kilometrů od GEY se rozplýval špinavě bílý mrak dýmu.
Domníval jsem se, že je to konec toho prazvláštního setkání, ale večer mě pozval Grotrian do svého bytu. Zastal jsem tam všechny, kdo byli na umělé družici.
Po návratu na GEU jsme svlékli skafandry ve speciální komoře, kde potom byly podrobeny velmi zevrubnému bakteriologickému zkoumání. Grotrian nás ujistil, že analýza prokázala sterilnost skafandrů.
Když skončil, chvíli se na nás díval, jako kdyby byl na rozpacích, má-li mluvit dále.
„Rád bych vám sdělil jeden zvláštní fakt,“ řekl konečně.
„Jak si snad vzpomínáte, jen já jsem se dotkl atomové bomby, té jediné, kterou jsme rentgenovali. Jak prokázal mikrochemický rozbor, zůstala na pravé rukavici mého skafandru velmi nepatrná stopa astronia…“
Když viděl, že nechápeme nesmírný dosah jeho slov, dodal Grotrian tišeji:
„Mou pozornost upoutala skutečnost, že se na stínítku přistaveném k bombě objevil velice slabý stín její konstrukce ještě dříve, než automat zapnul Roentgenovu lampu. Tento slabý stín nemohlo vrhnout vlastní záření uranu 235, který byl v bombě, protože ten nevysílá paprsky dostatečně tvrdé, aby pronikly ocelovým pancéřem; napadla mě myšlenka, že byla bomba ještě předtím posypána nějakým prvkem, který vyzařuje paprsky gamma. Proto jsem setřel rukavicí trochu prachu z jejího povrchu. Analýza zjistila stopy astronia… Je nesporné, že umělá družice vznikla ve dvacátém století, ale v této době lidé neznali astronium a neuměli je synteticky vyrábět. Jinými slovy: Atlantiďané je nemohli mít na palubě svého letadla. I kdyby tomu skutečně tak nebylo, astronium, jehož životnost se měří na desítky let, rozpadla by se za jedenáct věků, kdy družice bloudila, a nedalo by se zjistit. Také v mezihvězdném prostoru se astronium nevyskytuje; jeho prášek se musel na plášti bomby usadit ne příliš dávno, rozhodně ne později než před šedesáti lety, pak tedy…“
Se zatajeným dechem jsme upírali oči na astrogátora, který si přetřel rukou čelo a pokračoval ještě opatrněji:
„Otvírá se před námi pole dohadů, které si zatím nemůžeme ověřit, a jen velmi těžko je můžeme zpřesnit, ale nejprostší úvaha postupuje asi takto: na otázku, proč byl povrch bomby poprášen astroniem, známe jen jednu odpověď. Astronium, které vyzařuje tvrdé paprsky gamma, můžeš úspěchem nahradit Roentgenovy paprsky. Na druhou otázku, kde se vzalo astronium na palubě družice Atlantiďanů, nabízí se na domněnky odpověď, že je tam daly bytosti, které chtěly poznat vnitřní konstrukci atomových bomb… Protože živí lidé doposud nikdy nezabloudili do těchto končin galaxie — bytosti, které to učinily, nebyly lidmi…“
„Tak někdo už tam byl před námi!“ vyhrkl Ameta, vzrušený neméně než my všichni.
„Není to jisté, ale dosti pravděpodobné,“ odpověděl Grotrian, „abychom vysvětlili jinak skutečnosti, s nimiž jsem vás seznámil, museli bychom hledat vysvětlení ve zvláštní, dokonce mimořádně zvláštní shodě okolností.“
„Ale vždyť podlahy a stěny družice pokrývala jinovatka, v níž zanechával stopy každý náš krok,“ řekl jsem, „jak to, že tyto bytosti po sobě nezanechávaly ani nejmenší stopu? Kromě toho nebylo tam ničím hnuto, jak se domnívám, a není samozřejmé, že by takové bytosti chtěly pořádně prozkoumat mumie i konstrukci letadla?“
„Přemýšlel jsem o tom,“ namítl Grotrian, „ale prováděly-li tyto bytosti zkoumání, a stopy astronia zřejmě nasvědčují, že to udělaly, nemusely zanechat stopu…“
Na zlomek vteřiny se mi vynořil před očima obraz podivných tvorů, kteří nepodléhají gravitaci a nedotýkají se ani podlahy ani stěn a vznášeli se kdysi týmiž prostorami družice, jimiž jsme nedávno prošli my; zachvěl jsem se, avšak astrogátor vysvětloval dále:
„Pokud jde o nedotčený povrch jinovatky, musíme si ujasnit, že satelit kroužil kolem Proximy po neobyčejně protáhlé dráze a opisoval elipsu, podobnou dráze komety. Když se na své pouti blížil k Trpaslíkovi — a v periheliu se k němu přiblížil na čtyřicet miliónů kilometrů, jak vykazuje výpočet parametrů jeho pohybu — začínal se ohřívat a pak se vypařoval zkapalnělý kyslík v nádržích a unikal špatně utěsněnými závěry. Právě tak vznikl onen podivný, jakoby plynný ocas komety, jemuž vděčíme za to, že jsme existenci družice vůbec objevili. Ale když se od Proximy vzdalovala a odlétala do tmy, unikající plyn ztuhl a usadil se na všech plochách jako jinovatka. A tak případné stopy návštěvy mohly být zastřeny novými vrstvami jinovatky při pozdějších obězích kolem Proximy. Vzali jsme si vzorek tohoto jíní a rozbor zjistil, že skutečně tálo po každé, když se přiblížil k slunci, a v apheliu se objevovalo jako nově zmrzlá vrstva. Opakovalo se to v pravidelných odstupech, které odpovídaly jednomu oběhu, jehož čas se rovná zhruba dvanácti letům pozemským. Kromě toho mohly bytosti vniknout do atomové komory přímo otevřenými dveřmi pumovnice; zdá se to dokonce pravděpodobné, protože vnitřní pancéřové dveře nebyly poškozeny. Nemůžeme bezpečně říci, zda příklop šachty odsunuly lidské ruce nebo ne…“
„Jak by v takovém případě mohly vědět, kam se obrátit a proč by měly, aniž vstoupily dovnitř, narazit rovnou na atomovou komoru?“ zeptal jsem se.
„Snad napřed prosvítily celé letadlo zvenčí,“ namítl Grotrian. „Abych řekl pravdu, dávám přednost tomu, nepouštět se do dalších dohadů, protože budou stále labilnější a budou se opírat o stále méně fakt. Zdá se mi dosti pravděpodobné, že na tom letadle byly před námi nějaké živé bytosti, a to na vysokém stupni civilizace, které mají k dispozici techniku radioaktivních látek, jak o tom svědčí stopy astronia…“
„A odkud by mohly pocházet tyto bytosti?“ řekl Ter Haar. „Máš snad nějakou hypotézu v tomto směru?“
„Nic nevím; nejpravděpodobnější se ovšem zdá, že přišly z nejbližšího hvězdného okolí, tedy z planet Proximy — ale ty jsou, jak se zdá, neobydlené — nebo ze soustavy Centaura, ale nic určitého se na tuto otázku odpovědět nedá.“
„Astrogátoři vědí o všem?“ zeptal jsem se.
„Ovšem.“
„Kdoví, zda jsme se zbytečně neukvapili, když jsme tu družici zničili…“ poznamenal Ter Haar. „Byli bychom ji nyní mohli podrobněji prozkoumat…“
„Pochybuji, že by výzkum přinesl mnoho nového, ale to je vedlejší, protože nemá smysl mluvit o věcech neodčinitelných. To je vše, co jsem vám chtěl říci. Druhům to oznámíme o něco později, až začneme provádět průzkum planet; teď, jak víte, budeme se přibližovat k Šarlatovému trpaslíku až na vzdálenost co možná nejmenší, a to je spojeno s určitým, i když ne velkým rizikem.“
Skutečně, GEA zvětšovala rychlost, letíc k Proximě, ne však přímočaře, nýbrž vhodně propočtenou kosmodromou.
Šarlatový trpaslík dráždí astronomy již odedávna. Tato slabá hvězda, značně menší než Slunce, s teplotou sotva 3000 stupňů, se vždycky po nějaké době mohutně rozzáří a zmnohonásobí své světlo. Astrofyzikové tento úkaz pokládají za projev kolísání vnitřních atomových přeměn. Profesor Trehub se jednou vyjádřil, že snad ty světelné rozbřesky jsou výsledkem „pokusných prací bytostí, které obývají blízkou planetu a jsou zřejmě nespokojeny s nízkou teplotou svého slunce, a pokoušejí se ji zvýšit tím, že prohrabávají pohrabáčem oheň, který je ohřívá.“ Byl to ovšem žert.
Po jedenáct dnů letu nachový kotouč rostl víc a víc. Již osmého dne dosáhl zdánlivé velikosti Slunce, jak je vidíme ze Země, desátého dne bylo nutno zapnout uvnitř rakety héliové chladiče, protože se raketa začínala zahřívat.
Na hvězdných palubách se objevovalo čím dál víc lidí, aby pozorovali Šarlatového trpaslíka přes tmavá skla; zatím jsme nezjistili, že by se znovu rozhořel. Ve hvězdné síni ležela rovnoměrná purpurová záře, den ode dne jasnější.
Já sám jsem se o tento let málo zajímal, tak mnoho látky k přemýšlení mi poskytla Grotrianova slova; uvažoval jsem o nich dlouho a bezvýsledně, nakonec jednou večer jsem si dodal odvahy a zašel si k Trehubovi. Chtěl jsem se dovědět, jaký on má názor. Astrofyzik mě trpělivě vyslechl (rozhovor se konal v malé observatoři, kde nejednou vysedal až do půlnoci); konečně povídá:
„Můj milý kolego, vidím jako na dlani, proč jsi přišel právě za mnou. Za tvou návštěvu vděčím své slávě nejsmělejšího ze smělců, aspoň pokud jde o tvoření hypotéz; musím se ti však přiznat, odkud pramení tato moje sláva. Myslím, že ve vědě jsou nutné polemiky, aby se urychlil vývoj a byly vyjasněny pojmy. Již mnohokrát se mi podařilo nemít pravdu ve vědeckých sporech, ale téměř po každé, ať vědomě či nevědomě, museli mí protivníci v diskusi vysvětlit a vybrousit podrobnosti názorů, které zastávali; a tak se jejich teorie zkonsolidovaly, zjednodušily, a tím zdokonalily. Neznamená to ovšem, že se snažím být v opozici stůj co stůj, ale jsem v ní často i za vysokou cenu, to znamená i za cenu velkého rizika, zaznamenám-li něco, pak jen proto, že se tohoto rizika nebojím. Bojím se však, že hypotézu, s níž ke mně přicházíš, není možno dál beztrestně rozvíjet. Jaké jsou skutečnosti? Pootevřený příklop pumovnice, několik mikrogramů astronia na jedné z atomových bomb, to je vlastně všechno, a ty by ses chtěl nejen dovědět, jak vypadají bytosti, které patrně družici navštívily, ale chceš ještě ode mne slyšet něco o jejich psychologii; myslím tedy, že se musíš obrátit na profesora Entreula, protože tady je třeba vybásnit další hvězdnou pohádku a v tom je on odborníkem a potře na hlavu všechny baječe…“
Odešel jsem z laboratoře o málo moudřejší, než jsem do ní vstoupil. Problém jsem chtěj nechtěj odsunul, ale nepodařilo se mi docela se ho zbavit; záhadné bytosti mě pronásledovaly ve snu, hned jako slizovité mraky, podobné trojúhelníkovitým plachtám, hned jako chobotnice v kovovém krunýři. Ameta poznamenal, že má fantazie tvoří pouze slepeniny známých obrazů a že to ani jinak být nemůže: něco, co neznáme ze skutečnosti, nemůžeme si nikdy představit ani v celku, ani v podrobnostech.
Když jsme se po třech týdnech přiblížili k Proximě, vyplňoval její kotouč desetinu nebe. Chladicí přístroje GEY pracovaly naplno, aby udržely v raketě normální teplotu. Astrofyzikové už téměř vůbec neopouštěli své observatoře.
Když jsem osmnáctého dne ráno vystoupil na palubu, pocítil jsem nehybný tlak horka, které sálalo skrze stěny. Kotouč Šarlatového trpaslíka se zdánlivě nepohyboval; přebíhaly po něm tmavší skvrny, obklopené věncem plamenných jazyků. Přes to, že chladicí zařízení pracovalo velkou silou, stoupala teplota na raketě o pětinu stupně za hodinu a v poledne již dosáhla 32 °Celsia. Na hvězdné palubě člověk těžko vydržel déle než několik minut a chladný vítr, vháněný do galerie ventilátory, marně bojoval s vedrem.
Kotouč Trpaslíka, ba spíš vlastně šikmá, nesmírná plocha ohně se rozkládala na všechny strany až po hvězdný horizont. Ať již to byl následek optického klamu, nebo skutečný rozptyl jeho paprsků v prachu vzduchoprázdna, obloha nad GEOU dostávala barvu sedlé krve. Z šarlatově rudé tmy nebe se těžko klubaly nejsilnější hvězdy. Na palubu stále přicházeli zvědavci, ale brzy ji opouštěli, zaliti potem, udýchaní, s lesknoucíma se očima, jako kdyby v nich ještě nesli odraz plamenů, do nichž zírali. Chvílemi vypadalo rudé slunce jako nějaký trychtýř obrovských rozměrů s ohrnutými okraji; z jeho dna se zvedaly protuberance, některé tak pomalu, že bylo možno sledovat pouhým okem změny jejich tvarů, jiné pohyby prudce rozpínavými, jako kdyby z chromosféry vyskakovali nějací ohniví ještěři. Zaoblený horizont se odrážel od tmavšího nebe rozevlátými plamínky. Otáčení Trpaslíka se oku jevilo jako majestátní pohyb temněji granulovaných skvrn mezi oslnivými pláněmi žáru.
Toho dne dosáhla teplota dokonce i ve vnitřních místnostech 40°. Večer se v ambulatoriu hlásil mladý Kanopos, druhý asistent astrogátora Pendergasta. Stěžoval si na silnou bolest hlavy, píchání ve svalstvu zad a celkovou slabost. Tep měl podivně zpomalený. Předepsal jsem mu povzbuzující léky; pak jsem sdělil Yrjólovi, že podle mého názoru vyvolalo Kanoposovu nemoc nadměrné zvýšení teploty v raketě. Umístil jsem ho v nemocnici v separaci, která byla zvlášť dobře chlazena, takže se tam udržovala teplota na 25°, zatím co na palubách přes noc vystoupila na 44°.
Příštího dne mě Kanoposův stav vážně znepokojil. Horečka stoupla, slezina byla zvětšená, subjektivně se cítil velmi špatně, krevní obraz ukázal úbytek leukocytů. Kolem poledne pacient začal blouznit.
Léky, jichž jsem používal, nepřinášely žádné zlepšení. Pozval jsem na konzultaci Schreye a Annu. Obraz nemoci nám byl nepochopitelný. Když bylo po konziliu, zajel jsem znovu za Yrjólou. Tentokrát jsem se kategoricky domáhal přerušení letu k slunečnímu kotouči. Astrofyzikové to přijali s velkou nelibostí, protože podle plánu měli jsme se k Proximě přibližovat, dokud teplota na raketě nedosáhne 56°, a dosáhla teprve 47°. Přesto jsem trval na svém. Trehub mě upozornil, že kromě Kanoposa se ještě nikdo neroznemohl, a ptal se, jsem-li si úplně jist, že jeho nemoc souvisí se zvýšením teploty v raketě. Třebas jsem si tím jist nebyl, trval jsem na své žádosti a astrogátoři rozhodli, že jí vyhoví.
Ve tři odpoledne zpomalila GEA svůj let, udělala velkým obloukem zatáčku a začala se vzdalovat od slunce každou vteřinou o padesát kilometrů. Nemocnému zatím bylo stále hůř. Seděl jsem u něho do půlnoci; blouznil, horečka stoupla na čtyřicítku, a srdce začínalo slábnout, jako by bylo zasaženo tajemným jedem. Protože jsem byl vzhůru i minulou noc, byl jsem tak unaven, že jsem jen s největší námahou přemáhal ospalost; ve dvě v noci mě vystřídala Anna. Šel jsem domů s úmyslem, že se několik hodin prospím, ale již ve čtyři hodiny zvonil telefon.
Vytržen ze spánku, jako opilý, uslyšel jsem prvá Annina slova: „Náhlá srdeční slabost, stav kritický!“ Vyskočil jsem z lůžka, hodil na sebe plášť a běžel do nemocnice.
Nemocný byl v bezvědomí. Dech se svištivě dral z okoralých rtů; celým jeho tělem zmítal suchý, prudký kašel; ručička pulsoměru překročila sto třicet. Zapnuli jsme kyslíkový přístroj, dal jsem injekci pro povzbuzení oběhu a uvažoval jsem dokonce, nemáme-li použít umělého srdce, avšak všeobecné příznaky otravy byly vážným momentem, který proti tomu mluvil. Vzbudil jsem Schreye, který se v několika minutách objevil. Všichni tři společně jsme se pokoušeli znovu zjistit příčinu záhadného onemocnění. Bylo již úplně jasné, že nemá nic společného s úžehem. Znovu jsme dělali bakteriologickou analýzu krve. (Na GEI vůbec žádné bakterie nebyly; počítali jsme však stále s možností zavlečení choroboplodných zárodků z umělé družice Atlantiďanů.) Byla však negativní.
Když jsme udělali vše, co bylo v dané situaci možné, vyšel jsem si na chvilku na prázdnou hvězdnou palubu — bylo již bezmála pět ráno. Bylo slyšet dutý, monotónní zvuk chladicích zařízení, která pracovala na plné obrátky. Šel jsem zamyšlen a ani jsem si neuvědomoval, jaké panoráma se otvíralo za okny; najednou mě oslnilo světlo bijící přímo do očí. Zastavil jsem se.
V prvním okamžiku jsem viděl pouze hořící červeň, nikoli to nehybné, těžké světlo rozžhavené oceli, nýbrž chvějivý, napůl tekutý oceán chromosféry. Když jsem se rozhlédl, začal jsem rozeznávat podrobnosti. Zdánlivě jednolitá stěna plamenů, která zastírala tři čtvrtiny oblohy, vypadala, jako by žila. Svíjely se tam jakési purpurové lesy, přes schumlané houštiny vystřelovaly protuberance, rozvětvovaly se, ztrojnásobovaly, množily, rozdýmaly do jakýchsi ohnivých, krvavě svítících maškar, do jakýchsi groteskních tlam, utvořených z přežvykujících čelistí; několik okamžiků tak zůstaly, nakláněly se a rozprchávaly a na jejich místě vybuchovaly nové, měnící se, jako by neviditelnou vichřicí rozbíjené granulace. Občas předcházel výbuchu protuberance úkaz dvou prchavých, dvěma opačnými směry se točících vírů ohně tmavšího než jeho okolí; jinde se zase plamenná plocha nejprve propadala do víru, pak začínala prudce narůstat a vytrhovala ze sebe obludnou rychlostí vyletující blesky; čím výše letěly, tím více slábly, matněly, rozplývaly se, až se jejich záře oslňující zrak změnila v oranžový přísvit, kterým proráželo světlo hlubokých, neustále se chvějících vrstev chromosféry.
Nepopsatelný dojem. Po letech tmy bez hranic, mrazivého vzduchoprázdna, v němž se, ztuhlý mrazem, měnil v kámen nejprchavější plyn, zvedala se nyní za tenkou stěnou GEY ne hora, ne moře, nýbrž celý gigantický svět ohně. Vypadalo to, že se raketa rozpadá, taje — mizivá pilinka kovu vznášející se nad oslnivou propastí.
Jak je ten vesmír nemilosrdný, pomyslil jsem si, jak úzká a vzácná jsou pásma mírná a střední, na nichž se může narodit a nějaký čas trvat život, tak křehký a bezbranný vůči bílému žáru i černému mrazu, těmto dvěma extrémům bytí… ale, myslil jsem dále, tento křehký život se odvažuje mnoha věcí — hle, jsme nad hvězdou, nad jedním z těch slepých ohňů, z nichž jsme vzešli.
Tak jsem uvažoval. Cítil jsem při tom, jak se zabodává do tváře, očí a kůže jakoby miliónem neviditelných jehel žár Šarlatového trpaslíka, který byl vůči hvězdám starcem, ale vůči lidem netvorem.
Tu jsem si uvědomil přítomnost druhého člověka; dva kroky ode mne stál Trehub.
Toužil jsem, aby mi pomohl znovu nabýt ztracené rovnováhy, a jistě jen proto jsem se zeptal:
„Profesore… co by se stalo s Trpaslíkem, kdybychom do něho vypálili plný náboj Larocheova dezintegrátoru?“
Nerozmýšleje se ani vteřinu, odpověděl:
„Totéž, co s mořem, do něhož dítě vhodí zrníčko písku…“
Poslední astrogátorova slova nepronikla do mého vědomí, protože mě znenadání napadla zlá myšlenka.
Nedbaje na nevhodnou hodinu, zaběhl jsem ihned ke Grotrianovi, a vzbudil jsem ho, zeptal se, zda první automaty, které jsme poslali na družici Atlantiďanů, byly po návratu na GEU sterilizovány.
Astrogátor, znepokojený, ale navenek plně se ovládající, zatelefonoval Yrjólovi.
Za chvíli jsme znali odpověď: automaty byly sterilizovány až po našem návratu na raketu; takže mohly být ve styku s lidmi téměř tři hodiny.
„Ale tvrdili jste přece, že je bakteriová infekce vyloučena!“ řekl Grotrian a podíval se na mne zkoumavě.
Mlčel jsem. Grotrian přistoupil k aparátu a začal telefonicky svolávat specialisty; zakrátko se objevil Ter Haar, Moletič a paleobiolog Ingwar. Astrogátor jim stručně sdělil fakta.
Když skončil, vyskočil Ingwar prudce ze svého místa.
„Virusy!“ vykřikl. „Dělali jste krevní zkoušky na virusy?“
,Ne,“ odpověděl jsem, zblednuv.
Na tuto možnost jsme si nevzpomněli, nedopatření katastrofální, ale pochopitelné, uvážíme-li, že poslední virusy zmizely se zemského povrchu před devíti sty lety.
Chvatně jsem opustil Grotriana s prosbou, aby zjistil, zda se Kanopos dostal do styku s automaty, než byly sterilizovány, a vrátil jsem se do nemocnice.
Nemocný byl stále v bezvědomí. Dusnost se zvětšovala, víčka i prsty modraly a srdce bilo stopadesátkrát za minutu. Zoufalá Anna dávala bez přestání kyslík.
Vzal jsem krev z žíly v lokti a ihned jsem ji odevzdal automatům — analyzátorům. Musel jsem jim dát přesné instrukce, jak postupovat, protože nebyly seřízeny na podobné zkoušky. Teprve v devět ráno, jako omámený nevyspáním, s hlavou praskající bolestí, sklonil jsem se nad výsledkem analýzy. V krvi pacienta byla drobná tělíska průměru dvou desetitisícin milimetru. Již povrchní zkoumání ukázala, že jsou to choroboplodné zárodky. Nebylo pochyb. Náš druh byl obětí virusové nákazy, kterou automaty přenesly z umělé družice. Znovu jsem vzbudil Schreye, abych ho o tom zpravil. Ihned přišel do nemocnice ve společnosti Ingwara a dalšího paleobiologa, specialisty na prastarou bakterijní flóru. S pomocí trionové knihovny jsme nákazu rychle určili; byly to virusy tak zvané „papoušci nemoci“ (psittacosis), nebezpečné infekce, která na Zemi zuřila asi před tisícem let. Stáli jsme právě v analytické laboratoři, když nám volala Anna.
„Agónie,“ řekla do telefonu. Opakoval jsem ta slova přítomným.
Za minutu jsme byli v separaci.
Náš druh umíral. Puls na tepnách už nebyl znatelný, promodralá tvář šedla jako popel a dech se chroptivě dral z hrdla.
Znovu jsme dávali sérum a krev, pokoušeli jsme se podporovat srdeční činnost, ale všechno nadarmo. Tu, splňujíce nejvyšší lékařskou povinnost, pokoušeli jsme se přivést jej k vědomí aspoň na několik okamžiků, aby mohl projevit svou poslední vůli, ale ani to se nám nepodařilo. Mozek ochromený jedy ztrácel vládu nad tělem. Šest minut po desáté přestal Kanopos dýchat.
Byl to na raketě první případ úmrtí zaviněného nemocí. Opustili jsme nemocnici, zdrceni porážkou, kterou jsme utrpěli; kdybychom byli včas rozpoznali příčinu choroby, bylo by se nám pravděpodobně podařilo jí čelit. Nyní jsme se museli připravit na možnost, že vypukne epidemie. Grotrian nás informoval, že Kanopos skutečně přišel do styku s automaty; on je totiž přivedl do pracovny astrogátorů, kde byly jejich výpovědi nahrány na triony. Virusovou infekcí se jistě nakazily, když procházely olovem opancéřovanou laboratoří na umělé družici. Nezachovávaly nezbytnou opatrnost, neboť jejich konstruktéři nemohli předvídat podobnou možnost.
Všechny, kteří se v posledních dnech stýkali s Kanoposem, jsme separovali v oddělené části nemocnice. Nebezpečí nákazy bylo velké, protože naše organismy si v pozemských podmínkách odvykly bojovat s nákazou a byly méně odolné. Zatím co biologové a chemici analyzovali bílkovinnou strukturu virusu, vyšetřoval jsem všechny podezřelé. Krev jedenácti lidí obsahovala smrtící zárodky. Chemosyntetizátory dostaly příkaz vyrobit látku zhoubnou pro virus, ale přitom neškodnou pro lidský organismus. Večer byly uvedeny do chodu a již o půlnoci nám vyrobily první dávku léčiva, které bylo ihned doručeno do nemocnice. Nazítří jsme podrobili chemoterapii celou posádku GEY bez výjimky. Nebezpečí epidemie bylo v zárodku potlačeno.
Navečer jsme potkali na hvězdné palubě Ter Haara a Nilsa Yrjólu.
Nils se mne ptal na poslední chvíle Kanoposa, který byl jeho přítelem.
„Pomyslete,“ řekl Ter Haar, když jsem domluvil, „dostali svou poslední oběť potom, kdy se již poslední jejich pozůstatek rozvál ve vzduchoprázdnu…“
Mlčeli jsme. Vzadu za zádí GEY hořel plamenný Trpaslík. Šarlatové světlo leželo na stropě paluby, na tvářích lidí, v jejichž očích rudě opalizovalo.
„To byl zásah naslepo,“ řekl najednou Nils, „ale jak nespravedlivý! Plody jejich nestvůrných snah přetrvaly věky a po těch všech, kdo s nimi bojovali, nezůstalo nic…“
„Jak tak můžeš mluvit!“ řekl Ter Haar skoro hněvivě a zvedl ruku, jako by ukazoval na hvězdné nebe.
„Klid profesore,“ řekl jsem. Snad to byly probdělé noci, snad smutek nad zemřelým druhem, snad hněv nad porážkou, kterou jsme utrpěli, stačí, že jsem pokračoval kousavě:
„To by ani hvězd bez nich nebylo?“
„Hvězdy by byly,“ odpověděl klidně Ter Haar, „ale lidé by nebyli na cestě k nim.“