6. POHÁDKOVÝ VÝHLED

„Akademik Tarabkin zve členy svého kolektivu na mimořádnou schůzku v jeho pracovně,“ ozval se hlas světlovlasé dívky ve všech služebních televisorech. Za chvíli již všichni bojovníci o život Seversona seděli v pohodlných křeslech v prostorné místnosti.

„Jistě se divíte, děti, proč jsem vás pozval v tuto nezvyklou dobu.“ usmál se Tarabkin, ale hned zvážněl. „Především bych měl soudružce Randersové vytknout, že se při rozhovoru se Seversonem dopustila chyby, která na štěstí neměla vážných následků. Příliš jste, Magdaleno, pacientovi naznačila, že televisor je dokonalým přístrojem, jaký lidstvo v roce 1928 nemělo. Po vašem rozhovoru jsem na kontrolní obrazovce sledoval Seversonovo počínání. Televisor ho tak zaujal, že se přestal zajímat o program, a kdo ví, jak dlouho by si s ním lámal hlavu, kdybych ho včas neuspal plynem.“

Magdalena Randersová zbledla.

„Ano, uvědomuji si svou chybu. Příliš jsem upoutala pacientovu pozornost na přístroj. Je to tím, že televisor je pro mne zcela samozřejmou záležitostí.“

„Plně to chápu, Magdaleno. Poslání nás všech je v tomto případě těžké. Jak všichni víme, je třeba co nejvíce oddálit okamžik, kdy Severson pozná, že se probudil po mnoha desetiletích — a dnes již v docela jiném světě. A k tomuto okamžiku musí jednou přijít. Nemůžeme přece pacienta trvale isolovat od dnešní skutečnosti. Chtě — nechtě se s ní setká na každém kroku. Proto také jsme se rozhodli pro umístění televisoru v jeho pokoji, aby si nejprve z reprodukcí zvykal na nový život. Vaše chyba byla nakonec užitečnou zatěžkávací zkouškou. Ukázalo se, že Severson je již nervově dosti pevným a že nemá sklon k nervovým šokům. Ale opatrnosti nikdy nezbývá. Nyní bude třeba, aby se postupně seznamoval se všemi dalšími novinkami. Samozřejmě se bude na mnohé ptát. Severson je velmi zvídavý. Nejvíce ho bude trápit otázka, kde je, jak dlouho tu leží a podobně. A odpovídat bude opravdu těžké. Musíme mu všechno vysvětlovat tak, abychom neztratili jeho důvěru — a přitom abychom mu překvapivou skutečnost neřekli naráz. To by mohlo mít za následek vážnou duševní poruchu. Pacient se musí postupně sám přesvědčit, že žije ve světě hodně změněném, tisíckrát krásnějším, než byl dříve — za jeho mládí. Severson se musí nejprve naučit šťastně žít společně s námi, aby potom snadněji oželel všechno to, co ztratil při posledním rozloučení před odletem do Arktidy.“

* * *

Dveře se nehlučně otevřely a do Seversonova pokoje vstoupila dívka v bílém plášti. Táhla za sebou podivné křeslo na kolečkách. Pacient se na posteli rychle posadil a pozdravil. Dívku již dobře znal. Vždyť ho navštěvovala často a hovořívala s ním francouzsky.

„Buďte hodně zdráv, milý paciente. Přináším vám radostnou zprávu, že jste byl částečné omilostněn z vašeho vězení, zvaného postel,“ zasmála se dívka. „Přijíždím dnes za vámi s moderním dopravním prostředkem, na kterém se po delší době můžete opět trochu pohybovat s místa na místo.“

Severson si se zájmem prohlížel podivné křeslo, u pravého opěradla mělo páčku a na levé straně několik knoflíků.

„Jsem vám moc vděčen, Natašo. A kdy se budu moci postavit na vlastní nohy?“

„Nebude to již dlouho trvat. Prohlídky nám dávají velkou naději. Váš organismus rychle sílí. Nu — a nyní zahájíme takovou malou autoškolu, abyste se vyznal v řízení vašeho dopravního prostředku.“

Nataša si sedla do křesla a stiskla zelený knoflík. Křeslo se pomalu a neslyšně rozjelo. Směr jízdy řídila dívka pákou po pravé ruce.

„Nejezdí to sice rychle, ale zato bezpečně,“ vysvětlovala za jízdy. „I kdybych v křesle usnula — při jeho pohodlí by to nebyl div — nemůže se nic stát. Křeslo rozhodně nenarazí na zeď nebo jiný předmět. Je totiž opatřeno kontrolním fotočlánkem, který je před překážkou automaticky zastaví. Podívejte se.“ a Nataša zamířila přímo proti zdi. Asi metr od stěny se křeslo zastavilo.

„Řízení je celkem jednoduché. Tímto knoflíkem se zapojuje elektromotor — a tímto červeným se zastavuje. Zkusíte to, viďte?“

Pacient radostně souhlasil. Za Natašiny pomoci si sedl do křesla, stiskl knoflík a rozjel se. Dívka šla vedle něho a vedla mu ruku na řídicí páce.

Za chvíli již Severson jezdil sám. A jak! Jako krasobruslařka kroužil osmičky a opisoval velké kruhy, jezdil od zdi ke zdi a točil se téměř kolem osy. Smál se tomu jako malé dítě a Nataša s ním.

„Je teď noc nebo den?“ zeptal se náhle.

„Je večer. Ostatně se o tom můžete sám přesvědčit. Zrak máte už natolik silný, že snesete světla zářícího města.“

Nataša přistoupila k oknu a stiskla knoflík, trčící nenápadně ze stěny. Okenní roleta pomalu vyjížděla nahoru.

Severson se rychle rozjel k širokému oknu. Pohledem ven byl tak překvapen, že zapomněl křeslo zastavit. Na štěstí se u okna zastavilo samo.

Před jeho očima se rozprostřel úžasný obraz. Proti obloze s pestrými večerními červánky se zvedaly obrovské nádherné paláce, bohatě ozdobené sochami a reliéfy. Na vrcholku jednoho z nich byla umístěna velká bronzová socha muže, který ukazuje pravou paží někam nahoru před sebe.

Severson pomalu sjížděl zrakem od sochy po paláci dolů a v duchu počítal poschodí. Když jich napočítal něco přeš čtyřicet, ztratil se mu základ budovy v zeleni velkého parku.

Boční křídlo paláce mělo rovnou střechu a na ní — opravdu, zrak neklame — řada vrtulníků nejrůznějších tvarů, barev a velikostí.

Překvapeně se rozhlédl více do šíře. Kam oko dohlédlo, čněly k nebi podobné paláce. Každý z nich měl jinou barvu, výzdobu i tvary. Pacient marně mezi nimi hledal ulice, na jaké byl zvyklý v Norsku nebo v Londýně. Budovy stály sice dosti daleko od sebe, ale plocha mezi nimi byla vyplněna parky. Místo obvyklých ulic tu byly pouze cesty parkem. V dálce, těsně pod obzorem, leskla se mezi zelení hladina vody, kterou brázdily parníky. Byla to asi veliká řeka, neboť za hladinou byla opět zeleň, nad níž se majestátně zvedaly další krásné paláce.

Na obloze poletovala sem tam různobarevná světla. Teprve pozornější pohled prozradil, že jsou to vrtulníky, přenášející své cestující za prací i za zábavou.

Severson se dlouho díval z okna — a mlčel. Okouzlen pohádkovým výhledem zapomněl i přemýšlet. Konečně mu napadly první otázky: „Zdá se mi to — nebo je to opravdu skutečnost? Kde to vlastně jsem?“

Otázky však nahlas nevyslovil.



Jsem snad v Americe? tázal se v duchu dál. Ale tam jsou mrakodrapy chudé jako krabice od bot — ani zdaleka se nepodobají těmto palácům — a jsou nalepeny těsně na sobě. Kde tedy jsem? O takovém zázraku bych se přece musel již dávno dovědět. Že by o takové sensaci tisk mlčel? Nebo snad jsem se dostal na nějaký fantastický ostrov podobný Atlantidě, o kterém svět dosud nic neví a kde lidé mají takto vyspělou kulturu?

Tázavě se podíval na Natašu.

„Jak se vám město líbí?“ odpověděla na pohled otázkou.

„Prostě — pohádka — slečno…“

„Kolikrát vám mám opakovat, že nejsem slečna, ale Nataša,“ zasmála se, až jí zasvítily krásné bílé zuby. „Dnes vám to výjimečně odpustím,“ žertovně zahrozila prstem.

„Už mnohokrát jste se nás ptal, ve kterém městě se nalézáte. Zatím jsme vám to neřekli. Ale dnes máte příležitost přijít na to sám. Pojďte se podívat k protějšímu oknu a hádejte…“

Sotva roleta dalšího okna vyjela nahoru, rozprostřel se před Seversonem podobný obraz jako předtím. Na vrcholcích paláců se právě rozsvěcovala barevná světla. V jasné záři se objevily budovy, které jediné mluvily o minulosti.

„Ten hrad dole mi připomíná Kreml, jak jej znám z fotografií,“ řekl Severson po chvíli zadumaného mlčení.

„Máte pravdu, je to opravdu Kreml.“

Severson se rychle otočil a pátravě se zahleděl do dívčina obličeje.

„Nežertujete?“ vyrazil ze sebe. „Tohle přece není Moskva! Tu znám dobře z obrázků. To dole je snad stavba, která se Kremlu hodně podobá — ale Moskva? To přece nemyslíte vážně?…“

„Myslím to docela vážně, milý příteli. Je to opravdu Moskva, můžete mi věřit. Vždyt jsem se tu narodila.“

Severson se dlouho mlčky díval dolů.

„A kde se tu vzaly ty paláce? Vždyť o nich nic nevím.“

„Pochopitelně tu byly postaveny,“ žertovala dívka.

„Jste vy Rusové tajnůstkáři! Nakonec uvěřím našim novinám, že v komunistickém Rusku se dějí věci, o kterých svět ani netuší. Ty noviny to ovšem myslí v horším slova smyslu… Teď vidím, že o Sovětském svazu lhou — že nám zamlčují pravdu.

Ale o této nádheře by se měl svět opravdu dovědět! Počkejte jen, až se vrátím domů! Sám napíši do novin článek o všem, co jsem tu viděl! Já jim dám lhát!“ Najednou se zarazil. „Nebo snad je to tajemstvím?“

„Ne,“ smála se dívka. „O všem, co u nás vidíte a ještě uvidíte, — bude toho víc — můžete vyprávět kdekoliv a komukoliv…“

„To také udělám, to mi věřte. Především s vaším dovolením napíši o svých prvních dojmech svým známým doma. Půjčíte mi papír, inkoust a pero?“ Dívka ochotně přisvědčila.

Загрузка...