Měsíc mého života

1/

Můj starožitnický krámek stál stranou hlavní třídy, a jenom kdybych otevřel dveře, vystrčil hlavu a nastražil ucho, uslyšel bych hukot davu, který se valil dnem i nocí nahoru a dolů jako melasa.

Byl to hukot desetitisíců a dvakrát desetitisíců kroječů (Dědek Čuchák by mě v tom okamžiku přerušil ve vyprávění a zabručel by mi za uchem, že nelze mechanicky násobit počet hlasů dvěma, neboť z davu nemůžeme vyloučit určité procento jednonohých, a já bych na to odpověděl, že jednonohý má protézu a ta taky dělá hluk, a on by na to bziknul, že kročej protézy nelze započítávat do kročejů nohou, protože protéza je původu anorganického, podobně jako hůl nebo berla, takže pokud bych započítával do kročejů protézu, musel bych do počtu zahrnout i ťukání holí a cvakání berel, a já bych na to opáčil, dědku, vzpamatuj se, kdy naposledy jsi viděl člověka s holí, natož pak s berlemi, a on by na to odpověděl… nu odpověděl by, je to strašnej chlap, tenhle Dědek Čuchák, je strašnej teď a nebyl lepší ani před těmi padesáti lety, v tom pětadevadesátým roce).

Každý hlas je jiný, některý patří muži, jiný ženě nebo dítěti, někdo se směje, někdo hudruje, nebo dokonce nadává, někdo křičí a někdo šeptá, lidé se tlačí ve frontě před kasou Iluzina, je jich tu na pět stovek jenom bezprostředně na hlavni třídě, jeden z největších taháků turistického byznysu na Luně, největší koncentrace emocí ve Sluneční soustavě, tak je to napsané na plakátech, navíc to jsou emoce necenzurované, nevy-miškované, neupravované, syrové jako brambor, lidé se tlačí ve frontě a křičí na sebe, vezmi hned dva lístky, nepředbíhejte, kam se to tlačíte, člověče, Pepo, nech toho, je to pod tvoji úroveň, přece si nenechám foukat do polívky od takovýho floutka, kdo je u vás floutek, a tak podobně, dívčí smích do toho zvoní, holky se smějou a mají radost, že uvidí opravdové facky, to je lepší než iluzin, až se vynadívají, půjdou do bistra na zmrzku, je jich tu na tisíce.

„Největší koncentrace laskomin ve Sluneční soustavě,“ tak to stojí v inzerátech, „Proč má Měsíc kulatou tvář? — Stravuje se u Donalda.“

Každé druhé z těch bister má ve firmě jméno Donald, tam mají nejlepší zmrzku a nejvíc druhá, žádný zdravotní dozor nežvaní do receptury, na Luně není cenzura a není tu ani zdravotní dozor, nejsou tu baktérie, ty tu netrpíme, průměrný věk o dvacet třicet let vyšší než nahoře na Zemi, kdo by to chtěl popírat, řeč statistiky je jasná, největší koncentrace zdraví ve Sluneční soustavě, obrazovky to hustí do těch blaťáckých hlav horem dolem a blaťáci se hrnou na Lunu a my je tu hostíme v Arkádii, ale taky v Eldoradu a Alhambře a Atlantidě a Ozu, Disneylandu a Lunaparku, ale Arkádie je nejlepší, tady bydlím já, mám tu svůj krámek se starožitnostmi stranou od hlavní třídy a hlavu ze dveří nevystrkuju, hukotu davu ucho nenastavuju, jsem spokojený tak, jak jsem. -

Tak to na Luně vypadalo a takové bylo moje životní krédo tenkrát v tom pětadevadesátým roce, toho měsíce a toho dne a v tu hodinu, kdy mi do kvelbu přišel tahoun a sdělil mi, že ho posílá paní Su.

Byl to blaťák blaťácká, poznalo se to už podle vejšky. Všichni blaťáci jsou v průměru vyšší než rození šutráci (i já byl vyšší než ta nová generace, protože, koneckonců, jsem se na Plesnivce narodil), ale tenhle chlapík hodně převyšoval průměr, a proto jsem mu v duchu přišil nepříliš vynalézavou přezdívku Čahoun. Kdybych věděl, co je to zač a co si s ním užiju, možná že bych vymejšlení věnoval větší péči.

Nejdřív jsem dělal, že nevím, kdo je to paní Su.

„Modrá laguna, vedle Iluzina,“ připomínal mi Čahoun. Já na to vtipně odpověděl, že Iluzinů je na hlavní třídě spousta, a on mi vysvětloval, kdo je to madame Su (mně vysvětlovat, kdo je to paní Su!), a tak jsme se chvilku kočkovali, až jsem se ho zeptal, co vlastně chce.

„Potřeboval bych něco speciálního.“

„Na to jsme specialisti. Co by to mělo být?“

„Říká vám něco čtrnáct padesát?“

„Lituju, ale roboty nevedu. Mám rád v krámě klid,“ dělal jsem hloupého.

„Dobře zaplatím,“ naléhal. „Prosím vás. Paní Su mě doporučila. Dobře vím, že víte, co je to čtrnáct padesát. Já taky věděl, že ví, že to vím.

Nastavil mi pravé zápěstí v tom krásném gestu odevzdání, jaké znají jenom milenci. Dneska už se na to zapomnělo, ale nezapomeňte, že v pětadevadesátým byla epidemie Super-AIDS v živé paměti.

„Přečtěte si mě,“ vyzval mě.

Doporučení měl dobré, uvažoval jsem. Miláček Su by mi neposlala žádného čmuchala. Jenže ona je chudáček moc na prachy, miláček Su, a za trojcifernou sumu reálii udělá ledacos. Třeba i to, že mi pošle na krk chlapa, o kterým si není sichr jistá, co je zač.

Jenže on mě vyzývá, abych si ho přečetl.

„Jak je libo,“ pokrčil jsem rameny.

Uvolnil blok a můj orákl (starý model, alespoň na první pohled, nemohl jsem zaneřádit svůj starožitnický krámek nějakou hypermoderní aparaturou) spustil: „Gaspar Dumoulins, narozený dvacet pět deset dva tisíce šedesát tři, zdravotní stav: biopole pé kvé…“

„Nezajímá. Co je zač tenhle Dumoulins?“

„Pracuje v Ústavu novodobých dějin v Rize, specialista na osídlování Luny. Vzdělání: katedra dějin Filozofické fakulty na Sorbonně, nástavba…“

„Nezajímá. Co dál?“

„Sběratel historických zbraní. Osmá největší sbírka v Akvitánii. Obsahuje kompletní výrobní řadu psychošokujících emitorů FN, kompletní výrobní řadu…“

„To mi stačí,“ řekl jsem oráklu. „Děkuju za důvěru, pane Dumulín,“ obrátil jsem se k Čahounovi. „Vy tedy sbíráte psychiny.“

„To jsou ovšem jenom měkké zbraně. Podle mých informací se čtrnáct padesátek používalo ve čtyřicátých létech jako tvrdých zbraní.“

„To vás někdo špatně informoval,“ řekl jsem s výrazem upřímného politování. „Typové označení čtrnáct padesát náleží odstraňovači závalů.“

„Správně. Právě takový odstraňovač závalů bych rád získal do své sbírky.“

„Poslyšte, pane Dumulín, výlohu mého obchodu jste viděl. Tam je několik lahůdek: součásti výstroje, výbava pro geologa, jsou tam i rarity, jako je třeba kompas, ano, ten pochází z první lunární výpravy království Simba ze sedmapadesátého, jejich Královská akademie myslela na všechno a vybavila členy výpravy kompasama…“

Rozpřáhl jsem ruce.

„A tady kolem jsou další poklady. Vybírejte očima, pokud máte vážný zájem, smíte i rukama. Moje specializace jsou orákly. Těch tu mám habaděj, i ty vzácné první modely.“

„Já vím, že míváte potíže s policií,“ spustil Čahoun Dumulín znenadání. „V mém případě se ale nemusíte bát. Mám statut VVIP, a to je víc než diplomatická imunita, jak dobře víte. Žádný policista nemá právo mě prohledat. Se mnou nebudete mít potíže.“

„Předveďte,“ vybídl jsem ho.

Opět si vyhrnul rukáv a tentokrát jeho blok červeně zazářil.

„Jak jste toho dosáhl,“ podotkl jsem. Nebyla to otázka, jen citoslovce údivu. Hned jsem se zastyděl za to, že mi ujel jazyk. Abych zakryl rozpaky, otočil jsem se dozadu a zavolal ke dveřím Dědka Čucháka, aby vylezl. Věděl jsem, že Dědek má uši nastražené a slyší všechno, o čem jde řeč.

Čahoun Dumulín nehnul ani brvou, když Dědka spatřil, a za to jsem mu v duchu udělal čárku do bílého notýsku. Na Dědka nebyl pěkný pohled. Tahle první generace proťáků byla pěkně zfušovaná. Už v půli století to bylo lepší a na první pohled jste protetického kyborga nerozeznali od člověka. Jenže Dědka Čucháka ta malá nehoda potkala podle všeho někdy kolem čtyřicátého pátého. Doktoři ho dali dohromady, ale zničili mu napůl mozek a taky po fyzické stránce ho pěkně zmordovali. Vypadal jako Frankensteinovo monstrum, však taky někdy vystupoval v iluzinovejch hororech jako hlavní příšerák.

„My bysme tu měli mít jednu čtrnáct padesátku, vzpomínáš?“

„Hu,“ rozhovořil se Dědek Čuchák a odkolébal se tam, odkud přišel. Já se zatím obrátil k Čahounovi. „My tu kdysi jednu měli. Tenkrát byly v Arkádii kravály, zátahy proti funďáckejm teroristům…“ Mávl jsem rukou. „Ach jo, uteklo to.“

Dědek přikodrcal s tou strašlivou hákovnicí.

„Hu,“ pravil. Byl dneska nějak ukecanej.

„Já vám ji nenabízím, pane Dumulín. Jenom předvádím, co já si myslím, že je čtrnáct padesátka.“

„Nejdříve jste ji vydával za typ robota,“ připomněl Čahoun Dumulín.

„Můj věk mě opravňuje k výpadkům paměti,“ řekl jsem zdvořile.

Ale to už mi nevěnoval pozornost. Jakmile spatřil tu prachmizernou rouru, oči mu povylezly a do rukou vjel třas. Uklidnilo mě to. Chlupatý dovedou být vynalézaví, a kdyby chtěli, dokázali by zfikslovat i osobní blok. Nastrčili by mi čmuchala s falešným blokem a jakej bych byl? Jenže chlupatým na mně zase tolik nezáleží. Já jsem jenom malá ryba, fakticky jen rybička. Čahoun Dumulín mi dělal před nosem vítr těma svejma roztřesenejma rukama. Dědek Čuchák přihlížel, napůl ukryt za mými zády. To byl jeho zvyk, nerad se ukazoval veřejnosti (ledaže mu za to platili).

„Hu,“ poznamenal varovně. Naslouchátko přilepené za mým levým uchem se rozhovořilo. „Bacha na něho,“ tím Dědek myslel Čahouna Dumulína. „V rukávu má nějaký kovový předmět.“

„Jo,“ odpověděl jsem. Opřel jsem se dlaněmi o pult tak, abych prstem dosáhl na senzor psychiny trvale namířené právě do toho místa, kde stál zákazník. Taky zařízení z dob funďáckých kraválů. Tehdy ho měli všichni živnostníci, a když vlna násilností opadla, nechali si ho odmontovat. Já ne. Co kdyby někdy přišel do mého krámu Kat?

„Smím?“ otázal se Čahoun.

„Jak je libo. Není nabitá.“

Vzal zbraň do rukou. Nedělal to poprvé. Nasadil si ji na rameno sebejistým pohybem elitního střelce z těch zlatých dob, kdy jsem tady na Luně začínal.

„Já vám ji jenom ukazuju,“ upozornil jsem ho. „Nenabízím. Není na prodej.“

„Chybí mi do sbírky,“ řekl. „Zaplatím vám, kolik budete chtít.“

Podíval se mi do očí a dodal: „Pokud je pravá, ovšem.“

„Pochybujete o tom?“

Dědek opět varovně zahuhlal a za uchem mi to zaštěbetalo, ale já už jel po svém surfovém prkně na hřbetu vlny hněvu. Že jsem si nedal pár facek! Nikdy to nedopadlo dobře, když jsem na tohle prkno vlezl.

„Nevím. To je jediné, co k tomu můžu říct. Jak račte vědět, pane Nedomý, jsem vědec, a jsem tedy zvyklý uvažovat exaktně.“

„Tak se přesvědčete,“ vybídl jsem ho. „Máme tady veškerou výbavu.“ Souprava antik-kitu, elektronový mikroskop, rentgen a všechny ty krámy stály v rohu.

„Kdybyste proti tomu nic neměl,“ řekl zdvořile, „raději se spolehnu na vlastní pomůcky.“

Dědek Čuchák mě kolébavě obešel a položil na zbraň obě ruce: tu pravou, pokrytou jizvami, i tu umělou, na které se kovové klouby draly dírami v plastikové kůži na světlo boží. Tisíckrát jsem ho nabádal, aby si ji nechal vyměnit! Jenže tady šlo o ztrátu tváře. Dědkovi ovšem na tváři nezáleželo ani v doslovném, ani v přeneseném slova smyslu. Jenže já byl ještě v tom věku bezmála osmdesáti let ješitný prudina. Loktem jsem Dědka odstrčil a doslova mu vyrval zbraň z rukou.

„Jen ať si pán poslouží.“

Čahoun se nám podivuhodně přerodil. Když prve přišel, byl jako mílius, šoupal nožkou, hovořil vlídně a vemlouvavě. A teď? Když viděl, že mě lapnul na háček, ztvrdnul, nabyl sebejistoty a taky ještě trochu vyrostl. Div nám neudělal hlavou díru do stropu.

Vytáhl z rukávu plochý předmět. Tenkrát jsem nemohl vědět, co to je. Vypadalo to jako flétna nebo jako kalkulačka ze starých časů. Opravdu jsem nemohl tušit, že je to antik-kit té nejnovější generace. Vývojový typ, fasovali ho vědátoři ve vybraných historických ústavech.

Přiložil přístroj na hlaveň zbraně a přejížděl po jeho černém povrchu konečky štíhlých prstů. Jako z nesmírné hlubiny (přestože to mělo tloušťku dvě tři čísla) se vynořily chaotické obrazce, které se zvolna přeskupovaly, tvořily křivky, číslice a písmena, a já stál za pultem, zapomněl šimrat prstem spoušť psychiny a jenom jsem vyvaloval oči a čekal, co se z toho vyklube.

Co se vyklubalo? Inu, pěkné obvinění.

„Padělek,“ pravil Čahoun Dumulín.

„Vy jste se zbláznil,“ řekl jsem. „A i kdyby, co je vám do toho? Já vám tu věc nenabízel. Není na prodej.“

„A tyhle věci,“ ukázal po vitrínách rukou ozbrojenou tím všivým aparátem, „tyhle nejsou padělky?“

Jak se to vezme, pane Dumulín. Jak se to vezme: v jistém smyslu jsou, ale tak dokonalé, že jsou skoro pravé. Tamhle v koutě stojí antik-kit, jen si je vyzkoušejte. Jenže pan Dumulín nebyl včerejší a vytáhl na mě takové trumfové eso, které přebilo všechny karty, co jsem měl v ruce: eso jménem antik-kit nejnovější generace. Kolikáté asi? Páté? Šesté? Co na tom záleží.

Otevřely se dveře a do krámu vplula mladice pěknice. Nu, co bych neřekl plnou pravdu: byla překrásná. Mulatka, nohy dvojmo nastavený, bokama by se vešla do flašky, úplně by tam zapadla, až za prsa by se zachytila, to jo, protože tahle prsa, panečku, to byla nějaká sorta!

Svítila očima a usmívala se, asi proto, že jen co vstoupila, moje vetešnictví začalo vonět jako nějaký boutique z hlavní třídy (jsou jich tam tisíce, největší koncentrace elegance v celé Sluneční soustavě).

„Jak jsi pořídil, miláčku?“ zeptala se Čahouna.

„Špatně,“ pravil s výrazem nejhlubšího politování. „Tihle pánové jsou podvodníci.“

„Skutečně? Vypadají tak roztomile,“ poznamenala dívenka.

Podle toho, jak se na mě usmívala, musela mít ohromnou radost z toho, že mě vidí: asi se do mne zamilovala, vezme si mne za manžela a pořídí si se mnou děťátko.

„Vážený pane Dumulín,“ pravil jsem, ale oči mi uvízly v tom směru, kde stála ta krasavice, „tyhle tvrdý slova si nechte od cesty. Nevím, o co vám jde. Tu čtrnáct padesátku máme tady v krámě už dobrých dvacet roků, takže je to starožitnost sama o sobě. Jak jsem ji koupil, takovou ji mám; a na mém ukazovátku se jevila býti pravou, račte se přesvědčit, elektronkový mikroskop stojí támhle v koutě. Nemůžu za to, že ten váš čarovnej přístroj ukázal něco jiného. S ostatním zbožím je to nastejno. Já kupuju a prodávám. Lidi mi sem nosí pravé věci, ale taky falešné. Všechny zkoumám tím, co mám k dispozici. Až si opatřím takové ukazovátko, jaké jste ráčil vytáhnout z rukávu, přitvrdím kritéria, starožitností bude míň, ale zato budou dražší, takže pro mně jako pro obchodníka to vyjde nastejno, a když si nepolepším, rozhodně tratit nebudu. Frštendo?“

„Jawohl,“ přisvědčil Čahoun. „Já to chápu a rád bych i věřil tomu, co říkáte.“

„Máte snad důvod nevěřit?“

To už jsem se odpoutal od čokoládové krasavice a přenesl pohled na něho. Zavrzalo to.

„Slyšel jsem,“ řekl Čahoun, „že máte za krámkem padělatelskou dílnu a v ní ty falešné starožitnosti vyrábíte.“

„Některá starožitnosti jsou poškozené a potřebují opravu,“ řekl jsem, ale v hrdle už jsem měl sucho. Zase to začíná! Brzy se krám bude modrat policejními uniformami.

„Uvědomujete si, že můj přístroj bezpečně prokáže, který díl je původní a který — jak říkáte — 'opravený'?“

„Hu,“ ozval se Dědek Čuchák a za uchem to zadrnčelo: „Proč masíruje nás? Arkádie je plná falešnejch starožitností. Kdo si myslí, že v roce pětadevadesát koupí u vetešníka pravou antikvitu a je mu víc než pět let, patří do blázince!“

„Co ode mne chcete?“ houknul jsem na něho.

Krasavice, která se až dosud jenom usmívala, se rozesmála a znělo to jako loretánská zvonkohra. Vy ji neznáte, tu loretánskou zvonkohru? Někdy ke mně přijďte na návštěvu, já vám ji přehraju, mám skvělou nahrávku.

„Tak konečně se začalo mluvit rozumně!“ zvolala. „On je totiž Gaspar to, čemu se říká chlapák. Žije v přesvědčení, že před každým jednáním je potřeba pustit trochu hrůzy.“

„Nech toho, Geneviěve,“ okřikl ji, ale nedala se a pokračovala: „Kdyby nechal jednat mě, už jsme mohli podepisovat smlouvu.“

„Jakou smlouvu?“ podivil jsem se.

„Gaspar vám neřekl, že zastupujeme firmu Pan-Universal Ilusin? Gaspar už není jen vědec a sběratel: je z něho pan režisér!“

Nasadila kukuč číslo osmnáct, který vyjadřoval naprostý úžas: oči rozevřené tak, že za nimi bylo škvírkou vidět na přední lalok mozkový, ústní koutky poněkud svěšené a rty pootevřené, aby perleť zoubků mohla udělat blik, blik.

Já se nijak pitvořit nemusel: úžas v mé tváři byl nelíčený a vypadal jsem asi jako pitomec.

Pan-Universal Ilusin, to byla firma, která dodávala největší počet programů do sítě Iluzinů na Luně, na Lagrangu, v Kole i na Plesnivce a v koloniích Soustavy.

Ohlédl jsem se na Dědka Čucháka; ten se ovšem tvářil tak jako vždycky, to jest jako Frankensteinovo monstrum.

2/

Českopolskou se jim podařilo postavit v rekordní době jednoho týdne v nádherné pustině, ovšem na odvratu. Už tenkrát byste na přivrácené straně nenašli pustou plochu větší než rozložený kapesník.

Když jsem dekoraci spatřil poprvé (letěli jsme sem Čahounovým privátním gravem, on řídil, on Čuchák, bál se strašlivě, ustavičně vyrážel to svoje Hu!, a kdybych nebyl vypnul ten bzučák, co jsem měl za uchem, asi by mne přivedl k šílenství svými radami, připomínkami a výstrahami; ještě nikdy nikdo v životě nepotkal tak ukecanýho němýho, jako je Dědek Čuchák), sevřelo se mi osrdí a já si znovu připomínal chvilku, kdy jsem stál na tom strašném jevišti, hvězdy tiše přihlížely a Kat mi páral hermetické tričko.

„Prvotřídní, co říkáte?“ otočil se na mne Čahoun. „Mistrovská práce. Přesně podle záznamů.“

Všechno tu souhlasilo se skutečností: plastikem krytá ramena dělní chobotnice, na konci tykadel vějířovitě rozložené povrchové doly, o něco stranou vysokánské kopce hlušiny se svahy tak strmými, že se snad co chvíli zřítí; ani po tolika desetiletích strávených na šutru jsem si nedokázal zvyknout na ten divný jev.

„Všimněte si těch radiátorů,“ upozornil mě Čahoun. „To je iluze!“

Trochu to ovšem pan architekt přehnal, radiátory vypadaly jako pře-žhavené, což jsem taky Čahounovi Dumulínovi řekl. Na čele mu naskočilo starostlivé vrásnění.

„Okamžitě zjednám nápravu,“ řekl. „Iluze musí být dokonalá. V dějinách Iluzinu ještě nevznikl tak historicky dokonalý spacern, jako budou Tři stateční!“

Tak se jmenoval náš spacern, Tři stateční. Ten jeden statečný jsem měl být já a Pan-Universal najal ještě dva další křapíky, kteří se tvářili jako pamětníci a snad dokonce něco i pamatovali.

Hlavní zdroj emoce jsem ale byl já, tak to stálo ve smlouvě.

Historická přesnost, to bylo ústřední heslo, kolem kterého se všechny přípravy točily jako kolem dobře namazané hřídele. Čahoun pročmuchal kdejaký archiv, aby se dozvěděl, jaký tvar lžíce jsme měli v jídelně, jestli erární pokrývka měla barvu hnědozrzavou nebo zrzavo-hnědou a jestli kuplunk skrejpru byl na levou nebo na pravou ruku.

„Bude to přesná rekonstrukce vašeho osobního příběhu,“ tak mi to řekl Čahoun už při našem prvním setkání v mém vetešnictví.

Přesná rekonstrukce…

„S malými úpravami, ovšem,“ dodala Geneviève. „Přece jenom bude to spacern pro miliardy diváků.“

Čahoun se rozhodl, že při přípravách scénáře bude se mnou úzce spolupracovat.

„Jste jeden z mála skutečných veteránů tady na Luně. Každá vaše vzpomínka má cenu hory kobaltu. Vyprávějte, prosím, vyprávějte!

„Ano, ano,“ tleskala Geneviěve ručkama, „vyprávějte, prosím, prosím!“

Tak jsem jim ve stručnosti vyprávěl asi to, co jsem už vyzvonil i vám: o paragrafu šest a o tom, jak nás vedení Českopolské chtělo vyšplouch-nout, celej turnus havířů, jak se Brunza nedal a jak já, mladík pitomej, a tudíž zbrklej, chtěl vymáznout ze šachty na vlastní pěst, abych se dostal na Jedničku, kde platil zákon peněz a na nic jiného se tolik nehledělo, a jak to všechno bylo, nevynechal jsem nic: ani Kata, ani mý dva vypečený kamarády, jednoho funďáka a druhýho policajta.

„Neměl bys jim povídat všechno,“ štěbetal mi Dědek Čuchák za uchem, ale já nepolevil a hustil jsem to do nich ostošest a nešetřil jsem paprikou a pepřem tím spíš, že jsem viděl, jak se jim moje povídání zajídá.

Geneviève znejistěla a pokukovala po svém milánkovi. Ten se snažil nedat nic najevo a ani nemohl být překvapený mým vyprávěním. Jako historik určitě znal fakta a věděl, jak to před tím půl stoletím na Luně chodilo.

„To je ohromně zajímavé, pane Nedomý,“ řekl, když jsem konečně skončil. „O-hrom-ně. Vaše vyprávění jsem si nahrál, pokud proti tomu nic nemáte. Je to historický dokument prvotřídní ceny.“

„Ale pejsánku,“ ozvala se Geneviěve.

„Nesmíme ale zapomenout, že točíme spacern, pane Nedomý. Spacern.“

„Spejserny se točej už třicet roků, pokud vím. Jedna hovadina větší než druhá. Já měl za to, že chcete natočit první, který nebude hovadina.“

„Samozřejmě, to je můj cíl! Takovým úkolem mě pověřil sám pan Kriegsmann, generální ředitel Pan-Universalu!“

„O co vám tedy jde?“

„Musíme přece jenom ctít pravidla žánru. A počítejme s mentalitou diváka. Na naše společné dílo čekají miliardy. A všichni tihle lidé mají určitou, abych tak řekl, mentální výbavu, a tu nelze než respektovat.“

„Jsou to hlupáci,“ podotkl jsem.

„Nepodceňujte inteligenci průměrného diváka,“ pravil Čahoun měkce. „Je vysoká. Ovšem úroveň znalostí je limitovaná. Některá historická fakta dnešní divák nepochopí. Tak třeba paragraf šest: jak bychom divákovi vysvětlovali zákon, který reguloval délku pobytu na Luně? Dnes se všichni na Lunu jenom hrnou, stěhují se sem celá města; celé velké kraje, kdo by netoužil po dlouhověkosti, že? Myslíte, že by se divák dokázal ztotožnit s hrdinou, který riskoval život jenom proto, aby se vrátil na Zemi? Taková myšlenka je mu směšná!“

„Já nebyl žádnej hrdina,“ namítl jsem. „Byl jsem obyčej havíř, kterýho podfoukli a kterej se nechtěl dát. Šel jsem na to špatnou cestou, to je pravda; však taky jsem na Luně zkejsnul, kdežto všichni ostatní se spokojeně vrátili na Zemi.“

„Vrátili se do fundamentalistických válek, vstříc epidemii Super-AIDS. Kolik jich ještě dnes žije, pane Nedomý?“

„Moc asi ne, podle toho, co jsem slyšel,“ pokrčil jsem rameny.

„Pane Nedomý, smiřte se s tím, že v tomhle spacernu budete hrdinou. Bez hrdiny není spacern myslitelný, pochopte to!“

„Já to chápu, pane Dumulín. Myslel jsem ale, že vám jde o historickou pravdu.“

„V rámci zákonitostí klasického spacernu.“

„Že budete rozumný?“ pravila Geneviěve.

„Hu,“ ozval se Dědek Čuchák. A za uchem mi zabzučelo: „Jsou to blázni. Přestaň s nima jednat. Oni nás asi zmáčknou kvůli těm falešnejm antikvám, ale z toho se vykroutíme, jako už tolikrát. Nikdo nedokáže úmysl a koneckonců máme na skladě i pravý věci. Řekni jim, že nemáš zájem.“

„Já ale mám zájem,“ řekl jsem Dědkovi. Nejenom o natáčení spacernu. Ona se mi totiž Geneviěve moc a moc líbila.

„Prosím?“ zajímal se Čahoun, který se domníval, že moje slova patří jemu.

„Vyklopte, jak si to představujete,“ vybídl jsem ho.

To, co vyložil na krám, byla tuctová kostra spacernu, jaké na hlavní třídě hrajou bez přestávky stovky Iluzinů. Dramatické střetnutí ušlechtilého zdravého Hrdiny a Bídáka, který nedbá na hygienický předpisy, nedrží půsty, odmítá stát na hlavě, nechce meditovat a dokonce chlastá alkohol. Špatným příkladem strhne i několik ostatních. Vypukne epidemie. Všechny léky přestanou účinkovat (blíže nevysvětleno), načež Hrdina plus dva Vedlejší hrdinové putují do nejbližší (sakra vzdálený) nemocnice pro pomoc.

Divák se bude dusit napětím, až zjistí, že jeden z Vedlejších hrdinů je nakaženej, a když nejhlavnější Hrdina poprvé kejchne, slabší povahy začnou omdlévat: že jako šmarjá, že vono to na něho taky leze! A von furt de a de, druhej Vedlejší hrdina někam spadne a nastane to strašný dile-máto, tahat ho ven a kejchat přitom, anebo jít furt pryč do tý nejbližší vzdálený nemocnice a přivolat pomoc pro stovky umírajících, to je strašný rozhodování, v ten moment už bude půlka publika v mdlobách, no a Hrdina se rozhodne správně a zase de a de, až tam dojde, a sanitní gýro nabitý doktorama a lékama dorazí včas a zachrání všechny, akorát ten poslední Bídák, kterej to zavinil, umírá smrtí a šeptá: „Že já ničemník chlastal, že já padouch odmítal meditaci, aniž jsem upíral vnitřní zrak, že já miloval tlustý vepřový a žral ho furt,“ a je konec a diváci očištěni ka-tarzí jdou domů stát na hlavě a očišťovat se vnitřním zrakem a zachovávat hygienické předpisy.

„Moc hezký, opravdu,“ pochválil jsem Čahounův výkon. „A ten Hrdina mám bejt jako já?“

„Vy jím jste,“ pravil Čahoun slavnostně.

Aby bylo rozuměno: moje vnitřní psýcha měla vystupovat v tom Iluzinu. Fyzické vzezření měl Hrdinovi dodat jeden urostlý fešák, který měl od ustavičnýho postávání na hlavě maličkou plošinku na šešulce, dokonalý exemplář Zdravého člověka Naší Doby.

Dědek Čuchák se pokusil mě zlomit ještě několikrát, když jsme byli o samotě. „Přece tě nezajímá taková hovadina,“ naléhal.

„Je to hovadina,“ připustil jsem, „ale sumičku nabízej okrouhlou, nezdá se ti? To už bysme nemuseli fušovat vzadu v dílně, vyrábět falešný sběrače minerálů První Lunární Expedice a podobné opičky v ustavičném strachu, že někdo na ten podvod přijde. Mohli bysme se pustit do obchodování s pravejma starožitnostma, na který nám doposud chybělo oběživo.“

„Pravá starožitnost je taková,“ zabzučel Dědek Čuchák, „u který se nedokáže podvod.“

„Ta nová mašinka dokáže podvod u každé starožitnosti,“ namítl jsem. „Doposud mohly antik-kity odhalit jenom způsob výroby danýho předmětu. Nový antik-kity odhalí i způsob výroby výrobního nástroje.“

„No bóže,“ zabzučel Dědek Čuchák. „Tak si vyrobíme nový nástroje starejma metodama a pojedeme stejně, jako jsme to dělali dřív.“

„Dokud někdo nepřijde s antik-kilem ještě novější generace.“

„No a co? Řešení se vždycky najde.“

„Mě ale už nebaví tohle ustavičný skrejvání!“

Frankensteinovo monstrum se na mě upřeně zadívalo a dlouho to trvalo, než mi zabzučelo u ucha: „To budeš raději ze sebe dělat vola?“

„Za tu hromadu reálů ze sebe udělám vola na druhou.“

Byl jsem vskutku vůl, jak račte viděti.

Natáčení začalo týden poté, kdy jsme přibyli do dekorace Českopolské. Tam jsem se poznal s výrobním štábem (upřímně jsem pogratuloval architektovi, celý se rozzářil a pak mi dojatě vyprávěl, že práce architekta si v Iluzinu nikdy nikdo nevšímá, že je to taková anonymní nedoceněná dřina a že mi moc děkuje a že si mýho názoru moc váží). Herci, co byli vybraný jenom kvůli vzezření, se drželi stranou. Herci, to není ten správný výraz, jsem holt ze staré školy, já ještě pamatoval obyčejné tri-di filmy, teď se těmhle figurkám říkalo stanti, protože pravej herec — a ten byl pak populární mezi divákama — byl ten, kterej dodal emoce. V tomto případě to budu já a někde v pozadí ti dva další.

„Máme ty nejnovější emoční snímače,“ holedbal se Čahoun. „Šestá generace. Doposud neslýchaná iluze prožitku.“

Normálně se iluzinové spacerny natáčely tak, že se nejdřív udělal záznam všech scén se stantama; jak uvnitř, tak venku. No a pak přišla ta velká chvíle, kdy jsme my, Velký Herci, usedli do studia, na makovice nám nasadili všechny ty snímací tentočky a my měli zapnout svoje Velký Emoce.

Čahoun Dumulín mi dal poslední instrukce: „Začínáme tou scénou, kdy se poprvé dovídáte o vznikající epidemii v Českopolské. V hrudi se vám dme hněv proti člověku, který zanedbal elementární dietetické a zdravotní zásady a nezodpovědným chováním ohrozil životy svých druhů, a zároveň se vám v hrudi dme odhodlání čelit nákaze a překonat ji.“

„To já nevím, pane Dumulín,“ řekl jsem, „jestli dokážu dvě ty dmutí najednou. Já bych dmul buď hněv, nebo bych dmul to odhodlání, protože se bojím, že jedno to dmutí uťápne to druhý dmutí.“

Zapomněl jsem, že pan režisér je na place první po bohu, a Čahoun byl režisérem toho superskvělého spacernu Tři stateční.

„Řekl jsem hněv plus odhodlání! Záznam, jedeme, akce!“

Já se obul do toho dmutí a dmul jsem a dmul, šlo mi to podle mýho mínění docela dobře, ale najednou — že prej stop.

„Co je?“ zeptal jsem se.

„Tohle není hněv ani odhodlám. Člověče, vy u toho spíte!“

Řádil zle a já cítil, že se ve mně začíná dmout vlna hněvu vůči němu a taky vlna odhodlání s tím seknout a vrátit se do Arkádie do krámku se starožitnostmi, z nichž některé byly určitě pravé když ne z deseti procent, tak z pěti určitě.

„Dobrý!“ volal zezadu ten člověk ze záznamu. „Už se dme!“

Ty parchante čahounská, dmul jsem v duchu, počkej až tohleto skončí… „Stop! Nesmíte obracet hněv proti konkrétní osobě. To musí být neurčitě laděný hněv. Nezapomeňte, že snímače mají superjemnou rozlišovací schopnost. Ale intenzita byla dobrá. Připraven? Dmeme? Záznam, jedeme, akce!“

Dmul jsem a dmul, až mi za ušima lupalo a bzučelo, a to se ozval Dědek Čuchák. „Je to volovina, Kubo, nech toho! Kdyby ses viděl, prasknul bys smíchem, vždyť oni z tebe udělali dočista šaška!“

„Stop! Co se to tam ozývá?“ nadával Čahoun Dumulín.

Dědek Čuchák se tvářil velice nenápadně, ale zapomněl, že v nahrávacím studiu je plno techniků, dočista odborníků, a ti velmi snadno původce zla odhalili.

Vyhodili ho, to mě naštvalo, k režisérově spokojenosti, protože od toho okamžiku se dmutí dařilo mnohem lépe než předtím, ovšem jenom do okamžiku, kdy se Dědek ozval znovu, protože to jeho pojítko mělo dosah tři kilometry.

„Ten váš kamarád musí pryč,“ prohlásil režisér Čahoun Dumulín na sklonku druhého natáčecího dne. Až do téhle chvíle se nám podařilo horko těžko natočit snad jen pět sekvencí, a s tou šestou, mimořádně pitomou (Hrdina přemlouvá dva Vedlejší Hrdiny k Velkému Pochodu za Záchranu Ochořelých Druhů), jsme nemohli hnout, protože Dědek ustavičně vyrušoval uštěpačnými poznámkami.

„Mám ve smlouvě,“ řekl jsem, „že Dědek se účastní realizace vašeho skvělýho super-spacernu,“ upozornil jsem Čahouna Dumulína. Jenže ten měl za zadkem půl tuctu právníků, kteří mu dávali rozumy.

„Hodláme smlouvě dostát,“ pravil,, jenže smlouva nespecifikuje, kde bude váš vzácný přítel účasten realizace spacernu.“

„Přece tady, se mnou,“ řekl jsem naivně. Čahoun se usmál.

„Váš subjektivní výklad smlouvy,“ pravil, „není zakotven v písemném ujednání. Váš přítel se zúčastní realizace jako poradce u našeho arkádského štábu.“

Proti tomu jsem nemohl nic dělat, zejména proto ne, že ve smlouvě, jak se ukázalo, byl vsunut rozměrem nepatrný, ale významem veledůležitý odstavec o právu Pan-Universalu na postih proti mně v případě, že aktem zlé vůle či nekooperativností způsobím firmě hmotnou újmu. Dědka odvezli a já zůstal v dekoraci sám, pokud ovšem nepočítám ty stovky lidí z komparsu a techniky, a s některými jsem se dokonce i skamarádil.

Natočili jsme to všechno a Čahoun byl velice spokojený a jeho přítelkyně Geneviève mě vyznamenávala úsměvy — škoda, že jsem si je nemohl vyvěsit na klopu jako řádové stužky, moc hezky by se tam vyjímaly. Líbila se mi čím dál víc a začal jsem se bát, že to na mně Su pozná, až se s ní zase uvidím. A co Geneviève?

O pauzách se mnou ráda rozmlouvala a poslouchala moje vyprávění, což samozřejmě starého pamětníka blažilo. Kladla mi pitomoučké otázky, jako třeba, co že to byli ti funďáci a proč že se všichni tolik rozčilovali kvůli té, jak se to jmenovalo, atomové bombě, když přece epidemie Super-AIDS byla mnohem horší, a já ji vysvětloval, že nejhorší je vždycky to, co je teď, a že člověk má už tak založenou náturu, že kvůli vteřině radosti v současnosti si přivodí hodinu starosti v budoucnosti, že to dělají jednotlivci, ale — což je ještě horší — i celá společenstva a že vůbec ten nejhorší úděl mají lidé jasnozřiví, kteří vykřikují nepohodlné pravdy a upozorňují lidi, že tančí na okraji podemletého útesu, protože sice jednou dostanou pomník, ale až po smrti, a postaví jim ho ti, kteří je umořili.

Natáčení se mi docela líbilo a nejvíc mě blažila vidina chvíle (která se valem blížila), kdy ze sídla Pan-Universalu přejede pan Kriegsmann, aby mi osobně poděkoval za moje nedocenitelné služby, a pak mi předá plastikovou destičku, která představuje hodnotu osmi set reálů. Dědku, tentokrát jsi neměl pravdu, říkal jsem si před spaním, tohle stálo za to, osm set reálů, taková suma! Uvidíš, pro nás začne nový život.

Natáčení skončilo a já se vrátil s Dumulínem a jeho krasavicí do Arkádie. Technický štáb, ale i stanti zůstali zatím v dekoraci a čekali, až pan Kriegsmann — po zhlédnutí hotového díla — pošle svoje oukej.

Nastal ten kýžený den. Pan-Universal měl na hlavní třídě svoji kancelář, zařízenou v monarchickém přepychu, jak to označil Čahoun Dumulín, všude pravý plastik a latex a podobné ušlechtilé materiály, nu co, pěkné podívání na to bylo. A taky pan Kriegsmann vypadal impozantně, když vstoupil následován jedním živým a dvěma robo-tajemníky, vzpřímený, upjatý ve stojacím límci, tmavý oblek přiléhající k atletickému tělu.

Vpadl se svou svitou neohlášen. Překvapil nás, třebaže jsme jeho příchod čekali, netušili jsme však, že sem vtrhne neohlášen jako živelní pohroma.

Povstali jsme trochu rozpačitě, jako kdyby nás načapal při něčem ohavném, například při pojídání hygienicky závadné stravy.

„Buďte vítán, pane generální řediteli,“ zvolal Čahoun, radostně zvedaje ruce, Jaké štěstí…“

„Jaké štěstí? Neštěstí! Katastrofa! Proklínám den, kdy jsem poskytl svůj sluch vašim žvástům! Tomu vy říkáte emoční podívaná? Při tomhle měli omdlívat diváci? Pane Dumoulinsi, ručím vám za to, že při zhlédnutí Tří statečných ani jedné pubertální hysterce nenaskočí opar!“

„Poslyšte, vy…“ řekl jsem, ale generál se na mne vztekle podíval a zaštěkal: „Vy mlčte. V těch vašich emocích byl šum a my ho dešifrovali, ten šum: prachy, prachy, prachy. To vám leželo v hlavě.“

„Ale on je skutečně autentický průkopník…“

„To já dobře vím, Dumoulinsi!“ hřímal generál. „On je autentický průkopník a jemu vinu nedávám. To vy jste z něho nedokázal ty autentické emoce průkopníka vyždímat.“

„Tak moment,“ řekl jsem a v té chvíli byly moje emoce tak autentické, že kdyby je chtěli snímat, asi by jim pukla mašina, „pan Dumulín je v tom čistej jako lilium. Kdo ho donutil, aby pokroutil skutečnost, aby změnil všechna fakta? Dekorace je fajn, krajina taky, jenom ten příběh je vycucanej z palce a s pravdou nemá nic společného. Je to hovadina, vážený pane generální! A protože Pan-Universal podle všeho točí jenom hovadiny, já, pane generální, se poroučím. Bylo mi potěšením, pane generální.“

„Kam si myslíte, že jdete?“ zeptal se mě.

„Domů, jak račte viděti.“

„Mýlíte se. Míříte rovnou k soudu. Já vás totiž budu žalovat. Práce na spacernu Tři stateční neskončila. Ta teprve začíná. To, co jsme natočili

až dosud, považujme, dejme tomu, za zkušební snímek. Teď se pustíme do vážné práce. Vy jste zatím nepředvedl to, co bych při nejlepší vůli mohl nazvat autentickou emocí. Režisér Dumoulins je snad dobrý historik, ale špatný režisér, žel bohu. Já jsem ale známý tím, že dokážu dostat z každého ten nejlepší výkon. Mrzáka donutím skákat, jestli mi rozumíte. Já zmáčknu pana Dumoulinse a on zmáčkne vás. Vážený pane,“ přistoupil až ke mně a bodl mě ukazovákem do prsou; jiného muže bych o ten ukazovák připravil, ale pohled pana Kriegsmanna mě dočista zmrazil, „vážený pane, ve vás je emocí dost a dost. Opakuji, dosavadní neúspěch není vaše vina.“ Obrátil se k Dumulinovi. „Málo vás mačkali. Teď vás budou — o to se postarám — mačkat dost.“

3/

V Modré laguně bylo nabito, jako kdyby Arkádie-TERMINAL měl odbavovací halu tam vzadu na chodbičce před záchodama, takže všichni turisti by museli táhnout zrovna tudy.

Su se otáčela za barem, tu a tam utrousila nějaký ten povel a mezi lidmi kmitali panáci oblečení do ostře žlutých stejnokrojů a snažili se, seč mohli, vytvořit iluzi nefalšovaně čínský zdvořilosti a pohostinnosti. Zblejskla mě, sotva jsem vstoupil, to zase ano, paní Su neunikne nic a nikdo, a třebaže mě svýma očima laserákama snímala snad jen setinu vteřiny, přečetla si mě do poslední zákruty DNK, co mám v malíčku levé nohy a já zalitoval, že jsem nezůstal doma a neposlouchal bzukot Dědka Čucháka. Lezl mi na nervy pořádně, dědek jeden dědkovatá, ale co naplat, pokud jde o lezení na nervy, ani superman nebo android nedosáhne běžného výkonu průměrná ženské a paní Su přesahovala průměr ve všech ohledech, v disciplínách mně příjemných i nepříjemných, tedy v něžnosti i v tom opačném.

Prodral jsem se až k barovému pultu, zběžně ji pozdravil náramkem, ale ona jen pokývla hlavou. Malér, malér, nejspíš ví všechno. Jak se to ale mohla dozvědět?

„Netlačte se, člověče,“ pokárala mě turistka, pocházela určitě z Evropy nebo ze Severní Ameriky nebo odkud vlastně, nacpaná do hermáků, kompletních, včetně celohlavové masky.

„Kuklinku můžete odložit, dámo,“ pravil jsem přívětivě. „Tady nehrozí dehermetizace.“

„Vy mi budete něco povídat,“ odpověděla. Měla drahé hermáky a prvotřídní masku. Přiléhala dokonale k obličeji, a třebaže asi majitelce lichotila, nemohla zfalšovat skutečnost natolik, aby nebylo vidět, že se pod maskou skrývá obličej velice krásná ženy. „Vy asi budete taky jeden z těch zelenáčů, kteří se na Luně sotva ohřáli a už podceňují nebezpečí.“

„Ohřívám se tu,“ připustil jsem, „už nějakou chvíli.“

Považovala mě za turistu, inu, můj vzrůst vždycky prozradí, že jsem se narodil nahoře. Nadosmrti tím budu trpět.

Paní Su byla na mě pořádně našňupnutá, ale neodepsala mě. Když viděla, že jsem zapředl zajímavý hovor s tajemnou cizinkou, přichomejtla se k nám a optala se mě co nejúřednějším tonem, jaké že mám přání.

„Vodku-martini on the rocks, prosím,“ odpověděl jsem. Paní Su měla prvotřídní zboží, martini snad dokonce dovážela shora a led měla vždycky pečlivě vyhřátý na minus šest.

„Hrozná obsluha,“ poznamenala turistka. „Viděl jste ty nemožně oblečené androidy? Přece jenom je to provincie. Chybí tu ten správný chic.“

„Paní Su je nejlepší barmanka v Arkádii,“ pravil jsem docela tiše a vůbec mi nezáleželo na tom, zda Su slyší, co povídám, ačkoli jsem věděl, že to slyší. „Modrá laguna je nejlepší podnik v Arkádii a Arkádie je nejlepší habitat na Luně. Pokud jde o Lunu a její chic, ten oceňuje kdekdo, a proto sem k nám padají dolů zástupy takových blaťáků, jako jste vy, madame.“

„Něco je v nepořádku?“ přispěchala pani Su.

„No tohle,“ pravila cizinka ohromeně. „Jak to se mnou mluvíte?“

„Toho člověka si nevšímejte,“ usmála se na ni pani Su. „Myslí si, že drsnost patří k největším starousedlickým ctnostem.“

„Ročník dvacet dva, když dovolíte,“ řekl jsem.

Turistka se otočila, rozhlídla se kolem sebe a pak někde v koutě objevila skupinku pěti rozjařených ženských, které už dospěly tak daleko, že si odložily masky a ostošest nasávaly. Začala na ně zuřivě mávat a gestikulovat, což mělo znamenat: pojďte sem, objevila jsem pravý poklad, chlapa, opravdového šutráka! Bude vyprávět, jen pojďte!

Hněv paní Su nedostoupil takového stupně, aby mě nechala napospas šesti turistkám. Pokynula ručkou, sykla na androida oblečeného v mandarinském chalátu, aby ji zastoupil, a dala mi znamení, že se smím uchýlit do svatyně jejího kontoáru. Zmizel jsem za korálkovými závěsy právě včas. Turistka navázala kontakt a dvě z pěti jejich kamarádek už odlepovaly své čilé zadečky od sedadel.

„Díky, Su,“ řekl jsem.

Měla na sobě přiléhavé šaty z brčálového brokátu zdobeného zlatými draky, na levém boku rozstřižené až k těm místům, kde androidi mají osu kyčelních převodů. Upnutá byla až ke krku, ale od zlaté spony na hrdle jí splýval až k rozsedlině ňader výstřih tvaru slzy.

“Welcome home, sailor,“ pravila paní Su. Narodila se v Hongkongu (to je nahoře na Plesnivce, jestli to nevíte), kdy — to je jedno z nejlépe střežených tajemství Sluneční soustavy.

„Byla to taková…“ pokrčil jsem rameny, „záležitost.“

„Příjemná?“

„Dost.“

„Díky za upřímnost. Nikdy jsem nechtěla, aby z tebe byl světec, ale nerada bych viděla, kdyby ses vůči mně začal chovat jako všivák.“

Pozorně si mě prohlížela.

„Prý to nedopadlo dobře.“

„Fiasko. Přiletěl sám velký šéf Kriegsmann. Divže tu po něm nezbyl kráter. Kráter Kriegsmann, to by znělo dobře.“

„No a co.“

„Trvá na dodržení smlouvy. Ten podnik už spolknul takovýhle kopec reálů,“ ukázal jsem dost vysoko od podlahy. „Kriegsmann je z toho celý nervózní.“

„To dovedu pochopit,“ pravila Su. „Jenže to ještě není důvod k tomu, aby ses mrouskal s milenkou pana režiséra v hotelu Splendid.“

Věděla všechno, paní Su.

„Vždyť říkám, že to byla taková záležitost.“ Škoda, že se z rozpaků nedá destilovat kořalka. Paní Su by měla rok co čepovat.

„Zkrátka, jsi oběť, viď?“

„Bezbranná,“ pokrčil jsem rameny.

„Na co tě utáhla?“

„Utáhla? No dovol…“ Chtěl jsem se hájit. Vždyť já Geneviève očaroval svým šarmem, takže nemohla odolat svodům tak zkušeného…

„Nežvaň,“ řekla Su trochu podrážděně. „Na něco tě musela utáhnout.“ Snímala mě silně, její oči laseráky se teď přehrabovaly ve struktuře atomů mého těla. „Utáhla tě… na zájem. Ano, byl v tom zájem.“

„Co to povídáš?“

„Otevřel ses jí jako kniha,“ pravila tónem člověka, který si je jist svou věcí. „Chtěla vědět všechno o těch starých romantických dobách. Hořela touhou poznat pravdu. Nechala starého průkopníka, aby jí otevřel srdce. To čistý a prostý srdce jednoduchýho, ale tak ňák ryzího charakteru.“

„Plácáš nesmysly. Povídali jsme si o všem možném. Vyprávěla mi o Zemi a já zase o Arkádii, to je snad normální, ne?“

„Co tomu říkal Dědek?“

„Proč ho sem pleteš? Na něm snad nezáleží.“

„Ale ano. Dědek má v hlavě mozek. Ten tam má dva mozky, jak dobře víš, a čile jich používá. Moc by mě zajímalo, co si o té věci myslí, o té… záležitosti.“

Uvědomil jsem si, že tohle není obvyklá žárlivostní scéna, kterou paní Su vyvolá po každém z mých úletů. Není jich mnoho, vyhodím si z kopejtka nejvýš dvakrát třikrát ročně, ale bylo jich za tu dobu dost, aby se z jejích výstupů stala rutina.

„O co ti jde, Su? Já to děvče už nikdy neuvidím. My jsme se… pohádali. Su, já jí nafackoval!“

„No ne!“

„Opravdu. Nevím, jak se to mohlo stát…“

Opravdu jsem to nevěděl, třebaže jsem si dokázal vybavit každičkou vteřinu té nepochopitelné scény. Geneviève v županu, já stál proti ní uprostřed pokoje hotelu Splendid, za jejími zády celostěnový pohled na krajinu (jakou najdete leda na odvratu) v tri-di projekci, já seděl na takové malé židličce, ona mi něco povídala ještě dnes bych uměl reprodukovat, co to asi bylo, ale žádný smysl byste v tom nenašli, jen takové plané řeči) a ve mně se najednou něco zlomilo, nebo naopak otevřelo, jako by se mi oči zatáhly bílou blankou zuřivosti, najednou jsem po ní vystartoval, ještě jak jsem vstával, švihnul jsem rukou, zasáhl jsem jí tvář, ona se vznesla do vzduchu a letěla zády na tu tri-di obrazovku, krev ji vystříkla z nosu, oči měla užaslé, nebyla v nich bolest, jenom překvapení, a když dopadla, řekla něco v tom smyslu jako; vidíš, že jsou v tobě silné emoce, já ji popadl pod krkem a v tu chvíli jsem si musel skoro nahlas říct; tohle není Kat, nezabíjej ji, je to obyčejná holka zemácká, víš, jak to říkal kamarád Gaston ještě na Českopolské, že holky se nikdy nemlátí přes pusu, vždycky jenom přes zadeček, to je vzrušuje, holky potřebujou dostat přes zadeček, ten se vyznal, Gaston, kde je mu asi konec!

„Já si nějak vzpomněl na Kata a dal si ho s ní dohromady…“

Su otevřela tajnou přihrádku ve své tajné schránce a vyjmula krabičku ze santalového dřeva. Teď si zakouří doutníček, dělá to dvakrát třikrát do roka. Taky je to úlet. S dýmajícím cigárkem mezi prsty ozdobeným dlouhatánskými černě nalakovanými nehty se ponořil do polštářů na křesle.

„Tys jí vyprávěl o Katovi?“

„Asi ano.“

„Asi, nebo určitě?“

„Já toho napovídal… No, pochopitelně jsem jí vyprávěl, jak to tenkrát bylo! Ptala se, jak jsem se na Lunu dostal. To víš, tahle mládež má úplně falešné představy o průkopnících. Prosím tebe, průkopníci! Copak jsme byli hrdinové pro iluziny? Copak patříme na tri-di? Dělali jsme vlastníma rukama to, co dělají panáci, na tom přeci není ani špetka romantiky. A přišli jsme sem, protože nás to na Zemi štvalo. Chtěli jsme vypadnout z to ho věčného koloběhu: žádná práce, peněz tak akorát na standardní pohodlí, statistický průměr… Tak to bylo hergot!“

„Proč se rozčiluješ?“ otázala se a zdálo se, že ji to opravdu zajímá.

„Protože mě to všechno štve.“

Zadýmala a v kontoáru to zavonělo jako ze starých zlatých časů. Já Su miloval, už kvůli těm starým zlatým časům, které nás spojovaly. Bylo to absurdní, vždyť já byl tělesně fit, jako když mi bývalo třicet, nebyl jsem na tom o nic líp, ani o nic hůř než dnes, ale někdy mě popadl stesk a taky pocit marnosti, když jsem pozoroval proměny světa kolem sebe, tak překotné a zbytečné hon za přeludem, hon za iluzí, ano, Iluzin, to byl symbol té doby, do která jsem se prožil, ale které jsem nepatřil.

Ani Su k ní nepatřila a v Modré laguně si vytvořila svět sám pro sebe a pro ni — a taky pro mne.

„Zatímco ty jsi mlátil holky v hotelu Splendid,“ pravila Su,, já trochu pracovala.“

Poručila něco oráklu, poloprůhledný projektid se z něho vyloupl jako čertík ze škatulky a překotně se ukláněl přesně tak, jak ho to Su naučila.

„Řekni laskavě panu Nedomému, co víme o Kriegsmannově podniku,“ řekla Su projektidovi.

Otočil se ke mně (nikdy jsem nechápal, jak mě projektid může vidět) a spustil: „Pan-Universal je ve velice tísnivé situaci. Projekt Tři stateční je jeho poslední prostředek záchrany. Hans Kriegsmann investoval všechny rezervy do realizace díla a je vázán smlouvou se sítí Ilusin.“

„Pan-Universal že je v nesnázích?“ podivil jsem se. „Vždyť je to jedna z největších firem.“

„Investice do nejnovějších emočních snímačů jsou tak veliké, že k nim dosud žádná jiná firma nepřikročila.“

„Ty zatracený krámy,“ vyštěkl jsem podrážděně. „Pěkný svinstvo, tyhle emoční snímače! Představ si, Su, že mají o dva řády vyšší rozlišovací schopnost!“

„Pán ráčí mít plnou pravdu,“ schválil moje slova projektid. „Propagační kampaň slibuje, že Tři stateční zprostředkují divákům zážitek zcela nového druhu. Autentické emoce.“

„Děkuji ti,“ řekla Su a pokynula projektidovi, aby zalezl do boudy, pardon, aby se ztratil v oráklu. „Slyšel jsi dobře?“

„Já to celkem vím,“ zabručel jsem. „Jenom jsem netušil, že Pan-Uni-versal je na tom tak špatně.“

Opět zadýmala doutníčkem. Naštvalo mě to. Co tu má sakra co smrdět? Kouření je nezákonné i na Zemi už dobrých šedesát let a na Luně bylo zakázané vždycky. Ještě budeme mít patálii s policajtama.

„Jsi jako na trní,“ podotkla Su.

„Nevšímej si mě. Co proti mně pořád máš? Dobře, vyspal jsem se s tou blaťáckou holkou. Nebylo to poprvé, co jsem ti zahnul, a slibuju, že to nebylo naposled. Co z toho děláš aféru?“

Opět zabafala.

„Ta historka o Katovi ji musela zaujmout.“

„Proč by ji měla zajímat? Obraz je už na záznamu. Je to spacern se vším všudy: epidemie, zlej, nemocnej, hodnej, zdravej, sanitka přijede právě včas, než všichni chcípnou.“

„Jenom emoce v tom není,“ podotkla věcně.

Naštvalo mě to.

„Co zase začínáš s těma emocema? Proč skáčeš po mrtvole? Už jsem se ti omluvil, tak co ještě chceš?“

„Kubo,“ řekla mi vážně, „s tebou se něco stalo. Vždyť ty tu vyvádíš jako hysterik! Chlapče zlatá, co s tebou ta holka provedla?“

Trochu jsem se uklidnil.

„Promiň. No dobře, mám asi nervy trochu pocuchaný. Oni mě mačkají, rozumíš? Kriegsmann, ten Dumoulins…“

„Tvůj přítel Dumulín… Kubo, já ti povím plnou pravdu, co si o věci myslím. Ten tvůj Dumoulins ti holku strčil do postele, aby z tebe vytahala rozumy. Proto ten zájem o staré zašlé časy, o průkopnickou epochu a všechny ty krámy, které dnes nikoho nemohou zajímat, protože je nikdo nedokáže pochopit. Oni chtějí vědět, co v tobě je! Oni chtěli najít tvoje zranitelné místo! Oni chtějí najít ten obnažený nerv, a když ho najdou budou ho dráždit a nakonec z tebe dostanou to, co z tebe dostat chtějí! Neměl ses zmiňovat o Katovi. To je tvoje zranitelné místo.“

„Jenže, Su, od těch starých dob je všechno jinak… Je to fakt. Hezkých pár let jsem Kata hledal, jenže dnes je mi úplně lhostejný! Copak já dneska můžu nenávidět chlapa, který mi chtěl ublížit před padesáti lety? Takovému nesmyslu neuvěří ani dítě!“

„Ale trošku hněvu v tobě zůstalo. Docela maličko…“

„Ani zrnko,“ usmál jsem se. „Vždyť to víš.“

„Kdybych ti ho teď, v tuhle chvíli, přivedla sem…“

„Řekl bych, jak se máš, ty stará válko! Jenže, Su, ten chlápek je určitě iávno po smrti. Nezapomeň, že celej ten turnus se tenkrát vrátil nahoru, lezůstal nikdo… Kdysi dávno jsme tuhle záležitost mnohokrát probírali a Su celkem logicky usoudila, že nemohu jistě věděl, že Kat, ten neznámý zabíječ, byl z našeho turnusu, mohl to být někdo z ročáků, nováček to jistě nebyl…

„Kubo,“ řekla Su,, jenže… Promiň, nechci tě dráždit, ale představ si, že v tobě zastala jiskřička nenávisti vůči tomu chlapíkovi. A ta v tobě musela zůstat, věř mi. Co kdyby ti vykukově z Pan-Universalu tu jiskřičku našli a pořádně ji rozfoukali…“

„Copak jsem nějakej ohýnek nebo co? Proč tak žvaníš?“

Bylo to tu znovu, ta bílá mžurka hněvu. Zastřela mi zrak, před sebou jsem viděl neurčitou zelenkavou postavičku posetou zlatými nitkami, ubližovala mi, hrála mi na nervy jako na citeru, brnky brnk, já nejsem na hraní, ve mně zbylo ještě hodně z toho drsnýho havíře, samotářskýho medvěda, copak já se někoho prosím o soucit a o rady? Nech mě bejt, postavičko v zeleným, nebrnkej mi na nervy, nebo udělám něco zlýho… Zachtělo se mi ji zabít.

Uskočil jsem dozadu, popadl jsem tu sedačku, na které jsem až do té chvíle trůnil, byl to spíš polštář než sedačka, pořádně napěchovaný, popadl jsem ho a jediným škubnutím ho rozerval na dvě půlky, zevnitř se vyvalil oblak mikroskopických plastikových kuliček, byly tam kvůli pérování, vnikly mi do nosu a zašimraly mě, dotkly se obnažených nervů, muselo to zasyčet, když k tomu kontaktu došlo, vykřikl jsem něco a mrštil troskou sedátka vpřed, asi jsem Su zasáhl, ale bylo mi to jedno, otočil jsem se a vyběhl ven, div jsem nestrhl ten korálkový závěs.

„Jůůůů,“ udělaly ty turistky, co na mě čekaly u baru, „pojďte k nám fešáku,“ a hnaly se ke mně. Máchnul jsem vlevo, máchnul vpravo, nějaký chlap mi začal docela sprostě nadávat a já ho trefil pěstí rovnou do obličeje a pak už stačilo jenom pár rázných pohybů pažemi, abych si prodral cestu ven.

Modré světlo reklamy zábavního podniku paní Su mě poněkud uklidnilo. Vedle dveří jsem se opřel o stěnu a zhluboka jsem oddychoval. Srdce mi hlasitě tlouklo. Hloučky turistů táhly kolem. Nenáviděl jsem je všechny, en gros i jako jednotlivce. Proč nezůstanou na hlavní třídě, proč lezou i sem, do uliček? Copak Arkádie patří jim, těm prašivým blaťáckým čumilům? Na co tady chcete čumět, blbečkové? Na průkopnickou romantiku? Copak tady někdy byla nějaká romantika? Nejdřív tu byla práce a teď už zbyla jenom faleš.

Vrátil jsem se domů v mizerné náladě. Dědek Čuchák, sotva mě spatřil, pochopil, kolik uhodilo, a uklidil se do svého kamrlíku. V pokoji byl nechutný nepořádek. Židle stála úplně pitomě v cestě. Odstrčil jsem ji. Spadla na zem. Nenamáhal jsem se jí zvednout. Ať to udělá Dědek Čuchák, to on mi ji postavil do cesty.

Ulevilo se mi až v kamrlíku. Svalil jsem se na lůžko a chvíli civěl do stropu. Byl pustý. Vzpomněl jsem si na pavouky kouťáky. Když jsem byl kluk, měli jsme jich doma plno. Jsou na Zemi ještě pavouci kouťáci? Tolik blaťáků jsem už potkal, ale na to jsem se nezeptal.

Stesk mě popadl za krk a pořádně mnou zalomcoval.

„Kontakt,“ zavrčel jsem.

„Prosím pane,“ ozval se telkom okamžitě.

„Hotel Splendid. Pokoj Jasmín.“

Chvíli to protivně brnkalo a pak se ozvala Geneviève, docela tiše, jako kdyby mi šeptala rovnou do ucha: „Čekala jsem tě… Čekám tě…“

4/

Z nejvyššího patra hotelu Splendid byl krásný pohled na celou Arkádii. Ať se dnes díváme na gravitechniku sebehůř, žilo se nám tenkrát příjemněji; a neberte to, prosím, tak, že bych chtěl znovu riskovat (koneckonců, co na tom záleží, — riskovat se už nebude a basta). Vrstva atmosféry dosahovala do tisíce metrů a vzduch byl tak strukturován, že bylo vidět na hvězdnou oblohu a samozřejmě i na Zemi, když na to byla příhodná doba. Ve vzduchu se vznášeli v širokých kruzích plachtaři na jasně červených, zelených a blankytných křídlech, mládenci se hleděli ukázat před slečinkami, ale běda tomu, kdo by chtěl svoje umění přehánět, — policejní gravo viselo nad městem a osádka dávala pozor, aby plachtaři nelétali v protisměru nebo střemhlav, nedělali krahulíka a podobně.

Město šílelo ve světlech. Zdálo se, že hoří, vybuchuje, že je to předsmrtná křeč, jenže křeč neustávala, ohnivé šípy neúnavně létaly vzhůru, znovu a znovu, den za dnem, týden po týdnu, smrt se nedostavovala. A snad by si ji město zasloužilo, už proto, aby si trochu odpočinulo. I na obzoru plála světla. Tam byly vakuové atrakce na volném prostranství: obrovské kluziště s ledem vyhřátým na minus tři, ten je nejlepší, sviští pod bruslí, a v šestinové gravitaci bruslaři vířili v těch nejbláznivějších piruetách. Lyžaři se tu odvažovali na svahy tak prudké, že na Zemi by se na ně ani netroufli podívat.

Rychlostní dráha lákala automobilisty a motocyklisty, aby zkusili, jak se jezdí, když člověku nebrání odpor vzduchu. Plastivizní technika dokázala ve vakuu vytvořit pohádková města, zámky a pralesy plné zvířat. A ještě dál, už ponořené do tmy, byly zóny nikoho, kam se vyvážel odpad, třebaže turistické prospekty tvrdily, že každé lunární město je soběstačné a že veškerý odpad recykluje.

Mým hostitelům připadal ten pohled z výšky zřejmě docela všední, třebaže to byli zemáci. Nebo snad právě proto, že to byli zemáci, sem nahoru, do nejvyšších pater Splendidu, se dostane jen personál hotelu, ale obyčejný šutrák sotva.

„Je to hezké podívání,“ podotkl pan Kriegsmann.

„Měli bychom přejít k věci.“

To promluvil Dumulín, krasaveček, kterému jsem tak úspěšně nasadil parohy. Geneviève, původce toho všeho, seděla vedle něho a tvářila se jako svatoušek. Trochu mě dráždil ten neviňoučký výraz jejího obličeje; jako kdyby se vůbec nic nestalo, jako kdyby ještě před třemi hodinami…

„Víte, že jsem tu poprvé?“ otočil jsem se k nim. „Ještě nikdy jsem Arkádii neviděl takhle z výšky.“

„Jak se vám líbí?“ usmál se pan Kriegsmann.

„Líbí, a nelibí. K čemu je dobrá tahle Arkádie?“

„Aby tu lidé byli šťastni.“

„Jsou?“

„Asi ano. Kdybyste otevřel okno, uslyšel byste smích.“

Smích dobře zaplacený. Jedno chechtnutí za reál. Ale — proč by ne? Rozhodně je smích lepší než pláč.

Přisedl jsem si k nim. Každému z nás náležela lenoška o rozloze mého kamrlíku. Na tlusté křišťálové desce (vznášela se ve vzduchu, inu, gravitechnika) stály sklenice, každá jiného tvarů. Uvnitř cosi vířilo, kolotalo, jako by to byla vařící se voda. Nějaká novinka, astro-gimlet, nebo jak vlastně se to jmenovalo.

„Můžete být pyšný, když se podíváte z okna. Taky jste k tomu rozkvětu přispěl svým dílem. Víte, že na celé Luně je jenom pět a půl tisíce lidí, kteří tu jsou déle než vy?“

„Vy to máte nějak spočítané.“

„Pět tisíc čtyři sta dvanáct, pokud to chcete vědět docela přesně. Ano, faktografii jsme věnovali velikou pozornost. Koneckonců, veškerá produkce Pan-Universalu je charakteristická historickou věrností našich kreací.“ Zmínkou o Pan-Universalu mě vrátil do reality. Kvůli Pan-Universalu tady sedíme, ne proto, abychom se těšili výhledem z okna a radovali se — případně kormoutili — paroháčstvím jednoho z nás.

„To potom nechápu, proč točíte takové slátaniny. Víte dobře, že celý ten příběh Tří statečných je naprostý nesmysl.“

„Lidé by nesnesli historickou pravdu. Ale my, tvůrci, ji musíme znát, abychom dokázali správně nasadit ten spodní tón věrohodnosti. Řekněte nám, proč jste vůbec zůstal na Luně?“

„Vždyť to dobře víte, pane Kriegsmanne. Paragraf šest. Zmeškal jsem lhůtu o jediný den.“

„Byl byste se vrátil dolů na Zem, kdybyste dorazil na Jedničku včas?“

„Ale samozřejmě,“ ušklíbl jsem se. „Měl jsem tam rodinu, kamarády, oženil bych se s hodnou ženou, měl s ní dvě děti…“

„A dostal Super-AIDS a umřel.“

Dumulín by si jistě přál, aby to tak bylo, — pronesl ta slova o Super-AIDS s nelíčeným gustem.

„Možná že ano, možná že ne,“ řekl pan Kriegsmann. „Rozhodně by to byla škoda, kdybychom přišli o pamětníka jednoho z úžasných dobrodružství romantické doby. Ten pochod pustinou… zraněný kamarád… muži spojení společnou vůlí! Úžasné! Vizuálně jsme to ztvárnili dokonale!“

S emocemi je to horší, viď, generále, pomyslel jsem si, ale raději jsem se napil, než abych plácnul něco nevhodného. Chutnalo to božsky. Byl v tom alkohol, ale také něco jiného, nějaký životabudič. Geneviève taky pila něco podobného, pořádně jsem si naléval, když jsem u ní trávil večery i noci. Musel v tom být životabudič. Přece jenom, vážení, bylo mi pětasedmdesát let, bezmála.

„A co Kat?“ řekl Čahoun znenadání.

„Co je s ním?“

V poslední době mi zmínky o Katovi čím dál víc vadily. Kdysi jsem na něho myslel hodně, později vůbec, a ještě později mi bylo jedno, zda na něho vzpomínám nebo ne. Byl jsem od něho příliš daleko. Ale teď, snad proto, že jsem se s těmi lidmi od Pan-Universalu vracel do minulosti, se mi vybavovaly vzpomínky v živějších barvách než kdykoli předtím, vzpomínky plastické a barevné a palčivé.

Měla snad Su pravdu? Ne. Tohle jsem si nemínil připouštět. Su je hysterická a žárlí. Jak by ne. Vedle Geneviěve nemůže obstát. Vypadá docela slušně v barovém osvětlení, ale to, co na ní je pěkného, je kosmetika. Ostatek je jen smutek, hořkost, stáří. Chudák malá Su. Měla zůstat v Hongkongu. Umřela by na S-A a měla by svatý pokoj.

„Vy jste zůstal na Luně proto, abyste ho našel.“

„Nesmysl. Říkal jsem vám, že paragraf šest…“

„Paragraf šest zrušili v dvaapadesátém a v té době se vrátilo osmade-vadesát procent starousedlíků z Luny na Zemi.“

Pamatoval jsem si… Jak by ne. Rehabilitační program, to bylo heslo dne! Každý se hnal domů, ládovali do něho kalcium, ozařovali nějakými paprsky, cvičil, až z něho cucky lítaly, když bylo třeba, i srdce mu vyměnili. Osmadevadesát procent? Snad jsem někdy znal i tohle číslo. Pro mě bylo důležité, že tenkrát odešli všichni kamarádi. I ti, co zrovna kamarádi nebyli.

Udělal jsem si pár známostí na policii. Měli ze mě srandu a z mé posedlosti si udělali koníčka. Vypracovali matematický model. Věděli přesně, kdo tenkrát na Českopolské se mnou sloužil. Analyzovali záznamy o tom, kdo byl kdy na jaké šichtě. Věděli, kdo se vrátil nahoru na Zem a kdo zůstal na šutru. Do toho zasadili všechny případy poprav, do kterých byl Kat zapletenej. Se stoprocentní jistotou vyloučili, že by Kat mohl být mezi těmi, kdo se vrátili. Dokonce mi zařídili kontakt s policajtama na Plesnivce a ty našli dva z Katových pomocníků! Dokázat jim nemohli nic, ovšem svědectví z nich vymámili.

Potvrdili, že Kat zůstal na šutru. Kdo to byl? Kdo to sakra byl? Přísahali, že to nevědí. Chystal jsem se, že se podrobím martýriu rehabilitace a na Plesnivku se vrátím — tak hluboko jsem tenkrát klesnul, nebo spíš byl zahnanej tou nenávistí. Jenže pak vypukly ty malý roztomilý války, který obrátily zase jednou historii naruby, a po nich ani Bretaň ani Čechy už nebyly socialistický a Rusko přestalo bejt vůbec a ti svědkové v těch válčičkách zařvali a já byl nahranej.

Když je teda na Luně, proč mi ho nenajdete? Když jste tak chytrý stran těch, co odešli, proč jste tupí jak bedna temovacího kytu, jakmile začnete probírat ty, co zbyli na šutru? Bylo to jako v labyrintu ze zrcadel. Všude průchody a po pár krocích člověk narazil na stěnu. Někdo smazal záznamy. Lidi si měnili osobnosti. Habitaty vznikaly a zanikaly a s nimi se měnily databáze. A já v tom bludišti lítal jako bílá myš z delirikova snu, nakonec jsem se rozhádal s klukama od policie a zůstal jsem sám a cestoval z habitatu do habitatu a obracel každý kámen na Luně, abych se přesvědčil, že se tu Kat neschovává. Poznal bych ho, tím jsem si byl jistý, třebaže jsem nespatřil jeho tvář, jen svůj obličej v zrcadle jeho přílby, když se tak ke mně blížil s kamennou břitvou v nikách. Poznal bych ho. Poznalo by ho moje srdce.

Měl jsem tenkrát divokou krev… čtyřicátá, padesátá léta…

Seděl jsem v tom obrovském křesle. Dívali se na mne, ale bylo mi to jedno. Cítil jsem, že se něco vrací z té staré, do zapomenutí zaváté doby. Jako bych byl najednou silnější, odvážnější a taky mladší.

„Chtěl byste, abychom vám toho člověka našli?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Pane Kriegsmanne, to se nepodaří ani vám. Vím, že dokážete hodně, ale já tenkrát podnikl všechno, chápete? Deset let jsem nedělal nic jiného, než že jsem toho chlapa hledal.“

„Šel jste na to špatně,“ podotkl Čahoun.

„Jak to, sakra?“

„Nenašel jste ho.“

Postavil jsem sklenici na stůl, až to cvaklo. Geneviěve se na mě usmála. Uklidnilo mě to. Nech ho, miláčku, říkal mi ten úsměv. Je to žárlivec. Taky jsem se usmál. Hřálo mě vědomí, že je ve mně síla a temperament.

Už jsem si myslel, že se ze mne stal dědek, lhostejný jako pařez. I ten Kat a jeho osud mi zlhostejněli. Kdybych ho potkal a někdo mi řekl, to je Kat… Byl bych překvapený; — a tím by to skončilo. Ještě před měsícem bych se tak zachoval. Ale teď?

„Představte si, že vám ho najdeme.“

Rozbušilo se mi srdce. Pan Kriegsmann se naklonil kupředu a pozorně na mě hleděl. Co chtěl vyčíst z mé tváře? Nedal jsem najevo nic, alespoň jsem si to myslel. Pan Kriegsmann se však najednou zvrátil nazad, zapadl do křesla a tvářil se, že si přečetl to, co hledal.

„Dokázal bys ho zabít?“ zeptala se Geneviěve.

„To snad ne,“ řekl jsem, ale už v té chvíli mi bylo jasné, že lžu. Ano, zabil bych ho na místě, třeba je to absurdní.

„Představuju si Kata asi takto,“ řekl pan Kriegsmann znenadání. Byl to asi pokyn oráklu, protože najednou se nad deskou stolu objevil projektid, chlap v hermetizovaných pracákách, jako živý, ani průhledný nebyl, jen výškou se lišil od originálu — měřil snad jen půl metru. Pohyboval se toporně, přesně tak, jak jsem si pamatoval. Bože, my tehdy považovali hermetizované pracáky za obrovský pokrok proti sněhulákům, ale co to bylo za neohrabaná monstra proti těm dnešním šlupičkám!

Projektid kráčel pomalu, co noha nohu mine, jako by šel po nějakém pohyblivém pásu, protože se ve skutečnosti nepohyboval kupředu. Zastavil se, pomalu se ohnul a vzal něco ze země. Polknul jsem nasucho, zatápal jsem rukou po sklenici, ale minul jsem ji. Položil jsem ruku na koleno. Nechtěl bych přijít ani o vteřinku té podívané.

Projektid se napřímil. V ruce se mu zaleskl ostrý předmět. Pomalu se otáčel, až stál tváří ke mně. Nervózně jsem se zasmál. Rozhlédl jsem se po ostatních. Nedívali se na projektid, ale na mne. Řekl jsem něco v tom smyslu, jako že je to hezké, a uchopil jsem sklenici. Ke rtům jsem ji však nedonesl. Projektid na mne namířil čepel a pak vyrazil kupředu. Mrštil jsem po něm sklenici. Proletěla jeho nehmotným tělem, odrazila se od desky stolu, ale nerozbila se. Zato ten gimlet se rozstříkl na všechny strany.

„Zbláznil jste se?“ rozkřikl se na mne Čahoun. Utíral si nápoj z obličeje a otřepával si šaty, frajerské, bílé se stříbrnými vplétanými nitkami. Nápoj zasáhl i Geneviève a pana Kriegsmanna. Geneviève neřekla nic, jen sáhla po ubrousku a osušila si tvář. Pan Kriegsmann přivolal androida, který dal v několika vteřinách všechno do pořádku. V tom zmatku jsem ani nepostřehl, kdy projektid zmizel.

„Promiňte,“ zahuhlal jsem.

„Nemusíte se omlouvat, pane Nedomý. Chápeme sílu vašich emocí. Řekl jsem si, že bych pro vás mohl něco udělat. Ano, berte to jako přátelskou nabídku. Já vám najdu vašeho Kata. Nepřerušujte mne, prosím. Dnešní prostředky vědecké kriminalistiky jsou mnohem pokročilejší, než jaké byly v padesátých létech, to je samozřejmé. Tehdy se věřilo v samo-spasitelnost psychotechniky. Čtení myšlenek! Celý ten humbuk byl k smíchu. Každý jen trochu morálně silný člověk si dokázal vytvořit bariéry. Psychotechnika byla překvapivě účinná při vyšetřování případu rozbitého okna: sousedovic chlapec se přiznal už při prvním výslechu. Ale jakmile šlo o vážnou věc a dotyčný se na výslech dokonale připravil, psychotechnika selhala.“

Sevřel jsem rty připraven neříct už ani slovo: tohle vím taky, pane Kriegsmann. Kdo myslíte, že si nechal dovézt ze Země nejvýkonnější psychodetekt té doby? Pět let jsem dřel jako kůň, abych tu mašinu zaplatil. Pět let marné práce. Psychodetekt selhal, jako selhalo všechno.

„Jistě jste slyšel o psychických otiscích,“ pokračoval pan Kriegsmann.

„Pověra,“ odtušil jsem.

„Není to pověra. Silné emoce opravdu vyvolávají strukturální změny ve hmotě. Postupem času slábnou, ale lze je detekovat a zesilovat. Tyhle metody, milý příteli, jsou doposud málo známé. Vývojová záležitost. Technologie je k dispozici ústředním vyšetřovacím orgánům… a vedoucím korporacím, jako je Pan-Universal.“

„Pan-Universal a vedoucí korporace? Nenechte se vysmát!“

Kde se vzala, tu se vzala, Su stála ve dveřích. Pohlédl jsem na Geneviěve. Hleděla na Su pozorně. Vyprávěl jsem jí o ženě, se kterou jsem strávil posledních sedmnáct let života, ale asi si ji představovala jinak. Snad to byla moje vina, asi jsem Su nelíčil v příliš růžových barvách, což lze snadno pochopit. Musím ale uznat, že v tuhle chvíli a v tomto osvětlení vypadala znamenitě. Měla na sobě blankytně modrý kalhotový kostým. Úzké nohavice zvýrazňovaly štíhlou postavu, ale díky širokým klopám a vycpaným ramenům nevypadala jako žádné tintítko. Naopak, s tím tmavomodrým pruhem šikmo přes obličej vypadala značně výbojně. Vstal jsem, ukázal na ni a řekl: „To je moje žena, paní Su. Geneviève Pascalová, Gaspar Dumoulins a pan Hans Kriegsmann, generální ředitel Pan-Univer-salu.“

„Generál bez vojska,“ podotkla báječná Su, která nemínila hned tak před někým sklonit hlavu.

„Ne tak docela, milostivá paní,“ usmál se pan Kriegsmann jemně. „Váš muž… netušil jsem, že jste svoji… patří k mým nejnovějším přírůstkům.“

„Tohle mi vysvětlete trochu blíže,“ řekla Su.

„Udělal jsem panu Nedomému nabídku… přátelské služby. Rád bych mu splnil životní přání.“

„Smím konečně vědět, jaké je tvoje životní přání?“ obrátila se ke mně. Pan Kriegsmann mě předešel s odpovědí: „Pan Nedomý chce nalézt jednoho člověka. Známého ze starých časů. Už dlouho po něm pátrá. Pátrání zahájíme hned zítra. Začneme tam, kde by stopy měly být nejčerstvější, poměrně nejčerstvější, vezmeme-li v potaz nemilý fakt, že od těch událostí uplynulo půl století. Prozkoumáme Českopolský důlní kombinát!“

„Jsou pryč! Proč vytahovat staré věci na světlo?“

„Některé věci dokáže pochopit jenom muž,“ pravil pan Kriegsmann.

„Mně nic nenamluvíte, pane Kriegsmanne. Nepatříte k dobrodincům lidstva!“

„Dobrodinec lidstva? To rozhodně nejsem, ale panu Nedomému prospět chci. Jistě, mám i postranní úmysly. Věřím, že radost z dosaženého cíle uvolní emoční bariéry v jeho psychice a že v družné pohodě dotočíme báječnou podívanou, na jejíž premiéru vás už teď co nejsrdečněji zvu!“

„Jakube, co na to říkáš?“ zeptala se mne Su. Podíval jsem se na pana Kriegsmanna: „Poslyšte, nevím, jak jste to myslel, ale Českopolská už dvaatřicet let neexistuje. Zmizela z povrchu Luny.“

„Upřesním: není vidět na povrchu, neboť zmizela pod povrch. Byla zasypána při budování šesté panlunární dálnice. Moji pracovníci podnikli první sondy. Úspěšné sondy, milostivá paní. Úspěch, toť heslo Pan-Uni-versalu. Věřte mi, že věrnost tomuto heslu se naší firmě vždycky vyplatila.“

Tohle jsem nevěděl. Myslel jsem, že budovy Českopolské byly demontovány, že šachty zasypali…

„Půjdeš se mnou… nebo s ním?“ zeptala se mě Su. Usmívala se na mne, — to mě nalomilo. Kdyby pouštěla hrůzu, měl bych snazší rozhodování, pomohl by mi vzdor. Jenže co si počít s takovou milou a sakramentsky pěknou ženskou?

„Vrátím se k tobě, slibuju ti to.“

Pokývla, ale nepřestala se usmívat. „Nikdy neslibuj to, o čem přesně nevíš, že můžeš splnit,“ řekla Su, pozdravila úklonou hlavy a zamířila ke dveřím. Zarazila se však, vrátila se a zvedla moji sklenici, která ležela na zemi. Já přikývl, že ano, že sklenice je moje. Přičichla k ní. Čahoun Dumulín tázavě pohlédl na šéfa, ale ten nepatrně pohnul rukou; klid, to znamenalo to gesto. Všiml jsem si ho, ale tehdy jsem ho nedokázal správně vyložit.

Su chvilku přemýšlela a pak rychle odešla, aniž sklenici vrátila na stůl.

„Sklenici necháme vaší paní na památku,“ řekl pan Kriegsmann. „Zařídím, aby vám přinesli novou. Musíme toho ještě hodně projednat. Zítra vás čeká něco jako válečná výprava ze starých průkopnických dob.“

Obsluha mi přinesla novou sklenici, plnou toho ukrutně dobrého gimletu, a já pil a projednával válečnou výpravu a cítil jsem se skvěle. Jako za starých průkopnických dob.

Na Su jsem zapomněl.

5/

Policajti mě sebrali, jen co jsem se objevil dole v hale, obklopen houfem štěbetajících chlapečků, kteří přistoupili do výtahu někde v osma-třicátém patře. Chovali se velice slušně, tedy policajti, nikoli chlapečkové, kteří se převelice těšili na výlet k Armstrongovu památníku a dávali to najevo tím, že se mezi sebou prali, přičemž každou pátou ránu uštědřili mně.

Trochu jsem strnul, když jsem spatřil dvě vážné postavy androidů v tmavomodrých overalech rozmlouvající s recepční, která v tomto luxusním hotelu byla ovšem člověk. Měli snad oči v zádech, což u panáků nebylo nikterak nepravděpodobné, protože se okamžitě otočili, jen co se dveře výtahu otevřely a chlapečkové mě vyvlekli ven, pokopaného od úrovně nula až po, dejme tomu, kolena.

Hala hotelu Splendid byla zařízená s přepychem poněkud funebrál-ním. Barva tu převládala černá a tmavo-šedá a veškeré kování se stříbřitě lesklo, to vše snad proto, aby lépe vynikly pestré oděvy turistů, světelné poutače oblíbených atrakcí Arkádie a řiditelné vzducholodě městské správy, které důstojně proplouvaly nad hlavami a vemlouvavě udílely rady a pokyny nově příchozím. Kdo chtěl, mohl si takovou vzducholoď najmout jako průvodce, ale málokdo byl tak pošetilý.

„Jakub Nedomý, narozen na Zemi, 23. listopadu 2022,“ pronesl policista onu neodolatelnou formuli, po které s důsledností lepší věci hodnou následovalo „půjdete s námi“.

„Nic nevím, nikoho neznám, nikde jsem nebyl a o ničem jsem neslyšel,“ odpověděl jsem zase svou formulí, již používám pravidelně při podobných příležitostech, které v mém životě nejsou, bohužel, nikterak zřídkavé.

„Tudy, prosím,“ řekl druhý android a ukázal k otáčivým dveřím, u kterých stál vrátný ve stejnokroji admirála kosmické flotily a zrazoval ji tím, že se ukláněl každému, i jistému Kubovi Nedomému, právě zatčenému pro… Pro co vlastně? Samozřejmě že mě napadlo to jediné, co přicházelo v úvahu: nějaký napálený turista mě udal jako výrobce falešných starožitností. V Arkádii nás v téhle branži pracovalo několik set, možná tisíc, ale jenom Pistoriova parta a snad taky sestry M'Botovy měly takové výsledky jako já s Dědkem Čuchákem.

Na ten nápad mě ostatně přivedl on, Dědek; už dávno, před léty, potom, co jsme se potkali; já, životem unavený notorický alkoholik a příležitostný narkoman, a on, po patnácti letech propuštěný ze sanatoria na Lagrangu, kde z pěti a půl kilogramu lidského bůčku, půl metru střev a zbytku mozku vyrobili kyborga, který v mlze na vzdálenost patnáct yardů vypadal jako docela obyčejný mužský.

Společně jsme se dali na lepší cestu. To znamená, že já přestal chlastat, on přestal umírat, a začali jsme vyrábět napodobeniny starožitností a prodávali jsme je hejlům za nestydaté peníze a docela dobře jsme si žili, ovšem s tou výhradou, že nás občas sbalili, tu nám napařili pokutu, tu zase půl roku basy, podle toho, jak přísné pořádky zrovna vládly v Arkádii.

Touto dobou jsme měli docela liberálního starostu, který hleděl jen na to, aby se městská kasa plnila, aby bylo co pít a lidi se měli dobře; jak turisti, tak našinci, kteří turisty škubají.

„Nevíte o někom, kdo by koupil originál Luníka dvojku z devětapa-desátýho roku minulýho století? Je v perfektním stavu po generálce, všechny agregáty funkční,“ řekl jsem policajtům, aby řeč nestála. Ale s panáky nikdo neužije moc legrace.

„Sedněte si, prosím, dozadu,“ řekl ten, který pronesl kouzelnou zatýkací formuli (policejní prefekt by ovšem nikdy nepřiznal, že to je zatýkací formule). Otevřel dveře grava a počkal, až se uvelebím na prosezeném sedadle. Smrdělo to tu potem a zvratky — co jiného jsem taky mohl čekat v policejním gravu?

Obvykle mě vyslýchali a kaceřovali na Kulatém náměstí v budově prefektury, ale tentokrát si zvolili docela útulný zapadáček ve čtvrti zvaná Apollónie, kde za pár šupů přespávají mládenci a panny, kteří se utrhnou z obvyklé turistické rutiny a rozhodnou se zůstat na Luně permanentně a zkusit tu štěstí. Já do těchto míst zřídkakdy přišel: nemohl jsem čekat, že tu narazím na zákazníka, leda snad na potencionálního konkurenta.

Vklouzli jsme úzkými dveřmi do budovy mdle střežené androidem, který měl, chudák, okruhy z padesáti procent v oflajnu, a kdo ví, jestli na tom byl tak dobře. Nikde nebyla žádná známka toho, že má v budově pan prefekt filiálku. Ani na dveřích v prvním patře nebylo nic napsáno.

Zato za dveřmi byla ta nejobyčejnější policejní kancelář, jakou si dovedete představit. Stůl pobryndaný kafem a bůhví čím ještě, nepohodlné židle, v koutě věšák, ospalá telestěna s posledními hláškami. Ten chlap za stolem byl chlap, nikoli panák. Úporně se rýpal v zubech, jako by doufal, že právě tam vykope ten džbán plný zlaťáků, který je ukryt na konci duhy. Pokynul mi, abych si vybral židli, a já je začal zkoumat jednu po druhé, ale kdybych vybíral namátkou, vyšlo by to nastejno.

Oba moji průvodci se postavili ke dveřím a ustrnuli v tom katalep-tickém stavu, který mi u andrášů šel vždycky na nervy. Ve vzduchu čpěl tabákový dým. Pan komisař, či kdo to byl, zřejmě holdoval kouřovým tyčím. Komu žalovat?

„Můžete si gratulovat, že jsme vás našli takhle rychle,“ pravil. Vytáhl párátko z úst a pozorně zkoumal jeho zažloutlý hrot. Bez dlouhého míření jím mrštil — směr odpadkový koš -, leč ouha, minul o dobré dvě pídě. Vzdychl. Zřejmě ho ten neúspěch zabolel.

„Však vám taky mockrát děkuju.“

Nezdálo se, že by můj sarkasmus na něho udělal velký dojem.

„Znáte tyhle lidi?“ zeptal se mě.

Na telestěně došlo k vystřídání stráží. Feťáci, pašeráci, nemravové, zloději a podvodníci, jakož i mrtvoly čerstvé i odleželé, zahynuvší smrtí násilnou i přirozenou, celá ta čeládka zmizela a vystřídala ji galérie složená jenom ze tří obrazů, zato však krásných a ušlechtilých: pan generální Hans Kriegsmann se usmíval uprostřed, po jeho levici dělala oči Geneviève a svému šéfovi po pravici služebníčkoval Čahoun Dumulín.

„No a co?“ zeptal jsem se.

„Vaše přítelkyně Su Wang-li nám přinesla zajímavý doličný předmět.“

Sáhl do zásuvky a vyjmul sklenici, které se snad teprve před hodinkou zmocnila moje milá Su. Pospíšili si všichni, Su i policajti. „Víte, jaká byla dominantní složka nápoje, kterým vás tito výtečníci častovali?“

„Vyprávějte,“ vybídl jsem ho.

Řekl cosi strašně dlouhého a nesrozumitelného. Pak dodal: „Droga, abych to shrnul. Psychofarmakum s přímým vlivem na volní oblasti duševního života. Řekněte mi, pane Nedomý, netrpěl jste v posledních dnech záchvaty hněvu?“

Záchvat hněvu se mě zmocňoval právě teď, protože jsem měl oprávněný dojem, že panu policajtovi není vůbec nic do volních oblastí mého duševního života, ale opanoval jsem se, zvláště pak z ohledu na ty dva panáky, kteří mi stáli za zády hotovi natotata procitnout.

„Neřekl bych.“

„Pani Su je jiného názoru. Sdělila nám, že se chováte iracionálně, přecitlivěle a dokonce agresivně. Rozbíjel jste nábytek.“

„Ať si sakra hledí vlastních věcí,“ zaštěkal jsem. „Nábytek! Byla to jen jedna sedačka, úplně malá a vetchá.“

„Pane Nedomý, sledujte pozorně, co vám řeknu. Jste pod vlivem drog. Podle všeho vás zpracovávali už hodně dlouho, jistě po celou dobu natáčení i během přípravných prací. Já mohu vydat příkaz k zadržení a k ochranné léčbě, ale byl bych raději, kdybyste chtěl spolupracovat dobrovolně. Nejste už žádný mladík, pane Nedomý, a víte dobře, že nemůžete juvenilizovaný organismus napínat donekonečna. Nejste žádný čtyřicátník!“

„Poslyšte,“ rozkřikl jsem se, „nevím, co vám Su napovídala. Je to hysterka a žárlí na mě. Ovšem to je moje věc a její věc a policii do toho nic není. Trvám na tom, abyste mě okamžitě propustili.“

Pokynul rukou, trojice mých dobrodinců se rozplynula, beztak byla špatně vidět pod vrstvou prachu, která obrazovku kryla jako šedivá opona, a já spatřil složitý tri-di graf a chemické vzorce.

„Výsledek rozboru zbytků nápoje na sklenici,“ řekl. „Víte dobře, co máme na Luně nejvíc v merku: drogy, prostituci a padělatelství. Tohle to,“ ukázal na obrazovku,, je důkaz přítomnosti narkotika a já mám právo zatknout osoby, které narkotikum do sklenice nalily, a právě tak je v mé kompetenci ochranná léčba.“

To už jsem se neznal vztekem.

„Proč se ale lidi na Lunu hrnou, proč nezůstanou na Zemi, na Kole nebo na Lagrangách? Protože tohle je poslední místo ve Sluneční soustavě, kde se dá ještě užít trochu srandy. Turisti si tu mírně zafetujou, za-špásujou a počítají s tím, že je domácí lidi vezmou na pásek. Tomuhle se říká turistický průmysl! Víte to líp než já. A kdybyste začali dělat na lidi bububu, kdybyste opravdu potlačili všechny drogy, a dobře víte, že alkohol a nikotin jsou taky na seznamu narkotik, kdybyste zavřeli všechny šlapky a gigoly a šejdíře a veksláky, můžete celej turistickej průmysl na Luně zabalit. Proč myslíte, že sem všechny ty davy jezděj? Aby si prohlídly Armstrongův památník a Stopy Lunochodu? Milej zlatej, já už tady jsem pár pátků a ručím vám za to, že jsem viděl, jak se ty slavný Stopy Lunochodu vyráběly ke stýmu výročí a jak ty pravý zařvaly, když se v jednapadesátým otevíral v Mare Imbrium komplex na výrobu kyslíku. Na mě si nepřijdete, pane komisař. Tyhle vzorečky si můžete strčit za klobouk. Kde máte důkaz? V tý sklenici? Nenechte se vysmát. Pan Kriegsmann má k dispozici víc advokátů, než vy máte beďarů na zadnici, a i ten nejmíň schopnej z nich se vás u soudu zeptá na to, jak prokážete, že drogu do sklenice umístil pan Kriegsmann nebo jeho lidé? Nemohla to být paní Su, která vám doličný předmět předala?“

Zase jsem hicoval a už tu zase byly ty mžurky hněvu, nejraději bych ho zaškrtil, pana komisaře, a v jedné světlé chvilce jsem se sám sobě divil, proč mu ještě nejdu po krku, a tu jsem si uvědomil, že mi ti dva panáci svírají ruce, že mě nadzvedli, až se mi nohy odlepily od podlahy, a drží mě jako ve svěráku. Mohl bych do nich kopat — daleko hůř, než kopali natěšení chlapečkové mě -, ale nemělo by to žádný smysl. Andráš reaguje na kopání asi tak dojatě jako čedičový sloup. Museli mít v záloze ještě jednoho, protože někdo mi zezadu přesunul přes hlavu opravdu hodně páchnoucí pytel, přes hlavu a taky přes ramena. Byla to krásná souhra. V jednom momentě mě panáci pustili a ten třetí doveda škubnul za okraj pytle a já ho měl do pasu, pak zatáhl za řemen, a tím mi přitiskl ruce k bokům.

V naprosté tmě jsem okamžitě ztratil pojem prostoru. Nikdy mě ne-soužila klaustrofobie, to bych ani nemohl dělat havíře a na Luně bych nevydržel, ale věřte mi, že tenhle pytel byl mučicí nástroj pro zkušeného šutráka mého ražení. Mlátil jsem hlavou ze strany na stranu, kopal jsem kolem sebe, ale kopance končily ve vzduchu, vždycky mě zabolel od toho švihu kyčel nebo koleno, za chvilku jsem měl tělo v jednom ohni.

Drželi mě na lanech zřejmě všichni tři, protože jsem nemohl pokročit ani ustoupit. Jak dlouho to trvalo? Několika-vteřinovou věčnost. Pak se ozvala rána, něco mě udeřilo do ramene, pneumatická injekce prorazila pevnou tkaninu, v celé paži se mi rozžehl plamen, a když jsem zase přišel k sobě, ležel jsem na stole v ordinaci, kolem mne stál hlouček protivně soucitných lidí, kteří si mezi sebou polohlasně povídali, aby se snad nedotkli mé citlivé dušičky. Byl jsem klidný, vyrovnaný. V hlavě jsem měl uklizeno jako už dlouho ne, koridory myšlení se leskly, jak tam ještě před chvílí rejdily čisticí automaty a všechno pulírovaly, aby se dlážky leskly před hlavní vizitou. Snad bylo i vymalováno! Inteligence ze mě jenom sršela, a kdyby mi někdo řekl, abych vymyslel žárovku, ptal bych se, proč po mně chcete tak málo.

„Ležte klidně, pane Nedomý, potřebujete si odpočinout,“ nabádal mě altový dívčí hlas. Usmál jsem se. Mám rád altové dívčí hlasy (i s příslušenstvím, samozřejmě). „Teď už bude všechno v pořádku. Podívejte se vlevo… vpravo… Dobrá, reakce jsou v pořádku.“

„Můžu se posadit?“

„Teď už ano, pane Nedomý.“

Chtěli mi pomoci, ale já pomoc nepotřeboval. Spustil jsem nohy ze stolu. Byl jsem nahý. Připadalo mi to velice komické.

Opodál na kovové, bíle natřené židli seděl onen komisař. Jeho pohůn-ci se shlukli do hloučku a očumovali u dveří. Mrknul jsem na ně. Pak jsem si vzpomněl na to, co bylo… kdy vlastně? Před hodinou? Před týdnem?

„Musel jsem asi hodně vyvádět, viďte, pane komisaři?“

„Inspektor Prochor,“ řekl ten řízek a klepl se zažloutlým ukazovákem někam nad skráň. „A s tím vyváděním si nedělejte starosti. Nemůžete za to. Drogy jsou prevít. Proto po nich tak jdeme.“

„Jdete po nich soustavně a neochvějně, co jsem na živu, a podle toho, co mi nebožtík táta vyprávěl, za jeho mladejch let to nebylo jinak. Sto let tvrdého zápasu.“

„Potíž je v tom,“ řekl inspektor s výrazem hluboké lítosti, „že se nepodařilo veřejnost přesvědčit o dlouhodobé škodlivosti takzvaných mírných drog.“

„Jako je nikotin, viďte? Mimochodem, už jste zkoušel mejdlo s jelenem?“

Ten fór nepochopil a pochopit nemohl, ale mě pobavil, a to bylo to hlavní. Inspektora ani nenapadlo, že narážím na jeho špinavě žluté prsty. Obrátil jsem se na ten zástup milosrdných.

„Co jste se mnou dělali?“

„Obvyklý medicinální postup. Teď už můžete být naprosto klidný. Nežádoucí stavy nenastanou, pokud vám ovšem někdo drogu nepodá znovu. Věřím, že si dáte pozor. Opakuji, žádná psychofyziologická závislost nehrozí,“ pravila hlavní lékařka příjemným altovým hlasem. Byla to bruneta a na tváři měla pihu. Maličká Luňanka, hezká jak vzpomínka na sestřičku.

„Podáte trestní oznámení?“ zeptal se inspektor, zkoumaje pochybnou čistotu svých nehtů.

„Na koho?“ žasl jsem upřímně.

„Kriegsmann a spol. Samozřejmě že vám narkotikum podali oni.“

„Pokud ano, tak bezděčně,“ řekl jsem okamžitě. „Nevěřím, že věděli o jeho přítomnosti v tom pitivu. Však to znáte, pane inspektor, každý barman v tomhle městě touží vynalézt něco, co tu ještě nebylo. A v oboru chlastu, pane inspektor, bylo vynalezeno prakticky už všechno, ledaže by koumavá hlava přidala do pitiva něco, co ještě nikdo předtím do pitiva nedával. Chápete? Tak se dostávají narkotika do obyčejného chlastu.“

„Tohle víte od paní Su,“ poznamenal inspektor.

„Nechcete se obléknout?“ zeptala se mě hnědovláska.

„Pokud jste se už vynadívala…“

„Na něco jsem se vás ptal,“ přerušil mé laškování inspektor.

„Trestní oznámení? Ne, rozhodně ne. Koneckonců, jediná škoda, která mi nastala, je ta, že jsem se tu nešťastně zamiloval.“

Bruneta se na mne usmála a já si v té chvíli vážně myslel, že ji moje poznámka pobavila. Teprve mnohem později, když jsem si ten úsměv a ten pohled vybavil, jsem si přečetl něco jiného: jen žvaň, dědku, a vypadni co nejdřív, nemám na starosti jenom tebe.

Vznášel jsem se jako ti hejskové, které jsem pozoroval za oknem vyhlídkové terasy hotelu Splendid. Nebo jako vzducholoď. Kdybych věděl, že je terapie tak příjemná, stal bych se štamgastem v nemocnici.

„Zařídím vám odvoz,“ nabídl mi inspektor. „Kam budete chtít? Domů? K vaší paní Su?“

„Postarám se o sebe sám. Mimochodem, jak dlouho jsem tu byl?“

„Dva dny,“ řekla mi hnědovláska.

Vypulírovanými koridory mysli prolétla vzpomínka rychlostí torpéda. Dva dny… To znamená, že jsem prošvihnul výlet do staré Českopolské! Jedna ze sestřiček (zabte mne, ale nemůžu s jistotou říct, jestli to byla skutečná dívka nebo panák) mi podala oblek. Mechanicky jsem ho na sebe natahoval.

„Můžu si zavolat?“ zeptal jsem se.

„Do Modré laguny?“ navrhl inspektor. Byl opravdu dobře informovaný.

„Ne. Do Splendidu. Jasmínový pokoj.“

Inspektor chvilku rozmlouval s telkomem a pak mi oznámil s výrazem nejhlubšího politování: „Nikdo se nehlásí, pane Nedomý.“

Několika dalšími dotazy jsem zjistil, že i pan Kriegsmann a Gaspar Dumoulins odjeli někam na venkov. Směr Českopolská.

6/

Byl to výlet.

Z Arkádie jsem se vydal po severojižní směrem na Alhambru, ale na sedmadvacátém kilometru jsem sjel na Stradu del Sole, projel Zvezgo-rodkem II. (zastavil jsem se tam na kafe) a teprve někde za křižovatkou sedmé expresní jsem Stradu del Sole opustil. Magnetická dráha byla po nějakých dvaceti třiceti kilometrech doslova rozflákaná, takže jsem musel přepnout na gravo, ale šťávy bylo dost a proč bych si měl dělat starosti, když můj palubní rozumbrada byl docela klidný.

Jel jsem spíš necestou než cestou, ale to neznamená, že provozu nějak znatelně ubylo. Naopak. Mládež, jak se zdá, vyhledávala končiny, kde lišky dávají dobrou noc, a zejména v poslední době nejvíce turistických center vyrostlo právě tady, stranou od dálnic. Co kilometr, to světelná reklama, která nabízela panenskou přírodu, romantiku, ducha nefalšovaného průkopnictví. Musel jsem se smát, když jsem spatřil panel o rozměru pětadvacet krát deset metrů, který ukazoval cestu k dosud nezmapovaným kráterům. Jen za tu dobu, co jsem tam okouněl, se nechalo k výletu do neznáma zlákat pět turistických autokarů.

V Arkádii mě ti hodní policisté vybavili speciálkou, na které byl vyznačený prostor někdejší Českopolské. Musím přiznat, že bez té mapy bych se ztratil. Za posledních patnáct dvacet let jsem se v těchto končinách ocitl snad třikrát, ale nikdy pro potěchu srdce: zpravidla mě sem zavedl kšeft. Pokaždé to tu bylo jiné. Jednou tu vybudovali kovovou plochu deset na deset kilometrů pro energetický odražeč, podruhé zase skladiště rudy (od té doby, co zavedli gravitechniku, odpadly starosti se skladováním sypkých hmot) — za mých hornických časů to byl jeden z nejvážnějších problémů kvůli šestinové gravitaci, ale v době nejnovější se v takzvané panenské krajině budovala turistická střediska a takovému budování zpravidla předcházelo důkladné čištění okolní přírody, poznamenané devadesáti lety nelítostného drancování přírodních zdrojů.

„Ještě pět kilometrů,“ hlásil rozumbrada.

Silnice nebyla valná, v hluboké vrstvě prachu byly obtištěné obrovité pneumatiky nákladních vozů a moje kola se v těch rigolech smekala a bez gravitačního generátoru bych nejspíš uvízl, ale samozřejmě ne na dlouho, protože by mě nějaký ten měsíční džíp brzy vytáhl.

Slunce hezky svítilo, na Plesnivku byl taky hezký pohled a já se hnal kupředu ve sváteční náladě. Musí se uznat, že doktoři se ve své práci vyznají — dali mě psychicky dohromady, jak bych to nikdy nečekal.

Musel jsem se ale smát, když jsem si vzpomněl na toho blázna inspektora. To jsou prostě ty policejní mozky, za každou maličkostí čmuchají dalekosáhlé spiknutí. Já sice věděl, že by pan Kriegsmann s přítelem Dumulínem udělali ledacos, aby mou psychiku nabrousili do ostra, protože razantní typy mají v Iluzinech největší úspěch. Pan polda měl ale o výrobě takového iluzinového programu značně zkreslené představy, když si myslel, že iluzinový představitel se napije někde v hotýlku narkotika a vyrazí do akce jako zběsilý. Naivka!

„Ještě dva kilometry,“ děl rozumbrada a já už pomalu vyhlížel, kdy se objeví něco, co by bylo k vidění.

Jak jsem řekl, budovy Českopolské byly zasypané při stavbě šesté panlunární dálnice, ale podle toho, co pan Kriegsmann říkal, Pan-Univer-sal podnikl nějaké archeologické vykopávky, takže asi uvidím nějakou boudu nebo baráky, těžní věž nebo… Co já vím, co vlastně uvidím.

Když jsem se dostal na místo, opravdu toho nebylo mnoho ke spatření. Za obzorem se vynořil se strašidelnou náhlostí, která tak leká nováčky, táhlý val dlouhý mnoho kilometrů. Jak byl dlouhý? Nikdy jsem se to nedozvěděl. Začínal za jedním obzorem a končil za druhým. Někde za ním byla dálnice, ale mapa doporučovala tu cestu, kterou jsem právě absolvoval, zcela prostě proto, že panlunární dálnici jste mohli opustit jen v terminálech. Na jednom místě byla zaražená žlutá tyč se žlutočerveným pruhovaným praporkem a iniciálami P-U.

Tak tohle je známka velkolepého podnikání největší iluzinové firmy Sluneční soustavy, já z toho prasknu, pomyslel jsem si.

Svým džípem jsem zajel asi do poloviny svahu. Tam jsem zastavil. Gravo by mi pomohlo až nahoru, ale nechtěl jsem ho nechat běžet dlouho, protože zásoby šťávy přece jenom nebyly nevyčerpatelné a já, mazák ze staré školy, jsem se vždycky raději vracel domů s baterkou napůl nabitou než jakkoli jinak, v krajním případě vůbec ne -, což se stávalo častěji, než turistické kanceláře byly ochotny přiznávat.

Džíp byl samozřejmě otevřený, takže jsem měl na sobě hermáky a důkladnou masku, žádné parádičky, solidní model, jaký nosili průvodci turistů, horolezci, dobrodruzi a taky zelení ptáci, kteří chtěli vypadat jako mazáci: to byl ten paradox, na první pohled nikdo nerozeznal skutečného mazáka od skutečného zelenáče, leda po delším pozorováni v akci. Přes rameno jsem si hodil pytel s náhradními lahvemi, zdroj, nějakou tu lampu a železnou zásobu potravin. Znovu paradox. Zásobě potravin by se vysmál každý, kdo na Luně žil déle než dva roky. Zásoba potravin? Proč? Vždyť k nejbližšímu restu je to pět, nejvýš deset kilometrů přímou cestou a mapa tě zavede s neomylnou jistotou. Jenže já byl už tenkrát mazák ze staré školy a navíc mě trochu těšilo počínat si jako mazák ze staré školy. Rest nerest, já se spoléhám na sebe a na železnou zásobu a nikomu svůj styl nevnucuju.

Takže vás asi nepřekvapí, když na sebe ještě prozradím, že jsem si s sebou vzal ještě cepín, pětadvacítku dobrého lana a nožíček, nu, pořádná kudla to byla.

Vylezl jsem až nahoru. V téhle otevřené krajině, když na sobě máte dobrou masku s pořádně čirým plastikem, máte dojem, že stojíte někde nahoře na Zemi. Krajina už dávno nebyla tak ježatá, jako bývala v době, kdy jsem ji spatřil poprvé. Jako eroze tu nepůsobil vítr a voda, nýbrž lidé a jejich rypadla a skrejpry. Ať ochranáři a památkáři protestovali, seč mohli, jeden kráter za druhým mizel z povrchu Luny, pohoří přicházela o svoje zuby a průrvy se rychle plnily odpadky. Ještě padesát let a bude to tu vypadat jako někde v Polabí, pomyslel jsem si. Díky gravitechnice celá Luna dostane atmosféru — to jsme si tenkrát mysleli všichni.

Na protějším svahu rychle ujížděly tři džípy. Řidiči to brali hezky zostra, takže se za nimi zvedal vysokánský a dlouhatánský oblak prachu, a dovedu si představit, jak holky ječely a vejskaly. Určitě měli s sebou holky, proč by jinak jeli tak rychle? Zamával jsem na ně a oni mi odpověděli.

Tyčka s praporkem Pan-Universalu byla zaražená u okrouhlého otvoru širokého asi tři metry. Opatrně jsem přistoupil blíže. Byl jsem trochu nervózní, protože ten otvor mohl být jícen nějaké šachty, a kdyby okraj díry nebyl petrifikovaný, utrhl by se a pád do šachty není žádná lahoda. Brzy jsem se přesvědčil, že okraj petrifikovaný je, a proto jsem se bez dalších obav přiblížil. Tam jsem se zastavil, vytáhl z vaku lampu a posvítil si dovnitř.

Pan-Universalem najatí maníci se trefili rovnou na dóm propouštěcí komory, snad právě té, ve které jsem kdysi prožil svoje ošklivé dobrodružství.

Popadl jsem oběma rukama tyč s praporkem a zalomcoval jí. Ani se nehnula. Byla důkladně a hluboko zaražená. Přivázal jsem k ní lano a spustil se dovnitř. S lanem jsem dovedl pracovat docela slušně, jeden čas jsem se živil taky jako průvodce horolezeckých výprav.

V několika vteřinách jsem dopadl podrážkami na podlahu. Prudké světlo reflektoru se odráželo od klenutých stěn, které dosud neztratily svou barvu světloučké šedi. Proč by ji taky měly ztratit, v dómu už dávno nebyl kyslík a ve vakuu a ve tmě se barvy prakticky nemění. Kdybych to nevěděl, nemohl bych vyrábět falešné starožitnosti — a já dělal prvotřídní kousky.

Co jsem tu hledal? Tuhle otázku jsem si položil až v okamžiku, kdy jsem udělal první kroky, abych prozkoumal okolí.

Musím přiznat, že jsem byl trochu zklamaný a že jsem neztratil náladu jenom díky medikamentům, které do mne doktoři vpravili. Čekal jsem totiž, že tu najdu tým pana Kriegsmanna v pilné práci. Museli vědět, že jsem byl nejdříve na policii a pak v rehabilitačním středisku a že je asi budu hledat.

Ovšem už to, že mi nenechali v hotelu vzkaz, znamenalo, že o nějaké shledání nijak zvlášť nestojí ani pan Kriegsmann, ani přítel Dumulín a bohužel ani Geneviève.

Pan Kriegsmann a jeho lidé se výletu k troskám Českopolské zřejmě vzdali.

Dlouho jsem si tím však nelámal hlavu. Byl to totiž prazvláštní pocit, procházet se po půl století v místech, kde jsem si odbýval svá dětská léta šutráka, kde jsem se fakticky šutrákem stal.

Co by se bývalo přihodilo, kdybych tenkrát, před těmi padesáti lety, nepojal ten pošetilý nápad a nepokusil se o útěk? Jistě, vrátil bych se na Zemi jako Brunza, jako Kazik a taky Dutkiewicz a další panáci z vedení, jako všichni kluci, které jsem znal dobře, od vidění nebo vůbec ne. Jenže ti teď už byli všichni mrtvi, snad s několika výjimkami. Zemřeli moji rodiče a kamarádi, umřela malá ségra (dožila se pětadvaceti, ale já ji podnes mám v paměti jako tu malinkou holčičku, které jsem slíbil kráter z Měsíce) a není důvod myslet si, že zrovna já bych měl to štěstí a unikl bych tomu strašnému viru AIDS, který se v druhé vlně svého ušlechtilého působení naučil používat docela obyčejných bakterií jako motocyklu a pohyboval se z organismu do organismu a likvidoval to nejcennější, čím je každý organismus vybaven, odolnost vůči chorobám.

Najednou byla dobrá nálada ta tam, jako kdyby na mě z koutů zasyčeli hadi. Dolehla na mne tíseň. Znervózněl jsem a zazdálo se mi, že se navrátil opět ten neklid a dokonce i ta nepochopitelná zuřivost, která vedla k tomu, že jsem se nesmyslně rozhádal s každým, i s tou malou Su.

To není možné, opakoval jsem si, doktoři ze mne vymetli drogu železným koštětem! Není to možné, ale je tomu tak, uvědomil jsem si.

Přejel jsem světelným kuželem po stěnách. Přímo proti mně byla propust, samozřejmě zasypaná stovkami tun lunární horniny. Na protější straně musí být vchod do chodby. Otočil jsem se. Ano, vchod tam byl a měl pootevřené dveře, které mě lákaly ke vstupu.

Co tam uvidím? Chodbu. Projdu chodbou a navštívím opět ta místa kdysi tak důvěrně známá… Blbost. Sentimentalita. Kdyby tu byl Kriegsmann a celá parta, průzkum by měl nějaký smysl. Ale takhle?

Zalitoval jsem toho nápadu, který mě sem vytáhl. Udělal bych lépe, kdybych byl zůstal v Arkádii. Ale tahle chyba se přece dá snadno napravit, uvědomil jsem si. Za pár hodin jsem doma, zavolám několika kamarádům a ti mi pana Kriegsmanna najdou.

Zvedl jsem pytel ze země a připoutal si ho na záda. Kriegsmann.

Zvláštní. Myslel jsem pořád na pana Kriegsmanna a na Geneviève už téměř ne. Její obraz mě opouštěl. Dobré znamení: je nejvyšší čas, abych se vyzbrojen kyticí růží navrátil k stařičké Su a byl na ni hodný jako cukrdlín.

Vrátil jsem se k lanu, chopil se ho oběma rukama a zprudka zatáhl. Za chvilku budu nahoře. V prvním okamžiku mě napadlo, že jsem lano minul, že jsem chňapnul naprázdno, a dokonce jsem se zapotácel a málo chybělo a byl bych upadl, jenže moje ruce svíraly lano pevně, takže nezbylo než pohlédnout vzhůru a obdivovat se nádherným smyčkám, ve kterých se nakrucovalo, když padalo dolů.

No to je tedy fór! Takový mazák a špatně uvázal lano! Kdyby tohle věděli kamarádi z našeho bývalého oddílu, popraskali by smíchem. Kuba špatně zasekl uzel, věřili byste tomu?

Sejmul jsem z ramene pytel, položil si ho k nohám a zašátral uvnitř. Světlic tísňového volání tu byla plná krabice. Další věc, o které si výletník myslí, že je to holá zbytečnost. Já s sebou tahal takové krabice padesát let po Luně a nikdy jsem je nepotřeboval. Až teď, když jsem dřepěl v díře nějakých patnáct metrů hluboké. Bez světlic jsem tady doslova zaživa pohřbený. Kolem pojedou celé průvody výletnických džípů, ale koho by napadlo, že u toho legračního praporku je otvor a pod tím otvorem propast a na dně opuštěný člověk! Pátral jsem právě po světlicích, když tu se ve sluchátkách ozval mužský hlas:

„Jakube Nedomý!“

„Tady jsem!“

Krabice mi vypadla z ruky. Nahoře v otvoru trčela proti hvězdnému nebi špendlíková hlavička. Kdepak hlavička, pořádná hlava, ať už patřila člověku nebo panákovi (podle hlasu jsem totiž hádal, že nahoře je android).

„Já vím, že tu jste,“ pravil android (určitě to byl android) vážně.

Teprve v tomhle okamžiku mě napadlo, že to on odvázal lano.

„Zavolej pomoc. Nařizuju ti to, nebo mi pomoz sám. Hoď mi lano. V džípu mám rezervní svazek. Rychle, hoď sebou.“

„Vy někoho hledáte, pane Nedomý,“ konstatoval android.

„Ovšem! Vy něco víte o panu Kriegsmannovi?“

V tom zmatku jsem přešel na vykání.

„Hledáte prý člověka, který vám… ublížil před hodně dlouhou dobou.“

Mluví o Katovi, uvědomil jsem si. Co to znamená?

„Kdysi jsem ho hledal,“ zabreptal jsem, „ale to už je taky dávno.“

„Dávno,“ opakoval po mně android. „Vždyť ho tady hledáte právě teď.“

„Hledal jsem pana Kriegsmanna.“

„Uvědomujete si, jak komicky působí to vaše tvrzení?“

„Nebudu s tebou debatovat. Okamžitě mě vytáhni.“ Ignoroval mě.

„Mému pánovi se nelíbí, že ho hledáte. Je to klidný člověk. Nemiluje vzrušení. Vadíte mu.“

„Ty patříš Katovi! Okamžitě mě s ním spoj!“

Android byl povinen vykonat moje příkazy. Ale neměl se k tomu. Rozbušilo se mi srdce. Tak tohle byl Katův android!

„Nehovořte o tom laskavém člověku tak ošklivě. On sám o sobě mluví jako o Popravčím, když vzpomíná na staré časy. Uznáte, že slovo Popravčí zní lépe, ušlechtileji.“

„Nařizuji ti, abys mě vytáhl,“ řekl jsem co nejodhodlaněji. A najednou hněv. Vybuchl ve mně jako dřímající sopka. Moje dřívější popudlivost byla jen broukání proti zuřivosti, která se ve mně ozvala teď.

Nevím, co všechno jsem na toho androida křičel. Mělo to v sobě racionální jádro. Předpokládal jsem, že někdo upravil jeho pojistné obvody, že zvýšil práh poslušnosti, jako se to dělá v rodinách s malými dětmi, aby obsluha poslouchala jen rozumné příkazy skutečně rozumných bytostí, to jest dospělých. Pojistka je laditelná, nikoli vyjmutelná. Jenže ten, kdo ladil Katova androida (snad Kat sám), nasadil laťku hodně vysoko. Já totiž svoje rozkazy mínil setsakra vážně. Ignoroval mě, jako by poslouchal mňoukání kočky.

„Chápete, že můj pán nemá nejmenší zájem na tom, abyste se s ním setkal?“

„Vyřiď mu, že na něho kašlu. Řekni mu, že to je pro mne stará záležitost, stejně jako pro něho. Nevěříš mi? Zeptej se paní Su. Ta dobře ví, jak to je. Ty panáku jeden zatracenej, copak nedokážeš pochopit, že po padesáti letech jsou určité věci pro člověka bezvýznamné?“

Jenže teď už jsem lhal.

Kdyby se z okrouhlého, hvězdami posetého otvoru nad mou hlavou vysoukalo nové lano a po něm se dolů spustil Kat a projevil mi svou identitu (stačilo, aby řekl: já jsem Kat, znal jsem tenkrát jménem prakticky všechny kluky v našem turnusu), pěstmi bych mu rozbil masku a nechal ho nadýchat čerstvého lunárního vakua.

Zášleh laserového blesku vyvolal ohňostroj u mých nohou. Bezděčně jsem uskočil nazad. Přesně toho chtěl střelec docílit. Od krabice se signálními světlicemi mě teď dělily tři, možná čtyři metry. Okamžitě jsem si uvědomil nebezpečí, které mi hrozilo. Musím skočit po té krabici a zakrýt ji tělem. Do mne střílet nebude, tím jsem si byl jistý. Žádný android to nedokáže, ať už kdosi (Kat?) s jeho e-psychikou vyváděl psí kusy.

Spustil palbu. Oslnivé stříkance energie vytvořily hradbu mezi mnou a tou krabicí, která znamenala záchranu. Musel jsem krok za krokem ustupovat. A pak stačil jediný dobře umístěný výstřel a ohňostroj začal nanovo, tentokrát ve velkém. Světlice se vznítily a rozpoutaly kolem mne pravé peklo.

Zůstal jsem stát, protože se mi v hermákách a masce nemohlo nic stát, a opravdu, jakmile jedna ze světlic dopadla na mou hruď, odrazila se a já neucítil sebemenší zvýšení teploty. Hermáky dokonale izolují, jinak to ani nemůže být, člověk by přeci zmrzl.

Tohle všechno jsem věděl, ale neubránil jsem se bezděčnému gestu: zvedl jsem ruce, abych si chránil oči. Světlice kolem mne kroužily jako zuřiví světelní sršni, narážely na stěny, odrážely se od jejích oblin do nejrůznějších směrů, dopadaly na podlahu a pak zase ve strmém úhlu letěly vzhůru. A pak se to stalo.

Jedna světlice, snad ta poslední, vyletěla z krabice a narazila do špičky mé levé boty. Nebyl to silný úder, ani jsem nohou necukl. Světlice změnila směr a letěla kolmo vzhůru, rovnou do okrouhlého otvoru pobitého hvězdami.

Trvalo to příliš krátce, abych ze sebe stačil vyrazit radostné zvolání, ale dnes, když na to vzpomínám, si uvědomuju, že tenkrát se přede mnou otevřelo okno do věčnosti. Světlice letěla, ukrajovala vzdálenost s pomalostí sadisty, bylo to jako v prastarém sofizmatu o Achillovi a želvě, ze zbývající dráhy urazila polovinu a z té poloviny zase polovinu a pak polovinu poloviny, nikdy nedoletí do cíle, staří eleaté to dokázali už před dvěma a půl tisíci lety, že šíp nedoletí k cíli.

Měli pravdu.

Raketa nedoletěla do cíle. V poslední chvíli, když už byla skoro nahoře, android se vymrštil a nastavil jí hruď.

Zasáhla ho naplno, jako její družka trefila před několika vteřinami mne, a sám ten zásah mu jistě neublížil.

Jenže já v okamžiku zásahu stál na zemi. A on? Čněl svým trupem ve volném prostoru, zachycen nohama na okraji otvorů.

Měl bleskurychlé reakce, tenhle android. Stačil hořící raketu zachytit rukama, tisknul si ji k hrudi, držel ji tam jako středověký kajícník svíci, jenže ten jistě hleděl na to, aby se nepopálil a aby mu kanoucí vosk neumazal kutnu. Androidovi to bylo jedno. Držel planoucí světlici rovnou na hrudi a pak už jenom padal a padal, nastalo nekonečno číslo dvě, a když skončilo, člověku tolik podobný stroj ležel rozbitý u mých nohou a smrt stroje byla stejně mokrá záležitost, jako by byla obdobná smrt člověka. V ruce stále ještě svíral laserovou pistoli.

Musel jsem vyvinout značné úsilí, abych mu ji vykroutil z prstů.

Zkusmo jsem vystřelil.

Ne, zbrani se nestalo nic. Aspoň budu mít prostředek, jak zkrátit nekonečno číslo tři, až vydýchám poslední kubík kyslíku.

Šlo na mě docela určitě šílenství, protože si jasně vzpomínám, jak jsem zařval při tomhle pomyšlení. Tahle laserová pistole určitě ukončí jeden život, ale nebude to život můj.

Bude to jeho život, jeho, Kata, či Popravčího, jak sám sobě říkal, život toho, kdo při druhém pokusu o můj život nechal za sebe jednat ten stroj, ze kterého zbyla jen chvějivá hromádka křemičitých rosolů u mých nohou.

7/

Někdy kolem padesátky jsem začal soustavněji uvažovat o svém životě. Základní otázka zní: jsou v životě nějaké náhody? Odpovíme teprve po vyjasnění jiného problému, co totiž znamená, že něco v životě je, čili, že něco do života patří. Kolem nás se odvíjejí miliony dějů, vznikají a zanikají, prolínají se, vzájemně se vylučují a maří a každý z nich je v tom smyslu náhodný, že jsme nikterak nepřispěli ani k jeho vzniku, ani k jeho prolnutí s jiným dějem, ani k zániku, že jsme neosahali ani jeden z článků řetězce jeho příčinnosti. Takové děje jsou nesporně náhodné. Jen náhodou jsme minuli černovlasé děvče s mašlí u krku, věta, již jsme zaslechli („Přinesla mu ho, ale sotva se otočila, byl pryč,“ tak nějak zněla), byla zcela náhodná, náhodou oslepl lumiplast na průčelí Iluzina vedle Modré laguny, náhodou mělo kolem plynoucí gravo v poznávacím čísle dvě šestky a jen náhodou jsme si toho všimli.

To všechno jsou náhody, pokud jsme od nich izolováni lhostejností. Náhodnost začne být problematická, sotva vstoupíme do děje. Zastavme to děvče, pochvalme mu jeho mašli, pozvěme ho do Iluzinu na nejnovější hit Tři stateční: bylo to náhodné setkání? Anebo jsme bezděčně čekali na černovlasé děvče s mašlí, byli na ně připraveni a podle zákonů statistiky je museli jednou potkat?

S takto absolutním uvažováním se však nikdo nikdy daleko nedostal (leda do učebnic dějin filozofie, a to není žádná slast). V životě praktickém se odehrávají náhodné děje a některé jsou příznivé a jiné naopak neblahé. Potkáváme přítele a ten nám nabídne banán, toť náhoda příznivá. Týž přítel (za jiných okolností) kráčí před námi, odhodí slupku, my po ni uklouzneme a zlomíme si nohu — klasický příklad neblahé náhody. Příklady jsou to jasné, nahlíženy prizmatem okamžiku. Jinak se budou jevit z odstupu. Přítel s banánem se za čtrnáct dní objeví znovu se žádostí o půjčku: nelze odříci muži rozdávajícímu pochoutky, leč běda, on nikdy půjčku nevrátí. Budiž proklet onen banánový okamžik! V druhém případě, kdy jsme uklouzli po slupce, jsme v nemocnici potkali dívku oslnivé krásy, černovlásku s mašlí u krku, a byla to Ona… Do zlata odlít tu slupku, která nás dala dohromady! Nu a s odstupem let měřítka mizí úplně a už v těch svých padesáti letech jsem nebyl schopen říci, zda mne k Luně natrvalo připoutala náhoda dobrá nebo zlá.

Snadno se uvažuje s odstupem a v klidu a kéž by mi byl dán klid alespoň v těch chvílích, kdy jsem se ocitl v situaci nanejvýš prekérní, v dómu přepouštěcí komory někdejší Českopolské zasypaném přebytečnou horninou, která vadila stavbě šesté panlunární! O klidu však nemohlo být ani řeči. Jednal jsem jako zběsilec, ztratil jsem zbytky sebevlády a podobal se spíš zvířeti než racionálně uvažujícímu člověku.

Moje mysl byla temná, ale i v těch temných okamžicích jsem měl světlé chvilky, které mi umožnily uvědomit si některé příznivé okolnosti, dejme tomu náhody.

Tak například onen rozbitý android byl model určený k práci v kyslíkové atmosféře. Měl proto podobný hermetický oděv jako já, stejnou masku a dokonce i láhev s kyslíkem na zádech, ovšem označenou písmenem „A“. Měl jsem štěstí, že Katův sluha nepatřil do kategorie vakuových androidů. Šťastná náhoda?

Šťastnou náhodou jsem v komoře objevil láhve s petrifikační pěnou. Ale ani to vlastně nebyla náhoda. Tyto láhve patřily k povinné výbavě komory a bylo by proto divnější, kdyby tu nebyly. Pěna, jak jsem si ověřil, neztratila nic ze svých zázračných schopností, ani nemohla ztratit, protože polymerace nastala až po opuštění trysky.

Nu a to, že jsem u sebe měl cepín a nůž, to už vůbec nebyla náhoda, jak víte z předešlého vyprávění.

Takové a podobné úvahy probleskovaly mou rozbouřenou myslí jen v mžikově krátkých chvilkách. Po většinu doby jsem neuvažoval vůbec, pracoval jsem jako bobr či ondatra.

Laserová pistole měla svůj akumulátor z pětadvaceti procent vybitý, ale těch pětasedmdesát mohlo stačit k tomu, abych ve stěně vyřízl otvor. Na jakém místě řezat? To byla osudově důležitá otázka. Zbytky dolu byly zasypané valem kilometry dlouhým. Zachráním se jen tehdy, podaříli se mi vykopat tunel tak, že se prokopu bokem valu. Běda mi, jestli se vydám podél. Jak ale poznám na dně dómu, na jakém místě mám kopat?

Snažil jsem se rozpomenout na tu chvíli, kdy jsem se spouštěl po laně dolů; jenže za tu dobu jsem se tolikrát otočil kolem své osy, že jsem naprosto nemohl důvěřovat vtíravému pocitu, že to správné místo je vpravo od propusti.

Uvažoval jsem také o tvaru dolu a snažil se odhadnout, jak asi mohl být val nasypán. Jenže i to byly scestné úvahy. Terén se za těch padesát let tak změnil, že ještě před výstavbou šesté panlunární nad povrch čouhaly jen ty nejvyšší objekty, takové, jako byl tento dóm přepouštěcí komory.

Pohlédl jsem vzhůru. Hvězdy!

V otvoru jsem spatřil hvězdy. Jedině ty mi mohou pomoci určit směr. Jako každý zkušený šutrák se vyznám ve hvězdném místopisu docela slušně a podle hvězd určím bezpečně směr bez dlouhého uvažování. Jenže tentokrát to bylo horší. Třímetrový otvor v patnáctimetrové výšce, to je, vážení přátelé, úhel dvanácti stupňů. Když tedy jsem pohlédl vzhůru, spatřil jsem jen několik hvězd, které mohly patřit ke kterémukoli souhvězdí, na které si vzpomenete. Když jsem si to uvědomil, padla na mne černá beznaděj, ale tu vzápětí vystřídala úleva: já hlupák, vždyť se mohu po dně dómu pohybovat, a budu-li hledět vzhůru, postupně zahlédnu velice slušný díl hvězdné oblohy!

Tenhle postup ovšem nebyl tak snadný, jak by se zdálo na první pohled, protože nejsem Dědek Čuchák a nemám v kotrbě elektronickou paměť a nedokážu si proto zapamatovat přesnou polohu každého z těch zářících bodů tam nahoře, abych si z jednotlivých dílčích údajů prostou syntézou vytvořil mozaikový obrázek hvězdně oblohy. Dalo mi to hodně spekulace, trvalo to dlouho a vydýchal jsem hodně kyslíku, než se mi podařilo bezpečně určit stařičkou dobrou Kasiopeju. Pak už mi bylo všechno jasné. Štolu musím opravdu začít hloubit vpravo od propusti, nějaké čtyři kroky.

Pečlivě jsem namířil a stiskl spoušť. Naštěstí tu nebyla atmosféra, takže plastiku nezbylo než se tavit bez ohnivých a čmudivých efektů; paprsek protavil plastik i karbonitovou tkaninu i tlustou vrstvu siliplastu. Trpělivě, centimetr po centimetru jsem řezal stěnu dómu a s velkým znepokojením sledoval indikátor stavu akumulátoru. Kdyby tak bylo možné vypočítat, jak rychle vyčerpám energii. Jenže akumulátory byly v tomhle nevyzpytatelné. Držely náboj, škudlily jím, odsýpaly po trošičkách, a najednou hup a místo šestky byla na indikátoru trojka a už se na její místo cpala dvojka. Hrotem nože jsem si nakreslil na stěnu kružnici, docela malou, a prosil jsem všechna božstva vesmíru, i ty zapomenuté funďácké pámbičky, kvůli kterým ještě před půlstoletím teklo tolik krve, aby mi zachovali přízeň a abych se tou dírou dokázal protáhnout.

Nebudu zdržovat. Práce šla dobře od ruky, až na to, že akumulátor vysadil, a paprsek tudíž zhasnul, když zbýval k vyříznutí jeden jediný centimetr.

Jen jediný centimetr? Už jste někdy zkusili zlomit centimetr silnou siliplastovou tyč vyztuženou karbonitovými vlákny? A ten kousek, jen“ centimetr široký měl do hloubky dobrých patnáct centimetrů.

Veškerá námaha pro nic za nic a co horšího, pistoli už nikdy nenamířím na Kata, ale ani na sebe, abych si ukrátil trápení. Ledaže by…

Dodnes se divím, kde se tenkrát vzalo v mém mozku tolik vynalézavosti. Cepínem a nožem jsem se probil do hrudi rozbitého androida. Šlo to špatně, protože rosoly už začaly tuhnout, ale k mé úlevě jsem panákovo srdce (čili zdroj) našel nepoškozené. Od této chvíle jsem musel pracovat opatrně, protože maličká chyba by srdce přivedla k výbuchu. Nezapomeňte ale, že jsem specialista na fušování do tuctu řemesel a že v malé dílně za krámkem jsme s Dědkem Čuchákem vyrobili několik tuctů zaručeně pravých starožitných androidů. Ne, opravdu jsem neměl srdce panáka poprvé v ruce.

Tuhnoucím rosolem jeho paraorganismu jsem přilepil srdce ke stěně.

Nezbylo než je odpálit.

Další „nezbylo než“, které se snadno řekne, ale krutě nesnadno vykoná.

Brzy jsem přišel na prostředek, kterým by šlo tu improvizovanou nálož přivést k výbuchu: použiju akumulátoru mé svítilny, jenže, jak spojit elektrický obvod?

Plynuly minuty, kyslíku ubývalo a já mučil mozek uvažováním. Pomohl mi opět android.

Byl mrtev, ale — jak víte — ani android neumírá okamžitě, jako kdysi řeknete noční lampičce, aby zhasla. Jeho pozitronovému mozku to trvá hodně dlouho, než v něm ustanou poslední impulzy. A na tom jsem vybudoval prostředek své záchrany.

Nebylo mi dobře u srdce, když jsem nožem prořezával androidův krk a odděloval hlavu od rozbitého trupu. Stroj naštěstí mlčel, ale oči byly dosud živé a sledovaly každé moje hnutí. Tvář byla nehybná, jako vyřezaná z plastiku — a musel jsem si neustále opakovat, že je skutečně vyrobená z plastiku. Ano, nebylo mi dobře u srdce, a tím více jsem nenáviděl toho, kdo to všechno zavinil, kdo mě dostal do této situace, strůjce mého životního neštěstí, bezejmenného sadistu, kterému jsem určil jméno Kat.

To, co jsem vyrobil, nebylo nic jiného než klopný obvod. Dokud v androidově mozku zbývala byť jen jiskérka životních funkcí, odebíral energii z akumulátoru. Jakmile přestane mozek pracovat nadobro, otevře se cesta jiným směrem a uvolněná energie přivede bombu k explozi.

Toto všechno jsem připravil a opustil jsem dóm. Schoval jsem se v předsíní, právě v té, kde jsem se oblékal do sněhuláka před těmi dávnými léty, kdy mě mazáci chtěli vystrašit při obřadu křtění nováčků. Čekal jsem na výbuch v naprosté tmě a uvažoval o tom, zda jsem nakonec neudělal chybu, že jsem se vzepřel tomu prachpitomému obřadu, že jsem se nenechal pokřtít jako každý druhý.

Proč nesdílím osud ostatních? Proč jdu vždycky jinou cestou? Proč se snažím dostat se na Jedničku na vlastní pěst, když ostatní se vrací domů šatlem? A proč žiju, když kamarádi umírají na S-A? Žiju snad jenom proto, že mám hnací motor žití, a ten se jmenuje Kat? Brzy to poznám, uvažoval jsem. Nemůže být daleko. Určitě je vystrašený, když se pokusil připravit mě o život.

Klopný obvod vpustil proud do srdce androida. Žádný výbuch jsem ve vzduchoprázdnu samozřejmě neslyšel, ale podlaha pod mýma nohama se jaksepatří otřásla.

Vpadl jsem do dómu. Neviděl jsem vůbec nic. Byla tma a později jsem si uvědomil, že ani svítilna by mi nebyla nic platná, protože dóm byl plný prachu. Cepín jsem ale měl v jedné ruce, nůž v druhé a správný směr cesty jsem si vštípil do paměti. Dorazil jsem k díře s přesností nějakých padesáti centimetrů, a to je slušný výkon, když vezmete v úvahu moje rozrušení.

Výbuch značně rozšířil otvor a navíc ještě protavil horninu dobré dva metry do hloubky. Kupředu! Vnikl jsem do prohlubně a pak už jenom kopal a hrabal, rukama i nohama odsouval narubanou horninu za sebe a v pravidelných odstupech pokrýval štolu vrstvou petrifikační pěny, aby mi to všechno nespadlo na hlavu.

Byl to násyp, a to je třeba mít na paměti, násyp lunárního regolitu, který nebyl nikdy zhutněn deštěm a sněhem, jako je tomu na Zemi, a na který působila jen šestinová gravitace. Se skladováním a transportem sypkých materiálů byly až do zavedení gravitechniky potíže, jak už jsem připomněl, ale tenkrát, když jsem jako krtek kutal štolu, stála ta slabá gravitace na mé straně: hornina byla jako načechraná, takže jsem postupoval celkem rychle kupředu.

Celkem rychle… Trvalo to tak dlouho, že jsem vydýchal svoji láhev i tu androidovu z osmdesáti procent.

Byl to šťastný okamžik, když cepín prorazil poslední vrstvu a vyletěl ven! Otvor jsem rozšířil rukama, vykulil jsem se ven a pak už jsem se sunul a šinul po svahu dolů a přistál jsem na břiše vedle svého džípu.

Křičel jsem radostí, a kdyby v tu chvíli ke mně přišel Kat, všechno bych mu odpustil.

Dobrých pět minut jsem takto ležel a sbíral síly. Konečně jsem se vydrápal do sedadla. Hned první pohled na palubní desku mi však prozradil, že je zle. Nemžourala tu ani jediná kontrolní destička, nikde ani číslíčko, mapa zmizela. Džíp nebyl o nic živější než android tam uvnitř. Otevřel jsem kapotu a hned mi bylo jasné, co se přihodilo. Někdo (kdo asi?) rozdrtil distribuční centrum vozu. Stal se z něho vrak, který neujede ani metr, pokud nebudu pořádně tlačit.

Něco mě přimělo, abych se rozhlédl. Pak jsem je spatřil.

Na hřbetech okolních vršků, erodovaných neúnavnou činností strojů, parkovalo několik desítek džípů a autobusů, některé jednotlivě, jiné v hloučcích. Byly obsypané turisty, kteří se na mě dívali. V prvním okamžiku jsem nepochopil, oč jde, a zoufale jsem mával, abych přivolal pomoc. Nikdo se ani nehnul, žádný džíp se nedal do pohybu, aby sjel ke mně dolů.

Vypravil jsem se tedy přímo do kopce k nejbližší skupince vozidel. Indikátor stavu kyslíku byl čím dál víc zasmušilý. Zbývala mi slabá půlhodinka života.

Přede mnou, na hřebeni, byl v lahvích a kontejnerech uskladněn oceán kyslíku, chutného, voňavého, životadárného kyslíku.

Konečně jsem dorazil k nejbližšímu džípu. Byl vyparáděný jaksepatří průkopnicky: všude navijáky a selénologické sondy, vyprošťovací háky, dokonce i maketu čtrnáct padesátky s sebou vezli. Na sedadlech si hověla rodinka, otec s matkou a dva synci. Na sobě měli staromódně dezajnované sněhuláky, takže jsem jim průhlednými bublinami viděl do obličeje. Tvářili se pobaveně, ale bylo jim zřejmě trochu trapně.

„Pomozte, prosím!“ volal jsem na ně. Pořád mi ještě nedocházelo, oč tady jde. „Pomozte! Dochází mi kyslík!“

Chlapci na mě vyplazovali jazyky, jeden dovedl skvěle šilhat a ten druhý si rukama dělal oslí uši. Matka se rozpačitě usmívala, pak se obrátila na manžela a řekla na univerzální frekvenci, na kterou byl naladěný i můj telkom: „Nařiď mu, Arture, ať jde o kousek dál. Nemám tohle divadýlko ráda.“

„Děláš to moc dobře, fešulíne,“ oslovil mě ten taťka, „ale máš tu i jiný obecenstvo.“

Došlo mi, že mě považují za androida, za nějakou atrakci, která tady, v pustině, předvádí pro potěchu turistů trosečníka na Luně!

„Prosím vás, věřte mi, já jsem člověk, žádný android. Potřebuju kyslík. Podívejte se na moje indikátory.“

„Pojď sem k nám, moje děti si tě taky chtějí prohlídnout,“ ozval se ve sluchátkách soused turisty-průkopníka. Ten se vypravil do divočiny v komfortním obytném džípu a sledoval můj parádní výstup za velikým oknem. Tři copaté holčičky tiskly nosy na okno a jedna, ta nejmenší, se mě zřejmě bála, protože se rozplakala.

Potácel jsem se od vozu k vozu. Diváci byli nadšení a tleskali mi. Viděl jsem jejich dlaně, jak na sebe dopadají a ve sluchátkách se ozýval jásot. Obrátil jsem se k divákům zády a klopýtal po svahu šikmo dolů.

Historie se opakuje. Opět putuju od Českopolské k civilizaci, opět mi docházejí síly, opět mne dělí jenom krůček od záhuby, jenže tenkrát jsem byl sám, kdežto teď mi aplauduje několik stovek sytých turistů ve vytápěních hermácích nebo kabinách džípů. Opět jsem uprchlík. Po padesáti letech.

Půl století — a takový rozdíl! Odvážil by se někdo tvrdit, že neexistuje pokrok?

8/

Historie se opakuje, ale podruhé už je to fraška. Prý je to tak vždycky; v mém případě to platilo dokonale.

Když jsem padl přemožen únavou, zoufalstvím, strachem i nenávistí, která dokáže člověka vyčerpat stejně rychle jako fyzická námaha, diváci na okolních kopcích byli s mým výkonem hrubě nespokojeni a zavolali na mě opravárenskou četu.

Neobešlo se to, pravda, bez komplikací. Středisko zábavy nemělo na programu žádnou atrakci na téma Bloudění Osamělého Průkopníka a první reklamaci prostě ignorovalo a s tou druhou naložilo stejně. Z letargie ho probral teprve rozezlený otec rodiny, původem odkudsi z České kotliny, který pohrozil, že podá stížnost rovnou Arkádské městské radě, kde zasedá švagr jeho bratrance.

Hrůza před pomstou švagra jeho bratrance přiměla ty dobré lidi k tomu, aby vyslali údržbářský vůz. No a protože mezi mechaniky jsem zase já poznal jednoho svého známého, nedalo mi moc práce ho přesvědčit, že nejsem pokažený panák, nýbrž docela obyčejný člověk, který ale bude neopravitelně pokažený už za pár minut, pokud mi nějaká dobrá duše neumožní výměnu té flašky s modrým pruhem, kterou mám na zádech. Trochu zmatku vyvolala i ta okolnost, že kyslíková láhev na mých zádech nesla označení „A“ a náležela tudíž původně androidovi, ale nakonec přece jenom uvěřili, že moje původní láhev označená písmenem „H“ leží vedle trosek zničeného androida.

Měl jsem v těch chvílích nějaké emoce? Samozřejmě. Převládala radost, úleva, ale to vše bylo dušeno příkrovem únavy. Chtělo se mi spát, a jak jsem tak seděl vedle mechaniků na zadním sedadle jejich opravárenského džípu, hlava mi bimbala a několikrát mě přemohl mikrospánek Odvezli mě až do Zvezgorodku II., kde měli svoje středisko, a barmanka v bistru se na mě usmála jako na starého známého, když jsem se tam objevil toho dne podruhé a znovu žádal kávu, ale tuplovanou.

„Co se vám stalo? Vypadáte, jako by vás převálcoval autobus.“

„Nebudete mi věřit, ale bloudil jsem v pustině.“

Ten vtip zabral, protože se mu srdečně zasmála. Doporučila mě pak svým známým, osádce kamionu na štrece Oz-Arkádie, aby mě vzali s sebou. Překypoval jsem díky, když mě ti chlapci dovolili zalézt dozadu do brlohu. Položil jsem si pod hlavu nějaké plechovky a šroubováky, přikryl jsem se myslím heverem a už jsem spal jako zabitý.

Probudil jsem se napůl zpitomělý, ale při síle. Úplně jsem přišel k sobě až v Modré laguně, kde do mě drahoušek Su nalila nějaký silný životabudič.

Můj maličký miláček Su! To bylo přivítání! Žádné oči laseráky, žádné detektivní pohledy až na dno mé černé duše; bylo to přivítání ztraceného syna se vším všudy: s radostnými výkřiky, slzami v oku a visením na krku. Také personál měl upřímnou radost, že se pán vrátil, ať už to byli mládenci od techniky, ficky či panáci, protože ani android není šťastný, když ho panička sekýruje a mate mu program vrtošivostí své nálady. Výčitky začaly až po všeobecném uklidnění citů.

„Tak pozor, šlápni na brzdu, miláčku Su,“ řekl jsem. „Zavinila jsi to ty. Kdybys na mě nepoštvala ty policajty, nemuselo se nic stát.“

Su prohlásila, že o žádných policajtech dočista nic neví, a nebyla pohodlná zavolat telkomem Dědka Čucháka, aby honem honem přišel do podniku. Jednak proto, že jsem tady, a jednak proto, aby dosvědčil její nevinu.,

„A co ta sklenice?“

Rozhovor, jak praví klasik, jako u blbejch.

„Jaká sklenice?“

Já zase na to, že přece ta sklenice, kterou ona sama osobně — a tak dál, jenže to už se přikodrcal Dědek Čuchák, řekl: „Hu,“ a v rámci svých sporých možností se tvářil velice uraženě, když jsem se zdráhal nasadit si za levé ucho naslouchátko naladěné na frekvenci jeho bzikotání.

„Mně samozřejmě nebylo jedno, kde jsi a co se s tebou stalo. Moji zvědové mi hlásili, že tě spatřili v hotelu Splendid s tou nahnědlou krajtou, ale že jsi potom zmizel a že ani ona není k nalezení. Myslela jsem si, že jste si vyrazili do nějakého venkovského hotýlku. Netvař se tak dotčeně, poprvé by to nebylo.“

Její zvědové, to byli recepční v hotelích, pašeráci tabákových výrobků a měkkých narkotik, výrobci kořaly, veselá děvčátka a družní hoši, kšeftsmani a podvodníci, zkrátka a dobře našinci.

„Moc rád bych si promluvil s inspektorem Prochorem,“ řekl jsem. Požádal jsem telkom, aby mi splnil moje skromné přání, a opravdu, mašina se činila, seč mohla, napojila se až na ústředního informátora, který mi s výrazem nejhlubšího politování sdělil, že úředník tohoto jména není ve službách policejního sboru města Arkádie a že pokud jemu, informátorovi, je známo, totéž platí i o ostatních policejních sborech všech habitatů Aglomerace přivrácené strany.

„Třeba tě odvezli někam na odvrat,“ přemýšlela Su nahlas.

Opáčil jsem, že je to vyloučené, protože na výlet jsem vyrazil na vlastní pěst a z policejní stanice v Apollónii jsem šel rovnou do Ústředních garáží, kde jsem si vypůjčil džíp, který teď, mimochodem, leží rozbitý asi padesát kilometrů od křižovatky sedmé expresní a Strady del Sole, právě tam, kde kdysi těžila titan Českopolská společnost.

„Nájemné běží samozřejmě dál,“ dodal jsem.

„Ušili na tebe pořádnou boudu,“ pravila Su přísně. „To jim nedarujeme.“

Měla mezi svými známými hezkou řádku vlivných osobností, a tak tedy uvažovala, na koho se obrátit dřív: zda na prvního náměstka policejního prefekta nebo na tajemníka komise pro potírání honorované lásky (tak se oficiálně nazývala prostituce) anebo snad na městskou správu, kde též působí řada vlivných přátel. Dědek Čuchák konečně prosadil svou a donutil mě nasadit si naslouchátko a hlava mě brzy brněla od jeho bzikotu. Tak jsme se dohadovali, když v tom se rozhrnul závěs a šéf-pa-nák vsunul dovnitř svoji plastikově ušlechtilou tvář a oznámil, že přišli jacísi páni a jakési dámy a přejí si hovořit s mistrem Nedomým.

Paní Su kývla hlavou, šéf-panák ustoupil a dovnitř napochodoval generální ředitel Pan-Universalu, oděný do bělostného fraku s černou orchideou v klopě. Bleskurychle se vrhnul po pravé ruce paní Su, pozvedl ji v dlaních gestem, které bylo vynalezeno pro bohoslužby, a své rty přiložil na hřbet té ruky přesně do místa, kde je vyveden nervový spoj vyvolávající v duši ženy ten zmatený stav, opisovaný slovem „okouzlení“. Jemu v patách sem kvačil pan Gaspar Dumoulins. Takřka ho nebylo vidět za obrovskou kyticí chrpově modrých a bílých růží. Ani na Geneviěve nebyl ošklivý pohled, přestože teď, po tom všem, co se stalo, jsem na ni hleděl kritičtěji než kdykoli předtím. To byla hlavní trojice, důstojnická svita. V druhém plánu se tísnilo mužstvo a také ženstvo, zahlédl jsem totiž onu tmavovlásku obdařenou okouzlujícím altovým hlasem.

Hlavní díl pozornosti však nepatřil paní Su, nýbrž mně.

„Mistře,“ oslovil mě generální ředitel Hans Kriegsmann, „dovolte, abych vám vyjádřil nejhlubší obdiv. Váš výkon bude znamenat převrat v dějinách iluzinového umění.“

„Jakube…,“ volala Geneviève, „Jakube, jsem šťastná.“

Proklouzla mezi panem Kriegsmannem a Dumulínem a vtiskla mi na rty polibek, který by probudil i mrtvého.

„Bravo! Bravo,“ volali příslušníci mužstva a ženstva a tleskali. Osazenstvo Modré laguny samozřejmě netušilo, co se v kontoáru odehrává, ale povyk povstal tak náramný, že nikdo nepochyboval o tom, že se dějí nějaké velké věci.

„Dovolte, abych vás všechny pozval do privátního sálu společnosti Pan-Universal a předvedl vám hrubý sestřih našeho nejnovějšího díla Tři stateční.“

Zvláštní věc. Být skutečně velký muž, to znamená nedat nikomu kolem sebe příležitost.

Já bych nejraději panu Kriegsmannovi nacpal černou orchideu do levé nosní dírky. Nemohl jsem. Nedal mi k tomu příležitost. Byl jsem jak králík zmámený krajtou. Nechal jsem se oslavovat, připil jsem si asi s šedesáti lidmi šampaňským a nechal se vést ven, kde uličku zabarikádoval autokar pomalovaný válečnými barvami Pan-Universalu. Stydět se za to nemusím, protože Su na tom byla stejně, dokonce ani Dědek Čuchák na tom nebyl líp. Pan-Universal nás prostě vzal do zajetí.

Odvezli nás do projekce a tam jsme zhlédli Tři statečné.

Klobouk dolů.

Bylo to veledílo!

Lidi, já viděl záznam holého příběhu, obraz činnosti stantů. Pak jsem viděl i první verzi, do které byly namíchané moje emoce. S veškerou skromností musím říci, že to nebylo špatné. Jenže to, co jsme viděli a zakusili teď, bylo zdrcující. Ještě nikdo nikdy nezažil tak silné emoce v křesle iluzinového sálu jako my, — a to jsme viděli jenom denní práce, hrubý sestřih, na kterém se ještě bude pracovat.

Byly v tom ty nejčistší emoce, jaké si dokážete představit, ta nejhrůznější hrůza, nejradostnější radost, napětí i úleva, lyrické okamžiky snění, únava, živočišné stavy ostražitosti, zuřivost i nenávist, divoké odhodlání. Kdo tohle zhlédne, bude se cítit jako ten nejtvrdší, nejhouževnatější, ale i nejcitlivější průkopník. Ano, tohle byl nejlepší spacern, jaký byl kdy natočen!

V sále se rozsvítilo, ale my tři, kteří jsme dílo viděli poprvé, jsme zůstali sedět a civěli jsme na telestěnu jako tumpachoví.

„Co to bylo?“ zeptal jsem se pana Kriegsmanna.

„To byly vaše emoce zpracované týmem prvotřídních profesionálů,“ děl generální ředitel Pan-Universalu. „Co jsem vám říkal? Sliboval jsem, že z vás ty ryzí emoce vydoluju, a vidíte, svému slovu jsem dostál.“

„Práce profesionála,“ podotkl k tomu Čahoun Dumulín.

„Profesionálů…,“ opravil ho pan Kriegsmann laškovně. „Všichni na tom máte svou zásluhu, v neposlední řadě Geneviève.“

„Takže…,“ mluvil jsem ztěžka, „ty drogy… Su… policajti… klinika, to všechno…“

„Ovšem, to všechno patřilo k přípravné fázi. Milostivá paní,“ obrátil se na Su, „mimořádnou péči jsme věnovali výrobě androida s vašim zevnějškem; nechal jsem si ho pro svou privátní potřebuje okouzlující. Po tom, co jste viděl, pane Nedomý, se na nás jistě nebudete zlobit, když vám povím, že snímač emocí byl vpraven do vašeho zažívacího traktu. Je velký asi takto…,“ naznačil ukazovákem a palcem předmět o průměru dvou centimetrů.

„A tam venku, na Českopolské?“

„Tam jsme ovšem nasnímali valnou část vašich citů. Museli jsme je náležitě vyvolat.“

„Ten android… Byl váš?“

„Hrál rozhodující úlohu. Měli jsme tam i jiná technická kouzla. Například sugesční emitory nejnovější konstrukce. Ujišťuji vás však, že jste nebyl v nebezpečí ani vteřinu. Všechno bylo pod kontrolou.“

„A opraváři?“

„Členové našeho týmu. Právě tak jako diváci na kopcích. Krok za krokem jsme vedli vaše emoce. Drogy? Samozřejmě, museli jsme upravit vaše vnímání. Říká se tomu psychofarmakická kondicionizace. Ohromně jsme zvýšili vaši senzibilitu vůči sugesčním emitorům… Dáma mi promine moji odbornou hantýrku,“ uklonil se milé Su, „pro nás je to zcela běžný žargon.“

Vstal jsem.

„Poslyšte, jednu věc jste mi ale nevysvětlil.“

„Klaďte otázky,“ zářil pan Kriegsmann. Byl hrdina dne. Tři stateční jsou téměř hotovi. Za týden se budou kopie předvádět v desetitisících sálech sítě Iluzinů na Luně, ve všech pěti habitatech Lagrang, na Kole a samozřejmě i na Zemi a v koloniích. Pan-Universal obhájil své vedoucí postavení v průmyslu na výrobu snů. A já? Ze mne bude hvězda. Zavřu krám. A co paní Su? Té koupím hotel Splendid, pro začátek.

Ondřej neff

„Nuže? Tažte se. Líbí se mi ryzost vašeho úžasu, mistře. Mimochodem, snímač vašich emocí pracuje dál. Jste přirozený, pane Nedomý, jako nikdo druhý. Snímáme vás neustále, i teď,“ usmál se. „Budujeme emoční poklad pro příští generace — samozřejmě připravíme další smlouvu o spolupráci, podstatně výhodnější, než je ta současná. Divíte se?“ Opět úsměv. „I váš úžas zařadíme do zlatého archivu a jistě se brzy objeví v některé z našich příštích kreací. Tažte se, tažte, prosím.“

„A co Kat?“

„Nuže, Kat… Motiv Kata byl součástí vaší kondicionizace. Museli jsme se opřít o vaše reálné emoce, pane Nedomý. Dávno zapomenutou nenávist vůči reálné osobě jsme prostě rozdmýchali. Z jiskérky vznikl požár, ha, ha. Milostivá paní Su náš záměr vytušila správně, všechna čest! Stálo to ale zato, viďte?“

„Neodpověděl jste mi na moji otázku.“

„Nespecifikoval jste ji dost jasně.“

„Vy jste mi slíbil, že Kata najdete. Trvám na tom, abyste slib splnil. Jinak…“

„Jinak?“ zostražitěl.

„Jinak nedám svolení k premiéře. A žádnou novou smlouvu vám nepodepíšu. Udám vás, že jste mě snímali bez mého svolení,“ kývl jsem jak se říká někam dozadu, kde jsem tušil, že se skrývá aparatura na nahrávku emocí.

Vůbec se mu to nelíbilo.

„Vy jste se zbláznil!“ řekl.

„Vůbec ne. Trval jste na splnění smlouvy z mé strany. Teď na ní trvám já. Uvědomte si, že jsem všechny naše vzájemné rozhovory monitoroval a že záznamy uplatním u soudu.“

Nebyla to pravda, ale to pan Kriegsmann nemohl vědět. Docela dobře jsem mohl rozhovory monitorovat, pokud bych ovšem měl monitorovací zařízení. Že jsem neměl? Co na tom záleží!

„Pane Nedomý,“ pravil pan Kriegsmann velice vážně, „prosím vás, zapomeňte na to. Pochopte: Pan-Universal byl v zoufalé ekonomické situaci. Vsadili jsme všechno na jednu kartu. Dumoulinsův projekt byl v zásadě dobrý, i když byl riskantní. Nikdo předtím nesnímal emoce skutečného průkopníka. Ani toho nebylo třeba, protože snímače neměly potřebnou rozlišovací schopnost. Teprve moderní technika ukázala, kde jsou hranice možností, a my je překročili. Za týden budete nejpopulárnější muž ve Sluneční soustavě. Vyslovíte přání a okamžitě bude splněno. Žil jste pětasedmdesát let jako ubožák! Vím o vás všechno. Zkrachovalý student, horník, opilec, šestnáctkrát trestaný na svobodě, výrobce falešných starožitností… Člověče, je vám pětasedmdesát, máte nejvyšší čas začít nový život.“

„Právě ho začínám. Řekl jste, že vyslovím přání a bude splněno, prý už za týden. Proč by to nemělo být hned? Chci, abyste mě zavedl ke Katovi. Chci, abyste mi zjistil, kdo to je a kde ho najdu.“

Chvilku se na mne díval.

Všichni ostatní se během našeho rozhovoru diskrétně vzdálili, stáhli se až ke stěnám sálu a tam si polohlasně povídali, vyměňovali si společenské fráze a jenom očkem pokukovali, co se bude dít. Ovšem opatrně. O některých věcech je lépe nevědět, a když je šéf po kotníky v močce, raději se nekoukat. A Kriegsmann v ní byl po kolena, to by viděl i slepý. Kdyby koukal.

Zdánlivě se nedělo nic zvláštního, jenom tu spolu rozmlouvali dva muži; jeden elegantní, druhý až směšně ošumělý, jeden bohatý a druhý chudý, jeden významný, a ten druhý?

Stupeň významu nula.

Nula, to jsem byl já. Jenže já, nula, jsem si postavil hlavu a pan Hla-voun musel zatančit podle mé písničky. Tancuj, Hlavoune.

Tomu se říká ve vyšších kruzích, že je někdo v močce po kolena.

Myslel jsem, že ho potrápím. O trumfovém esu v jeho rukávu jsem neměl tušáka.

„Pojďte se mnou,“ řekl.

Překvapil mě. Až do téhle chvíle jsem byl přesvědčený, že s Katem jen blufuje.

Že by ho měl schovaného ve špajzu? V šatní skříni? V zásuvce psacího stolu?

Zavedl mne do pracovny, která sousedila se sálem a byla od něho oddělená polopropustným zrcadlem. Když rozsvítil, viděli jsme křesla a telestěnu a obecenstvo, vznešené i méně vznešené; když jsme odešli, všichni zřetelně ožili, a já žasl, jak srdečně se paní Su baví s Genevève. Nejlepší kamarádky, řeklo by se na první pohled.

Dědek Čuchák obcházel kolem, zřejmě dělal „Hu“, ale nebyl tam nikdo s naslouchátkem naladěným na frekvenci jeho bzikání. Nějaký trouba mu vrazil do ruky sklenici, nejspíš plnou toho dobrého gimletu, snad bez narkotika. Dědkovi sklenici! Větší radost by mu udělal pětadvacetivoltovým akumulátorem.

„Naposledy se ptám, trváte na tom? Chcete se opravdu setkat s mužem, který vás před padesáti lety bezmála připravil o život? Je to už velice starý příběh, pane Nedomý, a zaslouží si zapomenutí.“

„Chci se s ním setkat.“

„Z nenávisti?“

Usmál jsem se.

„Ach, to ne. Ta nenávist… To byla vaše práce, viďte?“

„Emitory,“ přikývl. „Nenávist už je pryč.“

„Jsem zvědavý, nic víc. Pochopte to: padesát let si kladete jednu otázku. Taky byste rád znal odpověď.“

„Dobrá, sedněte si,“ řekl pan Kriegsmann. „Poděkujte panu Dumoulinsovi. Díky jeho historickým rešerším poznáte pravdu o identitě muže, který vystupoval jako Kat. Myslím, že si Gaspar zaslouží vaši vděčnost, za to, že Kata našel. Měl byste mu za to udělat radost. Vykládal mi o nějaké zbrani, o čtrnáct padesátce. Ta vaše je prý falešná.“

„Nabídl jsem mu padělek,“ pokrčil jsem rameny, „ale mám i originál. Podle něho jsme s Dědkem Čuchákem padělek vyrobili.“

„Opravdu chcete Kata znát? “ Dával mi poslední příležitost. Já idiot jsem jí nevyužil.

„Chci vědět, kdo byl Kat. Nebudu se mstít. Jenom… mi to udělá radost,“ řekl jsem jednu z největších pitomostí života.

„Dobrá,“ řekl pan Kriegsmann suše, „mám radost, když všichni mají radost.“ Klidným hlasem požádal orákl o spolupráci. Stěna pokrytá napodobeninou teakového dřeva zjasněla.

„To je on, váš Kat,“ pravil pan Kriegsmann.

Přimhouřil jsem oči.

Z telestěny na mne hleděla tvář asi dvacetiletého muže. Byla mi povědomá, znal jsem ji dobře, vždyť to byl…

„Kazik!“ vykřikl jsem.

„Kazimír Prus, narozen 2021 v Katovicích, Polská nová socialistická republika.“

„To není možné,“ řekl jsem. „Byl to můj nejlepší kamarád na šachtě! To on… to on mě přivedl na to, abych utekl…“

„Patřilo to k jeho stylu. Rozený sadista. Miloval zabíjení. Duševní porucha, chápete? Nemohl za to. Dlouhodobě zpracovával svoje oběti.

Navedl je do situace, která je přivedla do konfliktu s nepsaným zákonem kolektivu. A potom z pověření kolektivu provinilce trestal.“

„Co se s ním stalo?“

Díval jsem se na Kazikovu tvář a vzpomínky mi táhly hlavou. Na generálově psacím stole se ozval bzučák. Velmož si přiložil k uchu sluchátko důvěrného telkomu.

Kaziku, ty můj jediný opravdový kamaráde z Českopolské… Jak často jsme si vyprávěli o pocitu osamocenosti… Koketoval jsi s muslimskou vírou, snažil ses mě na ni přivést… Dva vlci samotáři. A ty, vlku, jsi mě nadháněl, připravoval jsi mi léčku.

„Co se s ním stalo? Žije?“

„Snad vás bude zajímat, že chlapci ze záznamového oddělení si pochvalují kvalitu emocí, které právě prožíváte. Snímače nadále jedou, a…“ Šelmovsky zahrozil prstem. „Jsou však na samé hranici intenzity. Snad byste měl ubrat, příteli…“

Nevnímal jsem ho.

„Odpovězte! Žije?“ vykřikl jsem.

„Ano. Ale na tom nezáleží, nemyslíte?“

„Chci se s ním setkat.“

„Hodně lidí se s ním chtělo setkat. Jeden s ním provedl tohle.“

Následující obrázky mi rozhoupaly žaludek. Zmasakrovaný člověk v tri-di projekci nevypadá hezky a tenhle dostal pořádně zabrat. Hromada masa, nic víc.

„Plný zásah čtrnáct padesátkou do hrudi. Malíček u levé nohy prý zůstal nepoškozený.“

„Řekl jste mi, že žije…“

Mlčel. Se zalíbením hleděl na tu dobře provedenou řezničinu.

„Co s ním bylo dál? Protetika?“ naléhal jsem na něho. Točila se mi hlava. Kazik byl Katem, pak ho někdo sejmul… Co dál? Tenhle blbej spa-cern musí mít nějakej konec!

„Cože?“ vytrhl se z úvah. „Ano, ovšem. Chcete vidět všechno?“

Polkl jsem a přikývl.

Kriegsmann změnil obrázek. „Tady ho máte.“

Z telestěny se na mne díval Dědek Čuchák.

„Ne,“ vykřikl jsem.

Telestěna byla vyrobená z pevného materiálu. Kdyby byla křehčí než pancéřová deska, nepřežila by ten úder hlavou, který jsem jí zasadil.

A pak jsem do ní tloukl pěstmi ještě dlouho potom, co obrázek Dědka Čucháka zmizel.

Vzpamatoval jsem se, až když mnou generál několikrát zalomcoval a uštědřil mi pár dobře posazených políčků. Křičel na mne jako pominutý a chvíli to trvalo, než jsem pochopil, co mi vlastně povídá.

„Vy zvíře! Vy zvíře! Říkal jsem vám, abyste toho nechal, těch vašich… zatracených emocí!“

Sesul jsem se na zem. Seděl jsem s nohama nataženýma a zády se opíral o telestěnu. Generální ředitel Pan-Universalu stál nade mnou a křičel na mě, jako kdybych jeho oblíbeného kanárka předložil kočce k snídani.

Dědek Čuchák je totožný s Kazikem Prusem a oba jsou totožní s Katem… Sotva jsem vnímal, co na mě pan univerzální generální Kriegsmann huláká. A že řval jak se patří! Konečně se jeho hlas prodral do ohniska mého vědomí a já slyšel: „Vy jedno hovado! Právě mi hlásili… právě volali… že záznamové zařízeni emocí explodovalo. Shořelo! Je na padrť! Vy jste ho svými emocemi vyhodil do povětří!“

Pomalu jsem otáčel hlavou ze strany na stranu. Tss, tss… to jsou mi věci! V ústech jsem cítil krev.

„A… záznamy emocí pro Tři statečné?“ řekl jsem bez opravdového zájmu.

„Ty jsou samozřejmě všechny v hajzlu, rozumíte? Všechny záznamy! A zařízení, které budu splácet ještě deset let, je v hajzlu zrovna tak! A Pan-Universal taky!“ Otočil se a odcházel ode mne.

Co jsem tam měl ještě dělat? Žádné emoce už ve mně nebyly, Pan-Universal je ze mě fakt vyždímal, jak pan Kriegsmann slíbil. No, i kdyby nějaká ta emocička zbyla, stejně by ji neměli na co natočit. Měl jsem najednou v hlavě jaro.

Sebral jsem se, vstal a šoural se ke dveřím. Otevřel jsem je a obrátil jsem na pana generálního. Kam šel? Střelí se teď do hlavy, jak se sluší a patří na zkrachovalého velkopodnikatele?

Ne.

Kriegsmann stál u otevřené skříňky, zakláněl hlavu a ruku si držel u obličeje. Uslyšel jsem jakési „glo, glo“.

Přece jenom je to rozumný člověk, pomyslel jsem si. Potřásl jsem hlavou, vyšel do sálu a zavřel za sebou. Zamířil jsem k Su a Čuchákovi. Kriegsmannových poskoků jsem si nevšímal.

„Proč se směješ?“ zeptala se mě Su, když jsem došel až k ní.

„Život je někdy komický,“ řekl jsem a objal ji kolem ramen. Abych přece jen nebyl nezdvořák, mrknul jsem na Geneviève, kývnul na Čahouna Dumulína a na pár ostatních, které jsem poznal při natáčení (nebo snad na jejich voskové figury, alespoň tak všichni vypadali), drapnul Dědka Čucháka za kovový loket a už jsme si to ve třech šinuli ze sálu ven.

Vyšli jsme na hlavní třídu a valící se dav nás vsál do sebe jako polyp. Vzduch voněl koňakem a kolínskou. Nad hlavami nám plály požáry světelných reklam a žluté vzducholodi zdvořile mumlaly užitečné rady.

A já se smál a smál, ale nikdo si toho nevšímal, protože jsem tím nebyl nijak nápadný.

Lidé přece přijížděli na Lunu proto, aby se zde smáli a byli šťastni.