6. ATOMOVÁ JESKYNĚ

U Zajaců mají dnes po dlouhé době černou hodinku. Všechna světla v obývacím pokoji jsou zhasnuta, jen v krbu plápolá několik smrkových polínek. Vesele praskají a příjemně voní pryskyřicí. Jurko sedí na krajíčku křesla, lokty má opřeny o kolena a tváře zabořeny v dlaních. Zasněně pozoruje malebné plamínky v krbu — a naslouchá.

Doktor Zajac, jak už je při černých hodinkách zvykem, vypráví o svém mládí a vzpomíná na veselé historky z práce. Mihotavá světýlka na stěnách uvolňují fantasii a dávají jí křídla, aby se mohla volně rozlétnout po světě a navštívit i těžké doby minulosti…

„Tatínku,“ ozval se tiše Jurko, když doktor Zajac na chvíli přerušil své vyprávění. „Prosím tě, doletěl už Paprsek na neznámou planetu, nebo je ještě na cestě? Loni jsi mi říkal, že Nový rok oslaví na planetě — včera večer hlasatel z Paprsku říkal, že mají teprve tři čtvrtiny cesty za sebou. A teď už máme začátek března…“

Chlapcova otázka v jediném okamžiku vytrhla vědce z klidné rodinné pohody a vrátila ho do shonu denních starostí.

„To kdybych věděl,“ vzdychl si. „To vědí jenom oni — odvážní plavci na Paprsku. Doufejme, že šťastně přistáli a že si právě prohlížejí neznámé krajiny a podivná zvířata. Dost možná, že se dokonce domlouvají s tamnějšími obyvateli osvědčenou mezinárodní řečí — rukama a nohama,“ zasmál se trpce. „Žel, naše sdělovací prostředky jsou příliš pomalé pro tak obrovské vzdálenosti. Z včerejší reportáže jsme se nedověděli nic nového. Vždyť za ty tři roky, co letěla vesmírem, pořádně zestárla. Nezapomeň, že reportáž, kterou vysílají z Paprsku právě teď, přiletí k nám teprve za čtyři roky, protože radiovlny, které ji nesou, nemohou letět rychleji než světlo. O Paprsek se ani tak nebojím, ten je dobře zhotoven a dokonale vyzbrojen. Větší strach mám o posádku letadla. Obávám se, že ti tři zločinci, kteří s nimi letí, provedou na planetě něco nekalého. Určitě se pokusí ovládnout planetu — a nebudou se štítit ani násilí…“

„Doufejme, že to všechno šťastně dopadne,“ uklidňovala svého muže paní Zajacová. „Princip rychlejšího dorozumívání jsi už objevil — a pevně věřím, že se ti také podaří varovat posádku před zločinci. Ještě jsi nic nezmeškal. Ve své touze pomoci rozhodně nepůjdou tak daleko, aby povraždili všechny své spolucestující a zůstali pak sami tři proti celé planetě.“

„Nic by mi nebylo milejší, než kdybys teď měla pravdu. Princip je sice odhalen, ale k jeho využití máme ještě daleko. Nenašli jsme ještě způsob jak využít gravitace ke zpravodajství do velkých vzdáleností.“

„Poznají to na Paprsku, až se vám to podaří, tatínku?“ zeptal se Jurko.

Doktor Zajac se usmál.

„Chceš tím říci, že na Paprsku nemají přijímač, kterým by mohli naše gravitační vlny zachytit, viď? Ba ne, neboj se, ten mají. Je to běžný astrogravimetr. Když ho s sebou brali na cestu, samozřejmě ještě ani netušili jak důležitou roli může sehrát. Teprve několik měsíců po startu jsme jim oznámili, na čem pracuji, a požádali jsme je, aby jeden z astrogravimetrů trvale směrovali na Zemi — pro případ, že se nám podaří využít gravitace.“

„Jak rychle se šíří gravitace prostorem?“ otázala se paní Zajacová.

„Přesně to ještě nevíme; dosud jsme to nevyzkoušeli ve větším měřítku. Jisté však je jedno: rozhodně se šíří mnohokrát rychleji než světlo. Někteří vědci se dokonce domnívají, že působí ihned, bezprostředně.“

„A proč jste ještě tu zprávu o zločincích neposlali, když tam doletí tak brzy?“ zeptal se Jurko.

Doktor Zajac ho pohladil po vlasech.

„Rádi bychom — ale ještě jsme nepřišli na to, jak. Až budeš větší, pochopíš to…“

„Zdá se mi, že někdo zazvonil u dveří. Jurečko, běž se podívat…“ přerušila rozhovor paní Zajacová.

„Ano, tatínek je doma, pojďte, prosím, dál,“ ozval se za chvíli chlapcův hlas z předsíně. Zajac rychle vstal a rozžehl světla.

Do pokoje vstoupil vysoký ramenatý muž s černými kudrnatými vlasy a usměvavým obličejem.

„Promiňte, že vás vyrušuji v soukromí, ale záležitost, s kterou přicházím, příliš pospíchá. Doufal jsem, že vás naleznu v laboratořích na Petržalce…

Jsem inženýr Kraskin z Moskvy.“

Když se všichni uvítali s hostem, maminka s chlapcem odešli do vedlejšího pokoje, aby nerušili. Zřejmě tu šlo o pracovní záležitost.

„Domnívám se, že zprávy, které vám přináším, vás potěší,“ ujal se slova inženýr Kraskin. Rozevřel aktovku, vytáhl z ní silnou slohu a položil ji na stůl.

„Již dávno pracuji na stejném problému jako vy: hledám cestu, jak využít gravitačního pole pro sdělovací techniku. Dlouho jsem se nemohl dostat z místa. Teprve váš objev odstínění gravitace mi otevřel oči. Při svých pokusech jsem šel poněkud jinou cestou než vy, ale dospěl jsem ke stejnému závěru: že gravitační pole můžeme ovlivnit. Na základě vašeho objevu a svých zkušeností jsem vypracoval návrh na první pokusnou vysílací stanici. Chcete si jej prohlédnout?“

Zajacovi zazářily oči.

Pozorně listoval ve sloze a rychle přelétával složité výpočty.

„Ano, to je správná cesta: čtvercový systém vysílačů!“ zvolal konečně. „Dovolte, abych vám gratuloval k obrovskému úspěchu. Předložil jste už svůj návrh Světové akademii věd?“

„Dosud ne. Rád bych jej předložil společně s vámi. Uskutečňuje přece vaši myšlenku. Chybí ještě také několik výkresů, které bych chtěl vypracovat za vaší spolupráce. Nejste-li příliš unaven, můžeme se pustit do práce hned. Zítra projedná návrh Akademie — a pozítří začneme se stavbou vysílače. Jde přece o životy lidi na Paprsku…“

Zajac ochotně souhlasil.

Za necelou půlhodinu zazářila do tmy okna laboratoři na Petržalce…


První noc v jeskyních byla rušná. Rachot kulových blesků zalétal až do nitra skal a vytrvale zaháněl s očí spánek.

Brzy ráno byli již všichni na nohou. Na krátké poradě projednali nejnaléhavější úkoly pro nastávající den a do funkce velitele výpravy zvolili Molodinovou, mladou ráznou ženu s širokým rozhledem.

Když se přesvědčili, že Šipka i Vlaštovka šťastně přečkaly noc bez nejmenšího poškození, pustili se do práce. Nejprve bylo prozkoumáno podzemní bludiště a vyhledána vhodná jeskyně pro atomovou elektrárnu. Problém vody rozřešil Madarász. Opřel se o skalní stěnu, aby mohl jediným pohledem přehlédnout celou jeskyni — a tu zaslechl podivný hukot. Chvíli naslouchal.

„Vodu máme na dosah ruky!“ vykřikl. „Kousek od nás je podzemní vodopád.“

Zkušební vrt Madarászovu domněnku potvrdil. Téměř svislou šachtou se řítil do temných hlubin proud chladné vody. Kde podzemní potok pramenil, žádný dosud nevěděl. Ani si s tím hlavu nelámal. Voda je tu — a to je hlavní. A dokonce je pitná, jak o něco později zjistila Svozilová ve své provisorní laboratoři.

Tvrdším oříškem byla doprava atomových kotlů. Z Paprsku do Vlaštovky je skupina Molodinové přeložila bez velké námahy — nepotýkala se tam s tíží, která se neúprosně přihlásila o slovo dole na planetě. A takový atomový kotel není maličkost. I při největší úspoře materiálu a nejdůmyslnější konstrukci váží několik tun, protože se nemůže obejít bez ochranného obalu, který je vyroben z nejtěžších kovů.

Nejprve se vědci pokoušeli dopravit atomové reaktory přes strmou stráň přímo na náhorní rovinu. Při vykládání z Vlaštovky jim účinně pomohl jeřáb, kterým byla opatřena všechna čtyři pomocná letadla. První reaktor byl naložen na podvozek, určený pro přistávání Vlaštovky na zemi. Na balvany nad strání připevnili vědci velké kladky a protáhli jimi silné lano. Jeden konec lana přivázali k podvozku s reaktorem a druhý k trupu letadla.

Fratev si sedl k řízení a uvedl Vlaštovku do pohybu. Lano se napnulo a podvozek s kotlem popojel po písčině ke stráni.

Radost však netrvala dlouho. Sotva se podvozek dostal na úpatí kopce, letadlo bylo strženo zpět. Fratev zesílil činnost raketových motorů, ale kotel zůstal nepohnutě stát na místě. K dovršení neštěstí začalo lano praskat.

Den byl ztracen — a výsledek žádný. Jen Gruber a Kraus dosáhli určitých úspěchů při uvolňování Šipky ze zajetí. Pomocí mechanických pilek vykáceli v křoví deset metrů dlouhý pruh a plováky letadla vyměnili za podvozky. Podali o tom zprávu do jeskyní a na Paprsek, lehli si do kabiny a spokojeně usnuli. Byli tak unaveni, že ani starost o atomovou elektrárnu je nemohla připravit o spánek.

Zdálo se, že také vědci v podzemních ložnicích tvrdě spí. Většina z nich však spánek jenom předstírala. Molodinová i Navrátil, Cahén i Madarász — ti všichni přemýšleli, jak dopravit reaktory do jeskyně.

Již bylo hodně po půlnoci, když se Cahén naklonil k Navrátilovi a zašeptal:

„Spíte? — Tušil jsem, že si s tím také lámete hlavu. Už to mám…“

„Jak?“ zeptal se tiše Navrátil.

„Nechte se překvapit. Za výsledek ručím. Teď už můžeme klidně spát. Dobrou noc!“


Ráno oznámil Cahén svůj plán:

„Helikoptéru zatím použít nemůžeme. Pomůže nám tedy Vlaštovka. Navrhuji cestu vzduchem. Reaktory naložíme pěkně zpět do letadla, na náhorní rovině vybudujeme letiště — a přistaneme i s těžkým nákladem přímo proti vchodu do podzemí. Co tomu říkáte?“

Všichni se shodli na tom, že to bude příliš riskantní.

„Nezapomínejte, že Vlaštovka potřebuje při nejmenším 500 metrů dlouhou plochu,“ namítal Navrátil.

„Co nám v tom brání, abychom ji neudělali třeba ještě delší? Ostatně, dřív nebo později ji budeme stejně potřebovat. Či snad chcete všechny náklady tahat přes stráň na rameně?“

Cahén nakonec své soudruhy přesvědčil. Molodinová rozdělila vědce na dvě pracovní skupiny. První skupina dostala za úkol vědecký průzkum životních podmínek na Kvartě — a druhá si vzala na starost úpravu letiště.

Svozilová s Wroclawskim prozkoumali nejprve složení rostlin. Překvapovala je jejich zajímavá buněčná stavba i chemické složení. Buňky měly podlouhlý tvar a byly v průměru daleko větší, než rostlinné buňky na Zemi. Na štěstí obsahoval jejich organismus velké procento uhlíku (jako u našich rostlin), takže mohly sloužit za palivo.

Také studium obrovského ještěra přineslo mnoho zajímavých poznání. Podle tvaru zubů Svozilová soudila, že je to býložravec. Při pitvě se ukázalo, že měla pravdu.

V žaludku netvora nalezli neznámý druh vodních rostlin, podobný mořským chaluhám. Také tajemství neobvyklých dvanácti nohou bylo odhaleno. Stavba nohou v ničem nepřipomínala nohy našich ještěrů. Byly to vlastně jakési výběžky ze žeber, které umožňovaly rychlejší pohyb dlouhému zvířeti po suché zemi.

V dávné minulosti bylo zřejmě vodním hadem, který žil jedině ve vodě. Dokazovala to i zakrnělá žábra. Později byl had přinucen přírodními podmínkami přestěhovat se na souši. Pohyb pomocí žeber (tak se pohybují i naši hadi) byl velmi omezen velkou vahou těla. Příroda si tedy pomohla tím, že žebra obrovitého zvířete prodloužila a proměnila je v náhražky nohou.

„Nejde mně do hlavy, proč nás tohle zvíře pronásledovalo, když se živí pouze rostlinami,“ divil se Wroclawski.

Záhada zůstala zatím nerozřešena. Přiblížil se opět večer. Startovací dráha byla teprve ve zrodu.

„Jde to příliš pomalu,“ řekla unaveně Molodinová, když se všichni sešli na palubě Vlaštovky, aby si v chráněném prostoru mohli odložit skafandry a v klidu se navečeřet.

„Ať jsem brontosaurus, jestli nás ty skafandry neumoří,“ ulevil si Fratev a praštil kuklou do měkkého křesla. „Plahočíme se tu jako rytíři v brnění. A možná, že je to docela zbytečné. Neměli bychom se raději trochu porozhlédnout po okolí a najít si vhodnější místo pro osadu? Copak se nedá najít něco přímo u vody, kde by nám nestála v cestě stráň a letadla by mohla přistávat na hladině?“

„Také jsem o tom přemýšlela,“ přikývla Molodinová. „Nezapomínejte však, Dimitriji, že příroda nám tu nedává mnoho času na rozmyšlenou. Buď na nás číhá v podobě nebezpečné bouře, nebo svou zvířenou. Jsme prostě ve stejné situaci, jako byli pravěcí lidé. Pokud tu důkladně neprozkoumáme podmínky pro život, musíme se podobně jako pralidé skrývat v jeskyních. Tam na nás nemůže ani nepřízeň počasí ani nebezpečná zvířata. Až uvedeme do provozu atomovou elektrárnu, jediným skokem se dostaneme z pravěku do atomového věku.“ Molodinová se zarazila.

„Tak mi napadá — proč bychom to nemohli udělat hned?“

„Tomu se říká dobrý nápad!“ živě souhlasil Fratev. „Reaktoru se nemůže nic stát. A má tam lenošit? To ať raději běží na plné obrátky!“

Tak začala první noc pilné práce. Na dohodnutých šest hodin spánku nikdo ani nepomyslel. Cahén a Madarász si vzali na starost montáž pumpy a potrubí, Navrátil s Molodinovou reaktor a Čan-su s Wroclawskim instalaci provisorního elektrického vedení do jeskyní. Vlaštovka byla u břehu zakotvena tak, aby její reflektory osvětlovaly celé pracoviště.

Ráno dával již reaktor první proud. V jeskyních se rozzářila elektrická světla. Ozvěna z hlubin skal několikrát po sobě opakovala radostné Hurá!

Teď se teprve nikomu nechtělo spát. Uvolněná atomová energie dodávala vědcům příjemný pocit síly a jistoty. Nyní už nejsou v boji s neznámou přírodou bezbranní.

Navrátil s Čan-suem zmontovali nejprve vrhač vysokofrekvenčních paprsků, jejichž proud dokáže spálit nejen mokré rostliny, ale také rozbít tvrdý kámen. Molodinová s Madarászem překontrolovali polarisátor radioaktivního záření a hned se dali do boje s bakteriemi, které poletovaly ve vzduchu.

Večer se konečně přihlásila únava. Molodinová nemusela ani dvakrát opakovat, že doba odpočinku se už nedá odkládat. Vědci usnuli, sotva se položili na lůžko.

Osvěženi spánkem, pokračovali na druhý den v usilovné práci. Postupovali teď daleko rychleji vpřed, než z počátku. Vrhač vysokofrekvenčních paprsků a polarisátor prokazovaly nedocenitelné služby. Během týdne byly na náhorní rovině spáleny všechny rostliny a většina balvanů rozbita na drobný písek. Velké útesy skal odstranily s cesty výbušniny.

Svozilová skončila asanaci okolí a na několika místech provedla zkoušky. Jejich výsledek byl potěšující: Všechny bakterie byly usmrceny.

Další týden byl věnován úpravě prostoru pro elektrárnu a vyrovnávání startovací dráhy pro letadlo. Dokončen byl také průsek v lesíku před vchodem do jeskyní.

Nadešel dlouho očekávaný okamžik. Reaktory byly naloženy do Vlaštovky a Cahén spustil její motory. Proplul Nadějí do moře a zvýšil rychlost. Letadlo se odlepilo od hladiny a zakroužilo nad krajinou. Vědci ho sledovali se zatajeným dechem. Ještě jeden obrat — a již klesalo k letišti.

Cahén je řídil mistrně. Podvozky dosedly lehce na zem hned na pokraji startovací plochy…

Vlaštovka se zastavila těsně u hlavního vchodu do podzemí.

Na obloze se objevilo další letadlo.

„Sláva, naše Šipka se už zbavila zelených okovů. Konečně jsme zase všichni pohromadě!“

Montáž atomové elektrárny si vyžádala hodně dřiny, často museli vědci použít primitivních nástrojů, jako jsou sochory a páky, a také práce s pneumatickými kladivy nebyla nijak lehká.

Teprve po měsíci těžké práce mohla Molodinová dát povel k spuštění všech reaktorů v podzemní elektrárně. Radost nad dokončeným dílem rušily starosti o jídlo — a obavy z chvíle, kdy Madarász oznámí, že zásoby uranu, thoria a ostatních štěpných materiálů jsou vyčerpány. Podle střízlivých odhadů mohly vystačit nanejvýš ještě na dva měsíce. Všichni vědci se proto museli proměnit v geology a vydat se na pouť za uranem.

Nejprve zkoumali nitro planety v jeskyních a v podzemních chodbách. Vyzbrojeni citlivými přístroji na zjišťování radioaktivity procházeli nejodlehlejšími kouty podzemního bludiště.

Geologický průzkum podzemí si již vyžádal několik dnů — a stále nepřinášel kladných výsledků. Po jedné z probdělých nocí se vědci dohodli, že se vydají za uranem do okolí. Alena Svozilová prozkoumala ještě jednou ovzduší a když nezjistila žádných závad, po prvé za celého pobytu na Kvartě odložili všichni skafandry a vdechli do sebe svěží vzduch ve volné přírodě…


Na výpravu za štěpnými materiály se vydala pouze skupina Molodinové. Navrátilova skupina zůstala v podzemním domově, aby dokončila úpravu obytných místnosti a pečovala o atomovou elektrárnu.

Vědci, vyzbrojení nejrůznějšími přístroji, zkoumali nejprve strmou skalní stěnu, která v sobě skrývala podzemní bludiště. Když ušli asi pět set metrů, objevil se před nimi další vchod do skály.

„Výborně!“ zvolala radostně Molodinová. „Zdá se, že sama příroda nám chce ušetřit práci. Asi je ji líto, že nás tak drsně přivítala,“ žertovala.

Reflektory ozářily širokou chodbu. Po několika krocích zabočovala ostře vlevo a pak náhle stoupala nahoru. Výstup byl stále namáhavější.

V jednom místě se chodba brzy rozšířila v širokou jeskyni.

„Nalezl jsem žíly wolframu,“ zvolal Čan-su radostně.

„A já zinek a molybden!“ dodala za okamžik Molodinová.

Gruber obešel jeskyni a nahlédl do jednoho z otvorů ve stěně.

„Pohádka!“ vykřikl, až se všichni lekli. „Pojďte se honem podívat, vsázím se s vámi, že něco takového jste ještě neviděli!“

Než vědci přiběhli k otvoru, Gruber se ztratil v hlubinách skal.

Opatrně ho následovali. Sotva však vstoupili do vedlejší jeskyně, oslepila je oslnivá záře. Světlo reflektorů odrážely jako tisíce zrcadel zlatě zabarvené zvlněné stěny.

Gruber rychle otevřel lahvičku s kyselinou a ukápl z ní na jeden z výběžků.

„Je to skutečně zlato! Představte si to bohatství, jsme v jeskyni, která je celá ze zlata!“ Molodinová se brzy vzpamatovala z překvapení.

„Je to sice krásný objev, ale milejší by mi byl uran nebo thorium. Ze zlata mnoho energie nedostaneme.“

„To ne, ale zlato má vždycky svoji cenu,“ namítal Gruber. „Vzpomeňte si jen, jakou úlohu sehrálo v dějinách lidstva. Snad nám poslouží i zde. Není vyloučeno, že se brzy setkáme s myslícími tvory — s Kvarťany — a že zlato bude pro ně stejně cenným platidlem, jako bylo dříve pro nás. Nebude na škodu, budeme-li moci s nimi obchodovat — a v případě konfliktu snad i některé z nich za zlato získat na svoji stranu…“

„K tak podlému jednání byste se snad nesnížil, Grubere,“ zhrozila se Molodinová. „Setkáme-li se tu s myslícími tvory, přistoupíme k nim s přátelskými úmysly. Jsou-li inteligentní, neoplatí nám naše přátelství válkou…“

„Tak zle jsem to zase nemyslel,“ ohrazoval se Gruber. „Cožpak jste nepoznala, že dělám legraci?“

„Promiňte, nepoznala. Domnívala jsem se totiž, že z otázky míru a války se legrace nedělá.“

Gruber se hryzl do rtů. Zlobil se sám na sebe, že tak hloupě v nestřežený okamžik nechal přátelům nahlédnout do svých myšlenek.

„Pokračujme v průzkumu, čas nestojí,“ snažil se zachránit situaci Kraus. U vchodu do další jeskyně se střetl s Gruberem. Jako by náhodou strčil mu loktem do žeber a s úsměškem se mu podíval do očí.

„Hrdino,“ zašeptal a klidně pokračoval v prohlídce podzemí.

Po několika minutách výstupu objevili vědci olovo.

Měli z něho větší radost než ze zlata.

„Kde je olovo, musí být i uran!“ zaradoval se Čan-su.

Skutečně. V dalších jeskyních zaznamenaly přístroje zvýšenou radioaktivitu.

„Máme vyhráno! V dalším průzkumu budeme pokračovat až zítra,“ řekla Molodinová při pohledu na hodinky.

„Když už jsme došli tak daleko, měli bychom se přesvědčit, kam podzemní chodby vyúsťují,“ navrhl Kraus. „Vystoupili jsme už přes sto metrů nad vchod do jeskyní — určitě nejsme daleko od vrcholků skal.“

Zvědavost zvítězila nad únavou. Vědci pokračovali v cestě.

Kraus, který šel stále první, otočil se najednou a zvolal:

„Vidím oblohu.“

Po několika minutách octli se naši poutníci na malé plošince mezi divokými skalami. Obě jasná slunce již dávno zapadla za obzor. Uprostřed mihotavých hvězd zářila jenom rudá Proxima.

Gruber vyšplhal na velký plochý balvan a rozhlédl se kolem. Před jeho očima se otevřel nádherný výhled do kotliny, uprostřed níž se leskla hladina jezera.

Zde je tedy naše zásobárna vody, — pomyslil si a otočil se na druhou stranu. Překvapením zapomněl zavřít ústa. V širokém údolí zářilo na sta světel…

„Pojďte všichni sem, možná, že mne klame zrak. Objevil jsem město osvětlené elektrickými světly!“

Než bys řekl švec, stáli všichni vedle Grubera.

„Tedy přece myslící tvorové,“ zašeptala Molodinová a rychle zapnula přenosnou vysílačku.

„Zde skupina Molodinové. Slyšíte nás, soudruhu Navrátile? Slyšíte nás, soudruzi na Paprsku? Objevili jsme město myslících tvorů. Jednotlivosti zatím nemůžeme rozeznat ani dalekohledem. Brání nám v tom les — a světla jsou od nás příliš vzdálena. Mají žlutavou barvu, jakou měly naše dřívější elektrické žárovky…“

Загрузка...