PORÁŽKA

Jako každý pravdivý příběh bylo Rohanovo vyprávění udivující a nesouvislé. Proč mrak neútočil na něj ani na Jarga? Proč vynechal i Ternera, dokud neopustil vůz? Proč Jarg nejprve utíkal a potom se vrátil? Odpověď na poslední otázku byla poměrně snadná. Dalo se předpokládat, že se vrátil, když se vzpamatoval z paniky a uvědomil si, že ho od základny dělí padesát kilometrů, které by pěšky se svou zásobou kyslíku nezdolal.

Zůstávala záhada předchozích otázek. Odpověď na ně mohla rozhodnout o životě či smrti všech. Ale úvahy a hypotézy musely stranou, bylo potřeba jednat.

Horpach se dozvěděl o osudu Rohanovy skupiny po půlnoci; půl hodiny nato odstartoval.

Přemístit kosmický koráb z jednoho místa na druhé, vzdálené sotva dvě stě kilometrů, je nevděčný úkol. Koráb se musí celou dobu udržovat ve vertikální poloze a musí letět poměrně malou rychlostí, což předpokládá značnou spotřebu paliva. Hnací motory, nepřizpůsobené takové práci, vyžadovaly neustálé zásahy elektronických automatů, ale přesto se ocelový kolos šinul nocí s lehkým pohupováním, jako by se vznášel po mírně se vlnícím moři. Pro pozorovatele na povrchu planety Regis III by to byl určitě neobvyklý pohled — sotva viditelná silueta v záři šlehajících plamenů, plující nocí jako ohnivý sloup.

Udržovat správný směr také nebylo snadné. Museli vystoupit nad atmosféru a potom se do ní opět vrátit zádí napřed.

To všechno pohlcovalo veškerou astrogátorovu pozornost, tím spíše, že hledaný kráter byl skryt pod tenkou vrstvou mračen. Nakonec ještě před úsvitem přistál Nepřemožitelný v kráteru, dva kilometry od bývalé Regnarovy základny. Superhelikoptéru, stroje i stavby přesunuli do jeho silového pole a silně vyzbrojená záchranná skupina přivezla kolem poledne všechny zachráněné Rohanovy lidi, zdravé, ale zbavené rozumu. Pro ošetřovnu museli vyhradit další dvě místnosti, protože v původní nemocnici už nebyla místa. Teprve když bylo vše skončeno, snažili se vědci přijít na kloub tajemství, které zachránilo Rohana, a kdyby nebylo nešťastné náhody s emitorem v rukou šílence, zachránilo by i Jarga.

Bylo to nepochopitelné, oba se přece oděvem, výzbrojí i vzhledem vůbec nelišili od ostatních. Význam zřejmě nemělo ani to, že spolu s Ternerem jeli v malém terénním vozidle.

Horpach měl tedy rozhodnout, co dělat dál. Situace byla natolik jasná, že by se mohl vrátit na Bázi s údaji, které ospravedlňovaly návrat a současně objasňovaly tragický konec Kondora. To, co vědce nejvíce zajímalo — kovový pseudohmyz, jeho symbióza s mechanickými ‚rostlinami‘ rostoucími na skalách a nakonec otázka ‚psychiky‘ mraku (nebylo ani známo, zda existuje jen jeden, nebo zda je jich víc, nebo konečně zda se mohou menší mraky spojit v jediný celek) — to vše dohromady by ho nedonutilo k tomu, aby zůstal na Regis III třeba jen o hodinu déle, nebýt toho, že stále chyběli čtyři lidé z Regnarovy skupiny včetně samotného Regnara.

Stopy zmizelých zavedly Rohanovu výpravu do kaňonu. Nebylo pochyb, že tamti bezmocně zahynou, i kdyby je neživí obyvatelé Regis nechali na pokoji. Bylo tedy třeba prohledat okolní terén, protože nešťastníci zbavení schopnosti rozumného uvažování mohli počítat pouze s pomocí Nepřemožitelného.

Jediné, co se dalo přibližně určit, byl okruh průzkumu, protože lidé ztracení v labyrintu jeskyní a kaňonů se nemohli vzdálit od kráteru víc než několik desítek kilometrů. Kyslíku už měli málo, lékaři však ujišťovali, že vdechování atmosféry planety určitě není životu nebezpečné a ve stavu, v němž tito lidé byli, nemělo samozřejmě význam to, že jsou omámeni metanem rozpuštěným v krvi.

Terén, který museli prohledat, nebyl příliš rozsáhlý, ale velice neschůdný a nepřehledný. Prohledání všech uliček, skulin, rozsedlin a jeskyní mohlo i za příznivých podmínek trvat týdny. Pod skalnatými úžlabinami a různě propojenými klikatými údolími se skrýval další labyrint podzemních chodeb a jeskyní vyhledaných vodou. Bylo docela možné, že ztracení jsou v jedné z takových skrýší, kromě toho se nedalo počítat s tím, že budou na stejném místě. Zbaveni paměti byli bezradnější než děti — ty by se aspoň držely pohromadě. Navíc byla tato krajina sídlem černých mraků. Mohutná výzbroj Nepřemožitelného a jeho technické prostředky nemohly při hledání příliš pomoci. Nejjistější ochrana, silové pole, se v chodbách planetárního podzemí nedala vůbec použít. Museli se tedy rozhodnout buď pro okamžitý návrat, rovnající se rozsudku smrti pro ztracené, nebo zahájit riskantní pátrání. Reálnou naději na úspěch mohli mít několik dní, nanejvýš týden. Horpach věděl, že další hledání by mohlo objevit pouze pozůstatky zmizelých, a ne živé lidi.

Příštího dne ráno svolal astrogátor odborníky, vysvětlil jim situaci a oznámil, že počítá s jejich pomocí. Vlastnili hrst kovového ‚hmyzu‘, kterou přinesl Rohan v kapse své kombinézy. Téměř celý den věnovali jeho zkoumání. Horpach chtěl vědět, zda se ti tvorové dají radikálně zneškodnit. Vynořila se rovněž znovu otázka, co zachránilo Jarga a Rohana před útokem mraku.

‚Zajatci’ zaujímali během porady čestné místo v uzavřených skleněných nádobách uprostřed stolu. Nebylo jich dohromady ani dvacet kusů, neboť zbytek byl zničen při výzkumech. Tyto výtvory s důsledně trigonální symetrií připomínaly tvarem písmeno Y se třemi ostrými rameny spojenými v centrálním bodě. V dopadajícím světle byly černé jako uhel, v odraženém zase modře a olivově opalizovaly, podobně jako bříška některých pozemských brouků, vytvořená z drobounkých šupinek připomínajících vybroušený briliant. Jejich vnitřní mikroskopická stavba byla zcela totožná. Její prvky, několikrát menší než zrnka písku, tvořily určitý autonomní nervový systém, v němž se daly částečně rozlišit dva na sobě nezávislé soubory.

Menší část, zaujímající vnitřek ramen písmena Y, tvořila systém ovládající pohyby ‚hmyzu‘, který měl v mikrokrystalické struktuře ramen jakýsi univerzální akumulátor a současně transformátor energie. Podle toho, jak byly mikrokrystalky stisknuty, vytvářely buď elektrické, nebo magnetické pole, popřípadě střídavé silové pole, kterými mohly ohřívat na poměrně vysoké teploty střední část; nahromaděné teplo pak vyzařovalo jedním směrem. Vznikl tím proud vzduchu, jakási obdoba trysky, a ten umožňoval pohyb libovolným směrem. Osamělý krystalek spíše poletoval, než létal, a nebyl, alespoň při laboratorních experimentech, schopen přesně řídit svůj let. Když se však spojil dotykem ramen s jinými, vytvářely se shluky s tím většími aerodynamickými schopnostmi, čím větší byl jejich počet.

Každý krystalek se spojoval se třemi jinými; kromě toho se také mohl spojit koncem ramene s centrem jiného, což umožňovalo mnohovrstevný růst komplexů. Spojení se nemuselo uskutečnit dotykem, stačilo přiblížit konce, aby vytvořené magnetické pole udržovalo celý útvar v rovnováze. Při určitém počtu kusů agregát začínal vykazovat četné zákonitosti, mohl podrážděn vnějšími popudy měnit směr pohybu, formu, tvar, četnost vnitřních impulsů. Při určité jejich změně se znaménka pole měnila, místo přitahování se kovové krystalky rozpojovaly a přecházely do stavu ‚individuálního rozptylu‘.

Kromě systému ovládajícího tyto pohyby každý krystalek obsahoval ještě druhý systém spojení, či spíše jeho fragment — zřejmě tvořil část nějakého většího celku. Tento nadřazený celek, vznikající pravděpodobné teprve spojením ohromného množství prvků, byl vlastním hnacím motorem činnosti mraku. Tu však končily vědomosti vědců. Nevěděli, jak vlastně vyroste takový nadřazený systém, záhadou zůstal zejména problém jeho ‚inteligence‘. Kronotos připouštěl, že se do jednoho celku spojí tím víc krystalků, čím obtížnější je úkol, se kterým se setkají. Znělo to dosti přesvědčivě, ale ani kybernetikové, ani odborníci v teorii informace neznali žádnou ekvivalentní konstrukci ‚libovolně se rozrůstajícího mozku‘, který své rozměry přizpůsobuje velikosti záměrů.

Část Rohanovy kořisti byla poškozená. Jiná část však vykazovala typické reakce. Osamělý krystalek mohl poletovat, vznášet se téměř nehybně, klesat, blížit se zdroji podnětů nebo se od něj vzdalovat, kromě toho byl naprosto nebojácný, nevydával ani při ohrožení (a ničit se je pokoušeli vědci chemickými prostředky, žárem, silovými poli i zářením) žádný druh energie. Bylo jej možno zničit stejně jako nejkřehčího pozemského broučka — pouze s tím rozdílem, že krystalicko-kovový pancíř se nedal tak lehce rozmáčknout. Zato spojen v poměrně malý agregát začal ‚hmyz‘ vystavěný účinkům magnetického pole vytvářet pole vlastní, které tyto účinky rušilo; při zahřátí se snažil zbavit tepla infračerveným zářením. Experimenty nemohly pokračovat, protože vědci měli k dispozici jen hrst krystalků.

Na astrogátorovy otázky odpovídal jménem ‚hlavních‘ Kronotos. Vědci žádali čas pro další výzkumy — především však toužili získat větší množství krystalků. Navrhovali tedy, aby byla do kaňonu vyslána expedice, která by pátrala po zmizelých a zároveň by mohla dodat přinejmenším několik desítek tisíc kusů pseudohmyzu.

Horpach s tím souhlasil. Prohlásil však, že už nesmí riskovat životy lidí. Rozhodl se poslat do kaňonu stroj, který se dosud nezúčastnil žádné akce. Bylo to osmdesátitunové samohybné vozidlo speciálního určení, obvykle používané jen v podmínkách vysoké radioaktivity, obrovských tlaků a teplot. Tento stroj, nazývaný neoficiálně Kyklop, se nalézal až na dně korábu. Většinou nebyl používán na povrchu planet, a popravdě řečeno, Nepřemožitelný svého Kyklopa dosud nikdy nepoužil. Situace, které vyžadovaly tuto krajnost, se daly spočítat na prstech jedné ruky — a to se týkalo celé létající tonáže Báze. Poslat pro něco Kyklopa znamenalo v palubní hantýrce totéž jako dát úkol samotnému ďáblu. O porážce některého Kyklopa dosud nikdo neslyšel.

Stroj, vyzvednutý jeřáby, byl postaven na rampu, kde se jím začali zabývat technici a programátoři. Kromě obvyklého systému emitorů vytvářejících silové pole byl vybaven kulovým emitorem antihmoty, mohl tedy vrhat antiprotony v libovolném směru nebo ve všech směrech současně. Trysky zabudované do pancéřového břicha umožňovaly Kyklopovi díky interferenci silových polí vznášet se několik metrů nad zemí, nebyl tedy závislý ani na terénu ani na kolech či housenkových pásech. Pancéřová přední část šla otevřít a vzniklým otvorem mohl Kyklop vysunout inhaustor — teleskopickou ‚ruku‘, která mohla vrtat v terénu, sbírat zvenčí vzorky minerálů a vykonávat další práce. Kyklop byl sice opatřen silnou radiostanicí a televizním vysílačem, mohl však také díky elektronickému mozku, který jej řídil, jednat naprosto samostatně. Technici z operační skupiny inženýra Petersena zavedli do mozku Kyklopa příslušně přizpůsobený program: astrogátor totiž počítal s tím, že uvnitř kaňonu ztratí se strojem spojení.

Program zahrnoval pátrání po zmizelých, které měl Kyklop zavést do svého nitra tak, že by nejprve překryl sebe i je druhou, vnější clonou a teprve pod její ochranou by otevřel průchod ve vnitřním silovém poli chránícím jeho trup. Kromě toho měl přivézt větší množství těch krystalků, které na něj zaútočí. Emitor antihmoty měl užít pouze v krajním případě, kdyby ochrannému silovému poli hrozilo zničení. Anihilační reakce totiž nutně způsobuje radioaktivní zamoření terénu, které by mohlo ohrozit životy lidí zdržujících se možná nedaleko místa boje.

Na délku měřil Kyklop osm metrů, byl také příslušně ‚ramenatý‘ — trup měl v průměru přes čtyři metry. Kdyby nemohl projít nějakou skalní rozsedlinou, mohl ji rozšířit buď ‚ocelovou rukou‘, nebo mohl rozdrtit skály silovým polem. Ani vypnutí pole ho však nemohlo ohrozit, poněvadž jeho vlastní keramicko-vanadový pancíř byl tvrdý jak diamant.

Uvnitř Kyklopa umístili automat, který se měl starat o nalezené. Rovněž tam pro ně připravili lůžka. Po poslední kontrole všech přístrojů se pancéřový trup sesunul nečekaně lehce po prázdné rampě, zdánlivě nadnášen neviditelnou silou — vůbec totiž nezvedal prach, ani při nejrychlejším pohybu — minul průchod v silové cloně Nepřemožitelného, vyznačený modravými světly, a rychle zmizel z očí lidem shromážděným pod zádí.

Asi hodinu fungovalo radiotelevizní spojení mezi Kyklopem a řídicí kabinou velmi dobře. Rohan poznal ústí kaňonu, v němž došlo k útoku, podle velkého obelisku podobného zbořené kostelní věži, který částečně uzavíral průchod ve skalní stěně. Na první hromadě velkých balvanů se rychlost mírně snížila. Lidé stojící u obrazovek dokonce slyšeli zurčení potůčku pod kamením — tak nehlučně pracoval Kyklopův atomový pohon. Spojaři udržovali obraz i zvuk do dvou čtyřiceti, kdy se po zdolání ploché a snadno dostupné části kaňonu Kyklop ocitl v labyrintu rezivějícího houští. Díky úsilí radiotechniků se podařilo předat oběma směry ještě čtyři hlášení, ale páté došlo už tak zkomolené, že si jeho obsah mohli jen domýšlet: Kyklopův elektronický mozek hlásil úspěšný postup vpřed.

Podle dohodnutého plánu vyslal tedy Horpach z Nepřemožitelného létající sondu vybavenou televizním vysílačem. Sonda se vznesla strmě k nebi a za několik vteřin zmizela. Do řídicí kabiny začaly přicházet její signály a současně se objevila malebná krajina snímaná z výšky jedné míle, plná rozervaných skal, pokrytých skvrnami rezavého i černého houští. Po chvíli nalezli bez námahy dole Kyklopa, který se šinul po dně velkého kaňonu a leskl se jako ocel. Horpach, Rohan i vedoucí speciálních skupin stanuli u obrazovek řidiči kabiny. Příjem byl dobrý, předpokládali však, že se může zhoršit nebo přerušit. Proto byly připraveny ke startu další sondy, které měly sloužit jako vysílače. Hlavní inženýr soudil, že v případě útoku bude spojení s Kyklopem určitě přerušeno, budou však moci alespoň pozorovat jeho pohyby.

Elektrické oči Kyklopa to nemohly zpozorovat, ale lidé u obrazovek postřehli díky rozsahu zorného pole, které se před nimi otevíralo z výše telesondy, že už jen několik set metrů dělí stroj od skalní brány a převržených transportérů, zahrazujících další cestu. Až splní své úkoly, měl Kyklop na zpáteční cestě vzít oba zaklíněné transportéry do vleku.

Prázdné transportéry vypadaly z výšky jako nazelenalé krabičky; u jednoho byla patrná částečně zuhelnatělá figurka, mrtvola člověka, kterého Rohan zastřelil.

Blízko zatáčky, za níž trčely jehly skalní brány, se Kyklop zastavil a přiblížil k hřívě kovového houští, které sahalo skoro až na dno kaňonu. Pozorovali jeho pohyby s napjatou pozorností. Vpředu musel otevřít silové pole, aby vzniklou skulinou vysunul inhaustor jako prodlouženou dělovou hlaveň. Ozubenou dlaní na jeho konci uchopil trs keřů a zdánlivě bez námahy jej vyrval ze skalního podloží, načež couvl a spustil se na dno kaňonu.

Celá operace proběhla hladce a obratně. Díky telesondě plachtící nad kaňonem navázali rádiový kontakt s mozkem Kyklopa, který jim oznámil, že vzorek hemžící se černým ‚hmyzem‘ uzavřel do kontejneru.

Kyklop dorazil asi sto metrů od místa katastrofy. Tam stál opřen pancéřovou zádí o skálu zadní energobot Rohanovy výpravy. Ve skalní soutěsce byly do sebe zaklíněny transportéry a kus před nimi stál druhý energobot. Jemné chvění vzduchu svědčilo o tom, že ještě stále vytváří ochranné pole, jako když ho Rohan opustil po porážce své skupiny. Kyklop nejprve na dálku vypnul Diracovy emitory tohoto energobotu, potom zvýšil tah trysek a vznesl se do vzduchu, obratně přeletěl nad nakloněnými transportéry a za soutěskou opět dosedl na kamení. Právě v tomto okamžiku někdo z přihlížejících varovně vykřikl. Výkřik se ozval v řídicí kabině Nepřemožitelného, vzdálené šedesát kilometrů od kaňonu. Tam totiž se v téže chvíli z černé srsti strání vynořil mrak a vrhl se ve vlnách na pozemské vozidlo s takovou prudkostí, že v první chvíli úplně zmizelo, zakryto pláštěm smolného dýmu. Hned nato však celou vrstvou útočícího mraku projel rozvětvený blesk. Kyklop nepoužil své strašné zbraně: to se jen mrakem vytvořené silové pole srazilo s jeho silovou clonou. Ta jako by se náhle zhmotnila, olepena tlustou vrstvou hemživé černi, která se místy nadouvala jako obrovská bublina lávy, místy se rozpraskávala. Tato zvláštní hra trvala hezkou chvíli. Pozorovatelé nabyli dojmu, že stroj ukrytý jejich zrakům se snaží rozrazit miliardy útočníků, kterých stále přibývalo, neboť ke dnu kaňonu se snášely stále nové mraky. Už nebylo vidět blýskání silové sféry. V němém tichu pokračoval příšerný zápas dvou neživých, ale mocných sil. Konečně jeden z lidí stojících u obrazovky vzdychl: kmitající temná bublina zmizela pod černou nálevkou; mrak se změnil v obrovský vír, který se vznesl nad vrcholy nejvyšších skal a — dole zachycen o neviditelného protivníka — rotoval v šílených otáčkách namodrale opalizujícím kilometrovým maelstrómem. Nikdo ani nehlesl, všichni pochopili, že se mrak snaží tímto způsobem zničit energetickou kopuli, pod níž je skryt stroj jako jádro v pecce.

Rohan koutkem oka postřehl, jak astrogátor otvírá ústa, aby se zeptal vedle stojícího hlavního inženýra, zda pole vydrží — ale neozval se. Nestačil.

Černý vír, svahy kaňonu, porost to vše ve zlomku vteřiny zmizelo. Vypadalo to, jako by se na dně skalní rozsedliny rozevřel ohnivý vulkán. Sloup dýmu, kypící lávy, skalních úlomků i veliký závojem par zahalený oblak se zvedal stále výš, až se pára (pocházející určitě z vody klokotajícího potoka) vznesla do výše půldruhého kilometru, kde plul televizní vysílač. Kyklop použil emitor antihmoty.

Nikdo z lidí v řídicí kabině se nepohnul ani neozval, nikdo však také nemohl potlačit pocit mstivé satisfakce: to, že byl nesmyslný, nezmenšovalo jeho intenzitu. Dalo se soudit, že mrak konečně nalezl důstojného protivníka. Veškeré spojení s Kyklopem bylo za útoku přerušeno a od té chvíle viděli lidé jen to, co ze vzdálenosti sedmdesáti kilometrů nestálé atmosféry přenášely ultrakrátké vlny létající sondy. O bitvě, která se rozpoutala v uzavřeném kaňonu, se dozvěděli i lidé mimo řídicí kabinu. Část posádky, zabývající se rozebíráním hliníkového domku, přerušila práci. Severovýchodní okraj obzoru se rozjasnil, jako by tam mělo vyjít druhé slunce, jasnější než to, které stálo v zenitu. Pak tento svit ztlumil sloup dýmu, který se rozrostl do tvaru velkého hřibu.

Technici, kteří bděli nad činností sondy, ji museli vzdálit od ohniska boje a vynést ji do výše čtyř kilometrů. Teprve tak se dostala z oblasti prudkých vzdušných proudů vyvolaných neustávající explozí. Nebylo vidět skály kaňonu, chlupatá úbočí ani černý mrak, který se z nich vynořil. Obrazovky zaplňovaly pásy kypícího ohně a dýmu, které protínaly paraboly planoucích úlomků; akustické indikátory sondy přenášely neustálý kolísající hřmot, jako kdyby většinu planety zachvátilo zemětřesení.

To, že příšerná bitva nekončí, bylo udivující. Po několika desítkách vteřin dno kaňonu i celé okolí Kyklopa muselo dosáhnout teploty tavení. Skály padaly, bortily se, měnily se v magma a opravdu už bylo vidět šarlatový proud, který si začínal razit cestu k ústí kaňonu, několik kilometrů od centra boje. Horpach chvíli uvažoval o tom, zda se nezničily elektrické spínače emitoru, připadalo mu totiž nemožné, aby mrak pokračoval v boji s protivníkem, který jej tak decimuje. To, co se objevilo na obrazovce, když se sonda vznesla podle nového rozkazu ještě výš, až k hranici troposféry, však dokázalo, že se mýlil.

Zorné pole zahrnovalo nyní asi čtyřicet čtverečních kilometrů. Na tomto kaňony rozrytém terénu pozorovali podivný pohyb. Ve zdánlivě zpomaleném tempu, což způsobovala pouze vzdálenost místa pozorování, z temných porostů skalních svahů, z rozsedlin a jeskyní vyplouvala stále nová a nová klubka černi, vznášela se vzhůru, za letu se spojovala a mířila k ohnisku boje. Několik minut se všem zdálo, že černé laviny neustále se valící do centra boje mohou udusit svým množstvím atomový žár, ale Horpach znal energetické rezervy netvora zhotoveného rukama lidí.

Ohlušující, ani na chvíli neustávající hřmot z tlampačů zaplnil řídicí kabinu. Současně plameny šlehající do výše tří kilometrů proťaly útočící mrak, začaly se zvolna otáčet a vytvořily obrovský ohnivý mlýn; vzduch se chvěl žárem, jehož střed se začal pozvolna posunovat.

Kyklop z neznámých důvodů couval, ani na chvíli však nepřestával bojovat, až pomalu ustoupil k ústí kaňonu. Snad jeho elektronický mozek počítal s tím, že se skalní svahy mohou atomovými explozemi narušit a zřítit na něj. I kdyby vyvázl bez úhony i z takové situace, mohlo by mu to znesnadnit manévrování. Bojující Kyklop se tedy snažil dostat se na volné prostranství. V kypících ohnivých vírech jeho emitoru nebylo možné rozlišit dým požáru, zbytky mraku a změť řítících se skal.

Zdálo se, že rozsah kataklyzmatu už dosáhl vrcholu. V následující chvíli se však stalo něco neuvěřitelného. Obraz vzplanul, rozjasnil se do neuvěřitelné běli, která bodala do očí, a pokryl se vyrážkou miliard výbuchů. Novou dávkou antihmoty bylo zničeno celé okolí Kyklopa — vzduch, úlomky skal, pára, plyny i kouř — to všechno, změněno v nejtvrdší záření, rozštěpilo kaňon, sevřelo v kilometrovém okruhu mrak v objetí anihilace a nakonec vyletělo do vzduchu jako vystřelené explozí samého nitra planety.

Nepřemožitelný, kterého od epicentra tohoto příšerného výbuchu dělilo sedmdesát kilometrů, se zachvěl, pouští se přehnaly seismické vlny. Transportéry a energoboty expedice, stojící pod rampou, se posunuly. Po několika minutách přiletěl od hor ryčící prudký vichr, ožehl žárem tváře lidí, hledajících ochranu za vozidly, zvedl stěnu vířícího písku a hnal se dál do nitra pouště.

Televizní sondu musel zasáhnout nějaký úlomek, přestože se nalézala třináct kilometrů od centra katastrofy. Spojení nebylo přerušeno, ale přijímaný obraz se značně zhoršil a měl časté poruchy. Asi za minutu, když dým odplynul poněkud stranou, Rohan napjatým zrakem spatřil následující etapu boje.

Boj neskončil, jak by byl soudil ještě před chvílí. Kdyby byly útočníky živé bytosti, masakr, který je potkal, by zřejmě donutil následující šiky k ústupu nebo alespoň k zastavení u vrat planoucího pekla. Neživé však bojovalo s neživým, atomový oheň neuhasl, změnil pouze tvar a směr hlavního úderu. Teprve tehdy Rohan poprvé pochopil, či spíše si domyslil, jak musely vypadat zápasy odehrávající se kdysi na pustém povrchu Regis III, v nichž jedni roboti ničili a rozbíjeli druhé, jaké metody selekce užívala neživá evoluce a co znamenala Laudova slova, že pseudohmyz zvítězil jako nejlépe přizpůsobený. Současně ho napadlo, že něco takového se tu muselo už někdy odehrávat, že mrtvá, nezničitelná paměť mraku, vrytá sluneční energií do bilionů krystalků, musela obsahovat povědomí o podobných střetnutích, že právě s podobnými samotáři, s těžce opancéřovanými obry, s atomovými mamutími roboty musely před stovkami staletí bojovat tyto neživé křehotinky, zdánlivě nepatrné ve srovnání s všeničícím plamenem, který propaloval skály. To, co jim umožnilo udržet se a co způsobilo, že pancíř jejich ohromných protivníků a skelety kdysi precizních mechanismů byly rozsety po veliké poušti a zasypány pískem — to že je nějaká neuvěřitelná, nepojmenovatelná odvaha, lze-li užít takového slova vůči krystalkům titánského mraku. Jaké však najít jiné slovo? A mimoděk se nemohl ubránit obdivu při pohledu na jeho další činnost, tváří v tvář dosavadní hekatombě…

Mrak totiž pokračoval v útoku. Nad celým povrchem planety viditelným z výše čněly osaměle jen nejvyšší hory. Všechno ostatní, celá krajina zmizela pod záplavou černých vln, plazících se ze všech stran obzoru, aby se vřítily do hlubiny ohnivé jámy, jejíž střed tvořil Kyklop, neviditelný za ohnivým štítem. Tento zdánlivě nesmyslný útok s obrovskými ztrátami však nebyl zcela bez vyhlídek na úspěch.

Rohan a všichni lidé, stojící nyní bezmocně před hlavní obrazovkou, si to uvědomovali. Energetické zásoby Kyklopa byly prakticky nevyčerpatelné, ale tím, jak pokračovala neustálá anihilace, přes silnou izolaci, přes antiradiační odrazová zrcadla se nepatrná část hvězdných teplot přenášela na emitory a vracela se ke svému zdroji. Uvnitř stroje musel být stále větší žár. Proto útok pokračoval s takovou úporností, proto se vedl ze všech stran současně. Čím blíž Kyklopu byly další střety antihmoty s krupobitím krystalků letících do záhuby, tím silněji se zahřívaly všechny přístroje. Už dávno by uvnitř Kyklopa nevydržel žádný člověk, jeho keramitový pancíř už asi višňově žhnul, ale oni viděli jen modravou bublinu pulsujícího ohně pod kopulí dýmu. Oheň se pomalu, krok za krokem plazil k ústí kaňonu. Tři kilometry na sever se objevilo místo prvního útoku mraku a ukázalo svůj zničený, spečený, vrstvami škváry a lávy pokryty povrch, s rozdrcenými zbytky spáleného houští visícími se skal a krystalků spečených do kovových hrudek.

Horpach dal vypnout tlampače, protože stále zaplňovaly řídicí kabinu ohlušujícím řevem, a zeptal se Jazona, co se stane, až teplota uvnitř Kyklopa překročí meze odolnosti elektromozku.

Vědec neváhal ani na okamžik.

„Emitor bude vypnut.“

„A silové pole?“

„Pole ne.“

Ohnivá bitva se už přenesla na rovinu před ústí kaňonu. Inkoustově černý oceán vřel, vzdouval se, vířil a velkými vlnami se vrhal do ohnivého kráteru.

„To už snad za chvíli…,“ řekl Kronotos do ticha němého obrazu, který kypěl na obrazovkách. Uplynula ještě jedna minuta. Náhle záře ohnivého kráteru prudce zeslábla. Mrak ji zakryl.

„Šedesát kilometrů od nás,“ odpověděl spojovací technik na Horpachovu otázku. Astrogátor vyhlásil poplach. Všichni lidé se rozběhli na svá místa. Nepřemožitelný vtáhl nákladní rampu, výtah a uzavřel vstupní otvory. Na obrazovkách se objevila nová záře. Ohnivý vulkán opět vzplanul. Tentokrát na něj mrak neútočil; jakmile část mraku zachvátil oheň, začal zbytek couvat zpět ke kaňonům, mizel v jejich změti plné stínů a před zraky přihlížejících se objevil zdánlivě neporušený Kyklop. Nadále postupoval pozpátku, velice pomalu, a dál atakoval stálým žárem celé okolí — kamení, písek i duny.

„Proč nevypne emitor!?“ zvolal kdosi. Jako by ta slova uslyšel, stroj přestal střílet, otočil se a zvyšující se rychlostí uháněl do pouště. Létající sonda jej ve výšce následovala. Najednou spatřili jakousi tenkou nitku ohně, letící neuvěřitelnou rychlostí do jejich tváří. Než pochopili, že Kyklop střelil do sondy a to, co vidí, je pás molekul vzduchu, anihilovaných na dráze střely — instinktivně ucouvli v iluzorní obavě, že střela vyletí z obrazovky a vybuchne v kabině. V následujícím okamžiku obraz zmizel a svítící obrazovka byla prázdná.

„Sestřelil sondu!“ vykřikl technik u ovládacího pultu. „Astrogátore!“

Horpach dal vystřelit druhou sondu. Kyklop byl už tak blízko Nepřemožitelného, že ho zpozorovali hned, jakmile sonda nabrala výšku. Nový nitkovitý záblesk a bylo po ní. Než obraz zmizel, stačili si všimnout v zorném poli sondy vlastního hvězdoletu; Kyklop nebyl od nich dál než deset kilometrů.

„Zbláznil se nebo co,“ pronesl vzrušeným hlasem druhý technik u přístrojů. Ta slova Rohanovi něco připomenula. Připadalo mu, že jeho údy, hlavu, celé tělo zavaluje nesmyslná olověná ospalost. Rozkazy však byly vydány: velitel přikázal vystřelit nejprve čtvrtou a potom pátou sondu. Kyklop je postupně ničil jako elitní střelec při střelbě na pohyblivý cíl.

„Potřebuji plný výkon,“ řekl Horpach, aniž odvrátil hlavu od obrazovky.

Hlavní inženýr jako pianista, který bere akord, udeřil oběma rukama do kláves řídicího pultu.

„Startovní výkon za šest minut,“ řekl.

„Potřebuji plný výkon,“ opakoval Horpach týmž tónem a v řídicí kabině nastalo takové ticho, že bylo slyšet bzučet relé za panelovou stěnou, jako by se tam usadil roj včel.

„Reaktor je příliš studený,“ začal hlavní inženýr a tu se Horpach obrátil tváří k němu a potřetí, stále nezvýšeným hlasem pronesl:

„Potřebuji PLNÝ výkon.“

Inženýr zvedl beze slova ruku k hlavnímu spínači. Uvnitř hvězdoletu se krátce rozječely poplachové sirény a jako vzdálené víření bubnu jim odpověděly kroky lidí běžících do bojových postavení. Horpach znovu pohlédl na obrazovku. Nikdo nic neříkal, ale všichni pochopili, že se stalo skutkem nemožné: astrogátor se chystal k boji s vlastním Kyklopem.

Lesklé ručičky přístrojů stály v řadě jako vojáci. Ukazatel dispozičního výkonu ukazoval v okénkách pěti- a potom šestimístná čísla. Někde probíjel vodič, cítili vůni ozónu. V řídicí kabině se technici dorozumívali smluvenými signály a ukazovali si na prstech, který kontrolní systém mají zapojit.

Následující sonda ukázala před sestřelením Kyklopa, plazícího se přes skalní hřbety; potom obrazovka znovu vzplanula stříbrnou bělí. Každou chvíli se mohl Kyklop objevit na obzoru; radarový bocman už čekal u přístroje, který mohl vysunout vnější telekameru nad vrcholek hvězdoletu, a tím zvětšit zorné pole. Spojovací technik vystřelil další sondu. Kyklop nemířil přímo k Nepřemožitelnému, který uzavřen setrvával v plné bojové pohotovosti, chráněn silovým polem. Z jeho špičky v pravidelných časových intervalech tryskaly telesondy. Rohan věděl, že Nepřemožitelný může zadržet náboj antihmoty, energií úderu by však pohltil na úkor energetických rezerv. Nejrozumnější mu v této chvíli připadal ústup, to znamená start na stacionární oběžnou dráhu. Očekával takový rozkaz každou chvíli, ale Horpach mlčel, jako by počítal s tím, že se elektronický mozek Kyklopa vzpamatuje. Aniž přestal pozorovat zpod těžkých víček pohyby jeho temného trupu, který se nehlučně šinul mezi dunami, zeptal se:

„Voláte ho?“

„Ano. Nemáme spojení.“

„Dejte mu velké STOP.“

Technici se točili kolem pultu. Dvakrát, třikrát, čtyřikrát vzplanuly pod jejich rukama série světel.

„Neodpovídá.“

Proč nestartuje? nemohl pochopit Rohan. Nechce přiznat porážku? Horpachu! Co je to za nesmysl! Pohnul se… Teď-teď vydá rozkaz.

Ale astrogátor pouze ustoupil o krok. „Kronotos?“ Kybernetik se přiblížil. Zde“

„Co mu mohli udělat?“

Rohana překvapila ta formulace: ‚oni‘ řekl Horpach, jako by měl proti sobě myslícího protivníka.

„Autonomní obvody jsou kryotronové,“ řekl Kronotos a bylo znát, že vyslovuje pouhou domněnku. „Teplota stoupla, ztratily supravodivost…“

„Doktore, víte to, nebo hádáte?“ zeptal se astrogátor.

Byl to podivný rozhovor, protože všichni hleděli na obrazovku, na níž viděli Kyklopa už bez prostřednictví sond. Pohyboval se plynule, a přece ne příliš jistě. Chvílemi totiž měnil směr, jako kdyby se nemohl rozhodnout, kam má vlastně jet. Několikrát za sebou střelil do nefungující telesondy, než ji konečně zasáhl. Uviděl ji padat jako jiskřící světlici.

„Jediné, co si dovedu představit, je rezonance,“ řekl po krátkém váhání kybernetik. „Jestliže se jejich pole krylo se samobudící tendencí mozku…“

„A co silové pole?“

„Silové pole nechrání pole magnetické.“

„Škoda,“ poznamenal suše astrogátor.

Napětí pomalu sláblo, neboť Kyklop už nesměřoval přímo k mateřskému korábu. Vzdálenost mezi nimi se začala zvětšovat. Stroj, který se vymkl z moci člověka, mířil do prostor severní pouště.

„Zastupuje mě hlavní inženýr,“ řekl Horpach, „a ostatní zvu dolů.“

Загрузка...