K Mrakům Magellanovým

DOMOV

Světlo světa jsem spatřil v polární části Grónska, tam, kde tropické podnebí přechází v mírné klima a místo palmových hájů zaujímají vysokokmenné listnaté luhy. Náš dům bylo staré, přehnaně zasklené stavení, jakých lze mnoho spatřit v tomto kraji. Zahrada, která je obklopovala, pronikla do přízemních pokojů stěnami, otevřenými téměř po celý rok. Intimní sousedství květin, které bylo toho důsledkem, bylo někdy až nepříjemné a otec se dokonce pokoušel bojovat s tímto nadměrným, jak říkával, „zeleným morem“ v bytě, avšak babička, na jejíž straně byly matka a sestry, zvítězila, a tatínek nakonec ustoupil do prvního patra.

Dům měl svou historii, dlouhou a důstojnou. Byl postaven na konci dvacátého osmého století a stál tehdy u dálnice do Meorie, ale když během času vytlačilo letectví silniční dopravu v celém rozsahu a do posledního zbytku, podlehla silnice přirozenému náporu lesa a místo, kudy kdysi vedla, označují dnes pouze stromy mladší než okolní.

Na vnitřek domu si skoro nepamatuji a dům sám se vynořuje před mýma očima pouze při pohledu z dálky a prosvítající mezi stromy; je to snadno pochopitelné, protože jsem se zdržoval v zahradě skoro nepřetržitě, jako kdybych v ní bydlel. Bylo tam umělé bludiště ze stříhaných keřů; u vchodu do něho stály na stráži štíhlé topoly; dále začínala spleť cestiček, vždycky ponořených do stínu, vedoucích po dlouhém bloudění — vlastně honičce, protože člověk, když jsou mu čtyři roky, nechodí — do vysoko se zvedajícího, břečťanem obrostlého altánku. Skulinami mezi listy bylo možno obsáhnout zrakem celou zalesněnou oblast až po západní obzor, kde každých několik okamžiků rozkvétaly svislé ohnivé Čáry. Náš dům totiž stál necelých osmdesát kilometrů od meorijského raketového nádraží. Snad bych ještě dnes mohl poslepu ukázat každou větev, každou vidlici haluzek v tom altánku. Z něho jsem vzlétal nad mraky, plavil se po oceánech, býval kapitánem dálných plaveb, kormidelníkem raket a astrogátorem, trosečníkem meziplanetárního prostoru nebo objevitelem nových hvězd a bytostí, které je obývaly — a někdy vším tím najednou.

Se sourozenci jsem si nehrál, protože mezi námi byl značný věkový rozdíl. Nejvíc času mi věnovala babička a právě s ní jsou spojeny mé první vzpomínky. Když bylo po poledni, sešla do zahrady, vytáhla mě z nejhlubšího houští, posadila na ramena a vystoupila na terasu. Dělaje to po ní, pozoroval jsem napjatě nebe, abych spatřil blížící se otcovo letadélko, růžové a kulaté jako pivoňky před domem. Vždycky jsem se bál, aby se tatínek cestou neztratil.

„Neboj se, hlupáčku, tatínek letí po nitce z rádiového klubíčka,“ říkala babička a ukazovala na anténu, která stála na střeše jako stříbrná třtina. Vyvaloval jsem oči.

„Ale babičko, tam není žádná nitka.“

„Máš ještě malá očička. Až budeš velký, uvidíš ji taky.“

Babičce bylo teprve osmdesát šest let, ale mně se zdála neobyčejně stará. Myslil jsem si, že byla vždycky taková. Sčesávala si šedé vlasy hladce dozadu a svazovala je do těžkého uzlu. Nosívala fialové nebo tmavomodré šaty, nezdobila se žádnými šperky, jen na prsteníku se jí třpytil tenký kroužek. Zářil v něm obdélníkový kámen. Uta, má starší sestra, mi jednou řekla, že v tomto kamínku je zachycen dědečkův hlas z doby, kdy ještě žil, byl mladý a zamilovaný do babičky. To mi učarovalo. Když jsem si hrál, přikládal jsem prohnaně ucho k prstýnku, ale nic jsem neslyšet a žaloval jsem to na Utu. Babička se mě pokoušela přesvědčit se smíchem, že má Uta pravdu, a když to nepomáhalo, vytáhla po krátkém váhání z psacího stolku malou skřínku, položila k ní prstýnek a v pokoji zazněl mužský hlas. Nerozuměl jsem tomu, co říká, ale byl jsem spokojen. Velice jsem však užasl, když jsem viděl babičku plakat. Po krátké úvaze jsem se rozplakal také. Pak přišla maminka a našla nás oba v hlasitém pláči.

Když dědeček žil — bylo to před mým narozením — navrhovala babička modely a malovala vzory šatů. Po jeho smrti se přestěhovala k nejmladšímu synovi, jímž byl můj otec, a přestala pracovat. Z dávných dob jí zůstaly hromady desek a návrhy. Rád jsem si je prohlížel, protože tam bylo mnoho směšných a podivných obrázků. Čas od času vymýšlela babička nějaké šaty, hned pro maminku, hned pro některou ze sester, ba dokonce i pro sebe. Měly to být moderní šaty, jejichž barva i vzor se měnily podle teploty. K slzám mě vždy rozesmálo hádat, jaká bude příští barva a vzor na takových šatech, když byly rozloženy na slunci. V době zkoušek se babička v pokoji zamykala. Celý dům žil v očekávání, ale pak, při večeři se babička oblékla jako vždy do střízlivých tmavomodrých jednobarevných šatů a na naše otázky odpovídala:

„Takové hlouposti už pro mne nejsou. Na to už jsem moc stará.“

Otec býval mimo dům v nejrůznější hodiny denní, ba i noční — byl totiž lékařem. Nejraději lehával na verandě a díval se temnými skly brýlí do oblak. Lehounce se při tom usmíval, jako by mu působila potěšení proměnlivost jejich tvarů. Když jsem si hrával před domem, přicházel někdy za mnou a díval se shovívavě na mé stavby z písku a pak mlčky odcházel. Vykládal jsem si to jako projev přísnosti, ale teď si myslím, že byl prostě plachý. Babička nebo maminka, když ho oslovovaly u stolu, musely nejednou větu opakovat, protože byl vždycky trochu duchem nepřítomný nebo roztržitý; ve větší společnosti, na příklad když nás navštěvovali strýcové, dával přednost tomu, naslouchat jiným než mluvit sám. Jen jednou, jedinkrát mě překvapil, ba téměř ohromil — když jsem jej v televizoru uviděl při práci. Ihned mě vystrčili z pokoje, zůstala mi však nejasná vzpomínka na něco cukajícího, krvavého a uviděl jsem otcovu tvář, jako ztuhlou v hněvu nad touto ošklivou věcí, s pohledem bolestně napjatým. Tato scéna se vracela ve snech, jichž jsem se bál.

Večer k nám často chodili na návštěvu strýčkové; když se u nás sešli všichni najednou, říkali jsme tomu „zasedání rodinného výboru“. Vysedávali dlouho do noci v jídelně pod velkým liliodendronem, který stínil křesla prstovitými listy. Nezapomenu na své první vystoupení na takovém „zasedání“. Vzbudil jsem se pozdě v noci, rozplakal jsem se strachem, a když nikdo nepřicházel, rozběhl jsem se v zoufalství tmavou chodbou do jídelny. Maminka v pokoji nebyla. Chtěl jsem vylézt na kolena strýce Nariana, sedícího nejblíže; jak jsem se však zděsil, když mé vztažené ruce pronikly strýčkovou postavou jako vzduchem. S pronikavým výkřikem jsem se vrhl k otci. Vysoko mě zvedl, dlouho konejšil a vysvětloval.

„No, nemusíš se bát, synáčku. Víš, strýček Narian tady doopravdy není, sedí doma v Austrálii a k nám přišel jenom na televizitu; víš přece, co je to televizor, stojí tady, na stolečku, a když jej vypnu, strýček zmizí, koukej — cvak! — vidíš!“

Tatínek se domníval, že nepochopitelný úkaz je třeba dítěti zevrubně vysvětlit a že se ho pak přestane bát. Přiznám se však, že jsem se do čtvrtého roku života nemohl smířit s televizitami strýčků, z nichž Narian žil v okolí Kanberry, Amiel za Uralem a třetí, Orchild, částečně v Transvaalu, částečně na jižním svahu Erathostena, ale ve skutečnosti trávil polovinu života v kosmickém prostoru, kde prováděl velké technické stavby, a proto mu tatínek říkával,Kosmák“. Čtvrtý, nejstarší otcův bratr, Merlin, bydlil na Špicberkách, pouhých tisíc tři sta kilometrů od nás a navštěvoval nás každou sobotu osobně.

Teď se vám musím zmínit o jisté rodinné pověře, kterou vymyslil dědeček a která v naší rodině přecházela z jedné generace na druhou. Má babička se při veškerém bohatství srdce i ducha vyznačovala mimořádnou roztržitostí, která jí způsobila spoustu nepříjemností, zvláště v drobných denních starostech. Dědeček — nevím, zdali proto, aby ji potěšil, nebo proto, že tomu sám věřil — tvrdil, že roztržitost, která sama o sobě není předností, chodí ruku v ruce s uměleckým nadáním, a to zvlášť nevšedním. A tak všichni čekali, že se u dětí projeví nevšední talenty. Když však skutečnost nesplnila očekávání, dědeček svou teorii opravil: nikoliv děti, nýbrž vnuci budou velkými umělci.

Avšak toto očekávání zklamaly i mé sestry a můj bratr už jako dítě projevoval zájem o techniku. U nás na půdě snad ještě dodnes stojí „vzdušné lůžko“, které vynalezl: systém silných ventilátorů, vrhajících vzhůru proud vzduchu tak mocný, že může pohodlně vynést lidské tělo. Byl jsem bratrovým pokusným králíkem, abych pravdu řekl, proti své vůli, protože bylo těžko myslit nejen na odpočinek, natož na dýchání, když se člověk vznáší metr nad zemí v náručí vzdušného proudu, dujícího prudkostí uragánu. Historky podobné této utvrzovaly nás v domnění, že bratr bude vynálezcem. Babička, už zase zklamaná, dospěla k názoru, že umělcem — tentokrát už určitě — se stane nejmladší z dětí, to znamená já. Proto mi lacino prošla nejedna klukovina, za kterou by jiný sourozenec dostal pohlavek, a musím se přiznat, že jsem rodičům způsobil nemalé starosti. Nevzpomínám si na první návštěvu ve skladu s hračkami, do kterého mě zavedli, když mi byla tři léta, ale vyprávěli mi o tom nejednou. Ohromen množstvím pokladů, které mohly být moje, běhal jsem po zrcadlové síni, po slepu vybíral modely raket, balónů, rádiové vlčky a panenky, nemohl jsem se rozloučit se žádnou z těch báječných věcí a bral jsem si nenasytně další a další, až jsem jimi byl tak obložen, že jsem pod jejich vahou upadl a zalykal jsem se zlostí, křikem a pláčem. Babička začala něco povídat o impulsivní umělecké povaze, ale názor otcův byl daleko přízemnější.

„Kluk je divoch, protože vyrostl v lese,“ obraceje se ke mně, pokračoval napolo vážně:

„Kdyby ses byl narodil ve starověku, stal by ses určitě pirátem, loupežníkem, nebo konquistadorem.“

Jak už jsem se zmínil, byli sourozenci starší než já, a zatím co já se teprve učil slabikovat, ukončily obě sestry meteotechnická studia. Starší sestra Uta mně kdysi v návalu velkomyslnosti vyprávěla o kouzlech svého povolání. Když měla službu v místní klimatické stanici, záleželo na ní, bude-li pěkné počasí.

„A co by se stalo, kdybys nešla do služby?“ zeptal jsem se.

„Nebylo by pěkné počasí.“

Nevím proč, ale vykládal jsem si to tak, že na Utě závisí nejen pěkné počasí, ale i trvání světa vůbec. Přesvědčen, že by se se světem stalo něco strašného, kdyby nebylo Uty, začal jsem si sestry neobyčejně vážit. Zanedlouho potom mi věnovala Mladého meteotechnika — přístrojek, s jehož pomocí jsem mohl řídit pohyb malého mráčku. Probudila se ve mně nejasná podezření. Vyslýchal jsem ji úskočně, zdali na ní nezáleží nic jiného než pohyby mraků a větru. Protože si neuvědomovala dosah tohoto výslechu, přisvědčila, a tak ztratila, stejně jako druhá sestra Lydie, v mých očích aureolu všemohoucnosti.

„Tááák?“ řekl jsem zklamaně. „A víš, co? Meteotechnika je úplně zbytečná. No, snad tak ještě pro vás, ženské,“ dodal jsem velkomyslně, „ale my muži, my právě potřebujeme bouře, orkány a ne nějaké vyumělkované cukrátkové podnebíčko.“

Uta svraštila čelo a odpověděla lakonicky:

„Padají ti kalhotky.“

To jsem jí nemohl dlouho zapomenout.

Bratr mnou pohrdal z výšin své čtvrté třídy. Bylo mi už šest let a hořel jsem vášnivou touhou po dobrodružství. Do Dětského paláce v blízké Meorii mě ještě samotného nepouštěli. Byl jsem příliš malý. Dávali mi s sebou bratra jako ochránce. Protože jemu bylo už čtrnáct, sledoval pohádková představení s opovržením a snažil se mi zaimponovat tím, že mi šeptal do ucha — když se odehrávala na scéně neuvěřitelná kouzla — co se stane v nejbližší chvíli, protože obsah hry už znal.

Když jsem býval v Meorii, nemohl jsem se odtrhnout od výkladních skříní automatických skladů; nejvíc mě přitahovaly sklady s hračkami a cukrárny. Ptal jsem se maminky, zdali bych směl sníst všechny dorty a mohl mít všechny ty kouzelné věci, vystavené ve výkladních skříních.

„No ovšem,“ odpověděla.

„Tak proč si to všechno nevezmeš?“

Maminka se smála a říkala, že „všechno“ nepotřebuje. To jsem nedovedl pochopit.

„Až budu velký,“ říkal jsem, „budu mít vanu plnou šlehačky a vezmu si dorty, hračky, a vůbec všechno.“

Ale napřed bylo nutné, abych se stal velkým člověkem. Snažil jsem se tedy nějak urychlit proces růstu. Proto, když nebylo na obzoru nic mimořádného, rád jsem chodíval brzy do postele.

„Nestydíš se, chodit spát dříve, než se setmí? Takový veliký chlapec?“ říkávala matka.

Lišácky jsem mlčel. Věděl jsem, že ve spánku utíká čas rychleji než při bdění.

Když mi bylo osm let, pokusil jsem se po prvé vnutit svou vůli sourozencům; šlo o to, jak oslavit blížící se otcovy narozeniny.

Z učebnice už jsem měl mlhavé představy o starověkých satrapech a navrhl jsem, abychom tatínkovi postavili královský palác. Vysmáli se mi; rozhodl jsem se tedy, že plán provedu na vlastní vrub. Maminka se mi snažila vysvětlit, že tatínek palác nepotřebuje.

„Nevzpomněl si na palác, protože nemá čas,“ odpověděl jsem, „ale až ho dostane, bude mít určitě radost.“

„Ale kdepak. Dárek, to přece nemůže být věc, velká ani malá. Před dávnými a dávnými časy, ve starověku, dávali si lidé všelijaké věci, ale teď dostávají dárky pouze děti, protože každý dospělý může mít všechno, po čem zatouží.“

Říkal jsem si v duchu, že takové roztřídění je strašně nespravedlivé. Dospělí mohou mít všechno, a jak to dopadlo, když jsem si třeba při obědě chtěl vzít třetí kousek dortu? Pomlčel jsem však o tom, protože jsem se nechtěl s maminkou přít.

„Vzpomínáš si,“ pokračovala, „jak ti předevčírem na zahradě usnul na kolenou pejsek? Ani ses nehnul, přestože ti to bylo nepohodlné, přestože tě to unavovalo, ale nechtěls pejskovi způsobit nepříjemnost. Byl jsi rád, že to můžeš pro pejska udělat, vid? Tatínkovi musíš darovat také něco podobného; uvidíš, jakou bude mít radost.“

„Dobrá,“ odpověděl jsem, „ale tatínek mi přece nespí na kolenou.“

„Ano, ale copak musíš večer, když čte, dělat rámus a vypalovat pod jeho oknem ohňostroj?“

„No, rakety vypalovat nemusím,“ řekl jsem, „ale to je příliš málo.“

Odešel jsem zadumán. Plán na královský palác uzrával.

Jako v každé domácnosti, také my jsme měly mnoho automatů: na uklízení, na vaření, na řemeslné a zahradnické práce. Poslední z nich, které pečovaly o květiny a stromy, se jmenovaly Monoty; Monot jedna byl u nás ještě z dědečkových časů. Nejednou mě nosil přes rameno jako ovci; našemu vlčákovi Plutovi se to však nelíbilo; psi nemají rádi automaty. Babička mi říkala, že se vůbec všichni nižší tvorové automatů bojí, protože nechápou, že se pohybuje něco, co není živé.

Vzal jsem si k srdci babiččin výrok, protože ani já jsem nevěděl, proč se automaty pohybují a vykonávají udělené rozkazy; že bych byl také nižším tvorem?

Proto dříve, než jsem začal se stavbou paláce — měly jej samozřejmě postavit naše automaty — zalezl jsem s oběma Monoty do nejvzdálenějšího kouta zahrady a pro počátek jsem nařídil prvému, aby rozpáral druhému břicho, abych viděl, co v něm je, ale odmítl mě poslechnout. V zuřivém vzteku jsem vzal největší kladívko, jaké jsem mohl doma najít, a pustil jsem se sám do díla. S kovovým pláštěm jsem si nevěděl rady. V zápalu práce jsem načisto zapomněl, že je doba tatínkovy odpolední siesty, a mlátil jsem kladivem, až se to daleko široko rozléhalo. Najednou jsem nad sebou uslyšel něčí hlas. Rudý jako rak, polomrtvý únavou, pozvedl jsem oči a uviděl tatínka, který melancholicky pokyvoval hlavou.

„Kdybys raději vynaložil aspoň zlomek té energie na učení,“ řekl a odešel.

Na mé deváté narozeniny, které připadly na jaro roku 3098, řekla mi maminka, že za čtrnáct dní, budu-li hodný, pojedu s rodiči a sourozenci na Venuši. Měl to být můj první meziplanetární let. V době dělící mě od data odjezdu žil jsem životem zvláště příkladným. Večer před odjezdem přijeli k nám osobně všichni strýčkové; maminka oslavila tuto schůzku zázrakem kuchařského umění, který připravila v nejhlubší tajnosti. Byl to měsíční dort — ve vhodné chvíli na stole zašuměl a vychrlil z kráteru vlny šlehačky, valící se po čokoládových úbočích.

Už řadu dní jsem se kojil skrytou nadějí, že nás cestou na Venuši stihne katastrofa a že se usadíme jako trosečníci na nějakém planetoidu. Připravoval jsem se potají na tuto možnost a rozhodl jsem se vzít s sebou nezbytné zásoby potravin. A protože se mi dort zdál pro tyto účely zvlášť vhodný, vstal jsem v noci, vzal ze špižírny veliký kus a ukryl jej na dno svého kufříčku. Na druhý den, sotva se rozednilo, vydali jsme se na meorijské raketové nádraží. Let na Venuši netrval dlouho a proběhl bez nejmenší příhody. Zklamán z hloubi duše, znuděn pohledem na černé nebe viditelné z vyhlídkové paluby, uchýlil jsem se do kouta kajuty, a aby zásoby nepřišly nazmar, pojídal jsem jeden kus čokolády se šlehačkou za druhým až do chvíle, kdy megafony ohlásily, že se blížíme k leteckému přístavu planety. Následky byly katastrofální. Z celého pobytu na Venuši mi utkvělo v paměti jenom bolení břicha, květinami a ptáčky vymalovaný pokoj dětského ambulatoria a obtloustlý lékař, který — když se ke mně blížil — smál se zdaleka a ptal se, jak že se mi líbí na Venuši.

Příštího dne jsme se museli vrátit; do rakety mě naložili celého uplakaného; byl jsem už zdráv, měl jsem tedy dosti sil, abych důkladně zvážil neštěstí, které mě postihlo a které — a toho jsem se bál nejvíc — mohlo by být důvodem, aby se mi moji sourozenci posmívali. Proto jsem v době letu na Zemi zachovával tajuplné, pochmurné mlčení; nikdo tomu samozřejmě nevěnoval pozornost. Takové byly konce mé první kosmické výpravy.

Nebudu rozmnožovat řadu těchto historek přeházených bez ladu a skladu, které mi utkvěly v paměti, vzpomínek bezvýznamných jako nepotřebné drobnosti, s nimiž se člověk těžko loučí. Vzpomínám si na ně, ale nemohu v sobě najít dítě, které bylo jejich hrdinou. Co mi z toho všeho zbylo? To, že mám rád pohádky? To, že nemohu vidět čokoládu? Víc sotva. Avšak v tomto maličkém zbytku je ukryt stín světa zapadlého na samé dno mé bytosti, světa nedosažitelného a nepochopitelného, který se někdy znenadání vrací ve zvláštním odstínu večerního nebe, v náhlém zamyšlení, v šumotu deště, v neznámé vůni, v měkkém nočním šeru a vyvolává úsměv smutku.

Když jsem se po letech vrátil domů, naše zahrada mě překvapila, ba téměř ohromila. Poznával jsem každý záhon, každý strom, ale tam, kde se dříve prostíraly krajiny vzrušujících dobrodružství, nebylo už nic. Obyčejná květinová zahrada s altánkem, jabloněmi a živým plotem. A jak to všechno bylo malé! Cesta od domu k brance bývala dříve výpravou, plnou dobrodružství, jaké mi nyní nedává let okolo Země. Ano, několik let stačilo, aby se Země stala menší než zahrada mého dětství. Vždyť nedočkavé tužby se splnily: dospěl jsem a směl jsem si dělat všechno, co jsem chtěl… ale to už je jiná historie.