Prvni planeta smrti

27

Boj skončil. A skončil tak rychle, že si tu skutečnost nestačil nikdo pořádně uvědomit. Rhes hladil rukama lesknoucí se kov řídicího panelu a nechával se tím skutečným dotykem přesvědčovat. Ostatní chodili po lodi a dívali se pozorovacími výhledy, nebo se nechávali unášet dojmy z mechanizované cizoty řídicí kabiny.

Jason byl fyzicky na pokraji sil, ale nedával to na sobě znát. Otevřel schránku lékařské pomoci a hledal v ní tak dlouho, dokud nenašel povzbuzující prostředky. Tři nazlátlé pilulky ho zbavily únavy — nyní opět dokázal jasně uvažovat.

„Věnujte mi pozornost!” zvolal. „Náš boj dosud neskončil. Oni se pokusí všemi možnými prostředky získat loď zpátky, a my musíme být připraveni. Chci, aby jeden technik prošel loď a našel ovladače zámků. Přesvědčte se, že všechny uzávěry a průhledy jsou zavřené. Pošlete tam někoho, aby je zkontroloval, jestli to bude nutné. Zapněte všechny kamery namířené do všech směrů, aby se nikdo nemohl k lodi nepozorovaně dostat. Budeme potřebovat do strojovny strážného — ovládací obvod, který sem vede, by mohli přerušit, kdyby pronikli dovnitř. A raději prohledejte na lodi kajutu vedle kajuty, kdyby snad náhodou byl tady s námi zavřený ještě někdo jiný.”

Všem se ulevilo, protože nyní mohli něco dělat. Rhes rozdělil muže do skupin a poslal je plnit úkoly. Jason zůstal u ovládacího panelu, jednu ruku měl hned vedle spínače čerpadla. Bitva ještě neskončila.

„Přijíždí náklaďák,” zvolal Rhes, „a jede pomalu.”

„Mám ho odstřelit?” zeptal se muž, který seděl u ovladačů zbraní.

„Nestřílej,” ozval se okamžitě Jason, „dokud nezjistíme, kdo v něm jede. Jestliže tam budou ti, které jsem pozval, necháš je projet.”

Celou dobu, co se nákladní auto zvolna přibližovalo, zaměřovač je sledoval hledáčkem. V autě byli řidič a tři cestující. Jason čekal, dokud si nebyl zcela jist, kdo to je.

„Jsou to ti praví,” oznámil. „Zadržte je u uzávěru, Rhesi, a voďte je sem po jednom. Při vstupu jim odeberte pistole, pak jim vezměte veškerou výzbroj. Předem se nedá říct, co by mohlo být skrytou zbraní. Zvláštní péči věnujte Bruccovi — to je ten, co má obličej jako sekyra — zajistěte, aby se mu vzalo úplně všechno. Je to odborník na zbraně a na kritické situace. A přiveďte taky řidiče — nepotřebujeme, aby odvysílal informaci o tom, že je uzávěr poškozen a jaké máme zbraně.”

Čekání bylo krušné. Jason měl ruku stále poblíž čerpadlového spínače, i když věděl, že spínač určitě nestiskne. Alespoň ne do té doby, dokud si ostatní budou myslet, že by ho mohl stisknout.

Z chodby se ozvaly rázné kroky a neurčitelné nadávky, a zajatce jednoho po druhém vstrčili dovnitř. Jason věnoval jediný pohled jejich výrazu, dychtícím po krvi, a zaatým pěstem, pak zvolal na Rhese:

„Postavte je ke stěně a hlídejte. Lučištníci, buďte připraveni ke střelbě!”

Hleděl na ně, na ty, kteří patřili kdysi k jeho přátelům, ale které nyní prostupovala nenávist vůči jeho osobě. Meta, Kerk, Brucco. Řidičem byl Skop, ten, kterého Kerk pověřil, aby Jasona hlídal, a který nyní, kdy se úlohy vyměnily, vypadal, jako by chtěl vybuchnout.

„Dávejte dobrý pozor,” začal Jason, „protože na tom závisejí vaše životy. Držte se zády u stěny a nepokoušejte se dost ke mně blíž, než jste. Jestli se o to pokusíte, budete okamžitě zastřeleni. Kdybych tu byl s vámi sám, kdokoli z vás by se ke mně dostal dřív, než bych tento spínač stiskl. Jenže nejsem sám. Vy máte pyrranské reflexy a svaly- ale lučištníci taky. Neriskujte, protože by to nebylo riskování, ale sebevražda. Tohle vám říkám ve vašem vlastním zájmu. Můžeme tedy hovořit v klidu, aniž by se někdo z vás přestal ovládat a byl přitom zastřelen. Žádná jiná možnost neexistuje. Budete muset vyslechnout vše, co řeknu. Nemůžete uprchnout, ani mě zabít. Bitva skončila.”

„A my jsme prohráli — a kvůli tobě, ty zrádče!” neudržela se Meta.

„Ani v jednom případě to není pravda,” odporoval vyrovnaným hlasem Jason. „Nejsem zrádce, protože zachovávám loajálnost vůči všem lidem na této planetě, a bydlí uvnitř ochranného valu, nebo mimo něj. Nikdy jsem nic jiného netvrdil. Pokud jde o to, kdo prohrál — no, vy jste neprohráli. Vlastně jste vyhráli, a to válku s touto planetou — jen mě vyslechněte.” Obrátil se na Rhese, který se mračil, rozhněvaně a zmateně. „Samozřejmě, Rhesi, že vy jste taky vyhráli. Už žádná válka s městem — dostanete se k lékařským vymoženostem, mimoplanetárnímu styku a ke všemu, co budete chtít.”

„Promiň, že jsem cynický,” opáčil Rhes. „Ale ty slibuješ všechno možné všem. To bude trochu obtížné splnit, když se naše zájmy tolik liší.”

„Teď jsi udeřil hřebík přímo na hlavičku,” uznal Jason. „Díky. Tuto nesrovnalost lze napravit tím, že vaše zájmy přestanou být protikladné. Mír mezi lidmi z města a farmáři, konec zbytečné války, kterou spolu vedete. Mír mezi lidmi a pyrranskými formami života — protože tato prazvláštní válka je zdrojem všech vašich problémů.”

„Ten chlap je blázen,” poznamenal Kerk.

„Možná. To posoudíte, až mě vyslechnete. Chci vám vyprávět o historii této planety, protože právě v ní spočívá jak podstata vašich problémů, tak jejich řešení.

Když před třemi sty léty přistáli na Pyrru usedlíci, ušel jim jeden důležitý rys této planety, rys, který ji odlišuje od všech planet v galaxii. To přehlédnutí jim nelze vyčítat, měli dost starostí s jinými záležitostmi. Gravitace byla asi to jediné, co jim připadalo blízké, vše ostatní z životního prostředí pro ně představovalo otřesnou odlišnost od světa s řízeným počasím, který opustili. Bouře, vulkanická činnost, záplavy, zemětřesení — to je mohlo dohnat k nepříčetnosti, a věřím, že mnozí se skutečně zbláznili. Zvířata a hmyz představovali zdroj neustálých mrzutostí, něco zcela jiného než pár neškodných a chráněných druhů, jaké do té doby znali. Jsem přesvědčen, že si ani v nejmenším neuvědomili, že pyrranský život je navíc telepatický…”

„Už zase,” utrhl se Brucco. „A je tomu tak či onak, to vůbec není důležité. Přikláněl jsem se k tvé teorii psionicky řízeného útoku na nás, ale ten tragický neúspěch, který jsi předvedl, dokázal, že ta teorie není správná.”

„Souhlasím,” uznal Jason. „Zcela jsem se mýlil, když jsem si myslel, že útok na město řídí nějaký vnější činitel pomocí psionických schopností. Tehdy měla ta teorie svou logiku a důkazy svědčily v její prospěch. Výprava na ostrov skončila skutečně tragickým neúspěchem — nezapomeň však, že já jsem chtěl udělat zcela něco jiného než zaútočit. Kdybych se do té jeskyně vypravil sám, nemusel přijít o život nikdo. Myslím, že se přišlo na to, že ta rostlinná stvoření jsou pouze vyspělé životní formy s neobyčejnými vlastnostmi psí. Ty prostě silně reagovaly na psionický útok na město. Když jsem o tom později přemýšlel, napadlo mě, že právě tyto formy útok podnítily. Nikdy se však už nedovíme, jak tomu skutečně bylo, protože jsou zlikvidované. Jejich záhuba ale skutečně něco přinesla. Ukázala nám, kde hledat pravé viníky, tvory, kteří vedou, řídí a inspirují válku proti městu!”

„Kdo?” Kerk tu otázku spíš vydechl, než vyslovil.

„Přece vy, samozřejmě,” odpověděl mu Jason. „Nejenom vy, co jste tady, ale všichni lidé ve městě. Možná že je vám ta válka proti mysli. Avšak nesete za ni odpovědnost a staráte se, aby pokračovala.”

Jason se musel přemáhat, aby se neusmál, když viděl, jak se všichni zatvářili zkoprněle. Musel si však pospíšit, aby svůj názor dokázal, dřív než ho jeho spojenci začnou také považovat za nepříčetného.

„A takhle to funguje. Řekl jsem, že pyrranský život je telepatického charakteru — a mínil jsem veškerý život. Každý jednotlivý hmyz, rostlina a zvíře. V určitém období bouřlivého vývoje této planety se ukázalo, že k přežití jsou vhodné tyto psionické mutace. Přežívaly, když ostatní druhy hynuly, a jsem přesvědčen, že při vyhubení posledních nepsionických druhů, které zůstaly, spolupracovaly. Spolupráce je to klíčové slovo pro tuto planetu. I když totiž za normálních podmínek spolu soupeří, proti všemu, co je jako celek ohrožuje, postupují společně. Když je ohrožovala tektonická činnost, v souladu spolu prchaly. Méně výrazný projev téhož chování můžete pozorovat na kterékoli planetě při lesních požárech. Ovšem zde, vzhledem k velice drsným podmínkám, bylo vzájemné přežívání dovedeno do extrému. U některých forem života se mohly vyvinout jakési předtuchy, jako je tomu u lidí schopných poznat blížící se zemětřesení. Při takovém včasném varování větší zvířata prchala. U těch menších se vyvinula schopnost produkovat semena nebo slupky nebo vajíčka, které mohl nést do bezpečí vítr nebo větší zvířata ve své srsti, aby se zabezpečilo druhové přežití. Vím, že tomu tak je, protože jsem to viděl na vlastní oči, když jsme utíkali před zemětřesením.”

„Souhlas — to ve všech vývodech sedí!” zvolal Brucco. „Jenže jak to souvisí s námi? To, že všechna zvířata prchají společně, jak souvisí s naší válkou?”

„U nich jde o víc než jen o společný úprk,” odpověděl mu Jason. „Spojují svoje síly proti jakékoli přírodní katastrofě, která je společně ohrožuje. Jsem si jist, že ta komplexní adaptabilita, k níž zde dochází před příchodem blizardů, záplav, požárů a jiných katastrof, přivede ekology přímo do extáze. Nás se však momentálně dotýká jediná reakce. Ta, která je namířená proti lidem z města. Copak si to ještě neuvědomujete? Chovají se vůči vám všem jako vůči další přírodní katastrofě!

Nikdy se přesně nedozvíme, jak to vlastně začalo, i když určitý náznak je v deníku, který jsem objevil a který zachycuje popis prvních dnů na této planetě. V něm se píše, že lesní požár zřejmě vyhnal nové druhy proti usedlíkům. To nebyly žádné nové druhy zvířat — jen ty stávající s novou motivací. Umíte si představit, jak se tito usedlíci, zvyklí na bezpečí a vysokou civilizaci, zachovali, když vznikl lesní požár? Propadli samozřejmě panice. A pokud se nacházeli ve směru postupujícího požáru, zvířata musela prchat přímo přes jejich tábor. Reagovali nepochybně střelbou na létající tvory.

Jakmile to učinili, označili se za přírodní katastrofu. Katastrofy nabývají různé podoby. Dvojnožce s puškami lze do této kategorie zařadit poměrně snadno. Pyrranská zvířata zaútočila, byla střelena, a válka začala. Ta zvířata, co přežila, pokračovala v útočení a dala všem formám života na vědomí, čeho se ten boj týká. Radioaktivita na této planetě musí být příčinou mnoha mutací — a příznivá mutace, schopná přežití, se tak stala pro člověka smrtelným nebezpečím. Risknu dohad, že schopnost psí mutace dokonce podněcuje, některé ze smrtelně nebezpečnějších druhů jsou až příliš jednoúčelové, než aby za těch krátkých tři sta let vznikly přirozeným vývojem.

Usedlíci se samozřejmě bránili a svou pověst přírodní katastrofy si tak uchovali bez poskvrny. V průběhu staletí svoje způsoby zabíjení vylepšili — i když to k ničemu dobrému nebylo, jak víte. Vy lidé z města, jejich potomci, jste tuto nenávist zdědili. Bojujete, a pomalu prohráváte. Jak byste taky mohli zvítězit nad biologickými rezervami celé planety, které se mohou přetvářet tak, aby mohly čelit jakémukoli novému útoku?”

Po Jasonových slovech následovalo ticho. Kerk a Meta stáli s pobledlými obličeji a vstřebávali dosah toho odhalení. Brucco mumlal něco nesrozumitelného a na prstech odpočítával důvody, hledal v logických návaznostech slabá místa. Čtvrtý Pyrran z města, Skop, nevnímal obsah těch slov, kterým nerozuměl — nebo rozumět nechtěl — a na místě by Jasona zabil, kdyby měl sebemenší naději, že se mu to podaří.

Byl to Rhes, kdo přerušil ticho. Jeho schopnost rychle uvažovat už roztřídila vyslechnuté skutečnosti. „Jedna věc nesedí,” řekl. „Co my? My žijeme na povrchu Pyrru bez ochranného valu a bez střelných zbraní. Proč na nás taky neútočí? Jsme lidé, potomci stejných lidí jako kšeftaři.”

„Na vás neútočí,” vysvětloval Jason, „protože vás neztotožňují s přírodní katastrofou. Zvířata žijí na svazích nečinné sopky, v přirozeném soutěžení bojují a hynou, avšak když se sopka probudí, prchají společně. Výbuch sopky je tím, co dělá z hory přírodní katastrofu. V případě lidí jsou to jejich myšlenky, které je určují jako životní formu nebo katastrofu. Horu nebo sopku. V městě všichni vyzařují podezřívání a smrt — libují si v zabíjení, na zabíjení myslí a zabíjení plánují. Uvědomte si, že i to je přirozený výběr. Jsou to rysy přežití, které městu nejvíce vyhovují. Lidé žijící mimo město uvažují jinak. Pokud jsou individuálně ohroženi, bojují, jak by bojoval jakýkoli jiný tvor. Pod hrozbou všeobecnějšího ohrožení se řídí pravidly pro celkové přežití, které lidé z města porušují.”

„Jak to začalo — mám na mysli to rozdělení na dvě skupiny?” zeptal se Rhes.

„To se pravděpodobně nikdy nedozvíme,” usoudil Jason. „Myslím, že lidé, z nichž pocházíte, museli být farmáři nebo psioničtí senzibilové, kteří během nějaké přírodní katastrofy nebyli s ostatními. Podle pyrranských pravidel reagovali samozřejmě přirozeně a přežili. Tím se odlišili od myšlení lidí z města, kteří považovali za správnou odezvu zabíjení. Nech byly příčiny jakékoli, je zřejmé, že brzy vznikly dvě oddělené komunity, které kromě vzájemně výhodného obchodování jednaly zcela separátně.”

„Stále tomu nemůžu uvěřit,” ozval se nepříliš zřetelně Kerk. „To vysvětlení je prostě strašné, každý jeho detail, a já mu dosud nemůžu dost dobře uvěřit. Musí existovat ještě jiné vysvětlení.”

Jason zavrtěl zvolna hlavou. „Neexistuje. Tohle je jediné, které obstojí. Jiná jsme vyloučili, vzpomínáš? Nemám ti za zlé, že ti připadá obtížné tomu uvěřit, protože je to v přímém protikladu ke všemu, co jsi v minulosti považoval za pravdivé. Je to jako měnit přírodní zákon. Jako kdybych ti přednesl důkaz, že gravitace vlastně neexistuje, že je to síla jiná než ta nezměnitelná, kterou známe, jakou můžeš obejít, když víš jak. Potřeboval bys spíš důkaz než slova. Třeba vidět, jak někdo chodí ve vzduchu.”

A když se obrátil k Naxovi, dodal: „Což vlastně není tak špatný nápad. Neslyšíš, že by teď byla kolem lodě nějaká zvířata? Ne taková, na jaká jsi zvyklý, ale mutovaná, divoká, jaká žijí jen proto, aby útočila na město.”

„Tady se to jimi jen hemží,” odpověděl Naxa. „Myslí jen na to, koho zabít.”

„Nemohl bys jedno chytit?” zeptal se Jason. „Ale tak, aby ses nenechal zabít?”

Naxa zabručel na souhlas a obrátil se k odchodu. „Taková šelma, která by mi ublížila, se ještě nenarodila.”

Ostatní stáli beze slova, byli hluboce pohříženi do svých myšlenek, když čekali, až se Naxa vrátí. Jason neměl co říci. Pokusí se ještě o jednu věc, aby je o své pravdě přesvědčil — pak už bude záležet na každém z nich, aby si vytvořil vlastní názor.

Naxa se vrátil s křídlobodcem, přivázaným za nohu na kožené šňůře. Zvíře se chvělo a vřískalo, když ho nesl dovnitř.

„Dej ho doprostřed místnosti, daleko ode všech,” řekl Jason. „Nemůžeš tu bestii na něco posadit, aby tady nepoletovala?”

„Bude stačit moje ruka?” zeptal se Naxa a křídlobodce nadhodil, aby se mu posadil na ruku s dlouhou ochrannou rukavicí. „Tak tohle jsem chytil.”

„To je pravý křídlobodec,” konstatoval Brucco. „Až tady cítím z jeho křídlových bodlin jed.”

Ukázal na tmavé skvrny na kůži, kam kapalina ukápla. „Jestli to prožere rukavici, je s tím chlapem konec.”

„Jsme tedy zajedno, že je skutečný,” řekl Jason. „Skutečný a smrtelně nebezpečný, a jediným prubířským kamenem mé teorie bude to, zda se mu vy lidé z města přiblížíte tak jako Naxa.”

Když to vyslovil, mimoděk se odtáhli. Věděli totiž, že křídlobodec je synonymum pro smrt. Tak tomu bylo, je a bude. Přírodní zákon člověk nezmění.

Za všechny se ozvala Meta, „My… nemůžem. Ten člověk žije v džungli, žije jako zvířata. Nějak se naučil dostat k ním blízko. Ale po nás to nemůžeš chtít.”

Jason si pospíšil, aby odpověděl dřív, než bude Naxa na urážku reagovat. „Samozřejmě že právě to po vás chci. Spočívá v tom můj důkaz. Jestli k němu nenávist nebudete pochovat a nebudete předpokládat, že vás napadne — no, pak vás nenapadne. Myslete si, že je to tvor z jiné planety, že je neškodný.”

„To nejde,” namítla. „Je to křídlobodec!”

Zatímco spolu hovořili, Brucco postoupil vpřed, oči upíral na zvíře sedící Naxovi na rukavici. Jason pokynul lučištníkům, aby nestříleli. Brucco se zastavil v bezpečné vzdálenosti, ale soustředěný pohled na křídlobodce upírat nepřestal. Ten na znamení neklidu šustivě pohnul kožnatými křídly a zasyčel. Na špičce každé z velkých bodlin na křídlech se vyřinula kapka jedu. Celá místnost tonula v mrtvolném tichu.

Brucco zvolna zvedl ruku a opatrně ji natáhl nad zvíře. Pak ji o kousek spustil, jednou pohladil křídlobodci hlavu a nechal ji klesnout ke svému boku. Zvíře na dotyk nijak nereagovalo, jen se mírně zachvělo.

Zazněl hromadný povzdech, když ti, kteří mimoděk tajili dech, začali opět dýchat.

„Jak jsi to dokázal?” zeptala se Meta přidušeně.

„Hmmm, cože?” zabručel Brucco, který se zřejmě probíral z ohromení. „Aha, no, dotkl jsem se ho. Je to jednoduché, skutečně. Jen jsem si představoval, že je to výcviková pomůcka, kterou používám, jakoby skutečný tvor, ale neškodný. Na tuto jedinou myšlenku jsem se soustředil — a vyšlo to.” Sklopil pohled na svou ruku, pak opět pohlédl na křídlobodce. Nyní zněl jeho hlas tlumeněji, jako by zazníval z větší vzdálenosti. „Není to ale výcviková pomůcka. Je skutečný. Smrtelně nebezpečný. Ten mimozemec má pravdu. Má pravdu ve všem, co řekl.”

S Bruccovým příkladem úspěchu před očima přistoupil ke zvířeti Kerk. Přistoupil k němu toporným krokem, jako by šel na svou vlastní popravu, a po strnulé tváři mu stékaly pramínky potu. Uchovával si však víru a dařilo se mu na křídlobodce nemyslet — proto se ho mohl bez škodlivých následků dotknout.

Meta to také zkusila, ale nedokázala potlačit hrůzu, která ji zachvátila, když se křídlobodci přiblížila. „Snahu mám,” omlouvala se, „a už ti věřím — ale tohle prostě nedokážu.”

Skop vykřikl, když na něho všichni pohlédli, a vykřikl, že je to všechno podvod — pak se vrhl na lučištníky, a ti ho museli zbít do bezvědomí.

Na Pyrrus se sneslo porozumění.