STARÝ MIMOID

Seděl jsem u velkého okna a hleděl na oceán. Neměl jsem nic na práci. Hlášení, které jsme zpracovávali pět dnů, bylo teď svazkem vln ženoucích se prázdnem někam k souhvězdí Orionu. Jakmile dorazí k tmavé prachové mlhovině, která se rozprostírá v prostoru osmi trilionů krychlových mil a pohlcuje každý signál, každý světelný paprsek, narazí na první stanici retranslačního řetězu. Odtud, od jedné radiobóje k druhé, skoky dlouhými miliardy kilometrů, poletí po křivce obrovského oblouku, až poslední retranslační stanice, kovové těleso plné těsně vedle sebe srovnaných precizních přístrojů, s podlouhlou tlamou směrové antény, jej ještě jednou soustředí, zesílí a vrhne dále do prostoru, směrem k Zemi. Pak uplynou měsíce a stejný svazek energie, vystřelený ze Země a vlekoucí za sebou brázdu kmitočtových deformací gravitačních vln Galaxie, dorazí k čelu kosmického mraku, proklouzne jím, zesilován náhrdelníkem volně poletujících bojí, a s nezmenšenou hbitostí poletí ke dvěma sluncím Solaris.

Oceán pod vysokým červeným sluncem byl černější než jindy. Rezavá mlha rozmazávala jeho styčnou čáru s oblohou. Ten den byl výjimečně parný, jako by věštil jednu z oněch nesmírně řídkých a nepředstavitelně prudkých bouří, které se několikrát za rok přeženou nad planetou. Jsou důvody k domněnce, že její jediný obyvatel kontroluje počasí a tyto bouře vyvolává sám.

Ještě několik měsíců jsem měl vyhlížet z těchto oken, pozorovat z výšky východy bílého zlata a unavené červeně, tu a tam nějakou symetriádu zrcadlící se v tekuté erupci, ve stříbřité bublině, sledovat putování štíhlých hbitků nakloněných proti větru, setkávat se s napůl zvětralými, rozsypávajícími se mimoidy. Jednoho krásného dne se začnou všechny obrazovky videofonů třepotat světlem, celá odedávna mrtvá elektronická signalizace ožije, uvedena do provozu impulsem vyslaným ze vzdálenosti statisíců kilometrů, a zvěstuje, že se blíží kovový kolos, který se pak za táhlého hřmění gravitorů snese nad oceán. Bude to Ulixes nebo Prométheus anebo některý jiný velký křižník dalekého doletu. Až budu po můstku opouštět plochou střechu stanice, uvidím na jeho palubách řady bíle opancéřovaných robotů, kteří nesdílejí s člověkem prvotní hřích a jsou tak nevinní, že vykonají každý rozkaz až po úplné sebezničení anebo zničení překážky, která se jim postaví do cesty, pokud jim takto naprogramujeme oscilace v jejich paměťových krystalech. A pak se loď dá do pohybu, bezhlučně, rychleji než hlas, zanechávajíc za sebou kužel basového hřmění, které bude sahat až k oceánu, a tváře všech lidí rozjasní na okamžik myšlenka, že se vracejí domů.

Ale já jsem neměl domov. Země? Myslil jsem na její veliká, přelidněná, hučící města, v kterých se ztratím, zaniknu stejně, jako kdybych býval udělal to, co jsem chtěl udělat druhou nebo třetí noc tady: vrhl se do oceánu, který se těžce převaloval ve tmě. Utopím se v lidech. Budu mlčenlivý a rozvážný, a proto ceněný společník, budu mít mnoho známých, dokonce i přátel, budu mít ženy, a možná dokonce jednu ženu. Nějakou dobu se budu muset nutit, abych se usmíval, klaněl, vstával, prováděl tisíce drobných úkonů, z nichž se skládá zemský život, až je nakonec přestanu vnímat. Najdu si nové zájmy, novou práci, ale neoddám se jim celý. Ničemu a nikomu, už nikdy v životě. A je možné, že v noci budu vyhlížet tam, kde na obloze pohlcuje temný prachový mrak záři dvou sluncí, a budu vzpomínat na všechno, dokonce i na to, co si myslím teď, a že si se shovívavým úsměvem, v němž bude drobet smutku, ale i pocitu převahy, vzpomenu na svou bláznivost a na své naděje. Vůbec si nemyslím, že onen Kelvin z budoucnosti bude horší než ten Kelvin, který byl pro věc zvanou Kontakt odhodlán ke všemu. A nikdo nebude mít právo mne odsoudit.

Do kabiny vstoupil Snaut. Rozhlédl se, pak pohlédl na mne. Vstal jsem a šel ke stolu.

„Chtěls něco?“

„Zdá se, že nemáš nic na práci?…“ zeptal se, mrkaje očima. „Mohl bych ti něco dát, jsou tady nějaké výpočty, nějak zvlášť to sice nespěchá…“

„Děkuju ti,“ usmál jsem se, „ale je to zbytečné.“

„Víš to jistě?“ zeptal se, dívaje se do okna.

„Vím. Přemýšlel jsem o lecčems a…“

„Raději bych, kdybys tolik nemyslil.“

„Ach, vždyť ty vůbec nevíš, oč jde. Pověz, věříš… v boha?“

Vrhl na mne pronikavý pohled.

„Co blázníš? Kdopak ještě dneska věří…“

V jeho očích doutnal neklid.

„To není tak jednoduché,“ řekl jsem úmyslně lehkým tónem, „protože já nemyslím tradičního boha pozemských náboženství. Nejsem religiolog, a možná že jsem nic nového nevymyslil, ale nevíš náhodou — existovala někdy v dějinách víra v boha… nedokonalého?“

„Nedokonalého?“ opakoval a zvedl obočí. „Jak to myslíš? V jistém smyslu byl bůh každého náboženství nedokonalý, protože byl obdařen lidskými vlastnostmi, jen zvětšenými. Bůh Starého zákona například vyžadoval pokoru a oběti, byl to násilník, který žárlil na jiné bohy… řečtí bohové byli zase lidsky nedokonalí svou hádavostí, rodinnými rozpory…“

„Ne,“ přerušil jsem ho, „já myslím boha, jehož nedokonalost nevyplývá z prostoduchosti jeho lidských stvořitelů, ale je jeho nejpodstatnějším, imanentním znakem. Myslím boha, jehož vševědoucnost a všemohoucnost je omezena, který je omylný v předvídání budoucnosti svého díla, kterého může vývoj jevů, jichž je původcem, poděsit. Myslím boha… mrzáka, který chce vždycky více, než může, a sám si to hned neuvědomuje. Který sestrojil hodiny, ale ne čas jimi odměřovaný. Struktury a mechanismy, které měly sloužit k jistým účelům, ale ony ty účely přerostly a zradily je. A stvořil nekonečnost, která měla být mírou jeho moci, ale stala se mírou jeho naprosté porážky.“

„Kdysi… snad manicheismus,“ začal váhavě Snaut. Nedůvěřivá rezervovanost, s níž se mnou v poslední době mluvíval, zmizela.

„Ale to nemá nic společného s živlem dobra a zla,“ skočil jsem mu okamžitě do řeči. „Ten bůh, kterého myslím, neexistuje mimo hmotu a nemůže se od ní odpoutat, ač je to to jediné, po čem touží…“

„Takové náboženství neznám,“ prohlásil po chvilce mlčení. „Takové nikdo nikdy… nepotřeboval. Jestli ti dobře rozumím, a bojím se, že ano, tak máš na mysli jakéhosi vyvíjejícího se boha, který prodělává evoluci v čase a roste, stoupá do stále vyšších pater až k povědomí své bezmocnosti? Ten tvůj bůh, to je bytost, která vstoupila do božskosti jako do situace bez východiska, a když to pochopila, podlehla zoufalství. Ano, ale zoufající si bůh — to je přece člověk. Kamaráde. Ty máš na mysli člověka… Tohle není jen mizerná filozofie, tohle je dokonce i mizerná mystika.“

„Ne,“ odpověděl jsem tvrdohlavě, „nemyslím člověka. Je možné, že by některými svými znaky odpovídal té provizorní definici, ale to jen proto, že ta definice má spoustu mezer. Člověk si — navzdory všemu zdání — neklade cíle. Vnucuje mu je doba, v níž se narodil, může jim sloužit anebo se proti nim bouřit, ale předmět té služby nebo vzpoury je mu dán zvenčí. Aby zakusil naprostou svobodu v hledání cílů, musel by být sám, a to není možné, protože člověk, který není vychován mezi lidmi, se nemůže stát člověkem. Ten… můj, to musí být bytost nemající množné číslo.“

„Ach,“ řekl, „že mě to hned…“

A ukázal rukou do okna.

„Ne,“ odporoval jsem, „ani on ne. Nanejvýše jako něco, co během svého vývoje propáslo šanci božskosti, protože se to příliš brzy zakuklilo do sebe. Tenhleten tady je spíše jogínem, poustevníkem kosmu, ne však jeho bohem… On se opakuje, Snaute, kdežto ten, kterého mám na mysli, ten by to nikdy neudělal. Třeba právě teď někde vzniká, v některém koutě Galaxie, a co nevidět začne v mladické nerozvážnosti zhášet jedny hvězdy a druhé rozsvěcet; však to za nějakou dobu zpozorujeme…“

„Už jsme zpozorovali,“ řekl kysele Snaut. „Novy a supernovy… mají to snad podle tebe být svíčky na jeho oltáři?“

„Jestliže chceš to, co říkám, brát tak doslovně…“

„A třeba je kolébkou tvého božského nemluvněte právě Solaris,“ dodal Snaut. Stále zřetelnější úsměv obklopil jeho oči tenoučkými vráskami. „Třeba právě oceán je počátkem, zárodkem boha zoufalství — jak ty ho chápeš — třeba jeho dětská vitalita přerůstá ještě o celé hory jeho rozumnost, takže všechno to, co obsahují naše solaristické knihovny, je jenom velký katalog jeho nemluvněcích reflexů…“

„A my jsme mu tady nějaký čas dělali hračky,“ dokončil jsem. „Ano, je to možné. A víš, co se ti právě podařilo? Vyslovit úplně novou hypotézu o Solaris, a to není jen tak něco! A hned tady máš i vysvětlení, proč není možno navázat kontakt, proč oceán neodpovídá, proč s námi provádí takové — nazvěme to tak — extravagance; psychika malého dítěte…“

„Vzdávám se autorství,“ zabručel a přistoupil k oknu. Hezky dlouhou chvíli jsme hleděli do černého vlnění. Na východním obzoru se v mlze rýsovala bledá, podlouhlá skvrnka.

„Jak jsi přišel na tu koncepci nedokonalého boha?“ zeptal se znenadání, aniž odtrhl pohled od té pustiny zalité září.

„Nevím. Zdála se mi velice, velice věrohodná. Tohle by byl jediný bůh, v něhož bych byl ochoten uvěřit. Bůh, jehož utrpení není vykoupením, nechce nikoho spasit, ničemu neslouží — jenom je.“

„Mimoid…“ řekl docela potichu, jiným hlasem Snaut.

„Co říkáš? Ach tak! Všiml jsem si ho už předtím. Hodně starý.“

Oba jsme hleděli k rezavě zamlženému obzoru.

„Poletím,“ ozval jsem se neočekávaně. „Tím spíše, že jsem ještě nikdy nebyl ze stanice venku, a tohle je dobrá příležitost. Vrátím se za půl hodiny…“

„Co to povídáš?“ otevřel Snaut široce oči. „Poletíš? Kam?“

„Tam,“ ukázal jsem na malou skvrnu tělové barvy prosvítající mlhou. „Vždyť to nic není. Vezmu si malou helikoptéru. Chápej, že by to bylo směšné, kdybych se — jednou na Zemi — musel přiznat, že jsem solarista, který se nikdy nohou nedotkl půdy Solaris…“

Šel jsem ke skříni a začal se probírat v kombinézách. Snaut mě mlčky pozoroval a nakonec řekl:

„Tohle se mi nelíbí.“

„Co?“ otočil jsem se s kombinézou v rukou. Zmocnila se mě podrážděnost, jakou jsem už dávno nepocítil. „Oč ti jde? Karty na stůl! Bojíš se, že si něco… nesmysl! Mé čestné slovo, že ne. Ani mě to nenapadlo. Ne, opravdu ne.“

„Poletím s tebou.“

„Děkuju ti, ale raději bych sám. Je to pro mne přece jen něco nového, něco úplně nového,“ mluvil jsem rychle a navlékal si kombinézu. Snaut ještě něco povídal, ale já jsem ho moc neposlouchal a shledával jsem si věci, které jsem potřeboval.

Doprovodil mě na letiště. Pomohl mi vytáhnout stroj z boxu doprostřed startovacího kotouče. Když jsem oblékal skafandr, zeptal se znenadání:

„A má u tebe slovo ještě nějakou cenu?“

„Panebože, Snaute, ty pořád ještě? Má. A už jsem ti je dal. Kde jsou náhradní láhve?“

Neřekl už nic. Když jsem zavřel průhledný kryt kabiny, dal jsem mu rukou znamení. Uvedl do pohybu zvedací zařízení a já jsem pomalu vyjel na horní plášť stanice. Motor zabral, táhle zašuměl, třílistý rotor zavířil a stroj se vznesl s podivuhodnou lehkostí, zanechávaje pod sebou stále se zmenšující stříbřitý disk stanice.

Byl jsem poprvé sám nad oceánem; byl to docela jiný pocit než ten, který jsem míval u oken. Snad to způsobila i malá výška: vznášel jsem se sotva několik desítek metrů nad vlnami. Teď teprve jsem nejen věděl, ale cítil, že střídavě se zvedající a klesající, mastně se lesknoucí hřbety a údolí vln se nepohybují jako mořský příboj nebo mrak, ale jako živočich. Neustálé, i když neobyčejně pomalé smršťování a povolování svalů nahého těla — tak nějak to vypadalo; ospale se otáčející hřbet každé vlny hořel červenou pěnou; když jsem stroj stočil, abych se dostal přesně na kurs k mimoidovému ostrovu, který plul neobyčejně pomalu po hladině, slunce mě píchlo přímo do očí, zaškubalo sebou krvavými blesky ve vypouklých tabulích a oceán se změnil v inkoust potřísněný cetkami tmavého ohně.

Kruh, který jsem ne dost rutinovaně opsal, mne snesl daleko na návětrnou stranu, zatímco mimoid zůstal za mnou jako rozsáhlá světlá skvrna oddělená od oceánu svými nepravidelnými obrysy. Ztratil růžové zabarvení, které mu propůjčovala mlha, a byl teď zažloutlý jako vyschlá kost; na chvíli jsem ho ztratil z očí a místo něho jsem v dálce uviděl stanici, jak visí zdánlivě těsně nad oceánem podobná obrovské staromódní vzducholodi. Zopakoval jsem manévr. Soustředil jsem na něj veškerou pozornost: masiv mimoidu se svou strmou, groteskní výzdobou mi rostl před očima. Měl jsem dojem, že bych mohl zavadit o nejvyšší z jeho hlízovitých výstupků, a zvedl jsem helikoptéru tak prudce, že ztratila rychlost a celá se zakymácela; byla to zbytečná opatrnost, protože zaoblené vrcholky prapodivných věží propluly hluboko pode mnou. Přizpůsobil jsem let stroje pohybu plujícího ostrova a pomalu, metr po metru jsem začal klesat, až jsem spatřil drobící se vrcholky nad kabinou. Nebyl to velký mimoid. Od jednoho konce k druhému měřil sotva tři čtvrtě míle a široký byl snad jen několik set metrů; v některých místech bylo vidět zúženiny, které svědčily o tom, že se tam vbrzku zlomí. Byl to asi úlomek útvaru nesrovnatelně většího; v solarickém měřítku to byl drobounký odštěpek, zbytek, kterému bylo už bůhvíkolik týdnů a měsíců.

Mezi žilnatými pahrbky srázu spadajícího přímo do oceánu jsem objevil něco jako kousek pobřeží, několik desítek čtverečních metrů dost nakloněné, ale téměř hladké plochy, a zamířil jsem tam stroj. Ukázalo se, že přistání je nesnadnější, než jsem předtím usoudil, o vlásek, a byl bych rotorem zavadil o stěnu, která mi vyrostla před očima, ale nakonec to dopadlo dobře. Vypnul jsem okamžitě motor a odsunul kryt kabiny dozadu. Vylezl jsem na křídlo a přesvědčil se, zda nehrozí nebezpečí, že by helikoptéra mohla sklouznout do oceánu; jeho vlny olizovaly zubatý okraj břehu sotva dvacet kroků od místa, kde jsem přistál, ale stroj stál na široce rozkročených lyžích pevně. Seskočil jsem na… „zem“. To, co jsem předtím pokládal za stěnu, o kterou bych byl málem zavadil, byla obrovská, jako řešeto proděravělá, blanitě tenká, kostnatá deska, prorostlá ztluštěninami podobnými balustrádám a postavená na hranu. Několik metrů široká štěrbina rozdělovala tu několikapatrovou plochu napříč a otevírala — podobně jako ony velké nepravidelně rozhozené otvory — pohled do hloubi za ní. Vyškrábal jsem se na nejbližší nakloněný výstupek ve stěně — přičemž jsem poznal, že boty skafandru lnou neobyčejně dobře k podkladu a sám skafandr že vůbec nepřekáží při pohybech — a ocitl jsem se ve výši asi čtyř poschodí nad oceánem, tváří otočen do „vnitrozemí“ kostrovité krajiny; teprve teď jsem ji mohl důkladně obhlédnout.

Podobnost se starobylým městem napůl v troskách, s jakýmsi exotickým marokánským sídlištěm z dávných staletí rozbořeným při zemětřesení nebo jiné přírodní katastrofě vzbuzovala úžas. Naprosto zřetelně jsem viděl klikaté úvozy ulic částečně zasypané a zatarasené sutí, jejich točivé, srázné svahy k pobřeží, které omývala mazlavá pěna, o něco výše zachované části cimbuří, bašty, jejich vejčité základy, a ve vypuklých a vydutých zdech černé otvory, podobné rozbitým oknům nebo střílnám. Celý ten ostrov-město, nakloněný těžce k jedné straně jako napůl potopený koráb, pohyboval se kupředu neúčelným, netečným pohybem a přitom se velmi pomalu otáčel, o čemž svědčil zdánlivý pohyb slunce na obloze a líný posun stínů v zákoutích trosek. Tu a tam proklouzl sutinami sluneční paprsek a zasáhl místo, kde jsem stál. Vyšplhal jsem se ještě výše, což bylo už dost riskantní, až se z výběžků tyčících se a visících nad mou hlavou začala v celých stružkách drolit drobná suť; jak padala, vyplnila točité úvozy a uličky velikými oblaky prachu; mimoid není přirozeně skála a jeho podobnost s vápencem zmizí, jakmile vezmeme některý úlomek do ruky; je mnohem lehčí než pěnový polystyrén, drobně pórovitý a tím neobyčejně vzdušný.

Byl jsem už tak vysoko, že jsem pocítil jeho pohyb; nejenže plul kupředu, popostrkován údery černých svalů oceánu kdovíodkud a kdovíkam, ale kolébal se také nesmírně pomalu ze strany na stranu a každý ten kyvadlový zhup doprovázelo táhlé, lepkavé šumění rezavých a žlutých pěn stékajících z vynořivšího se břehu. Do tohoto kolébavého pohybu byl uveden už kdysi dávno, snad při svém zrodu, a zachoval si jej díky své obrovské hmotě. Když jsem si ze svého návětrného stanoviště prohlédl, co jsem mohl, slezl jsem opatrně dolů. A teprve teď — jak podivné! — jsem si uvědomil, že na mimoid nejsem vlastně vůbec zvědavý a že jsem sem přiletěl, abych se setkal s ním, s oceánem.

Sedl jsem si na drsný, rozpraskaný povrch mimoidu, několik kroků za svou helikoptéru. Černá vlna se těžce vyšplhala na břeh, kde se rozlila a ztratila barvu; když ustoupila, stékaly přes hranu třaslavé nitky slizu. Poposedl jsem ještě níže a natáhl jsem ruku proti další vlně. A ona zopakovala vzápětí věrně onen jev, který poznali lidé poprvé téměř už před celým stoletím: zaváhala, ucukla, pak oblila mou dlaň, aniž se jí však dotkla, takže mezi povrchem rukavice a vnitřkem vybouleniny, která okamžitě změnila svou konzistenci z tekuté na téměř masitou, zůstala tenoučká vrstva vzduchu. Zvedl jsem pomalu ruku a vlna, či spíše její úzká odnož, ji následovala vzhůru, obklopujíc stále mou dlaň jasněji a jasněji průsvitnou zelenavou blánou. Vstal jsem, abych mohl zvednout ruku ještě výše; rosolovitá substance se napjala jako rozechvělá struna, ale nepraskla, zbytek zcela naplocho rozlité vlny přilnul ke břehu kolem mých nohou (kterých se také nedotkl) jako nějaké prapodivné stvoření čekající trpělivě, až ten pokus skončí. Vypadalo to, jako by z oceánu vyrostl tažný květ, jehož kalich obrostl mou dlaň a stal se jejím přesným, i když nepřiléhajícím negativem. Udělal jsem krok zpět. Lodyha se zachvěla a jakoby nerada se vrátila dolů, pružná, třaslavá, nejistá; vlna se zvedla, vtáhla ji do sebe a zmizela za okrajem břehu. Opakoval jsem tu hru tak dlouho, až konečně — tak jako před sto lety — jedna, kdovíkolikátá už vlna se lhostejně odvalila, jako by už byla syta nového dojmu; věděl jsem, že na nové probuzení její „zvědavosti“ bych musel čekat několik hodin. Posadil jsem se tak jako předtím, ale jakoby změněný tím jevem, který jsem znal tak dobře z teorie a který jsem teď vyvolal. Teorie nemohla, nebyla s to poskytnout mi skutečný zážitek.

V tom, jak tato živá hmota pučela, rostla, rozestírala se, v každém jejím pohybu zvlášť i ve všech najednou se projevovala jakási — dalo by se říci — opatrná, ne však plachá naivita; bylo to vidět na jejím chování, když se s jakousi náruživostí snažila rychle poznat, obsáhnout nový, neočekávaně se objevivší tvar, a musela v půli cesty couvnout, protože hrozilo překročení mezí vytyčených tajemnou zákonitostí. Jak nevýslovně kontrastovala ona obratná zvědavost s nesmírností oceánu, který se třpytil od obzoru k obzoru. Ještě nikdy jsem tak nepociťoval jeho obrovitou přítomnost, jeho silné, bezpodmínečné mlčení, pravidelně dýchající línými vlnami. Zadumaný, úžasem oněmělý, dostával jsem se do nedostupných — jak by se zdálo — stavů umrtvení a ve vzrůstající intenzitě pocitu, že nejsem, že neexistuji, splýval jsem s tím tekutým, slepým kolosem v jedno, jako bych mu bez sebemenšího úsilí, beze slov, bez jediné myšlenky všechno odpouštěl.

Celý následující týden jsem se choval tak rozumně, že mě nakonec přestaly pronásledovat nedůvěřivé záblesky ve Snautových očích. Navenek jsem byl klidný, ale v nitru, aniž jsem si to jasně uvědomoval, jsem na něco čekal. Nač? Na její návrat? Copak to bylo možné? Každý z nás ví, že je hmotnou bytostí, která je podřízena fyziologickým a fyzikálním zákonům, a že síla třeba všech našich citů dohromady se proti těmto zákonům nemůže postavit, může je nanejvýš nenávidět. Odvěká víra zamilovaných a básníků v sílu lásky, která je silnější než smrt, ono „finis vitae sed non amoris“, které nás pronásleduje už celé věky — je lež. Ale ta lež je jenom zbytečná, nikoli směšná. Být místo toho jen hodinami odměřujícími čas, hodinami střídavě rozbíjenými a znovu opravovanými, v jejich mechanismu — jakmile hodinář popostrčí ozubená kolečka — se spolu s nimi rozběhne i zoufalství a láska, vědět, že jsme jen pendlovkami utrpení, které je o to hlubší, čím komičtější se stává svým nesčetným opakováním? Opakovat lidskou existenci? Ano. Ale opakovat ji tak, jak opakuje opilec ohranou melodii, házeje do orchestrionu nové a nové měďáky? Ani na chvíli jsem nevěřil, že ten obrovský kolos, který stovkám lidí uchystal v sobě smrt, s nímž se celá má rasa desítky let marně pokoušela navázat aspoň nitku porozumění a který mě unáší jako zrnko písku, aniž o tom ví, dojme tragédie dvou lidí. Ale jeho činnost směřovala k nějakému cíli. Pravda, ani to jsem nevěděl určitě. Odejít však znamenalo definitivně přeškrtnout naději, snad mizivou, snad jen v naší představivosti existující, ale přece jen naději skrytou v budoucnosti. A tedy celá léta mezi tím nábytkem, mezi těmi věcmi, kterých jsme se dotýkali společně, v tom vzduchu, který si ještě pamatuje její dech? Ve jménu čeho? Naděje na její návrat? Nebyla ve mně naděje. Ale žilo ve mně očekávání, poslední věc, která mi po ní zůstala. Jakých stvoření, jakých výsměchů, jakých utrpení se ještě dočkám? Nevěděl jsem, setrvávaje v neochvějné víře, že ještě neminul čas krutých zázraků.

Загрузка...