Kapitola dvanáctá

Za hodinu už se řítili rovinou. Noc byla černá, plná hvězd, čím dál řidší skupiny keřů se míhaly kolem rovnoměrně vyjícího stroje, konečně zmizely poslední a nebylo už nic než dlouhé, mírné duny; vypadaly, jako by ve světle reflektorů ožívaly, vlnily se, Ochránce je ztekl s dravostí, jako by chtěl vylétnout do vzduchu, sedátka se měkce kolébala, skřípot pásů připomínal úporné svištění vrtáku, zarývajícího se do kovu, ručičky číselníků svítily růžově, oranžově, zeleně. Inženýr s obličejem u obrazovky hledal světélko rakety.

Skutečnost, předtím samozřejmou, že totiž vyrazili, aniž si zajistili rádiové spojení, pokládal teď za šílenství; pospíchali, jako kdyby ještě ta jedna či dvě hodiny potřebné k postavení druhého vysílače měly nesmírnou cenu. Když už si byl téměř jist, že místo přistání ve tmě minul a že jede dál k severu, spatřil raketu — či spíš podivně rozplývavou, světelnou bublinu. Ochránce jel stále pomaleji, v jeho jediném reflektoru zableskly mírně nakloněné stěny stříbrem a ohněm.

Pohled byl nezvyklý — když se majáková lampa rozžíhala, mnohapatrová, na vrcholku neuzavřená kopule rozsévala kolem sebe příval duh, v mohutných sklovitých pletencích, zmnohonásobené světlo do dálky ozařovalo písčiny.

Proto Inženýr nechtěl střílet, zamířil tupý, pancéřový předek vozidla na místo, kde si před tím prorazil cestu — ale zrcadlová hradba zaplavila z obou stran průrvu, zarostla ji. Jedinou stopou průchodu byl už jen blok písku proměněného v strusku na úpatí stavby.

Plnou rychlostí narážel ochránce jako beran do hradby celou vahou svých šestnácti tun, až pancéř zasténal.

Stěna nepovolila.

„Inženýr pomalu couvl na dvě stě metrů, zacílil nitky zaměřovače co nejníže a v okamžiku, kdy světelná báň vyskočila ze tmy, rychle sešlápl pedál.

Nečekaje, až otvor s vařícími okraji vychladne, vyrazil; věžička zavadila vrcholkem, ale látka změklá žárem se poddala, jednooký Ochránce nahlédl do prázdného kruhového otvoru a s tichnoucím bzukotem zajel k raketě.

Přivítal je pouze Černý, který ostatně rychle zmizel. Následovalo nutné zdržení, museli očistit pancéř od radioaktivního nánosu, prozkoumat frekvenci impulsů v okolí a teprve pak mohli opustit těsný vnitřek stroje.

Lampa zazářila. Koordinátor, který jako první vyšel z tunelu, změřil si jediným pohledem předek Ochránce pokrytý černými skvrnami, jamky na místě dvou reflektorů, bledé, vpadlé tváře vracejících se a řekl:

„Došlo k boji.“

„Ano,“ odpověděl Doktor.

„Sejděte dolů. Ještě je 0,9 rentgenů na minutu. Černý zůstane tady.“

Nikdo už nepromluvil. Sestupovali tunelem, Inženýr si všiml druhého, menšího automatu, který spojoval dráty v chodbě do strojovny, ale ani se u něho nezastavil. V knihovně hořela světla, na malém stolku ležely hliníkové talíře a příbory, uprostřed stála láhev vína. Koordinátor řekl stoje:

„Měla to být taková — slavnost, protože automaty zkontrolovaly gravimetrické řízení — je celé… Hlavní reaktor běží naprázdno. Jakmile raketu vztyčíme, budeme moci odstartovat. Teď mluvte.“

Chvíli bylo ticho, Doktor pohlédl na Inženýra, najednou pochopil a promluvil:

„Měl jsi pravdu. Na západ se skutečně táhne poušť. Urazili jsme — velkým obloukem — téměř dvě stě kilometrů jihozápadním směrem.“

Vylíčil, jak dojeli k osídlené rovině u jezera a nafilmovali ji, a jak při návratu narazili ve tmě na místo s mnoha sochami — a tu zaváhal.

„Vypadalo to skutečně jako pohřebiště nebo jako posvátný háj. To, co se dělo potom, lze těžko vylíčit, protože nemám jistotu, co to znamenalo — stará písnička, tu již znáte. Zástup dvojčáků panicky prchal, vypadalo to, jako kdyby se ukryli a byli vyplašeni nebo zahnáni mezi ty „náhrobky“ — při razii. Říkám, že to tak vypadalo — víc nevím. Několik set metrů níž, protože se to odehrálo na svahu, stál nevelký lesík, a tam se schovávali ostatní dvojčáci, podobní tomu stříbrnému, kterého jsme zabili. Za nimi stála — možná zamaskována — jedna z těch rotujících mašin — velký větrník. Ale to jsme tenkrát ještě nevěděli — ani to, že ti schovaní v lesíku vedli těsně nad zemí pružnou hadici, jakousi dmuchavku, z níž pod tlakem tryskala jedovatá látka, pěna, měnící se v mlhu nebo v plyn. Možná, že budeme moci provést chemický rozbor, protože se jistě usadila na filtrech, pravda?“ obrátil se na Inženýra, který přikývl.

„Já a Chemik jsme vystoupili, abychom si ty sochy prohlédli. Věžička byla otevřená — div nás to nezadusilo, ale ještě horší to bylo s Jindřichem, ta první vlna plynu zavalila Ochránce. Když jsme se dostali dovnitř a pročistili věžičku kyslíkem, vypálil Jindřich do přívodu, či spíš do místa, kde jej předtím bylo vidět, protože jsme už byli zahaleni hustým mrakem.“

„Antihmotou?“ zeptal se v tichu Koordinátor.

„Ano.“

„Nemohls užít malého paprskometu?“

„Mohl, ale neužil.“

„Byli jsme všichni…“ Doktor chvíli hledal slovo, „pobouřeni. Viděli jsme zabité. Tito dvojčáci nebyli nazí. Měli na sobě jakési hadry, zdálo se nám, že roztrhané, snad v boji, ale tím si nejsem jist. Před našima očima zahynuli všichni nebo skoro všichni. Předtím jsme se sami div neotrávili. Tak to bylo. Pak se Jindřich pokoušel nalézt zbytek potrubí, jestli si dobře vzpomínám. Ano?“

Inženýr přikývl.

„Sjeli jsme dolů, do lesíka, uviděli jsme ty — stříbrné. Měli na sobě jakési masky. Předpokládám, že filtrovaly vzduch. Ostřelovali nás, nevím čím — přišli jsme o reflektor. Zároveň vyrazil ten velký větrník. Chtěl na nás zaútočit z boku. V každém případě vyjel z křovin. Tu — Jindřich vypálil salvu.“

„Na lesík?“

„Ano.“

„Do těch — stříbrných?“

„Ano.“

„A do větrníku?“

„Ne. On na nás najel a rozbil se o Ochránce. Vznikl pochopitelně požár — vegetace vyschla termickým nárazem v okamžiku exploze a pak hořela jako papír.“

„Pokoušeli se o protiútok?“

„Ne.“

„Pronásledovali vás?“

„Ne, nevím. Asi ne. Rotující kotouče by nás patrně byly mohly dostihnout.“

„V tom terénu — ne. Je tam množství údolíček, úvozů, strží, něco jako pozemská jura, vápencové skalky, prahy, sutiska,“ vysvětloval Inženýr.

„Aha. A pak jste jeli rovnou sem?“

„Vlastně ano, až na to, že jsme zajeli moc východně.“ Několik vteřin seděli potichu. Koordinátor zvedl hlavu.

„Pobili jste jich moc?“

Doktor pohlédl na Inženýra, ale když viděl, že nemá v úmyslu odpovědět, řekl:

„Bylo tma. Oni — se schovávali v houštinách. Řekl bych… viděl jsem nejméně dvacet stříbrných záblesků najednou. Ale v pozadí — ve vzdálenějších podrostech ještě něco probleskovalo. Mohlo jich být víc.“

„Ti, co po vás stříleli — byli to určitě dvojčáci? Nic jiného?“

Doktor zaváhal.

„Říkal jsem, že na malých trupech měli jakési — krunýře, helmy. Ale pokud mohu soudit podle tvarů, velikosti, způsobu pohybu, byli to dvojčáci.“

„Čím vás ostřelovali?“

Doktor mlčel.

„Střely byly pravděpodobně nekovové,“ řekl Inženýr: „Odhaduji to pochopitelně spíš citem, místo zásahu jsem nezkoumal, ani neprohlížel. Malá průraznost, to byl můj dojem.“

„Opravdu, nevelká,“ souhlasil s ním Fyzik. „Reflektory, letmo jsem je prohlédl, jsou spíš vmáčknuty, než prostřeleny.“

„Jeden se rozbil při srážce s větrníkem,“ vysvětlil Chemik.

„A teď ty sochy — jak vypadaly?“ zeptal se Koordinátor. Doktor se je pokoušel popsat, jak dovedl. Když přišla řada na bílé sochy, odmlčel se a po chvíli dodal s unaveným úsměvem:

„Tady už se bohužel zase můžeme dorozumívat jenom posuňky…“

„Čtyři oči? Čelo zvlášť klenuté?“ opakoval Koordinátor pomalu.

„Ano.“

„Z čeho byly ty sochy? Kámen? Kov? Odlitky?“

„Nemohu říci. Odlitky jistě ne. Velikost byla nadživotní, jde-li ti o to. A také určitá deformace, změna proporcí. Snaha…“ zaváhal.

„O co?“

„O výraz velebnosti,“ řekl rozpačitě Doktor. „Ale to je pouze dojem. Ostatně, prohlíželi jsme je krátce, a pak se toho tolik seběhlo. „A pochopitelně zase je tady pole pro laciné analogie. Hřbitov. Pronásledovaní, nešťastníci. Policejní razie. Morová stříkačka s jedovatým plynem. Policie v plynových maskách, užívám úmyslně takových výrazů, protože tak nám to skutečně mohlo připadat, ale kdoví! Jedni obyvatelé planety zabili před našima očima druhé. To je fakt — snad — nesporný. Ale kdo koho — jestli ta byly bytosti přesně tytéž, nebo nějaké jiné, navzájem odlišné…“

„A jestliže byly odlišné, vysvětlilo by se tím všecko?“ zeptal se Kybernetik.“

„Ne. Ale — uvažoval jsem i o další možnosti. Přiznávám se, že je z našeho hlediska hrůzostrašná. Jak známo, člověk nejvíc stíhá a odsuzuje kanibalismus. Přesto však pochutnat si na pečínce z opice není v očích našich moralistů už vůbec nic strašného. A co když biologický vývoj probíhá tady tak, že vnější rozdíly mezi bytostmi s inteligencí takovou, jako je lidská, a mezi bytostmi, které zůstaly na úrovni zvířat, jsou daleko menší než mezi člověkem a lidoopem. Mohli jsme v takovém případě — být svědky — dejme tomu — honu.“

„A ten hrob za městem?“ prohodil Inženýr. „To byly také — lovecké trofeje, viď? Obdivuji tvé advokátské finty, Doktore!“

„Dokud nemáme jistotu.“

„Ještě máme film,“ přerušil ho Chemik. „Nevím proč, ale doposud se nám opravdu nepovedlo spatřit normální, obyčejný život na této planetě. Naše záběry jsou takovým průřezem, cosi nejvýš obyčejného; takový jsem aspoň měl dojem…“

„Jak to, neviděli jste nic?“ podivil se Fyzik.

„Ne, příliš jsme pospíchali, abychom využili posledního světla. Vzdálenost byla veliká, přes osm set metrů, možná dokonce ještě větší, ale máme dvě cívky filmu se snímky dělanými teleobjektivem. Kolik je hodin? Ještě není dvanáct. Můžeme je hned vyvolat.“

„Dej to Černému,“ řekl Koordinátor. „Nebo tomu druhému automatu. Doktore, Inženýre, vidím, že vás to sebralo, je sice pravda, že v tom všem vězíme až po krk, ale…“

„Musí vzájemné styky vyspělých, civilizací končit takovým způsobem?“ řekl Doktor. „Strašně rád bych slyšel odpověď na tuto otázku…“

Koordinátor zavrtěl hlavou, vstal a vzal se stolu láhev. „Schováme ji,“ řekl, „pro jinou příležitost…“

Když Inženýr a Chemik odešli, aby si prohlédli Ochránce, a Chemik se rozhodl pro všecky případy, že dohlédne na vyvolávání filmu, vzal Koordinátor Doktora pod paži, šel s ním k šikmým policím knihovny a řekl snižuje hlas:

„Poslyš, nebylo by možné, že jste ten panický útěk zavinili vy svým nečekaným objevením — a že se pokoušeli napadnout pouze vás, kteří jste neutíkali?“

Doktor na něho pohlédl rozšířenýma očima.

„Víš, to mi vůbec nenapadlo,“ přiznal se. Nějakou dobu mlčel. Přemýšlel.

„Nevím,“ řekl nakonec. „Asi ne… Ledaže to byl, nezdařený útok, který se najednou obrátil proti — některým z nich. Samozřejmě — „dodal a narovnal se, „dalo by se to možná všecko vysvětlit i jinak. Ano, teď to vidím jasně. Řekněme takto: zajeli jsme do nějaké hlídané oblasti. Ti, co prchali, byli řekněme hloučkem poutníků, výletníků nebo co.. Stráž, která tato místa hlídala, přinesla mezi sochy zbraně — tu hadici — ve chvíli, když Ochránce zastavil. Ano, ale první dávka plynu docela určitě zasáhla ty druhé, a ne nás… Dobrá, dejme tomu, že to byla z jejich hlediska nešťastná náhoda, pak — ano. Mohlo to tak být.“

„Nemůžeš to tedy vyloučit?“

„Ne, nemohu. A víš, čím déle o tom přemýšlím, tím oprávněnější mi tento výklad připadá: Mohli přece, když se rozšířila zpráva o nás, rozestavit po kraji všelijaké hlídky. Při naší návštěvě v tom údolí ještě nic nevěděli — a proto jsme tam nenarazili na ozbrojence. Téhož večera se přece poprvé u rakety objevily rotující kotouče.“

„Celé naše neštěstí je v tom, že jsme doposud nenarazili ani na stopu jejich informační sítě,“ promluvil v pozadí kajuty Kybernetik. „Telegraf, rádio, písmo, zachycené dokumenty, tak něco. Každá civilizace vytváří technické prostředky tohoto typu a s jejich pomocí uchovává své dějiny a zkušenosti. Ta zdejší jistě také. Kdybychom se tak mohli dostat do města!“

„Ochráncem,“ odpověděl Koordinátor a obrátil se na něho.

„Ale rozpoutala by se bitva, jejíž průběh ani výsledek nedovedeme odhadnout — to si snad uvědomuješ.“

„Kdybychom se tak aspoň mohli setkat s nějakým rozumným tvorem, odborníkem, technikem z jejich řad.“

„Jak to máme udělat? Vypravit se na lov?“ zeptal se Doktor.

„Ach, to kdybych věděl! Zdá se to přece tak prosté přijedeš na planetu s celou kupou interkomunikátorů, elektronových překládacích mozků, rýsuješ na písku Pythagorovy věty, vyměňuješ dary.“

„Nech si ty své pohádky, ano?“

To řekl Inženýr. Stál ve dveřích.

„Pojďte. Film už je vyvolaný.“

Rozhodli se, že si ho promítnou v laboratoři, byla totiž nejdelší ze všech místností na raketě. Když tam vešli, film, už ustálený, ale ještě mokrý, se otáčel v bubnu, kterým proudil teplý vzduch. Z bubnu se hned navíjel na cívku projekčního přístroje. Koordinátor se posadil za něj, aby mohl obraz kdykoliv na projekční ploše zarazit nebo vrátit. Všichni zaujali místa a automat zhasil světlo.

První metry byly úplně černé — několikrát se tam mihly plošky jezerní hladiny, pak se objevily břehy jezera. Nábřeží bylo regulované, na několika místech vybíhaly do vody dlouhé plochy, nad nimiž stály rozkročené věže, spojené dírkovanými pásy. Obraz byl chvilku rozmazaný, a když opět vynikly podrobnosti, spatřili, že každá věž má na vrcholku dvě pětilisté vrtule, rotující proti sobě. Otáčely se velice zvolna, protože snímky byly dělány zrychleným během. Po nakloněných plochách, svažujících se do jezera, se pohybovaly jakési předměty, jako ponořené do vody, ale jejich obrysy nebylo možno rozeznat. Kromě toho se všecko odehrávalo nesmírně pomalu. Koordinátor vrátil několik desítek metrů filmu a pustil je podruhé, daleko rychleji. Předměty, dopravované podél úzkých, roztřesených pruhů, jako chvějivé mastné skvrny, sjely teď rychle a spadly do vody. Po hladině se rozběhla kola. Přímo na břehu stál dvojčák, viděný zezadu, jedině horní část velkého trupu vyčnívala ze soudkovitého zařízení, nad nímž trčel tenký bič, zakončený rozmazanou skvrnou.

Nábřeží zmizelo. Teď se na projekční plaše objevovaly předměty ploché jako krabičky, upevněné na dírkovaných sloupech. Nahoře ležely četné soudkovité útvary, podobné tomu, v jakém stál dvojčák v přístavu. Všecky byly prázdné, některé se líně pohybovaly, dva i tři týmž směrem, zastavovaly se a pohybovaly se zpět.

Obraz se pomalu přesouval dál. Objevily se záblesky, velmi četné, bylo je vidět jako začernalé skvrny. Film byl přeexponovaný, a co je horší, skvrny byly lemovány světelnými kruhy. Přes tyto zamlžené rámce se prodíraly malé postavičky, zkreslené pohledem z výšky. Dvojčáci dva a dva chodili různými směry. Malá tělíčka měli ovinuta něčím kyprým, takže vykukovala pouze hlavička, ale obraz nebyl tak zřetelný, aby bylo možno rozeznat rysy tváří.

Teď vklouzla na projekční plachu velká masa rytmicky stoupající a klesající. Valila se k dolnímu rohu obrazu, jako zpěněný sirup, chodily po ní desítky dvojčáků na eliptických „sněžnicích“. Vypadalo to, jako kdyby něco drželi v malých ručkách a dotýkali se té hmoty, uhlazovali ji, nebo shrnovali. Občas se vyboulila v hrbolek, na vrcholku špičatý, vystříklo odtamtud cosi podobného šedému kalichu. Obraz se posunul, ale dále jej vyplňovala pohyblivá hmota, podrobnosti vynikly velice zřetelně, uprostřed, jako kdyby vyrůstal, tvořil se trs nepatrně od sebe vzdálených štíhlých kalichů, u každého stáli dva nebo tři dvojčáci a nakláněli k nim shora obličeje, okamžik stáli nehnutě, pak tvář odtáhli a to se opakovalo. Koordinátor vrátil film a pustil jej rychleji. Teď dvojčáci jako kdyby líbali vnitřky těch kalichů. Ostatní vzadu, čehož si předtím nevšimli, stáli s malým tělem do poloviny vtaženým, a vypadali, jako kdyby pozorovali činnost těch druhých.

Obraz zase přejel dál. Objevil se okraj té masy, orámovaný temnou čarou, těsně vedle se šinuly rotující kotouče, daleko menší než ty, které znali. Jejich rotace byla línější a probíhala jakoby skoky — bylo vidět pohyb dírkovatých ramen — způsobil to vzájemný poměr rychlosti pohybu rotujících ramen a rychlosti pohybu filmových políček.

Na projekční ploše byl patrný pohyb čím dál rychlejší, přestože se — v důsledku zpomalení — zdálo, jako by probíhal ve velice hustém, neatmosférickém prostředí. Spatřili to, co filmaři považovali za» vnitřní město«. Byla to hustá síť příkopů, v nichž se různými směry pohybovaly podivné, z jedné strany ploché, z druhé zaoblené soudečkovité útvary. Na každém se těsně k sobě tiskly postavy dvojčáků, v počtu od pěti do dvou. Většinou jeli po třech. Vypadali, jako by jejich malá těla byla opásána něčím, co viselo na vnější straně jedoucího „soudku“, ale mohl to také být odlesk. Stíny vrhané zapadajícím sluncem byly neobyčejně dlouhé a znesnadňovaly identifikaci jednotlivých prvků obrazu. Nad příkopovými tepnami se klenuly dírkované můstky ladných tvarů. Na můstcích ojediněle stály velké, na místě se otáčející větrníky, ale jejich rotace se opět rozpadala na řadu komplikovaných pohybů otáčivě rozpínavých, jako kdyby článkovité nohy lapaly ve vzduchu po něčem neviditelném. Jeden větrník se zastavil a pak z něho začaly vystupovat postavy oděné velice třpytnou látkou. Film byl černobílý, nedalo se tedy zjistit, je-li stříbrná. V okamžiku, kdy vystupoval třetí dvojčák, který za sebou něco nejasného vlekl, obraz přejel dál.

Středem obrazu se táhlo silné lano, bylo daleko blíž objektivu než to, co leželo v pozadí. Lano, či hadice, se lehce houpalo, visel na něm štíhlý, doutníkovitý útvar, z něhož se sypalo cosi měňavého, jako obláček listů, ale tyto předměty musely být těžší, nepoletovaly totiž, ale padaly jako kámen dolů; tam, na miskovitě prohloubené ploše, stáli v několika řadách dvojčáci a z jejich ruček sršely nepřetržitě k zemi drobné jiskřičky — bylo to zcela nepochopitelné, protože oblak předmětů, sypajících se shora, jako kdyby mizel dříve, než dopadl k těm, co stáli dole. Obraz se pomalu sunul dál, u samého kraje leželi dva dvojčáci, třetí se k nim blížil, pak se ti dva pomalu zvedli. Jeden z nich, s ukrytým malým tělíčkem, takže vypadal jako homole cukru, vrávoral na všecky strany. Koordinátor vrátil film, pustil jej ještě rychleji, a když se objevila.ležící těla, zastavil jej, pokoušel se zaostřit obraz, pak přistoupil k projekční ploše s velkou lupou.

Přes lupu uviděl pouze rozmazané velké skvrny.

Projekční plocha zasvítila bíle — to byl konec prvého filmu. Začátek druhého ukazoval týž obraz. Jen o kousek dál posunutý a tmavší. Světla zřejmě ubylo a už to nešlo vyrovnat úplně otevřenou clonou. Dva dvojčáci pomalu odcházeli, třetí napůl ležel na zemi. Přes projekční plochu přeletěly míhající se čmouhy, objektiv jel tak rychle, že nebylo nic vidět. Pak se v zorném poli objevila velká síť s pětiúhelníkovými otvory. V každém stál jeden dvojčák, jenom v několika málo dva. Pod touto sítí se míhala druhá, rozmazaná; vtom pochopili, že první byla skutečná, a druhá — byl stín té první. Podlaha byla hladká, jako vydlážděná hmotou podobnou betonu. Dvojčáci v okách sítě měli na sobě baňaté tmavé obleky, které působily, že vypadali širší a tlustší. Skoro všichni vykonávali tytéž pohyby. Jejich malá těla, zahalená čímsi poloprůhledným, dělala zvolna úklony na všecky strany, tento podivný tělocvik byl vykonáván zvlášť pomalu. Obraz se zachvěl, naklonil se. Na okamžik zase bylo špatně vidět, také šero bylo stále hustší, objevil se okraj té sítě, napjaté na provazech, jeden z nich končil u šikmo postaveného, velkého, nehybného kotouče. Dál byl týž „pouliční ruch“, jaký už viděli. Různými směry se pohybovaly soudkovité objekty plné dvojčáků.

Kamera se ještě jednou zaměřila na síť, z druhé strany, popojela na bok, objevili se pěší dvojčáci — nafilmováni v ostrém zkrácení shora, šli po dvou, houpavě jako kachny, pak se objevil celý zástup, rozdělený uprostřed na dvě části dlouhou úzkou uličkou. V jejím středu se pohybovalo na rozmazaných kladkách lano, které sahalo až za okraj obrazu, to lano vleklo cosi podlouhlého, z čehož sršely ostré záblesky, jakýsi hranatý, protáhlý krystal — nebo mnohostěn ze zrcadlových tabulí. Kymácel se z jedné strany na druhou a vrhal světelné záblesky na stojící — vtom se na kratinký okamžik zastavil — bylo vidět že je průhledný, objevila se ležící postava, uzavřená v jeho vnitřku. Kdosi vykřikl. Koordinátor film vrátil, přetočil jej, a když se po známém už sklouznutí obrazu ukázalo, co se skrývá uvnitř v podlouhlém předmětu, zastavil promítač. Všichni přišli až k projekční ploše — uprostřed špalíru dvojčáků v prázdné uličce tam ležel — člověk.

Vládlo hrobové ticho.

„Tak se mi zdá, že se přece jen zblázníme,“ ozval se ve tmě čísi hlas.

„No, napřed si to prohlédneme až do konce,“ namítl Koordinátor. Vrátili se na, svá místa, film se rozběhl, obraz se zachvěl, ožil. Řadou, jedno za druhým, projížděla protáhlá, rakvovitá tělesa, která byla zahalena něčím světlým, co splývalo až na zem a táhlo se po ní jako těžká tkanina. Obraz sklouzl dál, objevilo se prázdné místo, orámované z jedné strany šikmou zdí; na jejím úpatí rostly trsy vegetace, osamělý dvojčák šel podél brázdy, táhnoucí se přes celou projekční plochu, vtom uskočil stranou, jako by se polekal — zpomaleným, obrovským skokem vznášel se ve vzduchu — rotující větrník prolétl brázdou, něco jasně zablesklo, cosi podobného mlze zakrylo zorné pole; když se rozplynula, ležel dvojčák nehnutě, na boku. Jeho tělo v mžiku skoro zčernalo. To vše bylo pohrouženo do houstnoucího šera, zdálo se, že ležící sebou trhl, pokoušel se odplazit se dál, na projekční ploše začaly klouzat černé čmouhy, pak se objevilo bílé světlo. Tím film končil.

Když se rozsvítilo, vzal Chemik bubny s filmem a šel s nimi do temné komory, aby udělal zvětšeniny vybraných snímků. Ostatní zůstali v laboratoři.

„No a teď budou na programu zmatená vysvětlování,“ řekl Doktor. „Na místě mohu předložit dvě, a dokonce tři různé varianty vysvětlení…“

„Chceš stůj co stůj, abychom si zoufali?“ řekl prudce Inženýr, který se znenadání rozhněval, a pak pokračoval:

„Kdyby ses byl pustil solidně do fyziologie dvojčáků, především do fyziologie smyslů, věděli bychom už dnes rozhodně daleko víc!“

„Kdy jsem to měl udělat?“ zeptal se Doktor.

„Přátelé!“ zvedl hlas Koordinátor. „Začíná to úplně stejně jako na zasedání Kosmologického ústavu.. Pochopitelně že nás všecky šokovala ta lidská postava — nepochybně to byla maketa, nehybná podobizna, zalitá, jak se zdá, do jakési hmoty. Je velice pravděpodobné, že pomocí své informační sítě rozeslali naše portréty do všech sídlišť planety — kde, na podkladě vědomostí, které získali, byly zhotoveny loutky podobné člověku.“

„Kde vzali naše portréty?“ zeptal se Doktor.

„Kroužili přece několik hodin kolem rakety před dvěma dny, mohli konat dokonce velmi podrobná pozorování.“

„A nač by dělali takové»portréty«?“

„Pro účely vědecké či náboženské; to pochopitelně nerozřešíme ani tou nejdelší diskusí. Rozhodně je to však nevysvětlitelný úkaz. Viděli jsme asi nepříliš veliké centrum, kde probíhají práce rázu nesporně výrobního, možná že jsme také pozorovali jejich — zábavu — možná vliv jejich» umění«, průměrný»pouliční ruch«, dále práce v přístavu a u těch vysypávajících se předmětů nepříliš pochopitelné…“

„To je vhodný výraz,“ vpadl umíněný Doktor.

„Vyskytovaly se tam ještě jakési —»výjevy z vojenského života«- máme hodně podkladů k domněnce, že jedinci oblečení do stříbrných oděvů tvoří armádu — scéna na samém konci je nejasná. Mohlo to pochopitelně být nějaké potrestání individua, které tím, že se pohybovalo po cestě určené pro větrníky, překročilo platný zákon.“

„Poprava na místě jako pokuta za nesprávný přechod přes ulici, to je trochu přísné, nemyslíš?“ zeptal se Doktor.

„Proč se snažíš obrátit všecko v nesmysl?“

„Protože i nadále tvrdím, že jsme viděli právě tolik, kolik mohli vidět slepci.“

„Chce ještě někdo něco říci,“ zeptal se Koordinátor, „něco jiného než vyslovit své agnostické krédo?“

„Já,“ řekl Fyzik, „vypadá to, že se dvojčáci pohybují pěšky celkem za výjimečných okolností, nasvědčovala by tomu také jejich veliká břicha — a disproporce končetin, zvláště rukou, ke hmotě těla. Zdá se mi, že pokus o nárys pravděpodobné vývojové linie tak utvářených bytostí byl by nesmírně poučný. Všichni jste si všimli jejich živé gestikulace — žádný z nich nezvedal těmi svými ručičkami nějaký náklad, nic netahal, nic nenosil, a takové obrazy jsou v pozemském městě na denním pořádku. Tak třeba jim ruce slouží k jinému účelu.“

„K jakému?“ zeptal se Doktor se zájmem.

„Nevím, to je tvůj obor. Rozhodně na nás tady čeká spousta úkolů. Snad jsme se až příliš horlivě pokoušeli pochopit ihned architektoniku jejich společnosti, místo abychom se pustili do solidního zkoumání jejích jednotlivých stavebních kamenů.“

„Máš pravdu,“ řekl Doktor. „Ruce — ano, to je jistě velmi důležitý problém. Také vývojová linie. Nevím ani, jsou-li to savci. Vzal bych si za úkol odpovědět v nejbližších dnech na tuto otázku, jen se bojím, že nevysvětlím fakt, který mne na celé té podívané nejvíc ohromil.“

„A to?“ zeptal se Inženýr.

„To, že jsem nikde neviděl ani jediného osamělého chodce. Ani jediného. Nevšimli jste si toho?“

„Všimli. Ale jeden tam,!byl — až na konci — „řekl Fyzik.

„No, právě.“

Po těchto Doktorových slovech nikdo delší dobu nepromluvil.

„Budeme si musit pustit ten film ještě jednou,“ řekl Koordinátor, jako by váhal. „Zdá se, že Doktor má pravdu. Osamělí chodci tam nebyli. Pohybovali se nejméně ve dvojicích. Ačkoliv hned na začátku, ano! Jeden stál v přístavišti.“

„Seděl v tom kuželovitém přístroji,“ řekl Doktor. „Také v kotoučích sedí jednotlivci. Mluvil jsem o pěších, pouze o pěších.“

„Nebylo jich tak mnoho.“

„Několik set. Představ si ulici pozemského města při pohledu z ptačí perspektivy. Procento osamělých chodců bude jistě velké. V některých hodinách tvoří takoví chodci dokonce většinu, a tady nejsou vůbec.“

„Co to znamená?“ zeptal se Inženýr.

„Bohužel,“ zavrtěl hlavou Doktor, „teď se ptám já.“

„Jeden osamělý přijel s vámi,“ řekl Doktor.

„Ale znáš okolnosti, za jakých k tomu došlo.“

Inženýr neodpověděl.

„Poslyšte,“ řekl Koordinátor, „diskuse se okamžitě mění v planý spor. Nedělali jsme systematický průzkum, protože nejsme výprava vědeckovýzkumná, měli jsme trochu jiné starosti, typu» boj o holý život«. Musíme připravit další plány práce. Zítra spustíme exkavátor, to už je jisté. Budeme mít celkem dva automaty, dva poloautomaty, exkavátor a Ochránce, který, zachováváme-li příslušnou opatrnost, může nám také pomoci při uvolnění rakety. Nevím, jestli znáte plán, který jsme vypracovali s Inženýrem. Prvotní plán počítal s tím, že spustíme raketu do vodorovné polohy a postavíme ji svisle zvedáním a podkládáním trupu ztuženou hlínou. Je to metoda, jaké užívali již stavitelé pyramid. Ale teď máme v úmyslu rozsekat naši» skleněnou hradbu «na dílce vhodné velikosti a postavit z nich podpěrnou konstrukci. Materiálu bude dost, a víme už, že se tato látka dá tavit a svařovat při vysoké teplotě. Užijeme-li stavebního materiálu, který nám s bezděčnou velkomyslností dodali obyvatelé Edenu, podaří se nám zkrátit radikálně celý proces. Není vyloučeno, že za tři dny budeme moci odstartovat. Počkejte,“ řekl, když viděl vzrušení přítomných, „v souvislosti s tím jsem se vás chtěl zeptat, jestli odstartujeme?“

„Ano,“ odpověděl Fyzik.

„Ne!“ řekl Chemik téměř současně.

„Ještě ne,“ zvolal Kybernetik.

Nastala chvíle ticha. Inženýr ani Doktor se ještě nevyslovili. „Myslím, že musíme odletět,“ řekl konečně Inženýr. Všichni na něho překvapeně pohlédli. Když se mlčení protahovalo, jako kdyby od něho čekali nějaké vysvětlení, řekl:

„Měl jsem předtím jiný názor. Jde však o cenu. Prostě o cenu. Mohli bychom se nepochybně dovědět ještě mnoho věcí, ale cena za získání těchto vědomostí by mohla být příliš vysoká. Pro obě strany. Po tom, co se přihodilo, pokládám pokusy za mírové dorozumění, navázání styku za neskutečné. Kromě toho, co jsme si tady povídali, snad každý, ať chce anebo nechce, má jakousi vlastní koncepci — tohoto světa. Také já jsem měl svou koncepci. Zdálo se mi, že se tady dějí nestvůrné věci a že v souvislosti s tím musíme zasáhnout. Pokud jsme byli robinsony a odstraňovali každý kus vraku holýma rukama, nemluvil jsem o tom. Chtěl jsem čekat, až se dozvíme víc a budeme moci nasadit naše technické prostředky. Nuže teď, přiznám se, už nevidím žádný závažný důvod, který by mě přiměl, abych svou koncepci Edenu zavrhl. Ale každý pokus o intervenci ve službách toho, co pokládáme za dobré a spravedlivé, každý takový pokus skončí s největší pravděpodobností stejně jako naše dnešní výprava. Užitím anihilátoru. Najdeme, přirozeně, vždycky omluvu, že to byla nutná sebeobrana a tak dále, ale místo pomoci přineseme zkázu. Teď znáte více méně všecko.“

„Kdybychom měli lepši kritéria pro posouzení toho, co se tady opravdu děje…“ řekl Chemik.

Inženýr zavrtěl hlavou.

„Pak se jistě ukáže, že každá strana má jakési své oprávněné důvody…“

„A co na tom, že vrahové mají»své oprávněné důvody«?“ zvolal Chemik. „Nám nepůjde o ty jejich důvody, ale o záchranu.“

„Ale co jim můžeme nabídnout kromě anihilátoru v našem Ochránci? Řekněme, že proměníme v prach a popel polovinu planety, abychom zdrželi jakési vyhlazovací akce, záhadnou» výrobu«, honbu na lidi, zabíjení jedem, a co dál?“

„Kdybychom měli hlubší vědomosti, znali bychom odpověď na tuto otázku,“ trval Chemik umíněně na svém.

„To není tak prosté,“ zasáhl do sporu Koordinátor. „Všecko, co se tady děje, je článkem dlouhodobého historického procesu. Myšlenka na pomoc vyplývá z přesvědčeni, že se zdejší společnost dělí na» dobré«a» zlé«.“

„Naprosto ne,“ přerušil ho Chemik. „Řekni: na pronásledované a pronásledovatele. To není totéž.“

„Dobrá. Představ si, že se na Zemi dostane nějaká vysoce vyvinutá rasa v době náboženských bojů před několika sty lety a chce zasáhnout do boje — na straně slabších. Opírajíc se o svou převahu, zakáže upalování kacířů, pronásledování jinověrců a tak dále. Myslíš, že by dokázali na Zemi rozšířit svůj racionalismus? Vždyť skoro celé lidstvo bylo tehdy věřící, museli by je vybít do posledního člověka a zůstali by sami se svými racionalistickými ideály!“

„Ty se tedy opravdu domníváš, že jim není pomoci?“ rozhořčil se Chemik.

Koordinátor se na něho dlouze zadíval, než odpověděl:

„Pomoc, člověče, co znamená pomoc? To, co se zde děje, čeho jsme zde svědky, to je výsledek určité sociální konstrukce. Bylo by třeba ji rozbít a vytvořit novou — lepší. Ale jak to máme udělat? To jsou přece bytosti s jinou fyziologií, psychologií, historií než my, sem nemůžeš přenést systém naší civilizace. Musel bys narýsovat plán jiné, která by fungovala dál i po našem odletu… Předpokládal jsem pochopitelně už delší dobu, že se někteří z vás obírají podobnými myšlenkami jako Inženýr a Chemik. Myslím, že také Doktor tak uvažoval, proto hasil ledovou sprchou oheň všelijakých těch analogií pozemského původu, pravda?“

„Ano,“ řekl Doktor. „Bál jsem se, že v návalu šlechetnosti budete tady chtít udělat» pořádek«, což přeloženo do praxe, bude znamenat teror.“

„Ale třeba ti pronásledovaní vědí, jak chtějí žit, a jsou jenom ještě slabí, aby to uskutečnili,“ řekl Chemik. „I kdybychom pouze zachránili životy nějaké skupině odsouzenců, už:to by znamenalo mnoho…“

„Ale my jsme už přece jednoho zachránili,“ namítl Koordinátor netrpělivě. „Víš snad, co s ním dělat dál?“

Odpovědělo mu mlčení.

„Nemýlím-li se, také Doktor je pro start?“ pověděl Koordinátor. „Dobrá. Protože já také, znamená to, že většina…“

Odmlčel se, jeho oči strnuly úžasem. Jedině on seděl tváří k pootevřeným dveřím. V naprostém tichu — z temné komory bylo slyšet pouze slabounké bublání vody — se obrátili, sledujíce jeho pohled.

V otevřených dveřích stál dvojčák.

„Kde se tu…?“ začal Fyzik a slova mu zamrzla na rtech. Poznal svůj omyl. To nebyl jejich dvojčák. Ten byl zavřen v ošetřovně. Ve dveřích stála obrovská postava se snědou kůží, s nízko skloněným malým tělem, a hlavou se téměř dotýkala nadpraží. Tělo dvojčáka bylo zahaleno pruhem okrové tkaniny, vpředu volně, ploše splývající, která tvořila kolem malého těla cosi jako límec; kolem něho byl ovinut silný pletenec zeleného drátu. Pod látkou bylo vidět, přes rozparky u boku, široký, kovově lesklý pás, přiléhající těsně k tělu.

Tvor stál a nehýbal se. Jeho vrásčitá, plochá tvář s dvěma velkýma modrýma očima byla zastřena průhledným, dole se rozšiřujícím závojem trychtýřovitého tvaru. Vybíhaly z ní šedé, tenké nitky, zahalující mnohokrát malý trup a sepnuté křižem vpředu; tvořily tam jakési hnízdo, kde ležely jeho paže, ovinuté stejným způsobem. Pouze uzlíčkovité ručky vyčnívaly, lehce skloněny dolů, dotýkajíce se špičkami prstů.

Všichni seděli tak, jak je tento pohled zastihl. Dvojčák se ještě víc sklonil, dlouze zakašlal a pomalu postoupil kupředu.

„Jak se sem dostal…? V tunelu je Černý…“ zašeptal Chemik.

Dvojčák pomalu ustupoval pozpátku. Odešel, chvíli stál v pološeru chodby a podruhé vstoupil dovnitř, či spíše pouze vsunul hlavu, těsně pod nadpražím.

„Ptá se, jestli smí dál…“ řekl šeptem Inženýr a vybuchl: „Prosím, račte! Račte!“

Vstal a ustoupil k protější zdi, všichni následovali jeho příkladu. Dvojčák se díval bez výrazu na uprázdněný střed kajuty. Vstoupil, pomalu se rozhlédl.

Koordinátor přistoupil k projekční ploše, zatáhl za tyč, na níž, byla napjata, a když se látka svinula nahoru, takže se objevila černá tabule, řekl:

„Rozestupte se.“

Vzal do ruky kousek křídy. Nakreslil kroužek, kolem něho nakreslil elipsu, pak ještě jednu větší a další a ještě další — celkem čtyři. Na každé namaloval malé kolečko, přistoupil k obrovi, stojícímu uprostřed a vložil do jeho uzlíčkovitých prstíků křídu.

Dvojčák ji nešikovně přijal a podíval se na ni, zadíval se na tabulku, přistoupil pomalu ke stěně. Musel sklonit malý trup, který šikmo vyčníval z límce, aby se ruka uvězněná v bandážích dotkla tabule. Všichni se dívali se zatajeným dechem. Vyhledal kolečko na třetí elipse od středu a namáhavě, neobratně několikrát na něj zaťukal. A pak ještě křídou několikrát škrtl, takže je téměř vyplnil rozmazanou bělobou. Koordinátor přikývl. Všichni si oddechli.

„Eden,“ řekl Koordinátor.

Ukázal na křídové kolečko.

„Eden,“ opakoval.

Dvojčák se díval na jeho rty se zřejmým zájmem. Zakašlal.

„Eden,“ zvlášť zřetelně a pomalu řekl Koordinátor.

Dvojčák několikrát zakašlal.

„Nemluví,“ obrátil se Koordinátor ke svým druhům. „To je jisté.“

Stáli proti sobě a nevěděli, co počít. Dvojčák se pohnul. Pustil křídu, ťukla o podlahu. Bylo slyšet cvaknutí, jako otvíraného zámku. Zemitá látka se rozhalila, jako by byla roztržena odshora dolů, spatřili široký, zlatový pás, který obepínal jeho boky. Konec pásu se odvinul a zachřestil jako kovová fólie. Malý trup dvojčáka se nakláněl, jako by chtěl vyskočit z těla, zlomil se téměř vejpůl, uchopil do prstíčků konec fólie. Rozvinula se do tvaru dlouhé plachty, kterou držel před sebou, jako by jim ji podával. Koordinátor i Inženýr po ní současně vztáhli ruce. Oba sebou trhli. Inženýr vyrazil. slabý výkřik. Dvojčák vypadal překvapeně, několikrát zakašlal, průhledný závoj na jeho tváři se zavlnil.

„Elektrický výboj, ale ne příliš silný,“ vysvětloval Koordinátor ostatním a podruhé se dotkl okraje fólie. Dvojčák ji pustil. Prohlédli zevrubně plochu, ve světle nazlátlou, byla zcela hladká a prázdná. Koordinátor se namátkou dotkl prstem kteréhosi místa a opět ucítil lehký elektrický výboj.

„Co to znamená?!“ zabroukl Fyzik, přistoupil blíž; a začal přejíždět rukou po fólii, elektrické výboje ho pořád bodaly, až se mu smršťovaly šlachy v prstech. „Podejte mi tuhový prášek!“ vykřikl. „Stojí tam na skříni!“

Rozprostřel fólii na stole, nedbaje na to, že mu svaly rukou nepříjemně trnou, jako by ho poštípali mravenci. Svědomitě ji posypal tuhou, kterou mu podal Kybernetik, zbytek odfoukl.

Na nazlátlé ploše zůstaly černé body, rozptýlené chaoticky a beze smyslu.

„Lacerta!“ vykřikl najednou Koordinátor.

„Alfa Cygni!“

„Lyra!“

„Cefeus!“

Obrátili se na dvojčáka, který se na ně klidně díval. V jejich očích zářil triumf.

„Mapa hvězdného nebe,“ řekl Inženýr.

„Samosebou.“

„No, a už jsme doma,“ Koordinátor se usmál. Dvojčák zakašIal.

„Mají elektrické písmo?“

„Vypadá to tak.“

„Jak jsou ustáleny výboje?“

„Nevím, třeba je to elektrim.“

„Určitě mají elektrický smysl!“

„To je možné.“

„Přátelé, klid! Musíme jednat systematicky,“ řekl Koordinátor. „Čím začneme?“

„Nakresli mu, odkud jsme.“

„Máš pravdu.“

Koordinátor rychle smazal tabuli, nakreslil hvězdy Kentaura, zaváhal, protože průmět musel.udělat zpaměti tak, jak se ta oblast Galaxie jevila při pohledu z Edenu, udělal mohutnou tečku — to měl být Sirius —, ještě přidal několik menších hvězd a na pozadí Velkého Vozu nakreslil křížek, který znamenal Slunce. Pak se postupně dotkl rukou hrudi své a všech lidí, gestem ruky objel celou místnost a opět ťukl křídou do křížku.

Dvojčák zakašlal. Vzal od něho křídu, namáhavě přistrčil drobné tělíčko k tabuli a třemi ťuknutími doplnil Koordinátprův náčrt — průmětem alfy Orla a dvojitého systému Prokyona.

„Astronom!“ vykřikl Fyzik a dodal tišeji: „Kolega…“

„Docela možné!“ přisvědčil Koordinátor. „Teď půjdeme dál!“

Nastalo velké malování. Planeta Eden a dráha rakety. Srážka s plynným ohonem. Pád (nebylo jisté, zdali kresba dostatečně vysvětlí, jak ke katastrofě došlo, ale prozatím si nemohli pomoci). Zarytí rakety do země (kresba zobrazovala průřez pahorku se zapíchnutou raketou). Pokračovat dál bylo už těžké — zarazili.

Dvojčák si prohlížel kresby a kašlal. Přibližoval a vzdaloval tvář od tabule a pak přistoupil ke stolu. Ze zeleného vinutí límce vytáhl tenký, pružný drátek. Naklonil se a začal jím s neuvěřitelnou rychlostí jezdit po nazlátlé fólii. Trvalo to delší dobu. Pak poodešel od stolu. Posypali fólii tuhou. Objevilo se něco velmi podivného. Hned když sfoukávali přebytečný prášek, začaly se vystupující kontury pohybovat.

Napřed uviděli velkou polokouli, v jejímž vnitřku stál šikmý sloup. Pak se oblevila maličká skvrnka, která se pohybovala k okraji polokoule. Byla čím dál větší. Poznali siluetu schematicky a nepřesně načrtnutého Ochránce. Část stěny polokoule zmizela. Takto vzniklým otvorem vjel Ochránce dovnitř. Všecko zmizelo, fólii pokrýval rovnoměrně rozptýlený tuhový prášek. Najednou se rozpadl v hvězdnou mapu. Na jejím pozadí se objevila dlouhými tahy načrtnutá postava dvojčáka. Tvor za jejich zády zakašlal.

„To je on,“ řekl Koordinátor.

Mapa zmizela. Bylo vidět jenom dvojčáka. Pak jeho postava zmizela a objevila se mapa. To se opakovalo čtyřikrát. A grafitový prášek se opět poskládal, jako by jej vedl neviditelný proud vzduchu, v náčrt polokoule s otvorem ve stěně. Malá postavička dvojčáka, který jako by se plazil; blížila se k otevřené stěně polokoule. Vklouzla dovnitř. Polokoule zmizela. Šikmý sloup rakety byl větší. Zpředu, pod trupem, bylo vidět zející ústí nákladních vrat. Dvojčák se před ním vztyčil, vstoupil do něho a zmizel v raketě. Prášková tuha se rozpadla a utvořila chaotické skvrnky. To byl konec zprávy.

„Tak se k nám dostal, vraty!“ řekl Inženýr. „To jsme pěkní lajdáci, nechali jsme je otevřená!“

„Počkej, víš, co mi napadlo?“ řekl najednou Doktor. „Že nás možná ani tak nechtěli tou hradbou uzavřít, jako znemožnit svým — svým vědcům, řekněme, navázat s námi spojení.“

„Opravdu!“

Obrátili se na dvojčáka. Zakašlal.

„No, nechme toho,“ řekl Koordinátor. „Velice příjemný, ehm, dýchánek, ale čekají nás důležitější věci! Konec partyzánštiny. Musíme se do věci pustit systematicky. Začneme snad od matematiky. To udělá Fyzik. Matematika, přirozeně také metamatematika. Teorie hmoty. Atomistika. Energetika. Dál — teorie informace, informační sítě. Metody sdělování, zachycování. K tomu — základy větosloví. Nárys gramatiky. Sémantika. Spojování pojmů. Typy používaných logik. Jazyk. Slovník. To všecko je tvoje věc.“ obrátil se na Kybernetika. „No, a až budeme mít hotový takový spojovací můstek, přijde řada na to ostatní. Metabolismus, systém výživy, typy výroby, formy společenských vztahů, zvyky, sociální rozvrstvení, meziskupinové konflikty a tak dále. S tím už nebudeme tak pospíchat. Zatím — obrátil se na Kybernetika a Fyzika, „začněte vy. Budeme muset vhodným způsobem upravit kalkulátor. Přirozeně máte k dispozici filmy, máte tady knihovnu, vezměte všecko, co se ukáže potřebné.“

„Pro začátek ho můžeme provést po raketě,“ řekl Inženýr, „co myslíš? Třeba mu to ledacos řekne a kromě toho bude vidět, že před ním nic neukrýváme.“

„Zvláště to druhé je důležité,“ řekl Koordinátor; „Ale pokud se s ním ještě nemůžeme domlouvat, nepouštějte ho do ošetřovny. Bál bych se nějakého nedorozumění. Teď půjdeme na prohlídku rakety — kolik je hodin?“

Byly tři hodiny v noci.

Загрузка...