Studie v šarlatové

I Sherlock Holmes

Po promoci na londýnské universitě odjel jsem roku 1878 do Netley na školení vojenských chirurgů. Když školení skončilo, přidělili mne k Pátému northumberlandskému střeleckému pluku jako pomocného chirurga. V té době byl pluk posádkou v Indii, než jsem však k němu dorazil, vypukla druhá afgánská válka. Když jsem přistál v Bombaji, dozvěděl jsem se, že můj útvar prošel průsmyky a že hluboko pronikl na nepřátelské území. Ještě s několika důstojníky, kteří byli na tom stejně jako já, jsem se pustil za svým plukem a šťastně jsme se dostali do Kandaháru. Tam jsem našel svůj pluk a ihned jsem se ujal svých nových povinností.

Válka vynesla mnohým slávu a povýšení, pro mne však byla neštěstím. Přeložili mě k berkshirskému pluku a s ním jsem prodělal osudnou bitvu u Maiwandu. Byl jsem raněn do ramene, nepřátelská kulka mi roztříštila kost a zavadila o tepnu pod klíční kostí. Nebýt věrnosti a odvahy mého sluhy Murraye, který mě přehodil přes hřbet soumara a šťastně mě dopravil k britským předním strážím, byl bych se dostal do rukou krvelačných Gházů.

S mnoha raněnými mne převezli, vyčerpaného a zesláblého, do nemocnice v Péšávaru. Když jsem se zotavil do té míry, že jsem se mohl projít po pokoji, a dokonce si trochu posedět na verandě, doslal jsem těžkou střevní chorobu. Několik měsíců pochybovali, že se uzdravím, a když jsem se začal uzdravovat, byl jsem tak zesláblý a vyhublý, že lékaři rozhodli, že se musím okamžitě vrátit do Anglie. Dopravili mě na vojenskou loď „Orontes“ a za měsíc jsem přistál v Portsmouthu se zdravím nadobro zničeným. Dobrotivá vojenská správa mi laskavě doporučila, abych se snažil během příštích devíti měsíců svůj zdravotní stav pokud možno zlepšit.

V Anglii jsem neměl příbuzné, byl jsem tedy volný jak ten pták — pokud mi to ovšem dovoloval můj žold, který činil jedenáct a půl šilinku denně. Za těchto okolností mě to přirozeně táhlo do Londýna, do té velké stoky, která do sebe vtahuje neodolatelnou silou všelijaké ty povaleče a lenochy z celé britské říše.

V Londýně jsem nějaký čas bydlel v hotelu na Strandu, vedl jsem pohodlný, bezvýrazný život, a peníze, které jsem měl, jsem utrácel s mnohem větší bezstarostností, než jsem si mohl dovolit. Můj finanční stav se den ode dne horšil a já jsem si brzo uvědomil, že mně nezbývá než hlavní město opustit a žít někde na venkově nebo úplně změnit způsob života. Zvolil jsem si druhou možnost a začal jsem uvažovat o tom, že opustím hotel a že si najdu skromnější a lacinější bydlení.

Toho dne, kdy jsem dospěl k tomuto rozhodnutí, mi někdo před restaurací Criterion poklepal na rameno. Otočil jsem se. Byl to mladý Stamford, který se mnou sloužil v jedné nemocnici. Dovedete si představit, jak příjemně je osamocenému člověku, když v tom londýnském labyrintu uvidí známou tvář. Se Stamfordem jsme se nikdy nepřátelili, teď jsem ale byl velmi rád, že jsem se s ním setkal. Zdálo se, že i on je šťasten, že mě vidí. Z přemíry radosti jsem ho pozval, aby se mnou poobědval v Holbornu. Souhlasil, odjeli jsme tam tedy drožkou.

„Co se to s tebou stalo, Watsone?“ zeptal se s neskrývaným údivem, když naše drožka drkotala přeplněnými londýnskými ulicemi. „Hubený jsi jako lunt a v obličeji taky nevypadáš nejlíp.“

Během jízdy jsem mu vylíčil, co jsem všechno zažil.

„Chudáku,“ politoval mne, když vyslechl mé vyprávění. „A co chceš dělat?“

„Hledám byt,“ odpověděl jsem. „Snažím se sehnat trochu slušný byt za rozumnou cenu. Myslím, že to nebude tak jednoduché.“

„To je zvláštní,“ řekl Stamford, „dnes jsi už druhý, kdo se mnou mluví na stejné téma.“

„Kdo byl ten první?“ zeptal jsem se.

„Člověk, který pracuje v nemocnici v chemické laboratoři. Dnes ráno si mi stěžoval, že nemůže najít nikoho, kdo by si s ním vzal napolovic krásný byt, který našel. Pro něj je ten byt příliš drahý.“

„Propánakrále!“ vykřikl jsem. „Jestli opravdu hledá někoho, kdo by s ním chtěl bydlet a platit polovinu činže, lepšího, než jsem já, si nevybere. Raději bych bydlel s někým než sám.“

Mladý Stamford se na mě přes sklenku s vínem podíval, jako by mé chtěl varovat.

„Ty ještě neznáš Sherlocka Holmese,“ řekl. „Možná že by se ti jako spolubydlící nelíbil.“

„Co je na něm špatného?“

„Ach, neřekl jsem, že je na něm něco špatného. Má trochu divné nápady — vášnivě se zajímá o některé vědní obory. Pokud vím, je to docela slušný člověk.“

„Snad nestuduje medicínu?“ zeptal jsem se.

„Ne. Vůbec nevím, co chce dělat. Myslím, že se dobře vyzná v anatomii a je prvotřídní chemik. Ale pokud vím, medicínu nikdy systematicky nestudoval. Jeho studium je velmi povrchní a výstřední, ale nashromáždil mnoho neobyčejných vědomostí, které by asi udivily i jeho učitele.“

„Neptal ses ho nikdy, nač to všechno potřebuje?“

„Ne. Z něho tak lehce něco nevytáhneš. Když má ale náladu, poví ti toho, až se budeš divit.“

„Rád bych ho poznal,“ řekl jsem. „Když už mám s někým bydlet, byl bych raději, kdyby to byl člověk vážný a klidný. Nejsem ještě v pořádku, špatně snáším hluk a nesmím se rozčilovat. Hluku a rozčilování jsem měl v Afganistanu tolik, že mi to bude stačit do konce života. Jak bych se mohl s tím tvým přítelem seznámit?“

„Určitě bude v laboratoři. Buď se v ní neukáže několik týdnů, nebo je tam od rána do večera. Jestli chceš, mohli bychom se tam po obědě podívat.“

„Rozhodně,“ odpověděl jsem a začali jsme mluvit o něčem jiném.

Cestou z Holbornu do laboratoře mi Stamford vyprávěl některé podrobnosti o člověku, který se měl stát mým spolubydlícím.

„Nesmíš se na mě hněvat, jestli se s ním neshodneš,“ řekl. „Nevím o něm nic víc, než co jsem se dozvěděl při náhodných setkáních v laboratoři. Chceš to sám, já si myju ruce.“

„Jestli to nebude klapat, rozejdeme se,“ odpověděl jsem. „Zdá se mi, Stamforde,“ podíval jsem se ostře na svého společníka, „že máš nějaký důvod, proč se tak bráníš jakékoliv odpovědnosti. Copak je to za člověka? Tak ven s tím.“

„To se dá těžko jen tak povědět.“ Stamford se zasmál. „Pro můj vkus je Holmes založen příliš vědecky — skoro bych řekl, že v tom člověku pro samou lásku k vědě není dost citu a ohleduplnosti. Je schopen podat svému nejlepšímu příteli nejnovější rostlinný alkaloid, ne ze zlé vůle, rozumíš, ale prostě proto, aby se přesvědčil, jak bude alkaloid účinkovat. Musím být k němu ale spravedlivý: on by si ten alkaloid vzal se stejným vědeckým zanícením sám. Prostě chce se o všem přesvědčit na vlastní oči a všechno chce vědět přesně.“

„Tak je to správné.“

„Ano, je, ale přehánět se to nesmí. Mlátit do mrtvol v pitevně holí, to přece není normální.“

„On bije do mrtvol?“

„Ano, dělá to prý proto, aby zjistil, jak dlouho po smrti se tvoří podlitiny. Na vlastní oči jsem ho viděl při takové práci.“

„Před chvílí jsi říkal, že ten člověk nestuduje medicínu.“

„Taky že ji nestuduje. Sám pánbůh ví, co vlastně studuje. Ale už jsme na místě. Teď si o něm musíš udělat úsudek sám.“

Dali jsme se úzkou uličkou a prošli jsme postranními dvířky, která vedla do jednoho křídla velké nemocnice. Byl jsem tu jako doma, nemusel mi nikdo ukazovat cestu. Stoupali jsme po kamenných schodech a pak jsme se dali chodbou podél obílené stěny a řady hnědě natřených dveří. Na druhém konci odbočovala nízká klenutá chodbička, vedoucí do chemické laboratoře.

Vysoká místnost, plná lahví a lahviček, to byla laboratoř. Na prostorných stolech se ježily zkumavky a Bunsenovy hořáky s modrým, blikavým plamenem. Byl tu jediný člověk. V pozadí místnosti se skláněl nad stolem, zabrán do práce. Když uslyšel naše kroky, ohlédl se a pln radosti vyskočil.

„Mám to! Mám to!“ křičel na mého společníka a rozběhl se k nám se zkumavkou v ruce. „Už to mám! Reakci, kterou lze urychlit jenom hemoglobinem a ničím jiným.“

Kdyby byl objevil zlatý důl, nemohla by z jeho obličeje vyzařovat větší radost.

„Doktor Watson — pan Sherlock Holmes,“ představil nás Stamford.

„Těší mě,“ řekl upřímně a stiskl mi ruku, až to zabolelo. „Vy jste byl v Afganistanu.“

„Jak jste to poznal?“ zeptal jsem se udiveně.

„Na tom nezáleží,“ řekl a usmál se. „Teď jde o hemoglobin. Jistě chápete význam mého objevu.“

„Z výzkumného hlediska to bude nepochybně zajímavé,“ odpověděl jsem, „ale prakticky —“

„Pro soudní lékařství je to jeden z nejpraktičtějších objevů posledních let. Nechápete, že právě tento objev umožňuje se stoprocentní jistotou určit, zda jde o krvavé skvrny, nebo o skvrny jiného původu? Pojďte se podívat.“

Popadl mě bezohledně za rukáv a táhl ke stolu, u něhož pracoval. „Musíme si opatřit trochu čerstvé krve,“ řekl, vrazil si do prstu dlouhou jehlici a vytrysklou kapku krve nasál do zkumavky. „Teď vlejeme tu trošku krve do litru vody. Vidíte, že tekutina, kterou jsme obdrželi, vypadá napohled jako čistá voda. Poměr množství krve k množství vody je asi jedna k jednomu miliónu. Jde tedy o roztok velmi slabý, přesto jsem přesvědčen, že se chemická reakce podaří.“

Sherlock Holmes vhodil do nádoby několik bílých krystalků a přilil několik kapek čiré tekutiny. Tekutina ve skleněné nádobě se okamžitě zbarvila do červenohněda a na dně se objevila nahnědlá usazenina.

„Vidíte to? Vidíte to?“ křičel a tleskal rukama. Vypadal jako dítě, které se raduje z nové hračky. „Co tomu říkáte?“

„Zdá se, že jde o neobyčejně citlivou reakci,“ poznamenal jsem.

„To je úžasná reakce, daleko přesnější, než jakou byste dostal, kdybyste použil guajaku, jak se to dělá dosud. Zrovna tak je k ničemu, hledat krevní tělíska pomocí mikroskopu, jsou-li skvrny několik hodin staré. Tohle však, jak se zdá, působí, ať je krev stará nebo čerstvá. Kdyby s tím byl přišel někdo dřív, neprocházely by se po světě stovky darebáků, kteří patří za mříže.“

„Ale jděte!“ řekl jsem pochybovačně.

„Vyřešení mnoha kriminálních případů závisí právě na bezpečném zjištění, zda jde o lidskou krev. Proti někomu vznikne podezření třeba až za několik měsíců po spáchání zločinu. Na prádle a na šatech toho podezřelého se najdou hnědavé skvrny. Je to krev, bláto, rez, jsou to skvrny od ovoce, nebo co to vlastně je? To je otázka, na kterou velmi často odborníci nedovedli odpovědět. Proč? Protože se to nedalo chemicky spolehlivě prokázat. Teď máme po těžkostech. Sherlock Holmes je odstranil.“

Když mluvil, oči mu jen zářily. Položil si ruku na srdce a uklonil se, jako by stál před tleskajícím davem, který sem přičarovala jeho fantazie.

„Nezbývá než vám blahopřát,“ řekl jsem. Musím přiznat, byl jsem nadšením toho člověka neobyčejně překvapen.

„Jako ten loňský případ s voň Bischoffem z Frankfurtu. Bischoff by byl určitě visel, kdybych byl se svým objevem přišel dřív. Nebo Mason, Bradford a ten proslulý Müller a Lefévre z Montpellieru, nebo Samson z New Orleansu. Mohl bych vyjmenovat dvacet případů, při nichž by můj objev pomohl rozhodnout o vině, nebo nevině.“

„Zdá se, že jste živý seznaní zločinů,“ zasmál se Stamford. „Měl byste vydávat kriminalistický časopis. Mohl by se jmenovat ‚Policejní zpravodaj’.“

„To by nebylo nezajímavé čtení,“ řekl Sherlock Holmes. Lepil si přitom na prst, do kterého se prve bodl, kousíček náplasti. Usmál se na nás. „Musím být opatrný, pracuji často s jedy.“

Za řeči natáhl ruku, všiml jsem si, že je celá polepená kousíčky náplasti a plná skvrn po silných kyselinách.

„Jsme tu vlastně obchodně.“ Stamford si sedl na třínohou stoličku a druhou mi přišoupl nohou. „Můj přítel hledá byt, a poněvadž jste si mi stěžoval, že nemůžete najít spolubydlícího, řekl jsem si, že nebude na škodu, když vás dva dám dohromady.“

Sherlocku Holmesovi se podle všeho zamlouvalo bydlet se mnou.

„Vím o hezkém bytu v Baker Street,“ řekl. „Skvěle by se hodil pro nás oba. Doufám, že vám nevadí vůně silného tabáku?“

„Já taky kouřím. Nejraději mám námořnicky,“ odpověděl jsem.

„Ten není špatný. Mívám v bytě chemikálie a někdy dělám pokusy. Vadilo by vám to?“

„Rozhodně ne.“

„To není všechno. Mám ještě jiné nectnosti. Když mám špatnou náladu, dovedu mlčet několik dní. Nesmíte si myslet, že se hněvám, když to na mě přijde. Prostě si mne nebudete všímat, dokud mě to nepřejde. A co vy mi řeknete o sobě? Domnívám se, že lidé, kteří se rozhodnou, že budou spolu bydlet, by na sebe měli prozradit to nejhorší ještě dřív, než si najmou byt.“

Musel jsem se tomu křížovému výslechu zasmát.

„Mám buldoka,“ řekl jsem, „nenávidím hluk, protože nemám nervy v pořádku, vstávám, kdy mě napadne, a jsem neuvěřitelné líný. Když mi nic nechybí, je těch neřestí víc, ale tohle jsou zatím ty hlavní.“

„Pokládáte hru na housle za hluk?“ zeptal se úzkostlivě.

„Přijde na to, kdo hraje,“ odpověděl jsem. „Dobrá hra na housle je požitek bohů, špatná —“

„To by tedy bylo v pořádku,“ zasmál se vesele. „Myslím, že můžeme pokládat celou tu věc za vyřízenou — za předpokladu ovšem, že se vám bude byt líbit.“

„Kdy se na něj půjdeme podívat?“

„Zastavte se pro mě zítra v poledne, půjdeme tam společně,“ odpověděl.

„Dobrá — přesně v poledne,“ řekl jsem a podal jsem mu ruku.

Nechali jsme ho, aby se dál zabýval svými chemikáliemi, a šli jsme společně k hotelu, kde jsem bydlel.

Najednou jsem se zastavil a zeptal se Stamforda: „Jak proboha mohl vědět, že jsem přijel z Afganistanu?“

Můj společník se záhadně usmál.

„To je právě to, co je na něm divného,“ řekl. „Mnoho lidí by rádo vědělo, jak to dělá, že na všechno přijde.“

„Tedy záhada!“ zamnul jsem si ruce. „Začíná to být zajímavé. Jsem ti neobyčejně vděčný, žes nás svedl dohromady. Kdo chce poznat lidstvo, musí začít u člověka.“

„Můžeš tedy začít u něho,“ řekl Stamford, když se se mnou loučil. „Uvidíš ale, že to není tak jednoduché. Vsadím se, že on se o tobě dozví víc než ty o něm. Sbohem.“

„Sbohem,“ odpověděl jsem. Cestou do hotelu jsem nepřestal myslet na svého nového známého.

II Metoda dedukční

Druhého dne jsme se sešli, jak jsme se umluvili, a prohlédli si byt v čísle 221B v Baker Street, o němž se Holmes zmínil při našem prvním setkání. Byt se skládal ze dvou pohodlných ložnic a z prostorného, pěkně zařízeného obývacího pokoje. Světlo sem proudilo dvěma širokými okny. Byt se nám líbil a nájemné, které připadalo na každého z nás, bylo opravdu nízké, a tak jsme se rychle s domácí dohodli. Ještě večer jsem si přenesl své věci z hotelu a druhého dne ráno přišel Sherlock Holmes s mnoha bednami a kufry. Asi dva dny jsme pilně rozbalovali a snažili se své věci co nejlépe uložit. Když jsme byli hotovi, začali jsme si zvykat na nový byt i na okolí.

Žít s Holmesem nebylo opravdu těžké. Byl celkem klidný a jeho život byl pravidelný. Zřídkakdy se stalo, aby šel spát později než v deset, vstával a snídal dřív než já. Než jsem vstal, byl už pryč. Někdy strávil celý den v chemické laboratoři, jindy v pitevně. Časem podnikal dlouhé procházky do nejchudších částí města. Když dostal záchvat pracovitosti, byl neuvěřitelně pilný, někdy však nastala reakce a pak celé dny ležel v obývacím pokoji na pohovce. Od rána do večera nepromluvil snad jediné slovo a jediným svalem nepohnul. Přitom měl v očích tak zasněný a nepřítomný výraz, jako by požil nějakou omamnou látku. To však bylo jenom zdání. Žil velmi střídmě a byl to opravdu slušný člověk.

Můj zájem o Holmese den ke dni vzrůstal. Byl jsem velice zvědav, co vlastně dělá a čím se zabývá. Sama jeho osoba a vzhled musely vzbudit zájem i toho nejpovrchnějšího pozorovatele. Byl šest stop

vysoký a tak hubený, že vypadal ještě vyšší. Oči měl — až na ty výjimečné chvíle, o nichž jsem se zmínil — bystré a pronikavé. Jeho tenký orlí nos dodával jeho tváři výraz ostražitosti a rozhodnosti. I jeho vyčnívající, čtverhranná brada byla známkou energické povahy. Ruce měl stále potřísněné inkoustem a chemikáliemi. Ale byly to ruce jemné a citlivé. O tom jsem se mohl často přesvědčit, když jsem ho pozoroval, jak zachází se svým křehkým náčiním.

Možná že mne čtenář bude pokládat za zbytečně všetečného, až se mu přiznám, jak tento člověk dovedl dráždit mou zvědavost a jak často jsem se snažil proniknout krunýřem jeho zdrženlivosti, kterou projevoval ve všem, co se ho nějak týkalo. Ale než mě odsoudí, ať si vzpomene, jak bezúčelný byl můj život a jak málo v něm bylo zajímavého. Mé zdraví mi dovolovalo vycházet jen za výjimečně krásného počasí, neměl jsem přátel, kteří by svými návštěvami přerušili jednotvárnost mých dnů. Za těchto okolností jsem radostné uvítal tu trochu záhadnosti, která obklopovala mého společníka, a mnoho času jsem strávil snahou přijít jeho tajemství na kloub.

Nestudoval medicínu. Když jsem se ho přímo zeptal, potvrdil mi to, co mi už řekl Stamford. Nezdálo se také, že by navštěvoval nějaké přednášky, aby získal akademickou hodnost, která by mu otevřela brány do vědeckého světa. Přesto jeho hluboký zájem o určité vědní obory byl pozoruhodný a jeho vědomosti byly tak obsáhlé a zároveň tak podrobné, že jsem se nepřestával divit. Žádný člověk by se tak usilovně nesnažil získat tak přesné vědomosti, kdyby neměl před očima určitý cíl. Bezdůvodně si přece nikdo nezatěžuje hlavu maličkostmi.

Právě tak pozoruhodná jako jeho vědomosti byla jeho nevědomost. Zdálo se, že o současné literatuře, filosofii a politice neví skoro nic. Když jsem jednou citoval Thomase Carlyla, zeptal se mne velice udiveně, kdo to ten Carlyle byl a co dělal. Mé překvapení však dostoupilo vrcholu, když jsem náhodou zjistil, že o Koperníkově teorii a o sluneční soustavě nemá nejmenší ponětí. Nedovedl jsem pochopit, že v devatenáctém století civilizovaný člověk neví, že Země obíhá kolem Slunce.

„Zdá se, že vás to udivuje,“ usmál se, když viděl, jak jsem překvapen. „Kdybych to věděl, ze všech sil bych se to snažil zapomenout.“

„Zapomenout?“

„Víte,“ vysvětloval, „já si představuju, že lidský mozek je zpočátku jako malé prázdné podkroví a vy v něm máte uskladnit nábytek, který jste si vybral. Hlupák sebere kdejaké haraburdí, které mu přijde do ruky, a tak na vědomosti, které by mu byly užitečné, už nezbývá místa nebo je musí zaházet jinými věcmi, takže je jaktěživ nenajde. Šikovný řemeslník si velmi opatrně vybírá věci, než je uskladní v tom svém podkroví — mozku. Nechce tam mít nic než nářadí, které potřebuje ke své práci, má ho však velký výběr a všechno je v bezvadném stavu. Je omyl myslet si, že ta maličká místnost má gumové stěny, které můžeš roztahovat donekonečna. Věřte mi, jednou se stane, že každá nová vědomost vám vypudí z paměti něco, co jste si kdysi zapamatoval. Proto člověk nesmí dovolit, aby neužitečné věci vytlačily věci užitečné.“

„Ale když se jedná o sluneční soustavu!“ namítl jsem.

„Co je mi k čertu po sluneční soustavě?“ přerušil mě netrpělivě. „Říkáte, že obíháme kolem Slunce. Kdybychom obíhali kolem Měsíce, pro mě a pro mou práci by v tom nebyl žádný rozdíl.“

Chtěl jsem se ho zeptat, jakou vlastně dělá práci, ale cosi v jeho chování mé upozornilo, že ta otázka by mu nebyla příjemná. Přemýšlel jsem však o naší krátké rozmluvě a snažil jsem se z ní vyvodit závěry. Řekl, že nechce získat žádné vědomosti, které nemají vztah k tomu, čeho chce dosáhnout. Proto jsou všechny vědomosti, které má, pro něj nějak užitečné. V duchu jsem vypočetl všechno, o čem jsem zjistil, že to výjimečně dobře zná. Vzal jsem dokonce tužku a sestavil jsem seznam Holmesových vědomostí. Když jsem byl hotov, musel jsem se usmát. Seznam vypadal takto:

Sherlock Holmes — co zná a o čem nemá ponětí:

1. Znalost literatury — žádná.

2. Znalost filosofie — žádná.

3. Znalost astronomie — žádná.

4. Znalost politiky — žádná.

5. Znalost botaniky — nestejná. Dobře zná beladonu, opium a jedy vůbec. O zahradních rostlinách nemá nejmenší ponětí.

6. Znalost geologie — zná víc praxi než teorii. Na první pohled rozezná různé druhy půdy. Po jedné procházce mi ukazoval skvrny bláta na mých kalhotách a podle barvy a hustoty bláta poznal, z které části Londýna to bláto je.

7. Znalost chemie — hluboká.

8. Znalost anatomie — přesná, ale nesystematická.

9. Znalost literatury zabývající se zločinem — obrovská. Zdá se, že zná podrobně všechny zločiny, které byly spáchány v tomto století.

10. Hraje dobře na housle.

11. Znamenitě šermuje o boxuje.

12. Má dobrou praktickou znalost britského zákonodárství.

Když jsem se dostal až sem, hodil jsem ten svůj seznam ze samého zoufalství do ohně.

Z toho ze všeho se nedá vůbec zjistit, co ten člověk chce a k čemu to potřebuje. Nejlíp, když toho nechám, řekl jsem si.

Už jsem se zmínil, že Holmes hrál na housle. Hrál opravdu dobře, ale počínal si při tom stejně výstředně jako při všem, co dělal. Věděl jsem, že dovede zahrát obtížné skladby. Na mou žádost mi zahrál některé Mendelssohnovy písně a jiné věci, které mám rád. Když však hrál podle svého, málokdy zahrál nějaké hudební dílo nebo známou melodii. Večer sedával opřen v křesle a jen tak vrzal na housle, které měl položeny na klíně. Někdy zněly struny zvučně a smutně. Jindy fantasticky a vesele. Zřejmě se v nich odrážely Holmesovy myšlenky, ale zda mu hudba pomáhala, když přemýšlel, nebo jestli to byl jenom vrtoch a podivínství, to jsem poznat nemohl. Byl bych se bouřil proti těmto sluch drásajícím sólovým vystoupením, kdyby nebyl obvykle nakonec zahrál bez přestávky celou sérii mých oblíbených skladeb jako slabou odměnu za tu těžkou zkoušku trpělivosti.

Během prvního týdne k nám nikdo nepřišel. Už jsem si začal myslet, že můj spolubydlící nemá tak jako já přátel. Potom jsem však zjistil, že má mnoho známých, a to v nejrůznějších společenských vrstvách. Byl to například malý, snědý, černooký člověk s krysím obličejem, který v jednom jediném týdnu přišel třikrát nebo čtyřikrát. Jednoho dne se objevila mladá, elegantně oblečená dívka a zůstala asi půl hodiny. Téhož dne odpoledne přišel šedovlasý, ošumělý muž, který vypadal jako židovský podomní obchodník. Zdálo se mi, že je velice rozčilen. Hned po něm přišla starší žena v pantoflích. Jednou měl s mým spolubydlícím rozhovor starý bělovlasý pán, jindy nádražní nosič. Kdykoliv přišel některý z těchto podivných návštěvníků, Sherlock Holmes mě požádal, aby mohl použít obývacího pokoje, a já jsem odešel do ložnice. Potom se vždy omlouval, že obtěžuje.

„Musím používat obývacího pokoje jako kanceláře, ti lidé jsou mí klienti,“ řekl.

Teď jsem se ho mohl přímo zeptat, jaké je jeho zaměstnání, ale řekl jsem si, že by nebylo slušné vyptávat se. Byl jsem přesvědčen, že má vážný důvod, proč o tom nechce mluvit. Holmes ale jednou začal sám od sebe.

Bylo to 4. března — dobře jsem si to datum zapamatoval. Vstal jsem toho dne časněji než obvykle a Sherlocka Holmese jsem našel ještě u snídaně. Bytná byla zvyklá, že vstávám pozdě, a tak nebylo pro mne ještě prostřeno a káva nebyla na stole. Jak už to bývá, byl jsem proto rozmrzen. Zazvonil jsem a stručně naznačil, že čekám. Potom jsem vzal se stolu noviny a snažil jsem se čtením zkrátit si dlouhou chvíli. Můj společník mlčky jedl topinku. Jeden článek byl zaškrtnut tužkou, samozřejmě, že jsem si ho hned přečetl.

Ten článek měl trochu bombastický nadpis: ‚Kniha života’. Autor se v něm pokoušel dokázat, co všechno se může všímavý člověk dozvědět přesným a systematickým zkoumáním toho, s čím se v životě setkává. Pro mne byl ten článek směsí chytrosti a absurdnosti. Úvahy byly přesné a bystré, ale dedukce mi připadaly násilné a přehnané. Autor článku tvrdil, že z jediného prchavého výrazu, z jediného trhnutí svalu nebo z jediného pohledu oka pozná nejtajnější myšlenky člověka. Podle jeho tvrzení nemůže nikdo svým výrazem nebo pohledem oklamat toho, kdo se naučil pozorovat a analyzovat. Jeho názory jsou prý neklamné jako věty Euklidovy. Pro lidi, kteří nevědí, jak se ten člověk dostal k výsledku, jsou to všechno úplná kouzla.

„Z kapky vody,“ psal autor článku, „dovede myslící člověk vyvodit, jde-li o vodu z Atlantského oceánu nebo z Niagary, a přitom ani oceán, ani Niagaru nemusel vidět, ba dokonce o nich nemusel slyšet. Sám lidský život není nic jiného než jediný dlouhý řetěz. Víte o něm vše, jakmile zachytíte jeden jediný jeho článek. Dedukční věda se v mnohém podobá umění. Tak jako umění si ji můžeme osvojit jedině dlouhým a trpělivým studiem. Ovšem ne zcela. Na dokonalé osvojení této vědy nestačí krátký lidský život. Kdo se chce této vědě věnovat, musí začít jednoduššími problémy. Nejprve se musí cvičit v tom, aby poznal na první pohled, potká-li někoho, jaký ten člověk je a čím je. I když se takové cvičení zdá sebedětinštější, zvyšuje pozorovací schopnosti a učí nás, kam se máme dívat a co máme hledat. Nehty, rukáv u kabátu, boty, vzhled kalhot na kolenou, mozoly na ukazováčku a na palci, výraz tváře, manžeta u košile — každá z těchto věcí jasně prozrazuje povolání člověka. Spojíme-li všechny tyto věci dohromady, je téměř vyloučeno, aby si z nich schopný pozorovatel neudělal přesný obraz.“

„To je ale nesmysl!“ praštil jsem novinami na stůl. „Takovou pitomost jsem v životě nečetl.“

„O čem to mluvíte?“ zeptal se Sherlock Holmes.

„O tomhletom,“ ukázal jsem lžičkou na článek. „Vidím, že jste ho už četl, protože jste si ho zaškrtl. Nepopírám, že je napsán vtipně. Ale to povídání si vymyslel někdo, kdo celý den sedí v lenošce a nemá nic na práci než vymýšlet si tyhle hlouposti. Rád bych ho viděl, kdyby ho někdo čapl v podzemní dráze a vyzval ho, aby uhádl, jaké má každý z cestujících zaměstnání. Vsadil bych tisíc proti jedné, že by to nedokázal.“

„Prohrál byste,“ odpověděl klidně Sherlock Holmes. „Ten článek jsem psal já.“

„Vy!“

„Ano. Dovedu z toho, co vidím, vyvodit správné závěry. Teorie, které jsem ve svém článku vyslovil a o kterých jste přesvědčen, že jsou bezcenné, mají v životě velice praktickou cenu — já si jimi dokonce vydělávám na živobytí.“

„Směl bych vědět jak?“ zeptal jsem se.

„Mám už takové povolání. Myslím, že podobné povolání nemá nikdo jiný na světě. Jsem detektivní poradce, jestli víte, co to je. V Londýně máme spoustu detektivů, kteří jsou členy policejního sboru, a spoustu detektivů soukromých. Když nevědí kudy kam, přicházejí ke mně a já je uvedu na správnou stopu. Seznámí mě s tím, co sami zjistili, a já na základě toho, co vím o kriminalistice a o zločinech dávno i nedávno spáchaných, jim obyčejně dovedu poradit. Dobře poradit. Všechny zločiny totiž mají jakousi rodinnou podobu, a když víte podrobně, jak bylo spácháno tisíc zločinů jiných, musíte umět rozluštit i tisící první zločin. Lestrade je zkušený detektiv, a nedávno, když vyšetřoval nějaké to padělání peněz, uvízl na písku, a proto přišel za mnou.“

„A co ti ostatní? Co ti jsou zač?“

„Většinou je sem poslaly soukromé detektivní kanceláře. Jsou to lidé, kteří se dostali do nesnází a chtějí radu. Vyslechnu jejich povídání, oni vyslechnou, co si o tom myslím, a potom už jen strčím do kapsy honorář.“

„Nechcete snad říci, že aniž vyjdete ze svého pokoje, dovedete rozluštit kdejaký problém, s nímž si jiní nevědí rady, přestože sami znají z vlastní zkušenosti všechny podrobnosti?“ zapochyboval jsem.

„Zajisté. Vtom ohledu mám jistou intuici. Někdy se vyskytne případ, který je trochu spletitější. Pak musím svůj pokoj opustit a jít se podívat na věc vlastníma očima. Mám mnoho speciálních vědomostí, které uplatňuji při řešení případu. A právě tyto vědomosti mi neobyčejně pomáhají. Pravidla týkající se dedukce, která jsem shrnul v tomto článku, jenž vzbudil vaši nelibost, jsou při mé práci neocenitelná. Příroda mě obdařila výjimečnou pozorovací schopností. Zdá se, že jste byl překvapen, když jsem vám při našem prvním setkání řekl, že jste přijel z Afganistanu.“

„To vám řekl Stamford.“

„Vůbec ne. Věděl jsem, že jste přijel z Afganistanu. Jsem zvyklý myslet tak rychle, že jsem dospěl k závěru, aniž jsem si uvědomil, jak jsem k tomuto závěru přišel. Jisté je, že jsem musel uvažovat, a to takto: ‚Ten člověk vypadá jako lékař a také jako voják. Je to tedy vojenský lékař. Právě přijel z tropických krajin, protože má snědý obličej. To není jeho přirozená barva, protože zápěstí má světlé. Musel toho mnoho prodělat, byl nemocen — to je vidět na jeho vyhublém obličeji. Byl zraněn do levé paže. Drží ji strnule a nepřirozeně. Kde v tropech mohl anglický lékař zažít tolik útrap a být zraněn? Zřejmě v Afganistanu.’ Tento sled myšlenek mi proběhl hlavou ani ne za vteřinu. Řekl jsem vám tedy, že jste přijel z Afganistanu. A vy jste byl překvapen.“

„Když to takhle vysvětlíte, je to prosté,“ usmál jsem se. „Připomínáte mi Dupina z povídek Edgara Allana Poea. Neměl jsem tušení, že takoví lidé existují jinde než v detektivkách.“

Sherlock Holmes vstal a zapálil si dýmku.

„Patrně si myslíte, že jste mi udělal poklonu, když jste mě přirovnal k Dupinovi,“ řekl. „Jenže podle mého názoru Dupin byl velice podprůměrný člověk. Ten jeho trik uhádnout po čtvrthodinovém mlčení, co si jeho přítel myslí, to sice vypadá velmi efektně, ale není to nic zvláštního. Nedá se upřít, že měl jisté analytické schopnosti, ale rozhodně to nebyl takový fenomén, jak si Poe představoval.“

„Četl jste Gaboriauovy detektivní romány?“ zeptal jsem se. „Odpovídá Lecoq vaší představě detektiva?“

Sherlock Holmes se jenom ušklíbl.

„Lecoq byl ubohoučký packal,“ řekl zlostně. „Měl jedinou dobrou vlastnost: byl energický. Z té knihy jsem byl úplně nemocný. Šlo o to, jak identifikovat neznámého zatčeného. Já bych to byl dokázal za čtyřiadvacet hodin. Lecoqovi to trvalo půl roku nebo tak nějak. Měl bych napsat učebnici pro detektivy a naučit je, co nemají dělat.“

Trochu mě mrzelo, že mluví tak zlehčujícím způsobem o dvou postavách detektivních románů, které jsem obdivoval. Šel jsem k oknu a zadíval se na ulici plnou ruchu.

Ten člověk je možná velice chytrý, řekl jsem si, jisté ale je velice domýšlivý.

„Dnes už neexistují zločiny ani zločinci,“ řekl smutně. „Co je nám platný při našem povolání mozek? Vím, že ho mám proto, abych své jméno učinil slavným. Na světě není a nikdy nebyl člověk, který by detektivnímu umění věnoval tolik studia a celé své nadání jako já. A výsledek? Pořádný zločin se už nevyskytne, nanejvýš někdo provede nějakou ubohou lotrovinu, jejíž motiv je tak průhledný, že na to stačí detektiv ze Scotland Yardu.“

Samolibý tón mého spolubydlícího mi byl protivný, změnil jsem proto předmět hovoru.

„Rád bych věděl, co ten chlapík hledá.“ Ukázal jsem na statného, prostě oblečeného člověka, který šel po protějším chodníku a bedlivě si prohlížel čísla na domech. V ruce držel velkou bílou obálku. Měl asi někomu doručit nějakou zprávu.

„Myslíte toho bývalého námořního seržanta?“ řekl Sherlock Holmes.

Ten se ale chvástá, pomyslel jsem si. Ví, že si nemohu zjistit, čím ten člověk opravdu je.

Sotva mi ta myšlenka prolétla hlavou, člověk, kterého jsem pozoroval, si všiml čísla našeho domu a rychle přeběhl ulici. Ozvalo se mocné zaklepání, hluboký hlas a těžké kroky stoupající po schodech.

„Pro pana Sherlocka Holmese,“ řekl ten člověk, když vstoupil do pokoje, a podával mému příteli dopis.

To byla příležitost vyléčit mého spolubydlícího z domýšlivosti. Na to jisté nepomyslel, když prve vystřelil tak nazdařbůh.

„Mohu se vás zeptat, příteli,“ řekl jsem líbezně, „čím jste, jaké máte zaměstnání?“

„Jsem veřejný posluha,“ odpověděl muž nevrle. „Stejnokroj mám v čistírně.“

„A čím jste byl dřív?“ zeptal jsem se a zlomyslně jsem se podíval na svého spolubydlícího.

„Seržantem u královské námořní pěchoty. Odpověď nebude? Dobrá!“

Srazil podpatky, pozdravil po vojensku a odešel.

III Záhada Lauriston Gardens

Přiznávám se, že jsem byl velice překvapen tímto novým důkazem o správnosti teorií svého spolubydlícího. Má úcta k jeho analytickým schopnostem úžasně vzrostla. Přesto jsem ho však v duchu nepřestával podezírat, že celá ta epizoda byla napřed připravena a že mě měla omráčit. Nedovedl jsem však pochopit, proč by to všechno dělal. Když jsem se na něho podíval, právě dočetl dopis. Jeho oči byly strnulé a matně se leskly. Zase jednou byl duchem nepřítomen.

„Jak jste na to proboha přišel?“ zeptal jsem se.

„Na co?“ odsekl mrzutě.

„Že je to bývalý námořní seržant.“

„Nemám čas na hlouposti,“ odpověděl prudce. Hned se však usmál. „Promiňte mi mou hrubost. Vyrušil jste mě z myšlenek. Možná ale, že je to dobře. Tak vy jste opravdu nepoznal, že ten člověk byl námořním seržantem?“

„Nepoznal.“

„Bylo lehčí to poznat než teď vysvětlit, jak jsem to poznal. Kdyby vás někdo požádal, abyste dokázal, že dvě a dvě jsou čtyři, působilo by vám to asi jisté obtíže, a přece jste pevně přesvědčen, že to tak je.

I na tu dálku jsem viděl, že ten člověk má na hřbetě ruky vytetovanou velkou modrou kotvu. Z toho jsem usoudil, že má něco společného s mořem. Kráčel jako voják a licousy měl přesné podle vojenského předpisu. To vypadá na námořnictvo, řekl jsem si. Choval se sebevědomé jako člověk, který je zvyklý velet. Jistě jste si všiml, jak držel hlavu a jak pohupoval holí. Dělal také dojem spolehlivého, úctyhodného muže prostředního věku — všechny tyto okolnosti mě vedly k přesvědčení, že je to bývalý seržant.“

„To je úžasné,“ nestačil jsem se divit.

„Je to prosté,“ řekl Holmes. Usoudil jsem však z jeho výrazu, že ho mé překvapení a můj obdiv těší. „Před chvílí jsem řekl, že zločinci už neexistují. Zdá se, že jsem se mýlil — přečtěte si tohle.“ Hodil mi přes stůl dopis, který mu posluha přinesl.

„To je ale strašné!“ zvolal jsem, když jsem dopis přečetl.

„Zdá se, že to bude trochu jiné než obvykle,“ poznamenal klidně. „Neobtěžovalo by vás přečíst mi to nahlas?“

Dopis zněl:

„Gregson je nejchytřejší detektiv Scotland Yardu,“ poznamenal můj přítel, „on a Lestrade jsou jednookými králi mezi slepými. Oba jsou bystří a energičtí, ale nesnášenliví až hrůza. Jeden by druhého utopil na lžíci vody. Žárlí na sebe jako dvě pouliční holky. Bude to legrace, jestli ti dva budou na tom případu pracovat společně.“

Žasl jsem nad klidem svého spolubydlícího.

„Jistě nesmíte ztratit ani okamžik,“ řekl jsem. „Mám zavolat drožku?“

„Ještě nevím, jestli tam půjdu. Jsem snad nejlínější člověk na světě — ovšem když mám záchvat lenosti. Jinak dovedu být někdy docela čiperný.“

„Ale vždyť tohle je příležitost, po jaké jste tolik toužil.“

„Můj drahý příteli, co z toho mám? Kdybych nakrásně celou věc rozluštil, můžete být jist, že slávu za to sklidí Gregson, Lestrade a spol. Tak to je, když člověk není úřední osoba.“

„Ale on vás prosí, abyste mu pomohl.“

„Ano. Ví, že jsem lepší než on, a přede mnou se tím netají. Ale raději by si vyřízl jazyk, než by to přiznal před někým jiným. Přesto bychom se tam mohli podívat. Budu se tou věcí zabývat sám, jen tak pro sebe. Alespoň se jim vysměju, když nic jiného. Pojďme!“

Oblékl si převlečník. Počínal si tak čiperně, že nebylo pochyb, že záchvat energie zvítězil nad apatii.

„Vezměte si klobouk,“ vybídl mne.

„Chcete, abych šel s vámi?“

„Ano, jestli nemáte na práci nic lepšího.“

Za minutu jsme oba seděli v drožce a uháněli k Brixton Road.

Bylo mlhavé, podmračné ráno. Nad hřebeny střech visel šedý závoj, jako by to byl odraz blátivé barvy ulic. Můj společník byl v nejlepší náladě, vykládal mi o houslích kremonkách a o rozdílu mezi stradivárkami a houslemi amati. Já mlčel, protože mě deprimovalo chmurné počasí a pomyšlení na věc, kterou jsme se měli zabývat.

„Zdá se, že nemyslíte moc na to, o co právě teď jde,“ přerušil jsem Holmesův výklad o houslích.

„Nevím toho o té věci ještě mnoho,“ odpověděl. „Největší chyba je vykonstruovat si teorii, dřív než máte důkazy. Takové počínání vede k nesprávnému úsudku.“

„Už brzo budete vědět víc,“ řekl jsem a ukázal prstem. „Jsme na Brixton Road, a tamhle je ten dům, jestli se nemýlím.“

„Je. Zastavte, kočí, zastavte!“ Byli jsme ještě asi sto yardů od domu, ale Holmes si usmyslel, že vystoupíme a že k domu dojdeme pěšky.

Dům číslo 3 v Lauriston Gardens vypadal hrozivě. Byl jedním ze čtyř domů, které ustupovaly trochu z ulice. Dva byly obydlené, dva prázdné. Ty dva neobydlené se na nás dívaly třemi řadami prázdných, smutných oken, pustých a opuštěných. Jen tu a tam prosvítala v té šedi tabulka s nápisem ‚K pronajmutí’. Oba tyto domy oddělovala od ulice zahrádka, řídce porostlá neduživými rostlinami. Přes zahrádku vedla úzká, žlutá pěšinka, jejíž povrch byl směsí jílu a písku. V noci pršelo, a tak všechno bylo mokré. Zahrada byla obehnána dřevěným laťkovým plotem na cihlové podezdívce vysoké tři stopy. O podezdívku se opíral mohutný policista, kolem něho stál hlouček zevlounů, kteří natahovali krk a napínali zrak, jen aby zahlédli, co se děje uvnitř domu. Marně.

Představoval jsem si, že Sherlock Holmes bude pospíchat, aby už byl v domě, a že se hned vrhne na luštění té záhady. Ale on nic. S lhostejným výrazem, který se mi za těchto okolností zdál být velice vyumělkovaný, chodil sem tam po chodníku a bezvýrazně se díval na zem, na nebe, na protější domy a na laťkový plot. Když tuto prohlídku skončil, obrátil pozornost k pěšině. Šel pomalu po okraji trávníku, který ji lemoval, a nepřestával se dívat na zem. Dvakrát se zastavil a jednou jsem viděl, jak se usmál, a slyšel jsem, jak spokojeně něco zabručel. Na mokré, jílovité půdě bylo mnoho šlépějí, ale poněvadž tudy přešli policisté mnohokrát sem a tam, nechápal jsem, jak můj společník chce něco z té spousty šlépějí vyčíst. Po všech těch podivuhodných důkazech o jeho pozorovacích schopnostech jsem teď už však nepochyboval, že vidí mnoho věcí, které já nevidím.

U vchodu do domu nás přivítal vysoký, bledý, světlovlasý muž se zápisníkem v ruce. Vrhl se na nás a vřele tiskl mému společníkovi ruku.

„Je to od vás velice hezké, že jste přišel,“ řekl. „Ničeho jsme se ani nedotkli.“

„Kromě tohohle!“ odpověděl můj přítel a ukázal na pěšinu. „Stádo buvolů by to tu nemohlo víc rozdupat. Nepochybuji ale, Gregsone, že jste to dovolil, až když jste zjistil, co bylo třeba zjistit.“

„Měl jsem hodně práce v domě,“ odpověděl detektiv vyhýbavě. „Je tu taky můj kolega Lestrade. Spolehl jsem se, že on dá na to pozor.“

Holmes na mne pohlédl a ironicky se usmál.

„Jestliže pátrání vedou takoví lidé, jako jste vy a Lestrade, třetí tu už toho mnoho nenajde.“

Gregson si spokojeně zamnul ruce.

„Myslím, že jsme udělali všechno, co jsme mohli,“ odpověděl. „Je to ale podivný případ, a já vím, že máte takové věci rád.“

„Nepřijel jste sem drožkou?“ zeptal se Sherlock Holmes.

„Ne.“

„Lestrade také ne?“

„Ne.“

„Pojďme se tedy podívat do toho pokoje.“

Po této poznámce, která nijak nesouvisela s jeho otázkami, jsme vešli do domu. Gregson, který šel za námi, nedovedl skrýt svůj údiv.

Krátká chodba s prkennou podlahou vedla do kuchyně a k ostatním místnostem. Vlevo i vpravo byly dveře. Jedny byly zřejmě zavřeny už mnoho týdnů. Druhými se vcházelo do jídelny. A právě v této místnosti se to stalo. Holmes vešel první a já za ním. Bylo mi úzko, jako bývá člověku, když je nablízku smrt.

Jídelna byla velká, všechny stěny byly stejně dlouhé. Zdála se větší, než byla ve skutečnosti, protože byla prázdná, bez nábytku. Stěny pokoje byly polepeny nevkusnými, křiklavými tapetami, místy zplesnivělými. Tu a tam visel kus utržené tapety. Pod ním bylo vidět žlutou omítku. Proti dveřím byl krb s římsou z umělého mramoru. Na jednom rohu římsy byl přilepen oharek červené voskové svíčky. Jediné okno bylo tak špinavé, že světlo, které sem sklo propouštělo, bylo jakoby zamlžené a nejasné a všemu dávalo jakýsi šedavý nádech, který ještě zdůrazňovala silná vrstva prachu, pokrývající celý pokoj.

Všech těchto podrobností jsem si všiml až později. Nejdříve upoutala mou pozornost příšerná, nehybná postava, která ležela na podlaze a upírala bezvýrazné, nevidomé oči na zčernalý strop. Bylo to tělo muže asi třiačtyřicetiletého nebo čtyřiačtyřicetiletého, prostřední výšky, širokých ramen, člověka s kudrnatými vlasy a krátkou, štětinatou bradou. Měl na sobě šosatý kabát a vestu z těžkého sukna a světlé kalhoty. Límec kabátu a manžety byly bezvadně čisté. Dobře vykartáčovaný a pěkný cylindr stál na zemi vedle mrtvoly. Muž měl pěsti zaťaty a paže rozhozeny, avšak jeho dolní končetiny byly zkroucené, jako by byl prodělal těžký smrtelný zápas. Na obličeji mu zůstal výraz hrůzy, jak se mi zdálo, nebo nenávisti, jaký jsem ještě nikdy na lidské tváři neviděl. Tento zlomyslný a strašlivý škleb, nízké čelo, tupý nos a vyčnělá spodní čelist, to všechno dávalo mrtvému jakýsi opičí vzhled. Tento dojem ještě zesilovala zkroucená a nepřirozená poloha těla. Viděl jsem smrt v mnohých podobách, nikdy mi však nepřipadala tak děsivá jako v tomto temném, příšerném bytě na jedné z hlavních tříd londýnského předměstí. Hubený, lasičku připomínající Lestrade stál u dveří a přivítal mého společníka i mne.

„To bude poprask s tímhle případem,“ řekl. „Něco podobného jsem ještě neviděl, a já přece nejsem začátečník.“

„Žádná stopa?“ zeptal se Gregson.

„Ne,“ odpověděl Lestrade.

Sherlock Holmes přistoupil k mrtvole, klekl si a bedlivě si ji prohlížel.

„Víte to jistě, že nemá žádné zranění?“ zeptal se a ukázal na četné krvavé skvrny na podlaze koleni mrtvého.

„Docela jistě,“ prohlásili oba detektivové.

„Potom ovšem je to krev někoho jiného — pravděpodobně vrahova, jestli jde o vraždu. Připomíná mi to okolnosti, za jakých byl roku 1834 v Utrechtu zavražděn van Jansen. Pamatujete se na ten případ, Gregsone?“

„Ne.“

„To si přečtěte — radím vám to. Pod sluncem není nic nového. Všechno tu už bylo.“

Zatímco mluvil, jeho hbité prsty poletovaly sem tam — ohmatávaly, mačkaly, rozepínaly, zkoumaly. Jeho oči měly při tom stále ten nepřítomný výraz, o němž jsem se už zmínil. Prohlídku provedl tak rychle, že by nikdo nevěřil, jak byla důkladná. Nakonec přičichl ke rtům mrtvého, potom si prohlédl podrážky jeho lakových bot.

„Pohnuli jste s ním?“ zeptal se.

„Jen tolik, kolik bylo třeba, abychom ho prohlédli.“

„Už ho můžete odnést do márnice,“ řekl. „Vím už všechno, co jsem chtěl vědět.“

Na Gregsonovo zavolání vešli do pokoje čtyři muži, položili neznámého na nosítka a odnesli ho. Když jej zvedali, spadl na zem prsten a kutálel se po podlaze. Lestrade jej zvedl a překvapeně si jej prohlížel.

„Byla tu nějaká žena,“ řekl. „Je to dámský snubní prsten.“ Položil si jej na dlaň a ukazoval nám jej. Všichni jsme se seběhli kolem Lestrada a prohlíželi si prsten. Nebylo pochyby: tento prostý zlatý kroužek zdobil kdysi prst nevěsty.

„To celou věc ještě komplikuje,“ řekl Gregson. „Jako by nebyla už tak dost komplikovaná.“

„Nezdá se vám, že ji to zjednodušuje?“ poznamenal Holmes. „Dívat se na prsten nám nic nepomůže. Co jste našli v kapsách toho člověka?“

„Tady to je,“ řekl Gregson a ukázal na hromádku věcí na nejnižším stupni schodiště. „Zlaté hodinky číslo 97 163 od Barrauda z Londýna. Opravdu důkladný a pěkně těžký zlatý řetěz. Zlatý prsten se zednářským znakem. Zlatá jehlice — buldočí hlava s rubínovýma očima. Kožená náprsní taška — jsou v ní navštívenky se jménem Enoch J. Drebber z Clevelandu, což souhlasí s monogramem E. J. D. na prádle. Peněženku neměl, v kapse měl sedm liber třináct šilinků. Kapesní vydání Boccacciova ‚Decameronu’ se jménem Joseph Stangerson na předsázce. Dva dopisy — jeden adresovaný E. J. Drebberovi, druhý Josephu Stangersonovi.“

„Na jakou adresu?“

„Na adresu americké banky na Strandu — dopisy tam měly zůstat, dokud si pro ně adresát nepřijde. Oba dopisy poslala lodní společnost Guion a týkají se odjezdu lodí této společnosti z Liverpoolu.

Je zřejmé, že se ten nešťastník právě chystal na cestu zpátky do New Yorku.“

„Pokusili jste se najít toho Stangersona?“

„To bylo první, co jsme udělali,“ řekl Gregson. „Ve všech novinách jsem dal uveřejnit inzerát a jeden z mých lidí šel do té americké banky, ale ještě se nevrátil.“

„Ptali jste se v Clevelandu?“

„Telegrafovali jsme tam dnes ráno.“

„Co jste telegrafovali?“

„Vylíčili jsme prostě všechny okolnosti a požádali o informace, které by nám mohly pomoci.“

„Neptali jste se na nějakou podrobnost nebo na něco, co se vám zdálo být zvlášť důležité?“

„Ptal jsem se na Stangersona.“

„Na nic jiného? Není tu žádná okolnost, která by mohla vnést do celého případu trochu světla? Nechcete telegrafovat znova?“

„Dal jsem do telegramu všechno, co bylo třeba,“ odpověděl uraženě Gregson.

Sherlock Holmes se usmál. Chtěl něco říci, ale v té chvíli se znovu objevil Lestrade, který po celou dobu, co jsme hovořili v předsíni, byl v předním pokoji. Vítězoslavně si mnul ruce.

„Pane Gregsone,“ řekl, „právě jsem objevil něco velice důležitého. Byli bychom to přehlédli, kdyby mne nenapadlo pečlivě prohlédnout stěny.“

Tomu malému mužíčkovi oči jen jiskřily — zřejmě v sobě potlačoval radost, že je chytřejší než jeho kolega.

„Pojďte sem,“ vyzval nás a pospíchal zpátky do pokoje. „Postavte se sem!“

Škrtl zápalkou o podrážku a posvítil na stěnu.

„Podívejte se!“

Už jsem řekl, že tapety byly na některých místech odtrženy. V rohu pokoje, na který svítil Lestrade zápalkou, se odloupl velký kus tapety a pod ním se objevil žlutý čtverec hrubé omítky. Na tomto holém kousku zdi bylo krvavě rudými písmeny napsáno jediné slovo:

„Co tomu říkáte?“ zeptal se detektiv. Tvářil se jako majitel panoptika, který se vychloubá znamenitostmi svého podniku. „Přehlédli jsme to, protože je to v nejtemnějším koutě pokoje, a nikoho nenapadlo podívat se sem. Vrah nebo vražedkyně to napsal svou vlastní krví. Podívejte se na tuhle šmouhu, kde krev stékala po stěně! To přece vylučuje možnost sebevraždy. Je otázka, proč si vrah vybral právě tento kout. Řeknu vám to. Podívejte se na svíčku na římse krbu. V kritické chvíli svítila. Kdybyste ji teď zapálili, viděli byste, že osvětluje tento kout jasněji než jinou část stěny.“

„A co nám pomůže, že jste na tohle všechno přišel?“ zeptal se zlehčujícím tónem Gregson.

„Co nám to pomůže? Je přece jasné, že ten, kdo to psal, chtěl napsat ženské jméno Rachel, byl ale vyrušen a nedokončil to. Uvidíte, že při vyšetřování tohoto případu se zjistí, že v tom má prsty žena, která se jmenuje Rachel. Jen se smějte, pane Sherlocku Holmesi. Nepopírám, že něco dovedete a že jste chytrý, ale nejlíp se směje ten, kdo se směje naposled.“

„Prosím za prominutí,“ řekl Holmes, který podráždil mužíčka tím, že se začal smát. „Jisté máte zásluhu, že jste první z nás ten nápis na zdi našel, a jak říkáte, zdá se, že to dnes v noci napsal někdo jiný než člověk, kterého jsme tu našli zavražděného. Neměl jsem ještě čas pokoj prohlédnout, s vaším dovolením to udělám teď.“

Holmes vytáhl z kapsy pásmový metr a lupu. S těmito dvěma pomůckami chodil bezhlesně po pokoji, chvílemi se zastavil, pak si zase klekl a jednou přiblížil obličej až k zemi. Byl svým počínáním tak zaujat, že se zdálo, že ani neví, že je kromě něho ještě někdo jiný v pokoji. Celou tu dobu tlumeně hovořil sám k sobě, chvílemi něco vykřikl nebo vzdychl, občas hvízdl, a jinými tichými zvuky povzbuzoval sám sebe. Připomínal mi dobře vycvičeného foxteriéra, který pobíhá sem tam houštinou a nepřestává ze samé dychtivosti kňučet, dokud nenajde ztracenou stopu. Prohlídka mu trvala víc než dvacet minut. Vzdálenost mezi nějakými body, které jsem já vůbec neviděl, měřil velmi pečlivě a nevím, proč čas od času přiložil metr ke stěně. Na jednom místě sebral z podlahy hrstku šedého prachu a vložil jej do obálky. Nakonec prohlédl lupou slovo napsané na stěně. Velmi důkladně prozkoumal každé písmeno. Potom zastrčil pásmový metr a lupu do kapsy — zřejmě byl s prohlídkou hotov.

„Říká se, že génius je neomezená schopnost nešetřit námahou,“ usmál se. „Je to velice špatná definice, ale na práci detektiva se hodí.“

Gregson a Lestrade sledovali počínání svého amatérského pomocníka se značnou zvědavostí a s jistým pohrdáním. Zřejmě nedovedli ocenit to, co jsem já už začínal chápat — že totiž každé, na první pohled bezvýznamné počínám Sherlocka Holmese směřuje k určitému, praktickému cíli.

„Co si o tom myslíte?“ zeptali se ti dva.

„Oloupil bych vás o slávu, kterou budete zahrnuti, až ten případ rozluštíte, kdybych si dovolil pomáhat vám,“ odpověděl můj přítel. „Počínáte si tak dobře, že by bylo škoda, kdyby se vám někdo do toho pletl.“ Jeho hlas zněl ironicky. „Budete-li mne informovat, jak pokračuje vyšetřování, s největší radostí váni pomohu, jak budu moci. Prozatím bych si rád promluvil se strážníkem, který našel mrtvolu. Můžete mi říci, jak se jmenuje a kde bydlí?“

Lestrade se podíval do zápisníku.

John Rance,“ řekl. „Teď právě není ve službě. Jeho adresa je: Audley Court, Kennington Park Gate.“

„Pojďte, doktore, vyzpovídáme ho,“ řekl. „Povím vám něco, co vám snad při vyšetřování pomůže.“ Holmes se obrátil k oběma detektivům. „Je to vražda a spáchal ji muž. Byl vyšší než šest stop, v nejlepších letech, na svou výšku měl malé nohy, měl boty s hranatými špičkami a kouřil trichinopolský doutník. Přijel sem se svou obětí v drožce o čtyřech kolech s jedním koněm. Kůň měl tři staré podkovy, na levé přední noze měl novou podkovu. Vrah byl pravděpodobně červený v obličeji a nehty na pravé nice měl neobyčejně dlouhé. Je to jenom několik údajů, snad vám ale pomohou.“

Lestrade a Gregson se na sebe podívali a nedůvěřivě se usmáli.

„Jestli to byla vražda, jak byl ten člověk zavražděn?“ zeptal se Lestrade.

„Jedem,“ odpověděl stručně Holmes a odcházel. Ve dveřích se otočil: „Ještě něco, Lestrade. ‚Rache’ znamená německy ‚pomsta’. Bylo by proto zbytečné hledal nějakou slečnu Rachel.“

Po teto jedovaté poznámce odešel. Oba soupeři se za ním dívali s otevřenými ústy.

IV Co nám řekl John Rance

Z domu číslo 3 v Lauriston Gardens jsme odešli v jednu hodinu. Sherlock Holmes mě zavedl k nejbližší poště, odkud poslal dlouhý telegram. Potom zavolal drožku a nařídil kočímu, aby nás dovezl na adresu, kterou mu dal Lestrade.

„Nic není lepšího než přímá svědecká výpověď,“ poznamenal. „Abych řekl pravdu, mám už velice jasnou představu, co se stalo, ale neuškodí, když se dozvíme všechno, co se ještě můžeme dozvědět.“

„Něčemu nerozumím, Holmesi,“ řekl jsem. „Sám přece nevěříte tomu všemu, co jste řekl detektivům.“

„Věřím a nemýlím se,“ odpověděl. „První věc, které jsem si všiml, když jsme přišli na místo, byla, že tam musela přijet a zase odjet drožka, která jela těsně u chodníku. Poněvadž až do včerejší noci celý týden nepršelo, drožka, jejíž kola zanechala tak hluboký otisk, tam musela být dnes v noci. Byly tam také otisky koňských podkov. Otisk jedné byl zřetelnější než otisky ostatních tří. To dokazuje, že jedna z podkov byla nová. Poněvadž drožka tam mohla být jenom v době, kdy už pršelo — ráno nebo dopoledne tam nebyla, o tom mě ujistil Gregson — znamená to, že musela přijet v noci a že přivezla ty dva lidi.“

„To se zdá být docela prosté,“ řekl jsem. „Ale jak můžete vědět, jak byl ten druhý člověk vysoký?“

„Výška člověka se přece v devíti případech z deseti dá určit podle délky kroku. To se dá docela dobře vypočítat. Nebudu vás ale teď nudit číslicemi. Znal jsem délku kroku toho člověka jednak z otisků, které zanechal na jílovité pěšině, jednak v prachu v pokoji. Měl jsem také možnost svůj výpočet zkontrolovat. Když nějaký člověk píše na zeď, instinktivně píše ve výši očí. A nápis byl něco přes šest stop od země. Bylo to celkem snadné.“

„A jak jste zjistil věk toho člověka?“ zeptal jsem se.

„Ani to nebylo těžké. Jestliže člověk dělá bez nejmenší námahy kroky čtyři a půl stopy dlouhé, nemůže to být stařec. Taková byla šířka kaluže na zahradní pěšině, kterou zřejmě překročil. Lakové boty kaluž obešly a hranaté špičky ji přeskočily. V tom není přece žádné tajemství. V denním životě se prostě řídím několika poučkami o pozorování a dedukci, které jsem vyložil ve svém článku. Je vám ještě něco nejasné?“

„Nehty a trichinopolský doutník.“

„Muž psal na stěnu ukazováčkem omočeným v krvi. S pomocí zvětšovacího skla jsem zjistil, že přitom lehce seškrábl omítku, což by se nestalo, kdyby měl krátce ostříhané nehty. Sebral jsem z podlahy trochu popela. Byl tmavý a vločkovitý — takový tabák vyrábějí jenom v Trichinopoli. Pečlivě jsem studoval různé druhy doutníkového popela — dokonce jsem o tom napsal monografii. Mohu se pochlubit, že na první pohled poznám popel doutníku nebo tabáku kterékoliv známé značky. Právě v takových maličkostech se zkušený detektiv liší od takových Gregsonů a Lestradů.“

„A jak jste přišel na to, že byl v obličeji červený?“ zeptal jsem se.

„Ach, to už byl spíš dohad, nepochybuji ale, že jsem se nemýlil. V tomto stadiu vyšetřování se mne však na to nesmíte ptát.“

Přejel jsem si rukou čelo.

„Hlava se mi z toho točí,“ řekl jsem. „Čím víc na to myslím, tím mi to připadá záhadnější. Jak se ti dva muži — jestli to byli dva muži — dostali do neobydleného domu? Co se stalo s drožkářem, který je tam přivezl? Jak může jeden člověk přinutit druhého, aby požil jed? Odkud pochází krev? Proč vrah vraždil, když nechtěl svou oběť oloupit? Jak se tam dostal dámský prsten? A hlavně proč ten druhý muž, než vzal do zaječích, napsal německé slovo Rache? Přiznávám se, že si všechny tyto skutečnosti nedovedu v hlavě srovnat.“

Můj společník se pochvalně usmál.

„Shrnul jste všechny obtížné stránky případu stručně a správně,“ řekl. „Je tu stále ještě mnoho nejasného, ale o hlavních faktech jsem si už utvořil jasný názor. Pokud jde o objev chudáka Lestrada, to je prostě pokus vnuknout policii nesprávnou domněnku, že jde o anarchisty nebo o nějakou tajnou společnost. Nepsal to Němec. Písmeno A, jestli jste si všiml, trochu připomínalo německý způsob psaní. Ale opravdový Němec, píše-li tiskacím písmem, vždycky používá latinky, můžeme tedy s jistotou říci, že to nepsal Němec, ale nešikovný imitátor, který to přehnal. Byla to prostě lest, která měla vyšetřování svést na nesprávnou cestu. Víc vám, doktore, o tom případě neřeknu. Jakmile kouzelník prozradí, jak své triky dělá, je po slávě. Kdybych prozradil příliš mnoho o své pátrací metodě, přesvědčil byste se, že jsem přece jenom docela obyčejný člověk.“

„O tom mě nikdy nepřesvědčíte,“ odpověděl jsem. „Nikomu na světě se nepodaří přiblížit detektivní umění přesným vědeckým metodám, jak to dovedete vy.“

Tato má slova a vážný tón, jakým jsem je pronesl, způsobily, že tvář mého společníka zazářila radostí. Všiml jsem si už, že chvála jeho umění mu lichotí, stejně jako ženě lichotí chvála její krásy.

„Ještě něco vám povím,“ pokračoval. „Muž v lakových botách a muž v botách s hranatými špičkami přijeli v téže drožce a po zahradní pěšině šli jako dva přátelé — pravděpodobně byli do sebe zavěšeni. Když vešli do domu, chodili sem tam po pokoji — totiž lakové boty stály a hranaté špičky chodily sem tam. To všechno jsem vyčetl z prachu, a také jsem zjistil, že muž v botách s hranatými špičkami přecházel po pokoji čím dál tím rozčileněji. To jsem poznal podle toho, že dělal stále delší a delší kroky. Po celou dobu mluvil a nakonec se rozzuřil. Potom došlo k tragédii. Řekl jsem vám, co vím — všechno ostatní jsou pouhé dohady a domněnky. Pro svou práci máme však dobrý podklad. — Musíme si pospíšit, chci jít dnes odpoledne na Halléův koncert. Chtěl bych si poslechnout toho slavného pianistu.“

Takový byl náš rozhovor v drožce, která nás vezla špinavými ulicemi a tmavými uličkami. V té nejšpinavější kočí náhle zastavil.

„Tohle je Audley Court,“ řekl a ukázal na úzkou mezeru v řadě cihlových domů mrtvolné barvy. „Počkám tady na vás.“

Audley Court nebyl nijak půvabný. Úzkou uličkou jsme vešli do čtverhranného dlážděného dvora, lemovaného ohavnými budovami. Proplétali jsme se mezi skupinami špinavých dětí a šňůrami plnými zapraného prádla, až jsme se dostali k domu číslo 46. Na jeho dveřích byla mosazná tabulka a na ní bylo vyryto jméno: Rance. Když jsme se ptali po strážníkovi, bylo nám řečeno, že je v posteli. Byli jsme uvedeni do malého předního pokoje, kde jsme na něho měli počkat.

Objevil se za chvíli. Bylo na něm vidět, že nemá nejmenší radost z toho, že jsme ho probudili.

„Všechno jsem už hlásil svým představeným,“ řekl.

Holmes vytáhl z kapsy půl sovereignu a zamyšlené si s ním pohrával.

„Rádi bychom to slyšeli z vašich vlastních úst,“ řekl.

„Velice rád vám řeknu všechno, co vím,“ odpověděl strážník a nepřestával se dívat na malou zlatou minci.

„Tak jak se to všechno stalo?“

Rance si sedl na pohovku vycpanou koňskými žíněmi a svraštil čelo, jako by byl rozhodnut nevynechat ani tu nejnepatrnější maličkost.

„Řeknu vám to od začátku. Měl jsem službu od desíti večer do šesti ráno. Kromě rvačky, která se strhla v jedenáct hodin U bílýho jelena, se za celou dobu mý obchůzky nic nestalo. V jednu hodinu začalo pršet, pak jsem potkal Harryho Munchera — byl na obchůzce v Holland Grove. Zastavili jsme se na rohu Henrietta Street na kus řeči. Potom — asi ve dvě hodiny nebo trochu později — mě napadlo, že bych se měl jít podívat, jestli je všechno v pořádku na Brixton Road. Je to tam strašně špinavý a opuštěný. Celou cestu jsem nepotkal živou duši — jen mě předjela jedna nebo dvě drožky. Šel jsem dál a povídám si, to by bylo prima mít čtvrtku horkýho džinu, a vtom jsem najednou uviděl v okně toho domu světlo. Věděl jsem, že ty dva domy v Lauriston Gardens jsou neobydlený, protože ten, co mu patřej, nechtěl dát do pořádku stoky, ačkoliv poslední nájemník, kterej v jednom z těch dvou domů bydlel, umřel na tyfus. Proto když jsem uviděl v okně světlo, jako když do mě hrom uhodí, hned jsem si řek, že něco není v pořádku. Když jsem došel ke dveřím —“

„Vy jste se zastavil a potom jste se vrátil k zahradní brance,“ přerušil ho můj společník. „Proč jste to udělal?“

Rance sebou prudce trhl a zadíval se na Sherlocka Holmese očima plnýma úžasu.

„To je pravda,“ řekl, „ale jak jste na to mohl přijít? Víte, bylo tam hrozně ticho a pusto, a tak, když jsem přišel ke dveřím, řek jsem si, že by neškodilo, kdybych měl někoho s sebou. Já se ničeho pozemskýho nebojím, ale napadlo mě, že je to možná ten, co tam umřel na tyfus, a že si prohlíží stoky, který ho zabily. Ta myšlenka mě jaksi polekala, a tak jsem se vrátil k brance, abych se podíval, jestli neuvidím Muncherovu svítilnu, ale po Muncherovi nebylo ani vidu, ani slechu, ani po nikom jiným.“

„Nikdo nebyl na ulici?“

„Ani živá duše, ba ani pes. Potom jsem si dodal odvahy, vrátil jsem se a otevřel dveře. Vevnitř bylo ticho, tak jsem šel do toho pokoje, kde svítilo to světlo. Na římse krbu plápolala svíčka — červená, vosková — a při jejím světle jsem viděl —“

„Ano, vím, co jste viděl. Několikrát jste obešel pokoj, klekl jste si k mrtvole a potom jste vyšel z pokoje a zkoušel jste dveře u kuchyně, a potom —“

John Rance poděšen vyskočil.

„Kde jste byl schovanej, že jste to všechno viděl?“ zeptal se nedůvěřivě. „Mně se zdá, že toho víte mnohem víc, než byste měl vědět.“

Holmes se zasmál a hodil strážníkovi přes stůl svou navštívenku. „Ne abyste mě zatkl pro vraždu,“ řekl. „Jsem jeden z loveckých psů, a ne vlk. Pan Gregson nebo pan Lestrade vám to potvrdí. Tak dál. Co jste dělal potom?“

Rance si znovu sedl, ale udiveného výrazu se nezbavil.

„Vrátil jsem se k brance a zapískal jsem na píšťalku. To přivolalo Munchera a ještě dva jiný.“

„Byla ulice v té chvíli prázdná?“

„No, byla — totiž nebyl tam nikdo, kdo by mi moh pomoct.“

„Co tím chcete říci?“

Po strážníkově tváři se rozlil úsměv.

„Viděl jsem v životě už moc vopilejch,“ odpověděl, „ale tak nadrátovanýho, jako byl ten chlap, to jsem ještě neviděl. Když jsem vyšel ven, stál u branky, opíral se o mříž a z plných plic řval, podle všeho to měl asi bejt zpěv. Sotva se držel na nohách, jak by nám teda moh pomoct?“

„Co to bylo za člověka?“ zeptal se Sherlock Holmes.

Zdálo se, že John Rance není rád, že mu Holmes klade otázky a že nemůže ve svém vyprávění pokračovat.

„Byl to člověk velice opilej,“ odpověděl. „Byl bych ho sbalil, nemít tolik jiný práce.“

„Mohl byste nám povědět, jak vypadal — jak byl oblečen — nevšiml jste si toho?“ netrpělivě ho přerušil Holmes.

„To bych řek, že jsem si toho vším — dyť jsme ho museli postavit na nohy — já a Muncher mi pomáhal. Byl to vysokej chlap, červenej v obličeji. Dolejší půlku obličeje měl omotanou šálou —“

„To stačí,“ zarazil ho Holmes. „Co se s ním stalo?“

„Měli jsme jinou práci, tak jsme se nemohli o něj starat,“ odpověděl mrzutě strážník. „Vsadím se, že domů trefil.“

„Co měl na sobě?“

„Hnědej převlečník.“

„Měl v ruce bič?“

„Bič — ne.“

„Jistě ho nechal v drožce,“ zamumlal můj společník. „Neviděl nebo neslyšel jste potom náhodou nějakou drožku?“

„Ne.“

„Tady máte půl sovereignu,“ řekl Holmes, vstal a sáhl po klobouku. „Obávám se, Ranci, že nikdy nebudete povýšen. Ta vaše hlava je dobrá jenom pro parádu. Včera v noci jste si mohl vysloužit hodnost seržanta. Člověk, kterého jste včera měl v rukou, má klíč k celé záhadě, a je to ten, kterého hledáme. Nemá smysl, abych vám to teď dokazoval, říkám, že je to tak. Pojďte, doktore.“

Odjeli jsme od svého užaslého, avšak zřejmě zarmouceného informátora drožkou.

„To je ale hlupák,“ zlobil se Holmes, když jsme jeli domů. „Když si pomyslím, že měl tak báječnou příležitost, a že jí nevyužil!“

„Já tomu stejně dobře nerozumím. Je pravda, že popis toho člověka odpovídá vaší představě o tom druhém muži, který hraje úlohu v této záhadě. Ale když už z toho domu odešel, proč by se tam vracel? To přece zločinci nedělají.“

„Prsten, člověče, prsten! Vrátil se pro prsten. Když se nám ho nepodaří chytit jinak, vždycky ještě můžeme použít toho prstenu jako nástrahy. Dostanu ho, doktore. Vsadím se s vámi o dvě proti jedné, že ho dostanu. Za to musím poděkovat vám. Nebyl bych tam šel, nebýt vás, a tak by mi byla ušla ta nejkrásnější studie, jakou jsem kdy viděl. Studie v šarlatové. Proč bychom nemluvili trochu malířským žargonem? Šarlatová nit vraždy se vine bezbarvým přadenem života a naší povinností je rozmotat ji, oddělit ji a celou ji ukázat.

A teď k obědu a pak na koncert, poslechnout si toho slavného pianistu. Jak to je, ta věc od Chopina, kterou hraje tak nádherně? Tra-la-la-tra-la-la.“

Holmes zavřel oči, opřel se zády a začal si prozpěvovat. A já jsem uvažoval o tom, jak mnohostranný dovede být lidský duch.

V Po inzerátu návštěva

Po tom rušném dopoledni jsem se cítil unaven, mé zdraví přece jen nebylo ještě v pořádku. Má únava se odpoledne dokonce změnila ve vyčerpanost. Když Holmes odešel na koncert, lehl jsem si na pohovku. Chtěl jsem alespoň dvě hodiny spát. Marné jsem se snažil usnout. Vším tím, co se stalo, jsem byl rozrušen a hlavou se mi honily nejpodivnější nápady a domněnky. Kdykoliv jsem zavřel oči, zjevil se mi zkřivený, opičí obličej zavražděného. Bylo to příšerné, kdyby to nebylo proti dobrým mravům, řekl bych, že jsem byl skoro rád, že toho člověka někdo sprovodil ze světa. Snad ještě nikdy jsem neviděl tak zločineckou tvář, jakou měl Enoch J. Drebber z Clevelandu. Přesto jsem však uznával, že sama tato skutečnost nemůže omluvit vrahovo počínání. Ale to všechno je záležitost soudu.

Čím víc jsem o věci přemýšlel, tím víc jsem dával za pravdu svému spolubydlícímu, který se domníval, že Drebber byl otráven. Vzpomněl jsem si, jak Holmes čichal ke rtům mrtvého, a byl jsem jist, že musel něco zjistit, co v něm tuto domněnku vzbudilo. A jestliže to nebyl jed, co způsobilo smrt člověka, když se na jeho těle nenašlo žádné zranění a když ho vrah nezardousil? Čí to byla krev na podlaze? Nikde nebylo nejmenší známky po zápase, u zavražděného nebyla nalezena zbraň, kterou by byl mohl útočníka poranit. Věděl jsem, že ani já, ani Holmes nebudeme dobře spát, dokud nenajdeme odpovědi na tyto otázky. Holmesovo klidné, sebevědomé chování mě přesvědčilo, že můj přítel si už vytvořil teorii, která vysvětluje všechna fakta, jenže jaká ta jeho teorie je, to jsem si prozatím nedovedl představit.

Vrátil se velice pozdě — koncert nemohl trvat tak dlouho, aby na něm strávil celou tu dobu. Když přišel, večere už byla na stole.

„Bylo to nádherné,“ řekl, sotva si sedl. „Pamatujete se, co říká Darwin o hudbě? Tvrdí, že schopnost provozovat a vnímat hudbu měl člověk dřív, než začal mluvit. Možná že právě proto nás hudba tak dojímá, možná že je to matná vzpomínka na ty dávné časy.“

„To je trochu odvážné tvrzeni,“ poznamenal jsem.

„Má-li člověk pochopit přírodu, nesmí se bát myslet nekonvenčně,“ odpověděl. „Co je vám? Nevypadáte dobře. Rozrušila vás asi ta záležitost na Brixton Road.“

„Musím se přiznat, že ano,“ odpověděl jsem. „Po tom, co jsem zažil a zkusil v Afganistanu, měl bych být otrlejší. U Maiwandu jsem viděl, jak nepřítel v pravém smyslu slova rozsekal mé kamarády na kusy, a na mé nervy to nijak zvlášť nepůsobilo.“

„To dovedu pochopit. Celá tahle záležitost je tak tajemná, že fantazie pracuje na plné obrátky, abych tak řekl. Kdo nemá fantazii, neví, co je hrůza. Četl jste večerní noviny?“

„Ne.“

„Myslím, že si počínají dobře, není v nich ani slova o dámském snubním prstenu. Je to správné, že se o tom nezmiňují.“

„Proč?“

„Přečtěte si tenhle inzerát,“ odpověděl. „Poslal jsem ho ještě dnes dopoledne do všech novin.“

Podal mi přes stůl noviny. Podíval jsem se na inzerát v sloupci nadepsaném ‚Nálezy’.

„Na Brixton Road,“ zněl inzerát, „byl nalezen v jízdní dráze mezi hostincem U bílého jelena a ulicí Holland Grove zlatý snubní prsten. Majitel se může přihlásit u dr. Watsona, 221B Baker Street, mezi osmou a devátou dnes večer.“

„Odpusťte, že jsem použil vašeho jména,“ omlouval se Holmes. „Kdybych byl uvedl své jméno, některý z těch pitomců by v tom hned začal něco větřit a strkal by do toho prsty.“

„To je v pořádku,“ odpověděl jsem. „Ale co když se někdo přihlásí? Já žádný prsten nemám.“

„Ale ano, máte,“ řekl a podal mi prsten. „Tenhle bude stačit. Vypadá skoro stejně jako prsten, který byl nalezen u mrtvoly.“

„A kdo myslíte, že se na ten inzerát přihlásí?“

„Přece ten muž v hnědém kabátě — náš přítel s červeným obličejem a s hranatými špičkami bot. Jestli nepřijde sám, pošle za sebe někoho.“

„Nemyslíte, že se mu to bude zdát příliš nebezpečné?“

„Nemyslím. Jestli je má představa o tom, jak se všechno odehrálo, správná, a já myslím, že správná je, pak ten člověk bude raději riskovat všechno, než by přišel o ten prsten. Domnívám se, že ho ztratil, když se sehnul nad Drebberovou mrtvolou. V první chvíli si to ale neuvědomil. Ztrátu zjistil, teprve když vyšel z domu. Hned běžel zpátky, ale v domě už byla policie, díky tomu, že ve své bezhlavosti nechal hořet svíčku. Musel předstírat, že je opilý, aby policii nebylo podezřelé, co dělá u branky. Vmyslete se do jeho postavení. Když věc uvážil, muselo ho napadnout, že mohl prsten ztratit na ulici, když vyšel z domu. Co udělá? Vrhne se na večerní vydání novin a bude hledat mezi inzeráty, zda někdo neoznámil nález prstenu. Samozřejmě uvidí můj inzerát a bude mít velkou radost. Proč by se měl bát léčky? Ani ve snu ho nenapadne, že by někdo spojoval nález prstenu s vraždou. Přijde, uvidíte, že přijde. Za hodinu bude tady.“

„A co bude dál?“ zeptal jsem se.

„To už nechtě na mně, já to s ním vyřídím. Máte nějakou zbraň?“

„Starý služební revolver a několik nábojů.“

„Tak ho vyčistěte a nabijte. Ten člověk je schopen všeho. Musíme být připraveni na nejhorší.“

Šel jsem do ložnice a nabil jsem revolver, jak mi Holmes radil. Když jsem se vrátil, se stolu bylo už sklizeno a Holmes se oddával své oblíbené zábavě — hrál na housle.

„Celá věc se začíná vyjasňoval,“ řekl, sotva jsem vešel do pokoje. „Právě jsem dostal z Ameriky odpověď na svůj telegram. Můj názor na tu věc je správný.“

„A jaký je váš názor?“ zeptal jsem se dychtivě.

„Mé housle by potřebovaly nové struny,“ poznamenal. „Dejte si revolver do kapsy. Až ten chlapík přijde, promluvte na něho jako by nic. To ostatní nechte na mně. Nedívejte se na něho moc přísně, mohl byste ho polekat.“

Podíval jsem se na hodinky. „Už je osm.“

„Ano. Bude tu pravděpodobně za několik minut. Pootevřete dveře. To stačí. Teď zastrčte do zámku klíč zevnitř. Děkuju. Dnes jsem našel u antikváře pozoruhodnou starou knihu — ‚De jure inter gentes’— vyšla latinsky v Liége v Holandsku roku 1642. Karlovi I. seděla hlava ještě pevně na ramenou. když vytiskli tuhle malou knížku s hnědým hřbetem.“

„Kdo ji tiskl?“

„Nějaký Philippe de Croy. Na první stránce je velmi vybledlým inkoustem napsáno: ‚Ex libris Guliomi Whyte.’ Kdo to asi byl ten William Whyte? Podle písma bych řekl, že to byl nějaký pedantický právník ze sedmnáctého století. Myslím, že náš chlapík už jde.“

Než Holmes domluvil, ozval se pronikavě zvonek. Můj přítel vstal a otočil svou židli čelem ke dveřím. Slyšeli jsme kroky na chodbě, služebná šla odemknout. Pak se ozvalo zarachocení klíče ve dveřích.

„Bydlí tu doktor Watson?“ zeptal se vysoký, ale trochu drsný hlas. Neslyšeli jsme odpověď služebné, ale dveře se zavřely a někdo začal nejistým, pomalým krokem stoupat po schodech. Po tváři mého společníka přelétl výraz překvapení. Kroky se blížily chodbou a za chvíli se ozvalo tiché zaklepání na dveře.

„Dále!“ řekl jsem hlasitě.

Místo zločineckého individua, které jsme očekávali, vbelhala do pokoje stará, vrásčitá žena. Jako by ji prudké světlo oslnilo. Uklonila se, zamžourala na nás krhavýma očima a chvějícími se prsty nervózně něco hledala v kapse. Podíval jsem se na svého společníka. Tvářil se tak zoufale, že jsem měl co dělat, abych nedal na sobě nic znát. Stařena vytáhla z kapsy večerník a ukázala na náš inzerát.

„Tohle mě k vám přivedlo, pánové,“ řekla a znovu se uklonila, „zlatý prsten na Brixton Road. Patří my holce, jmenuje se Sally. Je teprve rok vdaná, její muž je stevard na americký lodi. Bojím se myslet na to, co řekne, až se vrátí domů a uvidí, že Sally nemá prsten. Je to pruďas, i když je střízlivěj, co teprv když si dá. Má dcera, jako Sally, šla prosím včera večer do cirkusu s —“

„Je tohle její prsten?“ zeptal jsem se.

„Pánbu zaplať,“ zvolala stařena. „To bude mít Sally radost! Je to její prsten.“

„Kde bydlíte?“ zeptal jsem se a vytáhl tužku.

„Duncan Street, číslo 13. Houndsditch. Odtud je tam daleko.“

„Vaše dcera by do žádného cirkusu nemohla jít z Houndsditche přes Brixton Road,“ řekl přísně Sherlock Holmes.

Stařena upřela na mého přítele své malé, zarudlé oči.

„Pán se ptal na mou adresu,“ řekla. „Sallyina adresa je Mayfield Place, číslo 3, Peckham.“

„A vy se jmenujete —“

„Sawyerová — ona se jmenuje Dennisová, vzal si ji Tom Dennis — takovej šikovnej, slušnej mládenec, dokud je na moři. Lodní společnost si žádnýho stevarda neváží víc než Toma. Jak se ale dostane na suchou zem, to víte — ženský, kořalka —“

Na znamení, které mi dal můj společník, jsem stařeně skočil do řeči. „Tady máte prsten, paní Sawyerová. Zřejmě patří vaší dceři a jsem rád, že ho mohu vrátit, komu patří.“

Stařena huhňavým hlasem poděkovala, strčila prsten do kapsy a šourala se po schodech dolů. Jakmile odešla, Sherlock Holmes vyskočil a běžel do svého pokoje. Za několik vteřin se vrátil v plášti, kolem krku měl šálu.

„Půjdu za ní,“ řekl ve spěchu, „určitě má v té věci prsty, zavede mě k vrahovi. Čekejte na mě.“

Sotva za naší návštěvnicí bouchly domovní dveře, Holmes už byl ze schodů dole. Oknem jsem viděl, jak se stařena plouží po druhé straně ulice a jak jí je pronásledovatel v patách.

Buď je celá ta jeho teorie nesprávná, nebo ho ta babka teď zavede přímo do středu záhady, pomyslel jsem si.

Nemusel mi říkat, abych na něho počkal, věděl jsem, že neusnu, dokud se nedozvím, jak skončilo toto nové dobrodružství Sherlocka Holmese.

Odešel skoro v devět hodin. Neměl jsem tušení, jak dlouho bude pryč. Usadil jsem se pohodlně do lenošky, zapálil si dýmku a začal listovat v ‚Bohémě’ Henryho Murgera. Po desáté hodině jsem slyšel, jak jdou služky spát. V jedenáct přešla kolem mých dveří důstojným krokem bytná. Také ona šla spát. Těsně před půlnocí jsem zaslechl, jak v zámku zarachotil klíč. Jakmile Holmes vešel, ihned jsem poznal, že neměl úspěch. Bylo na něm vidět, že neví, má-li se smát, nebo se zlobit. Nakonec ale zvítězil jeho smysl pro humor a Holmes se srdečně rozesmál.

„Byl bych velice nerad, kdyby se to dozvěděl Scotland Yard,“ řekl, když se zabořil do křesla. „Už tolikrát jsem se jim vysmál, že by mi to teď vrátili i s úroky. Jenže já si ten smích mohu dovolit, poněvadž vím, že je nakonec dohoním.“

„Tak jak to bylo?“ zeptal jsem se.

„Musím to na sebe povědět. Když ta osoba ušla kousek cesty, začala kulhat a dělala, jako by ji rozbolela noha. Za chvíli se zastavila a zavolala drožku, která jela kolem. Podařilo se mi přiblížit se k ní tak, abych slyšel adresu, ale ani jsem se nemusel namáhat, vykřikla ji tak hlasitě, že to bylo slyšel přes celou ulici.,Jeďte do Duncan Street, číslo 13, Houndsditch,’ poručila drožkáři. Bude to asi v pořádku, pomyslel jsem si. Když ta ženská sedla do drožky, chytil jsem se vzadu. Tohle musí umět každý detektiv. Drožka drncala po nerovné dlažbě a já s ní. Kočí zastavil, až když jsme byli v Duncan Street. Seskočil jsem, ještě než jsme přijeli k domu, a pěkně pomalu jsem kráčel po chodníku jako by nic. Viděl jsem, jak drožka zastavila. Kočí seskočil z kozlíku, otevřel dvířka a čekal. Nikdo ale nevystoupil. Když jsem došel k domu, kočí zuřivě prohledával prázdnou drožku a nadával, až se hory zelenaly. Po pasažérovi nebylo ani vidu, ani slechu. Myslím, že si kočí chvíli počká, než za tuhle cestu dostane zaplaceno. V domě číslo 13 jsem zjistil, že dům patří počestnému čalouníkovi, který se jmenuje Keswick. Sawyerovou nebo Dennisovou samozřejmě nikdo v domě nezná.“

„Snad nechcete říci, že ta pajdavá babka vyskočila z jedoucí drožky a že jste to nezpozoroval ani vy, ani kočí?“ žasl jsem.

„Jakápak babka,“ řekl trpce Holmes. „My jsme byli baby, že jsme se nechali nachytat. Musel to být mladý muž, velice čilý, a k tomu ještě znamenitý herec. Byl neuvěřitelně dobře nalíčen. Zřejmě si všiml, že ho stopuju, proto si najal drožku, aby se mne zbavil. Z toho je vidět, že muž, kterého hledáme, není tak opuštěný, jak jsme si představovali, ale že má přátele, kteří jsou ochotni pro něho něco riskovat. Vy toho máte, doktore, jak vidím, pro dnešek dost. Bude nejlíp, když si půjdete lehnout.“

Byl jsem opravdu velice unaven, a rád jsem poslechl. Když jsem odcházel z obývacího pokoje, Holmes zamyšleně sedel před dohasínajícím ohněm.

Dlouho do noci jsem slyšel tiché, smutné kvílení jeho houslí. Věděl jsem, že uvažuje o té podivné záhadě, kterou se definitivně rozhodl rozřešit.

VI Tobiáš Gregson ukazuje, co dovede

Druhého dne ráno byly noviny plny ‚brixtonské záhady’, jak tomu říkaly. Dlouze a široce líčily, co se stalo, některé dokonce celý případ velmi podrobně rozebíraly. V těchto novinářských článcích byly uvedeny některé skutečnosti, které jsem neznal. Dodnes mám v zápisníku několik výstřižků, které se týkají toho případu. Zde je (trochu zkrácen) jeden z nich:

Daily Telegraph psal, že v historii zločinu se vyskytuje málo tragédií, které by byly zahaleny neproniknutelnější rouškou tajemství, než je brixtonská záhada. Německé jméno zavražděného, nedostatek jakéhokoliv motivu a ten hrůzný nápis na stěně, to všechno ukazuje, že vraždu spáchali cizinci. Ti mají v Americe mnoho spolků, zavražděný zřejmě porušil jejich zákony, a oni ho sledovali tak dlouho, až ho dopadli. Potom se článek letmo zmínil o fémovém soudu, o jedu aqua tofana[1], o karbonářích, o markýze de Brinvillier, o Darwinově teorii, o zásadách Malthusových a o vraždách spáchaných na ratcliffské silnici, a skončil výstrahou anglické vládě, že by si měla dát větší pozor na cizince.

Standard poukázal na skutečnost, že k takovým zločinům obyčejně dochází, když jsou u moci liberálové. Ti dovedou poplést hlavy lidovým masám, což logicky vede k úpadků státní autority. Muž, který byl nalezen mrtev, byl Američan a už několik týdnů se zdržoval v Londýně. Bydlel v penziónu paní Charpentierové na Torquay Terrace, Camberwell. Na cestách ho doprovázel jeho osobní tajemník Joseph Stangerson. Ve čtvrtek 4. t. m. se oba rozloučili se svou bytnou a odjeli na eustonské nádraží, aby nasedli do rychlíku, odjíždějícího do Liverpoolu. Lidé je ještě viděli na nástupišti. Dál už se neví o nich nic až do chvíle, kdy — jak už bylo oznámeno — byla Drebberova mrtvola nalezena v prázdném domě na Brixton Road, několik mil od eustonského nádraží. Jak se tam Drebber dostal a jakým způsobem přišel o život, to jsou otázky, které jsou stále ještě zahaleny rouškou tajemství. Nic není známo o tom, kde je Stangerson. Vyšetřováním případu byli pověřeni pánové Lestrade a Gregson ze Scotland Yardu a s důvěrou očekáváme, že tito dva vynikající detektivové záhadu brzo objasní.

Podle Daily News není pochyby o tom, že jde o zločin politický. Despotismus a nenávist k liberalismu, vládnoucí na evropské pevnině, vyhánějí na naše území mnoho lidí, kteří by byli řádnými občany, kdyby nebyli roztrpčeni vzpomínkami na to, co prožili. Pro tyto lidi platí velmi přísná pravidla cti, jejich porušení znamená smrt. Policie musí vynaložit největší úsilí, aby našla tajemníka Stangersona a aby zjistila podrobnosti o osobě zavražděného. To, že bylo zjištěno, kde bydlel, to je velký krok kupředu, za který musíme poděkovat jedině bystrosti a energii věhlasného pana Gregsona ze Scotland Yardu.

Četli jsme s Holmesem tyto články při snídani. Holmes se jejich čtením znamenité bavil.

„Neříkal jsem vám, že ať se stane cokoliv, slávu z toho bude mít Lestrade a Gregson?“

„Záleží na tom, jak to dopadne.“

„Prosím vás, na tom vůbec nezáleží. Jestli toho člověka chytí, bude to díky jejich úsilí, jestli uteče, bude to navzdor jejich úsilí. Jako když házíte minci — hlava — orel. Ať udělají cokoliv, vždycky se někdo najde, kdo bude při nich. Un sottrouve toujours un plus sot qui l’admire[2].

„Proboha, co je to?“ zeptal jsem se překvapeně. Na chodbě a na schodišti se totiž ozval dupot, provázený hlasitými projevy rozhořčení naší paní domácí.

„To jsou příležitostní malí detektivové z Baker Street,“ řekl vážně můj společník. Ještě ani nedomluvil a do pokoje vrazilo šest těch nejšpinavějších a nejroztrhanějších kluků, jaké jsem kdy viděl.

„Pozor!“ zavelel Holmes a šest malých darebáků se postavilo do řady. Stáli nehybně a v té chvíli se podobali ošklivým soškám, „Příště pošlete s hlášením Wigginse a všichni ostatní počkáte na ulici. Našli jste ji, Wigginsi?“

„Ne, nenašli,“ odpověděl jeden z chlapců.

„Myslel jsem si to. Musíte pátrat dál, dokud ji nenajdete. Tady je vaše mzda.“ Dal chlapcům po šilinku. „Teď zmizte a příště ať je to hlášení lepší.“

Mávl rukou a chlapci pelášili ze schodů jako myši. Za chvíli jsme uslyšeli jejich křik dole na ulici.

„Jediný z těchhle malých uličníků udělá víc práce než tucet policajtů,“ řekl Holmes. „Pohled na úředně vyhlížející osobu zapečetí lidem ústa. Tihle kluci ale prolezou všechno a slyší všechno. A nejsou hloupí. Jen jedno jim chybí: organizace.“

„Snad je nepoužíváte při vyšetřování toho brixtonského případu?“ zeptal jsem se.

„Používám. Jedna věc mi není ještě docela jasná. Časem ale i na to přijdu. — Teď však dostaneme zprávy, které budou stát za to! Tamhle jde Gregson, celý září radostí. Ten jde určitě k nám. Už je tady!“

Někdo prudce zazvonil a za několik vteřin světlovlasý detektiv vyběhl nahoru. Bral tři schody najednou a do pokoje zrovna vrazil.

„Můj drahý příteli,“ detektiv se zmocnil Holmesovy ruky a silně mu ji tiskl, „můžete mi gratulovat! Už jsem na to přišel. Všechno je jasné jako den.“

Zdálo se mi, že ve tváři mého společníka se na okamžik objevil neklid.

„Chcete říci, že jste vrahovi z Brixton Road na stopě?“ zeptal se Holmes.

„Na stopě! Pane, my jsme toho člověka už zavřeli!“

„Jak se jmenuje?“

„Arthur Charpentier, podporučík v loďstvu Jejího Veličenstva,“ oznamoval hrdě Gregson, mnul si tučné ruce a nepřestával se vypínat.

Sherlock Holmes si ulehčené oddychl a usmál se.

„Posaďte se, zkuste, jak vám budou chutnat tyhle doutníky,“ řekl. „Rádi bychom slyšeli, jak jste to dokázal. Chcete trochu whisky s vodou?“

„Whisky by neškodila,“ odpověděl detektiv. „Ta strašná dřina mě během těch dvou dnů dokonale vyčerpala. Ani ne tak tělesně jako duševně. Jistě uznáte, pane Sherlocku Holmesi, že my dva pracujeme mozkem.“

„Prokazujete mi příliš velkou čest,“ řekl vážné Holmes. „A teď nám povězte, jak jste dosáhl tohoto vynikajícího úspěchu.“

Detektiv se pohodlné usadil v lenošce a spokojeně kouřil doutník. Najednou se ze samé radosti plácl do stehna.

„Nejlepší na tom je,“ vykřikl, „že ten hlupák Lestrade, který si o sobě myslí, jak je chytrý a mazaný, sleduje falešnou stopu. Hledá toho sekretáře Stangersona. Ten s tím zločinem má asi tolik společného jako nenarozené dítě. Jsem přesvědčen, že už ho chytil.“

Ten nápad Greggona tak rozveselil, že se smíchem div neudusil.

„A jak vy jste přišel na tu správnou stopu?“

„Všechno vám povím. Ovšem je to jen přísně mezi námi, doktore Watsone. Největší obtíž, kterou jsem musel překonat, byla dozvědět se něco o minulosti toho Američana. Někdo by čekal, až dostane odpověď na inzerát nebo až se u něho někdo přihlásí. Takhle si ovšem Tobiáš Gregson nepočíná. Pamatujete se na ten klobouk, který jsme našli vedle mrtvoly?“

„Ano,“ odpověděl Holmes. „Byl koupen u firmy John Underwood a synové, Camberwell Road, číslo 129.“

Gregson vypadal zdrceně.

„Neměl jsem tušení, že jste si toho všiml,“ řekl. „Byl jste tam?“

„Ne.“

„Aha!“ vykřikl Gregson a v jeho hlase bylo znát radost. „Člověk nikdy nesmí zanedbat sebenepatrnější indicii.“

„Pro velkého ducha nic není nepatrné,“ poznamenal významně Holmes.

„Šel jsem tedy k Underwoodovi a zeptal jsem se, jestli prodal takový a takový klobouk, takové a takové velikosti. Podíval se do knih a hned to měl. Prodal takový klobouk panu Drebberovi, který bydlel v penziónu paní Charpentierové na Torquay Terrace. Tak jsem se dozvěděl jeho adresu.“

„To je chytré — velice chytré,“ poznamenal jakoby pro sebe Sherlock Holmes.

„Potom jsem navštívil paní Charpentierovou,“ pokračoval detektiv. „Byla velice bledá a utrápená. V pokoji s ní byla její dcera — neobyčejně hezké děvče. Měla červené oči, a sotva jsem na ni promluvil, rty se jí začaly chvět. Jak jsem to uviděl, hned jsem začal něco větřit. Znáte ten pocit, pane Holmesi, když narazíte na správnou stopu — každý nerv se ve vás ozve. ‚Slyšely jste o záhadném úmrtí svého bývalého nájemníka, pana Enocha J. Drebbera z Clevelandu?’ zeptal jsem se.

Matka přikývla. Zdálo se, že není schopna slova. Dcera se dala do pláče. Teď už mi bylo docela jasné, že ty ženské něco vědí.

‚V kolik hodin odešel pan Drebber z domu na nádraží?’ zeptal jsem se.

‚V osm,’ řekla paní Charpentierová a polkla, aby potlačila rozčilení. ‚Jeho tajemník pan Stangerson říkal, že jsou dva vlaky — jeden v 9,15 a druhý v 11. Chtěl chytit ten první.’

‚To bylo naposled, co jste ho viděla?’

Když jsem položil tuto otázku, ta ženská najednou smrtelně zbledla. Teprve za několik vteřin ze sebe vypravila ‚Ano’, ale takovým chraptivým, nepřirozeným hlasem.

Chvíli bylo ticho a potom promluvila dcera docela klidně a zřetelně.

‚Nemá smysl lhát, maminko,’ povídá. ‚Musíme mluvit pravdu. Viděly jsme pana Drebbera ještě jednou —‚

‚Cos to udělala?’ paní Charpentierová zalomila rukama a klesla na židli. ‚Teď jsi zabila svého bratra.’

‚Arthur by byl rozhodně pro to, abychom mluvily pravdu,’ odpověděla energicky dívka.

‚Bude nejlíp, když mi teď povíte všechno,’ řekl jsem.,Poloviční přiznání je horší než žádné. Kromě toho nevíte, co všechno o té věci víme my.’

,Na tvou odpovědnost tedy, Alice!’ vykřikla matka a obrátila se ke mně.,Řeknu vám všechno. Nesmíte si myslet, že jsem se prve tak lekla o svého syna proto, že si myslím, že můj syn je zapleten do té hrozné věci. Je úplně nevinen. Lekla jsem se ale, že když řeknu všechno, budete ho podezírat. To nesmíte. Nemůžete přece podezírat tak čestného člověka, podporučíka královského námořnictva, který má tu nejlepší pověst.’

‚Uděláte nejlíp, když nám upřímně všechno povíte,’ odpověděl jsem.,Jestli je váš syn nevinen, nic se mu nestane, na to se můžete spolehnout.’

,Alice, nech nás raději o samotě,’ požádala dceru a ta se vzdálila. Přiznám se vám,’ pokračovala,že jsem neměla v úmyslu všechno vám říci, ale protože chudák má dcera to nakousla, nezbývá mi než to dokončit. Poněvadž jsem se rozhodla, že budu mluvit, povím vám všechno a nic nezatajím.’

,To je to nejmoudřejší, co můžete udělat,’ řekl jsem.

,Pan Drebber bydlel u mne asi tři týdny. Cestoval se svým tajemníkem panem Stangersonem po evropské pevnině. Všimla jsem si, že na všech zavazadlech měli nálepku Kodaň, znamená to tedy, že přijeli z Dánska. Stangerson byl klidný, zdrženlivý člověk, jeho zaměstnavatel byl bohužel docela jiný. Choval se hrubě a neslušně. Hned první večer, co u mne bydlel, jaksepatří přebral. Den co den byl opilý od samého poledne. K služkám si velice dovoloval. Nejhorší bylo, že brzo se začal stejně chovat k mé dceři Alici a často jí říkal věci, kterým naštěstí ve své nevinnosti nerozuměla. Jednou ji dokonce objal a políbil — i jeho vlastní sekretář mu toto neslušné chování vytkl.’

,A vy jste to všechno trpěla?’ zeptal jsem se.,Můžete se přece svých nájemníků zbavit kdy chcete.’

Viděl jsem, že jsem trefil do černého, paní Charpentierová se začervenala.

,Škoda že jsem mu nedala výpověď hned první den,’ řekla.,Jenže oni mi platili každý libru denně — čtrnáct liber týdně, a teď je mrtvá sezóna. Jsem vdova a můj syn, co je u námořnictva, mě stál moc peněz. Nechtěla jsem o to nájemné přijít. Přimhouřila jsem tedy oči. Ale to poslední, to už bylo trochu moc, proto jsem mu dala výpověď. To byl důvod, proč se vystěhoval.’

,No a —?’

,Byla jsem šťastná, když jsem ho viděla odjíždět. Můj syn je právě doma na dovolené. Nic jsem mu o tom neřekla, protože je prudký a svou sestru má neobyčejné rád. Když jsem za těmi dvěma zavřela dveře, spadl mi kámen ze srdce. Netrvalo ale ani hodinu a někdo zazvonil a služka mi přišla říci, že pan Drebber se vrátil. Byl rozčilen a zřejmě podnapilý. Vrazil do pokoje, kde jsem seděla se svou dcerou, a začal nesouvisle vykládat, že zmeškal vlak. Potom se obrátil k Alici a v mé přítomnosti jí navrhl, aby s ním utekla.,Jste plnoletá,’ řekl,a neexistuje zákon, který by vám v tom mohl zabránit. Mám víc peněz, než potřebuju. Tady té baby si nevšímejte a pojďte hned se mnou. Budete si žít jako kněžna.’ Chudák Alice byla tak zděšená, že od něho odskočila, ale on ji chytil za zápěstí a táhl ji ke dveřím. Vykřikla jsem a v té chvíli vešel do pokoje můj syn Arthur. Slyšela jsem, jak si začali nadávat a prát se. Strachem jsem se neodvážila zvednout hlavu. Když jsem vzhlédla, Arthur stál ve dveřích, smál se a v ruce držel hůl.,Myslím, že ten chlap nás už nebude obtěžovat. Půjdu se za ním podívat, co dělá.’ Vzal klobouk a dal se ulicí dolů. Druhého dne ráno jsme slyšeli, že pan Drebber za záhadných okolností zemřel.’

Paní Charpentierová se často ve svém vyprávění zarazila a pořád vzdychala. Chvílemi mluvila tak tiše, že jsem jí sotva rozuměl. Přesto jsem si všechno, co řekla, stenograficky zaznamenal, takže omyl je vyloučen.“

„To, co říkáte, je velice napínavé,“ ozval se Holmes a zívl. „Jak to bylo dál?“

„Když paní Charpentierová domluvila,“ pokračoval detektiv, „viděl jsem, že celá věc závisí na jediném bodu. Upřel jsem na ni pohled, který, jak vím ze zkušenosti, na ženy vždycky působí, a zeptal jsem se jí, v kolik hodin se její syn vrátil.

,Nevím,’ odpověděla.

,Nevíte?’

,Ne. Má vlastní klíč, sám si otevřel.’

,Vy jste už byla v posteli?’

,Ano.’

,V kolik hodin jste šla spát?’

,Asi v jedenáct.’

,Váš syn byl tedy pryč nejmíň dvě hodiny.’

,Ano.’

,Možná že byl pryč čtyři nebo pět hodin?’

,Možná.’

,Co během té doby dělal?’

,Nevím,’ odpověděla a celá zbledla.

Teď už jsem ovšem mohl udělat jen jedno. Zjistil jsem, kde je podporučík Charpentier, vzal jsem s sebou dva policisty a zatkl jsem ho. Když jsem mu položil ruku na rameno a vyzval ho, aby šel klidné s námi, drze mi odpověděl:,Myslím, že mě zatýkáte proto, že si myslíte, že mám něco společného se smrtí toho darebáka Drebbera.’ Nic jsme mu o tom neřekli. Uznáte, že je velice podezřelé, že sám o tom začal mluvit.“

„Velice,“ řekl Holmes.

„Pořád ještě měl v ruce tu těžkou hůl, kterou popsala jeho matka a kterou si vzal, když šel za Drebberem. Je to silný dubový klacek.“

„Jaká je tedy vaše teorie?“

„No, má teorie je, že šel za Drebberem až do Brixton Road. Tam se znovu pohádali a možná že během hádky dostal Drebber holí ránu do žaludku, která ho zabila a nezanechala po sobě žádné stopy. Protože lilo, nebyl nikdo na ulici, a tak Charpentier zatáhl mrtvolu do neobydleného domu. Pokud jde o svíčku, o krev, o nápis na stěně a o prsten, to všechno jsou asi jenom triky, které měly svést policii na nesprávnou stopu.“

„Výborně!“ řekl povzbudivě Holmes. „Opravdu, Gregsone, nedá se popřít, že děláte pokroky. Z vás ještě jednou něco bude.“

„Musím sám sebe pochválit. Myslím, že jsem na to šel chytře,“ odpověděl pyšně detektiv. „Ten mladý muž vypověděl, že chvíli Drebbera sledoval, ten ho však zpozoroval a vzal si drožku, aby svému pronásledovateli ujel. Cestou domů potkal Charpentier starého kamaráda, s nimž kdysi sloužil na jedné lodi, a dlouho se s ním procházel. Na otázku, kde ten starý kamarád bydlí, nedovedl dát uspokojivou odpověď. Myslím, že teď všechno neobyčejně dobře do sebe zapadá. Musím se smát, když si vzpomenu na Lestrada, jak se žene po nesprávné stopě. Ten toho asi moc nevypátrá. A podívejme! — tady ho máme!“

Byl to opravdu Lestrade. Zatímco jsme hovořili s Gregsonem, vystoupil po schodech a teď vešel do pokoje. Obvyklá sebejistota a bodrost, kterou se obyčejně vyznačovalo jeho chování, však zmizela. Bylo na něm vidět, že ho něco trápí. Jeho vždycky tak bezvadný oblek byl neúpravný a zmačkaný. Zřejmě přišel proto, aby požádal Sherlocka Holmese o radu, protože když uviděl svého kolegu, upadl do rozpaků a zarazil se. Stál uprostřed pokoje, nervózně mačkal klobouk a nevěděl, co dělat.

„To je neobyčejně zvláštní případ,“ řekl konečně. „Úplně nepochopitelný.“

„Tak vy jste, pane Lestrade, přišel na to, že ten případ je nepochopitelný,“ zvolal vítězoslavně Gregson. „Věděl jsem, že dojdete k tomuto závěru. Podařilo se vám najít toho tajemníka, Josepha Stangersona?“

„Tajemník Joseph Stangerson,“ řekl vážně Lestrade, „byl dnes v šest hodin ráno zavražděn v Hallidayově hotelu.“

VII Světlo v temnotě

Zpráva, kterou nám přinesl Lestrade, byla tak překvapující a neočekávaná, že nás všechny tři úplně ohromila. Gregson vyskočil ze židle a převrhl zbytek whisky s vodou. Já jsem se mlčky zadíval na Sherlocka Holmese, který stiskl rty a svraštil obočí.

„Tedy i Stangerson!“ řekl tiše. „Případ se zamotává.“

„Byl už tak dost zamotaný,“ zabručel Lestrade a přitáhl si židli. „Zdá se, že jsem přerušil nějakou válečnou poradu.“

„Je ta — je ta zpráva pravdivá?“ vykoktal Gregson.

„Právě přicházím z pokoje, který si Stangerson v hotelu najal. Přišel jsem první na to, co se stalo.“

„Gregson nám právě vyložil svůj názor na celou věc,“ poznamenal Holmes. „Byl byste tak laskav a řekl nám, co jste viděl a co jste dělal?“

„Beze všeho,“ odpověděl Lestrade a sedl si. „Upřímně se přiznám, že jsem se domníval, že Stangerson je do Drebberovy vraždy nějak zapleten. Tato nová událost však ukázala, že jsem se mýlil. S tou myšlenkou v hlavě jsem začal zjišťovat, co se stalo s tajemníkem. Třetího, asi v půl deváté večer, lidé viděli ty dva na eustonském nádraží. Ve dvě hodiny ráno byla Drebberova mrtvola nalezena v domě na Brixton Road. Musel jsem najít odpověď na otázku, co dělal Stangerson mezi 8.30 a dobou vraždy a co se s ním stalo potom. Telegrafoval jsem do Liverpoolu Stangersonův popis a upozornil tamní policii, aby dávala pozor na americké lodě. Potom jsem telegrafoval do všech hotelů a penziónů v okolí eustonského nádraží, Řekl jsem si: Co asi dělal Stangerson, když se rozešel s Drebberem na nádraží? Přirozené že si našel nocleh někde v okolí, aby hned ráno byl na nádraží.“

„Pravděpodobně se dohodli, kde se sejdou,“ poznamenal Holmes.

„Ukázalo se, že ano. Včera večer jsem si vzal telefonní seznam a ptal se v hotelích a penziónech. Marně. Dnes ráno jsem ve vyptávání pokračoval, v osm hodin jsem volal Hallidayův hotel v Little George Street. Na můj dotaz, jestli tam bydlí nějaký pan Stangerson, řekli, že ano.

,Jste jistě ten pán, na kterého čeká,’ řekli.,Čeká na nějakého pána už dva dny.’

,Kde je teď pan Stangerson?’ zeptal jsem se.

,Nahoře. Spí. Máme ho vzbudit v devět.’

Řekl jsem si, že když se u něho objevím znenadání, poleká se a řekne něco, čím se prozradí. Sluha se nabídl, že mě dovede k jeho pokoji ve druhém poschodí, vedla k němu krátká chodba. Sluha mi ukázal, které dveře to jsou, a chtěl hned zase sejít dolů. Vtom jsem spatřil něco, z čeho se mi udělalo skoro špatné, třebaže jsem za těch dvacet let služby už něco viděl. Zpod dveří vytékala rudá stružka krve, tekla chodbou a u zdi na protější straně vytvořila malou kaluž. Vykřikl jsem. Když sluha uslyšel můj výkřik, vrátil se. Div neomdlel, když to viděl. Dveře byly zamčeny zevnitř, ale my jsme se do nich opřeli a vyrazili je. Okno v pokoji bylo otevřené a pod ním leželo tělo muže v pyžamu. Už nějakou dobu musel být mrtev, protože jeho končetiny byly ztuhlé a studené. Když jsme ho otočili obličejem vzhůru, sluha hned poznal, že je to člověk, který si najal ten pokoj jako Joseph Stangerson. Příčinou smrti byla hluboká bodná rána z levé strany, která musela zasáhnout srdce. A teď přijde něco, co je na té věci nejpodivnější. Co myslíte, že bylo nad zavražděným?“

Ještě než Sherlock Holmes odpověděl, cítil jsem, jak mi v předtuše nějaké hrůzy naskakuje husí kůže.

„Slovo,Rache’ napsané krví,“ odpověděl Holmes.

„Ano,“ přisvědčil Lestrade. Všichni jsme chvíli mlčeli.

V tom, jak si neznámý vrah počínal, bylo cosi metodického a nepochopitelného. To činilo jeho zločiny ještě záhadnějšími. Mé nervy, které byly v tolika bitvách docela klidné, se teď začaly chvět.

„Máme svědka, který toho muže viděl,“ pokračoval Lestrade. „Mlékař, který v tu dobu chodívá do mlékárny, šel uličkou, která vede od stájí za hotelem. Všiml si, že žebřík, který tu obyčejně leží, je opřen o jedno okno v druhém poschodí. Okno bylo otevřené. Když mlékař přešel, ohlédl se ještě a uviděl, jak po žebříku sestupuje nějaký člověk. Poněvadž slézal po žebříku tak klidně a jako by mu vůbec nezáleželo na tom, jestli ho někdo uvidí, mlékař si myslel, že je to asi nějaký tesař nebo truhlář, který pracuje v hotelu. Nevěnoval mu zvláštní pozornost, jen se divil, že pracuje tak časně ráno. Měl dojem, že ten muž je vysoký, červený v obličeji a že má na sobě dlouhý, hnědý kabát. Musel zůstat v pokoji ještě chvíli po vraždě, protože v umývadle jsme našli zakrvavenou vodu, ve které si myl ruce. Na prostěradle zůstaly krvavé skvrny, jak si utíral nůž.“

Podíval jsem se na Holmese. Popis vraha se přesně shodoval s tím, jak jej vylíčil Holmes. Na tváři svého spolubydlícího jsem však neviděl ani radost, ani uspokojení.

„Nenašel jste v pokoji nic, co by vás přivedlo na stopu vraha?“ zeptal se.

„Nic. Stangerson měl v kapse Drebberovu peněženku, ale to není nic neobvyklého, protože všechno platil on. Bylo v ní asi osmdesát liber a zřejmě nic nechybělo. Ať byl motiv těchto neobyčejných zločinů jakýkoliv, rozhodně jím nebyla loupež. V kapse zavražděného nebyly žádné papíry nebo poznámky kromě jediného telegramu, poslaného asi před měsícem z Clevelandu. Telegram zněl:,J. H. je v Evropě’, a nebyl podepsán.“

„Nic jiného tam nebylo?“ zeptal se Holmes.

„Nic, co by stálo za řeč. Na posteli ležel román, který Stangerson četl, než usnul, a vedle na židli ležela dýmka. Na stole stála sklenice vody a na okně byla malá krabička od nějaké masti a v ní dvě pilulky.“

Sherlock Holmes vyskočil ze židle a radostně vykřikl: „Poslední článek! Případ je rozřešen.“

Oba detektivové na něho užasle vyvalili oči.

„Držím teď v rukách všechny nitky, z kterých celá ta motanice vznikla.“ V jeho prohlášení nebyla nejmenší známka pochyb. „Musím si to ještě doplnit některými podrobnostmi, ale jsem přesvědčen, že vím v hlavních rysech všechno, co se stalo od chvíle, kdy se na nádraží Drebber rozloučil se Stangersonem, až do chvíle, kdy byla nalezena Stangersonova mrtvola. Jako bych všechno viděl na vlastní oči. Hned vás přesvědčím. Máte ty pilulky?“

„Mám,“ odpověděl Lestrade a vytáhl z kapsy malou bílou krabičku. „Vzal jsem je s sebou zároveň s peněženkou a s telegramem. Že jsem ty pilulky nenechal v hotelu, je čirá náhoda, nepřikládám jim totiž žádnou důležitost.“

„Dejte je sem,“ řekl Holmes. „Podívejte se na ně, doktore,“ obrátil se na mne, „jsou to obyčejné pilulky?“

Byly perlově šedé, malé, kulaté a proti světlu skoro průzračné. Nebyly to obyčejné pilulky.

„Podle toho, jak jsou lehké a průzračné, soudil bych, že jsou ve vodě rozpustné,“ prohlásil jsem.

„Správně,“ řekl Holmes. „Neobtěžovalo by vás dojít dolů a přinést toho chudáčka teriéra, který je už tak dlouho nemocný? Naše domácí vás včera prosila, abyste ukončil jeho trápení.“

Šel jsem dolů, a když jsem se zase vrátil, nesl jsem v náručí psa. Těžce dýchal a jeho skelné oči prozrazovaly, že se jeho konec blíží. Ostatně podle jeho sněhobílého čenichu jsem poznal, že už překročil obvyklý čas určený psům. Položil jsem ho na podušku před krbem.

„Teď rozpůlím jednu z těch pilulek.“ Holmes vytáhl nožík. „Jednu polovinu vrátím do krabičky, poněvadž jí ještě bude třeba k jinému účelu. Druhou dám do sklenice na víno, v níž je čajová lžička vody. Vidíte, že náš přítel doktor měl pravdu — pilulka se rychle rozpouští.“

„To je možná velice zajímavé,“ řekl Lestrade uraženým tónem člověka, který má dojem, že někdo si z něho dělá blázna, „nevím však, co to má co dělat se smrtí Josepha Stangersona.“

„Trpělivost, příteli, trpělivost! Brzo poznáte, že to s ní má mnoho co dělat — vlastně všechno. Teď přidám trochu mléka, aby nápoj byl chutný, a až jej předložím psu, uvidíte, že jej docela rád spolkne.“

Holmes přelil obsah sklenice do misky a misku postavil před teriéra. Pes ji vylízal do sucha. Holmesovo vážné chování na nás tak zapůsobilo, že jsme ani nedutali. Pozorovali jsme upřeně psa a čekali, co se stane. Ale nestalo se nic. Pes dál ležel natažen na podušce, těžce dýchal, zřejmě mu nebylo ani líp, ani hůř.

Holmes vytáhl hodinky, a když minuta míjela za minutou a nic se nedělo, objevil se na jeho tváři výraz zklamání. Hryzl si rty, bubnoval prsty na stůl a i jinak projevoval svou netrpělivost. Bylo mi ho líto, když jsem ho viděl tak rozčileného. Oba detektivové se uštěpačně usmívali, Holmesův neúspěch jim rozhodně nebyl nepříjemný.

„To nemůže být pouhá shoda okolností!“ Holmes vyskočil ze židle a chodil zuřivě sem tam po pokoji. „Není možné, aby to byla obyčejná shoda okolností. Tytéž pilulky, na které jsem měl podezření v případě Drebberově, se skutečně najdou po smrti Stangersonově. A přece jsou neškodné. Co to znamená? Celý můj myšlenkový postup přece nemůže být chybný. To je nemožné! A přece tomu nebohému psu se po nich nic nestalo. Ach, už to mám! Už to mám!“ Přímo zajásal radostí, skočil po krabičce, rozřízl druhou pilulku na dvě poloviny, jednu polovinu rozpustil, přilil mléka a roztok předložil teriérovi. Nešťastný pes v něm skoro ještě ani neomočil jazyk, a už mu končetinami projelo křečovité zachvění a za okamžik ležel ztuhlý a nehybný, jakoby ho blesk zasáhl.

Sherlock Holmes si zhluboka oddechl a otřel si zpocené čelo.

„Měl jsem víc důvěřovat svému rozumu,“ řekl. „Měl jsem vědět, že když nějaká skutečnost je v rozporu s logickým výkladem, musíme si ji vyložit jinak. Ze dvou pilulek v této krabičce jedna obsahovala smrtelný jed a druhá byla neškodná. Mohl jsem to vědět, než jsem se na tu krabičku podíval.“

Tato poslední věta mi připadala tak podivná, že jsem začal pochybovat o Holmesových zdravých smyslech. A přece ten mrtvý pes byl důkazem, že Holmesovo uvažování bylo správné. Zdálo se mi, že mlha v mé hlavě se pomalu rozptyluje a že si začínám tvořit temnou, nejasnou představu pravdy.

„To všechno se vám zdá být nepochopitelné,“ pokračoval Holmes, „protože hned na začátku vyšetřování se vám nepodařilo pochopit důležitost jediné skutečné stopy, kterou jsme měli. Měl jsem štěstí, že jsem ji nepřehlédl. Všechno, co se stalo potom, jenom potvrdilo mou původní domněnku a bylo vlastně jejím logickým pokračováním. Proto věci, které vás mátly a případ činily záhadnějším, mně ho osvětlovaly a posilovaly mé závěry. Je chyba plést si podivnost se záhadností. Ten nejobyčejnější zločin je často tím nejzáhadnějším zločinem, poněvadž nemá žádné nové nebo speciální rysy, z nichž by bylo možno vyvodit závěry. Tuto vraždu by bylo mnohem tíž vysvětlit, kdyby mrtvola byla nalezena někde na ulici bez všech těch tajemných a senzačních okolností, které z toho zločinu učinily takovou záhadu. Tyto podivné drobnosti nejenže vyšetřování neztěžovaly, ale vlastně je ulehčovaly.“

Gregson, který poslouchal se značnou netrpělivostí, se už neudržel.

„Podívejte se, pane Sherlocku Holmesi,“ řekl, „my všichni rádi uznáváme, že jste chytrý člověk a že máte své vlastní pracovní metody. Teď bychom ale chtěli slyšel něco víc než teorii a kázání. Nám jde o to, abychom toho, kdo to udělal, chytili. Myslel jsem, že jsem vraha našel, ale zdá se, že jsem se mýlil. Mladý Charpentier nemůže mít prsty v té druhé záležitosti. Lestrade honil Stangersona a zdá se, že se taky mýlil. Vy děláte všelijaké narážky a asi toho víte víc než my, teď ale přišel čas, kdy máme právo zeptat se vás přímo, co všechno o té věci víte. Můžete nám říci jméno člověka, který to udělal?“

„Musím uznat, pane Holmesi, že Gregson má pravdu,“ řekl Lestrade. „Oba jsme se snažili a oba jsme ztroskotali. Co jsem tady v tom pokoji, vy jste několikrát opakoval, že máte všechny důkazy, které potřebujete. Nenecháte si je přece pro sebe.“

„Čím déle bude vrah na svobodě, tím větší je nebezpečí, že spáchá nějaký nový hrůzný zločin,“ řekl jsem.

Zdálo se, že Holmes neví, jak má na tyto naše domluvy odpovědět. Pořád chodil sem tam po pokoji s hlavou svěšenou a vraštil obočí jako vždycky, když přemýšlel.

„K novým vraždám už nedojde,“ řekl konečně. Náhle se zastavil a obrátil se k nám. „To můžete vypustit z hlavy. Ptali jste se mne, jestli znám jméno vraha. Znám. Ale prostá znalost jeho jména je pouhá maličkost proti tomu, jak ho dopadnout. Doufám, že se mi to brzo podaří a že to provedu svým vlastním způsobem. Bude ale nutno zachovat velkou opatrnost, protože máme co dělat s velice lstivým a ke všemu odhodlaným člověkem, kterému pomáhá — jak jsem měl příležitost zjistit — jiný, stejně chytrý člověk, jako je on sám. Pokud vrah netuší, že někdo má proti němu nějaký důkaz, je jakási naděje, že bude dopaden. Ale kdyby měl sebemenší podezření, hned změní jméno a okamžitě zmizí mezi čtyřmi milióny obyvatel tohoto velkého města. Aniž se vás chci dotknout, musím říci, že pokládám dopadení pachatele za příliš tvrdý oříšek pro policii, a proto jsem vás nepožádal o pomoc. Vím, že když neuspěju, budete mi vyčítat, že jsem nepožádal policii o pomoc, ale na to jsem připraven. Prozatím vám mohu jenom slíbit, že až přijde chvíle, kdy vás budu moci informovat, aniž tím ohrozím svůj vlastní život, udělám to.“

Ani Gregson, ani Lestrade nebyli zřejmě příliš spokojeni s tímto slibem, a jistě se jim také nelíbila poznámka o policii. Gregson se začervenal až po kořínky světlých vlasů a Lestradova malá očka byla plna zvědavosti a zloby. Ale ani jeden z nich neměl kdy promluvit. Ozvalo se zaklepání na dveře a do pokoje vešel otrhaný a špinavý chlapec. Byl to Wiggins, vůdce tlupy otrhánků.

Ledabyle pozdravil a řekl: „Ta drožka čeká dole.“

„Výborně,“ řekl vlídně Holmes. „Proč jste nezavedli ve Scotland Yardu tento druh pout?“‘ pokračoval a přitom vyndal ze zásuvky ocelová pouta. „Podívejte se, jak krásně funguje to péro. Zaklapnou okamžitě.“

„Zastaralý druh pout docela stačí, jestli chytíme toho, komu je chceme nasadit,“ řekl Lestrade.

„Výborně, výborně,“ usmál se Holmes. „Kočí by mi mohl pomoci se zavazadly. Požádej ho, aby přišel nahoru, Wigginsi.“

Překvapilo mě, že můj společník mluví, jako by chtěl odcestovat. Ani slovem se dosud nezmínil, že by chtěl někam jet. V pokoji bylo malé zavazadlo, Holmes je vytáhl a začal na něm utahovat řemeny. Byl v plné práci, když kočí vešel do pokoje.

„Pomozte mi jenom s touhle přezkou,“ vyzval kočího. Klečel na zavazadle a ani hlavu neotočil.

Kočí, který se tvářil posupně a vzdorovitě, přistoupil a položil ruce na zavazadlo, aby pomohl. Vtom se ozvalo ostré cvaknutí a Sherlock Holmes vstal.

„Pánové,“ řekl vítězoslavně, „dovolte, abych vám představil pana Jeffersona Hopa, který zavraždil Enocha Drebbera a Josepha Stangersona.“

Všechno se odehrálo tak rychle, že jsem neměl ani kdy uvědomit si, co se vlastně stalo. Živě se však pamatuji na Holmesův vítězoslavný výraz, na jeho hlas, na užaslou, zuřivou tvář kočího, když se díval na lesklá pouta, která se objevila na jeho zápěstích jakoby kouzlem. Chvilku jsme všichni stáli jako sochy. Pak se ten člověk za hrozného, vzteklého řevu vyrval Holmesovi z rukou, vrhl se k oknu a vyskočil na ně. Dřevěný rám a sklo se roztříštilo, ale než mohl z okna vyskočit, Gregson, Lestrade a Holmes se na něho vrhli jako lovečtí psi. Vtáhli ho zpět do pokoje a pak začal strašlivý zápas. Ten člověk byl tak silný a tak zuřivý, že jsme si s ním nevěděli rady. Měl sílu, jakou mívají epileptici, když dostanou záchvat. Obličej a ruce si strašlivě pořezal sklem, když chtěl vyskočit z okna, avšak ztráta krve nijak nezmenšila jeho sílu. Teprve když se Lestradovi podařilo vsunout mu ruku za nákrčník a napolo ho uškrtit, pochopil, že jeho zoufalé pokusy uniknout jsou marné. Ale ani pak jsme se necítili bezpečni, dokud jsme mu nespoutali také nohy. Byli jsme z toho zápasu celí zchvácení.

„Dole stojí jeho drožka,“ řekl Sherlock Holmes. „Můžete ho v ní odvézt do Scotland Yardu. A teď, pánové,“ pokračoval, „naše malá záhada je rozluštěna. Už se mne můžete ptát, na co chcete. Nemusíte se bát, že vám na vaše otázky neodpovím.“