Nepřemožitelný

UPROSTŘED RUIN

Nepřemožitelný přistál na pečlivě vybraném místě, asi šest kilometrů na jih od údajného „města". Z řídicí kabiny bylo vidět docela dobře. Dojem, že jsou to uměle vybudované konstrukce, byl ještě silnější než při prohlížení fotografií. Byly rozloženy na ploše mnoha kilometrů. Stavby byly hranaté, u základny většinou širší než nahoře, nestejné výšky, zčernalé, místy se kovově leskly, ale ani nejsilnější dalekohled neumožňoval rozeznat podrobnosti; zdálo se, že většina těchto budov je děravá jako řešeto.

Kovové sténání chladnoucích trysek ještě neustalo, když koráb vysunul ze svého nitra rampu, lešení výtahu a obklopil se kruhem energobotů. V místě ležícím přímo proti „městu“ (ze země je nebylo vidět kvůli nízkému návrší) se uvnitř energetické clony soustředila skupina pěti terénních vozů, ke které se připojil dvakrát větší pohyblivý zářič antihmoty, podobný apokalyptickému brouku s modrým krunýřem.

Velitelem operační skupiny byl Rohan. Stál vzpřímen v prvém terénním voze a čekal, až se na rozkaz z paluby Nepřemožitelného otevře průchod v silovém poli. Dva inforoboty na nejbližších návrších vystřelily zelené světlice, které vyznačily cestu, a malá kolona, zformovaná do dvojstupu s Rohanovým vozem v čele, se rozjela.

Motory strojů řvaly, zpod pneumatik gigantů létaly gejzíry písku, vpředu, dvě stě metrů před čelním vozem se vznášel průzkumový robot, podobný plochému talíři s rychle kmitajícími tykadly. Proud vzduchu, který z něj vycházel, vířil písek. Zvířený prach se v poměrně klidném vzduchu dlouho neusazoval a po průchodu kolony vyznačovala její trasu červená křivolaká stopa. Stíny strojů byly stále delší, cesta vedla k západu. Kolona se vyhnula téměř úplně zasypanému kráteru a po dvaceti minutách dorazila k ruinám. Tady se konvoj rozpadl. Tři vozy bez posádky vyjely vpřed a rozsvítily ostře modrá světla na znamení, že vytvořily lokální silové pole. Uvnitř ochranné clony se pohybovaly dva vozy s lidmi. Padesát metrů za nimi kráčel obrovský zářič antihmoty. V jedné chvíli, když překročili zasypanou spleť jakýchsi potrhaných kovových lan či drátů, museli zastavit, protože jedna noha zářiče zapadla do neviditelné štěrbiny v písku. Z Rohanova vozu seskočily dva arktany a osvobodily uvázlý kolos. Potom se kolona zase rozjela.

To, co nazvali městem, nebylo ve skutečnosti ani trochu podobné lidským sídlištím. Temné masívy, zasypané pohyblivými písky kdovíjak hluboko, tu stály a nepodobaly se ničemu, co znají lidské oči. Pichlavé konstrukce neurčitých tvarů sahaly do výše několika pater. Neměly okna, dveře, dokonce ani stěny. Jedny vypadaly jako zvlněné, velmi hustě pletené sítě, protínající se mnoha směry a zesílené v místech styku, jiné připomínaly složité prostorové arabesky, jaké vzniknou při vzájemném pronikání včelích pláství, nebo síť s trojúhelníkovými a pětiúhelníkovými otvory. V každém větším prvku a v každé viditelné ploše bylo možno najít nějakou pravidelnost, ne tak stejnorodou jako v krystalu, ale nepochybnou, opakující se v určitém rytmu, třebaže na mnoha místech přerušenou stopami ničení. Některé konstrukce byly spojeny v jakési hranolovité útvary, které byly hustě porostlé větvemi (ty větve však nerostly libovolně jako u stromů a keřů: buď vytvářely část oblouku, nebo byly zkroucené do spirály). Většinou trčely z písku kolmo, nalezli však i nakloněné jako pilíře padacího mostu. Vítr vanoucí nejčastěji ze severu nakupil na všech vodorovných plochách a na mírných svazích sypký písek, takže zdálky mnohá z těchto ruin připomínala nevysokou pyramidu s useknutým vrcholem. Zblízka však její zdánlivě hladká plocha ukazovala, co to ve skutečnosti je: systém keříčkovitých ostrohranných prutů a lišt, místy tak propletených, že zadržovaly ve své spleti i písek. Rohanovi se zdálo, že jsou to nějaké krychlovité a jehlanovité úlomky skal, porostlé mrtvým, uschlým rostlinstvem. Ale i tento dojem mizel ze vzdálenosti několika kroků: tehdy se totiž v chaosu zkázy projevila pravidelnost cizí živým formám. Ruiny nebyly monolitní, dalo se do nich nahlédnout mezerami v kovové houštině, která je zcela vyplňovala, nebyly však ani duté. Odevšad vanula mrtvolná opuštěnost. Rohan uvažoval o zářiči, použít násilí však nemělo smysl, nebyl tu prostor, do něhož by mohli proniknout. Vítr honil mezi vysokými baštami oblaka prachu. Pravidelnou mozaiku černých otvorů vyplňoval písek; sypal se neustále v praméncích, které připomínaly miniaturní laviny. Po celou cestu je provázel neustálý sypký šelest. Otáčivé antény, pohyblivé geigery, ultrazvukové mikrofony i detektory záření mlčely. Bylo slyšet pouze skřípění písku pod koly a při změně směru přerývané kvílení hnacích motorů; kolona střídavě mizela v hlubokém chladném stínu, který vrhaly okolní kolosy, a znovu vjížděla na osvětlený písek.

Konečně dorazili k tektonické trhlině. Byla široká sto metrů, zdánlivě bezedná, určitě nesmírně hluboká, neboť ji nezaplnily ani úplné vodopády písku, které vítr neustále smetal dolů. Zastavili se a Rohan vyslal na druhou stranu na průzkum létajícího robota. Pozoroval na obrazovce všechno, co snímal robot svými televizními kamerami, ale obraz byl stále stejný. Robot byl za hodinu povolán zpět, a když se připojil ke skupině, Rohan se po poradě s Ballminem a fyzikem Gralevem, kteří seděli ve vozidle, odhodlal k důkladnější prohlídce několika rozvalin.

Nejprve se pokusili zjistit ultrazvukovými sondami, jak silná vrstva písku pokrývá „ulice“ mrtvého „města". Bylo to dosti zdlouhavé a výsledky si odporovaly, pravděpodobně proto, že podkladovou skálu postihla vnitřní dekrystalizace při otřesu, který vytvořil onu velkou trhlinu. Sedm až dvacet metrů silná vrstva písku vyplňovala tuto ohromnou terénní pánev. Zamířili na východ k oceánu, překonali jedenáct kilometrů klikaté cesty mezi zčernalými ruinami, které byly čím dál nižší, stále méně vyčnívaly z písku, až konečně zmizely; dorazili k holým skalám. Stanuli tak vysoko nad útesy, že hukot vln tříštících se hluboko pod nimi o skály bylo slyšet jen slabě. Pás holé skály bez písku pokračoval k severu řadou horských štítů, které sestupovaly až k oceánu a mizely v jeho zrcadle.

Za sebou zanechali „město“ — vypadalo teď jako černá silueta s pravidelnými obrysy, utopená v rudé mlze. Rohan se spojil s Nepřemožitelným, předal astrogátorovi získané výsledky, jejichž informační hodnota se rovnala vlastně nule, a celá kolona, stále zachovávající nezbytnou opatrnost, se vrátila mezi trosky.

Cestou je potkala malá nehoda. Levý krajní energobot, pravděpodobně vinou malé odchylky v kursu, nadměrně rozšířil silové pole, takže zachytilo okraj jedné nakloněné plástvovité stavby. Zářič antihmoty spojený s ukazatelem pole, který někdo nastavil na automatický zásah v případě útoku, si vysvětlil změnu hodnoty jako pokus o probití silového pole a střelil do nevinné ruiny. Část nakloněné stavby vysoké jako pozemský mrakodrap pozbyla svou špinavě černou barvu a oslnivě se rozzářila, načež se v následujícím zlomku vteřiny rozpadla v liják vroucího kovu. Na kolonu nedopadl ani kousek, neboť žhavé kapky sklouzly po povrchu neviditelné kopule, kterou vytvořila silová clona. Vypařily se dřív, než dopadly k zemi. Anihilací se zvýšila radioaktivita, geigery automaticky vyhlásily poplach a Rohan klel a sliboval, že přerazí toho, kdo programoval přístroje. Ztratil hezkou chvíli odvoláváním poplachu a odpovědí Nepřemožitelnému, který zpozoroval záblesk a ptal se okamžitě na jeho příčinu.

„Určitě víme jen to, že je to kov. Pravděpodobně ocel s příměsí wolframu a niklu,“ řekl Ballmin, jehož nevzrušil vzniklý chaos. Využil příležitosti a provedl spektroskopickou analýzu plamenů, které zachvátily trosky.

„Můžete odhadnout stáří?“ zeptal se Rohan a setřásal jemný písek, který se na něm usadil. Zbytek ruiny nechali za sebou; visela teď nad cestou jako zlomené křídlo.

„Ne. Mohu jen říci, že je to pekelně staré. Pekelně staré,“ opakoval Ballmin.

„Musíme to prozkoumat blíže… Nebudu žádat starého o povolení,“ dodal Rohan s náhlou rozhodností.

Zastavili se u složitého objektu vytvořeného z několika ramen sbíhajících se do středu. V silovém poli se otevřela branka vyznačená dvěma světly. Zblízka převládal dojem chaosu. Průčelí stavby tvořily trojúhelníkové pláty pokryté drátěnými „kartáči", zevnitř tyto pláty podepírala soustava prutů, silných jako větve; na povrchu předstíraly nějaký systém, ale v hloubi, kam se lidé snažili nahlédnout pomocí silných reflektorů, se les prutů rozvětvoval, znovu se spojoval a všechno dohromady bylo podobné gigantické drátěnce, mraveništi miliónů propletených kabelů. Hledali v nich stopy elektrického proudu, polarizaci, zbytkový magnetismus i radioaktivitu — bez jakéhokoliv výsledku.

Zelená světla vyznačující vstup do silového pole neklidně mrkala. Vítr svištěl, masy vzduchu vháněné do ocelového houští vydávaly příšerné zvuky.

„Co jen ta prokletá džungle má znamenat!“

Rohan si utíral zpocenou tvář, na niž se mu lepil písek. Spolu s Ballminem stáli u nízkého zábradlí na plošině létajícího robota, který se s nimi vznášel nad „ulicí“ či spíše pískem pokrytým trojúhelníkovým náměstím mezi troskami. Hluboko dole stály jejich stroje a lidé zezdola na ně hleděli se zvednutými hlavami.

Robot letěl dál. Ocitli se nad vrcholky, lesem ostrých hrotů zčernalého kovu, nerovnými, potrhanými, místy přikrytými oněmi trojúhelníkovými deskami, které však neležely v jedné rovině; nakloněny do všech směrů dovolovaly pohlédnout do temného nitra. Změť kovových prutů a pláství byla tak hustá, že jí sluneční světlo nemohlo proniknout a záře reflektorů byla stejně bezmocná.

„Co myslíte, Ballmine, co to může znamenat?“ opakoval Rohan. Měl špatnou náladu. Čelo mu zčervenalo, jak si je neustále otíral, kůže ho bolela, oči pálily; za několik minut musí předat Nepřemožitelnému další hlášení a nebyl s to ani najít slova, aby popsal to, před čím stál.

„Nejsem jasnovidec,“ odvětil vědec. „Ani archeolog. Domnívám se, že by nám ani archeolog nic neřekl. Zdá se mi…“ Umlkl.

„Mluvte!“

„Nepřipadá mi to jako obydlí. Jako obydlí jakýchkoli bytostí, rozumíte? Dá-li se to vůbec s něčím srovnat, tak snad se strojem.“

„Se strojem? Ale s jakým? Koncentrátor informací? Nějaký druh elektromozku?“

„Tomu sám nevěříte,“ odvětil planetolog flegmaticky.

Robot se přesunul stranou, stále se téměř dotýkal prutů, které chaoticky trčely mezi zprohýbanými deskami.

„Ne. Tady nebyly žádné elektrické obvody. Kde máte nějaké kabely, izolátory, stínicí zařízení?“

„Snad byly hořlavé. Mohl je zničit oheň. Koneckonců je to ruina,“ namítl nepřesvědčivě Rohan.

„Možná,“ souhlasil nečekaně Ballmin.

„Co mám tedy říci astrogátorovi?“

„Nejlépe bude, když mu ukážete celý ten krám v televizi.“

„To nebylo město…,“ řekl náhle Rohan, jako by shrnoval v mysli vše, co viděl.

„Pravděpodobně ne,“ přitakal planetolog. „A vůbec už ne takové, jaké si umíme představit. Nebydlily tu bytosti připomínající aspoň trochu člověka. Přitom život v oceáně se pozemskému docela podobá. Bylo by tedy logické, že podobné bytosti se vyskytují i na souši.“

„Ano. Stále na to myslím. Nikdo z biologů o tom nechce mluvit. Co o tom soudíte?“

„Nechtějí o tom mluvit, poněvadž to zní nepravděpodobně: jako by něco nepustilo život na pevninu… Jako by mu znemožňovalo vynořit se z vody…“

„Mohl tu být kdysi takový důvod, například blízký výbuch supernovy. Víte přece, že zeta Lyry byla před několika milióny lety novou. Tvrdé záření možná vyhubilo život na pevninách, zatímco v hlubinách oceánů se mohly živé organismy zachránit…“

„Kdyby záření bylo tak silné, jak říkáte, daly by se dnes objevit jeho stopy. A zatím je aktivita půdy na tuto část galaxie výjimečně nízká. Kromě toho za ty milióny let by evoluce znovu pokročila vpřed, neexistovali by samozřejmě žádní obratlovci, ale primitivní pobřežní živočichové ano. Všiml jste si, že břeh je úplně pustý?“

„Všiml. Má to opravdu takový význam?“

„Rozhodující. Život vzniká zpravidla nejprve v pobřežních mělčinách, teprve potom proniká do hlubin oceánu. Tady tomu nemohlo být jinak. Něco jej zahnalo. A myslím, že to působí dodnes.“

„Proč?“

„Protože se ryby bojí sond. Na planetách, které znám, se žádná zvířata nebojí přístrojů. Nebojí se toho, co nikdy neviděla.“

„Chcete říci, že ryby už někdy viděly sondy?“

„Nevím, co viděly. Ale proč mají magnetický smysl?“

„To je zatracený případ!“ zabručel Rohan a naklonil se před zábradlí. Ve vzdušném proudu trysek robota vibrovaly zkřivené černé konce drátů. Ballmin je dlouhými kleštěmi ulamoval.

„Něco vám povím,“ prohlásil. „Tady vůbec nikdy nebyla vysoká teplota, kov by se přece otavil. Padá tedy i vaše hypotéza o požáru…“

„Tady padá každá hypotéza,“ zabručel Rohan. „Kromě toho nevím, jak uvést do souvislosti tu bláznivou změť se zkázou Kondora. Vždyť je to absolutně mrtvé.“

„Nemuselo to takové být vždycky.“

„Souhlasím. Před tisíci lety snad. Ale ne před několika lety. Nemáme tu už co pohledávat. Vrátíme se dolů.“

Oba mlčeli, dokud se stroj nespustil k zeleným signálním světlům expedice. Rohan poručil technikům, aby zapojili televizní kamery a předali zprávu o situaci Nepřemožitelnému.

Sám se uzavřel v kabině hlavního transportéru s vědci. Profoukli miniaturní místnost kyslíkem, jedli chlebíčky a zapíjeli je kávou z termosek. Nad jejich hlavami svítila kulatá zářivka. Rohanovi bylo její bílé světlo příjemné. Zprotivil se mu už načervenalý den planety. Ballmin odplivoval, protože mu při jídle skřípal mezi zuby písek, který vnikl do náustku masky.

„Něco mi to připomíná…,“ ozval se nečekaně Gralev a zašrouboval termosku. Pod zářivkou se leskly jeho husté černé vlasy. „Povím vám to. Ale pod podmínkou, že nebudete má slova brát příliš vážně.“

„Dost na tom, že ti to vůbec něco připomíná,“ odvětil Rohan s plnými ústy. „Mluv.“

„Přímo mi to nepřipomíná nic. Ale slyšel jsem takovou historku… vlastně pohádku. O Lyřanech.“

„To není pohádka. Oni opravdu existovali. Achramian o nich napsal celou monografii,“ poznamenal Rohan. Za Gralevovými zády zablikalo na pultě světélko, znamená, že mají spojení s Nepřemožitelným.

„Ano. Payne připouštěl, že se někteří mohli zachránit. Ale já jsem si téměř jist, že to není pravda. Při výbuchu novy všichni zahynuli.“

„To je odtud šestnáct světelných let,“ řekl Gralev. „Neznám tu Achramianovu knihu. Ale slyšel jsem, už si ani nevzpomínám kde, vyprávění o tom, jak se pokoušeli zachránit. Prý vysílali kosmické lodi na všechny planety jiných hvězd ve svém okolí. Znali už dost dobře subsvětelnou astrogacii.“

„A co dál?“

„To je vlastně všechno. Šestnáct světelných let není příliš velká vzdálenost. Možná že někteří přistáli tady?“

„Připouštíš, že jsou tady? Lépe řečeno, že jsou tu jejich potomci?“

„Nevím. Prostě jsem si na ně vzpomněl v souvislosti s těmi troskami. Mohli to vybudovat…“

„Jak vlastně vypadali?“ zeptal se Rohan. „Podobali se lidem?“

„Achramian soudí, že ano,“ odvětil Ballmin. „Ale to je jenom hypotéza. Zůstalo toho po nich méně než po australopithekovi.“

„To je divné…“

„Vůbec ne. Jejich planeta byla několik tisíc let v chromosféře novy. Teplota na povrchu přesahovala deset tisíc stupňů. Zemská kůra prošla úplnou metamorfózou. Po oceánech nezůstalo ani stopy, celý glóbus se vypálil jako kost v ohni. Představte si to, celá století v žáru novy!“

„Lyřané tady? Ale proč by se měli skrývat? A kde?“

„Možná už vymřeli. Nechtějte ode mne příliš mnoho. Prostě jsem řekl, co mě napadlo.“

Nastalo ticho. Na ovládacím pultu vzplanul poplašný signál, Rohan vyskočil a zvedl sluchátka k uším.

„Tady Rohan… Cože? To jste vy? Ano! Ano! Slyším… Ano, okamžitě se vracíme!“

Obrátil pobledlou tvář k ostatním.

„Druhá skupina našla Kondora… tři sta kilometrů odtud…“