PORADA

Ležel jsem na zádech, její hlavu na svém rameni, bez jediné myšlenky. Tma, jíž byl pokoj naplněn, se zalidňovala. Slyšel jsem kroky. Stěny mizely. Nade mnou se něco vršilo, stále výš, donekonečna. Pronikán tmou skrznaskrz, objímán jí bez jediného doteku, strnul jsem v ní, cítil jsem její ostrou průhlednost, která brala dech. Někde daleko, daleko jsem slyšel srdce. Soustředil jsem všechnu pozornost, veškeré zbytky svých sil na očekávání agónie. Nepřicházela. Neustále jsem se jen zmenšoval a stával se středem neviditelné oblohy, neviditelných obzorů a prostoru, v němž nebyly tvary, mraky ani hvězdy a který se rozestupoval a rozrůstal do obrovitých rozměrů. Snažil jsem se vplazit se do toho, na čem jsem ležel, ale pode mnou nebylo vůbec nic a tma už nic nezahalovala. Zaťal jsem pěsti a zakryl si jimi obličej. Neměl jsem ho už. Prsty jím prošly skrznaskrz. Chtěl jsem křičet, výt…

Pokoj tonul v modrošeru. Nábytek, poličky, rozhraní stěn byly jakoby načrtnuty širokými matnými tahy, jen v obrysech, bez vlastních barev. Nejsvětlejší byla perleťová běl v tichu za oknem. Byl jsem celý mokrý, jak jsem se zpotil. Podíval jsem se vedle sebe. Hleděla na mne.

„Brní tě ruka?“

„Co?“

Zvedla hlavu. Její oči měly stejnou barvu jako pokoj, šedě se leskly mezi černými řasami. Dřív, než jsem porozuměl slovům, ucítil jsem teplo jejího šepotu.

„Ne. Ačkoliv — ano, brní.“

Položil jsem jí ruku na rameno. Ten dotek vyvolal mravenčení. Zvolna jsem ji objal i druhou paží.

„Měl jsi nějaký zlý sen.“

„Sen? Ano, sen. A ty jsi nespala?“

„Nevím. Asi ne. Nejsem ospalá. Ale ty spi. Proč se na mne tak díváš?“

Přivřel jsem oči. Cítil jsem drobný, pravidelný tlukot jejího srdce v místech, kde o něco pomaleji bušilo moje. Rekvizita — napadlo mě. Ale neudivovalo mě nic, dokonce ani má vlastní lhostejnost. Strach a zoufalství jsem už měl za sebou. Byl jsem teď dál, ano, tak daleko nebyl ještě nikdo. Dotkl jsem se rty jejího krku a pak jsem sjel níž, do malého dolíčku mezi šlachami, hladkého jako vnitřek mušličky. I tam bylo slyšet puls.

Nadzvedl jsem se na lokti. Žádné červánky, žádná měkkost svítání. Obzor zalévala elektricky modrá záře. První paprsek prolétl pokojem jako šíp, všechno se rozehrálo reflexy; na zrcadle, na klikách, na niklových armaturách se zapestřila duhová spektra, zdálo se, že světlo napadá každou plochu, která mu stojí v cestě, jako by se chtělo osvobodit, jako by chtělo roztrhnout těsnou místnost. Nebylo už možné déle se dívat. Otočil jsem se. Hareyiny zřítelnice se zmenšily. Šedé duhovky se ke mně zvedly.

„To už bude den?“ zeptala se matným hlasem. Jako v polospánku.

„Tady je to vždycky tak, miláčku.“

„A my?“

„Co my?“

„Jak dlouho tady budeme?“

Chtělo se mi smát. Ale když se mi z hrudi vydral jakýsi nezřetelný zvuk, nepodobal se smíchu.

„Myslím, že dost dlouho. Nechceš?“

Její víčka se nepohnula. Hleděla na mne pozorně. Mrká vůbec? Nebyl jsem si tím jist. Přitáhla si přikrývku a na její paži se zarůžovělo malé trojúhelníkovité znamínko.

„Proč se tak díváš?“

„Protože jsi krásná.“

Usmála se. Ale byl to jen úsměv ze zdvořilosti, poděkování za poklonu.

„Opravdu? Díváš se na mne totiž, jako bys… jako bych…“

„Co?“

„Jako bys něco hledal.“

„Nepovídej!“

„Ne, jako by sis myslil, že mi něco je anebo že jsem ti něco neřekla.“

„Ale kdepak!“

„Když to tak zapíráš, tak to bude určitě pravda. Ale jak chceš.“

Za okenními tabulemi, které se změnily v plameny, se rodilo mrtvé, modré vedro. Zaclonil jsem si oči rukou a hledal brýle. Ležely na stole. Poklekl jsem na lůžku, nasadil si je a tu jsem spatřil její obraz v zrcadle. Na něco čekala. Když jsem si opět lehl vedle ní, usmála se.

„A pro mne?“

Pochopil jsem.

„Brýle?“

Vstal jsem a začal se prohrabovat v zásuvkách stolku pod oknem. Našel jsem dvoje, oboje příliš veliké. Podal jsem jí je. Zkusila si jedny a pak druhé. Padaly jí do polovičky nosu.

S táhlým skřípotem se začaly zavírat okenice. Několik okamžiků — a ve stanici, která se jako želva stáhla do svého krunýře, zavládla noc. Popaměti jsem jí brýle zase sundal a spolu se svými je položil pod postel.

„Co budeme dělat?“ zeptala se.

„To, co se dělá v noci: spát.“

„Krisi.“

„Co je?“

„Neměla bych ti udělat nový obklad?“

„Ne, není třeba. Není třeba… miláčku.“

Sotva jsem to vyslovil, sám nevěda, zda to předstírám nebo ne, znenadání jsem ve tmě objal popaměti její štíhlá záda, a když jsem ucítil jejich chvění, uvěřil jsem v ni. Ostatně nevím. Zdálo se mi najednou, že to já klamu ji, a ne ona mne, protože ona je jen sama sebou.

Usnul jsem pak ještě několikrát a z dřímoty mě neustále budila křeč, bušící srdce se uklidňovalo jen zvolna. Unaven k smrti, vinul jsem ji k sobě, ona se starostlivě a velmi jemně dotýkala mého obličeje a čela a zkoumala, zda nemám horečku. Byla to Harey. Jiná, skutečnější nemohla existovat.

Po těchto úvahách se ve mně něco změnilo. Přestal jsem bojovat. Téměř okamžitě jsem usnul.

Probudil mě jemný dotek. Na čele jsem ucítil příjemný chlad. Ležel jsem, obličej přikrytý něčím vlhkým a měkkým, co se pomalu zvedalo, a já jsem spatřil Hareyinu tvář, jak se nade mnou sklání. Oběma rukama ždímala do porcelánové misky přebytečnou tekutinu z gázy. Vedle stále láhev s roztokem na popáleniny. Harey se na mne usmála.

„Ty máš ale spánek,“ řekla a znovu mi přiložila na obličej gázu. „Bolí to?“

„Ne.“

Pohnul jsem kůží na čele. Skutečně, už jsem spáleniny tolik necítil. Harey seděla na okraji postele, zahalena do mužského bíle a oranžově pruhovaného koupacího pláště; černé vlasy jí splývaly přes límec. Rukávy si vyhrnula až vysoko k loktům, aby jí nepřekážely. Měl jsem strašný hlad, snad už dvacet hodin jsem neměl nic ústech. Když byla Harey hotova s ošetřováním mého obličeje, vstal jsem. Můj pohled padl na dvoje úplně stejné bílé šatičky s červenými knoflíky; ležely vedle sebe; ty první jsem jí pomohl svléci tím, že jsem je nařízl, v druhých přišla včera. Tentokrát si šev rozpárala nůžkami sama. Tvrdila, že se asi zaseklo zdrhovadlo.

Ty dvoje stejné šaty byly tím nejstrašnějším ze všeho, co jsem dosud prožil. Harey se točila kolem skříňky s léky a dělala v ní pořádek. Pokradmu jsem se od ní odvrátil a kousl se do pěsti, až vytryskla krev. Oči upřeny na ty dvoje šaty — nebo spíš na jedny a tytéž ve dvojím vydání — začal jsem ustupovat ke dveřím. Z kohoutku tekla voda a dělala hluk. Otevřel jsem dveře, vyklouzl potichu na chodbu a opatrně jsem za sebou zavřel. Slyšel jsem slabé šumění tekoucí vody a cinkání lahviček. Toto cinkání najednou ustalo. Na chodbě svítily podlouhlé stropní lampy, nejasná skvrna odraženého světla ležela na ploše dveří, u nichž jsem čekal se zaťatými zuby. Držel jsem kliku, ačkoliv jsem nepředpokládal, že se mi ji podaří udržet. Prudké trhnutí mi ji téměř vytrhlo z rukou, ale dveře se neotevřely, jen se začaly otřásat a pronikavě praskat. Pustil jsem užasle kliku a ustoupil jsem. S dveřmi se dělo něco nepochopitelného; jejich hladká deska z umělé hmoty se prohýbala směrem do pokoje, jako by do ní někdo tlačil z mé strany. V drobných šupinkách začal oprýskávat lak a obnažoval ocel dveřního rámu, který se prohýbal víc a víc. Pojednou jsem pochopil: místo aby do dveří otevírajících se do chodby strčila, snažila se otevřít je směrem k sobě. Světelný odraz na bílé desce se zakřivil jako v dutém zrcadle, rozlehlo se silné chrupnutí a celistvá, až do nejzazší míry prohnutá deska praskla. Současně vlétla do pokoje klika vytržená ze svého obložení. V otvoru se okamžitě objevily zkrvavené ruce, které zanechávaly na laku červené stopy, a potom táhly dál. Dveřní deska se rozlomila vedví, zůstala viset našikmo v závěsech a oranžově bílé stvoření se zsinalým obličejem se mi s usedavým vzlykotem vrhlo kolem krku.

Nebýt toho, že mne ta podívaná úplně ochromila, byl bych se asi pokoušel uprchnout. Harey lapala křečovitě po vzduchu a tloukla hlavou o mé rameno tak, že jí rozevláté vlasy poletovaly kolem mého obličeje. Když jsem ji objal, cítil jsem, že mi klesá do náručí. Protlačil jsem se rozbitými dveřmi, odnesl ji do pokoje a uložil do postele. Nehty měla zakrvácené a polámané. Když rozevřela pěsti, uviděl jsem dlaně s kůží strženou až na živé maso. Pohlédl jsem jí do tváře; široce otevřené oči hleděly bez jakéhokoliv výrazu skrze mne. „Harey!“

Odpověděla neartikulovaným zakňouráním. Přiblížil jsem prst k jejímu oku. Víčko se zavřelo. Šel jsem ke skříňce s léky. Postel zavrzala. Ohlédl jsem se. Seděla na posteli a hleděla ustrašeně na své zkrvavené ruce.

„Krisi,“ zasténala, „já… já… co se mi stalo?“

„Poranila ses, když jsi vyrážela dveře,“ řekl jsem suše. Měl jsem něco na rtech, zvláště na spodním; jako by mi po něm lezli mravenci. Sevřel jsem je zuby.

Harey se chvíli dívala na zubaté kusy umělé hmoty visící volně z dveřního rámu a vrátila se pohledem ke mně. Pod bradou jí to zacukalo, viděl jsem, že se vší silou snaží ovládnout strach.

Nastříhal jsem kusy gázy, vzal jsem ze skříňky zásyp na rány a vrátil jsem se k posteli. Ale vše, co jsem nesl, vypadlo mi najednou překvapením z rukou; skleněný kelímek s želatinovým obvazem se dokonce rozbil, ale já jsem se pro něj ani neshýbl. Už jsem ho nepotřeboval.

Zvedl jsem jí ruce. Nehty ještě tenkými křivkami rámovala zaschlá krev, ale pohmožděniny zmizely a dlaně pokrývala mladá, růžová kůže, světlejší než její okolí. I tato jizva však bledla takřka před očima.

Sedl jsem si k ní, pohladil ji po tváři a pokusil jsem se o úsměv; nemohu říci, že by se mi byl podařil.

„Proč jsi to udělala, Harey?“

„Ne. To… já?“

Ukázala očima na dveře.

„Ty. Nevzpomínáš si?“

„Ne. Ačkoliv, počkej… viděla jsem, že tu nejsi, strašně jsem se vylekala a…“

„A co?“

„Začala jsem tě hledat, napadlo mě, že budeš asi v koupelně…“

Teď teprve jsem si všiml, že skříň je odstrčena stranou a vchod do koupelny otevřen.

„A potom?“

„Potom jsem běžela ke dveřím.“

„A?“

„Nepamatuju se. Něco se asi muselo stát.“

„Co?“

„Nevím.“

„A co si pamatuješ? Co bylo pak?“

„Seděla jsem tady, na posteli.“

„A na to, že jsem tě sem přinesl, se nepamatuješ?“

Zaváhala na chvíli. Koutky úst jí směřovaly dolů, tvář vyjadřovala napětí.

„Zdá se. Možná. Ani ti nevím.“

Spustila nohy na podlahu a vstala. Přistoupila k rozbitým dveřím.

„Krisi!“

Uchopil jsem ji zezadu za ramena. Chvěla se. Najednou se otočila a hledala mé oči.

„Krisi,“ šeptala, „Krisi.“

„Uklidni se.“

„Krisi, jestli… Krisi, mám padoucnici?“

Padoucnici, dobrý bože! Chtělo se mi smát.

„Kdepak, miláčku. Prostě ty dveře, víš, jsou tady takové… no, takové dveře…“

Opustili jsme pokoj ve chvíli, kdy vnější pancéře odkryly s táhlým zaskřípáním okna, v nichž se objevil sluneční kotouč zapadající do oceánu.

Zamířil jsem do malé kuchyňky na druhém konci chodby. Hospodařili jsme společně s Harey a prohledávali skříňky a chladničky. Brzy jsem si všiml, že je s vařením dost na štíru a že dovede jedině otevřít konzervu, tedy o nic víc než já. Zhltl jsem obsah dvou těch konzerv a vypil nesmírné množství šálků kávy. Harey jedla také, ale asi tak, jak někdy jedí děti, aby nerozzlobily dospělé; ne snad, že by se do jídla nějak nutila, ale jedla automaticky a lhostejně.

Pak jsme zašli do malého operačního šálku vedle radiové kabiny; měl jsem totiž plán. Řekl jsem, že ji chci pro všechny případy přece jen vyšetřit. Posadil jsem ji do rozkládacího křesla a vyňal ze sterilizátoru stříkačku a jehly. Věděl jsem téměř zpaměti, kde co je, tak dobře nás vycvičili ve cvičné kopii stanice na Zemi. Odebral jsem jí z prstu kapku krve, rozetřel na sklíčku, vysušil v exhaustoru a ve vysokém vakuu pokryl atomární vrstvičkou stříbra.

Věcnost této práce mé uklidňovala, Harey ležela v polštářích rozloženého křesla a rozhlížela se po operační místnosti přeplněné přístroji.

Ticho přerušil bzučák domácího telefonu. Zvedl jsem sluchátko.

„Kelvin,“ ohlásil jsem se. Nespouštěl jsem oči z Harey, která byla od jisté doby apatická, jako by ji zážitky posledních hodin vyčerpaly.

„Jsi v operačním? No konečně!“ Uslyšel jsem, jak si mluvčí ulehčeně oddechl.

Byl to Snaut. Čekal jsem, sluchátko přitisknuté k uchu.

„Máš ‚hosta', ano?“

„Mám.“

„A jsi v pilné práci?“

„Jsem.“

„Taková menší vyšetření, hm?“

„Proč? Chceš si snad dát partii šachu?“

„Neblázni, Kelvine. Chce se s tebou setkat Sartorius. Či lépe s námi oběma.“

„To je mi novinka,“ odpověděl jsem překvapeně. „Ale co s…“ odmlčel jsem se a teprve pak jsem dokončil:

„Je sám?“

„Ne. Špatně jsem se vyjádřil. Chce si s námi promluvit. Propojíme se všichni tři videofonem, ale obrazovky zastřeme.“

„Ach tak! A proč mě tedy nezavolal přímo? Stydí se?“

„Tak nějak,“ zabručel nezřetelně Snaut. „Tak co ty na to?“

„Jde ti o to, abychom se dohodli na nějaké době? Tak třeba za hodinu. Ano?“

„Dobrá.“

Viděl jsem ho na obrazovce, jen obličej, ne větší než dlaň. Chvíli se mi díval zkoumavě do očí.

Nakonec se zeptal poněkud váhavě:

„Jak si žijete?“

„Ujde to. A ty?“

„Myslím, že kapku hůř než ty. Mohl bych…“

„Chceš přijít ke mně?“ pochopil jsem. Ohlédl jsem se přes rameno na Harey. Zaklonila hlavu přes okraj polštáře, ležela tak, nohu přes nohu, a pohybem vyjadřujícím bezděčnou nudu si pohrávala se stříbřitě se lesknoucí kuličkou, jíž byl zakončen řetízek u bočního opěradla.

„Nech to být, slyšíš! Nech to být!“ dolehl ke mně podrážděný Snautův hlas. Na obrazovce jsem ho teď viděl z profilu. Dál jsem neslyšel, zakryl dlaní mluvítko, ale viděl jsem jeho pohybující se rty.

„Ne, nemůžu přijít. Snad později. Tak tedy za hodinu,“ řekl rychle a obrazovka zhasla. Zavěsil jsem.

„Kdo to byl?“ zeptala se lhostejně Harey.

„Ále jeden ze stanice. Snaut. Kybernetik. Neznáš ho.“

„Bude to trvat ještě dlouho?“

„Proč? Nudíš se?“ zeptal jsem se. Zasunul jsem první z preparátů do kazety neutrinového mikroskopu a začal jsem po pořádku mačkat tlačítka kontaktů. Silová pole se tiše rozhučela.

„Příležitostí k povyražení tady moc není, a jestli ti nebude stačit společnost mé maličkosti, bude to špatné,“ říkal jsem, a protahoval roztržitě přestávky mezi jednotlivými slovy; zároveň jsem oběma rukama sklápěl velikou černou hlavici, v níž svítil okulár mikroskopu. Pak jsem vtlačil oči do jeho měkké gumové mušle. Harey něco řekla, ale nevnímal jsem to. Viděl jsem shora, ve strmé zkratce, obrovskou poušť zalitou stříbřitým světlem. Ležely na ní ploché kulaté balvany, jakoby rozbité a zvětralé, obklopeny nejasným oparem. To byly červené krvinky. Zaostřil jsem obraz. Oči stále na okuláru, vplouval jsem, vnikal stále hlouběji do stříbrně žhnoucího zorného pole. Zároveň jsem levou rukou mačkal páku pro posuv stolku, a když se v průsečíku dvou černých nitek octla osamocená krvinka vypadající jako bludný balvan, zesílil jsem zvětšení. Objektiv jako by najížděl na znetvořený, uprostřed vpadlý erytrocyt, který už vypadal jako skalnatý kráter s černými ostrými stíny v prohlubních prstencovitého valu. Val, naježený zkrystalizovaným náletem atomů stříbra, se rozestoupil mimo zorné pole. Objevily se kalné, jako skrz opalizující tekutinu viděné obrysy napůl stmelených, pokřivených řetězců bílkoviny. Když jsem dostal do průsečíku kříže jednu ze zauzlenin bílkovinných struktur, začal jsem zvolna dále zesilovat zvětšení. Zvedal jsem preparát výš a výš; každou chvíli jsem měl ukončit tuto pouť do hlubin živé hmoty; rozpláclý stín jediné molekuly vyplňoval už celé zorné pole — a teď se zamlžil.

Nic se však nestalo. Měl bych spatřit rozkmitané obláčky atomů, onu rosolovitou řezanku — ale kde nic tu nic. Obrazovka hořela neposkvrněným stříbrem. Stlačil jsem páku do nejzazší polohy. Hučení hněvivě zesílilo, ale neviděl jsem pořád nic. Opakující se bzučivý signál mě upozorňoval, že přístroj je přetížen. Ještě jednou jsem pohlédl do stříbrné prázdnoty a pak jsem vypnul proud.

Podíval jsem se na Harey. Otvírala právě ústa k zívnutí, které však obratně změnila v úsměv.

„Skvělé,“ řekl jsem. „Řekl bych… že lepší to ani nemůže být.“

Stále jsem na ni hleděl a ve spodním rtu jsem opět ucítil ono mravenčení. Co se vlastně stalo? Co to všechno znamená? Ukázal snad mikroskop, že to tělo, zdánlivě tak útlé a křehké — ve skutečnosti však nezničitelné — je ve své prapodstatě vytvořeno — z ničeho? Udeřil jsem pěstí do válcovitého tělesa mikroskopu. Že by nějaká porucha? Že by pole dost nezaostřovala?… Ne, věděl jsem, že přístroj je v pořádku. Sestupoval jsem postupně z jednoho příčle na druhý; buňka, bílkovinný konglomerát, molekula, to vše vypadalo přesně jako na tisíci jiných preparátech, které jsem viděl. Ale poslední krok dolů vedl do prázdna.

Odebral jsem jí krev z žíly a přelil do měrného válce. Rozdělil jsem ji na porce a pustil jsem se do rozboru. Zabral mi více času, než jsem předpokládal, ztratil jsem už trochu zběhlost. Reakce byly normální. Všechny. Ledaže by…

Ukápl jsem na červený korálek krve trochu koncentrované kyseliny. Zakouřilo se z toho, kapka vybledla, pokryla se vrstvou špinavé pěny. Rozklad. Denaturace. A teď dál, dál! Sáhl jsem pro další zkumavku. Když jsem se opět otočil k té první, tenké sklo mi div nevypadlo z prstů.

Pod vrstvičkou špinavé pěny narůstala na samém dně zkumavky znovu vrstvička tmavé červeně. Krev spálená kyselinou se regenerovala! To je přece nesmysl! To není možné!

„Krisi!“ uslyšel jsem jakoby z velké dálky. „Telefon, Krisi!“

„Cože? Ach ano, děkuji.“

Telefon zvonil už dlouho, ale uslyšel jsem ho až teď.

„Kelvin,“ zvedl jsem sluchátko.

„Snaut. Propojil jsem linky, takže se teď slyšíme všichni tři.“

„Má poklona, doktore Kelvine,“ ozval se vysoký, nosový Sartoriův hlas. Zněl tak, jako by jeho majitel právě vstupoval na nebezpečně se prohýbající pódium — podezíravě, ostražitě a navenek ovládnutě.

„Moje úcta, pane doktore,“ odpověděl jsem. Chtělo se mi smát, ale nebyl jsem si jist, zda jsou mi příčiny toho veselí natolik jasné, abych tomuto nutkání mohl podlehnout. Koneckonců komu jsem se tady měl smát? V ruce jsem něco držel: zkumavku s krví. Zatřásl jsem s ní. Byla už sražená. Že by se mi to jen zdálo?

„Rád bych vás, kolegové, seznámil s některými otázkami týkajícími se… é… fantomů,“ slyšel jsem a zároveň neslyšel Sartoria. Jako by se dobýval do mého vědomí. Bránil jsem se tomu hlasu, zahleděn stále ještě na zkumavku se sedlou krví.

„Nazvěme je útvary F,“ navrhl rychle Snaut.

„Výborně.“

Obrazovka byla uprostřed rozdělena tmavou svislou čárou; znamenalo to, že poslouchám současně na dvou kanálech; po obou stranách oné čáry bych měl vidět obličeje svých spolubesedníků. Sklo bylo však tmavé a jen uzoučká světlá obruba podél rámečku svědčila o tom, že aparát je v provozu, ale že objektiv kamery je něčím zastřen.

„Každý z nás prováděl různé výzkumy…“ opět táž ostražitost v nosovém hlase mluvícího. Chvíle ticha. „Snad abychom tedy napřed spojili naše znalosti, a pak bych mohl říci, k čemu jsem dospěl já osobně… Snad byste mohl začít vy, doktore Kelvine…“

„Já?“ řekl jsem. Pojednou jsem na sobě ucítil Hareyin pohled. Položil jsem zkumavku na stůl tak, že se odkutálela pod stojánek na sklo, a posadil jsem se na vysokou trojnožku, kterou jsem si přitáhl nohou. V prvním okamžiku jsem se z toho chtěl vykroutit, ale neočekávaně pro sebe samého jsem nakonec řekl:

„Dobrá. Malé sympozium? Prosím! Moc jsem toho neudělal, téměř nic, ale mluvit mohu, chcete-li. Jeden histologický preparát a pár reagencí. Mikroreagencí. Mám dojem, že…“

Do tohoto okamžiku jsem neměl ani ponětí, co řeknu. Ale najednou jako by se ve mně něco otevřelo.

„Všechno je normální, jenže je to kamufláž. Maska. Je to — abych tak řekl — superkopie: napodobenina dokonalejší než originál. To znamená, že tam, kde u člověka narážíme na hranici zrnitosti, na hranici dělitelnosti struktury, zde nacházíme další cestu, protože je použito subatomového stavebního materiálu!“

„Počkat, jak to myslíte?“ vpadl mi zvědavě do řeči Sartorius. Snaut mlčel. Byl to snad jeho zrychlený dech, který se ozýval ve sluchátku? Harey na mne pohlédla. Pochopil jsem, že jsem se dal příliš unést, poslední slovo jsem téměř vykřikl. Když jsem ochladl, shrbil jsem se na své nepohodlné židličce a zavřel oči. Jak to definovat?

„Konečným konstrukčním prvkem našich těl jsou atomy. Domnívám se, že útvary F jsou zbudovány z menších jednotek, než jsou obyčejné atomy. Z mnohem menších.“

„Z mezonů?…“ napověděl Sartorius. Nebyl tím zřejmě vůbec překvapen.

„Ne, z mezonů ne… Mezony bychom viděli. Rozlišovací schopnost toho přístroje tady u mne dole dosahuje přece deset na minus dvanáctou angströmů. Je to tak? Ale vidět není nic, ani při maximálním zvětšení. Nejsou to mezony. Řekl bych, že spíš neutrina.“

„Jak si to představujete? Neutrinové konglomeráty nejsou přece stálé…“

„Nevím. Nejsem fyzik. Je možné, že je stabilizuje nějaké silové pole. Nevyznám se v tom. Buď jak buď, je-li tomu tak, jak říkám, jsou stavebním materiálem částice asi desettisíckrát menší než atomy. Ale to ještě není všechno! Kdyby molekuly bílkovin a buněk byly vystavěny přímo z těchto ‚mikroatomů, musely by být přiměřeně menší. A krvinky také, stejně jako barviva a všechno, ale skutečnost je jiná. Z toho vyplývá, že všechny bílkoviny, buňky, buněčná jádra jsou jen jakousi maskou! Skutečná struktura ručící za to, že ‚host' funguje, je ukryta hlouběji.“

„Ale Kelvine!“ téměř vykřikl Snaut. Poděšeně jsem se odmlčel. Řekl jsem „host“?! Ano, ale Harey to neslyšela. Ostatně stejně by nepochopila, oč jde. Dívala se do okna, hlavu položenou na rukou, a její drobný čistý profil se ostře rýsoval proti purpurové obloze. Sluchátko mlčelo. Slyšel jsem jenom vzdálený dech.

„Něco na tom bude,“ zabručel Snaut.

„Ano, je to možné,“ dodal Sartorius, „jenže je tady ta potíž, že oceán není složen z oněch hypotetických Kelvinových částic, ale z normálních.“

„Třeba dovede syntetizovat i ty druhé,“ poznamenal jsem. Pocítil jsem náhlý příval apatie. Ten rozhovor byl nejen směšný. Byl zbytečný.

„Ale vysvětlovalo by to onu neobyčejnou odolnost,“ broukl Snaut. „I rychlost regenerace. A snad také zdroj energie je někde tam, hlouběji, nemusí přece jíst…“

„Prosím o slovo,“ ozval se Sartorius. Byl mi protivný. Kdyby aspoň nevypadával z role, do níž se nutil!

„Chtěl bych se dotknout otázky motivace. Motivace toho, že se objevily útvary F. Rozdělil bych ji takto: Co jsou útvary F? Nejsou to osoby ani kopie určitých osob, ale zhmotněné projekce toho, co o dané osobě obsahuje náš mozek.“

Výstižnost této definice mě ohromila. Ten Sartorius, aťsi je třeba nesympatický, ale není hloupý.

„To jste řekl dobře,“ poznamenal jsem. „To dokonce vysvětluje, proč se objevily oso… útvary právě takové, a ne jiné. Byly vybrány nejtrvalejší paměťové stopy, izolované od všech ostatních, ačkoliv žádná taková stopa přirozeně nemůže být izolována absolutně. A tak se při jejím ‚kopírování mohlo stát, že do ní byly pojaty i útržky jiných stop nacházejících se náhodou poblíž, takže návštěvník projevuje někdy větší vědomosti, než jaké mohla mít autentická osoba, jejíž má být rekonstrukcí…“

„Kelvine!“ ozval se znovu Snaut. Zarazilo mě, že vždycky jen on se pohoršuje nad mými neopatrně vyslovenými formulacemi. Zdálo se, že Sartorius se jich nebojí. Znamená to snad, že jeho „host“ je méně bystrý než „host“ Snautův? Na vteřinku se mi v mysli vybavil obraz jakéhosi zakrslého kreténa, kterého má po svém boku učený doktor Sartorius.

„Ano, všimli jsme si toho,“ odpověděl právě on. „A teď k motivaci toho, že se útvary F objevily… První, řekl bych nejpřirozenější, je myšlenka, že je s námi prováděn experiment. Jenže je-li to experiment, pak je to experiment… pro kočku. Jestliže děláme pokus, tak se z výsledků, a zvláště z chyb učíme a při opakování pokusu chybu napravujeme… Ale tady o tom nemůže být řeči. Tytéž útvary F se objevují vždy znovu a znovu… nekorigované… nevyzbrojené dodatečně proti našim… pokusům zbavit se jich…“

„Zkrátka, chybí zde korekce činnosti zpětnou vazbou, jak by to definoval doktor Snaut,“ poznamenal jsem. „A z toho vyplývá?“

„Jen to, že kdyby to měl být experiment, bylo by to… břídilství, které je však zase z jiných důvodů nepravděpodobné. Oceán je totiž… precizní. Projevuje se to třeba v dvouvrstvové konstrukci útvarů F. Až po určitou mez se chovají tak, jak by se chovaly… skutečné… skutečné…“

Nemohl se z toho vymotat.

„Originály,“ napověděl mu rychle Snaut.

„Ano, originály. Ale jakmile situace převýší normální možnosti průměrného… hm… originálu, dojde u útvaru F k jakémusi ‚vypnutí vědomí a navenek se projeví jiné, ne lidské jednání…“

„To je pravda,“ řekl jsem, „jenže takhle tady sestavujeme pouze katalog chování těch… těch útvarů, nic víc. To přece k ničemu nevede.“

„Netvrdil bych to s takovou určitostí,“ protestoval Sartorius. Pojednou jsem pochopil, čím mě tak dráždil: nemluvil, ale řečnil, úplně jako by byl na zasedání Institutu. Jinak to zřejmě neuměl.

„Tady se totiž dostáváme k otázce individuality. Oceánu je tento pojem naprosto cizí. Jinak to není ani možné. Mně se zdá, vážení kolegové, že pro nás… hm… nejbolestnější, nejvíc nás šokující stránka experimentu mu zcela uniká, že leží mimo hranice jeho chápání.“

„Vy tedy myslíte, že to není úmyslné?…“ zeptal jsem se. Toto tvrzení mě trochu ohromilo, ale když jsem je uvážil, uznal jsem, že vyloučit je nelze.

„Ano. Nevěřím v žádnou záludnost, zlomyslnost, snahu co nejbolestivěji udeřit… jak v to věří kolega Snaut.“

„Já mu vůbec nepřisuzuju lidské city,“ vzal si poprvé slovo Snaut, „ale řekni nám, jak se pokoušíš vysvětlit ty neustálé návraty?“

„Třeba spustili nějaké zařízení, které dělá pořád dokolečka jedno a totéž jako gramofonová deska,“ řekl jsem nikoli bez skrytého úmyslu pozlobit Sartoria.

„Kolegové, nerozptylujme se, prosím,“ zařečnil doktor nosovým hlasem. „To není ještě vše, co jsem chtěl říci. Za normálních podmínek bych považoval za předčasné referovat, byť jen informativně, o stavu svých výzkumů, avšak vzhledem ke specifické situaci činím výjimku. Mám dojem, opakuji, mám dojem, prozatím ne víc než dojem, že v názoru kolegy Kelvina je kus pravdy. Mám na mysli jeho hypotézu o neutrinové stavbě… Takové systémy známe jen teoreticky, nevěděli jsme, že je lze stabilizovat. Tady se před námi otevírá jakási šance, protože anulování silového pole, které systém stabilizuje…“

Už chvíli jsem pozoroval, že tmavá věc, která zastírala Sartoriovu část obrazovky, se posouvá: docela nahoře se rozsvítila štěrbina, jíž bylo vidět něco růžového, co se tam pomalu pohybovalo. Teď se tmavá plocha sesunula najednou celá.

„Pryč! Jdeš pryč!!!“ ozval se ve sluchátku Sartoriův výkřik drásající uši. Mezi doktorovými pažemi, s něčím zápasícími a vězícími v nabíraných náloketnících, jakých se používá v laboratořích, zaleskl se na rozjasněné obrazovce nějaký velký, zlatistý kotoučovitý předmět — a všechno zhaslo dříve, než jsem stačil pochopit, že ono zlaté kolo je slaměný klobouk…

„Snaute?“ řekl jsem a zhluboka jsem si oddechl.

„Ano, Kelvine,“ odpověděl mi unavený kybernetikův hlas. Uvědomil jsem si v tom okamžiku, že ho mám rád. Opravdu bych dal přednost tomu, nevědět, kdo je jeho „hostem“.

„Prozatím by to stačilo, ne?“

„Taky si myslím“ odpověděl jsem. „Poslyš, jestli budeš mít možnost, zaskoč ke mně dolů nebo do mého pokoje, ano?“ dodal jsem rychle, aby to uslyšel, než zavěsí.

„Dobrá,“ řekl. „Ale nevím, kdy to bude.“

A tím skončila problémová diskuse.

Загрузка...