Měsíc mého života

1/

Moc by se mi líbil, kdyby nebyl namalovaný na plakátě a kdyby ten plakát nevisel na mé kukani. Ano, moc by se mi líbil. Musel by se mi líbit. Posuďte sami:

Byl právě tak vysoký a právě tak urostlý, aby vyplnil ideální uniformu pilota průzkumníka, a taková ideální uniforma, jak známo, má číslo padesát osm. Kdyby měl o dvě deka víc — samozřejmě ne tuku, nýbrž bicepsové hmoty -, uniforma by možná byla krapínek našponovaná. Kdyby ten chlap naopak shodil ty dvě deka, na blůze by se zřejmě udělal faldík. Jenže on měl svaloviny právě tolik, aby uniforma nebyla ani našponovaná, ani faldatá.

Už jsem na sobě nosil hodně uniforem, ale takhle dokonale jsem nevypadal nikdy.

A taky se nepamatuju, že bych se někdy dokázal postavit tak pěkně jako ten pilot průzkumník na plakátě: pevně rozkročený, jednu ruku spuštěnou podél těla, v ohbí druhé ruky přílbu.

To bylo tím, že jsem nikdy nevzhlížel k Nové Hranici. Tak to totiž bylo na tom plakátě napsáno: NOVÁ HRANICE. A nad tím, také verzálkami a také světélkujícím písmem, je ještě napsáno DEN D-30. To znamená, že den D nastane za třicet dnů. Už za pouhý měsíc tu budeme mít velikou slavnost, Den průkopníků. To se zase hodně dovíme o Nové Hranici.

Ten fešák ji vyhlíží, ten fešák už ji vidí, jako kdyby ji měl na dlani.

K vyhlížení Nové Hranice musíte mít zvláštní talent, a pokud ho nemáte, nikdy vás na plakát nenamalujou.

Nová Hranice je daleko. To je jasné, kdyby byla blízko, nebyla by to Nová Hranice, nýbrž Stará Hranice. Není ale tak daleko, aby ji nebylo vidět. Každý nedokoukne, ale někteří mimořádní jedinci ano, a to jsou právě ti průkopníci, které známe z plakátů.

Takový člověk samozřejmě nepoulí zraky a nevejrá, jako kdyby si nebyl jistý, co to vlastně na té Hranici je. Nesmí ale hledět lhostejně, jako kdyby koukal na tri-di. Vyhlížitel Nové Hranice dokáže rozeznat její hlavní obrysy; ty vidí úplně zřetelně a naplňují ho nadšením a sebedůvěrou. Uvědomuje si totiž, že vyhlížením si Novou Hranici přibližuje a přisvojuje a že v jistém smyslu už na ní spočívá svou nohou dobyvatele.

Vzato čistě technicky, je to otázka správně dávkovaného mhouření očí. Oko, jak známo, je opatřeno víčky a je obkrouženo prstencem mimic-kých svalů, které mohou v jednom z krajních případů oko úplně uzavřít a v druhém extrémním případě otevřít tak doširoka, že kolem bělma je vidět takové to červené.

Víčka slouží k ochraně před mechanickým poškozením, před přemírou světla a někdy také k zostření obrazu. A v tom je celý ten trik. Vyhlížitel Nové Hranice musí umět přimhouřit oči tak, aby ty radostné obrysy na obzoru viděl jasněji, a tudíž radostněji, ale aby přitom nevypadal tak, jak za mých mladých let vypadali bulíci, kteří z ješitnosti nenosili brejle a mhouřili oči do škvírek, když si nebyli jistí, jestli si to na druhém chodníku hasí Tonička nebo Pepička.

Je to tak. Mhouření očí. Když tohle zvládnete, ostatní jde samo. Na tváři vyvstanou brázdy, od kořene nosu klesající rázně dolů kolem koutků sevřených úst, aby splynuly s bradou. Jakmile se vám podaří vypěstovat si energické brázdy, lícní kosti vyvstanou jako žulová skaliska a také brada se stane mysem, který odrazí i ten nejprudší příboj osudu.

Naučte se správně mhouřit oči a stane se z vás průkopník, i kdybyste se na Lunu přistěhovali před tejdnem a zabývali se tu výrobou kremrolí. Vytáhl jsem z kapsy kudlu a pečlivě jsem vyškrábal do plakátu obdélníkové okénko; shodou okolností právě v těch místech, kde měl hrdina poklopec. Pak jsem vstoupil do kukaně, abych se přesvědčil, že jsem průzor plakátem vyškrábal ve správné výšce, abych viděl ven.

Strefil jsem se náramně. Stačilo se trochu naklonit nad stolkem a viděl jsem celý port.

Port Arkádie, jak velebně to zní.

Padl na mne smutek. Nemohl jsem to v kukani vydržet, byl bych tam umřel, a to by byla škoda, když už jsem to vydržel tak dlouho. Skoro sto pětadvacet roků. Hromskej lán času.

Vyšel jsem ven a opřel se o stěnu.

Drobně a mizerně pršelo. Kapénky deště byly tak malé, že jsem je skoro ani neviděl, zato jsem je cítil na tvářích, na hřbetech rukou, za límcem i v rukávech. Snad to byly drobné, zato ale značně rozpustilé bytosti. Vířily ve vzduchu v bláznivém tanci a k podlaze se snášely jen velice zvolna, neochotně, s mnohým okolkováním, jako by se rozmýšlely, kde mají přistát. Kdybych já byl takovou kapkou, taky by mě nelákala představa, že sebou plesknu o špinavou zem, nebo že se nechám vsáknout

cigaretovým špačkem. Místo přistání bych si důkladně vyhlédl a rozhodně bych nezamířil za límec takového dědka, jako jsem já. Pokud by to bylo jenom trochu možné, nasměroval bych si to do výstřihu nějaké mladé holky, rovnou mezi ty dva nádherné pahrbky, a tam, ve voňavém, měkkém a teplém pohodlíčku, bych si otevřel první plechovku piva, pak druhou a asi taky třetí a lebedil bych si, jak se mám dobře. Tohle bych udělal, kdyby to bylo možné. Jenže, jak každý ví, právě tohle možné není. V portu prší pořád, nebo skoro pořád, takže by to musela být hodně trhlá holka, aby přišla právě sem ve vystřižené blůzičce. V tom je ta potíž. Bláznivé holky vyhynuly brzy poté, kdy jsem přestal být mladý. Dnešní holky jsou rozumné. Ňadra obnažují jenom v soláriu a do deště chodí v pláštěnce. Kdy já naposled viděl nahatou holku v dešti!

Ono vůbec… Darmo mluvit.

Drobně a mizerně pršelo, vlhkost se snášela z obrovské výšky kupole, kde se srážela, vytvářela mračna a kondenzovala do kapek jenom proto, že městská rada šetří na klimatizaci.

Šetří na všem. Na klimatizaci a taky na osvětlení. V portu je skoro tma. Tu a tam poblikává žlutavé světélko. Mě zajímá především to jedno, žlutavé s modrým okolíčkem.

Odtud má přijít spása.

Spásu jsem dřív uslyšel, než spatřil. V mlze — a ona je to spíš mlha než déšť — se zvuk nese dále a ve tmě má člověk ostřejší sluch než za jasného světla. Klap, klap, klapity klap, zaslechl jsem ťukání drobných per-moníčků.

Je to on, starý dobrý Dědek Čuchák.

Kdyby mě Dědek v tu chvíli spatřil, zeptal by se, proč se usmívám. Jen tak, odpověděl bych. To jo, řekl by na to. Nikdy nevyzvídá. Doktor Kurz mu při té operaci vrátil opravdu lidskou podobu a z polovičního androida udělal jen čtvrtinového; ty tři čtvrtky byly skoro úplně lidské, ale i ta jediná čtvrtina stačí k tomu, aby Dědek zůstal na hony vzdálený nejedné lidské slabosti. Není zvědavý na cizí záležitosti, abych uvedl příklad.

Nevím, zda to byl doktorův záměr, či zda se mu to povedlo bezděky. Jisté je, že jinak bych s Dědkem nevydržel tak dlouho. Dřív, za starých časů, kdy se domlouval jen na krátkých vlnách, jsem ho mohl vypnout. Udělalo to cvak a mluvítko za uchem přestalo bzučet. Jenže po operaci Dědek mluvil. Bylo by to hrozné, kdyby mluvil moc, kdyby všechno komentoval a na všechno se vyptával!

Dědek ťapkal po hrbolatých, věkem zvetšelých plátech průmyslového skla. Vynořil se ze tmy, jakmile ho našly růžové paprsky majáku, který se zvolna otáčel na střeše kukaně.

Dědek kráčel pomalu. Snad přitom spal. Snažil jsem se uhodnout, zda jsou jeho brašny plné nebo splasklé. V tom zatraceném dešti nebylo vidět vůbec nic.

Došel až ke mně.

Hned jsem pochopil, kolik uhodilo.

„Nic,“ pravil jsem.

„Máš se jít vycpat,“ vyřizoval vzkaz Dědek. „Ještě říkal, že ze sebe nenechá dělat vola.“

„Je to vůl,“ řekl jsem otráveně. „Pojď, schováme se.“

Vešli jsme do kukaně. Zavřel jsem dveře. Dědek si sedl ke stolu, vzdychnul, zalovil v kapse pláště, který mu sahal až na paty, a položil plechovku na stůl.

„Pivo!“ zaradoval jsem se. „Přece jenom!“

„Moje,“ pravil Dědek Čuchák. „Moulis mi ho dal. Prý ti nesmím dát napít.“

Otevřel jsem plechovku a zavdal jsem si. V poslední době je to pivo čím dál horší.

„Jak by to poznal?“

„Moullis má svý lidi všude,“ řekl Dědek Čuchák a vyškubl mi plechovku z ruky. Taky následek zákroku doktora Kurze: Dědek už jí a pije jako každý jiný člověk.

„Poslyš, Dědku, co po tobě chtěl ten Moulis?“

„Slíbil mi, že mi dá piva, co budu chtít.“

„Když… Co za to?“

„Vyptával se na tebe.“

„Co ho zajímalo?“

„Všechno… Jak žiješ, co pořád děláš a jak dokážeš vyjít z té almužny, kterou ti dává městská správa.“

„Cos mu řekl?“

„Že jsi skromnej mužskej. Že v tvým věku už toho chlap moc nepotřebuje.“

„Dědku, tohle sis mohl nechat! Já bych toho potřeboval hodně, ale nemám na to! Sto pětadvacet let není žádnej vysokej věk.“

Dědek dopil svoje pivo. Zálohu za zradu. Jenže Dědek nezradí.

„To ho nezajímalo,“ dodal.

„Ani se nedivím.“

„Chtěl vědět, jaký vyvádíš levoty.“

„Já? Levoty v portu? Jaký může hlídač v portu vyvádět levoty?“

„On nějak vytušil, že jsi napíchnul maják.“

Když je nejhůř, cucám šťávu z té potvory na střeše, ale s rozumem. Hledím, abych se držel v mezích normy běžné spotřeby. Jak to ten Moulis může vědět?

„Nedokáže to,“ řekl jsem.

„Nesmíš to přehánět,“ řekl Dědek podezíravě.

„Ona by mi městská správa taky neutrhla hlavu.“

„Městská správa ne, ale en há, to jsou ostrý kluci.“

„Jsou to všiváci. Pověsili mi plakát na okno, zatímco jsem si dával dvacet.

Ukázal jsem na bílý obdélník, přilepený na tabuli.

Dědek se otočil. Jedno oko měl parabiotické, a tudíž stejně bídné jako lidské, ale to druhé, to byla stará dobrá kyberneťárna ještě z minulého století. Dědek měl nejméně trojnásobný rozsah viditelného spektra obyčejného člověka.

Díval se na plakát zezadu a určitě viděl ten obrázek stejně jasně, jako kdyby stál přímo před ním. Když mu zrak padl na hrdinův příklopec, jeho nachýlená postavička se napřímila.

„Tohle jsi neměl dělat,“ zasípěl.

„Potřebuju vidět ven. Jsem hlídač, nebo nejsem? Jak mám hlídat, když mi někdo zalepí okno takovým svinstvem. “

„To je plakát Nové Hranice.“

„Nová hranice nebo stará hranice, překáží mi ve výhledu. Udělal jsem do něho jenom docela malý vokýnko. To snad pana Stavropulose nesrazí na kolena.“

„Jeho ne… jeho ne. Bylo jich tam nejmíň tucet.“

„Naháčů?“

Naháč, to byl můj termín. Nová Hranice, en há. Naháč; dobrý, ne? Lidi zlatý, já už měl v životě co dělat s ekologama, který by vám urvali uši za zašlápnutou pampelišku. Mohamedánský fundamentalisti mě skoro donutili vzývat Alláha. Když vypuklo to hygienický šílenství po epidemii S-A, tak člověka nutili, aby si nejdřív umyl mejdlo a pak se teprv myl sám, a běda tomu, kdo neběžel s kejchnutím k doktorovi. I na kandelábry takový lidi věšeli. A já teď mám ve svejch sto pětadvaceti jít do pokleku před fešákama, který si hrajou na hrdiny kosmu? Jsou to en há. Naháči.

„Kdyby věděli, že jim tak říkáš, zmlátili by tě.“

„,Ty jsi byl vždycky pesimista, Dědku.“

„Tys je neviděl. Bylo jich tam tucet, ale celá hospoda patřila jen jim. Zpívali písničky. Řvali hesla. Mlátili do stolů, až se země třásla.“

„Kdybysme byli někde na Lagrangu,“ řekl jsem, „třeba bych se bál. Ale Luna není Lagrang.“

Už nebylo třeba říkat kolikátý Lagrang. Ty čtyři už zrušili, šupem je odeslali do Slunce. Takže Lagrang zbyl jen jeden, ten největší, co se blejská nad modrým kotoučem staré plesnivé Země jako stříbrná pecka. Lagrang je našlapanej naháčema. Praská ve švech, kolik jich tam je. Až jednou pukne, naháčů bude plnej blízkej vesmír.

Dědek se díval do prázdné plechovky. Nejdřív tím svým skoro lidským okem, pak i tím druhým (snad ve spektru rentgenového záření), ale nevykoukal z ní zhola nic. Už se začala rozpadat, za chvilku z ní zbyde jenom loužička, a i ta se brzy vypaří.

„Neměl bys navštívit Su?“ zeptal se Dědek znenadání.

Naštvalo mě to. Vysvětlil jsem mu, že Su mi může být ukradená i s celou tou svou partou ochlastů a narkomanů, která si hraje na nóbl společnost. Na stará kolena zblbla, moje Su.

„Já nikdy nebyl do party, vždyť to přece víš, Kuba samotář.“

Tys byl taky vždycky samotář, Dědku. Mohl bych k tomu dodat ještě ledacos, ale nechal jsem jazyk za zuby. Nikdy jsem Dědkovi neprozradil, že o něm vím něco víc než on sám. Proč bych mu to měl říkat?

„Teď už nejde o nějakou partu, Kubo. Tys je neviděl. Řvali tam, jako kdyby Arkádie patřila jim. Moulis se k nim taky přidal. Mně je jasný, o co mu jde. En há potřebuje port. Ty jim tu vadíš.“

Rozesmálo mě to. „Já, obyčejnej hlídač?“

„Jsi jeden z posledních hlídačů, který s nima nejedou.“

„Wolanda se už taky ohnul?“

Dědek přikývl. „Tohle mi Moulis řekl, hned co jsem vlezl do hospody. Že prý jsi dočista poslední.“

„Líp by udělali, kdyby se zmocnili vedení portu.“

„Na tom taky pracujou, Kubo. Jdou s nimi inženýři a kluci z údržby. Nediv se jim. Ty naháčský řeči o nový vlně dobývání kosmu se jim dobře poslouchaj.“

„Cožpak jsou tak pitomí? Cožpak nemají v hlavě kousek mozku? To by museli přesvědčit nejdřív tamtu plesnivou kebuli na nebi,“ ukázal jsem škvírkou mezi horním okrajem plakátu a rámem okna na Zemi, „museli by přesvědčit Světovou radu a jednotlivý Rady kontinentů a všechny ty hla-vouny tam, že je potřeba lítat. Jenže, Dědku, jak by je přesvědčili, když už nikdo lítání do kosmu nepotřebuje?“

Mluvil jsem ještě dlouho. Musel jsem se tak trochu vyžvanit. Když tu sedím v kukani docela sám a dívám se oknem (nepolepeným plakáty) do pustého portu, taky se mi stýská po dobách, kdy tu bylo živo, kdy šatly přistávaly jeden za druhým, kdy hlavní třída Arkádie byla plná lidí, všude smích a hudba, holek habaděj a každá chtěla užít dobrodružství, zábavní podniky jeden vedle druhého…

Ale ne, takhle si to naháči nepředstavujou, nechtějí zábavu a smích a tancování. Jsou to dobyvatelé. Už je to šedesát let, říkají, kdy Člověk stanul svou Nohou na povrchu Pluta. Nastal čas, kdy si Pluta osvojíme. Co si na Plutu chcete osvojit? K čemu potřebujete mrňavou kouli kapal-nýho metanu? Vždyť ani ten váš prápor do ní nezastrčíte, ostatně i samo „stanutí posvátnou Nohou“ bylo značně problematická na planetě bez pevného povrchu!

To všechno jsou nesmysly, plané řeči. Není divu, že hnutí Nové Hranice vzniklo na Lagrangu brzy po likvidaci Dvojky a Trojky, a když šoupli do pece i čtyřku a Pětku, naháči se na Jedničce rozmohli tak jako kdysi funďáci na Zemi.

Ale tady, na Luně?

Tady žili vždycky jenom rozumný lidi. Koneckonců, ti dnešní obyvatelé Luny jsou potomci generací zvláštní sorty.

Byli to lidé, kterým se protivil hysterický ekologismus přelomu dvacátého a jedenadvacátého století. Protivil se jim fundamentalistický terorismus. Protivil se jim hygienismus éry po epidemii S-A.

Kdepak, tyhle lidi nikdo nezblázní demagogií Nové Hranice.

Jsou zklamaní, unavení, dekadentní, ale blázni to nejsou.

Moje — kdysi moje — Su, ta že by začala hřímat o nutnosti dobývání nových světů?

To je přece k smíchu. A takových lidí tu žije většina. Tucet horkých hlav v Moulisově hospodě je nevyvede z míry.

Tohle všechno jsem vykládal Dědkovi Čuchákovi. Seděl bez hnutí. Asi spal a moje řeči neposlouchal. I kdyby to tak bylo, nevadilo by mi to.

Ondřej Neff

Potřeboval jsem se vymluvit, chtěl jsem přesvědčit sám sebe, že je to právě tak, jak říkám.

Hergot, mně se stýská po době, kdy na Luně byla zábava, kdy jsme s Dědkem škubali lehkomyslné turisty, kdy jsem žil se Su a podváděl ji s turistkami žhavými na dobrodružství!

Ne, naháči tuhle dobu nedokážou vrátit.

Venku zaskřípěly brzdy Mirínkovy ještěrky. Mirínek bude mít pro mě možná pivo.

Otevřel dveře a vsunul dovnitř svoji střapatou hlavu. „Už jste to slyšeli? Rada se rozhodla šoupnout Lagrang Jedničku do pece, to je gól, co říkáte?“

To je teda gól, pomyslel jsem si.

Kdyby tak Rada šoupla Lagrang do pece i s těma naháčema. Jenže to Rada neudělá. Naháči se přestěhujou sem k nám!

2/

Poručíka Mantellu znám už hezkých pár pátků.

Je to policista v třetí generaci. Už jeho děd mě nejmíň pětkrát posadil za katr v těch divokých padesátých létech, kdy jsem se užíral — či spíše to bylo upíjel — vztekem a taky zoufalstvím nad životem, který jsem považoval za zmarněný. Jeho táta to dotáhl na kapitána a někdy po roce pět vedl oddělení pro potírání obchodu s falešnými památkami. Což znamená, že jsem s ním měl taky co dělat, a on se mnou, samozřejmě.

Jak už to tak bývá, zákon nepronásleduje zločin soustavně a se stále stejnou intenzitou. Stejné jako ta biblická země egyptská jsme i my, obyvatelé výstavného města Arkádie, poznali léta tučná a léta hubená. Více se nám samozřejmě líbila léta tučná. Turistů přijíždělo na Lunu habaděj, hotely ve všech habitatech byly nabité k prasknutí, reály tekly proudem a nikomu — ani policii, ani turistům — nevadil pokoutní obchod s padělky. Tehdy jsme se měli moc dobře, Dědek Čuchák, já i moje milá Su.

Jakmile začal příliv turistů opadat, bylo zle. Každý jev má svou příčinu, a pokud je to jev neblahý, hledá se viník. Turisté, naši hosté, mají vždycky pravdu. Proč se tedy najednou začali vyhýbat lunárním radovánkám? Asi jim tu něco vadí.

A tehdy se hněv policejních orgánů obracel na nás, výrobce padělků. Mantella II. dovedl být ostrý a nejednou mi bylo horko, když mě posadil na židli doprostřed své kanceláře a opékal mě na ní jako na rožni. Musel jsem si to nechat líbit. Ani dnes nedokážu odhadnout, jak by se mnou zatočil, kdybych mu připomněl, že ještě loni mě pozval na oslavu třetích narozenin Luigiho III. Jak se mu asi daří, tomu drobečkoví?

Z drobečka nám vyrostl policajt policajtská, hrdý na to, že už jeho táta a děda nosili hvězdy na náramenících.

Ne snad že bych proti němu osobně něco měl anebo že by si on na mne zasedl. Mezi námi nebyly třecí plochy. Padělatelskou dílnu jsme s Dědkem zavřeli někdy v osmém roce. Policejní nátlak? Nic takového. Nouze nás k tomu donutila. Turistů bylo čím dál míň, poptávka po originál hassel-bladech prvních lunárních expedic ze dvacátého století nulová, režie vysoká — byli bychom blázni, kdybychom živili dílnu, která přestala živit nás!

Mantella II. se odstěhoval na Lagrang Jedna a Junior po něm převzal úřad, jak to na Luně bylo zvykem.

Vypadal právě jako ten průkopník na plakátě. Dovedl skvěle upřít oko k Novému Horizontu. Báječně se vyjímal při přehlídkách a při recepcích, při slavnostech Dne města (sto desáté výročí, to to ale utíká!), při vyřazování nových důstojníků.

Mě nikdy nepozvali, to ne! Díval jsem se na Mantellu III. jenom na obrazovce při zpravodajských relacích.

„Vidíš ho, lumpa?“ říkával jsem Dědkovi Čuchákovi. „Na staré známé si ani nevzpomene.“

„Zaplať pánbůh,“ dodával k tomu Dědek Čuchák moudře.

A najednou si vzpomněl.

Po dlouhatánských letech jsem se ocitl znovu na prefektuře.

Kancelář Juniora byla mnohem přepychovější, než na jakou jsem si pamatoval z tatínkových dob. Připomínala kapitánský můstek nějakého galaktického křižníku (kdyby nějaké galaktické křižníky existovaly jinde než v dobrodružných seriálech). Všechno účelné a masivní, jakoby připravené odrazit palbu blasterových děl Spojené flotily Zelených mužíčků.

Mantella III. mě přijal celkem vlídně, usadil mne do otáčivého křesílka (doprostřed místnosti, kam jinam) a chvilku tlachal o ničem a o starých věcech, než z něho vypadlo, proč mě vlastně pozval.

„Mám tu na tebe udání, strejdo,“ řekl.

„No vida,“ poznamenal jsem. „Docela mě to těší. Jako za starých časů. Kdopak mě udal? — Promiň, to mi pochopitelně neřekneš, takže to zkusím jinak: Copak, copak? Co zlého provádím ve své kukani hlídače portu? Vodím si tam holky? Tluču špačky při službě?“

„Máš v držení androida. Porušení zákona o humanizaci Luny.“

„Koho tohle mohlo…,“ vyhrknul jsem, ale vtom mi to došlo.

Dědek Čuchák!

Mantella III. se na mne díval pozorně, s účastí. Nechce nikomu ublížit, ani mně, ani Dědkovi. Jenže nestojí o maléry. Rád by se stal kapitánem, jako byl jeho otec, ba dokonce prefektem, čímž by překonal rodinný rekord služebního postupu.

„To je přece nesmysl… Víš to dobře!“

„Je mi líto. Přišlo udání. Museli jsme provést revizi. Dědka máme registrovaného jako androida už od roku 2062.“

„Nikdy by mě nenapadlo, že držíte záznamy tak dlouho…“

„Držíme, držíme,“ pokyvoval Mantella III. hlavou.

„Dědek přece není android!“

„Podle záznamů ano.“

„Je to v nejlepším případě kyborg!“

Chtěl jsem dodat, že po zákroku doktora Kurze je to z osmdesáti procent skoro člověk, ale raději jsem to spolknul. Znal jsem dědu, znal jsem i tátu, poručíka sem houpával na kolenou, ale přece jenom je to policajt policajtská a touží po čtvrté frčce, v lepším případě po hvězdné šerpě prefekta.

„Nebyl registrovaný jako kyborg.“

„Víš dobře, jak to tenkrát bylo: někdo ho zasáhnul čtrnáct padesátkou rovnou do hrudi. Myslel, že je po něm. Ještě ji mám schovanou, tu čtrnáct padesátku.“

„To mi ani neříkej!“

„Copak jsem mohl Dědka registrovat jako kyborga? Jednak jsem neznal jeho jméno…“

(Dědek nezná svoji identitu dodnes, nikdy jsem mu nepřiznal, že se vlastně známe už sto let, z dob jeho mládí, nikdy jsem mu neřekl, za jakých okolností jsme se naposledy setkali, já a on ve své původní identitě.)

„…jednak jsi ho nechtěl vystavit nebezpečí druhého atentátu,“ doplnil mě Mantella III; „To já vím. Proto jsi ho registroval jako androida. Jenže, Kubo, proč jsi něco neudělal v roce dvaadvacet? Píšeme rok pětačtyřicet? Rok dvaadvacet… Velký hon na androidy. Mládež opilá radostí rozbíjela velikými kladivy androidům hlavy. Říkalo se tomu „louskání kokosů“. Veliká legrace. Stroje se nechávaly pobíjet bez odporu. Když si páni přejí, nechám se pobít, to asi byla jejich poslední myšlenka. Zatetelila se v tom divném rosolu, který měli místo mozku, a už následovalo veliké bum!, karbonitová lebka praskla a rosol stříkal všude kolem. Veliká legrace. Bum, a kokos je vejpůl.

„Nikdy mě nenapadlo, že někdo bude brát vážně fintu starou šedesát let!“

„No vidíš, a bere.“

„Co s tím chceš dělat? Mám Dědka umlátit kladivem?“

„Kdyby to mělo dopadnout špatně, odsuneme ho na Lagrang.“

„Ten prý budou rušit.“

„Nesmysl,“ řekl Mantella III. rychle. „Kdo ti to napovídal?“

„Lidi říkali.“

„Lagrang je poslední přestupní stanice mezi Zemí a Lunou.“

„Tak jako tak sem nikdo nelítá. Proč držet v chodu stanici, která spotřebuje pomalu víc energie než habitaty, co zbyly na Luně?“ Už jich moc není. Sedm na přivrácené straně a dva na odvratu.

Viděl jsem do Mantelly III. jako do sklenice vody. Kdyby Lagrang Jedničku zrušili, táta by se vrátil na Lunu — a třeba by se chtěl vrátit do funkce! A potom: adié kariéro, adié čtvrtá frčko. A hvězdná šerpa? K smíchu!

Pozorně jsem se díval Mantellovi III. do tváře. Uvědomil si to, přinutil se k úsměvu a zavrtěl hlavou.

„Kdyby se něco takového chystalo,“ řekl, „musel bych to vědět.“

Neřekl jsem na to nic. Co jsem taky měl říkat? Vždyť Mantella III. vypadal za svým psacím stolem tak sebejistě, tak nedobytně, byl jak navržený podle vzoru dekorací dobrodružných psycho-příběhů (kde jsou ty časy, kdy jsem se zúčastnil natáčení primitivního iluzinu pro firmu Pan-Universal). Tvářil se až nafoukaně, ale tím větší jsem měl dojem, že něco skrývá, nějakou vnitřní obavu.

„Proč tolik starostí o Dědka Čucháka?“ vypálil jsem na něho od boku. „Netušil jsem, že policie tak pečuje o občany pochybné pověsti. No ovšem, co jiného Dědek Čuchák je? Máte na jeho přestupky v pamětích nejmíň tak velký blok jako na ty moje.“

„To ano,“ řekl suše.

„Co kdyby…,“ přemýšlel jsem nahlas, „co kdyby to šlo zařídit tak…“ Připadalo mi to jako docela dobrý nápad.

„Ven s tím,“ povzbuzoval mě Mantella III.

„Nemohli byste ho prohlásit za člověka? Vždyť on je v podstatě člověk, jenom mu trochu vyspravili organismus.“

A doktor Kurz tomu nasadil korunu. Má zlaté ruce, doktor Kurz, ale mohl by o ně přijít, až mu přijdou na všechny jeho kšeftíky a pořádně ho klepnou přes prsty. Ne, já ho neshodím, na mě je spolehnutí.

Luigi Mantella III. se na mne díval ponuře, jako kdybych řekl něco, za co bych se měl stydět. Nejsem moc citlivý, ale pod pohledem toho holobrádka jsem se na křesílku zavrtěl. I kdybych žil dvě stovky let, nepřivyknu tomu probodávacímu pohledu, marná sláva.

„Kubo,“ pravil poručík, „ty jsi nevyléčitelný naivka. Nikdy nepřestaneš podceňovat schopnosti policie.“

Unaveným, skoro omrzelým hlasem zabrumlal cosi stranou. Měl asi orákl zabudovaný do šuplíku, či co. To bylo poslední, co mne napadlo jakž takž zábavného. Orákl hned vzápětí vyčaroval projektid Kazika Pruse ve dvou provedeních, zdravého, jak jsem ho vídal, a pak upraveného výstřelem čtrnáct padesátky. Jak víte, ani ten druhý obrázek nebyl pro mne žádné novum, jenže tehdy v soukromé pracovně pana Kriegsmanna jsem ho viděl jen v plošné projekci, kdežto tady byl pěkně trojrozměrný, jen si sáhnout.

„Dej to pryč,“ vykřikl jsem a odvrátil hlavu. Žaludek se mi zahoupal. Co se to se mnou děje? Jen se mi překulila stovka, už mám nějak labilní nervy.

„Ty sis vážně myslel, že nevíme, kdo je to Dědek Čuchák? Kde se tu vzal? Jakou má minulost? Co dělal dřív?“

Jiskra inteligence mi proskočila myslivnou.

„Už to víte nejmíň padesát let,“ podotkl jsem.

Luigi Mantella III. se podíval někam pod stůl, asi tam měl nějaký privátní displej, pak trochu uraženě našpulil ústa a vzhlédl ke mně.

„Dejme tomu, že je to tak,“ řekl.

„Jestli zaznamenáváte jména informátorů,“ pokračoval jsem, „tak ti asi něco řekne jméno Dumoulins.“

Usmál se a pokýval hlavou.

„Je to stará záležitost,“ podotkl. „Kde je asi panu Dumoulinsovi konec.“

„Jeden čas o něm bylo hodně slyšet. Udělal kariéru v Pan-Universalu jako režisér. Těsně před tím, než systém iluzinu zkrachoval. Pak se Dumoulins propadl do země. Doslova, protože on odešel zpátky tam nahoru,“ ukázal jsem prstem tím směrem, kde se na plastikový poklop Arkádie šklíbil šmouhatý obličej matičky Země.

„Když už jsme u toho,“ dodal jsem jakoby nic, „kdo si tentokrát zažaloval na Dědka Čucháka?“

„Řekl bych ti to, kdybych to věděl,“ řekl Mantella a byl upřímnost sama. „Sám bych to rád věděl. Sakra, Kubo, tohle není jen tak. To udání přišlo anonymně, prefektovi rovnou na stůl.“

To je tedy rána mezi oči.

„Odkdy se prefekt zabývá prkotinami?“

„On se tím nezabývá, však na mne celou věc přehrál. Ale vrtá mu v hlavě otázka, proč ten horlivec pro očistu Luny poslal udání rovnou jemu. Uložil mi ten případ a nařídil, že ho mám okamžitě informovat, jak jsem celou věc vyřídil.“

„Co kdyby…,“ zapřemýšlel jsem znova, „co kdybys panu prefektovi vzkázal, že šlo o omyl. Že jsi Dědka Čucháka osobně ohledal. Že to není android, ale obyčejný kyborg, obyčejný proťák, jakých běhají po Luně tisíce.“

„Ty pořád ještě nic nechápeš a chceš, abych ti to podal po lopatě. Copak ti není jasné, že o Dědkovi víme opravdu všechno?“

Ruce mi nějak ztěžkly a sesuly se mi z opěradel do klína.

„Vy tedy víte, že…“

„Ovšem. Víme, že spáchal na Českopolské několik vražd. Víme, že pracoval pro tajnou havířskou organizaci jako Kat.“

„Před sto lety!“ vykřikl jsem. „Někdo ho za to sejmul čtrnáct padesátkou, rozsekal ho na kusy, před chvilkou jsi viděl výsledek té řezničiny. Doktoři na Lagrangu ho dali dohromady, oni ho znovu vyrobili, byl to zázrak, že se jim to tenkrát s tou primitivní technikou povedlo! Luigi, Dědek netuší vůbec nic o své minulosti. Jeho život začíná na Lagrangu, to je pro něho rok nula. Jeho dnešní vědomí nemá s vraždami sto let starými vůbec nic společného. Mezi Kazimirem Prusem a Dědkem Čuchákem není žádná souvislost.“

„Je,“ řekl Luigi Mantella III. a bylo vidět, že sám příliš nevěří tomu, co říká. „Jeho individuální genekód je dnes stejný jako před sto lety. Z právního hlediska jde o jednu a touž osobu. Vůbec nezáleží na tom, jestli si ona osoba pamatuje na svoje činy spáchané před sto lety, jestli se k nim hlásí a cítí za ně odpovědnost. Podle litery zákona je Dědek Čuchák vinen vraždami a pokusy o vraždu, spáchanými v létech 2044 až 2045 na dole Českopolská Kazimirem Prusem!“

Měl jsem pocit, že se mi něco zdá. Ze stěn na mne přísně hleděly tri-di portréty Velkého otce Mantelly a Velkého děda téhož jména. Oba muži měli tytéž průkopnické oči jako třetí nositel rodového jména Mantella III. je už jistě dávno zvyklý na ustavičný dohled obou Velkých, ale možná, že je mu někdy z něho nevolno. Musí si uvědomovat, že má daleko do otcovy a dědovy tvrdosti. Je to šutrák třetí generace. V umělé atmosféře habitatu jeho policejní geny změkly a zvláčněly, stejně jako všem ostatním příslušníkům Poslední generace. Chcete důkaz?

Kdyby nebyl změklý, vůbec by se mnou nevedl hovory.

„To je ale kolosální nesmysl! Tohle je zákon? Tohle je spravedlnost?“

„Podívej se na to z druhé strany, Kubo,“ řekl Mantella III. „Představ si, že jsi vrah. Zabil jsi, dejme tomu, matku a její tři děti. Umyješ si ruce, osušíš je ručníkem a odejdeš k nejbližšímu pokoutnímu lékaři a řekneš mu: „Pane doktore, udělejte ze mne úplně nového člověka. Moji osobnost vygumujte, nechci si v sobě podržet ani jedinou vzpomínečku. Chci nové tělo, chci novou psychiku, chci nové jméno.“

„Tohle by nikdo neudělal.“

„Kdyby mu hrozilo trestní stíhání za vraždu?“

„Nikdo se nevzdá dobrovolně své osobnosti.“

„Vzdáváš se jí každý večer před usnutím.“

„Jenže vím, že se ráno probudím. Nebo v to aspoň doufám.“

„I v tomhle případě víš, že se probudíš. Nebude ale z tebe Kuba Nedomý, ale, dejme tomu, Suzan O'Neillová. Že nebudeš mít minulost, vzpomínky? Co na tom! Dostaneš nové a krásné tělo a za čtrnáct dní budeš mít vzpomínek habaděj!“

Přiznám se, že jsem nikdy nedokázal uvažovat o Dědkovi Čuchákovi jako o pachateli nelegálních poprav. Když mi tehdy před lety pan Kriegsmann prozradil tajemství Dědkova původu, vzal jsem je na vědomí, ale jenom rozumem, nikdy ne citem. Nedokázal jsem tomu plně uvěřit. Koneckonců, znal jsem Dědka už hezkých pár roků před tím, než jsem se setkal se společnosti Pan-Universal a jejím generálním ředitelem!

„Proč Dědka nestíháte?“ zeptal jsem se trochu vyzývavě. Poručík pokrčil rameny. „Před sto lety byly na Luně úplně jiné poměry než dnes.“

Trochu jsem poposedl. Ty mi budeš něco vykládat o tom, jaké to bylo na Luně před sto lety, mlíčňáku!

„Havíři si vyřizovali účty mezi sebou a policie se jim do toho nepletla. Na Českopolské — a na ostatních šachtách taky — našli sem tam nějakého mrtvého. Pašeráci těžkých narkotik, násilníci, zloději, blázni, vrazi. Tenkrát se z toho nikdy nedělal předmět policejního zájmu. V análech naší mordparty neleží fascikl označený Vraždy na Českopolské. Jenom v archivu je maličká zmínečka o tom, že Ladislav Peška zvaný Dědek Čuchák je totožný s Kazimirem Prusem, vykonavatelem nelegálních poprav na dole Českopolská v létech 2044-2045, tečka.“

„Jak dlouho to víš!“

„Jak dlouho?“ opakoval po mně sarkasticky. „Od včerejška. Vím to od chvíle, kdy jsem od prefekta dostal příkaz, abych vyřídil aféru s androidem. Ano, neškleb se, přesně tak to prefekt řekl. Položil jsem pár všetečných otázek oráklu — a tu to máme, Dědek Čuchák a Kazimir Prus jedno tělo jsou.“

„Tak to je teda moc pěkný,“ řekl jsem. „Dědek nesmí být androidem, protože androidům je vstup na Lunu zakázán. Jako android se nesmí přestěhovat na Lagrang, protože jednička je před zrušením. Nemůže se registrovat jako člověk, protože by se rozvířilo bahno těch starých záležitostí a někoho by mohlo napadnout, že vraždy netrestané roku 2045 mohou být docela dobře potrestané v roce 2145. Co tedy zbývá, smím se zeptat?“

„Návrat na Zemi,“ řekl, poručík. „Ať to obracím na jakoukoli stranu, vždycky mi jako výsledek rovnice vyjde návrat na Zemi.“

„Dědek by raději umřel,“ vybafl jsem. „A já Dědka na Plesnivku nepustím.“

Vypochodoval jsem bez formalit srdečného loučení, ale v zádech jsem ještě dlouho cítil teplo v místech, kam se upíral poručíkův průkopnický zrak.

Kdyby se na mě díval o pár vteřin déle, vypálil by mi do zad díru.

3/

Vyšel jsem na ulici. Klimatizace naštěstí fungovala, takže jsem si mohl sklopit vysoký límec pršipláště na ramena, zato někde hořelo. Ve vzduchu byl cítit kouř a zdálky se ozývalo výstražné houkání. V poslední době pořád někde hoří. Jak by ne! Základní síť je stará nejmíň padesát let. Dosluhuje.

Jako celá Arkádie. Jako my všichni.

Ne, my nedosluhujeme. My přece nikomu a ničemu nesloužíme.

Podíval jsem se vzhůru. Už dávno se tomu, co bylo nad našimi hlavami, říkalo strop. Magistrát měl kdysi plno řečí o výhodách plastikové kopule, když se rušila umělá gravitace a spolu s ní i atmosférický dům. Že prý se kopule bude čistit každé tři měsíce a my budeme mít nerušený výhled na Zemi a na hvězdy a na Slunce a na Lagrang a na všechny atrakce, které se v prostoru vznášejí. Dopadlo to jako vždycky, skutek utek. Za pár let byla kopule pokrytá vrstvou prachu půl metru silnou a magistrát se přestal k někdejším slibům hlásit. Mluvilo se o tom jenom při střídání stráží na radnici: nový starosta při rituálním házení špíny na právě odstraněnou sestavu hřímal o trestuhodné nedbalosti, která vedla k zaneřádění kopule. Očista je prvořadý úkol nového vedení, a on, starosta, se osobně postará o to, aby to netrvalo dlouho.

Skutek utek.

Standardní osvětlení… Ještě před pár lety se střídal simulovaný den s nocí. Ve dne se svítilo víc, v noci méně. Pak už jen prodlužovali noc (vždycky oznámili, že je to pro obyvatelstvo výhodné), a pak nějaký anonymní génius přišel na to, že den a noc je zdraví škodlivý nesmysl, který — jak prohlásila radnicí inspirovaná propaganda — vede k matení biorytmů lidského organismu, a zavedli standardní, jednou provždy stanovené osvětlení, při kterém si naše biorytmy pořádně odfrknou.

No a standardní osvětlení bylo — podle mého odhadu — asi tak poloviční než kdysi dávno za časů gravitechniky a turistické potopy osvětlení noční.

Náměstí bylo pusté, jen občas tudy projel nějaký ten vehikl, obvykle gravo s připojenými koly. Jsou směšná, tahle grava s koly, alespoň mně jsou k smíchu. Naše nová generace ale gravitechniku už ani nezažila. Takový Luigi Mantella III. může poslední opravdová grava pamatovat z dětských let.

Zamířil jsem na hlavní třídu. Kdysi jsem se vyhýbal jejímu ruchu, ale teď, když byla vylidněná, jsem měl rád její rozlehlost. Kráčel jsem pěkně prostředkem, abych neviděl zaprášené rolety zrušených obchodů, hospůdek a zábavních podniků, a pěkně jsem si vychutnával každý koláč světla spadající z kolmo umístěné lampy. Řada světelných koláčů mizela v dálce, vypadaly jak nepravidelně umístěné žlutavé tečky, protože zdaleka ne každá lampa svítila.

A ještě jednu výhodu mělo tohle moje putování prostředkem třídy. Nepotkával jsem tu žádné známé, po stovce let strávených v Arkádii jsem znal — přinejmenším od vidění — každého.

Vycházka končila u Sloupu, smutného pozůstatku posledního grandiózního projektu, který měl být na Luně realizován: zastřešení celé čtvrtiny povrchu přivrácené strany Luny! V každém habitatu měli takové Sloupy. Fakticky to byly hraniční kameny: u nich končila expanze, pod-nikavost, rozmach… a začínalo — co vlastně?

Dožívání? Má snad Su a její Poslední generace pravdu?

U Sloupu jsem zabočil do spleti uliček mně tak důvěrně známých. Tu a tam jsem si musel posvítit kapesní lampičkou. Na mnoha místech byly desky chodníku odklopené. Kdosi tudy sestoupil, aby prohlédl energovod, nebo kanalizaci či kdovíco. Nu a pak se neobtěžoval desku zase přiklopit.

Smutné uvažování mě plně zaměstnalo, ani jsem si nevšiml, že ze tmy přede mnou se ozývají nějaké ryčné hlasy, hudba a zpěv. Možná taky, že mi sluch už tolik neslouží jako dříve, nevím. Jisté je, že jsem si té party všiml o něco později, než si oni všimli mne, a to už bylo pozdě, abych zabočil do nějaké příčné uličky, nebo abych se vtiskl do výklenku ve stěně.

Sotva mě spatřili, přestali pokřikovat a zpívat a i tu muziku vypnuli, aby se na mne mohli lépe soustředit.

„Hele, blaťák,“ zvolal jeden z nich, zřejmě pohlavár celé té party.

Bylo jich snad sedm, kluci i děvčata, všichni v blankytných uniformách Nové Hranice. Převyšoval jsem je nejméně o hlavu, a to byl neklamný důkaz mého pozemského původu.

Šel jsem tak zvolna, že bych pomaleji jít nemohl. A kdybych se zastavil, nebo se dokonce otočil a rozběhl, měl bych je na krku hned.

„Vždyť je to Kuba, hlídač z portu,“ ozvalo se jedno z děvčat, byla to, myslím, dcera Igora Palmenka, býval to moc dobrý gravitechnik.

Pokračoval jsem v chůzi, ale nerozestoupili se přede mnou, takže jsem musel zastavit.

„Překážíte mi,“ řekl jsem jim docela mírně.

Mladé tváře.

Nevinné? Vůbec ne. Mladý člověk není nevinný. Je jako prázdný vak vysavače, dychtivý, aby co nejdřív nasál co nejvíce špíny. Jen jeden z deseti nebo spíš ze sta se dokáže v průběhu života špíně vyhnout a teprve pak, po mnoha zkouškách a pokušeních, je nevinný. Mně se to nepodařilo.

Mladé tváře. Znal jsem je samozřejmě všechny. Tohle je Markéta, když byla maličká, společně s jejími rodiči jsme se vypravili na odvrat, byl to moc hezký výlet, tenkrát byly výlety na odvrácenou stranu v módě. Jean-Marie Klein, tak se jmenuje tenhle pořízek, a ty kluku, ty se podobáš tátovi, jenže já si ani za svět nevzpomenu, jak se táta jmenuje a kam ho zařadit, Dědek Čuchák by si vzpomněl, ten by zalistoval v tom svém kybernetu, co má v hlavě, a hned by věděl.

„Ty překážíš nám!“ křikl mi jejich pohlavár do obličeje.

Ne, toho jsem neznal. Vida, přece jenom někoho neznám, napadlo mě s určitým uspokojením. Za starých časů jsem nepoznal ani jednoho z tisíce lidí na ulici.

Mladá Palmenková chtěla pomoci.

„Ten za nic nemůže. Je to hlídač v portu.“

„Jak to, že za nic nemůže. Narodil se na Zemi? Samozřejmě, jen se na něho podívej. Všichni mají svůj díl viny na téhle bídě.“

„Vždyť už tady žije dlouho,“ nevzdala se Palmenková.

„Tím hůř!“ křikl ten mladík zuřivě. „Tím hůř! Ať sype zpátky, odkud přišel, ať se potopí do toho svýho bahna blaťáckýho.“

Vztáhl jsem ruku, abych si uvolnil cestu, když mě ten mladík znenadání udeřil pěstí do obličeje.

Byla to slabá, řekl bych měkká rána, stačil jsem uhnout hlavou na stranu, takže pěst se svezla po líci a příliš mi neublížila, ale naštvala mě ta rána převelice. Úplně automaticky jsem udeřil plochou dlaní dopředu, narazil jsem na něco křehkého, ruplo to, útočník odletěl nazad, a když jsem se na dlaň podíval, spatřil jsem krev.

Mládež se rozestoupila. Přistoupil jsem k ležícímu mladíkovi, abych mu pomohl na nohy, ale vztekle po mně kopl a trefil mě pod koleno. Tiskl si ruku na poraněný nos.

„Ty hajzle,“ huhlal zpod ruky, „my tě jednou zabijeme. Všechny vás zabijeme.“

„Protože vám stojíme v cestě do Středu Galaxie,“ poznamenal jsem uštěpačně. Řečníci Nové Hranice toho vždycky hodně napovídají o Galaxii a jejím Středu. Je to tam samozřejmě moc fajn, ve Středu Galaxie. Já bych jim přál, aby se tam všichni odstěhovali. Určitě by si užili hodně legrace v tom Středu Galaxie.

„Helejte, nechte si toho,“ ozval se výhružně mládenec, který se tolik podobal svýmu tátovi.

„Vždyť já už nic neříkám,“ zabručel jsem a opatrně obcházel poraženého mládence. Noha mě pořádně bolela.

„Vy ho necháte utýct?“ bědoval náčelník Krvavý Nos.

„Hej, stůjte! Půjdete s námi na policii. Tohle vám neprojde, bít občany na ulici.“

Tak tedy, udat mě! Tuhle zdravou myšlenku porodila mozkovna Jean-Marie Kleina, poznal jsem ho dokonce podle hlasu.

„No ano! Zbil člena Nové Hranice!“

„Zavolejte někdo hlídku!“

„Pomoc! Pomoc!“

Přidal jsem do kroku. Dva z naháčů se za mnou rozeběhli, ale asi se báli, že se zastavím, otočím a zmlátím je (bylo by to tak dopadlo), a po několika metrech se raději zastavili a křičeli za mnou vyhrůžky a sprostoty. Domů jsem díky tomu dorazil trochu dřív, než jsem čekal, přestože jsem pajdal na jednu nohu.

Bydleli jsme s Dědkem Čuchákem pořád v tom starém bytě nad krámkem dnes už zrušeném. Proč se stěhovat? Nebyl to tak špatný byt. Dveře se otevřely bez vrzání a zámek okamžitě poznal můj hlas — díky dobře vybavené dílně jsme domácí zařízení udržovali v bezvadném stavu, rozhodně mnohem lepším, než byl arkádský průměr.

Zdálo se mi, když jsem tak stál v předsíni a svlékal si kabát, že shůry slyším nějaký cizí a přece povědomý ženský hlas. Že by měl Dědek dámskou návštěvu? Že by ozdravně kůra doktora Kurze byla natolik úspěšná, že… Stoupal jsem po schodech pomalu a tiše, abych Dědka a jeho přítelkyni nevyrušil a neuvedl do rozpaků. — Jakmile se přesvědčím, že moje přítomnost je nežádoucí, okamžitě se dám na ústup. No dobře, řeknu to naplno: chtěl jsem si taky trochu zašmírovat, voyeurství je také v jistém smyslu sexuální radovánka, a těch jsem si užíval v poslední době pomálu.

Toho jsem se však nenadál, že Čuchákova návštěva je Su Wang-li, kdysi moje víc než důvěrná přítelkyně.

Kráčel jsem tiše, ale Čuchákův supersluch jsem neobelstil.

„Už je tady!“ zvolal Dědek radostně.

Snad mě viděl svým rentgenovým zrakem i přes zeď! Takto odhalen, vstoupil jsem na scénu.

Slušně jsem pozdravil, to je samozřejmé.

Su Wang-li vypadala znamenitě.

Oblečená do tmavé róby, která snad byla nad ňadry přilepená k tělu žvejkačkou; obepínala jí trup a boky a u kolen se rozbíhala doširoka do bohatě zřaseného kalichu. Zlatavé osvětlení našeho brlohu vytvářelo na sametovém povrchu těch šatů měňavé meandry. Kolem hrdla měla pětkrát obtočenou šňůru perel. Vlasy si sčesala vzhůru do složitě propracovaného drdolu. Tvář měla bledou, bez stopy líčidla. Usmívala se na mne a podala mi sedíc ruku k políbení.

Sklonil jsem k ní hlavu, ale rty jsem se ruky nedotkl, dosud mi z paměti nevymizela všechna ta ponaučení o dvorské etiketě, jimiž mě kdysi častovala.

Dědek Čuchák vstal, když jsem vešel, a byl trochu v rozpacích.

Jeho kyberneťák hučel v karbonitové lebce a nakonec zformuloval větu, která mě měla naladit do přívětiva: „Su přinesla plný kartón piva!“

Nu, nepracuje špatně, ten Čuchákův kyberneťák.

Za chvilku, až Su vystrnadím, dám tvému kyberneťákovi jinačí námět k přemýšlení. Rozhodl jsem se totiž, že pěkně Dědkovi vyklopím všechno, o čem šla řeč u Luigiho Mantelly III. Jde do tuhého a už nemám právo před Dědkem něco skrývat.

„Dnes večer žádný večírek?“ zeptal jsem se Su.

Dědek mi podával otevřenou plechovku vychlazeného piva.

„Pořád ještě žárlíš?“ usmála se na mne.

„Není to žárlivost. Prostě… nelíbí se mi to.“

„Škoda, že jsi takový suchar. Mohl by sis pěkně užít poslední roky na Luně.“

To bylo jejich: poslední roky na Luně, Poslední generace. Nahoře na Zemi se kdysi říkalo: po nás potopa. A Země? Netechnologická civilizace. Duchovno s Velkým D. Meditace. Služba Obecnému Dobru. Splynutí s přírodou. S čím ale máme splynout my na Luně? S těmi kameny kolem?

„Přišla ses pohádat?“

Mnul jsem si poraněnou nohu. Sáhl jsem na ni bezděčně, rozhodně ne proto, aby mě Su politovala. Všimla si toho a zeptala se, co se mi přihodilo. Vyprávěl jsem jí, ale hlavně Dědkovi, koho jsem na ulici potkal.

„Říkal jsem ti, abys večer nevycházel. Nikdo to už nedělá,“ káral mě Dědek. Hezky to syklo, když otevřel druhou plechovku piva. Ta první se už na podlaze rozkládala na prvočinitele.

„Je jich čím dál víc,“ poznamenala Su. „A mají čím dál větší moc.“

„Řvou po ulicích a troufají si, když jich je sedm na jednoho.“

„Brzo jich bude víc, až poslední Lagrang půjde do pece,“ poznamenala Su.

„Třeba nepůjde,“ nadhodil jsem a vyložil jim, co mi říkal Mantella III.

Su zavrtěla svou krásnou hlavou, pomalu, a usmívala se při tom smutně jako dobře informovaná královna.

„Vím z vysokých kruhů,“ řekla trochu povýšeným tónem, který mě dráždil už v době, kdy jsem ji ještě miloval, „že Lagrang padne co nejdřív. Magistráty všech habitatů z toho mají zamotanou hlavu. Část obyvatel Lagrangu se vrátí na Zemi, ale většina odejde na Lunu. Kdo by se chtěl vrátit do toho vlhka… střídavé počasí, nemoci, dejte pokoj!“

„Narodila ses na Zemi,“ připomněl jsem ji. Stiskla rty a pohlédla na Čucháka. Dědek horlivě zamžikal. „Kvůli tomu přišla,“ řekl.

Ti dva tu něco pekli a teď to z nich leze jako z chlupaté deky.

Su se rozhodla vyložit karty na stůl.

„Slyšela jsem, že jsou v Arkádii lékaři zařízení na přestavbu osobnosti.“

„Dědek Čuchák je toho hmatatelný důkaz,“ podotkl jsem. Su si přece musela pamatovat na Dědka připomínajícího Frankensteinovo monstrum, kyborga, který se dorozumíval pouze vysílačkou a nedovedl říct více než nějaké to „hu“.

„Tys nikdy nepomyslel na to, že by sis dal změnit kostru?“

„Proč bych to dělal, proboha?“

„Protože na tobě každý na první pohled vidí, že pocházíš ze Země. A na mně taky.“

„Co na tom?“

„Co? Před chvilkou jsi nám vyprávěl, jak ses porval na ulici. Málem ti přerazili nohu. Opravdu je ti to jedno?“

„Mě kopli do nohy a já jim rozbil nos v počtu jeden. Noha a nos, jsme si kvit.“

„Teď snad ano, ale za pár měsíců? Co se stane, až se lidi z Lagrangu vrhnou na Lunu? Copak nevíš, že prakticky všichni podporují Novou Hranici? A že přesídlení občanů pozemského původu na Zem patří do jejich programu?“

„Já se usmrkanců nebojím,“ zabručel jsem a natáhl ruku pro další pivo. Su mě ale měla přečteného.

„Máš zrovna takový strach jako já,“ řekla přísně. „Dědek taky. My všichni, co jsme zbyli, se bojíme.“

„Jenže, Su, jestli má někdo na Luně právo říkat si průkopník, jsme to sakra my!“

„Jdi,“ usmála se, „a řekni to na schůzi Nové Hranice. Ty nejsi průkopník, protože jsi se nenarodil ani na Kole, ani na Lagrangu, ani na Luně. Pocházíš odněkud z Evropy, nebo jak se to město jmenuje, a máš směšně vysokou postavu, která překáží, zabírá moc místa, spotřebuje spoustu kyslíku a vyměšuje hromadu odpadu denně.“

„Ty navrhuješ,“ řekl jsem pomalu a zřetelně, „abych šel k doktorovi a nechal se předělat na šutráckýho trpajzlíka, nechal si vyrobit mladistvou tvářičku a atletické tělíčko, a až bude doktor hotov, tak abych to tělíčko oblík do blankytný uniformy s iniciálama en há na rameni?“

„Ovšem,“ řekla Su a dívala se mi přitom do očí.

„Tak to tedy velký hovno,“ řekl jsem. Ani nevím jak, vzpomněl jsem si na drsný slovník havířů z Českopolské; snad to bylo tou nervozitou, která tu v místnosti vládla.

„Pro mne bys to udělal? Ze starého přátelství? Když tě o to moc poprosím?“

„Su, měj rozum! Nebude to nic platné! V policejních záznamech zůstanou genetické kódy, a jestli naháči převezmou v Arkádii moc, padnou jim do ruky i záznamy, a oni ten hon na čarodějnice rozjedou důkladně, to si dovedu představit.“

„Co máme dělat?“ zašeptala a měla slzy na krajíčku. „To je přece věc magistrátu! Přestaňte si hrát na poslední generaci, přestaňte pořádat večírky, přestaňte chlastat a fetovat a zatočte s křiklounama z Nový Hranice, dokud jich je tu jenom málo a nemají žádnou moc! A potom zcela prostě zakažte přistěhovalectví, nikoho z Lagrangu do Arkádie nepusťte a bude pokoj. Ať si en há postaví vlastní habitaty a hlavně ať už hodně rychle vybudujou tu galaktickou flotilu a odstěhujou se hodně daleko. To bych si přál nejvíc.“

„Kdybys ty byl starosta…,“ řekla Su, ale odmlčela se.

„Nejsem. Najdeš mě v boudě v portu. Zejtra to bude od dvou do deseti, pozejtří mám šestnáctku. Je to tak, Su. Já nikdy netáh s nějakou partou za jeden provaz.“

„To byla tvoje životní chyba.“

„Chyba? Snad štěstí, myslím si já,“ řekl jsem.

Vstala a já ji vyprovodil před dům. Už tam na ni čekalo cosi, čemu se říkalo auto. Rozloučili jsme se, ona plačky, já rozpačitě. Pak jsem se vrátil nahoru za Dědkem a řekl jsem mu všechno do detailu. Čekal jsem, že mi bude vyčítat, proč jsem mu to neřekl už dávno.

Dlouho mlčel a pak podotkl: „Hu!“

4/

V životě platí zásada Velikého Jinak.

Optimisté věří, že všechno dopadne dobře, a pesimisté, pevní ve své víře v neblahé vyústění všech dějů, se jim smějí. Asi jsem realista, protože věřím, že všechno dopadne jinak, než si člověk představuje, ať už lépe nebo hůře.

Uvedu dva příklady, Dědka Čucháka a Lagrang Jedničku. Nejdříve ovšem Dědka, protože toho jsem měl skoro sto let v kuchyni, kdežto Lagrang visel v uctivé výšce nad povrchem Luny.

Bezmála půl století jsem v sobě nosil tajemství Dědkovy minulosti. Dlouhá léta jsem věděl o jeho totožnosti s vykonavatelem nelegálních poprav na Českopolské. Často jsem si říkal, že bych si to tajemství neměl nechávat pro sebe (často… no, asi tak jednou za pět let, při periodicky se navracejících záchvatech svatosti, kdy jsem přestával pít a běhat za ženskými a věnoval se jógovému cvičení, meditaci a autogennímu tréninku přesně v tom stylu, v jakém se tyhle nesmysly praktikují na Zemi), ale nakonec vždycky zvítězil praktický rozum nad moralitou.

Bude Dědek šťastnější?

Dokáže se vyrovnat s vědomím, že zabil spoustu (sám nevím kolik) lidí? Třeba se z toho pomátne na rozumu, nebo si dokonce sáhne na život. Je to přece jenom citlivý člověk.

Nu, a když jsem musel s pravdou ven, Dědek zareagoval úplně jinak, než jsem čekal.

„Hrome,“ pravil, „to tedy mám nárok na penzi!“

Já jako bývalý havíř jsem skutečně dostával jakési přilepšení, zatímco Dědek, muž bez minulosti, neměl nárok na víc než na sociální podporu. Dědku jeden, já ti prozradím tajemství tvého života a ty na mě s penzí! Kybernet v jeho makovici ale pracoval dál.

„Tak on se do mne trefil nějaký můj bývalý klient,“ podotkl po delším usilovném přemýšlení. Trvalo asi tři dny.

„Tvoji bývalí klienti,“ odpověděl jsem mu, „sní svůj věčný spánek na Poli rozptylu.“

„Ty jsi taky můj bývalý klient,“ namítl Dědek Čuchák. „Moc života v tobě sice nezbývá, ale na Pole rozptylu máš ještě daleko.“

„Pomohla mi náhoda.“

„Třeba bylo takových náhod víc?“

„To bys měl vědět ty,“ odsekl jsem naprosto nelogicky, však taky Dědek jaksepatří zaprotestoval. Chtěl jsem si napravit reputaci a nasadil jsem do akce i rezervní brázdy šedé kůry mozkové.

„Mohl tě střelit buď klient, který ti vyklouzl z drápů podobnou náhodou jako já, ale mohl to být i nějaký tvůj komplic. Tys byl vykonavatel, ale o vraždách rozhodovali jiní. Za tebou stál nějaký Výbor Spravedlivých, nebo jak vlastně se ten spolek jmenoval. Později, když se dozvěděli, že policie už není vůči jejich popravování benevolentní, chtěli se zbavit nepohodlného svědka.“

Dědkův kybernet hučel na plné obrátky.

„Nesmysl,“ tak zněl verdikt. „Já v tom byl namočený daleko víc než kdokoli jiný. Oni ty rozsudky vydávali, ale já je vykonával. Není logické, že právě já bych někoho chtěl shodit.“

„Mně to nepřipadá zase tak nelogické. Představuji si sám sebe v kůži jednoho z těch Spravedlivých. Už to není žádný drsňák, havíř a chlap od rány. Má rodinu, vypracoval se k pěkné kariéře a najednou se dozví, že policie jde po nelegálních popravách. Uvažuje takhle: po kom půjde policie nejdřív? Samozřejmě po Katovi. Co udělá takový Kat, až ho policie najde a zatkne? Pokusí se shodit vinu na ostatní. To oni mě přinutili ke zločinu, to oni všechno zavinili! Já byl jenom nástroj, za mne rozhodovali darebáci z Výboru! Kdo jsou ti darebáci z Výboru, zeptá se policie a Kat bude zpívat jedna radost. Takto bude uvažovat ten společensky úspěšný někdejší člen Výboru, a aby upevnil pozici polstrované židle pod svým tloustnoucím zadkem, pro jistotu přeruší nejslabší článek řetězu, kterým je připoután k minulosti. Jediným výstřelem čtrnáct padesátky pošle Kata k čertu.“

Dědka jsem sice nepřesvědčil, ale nasadil jsem mu brouka do hlavy, do jeho mozku lidského i toho druhého, kybernetického.

V následujících dnech byl ještě mlčenlivější než před zásahem doktora Kurze, protože jsem neslyšel ani to jeho „hu“. A potom zmizel, ztratil se, vypařil se a nepomohl mi ani poručík Mantella III., kterého jsem poprosil o pomoc. Dědek Čuchák pod zaprášenou kopuli Arkádie nebyl.

Tak to s ním skončilo opravdu jinak, než jsem čekal. A s Lagrangem Jedničkou?

Mantella III. se nadarmo ujišťoval, že Lagrang zůstane tam, kde je, i s hordou aktivistů Nové Hranice ve svých útrobách.

Pověsti o jeho chystaném zrušení prosákly do všech buněk organismu zvaného Arkádie, a jak jsem slyšel, v ostatních habitatech to nebylo jiné.

Projevilo se to na Dni průkopníků, pořádaném každoročně ve výročí dne, kdy Neil Armstrong seskočil ze žebříku přistávacího modulu Apolla 11 a nadělal první šlápoty, které o padesát let později, náležitě petrifikované, šly znamenitě na odbyt jako exkluzivní popelníky. Ani si nedokážete představit, kolik takových zaručeně prvních šlápot jsem vyrobil; měl jsem ohromnou spotřebu měsíčního prachu a petrifikační pěny. Ten regolit mi vozil náklaďákem jeden šikovný blaťák (dlouho se na Luně neohřál), jmenoval se, tuším, Fuchs. Na šlápoty jsem měl raznici čili štancnu.

Na slavnost jsem nešel, měl jsem službu, samozřejmě. Wolanda mě uplatil dvěma kartony piva, abych si vzal trojnásobnou šichtu, takový se z něho stal fanatik Nové Hranice! Vychutnával jsem tu parádu ve své kukani u obrazovky napájené načerno zřízeným vedením, které cucalo šťávu z majáku na střeše.

Centrální náměstí bylo blankytné jako zemácké nebe, budoucí hrdinové kosmu a galaktičtí průkopníci mašírovali kolem dokola a vyřvávali hesla a Stavropulos se svými lidmi se na to díval z tribuny potažené hvězdami posetým blankytným suknem.

Když se průkopníci dost namašírovali a napochodovali do sevřených šiků, s otevřenými hubami poslouchali, co jim Stavropulos vykládal.

Bez toho piva bych jeho projev nevydržel bez trvalé újmy na duševním zdraví.

„Planeta Země upadla do bahna trvalé dekadence,“ vykládal Stavro-pylos. „Její obyvatelé zradili ideály člověka s velkým Č, jeho Cíl s velkým C, jeho Poslání s velkým P. Pouze Luna, Lagrang a těch několik doposud nezrušených kolonií na Marsu zůstávají neochvějnou výspou Pokroku, opět s velkým P. Zde žijí potomci Kolumba, Gagarina, Armstronga, Levierové a Iskandara!“

Chtěli mi onehdy nafackovat, tihle potomci Iskandara, jediného muže, který opustil hranice Sluneční soustavy na palubě sebevražedného letounu. Dostali ale na chrám páně. Stačili mě jenom kopnout pod koleno. Inu, klopotné jsou první krůčky vedoucí k Centru Galaxie, velké C a velké G. Slovo „nestrpíme“ použil Stavropulos celkem osmasedmdesátkrát, „vyžadoval“ jednapadesátkrát, třiatřicetkrát „varoval“, z toho dvanáctkrát „důrazně“. Vím to přesně, dělal jsem si čárky. Projev zakončil efektně.

„Pohlédněte vzhůru, průkopníci! Vzhlédněte, a spatříte bělavý pás Mléčné dráhy. Je to otevřená náruč Galaxie, která očekává příchod svých synů. My ji nezklameme. Ano, naše Veliká Hvězdná Matko, přijdeme za Tebou — a nebude to dlouho trvat!“

To je ale fór, blesklo mi hlavou. Když průkopníci vzhlédnou, uvidí pár tuctů umrněných luceren standardního osvětleni a nad nimi tu nejspodnější vrstvu prachu usazeného na kopuli.

Průkopníci vzhlédli a všichni do jednoho se rozeřvali v nadšeném jásotu. On totiž Stavropulos nechal tu část kopule nad Centrálním náměstím očistit! Ten se vyznal v propagandě, Stavropulos, ten věděl, co na ty janky nejlíp zapůsobí! Mně osobně sice Mléčná dráha nikdy nedojímala víc než pára unikající z hrdla čajníku, ale kdo nedokáže mhouřit průkopnickým způsobem oči a vzhlížet k Novému Horizontu, neocení ani mohutnost náruče Veliké Hvězdné Matky.

Následovaly projevy hlavounů menšího významu, další pochodování a sborové zpěvy a na obrazovce byla co chvíli vidět průhledem v kopuli hvězdná obloha a na ní ten podlouhlý šedobílý flek zvaný Mléčná dráha. To museli udělat mašinama, uvažoval jsem. Ručně by nedokázali tak velkou plochu očistit.

Že je na tu střechu magistrát pustil! Je chatrná a už hezky dlouho se mluví o generální opravě. A co se stane, když ten prach z tak velké plochy přesunou na jedno místo konstrukce?

Nebyl jsem sám, koho to napadlo. Hodně se o tom mluvilo u Moulise v hospodě.

„To je tím,“ vykládal Moulis, „že se magistrát Stavropulose bojí. A proč? Protože Stavropulos dostane posilu, až Rada zruší Lagrang a všichni ti enháci se nahrnou sem k nám.“

„Naháči,“ opravil jsem ho.

Moulis ani hosti zatím neslyšeli nic o naháčích, a tak jsem jim ten soukromý žertík vysvětlil. Enháci, naháči. Celkem prosté. Líbilo se jim to a několik dobrodějů mi za odměnu objednalo u Moulise pivo.

Dobročinnosti jsem nikdy meze nekladl. Nu a zase jiní dobrodinci později donesli hlášku o mém žertíku do nejbližší sekce en há a odtud to šlo služebním postupem nahoru, až ke Stavropulosovi.

To jsem ale tenkrát, když jsem si otevíral hubu u Moulise v hospodě, nemohl vědět, jako jsme nikdo nevěděli, že se už pozítří kopule prolomí.

A prolomila se.

Stalo se to v noci, takže většina obyvatel Arkádie spala. Kopule praskla samozřejmě na nejslabším místě, tam, kde Sloup porušil původní nosnou konstrukci. Trhlina byla dlouhá pět set metrů a široká nejmíň padesát.

Probudil mne rachot. Celý dům se otřásal, obrázky padaly ze stěn a nádobí ve štelážcích v kuchyni zvonilo jako při zemětřesení. Spánkem jsem byl celý zpitomělý, takže jsem se nejdřív domníval, že se vrací Dědek Čuchák a tluče na dveře.

„Už jdu, už jdu,“ hulákal jsem. Nemohl jsem najít pantofle a úplně nesmyslně jsem obvinil Dědka, že mi je někam zašantročil. Postupně se mi ale v kotrbě vyjasňovalo. Pěstičky Dědka Čucháka nemohly udělat takovou paseku!

Telkom zaječel signál nejvyšší nouze. Ozval jsem se okamžitě. Byla to Su, k smrti vyděšená.

„Praskla kopule,“ křičela. „Kubo, slyšíš mě? Praskla kopule.“

Konečně se mi v hlavě rozsvítilo. Podíval jsem se na hodiny. Za deset minut půl druhé.

„Kde jsi?“

„Doma, Kubo, po…“ Dům se znovu otřásl a spojení zmizelo.

S Dědkem jsme bydleli, jak víte, ve starém domě, který byl podle dávno zapomenutých stavebních předpisů vybavený hermetizací. Jak je na tom ale Su? Má v bytě hermetické přepážky? Podle nařízení magistrátu, které nikdo nikdy nezrušil, by měla mít doma prostředky osobní záchrany. Jenže kdo v Arkádii nekašlal na tohle nařízení! Pod pevnou kopulí jsme všichni v bezpečí. Skafandr v bytě? Stejný nesmysl jako záchranný člun na kopci!

Já skafandr v bytě měl, dokonce ne jeden.

Můjtytondo, jakpak by ne, vždyť jsme s Dědkem kdysi vyráběli skafandry jako na běžícím páse, mezi turisty byly v módě, šly na dračku, hlavně ty staromódní, styl sněhulák, s kulatou průhlednou přílbou!

Nezdržoval jsem se dalším pátráním po pantoflích a bosky jsem seběhl dolů do dílny. Ve starém harampádí mezi krabicemi neprodaného zboží, o které nikdo nemá a nebude mít zájem, jsem nalezl perfektního sněhuláka s velkokapacitní lahví, naštěstí doposud plnou. Do vaku jsem pak naházel pár dalších věcí, především jedny hermáky s kuklou a několika flaškami pro Su, bombu s těsnicí pěnou, články pro lampu a — nesmějte se — cepín a lano, jako za starých časů.

Mně někdo bude vyprávět něco o tom, co je to průkopník!

Vypadal jsem divoce, téměř jako Levierová při prvním sestupu na povrch Marsu. V plné polní jsem vyrazil do ulic.

Vyrazil? Proplížil jsem se dveřmi, když jsem předtím z předsíně vyrobil improvizovanou přechodovou komoru.

Lidi! Ze starých časů pamatuju zpravodajství o fundamentalistických válkách. Nouakchott po zásahu atomovou bombou (měli v tom tenkrát prsty, pokud se pamatuju, saharští beduíni) nevypadal o nic hůř než Arkádie po té pekelné dekompresi.

Když jsem vyklouzl pootevřenými dveřmi, obklopila mě tma. Rozsvítil jsem reflektor, a kam jsem namířil jeho světelný kužel, tam se na mne šklebila hrůza. Ulicemi před několika okamžiky proletěl uragán. Celou protější fasádu jednoduše utrhl, zmačkal a zabarikádoval jí nejbližší křižovatku. Strnulý živočišným strachem jsem si svítil na rozpáraný dům. Jako brouci pod odklopeným kamenem se tu potáceli lidé v pyžamech a nočních košilích. Umírali za strašných bolestí, krev jim tekla z úst a očí, určitě křičeli, ale neslyšel jsem je. V druhém patře si nějaký člověk navlékal hermetický oděv, ale taky krvácel a postupně ztrácel vědomí. Vůle k životu ho ale nutila pokračovat, soukal se do oděvu stále pomaleji, navlékl si ho až ke hrudi, na chvilku strnul a pak zvolna padal na obličej.

Smýkl jsem světlem lampy vlevo. Tudy jsem se musel vydat, abych zamířil k domu, kde bydlela Su. Vydržel nápor unikajícího vzduchu? Byl právě tak starý a důkladný jako ten můj, kdysi v něm byla čínská restaurace Modrá laguna. Jak často jsem tam chodil, ale nikdy jsem si nevšiml, zda dveře mají hermetizační osazení! Určitě ano, utěšoval jsem se. Za těch starých solidních časů by magistrát nepovolil provoz podniku bez osvědčení o hermetizaci. Kde jsou ty časy gravitechniky a umělé atmosféry!

Byla to strastiplná cesta a bez cepínu a lana bych se asi daleko nedostal. Příměr k situaci po výbuchu atomové bomby mi připadal čím dál vhodnější. Skutečně, jak jsem se blížil k hlavní třídě, obrazů hrůzy přibývalo.

Tady už nebyly potrhané fasády (tam, kde průčelí nápor vzduchu vydrželo, se lidem uvnitř domů dohromady nic nestalo, viděl jsem jejich vyděšené tváře v tmavých obdélníčcích oken, tváře zespoda osvětlené nouzovými lampičkami jako při dětském maškarním plese, kde si nezbedové hrají na strašidýlka), tady už se hroutily celé domy, celé bloky.

Moje nervy si kupodivu brzy zvykly na myšlenku, že nastal zánik Arkádie, a už jen víceméně mechanicky jsem registroval, který dům spadl a který vydržel, kdo kde bydlí, koho ze svých známých mám odepsat a se kterým se pravděpodobně ještě shledám.

Tu a tam jsem viděl postavičky oblečené do hermáků. Mávaly na mne, ale nemohl jsem slyšet, co mi povídají, protože můj sněhulák byl starožitnost (třebaže falešná) a údajně pocházel z doby, kdy telkomy ještě pracovaly na frekvenci elektromagnetického vlnění.

Postavičky mi ukazovaly směr, kterým jdou. Byl to směr, kterým se kácely domy, ten směr, kudy se ubíral uragán. Ti lidé se stahovali k místu neštěstí, chtěli pomáhat a vyzývali mě, abych šel s nimi. Tam někde vpředu se zhroutila kopule, otvor je třeba najít a zacelit a teprve potom magistrát spustí havarijní agregáty a uvolní vzduchové rezervy. Pokud nějaké má. Cítil jsem se mizerně, když jsem na ně odmítavě mával, a nechtěl jsem slyšet, co si asi o mně povídali na své frekvenci, když se ke mně otočili zády a spěchali pryč.

Měli cestu snadnější, než jakou jsem měl já, protože šli ve stopách uragánu, kdežto já putoval napříč. Šlo to tak pomalu, že jsem často pochyboval, zda vůbec jdu vpřed.

Některé domy se doslova převrhly jako krabice. Snad neměly vůbec žádné základy! Někde se odtrhly od podkladu i s podlahou, a to pak měli jejich obyvatelé naději na záchranu. Viděl jsem několik takových komicky převržených domů.

Lidi za okny na mě mávali, chtěli mi cosi sdělit, snad mě prosili, abych jejich dům zase postavil tak, jak má stát, aby mohli zalézt do peřin a navázat přerušený sen. Když se ale podlaha přízemku utrhla, to pak bylo horší. Dekomprese vysála z domu lidi i jejich majetek. Ve zbořeništích ulic vznikaly kouty, do kterých tlak unikajícího vzduchu doslova nalisoval hrůzný slepenec mrtvol, trosek nábytku, šatstva, jídla. Komprimovaná ubohost zaniklého člověčenství.

Dokázal jsem na tu spoušť pohlížet bez lítosti, jen jednou se mi sevřelo srdce, když jsem o cosi zakopl, a byla to panenka. Vzpomněl jsem si na svoji sestřičku, kterou jsem — před sto lety! — opustil plačící na Zemi a utěšil ji jenom slibem, že se vrátím a přinesu ten nejmenší kráter, který na Luně najdu.

Cesta pohořím trosek trvala téměř tři hodiny. Zachránců přibývalo, putovali v dlouhých řadách jako mravenci a nad hlavami jim dokonce přelétaly i staré dobré raketové ploštice. Někdo je zřejmě objevil (dobře nakonzervované) v nějakém záložním skladišti, dávno zapomenutém, a proto nezlikvidovaném magistrátní byrokracií.

Pokrytý prachem a po kolena potřísněný nějakou tekutinou (obával jsem se, že krví, a tato obava se, bohužel, měla splnit) jsem stanul před budovou, kde jsem kdysi trávil nejkrásnější léta života v Arkádii, v taneční vinárně Modrá laguna, po boku té nejmilejší a nejněžnější ženy, jakou jsem kdy poznal.

Dům stál. Oba sousední se zřítily. V troskách jednoho z nich cosi žhavě zářilo. Trosky by jistě hořely, kdyby k nim měl přístup vzduch.

Dům stál a jeho okna svítila. Ani bych se nedivil, kdybych nad vchodem spatřil světelný nápis Modrá laguna.

Dům stál a okna zářila, byla zakryta záclonami a na záclonách se tu a tam mihly nějaké stíny. Div jsem se nerozplakal štěstím. Su žila!

Zabušil jsem na dveře.

Otevřely se takřka okamžitě.

Také tato předsíň sloužila jako přechodová komora, ale nebyla to žádná improvizace: uliční dveře byly hermetizované přesně tak, jak velel magistrátní předpis z roku… kdovíkterého, a ty další, vedoucí do někdejšího sálu, jakbysmet.

Dveře se ovšem neotevřely samy. Obsluhoval je muž v parádním zlatistém hermetickém obleku. Jeho celohlavou masku vytvořil nejspíš nějaký významný umělec z doby zlatého věku. Za inspiraci si jistě vzal nějaké indické božstvo.

Ohlédl jsem se po indikátoru tlaku vzduchu. Ztrácel červenou barvu, až zmodral docela. Sáhl jsem si na přílbu, ale muž ve zlatém skafandru mi v tom zabránil několika výmluvnými gesty.

Nechápal jsem, oč mu jde, až mě napadlo, že vnitřek domu je bez vzduchu. Vždyť jsem viděl jen průčelí, mohla se utrhnout zadní stěna a Su… Ne, na záclonách jsem spatřil stíny. Uvnitř žili lidé. Zřejmě si stačili včas navléknout ochranné oděvy. Měli štěstí.

Moje milovaná Su také měla štěstí. Ano, co bych zastíral? Stále jsem ji miloval, třebaže se mi tolik odcizila.

Muž ve zlatém skafandru otevřel dveře do někdejšího restauračního sálu a jemným tlakem do zad mě přiměl ke vstupu.

Ohlédl jsem se. Zlatý muž stál mezi dveřmi v jasně osvětlené předsíni. Na bělostné podlaze jsem spatřil svoje stopy. Byly šarlatově rudé.

Muž dveře zavřel. Ocitl jsem se v naprosté tmě. Tápavě jsem popošel o několik kroků. Napřáhl jsem ruce jako slepec v neznámém terénu.

Dotkl jsem se něčeho měkkého, živočišně poddajného. To rozhodně nebylo tělo ve skafandru!

Vykřikl jsem děsem: co jiného mohlo vklouznout do mé náruče než mrtvola?

Světlo se náhle rozsvítilo a já spatřil těsně před sebou obličej své milované Su. Jak to, že jí neteče krev z očí a úst? Jak to, že se usmívá? Dokonce mi něco říká! Někam mě vede…

Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe.

Na parketu lesklém jako led na černé tůni vířilo ve valčíkovém rytmu dvacet párů, páni ve fracích, dámy ve večerních toaletách. Androidi oblečení do tradičních žlutých livrejí Modré laguny nalévali gentlemanům, kteří se nudili u baru. A vzadu u stěny, v boxech, kam světlo dopadalo jen s ostychem a v množství takřka neměřitelném, se to podezřele hemžilo a jen občas se v šeru blýsklo nahé stehno či holá záda.

Přešlápl jsem z nohy na nohu, ustoupil o půlkrok stranou.

Na vyleštěných parketách opět zůstal krvavý otisk. Muselo to vypadat jako valčíkový krok, protože tančící dvojice (všichni se na mě totiž dívali, muž ve zkrvaveném skafandru uprostřed tanečního parketu není nenápadná figura) se zastavily, páni pustili z náručí své dámy a všichni, páni i dámy, začali tleskat.

Patřil jsem zřejmě k jednomu z bodů velkolepého programu tohoto večírku pořádaného lidmi, kteří si říkali Poslední generace. Slavili zánik Arkádie a chystali se uvítat poslední hodinku svého života, která, jak věřili, nastane ještě dnes.

5/

Bez pomoci techniků z Lagrangu by to s Arkádií dopadlo špatně, asi bychom všichni zahynuli, až bychom vypotřebovali poslední kubíky rezervních zásob kyslíku.

Jak jsme se později dozvěděli, komodor Nové Hranice Avram Stavro-pulos okamžitě po havárii kontaktoval nouzový štáb hnutí na Lagrangu a pomoc už byla na cestě, když jsem se prodíral troskami, abych pomohl Su.

Pokud jde o dekompresi, Lagrang byl vystavený přibližně stejnému riziku jako kterýkoli habitat na Luně. Arkádský magistrát však s žádnou havárií vážně nepočítal, kdežto správa Lagrangu, plně ovládaná příslušníky en há, držela v pohotovosti úderné jednotky opravářů čtyřiadvacet hodin denně. Všichni ti muži a ženy byli výtečně vycvičeni a vybaveni technikou a položili by i život, kdyby to okolnosti vyžadovaly.

Na místo havárie jsem se dostal pozdě, až po strašném skandálu ve zrušené tančírne někdejší Modré laguny, kde jsem se porval s nějakými chlapy a kde i malá Su — krušno vzpomínat — ode mne nakoupila nějaký ten políček. Měl jsem být velkolepý bod programu jejich večírku (Su mi přísahala, že byla sama, když mi volala, a že její kumpáni k ní přišli až později, ale čert jí věř).

Velkolepý bod programu jsem byl zcela určitě, míň už se asi počítalo s tím, že budu bod poslední a vrcholný. Podal jsem pěkný výkon a docela rád vzpomínám na ty okamžiky, kdy přede mnou páni ve fracích se zkrvavenými nosy prchali do koutů. Vzpomínám rád, ale nerad vyprávím, hlavně proto, že do toho byla zapletená Su.

Zajímavější bylo to, co se dělo u Sloupu, kde se kopule pod tíží navršeného prachu prolomila.

Čím blíže epicentru (proč neužívat toho slova?), tím byla volnější cesta. Uragán tu dosahoval maximální síly. Některé stavby vydržely, ale ty chatrnější vzal unikající vzduch prostě s sebou. Nikde se nevršily žádné trosky. Ty vylétaly v prvních minutách katastrofy otvorem ven. Vzduch kapalněl, shlukoval se do obrovského mraku z kterého pršelo dolů vše, co tornádo sebralo při své vražedné cestě; takže pršely roztříštěné domy se vším všudy, i s obyvateli, které smrt zastihla ve spánku. By to déšť vražedný, protože kopule, vetchá natolik, že nesnesla závěj prachu, se hroutila všude tam, kam na ni trosky dopadly. Tato druhotná pohroma postihla zejména východní arkádské čtvrtě, jak se ukázalo později. V prvních minutách zahynulo přes sto padesát tisíc lidí, ve fázi druhé k nim dalších padesát tisíc přibylo. Počet obyvatel habitatu během té strašné noci klesl o třetinu. Vrátím se ale ke svým osobním zkušenostem.

Zatímco jsem se rval v tančírne, glydery úderných čet z Lagrangu přistávaly — velmi opatrně — na nepoškozených částech kopule. Ano, byly to glydery! Navzdor tomu, že Rada zakázala veškerou gravitační techniku, na Jedničce se zachovala flotila přepadových glyderů (s plným vědomím Můstku, jak obyvatelé Lagrangu říkali svému magistrátu). Neuznáváme žádné žvásty o degradaci hmoty, prohlásili prý nejvyšší činitelé en há, a v případě nouze nezaváháme a gravitechniku použijeme. A když jsem kráčel hlavní třídou, úderníci v blankytně modrých hermetických oděvech už natahovali přes největší trhliny čtvereční kilometry krycích fólií.

Nekráčel jsem sám.

Hlavní třída byla plná lidi. Kdyby se tu ocitl někdo nezaujatý a pozoroval ty davy, aniž by ztratil smysl pro humor, musel by se smát. Pestřejší přehlídku ochranných obleků byste neviděli ani na nejbláznivějším maškarním výletě. Jak je to dlouho, co se přestalo s ježděním na výlety!

Bez gravitechniky se těžko cestovalo po silnicích a dálnicích, které rychle chátraly, protože jejich jemný povrch rozbíjela kola těžkých improvizovaných vozidel. Spatřili byste hastroše ve starodávných skafandrech s kulatou přílbou, ve sněhulácích -jeden z nich jsem byl já. Viděli byste hermetické oděvy pracovní i sportovní, horolezecké, lyžařské, střelecké, běžecké, bruslařské. Ty byly mimořádně komické, protože brusle byly pevně spojené s podrážkou, takže nešťastníci v nich pajdali, klopýtali a káceli se, ale zase vstávali a pokračovali v cestě vpřed, protože chtěli pomáhat. Nejkomičtěji ovšem vypadaly skafandry zábavní, které bývaly v módě v době zlatého turistického věku Arkádie. Viděli byste styl Pohádek tisíce a jedné noci, styl středověký, potápěčský, démonický, antický

i kovbojský. Módy se tenkrát střídaly rychle, v rytmu těch bláznivě veselých let. V kdejaké domácnosti byste našli někde ve skříni schovaný takový maškarní skafandr po rodičích nebo po dědečkovi, a jak se ukázalo, mnohde to byl jediný skafandr schopný provozu. Tím jsem si ovšem nelámal hlavu. Spěchal jsem vpřed, a pokud jsem si něčeho všímal, tak jenom toho, že lidí bylo kolem mne čím dál víc, takže se náš společný postup zpomaloval, až uvázl docela.

Jak už jsem řekl, nemohl jsem s nikým komunikovat, a to mě mrzelo už proto, že za zorníky skafandrů lidí kolem sebe jsem poznal mnoho známých tváři. Známí brzy pochopili, jak jsem na tom, a tak jsme se dorozumívali gestikulací. Šlo to snadno, protože nejčastěji používané gesto bylo krčení ramen. Ne, nevím přesně, co se vlastně stalo, nevím, proč nepostupujeme, nevím, co je vpředu.

Dav houstl. Zezadu se na nás tlačili nově příchozí. Znervózňovalo mě to, protože zásoba kyslíku v lahvích na mých zádech (díky několika brutálním zákrokům náležitě obnovená v Modré laguně) mi nemohla vydržet donekonečna, a jestli se brzy nezačne něco dít, musíme se vrátit, odkud jsme přišli, jinak tu docela zbytečně všichni pomřeme.

Jak se ale vrátit, když přicházejí noví lidé, žhaví touhou pomáhat stejně jako my?

Konečně se začalo něco dít!

Nastalo veliké cloumání a lomcování, tam a hned zas onde se dav prudce pohnul kupředu, jeden takový proud brzy popadl i mne a táhl kupředu, opravdu se to podobalo proudu v nějaké kapalině, byly tu i víry, několikrát mě to zatočilo dokolečka, takže jsem ztratil přehled, kterým směrem vlastně postupuju, a uklidňovalo mě jen vědomí, že v té kaši nevězím sám, a taky to, že směřujeme k reflektorům, které zářily někde vpředu, zavěšené na vysokých pylonech.

Pak se to kolem mne zamodralo blankytem uniforem en há, nějaké ruce mne popadly a šouply do korby náklaďáku přecpaného lidmi ve skafandrech, za mnou přibylo ještě dobře patnáct dalších, a pak tma, houpavý pohyb žaludku, strach ze stísněného prostoru (třebaže klaustrofobií jsem netrpěl nikdy, jak dobře víte), a ten trapný stav trval až do chvíle, kdy náklaďák zastavil, my se vyhrnuli ven na ostře osvětlenou plochu, kde se to zase blankytně modralo, a tam mi nějaké ruce zezadu sejmuly přílbu.

„Pokračovat, pokračovat, padám, padám, jedem, jedem,“ křičely zu-pácké hlasy.

Někdo do mne strkal zezadu i ze stran, ale stačil jsem se rozhlédnout a brzy jsem byl doma: dovezli nás na někdejší bruslařský stadion. Led tu už dávno nebyl, takže jsme klopýtali po rozbité silikitové podlaze. Modří si počínali dobře, jako vycvičení ovčáčtí psi: dělili nás do skupinek po deseti a za ustavičného křiku „padám, padám“ nás hnali vpřed, až se jim nějaké místo zalíbilo, a tam nás přinutili, abychom si sedli a položili si ruce na temeno hlavy.

Shůry k nám promlouval velebný hlas: „Zachovejte klid, neopouštějte vyhražené stanoviště, nemluvte. V případě naléhavé potřeby zvedněte levou paži. Stráž se o vás postará. Potřebu vyměšovat nepovažujeme za naléhavou potřebu.“

„To se máme posrat?“ zeptal jsem se věcně svého souseda. Znal jsem ho od vidění, byl to technik od vzduchových kompresorů, šutrák v druhé generaci. Ani jsem nestačil zavřít ústa, a už jsem ji měl. Rána přišla zleva zezadu a srazila mě na bok. Půlka obličeje mi snad explodovala a v ústech bylo slano. Nechápavě jsem pohlédl vzhůru: nade mnou stál mladistvý průkopník ozbrojený něčím, co vypadalo jako čtrnáct padesátka, mělo to ale mnohem menší ráži a dole hranatou krabici, snad zásobník. Že by palná zbraň? Ty jsou přece už dávno zakázané!

„Hlavní zásada je mlčení. Mlčte a nic se vám nestane. Mlčte. Brzy budete mít příležitost k hovoru. Zatím mlčte. Mlčte, dokud nebudete vyzváni, abyste mluvili. Mlčte.“

Mladistvý průkopník mi pomohl si sednout. Můj soused byl tak ztuhlý hrůzou, že se bál pohnout prstem.

„Drž hubu, ty hajzle, nebo ti vymlátím zuby z tý tvý zasraný držky,“ pravil mladistvý průkopník vlídně.

Byla to dobrá lekce pro mne i pro všechny kolem. S rukama na temeni jsem tedy dřepěl beze slova. Protože jsem byl vyšší než většina lidí kolem, měl jsem celkem dobrý výhled. Byly nás tu tisíce, všichni seděli v hloučcích a uličkami mezi hloučky se volně procházeli krokem vítězů úderníci en há se zbraněmi v rukou. Ano, určitě to byly zbraně.

Hlava mi třeštila, jako kdyby mi do ní zatloukli rezavou skobu.

Netrvalo to ale dlouho a spatřil jsem dvojici neozbrojených úderníků. Kvapně kráčeli zcela zřejmě ke mně. Ani to nebylo zcela bez komiky, protože chodili cikcak, hned vlevo, hned vpravo, jako by šli bludištěm: pochodovali uličkami mezi jednotlivými skupinkami vězňů.

Vězňů? Ano, co jiného jsme byli!

Přišli až k nám, vybídli mě, abych vstal, a vedli mě lidským bludištěm, zase cikcak, zase vlevo — vpravo, až k průchodu v mantinelu a pak uličkou mezi lavicemi někam vzhůru, do nejvyšších pater tribuny. Tam zářilo narudlé světlo, hemžili se tam nějací lidé, slyšel jsem hrubý křik a taky nářek, asi někoho mlátili. Ti chlapci měli plné ruce práce.

Muži v uniformách obou odstínů modři: policisté v tmavomodrých, úderníci NH v blankytných, činorodí, důležití, energičtí, všichni pracovali jedna radost. Tam vedli muže k výslechu, tam zas jiného od výslechu vlekli, tam jeden huhlal jakési tajné pravdy do pojítka, jeho druh se dohadoval s mobilním oráklem obklopen napjatě naslouchajícími kamarády („Ano, ano, to asi ten chlapík říkal,“) a pak se všichni rozeběhli za nějakými významnými úkoly. Páchlo to tu potem a krví, sychravou zimou — a strachem.

Mne přivedli ke stolku ozářenému přenosnou lampou. Seděli u něho dva muži. Zprvu jsem viděl jenom jejich ruce, protože světelný kužel nesvítil výš než na jejich hruď, ale později, když si moje oči zvykly, rozeznal jsem i tváře a jednu jsem poznal.

Byl to poručík Luigi Mantella III. Ten druhý, oblečený do stejnokroje důstojníka úderných sborů Nové Hranice — byl to nejspíš taky poručík -štěkl: „Jméno…“

„Jakub Nedomý, známá firma,“ odpověděl za mne poručík Mantella III.

„Známá firma, no vida,“ opakoval bledě modrý spasitel lidstva. Pak se podíval kamsi za moje rameno.

„Zadržen na místě činu,“ řekl jeden z mých průvodců „Na místě činu, jak jinak. Původem ze Země. Jeden by se z vás poblil.“

„Poslyšte, já…“ začal jsem, ale umlčela mě rána pěstí. Dopadla těsně vedle toho místa, které už bylo pěkně modré po úderu pažbou. Půjde-li to takhle dál, budu pořádně zmalovaný. Podle toho, co se dělo kolem mne, jsem mohl s touto eventualitou stoprocentně počítat, pokud mi Mantella III. nepomůže.

Zatím to ale tak nevypadalo. Mantella III. nedával najevo ani špetku účasti. -

Orákl postavený na stole sykl a vyjel z něho výpis.

„Pěkně dlouhý rejstřík,“ poznamenal cizí modrásek. „A vida, ve stejném bytě žije ještě jeden takový dobytek.“ Tím dobytkem myslel Dědka Čucháka. Pokynul jednomu z mých průvodců, aby se spojil s hlídkou.

„Chci toho syčáka mít během půlhodiny tady.“

Chtěl jsem podotknout, že se to sotva podaří, ale raději jsem si vysával krev z poraněné dásně. I přes svůj věk mám učenlivou náturu: stačí dvě rány a už vím, že nemám mluvit, nejsem-li tázán. Teď se mě tázat začali:

„Co jste dělal na třídě Průkopníků?“

„Stalo se neštěstí… Chtěl jsem pomáhat.“

Vyšetřovatel se uchechtl a obrátil se na Mantellu III.

„Slyšíte to? Všichni zpívají stejnou písničku. Tak vy jste chtěl pomáhat,“ udeřil na mne znovu. „Můžete to nějak dokázat?“

Pokrčil jsem rameny. „Přišel jsem ke Sloupu, tam byl nával lidí… a pak mě sebrali a přivezli sem. Nechápu, co proti mně máte.“

„Ty jeden sabotérskej parchante, já ti tu nevinnost vyženu z hlavy…“

„Luigi, přece mu vysvětli, že…,“ oslovil jsem Mantellu III., ale to jsem neměl dělat. Hodný Luigi se rozkřikl a řval na mne ještě hůř než jeho kolega z Lagrangu — odkud by byl než z Lagrangu, nikdy jsem tu fyziognomie neviděl! Křičel pořádně, ale neoklamal mne. Nedával do svého hněvu srdce. Spíš jsem v jeho hlase rozpoznal nejistotu. Z toho, co říkal, nebo spíš vyřvával a vyplivával, jsem pochopil, že podle oficiální verze vyšetřovací komise dekomprese Arkádie nastala v důsledku rozsáhlé sabotáž-ní akce podněcované ze Země. Pachateli jsou příslušníci páté kolony, občané zemského původu.

„Nálož explodovala v jednu dvacet,“ řekl bledě modrý průkopník, když se Mantella III. sdostatek vyhulákal. „Co jste dělal v té době?“

„Byl jsem doma.“

„Může vám to někdo dokázat?“

Už jsem chtěl říct, že Su Wang-li mi telefonovala, ale uvědomil jsem si, že se také ona narodila na Zemi, a přestože jsem ještě před pár hodinami byl pevně rozhodnutý ji s konečnou platností vymazat, zapomenout na ni, zašlapat do nicoty byť i jen náznak vzpomínky, teď, po tom, co se stalo, mi to rozhodnutí připadalo malicherné, nepodstatné, prostě směšné.

„Máte spolubydlícího?“ podotkl Mantella III. suše. Snad mi chtěl pomoci. Snad.

„Není doma.“

„Kde je?“

„Nevím. Zmizel. Už je to dlouho. Nemám ponětí, kde je.“

„Hlásil jste to?“

„Ne. Nevěděl jsem, že se to musí.“

„Zajímavé. Nevěděl. Ještě se k tomu vrátíme. Vy jste tedy byl v jednu dvacet doma. Byl jste zatčen na místě činu v pět patnáct. Co jste dělal mezi jednou dvaceti a pěti patnácti?“

To tak, budu ti věšet na nos, že jsem navštívil Su.

„Byl jsem doma a pak, asi v půl čtvrté, jsem vyšel ven, abych se podíval, co se vlastně stalo, a abych pomohl při záchranných pracech, kdyby to bylo třeba.“

Dovedl jsem si představit, jaké peklo bych způsobil Su, kdybych ji do toho zatáhl. Hnutí Nové Hranice nenávidělo všechny lidi, kteří se narodili na Zemi, a z nich pak nejvíc nenáviděli ty, kteří podlehli módě Poslední generace. Kdyby se dozvěděli, že Poslední generace pořádala ples, zatímco třetina obyvatel Arkádie umírala…

Mantella III. si během našeho rozhovoru pohrával s oráklem. Asi s ním komunikoval písemně, jak už to tak policisté někdy při výslechu dělají, když se chtějí na něco zeptat ústřední informační banky, aniž by vyšetřovaný věděl, o co vlastně jde.

Průkopník v uniformě Nové Hranice si teď hrál — trochu nešikovně -na hodného strýčínka, který má se zatčením pochopení. Vlastně to ani nedělal zase tak moc nešikovně, jiného by snad nachytal, jenže já jsem na takové finty příliš ostřílený kriminálník.

„Vy jste tedy byl doma… Předpokládám, že vás vzbudil otřes. Jistě jste se lekl, ale pak vás zlákala postel, znovu jste usnul, ale časně ráno jste si řekl, že se raději půjdete podívat, co se vlastně stalo.“

Po očku se podíval na skrytou obrazovku oráklu. V hlavě mi zabrnkal varovný signál. Velmi nejistě jsem pokračoval v rozvíjení báchorky.

„To ne, spát jsem nešel. Dlouho mi trvalo, než jsem našel tlakový oděv. Regulační ventil byl rozbitý, musel jsem ho opravit… Měl jsem prázdné láhve…“

„Zajímavé,“ podotkl Mantella III. Opřel se o židli a ruce založil na prsou. „Zajímavé. Rádi bychom vám věřili. Jenže nemůžeme. Tři svědkové vás totiž viděli na ulici v jednu čtyřicet! A navíc od tří hodin od rána před vaším domem stojí hlídka úderníků Nové Hranice. Od počátku jste byl na seznamu podezřelých, pane Nedomý… Původem ze Země… bezpočtukrát trestaný za podvody nejrůznějšího druhu… zůstal na Luně bez zřejmého důvodu… My ho tušíme, ten důvod. Jste jeden z vůdčích činitelů páté kolony! Jste podvratný živel! Tohle spiknutí je jako pavouči síť a vy sedíte zatraceně blízko středu té sítě, pokud nejste Pavouk sám! My se vám podíváme na zoubek, my vás protřepeme, my vás obrátíme naruby, Nedomý. Vy ještě rád zazpíváte. Vy nás do pavoučího hnízda zavedete a budete nám líbat ruce za to, že jsme vás na tu vycházku pustili. Odvést! A nakládačku! A pořádnou, dokud neuvidí andělské kůry, a potom znovu. Nedomý, my vás teď držíme, a už vás nepustíme.“

A začal kolotoč, který trval šest týdnů. Přišel jsem o zuby a jedno oko, kůže mi visela na žebrech a na první pohled by nikdo nepoznal, jestli jsem černoch, nebo běloch, a snad by i zapochyboval o mé příslušnosti k lidskému rodu. Úderníci Nové Hranice to s cestou ke Středu Galaxie do Náruče Vesmírné Matky mysleli hodně vážně, když si dali se mnou (a nejen se mnou) tolik práce!

A jak dopadla Su?

Tu jsem zradil ještě ten první den, už při druhém výslechu.

Ano, udal jsem chudinku Su.

6/

V mřížce větráku se zabělal růžek piktoru.

Ležel jsem na zádech, ruce rozpažené, a vstřebával jsem do rozbitých zad léčivý chlad podlahy. Snažil jsem se zaostřit oko na zaprášený luminor zapuštěný do stropu. Nešlo to. Světelný ovál uhýbal, kýval se ze strany na stranu a dělaly se kolem něho duhové elipsy.

Piktor se v mřížce jemňoučce chvěl, jako by mě chtěl zlákat: vstaň, natáhni ruku, když se postavíš na špičky, dosáhneš na mne, chvilku kruté bolesti vydržíš, přežil jsi horší věci.

Všiml jsem si ho až po hodné chvíli. Tedy, všiml: cosi cizího vniklo do okruhu mého vnímání. Když jsem pozoroval luminor, nějaký bělavý trojúhelníček se třepotal v temném pohraničí mého zorného pole. Jakmile jsem ale pohnul okem, luminor se snad o něco více rozzářil a já neviděl už nic jiného než duhové elipsy.

Vězeň má dost času. Je to snad to jediné, co mu nechají, — čas. Domnívají se, že s nimi spolupracuje, že funguje jako duši leptající louh. Snad je to i pravda v případě nováčků. Já jsem měl po čtyřech týdnech věznění a výslechů duši už tak rozleptanou, že pro nějaký louh už z ní mnoho nezbylo. A tak tedy čas pracoval fakticky pro mne: léčil mé rány klidně a nevtíravě jako chlad podlahy.

Mohlo to trvat snad hodinu nebo dvě, než můj zrak vzal na vědomí neklidný trojúhelníček, roztetelený v zubech silikitové mřížky. V samo-vazbě je každá změna větší událost, než kdyby do Arkádie přijel na pohostinské vystoupení baletní soubor Velkého divadla. Změna, toť pojem relativní, proměnlivý. Člověk svobodný chápe přechod ze stavu klidu do stavu bolesti jako převelice prudkou změnu — ne tak já nebo moji spoluvězni. Po týdnech věznění už mi bylo celkem jedno, jestli mě tlučou nebo ne, protože bolest se stala trvalým stavem mé existence. Ale růžek piktoru ve větráku? To bylo něco.

Teď už nechápu, jak jsem si mohl tak rychle uvědomit, že ve větráku vězí piktor. Nepřicházel jsem s piktory tak často do styku, aby mi byly důvěrně známé, od té doby, kdy jsem se přestal zabývat orákly. Dříve, za starých časů, patřily piktory k mému dennímu životu. A ještě dříve, přátelé… Já znal dokonce ještě papír a jako kluk jsem čítal opravdové papírové knihy.

Alarmující zvonek mi zařinčel v mysli. Změna v cele se neodehrává jen tak. Vždycky jde o změnu ve vztahu k vězni. Pootevřou se dveře a něčí bota vsune dovnitř misku s potravou. Změna. V tichu se ozvou lidská slova „žer, dobytku“. Změna. Služba (vězeň se zakukleným obličejem, jen horečnaté oči se mu blýskají v masce) přijde s kyblíkem na potřebu. Změna. Růžek piktoru ve větráku. Změna.

Co mám dělat? Jak mám reagovat? Jistě mě pozorují. Nevím, kde mají své oči, jsou ve zdech, ve stropě nebo dokonce i pod mými zády. Vidí mne, poslouchají můj dech, očichávají mne (tuhle činnost jim nezávidím). Jsou všude. Každá změna nastane, protože oni to chtějí. Musím se zachovat podle jejich vůle. Chtějí, abych žral. Žeru. Chtějí, abych vyměšoval. Vy-měšuju, třebaže není co, a každý stah břišních svalů mi působí bolest. Přesto ale sedím na kbelíku a poslouchám, jak na hladinu odkapává moje krev.

Kdybych to neudělal, zlobili by se.

Že by mne bili? To také, ale toho se nebojím.

Zlobili by se a to já nechci, to já nesmím připustit. Žiju tak, aby se nezlobili. Všechno udělám, jen aby se nezlobili.

Nezlobte se, prosím.

Trojúhelníček na mne mává z mřížky větráku.

Co chcete, abych udělal?

Snad bych měl zůstat ležet. Nemusím přece ten trojúhelníček vidět. Vy přece nechcete, abych viděl. Jedno oko jste mi vyrazili pažbou a druhé poranili, že sotva vidím. Chápu to. Můj ostrý zrak vás zlobil, a proto jste mne ho zbavili. Správně jste udělali, protože už vás nezlobím svým svinským čuměním.

Jenže já ten trojúhelníček vidím!

Měl bych zavolat stráž. Nebude se na mne zlobit? Řeknu, že tam nahoře je trojúhelníček. Ti se budou zlobit! Co je jim do mého trojúhelníčku? Proč je obtěžuju?

Propadal jsem zmatku.

Otočil jsem se na břicho.

Teď to bylo ještě horší. Trojúhelníček jsem už sice neviděl, zato se on díval na mne. Cítil jsem ho v zádech. Jeho špička mne bodala do zátylku. Provrtávala se lebkou jako důlní kombajn, zahryzla se do mozku a postupovala se sveřepou cílevědomostí. Za chvilku si vykutá v mé lebce tunel, vykoukne z čela a zavěsí se mi před oko, abych ji viděl.

Proč, proč je tady ten trojúhelníček?

Je vysoko. Asi na něj nedosáhnu, ledaže bych si stoupl na špičky, ale ty mám rozbité pažbou. Bolelo by mě to, ale je, všechny ty, kteří se na mne dívají, moje bolest baví. Když jim neposkytnu zábavu, budou se zlobit.

Poskytl jsem jim zábavu.

Bolest to byla tak hrozná, že jsem se pomočil. Potěšilo mě to. Moji páni mají radost, když se pomočím bolestí nebo strachem. Dělám všechno proto; aby měli radost.

Dosáhl jsem na trojúhelníček, sevřel ho mezi palcem a ukazovákem. Chyběla mi síla, abych ho stiskl pořádně, ale naštěstí jsem měl stržené nehty a konečky prstů mi trochu hnisaly, takže piktor se na ně přilípl. Stačil jsem ho však trochu poposunout. Síly mě opustily a já klesl na podlahu. V mřížce větráku to šustlo, piktor vylétl ven a pomalu, pomaličku se snášel dolů, až přistál těsně vedle mé tváře.

Viděl jsem ten obrázek.

Byl velice hezky vyveden v barvách a samozřejmě v tri-di. Znázorňoval mne, připoutaného ke křeslu a uškrceného strunou. Páni se rádi bavili tím, že nás škrtili strunou, nás, svinské blaťáky. Mne taky několikrát škrtili strunou, ale nikdy mě neuškrtili. Zato mi vždycky vysvětlili, že příště to bude jiné. Příště drát dotáhnou až do konce. Když je budu zlobit. Nechci je zlobit, ne proto, že se bojím uškrcení, ale proto, že se bojím je zlobit.

Hezký obrázek. Líbí se mi, protože mým pánům se určitě taky líbí.

Kolem dokola je ozdobený ornamentem. Když jsem byl malý kluk, máma měla v pokoji na stole bílou dečku s krajkou na okraji. Na dečce byl vyšitý obrázek Karkulky a vlka. Tohle je taky taková dečka. Uprostřed jsem já s drátem vříznutým do krku a kolem dokola je krajka. Chápu to.

Rozumím tomu.

Rozumím tomu.

Ta krajka… to je písmo.

Popadl jsem list a přiložil si ho k oku.

KUBO! ODVAHU. POMOC JE NABLÍZKU. ŽÁDEJ O PREMÍSTĚNÍ NA LAGRANG. KAZIK.

Přemístění na Lagrang!

Toho se bojím ještě víc než očí a uší ve stěnách. Páni se stěhují z Lagrangu na Lunu a zpátky prý vozí veřejné nepřátele. Říká se tomu očištění

Luny od páté kolony. Stanice bude spálena ve Slunci. Odvezou pak vězně zpátky? Anebo je pošlou i se stanicí do pece?? Říkají, že ano. Jenže já -žádný vězeň v tomhle pánům nevěří.

Nezlobte se, prosím! Nezlobte se! Já vás mám rád a jsem vám vděčný za to, co jste pro mne udělali, ale… nevěřím vám.

Nemohu za to.

Někteří se přihlásili dobrovolně na Lagrang.

Už nikdy o nich nikdo neslyšel.

Ne, vězňové si mezi sebou nepovídají. Nesmíme si povídat, pány to zlobí. Stejně všechno víme. Myšlenky se prodírají stěnami, plazí se těsně nad podlahou, jsou ukryty ve kbelíku na potřebu. Kapka krve rozčeří smrdutou hladinu… Kap… a to snad je ono důležité sdělení, které způsobí, že vím. Kap, kap, krev kape, je to vězeňský telegraf.

Doplazil jsem se ke dveřím.

Buch…Buch…

Dorážím pěstí na výplň.

Páni vtrhnou dovnitř hodně rozzlobení.

Dveře mě odhodily stranou. Ležel jsem až u stěny. Rozpřahovali se na mne, jejich těžké boty mi dupaly u tváře. Zlobili se.

Napřáhl jsem před sebe piktor.

Jeden z pánů mi ho štítivě vytrhl z ruky, podíval se na něj a rozesmál se. Podal ho tomu druhému.

„Dobrý, co?“

„Prima. Jako živej… tendle mrtvej. Však se dočkáš, ty jeden živej mrtvej. Už to nebude dlouho trvat.“

„Tam… okolo…“ zašeptal jsem.

Civěli na piktor. „Co to kecáš? Nedělej si z nás srandu, dobytku.“

„Nápis… Napsáno…“

Uvědomil jsem si, že nedovedou číst. Mladá generace NH se už neučila číst. To proto, že čtení je svinská neřest, škodlivá a dekadentní. Ta verbež nahoře na Zemi čte. Silná generace dobyvatelů hvězd nečte, žije mezi obrazy a chystá se na dobytí Galaxie.

„Ty se chceš na nás vytahovat, hajzle…“

„Nepřátelé… poslali…“

Chtěl jsem jim říct, aby co nejdřív předali piktor nějakému veliteli, který snad ještě dovede číst, ale nedokázal jsem najít taková slova, která by je nerozzlobila.

„Nepřátelé… nepřátelé…“

To bylo dobré zaklínadlo. Chtěli vědět všechno o nepřátelích. Už jsem jim o nich hodně řekl. Pověděl jsem jim o Su. Pověděl jsem jim o jejich přátelích, o dekadentech hnutí Poslední generace. O hospodském Moulisovi a o lidech, kteří se u něho scházeli. O Mirínkovi. Šklebil se, když mi oznámil, že se bude Lagrang rušit. Chtěli vědět všechno o nepřátelích. Vytušil jsem, že nepřátelé jsou i v jejich vlastních řadách. Pověděl jsem jim všechno, co jsem věděl o Mantellovi III. Měli z toho radost. Nezlobili se na mne. Tenkrát jsem po dlouhé době neplakal bolestí, ale štěstím.

Nepřátelé…

Jakmile jim řeknete slovo „nepřátelé“, zpozorní a začnou se k vám chovat lépe. Pamatujte si to pro případ, že byste se jim dostali do rukou.

Odešli.

Ležel jsem u stěny.

Kazik. To je přece jméno Dědka Čucháka. Taky nepřítel. Všechno jsem jim o něm pověděl. Všechno, co jsem věděl. Řekli mi, že ho zabili. Jindy povídali, že je zavřený v sousední cele. A jindy zase, že ho strčili do jedné cely se Su a že se večer co večer dívají, jak se ti dva spolu páří jako zvířata. Jenže Su je přece mrtvá, řekli mi to.

Nemůžu jim věřit.

Jenom mě, prosím, neodvážejte na Lagrang.

Je to blízko Země. Lagrang půjde do pece. Nechci do pece. Chci být na Luně, nebo spíš na Měsíci, jak se říkalo za mého mládí. Měsíc. Měsíc mého života.

Dveře se otevřely. „Jak jsi k tomu přišel?“

Pan velitel mával piktorem ve vzduchu.

„Tam…,“ pokusil jsem se stočit oko k větráku.

„Asi ve větráku,“ poznamenal jeden ze strážných, kteří velitele doprovázeli.

„Pakáž jedna hnusná. Jsou jako hmyz. Popadněte ho, umejte, dejte mu nějaké hadry. A taky posilovačku. Pak mi ho přiveďte do kanceláře.“

Odešel.

Oba strážci na mne hleděli trochu vyděšeně. Ještě před pěti minutami by se mě nedotkli jinak než podrážkou nebo pažbou. Teď se museli ke mně sklonit, popadnout mne v podpaží a pokusit se mne postavit. Nohy se mi podlomily. Bál jsem se, že se budou zlobit, ale nezlobili se.

Naopak, vycítil jsem, že mají strach.

Kdyby se mi cestou něco stalo, nebo kdybych jim dokonce umřel v rukou, pan velitel by se zlobil, ale ne na mne, nýbrž na ně. Proto mají strach.

Já vám neumřu. Nechci, abyste se museli kvůli mně bát pana velitele, a už vůbec nechci, aby se pan velitel musel zlobit.

Mám vás všechny moc rád. Jenom vám nevěřím.

Vedli mne chodbou stadionu, který se stal mým domovem, který jsem si zamiloval, kde jsem byl šťastný, když se páni nezlobili, i zoufalý, když jsem je rozzlobil. Miloval jsem chodbu a snad nikdy jsem nepoznal takové blaženství jako ve vlažné sprše, pod níž mne postavili.

Tvářili se starostlivě, když mne mydlili, použili vlastního mýdla (jak jinak, vždyť my, blaťáci, jsme na mýdlo neměli nárok), nevynechali ani jediné místečko na mém těle, jako když maminka myje své růžové děťátko.

Maminka… Já ji kdysi taky měl. Každý měl maminku. Je to asi krásné být něčí maminka.

Na Luně se už dlouho nerodí žádná děťátka.

Prý už to nemá žádný smysl. Teprve hnutí Nové Hranice se prý postará o nové potomstvo, až postaví galaktické lodě a pronikne do otevřené Náruče Velké Hvězdné Matky.

„Předvedli jsme číslo 2 621, pane veliteli,“ ohlásili řízně, když mne přivedli k veliteli.

„Dobrá, dobrá, tak už běžte. Posaďte se, pane Nedomý,“ řekl velitel. Pátravě na mne hleděl. „Dali vás celkem slušně do pořádku.“

Ze sprchy mne odvedli k lékaři. Dal mi posilující infúzi a taky regenerátor mi hodně pomohl. Bolest zmizela a žilami se zvolna rozlévaly vlny životní síly.

Spolu s nimi se začala ozývat nenávist.

Velitel se usmál.

Opíral se zadkem o okraj stolu. Mladý kapitán Nové Hranice. Kolik mu mohlo být? Jak dlouhou dráhu životní poutě stačil ujít? A kolik životních poutí překazil?

„Asi jste už pochopil, že jsme vás přestali psychicky kondicionovat. Potřebuji si s vámi rozumně promluvit.“

„Už se mnou mluvíte…“

„Uplynuly čtyři týdny od vašeho zatčení. Ano, vyšetřování trvá měsíc.“

Měsíc mého života, pomyslel jsem si trpce.

„Váš případ je vážný, pane Nedomý. Vyšetřovací orgány nalezly ve vašem bytě nástroj zločinu.“

„Ano?“

Už jsem se zmohl i na ironii. Brzy asi bude následovat zuřivost, bití, šoky. A znovu ta psychická kondicionizace. Udělají ze mne zase zvíře.

„Jmenuje se to, tuším, čtrnáct padesátka. Velice nebezpečná zbraň. Podle vyjádření expertů docela spolehlivě prorazí ochrannou kopuli města. Naruší její nosnou strukturu a při dekompresi ji unikající atmosféra roztrhá. K takovému činu je třeba odhodlání a také zkušenost. Vy jste bývalý havíř, pane Nedomý. Přišel jste na Lunu před koncem roku 2043. Zaměstnanec tehdejší Českopolské. Neměl jste na šachtě mnoho kamarádů. Ten… Kazik byl z nich nejlepší, viďte?“

Na to jsem neřekl nic. Opravdu to už bylo se mnou mnohem lepší! Dokázal jsem mlčet a nic pána tolik nerozzlobí jako mlčení vězně při výslechu.

Znovu se usmál.

Byl to pohledný mladý muž. Měl vysoké čelo a husté, nepříliš dlouhé vlasy se mu leskly. Rovný nos a jemné, trochu dívčí rty.

Tyhle rty dovedly křičet: „Hajzle… Roztlučte mu pajšl… Dobytku… Rozkopněte mu varlata…“

Teď se hezky usmívaly. „Chápu, jak vám je. Tohle asi byl ten nejhorší měsíc vašeho života, viďte? Měl jste smůlu.“

„Měl jsem smůlu, že jsem chtěl pomáhat lidem,“ řekl jsem po chvilce přemýšlení.

Byl bych se asi rozplakal, kdybych to neřekl. Jenže on zavrtěl hlavou.

„Nenechte se mýlit. My bychom vás stejně zatkli, i kdybyste zůstal doma.“

„I kdybyste mne nezatkli na místě… činu?“

„Chtěl jste říci — na místě neštěstí, viďte? Nebojte se, já vás bít nebudu. Násilí se mi protiví a nikdy bych ho nepřipustil, kdyby se nebylo ukázalo, že bez jeho přispění je i sebedůkladnější psychická kondicionizace bezmocná. Fyzická bolest, pane Nedomý, to je ta ovládací páka lidské psychiky! Bohužel… Je mi to osobně nesmírně líto. Vy si tedy myslíte, že jde o neštěstí. Že se kopule prolomila pod tíhou nahrnutého prachu. Že za dekompresi je odpovědný náš komodor Avram Stavropulos. Myslíte si to? Pane Nedomý, já se domnívám, že to tak je. Já totiž vím, že to tak je.“

Opatrně jsem do sebe vtáhl vzduch. Voněl nějakými sladkými pas-tilkami.

„Vím to já, víte to vy, ví to v Arkádii každý. A teď mi odpovězte na otázku, pane Nedomý, můžeme takový stav připustit? Ne, nemusíte mi odpovídat. Nechápete totiž, oč vlastně jde. Jsem s komodorem v osobním denním kontaktu.“

Napřímil se a udeřil se pěstí do hrudi. Teď už jsem spíš dokázal uvěřit, že jeho jemné rty dovedou sprostě nadávat. Pak začal žvanit jako z partesu.

„Zasvětil mne do všech plánů. Jsou velkolepé. Jsou gigantické. Otevírají lidstvu nové obzory. A sám komodor ještě neví všechno, co se rodí ve štábu Nové Hranice, tam nahoře na Velitelském Můstku v lůně Rady Astrokratorů. Plány jsou grandiózní. Budeme je realizovat za podpory všech morálně zdravých lidí. Těch je na Luně hodně ve všech sedmi habitatech přivrácené strany i v Arkádii. Tady, v Arkádii, se rodí světlá budoucnost lidstva, a ne tam nahoře v bahnu té dekadentní Země!“

Obešel stůl a postavil se za něj jako za řečnický pult. Pěstmi se opřel o jeho desku a trup nachýlil kupředu.

„Co to je, lidské štěstí? Dekadenti na Zemi tvrdí, že štěstí je v životě samém, že je uvnitř člověka, v něm samém a v jeho vztazích k ostatním lidem. Žvásty, svinské dekadentní žvásty! Osud obtížil ramena člověka velkým úkolem. Musíme jej naplnit. Kdo se Osudu postaví, bude rozdrcen!“

Přestal jsem ho poslouchat. Moc dobře jsem znal řečnická cvičení vědců Nové Hranice. Už jsem se sebral natolik, že jsem byl schopen uvažovat o tom, proč mne sem povolal. Co ode mne chce? Co vůbec může chtít od člověka, kterého kdykoli obratem ruky vrátí zpátky do stavu položivota?

„Nemůžeme si dovolit, aby lidé pochybovali. Musíme v nich podporovat fanatické odhodlání. Ano, prolomila se střecha. Je to tragédie, ovšem fakticky zaviněná dekadentní ležérností arkádského magistrátu. Kdyby lidé byli ochotni připustit, že vinen je magistrát…“

Mávl rukou. Lidé, to byla zřejmě velká překážka na cestě Hnutí k jeho grandiózním cílům. „Na tomhle stadionu by se mohlo bruslit. Jenže lidská hloupost je nebetyčná. Mnozí hážou vinu na Hnutí. Kdybychom neukázali pevné odhodlání, co by se stalo? Pomlouvači, šeptalové a kverulanti by podlomili víru veřejnosti v osudové poslání lidstva. Stalo se neštěstí a my všichni ho hluboce želíme. Ale na cestě lidstva do Náruče Vesmírné Matky budou oběti. Nemohou nebýt. Jednou na ně budeme vzpomínat. Postavíme jim pomník na největší planetě Ústředního Slunce Galaxie. Ale teď? Teď musíme bojovat. Tvrdě. Být nelítostní k sobě i druhým. K Ústřednímu Slunci doletí jen člověk zocelený údery kladiva na kovadlině. Pevný. Odolný. Odhodlaný. Nepochybující. Proto musíme veřejnosti předložit pravého viníka toho zločinu.“

„Jsem to já?“

„Ano,“ odpověděl velitel a opět se tak hezky usmál.

7/

Na Lagrangu mě čekalo nejedno překvapení.

Po tom, co se událo za posledních šest týdnů, jsem nabyl velké tvrdosti vůči překvapením a ani předtím jsem nebyl žádný naivka Divíšek, v mém věku by něco takového bylo směšné. A přece jsem se divil, když jsem zjistil, že na Lagrangu není žádné vězeňské oddělení.

„To není možné! Den co den prý odlétají na Lagrang transporty z Arkádie a z ostatních habitatů taky!“

Slečna M'Botová, takto seržant úderných jednotek Nové Hranice, rozhodně popřela, že by něco takového bylo možné. Kdyby nějaké oddělení na Lagrangu bylo, prohlásila, musela by o tom vědět. Ostatně, proč by někdo vězně na Lagrang vozil?

Neměl jsem důvod, proč si brát servítky.

„Byla by to jednoduchá exekuce nepohodlných osob.“ Zasmála se tomu.

„Milý poručíku, jednoduchá exekuce? Vy si myslíte, že by Dohlédací výbor něco takového připustil?“

To, že jsem se stal poručíkem NH, vás možná překvapí. Mne zase překvapila zmínka o nějakém Dohlédacím výboru. V Arkádií se mluvilo o tom, že likvidaci Lagrangu nařídil samotný Můstek, aby znemožnil nežádoucí infiltraci ze Země. Lagrang je přestupní stanice nepřátelských myšlenek, tak to opakoval Stavropulos takřka v každém svém projevu.

„Brzy si zvyknete na to, poručíku,“ pravila seržantka M'Botová, „že z Lagrangu uvidíte jak Lunu, tak i Zemi z trochu jiné perspektivy.“

Zvyknu, ovšemže, ty moje milá černá kočičko. Zvykl jsem si na jiné věci, na mnohem horší!

Třeba na myšlenku, že Su je opravdu mrtvá.

Už jsem se přiznal k tomu, že jsem ji zradil hned na začátku své kalvárie. Později se vyšetřovatelé často na Su ptali a často mi o ní vyprávěli. Hlavně proto, že se rádi dotýkali citlivých bodů mé duše. Čtyři týdny jsem živořil jako troska bez vůle, manipulovaná složitým systémem psychického a fyzického nátlaku. Ale i v těch krušných dnech mně někde na dně mysli doutnala naděje, že se zachránila, že se nenechala chytit.

Příslušníky Poslední generace byli vlivní úředníci z magistrátu i lidé od policie. Jistě se včas dozvěděli, co se chystá. Naposledy jsem spatřil

Su v někdejší Modré laguně po té hrozné bitce, kterou jsem tam rozpoutal. V přepouštěcí komoře, zřízené ve vstupní hale, mě odprošovala. Plakala a ujišťovala mne, že mě nikdy nepřestala milovat a že to není její vina, že teď máme k sobě tak daleko. Otevřel jsem tehdy vnitřní dveře a vrátil ji tam, kam podle mého názoru patřila, mezi tu bandu ožralů a narkomanů, a odešel jsem bez lítosti.

Co se dělo potom? Dal té partě někdo včas hlášku, že se blíží přepadové komando úderníků en há, aby je všechny pozatýkalo?

Měli dost času. V první vlně zatýkání se en há zaměřili na nás, kteří jsme přispěchali k epicentru dekomprese. Před domy některých prominentů (prý jsem to byl i já) hlídkovali příslušníci oddílů „Mladých strážců Nové Hranice“. Hlídali i její dům? Jedno jsem si uvědomoval i v těch nejhorších chvílích: nikdy jsem na chodbách improvizované věznice nepotkal jediného účastníka tehdejšího večírku. Zaznamenal jsem tu tisíce známých tváří, opravdu, vždyť za ta léta života v Arkádii jsem postupně přišel do styku prakticky se všemi starousedlíky a na ty se nenávist NH soustředila s nejprudší silou. Jak je možné, že prominenti Poslední generace ušli našemu osudu?

Kapitán Levasseur v závěru našeho prvního rozhovoru povolal své lidi a nařídil jim, aby mi zřídili ubikaci ve správní části věznice. Bez ostrahy, jak výslovně zdůraznil. Ubikaci mají zařídit na důstojnické úrovni. Ať se ničemu nediví a rozkaz vykonají ihned, odchod.

Divil jsem se já. Důstojnický luxus, bez ostrahy? Znamená to, že jsem zase svobodný člověk? Jak to? Vždyť já jsem měl přece figurovat jako hlavní postava monstrprocesu, při kterém budou veřejnosti odhaleni původci masové vraždy na obyvatelích Arkádie, a to hlavně já, muž, který vystřelil čtrnáct padesátkou do kopule a způsobil tu strašnou dekompresi?

„Jako vždycky, milý pane Nedomý, jsou v životě dvě eventuality. O té první jsem vás informoval. Budete souzen, usvědčen, odsouzen a bezpochyby popraven. A ta druhá…“

„Musím zřejmě udělat nějakou špinavost.“

„Ne. Nechceme od vás nic jiného, než abyste pomohl svému příteli… Říkáte mu, tuším, Dědek Čuchák. Prosí vás o pomoc. Poslal vám do cely moták.“

Kdo mi ho vlastně poslal? Byl to opravdu Dědek? Bylo vůbec možné propašovat do vězení moták bez vědomí mých věznitelů? Takové otázky mi letěly hlavou, ale mlčel jsem.

„Váš přítel se před mnoha a mnoha lety stal obětí vražedného útoku,“ pokračoval kapitán Levasseur. „My víme, proč se někdo pokusil vašeho přítele zavraždit. Víme o nelegálních popravách na Českopolské. Víme, proč váš přítel tak náhle odešel z bytu a taky víme, co dělal celou tu dobu, kdy jste s ním neměl kontakt.“

Pozorně jsem naslouchal.

„Pátral po svém vrahovi, chápete to? A ten vrah pátral po něm. Vzpomínáte si na to záhadné udání, o kterém vás informoval Luigi Mantella III.? Nemohlo pocházet od nikoho jiného než od něho, od vraha.“

Máme tu tedy dvě záhadné figury, Kata a jeho Vraha, napadlo mě.

„Aniž to váš přítel tušil, pomáhali jsme mu v jeho pátrání. My totiž víme, kde se jeho nepřítel skrývá.“

Dramaticky se odmlčel. Všichni tihle důstojníci en há měli dobrou řečnickou školu komodora Stavropulose.

Pak vymrštil ruku a ukázal prstem na strop. Prudce, jako by ho chtěl propíchnout.

„Tam nahoře. Na Lagrangu. Vrah je členem Můstku.“ Kapitán se nahrbil nad svým stolem. Choval se teatrálně, jako kdyby ho Stavropulos sledoval na dálku.

„Naše hnutí je obklopeno nepřáteli. Nenávidí nás dekadentní Země. Nenávidí nás zbahnělá generace starých usedlíků. A v našich řadách se zahnízdili ti nejhorší nepřátelé. Chtějí rozložit hnutí zevnitř, chápete to? Těch se musíme zbavit! Ale jak je odhalit? Jak se jim dostat na kobylku? Jak je usvědčit?“

„Vy jste chtěli, aby vás Dědek zavedl k vašemu nepříteli na Můstku.“

„Ano! Jenže je v tom jedna velká potíž.“

„Chápu,“ přikývl jsem. „Dědek svého vraha nepozná. Nepamatuje se na nic, co předcházelo operaci na Lagrangu.“

„Vy ho ale znáte! Chápete už? Vaše zájmy a naše zájmy se shodují. Vy pomůžete nám a my pomůžeme vám.“

„Jak vám můžu věřit? Co když vám pomůžu a vy mne oklamete?“

Obdařil mne znovu svým chlapeckým úsměvem.

„Milý pane Nedomý… Vy nám musíte věřit. Co jiného vám zbývá? Když odmítnete, budete na tom přesně tak, jako jste byl ještě dnes, než jsem vás nechal vytáhnout z té díry. Nemáte na vybranou. Pokud ovšem chcete uvažovat o volbě mezi jistou smrtí a nadějí na záchranu…“

„Jednu podmínku ale mám.“

„Jakou?“

„Chci vědět, co se stalo se Su Wang-li. Ale tentokrát žádné řeči, kapitáne. Chci důkazy. Chci ji vidět živou nebo mrtvou, pokud se dostala do vašich rukou. A pokud ne…, pak mi to budete muset dokázat. Teď mluvím vážně. Kapitáne, když mi v tomhle nevyhovíte… já se ochotně vrátím tam dolů.“

Kapitán Levasseur neměl pochopitelně ponětí o tom, kdo je to nějaká Su Wang-li, ale jeho orákl mu podal velmi rychle potřebné informace.

„Je mi lito, pane Nedomý, ale paní Su Wang-li je mrtvá.“

Tak přece…

„Zabili jste ji?“

„Ne. Byla to vražda.“

„Enhá…“

„Hnutí nemělo s její smrtí nic společného. Chcete důkazy? Máte je mít.“

Strčil mi do důkazů nos, až jsem se zalykal. Umožnil mi přístup ke všem materiálům policejního vyšetřování. Nebudu unavovat podrobnostmi. Našli prý její mrtvolu. Příčina smrti — zásah střely čtrnáct padesátky, primitivní zbraně z minulého století, původně používané jako nástroj při ražbě důlních chodeb.

Mohl jsem jim věřit?

„Čtrnáct padesátka,“ poznamenal k tomu kapitán Levasseur. „Nezdá se vám ten rukopis povědomý?“

Dědek Čuchák zasažený čtrnáct padesátkou, Su Wang-li zasažená čtrnáct padesátkou. Vedou stopy taká nahoru na Lagrang?

„Pomůžu vám, kapitáne. Ne, pomůžu sobě. A potom… si se mnou dělejte, co chcete.“

Samolibě se usmál. Nemohl tušit, že se takhle rozhodnu, ale uměl sám sebe přesvědčit, že všechno předvídal a že toto je další důkaz jeho skvělých schopností.

Po čtrnácti dnech fyzické a psychické rehabilitace mě poslali v uniformě poručíka NH nahoru na Lagrang, kde se mne ujala M'Botová.

Lagrang Jedničku jsem v životě navštívil snad pětadvacetkrát, ale v posledních patnácti dvaceti letech ani jednou. Nebyl k tomu důvod, Když ustala turistka, zmrtvěl život v Arkádii i na stanicích Lagrangů. Odumíraly postupně a Jednička, ta největší a nejdůležitější, přišla na řadu nakonec. V těchto týdnech tu ovšem bylo živo. Desetitisíce lidí se stěhovaly a na všech třech portech bez ustání přistávaly a startovaly lodě a braly kurz buď k Zemi, nebo k Luně. Obrovská silikitová struktura, která po celé století zářila, jako by chtěla konkurovat Slunci, postupně temněla. Obytné čtvrti se vylidňovaly, Technici demontovali agregáty, bionické infobanky, stěhovali tovární provozy.

Jedné věci jsem si ale všiml hned při příletu: nikde jsem neviděl jedinou známku toho, že by lodě přivážely z Luny na Lagrang vězně. Naše loď přistála téměř prázdná, spolu se mnou přicestovala skupina techniků a nějací úředníci. To samozřejmě ještě nebyl důkaz, ale mé oči (ano, oči, za zničené mi dali dobrou protézu, byla to profesionálně provedená operace, trvala jen půl dne a věřte, že se mi po ní dokonce i líp dýchalo, jako by se mi v prsou ulevilo, operaci zřejmě nedělal žádný šumař, a když už se mi rýpal v oku, projel mě celého a tu a tam něco povyspravil) zkušeného kriminálníka by okamžitě odhalily maličkosti, které by nezkušený člověk nechal bez povšimnutí: oddělené koridory a vyhrazené přistávací plochy; předimenzované strážnice; podezřelá „okna“ v letovém řádu.

Nic takového! Tohle byl rušný otevřený port, kde si nikdo nikoho nevšímal. Veliké ploštice tiše klouzaly po magnetických polštářích a převážely na svých zádech neladné kupy nákladu. Mezi nimi se proplétali androidi — na Lagrangu nikdo nezakázal výrobu a provoz androidů — a stěhovali náklad do útrob kosmických lodí.

Na odstavných plochách tábořily tisícihlavé skupiny lidí. Nebyl na ně radostný pohled, třebaže mezi nimi byly i děti (další důkaz výjimečnosti postavení Lagrangu Jedničky, kde neplatily lunární zákony o regulaci porodnosti). Všichni ti lidé měli unavené šedivé tváře. Zápas se smutkem je už přestal bavit a dávali volný průchod svému stesku. Dovedl jsem to pochopit, vždyť se tady narodili, tady v útrobách kosmického ostrova, odkud byl nerušený výhled na Slunce, ale i na Lunu a na Zemi, na dva obrovské disky, jeden stříbrný a druhy modrý, postříkaný šmouhami mračen. Až nastoupí do lodi a odlepí se od plochy portu, skončí jejich život. Druhý zase nastane, ale tuhle možnost jejich cit doposud nedokázal připustit. M'Botová mě zavedla k nízkému žlutavému vozítku. Zavazadla jsem žádná neměl, podle instrukcí kapitána Levasseura mě měl vystrojit Třetí pluk, k němuž náležela služebním zařazením i M'Botová.

Byla to milá mladá žena, která mi až podivuhodně připomínala jistou dívku jménem Geneviève, ale — věřte tomu nebo ne — měla něco společného i se Su; snad temperament, snad způsob mluvy.

Během půlhodinové jízdy vedle M'Botové jsem okřál mnohem víc než během čtrnáctidenního rehabilitačního programu. Zvolna ze mne padala tíseň, kterou jsem si neuvědomoval, dokud mi zatěžovala ramena. Brzy jsem pochopil, v jakém zásadním rysu se Lagrang liší od Arkádie: zde bylo všechno v pohybu, lidé byli činorodí, měli nějaký cíl a pracovali, aby ho naplnili. Kdežto obyvatelé Arkádie? Ti jenom žvanili o velkých cílech, grandiózních úkolech, obětech jednotlivce vůči celku.

I já, který jsem nikdy nepodléhal pasivitě, jsem skončil jako hlídač v portu, smutný piják piva, které bylo navíc rok od roku horší.

M'Botová mi vykládala o tom, kolik lidí se vrací na Zemi, o tom, že hnutí Nové Hranice těm lidem v návratu nebrání (to mě také překvapilo, protože kapitán Levasseur tvrdil pravý opak) a že také Země je na příliv repatriantů připravená, zejména rozsáhlým medicinálním programem, který jim pomůže adaptovat se na šestinásobnou gravitaci.

„Kdyby tohle existovalo před sto lety,“ povzdechl jsem si. Seržantka na to neřekla nic.

Vnitřek Lagrangu byl pravý labyrint, ale M'Botová se v něm dokonale vyznala. Někdy se mi zdálo, že jezdíme v kruhu, ale to bylo tím, že jsme potkávali kolony věčně stejných lidí s šedivými unavenými tvářemi a s neforemnými ranci na zádech. Osobně nesli svoje nejcennější věci, protože se báli, celkem oprávněně, že by se jim mohly ztratit v chaosu, který tu všude vládne. Kdo by se vážně staral o osud rance v nitru kosmického ostrova, který už za tři týdny bude odeslán na dlouhou pouť do sluneční pece!

„Už bychom tam dávno byli,“ vysvětlovala mi ta dívka, která se mi čím dál více líbila, „jenže některé spoje už demontovali a všude jsou hrozné objížďky.“

Mohla mi namluvit cokoli, protože orientaci jsem ztratil už dávno. Nevím proč, ale důvěřoval jsem ji stále víc.

„Řekli vám, proč jsem přiletěl?“ zeptal jsem se jí. Zasmála se tomu.

„Čím to je, že nevěříte ničemu a nikomu?“

Chtěl jsem odpovědět, že v Arkádii nikdo nevěří ničemu a nikomu od té doby, kdy tam začal pan Stavropulos uplatňovat nové móresy, ale tak dalece jsem dívce nevěřil, abych to řekl nahlas.

„To není podezíravost,“ namítl jsem tedy. „Opatrnost je hlavní vlastnost příslušníka Nové Hranice.“

„Opatrnost? Já myslela, že statečnost!“

Měla krásné bílé zuby, svítily v té tmavé tváři rozhodně víc než maják na hlídačské kukani tam dole na portu Arkádie. Dole? Nebo nahoře? Čert se v tom vyznej.

Blesklo mi hlavou, že to děvče vede nějaké divné řeči a že snad měl kapitán pravdu, když mi během mého čtrnáctidenního rehabilitačního programu vykládal o tom, že Můstek, ale bohužel i důstojnický sbor NH na Lagrangu je prolezlý zradou, takže on a členové velení lunární sekce doufají, že moje odhaleni způsobí průlom do hradby falše, jíž jsou všichni ti zrádci obrněni.

Konečně zastavila. Opět jsem si vzpomněl na své havířské začátky: ocitli jsme se totiž na dně šachty, jejíž konec se ztrácel v nedohlednu. Musela být vysoká dvě stě, možná tři sta metrů. Vysoká? Spíš hluboká, jak mi dívka připomněla. Je to šachta ústřední zdviže vedoucí do prostoru Můstku. Pohybujeme se hlavou ke středu stanice, nohama k obvodu.

„Na to si zvykneš, promiňte, zvyknete.“

„Říkají mi Kuba,“ podal jsem jí ruku. Usmála se. Shůry, nebo spíš zdola, přišuměla kabina zdviže.

„Jmenuju se Agnes,“ řekla. Dveře za jejími zády se otevřely. Nepřestávala se usmívat a moji ruku nepouštěla. Oči měla zlaté a ještě hlubší než ta šachta tady.

Hleděl jsem do těch očí a čekal, kdy se do nich propadnu.

Vešli jsme do kabiny. Dveře se za námi zavřely jako čelisti nějakého bezzubého, dobráckého, ale mimoděk nebezpečného zvířete.

„Ty znáš Dědka Čucháka?“ zeptal jsem se jí.

Zasvítila na mne zuby.

„Moc dobře.“

Nesmyslně mě píchla v prsou žárlivost. Opravdu, jsem úplně nemožný stařík!

„Kdy se s ním uvidím?“

„Velice brzy.“

Zdviž se zastavila a trochu mi přitom rozhoupala žaludek. Odvykl jsem tomuto druhu cestování!

Bezzubé čelisti zdviže se otevřely. Agnes mě uchopila za loket a vyvedla ven. Neuvědomil jsem si, že nastane tma, až se za námi dveře zavřou.

Zavřely se a nastala tma.

„Vítám tě na Lagrangu,“ ozval se Dědek Čuchák.

Byl blízko, velice blízko.

„Agnes…“ ozval jsem se.

„Tady jsem,“ odpověděla. Znělo to ze stejného místa, odkud jsem zaslechl Čucháka!

„Proč je tu taková tma?“

„Chci tě připravit na určité překvapení,“ ozval se ve tmě Dědek trochu rozpačitě. „Nerad bych tě vylekal.“

„Myslíš si, že jsem nemluvně? Nemůžeš přece vypadat hůř než za starých časů, než tě dal doktor Kurz do pořádku!“

„Frankensteinovo monstrum,“ zažertoval. Nikdy jsem se před ním nezmínil o té staré knize. Vida, kam vede samostudium. Dědek studoval monstrologii.

„Přestaň si hrát na schovávanou. Agnes, rozsviť, ať už to máme za sebou!“

„Jak myslíš,“ řekla Agnes a rozsvítila.

Lekl jsem se příšerně.

Stál jsem tu v nevelké kruhové místnosti s Agnes sám. Uvědomil jsem si, co to znamená.

„Agnes… Dědku…“

„No ovšem,“ zabručel Dědek Čuchák ústy té překrásné mladičké černošky, „jsem to já, kdo jiný?“

Na Lagrangu skutečně není nouze o překvapení!

8/

Doktor Kurz si tentokrát dal s Dědkem Čuchákem práci a vyvedl mistrovské dílo. To, čemu říkám „Agnes“, byl fakticky android té nejnovější generace (patnácté? šestnácté? musel bych se zeptat oráklu), tak pokročilé, že ani ten nejfanatičtější lovec androidů ze Stavropulovy party by nepojal ani stín podezření.

Vymyslel pro Dědka ten nejdůmyslnější převlek. V mladičké seržantce úderných oddílů Nové Hranice by nikdo psance nehledal. Byla to stará technika, chlapi se nechávali předelávat na ženskou a ženské na chlapy ještě dřív, než jsem se narodil, a v jednadvacátém století bylo několik údobí, kdy se takové přeměny děly tak často a tak snadno, jako když ženská změní u kadeřníka frizůru. Čemu jsem se tedy měl divit? No a vidíte, divil jsem se. Nevím, jak to vysvětlit, prostě — cítil jsem se vedle Dědka v podobě Agnes převelice nesvůj. Chtěl jsem se Dědka zeptat, jestli byl doktor Kurz důsledný do všech anatomických detailů. Netroufl jsem si. Co kdyby se Agnes urazila? Zatracenej život blbej! Po sto letech parťáctví se budu muset ostýchat! A doma, na záchodě, bude pořád prkýnko dole.

„Nehledal…“ opakoval Dědek Čuchák. „Nehledal, až na to, že mě Luigi Mantella chytil za tři neděle.“

„Mantella Třetí,“ opravil jsem ho. „Mimochodem… nemohl bys mluvit dívčím hlasem? Nedovedeš si představit, jak strašně to zní, když…“

Opravdu, bylo mi z toho špatně. Agnes — budu jí tak říkat — se podivila:

„Vážně? To by mě nenapadlo!“

A vyprávěla dál. Mantella III osvědčil svůj ostrovtip a Dědek-Agnes myslel, že je všechno ztraceno. A pak shledal ke svému úžasu, stejně jako jsem to o něco později zjistil i já, že jeho zájmy a Stavropulovy zájmy se překvapivě shodují: vedení Nové Hranice v Arkádii má velký zájem na odhalení člena Můstku, který se kdysi pokusil Dědka Čucháka zabít a teď ho chtěl odstranit z cesty metodami, dejme tomu, diplomatickými.

„Poslali mě sem, abych ho našla,“ pokračovala Agnes. „Mají tady všude svoje lidi. Pomohli mi dostat se až do bezprostřední blízkosti okruhu Můstku. Dokázala bych se dostat i na zasedání Můstku, ale co bych tam byla platná? Kubo, já přece nikoho nepoznám! Nemám jedinou vzpomínku na to, co bylo před tím velkým střílením!“

„Proto jsem tady já,“ pokrčil jsem rameny. „Ukážu prstem, řeknu: 'To je on!' a ty budeš jednat. Co uděláš?“

„Jednat budou ostatní členové Můstku. Ti s ním zatočí, však se budeš divit.“

Jen aby nezatočili s námi, napadlo mě. Nějak se mi to přestávalo líbit, pokud se mi to ovšem někdy líbilo. Připadalo mi to všechno směšně vykonstruované, nalinýrované podle křivého pravítka. Já mám shodné zájmy se Stavropulem, Dědek má shodné zájmy se Stavropulem, dostanem se na Můstek, já ukážu prstem a všichni řeknou: „Jéje, no né, my měli mezi sebou škodnou, a to se na to podívejme…“

„Pitomost… Dědku… Agnes… Tohle všechno je pitomost!“

Agnes se podívala na hodinky.

„Za pět minut přijede zdviž. Kurýrní služba přinese materiály na zasedání Můstku. Stavropulovi lidé právě v tuhle chvíli odstranili členy tajemnického sboru, kteří tady měli na kurýrní službu čekat. Vezmeme materiály a odneseme je na Můstek.“

„A já tam začnu vejrat kolem sebe, ukazovat prstem…“

Agnes se opírala o oválnou stěnu s rukama založenýma na prsou. A že to, panečku, byla nějaká prsa. Jestlipak Dědek… Ale ne, na něco takového nemůžu ani pomyslet.

„Ty se toho nevzdáš?“

„Ne,“ odpověděla Agnes. „Chci toho člověka poznat, chápeš to?“

„Co kdybychom to udělali bez skandálu. Já ti pošeptám, že to je třetí zleva, ty kejvneš a vypochodujeme ven, jako by se nic nestalo.“

Zavrtěla hlavou.

„To nepůjde. Dobrá třetina členů ostrahy patří ke Stavropulovi. Jsou informováni. Nepustí nás ven. My musíme se Stavropulem táhnout za jeden provaz, jinak nás tím provazem uškrtí.“

„Nepřipadáš si hloupě? Táhnout za jeden…“

Uslyšel jsem hučení zdviže.

„Zmizíme odsud,“ naléhal jsem. „Pojď!“

„Kam?“ usmála se Agnes smutně. „Jsme pěšáci v rozehrané partii. Smíme jenom o jedno pole kupředu.“

„Anebo šikmo!“

„To bychom museli vzít figuru. Na to nemáme sílu. Tvař se úředně, už jsou skoro tady.“

Za dveřmi hekly brzdy zdviže.

Také za zády nám něco zahučelo. Ohlédl jsem se. Oboje se otevřely takřka současně, dveře zdviže i ty doposud skryté v oválné stěně kruhové předsíně. Mohl jsem si představit, že jejich rámy jsou ve skutečnosti rámy obrazů a že ty obrazy jsou naprosto stejné. Mohly by se jmenovat „Zatýkání zločinců“. Chlapi s tvářemi vyřezanými z ledu. Namířené zbraně. Ježatí, ramenatí, nohy v holínkách s tvrdou podrážkou. Stačilo mi, abych se na ty holínky podíval, a rozbolelo mě celé tělo. Ani jednoho z těch hochů bych nechtěl mít jako svědka na svatbě. Vypadali jako výlisky jednoho kadlubu. Jen jeden se lišil: měl na ramenou frčky. Právě on nám laskavě sdělil, že Agnes M'Botová a Jakub Nedomý se od této chvíle nacházejí v nepříjemném stavu zatčení, a vyzval nás, abychom šli s ním.

Co jiného zbývalo pěšákům na šachovnici než táhnout o jedno pole?

„Vidíš, ty vole,“ řekl jsem vyčítavě Dědkovi Čuchákovi, zašitému do těla černošské krasavice. Jeden z našich průvodců mě žďuchnul pažbou do zad. Jiný by to považoval za dělovou ránu, ale bylo to jen žďuchnutí, vždyť mi ani nepřerazil žebro. Fakt je, že bych byl málem upadl, kdyby mě Agnes nezachytila. Doktor Kurz odvedl skvělou práci, tenhle android měl sílu tří chlapů.

Zavedli nás do velikého sálu, kde se to hemžilo blankytnými stejnokroji, a já si bláhově pomyslel, že tihle zaměstnaní činovníci, kteří tu pobíhají kolem oráklů, dohadují se, rozhodují, dávají příkazy, rozmlouvají na pěti telkomech současně, že to jsou členové Můstku. Na Dědka, či spíš Agnes, však ten pohled neudělal žádný dojem. Její tvář byla lhostejná a já pochopil, že tohle je pouze nějaká kancelář, kdežto sál Polobohů je někde jinde.

Stráž nás předala příslušníkům vnitřní stráže, kteří neměli uniformu. I vzezřením se lišili od našich dosavadních průvodců. Byli starší a vypadali docela inteligentně, zvlášť jejich velitel. Jistě by s ním byla zajímavá debata o šeříkovém období klasika čichové poezie Svana Lindgrena. Na všech bylo vidět, že jsou zasvěceni do nejtemnějších tajemství Můstku a že by je nepřekvapilo ani sdělení, že Země je placatá a netočí se. S uniformovanými strážci komunikovali stroze a přezíravě. K nám se chovali téměř vlídně. Asi by mi dali pivo, kdybych o ně požádal. Uvědomil jsem si, že ještě před dvěma měsíci bych to bez rozpaků udělal. Jenže po zkušenostech ze stadionu už nikdy nebudu takový jako dřív. Už nebudu ten starý Kuba Nedomý, který si houbelec dělá z Petra i Pavla a štráduje si to životem svou cestou, jak se mu zlíbí.

„Kam nás vedete?“ zeptal jsem se. Chvilku to trvalo, než jsem se osmělil.

„Ověříme, kdo jste a co jste, a pak vás pošleme zpátky na Lunu. Tam se o vás postarají.“

Otřásl jsem se, protože mi bylo jasné, jak se o nás postarají.

„Žádáme, aby nás vyslechl Můstek.“

Tohle ty chlapíky rozesmálo.

„Chlapče drahá, odkud jsi spadl?“

Nesmáli se ale dlouho. Vedli nás, jak se ukázalo, do svého bloku, kde nás chtěli vyslechnout a ověřit naši totožnost, ale kde se vzal, tu se vzal, cestu nám zastoupil chlápek v uniformě plukovníka Nové Hranice. Připadal mi nějaký povědomý, ale teprve po chvilce jsem přišel na to, kdo to je: Luigi Mantella II., můj starý dobrý přítel z divokých dob Luny, otec dříve vlídného, nyní komisního Luigiho Mantelly III.!

„Stát!“ zvolal pánovitě. „Tyhle lidi musí vyslechnout Můstek.“

Zastavili jsme se. Příslušníci vnitřní stráže však nepatřili do police s tuctovým zbožím.

„Byli zadrženi na území Můstku, a proto patří do mé pravomoci,“ řekl ten, který se prve divil, odkud jsem spadl, a který vypadal na znalce čichové poezie. „Vedeme je k výslechu, plukovníku.“

„V případě podezření z velezrady právo výslechu přísluší jenom Můstku!“ pokusil se Mantella II. zahřímat, ale nějak se mu to nepodařilo. „Nařizuji vám… na mou zodpovědnost…“

Obličej znalce čichové poezie ztuhl, takže i jeho nos, na první pohled dobrácky měkký, by mohl vrtat díry do silikitových stěn.

„Pane plukovníku, veškerá odpovědnost za bezpečnost území Můstku přísluší vnitřní stráži. Prosím vás, ustupte a nemařte úřední výkon!“

„To je porušení subordinace! Dostanu vás před vojenský soud!“

„Vojenský soud spravedlivě rozhodne, kdo v tomto případě překračuje okruh svých pravomocí!“

Zdálo se mi však, že odhodlání podřízených našeho znalce poezie (byl to zřejmě jejich velitel) se jaksi viklá. Navíc i my, Agnes a já, jsme měli zájem na tom, aby nás vyslechli členové Můstku. Jestliže Levasseur měl pravdu, mohli bychom vyvolat na Můstku pěknou melu a z ní pak vytěžit nějakou tu výhodu. Slabá naděje, ale přece jenom naděje!

„Pane plukovníku,“ oslovil jsem Mantellu II., „známe určitá fakta, která jsme ochotni sdělit jenom členům Můstku.“

„Jde o velezradu?“

„Bez jakékoli pochyby, pane plukovníku!“

„Já vám nařizuji, majore,“ zahřímal Mantella II. Jenže šelma narazila na šelmu. Ono už to bývá tak zařízeno, že není snadno určit a posoudit význam a váhu plukovníka ve stejnokroji a majora v civilu. Nutno říci, že na sebe řvali pěkně a dlouho a že major přitom pozvolna vítězil: zvolna jsme se šinuli chodbou původním směrem. Napadlo mě, že bychom se mohli vyškubnout a nějak snad proklouznout do sálu Můstku, ale naši průvodci snad vytušili, co mám za lubem, a popadli nás za paže.

Mantella II. najednou přestal křičet, zaklapl ústa jako šuplík, otočil se a mašíroval pryč, jako by si vzpomněl, že nechal na sporáku čajník.

Vítězství přišlo tak náhle, že to překvapilo samotné vítěze.

Napadlo mě, že plukovníkův ústup je trochu podezřelý, ale za prvním nápadem nenásledoval už žádný další, takže jsem si ho nechal raději pro sebe.

Odvedli nás tedy tam, kam nás odvést chtěli, a nastal obvyklý výslech, jakých jsem v životě zažil už desítky. Trochu mě to zklamalo. Doufal jsem, že vnitřní stráž Můstku postupuje onačejšími metodami než arkádští policajti s oblejskanými zadnicemi.

Podivili se, pravda, když jim Agnes M'Botová sdělila svoji skutečnou identitu.

„Vy jste muž?“

„Račte mi věřit,“ odpověděla hlasem Dědka Čucháka.

„Je to android,“ chtěl jsem vysvětlit, ale okřikli mne, abych mlčel. Záhy se však ukázalo, že mají jiné prostředky než policajti v Arkádii. Ani Agnes, ani já jsme nechtěli prozradit doktora Kurze, jenže oni z nás to tajemství vydolovali tak snadno, že jsem se nestačil divit. Oni tam měli nějaké psychosnímače, nebo co, a listovali si v nás jako v knížce potištěné velikánskými písmeny. Jen ukázali prstíkem a my se předháněli, kdo z nás začne mluvit dřív. Nejvíc, pravda, mluvil Dědek. Měl toho víc na vyprávění a páni byli zvědaví, proč se prohání po Lagrangu v podobě krásné dívky. A taky chtěli vědět, kdo z něho krásnou dívku udělal. Že by měli taky zájem? Dědek jim to vyklopil, i s adresou a spojením.

„Doktor Kurz, Arkádie,“ dumal major nahlas. „Zajímavé… Ověříme si to!“

Orákl s obvyklou úslužností nalezl spojení s doktorem Kurzem. Se samotným spojením to však už bylo horší.

Bylo zablokované. Teď ovšem major ukázal, co dovede, a jaká je moc vnitřní stráže Můstku.

„Kdo nařídil blokádu?“

„Komodor Avram Stavropulos,“ odpověděl orákl.

„Z pověření Můstku nařizuji otevření blokády!“

„Ano, pane,“ pravil orákl zdvořile.

Na obrazovce se nám otevřel pohled do pracovny doktora Kurze.

Doktor vypadal unaveně, byl zarostlý a pod očima měl temné kruhy. Spolu s ním byli v místnosti dva muži NH. Povalovali se v křeslech. Když se ozval telkom, snažili se zaujmout důstojnější pozici.

„Major Fekete, vnitřní stráž Můstku,“ představil se znalec poezie. „Doktore Kurzi…“

K našemu úžasu oba muži v blankytných uniformách vyskočili z křesel a běželi k doktorovi. Ten vyjeveně hleděl na svoji obrazovku.

„Můžete potvrdit, že jste operoval…“ začal major.

Doktor Kurz otevřel ústa. Jeho strážci viděli na obrazovce muže ve stejnokroji majora. Byli znalí, stačili se podívat na identifikační znaky spojení a viděli, že major má plné moci Můstku. Postavili se tedy do pozoru, takže vypadali jako cínoví vojáčci — poté, kdy se cínaři utrhne ruka.

„Já… operoval…“ blekotal doktor Kurz.

„Mluvte!“ štěkl major Fekete.

Cínový vojáček po doktorově levici ožil a vrazil do něho loktem. Trefil se zřejmě do míst, které bylo takto už mnohokrát v posledních hodinách zasaženo. Doktor zkřivil obličej bolestí.

„Slyšel jsi? Mluv!“

„Ano… ano… operoval jsem…“

Podíval jsem se na Dědka — Agnes. Třeba se dozvím nějaké zajímavé anatomické podrobnosti. Pořád mi vrtalo hlavou, jestli budu muset doma na záchodě kontrolovat to prkýnko.

„Řekněte všechno,“ houkl major. „Naprosto všechno.“

Iniciativní cínový vojáček mu chtěl pomoci.

„Tak řekni panu majorovi, koho jsi operoval?“

Doktor Kurz horlivě zakýval hlavou, upřel na mne zrak, ukázal prstem a zvolal: „Oba jsem operoval! Pruse i Nedomého!“

Podívali jsme se s Dědkem-Agnes na sebe. Bezděky jsem si sáhl do rozkroku. Tam bylo všechno v pořádku. Kristepane, věděl jsem, že mi operovali oko. Co jiného…

Do toho křičel doktor Kurz: „Nedomý v sobě má bombu! Ta bomba brzy vybuchne. Musíte…“

Obrazovka potemněla. Pak někdo přerušil spojení.

„Rychle!“ vykřikl major.

Jeho lidé jednali rychle, třebaže jsem jejich počínání dokázal sledovat jenom těch pár vteřin, než jsem ztratil vědomí.

Až později mi vyprávěli, co všechno se dělo poté, co mě sejmuli psy-chinou a odlifrovali na marodku. Tam mi otevřeli hrudní koš cirkulárkou dřív, než mi stačili rozepnout knoflíky na košili.

Doktor Kurz nelhal. V mé hrudi skutečně nalezli ukrytou časovanou bombu velikosti mužské pěsti, která by zabila mne a všechny členy Můstku a rozbila centrální část Lagrangu tak snadno, jako dítě roztluče vánoční ozdobu, a uvolnila tím Stavropulovi cestu k té nádherné metě, které se odpradávna říká nekontrolovaná moc.

Takže, takto skončil příběh, který jsem vám chtěl povídat. Cože? Ano, samozřejmě že doktor Kurz vrátil Dědkovi vzezření Frankenstei-nova monstra. Už proto, že bych vedlě Dědka — Agnes přišel o zbytek rozumu. A co ještě chcete vědět? Kam se poděl Stavropulos?

Milej zlatej, ani nevíte, jak hezky tahle otázka zní mým uším, a jak jsem rád, že mohu odpovědět — ani nevím, ani nemám zdání…