Pravda

„…a bez mléka, prosím,“ pospíšil si, protože si dovedl představit, jak by to mléko vypadalo.

„No ano, já říkal, že jste gentleman,“ přikývl Kachní muž a nalil do plecháčku dehtově černý odvar. „Mlíko v čaji, to je odpornost.“ Pak se vznešeným gestem pozvedl talířek a kleštičky. „Plátek citronu?“

„Citron? Vy máte citron?“

„Podívejte, dokonce i tady pan Rum by se raději umyl v podpaždí, než by si dal do čaje něco jiného než citron,“ řekl Kachní muž a s plesknutím vhodil Mikulášovi do hrnku plátek citronu.

„A čtyři kostky,“ přidal Podříznutý Arnold.

Mikuláš se zhluboka napil. Čaj byl tmavý, maličko přelouhovaný a současně horký a sladký. Měl slabou, příjemnou příchuť citronu. Konec konců, pomyslel si, mohlo to být mnohem horší.

„Ano, s těmi plátky citronu máme skutečně neuvěřitelné štěstí,“ obrátil se k Mikulášovi Kachní muž, který se zaměstnával další činností kolem čaje. „Řeknu vám, že to už musí být zatraceně smolný den, když nenajdeme v řece plavat alespoň dva tři plátky.“

Mikulášův pohled ztuhl upřený na náplavku.

Polknout, nebo vyplivnout, pomyslel si. To věčné dilema.

„Není vám něco, pane ze Slova?“

„Mhumf.“

„Moc cukru?“

„Mhumf.“

„Nebo je moc horký?“

Mikuláš vděčně vyprskl čaj směrem k řece.

„Au!“ zvolal. „To je ono! Je moc horký! Tím to bylo! Moc horký! Skvělý čaj, ale moc horký! Postavím si zbytek tady k noze, aby se trochu ochladil, hm?“

Pak se znovu chopil zápisníku a tužky.

„Takže… kde jsme to… aha… takže, Hafale, kterého muže jsi to kousl do nohy?“

Hafal zaštěkal.

„On je pokousal všechny,“ tlumočil hlas Záludného Femura. „Když už jednou začnete kousat, tak proč nepokračovat?“

„A poznal bys je, kdybys je kousl znovu?“

„On říká, že ano. Říká, že ten velký muž chutnal… Víte…“ Záludný Femur zaváhal, Jako jakseto to… no, víte… velká, hodně velká nádoba s horkou vodou a v ní mýdlo.“

„Vana? Koupel?“

„Jo… to asi bude to slovo,“ souhlasil opatrně Záludný Femur. „A ten druhý páchl laciným olejem na vlasy. A ten tře-tí, co vypadal jako Bů— lord Vetinari, ten byl cítit vínem.“

„Vínem?“

„Jo. Hafal také říká, že by se rád omluvil za to, že vás právě kousl, ale nechal se unést tou vzpomínkou. My, tedy, abychom tak řekli — oni, psi, mají velmi fyzickou paměť. Jestli mi rozumíte.“

Mikuláš přikývl a pohladil si nohu. Popis invaze do Oválné kanceláře proběhl za použití celé škály štěkotů, kvikotů a vrčení, přičemž Hafal běhal v kruzích kolem dokola a honil se za vlastní oháňkou, až narazil do Mikulášova kotníku, který to tedy odnesl.

„A Rum ho od té doby ukrývá pod pláštěm?“

„Starého Smrďu nikdo neobtěžuje,“ odpověděl Záludný Femur.

„To věřím,“ souhlasil Mikuláš. Pak kývl na Hafala.

„Rád bych si pořídil jeho ikonografii,“ řekl. „Tohle jsou… úžasné zprávy. Ale musím mít obrázek, abych mohl dokázat, že jsem opravdu mluvil s Hafalem. No… tedy prostřednictvím tlumočníka, pochopitelně. Byl bych nerad, kdyby si lidé mysleli, že je to jedna z těch pitomých historek o ‚mluvících psech‘, které s takovou oblibou uveřejňuje Informátor.“

Mezi mužstvem se ozvalo tiché mumlání. Jeho žádost se očividně nesetkala s kladným přijetím.

„Abyste tomu rozuměl,“ ozval se Kachní muž, „tohle je vybrané sousedství. My sem nepouštíme kdekoho.“

„Ale přímo pod mostem vede pěšina!“ upozornil je Mikuláš. „Může po ní projít kdokoliv.“

„Nó, chrchly, chrchly,“ začal rozšafně Jindra Rakvář. „Mohl.“ Znovu si odkašlal a mistrovským způsobem si odplivl do ohně. „Akorát, že už to nikdo nedělá.“

„Vyprdlisenato,“ vysvětloval Starý Smrďa Rum. „Uškrtila dráteníka? Áledi! Já jim to řikal! Tisíc let a krevety!“

„No, potom by možná bylo lepší, kdybyste se se mnou vrátili do kanceláře,“ navrhl Mikuláš. „Vždyť když jste prodávali noviny, tak jste ho měli taky vždycky s sebou, je to tak?“

„Jenže to je teď příliš nebezpečné,“ odmítl Záludný Femur.

„Bylo by to míň nebezpečné za dalších padesát tolarů?“

„Dalších padesát tolarů?“ zvýšil hlas Podříznutý Arnold. „To už by bylo patnáct tolarů!“

„Sto tolarů,“ opravil ho Mikuláš unaveně. „Jistě si uvědomujete, že tohle je věc obecného zájmu, že?“

Parta natáhla krky a všichni se začali rozhlížet.

„Nevidím nikoho, kdo by nás pozoroval,“ podivil se Jindřich Rakvář.

Mikuláš udělal krok kupředu a zcela náhodou zakopl o svůj čaj. „To je mi ale líto,“ řekl.

Pan Tulipán si teď už začínal dělat starosti. Tohle bylo neobvyklé. V oblasti starostí měl sklony být spíše jejich zdrojem než obětí. Jenže pan Zichrhajc nejednal normálně, a protože pan Zichrhajc byl ten, kdo tady myslel, byla to dost důležitá věc. Pan Tulipán byl dobrý, když bylo třeba myslet ve zlomcích vteřiny, a když se jednalo o umění, dokázal skvěle myslet i ve staletích, ale jeho handicapem byly střední vzdálenosti. Na ty potřeboval pana Zichrhajce.

Jenže pan Zichrhajc pořád hovořil sám k sobě a neustále se rozhlížel po stínech.

„Teď už konečně vypadneme?“ zajímal se pan Tulipán v naději, že se věci srovnají. „Máme ten -anej honorář a k tomu sakra velkou prémii, takže nemá cenu, abysme se v tomhle -aným městě ještě dále zdržovali.“

Starosti mu dělalo i to, jak pan Kosopád jednal s tím -aným právníkem. To mu vůbec nebylo podobné, namířit takhle na někoho zbraň a pak ji nepoužít. Nová firma nechodila sem a tam a nevyhrožovala lidem. Ona sama byla hrozbou. Celé to „nechám vás naživu, alespoň dnes“, to byly bláboly dobré pro amatéry.

„Ptal jsem se, jestli už konečně —“

„Co myslíte, že se stane s lidmi, když zemřou, pane Tulipáne?“

To pana Tulipána zaskočilo. „Co za -anou otázku to má -aně bejt? Vždyť to víte, co se stane!“

„Myslíte?“

„No jistě. Vzpomínáte, jak jsme museli nechat ležet toho chlápka v tý -aný kůlně a trvalo to tejden, než jsme se tam znovu dostali, abysme ho zahrabali? Vzpomínáte, jak se mu už —“

„Já nemyslím tělo!“

„Aha. Tak teda ty náboženský věcičky?“

„Ano!“

„Tak o tyhle -aný věci jsem se nikdy nestaral.“

„Nikdy?“

„Nikdy jsem tomu nevěnoval ani jedinou -anou myšlenku. Mám svou ertepli.“

Pak pan Tulipán zjistil, že ušel několik kroků sám, protože pan Zichrhajc zůstal stát jako ochromený.

„Ertepli?“

„No jo. Nosím ji na provázku kolem krku.“ Pan Tulipán si popleskal po své ohromné hrudi.

„A to je nějaká víra?“

„Jasně. Jak máš svou ertepli, když umřeš, všechno bude dobrý.“

„A co je to za víru?“

„Nevim. Nenarazil jsem na ni nikde jinde než v naší vesnici. Byl jsem tehdy malej kluk. Je to jako s bohama, žejo. Řeknou ti ‚to je Bůh‘. Pak člověk vyroste a zjistí, že těch -anej bohů jsou miliony. A s vírama je to to samý.“

„A všechno je v pořádku, když u sebe máte ve chvíli smrti brambor?“

„Jo. Dovolej vám vrátit se a prožít další život.“

„Bez ohledu na to,“ a pan Zichrhajc namáhavě polkl, protože se pohyboval v místech, která v jeho vnitřním atlase nikdy předtím neexistovala, „…bez ohledu na to, že člověk dělal věci, o nichž si mohou lidé myslet, že byly špatné?“

„Jako když jsme rozsekali někoho na kusy nebo jsme ho -aně shodili ze skály?“

„Ano, přesně tyhle věci myslím.“

Pan Tulipán popotáhl a nos mu zablýskal. „Nóó… je to dobrý, pokud toho doopravdy -aně litujete.“

Pan Zichrhajc užasl a byl poněkud podezřívavý. Ale cítil, jak se některé věci… blíží. Ve tmě se mu zjevovaly tváře a zaznívaly hlasy, které se pohybovaly na hranici slyšitelnosti. Neměl odvahu se ohlédnout ze strachu, že za sebou uvidí někoho stát.

Za tolar si mohl koupit pytel brambor.

„A funguje to?“ ujišťoval se.

„Samo. Tam u nás, doma, to lidi dělaj kolik -nejch set let. Myslíte, že by to dělali celý ty -aný léta, kdyby to nefungovalo?“

„Kde to bylo?“

Pan Tulipán se pokusil soustředit na otázku, ale v jeho paměti bohužel bylo mnoho prasklin.

„No… byly tam… hustý lesy…“ řekl. „A taky… svíčky, co jasně zářily,“ zabručel. „A… tajemství,“ dodal a upíral pohled do prázdna.

„A brambory?“

Pan Tulipán se vrátil sem a do současnosti.

„Jo, ty taky,“ přikývl. „Všude spousta -anejch brambor. Ale jestli máš svou ertepli, tak je to dobrý—“

„Jenže… já myslel, že to se člověk musí modlit v poušti, chodit každý den do chrámů, zpívat zpěvy a dávat různé věci chudým…?“

„Ale jo, to všechno klidně můžete dělat, dokud u sebe máte ten svůj -anej kartofel.“

„A vrátíte se zpět živý?“ dotíral pan Zichrhajc, který se stále ještě pokoušel najít ty řádky tištěné nejmenším písmem.

„No estli. Jakej by to mělo význam, vracet se mrtvěj? Co-pak by v tom potom byl nějakej -anej rozdíl?“

Pan Zichrhajc otevřel ústa k odpovědi, ale pan Tulipán viděl, jak se jeho výraz náhle mění.

„Někdo mi položil ruku na rameno!“ sykl.

„Cítíte se normálně, pane Zichrhajc?“

„Vy nikoho nevidíte?“

„Ne.“

Pan Zichrhajc zaťal pěsti a pomalu se otočil. Na ulici byla spousta lidí, ale zvláštní dvojice si nikdo nevšímal.

Pokusil se zpřehlednit hádanku, v niž se začala měnit jeho mysl.

„Dobrá, dobrá,“ přikyvoval. „Co uděláme… Vrátíme se zpátky do toho domu, jasně, a… sebereme zbytek diamantů, odkrouhneme Karla a… a… najdeme nějaké zelinářství… Má to být nějaký speciální druh brambor?“

„Dobrá…, ale nejdříve…” Pan Zichrhajc se zastavil a jeho duševní ucho slyšelo, jak se kroky, které mu jdou neustále v patách, také zastavily. Ten zatracený upír mu něco udělal, teď už o tom byl skoro přesvědčený. Temnota byla jako tunel a v něm byly věci…

Pan Zichrhajc věřil na výhrůžky a násilí a v čase, jako byl tenhle, věřil i na pomstu. Vnitřní hlas, který běžně vystupoval jako příčetnost, se sice bránil, ale byl přehlasován mnohem starším a mnohem zmechanizovanějším reflexem.

„To udělal ten prokletý upír,“ řekl. „A zabít upíra… moment…:, to je vlastně v praxi dobro, není?“ Tvář se mu rozjasnila. Spása přichází prostřednictvím prací ve prospěch boží. „Každý ví, že vládnou zlými okultními silami. To by se člověku vlastně mohlo počítat k dobrému!“

„To jo. Ale… koho to zajímá?“

„Mě.“

„Tak dobrá.“ Ani pan Tulipán si netroufl odporovat tomuhle tónu hlasu. Pan Zichrhajc dokázal být vynalézavě nepříjemný. Kromě toho součástí provozních pravidel, jejich soukromého kódu, bylo nenechat urážku nepomstěnou. To věděl každý.

Bohužel, šlo o to, že i do nervových spojnic pana Tulipána, zanesených a nahlodaných koupelnovou solí, práškem proti hmyzu, zásypem na červy a jinými práškovými pochoutkami, začínala pronikat nejistota. Vždycky obdivoval to, jak se pan Zichrhajc nebojí složitých věcí, jako byly například dlouhé věty.

„Co použijeme?“ řekl. „Kolík?“

„Ne,“ zavrtěl pan Zichrhajc hlavou. „V tomhle případě si chci být naprosto jistý.“

Rukou, která se skoro netřásla, si zapálil cigaretu a sirku nechal dohořet až k prstům.

„Aha. Dobrá,“ přikývl pan Tulipán.

„Tak to udělejme,“ řekl pan Zichrhajc.

Rockyho obočí se nakrabatilo, když se podíval na pečeti přibité kolem dveří městského bytu rodiny pánů ze Slova.

„Co je to za věci?“ zeptal se.

„To jsou věci, které říkají, že cechy se budou podrobně zajímat o každého, kdo by se do toho domu vloupal,“ odpověděla mu Sacharóza, která se mezitím zabývala klíčem. „Je to něco jako kletba. Jenže tahle funguje.“

„Tahle je vrahů?“ zeptal se troll a ukázal na hrubý štít, na němž byly plášť, dýka a dvojitý kříž[28].

„Nestojím o to, aby se zajímaly o mě. Jsem rád, že máte klíče…“

Zámek klapl. Když se opřeli do dveří, jedna polovina se otevřela.

Sacharóza byla v mnoha velkých ankh-morporských domech, když jejich majitelé alespoň část budovy otevřeli veřejnosti, třeba za malé vstupné ve prospěch nějaké charity. Nikdy si neuvědomila, jak se může dům změnit, když už v něm lidé nechtějí bydlet. Měla z něj dojem nejisté hrozby a nesprávných rozměrů. Vnitřní dveře byly příliš velké, stropy příliš vysoko. Zatuchlá atmosféra prázdného prostoru na ni najednou padla jako bolest hlavy.

Za ní zatím Rocky zapálil několik luceren. Ale bez ohledu na jejich světlo zůstávala i tak obklopena stíny.

Pravda byla, že hlavní schodiště našli poměrně snadno a že Mikulášovy spěšné informace a vysvětlivky ji dovedly k řadě pokojů, z nichž každý byl větší než dům, v němž bydlela.

Skříň, jak se ukázalo, když ji našla, byl prostě jeden z pokojů, plný kolejniček, věšáků a prohýbajících se ramínek.

V šeru se matně blýskaly nějaké věci. Šaty byly silně cítit kuličkami proti molům.

„To je zajímavý,“ ozval se jí Rocky za zády.

„To je jen na to, aby to nežrali molové,“ poučila ho Sacharóza.

„Já mluvím o všech těch šlápotách,“ řekl troll. „A všim jsem si jich už dole v hale.“

Odtrhla oči od dlouhých řad rób i prostších šatů a sklopila je k zemi.

„Hm…, že by uklízečka?“ řekla, „Někdo sem přece musí občas zajít, aby na všechny ty věci dohlédl.“

„A co tady asi dělá? To jako ten prach chce ukopat k smrti?“

„Předpokládám, že tady musí být nějaký… správce nebo domovník… nebo někdo takový.“ Mluvila poněkud nejistě. Jedny z modrých šatů na ni doslova volaly: Vezmi si nás, jsme přesně tvůj typ. Podívej, jak se leskneme.

Rocky strčil do krabice kuliček proti molům, které se vysypaly na toaletní stolek a na zem pokrytou prachem.

„Tak to vypadá, že jsou po tom moli posedlí,“ řekl.

„Poslyš, nemyslíš si, že by takovéhle šaty byly poněkud… vyzývavé? Aby lidé neřekli, že v nich chci prorazit do popředí?“ nadhodila Sacharóza a podržela si šaty před sebou.

Rocky se zatvářil ustaraně. Nenajímali ho proto, že by byl oděvním specialistou, a už rozhodně ne pro jeho znalost jem-ných jazykových odstínů.

„Já myslím, že s vaším popředím můžete prorazit kamko-liv,“ vyslovil nakonec opatrně své mínění.

„Ale ne, já chtěla jen říct, jestli nevypadám tak trochu jako nějaká lepší ta… no, víte… moje babička říkala… běhnička.“

„Aha,“ přikývl Rocky s pochopením. „Tak to ne, rozhodně ne.“

„Opravdu ne?“

„Každý přeci vidí, že v takových šatech se nedá udělat pořádný krok, natož aby se v nich běhalo.“

Sacharóza se vzdala. „No, předpokládám, že je paní Hupodeková dokáže trochu povolit,“ přemýšlela nahlas. Měla na jedné straně velkou chuť se tady ještě zdržet, protože některé řady byly plné ženského šatstva, ale jednak se tady cítila jako vetřelec a jednak si byla skoro jistá, že žena, která má stovky šatů, bude některé z nich postrádat mnohem víc než žena, která jich má tucet. Každopádně ji prázdná temnota znervózňovala. Byla plná stínů cizích lidí. „Pojďme zpátky.“

Když byli v půli cesty přes halu, začal někdo zpívat. Slova byla nesrozumitelná a melodie ovlivněná alkoholem, ale byl to zpěv a ozýval se jim pod nohama.

Když se Sacharóza podívala na Rockyho, pokrčil troll rameny.

„Třeba maj místní moli dole mejdan?“ navrhl.

„Musí tady být přece nějaký správce, ne? Možná, že by bylo lepší, kdybychom za ním zaskočili a řekli mu, že jsme tady byli. Mně se nezdá slušné jen tak sem vlézt, něco sebrat a zase zmizet…“

Zamířila k zeleným dveřím umístěným vedle schodiště a otevřela je. Zpěv zesílil, ale utichl okamžitě ve chvíli, kdy zvolala do tmy: „Promiňte?“

Po chvilce ticha se ozval hlas: „Nazdar! Jak se máte? Já se mám prima!“

„To jsem… jenom já. Mikuláš řekl, že je to v pořádku?“ Prezentovala tu větu jako otázku, hlasem člověka, který narazil na zloděje a teď se mu omlouvá za to, že ho odhalil.

„To je pan Naftalínový nos? Jupí!“ ozýval se hlas odněkud ze stínů pod schody.

„Ehm… jste v pořádku?“

„Nemůžu se dostat… to je… haha… samý řetěz… hahaha…“

„Jste nemocný?“

„Nejsem, je mi bájo! Vůbec nejsem nemocný, heč! Akorát jsem měl o trochu víc…“

„O trochu víc čeho?“ zeptala se Sacharóza z odpočívadla nad schody.

„… jak se to to… ta věc, co tady máte v sudech…?“

„Vy jste opilý?“

„To je ono! To je to správný slovo! Opilej jako… ta věc… zvíře, co smrdí v chlívku… hahaha…“

Ozvalo se zacinkání skla.

Slabá záře lucerny odkryla místnost, která vypadala jako vinný sklep, ale muž, který se povaloval na kavalci u jedné stěny, měl okov na kotníku a ten byl řetězem spojen s kruhem v podlaze.

„Vy jste… vězeň?“ zamračila se Sacharóza.

„Ahaha…“

„Jak dlouho už tady dole jste?“ začala pomalu sestupovat po schodech.

„Roky…“

„Roky?“

„Musí to bejt spousta let…” Muž zvedl láhev a podíval se na ni. „Takže… rok Polepšenýho velblouda…, to byl sakra dobrej rok…, a tenhlecten… rok Přeložený krysy…, další takovej prima rok… bezvadný leta, všechny. Ale bodly by slaný tyčinky.“

Sacharóziny znalosti vína a alkoholu nebyly příliš rozsáhlé, všechno, co z tohoto oboru věděla, bylo, že Chateau Maison je velmi populární víno. Jenže většina lidí nemusí být přikována na řetěz, aby pili, spíše naopak, dokonce i když se jedná o to víno z Efebe, které dokáže přilepit sklenici ke stolu.

Popošla o něco blíž a světlo ozářilo mužovu tvář. Byla stažena do křečovitého výrazu silně opilého člověka, ale i tak ji Sacharóza nemohla nepoznat. Viděla ji denně na mincích.

„Hej… Rocky,“ zavolala. „Ehm… mohl bys na minutku zaskočit sem dolů?“

Dveře se rozletěly a po schodech se nevídanou rychlostí spustil Rocky. Bylo to bohužel proto, že se kutálel.

Pak ve dveřích stanul pan Tulipán a masíroval si pěst.

„To je pan Šňupálek!“ zajásal Karel a pozvedl láhev. „Parta je pohromadě, jupí!“

Rocky vstal a mírně se kymácel. Pan Tulipán vykročil na schodiště a vylomil při tom ze zdi rám dveří. Troll pozvedl pěsti v klasickém boxerském postoji, ale jemnůstkami podobného stylu se pan Tulipán neunavoval a rovnou ho udeřil kusem dveřního rámu. Rocky padl k zemi jako strom.

Teprve pak si udělal obrovský muž s protáčejícím se okem čas zaostřit ho na Sacharózu.

„A kdo jste, u -anýho krucifixu, vy?“

„Neopovažujte se mi nadávat!“ odpověděla. „Jak si to vůbec dovolujete, klít v přítomnosti dámy?“

Jak se zdálo, její otázka ho přivedla do rozpaků. „Já přece -aně nekleju!“

„Poslyšte, já už vás někde viděla… Vy jste tavěděla jsem, že nejste pravá řádová sestra!“ prohlásila Sacharóza triumfálně.

Ozvalo se skoro nehlučné cvaknutí natahovaného samostřílu. Jisté tiché zvuky se nesou daleko a mají pozoruhodnou zastavující sílu.

„Jsou některé myšlenky strašnější, než aby si je mohl člověk i jen myslet,“ řekl vyzáblý muž, který se na ni díval z vrcholku schodiště a přes střelu pistolové kuše. „Co tady děláte, dámo?“

„A vy jste bratr Zichrhajc! Vy tady nemáte co dělat a taky tady nemáte žádná práva. Já mám klíč od domu!“ Je pravda, že se v Sacharózině vědomí v této chvíli hlásily ke slovu oblasti, které se zabývaly hrůzou, smrtí a opatrností, ale protože byly dívčinou součástí, dělaly to jemně, jako dámy, a ona je klidně ignorovala.

„Tak klíč?“ opakoval bratr Zichrhajc a pomalu sestupoval po schodech. Hrot střely se ale ani na okamžik neodchýlil od dívčiny hrudi. I při současném stavu své mysli neztrácel pan Zichrhajc základní návyky. „A kdopak vám ten klíč dal?“

„Nepřibližujte se ke mně! Neodvažujte se ke mně přiblížit. Jestli uděláte ještě jediný krok, tak já… já… já to napíšu!“

„Ano? Tak jedna z věcí, které vím, je, že slova nebolí,“ odpověděl Zichrhajc. „Slyšel jsem už mnoho —“

Zarazil se, udělal podivný obličej a na okamžik se zdálo, že padne na kolena. Pak se ale narovnal a znovu na ni upřel pohled.

„Půjdete s námi,“ řekl. „A neříkejte, že budete křičet, protože jsme tady úplně sami a já už v životě… slyšel… spoustu… výkřiků…“

Znovu se zdálo, že se sesune k zemi, ale znovu se v poslední chvíli vzpamatoval. Sacharóza s hrůzou pozorovala rozkývaný samostříl. Konečně se však prosadily ty části její mysli, které obhajovaly mlčení jako součást pudu sebezá-chovy.

„Tak co s nima?“ zeptal se pan Tulipán. „Mám je sejmout?“

„Připevněte je na řetěz a nechtě je tady.“

„Ale my přece vždycky —“

„Nechtě je tady!“

„Jste si jistý, že vám nic není?“ podíval se pan Tulipán na pana Zichrhajce.

„Ne, nejsem! Cítím se mizerně! Prostě je tady nechtě! Už nemáme čas!“

„Máme spoustu —“

„Já nemám!“ Pan Zichrhajc přistoupil k Sacharóze. „Kdo ti dal ten klíč?“

„Odmítám vám —“

„Chcete snad, aby tuhle pan Tulipán řekl sbohem našim opilým přátelům?“ Ve své bzučící hlavě choval názor, že podle toho, jak to ve slušném vesmíru chodí, by to tak bylo v pořádku. Stíny těch mrtvých budou následovat pana Tulipána, ne jeho…

„Tenhle dům náleží panu ze Slova a jeho syn mi dal tenhle klíč!“ oznámila mu Sacharóza vítězoslavné. „Takže už víte, do čeho jste se to namočili?“

Pan Zichrhajc stál a upíral na ni pohled.

Pak řekl: „To chci právě zjistit. Neutíkejte. A vážně nekřičte. Pohybujte se pomalu a choďte normálně a všechno bude —“ odmlčel se. „Právě jsem chtěl říci, že všechno bude v pořádku,“ zabručel. „Ale to by bylo hloupé, že…?“

Projít ulicemi s celou společností nebylo příliš rychlé. Pro ně byl svět stálým divadlem, uměleckou galerií, music hallem, restaurací a plivátkem a mimo to ani jednoho z členů společnosti by nenapadlo jít kamkoliv přímo.

Doprovázel je pudl Koniklec a držel se tak blízko ke středu společnosti, jak to jen šlo. Po Záludném Femurovi nebylo ani vidu, ani slechu. Mikuláš se nabídl, že Hafala ponese, protože v jistém směru cítil, že mu ten pes patří. Alespoň kus za sto tolarů. Bylo to sto tolarů, které neměl, ale no dobrá, zítřejší vydání je určitě vydělá. A ten, kdo jde po tom psovi, by se jistě neodvážil začít si něco tady, na ulici, za jasného denního světla, nemluvě o tom, že skoro žádné denní světlo stejně nebylo. Mračna zaplnila oblohu jako stará péřová deka, snášející se mlha se setkávala s ošklivou mlhou stoupající od hladiny řeky a odevšad se pomalu ztrácelo světlo.

Pokusil se vymyslet si titulek. Zatím si pořád ještě nedokázal přesně vybavit jeho znění. Bylo tady tolik co říci a on ještě nebyl příliš dobrý v tom, soustředit nemírné složitosti světa do pouhého tuctu slov. V tomhle byla lepší Sacharóza, protože ta se slovy zacházela jako se sraženinami písmen, která mohou být skována dohromady podle libosti. Její nejlepší titulek byl k článku o jakémsi nudném mezicechovém sporu, který zněl takto:

Mikuláš si stále ještě nezvykl na myšlenku, že je někdy potřeba oceňovat slova jen podle jejich délky, zatímco Sacharóza si tuhle dovednost přisvojila během dvou dnů. Už jí dokonce ani nezakazoval, aby nazývala Patricije MĚSTSKÝ ŠÉF. Když o tom člověk nějakou chvíli přemýšlel, vlastně na tom ani nic špatného nebylo, ten popis prakticky odpovídal a krásně se to vyjímalo ve dvou řádcích. Na druhé straně pohled na ta dvě slova vyvolával v Mikulášovi pocit výjimečné zranitelnosti.

Jen díky těmto myšlenkám se stalo, že vešel do dílny, kde v hloučcích postávali trpaslíci, a neměl podezření, že se děje něco divného, dokud si nevšiml výrazů na jejich tvářích.

„Á, tady máme našeho spisovatele,“ řekl pan Zichrhajc a postoupil kupředu. „Pane Tulipáne, zavřete dveře.“

Pan Tulipán jednou rukou přibouchl těžké křídlo vrat kůlny. Druhou rukou zakrýval ústa Sacharóze. Ta obrátila zoufalé oči k Mikulášovi.

„A vy jste nám přivedl toho malého pejska,“ pokračoval pan Zichrhajc. Hafal začal nepřátelsky vrčet. Mikuláš ustoupil.

„Každou chvíli tady bude hlídka,“ oznámil dvojici Mikuláš. Hafal vrčel čím dál tím zuřivěji.

„To mi nedělá žádné starosti. Rozhodně ne s tím, co všechno teď vím. Ne s tím, o kom vím. A teď, kde je ten zatracený upír?“

„To nevím! On tady není pořád!“ odsekl Mikuláš.

„Vážně ne? Dobrá, tak já vám něco řeknu!“ zamračil se pan Zichrhajc s kapesním samostřílem namířeným do Mikulášovy tváře. „Jestli se tady neukáže do dvou minut, tak —“

Hafal vyskočil Mikulášovi z náruče. Jeho štěkot se slil do zuřivého hařhařhař malého pejska, který je bez sebe zuřivostí. Zichrhajc ukročil nazpět a pozvedl jednu ruku, aby si chránil obličej. Samostříl spustil. Střela narazila do jedné lampy nad lisem. Lampa vybuchla. Na zem se snesla prška hořícího petro-leje. Zalila připravenou písmovinu, trpaslíky i staré houpací koně.

Pan Tulipán pustil Sacharózu, aby pomohl svému kolegovi, a v pomalém tanci pádících událostí se Sacharóza otočila a udeřila kolenem do míst, jejichž podoba způsobila, že byl pastinák tak legrační zelenina.

Mikuláš ji chytil, když probíhal kolem, a vytáhl ji ven do mrznoucího vzduchu. Když se pak prodíral zpět dovnitř prchajícím osazenstvem, trpaslíky, kteří podvědomě reagovali na oheň stejně jako na vodu a mýdlo, vracel se do místnosti plné hořícího harampádí. Trpaslíci se snažili uhasit odpadky v dílně a oheň ve svých plnovousech. Několik jich postupovalo k panu Tulipánovi, který klečel na všech čtyřech a zvracel. Pan Zichr-hajc se otáčel kolem dokola a jednou rukou se snažil zbavit Hafala, který mu zaťal zuby do druhé ruky a sevřel je, až zaskřípěly na kosti.

Mikuláš přiložil ruce k ústům. „Všichni ven! Okamžitě!“ vykřikl. „Jsou tady plechovky!“

Jeden nebo dva trpaslíci ho zaslechli a ohlédli se k policím plným plechovek s barvami přesně v okamžiku, kdy z první z nich vyletělo víčko.

Plechovky byly staré, nic víc než vrstva rzi udržovaná pohromadě chemickou špínou. Už začínalo hořet několik ostatních.

Pan Zichrhajc poskakoval po podlaze a pokoušel se setřást z ruky zuřivého psa.

„Sundejte ze mě tu zatracenou věc!“

„Zapomeňte na toho -anýho psa, na mně hořej -aný hadry!“ křičel Tulipán a bušil do vlastního rukávu.

Z hořícího pekla vyletěla jedna plechovka s acetonovu barvou, s hlasitým zipzipzip prolétla vzduchem a vybuchla v li-su.

Mikuláš chytil Dobrohora za rameno. „Říkal jsem: pojďte!“

„Můj pres! Vždyť hoří!“

„Pořád líp, než kdybysme hořeli my! Pojďte!“

O trpaslících se vždycky říkalo, že většinou projevovali větší starost o věci, jako je zlato nebo železo, než o lidi, protože na světě je jen omezená zásoba zlata a železa, zatímco kam se podíváte, je víc lidí, než by se vám líbilo. Takové věci většinou říkali lidé, jako byl pan Větroměj.

Přitom se o věci zajímal každý. Bez věcí by byli lidé jen chytrá zvířata.

Tiskaři s připravenými sekerami se shlukli kolem dveří. Z budovy se valil dusivý, hnědý dým. Mezerami u okrajů střechy prorážely plameny. Několik kusů plechové střechy se zkroutilo a propadlo.

Přesně v té chvíli vyrazila ze dveří kouřící koule a tři trpaslíci, kteří po ní máchli sekerami, tak tak neporanili jeden druhého.

Byl to Hafal. Kusy srsti mu sice doutnaly, ale oči mu divoce blýskaly a stále ještě zuřivě štěkal a vrčel.

Dovolil Mikulášovi, aby ho zvedl do náruče, ale tvářil se triumfálně a s nastraženýma ušima obracel hlavu k hořícím dveřím.

„Takže je po všem,“ ozvala se Sacharóza.

„Ještě se mohli dostat ven zadními dveřmi,“ zchladli její optimismus Dobrohor. „Bodoni, skoč kolem dozadu a obhlídni to, ano?“

„To je ale statečný pejsek, tohle,“ řekl Mikuláš a pohladil Hafala.

„Pes rváč,“ opravila ho automaticky Sacharóza. „Jednak je to údernější, jednak je to kratší a hodilo by se to lépe do titulku. Ne, počkej, kdyby to mělo být na osu pod sebe, na jeden sloupec, tak by ‚kurážný‘ možná nebylo tak špatné, protože bychom dostali:

…i když to ‚statečný‘ je dost otřepané.“ „Přál bych si umět myslet v titulcích,“ povzdechl si Mikuláš a otřásl se.

Tady dole ve sklepě bylo krásně vlhko a chladno.

Pan Zichrhajc se odvlekl do kouta a rukou udusil hořící zbytky na svém oblečení.

„Jsme v -aný pasti,“ poznamenal pan Tulipán.

„Ano? Tohle je kámen,“ upozorňoval pan Zichrhajc. „Kamenná podlaha, kamenné stěny, kamenný strop. Kámen nehoří, chápete? Prostě a klidně zůstaneme tady dole a hezky v pohodě to přečkáme.“

Pan Tulipán naslouchal zvukům ohně, který jim zuřil nad hlavou. Kolem vchodu do sklepa tančily rudé a žluté plameny.

„Mně se to ale -aně nelíbí,“ vrtěl hlavou pan Tulipán.

„Už jsme byli v horších situacích.“

„Ale mně se to -aně vážně nelíbí!“

„Jen si zachovejte chladnou hlavu. My se z toho dostaneme. Nenarodil jsem se k tomu, abych se upekl.“

Kolem presu hučely plameny. Několik posledních plechovek s barvou se točilo v pekelné výhni a rozstřikovalo kolem sebe hořící kapky.

Oheň byl v centru žlutobílý a teď se s praskotem začal zmocňovat kovových rámů se sazbou.

Kolem olověných, barvou začernalých krůpějí se začaly objevovat stříbřité perličky. Písmo se začínalo měnit, bortilo se. Na hladině tajícího kovu chvíli plula osamocená slova, nevinná slova jako „pravda“ nebo „vítězí“, a pak zmizela. Z lisu rozpáleného do ruda, z dřevěných písmovek, z polic plných rezervních liter, a dokonce i z hromad pečlivě srovnaných slitků písmoviny začaly vytékat tenké pramínky stříbřitého kovu. Spojovaly se, slévaly a spleť se rozprostírala na všechny strany. Netrvalo dlouho a podlaha se změnila v pohyblivé, zvlněné zrcadlo, na kterém hlavou dolů tančily žlutě-oranžové plameny.

Salamandři na Ottově polici ucítili teplo. Milovali teplo. Jejich předkové se vyvinuli v jícnech sopek. Probudili se a začali si příst.

Pan Tulipán, který chodil sklepem sem a tam jako lapené zvíře, zvedl jednu z klícek a zadíval se na ta zvláštní stvoření.

„Co je to za -aný zvířata?“ řekl a odložil klícku zpět na polici. Pak si všiml velké sklenice, která stála vedle. „A proč je na tyhle -aný sklenici nálepka ‚Zacházejte opatrně‘?“

Úhoři už byli tak dost rozrušení. I oni cítili sílící teplo, ale byli zvyklí žít v hlubokých jeskyních a ledových vodních proudech.

Jejich rostoucí protest se vybil v záblesku temného světla.

Většina z něj prolétla přímo mozkem pana Tulipána. Na ten potrhaný zbytek, který panu Tulipánovi v hlavě ze zmíněného orgánu zůstal, nemělo příliš silný vliv, a i kdyby, pan Tulipán svůj mozek používal jen velmi zřídka, protože to bylo nesmírně bolestivé.

Přesto zakusil krátký okamžik, v němž ucítil vůni sněhu a borového dřeva, hořících budov a kostela. Ukryli se tam. Byl malý. Pamatoval si malby, na nichž bylo více barev, než kdy předtím viděl, vyzdobené třpytným zlatem…

Zamrkal a upustil sklenici.

Rozbila se na podlaze. Úhoři ze sebe vydali další vlnu temného světla. Poplašeně se vyvinili z hromádky střepů, plazili se u úpatí stěny a snažili se zmizet ve škvírách mezi kameny.

Při zvuku, který se mu ozval za zády, se pan Tulipán obrátil. Jeho kolega klesl na kolena a rukama si svíral hlavu.

„Je vám něco?“

„Jsou za mnou!“ zašeptal pan Zichrhajc.

„Houby, jsme tady jenom my dva, starej kámo.“

Pan Tulipán poklepal pana Zichrhajce po rameni. Na čele mu vyvstaly žíly jako provazy v úsilí vymyslet, co by měl udělat teď. Paměť ale byla ta tam. Mladý Tulipán se naučil, jak upravovat vlastní vzpomínky. Nakonec na to pan Tulipán ale přišel. Došel k názoru, že to, co pan Zichrhajc potřebuje, jsou vzpomínky na pěkné časy.

„Poslyšte, vzpomínáte si na to, jak nás Gerhart Peřonoha a jeho hoši zahnali do pasti, do toho -anýho sklepa v Quirmu? Vzpomínáte si na to, co jsme s nima pak udělali?“

„Ano,“ přikývl pan Zichrhajc a poněkud nepřítomně zíral na holou stěnu. „Vzpomínám.“

„Nebo na toho starýho dědka v tom baráku v Genově, co tam byl a my o něm -aně nevěděli. Jak jsme prostě zatloukli dveře hřebíkama a —“

„Mlčte! Mlčte!“

„Já se na to snažím jenom dívat z tý -aně světlejší stránky.“

„Neměli jsme všechny ty lidí zabíjet…“ zašeptal pan Zichr-hajc téměř pro sebe.

„A proč ne?“ zajímal se pan Tulipán, ale nervozita pana Zichrhajce se znovu přenesla i na něj. Potřásl koženým řemínkem, který měl kolem krku, a pocítil uklidňující váhu na jeho konci. Brambor může být velká pomoc v čase soudu. Tiché pleskání za zády ho přinutilo se obrátit a tvář se mu rozzářila.

„No, každopádně už je teď všechno v -aným pořádku, vypadá to, že začalo -aně pršet.“

Otvorem po poklopu dolů kanuly velké stříbrné krůpěje.

„To není voda!“ zaječel pan Zichrhajc a vstal.

Kapky se začaly slévat a měnily se v souvislý proud. Ten podivně bublal a pod otvorem poklopu jako by se vzdouval, jenže shora přitékala další a další hustá kapalina a rozlévala se po podlaze. Pan Zichrhajc a pan Tulipán ustupovali k nejvzdálenější stěně.

„To je roztavené olovo,“ řekl Zichrhajc. „Tiskli s tím ty svoje noviny.“

„Kolik toho -anýho olova tam ještě může bejt?“

„Myslíte, kolik ho může ještě natéct sem dolů? No, odhaduji to na pět až deset centimetrů.“

Na druhé straně sklepa olovo doteklo k Ottovu pracovnímu stolu a dřevěné nohy začaly v obláčcích kouře černat.

„Potřebujeme si na něco stoupnout,“ řekl Zichrhajc. „Jen na tu chvílí, než to vystydne, a to při tomhle počasí nebude trvat dlouho.“

„Jo, jenže tady není nic, na co bysme mohli vylézt, akorát my! Jsme v pasti!“

Pan Zichrhajc si na okamžik zakryl oči rukou a několikrát se zhluboka nadechl vzduchu, který začínal být díky horkému olověnému dešti velmi teplý.

„Mám… plán,“ řekl.

„Výborně. Skvěle!“

„Moje plány jsou většinou velmi dobré, že?“

„Jo, párkrát jste přišel se skutečnejma -anejma zázrakama, to já říkám vždycky. Jako když jste tenkrát řekl, že máme tý ženský zakroutit —“

„A vždycky jsem myslel hlavně na dobro firmy, je to tak?“

„Jo, to je pravda, fakticky.“

„Takže… tenhle plán… víte, není to zrovna dokonalý plán…, ale… no co, k čertu s tím, dejte mi svůj brambor.“

„Cože?“

Pan Zichrhajc náhle natáhl paži a hrot střely kapesního samostřílu se ocitl sotva na dva centimetry od krku pana Tulipána.

„Není čas na spory! Dejte mi okamžitě ten zatracený brambor! Teď není čas, abyste přemýšlel!“

Pan Tulipán, nejistý, ale jako vždy spoléhající na to, že si jeho kolega v ošemetných chvilkách pokaždé ví rady, stáhl koženou tkanici s bramborem přes hlavu a podal ji panu Zichrhajcovi.

„Výborně,“ přikývl pan Zichrhajc a jedna tvář mu začala pocukávat. „Podle toho, jak to vidím —“

„No, měl byste si pospíšit,“ přerušil ho pan Tulipán. „Už je to sotva pár decimetrů od nás!“

„— jak to vidím já, já nejsem příliš velký člověk, pan Tulipáne. Vy na mě stát nemůžete. Na druhé straně vy jste velký člověk, pane Tulipáne. Moc nerad bych vás viděl trpět.“

Pak stiskl spoušť. Byla to dobrá rána.

„Omlouvám se,“ zašeptal, když vyšplíchlo olovo. „Omlouvám se. Je mi to líto. Ale já se nenarodil, abych se upekl…“

Pan Tulipán otevřel oči.

Všude kolem něj byla tma, ale nad hlavou a kolem dokola svítily hvězdy, které spíše tušil než viděl. Vzduch byl nehybný, ale z dálky sem doléhal tichý hebký zvuk, jako když vítr šumí v korunách mrtvých stromů. Chvíli čekal, aby viděl, jestli se něco stane, a pak řekl: „Je tady — aně někdo?“

JEN JÁ, PANE TULIPÁNE.

část temnoty otevřela oči a na pana Tulipána se zadívaly dva modré záblesky.

„Ten -anej hnusák mi ukradl moji ertepli! Vy jste -anej Smrť?“

MYSLÍM, ŽE SMRŤ BY STAČILO. KOHO JSI ČEKAL?

„Co? Na co?“

ABY SE O TEBE PŘIHLÁSIL.

„To fakt nevím. Já o tom nikdy -aně nepřemejšlel.“

NIKDY JSI O TOM NEUVAŽOVAL?

„Jediný, co vím, je, že musím mít svou ertepli a všechno bude v pořádku.“ Pan Tulipán tu větu odpapouškoval bez přemýšlení, ale ta se mu i teď, umírajícímu, vracela s absolutní přesností, jenže z pohledu někoho, kdo byl sedmdesát centimetrů vysoký a tři roky starý. Starci, kteří si mumlají pro sebe. Stařeny pláčí. Proudy světla sestupující barevnými okny. Svištění větru pode dveřmi a všechny uši napjaté, aby zaslechli přicházející vojáky. Naše nebo jejich, na tom nezáleží, když se válka táhne dostatečně dlouho…

Smrť vrhl na pana Tulipána dlouhý, chladný pohled.

A TO JE VŠECHNO?

„Jistě.“

MYSLÍŠ, ŽE TADY NEMOHLO BÝT NĚCO, NA CO JSI ZAPOMNĚL?

…zvuk větru pode dveřmi, pach olejových lamp, nakyslý pach čerstvě napadaného sněhu, který dovnitř vál rozbitým…

„A… když budu všeho litovat…“ zamumlal. Byl ztracen ve světě temnoty bez svého personálního bramboru.

…svícny… byly vyrobeny ze zlata, před stovkami let…, byly tam dokonce brambory k jídlu, které se jim podařilo vyhrabat zpod sněhu, ale svícny byly ze zlata a nějaká stařena… ona řekla…, všechno dobře dopadne, když budeš mít brambor…

ZMÍNIL SE TI NĚKDO NĚKDY O NĚJAKÉM BOHOVI?

„Ne…“

A SAKRA. PŘÁL BYCH SI, ABY TYHLE VĚCI NENECHÁVALI NA MNĚ. Smrť si povzdechl. TY VĚŘÍŠ, ALE NEVÍŠ V CO.

Pan Tulipán stál s hlavou skloněnou. Vracelo se mu stále víc vzpomínek, prosakovaly tam jako krev pod zavřenými dveřmi. A klika se hýbe a zámek je chatrný.

ALESPOŇ ŽE MÁŠ POŘÁD JEŠTĚ SVŮJ BRAMBOR.

Ruka pana Tulipána vyletěla ke krku. Na konci pokrouceného koženého řemínku tam viselo něco vyschlého a svrasklého, co slabě, téměř nezemsky světélkovalo.

„Já myslel, že mi ho vzal!“ řekl a tvář mu oživla nadějí.

COŽ TO. NIKDY NEVÍŠ, KDE SE TAKOVÝ BRAMBOR OBJEVÍ.

„Takže všechno bude v pořádku?“

CO MYSLÍŠ TY?

Pan Tulipán polkl. Tady lži dlouho nepřežijí. A pode dveřmi teď začaly prosakovat myšlenky o něco pozdější, tak krvavé a pomstychtivé.

„Myslím, že by k tomu bylo třeba víc než jen brambor,“ zabručel.

LITUJEŠ TOHO VŠEHO?

Teď se do hry zapojily dlouho nebo nikdy neužívané části mozku pana Tulipána.

„Jak to poznám?“

Smrť mávl kostlivou rukou ve vzduchu. Na lince vymezené kůstkami prstů se objevila řada přesýpacích hodin.

POKUD TO DOBŘE CHÁPU, PAK JSI ZNALEC, PANE TULIPÁNE. V JISTÉM OMEZENÉM SMYSLU JSEM ZNALCEM I JÁ. Smrť vybral jedny z hodin. Kolem nich se objevily obrazy, jasné, ale mlhovité jako stín.

„Co je to?“

ŽIVOTY, PANE TULIPÁNE. JEN ŽIVOTY. NEJSOU TO VŠECHNO MISTROVSKÁ DÍLA, SPÍŠE NAIVNÍ, VE SVÉM UŽÍVÁNÍ EMOCÍ A PROJEVŮ. NAVZDORY TOMU VŠAK JSOU PLNÉ ZÁJMŮ A NEČEKANÝCH UDÁLOSTÍ A KAŽDÝ JE SVÝM VLASTNÍM ZPŮSOBEM VÝTVOREM NĚJAKÉHO NEZNÁMÉHO GÉNIA. A JSOU ROZHODNĚ… SBĚRATELSKY VELMI ZAJÍMAVÉ. Smrť pozvedl hodiny a pan Tulipán se pokusil ustoupit. ANO. SBĚRATELSKY ZAJÍMAVÉ.

PROTOŽE KDYBYCH MĚL ZVOLIT ZPŮSOB, JAK TYHLE ŽIVOTY SPOJIT A POPSAT, PANE TULIPÁNE, PAK BY NA TO STAČILO JEDNO SLOVO. KRATŠÍ.

Smrť vybral další hodiny. PODÍVEJ. NUGGA VELSKÝ. TY SI NA NĚJ SAMOZŘEJMĚ NEVZPOMENEŠ. BYL TO JEDNODUŠE MUŽ, KTERÝ VEŠEL DO SVÉ JEDNODUCHÉ CHALUPY V NEVHODNÝ ČAS, A TY JSI OPRAVDU ZAMĚSTNANÝ ČLOVĚK A NEDÁ SE ČEKAT, ŽE BY SIS PAMATOVAL KAŽDÉHO. VŠIMNI SI MOZKU, BRILANTNÍHO MOZKU, KTERÝ BY ZA JINÝCH PODMÍNEK ZMĚNIL SVĚT, KDYBY SE JEHO MAJITEL NENARODIL NA MÍSTĚ A V ČASE, KDE ŽIVOT NENÍ NIC JINÉHO NEŽ BEZNADĚJNÝ DENNÍ ZÁPAS O PŘEŽITÍ. PŘESTO SE AŽ DO DNE, KDY PŘIŠEL DOMŮ A ZJISTIL, ŽE MU KRADEŠ KABÁT, SNAŽIL V JEJICH MALÉ VESNIČCE UDĚLAT PRO SVÉ BLIŽNÍ, CO MOHL —

Pan Tulipán pozvedl roztřesenou ruku „Tohle je ten kousek, kdy mi před očima proběhne celý můj život?“ zeptal se.

NE, TO BYL TEN KOUSEK, KTERÝ PRÁVĚ BYL.

„A to byl který?“

TO BYL TEN, odpověděl Smrť, MEZI CHVÍLÍ, KDY SES NARODIL, A CHVÍLÍ, KDY JSI UMŘEL. NE, PANE TULIPÁNE… TOHLE JE CELÝ TVŮJ ŽIVOT, JAK PROBĚHL PŘED OČIMA TĚCH DRUHÝCH LIDÍ…

Ve chvíli, kdy dorazili golemové, už bylo po všem. Oheň byl divoký, ale krátký. Přestal, protože už nezbývalo nic, co by hořelo. Zástup čumilů, který se seběhl, aby ho pozoroval, už se rozcházel a většina jeho příslušníků se shodla na tom, že tohle nebyl žádný pořádný oheň, protože při něm nikdo neuhořel.

Zdi zůstaly stát. Polovina plechové střechy se propadla. Znovu začal padat mokrý sníh, a jak teď Mikuláš procházel spáleniště, syčely mokré vločky na horkých kamenech.

Ve světle několika menších neuhašených ohňů bylo vidět tiskařský lis. Mikuláš slyšel, jak mu sníh syčí i pod nohama.

„Dá se opravit?“ zeptal se Dobrohora, který mu kráčel v pa-tách.

„Ani náhodou. Kostra, možná. Pokusíme se zachránit, co půjde.“

„Podívejte, je mi to moc líto —“

„Ty za to nemůžeš, chlapče,“ odpověděl trpaslík a kopl do kouřící plechovky. „A podívej se na to z té lepší stránky… pořád ještě dlužíme Jindřichu Královi spoustu peněz.“

„To snad mi ani nepřipomínejte…“

„To je zbytečné. To ti brzo připomene on. Tedy spíš nám.“

Mikuláš si obtočil vestu kolem ruky a odstrčil z cesty kus střechy.

„Stoly tady pořád ještě stojí!“

„Pravda, oheň se někdy chová takhle legračně,“ přikývl Dobrohor kysele. „A nejhoršímu zabránila ta propadlá střecha.“

„Myslím tím, že jsou trochu zčernalé, ale pořád ještě použitelné!“

„No, tak to jsme vlastně zase pod střechou!“ zabručel trpaslík, jehož výraz sklouzl od „kyselého“ k pouze „nenaloženému“. „A kdy by sis přál další vydání, mladíku?“

„Podívejte, dokonce i hřeb tady zůstal… a na něm několik poznámek, které jsou sotva zahnědlé!“

„Život je plný neočekávaných pokladů,“ vrčel Dobrohor. „Nemyslím, že byste sem měla chodit, slečno!“

To se obracel k Sacharóze, která si hledala cestu mezi kouřícími troskami.

„Tady je moje pracoviště,“ odpověděla mu. „Dokážete opravit lis?“

„Ne! S tím je konec! Je to staré železo! Nemáme žádný lis, žádné písmo a žádný kov! Slyšíte mě, vy dva?“

„Dobrá, tak si musíme obstarat jiný lis,“ řekla Sacharóza klidně.

„I ten nejstarší střep by stál tisíc tolarů!“ křičel Dobrohor. „Podívejte, je po všem! Nezbylo nám nic!“

„Mám nějaké úspory,“ přikývla Sacharóza a smetla nepořádek ze svého stolu. „Možná bychom za ně dostali jeden z těch malých ručních lisů, alespoň pro začátek.“

„Já jsem zadlužený,“ řekl Mikuláš, „ale řekl bych, že bych se mohl zadlužit ještě o nějakou stovku tolarů víc.“

„Myslíte, že bychom mohli pokračovat v práci, kdybychom přes střechu hodili nepromokavou plachtu, nebo se budeme muset přestěhovat jinam?“ zeptala se Sacharóza.

„Nechci se stěhovat. Pár dní práce by mělo tohle místo dát do pořádku,“ odpověděl jí Mikuláš.

Dobrohor si přiložil obě ruce k ústům a vykřikl: „Halóóó! Tady mluví zdravý rozum! Nemáme žádné peníze!“

„A mnoho prostoru k rozšíření činnosti taky nemáme,“ pokračovala v řeči Sacharóza.

„V jakém smyslu?“

„Časopisy,“ odpověděla Sacharóza a mokrý sníh se jí usazoval ve vlasech. Kolem se trpaslíci pustili do beznadějné záchranné operace. „Já vím, že je papír důležitý a není levný, ale lis má mnoho nevyužitých hodin, mrtvé časy, a podívejte, já si například myslím, že na trhu by byl ještě prostor pro něco, jako je třeba… dejme tomu, časopis pro ženy…“

„Mrtvé časy?“ málem zaječel Dobrohor. „Ten lis je mrtvěj!“

„A o čem třeba?“

„Hm… třeba o módě. Obrázky žen v nových šatech. Pletení. Vzory. A takové věci. A neříkej mi, že je to příliš nudné. Lidé to budou kupovat.“

„Šaty? Pletení?“

„Lidé se o takové věci zajímají.“

„Ten nápad se mně moc nelíbí,“ zavrtěl hlavou Mikuláš. „To bys zrovna tak mohla říct, že bysme mohli dělat časopis jenom pro muže.“

„A proč ne? Články o různém pití. Obrázky žen, které nebudou oblečené do… No, ale každopádně budeme potřebovat víc lidí, aby pro nás psali články.“

„Promiňte,“ vskočil jim do řeči Dobrohor, „ale já vám asi nerozumím?“

„Psát dobře pro takový časopis dokáže dost lidí,“ řekla Sacharóza, „ale jestli to má být fundované, tak my to psát nemůžeme.“

„To je pravda.“

„A pak je tady ještě další časopis, který by se dobře prodával,“ pokračovala Sacharóza. Z chladnoucího lisu za ní upadl další kus.

„Hej! Hej? Vím, že se mi huba otvírá a zavírá, ale…“ ozval se Dobrohor „…ale vychází mi z ní nějaký zvuk?“

„Kočky,“ nedala se vyrušit Sacharóza. „Spousta lidí miluje kočky. Obrázky koček. Příběhy o kočkách. Už nějakou dobu o tom přemýšlím. Mohlo by se to jmenovat… Nefalšovaná kočka.“

„Stejně jako Nefalšovaná žena a Nefalšovaný muž? Nefalšované pletení? Nefalšované pečivo?“

„Myslela jsem, že by se to mohlo jmenovat nějak jako Ženin domácí rádce,“ řekla Sacharóza. „Ale ten tvůj název má jistý zvuk, to připouštím. Zvuk… To je ono. Ano, a teď je tady ještě jedna věc… Ve městě je spousta trpaslíků. Mohli bychom vydávat časopis pro trpaslíky. Víš, jak to myslím… Co nosí v této sezóně moderní trpaslík?“

„Kroužkovou zbroj a kůži,“ odpověděl náhle zaskočený Dobrohor. „Co to vlastně žvaníte? Vždycky je to kroužková zbroj a kůže!“

Sacharóza si ho nevšímala. Dobrohor si uvědomil, že se ti dva pohybují ve svém vlastním světě. A ten už neměl nic společného s tím skutečným.

„Na druhou stranu mi to zase připadá tak trochu jako plýtvání,“ řekl Mikuláš. „Plýtvání slovy.“

„Proč? Vždycky se najdou další.“ Sacharóza ho jemně poplácala po tváři. „Nebo si snad myslíš, že píšeš slova, která budou žít věčně? Ale kdepak. Tyhle novinové články…, to jsou slova, která vydrží právě tak den. Možná týden.“

„A pak je lidé vyhodí,“ řekl Mikuláš.

„No, možná, že jich pár zbyde. V lidských hlavách.“

„Tam ale papír obvykle nekončí,“ upozornil ji Mikuláš. „Spíš na té druhé straně.“

„Co jsi čekal? To nejsou knihy, ale slova, která přicházejí a odcházejí. Tak se trochu rozvesel!“

„Máme tady jeden problém,“ řekl Mikuláš.

„Ano?“

„Nemáme dost peněz na nový lis. Naše dílna shořela na prach. Vyřadili nás z práce. Je po všem. Rozumíš!“

Sacharóza sklopila oči. „Ano,“ přikývla pokorně. „Já jen doufala, že ty tomu nerozumíš.“

„A byli jsme tak blízko. Tak blízko.“ Mikuláš vytáhl z kapsy svůj notes. „Byli bychom to dokázali. Měl jsem celou tu věc skoro pohromadě. A teď s tím nemůžu udělat nic jiného než to předat Elániovi —“

„Kde je všechna písmovina?“

Mikuláš přeletěl pohledem trosky. Bodoni seděl na bobku u zničeného lisu a snažil se nahlédnut pod něj.

„Po nějakém olovu tady není ani stopy!“ řekl.

„Někde být musí,“ zavrtěl hlavou Dobrohor. „Podle mých zkušeností se přece skoro dvacet tun kovu nesebere a neodejde si jinam.“

„Ta písmovina se musela roztavit,“ napadlo Bodoniho. „Na podlaze je pár zbytků.“

„Sklep!“ prohlásil Dobrohor. „Pojďte mi pomoct, ano?“ Chopil se začernalého trámu, který vyčníval z otvoru do sklepa.

„Počkejte, já vám pomůžu,“ řekl Mikuláš a obešel začernalý stůl. „Ne že bych neměl nic lepšího na práci…“

Uchopil s Dobrohorem spálené dřevo a zatáhl…

Pan Zichrhajc se vynořil ze sklepa, podobný králi démonů. Stoupal z něj kouř a vydával ze sebe strašlivý nesrozumitelný řev. Zvedal se a zvedal, Dobrohora srazil k zemi prudkým úde-rem hřbetu jedné paže a pak oběma rukama sevřel Mikulášův krk a síla jeho skoku ho stále ještě poháněla vzhůru.

Mikuláš padl naznak. Dopadl na stůl a pocítil ostrou bolest, protože mu něco projelo paží. Jenže teď nebyl čas myslet na to, co už ho bolí. Byla to strašlivá bolest krku, která byla důležitá, protože sílila. Tvář toho odporného stvoření byla jen centimetry od jeho, oči, otevřené doširoka, zíraly přímo skrz něj na něco děsivého, ale ruce se svíraly na Mikulášově hrdle.

Mikuláše by nikdy nenapadlo použít tak ošoupané klišé, jako je „sevření jako v kleštích“, ale jak se jeho vědomí začalo propadat do rudého tunelu, jeho osobní redaktor řekl, ano, tak by se asi dal popsat ten strašlivý mechanický tlak, který…“

Oči se mu obrátily v sloup. Výkřik utichl. Jeho protivník, napůl shrbený, se potácel stranu.

Když Mikuláš zvedl hlavu, viděl, jak Sacharóza ustupuje o krok nazpět.

Redaktor v Mikulášově hlavě něco cvrlikal a pozoroval Mikuláše, jak pozoruje Sacharózu. Kopla toho chlapa do… ehm, no, vždyť víte. To musí být vlivem těch komických zelenin. Čím jiným?

A on potřebuje dát dohromady Příběh.

Mikuláš vstal a zuřivě mával na trpaslíky, kteří k nim postupovali s připravenými sekerami.

„Počkejte! Počkejte! Podívejte… ehm… bratře Zichrhajci…“ V ruce se mu ozvala taková bolest, že zamrkal. Podíval se na ruku a s hrůzou spatřil ošklivý hrot jehly, který mu prorazil vpředu na paži rukáv vesty.

Pán Zichrhajc se pokusil zaostřit na mladíka, který zápasil se svou paží, ale stíny mu to nedovolily.

Teď už si nebyl tak docela jistý, jestli je pořád ještě naživu. Ano! To je ono! Jistě je mrtvý! Všechen ten kouř, křičící lidé, ty hlasy, které mu šeptají do uší, to byl nějaký druh pekla, ale pozor, on jim přece vrátil lístek…

Podařilo se mu narovnat. Ze záňadří vylovil brambor nebohého pana Tulipána. Pak ho podržel tak, aby ho všichni viděli.

„Mám tu ertepli,“ sdělil přítomným pyšně. „Jsem v pohodě, ne?“

Mikuláš se díval na sazemi umazaný obličej s rudýma očima, na němž se usadil příšerný výraz triumfu, a pak na ten kousek scvrklé zeleniny na konci kožené tkanice. Jeho chápání reality začalo v tom okamžiku silně prokluzovat a na okamžik se podobalo myšlení pana Zichrhajce. Lidé, kteří mu ukazovali brambor na provázku, mohli znamenat jen jednu věc.

„Tedy… to není příliš velká legrace, co myslíte?“ řekl, zatáhl za bodák a zamrkal bolestí.

Myšlenkový vlak páně Zichrhajcův se na okamžik vrátil na koleje. Pan Zichrhajc pustil brambor a pohybem tak rychlým, že nezůstal nic dlužen myšlence, ale všechno instinktům, vytáhl z vnitřní kapsy kabátu dlouhou dýku. Postava před ním se mu začala ztrácet mezi ostatními stíny a on se na ni zuřivě vrhl.

Mikuláš mezitím stačil vytrhnou hřeb na konci desky z paže a teď jej podvědomě pozvedl v obranném gestu před sebe…

A to bylo to poslední, co pan Zichrhajc na tomto světě pamatoval.

Mokré vločky syčely na několika zbývajících uhlících.

Mikuláš zíral do nic nechápající tváře, viděl, jak oči vyhasínají, pak se útočník pomalu sesul k zemi a v jedné ruce křečovitě svíral brambor.

„Och…“ vydechla Sacharóza, „tys ho napíchl na ten bodec.“

Rukávem Mikulášovi stékala krev.

„Já… myslím…, že bych… potřeboval… obvaz,“ řekl. Led nepálí, to věděl, ale přesto mu šok naplnil žíly ledovým oh-něm. Potil led.

Sacharóza se k němu rozeběhla a cestou si trhala rukáv blůzy.

„Nemyslím, že je to tak hrozné,“ bránil se Mikuláš a pokoušel se ustoupit. „Myslím, že je to jedno z těch… zranění, které v nadšení utrpí každý hlupák.“

„Co se to taty těje?“

Mikuláš se podíval na svou zakrvácenou paži a pak na Ottu, který stál na hromadě zakouřených trosek s užaslým výrazem ve tváři a několika balíčky v rukou.

„Jeten si na pět minut otskočí, aby si koupil nějakou kyselinu, a než se frátí, je celé místo úplně… och póže… póže…“

Dobrohor vytáhl z kapsy ladičku a ťukl s ní o svou helmu.

„Rychle, mládenci!“ Zamával ladičkou ve vzduchu. „Jen přijď v náš kruh, tam každý je tvůj druh…“

Když začali trpaslíci zpívat, Otto zlehka zamával rukou.

„Ne, tíky, momentálně jsem pánem situace, ale pržesto fám těkuji,“ upozornil je. „My ale fíme, o čem tochle fšechno je, že? Byl to taf, že? Tříve nepo později se fžtycky opjefí taf. On jim sice ukázal sfou černou stuchu, ale oni se jen smáli a —“

„Myslím, že nás chtějí dostat všechny,“ řekl Mikuláš. „Škoda, že jsem neměl dost času položit mu pár otázek, ale i tak…“

„To jako myslíte třeba: ‚To je poprvé, co jste někoho uškrtil?‘“ ušklíbl se Bodoni. „Nebo: ‚Kolik je vám let, pane zabijáku?‘“

Někdo se rozkašlal.

Zdálo se, že kašel přichází z kapsy kabátu mrtvého pana Zichrhajce.

Mikuláš se rozhlédl po užaslých trpaslících, jako kdyby zjišťoval, zda někdo neví, co je třeba udělat teď. Pak začal opatrně prohledávat špinavé a mastné šaty mrtvého a nakonec vytáhl z jedné ošoupané kapsy plochou leštěnou krabičku.

Otevřel ji. Ze štěrbiny ve druhém víčku vyskočil malý zelený skřet.

„No?“ řekl.

„Cože? Osobní dezorganizátor?“ užasl Mikuláš. „Zabiják s osobním rozvratníkem?“

„Pak by možná byl zajímavý oddíl ‚Dnes nezapomeň‘,“ navrhoval Bodoni.

Skřet na něj krátkozrace zamžoural. „Chcete odpověď, nebo ne?“ zaskřehotal. „,Napište sem své jméno‘ požadoval ticho, navzdory bohaté škále zvuků pro každou náladu i příležitost, které ovládám.“

„Hm… tvůj bývalý vlastník je… bývalý…“ Mikuláš vrhl pohled na chladnoucího pana Zichrhajce.

„Vy jste nový majitel?“ zajímal se zelený fujtajblík.

„No… asi ano.“

„Gratuluji!“ kvákl skřet. „_{^{Záruka není konzumovatelná, a to bez ohledu na to, zda byl řečený přístroj prodán, pronajat, převeden, darován nebo odcizen, pokud není v originálním balení a původních ochranných materiálech, které jste už dávno vyhodili, jestliže nezašlete bezchybně vyplněnou druhou část záručního listu, již už jste jistě dávno ztratili, na adresu Thttv ggj. thhtfjhssjk the Scorg, a pokud se neohlásíte kódovým číslem, kterého jste si pravděpodobně ani nevšimli.}}

Přejete si, abych vymazal obsah paměti?“ Pak skřet odně-kud vytáhl velký vatový tampon a připravil se nacpat si ho do jednoho z plachtovitých uší. „Vymažte paměť A/N?“

„Tvoji… paměť…?“

„Jo. Vymazat paměť? A/N.“

„N!“ řekl Mikuláš. „A teď mi přesně řekni, co si pamatuješ!“ dodal. „Musíte stisknout tlačítko ‚Přetočit‘,“ sděloval mu skřet netrpělivě.

„A co se stane pak?“

„Do hlavy mě udeří malé kladívko a já se podívám, který knoflík jste stiskl.“

„No, a proč tedy… prostě… rovnou nepřetočíš?“

„Heleďte, já pravidla nedělám. Musíte stisknout ten knoflík. V příručce najdete —“

Mikuláš opatrně odsunul krabičku k jedné straně. V kapse mrtvého bylo ještě několik sametových sáčků. I ty vytáhl a položil na stůl.

Několik trpaslíků slezlo po železném žebříku do sklepa. Po chvíli vylezl nahoru Bodoni a na kouscích tváře, viditelných mezi vousy, měl kousky zamyšleného výrazu.

„Je tam dole mužský,“ řekl. „Leží… v kaluži olova.“

„Mrtvý?“ zeptal se Mikuláš a díval se na sametové sáčky.

„Doufám. Opravdu doufám, že je mrtvý. Dalo by se říct, že po sobě zanechal stopu. Je tak trochu… jak bych to… naměkko. A v hlavě má střelu z kuše.“

„Mikuláši, uvědomuješ si, že olupuješ mrtvolu?“

„Výborně,“ přikývl Mikuláš nepřítomně. „Teď je na to nejvhodnější čas.“ Obrátil váček dnem vzhůru a po ohořelé stolní desce se rozsypaly diamanty.

Dobrohorovi se z hrdla vydal dávivý zvuk. Hned po zlatu jsou nejlepším přítelem trpaslíků drahokamy.

Mikuláš vysypal i další váčky.

„Jakou tak asi mají cenu?“ zeptal se, když se diamanty přestaly kutálet a chřestit jeden o druhý.

To už ale Dobrohor vytrhl z kapsy hodinářské sklo a prohlížel několik větších kamenů. „Co? Moment! No, deset tisíc. Mohlo by to být ale i sto tisíc. Dokonce i mnohem víc. Tak například tenhle by mohl mít sám cenu nějakých patnáct set, řekl bych, a to z nich zdaleka není nejlepší.“

„Museli je ukrást!“ zvolala Sacharóza.

„Ne,“ zavrtěl Mikuláš klidně hlavou. „O tak velké krádeži bychom slyšeli. My se přece o většině takových věcí doslechneme. Nějaký mladík by ti o tom jistě přišel říct. Podívejte se, jestli měl nějakou náprsní tašku, ano?“

„No to je ale nápad! A co —“

„Podívej se po té zatracené peněžence, ano!“ zvýšil Mikuláš hlas. „Tohle je Příběh. Já mu zatím zkontroluju nohy a taky se na to zrovna netěším. Jenže je to Příběh. Hysteričtí můžeme být potom. Udělej to, prosím.“

Na noze mrtvého bylo napůl zahojené kousnutí. Mikuláš si pro srovnání vyhrnul svou nohavici, zatímco Sacharóza s odvrácenýma očima vytáhla z kapsy mrtvého náprsní tašku z hnědé kůže.

„Něco, co by nám řeklo, kdo to byl?“ zeptal se Mikuláš, který opatrně měřil otisky zubů svou tužkou. Mysl měl náhle neuvěřitelně klidnou. Zajímalo by ho, zda v těch chvílích vůbec přemýšlel. Všechno mu to připadalo jako podivný sen odehrávající se v jiném světě.

„Počkej… v té kůži je něco ozdobně vypáleno,“ řekla Sacharóza.

„A co?“

„,Velmi nepříjemná osoba‘,“ četla. „No to mi řekni, co to musí být za osobu, aby si něco takového dala vypálit na náprsní tašku.“

„Nejspíš velmi nepříjemná osoba,“ vysvětlil jí Mikuláš. „Je tam ječte něco jiného?“

„Kousek papíru s adresou,“ přikývla Sacharóza. „Podívej, neměla jsem zatím čas všechno ti vyprávět, víš, Mikuláši… já…“

„Co je na něm?“

„Je tady Unikátní ulice 50. Hm. A tam mě taky ti muži chytili. Měli klíč a chovali se tam jako doma. Ehm… je to pře-ce váš rodinný dům, nebo ne?“

„A co chceš, abych udělal s těmi kameny?“ zajímal se Dobrohor.

„Víš, co tím myslím, tys mi taky dal klíč a tak,“ řekla Sacharóza nervózně. „Jenže tam byl ten mužský ve sklepě a byl dost… no pod vlivem… a vypadal úplně stejně jako lord Vetinari a pak se objevili ti dva muži, omráčili Rockyho a pak —“

„Já tedy nechci nic tvrdit,“ vskočil jí do řeči Dobrohor, „ale jestli ty kameny nejsou ukradené, pak znám několik míst, kde by nám za ně vyplatili maximální cenu v penězích, a to dokonce i teď, v noci —“

„— a samozřejmě, chovali se strašně, ale já nemohla opravdu nic dělat —“

„— a nějaká suma hotových peněz by se nám zrovna teď strašlivě hodila, tedy abys pochopil, co se ti snažím říct, tak je to to, že —“

Pak ale jak dívka, tak trpaslík najednou pochopili, že je už Mikuláš neposlouchá. Zdálo se, že ohluchl nebo že sedí s prázdnou tváří v malé soukromé bublině dokonalého ticha.

Pomalu sáhl po rozvratníku a pak stiskl tlačítko označené „přetoč“.

Zevnitř se ozvalo tlumené „jauvajs!“.

„…štipštipštip nye vhídleorkchmrkusklam…“

„Co to je za zvuk?“ rozhlížela se Sacharóza.

„Tak skřeti vzpomínají,“ vysvětlil jí Mikuláš nepřítomně. „On si… jako… přehraje kus života pozpátku. Kdysi jsem míval jeden z prvních typů téhle věci,“ dodal.

Zvuk utichl. „A co se s ním stalo?“ zeptal se skřet, z jehož hlasu zaznívala směsice obav a zvědavosti.

„Odnesl jsem ho do obchodu, protože nepracoval, jak měl,“ odpověděl mu Mikuláš.

„Tak to se mi velmi ulevilo,“ tetelil se skřet. „Ani byste nevěřil, co všechno byli lidé schopni udělat se starým dobrým Mk I. Copak se mu stalo?“

„Byl vyhozen z okna ve třetím patře,“ odpověděl Mikuláš, „protože odmítal spolupracovat.“

Tenhle skřet byl o něco bystřejší než většina příslušníků jeho druhu. Předpisově zasalutoval.

„…štipštipštip nye vhídleorkchmrkusklam… testuji… testuji… všechno se zdá být v pořádku —“

„To je bratr Zichrhajc!“ zareagovala první Sacharóza.

„— řekněte něco, pane Tulipáne.“ Pak se hlas změnil v hutné chrchlání sestry Jenovéfy. „A co mám řikat? Není to normální, mluvit k nějaký -aný krabici. Tahle krabice, pane Tulipáne, může být vstupenkou do lepších časů. Myslím, že ty -ané peníze přece jen dostaneme. Ano, a tohle nám pomůže si je udržet… štipštipštip…“

„Posuň to kousek dopředu,“ přikazoval Mikuláš.

„… vhííí štipštip štip pes musí mít osobnost. Osobnost se hodně počítá. A úřední precedenty —“

„To je Kosopád!“ zvolal Bodoni. „Ten právník!“

„Tak co mám udělat s těmi kameny?“ naléhal Dobrohor.

„…štipštipštip… Mohl bych k vašemu honoráři přidat dalších pět tisíc tolarů v kamenech… štipštip… Chci vědět, kdo mi dává tyhle příkazy… štipštip… A nebuďte také hloupí! Mí… klienti mají dlouhou paměť a hluboké kapsy…“

Skřet ve své hrůze začal přeskakovat.

Mikuláš stiskl tlačítko „pause“.

„Takže Kosopád jim dal peníze,“ řekl. „Platil je Kosopád. A slyšeli jste, jak vzpomínal nějakého klienta? Rozumíte tomu? Je to jeden z těch mužů, kteří zaútočili na Vetinariho! A ti mají klíč k našemu domu?“

„Ale ty peníze si přece nemůžeme jen tak nechat!“ řekla Sacharóza.

Mikuláš znovu stiskl tlačítko.

„…štip… říkají, že lež oběhne svět dřív, než si pravda stačí obout boty…“

„Je naprosto jasné, že —“ začala znovu Sacharóza.

Stiskl tlačítko.

„… štipštipštipštip lež oběhne svět dříve, než si pravda stačí obout boty.“

„… štipštipštipštip lež oběhne svět dříve, než si pravda stačí obout boty.“

„… štipštip… než si pravda stačí natáhnout boty.“

„Co je ti, Mikuláši?“ zeptala se Sacharóza, když si všimla, že stojí jak solný sloup.

„Opožděný šok,“ zašeptal Dobrohor. „To se některým lidem stává!“

„Pane Dobrohore,“ ozval se vtom ostře Mikuláš, který k nim stál pořád ještě zády. „Řekl jste, že byste dokázal sehnat jiný tiskový lis?“

„Řekl jsem, že by stál alespoň —“

„— alespoň hrst rubínů?“

Dobrohor otevřel ruku. „Takže jsou naše?“

„Ano!“

„Dobrá, ráno mohu koupit tucet lisů, ale to víš, to není jako koupit housku na krámě —“

„Chci začít tisknout během půlhodiny,“ přerušil ho Mikuláš. „Otto, chci obrázek nohy pana Zichrhajce. Chci výpověď od každého, kdo s tím má něco společného, včetně Starého Smrdi. A obrázek Hafala, Otto. A hlavně chci tiskařský lis!“

„Vždyť jsem ti říkal, že nevím, kde bychom takhle v noci dostali tiskařský —“

Zem se zachvěla. Tu a tam se začala sypat suť.

Všechny oči se obrátily k ozářeným oknům Informátora.

Sacharóza, která pozorovala Mikuláše rozšířenýma očima, začala dýchat tak těžce a prudce, že Otto zasténal, odvrátil pohled a začal si horečnatě pobrukovat jakousi krvoabstinentskou píseň.

„Támhle máte svůj lis!“ vykřikla. „Jediné, co musíte — musíte ho dostat.“

„Jo, jenže jen tak ukrást —“ začal trpaslík.

„Půjčit si,“ opravil ho Mikuláš. „A půlka těch kamenů je vaše.“

Dobrohorovi se vzedmuly nozdry. „V tom případě ovšem —“ Nadechl se, aby vykřikl, pak se ale zarazil a obrátil k Mikulášovi. „Řekl jsi skutečně půlka?“ ujistil se.

„Ano!“

„Jak to, že tady ještě stojíte, mládenci?“

Na dveře pana Balamuti opatrně zabušil jeden z předáků Informátora.

„Ano, Prachoni?[29] Už se objevil Kolík?“ zeptal se majitel Informátora.

„Ne, pane, ale je tady jistá mladá dáma, která by s vámi chtěla mluvit. Je to slečna Rezámková,“ dodal předák a utíral si ruce do hadru.

Balamuťa se rozveselil. „Vážně?“

„Ano, pane. Je v nějakém divném stavu. A ten chlápek ze Slova, ten je s ní.“

Balamuťův úsměv poněkud pohasl. Pozoroval oheň přes ulici s nesmírným a zlomyslným potěšením, ale byl dost chytrý na to, aby vyšel na ulici. Podle toho, co slyšel, jsou tihle trpaslíci pěkně divocí a jistě by měli sklon obviňovat jeho. Ve skutečnosti neměl nejmenší představu, jak dům naproti chytil, ale tak neočekávané to zas nebylo.

„Takže přišla řada na oddané plazení, co?“ řekl si spíš pro sebe.

„Ano, pane?“

„Pošlete je nahoru.“

Opřel se pohodlně v křesle a po desce si rozložil několik papírů. Čert aby vzal toho Kolíka. Každopádně bylo zvláštní, že jeho výmysly fungovaly stejně jako ty mizerné párky, které prodával. Většina lidí poznala jeho zboží už z dálky, po čichu, ale stejně tam lidé občas zašli a nějaký ten párek si dali, a ať byl jakýkoliv, za čas se tam vrátili znovu. Navíc vymýšlet si podobné věci nebylo zdaleka tak snadné. Kolík měl ten správný nátisk. Vymyslel si nádhernou historku o tom, jak byla v jezeře v Hajdově parku spatřena strašlivá nestvůra, a netrvalo dlouho, přihlásilo se pět čtenářů, kteří přísahali, že ji tam viděli na vlastní oči. Obyčejní lidé, jaké potkáváte každý den, u kterých byste si mohli koupit třeba bochník chleba. Jak to ten chlap dělal? Balamuťův stůl byl pokryt jeho vlastními nevydařenými pokusy. Na něco takového potřebujete velmi zvláštní druh představi…

„Ale, to je Sacharóza,“ řekl, když vešla do místnosti, a vstal. „Posaďte se. Obávám se, že pro vašeho… přítele už tady židle není.“ Kývl na Mikuláše. „Mohu vám říci, jak mě mrzelo, když jsem se doslechl o tom ohni?“

„Je to vaše kancelář,“ ušklíbl se Mikuláš. „Můžete si tady říkat, co chcete.“ Za oknem viděl pochodně hlídky, jejíž členové dorazili ke spáleništi dílny. Ustoupil o krok.

„Nebuď takový, Mikuláši,“ pokárala ho Sacharóza. „Právě kvůli tomu ohni jsme za tebou přišli, Rolande.“

„Vážně?“ usmál se Balamuťa. „Bylas tak trochu hloupá, že…?“

„Totiž, no víš… Naše peníze byly…“ Sacharóza popotáhla. „Pravda je… No, teď už nemáme vůbec nic. Tak jsme se dřeli, tak jsme se snažili, a teď je to všechno pryč…“ začala vzlykat.

Ronald Balamuťa se naklonil přes stůl a poklepal ji po ruce.

„Mohl bych pro tebe něco udělat?“ zeptal se.

„Víš, doufala jsem… Napadlo mě… tedy, víš… Myslíš, že bys nám mohl na dnešní noc půjčit jeden ze svých Usů?“

Balamuťa se prudce narovnal. „Cože? Zbláznili jste se?“

Sacharóza se vysmrkala. „Ano, myslela jsem si, že nejspíš řekneš tohle,“ řekla smutně.

Balamuťa, který přece jen trochu změkl, se naklonil kupředu a znovu ji popleskal po ruce. „Já vím, že jsme si jako děti spolu hrávali —“ začal.

„Myslím, že jsme si vlastně nehráli,“ namítla a začala se přehrabovat ve své kabelce. „Ty jsi mě většinou honil a já tě tloukla do hlavy dřevěnou kravičkou. Aha, tady je…“ Upustila kabelku a namířila na Balamuťu jeden z pistolových samostřílů zesnulého pana Zichrhajce.

„Takže ty nám dovolíš použít jeden z těch vašich ‚-aných‘ lisů, nebo já ti ‚-aně‘ ustřelím tu tvoji ‚-anou‘ hlavu!“ zaječela. „Myslím, že tak nějak by se to mělo říkat, že?“

„Neodvážila by ses zmáčknout kohoutek!“ řekl Balamuťa a pokoušel se schoulit v křesle.

„Byla to moc pěkná kravička a jednoho dne jsem tě praštila tak silně, že se jí zlomila noha,“ řekla Sacharóza zasněně.

Balamuťa vrhl prosebný pohled na Mikuláše. „Nemohl byste ji nějak přivést k rozumu?“ zeptal se.

„Potřebujeme si jen na hodinu nebo dvě půjčit jeden z vašich tiskařských lisů, pane Balamuťo,“ odpověděl mu Mikuláš, zatímco Sacharóza mířila hlavní pistolového samostřílu na mužův nos a na tváři měla úsměv, o němž doufala, že je velmi záhadný. „Hned potom odejdeme.“

„Co chcete dělat?“ zeptal se Balamuťa ochraptěle.

„No, tak především vás svážeme,“ odpověděl Mikuláš.

„To tedy ne! Zavolám předáky!“

„Myslím, že jsou právě… zaměstnaní,“ zavrtěla hlavou Sacharóza.

Balamuťa se soustředěně zaposlouchal do zvuků v budově. Jak se zdálo, dole bylo nepřirozené ticho.

Vzdal to.

Tiskaři i pomocní dělníci Informátora stáli v kruhu kolem Dobrohora.

„Dobrá, mládenci,“ prohlásil trpaslík. „Uděláme to takhle. Každý muž, který dnes odejde domů dřív, protože ho bolí hlava, dostane sto tolarů, je to jasné? To je starý klačský zvyk.“

„A co se stane, když nepůjdeme?“ zeptal se jeden z předáků a zvedl těžkou palici.

„Potom,“ ozval se mu hlas těsně za hlavou, „vás začne bolet hlava.“

Venku se zablesklo a děsivě zahřmělo. Otto triumfálně zahrozil k nebi.

„Ano!“ zvolal, když se tiskaři zmateně rozeběhli ke dveřím. „Ktyž to opraftu, ale opraftu potržepujete, je to taty! Skusme to ještě jetnou… Chrat!“ Znovu zaduněl hrom. Upír poskakoval vzrušeně sem a tam a šosy jeho vesty za ním vlály. „Ohó! Teď se to rostáčí! Snofu a tentokrát s citem! Jaký felký chrat…“ Zadunění hromu bylo tentokrát snad ještě hlasitější.

Otto, štěstím bez sebe, zatančil krátký vítězný taneček a po šedivé tváři mu stékaly slzy.

„Chutpa, co je f ní kamení — rock!“ vykřikl.

V tichu, které nastalo po dunění hromu, vytáhl Mikuláš z kapsy sametový sáček a vysypal jeho obsah na savou podložku na stolní desce.

Balamuťa zíral na kameny vytřeštěnýma očima.

„Mají cenu dvou tisíc tolarů,“ oznámil mu Mikuláš. „Přinejmenším. Tu cenu oznámíme i cechu. Nechám je tady, ano? Nepotřebuji na ně potvrzení. Věříme vám.“

Balamuťa neřekl nic, protože měl v ústech roubík. Byl připoután ke svému křeslu.

V tomto okamžiku Sacharóza stiskla spoušť. Nic se nestalo.

„Asi jsem do toho zapomněla vložit ten podlouhlý špičatý kousek,“ řekla, když Balamuťa omdlel. „To jsem ale hloupá holka. Aně. Cítím se mnohem líp, kdy jsem to dokázala říci, věříš? Aně. Aněanýaná. Jenom by mě moc zajímalo, co to vlastně znamená.“

Gunilla Dobrohor se vyčkávavě zadíval na Mikuláše, který se pomalu kýval sem a tam a pokoušel se přemýšlet.

„Dobrá,“ řekl Mikuláš nakonec a sevřel si prsty můstek nosu. „Třířádkový titulek na šíři stránky. První řádek: ‚Odhalené spiknutí!‘ Máte to? Další řádek: ‚Lord Vetinari je nevinný!‘“ Nad touto větou se chvilku zamyslel, ale pak ji ponechal. Lidé se budou přít o její všeobecné platnosti později. To v tom-to okamžiku nebyla ta nejdůležitější věc.

„Dobrá,“ řekl Dobrohor. „A třetí řádek?“

„Tak ten jsem si napsal,“ řekl Mikuláš a podal mu stránku vytrženou ze zápisníku. „Verzálky, prosím. Velké verzálky. Tak velké, jaké jen máte. Tak velké, jaké používá Informátor pro svoje elfy a vybuchující lidi.“

„Něco takového?“ řekl trpaslík a natáhl se pro písmovku velkých černých písmen. „Jsou tohle novinky?“

„V této chvíli ano,“ řekl Mikuláš. Pak zalistoval listy svého zápisníku.

„Nechceš si nejdřív napsat celý ten článek?“ zeptal se trpaslík.

„Na to není čas. Připraven? ‚Spiknutí k ilegálnímu převzetí moci v Ankh-Morporku bylo odhaleno včera večer. Hlídka v tomto směru už mnoho dnů prováděla trpělivé detektivní pátrání.‘ Následuje odstavec. ‚Kometa získala informace, že osobou, která žije mimo město, byli najati dva zabijáci, oba v současnosti mrtví, aby očernili osobu lorda Vetinariho a odstranili ho z místa Patricije.‘ Odstavec. ‚Použili k tomu nevinného muže, velmi podobného lordu Vetinarimu, a s jeho pomocí pronikli do paláce. Jakmile pronikli dovnitř „’—“

„Zadrž, zadrž, mladíku,“ řekl Dobrohor. „Na to nepřišla hlídka, na to jsi přece přišel ty!“

„Já jsem jenom řekl, že oni na tom celé dny pracovali,“ řekl Mikuláš. „To je pravda. Nemusím už přece říkat, že se nikam nedostali.“ Viděl pohled trpaslíkových očí. „Poslyšte, už velmi brzo budu mít celou řadu ošklivých nepřátel. Rozhodně víc, než by si kdo přál. Budu raději, když na mě bude mít Elánius vztek proto, že mou zásluhou vypadá dobře, než aby ho měl proto, že mou zásluhou vypadá jako pitomec. Jasný?“

„Ale i tak —“

„Nehádejte se se mnou!“

Dobrohor by se ani neodvážil. Viděl na Mikulášově tváři Výraz. Všiml si, že mládenec při poslouchání skříňky doslova ztuhl a teď rozmrznul do… někoho úplně jiného.

Byl teď mnohem citlivější a mnohem méně trpělivý. Vypadal, jako kdyby měl horečku.

„Takže… kde jsem skončil?“

„—“ řekl trpaslík.

„Výborně… ‚Jakmile pronikli dovnitř‘… ne, změňte to na: ‚Kometa zjistila, že lord Vetinari byl‘ — Sacharózo, říkalas, že ten muž ve sklepě vypadal jako Vetinari?“

„Ano. Vlasy, podoba všecko.“

„Výborně. ‚Kometa zjistila, že lord Vetinari byl zaskočen šokem z toho, že vidí sám sebe vstupovat do své kanceláře.‘ —“

„Vážně jsme to zjistili?“ řekla Sacharóza.

„Ano. Dává to přece smysl. Kdo se ještě chce přít? Kde jsem to skončil… ‚Jejich plán byl narušen psem lorda Vetinariho Hafalem (16), který na oba muže zaútočil.‘ Odstavec. ‚Hluk zápasu přilákal jednoho z Vetinariho úředníků, Rufuse Važuzla‘ — k sakru, toho jsem se zapomněl zeptat, jak je starý — ‚kterého pak pachatelé omráčili.‘ Odstavec. ‚Útočníci se pokusili využít tohoto přerušení k podpoře svého‘ — jak je to slovo? Aha, už vím — ‚svého podlého plánu a bodli Važuzla jednou z Vetinariho vlastních dýk v pokusu dokázat, že propadl šílenství nebo vražedné mánii.‘ Odstavec. ‚Jednali s odpornou mazaností‘ —“

„Začínáš v tom být opravdu dobrý,“ řekla Sacharóza.

„Teď ho nerušte,“ zasyčel na ni Boddoni. „Rád bych se dozvěděl, co udělali ti dva hnusáci potom!“

„— ‚s odpornou mazaností, protože přinutili falešného lorda Vetinariho‘ —“

„Dobrý slova, skvělý slova,“ bručel Dobrohor a zuřivě sázel.

„Jseš si jistý tím ‚přinutili‘?“ pozvedla Sacharóza obočí.

„Ti dva nejsou… tedy nebyli ten typ lidí, kteří někoho prosí,“ odpověděl krátce Mikuláš. „Takže… ‚přinutili nepravého lorda Vetinariho, aby udělal falešné prohlášení ke skupince sloužících, přilákaných hlukem. Pak všichni tři, nesouce bezvědomého lorda Vetinariho a pronásledováni psem Hafalem (16), sestoupili po zadním schodišti do stájí.‘ Odstavec. ‚Tam vše naaranžovali tak, aby to vypadalo, že se Lord Vetinari chystal okrást město tak, jak už se o tom psalo v rubrice‘ —“

„,Výjimečně‘,“ řekla Sacharóza.

„Díky… v rubrice Výjimečně v Kormetě.‘ Odstavec. ‚8hodou okolností pes Hafal unikl osudu, který mu zlosynové chystali, a zmizel ve městě. Jak hlídka, tak zločinci po něm intenzivně pátrali. Byl nalezen skupinou občanů zabývajících se očistou města, kteří‘—“

Dobrohorovi vypadla z prstů litera. „To jako myslíš Starého Smrďu Ruma a tu jeho partu?“

„— ‚zabývajících se očistou města‘,“ opakoval Mikuláš a přikyvoval k tomu zuřivě hlavou, „,kteří ho ukryli, dokud‘ —“

Chladné zimní bouře měly k dispozici celé nekonečné Stoské pláně, na nichž mohly nabírat rychlost. V době, kdy zaútočily na Ankh-Morpork, byly rychlé, mohutné a nabité vztekem. Tentokrát na sebe bouře vzala podobu ledových krup. Koule ledu o velikosti mužské pěsti narážely do tašek. Ucpávaly okapy a plnily ulice drceným ledem.

Bušily do střechy skladiště v Třpytné ulici. Rozbily tam dvě nebo tři okna.

Mikuláš chodil sem a tam, vykřikoval slova, aby přehlušil hukot bouře, a občas zalistoval stránkami svého zápisníku. Ze sklepa vylezl Otto a předal trpaslíkům několik ikonografických destiček připravených k tisku. Všichni posedávali a postávali kolem, připraveni vrhnout se do práce.

Mikuláš se zarazil. Poslední slova zapadla na místo.

„Tak se podívejme, jak to zatím vypadá,“ řekl Mikuláš.

Dobrohor naválel formu, položil na ni kus papíru a přejel ji ručním válečkem. Otisk pak beze slova podal Sacharóze.

„Jsi si tím vším jistý, Mikuláši?“ zeptala se.

„Ano,“ přikývl.

„Víš, některé ty kousky… Jsi si jistý, že je to všechno pravda?“

„Jsem si jistý, že je to všechno novinařina,“ řekl Mikuláš.

„A co to má vlastně všechno znamenat?“

„To znamená, že je to pro tuto chvíli dostatečná pravda.“

„A znáš jména těch lidí?“

Mikuláš zaváhal. Pak řekl:

„Pane Dobrohore, můžete někam do toho příběhu vložit zvláštní odstavec?“

„Žádný problém.“

„Dobrá. Pak vysaďte tohle: ‚Kometa může dokázat, že oba zločinci byli najmuti skupinou předních občanů vedených‘… ‚Kometa by se ráda zmínila o tom, že‘…“ Zhluboka se nadechl. „Začněte znova: ‚Spiklenci, jak Kometa zjistila a může dokázat‘…“ Mikuláš potřásl hlavou. „,Všechny důkazy ukazují, že‘… Hm… ‚Důkazy, které Kometa může předložit‘… ‚Četné důkazy, které má Kometa k dispozici…, dokazují…‘“ Hlas se mu vytratil.

„Bude to dlouhý odstavec?“ zeptal se Dobrohor. Mikuláš byl očividně v nesnázích. S provinilým výrazem rozpačitě zíral na vlhký obtah.

„Ne,“ řekl pak zničeně. „Myslím, že to bude všechno. Nechme to tak. Přidejte tam řádek o tom, že Kometa ráda pomůže hlídce v dalším pátrání.“

„A proč? My jsme přece nic neudělali?“ řekl Dobrohor.

„Jen to tam přidejte, prosím.“ Mikuláš zmačkal korekturní obtah do kuličky, odhodil jej na ponk a přešel k lisu.

Tam ho našla o několik minut později Sacharóza. Tiskárna nabízí velké množství zákoutí a úkrytů, používaných hlavně těmi, kdo potřebují trochu soukromí na zaslouženou cigaretu. Mikuláš seděl na štosu papíru a zíral do prázdna.

„Není tady něco, o čem by sis chtěl popovídat?“ zeptala se ho. Ne.“

„Víš, kdo byli ti spiklenci?“

„Ne.“

„A bylo by pravda, kdybychom napsali, že máš podezření, kdo jsou ti spiklenci?“

Rozzlobeně se na ni podíval. „To na mě zkoušíš novi-nařinu?“

„Cekáš ode mě, že to budu zkoušet na každého a na všechny. Není to tak? Takže pro tebe to neplatí?“ řekla a sedla si vedle něj.

Mikuláš nepřítomně stiskl tlačítko na dezorganizátoru.

„Špiťšpiťšpiť si pravda stačí natáhnout boty…“

„Ty jsi nikdy nevycházel moc dobře se svým otcem, že je to —“ začala Sacharóza.

„Co mám dělat?“ řekl Mikuláš. „To je jeho oblíbené rčení. Říká vždycky, že to dokazuje, jak jsou lidé lehkověrní. Ti muži měli k dispozici náš dům. On v tom musí být až po krk!“

„Ano, to je možné, ale třeba o tom ani nevěděl a udělal to jako službu nějakému —“

„Jestliže je můj otec do něčeho zapleten, tak jistě jako vůdce,“ řekl Mikuláš nevýrazně. „Tohle musíš pochopit, doslova, jinak neznáš pány ze Slova. My se nepřidáme k žádnému mužstvu, pokud v něm nemůžeme být kapitány.“

„Ale bylo by to od něj přece hloupé, nemyslíš, kdyby jim půjčil svůj vlastní dům —“

„Ne, jen velmi, velmi arogantní,“ odpověděl Mikuláš. „Vždycky jsme byli privilegovaní, chápeš? Privilegovaný prostě znamená, že pro tebe platí privilegium‘, tedy ‚zvláštní výsada‘. Přesně to to znamená. On jednoduše nevěří, že se na něj vztahuje jakýkoliv obyčejný zákon. Nevěří, že by se ho někdo odvážil dotknout, a pokud ano, pak že stačí, když na takové lidi bude dost silně křičet, a oni zase odejdou. To je tradice pánů ze Slova a věř, že jsme v ní skutečně dobří. Křičet na lidi, jednat si po svém, ignorovat pravidla. To je způsob pánů ze Slova. Až na mě, jak je vidět.“

Sacharóza si dávala veliký pozor, aby se její výraz nezměnil.

„A navíc jsem něco takového v žádném případě nečekal,“ dokončil Mikuláš a přitom neustále v prstech obracel nešťastnou skříňku.

„Řekl jsi ale, že se chceš dobrat pravdy, není to tak?“

„Ano, ale ne takovéhle! Já… musel jsem někde něco pochopit špatně. Musel. Prostě musel. Dokonce ani můj otec nemůže být takhle… takhle hloupý. Musím zjistit, co se tam doopravdy dělo.“

„Nemáš náhodou v úmyslu jet ho navštívit, že ne?“ podívala se na něj Sacharóza.

„Přesně to udělám. Teď už bude vědět, že je po všem.“

„Pak by sis měl s sebou někoho vzít!“

„To ne!“ odsekl Mikuláš. „Podívej, ty nevíš, jací jsou přátelé mého otce. Jsou vychováni k tomu, aby dávali příkazy, vědí, že jsou na té správné straně, protože když jsou na ní oni, musí to být správná strana, už ze zákona. Když se cítí ohroženi, jsou ochotni bojovat holou pěstí, ale nikdy si přitom nesundají rukavice. Jsou to lumpové. Lumpové a násilníci, a nejen násilníci, ale jejich nejhorší druh, protože nejsou zbabělí, a když se jim postavíte, udeří vás ještě mnohem tvrději. Vyrůstali ve světě, kde pokud bys představovala potíže, nechali by tě jednoduše zmizet. Myslíš si, že místa, jako je Stínov, jsou zlá? Pak nevíš, co se děje v ulici Zeleně. A můj otec je jeden z těch nejhorších. Jenže já jsem z rodiny. My… na rodinu hodně dá-me. To znamená, že budu v bezpečí. Ty zůstaň tady a pomoz jim dostat noviny do ulic, ano? Poloviční pravda je lepší než nic,“ dodal zatrpkle.

„Co se to taty flastně fšecko tělo?“ zeptal se Otto, který vylezl ze sklepa ve chvíli, kdy Mikuláš vyšel z místnosti.

„Víš…, on se rozhodl, že navštíví svého otce,“

řekla Sacharóza, která se stále ještě nedokázala vzpamatovat. „Jak to vypadá, nebude to příjemný člověk. Mikuláš z něj byl velmi rozrušený.“

„Promiňte,“ ozval se hlas. Dívka se otočila, ale kolem neviděla nikoho.

Neviditelný mluvčí si ztěžka povzdechl. „Ne, musíte se podívat sem, dolů,“ pokračoval hlas. Sklopila oči a uviděla prapodivného růžového pudla.

„Nebudem to dlouho natahovat, jo?“ řekl pudl. „Jo, jo, je to tak, psi umějí mluvit. Pejsek to vyklopí, holka to pochopí. Skvělá práce. Je možné, že máte nějaký zvláštní duševní dar. Takže to jsme si vyřídili. Nemohl jsem si pomoci a vyslechl jsem, co jste si tady povídali. Ten mládenec se vrhá rovnou do maléru, jasný? Já cítím obtíže na sto honů —“

„Fy jste nějaký truch flkotlaka?“ řekl Otto.

„Jasně, při každým úplňku sem hrozně chlupatej,“ řekl pejsek pohrdavě. „Představte si, jak děsně to zasahuje do mýho společenskýho života. Tak a teď kouknět—“

„Ale psi přece nemluví —“ začala Sacharóza.

„Božíčku božíčku božíčku,“ zasténal Gaspoda „Řekl jsem snad, že mluvím?“

„No, ne snad tolika slovy, ale —“

„Dobrá. Fenomenologie je úžasná věc. Poslyšte, viděl jsem našich sto tolarů vyjít ze dveří a rád bych taky viděl, že se sem vrátěj, jasný? Lord ze Slova je to nejošklivější lidský stvoření, jaký v tomhle městě najdete.“

„Vy znáte šlechtu?“ podívala se na něj Sacharóza.

„Smí se kočka podívat na krále? To je legální, ne?“

„Předpokládám, že ano.“

„No vidíte, a to platí i pro psy. Musí to platit i pro psy, když to platí pro ty kočičí pytlíky na krysy. Já znám každýho, tomu věřte. Lord ze Slova kdysi posílal svýho osobního sluhu, aby kladl na ulici otrávené maso pro toulavé a zaběhnuté psy.“

„Ale Mikulášovi by on neublížil, že ne?“

„No, já se nerad sázím,“ odpověděl Gaspoda, „Ale kdyby se něco takového stalo, heleďte, tak máme těch sto tolarů u vás, jo?“

„My taty pržece nemůšeme stát a tofolit mu, aby utělal něco takofécho,“ zvolal Otto. „Já mám Mikuláše rát! Oni ho špatně fychovali, ale on se snaší pýt chotný člofěk, tokonce i pes písně a pes kaká, které py mu pomáchaly. Je chrosně těšké pojofat proti flastní pržirosenosti. My mu musíme pomoct.“

Smrť odložil do vzduchu poslední přesýpací hodiny, které se — stejně jako ty ostatní — pomalu rozplynuly.

„NO PROSÍM, řekl. NEBYLO TO ZAJÍMAVÉ? A CO TEĎ, PANE TULIPÁNE? JSI PŘIPRAVEN JÍT?

Postava seděla na chladném písku a zírala do prázdna.

PANE TULIPÁNE? opakoval Smrť. Vítr tiše pleskal jeho rouchem, které se protahovalo v dlouhé pentle vlající temnoty.

„A… musím toho všeho… opravdu litovat?“

JISTĚ. JE TO TAKOVÉ JEDNODUCHÉ SLOVO. ALE TADY… MÁ SVŮJ VÝZNAM. SVŮJ… SMYSL.

„No jo. Já vím.“ Pan Tulipán zvedl hlavu, oči zarudlé, tvář opuchlou. „No ale… na to, aby člověk mohl takhle litovat, potřebuje — aně moc času.“

ANO.

„Takže… kolik času na to mám?“

Smrť se rozhlédl po podivných hvězdách.

VŠECHEN ČAS NA SVĚTĚ.

„Aha… V tom případě… by to možná mohlo -aně stačit. Možná, že pak ani nebude žádný svět, kam by se mohl člověk -aně vrátit.“

PODÍVEJ, TADY TO CHODÍ JINAK. CO JÁ VÍM, PAK K REINKARNACI MŮŽE DOJÍT KDYKOLIV. KDO ŘÍKÁ, ŽE JSOU JEDNOTLIVÉ ŽIVOTY SERIÁL?

„To jako říkáte, že… že bych mohl žít i předtím, než jsem se narodil?“

ANO.

„Třeba bych mohl najít sám sebe a zabít se,“ řekl pan Tulipán s očima upřenýma do písku.

TO NE, PROTOŽE SE O SOBĚ NIKDY NEDOZVÍŠ. A KROMĚ TOHO, TŘEBA POVEDEŠ ÚPLNĚ JINÝ ŽIVOT.

„To jsem rád…“

Smrť poklepal pana Tulipána po rameni a ten sebou při tom dotyku trhl.

TAK JÁ TĚ TEĎ NECHÁM O SAMOTĚ —

„Máte překrásnou kosu,“ řekl pan Tulipán pomalu a s námahou. „To stříbrné cizelování je nádherná umělecká práce, jestli jsem kdy nějakou viděl.“

DĚKUJI, řekl Smrť. A TEĎ UŽ OPRAVDU MUSÍM JÍT. ALE OBČAS TUDY PROJDU. MÉ DVEŘE, dodal, JSOU VŽDYCKY OTEVŘENY.

Pak vykročil. Shrbená postava sedící na písku zmizela v temnotě za jeho zády, ale objevila se nová, která jako šílená pádila po písku, který ovšem samozřejmě tak docela pískem nebyl.

Mávala bramborem na provázku. Když muž uviděl Smrtě, zastavil se a pak se k Smrťovu úžasu vyděšeně ohlédl přes rameno. Něco takového se ještě nikdy předtím nestalo. Většina lidí, kteří stanuli tváří v tvář Smrťovi, se přestala bát čehokoliv, co mohli mít za zády.

„Je za mnou někdo? Vidíte někoho?“

EHM… NE. NĚKOHO JSI SNAD ČEKAL?

„Výborně! Tak nikdo, ano? Výborně!“ oddechl si pan Zichrhajc a narovnal ramena. „Ano! Hahá! Hej, podívejte, mám svůj brambor!“

Smrť zamrkal a pak vytáhl ze záhybů roucha přesýpací hodiny.

PAN ZICHRHAJC? AHA. TEN DRUHÝ. ČEKAL JSEM TĚ.

„To jsem já! A mám svůj brambor, podívejte! A taky všeho lituju! Pan Zichrhajc se teď už cítil zcela klidný. Hory šílenství mají mnoho různě širokých římsiček příčetnosti.

Smrť se díval do tváře přetékající šíleným úsměvem. JE TI TO VELMI LÍTO?

„Samozřejmě!“

VŠEHO?

„Jasně!“

V TOMTO ČASE? NA TOMTO MÍSTĚ? PROHLAŠUJEŠ, ŽE JE TI TO UPŘÍMNĚ LÍTO?

„Správně. Pochopil jste to. Jste chytrý. Takže teď kdybyste mi laskavě ukázal, jak se dostanu zpátky—“

NECHCEŠ SI TO POŘÁDNĚ ROZMYSLET?

„Nechci se dohadovat. Chci jen, co mi patří,“ řekl pan Zichrhajc. „Mám svůj brambor. Podívejte.“

JÁ TO VIDÍM. Smrť sáhl do záhybu svého roucha a vytáhl odtamtud něco, co panu Zichrhajcovi na první pohled připadalo jako miniaturní model Smrtě samotného. Pak si ale všiml, že z kápě vyčnívá krysí lebčička.

Smrť se usmál. POZDRAVTE SE S MÝM MALÝM PŘÍTELEM, řekl.

Krysí Smrť natáhl párátek a vytrhl panu Zichrhajcovi z ruky tkanici.

„Tak počkat —“

NIKDY NEVSÁZEJ VŠECHNO, CO MÁŠ, NA KOŘE-NOVOU ZELENINU. MNOHO VĚCÍ ZDALEKA NEMUSÍ BÝT TÍM, ČÍM SE ZDAJÍ, řekl Smrť. ALE ABY NIKDO NEMOHL ŘÍCI, ŽE NECTÍM ZÁKON. Pak luskl prsty. VRAŤ SE TEDY TAM, KAM PO PRÁVU PATŘÍŠ…

Kolem užaslého pana Zichrhajce na okamžik zablikalo modré světlo a on zmizel.

Smrť si povzdechl a potřásl hlavou.

TEN DRUHÝ… MĚL V SOBĚ NĚCO, DÍKY ČEMU MOHL BÝT LEPŠÍ, řekl. ALE TENHLE… zhluboka si povzdechl. KDO VÍ, JAKÉ ZLO SE UKRÝVÁ V SRDCI ČLOVĚKA.

Krysí Smrť pozvedl lebčičku od své bramborové hostiny.

KVÍK, řekl.

Smrť mávl odmítavě rukou. SAMOZŘEJMĚ MÁŠ PRAVDU, JSEM TO JÁ, řekl. JENOM MĚ TAK NAPADLO, JE-STLI EXISTUJE JEŠTĚ NĚKDO JINÝ.

Mikuláš, který přebíhal od jednoho domovního vchodu k druhému, si uvědomil, že míří k cíli velkou oklikou. Otto by mu řekl, že je to tím, že se k němu podvědomě dostat nechce.

Bouře lehce polevila, i když se mu od klobouku stále ještě odrážela prská menších krup. Mnohem větší kroupy ze začátku bouře naplnily okapy a pokryly ulice. Vozy klouzaly a chodci se přidržovali zdí.

Navzdory žáru, který cítil v hlavě, vytáhl Mikuláš svůj zápisník a napsal si Krp. větš. než golf. míčk.? a udělal si v duchu poznámku, aby si pro jistotu jednu z krup s golfovým míčkem porovnal. Část jeho já začínala chápat, že jejich čtenáři mohou mít velmi uvolněný vztah k vině politiků, ale budou velmi přísní právě v takových otázkách, jako je velikost krup.

Zastavil se na Mosazném mostě a ukryl se v závětří pod jedním z obrovských hrochů. Padající kroupy zasypávaly hladinu řeky, na niž dopadaly s tisíci slabých mlaskavých zvuků. Zdálo se, že bouře pomalu slábne. Větší část Mikulášova života pro něj byl lord ze Slova vzdálenou postavou vyhlížející z okna své pracovny, z místnosti obložené knihami, které nikdy nečetl. Mikuláš zatím stál pokorně ve středu celých arů drahého, ale sešlapaného koberce a naslouchal…, teď by řekl, že zlým ošklivostem, názorům pana Větroměje zahaleným do drahých slov.

Ta nejhorší část, skutečně nejhorší část, byla v tom, že lord ze Slova se nikdy nemýlil. Mýlit se, to bylo něco, co neměl ve svém duševním zeměpise. Lidé, kteří měli opačný názor, byli buď nepříčetní, nebo nebezpeční, nebo to možná vůbec nebyli lidé. S lordem ze Slova jste se nemohli dohadovat. Nemohli jste vůči němu používat argumenty. Argument pochází ze slova arguer a znamená debatovat o něčem nebo něco probírat a docházet k logickým závěrům. Jediné, co jste mohli provozovat s Mikulášovým otcem, byla zuřivá hádka.

Z jedné ze soch steklo větší množství ledové vody a vlilo se Mikulášovi za krk.

Lord ze Slova používal slova takovým tónem a silou, že mu sloužila jako pěsti, přestože skutečnému fyzickému násilí se vyhýbal.

Na něco takového měl lidi.

Další dávka vody stekla Mikulášovi po zádech.

Ani jeho otec přece nemohl být takhle hloupý?

Napadlo ho, jestli by neměl jít a všechno, co věděl, sdělit hlídce. Ale ať se o Elániovi říkalo cokoliv, konec konců, měl ten člověk jen hrstku lidí a velké množství vlivných nepřátel, jejichž rodokmeny se táhly stovky let do minulosti a v jejichž rodinách bylo právě tolik cti, kolik byste jí našli v souboji zatoulaných psů.

Ne. On byl přece jen pán ze Slova. Hlídka tady byla pro jiné lidi, pro ty, kteří si nedokázali vyřešit své problémy sami. A co špatného se mu mohlo stát?

Bylo toho opravdu hodně, uvědomil si, když znovu vykročil, a dalo se jen stěží odhadnout, co z toho bylo nejhorší.

Ve středu podlahy hořela celá galaxie svící. V zahnědlých zrcadlech, zavěšených po obvodu pokoje, vypadaly svíčky jako hejno hlubokomořských světélkujících ryb.

Mikuláš prošel kolem převrácených křesel. Jedno z nich, tam vzadu za svíčkami, stálo na nohou.

Zastavil se.

„Ach… to je Mikuláš,“ řeklo křeslo. Pak lord ze Slova pomalu vymanil svou hubenou postavu z koženého objetí a vystoupil do světla.

„Otče,“ řekl Mikuláš.

„Myslel jsem si, že sem nakonec přijdeš. I tvoje matka měla tohle místo ráda. Samozřejmě, že v těch dnech vypadalo úplně jinak.“

Mikuláš mlčel. Pamatoval si, že dům skutečně vypadal ji-nak.

„Myslím, že je na čase, aby tenhle nesmysl skončil, co říkáš?“ řekl lord ze Slova.

„Já myslím, že už končí, otče.“

„Obávám se, že ty nemyslíš totéž, co myslím já,“ řekl lord ze Slova.

„Bohužel, já nevím, co si ty myslíš, že já si myslím, že si ty myslíš,“ řekl Mikuláš. „Já od tebe chci slyšet jen pravdu.“

Lord ze Slova si povzdechl. „Pravdu? Mně leží na srdci jen blaho města, to víš. Jednoho dne to pochopíš. Vetinari město ničí.“

„Ano… jenže… tady se to právě všechno začíná zaplétat, nezdá se ti?“ řekl Mikuláš a žasl nad tím, že se mu hlas zatím nezačal ani třást. „Podívej, každý říká stejné věci, nezdá se ti? ‚Dělám to pro blaho města‘ nebo ‚Účel světí prostředky‘ — pokaždé ta samá slova.“

„Takže ty nesouhlasíš s tím, že je čas, aby město vedl vládce, který naslouchá lidem?“

„Možná. Ale které lidi máš na mysli?“

Klidný výraz na tváři lorda ze Slova se změnil. Mikuláš byl stejně překvapen tím, že na ní vydržel tak dlouho.

„Chceš to snad dát do toho svého novinového plátku?“

Mikuláš mlčel.

„Nemůžeš nic dokázat. Dobře to víš.“

Mikuláš postoupil do světla a lord ze Slova spatřil zápisník.

„Mohu toho dokázat dost. To je vlastně všechno, na čem záleží. Zbytek bude záležitostí… vyšetřování. Slyšels někdy o tom, že se Elániovi říká Vetinariho teriér? Teriéři hrabou a hrabou a nikdy se nevzdají.“

Lord ze Slova položil ruku na rukojeť svého meče.

A Mikuláš slyšel sám sebe, jak si myslí: Díky. Díky, Až doteď jsem tomu nebyl ochoten uvěřit.

„Ty v sobě nemáš ani kousek cti?“ prohlásil jeho otec tím děsivě chladným hlasem. „Dobrá, otiskni to, a buď proklet. A hlídka budiž stejně prokleta. Nedali jsme žádný příkaz k —“

„Napadlo mě, že ne,“ přikývl Mikuláš. „Předpokládám, že jsi řekl ‚zařiďte to‘ a podrobnosti nechal na lidech, jako byli Tulipán a Zichrhajc. Krvavé ruce na vzdálenost paže.“

„Jako tvůj otec ti přikazuji, abys okamžitě nechal toho… toho…“

„Kdysi jsi mně přikazoval, abych mluvil pravdu,“ přerušil ho Mikuláš.

Lord ze Slova se narovnal. „Oh Mikuláši, Mikuláši! Nebuď tak naivní!“

Mikuláš sklapl svůj blok. Slova mu teď vycházela z úst mnohem snáz. Vrhl se ze střechy a zjistil, že dokáže létat.

„A která pravda je tohle?“ pokračoval. „Ta pravda, která je tak vzácná, že musí být obklopena tělesnou stráží, lží? Pravda, která je neuvěřitelnější než výmysl? Nebo ta, která si stále ještě natahuje boty, zatímco lež už běží kolem světa?“ postoupil kupředu. „To je tvá oblíbená fráze, ne? Ale na tom už nezáleží. Já si myslím, že pan Zichrhajc to zkusil s vydíráním, a aby ti bylo jasno, totéž teď dělám já bez ohledu na to, jak jsem naivní. Ty teď okamžitě opustíš město. To pro tebe nebude nic těžkého. A na tvém místě bych doufal, že se nic nestane mně, nikomu, s kým spolupracuji, ani nikomu, koho znám.“

„Skutečně?“

„Okamžitě!“ vykřikl Mikuláš tak hlasitě, že lord ze Slova ustoupil o krok. „To jsi právě tak hluchý jako šílený? Hned teď, a nezkoušej se vrátit, protože jestli to zkusíš, uveřejním všechno, co jsi tady řekl. Do posledního slova!“ Mikuláš vytáhl z kapsy dezorganizátor. „Každé zatracené slovo! Slyšíš! A ani pan Kosopád nedokáže namazat cestičku, po které bys z toho mohl vyklouznout! Byl jsi dokonce tak nadutý, tak plný pohrdání, že jsi k tomu použil náš dům! Jak ses odvážil! Zmiz z města! A teď už buď vytáhni ten svůj meč, nebo… z něj… sundej… ruku!“

Umlkl. Tvář měl rudou a byl celý zadýchaný. „Pravda si konečně obula boty,“ dodal. „A teď začne kopat.“ Oči se mu zúžily. „A řekl jsem ti, abys sundal ruku z toho meče!“

„Takové hlouposti. Samé hlouposti. A já věřil, že jsi můj syn…“

„Aha, vidíš. Na to jsem málem zapomněl,“ pokračoval Mikuláš, teď poháněný zuřivostí. „Víš, jaký zvyk mají trpaslíci? Ne, to ty samozřejmě nevíš, protože to pro tebe nejsou pochopitelně lidé, co? Ale já jich pár znám, abys věděl, takže…“ Vytáhl z kapsy sametový sáček a hodil ho na zem před svého otce.

„Co to má…?“ začal lord ze Slova.

„V tom sáčku jsou diamanty za víc než dvacet tisíc tolarů, alespoň podle odhadu několika znalců,“ odpověděl Mikuláš. „Neměl jsem dost času to přesně zjišťovat a nechtěl jsem, aby sis myslel, že jsem nevděčný, a tak jsem obsah raději poněkud podcenil. Je to dost, aby to pokrylo všechny výdaje, které jsi se mnou za ty roky měl. Školné, oblečení, všechno. Musím ovšem podotknout, že jsi odvedl velmi mizernou práci, když vezmu v úvahu, že jsem finální produkt. Kupuju se od tebe, chápeš?“

„Hm, chápu. Jak dramatické gesto. To si vážně myslíš, že rodina je záležitostí peněz?“ řekl lord ze Slova.

„Mám-li to brát podle historie, pak ano. Majetek, pozemky a tituly,“ přikývl Mikuláš. „Je až neuvěřitelné, jak často se nám nepodařilo oženit se s někým, kdo neměl alespoň dva z těchto tří darů.“

„To je laciný žertík. Víš dobře, co myslím.“

„No, tím si nejsem právě jistý,“ potřásl Mikuláš hlavou. „Ale vím, že jsem ty peníze získal před několika hodinami od muže, který se mě pokusil zabít.“

„Pokusil se tě zabít?“ Poprvé v hlase lorda ze Slova zazněla nejistota.

„Jistě. Překvapilo tě to?“ přikývl Mikuláš. „Když něco vyhodíš do vzduchu, neměl by ses trochu starat o to, kam to dopadne?“

„Samozřejmě, že ano,“ přikývl lord ze Slova. Povzdechl si a udělal malý posunek rukou. Mikuláš viděl, jak se ze stínů oddělily menší stíny. A vzpomněl si také, že majetek pánů ze Slova se nedá udržovat bez množství najatých pomocníků, a to ve všech oblastech života. Tvrdí muži v měkkých kloboucích, kteří umí lidi honit, týrat a připravovat jim pasti…

„Jak vidím, je jasné, že to přeháníš,“ řekl jeho otec, když se stíny začaly přibližovat. „Myslím, že by ti prospěla… ano, prospěla by ti dlouhá cesta po moři. Země mlhy? Mlžné ostrovy? Sumatří? Čtyřix? Nebo možná Brmbrmduc. Pokud jsem slyšel, dá se tam získat pohádkové bohatství, pokud se mladý člověk neštítí umazat si ruce. Tady tě nic nečeká…, rozhodně nic dobrého.“

Mikuláš teď napočítal čtyři postavy. Vzpomněl si, že je příležitostně zahlédl na panství. Většinou měly jen jedno jméno, jako Karlíček nebo Břitva, a žádnou minulost.

Jedna z nich řekla: „Poslyšte, pane Mikuláši, jestli máte špetku zdravého rozumu, tak nám nebudete dělat potíže a vyřídíme to tiše a hladce…“

„Budou ti pravidelně zasílány malé finanční částky,“ dodával lord ze Slova. „Můžeš žít stylem, který ti bude —“

Z temnoty od stropu se sneslo několik slaboučkých pramínků prachu. Ševelily v naprostém tichu jako padající sykamorové listí.

Dopadly nedaleko sáčku s drahokamy.

Pak nahoře tiše zacinkaly přívěsky v obrovském křišťálovém svícnu.

Mikuláš zvedl hlavu. „Ale ne,“ zvolal, Jen nikoho nezabí-jej!“

„Cože?“ nechápal lord ze Slova.

Otto Schrecklich, ruce napřažené před sebou jako spáry, seskočil měkce na podlahu.

„Toprý fečer!“ ušklíbl se na nejbližšího vyděšeného sloužícího. Pak se podíval na své ruce. „Ale no tak, na co já to myslím?“ Zaťal ruce v pěst a poskočil z nohy na nohu. „Tak je sfedni, táme si klasiš ankh-morporský pox!“

„Boxovat?“ odpověděl muž a pozvedl těžký obušek. „K čertu s tím!“

Rána, kterou mu Otto zasadil, ho zvedla z podlahy. Dopadl na zem a odjel po vyleštěných parketách. Otto se otočil tak rychle, že se přihlížejícím rozmazával. Ozvalo se ošklivé plesknutí a další muž padl k zemi.

„Co to má pýt? Co to má snamenat? Já použífám cifilisofaný pox a fy nechcete pojovat?“ volal a poskakoval sem a tam jako amatérský rohovník. „Ach, pane, tak fy chcete pojofat —“ jeho pěst vyletěla tak rychle, že ji oči nestačily sledovat, a zasáhla muže jako boxerský pytel. Když muž odletěl stranou, Otto se narovnal a téměř znuděně udeřil stranou. Zasáhl čtvrtého muže, který se k němu hnal z boku, přímo do brady. Ubožák ve vzduchu udělal doslova přemet.

To všechno se odehrálo během několika vteřin. Pak se stačil Mikuláš vzpamatovat natolik, že ze sebe vyrazil varovný výkřik. Bohužel už bylo pozdě.

Otto se podíval na kus meče, který mu vyčníval z hrudníku.

„Tak se na to potífejte,“ povzdechl si. „Tety ržeknu fám, še co jsem u tepe f saměstnání, tak mi košile nefytrší ani tfa tny!“

Pak se obrátil k lordu ze Slova, který začal ustupovat, a se zapraskáním si srovnal klouby na rukou.

„Drž to ode mě!“ vykřiklo jeho lordstvo.

Mikuláš zavrtěl hlavou.

„Ale ne?“ řekl Otto a pomalu postupoval kupředu. „Tak fy si myslíte, še já jsem ‚to‘? Toprá. Tak já se jako ‚to‘ pudu chofat.“

Uchopil lorda ze Slova za šaty pod krkem a jednou nataženou rukou ho zvedl do vzduchu.

„My u nás máme taky lidi, jako jste fy,“ řekl. „To jsou ti, co ržíkají tafu, co má tělat! Ktyž jsem pržišel sem, to Ankh-Morporku, ržíkali mi, že taty jsou fěci jinak, ale fe skutečnosti je to stejné. Fštycky se najtou takofí satracení lité, jako jste fy! A teť, co mám s fámi tělat?“

Zatápal rukou po své vestě, utrhl z ní černou stuhu a odhodil ji stranou.

„Stejně mi to satracený kakao nikty nechutnalo.“

„Otto!“

Upír se otočil. „Ano, Mikuláš? Copak si ty pržeješ?“

„Tohle už zachází trochu daleko.“

Lord ze Slova zbledl. Mikuláš ho nikdy neviděl tak vyděšeného.

„Ale co ržíkáš? Ty si myslíš, že já ho kousnu? Mám fás kousnout, fáše lortstfo? No, mošná, še to neutělám, protože taty Mikuláš si myslí, že jsem chotný osopa.“ Přitáhl si lorda ze Slova k sobě, až jejich tváře byly sotva několik centimetrů od sebe. „A já pych se teť měl šeptat sám sepe: jak chotná jsem osopa? Nepo mošná… jsem lepší neš fy?“ Vteřinu dvě váhal a pak prudkým pohybem strhl lorda k sobě.

Pak ho s neobyčejným citem políbil na čelo. Nakonec postavil roztřeseného muže na podlahu a pohladil ho po hlavě.

„Apych se fám přisnal, to kakao není sas tak špatné a ta mlatá táma, co chraje na farchany…, ona na mě tu a tam mrkne,“ prohlásil a ustoupil stranou.

Lord ze Slova otevřel oči a upřel je na Mikuláše.

„Jak se odvažuješ —“

„Buď zticha,“ zarazil ho Mikuláš. „Tak, a teď ti povím, jak to bude dál. Já neřeknu žádná jména. Už jsem se rozhodl. Nechci, aby se říkalo, že manžel mé matky byl zrádce, chápeš? Pak je tady Ruprecht. A mé sestry. Chráním naše jméno. Dělám pravděpodobně velkou chybu, ale já to stejně udělám. Abych se přiznal, chystám se tě ještě jednou neposlechnout. Nechci říci pravdu. Rozhodně ne celou pravdu. Mimo to jsem si jistý, že ti, kdož chtějí vědět co a jak, si všechno snadno zjistí. A troufl bych si říci, že si to velmi rychle a tiše přeberou. Víš… právě tak jako ty.“

„Zrádce?“ zašeptal lord ze Slova.

„Přesně to lidé řeknou.“

Lord ze Slova přikývl jako muž chycený v nepříjemném snu.

„Ty peníze si v žádném případě nemůžu vzít,“ řekl. „Přeju ti, aby sis je hezky užil, můj synu. Protože… ty jsi naprosto jistě ze Slova. Přeju ti hezký den.“ Otočil se a odcházel. Za několik vteřin bylo slyšet, jak se se slabým skřípotem otvírají a zavírají těžké dveře.

Mikuláš se odpotácel k nejbližšímu pilíři. Třásl se. Postupně si v hlavě přehrál setkání s otcem. Za celou tu dobu se jeho myšlenky nedotkly země.

„Jseš v poržátku, Mikuláš?“ zeptal se Otto.

„Je mi špatně…, ale ano, jsem v pořádku. Ze všech tvrdo-hlavých, umíněných, sebestředných, nafoukaných —“

„Ale na truché straně máš sase mnocho toprých flastností,“ zarazil ho Otto.

„Já mluvil o svém otci.“

„Oh.“

„Je si neustále tak jistý, že má pravdu…“

„Poslyš, je to tfůj otec, o kom mlufíme, ano?“

„To snad naznačuješ, že jsem jako on?“

„To ne. Jsi úplně jiný. Apsolutně a úplně jinačí. Ani jetiná potopnost, ktepak.“

„No, přehánět to zase nemusíš!“ Pak se Mikuláš zarazil. „Poděkoval jsem ti vůbec?“

„Ne, nepoděkoval.“

„Ach bože!“

„To nic, ale ufětomil sis, že jsi nepotěkofal, a to je v poržádku,“ řekl Otto. „Kaštý ten a fe fšech směrech jsme lepší a lepší. Mimochodem, nefatilo py ti, ktypys se mě mochl fytáchnout ten meč? Jenom chlupáka napatne frasit meč to upíra. Jetiné, co se stane, je, še se sničí textilie.“

„Tak dovol —“ Mikuláš neohrabaně vytáhl Ottovi z těla čepel.

„Můšu si tu košili pržipsat to fýtajů?“

„Myslím, že ano.“

„Fýporně, teť je po fšem a je čas na otměny a fysna-menání,“ prohlásil upír vesele a upravil si vestu. „Takše kam se potěly fšechny naše starosti?“

„Tak ty teprve začnou,“ zasmušil se Mikuláš. „Obávám se, že do hodiny si budu prohlížet budovu hlídky v Pseudopolském dvoře zevnitř.“

Přesně řečeno, trvalo Čtyřicet tři minuty, než začal Mikuláš ze Slova pomáhat hlídce ve vyšetřování, jak se říkalo.

Velitel Elánius, který seděl na protější straně stolu, si pozorně pročítal Kometu. Mikuláš věděl, že to velitel úmyslně protahuje, aby jeho, Mikuláše, znervóznil.

„Pokud byste nevěděl, co znamenají některá dlouhá slova, rád vám pomohu,“ nabídl se po chvíli.

„Je to opravdu dobré,“ řekl Elánius, aniž dal najevo, že by jeho slova zaslechl. „Ale potřeboval bych vědět víc. Potřebuju znát jména. A myslím si, že vy ta jména znáte. Kdo to byl? Kde se to sešli? Takové věci. Potřebuju je vědět.“

„Některé věci jsou záhadou i pro mě,“ odpověděl Mikuláš. „Ale máte více než dost důkazů k tomu, abyste mohl propustit lorda Vetinariho.“

„Potřebuju se dozvědět víc.“

„Ode mě ne.“

„Ale no tak, pane ze Slova. Jsme přece na stejné straně!“

„Ne. My jsme bohužel každý na jiné straně, které se shodou okolností ocitly vedle sebe.“

„Pane ze Slova, dnes, o něco dříve, než došlo k těmto událostem, jste napadl jednoho z mých důstojníků. Víte, do jakých nepříjemností jste se díky tomu dostal?“

„Tak to jsem si myslel, že jste chytřejší, veliteli,“ odpověděl Mikuláš. „Chcete tvrdit, že jsem napadl důstojníka v uniformě? Důstojníka, který se mi představil?“

„Dejte si pozor, pane ze Slova.“

„Sledoval mě vlkodlak, veliteli. Podnikl jsem jisté kroky, které by ho od toho… odradily. To mi umožnilo mu uniknout. Chtěl byste něco takového probírat na veřejnosti?“

Jsem nadutý, prolhaný a povýšený hajzl, pomyslel si Mikuláš. A jsem v tom dobrý.

„Pak mi nedáváte jinou možnost, než abych vás zatkl pro zatajování —“

„Žádám právníka,“ přerušil ho Mikuláš.

„Opravdu? A koho máte na mysli v tuhle noční hodinu?“

„Pana Kosopáda.“

„Kosopáda? A vy si myslíte, že kvůli vám přijde?“

„Ne, nemyslím, že kvůli mně. Ale přijde, věřte mi.“

„Tak on přijde, říkáte?“

„Určitě.“

„Ale no tak,“ řekl Elánius s úsměvem. „Máme tohle zapotřebí? Je přece povinností každého občana napomáhat hlídce, nebo ne?“

„To nevím. Vím jen, že hlídka si to myslí. Ale napsané jsem to nikde neviděl,“ odpověděl Mikuláš. „Ale právě tak nevím, jestli má hlídka právo špehovat bezúhonné občany.“

Viděl, jak Elániovi ztuhl úsměv na tváři.

„To bylo pro vaše vlastní dobro,“ zavrčel Elánius.

„Nevím, jestli je vaší věcí rozhodovat o tom, co je a co není pro moje dobro.“

Tentokrát si Elánius zasloužil menší odměnu. „Ani já nemám rád, když se mnou někdo manipuluje,“ připustil. „Ale i tak mám důvod se domnívat, že zatajujete informace o těžkém zločinu, a to je přečin. Jednáte protizákonně.“

„Pan Kosopád už něco vymyslí. Vsadil bych se, že existují precedenty. Pan Kosopád bude hrabat a hrabat. Pokud to bude třeba, tak celé roky. Na místě, kde dnes je, je jen díky hrabání.“

Elánius se naklonil kupředu. „Jen mezi námi a bez toho vašeho zatraceného zápisníku,“ zamumlal, „pan Kosopád je hnusný křivák, tchoř, který dokáže všechny platné zákony splést do jediného rébusu.“

„Souhlasím,“ přikývl Mikuláš. „A je to můj právník, to vám zaručuji.“

„Proč by měl pan Kosopád jednat ve vašem zájmu?“ potřásal hlavou Elánius a upíral pohled na Mikuláše.

Mikuláš se mu díval přímo do očí. Je to pravda, pomyslel si v tom okamžiku, jsem syn svého otce. A stačí, když toho jen využiju.

„Protože je to starý poctivec?“ odpověděl. „Tak a teď budete tak laskav a pošlete pro něj posla? Protože jestli ne, musíte mě pustit.“

Elánius, aniž spustil z Mikuláše oči, natáhl ruku a uchopil mluvítko komunikační trubky, které viselo vedle stolu. Pískl do ní a přiložil ji k uchu. Ze sluchátka se ozvaly zvuky připomínající pláč myši, která prosí o milost.

„Jata uipsi tipoiti svup?“

Elánius přiložil mluvítko k ústům. „Seržante, pošlete sem někoho, kdo by odvedl pana ze Slova dolů do cely, ano?“

„Svydle jumyjum vipvipjumvip?“

Elánius si povzdechl a pověsil náústek. Vstal a otevřel dveře.

„Frede, pošli sem někoho, kdo by odvedl pana ze Slova dolů do cely!“ zaječel. „Prozatím to nazveme ochranná vazba,“ dodal a obrátil se k Mikulášovi.

„A to mě jako chráníte před kým?“

„Tak například já sám jsem první, kdo má nepřekonatelnou touhu ubalit vám jednu přes ucho,“ sdělil mu bez emocí Elánius. „A předpokládám, že je tady celá řada dalších s podobnými choutkami, ale bez mého sebeovládání.“

V celách vládla téměř mírumilovná atmosféra. Kavalec byl pohodlný. Stěny byly pokryty vyškrabanými obrázky a nápisy a Mikuláš si krátil čas tím, že v nich opravoval pravopisné chyby.

Pak se dveře znovu otevřely. Policista s kamennou tváří doprovodil Mikuláše zpět do Elániovy kanceláře.

Tam už čekal pan Kosopád. Pozdravil Mikuláše nevýrazným kývnutím hlavy. Velitel Elánius seděl před malou, ale zřejmě velmi důležitou hromádkou papírů a vypadal jako poražený muž.

„Domnívám se tedy, že pan ze Slova může svobodně odejít,“ řekl pan Kosopád.

Elánius pokrčil rameny. „Divím se jen, že po mně nechcete, abych mu dal zlatou medaili a ručně kolorovaný děkovací diplom. Ale stanovuji kauci na jeden tis—“

„Jak?“ řekl pan Kosopád a pozvedl šedozelený prst.

Elánius se zamračil. „Jedno sto —“

„Jak?“

Elánius vztekle zavrčel a sáhl do kapsy. Pak hodil Mikulášovi tolarovou minci. „Tady máte,“ ušklíbl se s neskrývaným sarkasmem. „A jestli nebudete zítra ráno v deset hodin stát před Patricijem, pak ten tolar musíte navalit nazpět. Spokojený?“ šlehl pohledem po Kosopádovi.

„Před kterým Patricijem?“ ujišťoval se Mikuláš.

„Dík za chytrou otázku,“ odsekl mu Elánius. „Jen tam buďte.“

Když vyšli do noci, pan Kosopád, který kráčel po boku svého nového klienta, mlčel. Po chvíli ale řekl:

„Uplatnil jsem výnos exeo carco cum nihil pretii na základě olfacere violarum a sini plenis piscis. Zítra se přesuneme k tomu, že jste ab hamo a na základě toho jsem—“

„Vůně fialek?“ řekl Mikuláš, který si právníkovu latinu v duchu překládal, „a kapsa plná ryb?“

„Je to založeno na případě starém asi šest set let, kde se obviněný velmi úspěšně bránil tím, že ačkoliv shodil oběť do jezera, vylezl z něj pak onen muž s kapsami plnými ryb, z nichž měl užitek,“ sdělil mu pan Kosopád odměřeně. „Každopádně jsem argumentoval tím, že jestli je zločinem zatajovat před hlídkou nějaké informace, je vinna každá osoba ve městě.“

„Pane Kosopáde, velmi nerad bych odhalil, kde a jak jsem získal své informace,“ obrátil se k němu Mikuláš. „Kdyby na to totiž došlo, musel bych jim říci všechno.“

Právníkovu tvář ozářilo světlo s modrým cylindrem, které svítilo nade dveřmi budovy hlídky. Vypadal nemocný.

„Vy skutečně věříte, že ti dva… muži měli… společníky?“ řekl.

„Jsem si tím jistý,“ přikývl Mikuláš. „Řekl bych, že je to otázka…, která by se dala zodpovědět vyvoláním z jisté paměti…“

V tomto okamžiku mu právníka přišlo téměř líto. Ale jen téměř.

„To by pravděpodobně veřejnému zájmu příliš neposloužilo,“ odpověděl pan Kosopád pomalu. „Teď by podle mě byl nejvhodnější čas na… smírné řešení.“

„Svatá pravda. Proto jsem si jistý, že uděláte všechno pro to, abych nemusel veliteli Elániovi vyklopit všechno, co vím.“

„Je to zvláštní, ale v r. 1497 došlo k precedensu, když kočka úspěšně —“

„Výborně. A pak si hezky v klidu a tiše, podle svého zvyku, promluvíte s Cechem rytců a tiskařů. Na tyhle tiché rozhovory jste skvělý.“

„Dobrá, udělám, co bude v mých silách. Ale účet, abych tak řekl —“

„— vůbec nepředložíte,“ přikývl Mikuláš.

Teprve tehdy se pergamenové rysy tváře pana Kosopáda stáhly bolestí.

„Pro bono publico?“ zakrákoral.

„Přesně tak. Budete skutečně pracovat pro veřejné blaho,“ řekl Mikuláš. „A co je dobré pro veřejnost, samozřejmě, je dobré pro vás. Není to krásné?“

„Na druhé straně,“ řekl pan Kosopád, Je téměř jisté, že by bylo pro všechny nejlepší, abychom tuhle nepříjemnou aféru uzavřeli, a já budu… hm… šťastný, když k tomu budu moci přispět svými službami.“

„Děkuji vám. Pan Skřuska je teď novým lor — je novým Patricijem?“

„Ano.“

„Volbou cechů?“

„Ano. Samozřejmě.“

„Jednomyslně?“

„Myslím, že vám nemusím —“

„Mikuláš varovně pozvedl prst. „Jak?“

Pan Kosopád se zamračil. „Cech žebráků a Cech švadlen a šiček žádaly, aby se volba odložila,“ řekl pan Kosopád. „Stejně tak žádaly odložení Cechy pradlen a exotických tanečnic.“

„Takže to je královna Molly, paní Dlaňová, paní Lanolínová a slečna Va Va Vúm,“ vypočítával Mikuláš. „Lord Vetinari musel vést neobyčejně zajímavý život.“

„Bez komentáře.“

„A myslíte, že se pan Skřuska opravdu chystá pustit do boje s mnohonásobnými obtížemi, které s sebou nese řízení velkého města?“

Pan Kosopád jeho otázku chvilku zvažoval. „Řekl bych, že by to tak být mohlo,“ přikývl nakonec.

„A uvědomuje si, že jednou z těch největších obtíží bude vyrovnat se se skutečností, že je lord Vetinari naprosto nevinný? A z toho důvodu že nad celým tím setkáním cechů visí obrovský otazník? Poradil byste mu také, aby si při nástupu do svého úřadu vzal několikerý náhradní spodky? Na tu poslední otázku mi nemusíte odpovídat.“

„Není mou povinností dát Cechovní radě pokyn, aby změnila své právoplatné rozhodnutí, i když se ukázalo, že bylo založeno na… poněkud nepřesných informacích. A už vůbec bych nepovažoval za vhodné radit panu Skřuskovi ve výběru jeho spodního prádla.“

„Takže se uvidíme zítra ráno, pane Kosopáde,“ rozloučil se Mikuláš.

Mikuláš měl sotva čas se odstrojit a lehnout si a už byl zase čas vstávat. Umyl se nejlépe, jak to šlo, převlékl si košili a opatrně sešel dolů ke snídani. Shodou okolností dorazil ke stolu první.

Zatímco se scházeli další nájemníci, panovalo jako vždy lhostejné ticho. Většina nájemníků paní Arkánové se neunavovala mluvením, pokud neměli co říci. Zato když si ke stolu sedl pan Šmicnutý, vytáhl z kapsy výtisk Komety.

„Nemohl jsem nějak sehnat noviny,“ stěžoval si a roztřásal stránky, „tak jsem koupil ty druhé.“

Mikuláš se rozkašlal. „A je v nich něco?“ zajímal se. Až z místa na druhém konci stolu viděl svůj titulek, který velkými tučnými verzálami hlásal:

Udělal z toho novinku!

„Ale, celkem nic…“ odpověděl pan Šmicnutý. „Lordu Vetinarimu to prošlo,“ zabručel místo odpovědi pan Šmicnutý.

„To bylo jasné hned od začátku, že mu to projde,“ přitakal pan Náchylka. „Je to moc chytrý chlap, ať si kdo chce říká co chce.“

„A jeho pes je v pořádku,“ pokračoval pan Šmicnutý. Mikuláš toužil zatřást s tím chlapem, protože čte tak pomalu.

„To je hezké,“ ozvala se paní Arkánová, která nalévala čaj.

„A to je všechno?“ zeptal se Mikuláš.

„No, pak je tam ještě spousta politických řečí,“ ušklíbl se pan Šmicnutý. „Ale všechno je to za vlasy přitažené.“

„Nějaká zajímavá zelenina?“ zajímala se paní Arkánová.

Pan Šmicnutý pečlivě prohlédl další stránky.

„Nic,“ zavrtěl hlavou.

„Naše firma uvažuje o tom, že by se spojila s tím člověkem a zjistila, zda bychom od něj nemohli získat nějaká semena,“ oznámil společnosti pan Náchylka. „Je to přesně to, co mají lidé rádi.“ Pak zachytil pohled paní Arkánové. „Je jasné, že se nám jedná jen o ta semena, která se hodí pro rodinné použití,“ dodal rychle.

„No bodejť,“ souhlasil pan Šmicnutý zasmušile, „člověku vždycky udělá dobře, když se drobet zasměje.“

Mikuláše v tom okamžiku napadlo, jestli by pan Zimoval dokázal vypěstovat obscénní hrášek. Ale asi ano.

„Já bych řekl, že je to dost důležité,“ poznamenal, Jestli je lord Vetinari vinen, nebo ne.“

„No, možná pro ty, kdo se takovými věcmi zabývají,“ zabručel zase pan Šmicnutý, „ale nevím, proč bychom se tím měli zabývat my?“

„Ale každopádně —“ začal Mikuláš.

Paní Arkánová si rukou upravila vlasy. „Vždycky jsem si myslela, že je lord Vetinari velmi hezký člověk,“ řekla, a když se k ní obrátily všechny pohledy, zatvářila se velmi rozpačitě. „Chtěla jsem jen říci, že mě vždycky překvapovalo, že neexistuje žádná lady Vetinariová. Nic víc. Ehm.“

„No co, vždyť víte, co o něm říkají,“ ozval se pan Větroměj.

Přes stůl vyletěl pár paží, uchopil užaslého pana Větroměje za klopy a přitáhl ho přes stůl tak, že byl jeho obličej sotva pár centimetrů od Mikulášova.

„Tak tedy já to nevím, pane Větroměji!“ vykřikl. „Ale vy to víte, vy víte, co říkají, pane Větroměji! Proč nám to neřeknete? Proč nám neřeknete, kdo to řekl vám, pane Větroměji?“

„Pane ze Slova! No tohle?“ zvolala paní Arkánová. Pan Náchylka rychle odtáhl z cesty talířek s tousty.

„Je mi to velmi líto, paní Arkánová, a omlouvám se,“ hovořil Mikuláš přes rameno, zatímco stále ještě držel zmítajícího se muže, „ale rád bych se dozvěděl to, co už všichni vědí, a taky bych rád zjistil, jak se to dozvěděli. Pane Větroměji?“

„Říkají, že má nějakou přítelkyni, dámu, která je vysoce postavená, moc důležitá osoba v Überwaldu,“ odpovídal pan Větroměj. „A byl bych vám vděčný, kdybyste mě pustil.“

„A to je všechno? A co je na tom tak hrozného? Je to spřátelená země!“

„No ano, ale říkají —“

Mikuláš ho pustil. Větroměj se zřítil zpět do svého křesla, ale Mikuláš zůstal stát a těžce dýchal.

„To já napsal ten článek do Komety!“ vyštěkl. „A to, co v něm je, je to, co říkám já! Já osobně! Protože já sám jsem ty věci vypátral a ověřil a lidé, kteří říkají samé -aně, se mě pokusili zabít! Já nejsem ten chlápek, který je bratrem toho chlapa, kterého jste potkali v hospodě! A tohle si laskavě pamatujte, než na mě zase začnete zkoušet ty svoje pitomosti typu ‚to přece každý ví‘! A během hodiny mám být v paláci, kde se mám sejít s velitelem Elániem a s tím, kdo je právě Patricijem, a k tomu ještě se spoustou dalších lidí, abychom celou tuhle věc dořešili! Nebude to nic příjemného, ale já to udělat musím, protože chci, abyste se dozvěděli věci, které jsou důležité! Omlouvám se za tu čajovou konvici, paní Arkánová, ale určitě se dá opravit.“

V následujícím tichu zvedl pan Náchylka noviny a řekl: „Tohle píšete vy?“

„Ano!“

„Já… ehm… myslel jsem, že na to mají speciální lidi…“

Všechny hlavy se obrátily k Mikulášovi.

„Neexistují žádní oni. Dělám to jen já a jedna mladá dáma. To všechno píšeme my dva!“

Všechny hlavy se obrátily k panu Náchylkovi.

„Ale… kdo vám říká, co tam dát máte a co ne?“

Všechny hlavy se znovu obrátily k Mikulášovi.

„My… prostě se rozhodneme.“

„Hm… a je to pravda o těch velkých stříbrných talířích, co unášejí lidi?“

„Ne!“

K Mikulášovu úžasu se pan Kolář přihlásil jako ve škole.

„Ano, pane Koláři?“

„Měl bych jednu velmi důležitou otázku, pane ze Slova. Když tak znáte všechny tyhle věci, tak bych se chtěl zeptat…“

„Ano?“

„Nemáte náhodou adresu toho chlapíka, co pěstuje tu le-grační zeleninu?“

Mikuláš a Otto dorazili do paláce pět minut před desátou. Kolem brány se mačkal malý dav.

Velitel Elánius stál na nádvoří a hovořil s Kosopádem a s několika představenými cechů. Když uviděl Mikuláše, nevesele se usmál.

„Jdete dost pozdě, pane ze Slova,“ řekl.

„Jdu ještě brzo!“

„Tím jsem chtěl říct, že se zatím odehrály různé věci.“

Pan Kosopád si odkašlal. „Pan Skřuska zaslal vzkaz,“ řekl. „Zdá se, že onemocněl.“

Mikuláš vytáhl svůj poznámkový blok.

Na ten se vzápětí zaostřily nejisté pohledy občanských vůdců. Mikuláš zaváhal. Ale pak jeho nejistota vyprchala. Patřím k rodině pánů ze Slova, pomyslel si, neodvažujte se na mě dívat spatra! Musíte se řídit podle Komety. Ach… k čertu s nejistotou…

„Podepsala mu tu omluvenku matka?“ nadhodil.

„Nechápu, co tím chcete říci,“ řekl právník, ale několik hlav cechů se rychle odvrátilo.

„A co se bude dít teď?“ zajímal se Mikuláš. „Nemáme snad vládce?“

„Šťastnou shodou okolností,“ řekl pan Kosopád, který vypadal jako muž, který se škvaří ve svém vlastním pekle, „se lord Vetinari cítí mnohem lépe a předpokládá, že se již zítra ujme svých povinností.“

„Promiňte, ale je dovoleno tohle všechno si zapisovat?“ řekl lord Odkraglli, představený Cechu vrahů, když Mikuláš vytáhl tužku a začal si dělat poznámky.

„Povoleno od koho?“ podíval se na něj Elánius.

„Dovoleno kým,“ řekl sám pro sebe tiše Mikuláš.

„Podívejte, nemůže si přece zapisovat všechno, nebo ano?“ rozhlížel se lord Odkraglli. „Co kdyby si náhodou zapsal něco, co bychom si nepřáli, aby si zapsal?“

Elánius se podíval Mikulášovi pevně do očí.

„Není zákon, který by to zakazoval,“ řekl.

„Takže lord Vetinari se nebude účastnit žádného soudního řízení, lorde Odkraglli?“ řekl Mikuláš, který Elániovi jeho pohled kratičkou chvilku oplácel.

Odkraglli, poněkud zaskočen, se obrátil ke Kosopádovi.

„Může se mě takhle ptát?“ řekl. „Prostě a jednoduše takhle na mě přijít s otázkou?“

„Může, můj pane.“

„A musím já mu na ni odpovědět?“

„Za těchto okolností je to zcela logická otázka, můj pane, ale odpovídat mu nemusíte.“

„Chtěli byste něco vzkázat lidem Ankh-Morporku?“ rozhlédl se po přítomných sladce Mikuláš.

„Chceme, pane Kosopáde?“ zeptal se lord Odkraglli.

Pan Kosopád se ztěžka nadechl. „Myslím si, že by to bylo velmi vhodné, můj pane, rozhodně.“

„Nuže dobrá, takže žádný soudní proces nebude. To je jasné.“

„A nebude mu udělena milost?“ vyptával se dál Mikuláš.

Lord Odkraglli se znovu obrátil k panu Kosopádovi, který si tiše povzdechl.

„Znovu, i tady si myslím, můj pane, že byste —“

„Dobrá, tak dobrá… Ne, nebude ani omilostněn, protože je naprosto jasné, že je absolutně nevinný,“ řekl Odkraglli opatrně.

„Řekl byste, že se to vše vyjasnilo díky skvělé práci, kterou odvedl velitel Elánius a jeho schopní důstojníci a muži, jimž jistým malým dílem přispěla Kometa?“ řekl Mikuláš.

Lord Odkraglli se zatvářil poněkud zmateně. „Řekl bych to?“

„Myslím si, že pravděpodobně ano, můj pane,“ řekl Kosopád a bylo vidět, jak se ještě více zachmuřil.

„Hm. V tom případě bych to řekl,“ přikývl Odkraglli. „Ano, řekl bych to.“ Pak natáhl krk, aby viděl, co si to Mikuláš píše. Ten koutkem oka zahlédl Elániův výraz — byla to podivná smě-sice pobavení a zlosti.

„A mohl byste říct, jako mluvčí Cechovní rady, že byste veliteli Elániovi mohli dát plné doporučení a návrh na pochvalu?“ pokračoval Mikuláš.

„Tak poslyšte —“ začal Elánius.

„Já si myslím, že bychom to udělat měli.“

„Předpokládám, že má hlídka nějakou svou medaili za zásluhy, nebo alespoň pochvalu před nastoupenou jednotkou?“

„To snad… poslyšte, vy —“ začal znovu Elánius.

„Asi ano, pravděpodobně ano. Myslím si, že jistě,“ přikyvoval lord Odkraglli, teď už zplna ovládán větry přeměny.

I tohle si Mikuláš velmi pečlivě zapsal a pak zavřel notes. Bylo vidět, jak se všem přítomným okamžitě ulevilo.

„Děkuji vám mnohokrát, dámy, pánové, gentlemani,“ řekl žertovným tónem. „Ach, veliteli Elánie… chtěl jste snad se mnou ještě něco probrat?“

„Ne v této chvíli,“ zavrčel Elánius.

„To jsem rád. Nezlobte se, ale teď musím jít, abych to stihl napsat, takže vám ještě jednou děkuji —“

„Předpokládám, že nám tuhle vaši… váš článek ukážete, než ho vydáte v novinách,“ řekl lord Odkraglli, který se trošičku vzpamatoval.

Mikuláš si znovu navlékl jako kabát svoji povýšenost. „Hm, ne, to asi neudělám, můj pane. Jsou to totiž moje noviny, víte?“

„Může si něco takového -?“

„Ano, můj pane, může,“ přikývl pan Kosopád. „Obávám se, že může. Svoboda projevu je jedna z pěkných starých ankh-morporských tradic.“

„Můj bože, to myslíte vážně?“

„Jistě, můj pane.“

„A jak to tak dlouho mohlo vydržet?“

„To opravdu nevím, můj pane,“ řekl Kosopád. „Ale tady pan ze Slova,“ dodával s pohledem upřeným na Mikuláše, Je podle mě mladý muž, který by jistě takovou věc nezneužil k tomu, aby narušil hladký chod města.“

Mikuláš na něj vrhl nezávazný úsměv, kývl na pozdrav zbytku společnosti, přešel nádvoří a vyšel na ulici. Ušel ještě kousek cesty, než vybuchl v pobavený smích.

Uběhl týden. Byl významný díky věcem, které se nestaly. Pan Balamuťa z Cechu rytců a tiskařů nepodal žádný protest. Mikuláš přemýšlel, jestli jeho, tedy Mikulášovu složku už nezaložili do police s nápisem „nechat na pokoji“. Konec konců, dost lidí si mohlo myslet, že Vetinari dluží Kometě laskavost, a kdo by stál o to, stát se tou laskavostí, že? Také ho nenavštívil nikdo z hlídky. Faktem je, že se kolem Třpytné ulice pohybovalo větší množství počišťovačů, ale potom, co Mikuláš poslal Jindřichu Královi sto tolarů a paní Králové nádhernou kytici, přestala se Třpytná ulice rychle třpytit.

Přestěhovali se do nové kůlny, zatímco ta stará se přestavovala. Jednání s panem Goudou bylo snadné. Chtěl jen peníze. S lidmi tak jednoduchými víte, jak si stojíte — s jednou rukou v peněžence.

Dovnitř byl dopraven nový lis a i tenhle těžký úkol byl díky penězům zdolán naprosto hladce. Kromě toho už byl lis při výrobě trpaslíky zásadně upraven.

Tahle kůlna byla menší než ta původní, ale Sacharóza dokázala i tady oddělit malý prostor na redakční kancelář. Na rohovou poličku postavila květinu v květináči a vzrušeně mluvila o tom, kolik budou mít místa, až bude dostavěna nová budova. Mikuláš si ale pomyslel, že i kdyby byla seberozlehlejší, uklizená nebude nikdy, protože většina lidí od tisku považuje podlahu za jednu jedinou velkou kartotéku.

Dostal také nový stůl. Přesněji řečeno, byl lepší než nový stůl, byla to původní starožitnost, vyrobená z pravého ořechového dřeva, vykládaná kůží a se dvěma kalamáři, spoustou malých šuplíčků a nefalšovaným živým červotočem. Na takovém stole může člověk opravdu psát.

Bodec do nové kanceláře nepřestěhovali.

Mikuláš právě uvažoval nad dopisem ankh-morporské Ligy pro mravnost, když ho pocit, že někdo stojí nedaleko, přinutil zvednout hlavu.

Sacharóza přivedla dovnitř malou skupinku neznámých lidí, i když v jednom z nich Mikuláš vzápětí poznal zesnulého pana Ohybného, o němž nemohl říci, že ho nezná, ale jen, že ho zná málo.

„Pamatuješ, jak jsme se dohodli, že bychom potřebovali víc lidí, kteří by psali?“ řekla. „Pana Ohybného znáš a tohle je paní Sedimentová,“ — malá bělovlasá žena udělala úpravné ‚pukrlátko‘ — „která miluje kočky a hodně ošklivé vraždy, a tady pan Mc‘Ownick, schopný mladý muž — až z Čtyřixu, který hledá nějaké zaměstnání, než se zase vrátí domů.“

„Vážně? A co jste dělal v Čtyřixu, pane Mc‘Ownicku?“

„Byl jsem na Gumagongské univerzitě, kámo.“

„Vy jste mág?“

„Ne, kámo. Vyhodili mě, protože jsem psal do studentského časopisu.“

„A co?“

„Všechno, fakticky.“

„Aha. A… paní Sedimentová, mám dojem, že jste to byla vy, kdo nám poslal ten dopis, psaný tím krásným jazykem a bez jediné gramatické chyby, v němž navrhujete, že by měl být každý člověk mladší osmnácti let jednou týdně bičován, aby si uvědomil, že nemá být tak hlučný?“

„Jednou denně, pane ze Slova,“ opravila ho paní Sedimentová, Jednou denně, to by je naučilo být mladí!“

Mikuláš zaváhal. Jenže pres se dožadoval potravy a on a Sacharóza si potřebovali odpočinout. Rocky dodával nějaké sportovní novinky, a i když jim Mikuláš vůbec nerozuměl, tiskl je stejně, protože vycházel z předpokladu, že ten, kdo se opravdu věnuje sportu, pravděpodobně neumí číst. Potřebovali víc redaktorů. Stálo to za pokus.

„Tak dobrá,“ přikývl. „Vyzkoušíme si vás a začneme hned — ale!“

Vstal. Všichni se otočili, aby zjistili proč.

„Prosím, nedejte se vyrušovat,“ řekl lord Vetinari ode dveří. „Tohle je naprosto neformální návštěva. Přibíráte nové síly?“

Patricij, následován Važuzlem, přešel dílnu.

„No, ano,“ přikývl Mikuláš. „Jste v pořádku, sire?“

„Ale ano. Spousta práce, samozřejmě, jako vždycky. Takové množství papírů, které musím rychle přečíst, abych to dohonil. Řekl jsem si ale, že si musím udělat chvilku a zajít se podívat na ten náš ‚nezávislý tisk‘, o kterém mi velitel Elánius tak dlouho povídal.“ Poklepal hůlkou na jeden z kovových sloupků lisu. „Ale jak vidím, váš tisk závisí tady na tom kovovém zařízení, které je velmi důkladně snýtováno.“

„Ehm, sire, tak to není. To ‚nezávislý‘ se týká toho, co je tištěno,“ odpověděl Mikuláš.

„Ale to, co tisknete, je závislé na informacích, které dostanete, a také na vašich finančních prostředcích, nebo se mýlím?“

„Ano, ale ani to není ten —“

„Ach. Už chápu. Vy tím myslíte, že vy nejste na nikom závislí a můžete si tisknout, co chcete?“

Nebylo úniku. „Tedy… všeobecně vzato, sire… ano.“

„Protože je to v tom… Jak zní ten druhý zajímavý termín? Aha, už vím… veřejný zájem?“ Lord Vetinari zvedl jednu kovovou literu a se zájmem si ji prohlížel.

„Myslím si, že ano, vaše lordstvo.“

„Ty historky o lidožravých zlatých rybičkách a o tom, jak něčího manžela odnesl velký stříbřitý talíř?“

„Ne, pane. To jsou jen ty věci, o které se veřejnost zajímá. My se zabýváme jinými věcmi.“

„Zábavně tvarovanou zeleninou?“

„Tedy… trochu i tím. Sacharóza to nazývá lidsky zajímavými příběhy.“

„O zelenině a zvířatech?“

„Ano, pane. Ale je to alespoň skutečná zelenina a jsou to skutečná zvířata.“

„Takže… pokud tomu rozumím…, máme tady různé věci a činnosti, o které se zajímá člověk jako takový, veřejně zajímavé příběhy, které obsahují to, co zajímá lidi, a věci veřejného zájmu, které nezajímají nikoho.“

„S výjimkou veřejnosti, sire,“ řekl Mikuláš, který se snažil držet s Patricijem krok.

„Což není totéž jako lidé a člověk?“

„Myslím, že je to mnohem složitější, pane.“

„Očividně. Vy si myslíte, že veřejnost je něco jiného než ti lidé, kteří chodí všude kolem? Že veřejnost napadají velké, moudré a dokonalé myšlenky, zatímco lidé pobíhají kolem a dělají hlouposti?“

„Něco takového si myslím. Ale připouštím, že bych na té myšlence mohl ještě pracovat.“

„Hmm. Zajímavé. Víte, já jsem zase zjistil, že skupinky velmi chytrých a inteligentních lidí jsou schopny naprosto hloupých nápadů,“ řekl lord Vetinari. Pak vrhl na Mikuláše pohled, který říkal: Dokážu přečíst všechny tvé myšlenky, dokonce i ty psané tím drobným písmem. Pak se znovu rozhlédl po dílně. „Dobrá, jak vidím, máte před sebou plodnou budoucnost a já osobně bych vám ji nerad komplikoval víc, než je třeba, protože už i tak bude komplikovaná víc než dost. Všiml jsem si také, že tady přistavujete nějaký…“

„Stavíme tady semaforovou stanici, pane,“ vysvětlovala Sacharóza pyšně. „Budeme moci přijímat zprávy přímo z hlavní věže. A taky otevíráme pobočky ve Sto Latech a v Pseudopolisu!“

Lord Vetinari pozvedl obočí. „No tohle,“ usmál se. „Takže teď bude k vidění mnohem více další deformované zeleniny. Budu se těšit a se zájmem si ji pak ve vašem listě prohlédnu.“

Tohle se Mikuláš rozhodl nekomentovat.

„Vždycky žasnu nad tím, jak vám ty novinky, jež chcete uveřejnit, přesně vyplní místo, které máte k dispozici,“ pokračoval lord Vetinari a pozoroval, jak se plní stránka, na níž pracoval Bodoni. „Nikde žádná prázdná místa. A každý den se stane něco tak důležitého, že máte co dát s hodně velkým nadpisem nahoru na titulní stránku. Zvláštní… pardón, ale ve slově ‚zapomnětlivý‘ po ‚m‘ následuje ‚n‘…“

Bodoni zvedl hlavu. Hůlka lorda Vetinariho zasvištěla vzduchem a její dolní okovaný konec se pak zastavil těsně nad jedním místem uprostřed hustě řádkovaného sloupce. Trpaslík se naklonil nad text, přikývl a chopil se jakéhosi malého špičatého nástroje.

Má to před sebou vzhůru nohama a text jde odspoda nahoru, pomyslel si Mikuláš. To slovo je uprostřed sloupce. A on si toho okamžitě všiml.

„Věci, které jsou vzhůru nohama, někdy člověk snáz pochopí, když jsou k tomu ještě i obráceně,“ řekl lord Vetinari a poklepával si nepřítomně na bradu stříbrnou hlavičkou své hole. „V životě stejně jako v politice.“

„Co jste udělal s Karlem?“ zajímal se Mikuláš.

Pohled, který k němu lord Vetinari obrátil, neobsahoval opravdu nic jiného než nevinné překvapení. „Co bych s ním měl dělat? Nic. Měl jsem s ním něco udělat?“

„Nedal jste ho uvěznit do nějakých vlhkých katakomb?“ začala podezřívavě Sacharóza. „Nedal jste mu hlavu zakovat do železné masky, pod níž by nebylo vidět, jak vypadá, a nepřikázal jste, aby mu jídlo nosil jen hluchoněmý žalářník?“

„Hm… tedy… ne, nic z toho jsem neudělal,“ odpověděl lord Vetinari a obdařil Sacharózu úsměvem. „I když nepochybuji o tom, že by z toho byl skvělý příběh. Ne, pokud jsem to pochopil, přihlásil se do Cechu herců a dramatických umělců, i když věřím, že je tady několik lidí, kteří by pro něj dali přednost vlhkým katakombám a železné masce. Ale i přesto bych řekl, že má ten člověk před sebou velmi příjemnou kariéru. Dětské slavnosti a tak podobně.“

„Cože? To jako… za… jako za vás?“

„Jistě. Velmi komické.“

„Třeba by se pro něj taky našlo nějaké kratší zaměstnání ve chvílích, kdy vás bude čekat nějaká nudná povinnost nebo kdybyste měl sedět malíři modelem a podobně, že?“ nadhodil Mikuláš.

„Hmm?“ obrátil se k němu Vetinari. Mikuláš si vždycky myslel, že Elániův výraz je lhostejně prázdný, ale v porovnání s tím, jak se tvářil lord Vetinari, když chtěl vypadat lhostejně, byla Elániova tvář jeden široký a vřelý úsměv. „Máte nějaké další otázky, pane ze Slova?“

„Budu jich mít ještě spoustu,“ odpověděl Mikuláš, který se sebral. „Kometa bude věnovat neobyčejnou pozornost veřejným občanským záležitostem.“

„Jak chvalitebné,“ přikývl Patricij. „Jestli se spojíte tady s Važuzlem, jsem si jist, že najdeme chvilku, kdy bych vám mohl poskytnout rozhovor.“

Správný Slovo na správném místě, pomyslel si Mikuláš. To vědomí sice mohlo být nepříjemné, ale bylo rozhodně pravdivé. Jeho předci byli vždycky v čele těch, kdo šli do nějaké půtky, šarvátky či boje. V každém obléhání, pasti, v každém výpadu proti opevněnému nepříteli cválal v čele vojáků nějaký člen rodu ze Slova vstříc smrti nebo slávě a někdy oběma současně. Žádný nepřítel nebyl dost silný, žádné zranění dost hluboké, žádný meč příliš těžký pro někoho ze Slova. A žádný hrob příliš hluboký. Zatímco jeho instinkty zápasily s jeho ja-zykem, cítil za sebou všechny předky, kteří ho postrkovali do boje. Vetinari si s ním očividně hrál. No dobrá, tak ať alespoň padneme pro něco, co za to stoji… Kupředu ke smrti, slávě či obojímu!

„Jsem si jist, můj pane, že kdykoliv si budete přát poskytnout rozhovor, bude Kometa připravena s vámi rozmlouvat,“ řekl, „pokud nám to místo dovolí.“

Neuvědomil si, v jak hlučném se nachází prostředí, dokud všechny zvuky náhle neutichly. Važuzel zavřel oči. Sacharóza upírala nehybný pohled přímo kupředu. Trpaslíci ztuhli jako sochy.

Nakonec ticho přerušil lord Vetinari.

„Kometa? To máte na mysli sebe a tady tu mladou dámu?“ řekl a pozvedl obočí. „Aha, už chápu. To je jako Veřejnost. No, pokud bych mohl Kometě být něčím ze svých chabých sil nápomocen —“

„Nedáme se ani podplatit,“ odpověděl Mikuláš. Věděl, že kličkuje mezi zaostřenými kůly, ale to ať ho raději vezme čert, než aby se k němu někdo choval blahosklonně.

„Podplácení?“ Patricij pozvedl obočí. „Drahý pane, když jsem viděl, co všechno dokážete udělat pro nic za nic, měl bych strach vám vtisknout do ruky byť jediný penny. Ne, nemám nic, co bych vám mohl nabídnout, kromě svých díků, které jsou pochopitelně proslulé tím, že jsou velmi prchavé povahy. Aha, teď mě napadla jedna maličkost. V sobotu pořádám takovou malou večeři. Pár cechovních představených, nějaký ten velvyslanec… Bude to jistě nuda, ale možná byste měli, tedy vy a ta mladá odvážná dáma… ach, pardon, omlouvám se, myslel jsem samozřejmě Kometu… chuť se zúčastnit?“

„Já nev—“ začal Mikuláš, ale uprostřed slova se zarazil. Něco takového dokáže jen hrana podrážky, která vám pod stolem hobluje holeň.

„Kometě bude potěšením,“ rozzářila se Sacharóza.

„Skvělé. V tom případě —“

„Abych se přiznal, je tady jedna maličkost, o niž bych vás chtěl požádat,“ řekl Mikuláš.

Vetinari se usmál. „Jistě. Pokud bych cokoliv mohl pro Kom—“

„Zúčastníte se tuhle sobotu svatby dcery Jindřicha Krále?“

K jeho tajnému potěšení byl pohled lorda Vetinariho opět zcela prázdný, ale tentokrát proto, že Patricij ve své paměti nenašel osobu, kterou by jej vyplnil. Okamžitě se k němu naklonil Važuzel a zaznělo několik šeptaných slov.

„Ten?“ pozvedl obočí Patricij. „Jindřich Král. Ano. Dokonalé ztělesnění ducha, který z našeho města udělal to, čím je. Neříkal jsem to vždycky, Važuzle?“

„Samozřejmě, pane.“

„Jistě, že se tam zajdu podívat. Předpokládám, že tam bude celá řada známých občanů a předních osobností cechů, že?“

Otázka se vznášela ve vzduchu tiše a nenápadně, ale neodbytně.

„Tolik, kolik jen bude možné,“ odpověděl Mikuláš.

„Nádherné kočáry, čelenky, velkolepé róby?“ promluvil Vetinari k hlavici své hůlky.

„Spousta.“

„Ano, jsem si jistý, že to bude velmi vznešená svatba, na níž bude na co se dívat,“ řekl lord Vetinari a Mikuláš věděl, že Jindřich Král povede svou dceru zástupem, v němž bude mnohem víc šlechty a vznešených osobností, než by dokázal spočítat, a je třeba říci, že zatímco v životě Jindřicha Krále nebylo mnoho místa pro písmena, počítat uměl dokonale. A paní Králová? Ta dostane hysterický záchvat štěstí z čiročirého pasivního snobismu.

„Na oplátku chci zase požádat já vás,“ podíval se na Mikuláše Patricij, „abyste nedráždil velitele Elánia.“ Pak si slabě odkašlal. „Alespoň ne víc, než je nutné.“

„Jsem si jistý, že dokážeme táhnout za jeden provaz.“

Lord Vetinari pozvedl obočí. „Okamžik, já doufám, že ne. Táhnout za jeden provaz, to bývá většinou cílem despotismu a tyranie. Svobodní lidé většinou táhnou každý jinam.“ Usmál se. „To je jediný způsob, jak dosáhnout nějakého pokroku. To, a samozřejmě držet krok s dobou. Přeji vám hezký den.“

Kývl jim na pozdrav a vyšel z budovy.

„Proč jsou všichni stále ještě tady?“ zeptal se Mikuláš přítomných, když kouzlo pominulo.

„No… my totiž pořád nevíme, co bychom měli dělat,“ odpověděla mu paní Sedimentová v rozpacích.

„Běžte do ulic a zjistěte, co by si lidé přáli, aby se objevilo v novinách,“ řekla Sacharóza.

„A taky zjistěte, co by si lidé nepřáli, aby se objevilo v novinách,“ dodal Mikuláš.

„Zajímavé věci,“ doplňovala Sacharóza.

„Jako byl ten déšť psů, co spadl před pár měsícema?“ zeptal se Mc‘Ownick.

„Před pár měsíci nebyl žádný déšť psů!“ utrhl se na něj Mikuláš.

„Ale—“

„Jedno štěně není déšť. Kromě toho vypadlo z okna. Podívejte, nezajímají nás zvířecí srážky, samovolná vzplanutí ani lidé, kteří byli uneseni podivnými létajícími předměty —“

„Pokud se to nestane,“ podotkla Sacharóza.

„Samozřejmě nás to zajímá, když se to stane,” přikyvoval Mikuláš. „Ale když ne, tak ne, jasné? Novinky jsou neobvyklé věci, které se přihodí —“

„A obvyklé věci, které se přihodí,“ doplňovala ho Sacharóza a zmačkala hlášení ankh-morporské Společnosti přátel legrační zeleniny.

„A obyčejné věci taky, to je pravda,“ přikyvoval Mikuláš. „Novinky jsou ale hlavně to, na čem někomu záleží, aby se do novin nedostalo —“

„Až na to, že takové věci už někdy vůbec nejsou žádná novinka —“ přidala si zase Sacharóza.

„Novinky jsou jednoduše to —“ řekl Mikuláš a zarazil se. Všichni ho uctivě poslouchali a dívali se, jak tam stojí s otevřenými ústy a pozdviženým prstem.

„Novinky,“ dokončil poněkud kulhavě, „to je dost ošemetná věc. Ale až nějaké uvidíte, tak je poznáte. Jasné? Výborně. Tak, teď běžte a nějaké najděte.“ „To byl dost náhlý závěr,“ poznamenala Sacharóza, když ostatní odešli.

„Víš, řekl jsem si,“ podíval se na ni Mikuláš, „že… bylo… měli jsme v posledních dnech tolik… stalo se tolik věcí, jedno s druhým —“

„— pokoušeli se nás zabít, ty jsi byl uvězněn, pak ta záplava psů, shořela nám dílna, byl jsi drzý na lorda Vetinariho —“ přikývla Sacharóza.

„No, právě… Takže myslíš, že by na tom nějak moc záleželo… Co bys řekla, kdybysme si… ty a já… udělali volné odpoledne? Myslím tím,“ zaplétal se zoufale, „nikde se přece nepíše, že musíme vydávat noviny každý den, nebo ano?“

„Jenom v hlavičce novin,“ upozornila ho Sacharóza.

„Dobře, ale sama přece víš, že nemůžeš věřit všemu, co čteš v novinách.“

„No… tak dobrá. Já jen dokončím tuhle zprávu a—“

„Zprávy pro vás, pane Mikuláši,“ řekl jeden z trpaslíků a upustil na desku stolu hromádku papírů. Mikuláš zabručel a prolistoval je. Našel v nich několik zkušebních textů z Lancre a ze Sto Lat a už v této chvíli mu bylo jasné, že se bude muset v nejbližší době vypravit na venkov a vycvičit několik skutečných ohlasovačů novinek, lidí, kteří mu budou podávat reporty. Bude jim tedy říkat reportéři. Zprávy, které mu došly, byly totiž odesílány vesnickými kupci a hospodskými, jimž platil penny za řádku. Mezi papíry bylo i několik zpráv, které přinesli poštovní holubi. Ty pocházely od lidí, kteří se stále ještě nedokázali smířit s novou technologií.

„A sakra,“ zaklel tiše. „Starostu Quirmu zasáhl meteorit… už zas!“

„Je to možné?“ podivila se Sacharóza.

„Jak vidíš. Zpráva pochází od pana Kalambura z tamního obecního úřadu. Je to celkem rozumný člověk a nemá ani příliš velkou představivost. Říká, že tentokrát čekal meteor na starostu v uličce.“

„Vážně? Ta žena, od které kupujeme plátno, má syna a ten přednáší na univerzitě předmět Pomstychtivou astronomii.“

„Mohl by nám k tomu něco říci?“

„Vždycky, když přijde k nám do obchodu, tak se na mě usmívá,“ řekla Sacharóza pevně. „Takže nám k tomu něco řekne.“

„Výborně. Kdybys ještě mohla —“

„Pěkné odpoledne, lidičky!“

U přepážky stál pan Zimoval a v náručí choval lepenkovou krabici.

„No nazdar…“ zamumlal Mikuláš.

„Jen se podívejte na tohle,“ řekl pan Zimoval, muž, který by nepochopil narážku, ani kdyby byla obtočena kolem olo-věné trubky.

„Myslím, že prozatím máme legrační ze—“ začal Mikuláš. Zarazil se v půli slova.

To, co vytahoval zardělý chlapík ze své krabice, byl obrovský brambor. Brambor byl samý výrůstek.

Mikuláš už viděl různě bambulaté brambory předtím. Mnohé vypadaly jako tváře, pokud jste to tak chtěli vidět a trochu se pobavit. U tohohle bramboru jste si ale nemuseli nic představovat. Měl tvář. Byla tvořena ďolíky a výčnělky, stejně jako bramborovými očky, ale velmi se podobala té tváři, která velmi nedávno upírala oči do Mikulášova obličeje a pokoušela se ho zabít. Pamatoval si ji velmi dobře, protože i teď, po nějaké době, se mu občas stávalo, že se zpocený probouzel ve tři hodiny ráno a viděl tu příšernou tvář před sebou.

„Nevypadá… tak docela… legračně,“ vypravila ze sebe stísněně Sacharóza a podívala se úkosem na Mikuláše.

„Je úžasný, že ano?“ liboval si pan Zimoval. „Nebyl bych ho sem nosil, ale vím, že vás tyhle věcičky vždycky velmi zajímaly.“

„Jeden den bez samorostlého pastináku,“ řekla Sacharóza sladce, Je pro nás jako den, kdy nevysvitlo slunce, pane Zimovale. Mikuláši?“

„Cože?“ řekl Mikuláš a násilím odtrhl oči od bramborové hlavy. „Zdá se mi to, nebo vypadá překvapeně?“

„Myslím, že vypadá,“ přikývla Sacharóza.

„A to jste právě vykopal?“ zeptal se Mikuláš.

„Ale ne. Byl v jednom z pytlů, které jsem si uskladnil na zimu už před několika měsíci,“ zavrtěl hlavou Zimoval.

Jeho odpověď vykolejila vlak okultních myšlenek, který se začal v Mikulášově hlavě rozjíždět. Protože… vesmír je zvláštní místo. Příčina a následek, následek a příčina… Ale i přesto by si raději utrhl pravou ruku, než by napsal o svých pocitech.

„A co s tou bramborou uděláte?“ zeptal se. „Uvaříte ji?“

„Proboha ne! Tenhle druh je příliš moučnatý. Kdepak, z té-hle brambory budou hranolky.“

„Takže hranolky, říkáte?“ usmál se Mikuláš. A kupodivu mu to připadalo jako ta nejsprávnější věc, která by se právě s touhle bramborou měla udělat. „Ano, to je výborný nápad. Usmažte ji, pane Zimovale. Ať se smaží.“

A hodiny šly dál.

Mikuláš vyrazil do ulic, aby zjistil, jak to bylo s kvestorem (71), a pak o tom napsal několik řádků. Mágové, kteří dělali podivné věci, to nebyla žádná novinka. Mágové, kteří dělali podivné věci, to byli prostě mágové.

Dokončenou zprávu vložil do krabice „hotovo“ a podíval se na lis.

Stroj byl černý, velký a složitý. Neměl oči, neměl obličej, nebyl živý, ale přesto Mikulášův pohled opětoval. Ten si pomyslel: My nepotřebujeme staré obětní kameny. V tom se lord Vetinari mýlil. Pak zvedl ruku a sáhl si na čelo. Jizva už se mu dávno ztratila.

Ty sis mě označkoval. Dobrá. Ale já jsem chytřejší než ty.

„Jdeme,“ řekl.

Sacharóza zvedla hlavu od práce. „Cože?“

„Jdeme. Ven. Hned. Na procházku, na čaj nebo na nákupy,“ řekl Mikuláš. „Zmizme odsud. Nehádej se, prosím. Vezmi si kabát. Hned. Dřív než si to uvědomí. Dřív než si najde způsob, jak nám v tom zabránit.“

„O čem to mluvíš?“

Stáhl její kabát z věšáku a chytil ji za ruku. „Na vysvětlování teď není čas!“

Dovolila mu, aby ji vytáhl na ulici, a teprve tam se Mikuláš zhluboka nadechl a uvolnil se.

„A mohl bys mi teď už konečně říct, o co se tady jedná?“ řekla Sacharóza. „Jak víš, mám tam hromadu práce.“

„Já vím. Pojď, jdeme. Pravděpodobně ještě nejsme dost daleko. V Jilmové ulici prý otevřeli novou těstovinovou restauraci. Všichni říkají, že je skvělá. Co ty na to?“

„Ale v redakci je všechna ta práce, kterou je třeba udělat!“

„Vážně? Ale ta tam zítra bude taky, nemyslíš?“

Zaváhala. „No dobře, hodina nebo dvě nám snad chybět nebudou,“ připustila.

„Výborně, tak pojďme.“

Dorazili do místa, kde se napojuje ulice U Melasového dolu na Jilmovou, když je to dohonilo.

Kus dál na ulici se ozvaly výkřiky. Mikuláš otočil hlavu na jednu stranu a zahlédl těžký pivovarský vůz, jehož koně se vymkli kontrole. Viděl, jak lidé uskakují a prchají z cesty. Viděl, jak podkovy o velikostí polévkových talířů rozhazují na všechny strany bláto a ledovou tříšť. Viděl, jak se koním leskne mosaz na postrojích, pot na srsti a bělá pára u nozder…

Pak se podíval na druhou stranu. Tam spatřil stařenku, která se o dvou holích belhala na protější stranu ulice a o pádící smrti neměla ani nejmenší tušení. Viděl šátek a pod ním bílé vlasy…

Najednou se kolem něj něco mihlo. Muž udělal ve vzduchu přemet, dopadl do kotoulu ve středu cesty, překulil se jediným pohybem na nohy, chytil stařenu a uskočil…

Neovladatelný vůz proletěl kolem a nechával za sebou prstence páry a oblaka rozstříknuté ledové břečky. Splašené spřežení se rozhodlo na další křižovatce zahnout. Vůz to odmítl. Spleť podkov a koní, kol, sněhu a výkřiků se valila dál, cestou vyrazila několik výkladních skříní a pak se zastavila, když vůz narazil do kamenného pilíře a odmítl se dál pohnout.

Poslušen zákonů fyziky a zákonitosti podobných příběhů, se ovšem nezastavil jeho náklad. Sudy přetrhly provazy, kterými byly přivázány, s duněním napadaly na ulici a valily se dál. Několik se jich rozbilo a naplnilo pěnou příkop u silnice. Další, které skřípěly a duněly a narážely jeden do druhého, se stávaly centrem pozornosti každého poctivého občana, jenž před sebou viděl pětihektolitrový sud piva, který najednou nikomu nepatřil a valil se o své vůli do neznáma.

Mikuláš se Sacharózou se na sebe podívali.

„Dobrá — já se rozhlédnu kolem a ty utíkej pro Ottu!“

To řekli oba současně a pak se zaraženě podívali jeden na druhého.

„Dobrá, dobrá,“ řekl Mikuláš. „Najdi nějaké dítě, dej mu šesťák, aby skočilo pro Ottu, já si pohovořím s tím statečným policistou, který zachránil stařenku v poslední vteřině, a ty si zapiš něco o ohlušujícím dunění, jasné?“

„Jdu hledat to dítě,“ přikývla Sacharóza a vytáhla si zápisník, „ale ty si udělej poznámky o dni pivní zkázy a já si půjdu promluvit s bělovlasou matičkou. Co lidi zajímá, správně?“

„Výborně!“ souhlasil Mikuláš. „Ten zachránce, to byl kapitán Karotka. Ať Otto nezapomene udělat obrázek a zjistí jeho věk!“

„Samozřejmě“

Mikuláš zamířil směrem k zástupu, který se tísnil kolem rozbitého vozu. Mnoho lidí se ovšem již stačilo vzdálit při pronásledování sudů a občasný výkřik oznamoval, že žízniví lidé si málokdy uvědomují, jak těžké je zastavit pět hektolitrů piva v těžkém dubovém sudu, když se jednou dají do pohybu.

Poctivě si zaznamenal jméno, které bylo na boku vozu. Několik mužů pomáhalo koním na nohy, ale bylo vidět, že z nákladu piva už toho moc nezbývá. Zdálo se, že jsou to muži, kteří chtějí pomoci ztraceným koním, odvést je domů a zařídit, aby se měli lépe. Jestliže tato snaha zahrnovala přebarvení koňské srsti, hřívy a ocasů a přísahy, že toho koníčka vlastní už dva roky, byli to ti dobří lidé ochotni pro blaho zvířat podstoupit.

Mikuláš přistoupil k muži stojícímu na chodníku, který se očividně nechystal k žádné činnosti.

„Promiň—“ začal. Občanovy oči už mezitím odhalily zápisník v jeho ruce.

„Celý sem to viděl,“ řekl občan.

„Vážně?“

„Byla to straš-li-vá scéna,“ řekl muž tak pomalu, aby Mikuláš stačil psát. „Ten muž z hlídky se ovšem ne-oh-rože-ně vrhl do boje se smrtí, aby zachrá-nil tu stařenu, a zaslou-ží si vyzna-me-ná-ní.“

„Opravdu?“ udržoval Mikuláš řeč a rychle si dělal poznámky. „A vy jste —“

„Samuel Alabastr (43), kameník z ulice Koňské běhavky,“ diktoval pomalu muž.

„Já to taky viděla,“ řekla žena, která stála vedle, naléhavým tónem. „Paní Pěnuše Burčáková, blondýna, matka tří dětí, bydliště Dolyiny sestry. Byla to scéna naprosté zkázy.“

Mikuláš to riskl a vrhl pohled na konec své tužky. Připadala mu jako magická hůlka.

„A kde je ikonograf?“ řekla paní Burčáková a nedočkavě se rozhlížela.

„Ehm… zatím ještě nedorazil,“ sdělil jí Mikuláš.

„Och.“ Žena vypadala zklamaně. „To byla ale ostuda, s tou ubohou ženou a tím hadem, že? Předpokládám, že jel udělat její obrázek.“

„Hm… já doufám, že ne,“ odpověděl Mikuláš.

Bylo to dlouhé odpoledne. Jeden sud vletěl do holičství a vybuchl. Objevilo se několik mužů z pivovaru, kteří se poprali s několika novými vlastníky sudů. Ti na ně totiž uplatňovali právo nálezců. Jeden podnikavý muž narazil sud přímo u cesty a otevřel si dočasnou hospodu. Pak dorazil na místo Otto. Udělal obrázek pivních zachránců. Udělal obrázek boje o pivo. Udělal obrázek mužů hlídky, kteří dorazili na místo události a zatkli každého, kdo se ještě držel na nohou. Udělal obrázek bělovlasé stařenky, pyšného kapitána Karotky a v celkovém rozrušení i kusu svého palce.

Byla to výborná historka. A Mikuláš, který seděl za svým stolem v Kometě, jí už měl skoro polovinu napsanou, když si vzpomněl.

Viděl, jak to začíná. A okamžitě sáhl pro svůj zápisník. To byla věc, která mu dělala starosti. Řekl to Sacharóze.

„Tak?“ zněla odpověď z její strany stolu. „Kolik es se píše ve slově nasávali?“

„Jedno,“ odpověděl Mikuláš. „Víš, co tím chci říct, nechtěl jsem nic dělat. A v té chvíli jsem si pomyslel: tohle je příběh a já ho musím vyprávět.“

„Jasně,“ přikývla Sacharóza, stále ještě skloněná nad svou prací. „Někdo nás k tomu nutí násilím.“

„Ale to není žádná —“

„Podívej se na to takhle,“ řekla Sacharóza a vzala si nový arch papíru. „Někteří lidé jsou hrdiny. Jiní si ovšem dělají poznámky.“

„Ano, ale to není příliš —“

Sacharóza zvedla hlavu a blýskla po něm úsměvem. „Občas jsou to titíž lidé,“ řekla.

Tentokrát to byl Mikuláš, kdo skromně sklonil hlavu.

„Myslíš si, že to je skutečně pravda?“ zeptal se.

Pokrčila rameny. „Skutečná pravda? Kdo ví? Tohle jsou přece noviny, že? Do zítřka to prostě musí být pravda.“

Mikuláš cítil, jak se oteplilo. Její úsměv byl opravdu přitažlivý. „Jseš si jistá?“

„Naprosto. Pravda alespoň do zítřka je pro mě dost dobrá.“

Za ní se tyčil obrovský, černý a upíru podobný tiskařský lis, který čekal, až bude nakrmen, až ho přivedou za temné noci k životu, aby osvětlil zítřejší ráno. Trhal složitosti světa na krátké příběhy a byl neustále hladový.

A potřebuje dvousloupcový článek na stranu dvě, vzpomněl si Mikuláš.

Zatím si několik centimetrů pod jeho rukou prohlodával starým dřevem cestičku spokojený červotoč. Reinkarnace má stejně ráda žertíky jako každá jiná filozofická hypotéza. Červotoč hlodal, a jak hlodal, myslel si: „Tohle je opravdu — aně skvělý dřevo!“

Protože nic nemusí být pravda navěky. Abychom řekli pravdu, stačí, když to bude pravdou dost dlouho.