Planeta Eden

Kapitola třináctá

Prohlídka rakety trvala dosti dlouho. Dvojčák se zvlášť zajímal o atomový reaktor a automaty. Inženýr mu maloval množství náčrtků do bloků, spotřebovali čtyři v samé strojovně. Automat vyvolal zřejmý údiv návštěvníka. Podrobně si prohlédl mikrosíť a velice žasl, když spatřil, že je celá ponořená do nádoby ochlazované kapalným héliem — byl to kryotronový mozek supravodivého typu. Pro zvlášť rychlé reakce. Zřejmě však pochopil účel, jemuž chlazení sloužilo, protože velice dlouho pokašlával a s uspokojením studoval náčrty, které mu kreslil Kybernetik. Zdálo se, že o elektrických spojích budou se moci domluvit dříve, než o tom, jakým gestem nebo symbolem označit nejprostší slova.

V pět ráno šli spát Chemik, Koordinátor a Inženýr. Když uzavřeli nákladní vjezd, zůstal na: stráži v tunelu Černý a zbývající tři lidé odešli s dvojčákem: do knihovny.

„Počkejte,“ řekl Fyzik, když šli kolem laboratoře, „ukážeme mu ještě Mendělejevovu tabulku. Jsou tam schematické obrazce atomu.“

Vstoupili dovnitř. Fyzik se začal prohrabávat v haldě papírů pod skříňkami, když cosi začalo rachotit. Fyzik vyhazoval z kouta šustící svitky a nic nezaslechl, ale Doktor napjal sluch. „Co to?“ řekl.

Fyzik se vzpřímil a také zaslechl rachot. Přelétl po nich očima, v nichž byla hrůza.

„To je tamhleten geiger. Stůjte! Někudy sem vniká záření…“

Přiskočil k počítači. Dvojčák až dosud stál nehybně a přejížděl očima po přístrojích. Teď se přiblížil ke stolu, počítač zarachotil dlouhými dávkami, jako tambor, který bubnuje na poplach.

„To on!“ vykřikl Fyzik. Popadl oběma rukama kovový válec a zamířil jej na obra. Počítač zarachotil.

„Radioaktivní? On? Co to znamená?“ zeptal se ohromený Kybernetik.

Doktor zbledl. Přikročil ke stolu, podíval se na chvějící se ručičku — vzal kovový válec z ruky Fyzika a začal jím ve vzduchu objíždět kolem dvojčáka. Bubnování sláblo tím patrněji, čím výše zvedal jeho ústí. Když jej sklonil k těžkým, nemotorným nohám návštěvníka, membrána zabzučela. Na číselníku přístroje se objevil červený plamének.

„Radioaktivní zamoření!“ vykřikl Fyzik. Dvojčák přejížděl očima z jednoho na druhého, užaslý, ale jak vidět nikoliv znepokojený operací, která pro něho byla nepochopitelná.

„Dostal se k nám otvorem, který vypálil Ochránce,“ řekl tiše Doktor. „Tam je radioaktivní skvrna… Prošel tamtudy…“

„Nepřibližuj se k němu!“ vybuchl Fyzik. „Vyzáří nejméně milirentgen za vteřinu! Počkej — budeme ho nějak muset — jestliže ho ovineme keramitovou fólií, budeme moci riskovat…“

„Ale člověče, nejde přece o nás! „řekl Doktor zvýšeným hlasem. „Jde o něho! Jak dlouho se mohl zdržovat na té skvrně? Kolik dostal rentgenů?“

„Nnnevím. Jak to můžu vědět…“ Fyzik se pořád díval na rachotící počítač. „Musíš něco udělat! Koupel v octanu, transplantace kůže — on — podívejte, on nemá tušení!“

Doktor beze slova vyběhl z laboratoře. Za okamžik se vrátil s kazetou první antiradiační pomoci. Dvojčák jako by se napřed chtěl bránit nepochopitelným operacím, ale pak dovolil, aby s ním podnikali, co uznali za vhodné.

„Natáhni si rukavice!“ vykřikl Fyzik na Doktora, který se dotýkal holýma rukama kůže ležícího.

„Máme probudit ostatní?“ zeptal se Kybernetik nejistě. Stál u zdi se skleslýma rukama. Doktor si navlékl těžké rukavice.

„Nač?“ řekl. Hluboce se sklonil. „Zatím nic… erythema se objeví asi tak za deset až dvanáct hodin, pokud…“

„Kdybychom se tak s ním mohli domluvit,“ zabroukl Fyzik.

„Transfúze, ale jak, odkud?“ Doktor se díval před sebe nevidoucíma očima.

„Ten druhý!“ zvolal najednou, zaváhal.“ „Ne,‘“ dodal tišeji, „nemohu, napřed bych musel udělat rozbor krve obou, z hlediska aglutinace — mohou mít jiné skupiny…“

„Poslyš,“ Fyzik ho odtáhl stranou, „to je ošklivá historie. Bojím se, chápeš? Musel projít přes skvrnu, sotva klesla teplota — na obvodu mikroanihilační reakce vždycky vzniká hodně radioizotopů. Rubidium, stroncium, yttrium, a celá řada dalších. Vzácné zeminy. On zatím ještě nic necítí, nejdřív zítra, řekl bych. Má v krvi bílé krvinky?“

„Ano, ale vypadají úplně jinak než lidské.“

„Všecky buňky, které se rychle rozmnožují, jsou postiženy stejně, bez ohledu na druh. Měl by být trochu odolnější než člověk, ale…“

„Jak to víš?“

„Protože normální radioaktivita půdy je tady téměř dvakrát vyšší než na Zemi. Tak jsou snad do jisté míry přizpůsobeni. Tvá antibiotika nebudou pochopitelně k ničemu?“

„K ničemu. Pochopitelně, že k ničemu — tady musí být nějaké docela jiné bakterie…“

„Myslil jsem si to. Víš co? Musíme se s ním napřed domluvit v co nejširším měřítku. Reakce se projeví teprve za několik hodin…“

„Aha!“ Doktor na něho rychle pohlédl a sklopil oči. Stáli pět kroků od pololežícího dvojčáka, který z nich nespouštěl bledě modrý pohled.“

„Abychom z něho vytáhli co nejvíc, než zahyne?“

„Tak jsem to nemyslil,“ řekl Fyzik. Nutil se do klidu. „Předpokládám, že se bude chovat podobně jako člověk. Normální psychickou činnost si uchová několik hodin, Pak se dostaví apatie. Víš to přece — kdybychom byli na jeho místě, každý z nás by myslel především na splnění úkolu!“

Doktor pokrčil rameny, pohlédl na něho úkosem a pak se usmál.

„Každý z nás, říkáš? Ano, snad, kdyby věděl, co se stalo. Ale on byl zasažen kvůli nám, naší vinou.“

„A co na tom? Jde ti o nějaké pokání? Nebuď směšný!“ na Fyzikově tváři vyskočily rudé skvrny.

„Ne, řekl Doktor. „Nesouhlasím, chápeš? To,“ ukázal na ležícího, „je nemocný,“ a tohle,“ poklepal si prstem na prsa, „je lékař. A kromě lékaře tady nikdo nemá co dělat.“

„Myslíš?“ řekl dutě Fyzik. „Ale tohle je naše jediná šance, neuděláme mu přece nic zlého. Není naší vinou, že…“

„Kdepak! Dostal dávku záření, protože šel po stopách Ochránce! Teď už dost. Musím mu vzít krev.“

Přistoupil k dvojčákovi se stříkačkou. Chvíli stál před ním, jako by váhal, pak se vrátil ke stolu pro druhou stříkačku. Na obě nasadil jehly, vytažené z gama-sterilizátoru.

.‘“Pomoz mi, obrátil se na Kybernetika. Přiblížil se k dvojčákovi. Před jeho očima si obnažil paži. Kybernetik mu zabodl jehlu do žíly, natáhl trochu Doktorovy krve, ustoupil.

Pak vzal Doktor druhou stříkačku, a dotýkaje se jí kůže ležícího, vyhledal žílu, podíval se mu do očí a pak vbodl jehlu.

Kybernetik stál nad ním. Dvojčák sebou vůbec netrhl. Jeho světle rubínová krev naplnila skleněný válec. Doktor obratně vytáhl jehlu, přitiskl na krvácející ranku čtvereček gázy a odešel, drže jehlu vzhůru.

Druzí dva vyměnili pohledy. Kybernetik ještě držel v ruce stříkačku s Doktorovou krví. Položil ji na stůl.

„A co teď?“ zeptal se Kybernetik.

„Mohl by nám říci všecko!“

Fyzik byl jako v horečce.

„Ale ten… ten…!“

Vtom pohlédl Kybernetikovi do očí.

„Že bychom je vzbudili? opakoval Kybernetik.

„To je zbytečné. Doktor jim řekne totéž, co mně. Zbývá nám jediná možnost. Musí rozhodnout on. Kdyby on chtěl, Doktor tomu nebude moci zabránit.“

„On?“ Kybernetik na něho užasle pohlížel „No, budiž, ale jak on o tom rozhodne? On přece neví — a my mu to nemůžeme říci!“

„A co když můžeme,“ řekl Fyzik chladně. Ještě pořád se díval na skleněný válec s krví, který ležel vedle sterilizátoru.

„Máme čas asi patnáct minut, než Doktor spočítá krvinky. Přines tu tabuli!“

„Ale to nemá…“

„Přines tu tabuli!“ vykřikl Fyzik a nasbíral celou hromadu kousků křídy. Kybernetik sňal tabuli ze stěny, společně s Fyzikem ji postavil proti dvojčákovi.

„Málo křídy! Přines z knihovny ty barevné!“

Když Kybernetik odešel, popadl Fyzik první kousek křídy a začal rychle malovat velkou polokouli, v níž byla raketa. Cítil na sobě bledě modrý, nehybný pohled a maloval čím dál chvatněji. Když dokončil, obrátil se na dvojčáka, díval se mu pevně do očí, prstem ťukal na tabuli, smazával ji houbou a maloval dál.

Stěna polokoule — celá. Stěna — před ní Ochránce. Čenich Ochránce — a výboj, který z něho vyšlehl. Našel kousek fialové křídy, natřel jí část stěny před Ochráncem, prsty rozetřel křídu, takže vznikl otvor lemovaný fialovou skvrnou. Postava dvojčáka. Přistoupil k ležícímu, dotkl se jeho těla, vrátil se k tabuli, poklepával křídou na nakreslenou postavu, smazal všecko, až voda stříkala na podlahu, ještě jednou v největším chvatu maloval otvor ve stěně silně orámovaný fialovou křídou — v otvoru — dvojčáka, potom smazal všecko kolem. Na tabuli zůstal jen obrys vysoké postavy. Fyzik stál tak, aby dvojčák mohl sledovat jeho pohyb, a začal pomalu fialovou křídu, rozetřenou na prášek, vtírat do nohou stojícího. Obrátil se. Malé tělo dvojčáka, opřeno předtím na gumovém polštářku, který Doktor nafoukl, se pomalu zvedlo, jeho tvářička, vrásčitá, opičí, s moudrýma očima se odvrátila od tabule a utkvěla na Fyzikovi, jako by se ho mlčky ptala.

Pak Fyzik přikývl, uchopil plechovou krabici, pár ochranných rukavic a poklusem vyběhl z laboratoře. V tunelu se div nesrazil s automatem, který ustoupil z cesty, jakmile ho poznal. Vyskočil ven, v běhu natáhl rukavice, naslepo se rozběhl směrem, kde byl otvor, vypálený Ochráncem. Před mělkým trychtýřem klesl na kolena, a největším spěchem vytrhl ze země kusy ztuhlého, žárem zesklovatělého písku a házel je do krabice. Pak vyskočil, a stále v poklusu, vrátil se tunelem do rakety. V laboratoři kdosi stál. Zamhouřil oslněné oči. Byl to Kybernetik.

„Kde je Doktor?“ křikl na něj. „Ještě se nevrátil.“

„Jdi: pryč. Nejlíp uděláš, když si sedneš tamhle ke zdi.“

Jak předpokládal, sklovitý písek měl bledě fialovou barvu — nikoliv bez důvodu vybral křídu právě této barvy. Když vstoupil, dvojčák k němu obrátil tvář. Zřejmě čekal. Fyzik vysypal celý obsah krabice na podlahu před tabulí. „Ty ses zbláznil!“ vykřikl Kybernetik a vyskočil. Počítač, odložený na. druhém konci stolu, se probudil a začal rychle tikat.

„Mlč! Nepřekážej!“

Fyzikův hlas se třásl takovým vztekem, že Kybernetik bez hnutí zůstal stát u zdi.

Fyzik rychle pohlédl na číselník hodin — uplynulo už dvanáct minut. Doktor se mohl každou chvíli vrátit. Naklonil se, ukázal na fialové, kalné střepy poloroztaveného písku. Zvedl jich hrst, drže je na dlaních, přiložil k místu, kde, pošpiněny fialovou křídou, byly nakresleny nohy stojícího. Rozetřel hrstku sklovitého prachu po kresbě, pohlédl dvojčákovi do očí, setřásl zbytek prachu na podlahu, vzdálil se do středu místnosti, pak rozhodným krokem vykročil kupředu, jako kdyby šel někam daleko, stoupl si doprostřed fialové skvrny, chvíli tak stál, zavřel oči a pomalu klesl, s uvolněnými svaly.

Jeho tělo dutě narazilo na podlahu. Několik vteřin tak ležel, pak vyskočil, přiběhl ke stolu, popadl Geigerův počítač a drže jej před sebou jako válec baterky, přistoupil k tabuli. Sotva se ústí přiblížilo k nohám, nakresleným křídou, bylo slyšet prudké, poplašné bubnování. Fyzik několikrát přiblížil a oddálil počítač od tabule a opakoval tento úkaz před nehnutě přihlížejícím dvojčákem, pak se pomalu obrátil k němu, začal přisunovat trychtýřovité ústí geigera k jeho obnaženým chodidlům.

Počítač zaharašil.

Dvojčák vyrazil slabý zvuk, jako kdyby se dusil. Po několik vteřin, které Fyzikovi připadaly jako věčnost, hleděl mu do očí — dychtivým, bledým pohledem. Pak — Fyzikovi kanuly z čela krůpěje potu — dvojčák najednou uvolnil trup, zavřel oči a bezvládně sklouzl po polštáři a zároveň podivně napjal uzlíčkovité prsty obou ruček. Chvíli tak ležel jako mrtvý, najednou otevřel oči, usedl a upřel pohled na Fyzikovu tvář.

Ten přikývl, odnesl aparát na stůl, kopl do tabule a promluvil dutě na Kybernetika:

„Pochopil.“

„Co pochopil…“ vyblábolil Kybernetik, otřesen; tou němohrou.

„Že musí zemřít.“

Přišel Doktor, pohlédl na tabuli, na rozsypané kousky sklovité strusky, na ně…

„Co se tady děje?“ zeptal se. „Co to znamená?!“ zvýšil hněvivě hlas.

„Nic zvláštního. Máš už dva pacienty,“ řekl nevzrušeně Fyzik, a když se na něj Doktor ohromeně díval, vzal ze stolu počítač a obrátil jeho ústí na své vlastní tělo. Radioaktivní prach pronikl do tkaniny kombinézy — geiger ohlušivě rachotil.

Doktorova tvář zrudla. Chvíli stál bez pohybu, zdálo se, že praští o zem stříkačkou, kterou držel v ruce. Pomalu mu krev mizela z tváří.

„Dva?“ řekl. „Dobrá. Tak pojď.“

Sotva odešli, navlékl si Kybernetik ochranný plášť a začal pomalu smetat radioaktivní prach. Ze skříně ve zdi vytáhl poloautomat na čistění a spustil jej na zbylou skvrnu. Dvojčák ležel bez hnutí, pozoroval-jeho kutění, několikrát slabě zakašlal. Asi po desíti minutách vrátil se Fyzik s Doktorem —: měl na sobě bílý plátěný oděv, krk a ruce byly ovázány silnými vrstvami obinadla.

„Už,“ řekl téměř vesele Kybernetikovi. „Nic zvláštního, první stupeň, ba ani to ne.“

Doktor a Kybernetik začali zvedat dvojčáka, který, když pochopil, oč jde, vstal a poslušně opustil laboratoř.

„A nač to všecko bylo?“ zeptal se Kybernetik. Přecházel nervózně po místnosti a strkal ke všem skulinám a mezerám černý trychtýř geigera. Tu a tam se tikání trochu zrychlilo.

„Uvidíš;“ namítl klidně Fyzik. „Jestli v té hlavě něco má — uvidíš.“

„Proč sis neoblékl ochranný oděv? Bylo ti lito té minuty?“

„Musel jsem mu to demonstrovat co nejprostěji,“ řekl Fyzik. „Co nejpřirozeněji, bez jakýchkoli» příměsků«. Chápeš?“

Odmlčeli se… Ručičky nástěnných hodin se pomalu pohybovaly. Kybernetika nakonec začal přemáhat spánek.

Fyzik, pohybuje prsty vyčnívajícími z obvazu, si neobratně zapálil cigaretu. Vrazil tam Doktor, v plášti celém postříkaném krví, přiskočil vztekle k Fyzikovi.

„To ty! To ty, že? Cos to udělal?“

„A co už zase?“ zvedl Fyzik hlavu.

„Nechce ležet! Sotva že se dal ofačovat, vstává a dere se do dveří; vidíš ho, už je tady…“ dodal tišeji.

Vstoupil dvojčák. Neohrabaně klopýtal. Po podlaze se za ním táhl rozmotaný konec obvazu.

„Nemůžeš ho léčit proti jeho vůli,“ řekl Fyzik chladně.

Odhodil cigaretu na zem, vstal a zamáčkl ji nohou. „Vezmeme asi ten kalkulátor z navigačky, viďte? Má největší rozsah extrapolace, „řekl Kybernetikovi. Ten sebou trhl, vyrušen ze zamyšlení, vyskočil, chvíli se díval omámeným pohledem a rychle odešel. Dveře nechal otevřené. Doktor s pěstmi v kapsách lékařsKého pláště stál uprostřed laboratoře. Při slabém zvuku kroků se obrátil. Pohlédl na obra, který se pomalu blížil, vydechl.

„Už to víš?“ řekl. „Už to víš, viď.“

Dvojčák zakašlal.

Zbývající tři spali celý den. Když se probudili, padal soumrak. Šli rovnou do knihovny. Skýtala hrůzyplný obraz. „Stoly, podlaha, všecky volné židle byly zavaleny hromadami knih, atlasů, pootvíraných ilustrovaných publikací, stovky počmáraných listů papíru se povalovaly pod nohama, pomíchány s knihami ležely tu součástky přístrojů, barevné reprodukce, krabice od konzerv, talíře, optická skla, aritmometry, cívky, o zeď se opírala tabule, z níž kapala voda smíšená s křídovým prachem, silná vrstva zaschlého vápenného prachu jako kůra pokrývala prsty, rukávy, dokonce i kolena tří lidí. Seděli proti dvojčákovi, zarostlí, s očima podlitýma krví, a popíjeli kávu z velkých šálků. Uprostřed, tam kde byl dřív postaven stůl, na místě, které se uvolnilo tím, že odházeli stranou vše, co tam leželo, zvedala se kostra velkého elektronkového kalkulátoru.

„Jak vám to jde?“ zeptal se Koordinátor, když se zastavil ve dveřích.

„Báječně. Sjednotili jsme už tisíc šest set pojmů,“ odpověděl Kybernetik. Doktor vstal. Ještě měl na sobě bílý lékařský plášť.“

„Dohnali mě k tomu,“ řekl. „Je zasažen radiací,“ ukázal na dvojčáka.

„Zasažen radiací!“ Koordinátor vešel. „Co to znamená?“ „Proklouzl přes radioaktivní skvrnu v otvoru,“ vysvětlil Fyzik. Odstrčil nedopitou kávu a poklekl k aparátu.

„Bílých krvinek má už o deset procent míň než před sedmi hodinami,“ řekl Doktor. „Hyalinové degenerace, přesně jako u člověka. Chtěl jsem ho izolovat, musí mít klid, ale nenechá se léčit, protože mu Fyzik řekl, že mu to beztoho nepomůže!“

„Je to pravda?“ obrátil se Koordinátor na Fyzika. Ten, aniž se odtrhl od pištícího aparátu, přikývl hlavou.

„A není ho možno zachránit?“ zeptal se Inženýr.

Doktor pokrčil rameny.

„Nevím! Kdyby to byl člověk, řekl bych, že má naději třicet ku stu. Ale to není člověk. Už se stává trochu apatickým. Ale může to být únava — a nevyspání. Kdybych ho mohl izolovat…“

„Co vlastně chceš? Děláš s ním přece stejně všechno, co si usmyslíš?“ řekl Fyzik. Ani hlavu neotočil. Ofačovanýma rukama pořád manipuloval něčím na přístroji.

„A co se tobě stalo,“ zeptal se Koordinátor.

„Vysvětlil jsem mu, jak byl zasažen radiací.“

„Tak důkladně jsi mu to vysvětlil?“ vykřikl Inženýr.

„Musel jsem.“

Chvíli mlčeli.

„Co se stalo, stalo se,“ řekl pomalu Koordinátor. „Dobře nebo špatně, ale stalo se. Co teď. Co už víte?“

„Hodně.“

Mluvil Kybernetik:

„Ovládl už spoustu našich znaků — zvlášť matematických. Teorii informace máme celkem probranou. Nejhorší je to s jeho elektrickým písmem. Bez speciálního přístroje bychom se mu nemohli naučit — a podobný aparát nemáme a nemáme ani čas jej zkonstruovat. Oni — vzpomínáte si na ty kousky trubiček? Zaváděné do těla? — to je prostě nástroj na psaní! Když přijde dvojčák na svět, hned mu zasadí takovou trubičku — jako se u nás kdysi děvčatům propichovaly uši. Mají po obou stranách těla, toho velkého, elektrické orgány. Proto je trup tak velký! To je jakýsi mozek a zároveň plazmatická baterie, která přímo dodává náboje» píšícímu vedení«. U něho končí to vedení těmi dráty na límci, ale je to individuálně různé. Psaní se ovšem musí učit. Ta počáteční operace, praktikovaná po tisíce let, je pouze přípravným krokem.“

„Tak oni opravdu vůbec nemluví?“ zeptal se Chemik.

„Mluví! Ten kašel, který jste slyšeli, to je vlastně řeč. Jedno» zakašlání«to je celá věta, vychrlená s velkou rychlostí. Nahráli jsme zvuky na pásky — rozkládáme je na spektrum frekvence.“

„Aha! Tak to je řeč na principu modulované frekvence zvukových kmitů? „

„Spíš šelestů. Je nezvučná. Zvuky vyjadřují jedině pocity, stavy emociální.“

„A ty elektrické orgány — to je také jejich zbraň?“

„Nevím, ale můžeme se ho zeptat.“

Naklonil se, vytáhl z hromady papírů velkou barevnou kresbu, na níž byl schematický podélný průřez dvojčákem, ukázal na protáhlé segmentové útvary v jeho útrobách a přibližuje ústa k mikrofonu, řekl:

„Zbraň?“

Amplión, postavený z druhé strany, proti ležícímu, zaskřehotal.

Dvojčák, který nepatrně nadzvedl malé tělo, když přišli noví lidé, zůstal chvíli nehnutě, pak zakašlal.

„Zbraň — ne — “ zachrčel amplión. „Mnoho — oběhy planety — minulost — zbraň.“

Dvojčák zakašlal.

„Orgán — rudimentární — evoluce — biologická — druhotná — adaptace — civilizace — “ vychrčel amplión mrtvě, bez intonace.

„No, no,“ zabroukl,Inženýr. Chemik stál, zaposlouchán, s přimhouřenýma očima.

„Tak opravdu!“ uklouzlo Koordinátorovi. Ovládl se. „Jak vypadá jejich věda?“ zeptaI se.

„Z našeho hlediska — podivně.“ odpověděl Fyzik. Povstal z kleku. „Já to zatracené pištění neodstraním, „prohodil ke Kybernetikovi. „Velké znalosti v oblasti klasické fyziky,“ pokračoval. „Optika, elektřina, mechanika ve specifickém spojení s chemií, jakási mechanochemie. Tam dosáhli zajímavých výsledků.“

„No?!“ vyrazil vpřed Chemik.

„Podrobnosti později. Máme všechno.nahrané, neboj se. Na druhou stranu šli z těchto výchozích pozic do teorie informace. Ale studium této teorie je u nich až na několik ústavů zakázáno. Nejhůř u nich vypadá atomistika, zvláště pak nukleární chemie.“

„Počkat, jak to» zakázáné«?“ podivil se Inženýr.

„Konat taková bádání není prostě dovoleno.“

„Kdo to zakazuje?“

„To je komplikovaná historie, a málo tomu ještě rozumíme,“ prohodil Doktor. „Nejméně se ještě pořád orientujeme v jejich sociální dynamice.“

„Zdá se, že k nukleárním výzkumům jim chyběly podněty,“ řekl Fyzik.

„Neznají nedostatek energie…“

„Ale skoncujeme napřed s jednou věcí! Tak, jak je to s tím zakázaným bádáním?“

„Sedněte si,“ řekl Kybernetik. „Budeme se ptát dál.“ Koordinátor přiblížil obličej k mikrofonu. Kybernetik ho zadržel.

„Počkej. Nesnáz je v tom, že čím je stavba věty komplikovanější; tím hůř pokulhává kalkulátoru gramatika. Kromě toho se zdá, že analyzátor zvuků je příliš málo selektivní. Často dostáváme hotové rébusy, uvidíte ostatně sami.“

„Na planetě — je vás — mnoho — “ pomalu a zřetelně řekl Fyzik. „Jaká — dynamická struktura — vás — mnoho — na planetě?“

Amplión dvakrát zachřestil a umlkl. Dvojčák dost dlouho nepromluvil.

Pak zakašlal.

„Struktura — dynamická — dvojitá. Pauza. Vztah dvojitý,“ zaskřehotal reproduktor. „Společnost — řízení ústřední — celá planeta.“

„Báječné!“ zvolal Inženýr. Stejně jako ostatní dva svědkové pokusu dával najevo velké vzrušení. Druzí, snad v důsledku únavy, seděli bez hnutí, s lhostejnými tvářemi.

„Kdo vládne společnosti? Kdo je na špičce, jedno individuum, nebo skupina?“ zeptal se Koordinátor, nakláněje se k mikrofonu. Reproduktor nejistě chrčel, ozvalo se dlouhé zamečení a na desce přístroje se několikrát mihla červená ručička.

„Tak se ptát nemůžeš,“ vysvětloval chvatně Kybernetik. „Když říkáš»na špičce«, je to metafora, a nemá proto obdobu ve slovníku kalkulátoru: Počkej, já to zkusím…“ naklonil se.

„Kolik — vás — mnoho — je — řízení — společnosti? Jeden? Několik? Velký počet?“

Reproduktor rychle zachrčel.

„A řízení, to není metafora?“ zeptal se Koordinátor. Kybernetik zavrtěl hlavou.

„To je termín z oboru teorie informace,“ stačil odpovědět v okamžiku, když dvojčák promluvil a reproduktor překládal, vykřikuje rovnoměrně:

„Řízení — jeden — několik — mnoho — neznámo — neznámo,“ opakoval.

„Jak to» neznámo«? Co to znamená?“ zeptal se Koordinátor překvapeně.

„Hned se to dozvíme. Neznámo — tobě — nebo neznámo — nikomu — na planetě?“ řekl do mikrofonu. Dvojčák odpověděl a kalkulátor, překládaje, chrlil z reproduktoru:

„Dynamický — vztah — dvojitý. Pauza. Známo — jedno — je. Pauza. Známo — druhé — není.“

„Nerozumím ani za mák!“ Koordinátor se díval na ostatní. „A vy?“

„Počkej,“ řekl Kybernetik, dívaje se na dvojčáka, který pomalu, ještě jednou. přiblížil tvář k svému mikrofonu a několikrát zakašlal. Kalkulátor začal znovu:

„Mnoho — oběhy planety — minulost — řízení ústřední rozdělené. Pauza. Jeden dvojčák — jedno řízení. Pauza. Sto třináct — oběhy planety — tak je. Pauza. Sto jedenáctý: oběh planety — jeden dvojčák — řízení — smrt. Sto dvanáctý oběh planety — jeden dvojčák — řízení — smrt. Pauza. Nějaký jeden — řízení — smrt. Pauza Jeden — jeden — smrt. Pauza. Potom — jeden dvojčák řízení — neznámo kdo. Neznámo — kdo — řízení. Známo — ústřední řízení. Pauza. Neznámo — kdo — řízení. Pauza.“

„Opravdu, hotový rébus,“ řekl Koordinátor. „A co s tím děláte?“

„To není žádný rébus,“ namítl Kybernetik. „Řekl, že do roku sto třináct, počítáno od dneška, měli ústřední vícečlennou vládu.»Řízení ústřední rozdělené«. Pak nastala vláda jednotlivců — předpokládám, že jakási monarchie nebo tyranie. V letech sto dvanáct a sto třináct — oni počítají odedneška zpět — teď je nultý rok — došlo k jakýmsi prudkým palácovým revolucím. Za poslední dvě léta se vystřídali čtyři vládci a jejich vláda skončila smrtí — pochopitelně, ne smrtí přirozenou. Pak se vyskytl nový vládce a není známo, kdo jím byl. Vědělo se, že existuje, ale nevěděli, kdo je to.“

„Jak to — anonymní vládce?“ užasl Inženýr.

„Zřejmě. Pokusme se dozvědět se víc.“

Obrátil se k mikrofonu.

„Teď — víme — jeden jednotlivec — řízení společnosti — neznámo — kdo — Ano?“ zeptal se. Kalkulátor nejasně chrčel, dvojčák si odkašlal, — jako kdyby váhal, opět několikrát zakašlal a reproduktor rovnoměrně odpovídal:

„Ne. Tak není. Pauza. Šedesát oběhů planety — známo — jeden dvojčák — ústřední řízení. Pauza. Potom známo — žádný. Pauza. Nikdo. Nikdo ústřední řízení. Tak známo. Nikdo řízení. Pauza.“

„Teď už tomu ani já nerozumím,“ přiznal se Fyzik.

Kybernetik seděl nakloněn nad přístrojem, hrbil se, kousal se do rtů.

„Počkejte.“

„Všeobecná informace — ústřední řízení — není? Ano?“ řekl do mikrofonu. „Skutečnost — ústřední řízení — je. Ano?“

Kalkulátor se dorozumíval s dvojčákem a vyměňovali skřehotavé zvuky. Čekali s hlavami nakloněnými k reproduktoru.

„Pravda — taková. Ano. Pauza. Kdo — informace — ústřední řízení — je — ten — je — není. Kdo — informace — taková — ten — je — není. Ten — minulost — je — potom — není.“

Mlčky na sebe pohlédli.

„Kdo říká, že existuje vláda, přestává sám existovat. Řekl to tak?“ promluvil polohlasně Inženýr. Kybernetik pomalu přisvědčil.

„Ale to je nemožné!“ zvolal Inženýr. „Vláda přece má své sídlo, musí vydávat rozkazy, zákony, musí existovat její výkonné orgány, hierarchicky nižší armády — potkali jsme přece jejich ozbrojence.“ Fyzik mu položil ruku na rameno, Inženýr umlkl. -Dvojčák delší dobu pokašlával. Zelené oko kaIkulátoru rychle mrkalo. V přístroji to skřípalo, proud bzučel. Reproduktor promluvil:

„Informace — dvojitá. Pauza. Jedna informace — kdo — ten je. Pauza. Druhá informace kdo — ten je — minulost — potom — není. Pauza.“

„Existuje — informace — blokovaná?“ zeptal se Fyzik do mikrofonu. „Ano? Kdo — otázky — z oblasti — blokovaná informace — ten — nebezpečí — smrt — ano?“

Zase bylo slyšet na druhém konci přístroje skřípající reproduktor a pokašlávání dvojčáka.

„Ne — tak — není. Pauza.“ odpověděl kalkulátor svým lhostejným hlasem. Odděloval od sebe rytmicky slova. „Kdo — minulost — je — potom není — ten — ne — smrt. Pauza.“

Oddechli si.

„Tak ne trest smrti!“ zvolal Inženýr.

„Zeptej se ho, co se takovému tvoru stane?“ obrátil se na Kybernetika.

„Bojím se, že to nepůjde,“ řekl Kybernetik, ale Koordinátor i Inženýr trvali na této otázce, a tak tedy zvolal:

„Jak chcete. Budiž, ale za výsledek neručím.“

„Jaká budoucnost — jednotlivec — podávání — blokovaná informace?“ řekl do mikrofonu.

Chraptivý dialog kalkulátoru s bezvládně ležícím dvojčákem trval dost dlouho. Konečně reproduktor promluvil:

„Kdo — blokovaná informace — inkorporován — samořízená skupina — neznámý stupeň — pravděpodobnost — degenerace údobí. Pauza. Kumulativní efekt — chybí termín — taková adaptace — nutnost — boj — zpomalení síly — potenciál — chybí termín. Pauza. Malý počet — oběhy planety — smrt. Pauza.“

„Co to řekl?“ obrátili se na Kybernetika zároveň Chemik, Koordinátor a Inženýr. Ten pokrčil rameny.“

„Nemám ponětí. Říkal jsem vám, že to nepůjde. To je problém příliš složitý. Musíme pokračovat pomalu. Domnívám se, že osud takového jednotlivce není záviděníhodný. Čeká ho předčasná smrt, poslední věta byla úplně jasná, ale jaký je průběh celého toho procesu, nevím. Jakési samořízené skupiny — o tom lze pochopitelně konstruovat celé hypotézy, ale náhodných kombinací bude asi hodně.“

„Dobrá,“ řekl Inženýr, „zeptej se ho na tu továrnu na severu.“

„Už jsme se ptali,“ namítl Fyzik.“To je také velmi komplikovaná věc. O tom máme svou teorii.“

„Jak to, že teorii?“

„Neodpověděl vám jasně?“ zeptal se Koordinátor.

„Ne, protože to také naráží na jevy vyššího řádu. Pokud jde o továrnu samu, byla opuštěna v údobí, kdy měla zahájit výrobu. To víme docela přesně. Horší je to s vědomostí o příčinách, proč se tak stalo. Asi před padesáti lety byl u nich zaveden plán biologické rekonstrukce. Přestavby tělesných funkcí… Možná i tvarů. To je nejasná historie. Téměř všecko obyvatelstvo planety bylo podrobeno v průběhu řady let sérii operací. Zdá se, že ani tak nešla o přestavbu žijící generace, jako spíše příštích pokolení, prostřednictvím řízené mutace pohlavních buněk. Tak si to vysvětlujeme. Dorozumění v oblasti biologie je velmi obtížné.“

„Jaká to měla být přestavba, v jakém směru?“ zeptal se Koordinátor.

„To se nám nepodařilo zjistit,“ odpověděl Fyzik.

„No, něco ale přesto víme,“ namítl Kybernetik. „Biologie, a zvlášť zkoumání životních procesů, má u nich zvláštní ráz, jakoby doktrinální, jiný než v ostatních vědních oborech.“

„Možná že náboženský,“ vpadl Doktor. „S tím rozdílem, že jejich kult je spíše systémem. příkazů a pravidel týkajících se dočasného života a neobsahuje transcendentní prvky.“

„Nikdy nevěřili v nějakého Stvořitele?“ zeptal se Koordinátor.

„Nevíme. Chápej, abstraktní pojmy, jako víra, bůh, morálka, duše, nedají se v rozsahu kalkulátoru vůbec jednoznačně určit. Musíme klást spoustu věcných otázek a z celé hory odpovědí, nedorozumění, částečného překrývání významů, pokoušíme se teprve vytáhnout obsažnou a zevšeobecněnou extrapolaci. Mně se zdá, že to, čemu Doktor říká náboženství, to je prostě tradice, historicky navrstvené obyčeje, rituály.“

„Ale jak může náboženství nebo tradice souviset s biologickým výzkumem?“ zeptal se Inženýr.

„To se nám právě nepodařilo určit. Rozhodně však ta souvislost — a dokonce velmi úzká, existuje.“

„Třeba se pokoušeli přizpůsobovat jisté biologické skutečnosti své víře nebo pověře?“

„Ne, to bude jakási daleko komplikovanější historie.“

„Vraťme se k věci,“ řekl Koordinátor. „Jaké byly důsledky provádění toho biologického plánu?“

„Na svět začala přicházet individua bezoká, nebo s nestejným počtem očí, neschopná života, zrůdná, beznosá, a také velký počet psychicky zaostalých.“

„Ach! Náš dvojčák a ti ostatní!“

„Ano. Zřejmě teorie, na které stavěli, byla nesprávná. V průběhu několika desítiletí se objevily desetitisíce mutací zmrzačených, deformovaných — tragickou žeň toho experimentu sklízejí ještě dnes.“

„Plán byl pochopitelně zavržen?“

„Na to jsme se ani neptali,“ přiznal se Kybernetik. Obrátil se k mikrofonu:

„Plán — biologická rekonstrukce — existuje — dále? Jaká — dále — budoucnost?“

Kalkulátor jako by se nějakou dobu dohadoval skřehotavě s dvojčákem, který vyrážel slabé kašlavé zvuky.

„Je to s ním zlé?“ zeptal se tiše Koordinátor Doktora.

„Ne, je to lepší, než jsem doufal. Je unavený, ale nechtěl odtud odejít, předtím. Nemohu mu provést transfúzi, protože krev našeho dvojčáka sráží jeho krvinky, zřejmě…“

„Fí!“ zasykl Fyzik. Reproduktor zachroptěl:

„Plán — je — není. Pauza. Teď — plán: — minulost — nebyl. Pauza. Teď — mutace — choroba. Pauza. Pravdivá informace — plán — byl — teď — není.“

„Nevím, na čem jsem,“ přiznal se Inženýr.

„Říká, že se dnes tvrdí, že takový plán nebyl — jako kdyby vůbec nikdy neexistoval, mutace jsou prý jakousi chorobou. Ve skutečnosti plán byl prováděn, ale později ho zavrhli, ale nepřiznali se před společností k porážce.“

„Kdo?“

„Ta jejich prý neexistující vláda.“

„Počkejte,“ řekl Inženýr, „jak je to? Od doby, kdy přestal existovat poslední anonymní vládce, zavládlo jakési»údobí anarchie«, ano? Tak kdo ten plán prováděl?“

„Slyšels přece, nikdo ho neprováděl — žádný plán nebyl. Tak to tvrdí dnes.“

„No dobře, ale tenkrát, před padesáti nebo kolika lety?“

„Tehdy hlásali něco jiného.“

„Ne, to je nepochopitelné!“ řekl Inženýr. „A co s tím má společného ta továrna na severu?“

„Měla vyrábět něco, co souviselo s prováděním plánu — snad operační aparaturu, nebo předměty, které hned nepotřebovali, ale které mohly potřebovat budoucí»rekonstruované«generace. Ale to všecko jsou mé domněnky,“ zakončil Kybernetik s důrazem, „a co tam opravdu měli vyrábět, nevíme.“

„Takových továren jistě bylo víc.“

„Továrny — souvislost — biologický plán — malý počet — nebo — velký počet? Kolik?“ zeptal se Kybernetik. Dvojčák odkašlal a kalkulátor odpověděl téměř okamžitě:

„Neznámo. Továrny — pravděpodobnost — mnoho. Pauza. Informace — žádné továrny.“

„To je jakási strašná společnost!“ vykřikl Inženýr.

„Proč? Na zemi před věky také byla vojenská — a jiná podobná tajemství?“

„Jakou energií jsou továrny poháněny?“ obrátil se Inženýr na Kybernetika, ale řekl to tak blízko mikrofonu, že kalkulátor ihned otázku přeložil. Mikrofon chvíli chrčel a pak zarecitoval:

„Inorgan — chybí termín — bio bio. Pauza. Entropie konstanta — biosystém — „ostatní zaniklo v sílícím bzukotu. Na tabulce poskakovalo červené světlo.

„Mezery ve slovníku,“ vysvětlil Kybernetik. „Poslyš, zapojíme ho polyvalentně,“ řekl mu Fyzik.

„Nač? Aby začal blábolit jako schizofrenik?“

„Třeba se nám podaří víc pochopit.“

„Oč jde?“ zeptal se Doktor.

„Chce zmenšit selektivnost kalkulátoru,“ vysvětloval Kybernetik. „Když pojmové spektrum nějakého slova není ostré, odpovídá kalkulátor, že mu chybí termín. Kdybych ho zapojil polyvalentně, začne kontaminovat — tvořit hybridní slova, jaká neexistují v žádném lidském jazyce.“

„Tak bychom se přiblížili jeho jazyku,“ naléhal Fyzik.

„Prosím. Zkusit to můžeme.“

Kybernetik přehodil páčky. Koordinátor pohlédl na dvojčáka, který teď ležel se zavřenýma očima. Doktor k němu přistoupil, chvíli ho vyšetřoval a vrátil se beze slova na své místo.

Koordinátor řekl do mikrofonu:

„Na jih od tohoto místa — tady — údolí. Tam — vysoké stavby — ve stavbách — kostry — kolem dokola — v zemi — hroby. Co je to?“

„Počkej,»hroby «nic neznamenají.“

Kybernetik k sobě naklonil ohebné rameno mikrofonu. „Na jihu — architektonická konstrukce — vedle — díry — v zemi — mrtvá těla. Mrtví dvojčáci. Co to znamená?“

Tentokrát kalkulátor vyměňoval delší dobu skřípavé zvuky s dvojčákem. Všimli si, že stroj jako by se poprvé sám od sebe na něco ještě jednou zeptal, konečně reproduktor obrácený k nim prohlásil monotónně:

„Dvojčák — fyzická práce — ne. Pauza. Elektrický orgán — práce — ano — akceleroinvoluce — degenerace zneužití. Pauza. Jih — exemplifikace — samořízená — prokrustika. Pauza. Biosociozkrat antismrt. Pauza. Sociální izolace ne síla, ne donucení. Pauza. Dobrovolnost. Pauza. Mikroadaptace skupiny — centrosamotah produkce — tak ne. Pauza.“

„Tak, teď to máš,“ Kybernetik pohlédl dopáleně na Fyzika. „»Centrosamotah«,»antismrt«,»biosociozkrat«. Říkal jsem ti to. Prosím tě, udělej s tím něco.“

„Pomalu,“ řekl Fyzik. „Má to něco společného s nucenou prací.“

„To není pravda. Řekl» ne síla, ne donucení«.»Dobrovolnost.»“

„No tak se zeptáme ještě jednou,“ Fyzik si přitáhl mikrofon.

„Nesrozumitelné,“ řekl. „Řekni — velice jednoduše co — v údolí — na jihu? Kolonie? Trestný oddíl? Izolace? Výroba? Jaká výroba? Kdo vyrábí? Co? A nač? Za jakým účelem?“

Kalkulátor se znovu domlouval s dvojčákem. Trvalo to snad pět minut, než promluvil:

„Izolomikroskupina dobrovolnost interoadheze donucení ne. Pauza. Každý dvojčák — protihraje — izolomikroskupina.

Pauza. HlavnI vztah — samotah dostředný. Pauza:. Spojlvo hněvist. Pauza. Kdo vina. - ten trest. Pauza. Kdo trest — ten izolomikroskupina. - dobrovolnost. Pauza. Co — je — izolomikroskupina? Pauza. Intervztahy zvratné — polyindividuální — spojení — hněvist — samoobr hněvist samoobr. Pauza. Cirkulace — sociopsycho vnitřní — antismrt. Pauza.“

„Počkejte!“ vykřikl Kybernetik, když viděl, že se ostatní neklidně vrtí. „Co to znamená»samoobr«? Jaký obr?“

„Samoobrana,“ vykoktal kalkulátor, který se tentokrát vůbec neobrátil na dvojčáka.“

„Aha! Sebezáchovný pud!“ vykřikl Fyzik a kalkulátor chvatně prohlásil:

„Sebezáchovný pud. Ano. Ano.“

„Chceš říci, že chápeš, co říkal?!“ vyskočil Inženýr.

„Nevím, jestli rozumím, ale tuším — jde patrně o jakési středisko jejich trestního řádu. Jsou to zřejmě jakési mikrospolečnosti, autonomické skupiny, které, abych tak řekl, se navzájem drží v šachu.“

„Jak to? Bez stráží? Bez dozorců?“

„Ano. Řekl jasně, že donucení tam není.“

„To je nemožné!“

„Vůbec ne. Představ si dva lidi: jeden má zápalky a druhý krabičku. Mohou se nenávidět, ale oheň rozškrtnou. jedině společně. Hněvist, to je hněv i nenávist nebo tak něco. Soubor práce tedy vzniká v této skupině díky zvratným spojením jako v mém příkladě, ale samozřejmě ne tak prostě! Donucení se rodí nějak samo sebou, vytváří je vnitřní situace skupiny.“

„No dobrá, dobrá, ale co tam dělají? Co tam dělají? Kdo leží v těch hrobech? Proč?“

„Slyšels, co řekl kalkuIátor?» Prokrustika«. Pochopitelně od Prokrustova lože.“

„Neblázni! Kde by dvojčák slyšel o Prokrustovi?!“

„Kalkulátor, ne dvojčák! Vyhledává pojmy nejbližší podle rezonance v sémantickém spektru! Tam, v těch skupinách, se koná vyčerpávající práce. Je možné, že ta práce nemá žádný cíl a smysl — řekl» výroba tak ne«- čili že vyrábějí, že to musí dělat, protože je to trest.“

„Jak to musí? Kdo je k tomu nutí, když tam nejsou žádné stráže?“

„Jak ty jsi umíněný! S tou výrobou se mohu mýlit — ale nátlak utváří situace. Cože, tys neslyšel o jednání pod nátlakem? Na potápějící se lodi, dejme tomu, máš velmi málo možností vybrat si cestu — oni třeba mají palubu takové lodi pod sebou po celý život… Protože fyzická práce, a zvlášť namáhavá, jim škodí, vzniká jakýsi» biozkrat«, snad v místech toho jejich elektrického orgánu.“

„Řekl» biosociozkrat«. To musí být něco jiného.“

„Ale něco blízkého. Ve skupině existuje adheze — vzájemné přitahování, čili skupina je nějak odkázána sama na sebe, izolována od společnosti.“

„To je šíleně nejasné. Co tam vlastně dělají?“

„Ale jak já ti mohu odpovědět? Vím tolik jako ty. Vždyť přece dochází k nedorozumění a posunutí významu, podvojnému, nejen na naší straně, ale také na straně druhé mezi kalkulátorem a dvojčákem na straně druhé! Třeba mají speciální obor» prokrustiku«, teorii dynamiky takových skupin! Plánují předem typ prací, konfliktů a vzájemných přitažlivostí v jejím okruhu, funkce jsou tak rozloženy a naplánovány, aby vznikla zvláštní rovnováha, výměna, oběh hněvu, strachu, nenávisti, aby je tyto pocity spojovaly a zároveň aby nemohli najít společný jazyk s kýmkoliv mimo skupinu…“

„To jsou tvé soukromé variace na schizofrenické pitomosti kalkulátoru — a žádné vysvětlení!“ vykřikl Chemik.

„Prosím, můžeš zaujmout mé místo, třeba ti to půjde líp.“

Chvíli mlčeli.

„Je velice unavený,“ řekl Doktor. „Ještě nejvýš jednu nebo dvě otázky. Kdo je chce položit?“

„Já,“ řekl Koordinátor. „Jak — ty máš — informace o nás?“ křikl do mikrofonu.

„Informace — meteorit — letadlo — „odpověděl po chvíli kalkulátor, když vyměnil několik chraptivých zvuků s dvojčákem. „Raketa — jiná planeta — kosmické paprsky — degenerace — bytostí. Pauza. Žádná smrt. Pauza. Sklovitá past — účel — likvidace. Pauza. Observatoř. Pauza. Rachot. Provedl — já — zaměření — směr zvuku — zdroje rachotu — ohnisko zásahů — raketa. Pauza. Šel — já — nic. Pauza. Čekal — já — Ochránce — otevřel — past. Vešel. Jsem. Pauza.“

„Oznámili jim, že spadla raketa s jakýmisi zrůdami?“ zeptal se Inženýr.

„Ano. Že jsme degenerovaní v důsledku kosmického záření. Že mají v úmyslu nás uzavřít, obklíčit tou sklovitou hmotou. Udělal si zvukové zaměření směru bombardování, označil si jejich cíl a tak nás nalezl.“

„Nebál ses netvorů?“ řekl Koordinátor do mikrofonu.

„Nebál ses, to nic neznamená. Okamžik, jak bylo to slovo? Aha, hněvist. Třeba to tak přeloží.“

Kybernetik opakoval otázku podivným slangem kalkulátoru.

„Ano,“ odpověděl skoro okamžitě reproduktor. „Ano. Ale — příležitost — poměr — jedna — milión — oběhy planety.“

„To je jasné, každý z nás by tam šel,“ přikývl chápavě Fyzik.

„Chceš — zůstat — s námi? My — uzdravíme.- tě. Smrt — nebude,“ řekl pomaIu Doktor. „Zůstaneš — s námi?“

„Ne,“ odpověděl reproduktor.

„Chceš odejít? Chceš se vrátit — ke svým?“

„Návrat — ne — “ odpověděl reproduktor.

„Pohlédli na sebe.

„Opravdu — neumřeš! Uzdravíme — tě! Opravdu!“ zvolal Doktor. „Řekni, co chceš udělat, až budeš zdráv.“

Kalkulátor zaskřehotal, dvojčák odpověděl jediným zvukem, tak krátkým, že byl sotva slyšitelný.

„Nula,“ řekl jakoby váhavě reproduktor a za okamžik dodal, jako by si nebyl jist, jestli mu dobře rozuměli.

„Nula. Nula.“

„Zůstat nechce, vrátit se taky nechce,“ zabroukl Chemik.

„Třeba blouzní.“

Pohlédli na dvojčáka. Jeho bledě modré oči byly na ně nehybně upřeny. V tichu se ozýval jeho pomalý, dutý dech.

„Dost už,“ řekl Doktor a vstal. „Všichni odejděte.“

„A ty?“

„Přijdu za chvíli. Dvakrát jsem si vzal psychedrin, mohu s ním ještě chvilku posedět.“

Když lidé vstali a vykročili ke dveřím, malé tělíčko dvojčáka, doposud podpírané jakoby neviditelným opěradlem, se najednou zlomilo — jeho oči se zavřely, hlava bezvládně klesla zpět.

„Poslyšte, ale vyptávali jsme se ho jenom my, proč on se nás na nic neptal? „napadlo v chodbě Inženýra.

„Ba ne, předtím se ptal,“ odpověděl Kybernetik. „Na poměry, jaké vládnou na Zemi, na naše dějiny, na vývoj astronautiky; ještě asi půl hodiny předtím, než jste přišli, mluvil daleko víc.“

„Musí být velice zesláblý.“

„Jistě. Dostal velkou dávku záření, také cesta přes poušť ho musela hodně vyčerpat, tím spíš, že je dost starý.“

„Jak dlouho žijí?“

„Asi šedesát oběhů planety, čili o něco méně než šedesát pozemských let. Eden obíhá okolo svého slunce rychleji než Země.“

„Čím se živí?“

„To je dosti zvláštní. Zdá se, že tady probíhal vývoj jinak než na Zemi. Oni mohou čerpat některé anorganické látky přímo.“

„To je opravdu zvláštní,“ řekl Inženýr.

„Ach, ta hlína, kterou ten první vynesl ven!“ vzpomněl si najednou Chemik.

Zastavili se.

„Ano, ale tím způsobem se živili před tisíci lety. Teď už za normálních okolností nikdy tak nejednají. Ty štíhlé kalichy na rovině, víte, to jsou jakési jejich» zásobovací akumulátory«.“

„Jsou to živé bytosti?“

„To nevím. V každém případě přijímají z půdy látky, které slouží dvojčákům za potravu a shromažďují je v» kalichu«. Je jich mnoho různých druhů.“

„Ano, samozřejmě, jistě je chovají, či spíš pěstují,“ řekl Chemik.

„Na jihu jsme viděli celá pole těch kalichů. Ale proč ten, který dorazil k raketě, se hrabal v hlíně?“

„Protože kalichy po západu slunce mizí pod zemí.“

„Ale stejně, hlíny měl všude dost, a vybral si zrovna tu v raketě.“

„Možná proto, že byla rozdrobená a on — hladový. Nemluvili jsme o tom s naším — astronomem. Není vyloučeno, že opravdu utekl z toho údolí na jihu…“

„Milí přátelé, jděte už spát,“ obrátil se Koordinátor na Fyzika a Kybernetika, „a my se pustíme do práce. Bude brzy dvanáct.“

„Dvanáct v noci?“

„Ale kdepak. Už jsi úplně ztratil pojem času, jak vidím.“

„No, za takových podmínek…“

Zaslechli za sebou kroky. Z knihovny vyšel Doktor. Tázavě na něho pohlédli.

„Spí,“ řekl. „Je to vážné. Když jste odešli, zdálo se mi už…“ nedokončil.

Už jsi s ním nemluvil?“

„Mluvil. To znamená — zdálo se mi, že už se blíží… chápete? Zeptal jsem se ho, jestli bychom pro ně mohli něco udělat? Pro všecky.“

„A co řekl?“

„Nula,“ opakoval pomalu Doktor a jim se zdálo, že slyší mrtvý hlas kalkulátoru.

„A teď si všichni půjdete hezky lehnout,“ řekl po chvíli Koordinátor. „Ale využiji ještě toho, že jste všichni pohromadě, a zeptám se vás…“

„Jestli odstartujeme?“

„Ano,“ řekl Inženýr.

„Ano,“ řekl Fyzik a Chemik téměř současně.

„Ano,“ dodal Kybernetik.

„A ty? Mlčíš? Teď?“ zeptal se Koordinátor Doktora.

„Rozmýšlím se. Já, víte, nikdy jsem nebyl tak zvědavý…“

„Vím, šlo ti spíš o to, jak by se jim dalo pomoci. Ale teď už přece víš, že…“

„Ne, nevím…“ řekl Doktor tiše.