Signály z vesmíru

15. POZVÁNÍ

Nataša se druhý den ráno rozloučila a vrátila se do Moskvy.

Severson se stal u Hallströmů denním hostem. Na radu lékaře začal studovat systematicky podle pečlivě vypracovaného plánu. Získané vědomosti si denně ověřoval v rozhovorech.

Pravidelně navštěvoval také kulturní dům a výrobní středisko. Brzy získal mezi novými obyvateli Jarslbergu mnoho dobrých přátel. Každý den večer se vracel do svého rodného domu na stráni. Pečoval o něj nyní sám, ale také dědeček mu zůstal věrný. Nebylo dne, aby se tu na cestě z liščí farmy nezastavil.

Dny plynuly v pilné práci. Severson si již osvojil základy atomové fysiky a mičurinství, vnikl do podstaty mnoha moderních strojů a rozšiřoval své znalosti matematiky.

Jednou týdně psal dopisy svým známým v Moskvě — a Aleně Svozilové do Prahy. A jednou týdně přicházely mu i odpovědi…

Až přišel onen nečekaný osudový dopis… Na obálce byla natištěna hlavička:

Světová akademie věd, Presidium, Přerov.

Severson se nejprve domníval, že jde o omyl. Akademii nepsal, a rozhodně také nečekal, že by ho mohla akademie o něco žádat. Adresa vsak říkala docela jasně, že dopis je určen opravdu Seversonovi. Obsah dopisu to znovu potvrdil:

Dvanácté poschodí rozlehlé budovy fysikálního ústavu v Praze je již přes měsíc noc co noc osvětleno až do rána. Po celou tu dobu neopustil akademik Navrátil svou pracovnu. Spával denně jen několik hodin na gauči, ukrytém za plentou v rohu místnosti.

Kromě členů Navrátilova kolektivu málokdo věděl, na čem akademik tak intensivně pracuje.

Když Alena Svozilová vstoupila do pracovny s velkým lepenkovým pouzdrem na výkresy v pravé ruce, akademik seděl právě u dokonalého počítacího stroje typu „Svoboda“.

Alena trpělivě počkala, až stroj došuměl a podal konečný výsledek. Navrátil vzal rychle ústřižek pásky a porovnával ho se svými poznámkami v notesu.

Teď teprve zpozoroval příchod dívky. Usmál se na ni — a zavřel oči. Alenu to nijak nepřekvapilo. Dobře znala akademikův zvyk — přemýšlet se zavřenýma očima. Dělával to i při rozhovorech, když pozorně naslouchal.

„Čan-suova připomínka je správná,“ řekl, aniž zvedl těžká víčka. „Dráhu bude nutno pozměnit podle jeho návrhu… Co pěkného mi přinášíte?“ podíval se opět na dívku.

„Zajcev dodržel slovo,“ odpověděla s úsměvem a položila pouzdro na stůl. „Jsem dobrý diplomat nebo ne?“

„Otevřete pouzdro raději vy,“ řekl místo odpovědi.

Alena prořízla pojistnou pásku a sňala víko. Chvějící se rukou opatrně vytáhla svitek výkresů a hustě popsaných archů papírů. Rozložila je po stole a zatížila několika předměty, které byly po ruce.

Akademik nervosníma očima přelétl po náčrtcích a po sloupcích cifer. Jeho zrak utkvěl na posledních řádcích připojeného dopisu:

Navrátil se rychle sklonil nad velkým, pečlivě narýsovaným výkresem.

„Poslední, nejdůležitější článek řetězu je pevný,“ zvolal po chvíli, „Podívejte se, Alenko, jak krásně doplní náš „Paprsek“.“

Ani při prohlížení dalších výkresů a propočtů nevycházel akademik z nadšení.

„Zlatý Petr Ivanovič!“ zvolala pojednou dívka a podala Navrátilovi arch papíru. „Dává nám k disposici svůj nejnovější objev…“

Akademik listinu pozorně pročetl a zavřel oči.

„Využití energie atomových jader na 79 procent,“ zašeptal…

Do pracovny proniklo již modré ranní světlo, čtyřicetiletý bezvousý muž a osmahlá dívka stále ještě studovali materiály z Moskvy…

„Co je dnes?“ zeptal se pojednou Navrátil.

Dívka otázce neporozuměla.

„Myslím, který den je dnes. Čtvrtek?“

Alena se srdečně zasmála.

„Je vidět, že žijete mimo čas a prostor. Vždyť je už sobota! Sobota 28. září…“ zdůraznila.

„Zbývají nám tedy do pondělí ještě dva dny. Co myslíte, stačíme za tu dobu zpracovat všechny materiály a vypracovat definitivní návrh?“

Dívka se poněkud zarazila.

„Chcete ho přednést již na příštím plenárním zasedání Akademie?“ zeptala se nejistě.

„Rád bych to měl již za sebou, dívenko. To víte, těžko je člověku, když musí své dílo nosit v srdci po několik let,“ zasmál se. „Nejsem tak klidným, jak se vám snad zdá. Nezapomínejte, že jsem z Kyjova — ze Slovácka — a že mi v žilách proudí horká krev. Taková bojovná, víte? Čekání mne už znervosňuje… Možná, že návrh bude zamítnut — a pak by bylo škoda času pracovat na něm dál…“

„Nemůže být zamítnut! Je uskutečnitelný! Uvidíte, že bude přijat… Ale za dva dny…“ zaváhala.

„…to nestihneme — chcete snad říci?“ doplnil větu Navrátil. „Co je s vámi dnes? Ani vás nepoznávám. Nedokázal náš kolektiv daleko víc — a často v kratším čase? Když si rozdělíme úkoly, v pondělí ráno je všechno pohodlně hotovo. Kdo ví, kolik toho ještě budeme muset na návrhu změnit po připomínkách Akademie. A i když návrh přijmou beze změny, kolik nás pak ještě čeká práce!“

Dívku polil ruměnec, jasně viditelný i přes snědou barvu pleti. „Nemyslete si, že chci z boje utéci při rozhodné bitvě. Ale…“

„Ale?“

Akademik se podíval na Alenu tázavě.

„Ach tak, já úplně zapomněl,“ klepl se najednou konečky prstů do čela. „Čekáte hosta, viďte?“

„Já ne, ale Akademie,“ opravila Navrátila a sklopila oči.

„Nu, nic ve zlém. Spletl jsem se. Severson tedy přiletí do Prahy již dnes?“

„Ano, v poledne. Oznámil to, telegramem. Zítra ho mám na žádost Akademie doprovázet do akademického města… Ostatně — vždyť ho Akademie pozvala na váš návrh,“ dodala vyčítavě.

„Nebýt doktorky Svozilové, ani bych na tento geniální návrh nepřišel. Obávám se, že to byl ten nejlepší krok k tomu, abych ztratil svou nejlepší spolupracovnici…“

„Vyčítáte mi ty dva dny volna, jako — jako — jako byste na Seversona žárlil,“ urazila se Alena. „Dobře víte, jak miluji svou práci a jak si vážím vašeho vedení. Jak bych vás mohla opustit?! Cožpak nevíte, jakou ctí je pro mne spolupracovat s vámi? Vždyť — vždyť Seversona ani dobře neznám. Hovořila jsem s ním jen několik hodin v Moskvě. Když je to takové, rozhodně mu průvodkyni dělat nebudu…“

Rozběhla se k televisnímu telefonu.

Navrátil ji zadržel.

„Nikam nevolejte… Nerozumíte žertu — vy dětino! Raději přineste návrh na kuchyni. Pracovala jste na něm, hlavní fakta dáte dohromady během dvou hodin. Víc bych po vás stejné nežádal, i kdybyste nikam nešla. O půl dvanácté už můžete být na letišti… Odpusťte — podlehl jsem na okamžik nervose…“

Stříbrné raketové letadlo lehce dosedlo na asfaltovou plochu pražského letiště. Zastavilo se u hlavní budovy.

Dveře trupu se otevřely a na schůdcích se jako první z cestujících objevil Severson.

Zmateně se rozhlížel kolem. Vtom zahlédl Alenu.

„Vy zde?“ zvolal překvapeně. „Jak jste se dověděla, že přiletím do Prahy? Vždyť jsem vám o tom úmyslně nenapsal. Chtěl jsem vás překvapit…“

„A zatím jsem překvapila já vás… Hledáte snad ještě někoho?“ zeptala se dívka, když srdečně uvítala hosta v Praze.

„Ano, mám se tu sejít se zástupcem Světové akademie, který mne doprovodí do Přerova…“

„Tím zástupcem jsem já,“ usmála se.

„Vy, slečno?“ vydechl Severson udiveně. „Jak to, že právě vy?“

„Řízením osudu,“ žertovala Alena. „Jste tím snad zklamán?“

„Naopak, velmi mile překvapen, slečno…“

„A mohu vás hned o něco poprosit? Neříkejte mi, prosím, slečno. Zní to tak cize, staromódně. Říkají mi buď soudružko, přítelkyně nebo prostě Aleno. To poslední oslovení se mi líbí ze všech nejvíce…

Nu — a nyní vám předkládám k posouzení program, který jsem sestavila pro dnešek: odpoledne — prohlídka města, večer — koncert nebo opera, podle výběru. Souhlasíte?“

„Jsem vám velmi zavázán. Dávno jsem toužil prohlédnout si Prahu. V mládí jsem jí několikrát projížděl, když jsem cestoval do Italie. Ale to už je opravdu dávno…“ usmál se rozpačitě.

Alena objednala aerotaxi. Nejprve musí hosta doprovodit do hotelu, aby se mohl po cestě vykoupat a najíst.

Vrtulník se vznesl nad letiště a zamířil k městu.

Parky a zelené pásy mezi paláci měnily se už ve zlatou záplavu podzimních barev.

„Tato část Prahy zůstala nezměněna,“ ukázala Alena na Hradčany a na Malou Stranu. „Ponechali jsme ji pro její historickou cenu. Uchovány zůstaly také všechny památné budovy a umělecky cenné stavby, jako Národní divadlo, Národní museum a kostely.

Některé budovy zůstaly na svém místě, jiné jsme přestěhovali, aby bylo dosaženo dokonalého souladu mezi starou a novou Prahou.

Nejvíce se změnily ty části města, kde se dříve bydlelo v ulicích bez slunce a bez zeleně a kde obytné domy neměly ani historickou ani uměleckou cenu. Podívejte se třeba vlevo, na tuto stráň: je to Žižkov. Věžovité paláce jsou vystavěny již v atomovém věku — a přece nijak neruší ráz naší „stověžaté Prahy“. Architekti na to dbali úzkostlivě. Podobně se změnily Vinohrady na protější stráni.

Průmyslové stavby jsme přeložili za město, aby uvnitř Prahy zbylo více místa pro parky. Naší zásadou je bydlet zdravě a v krásnem prostředí. Do každého bytu musí určitou část dne svítit slunce…“

„Čemu slouží velký palác na tomto kopci?“ ukázal Severson na Petřín.

„To je pýcha našich národů,“ řekla hrdě Alena. „Je to památník kultury českého a slovenského národa. Na stavbě pracovaly naši nejvýznačnější umělci — sochaři, architekti, malíři. Jsou zde uložena díla všech našich myslitelů, vědců, umělců a spisovatelů, jako Komenského, Purkyně, Mánesa…“

Vrtulník zamířil k Nuselskému údolí. Přeletěl přes nuselský most a přistál na střeše paláce z nažloutlého mramoru…